Hellénika - 6. Mykény

22/9 Mykény

Vůčihledně jsem zvolnil tempo. Ráno jsem si dal na čas, vstal jsem až na osmou, ale nestihl jsem se vypravit včas ani na to, abych stihl autobus do Mykén v 10 hodin. Vlastně bych ho snad i stih, ale byl už dost narvaný a každou chvíli mohl odjet. Takže jsem změnil plán a chtěl jsem jet do Epidauru o čtvrt hodiny později. Jenže to jsem zas nenašel, odkud autobus odjíždí. Nakonec jsem se zatím šel na chvíli vykoupat k moři a jel jsem poledním autobusem do Mykén. Na prohlídku jsem měl tři hodiny, všechno jsem prošel a všechno viděl, snad kromě Aigisthovi a Klytaiméstřiny hrobky, které jsem si všiml, až když jsem byl za plotem. Mykény sice nevypadají tak monumentálně, jak jsem čekal, ale přesto je to pěkně položené a působivé místo.
Staré Mykény byly založeny v polovině 2. tis. př. n. l. a okolo r. 1200 zničeny, stejně jako ostatní centra mykénské kultury, ve zmatcích provázejících úpadek dalších středozemních civilizací. Na místě pevnosti vzniklo řecké město, které pro změnu zničili roku 470 př. n l. Argejští. Pár kilometrů od starých Mykén je dnes stejnojmenná vesnice, kde v jednom dodnes dochovaném, nenápadném domku bydlel Schliemann během svých vykopávek. Ovšem po starých Mykénách zbylo v jistém smyslu mnoho. Předně hlavně díky Homérovi proslulé pověsti, opěvující mocné, pevné a bohaté město (polychrysos Mykéné - Mykény bohaté zlatem; Mykéné, euktymenon ptoliethron - Mykény, výstavné město). A když Schliemann koncem minulého století odkryl pozůstatky Tróje i Mykén, ukázalo se, že nešlo jen o pověsti. Existovala tu vyspělá civilizace, jejíž monumentální architektura a řemeslná práce dodnes uchvacuje. Jejich písmo se podařilo rozluštit teprve v padesátých letech.
Zapomenutá báje vypráví, že město je pojmenováno po Mykéně, dceři Inachově. Podle známějších pověstí založil Mykény Perseus, hérós proslavený mimo jiné zavražděním Gorgony Medúzy, když se kvůli hanbě po nešťastném zabití svého děda rozhodl přesídlit z Argu. Na jednom místě vytáhl meč a zjistil, že má ulomený hrot (mykés), nebo snad žíznil a osvěžil se houbou (řecky také mykés). Perseovec Eurysthés, král argejské a mykénské říše, zadával Héraklovi známých dvanáct prací, a tak mnoho přemožených nestvůr přivedl Héraklés před krále právě do Mykén. Perseovci vymřeli Eurystheem a mykénským králem měl být podle věštby zvolen jeden ze synů Pelopových, jehož jméno nese celý Peloponnés - řecky ostrov Pelopův. Ten měl zdědit žezlo vlády nad Řeckem, které zhotovil Héfaistos pro Dia, Zeus ho daroval Hermovi a Hermés zase Pelopovi. Pelopovi synové Atreus a Thyestés zřejmě soupeřili o království. Kromě toho Atreova žena podváděla manžela s bratrem. Atreus vymyslel krutou pomstu: zabil Thyestovi syny, rozřezal je na kousky, upekl a pozval na znamení příměří bratra na hostinu. Když se dozvěděl hroznou pravdu, jídlo vyvrhl a proklel svůj rod. Atreus a jeho synové, Agamemnon a Meneláos, tak zdědili nejen žezlo Polopovo, ale také osudné prokletí.
Mocný a panovačný král Agamemnón (kreión Agamemnón - přemocný Agamemnón), vůdce Řeků před Trójou, je zvěčněn v Homérových básních. Ílias vypraví o jeho válečných činech. V Odyssei se pak dozvídáme, co se stalo dál. Tento příběh ale podává mnoho autorů po Homérovi i v různých obměněných podobách. Král se po skončení bojů vrací do domovského města. Ale jeho manželka Klytaiméstra spolu s milencem Aigisthem se nechtějí vzdát vlády a Agamemnóna zavraždí. Orestés, syn Klytaiméstry a Agamemnona, se po osmi letech vrací z Athén a pobouřen jejich zločinem na nich pomstí otcovu smrt. Jiní tragičtí autoři pak zachytili útrapy Oresta stíhaného kvůli matkovraždě Erýniemi, bohyněmi pomsty. Aischylos vypráví, jak byl Orestés nakonec zproštěn viny před soudem, který ustanovila Athéna, aby od té doby rozhodoval hrdelní záležitosti na athénském Areopagu.

Mykény: Lví brána

Přijeli jsme na parkoviště, kde je stánek s občerstvením a pojízdná pošta. Tentokrát jsem neudělal takovou chybu jako v Súniu a hned jsem si na tabuli zjistil, kdy odjíždí zpáteční autobus. Koupil jsem lístek, prošel vrátnicí a pak jsem už svižně vyrazil k prvnímu setkání se starobylým městem, totiž ke slavné Lví bráně. Ti dva vzepjatí lvi byly symbolem domu Atreova. Hned za bránou je na pravé straně kruhový hrob A. Moc lidí se tam nezastavovalo, ačkoliv právě zde Schliemann nalezl Agamemnonovu masku, která ostatně prý není Agamemnonova. Pak pokračuji nahoru k citadele, k paláci, v jehož troskách se nejprve nedovedu zorientovat. Tak jsem šel dál až na samý vršek, sedl si ve stínu stromu a posvačil. Výhled do krajiny je nádherný: na jedné straně se oddělené údolím zdvihají vysoké skalnaté, jen zelenými trsy porostlé pahorky, na druhé se rozevírá otevřená různorodá krajina. Ale už mě honil čas, nevěděl jsem, co na mně ještě čeká, takže jsem radši znovu rychle vyrazil. K postranní bráně, kterou prý uprchl Orestés poté, co vykonal pomstu. Ještě dál, skoro až na samém konci opevněného města, je skrytá cisterna. Sešel jsem trochu dolů, jen co bylo vidět, ale neměl jsem baterku, abych mohl pokračovat. Vracím se k paláci, kde se mi konečně podařilo zorientovat se. Vybetonované prostranství bylo megaron, na východní straně přecházející v nádvoří a konečně ve vyvýšený trůnní sál. Místo na severní straně, kde jsem teď stál a odkud jsem shlížel dolů, byly obytné místnosti. Právě v jedné z nich prý zavraždil Aigisthos Agamemnóna. Vyvalila se skupina mladých Italů, vypadalo to jako nějaký školní zájezd, tedy nejvyšší čas, abych prchl.
Opustil jsem hlavní areál a sešel dolů po silnici k Atreově pokladnici, tholovému hrobu s takzvanou nepravou klenbou, tedy sestavenou z kamenů zmenšujících se směrem k vršku. Tady bylo naštěstí skoro prázdno. Když jsem vstoupil dovnitř, skvělá akustika klenby tholu umocňovala křupání písku pod mýma nohama a vracela místo něj pořádné dusání. Byl jsem tu sám, takže jsem si to všechno mohl pěkně vychutnat. Po pravé straně od vchodu je chodba do temné komory. Vylezl jsem i nahoru na travou pokrytou hrobku, prošel mezi stromy a křovím až k zadnímu plotu, ale nenapadlo mě jít na stranu, kde byly, jak jsem později objevil, ještě nějaké další hroby. Ačkoliv jsem přijel poměrně pozdě, stihl jsem všechno krásně obejít. Ještě jsem musel pěknou chvíli čekat v tom úmorném vedru na autobus. Naštěstí jsem si našel jeden volný strom na kraji parkoviště, abych se mohl trochu opřít a skrýt do jeho skromného stínu.
Myslím, že tady na Peloponnésu je ještě tepleji něž v Athénách. Od čtyř do šesti jsem byl zase na pláži. Pak jsem se stavil u Marinopúlose pro džus a kolu, to když jsem znovu procházel starým městem. V centru je staré nádraží, dneska nepoužívané, vlastně myslím, že je tam restaurace, jinak na koleji stojí starý parní vláček a je to příjemné místo na procházku. V parčíku je klec s kachnami a volně tam pobíhá páv. Dneska už mě přestalo bolet v krku. Nejhorší jsou přechody, kdy člověk přijde celý zpocený a uhřátý do klimatizovaného autobusu nebo muzea.
Co taková místa, jako třeba Nauplio, oživuje, je turistický duch. Co by z tohohle zbylo, nebýt té spousty lidí, kteří chtějí nakupovat zbytečnosti. Zbylo by pár taveren pro místní, nějaké ty obchody by taky měly otevřeno do osmi, ale vůbec by to nebyl tak příjemný dojem, tak živá atmosféra, kdy se teprve v noci rozzáří světla a všechno ožije.