Jak jsem jezdil busem

Jednou se zajímavých věcí může být překvapivě jízda autobusem po Aucklandu. Protože více jak 95 procent osob bydlí ve vlastních domech se zahrádkou, město s jedním miliónem obyvatel je rozlezlé na ploše velikosti asi o poloměru 70 km.

Jako je právě onen domek součástí jejich kultury, je stejně tak důležitý vlastní automobil. Pro chudého cizince pak nezbude, než se začít orientovat v prostředcích MHD - což jsou autobusy. Není to však jednoduché, alespoň pro mne ne.

Ve městě jezdí několik společností, které většinou sdílí stejné zastávky. Zastávka je v podstatě červenobílá cedulka o velikosti 20 x 30, buď na veřejném osvětlení, nebo na samostatné tyči. Na většině zastávek není nic - zkrátka jen ta cedulka. Zastávky nemají ani jméno a pokud je ulice trochu delší, je jich samozřejmě několik, přibližně každých 300 metrů.

Pokud si koupíte mapu tras (správné dopravní společnosti), dostanete knihu o 200 stranách cca 2 kg těžkou. Druhou možností je  vzít si letáky, na kterých je plánek trasy autobusy.

Problém nastává, že je tam pouze ona trasa a záchytnými body jsou jen největší ulice, zastávky nejsou vyznačené, pouze ty největší. Na těch největších naleznete jaké čísla autobusů, jména společností a kdy jezdí - čas je však opravdu hodně orientační. Ten platí jen na odjezdu z první zastávky, pak je to plus minus deset minut.

Většina autobusů jezdí vějířovitě z centra města, nebo centra městské oblasti, do které se zase vrací. Část busů jezdí jakoby do kruhu, z čímž vytváří jakoby pavučinu ze spojů.
Ale zpět k zastávkám, problém je, že nevíte na jakou stranu silnice si máte stoupnout, když chcete například do centra. Autobusy totiž nejezdí po hlavních silnicích, ale většinou po těch bočních, takže na zastávce stojíte většinou sám. Větší silnice jsou pouze křižovány.

Stává se také, že se jeden autobus vrací několikrát na stejnou cestu, často i v opačném směru. Důsledek toho je, že po pěti minutách absolutně nevíte kde jste (nebo teda já to nevěděl). Srovnání plánku trasy s mapou je dost náročné, jelikož se nikdo nenamáhal malovat plánek v měřítku a ještě k tomu má každý plánek jiný rozměr a jiné měřítko.
Všechny domy po cestě vypadají skoro stejně a sociální rozdíl ve čtvrtích není příliš patrný, aby se podle toho dalo orientovat. Jediným orientačním bodem tak zůstává vyhlídková věž Sky Tower v centru města.

Krize. Jezdí se vlevo. Kde vystoupit je ještě větší problém. 
Přiznám se, že jsem cestoval prvé tři týdny s plánkem na klíně a to pořád. Navíc jsem při nástupu ohlásil řidiči kam jedu a že mně má říct, kde mám vystoupit. To funguje dobře, Kiwiové jsou velmi ochotní. Dokonce se říká, že jsou ochotnější k cizincům více, než sami k sobě. 

Moje nízké sebevědomí však asi za měsíc mého pobytu doznalo resuscitace. Jel jsem z centra města. Když už jsme jeli asi půl hodiny, vepředu sedící paní středních let ohlásila řidiči: "Sorry driver, the first one" (promiňte pane řidiči, ale byla to ta první odbočka). Řidič neváhal, otočil autobus a vrátil se. Vedle mne sedící Japonka se upřímně zasmála. Jeli jsme dál, měl jsem pocit - jako obvykle - že jedeme každý den jinou cestou. Dojeli jsme na velkou křižovatku, řidič zastavil motor, vylezl z kabinky a zahlásil: Sorry guys, left or right? (promiňte, vlevo nebo vpravo?)

Prostě řidič zabloudil s autobusem MHD. Vedle mne sedící Japonka dostala záchvat smíchu, který ji vydržel až dvě zastávky před konečnou, nebo i déle, ale to už nevím, protože jsem vystoupil. 
Vrátilo se mi sebevědomí, že s orientací v Aucklandu nemám problémy jen já...

reklama