Kaikoura - Whale Watch

Před vánocemi 2000 jsme se vydali na jižní ostrov, tedy já a mí dva brazilští přátelé. Z Aucklandu jsme odletěli do Christchurche, kde bylo zamluveno pronajaté auto. Pronájem auta na Zélandě je příjemná věc.

Jednak je to levné, benzín je levný (pod 1 NZD/litr) a pojištění téměř stoprocentní, takže cokoliv se stane s autem, je to problém majitele, nikoliv nájemce.

Měli jsme na cestu 11 dní, vyjeli jsme směrem na sever, pak na západ, jih, východ a zpět na sever do Christchurche.
Předem jsme si vytipovali nejvýznamnější místa a vyslechli jsem doporučení několika domorodých Kiwiů.

První zastávkou bylo městečko Kaikoura a tam jedna z nadějně očekávaných atrakcí - Whale Watch (koukání na velryby).

Protože na Zélandě je málo lidí, málo firem a malá/žádná konkurence, vždy uvedenou atrakci lehce najdete, protože ji provozuje jedna firma. Jiná jezdí na delfíny, další na tuleně, další na tučňáky a další na žraloky. Tím jsem vyčerpal všechny firmy nad 2 zaměstnance v městečku Kaikoura.

Teď zpět k těm velrybám. Na velryby se může několika způsoby, vrtulníkem, letadlem, lodí. Cenově nejpřijatelnější a nejednoduší je loď.
 
Zvolili jsme tedy loď. Před nástupem jsem poznamenal, že ty vlny jsou nějaké velké. Byli asi dvoumetrové, ale bylo to za přístavními náspy. V dřevěné budce monopolního provozovatele jsme si zamluvili jízdu od jedenácti hodin. Autobus nás zavezl do asi 10km vzdáleného přístaviště, kde jsme spořádaně nasedli na dvoumotorový katamaran pro 40 osob a vydali se na moře. Vlny byly opravdu velké. Ještě než jsme vyjeli za přístavní náspy, třetina osob ženského pohlaví použila papírové sáčky umístěné před nimi.

Co moře umí jsem poznal až při výjezdu za ony náspy. 

Vlny se změnily na čtyř až šestimetrové, přičemž vítr nebyl silný a vlny nebyly zpěněné, spíše dlouhé a táhlé. Katamaran si to uháněl slušnou rychlostí, měl jsem pocit, že chvilkama ztrácí kontakt s vodou, protože nárazy trupů z několikametrové výšky o hladinu byly celkem dobře cítit a byl problém udržet se v sedačkách.

Protože jsem si netakticky sedl bokem ke směru jízdy, měl jsem dokonalý přehled o stavu spolucestujících. Většina jich bledla a opakovaně zvracela, zvracela i moje oblíbenkyně z autobusu, hezká inteligentní Mexičanka, která se mnou předtím navázala hovor a nyní měla jiné starosti. 

Spolucestující a kamarádka ze školy - Camila - nezvracela, protože je právník a navíc Brazilka. Pak nezvracela asi sedmdesátiletá Američanka, která seděla na druhém boku katamaranu naproti mě, byla úplně relax a viditelně se bavila tím, jaké problémy mají její mladší spolucestující. Já jsem se také držel statečně až do konce.

Ale teď konec zvracení a zpět k velrybám. Asi po třičtrvtě hodině jsme potkali první velrybu. Měla asi 16 metrů a bylo to jak jsme čekali - nechtěla skákat a ukazovat se - pouze ležela na vodě, takže vypadala jak kus skály (viz foto). Loď se k ní přiblížila asi na 20 metrů. Asi po patnácti minutách to velrybu přestalo bavit a střídavým potápěním a vynořováním se nás zbavila. 

Druhá velryba byla o něco menší a měla (údajně) mladé, takže nás nepustila blíže než na třicet metrů. Litoval jsem že nemám lepší fotoaparát, protože fotografie s automatem vypadají ještě dále než to ve skutečnosti bylo (opravdu jako kus skály někde v dáli...)

Pak jsme ještě potkali tuleně, který odpočíval ve vlnách. Ten si z nás nic nedělal a klidně připlaval až k lodi.

Poté nastal podobně divoký návrat po vlnách, přičemž jsem tiše uvažoval o pevnosti lodi, protože jsem měl pocit, že trupy katamaranu jsou chvílemi v jiné, než rovnoběžné poloze. Na břeh jsem se vrátil značně vyčerpán a musel jsem se najíst, protože mi úplně scházela energie, kterou jsem vyčerpal na vyrovnávání a udržení lidské, tedy vzpřímené polohy na lodi.

Byla to sranda, velryby jsou fajn, ale tento výlet byl nejnamáhavějším úsekem cesty po jižním ostrově a hodně bych se rozmýšlel, jestli ho opakovat.

reklama