26/9 Athény
V 9.10 odjezd z Nauplia. V noci vytrvale pršelo, déšť přestal až v osm. Nad Korintem svítilo sluníčko, stejně jako chvílemi tady v Athénách. Ubytoval jsem se v hotelu Tempi. Jinde jsem nic nemohl sehnat, až tady mají poslední volný pokoj, ale prý jen "very small one". Zpočátku to tak nevypadalo, ale když jsem tu už hodinu, připadá mi to jako hrozná cimra a kdybych tu měl zůstat déle, lezlo by mi to asi na mozek. Je to až úplně nahoře, malinký kumbál s uraženým umyvadlem, není pěkně cítit a vůbec je jaksi zašlý. Zato mám velmi výhodnou pozici, až budu odjíždět: na náměstí Mitropoleos je to pár kroků.
Dnes už jsem jen paběrkoval. Vyvalil jsem se až ve 3 hodiny podívat se některá místa, která jsem ještě nestihl a která jsem nepovažoval zas za tak důležitá. Zjistil jsem, že na jihozápad od Akropole, přes Apostolú Paulú, je rozlehlá zalesněná oblast křižovaná pěšinkami, pěkné místo na procházku. Připadalo mi, že skoro každých sto metrů narážím na nějaký zamilovaný pár.
Když jsem u toho tématu, dovolím si jeden postřeh. Řecké ženy jsou docela výrazný typ, jenom nemohu říci, že obzvláště pěkný. Tmavé, často obarvené na blond, buď silnější a nahoře vyvinuté, nebo naopak s vosím pasem, stehny daleko od sebe a zaoblenými boky. Snad nejtypičtější jsou ve tváři, skoro jako na starých vázách, nos v linii s čelem, ustupující brada a tmavohnědé oči, krásné, ale jako celá tvář jižansky tvrdé. Dokonce i velmi půvabné dívky s dokonalými proporcemi obličeje vypadají tvrdě.
Zpátky k dnešnímu programu. Tedy podíval jsem se na Sókratovu vězeňskou celu - dvě sluje po stranách výklenku a ve skále patrné otvory pro trámy. Pak jsem odtud pokračoval nahoru na Filopappův vrch, kde je kromě pomníku ze začátku druhého století věnovaného římskému konzulovi Filopappovi také krásná výhlídka na jižní svah Akropole, stejně jako směrem k moři. To už se vyčasilo, jen foukal silný chladný vítr, celé moře se zlatě lesklo v slunci sestupujícím k obzoru, bylo vidět i lodě. Sestoupil jsem dolů, prošel kolem kostelíku sv. Dmitrije - zajímavé staveníčko, jako by poslepované ze stovek různých kousků, na střeše dřevěný kříž. Pahorek Pnyx už byl zavřený, snad to stihnu zítra. Šel jsem až dozadu a vracel se po úpatí Filopappova pahorku kolem Kimónových hrobů. Pak jsem se prošel pod Areopagem, podíval se na Věž větrů, přes plot sice, ale jen pár metrů od ní. Věž postavil v prvním století syrský astronom Androníkos a sloužila jako vodní a sluneční hodiny, ukazatel větru a kompas. Každá z osmi boku věže představuje jeden směr kompasu a jeden druh větru, který je vyobrazen na vlysech. Dál jsem se proklestil cestu až k ulici Lúkiánú a zlezl Lykabéttos, nejvyšší athénský vrchol. Dříve tu byly jen lesy a hora má jméno právě od vlků, kteří zde nacházeli útočiště. Pověst praví, že Athéna nesla skálu na opevnění Akropole, ale cestou ji vrána podala zprávu, že Kekropovy dcery porušily zákaz a otevřely skříňku, kde byl ukryt Erechtheus. Bohyně skálu upustila, a tak vznikla tato hora. Na vrcholku je kaplička, restaurace a hlavně nádherný rozhled na celé Athény a okolí.
Nakonec jsem šel až za náměstí Omonia, koupil si svůj oblíbený banánový džus, kakao a do hotelu se vrátil asi o půl osmé.
