18/9 Athény
Vyrazil jsem z hostelu v 9 hodin. Pěšky přes známá tři náměstí (Viktorias, Omonia a Plaka), kudy prochází jedna z hlavních tříd. V krámech a na tržištích se tu prodává snad naprosto všechno - od pletiva, sekaček, hrábí, přes oblečení, boty, potraviny, noviny, živé ptáky a zajíce, až po chobotničky a výstražné dopravní kužely. Pak jsem zabočil na svah pod Akropolí a proplétal se příjemnými starými ulicemi a uličkami plnými restaurací se zahrádkami. Dobloudil jsem až na svah přímo pod Akropolí, do čtvrti se zvláštní atmosférou, kde se uzounká ulička tak akorát pro jednoho člověka proplétá přes spoustu schodů a zákrutů mezi drobnými bachratými a shrbenými domky. Všechno - cesta, schody, zdi a domy je vybílené vápnem a září ve slunci. Když se cesta rozšíří, sedí tu tiše na jednom plácku na lavičce starý pár. Čtvrť se jmenuje Anafiotika podle ostrova Anafi, jehož obyvatelé v minulém století přišli do Athén jako levná pracovní síla. Staří vypadají, jako by od té doby nic nezměnilo.
Šel jsem na Akropoli. Tento pahorek byl už od 2. tisíciletí př. n. l. opevněn takzvanou kyklópskou hradbou. Význam zdejšího sídliště stoupl s průběhem vytváření athénského městského státu tzv. synoikismem, slučováním obcí pod centrální správu. Kolem roku 800 př. n. l. ovládaly Athény už celou Attiku. Stavební rozvoj započal za vlády tyrana Peisistrata v 6. st., kdy byl mimo jiné položen vodovod k městské studni. Za řecko-perských válek byly roku 480/79 srovnány se zemí, jen aby znovu povstaly v mnohem velkolepější podobě jako nové, zářivé a bohaté město. V té době se pod vedením svého okázalého a štědrého vůdce Periklea athénský námořní spolek pozdvihl v athénskou říši, která dokázala zastavit perskou rozpínavost a znamenala vážné ohrožení mocenské pozice Sparty. Napětí vyústilo roku 431 v peloponnéskou válku, z níž vyšla obec poražena, aby již nikdy nedosáhla dřívější slávy. Do pozadí je zatlačil nejprve vzestup Makedonie, posléze nástup římského impéria. Roku 86 př. n. l. město dobyl a poničil římský vojevůdce Sulla. Nového stavebního rozkvětu se dočkaly zejména za vlády císaře Hadriána, který měl město v oblibě a nechal tu vystavět novou agoru, knihovnu, lázně a jednu celou novou čtvrť. Athény byly i po skončení perikleovské éry centrem kultury a vzdělanosti. Mocní, ale těžkopádní Římané pociťovali méněcennost tváří v tvář úrovni řecké kultury. S celé říše se sem sjížděli turisté, mnohé dílny vyráběly upomínkové předměty, jako třeba kopie sochy Athény Parthenos. Až se postupně po císařském zákazu filosofických škol roku 529 Athény propadly na úroveň provinciálního města.
Ochránkyně města, Pallas Athéna, je dcerou Métidy (řecky Rozvážnost) a Dia. Když byla Métis těhotná, Zeus ji spolkl a sovooká Athéna se narodila z jeho hlavy, odvahou a rozvážností rovna svému otci. Héfaistos se sní chtěl spojit, ale bohyně v poslední chvíli zmizela, semeno spadlo na zem a ze Země se narodil Erechtheus. Athéna ho zavřeného ve schránce svěřila dcerám Kekropovým, aby ho střežili. Kekrops byl první athénský král, pračlověk, napůl muž, napůl had. Když se Athéna přela o Attiku s Poseidónem, rozsoudil jejich spor a přiřkl zemi bohyni. Jeho dcery ale nedodržely zákaz, schránu otevřely a když spatřily hrůzné tajemství, zešílely a vrhly se z Akropole. Stejný osud měl prý Aigeus, otec Thésea. Když se totiž Théseus vracel z Kréty jako přemožitel Mínótaura, zapoměl vyvěsit bílé plachty, což bylo domluvené znamení jeho vítězství. Aigeus si myslel, že syn zahynul, a vrhl se ze skály tam, kde stojí chrám bohyně Níké. Jinak právě Théseovi se přičítá synoikie, sjednocení roztroušených osad pod athénskou mocí.
Na prostranství před brankou do areálu se šikovaly skupiny turistů, před pokladnou se táhla dlouhá fronta. Zatím jsem tedy sestoupil po svahu s parkovou úpravou na druhou stranu pahorku a prohlédl si jižní svah Akropole. Sem si musíte koupit zvláštní vstupenku. Kromě německého školního zájezdu tu byli asi jen dva nebo tři lidé. Největší zdejší atrakcí je Dionýsovo divadlo, založené už v šestém století př. n. l. Během festivalu Velkých Dionýsií se zde o století později pořádala představení Sofoklových, Aischylových, Eurípidových i Aristofanových her - velká událost života tehdejší athénské obce. Ve 4. st. př. n. l. bylo divadlo vystavěno z kamene a mramoru a mohlo pojmout až 17 tisíc diváků. Dnes se zachovala jen nižší část hlediště. V centru přední řady je trochu vyvýšený trůn, kde sedával Dionýsův kněz. Z přední scény zbyla jen nízká zídka s poškozenými vlysy. Nalevo odtud se táhne až k divadlu Héróda Attika Eumenova stoa, vystavěná pergamským králem Eumenem II. na začátku 2 st. př. n . l jako promenáda pro návštěvníky divadla. Divadlo Héróda Attika z druhého století n. l., rekonstruované i s přední stěnou scaeny, se znovu používá k uměleckým vystoupením. Nahlédnout dovnitř můžete z horního cípu areálu nad Eumenovou stoou nebo z vyhlídky v areálu samotné Akropole. Nad Dionýsovým divadlem je ve skále jeskyně a vysoko nad ní se osaměle tyčí dva jónské sloupy. Zde stál původně Dionýsův chrám postavený ve 4.st. př. n. l. Thrasyllem. Dnes je to mariánská kaplička se spoustou svatých obrázků. Napravo je Kimónova hradba. Nalevo pak, nad Eumenovou stoou je vícero menších objektů, mezi nimi Asklépion, bronzová dílna, Themidin chrám a zbytky raně křesťanské baziliky. Asklépiův kult byl přenesen do Athén z Epidauru. V chrámu byla studánka, u níž Arés usmrtil Hallirrhothia, syna Poseidónova, který znásilnil jeho dceru Alkippu. Pro tuto vraždu prý vznikl první soud a na paměť této události byl pahorek, kde se soud konal, pojmenován po Areovi Areopagos - ten je na opačné straně naproti severnímu svahu Akropole.
Vrátil jsem se k hlavnímu vstupu na Akropoli, fronta před vchodem se už rozpustila. Po mramorové pěšině vystupuji až k dřevěným schodů vedoucím k bělostným Propylajím. Jejich dojem se ještě umocňuje tím, že vzhlížíte z poměrně strmého schodiště vzhůru. Srdce staroslavných Athén dodnes vítá s velikou okázalostí. Napravo malý chrám bohyně Níké, nalevo obrazárna, ze které zbylo málo. Propylaje uvádí po Panathénaiské cestě na široké prostranství na vrcholu. Ve starověku tu bylo tolik různých staveb a soch, že téměř úplně zakrývaly výhled. Dnes je tu celkem volný prostor. Někde nalevo, kousek od Propylají stávala devítimetrová socha Feidiovy Athény Promachos. Cesta vede přímo k Parthenonu, největšímu monumentu athénské slávy. Chrám byl postaven za Perikleovy vlády v letech 447 - 438 př. n. l. pod dozorem slavného sochaře Feidia. Sloužil jednak jako úložiště pokladu athénského námořního spolku, přemístěného sem z Délu, jednak ukrýval Feidiovu sochu Athény Parthenos (Panna) v plné zbroji nesoucí na ruce dvoumetrovou bohyni Níké. Stavba se zachovala celkem nedotčena až do roku 1687, kdy při obléhání města Benátčany došlo k výbuchu zde umístěné turecké prachárny. Stojím před jeho čelem, zdvihám oči na vysoké mohutné sloupy a rozlámané vlysy. Obcházím jeho severní podélnou stranu. Uvnitř jsou kovová lešení a jeřáby.
Za Parthenonem je nenápadně zakopané muzeum, kde je vystaveno spousta pozoruhodných předmětů: nejrůznější sochy, pěkná sbírka kor, zbytky starých chrámů, vlysy z chrámu bohyně Níké, z Parthenonu a dalších staveb na Akropoli, konečně pak čtyři originály karyatid z Erechtheia. Kolem Římského oltáře jdu k východnímu okraji, kde je pěkná vyhlídka na Athény. A konečně k Erechtheiu, zajímavé budově vystavěné na několika výškových úrovních. Od Parthenonu je vidět jeho jižní terasa se slavnými karyatidami, pojmenovanými podle ostrova, z něhož pocházely modely pro tyto sochy. Na severní terase je pak v zemi prohlubeň po Poseidónově trojzubci, pozůstatek jeho sporu a Athénou o Attiku. V prostřední části byla dvoudílná svatyně, zasvěcená Poseidónovi, Athéně a Erechtheovi. Nakonec jsem ještě obešel Parthenon z jižní strany. Sestupuju dolů z Propylají, tentokrát po pravé straně kolem podstavce Agrippova pomníku.
To už bylo skoro tři hodiny. Trochu jsem pojedl a zamířil na náměstí Syntagma. Na jeho horní části v podchodu u novotou zářící stanice metra je expozice některých předmětů z místních vykopávek a zajímavá prosklená stěna, znázorňující průřez různými vrstvami, protínající mimo jiné několik hrobů, silnici i potrubí Peisistratova vodovodu. Našel jsem zastávku linky A2 do Glyfady a Vúly, pak si ještě odskočil do informačního centra, vyptal se na některé spoje, dostal mapu a jízdní řády, vracím se k zastávce, koupím ve stánku lístky na městkou dopravu a ve čtyři vyrážím do Glyfady, kde má být nejrušnější athénská pláž. Přes prázdniny tu možná bývá rušno, jak aspoň nasvědčují široká prostranství před plážemi, ale v tomhle ročním období tu bylo nemnoho lidí. Pláž je kamenná, nic moc. Na druhé straně silnice směrem od moře je hustá moderní zástavba. Vykoupal jsem se a šel pěšky pár kilometrů po pobřeží až do dalšího střediska - Vúly, kde je konečná městské linky a odtud se vracím zase zpátky do Athén. Cesta se kvůli silným dopravním zácpám poněkud protáhla. Když jsme dojeli, šel jsem ještě na menší prohlídkovou trasu po Place, na ulici Nikas k Lýsikratovu chorégickému monumentu z roku 334. př. n. l., připomínajícímu vítězství Lýsikratova sboru v soutěži, který byl později začleněn do dnes již vyhořelého kapucínského kláštera, kde napsal Byron Child Haroldovu pouť. Přiléhající ulice je po Byronovi pojmenována. Pro svoji účast ve válce za nezávislost, během níž i zemřel na malárii, byl tento básník řeckým národním hrdinou a mnoho rodičů po něm pojmenovávalo své děti. Pak jsem prošel kolem římské agory (všiml jsem si poprvé na vzdálenější straně Věže větrů) a zbytků Hadriánovy knihovny na náměstí Monastiraky. Tady je nechán jen úzký průchod po obvodu, jinak je celé obehnané plechem a hlučně se tu pracuje.
