17/9 Athény
V deset hodin už jsem konečně v hostelu, pořádně osvěžen sprchou. Že už jsem stihl projít kus města! Asi v půl sedmé jsme přijeli na náměstí Syntagma. Původně jsme měli přijet na náměstí Mitropoleos, ale v tamním kostele, jak jsem zjistil o chvíli později, když jsem tudy procházel, se konaly bohoslužby, byla tu spousta lidí a posílené policejní hlídky. Nevím dodnes, jestli byl zrovna nějaký pravoslavný svátek nebo co se tam vlastně dělo.
Vystoupil jsem, nasadil si batoh na záda a ačkoli jsem předtím trochu nahlédl do mapy, vyrazil jsem spíše podle intuice než na jistotu. Syntagma je jedno z nejrozlehlejších a nejupravenějších athénských náměstí, obzvláště poté, co bylo nedávno rekonstruováno (v Athénách se teď rekonstruuje skoro všechno v rámci příprav na příští olympiádu). Takže jsem měl hned první dojem rušného, živého a moderního velkoměsta.Rozhodl jsem se, že si zatím nebudu kupovat telefonní kartu a zkusím jít přímo do Marble Pension, kam jsem volal ještě z domova a kde prý měli volný pokoj. Na mapě to ani tak nevypadá, protože člověk nepočítá s převýšením. Většinou chodím všude pěšky, takže jsem ani nepomýšlel, že bych jel autobusem. Navíc, když už mi batoh pořádně ztěžkl a já bych se možná rád svezl, bylo celkem nemožné vybrat správný spoj a směr, když jsem neměl v ruce pořádnou mapu a nechtěl jsem riskovat, že bych se musel vracet kdovíodkud, kdybych nenastoupil správně. Takže jsem se chvíli motal uličkami, na každém kroku nějaký hotel nebo obchod se suvenýry, což dodává městu zvláštní jižanský, středomořský charakter. Takový podnikavý, trhovecký duch, lidé jsou otevřenější, společenštější, veřejnější, řekl bych "agoričtější". Obzvláště později mě to upoutalo na Peloponnésu - mnoho prodavačů se nezdržovalo v krámě, ale seděli na židli přímo na ulici a do krámu jen zacházeli, když tam někdo přišel nebo chtěli někoho obsloužit. I v Athénách je celkem obvyklé, že prodavači vystaví zboží přímo na ulici před krám. Dokonce jsem viděl, jak třeba z prodejny nábytku vytahali židle, stoly, lampy, skříně a další zařízení na chodník a zastavili jimi skoro celou ulici. Abych ještě doplnil celkový dojem, někdy vás zarazí taková neuspořádanost, strohost, člověk by někdy řekl i bordel - třeba na masném tržišti nebo v některých postranních ulicích, taková pustota a nevlídnost, k čemuž jistě přispívá zdejší často drastická, i když možná účelná architektura.
Najednou jsem uviděl Akropoli, zlatě ozářenou zapadajícím sluncem na vysokém skalnatém vrcholku. Úchvatné, i na tu dálku a v tom spěchu. Památka jedné dávné, slavné éry, jejíž život vyhasl před tisíci let, ale jejíž výtvory ční dosud jako vrcholky nad mořem času, tu dodnes stojí krásná, jasná, ušlechtilá a její dnešní tichost a porušenost jen zdůrazňují, co je na ní tak věčně zvučného a neporušitelného. A jakási nostalgie připomíná, že věčná krása se nám vyjevuje jen ve smrtelných a dočasných tvarech, tak jako dojem z krásného dne doznívá s trochou stezku v západu slunce. S antikou jsem se setkal poněkud předčasně, nečekaně a ve zcela jiném duchu, než jsem očekával. Ve spěchu, zpocený a v nejistotě chci co nejdříve sehnat ubytování a jak se ženu, probíhám jen tak mimochodem okolo římské agory a škrábu se přímo na skálu Akropole. Kolem pomalu a klidně korzují turisté, venkovní posezení před restauracemi jsou zaplněná, lidé se baví a vyžívají. Ale kupodivu byl tenhle kontrastní pohled, pohled z dálky a z běhu, ostřejší než by bylo možné v jiném naladění, protože mě donutil nechat věci vyvstat jako něco, co se mě zrovna netýká, v jejich svébytnosti.
Věděl jsem, že musím Akropoli nějak obejít, abych se dostal na ulici Dionýsiú Aeropagitú a nejkratší cesta vede přeci přímo. Tak jsem se vyškrábal do kopce, vyzkoušel si kluzkost mramorových chodníčků, došel až na žádanou ulici a pustil se dolů. Ale přešel jsem trochu příliš dozadu na nějakou magistrálu, musel jsem se vrátit. Konečně jsem to našel. Místo vypadá krásně, je zapadlé až na konci slepé uličky hned vedle budovy evangelického sboru. Vejdu do recepce a hned mi padne do očí cedulka "no vacancies". Takže jsem se pro jistotu rezignovaně přeptal a z hrůzou pomyslil na to, že cestou, kterou jsem seběhl z kopce se teď, s těžkým batohem na zádech, budu muset vracet. Už se setmělo. Závistivě jsem naslouchal zvuku televize a rodinné konverzaci, která ke mně doléhala v jedné tiché ulici z domů místních obyvatel. Koupil jsem si ve stánku s novinami telefonní kartu, našel i automat, nejdřív hned před divadlem Héróda Attika, pak před bránou na Akropoli, ale ani jeden nefungoval. Takže jdu odevzdaně k dalšímu potenciálnímu hotelu, mezitím všude koukám po telefonním automatu, až jsem se konečně dobral jednoho neobsazeného a funkčního na ulici Athinas, kde je ovšem zase natolik rušno, že sotva slyšíte vlastního slova. Dovolal jsem se a už jsem ani nedoufal, že uslyším tak sladké "yes, it's possible". Teď už jsem byl klidný a táhl se skrz naskrz propocený na náměstí Viktorias, kousek za ním jsem se znovu podíval do mapy a vidím, že hledám ulici Gylfordú - zrovna před chvílí jsem šel kolem ní a přemýšlel jsem, jak se to asi správně čte. Musel jsem sice jen kousek zpátky, ale kroky jsem měl už tak těžké, že jsem se tam sotva dobelhal.
Takže konečně bydlím. Platím 8000 dr. denně za prostornou modrou místnost se třemi postelemi, nočními stolky, zrcadlem a vlastním záchodem i sprchou. Jen je to pokoj hned vedle recepce, takže je tu příležitostně dost hlučno. Ale je to jen na tři dny a navíc už se hrozně těším, až si trochu odpočinu.
