21/9 Nauplio
Tedy po Athénách pořádná změna. Nauplio je nádherné městečko!Ráno jsem se samozřejmě nestihl vypravit včas, abych mohl stihnout vlak, a tak jsem musel jet opět autobusem. Šel jsem na náměstí Omonia, odtud, z jedné postranní uličky odjíždí městská linka na autobusové nádraží. To je velice nešikovné. Nejen, že je daleko od centra, ale nenabízí ani to, co by člověk od podobného zařízení čekal, jízdní řád tu nenajdeš, stání nejsou očíslovaná, zato pokladem tam jsou dvě desítky, pro každou trasu jiná. Nakonec jsem mezi nimi našel tu správnou, koupil jízdenku (asi 2600 dr) a za dvacet minut odjíždím. Cesta trvala od 8.30 asi do 10.40. Na Peloponnés jsem projížděli přes hluboký, ale celkem úzký Korintský průplav. Pak mě překvapilo, jak vysoký je Akrokorint. Cesta pokračuje dál, nad Argem se zase vypíná Lárísa a ta krajina vypadá celkem pohádkově. Ulice v městech na Peloponnésu, dokonce i v těch největších, jako je Korint, jsou hrozně úzké, všude po obou stranách parkují auta a člověk se jen diví, jak se ten autobus dokázal protáhnout. Poprvé jsem projížděl kolem monumentálních hradeb Tírynthu, které na mě udělaly tak hluboký dojem.
Přijíždíme do Nauplia. Zatím vypadá jako každé jiné město. Ale zvláštní ráz už mu dává vysokánská pevnost Palamidi, strmící na skále, která přehrazuje cestu k moři. A pak, když přijedu na náměstí plné svěží zeleně, kolonád, zahradních restaurací a pomníků, je hned vidět, že to bude opravdu pěkné městečko.
 Pevnost Palamidi |
Po příjezdu jsem se usadil na lavičce před úřadem OTE, hned vedle telefonní budky, vytáhl průvodce a začal obvolávat vhodná místa k ubytování. Buď jsem se ale nedovolal, nebo měli plno, takže jsem se nakonec vypravil k mé první volbě, k hotelu Ekonomú, který stojí mimo historické centrum, zato je ale velmi levný. Než jsem to našel, musel jsem se několikrát obracet. Dorazil jsem na místo. Recepce vypadala pěkně, vpředu vedou otevřené dveře do krámku s novinami, kde seděla nějaká žena a začali jsem se domlouvat. Nakonec jsem přeci jen pochopil, že mi chce říct, že má volný jen dvoulůžkový pokoj, ale za pět tisíc drachem je i to velice dobrá volba, takže jsem hnedka kývl. Ubytování je to oproti Athénám luxusní. Pěkný pokoj s tmavohnědými dřevěnými obklady, stolky, židlemi, balkónem, dokonce i s opravdovým lustrem. Uložil jsem si věci do pokoje, převlékl zpocené tričko a znovu vyrazil do ulic.
Chtěl jsem se podívat nahoru do pevnosti. Vyškrábal jsem se po nekonečných schodech skoro až na vršek, a tu jsem zjistil nepříjemnou skutečnost, že mi ve fotoaparátu dochází film a novou kazetu jsem nechal v hotelu. Nechtěl jsem se připravit o pár snímků, které takový rozhled nabízel, a tak jsem zase pěkně slezl dolů a raději se šel podívat na městskou pláž. Je celkem pěkná, i když poměrně malá a z větší části skalnatá. Chtěl jsem vidět i tu druhou, písečnou, vyrazil jsem proto po cestičce, lemující pobřeží pod pevností Akronauplia, ale to jsem šel na druhou stranu, takže jsem se dostal jen do centra starého města a nakonec přišel oklikou zas k autobusové zastávce. Uličky v téhle čtvrti jsou kouzelné, domky v benátském stylu, žádná auta, venkovní posezení, co víc si přát? Když jsem se tak oklikou vrátil, nenechal jsem se tím odradit, zamířil na pláž a otočil se na druhou stranu, po prašné, nezpevněné pobřežní cestě. Bylo sice velmi horko, ale procházka přesto nádherná. Nikde nikdo, slunce vysoko na obloze, po levé straně vysoký skalní hřeben, napravo pod útesem blankytné, průzračné moře. Kolem cesty stromy a keříky, některé rozkvetlé. Cikády zpívaly. A když tam člověk tak osamoceně kráčí, začne ho to unášet. Pomyslil jsem si, jak snadno mohl dřív člověk v takové krajině potkávat nymfy a satyry.
Ale když jsem došel až k té písečné pláži - a cesta to byla dost dlouhá -, uviděl jsem ji skoro vymetenou a ani se mi nechtělo pokračovat. Obrátil jsem se, v jedné zátoce se vykoupal, a vrátil se na městskou pláž, kde jsem zůstal asi do půl čtvrté, když tam jak přírodní pohroma vtrhl celý autobus Poláků. Pak jsem hledal nějaký krám, skoro všechno bylo tou dobo zavřené, ale narazil jsem na jeden supermarket, koupil svou obvyklou denní dávku dvou džusů a po páté jsem už byl v hotelu. K obědu jsem měl gyros v pitě, ale oni do toho dávají všechno možné, hranolky, majonézu, rajčata, cibuli a maso, takže je to sice chutné, ale jeden neví, co to vlastně jí. Ještě půjdu zkusit koupit čerstvý chleba nebo nějaké pečivo.
Také že večer město znovu ožilo. Chleba jsem koupil a potoulal se po starém městě. Opravdu pěkné uličky, některé domky z kamene, jiné omítnuté, někdy dokonce s padající omítkou, ale to je zvláštní na pěkných věcech, že zůstávají hezké, i když nezáří novotou a jsou poškozené. (Zato se hrozím toho, co bude za pár desítek let z těch hnusných oblud, které u nás tak rády staví banky.) Pěkné věci bývají zbytečné: zdobení a ornamenty, vysunuté balkóny, římsy, štíty... Taky je tu hodně zeleně, palmy, přes ulici natažené pnoucí rostliny.
Když jsem se vracel, zabloudil jsem nepochopitelně na úplně opačný konec města a potácel se ve tmě kolem hřbitova. A to zrovna ve chvíli, kdy jsem si myslel, jak dobrou mám orientaci.
