19/9 Athény
Opět jsem se vypravil až v 9 hodin. Koupil jsem pohlednice a prohlídku začal starou agorou. Místo je dost rozsáhlé, celkem pusté, čekal bych, že tu bude daleko víc lidí, ale většina se asi spokojí s Akropolí. Nejprve jsem si prohlédl drobný Kostel svatých apoštolů. Světlá, prostá, holá prostora s několika freskami. Připomíná působení apoštola Pavla, který na svých misijních cestách zavítal i do Athén: "Každý den rozmlouval na agoře s lidmi, kteří tam právě byli." (Sk 17, 17). Pochází z 11. století, byl přestavován a nově pak rekonstruován do své původní podoby. Jsou to celkem pěkné stavby v byzantském stylu.
Stoa Attalova z 2 st. př. n. l. vystavěná pergamským králem Attalem, kompletně rekonstruovaná, vám dovolí udělat si představu, jak to tenkrát asi vypadalo. Původně byla ovšem jako většina atických budov a soch barevně natřená - červeno modře. Venku v přízemí kolonády jsou sochy a votivní sloupy, většinou bezhlavé. Uvnitř je muzeum s několika velmi zajímavými exponáty. Athénská obec zavedla instituci ostrakismu, střepinového soudu, kdy se formou veřejné volby rozhodovalo, jestli bude některý občan vypovězen do vyhnanství. Nemusel přitom spáchat vůbec nic špatného, stačilo, že se lid cítil ohrožen nebo ho prostě neměl v lásce. Když si pak prohlížíte původní ostraka, na nichž jsou vyryta jména Themistoklea, Aristeida, Kimóna, ožívají vám tyto pohnuté příběhy před očima. Zmíním jen poučný příběh Aristeida, kterému se pro jeho čestnost přezdívalo Spravedlivý. Vypráví se, že když se konal střepinový soud, přistoupil k němu nějaký muž, nevěda s kým mluví, a požádal ho, jestli by za něho nenapsal na střep Aristeidovo jméno. Aristeidés se ptá, proč chce vyobcovat zrovna toho člověka? - Nelíbí se mi, že ho všichni mají za tak spravedlivého. Aristeidés mlčky napsal na střep své jméno a vrátil mu ho. Ale zpátky k exponátům. Dětská víceúčelová stolička s nočníkem ze 6. st. př. n. l. Štít, který ukořistili Athény Sparťanům v bitvě u Pylu roku 425 př. n. l., jak o tom píše Thúkydidés (Dějiny peloponnéské války IV, 38). Politicky angažovaná alegorie Demokracie korunuje Démos. Sbírka mincí - kdo by řekl, že oboly jsou tak maličké. Průřez studnou, do které postupem staletí napadala spousta zajímavých věcí.
 Stará agora, v pozadí stoa Attalova |
Vyšel jsem opačným vchodem, než jsem vešel, hned za Héfaistovým chrámem, na ulici Apostolú Paulú a zamířil ke Kerameiku. Pak jsem dorazil až k ulici Hermú a mířil tudy dál a dál po velmi rušné široké silnici, kolem nepřívětivých továren a vysokých zdí, došel jsem až na křižovatku s další a snad ještě rušnější ulicí, a to už mi bylo jasné, že jsem Kerameikos zřejmě přešel. Takže se vracím, jako už tolikrát, a opravdu nalezl jsem nakonec nenápadnou branku a vstoupil. Kerameikos (Hrnčířská čtvrť) leží stranou hlavního turistického ruchu, krom mě tu byli snad dva nebo tři lidé. Hlavními zajímavostmi jsou zde četné hroby, které lemovaly silnice, které tu ve starověku procházely, a zbytky staveb kolem u těchto silnic. Zde totiž ze starověkých Athény vycházely dvě významné cesty - po jedné, Svaté cestě, každoročně procházelo Svatou branou procesí na Eleusínské slavnosti, druhá, vedoucí skrz Dipylskou bránu, byla hlavním vstupem do města a vyráželo odtud procesí při Panathénaiských slavnostech. Pozůstatky obou bran jsou zřetelné, u Svaté brány vidíte přízemní oblouk, kudy protékal potok Eridanos. Z Dipylské brány zbývají jen náznaky sloupů. Vedle je zřetelný obrys Pompeia, budovy, která sloužila k přípravě slavnostních procesí. Kromě toho si na tomto klidném místě můžete prohlédnou spoustu antických náhrobků, ovšem jen jejich repliky, za originály musíte do Národního archeologického musea. V tom místním museu, které je u v budově u branky, je především rozsáhlá sbírky keramiky. Jistý její druh se nazývá přímo "dipylská keramika", podle Dipylské brány.
Opustil jsem Kerameikos v půl druhé, plahočil se v poledním horku a usilovně přemýšlel, jestli vyrazím odpočívat na pláž k moři, nebo půjdu ještě do Národního archeologického musea. Našel jsem cestu k museu - každopádně jsem musel projít kolem, není to daleko od hostelu a já jsem se tam chtěl stavit, kdybych jel na pláž - a sedl si na lavičku do parku. Široká křídla růžovo-bílé stavby vypadají slibně, ale taky se mi moc chtělo lenošit. Krom toho jsem byl archeologií za dnešní den už poněkud přesycen. Nakonec mě z lavičky vyhnal otravující sršeň. Bloumal jsem nerozhodně sem a tam, až nakonec jsem se rozhodl hrdinně vytrvat u památek. Vyběhl jsem po schodišti do široké brány, odložil tašku do šatny (nechtěli mě tam s ní pustit; to se mi nestalo ani v Izraeli, kde u mě všude hledali nějakou bombu!) a vstoupil do haly.
A hned na začátku samé skvosty - sbírka artefaktů z mykénského období. Spousta drobné, jemné, nádherné řemeslné práce, zlaté šperky s titěrnými detaily, zdobené, vykládané rukojeti zrcátek a dýk, rozežrané meče, zlaté pláty, kterými byly pokryty mrtvoly z dětského hrobu a předně slavný Schliemannův objev - Agamemnonova maska. Ze zlata se na vás dívá vousatá tvář s prapodivným, vážným, záhadným a poutajícím výrazem. Co se dalšího Schliemannova meisterstuecku - vázy s válečníky odcházejícími do boje - týče, připadala mi spíš jako nějaká karikatura. Z dalších exponátů na mě podobným uhrančivým dojmem zapůsobila jedna plačící siréna (náhrobní dekorace, pod číslem 2583). Možná to bylo dílo okamžiku, možná šťastné osvětlení, možná tomu přidala i má únava, ale když jsem se na ni zadíval, zdálo se mi, jako by měla skutečně nějakou kouzelnou podmanivou moc, jako by z ní vyzařovala temná, žalostná uhrančivá krása - kupodivu u ptáka s ženským poprsím. Když jsem se později kolem ní vracel a slunce postoupilo tak, že na ni oknem vrhalo přímé světlo, už z ní všechno kouzlo vyprchalo. Z dalších zajímavostí zmíním bronzovou sochu malého žokeje z Artemisia a Poseidóna z Artemisia. Zajímavé svou dokonalou lidsko-zvířecí kombinací jsou sochy Panů. Klasické téma odpočívajícího Héraklea - zamlklá, posmutnělá, rezignovaná postava v působivém kontrastu se svou hrubou silou a mohutností. Vedle spousty klasických antických ženských typů mě osvěžila jednoduchá krása jedné tiché, milé, pokorné dívky s prostými vlasy (exponát č. 707). Za shlédnutí stojí určitě malá kopie Feidiovy Athény Parthenos, která stávala v Parthenonu. Je to sice prý jen podřadná kopie, ale rozhodně aspoň přiblíží zajímavou složitou skulpturu: bohyně v plné zbroji, se sfingou a ptáky nohy na přilbě, s Níké v jedné ruce, s kopím a kulatým štítem v druhé a s hadem, znázorňujícím zřejmě Erechthea u nohou. Náhrobky s loučícími se příbuznými, kteří si naposled podávají ruce, působí při svém množství poněkud monotónně. Samozřejmě zmiňuji jen nejsilnější dojmy a mnoho dalších působivých věcí nechávám stranou.
V šest hodin už jsem byl, pořádně unavený, v hotelovém pokoji. Postřehy z ulic: Všude tu běhá spousta toulavých psů, někdy celé smečky. Na člověka si sice nedovolují, ale na sebe navzájem hlučně štěkají, viděl jsem dokonce jednoho odvážlivce, který pronásledoval po silnici taxík a dorážel na něj. Jindy jen tak polehávají na chodníku a musíte si dávat pozor, abyste na některého nešlápli. Zdejší doprava nezůstává pozadu za svou pověstí. Neustále plno aut, kolony se zastavují, zběsile troubí, mezi nimi a příležitostně i po chodníku se proplétá neuvěřitelné množství skútrů a motorek. Na třídě, kudy jsem chodil každodenně do hotelu, byl krámek s pneumatikami, náhradními díly a dílničkou. Myslím, že každý večer jsem tam potkal někoho, kdo vyměňoval píchnuté kolo - nevím, jestli majitelé poťouchle sypou hřebíky... Když jsem šel dneska kolem osmé večer na nákup, na rozích několika ulic čekaly početné skupiny policajtů v plné výzbroji proti pouličním nepokojům. Neviděl jsem nic než neškodně vyhlížející průvod asi 200 starších lidí. Později jsem zjistil, že tehdy stávkovali zaměstnanci OTE (Řecký telecom). Nevím, proč se na to připravovali jako na válku.
