20/9 Súnion, Athény
Vstal jsem o něco dřív a vyrazil ve čtvrt na devět na náměstí jen kousek od mého hotelu, odkud vyjíždí autobus do Súnia. V informační budce jsem se musel zeptat, kde autobus staví, sám bych to nepoznal. Je zde pár nástupišť na této straně náměstí, ale zastávky jsou taky u ostrůvků uprostřed a dokonce na opačném konci náměstí. Právě odtamtud měl vyjíždět můj spoj. Lístky prodává průvodčí ve voze. Cesta zajímavou pobřežní krajinou trvá dvě hodiny. V polovině trasy nastoupila skupina asi čtyřiceti Francouzů - měli velkou legraci z toho, že se do autobusu vůbec vešli. Museli jsme pak jet skoro krokem, ale naštěstí brzo vystupovali. Už když jsme se blížili, bylo vidět bílý Poseidónův chrám tyčící se osaměle na výběžku mysu. Autobus staví u restaurace pod vrcholkem. Vystoupil jsem navrch a obcházel chrám. Pak jsem si sedl do stínu pod jeho rampou na straně od moře a chvíli odpočíval. Když jsem se zvedl, zjistil jsem, že jsem tu zůstal sám - až později jsem tu objevil ještě jeden pár. A opravdu, takový osamělý zážitek se vůbec nedá porovnávat s prohlídkou mezi turistickým hemžením. Tím spíš, vezmeme-li v úvahu tichou, nostalgickou, odloučenou atmosféru tohoto místa, která se tak snadno vytratí. O mysu se zmiňuje už Homér v Odyssei ve vyprávění o Menelaově návratu od Tróje: "Ale když athénský mys byl před námi, Súnion svaté…", "Súnion hiron, akron Athéneón". Chrám byl postaven roku 444 př. n. l. Z moře zdaleka viditelný poskytoval námořníkům připlouvajícím k attické pevnině první znamení blížícího se domova.
Na zpáteční cestě jsem vystoupil v Glyfadě a až do čtyřech hodin jsem se válel na pláži. Když jsem se vrátil do Athén, vydal jsem se směrem k římskému městu. Prohlédl jsem si Hadriánův oblouk, který odděloval staré město od nového, vystavěného ve druhém století císařem Hadriánem, projevujícím velkou náklonnost k řecké kultuře. Na jeho jedné straně je nápis "Toto jsou Athény, staré město Théseovo", na druhé "Toto je město Hadriánovo, a ne Théseovo". Oblouk postrádá jednoduchou působivost architektury zlatého věku, její uměřenost a sílu prostého výrazu. Hned vedle je areál chrámu Olypského Dia, bylo ale už zavřeno, tak jsem se aspoň díval přes plot. Jeho zbývající obrovské sloupy nelze přehlédnout. Tento chrám začal stavět Peisistratos v 6. st. př. n. l., ale dokončil ho až Hadrián o 700 let později. Ukazovali zde rozsedlinu, kudy prý po Deukaliónově potopě vtékala voda zpět do země. Pak jsem ještě hledal athénský stadion. Bloudil jsem dlouho po čtvrti Agrai, plahočil se do hrozného kopce, samozřejmě nadarmo, a stadion jsem našel až na zpáteční cestě. Byl otevřený, vešel jsem dovnitř a chvíli poseděl v hledišti. Vypadá monumentálně, všechno je postavené z mramoru, a tak trochu nevhodně působí asfaltová dráha závodiště. Původní stadion ze 4. st. př. n. l. přestavěl ve druhém století Héródés Attikus z pentelského mramoru. V nové době se zde konaly první obnovené olympijské hry.
Pak jsem nahlédl do Národní zahrady. Je tu pěkný stín, zahrada se nezdá být příliš udržovaná, vypadá jaksi zarostle. Procházelo se tu dost lidí, jsou tu klece se zvířaty - pávi, papoušci, kamzíci, slepice, zajíci... V jezírku je ohromné hejno kachen, které se vyhrnou s hlučných křikem ven, když jim někdo sype žrádlo.
V sedm hodin na náměstí Syntagma před parlamentem jsem zrovna stihl výměnu stráží. Vypadají směšně v těch svých uniformách v sukních a s velkými bambulemi na špičkách bot.
