Moravská Metanadace Metauniversity

(Metacentrum Moravské Metauniversity)

| V | V | V | _{® ş} 3X| V | _{® ş 3XM®}

veřejně prospěšná metaspolečnost (v. p. ^ms.)

Sledovací metasíť moravského MetaInternetu - experimetální provoz

Evropská unie chce prosazovat spravedlnost bez vlastní psané Ústavy (za 1.2. až 7.2.2000)

Evropská unie se odhodlala k bezpříkladnému kroku, když pohrozila svému členskému státu úplnou izolací, pokud se součástí jeho vládní koalice stane většinová politická strana. Tím založila precedens podle něhož vedení EU nebude udržovat žádné dvoustranné kontakty na politické úrovni s vládou svého členského státu, jejíž součástí bude politická strana nevyhovující mínění EU. To je v historii EU zcela ojedinělé, je to něco, co tu v její historii ještě nebylo. Je třeba si uvědomit, že EU není pouze společný trh, ale svazek společných kulturních hodnot a principů. Jako každé společenství i EU má pochopitelně právo na sankce vůči svému členu, ovšem pokud jsou právně přípustné tedy pokud jsou tyto společné kulturní hodnoty a principy deklarovány v ústavě EU, ta však neexistuje. Zasahování EU do vnitřních záležitostí svých členských členských zemí jsou tak postaveny na zvůli a nikoli na právu. Ve hře je totiž něco velmi zásadnějšího, totiž znepokojení demokratů nad virem svévolnosti. Jedinou účinnou obranou je dusit virus svévolnosti v zárodku, a to i za cenu vměšování se do vnitřních věcí suverénních států odkazem na Ústavu. Je proto pochopitelné, že vměšování svévolníků EU nad svévolníky není precendentem práva a spravedlnosti. Je jasné, že EU nevysvětluje podstatu sporu, v němž jde o ústavní obranu hodnot, na nichž lidstvo zakládá svou bezpečnost. Odbýt vše svévolnickým aktem - to je povrchní a zrádná metoda. Jestliže budeme považovat postup EU vůči členskému státu za precedens, pak sama EU jakožto součást lidstva je povinována dodržovat Metaústavu a při jejím porušování za to nést sankce. Je na metaorgánech lidstva posoudit zda si EU zaslouží také sankce. Přichází, co přijít muselo. Globalitou je třeba reformovat Ústavy. Setrvávání na starých ústavách může způsobit jen další propad důvěry občanů ve vrcholné orgány moci. Politika i svět kolem se globalitou zásadně proměnily. Ústavní úprava by měla reagovat na nové globální souvislosti. Bez dělby moci synergismem stěží dojde k úmluvě řešení, která musí být vnitřně svázána a koordinována. Nastal čas z pohledu Metaústavy zkoumat ústavy států nejen EU. Vždyť Ústava coby základní zákon rozhoduje o všech ostatních zákonech a o demokracii vůbec. Dobrá Ústava je stimulem pro svobodu a tím také pro lidskou tvořivost. Při dnešní byrokracii EU se nelze dovit, že Evropa i ve vědě začíná ztrácet půdu a pokud se navíc EU rozšíří, pak bude zaostávat ještě víc. Nové členské státy totiž odčerpají peníze, které věda v EU potřebuje, aby dohnala konkurenci. Evropa pokulhává především v informačních technologiích a přenosu dat - ať už jde o výrobu superpočítačů a biočipů, o vývoj robotů, nebo o počítačové zpracování trojrozměrných obrazů lidského hlasu. A bez pokroku při počítačovém zpracování hlasu bude nutné obejít se i bez automatických sekretářek či pečovatelek. Také Internet, kde vznikne babylonské zmatení jazyků, bude využívat jen hrstka, dokud se nezavede průběžné překládání všech jeho textů do jakéhokoli jazyka, a to v psané i zvukové podobě, prostřednictvím universálního jazyka. Přitom se má objevuje nová služba Internetu, jíž bude možné sledovat záznam kterékoli televizní stanice ve světě. Kolik lidí si ho však bez automatického překladu užije? Internet je výborný prostředek k synergismu lidí. Ale právě u informačních technologií je nejznepokojivější slabina EU. Ignorováním synergismu však na tom nejsou státy EU zvlášť dobře ani v jiných klíčových oblastech - v energetice, biotechnice, dopravě, nových materiálech či v ochraně životního prostředí. Společným jmenovatelem je absence společné strategie k tvořivosti, která nachází svůj původ již v absenci ústavy EU. Kapitál sám o sobě bez kapitálu lidské tvořivosti je k ničemu. A užití Internetu dokáže s minimem kapitálu vytvářet maximum užitku, co si může tvořivý člověk přát více. Nezmění-li EU co nejrychleji svou strategii, bude znamenat členství v EU spíše újmu než přínos. Žít na dluh se dlouhodobě vyplatit nemůže a tak se EU postupně stane odbytištěm produktů schopnějších ekonomických sdružení. EU se pomalu a jistě stává tyranií byrokratického molocha. Vlády EU zde přece nejsou od toho, aby se jim dobře vládlo, nýbrž aby občané byli svobodní a svobodu využívající jako základu tvořivosti. Této reality si v EU stále ještě málokdo váží. Byrokracie EU může sice zvítězit, protože je snadnější racionálněji nastolit pořádek než ho spontánně vyvolat tvůrčí svobodou. Už pro vlastní prosperitu by měl občan chránit své občanské svobody před tyranií byrokracie EU. Stanovme si v EU konečně ústavní zásadu: Stokrát je lepší svoboda než obecný pocit byrokracie. Stále větší zájem bude o lidi s vysokou kvalifikací ve službách, informačních technologiích a dalších vyspělých oborech s nároky na vzdělání, tvůrčí přístup a samostatnost. Tuzemští zaměstnavatelé, stejně jako jejich kolegové v zemích EU, chtějí aby do práce chodili vyspalí a odpočatí pracovníci, proto posunují pracovní dobu, navíc změnou pracovní doby šetří náklady na energii. Tam kde je práce tvořivou záležitostí to je přirozeným postupem. Tam kde je práce pouze výdělkem, znamená být brzo doma stihnout zařídit si spoustu věcí. Zatímco pro tvořivou práci je nutností, aby byl pracovník odpočatý a podával po celý den maximální výkony, u rutinní práce bývá zvykem, že lidé chtějí být brzy doma a mít čas na své koníčky či na druhé zaměstnání. Ovšem když si člověk tvořivou prací slušně vydělá, tak si může také nechat leccos nechat udělat a dát příležitost i jiným. V tom však jde o záležiost celého společenského klimatu s navazujícími službami. Jestliže se mění životní styl, pak i nákupní zvyklosti a obchody se tomu musí přizpůsobovat. Mnoho v tom mohou pomoci služby přenesené na Internet. Rodinám se novým stylem metamanažmentu žití mění struktura celého dne, a to pro mnohé bude velký problém. Právo na metamanažment žití stává se však záležitostí přítomnosti protože budoucnosti. Toto právo se musí stát záležitostí lidských práv a tedy každé ústavy. Byrokratizovaná EU však omezuje lidskou tvořivost, byrokratizovaná práce přestává být motivem k tvořivé práci. Lidem, kteří vydělávají v byrokratizované práci jen podprůměrně, se kvůli penězům příliš nevyplatí chodit do práce: stát jim totiž dá na sociálních dávkách skoro stejně. Nedostatečnou tvořivostí klesají pracovní příležitosti, roste nezaměstnanost a nutnost řešit ho sociálními dávkami. Snižovat sociální dávky je však cesta k sociálním nepokojům, což společenskému klimatu v tvořivosti nepřidá. Postupným zvyšováním minimální mzdy zvednout platy bez zvednutí motivace k tvořivé práci je zase zhovadilost hodná racionalistů byrokracie. Malé rozdíly mezi platy a sociálními dávkami si lidé dobře uvědomují, nejsou motivováni k tvůrčí práci. Problém je v tom, že byrokratické klima EU lidi prostě nemotivuje k práci. A od rodičů tento přístup okoukají děti. Pro EU v dnešní byrokratické podobě opravdu není žádná perspektiva. Špatná ústava devastuje morálku ve společnosti. Dobrý sociální systém by měl ústavou vést lidi k metamanažmentu žití a v tom nejde pouze o ústavu EU, ale také o ústavy členských států EU. Ekonomika podřízená mamonu či byrokracii vede následně k poškozování životního prostředí a to nejen v oblasti sociální. Příkladem toho je ekologická katastrofa na řece Tise. Téměř veškerý život v ní zabilo na sto tun prudce jedovatého kyanidu, který unikl do řeky Szamos z nádrže u jednoho rumunského zlatého dolu, kde se používal k louhování horniny. Vlna kyanidu v Tise opustila přes víkend Maďarsko a pomalu, aniž kdokoliv mohl zasáhnout, se blížila k soutoku Tisy a Dunaje na území Srbska. Po ní zůstávalo všude smrtelně vymeteno. Koncentrace kyanidu v říční vodě dosahovala ještě na hranici Maďarska s Jugoslávií dva miligramy na litr vody, což je dvacetinásobek povolené mezní hodnoty a desetinásobek koncentrace, která je považována za smrtící pro veškerý život ve vodě. Szamos i Tisa se staly mrtvé řeky, život se z nich vytratil. Na maďarském úseku řeky po víkendu mezitím množství kyanidu kleslo na povolenou hranici, otázkou však zůstává, kolik jedu se například usadilo v bahně řeky, kde může působit ještě mnoho let. Je to asi největší ekologická katastrofa v Evropě po výbuchu jaderné elektrárny v Černobylu. Veškerou vinu poškození svalují na firmu Aurul z Baia Mare, odkud se kyanid do řeky dostal. Ředitel australské firmy, jež je spoluvlastníkem firmy Aurul, reagoval ještě stupidněji. Podle něj totiž úhyn ryb na Tise s únikem kyanidu nijak nesouvisí a ryby prostě pomřely kvůli mrazům.A podívejme se na EU, ta vůbec v nezasáhla s požadavkem odškodnění ze strany původce to jest rumunského státu a australské těžební společnosti. Žádná ochrana lidských práv na životní prostředí, žádný precedens k zamezení opakování ekologické katastrofy na území Evropy. Vážnost katastrofy nakonec uznala i Evropská unie, ale jak. Evropská komisařka pro životní prostředí chce přímo na místě posoudit možnosti pomoci Evropské unie při odstraňování následků havárie. Podle mluvčí by v nejbližší době mohla unie poskytnout přinejmenším své odborníky, kteří by se podíleli na zhodnocení škod a možnosti jejich odstranění. Zkoumá, zda by finance ze strukturálních fondů mohly být v rámci předvstupní pomoci poskytnuty na odstranění následků této katastrofy, nikde náznak po pravé příčině a trestu. Není přece těžké původcům ekologické havárie zabránit přesunovat velké finanční částky prostřednictvím zahraničních bankovních ústavů nebo zacílit opatření EU ve vízové a finanční oblasti, dokud nebude škoda odškodněna. EU sankcionuje Jugoslávii, a to chce dokonce bankami, pro porušování lidských práv, kde jsou však sankce proti Rumunsku a australské těžařské společnosti? Kde je ochrana lidských práv, kde je spravedlnost? Má se občan hrnout do takového společenství států? A kde zůstali velkohubí ochránci lidských práv EU?

V globální složitosti Zákony nejsou vše (za 8.2. až 14.2.2000)

Půjde-li vše dobře, zhroutí se soudcům Česka v blízké době jedna ze základních jistot, s níž dosud pracovali. Zákon už nebude nade vše. Při posuzování konkrétního případu prozkoumá soudce nejen doslovné znění paragrafů, ale také přihlédne k tomu, zda jeho rozsudek je dostatečně spravedlivý. Trend, který se v evropském soudnictví prosazuje vlastně už desítky let, začíná být zvolna patrný také v zemích Česka. Příkladem je verdikt Nejvyššího soudu v Brně z roku 1998. Rozhodoval, zda privatizační investiční fond se může přeměnit v akciovou společnost, nepodléhající tak přísnému režimu. Soud zjistil, že postup zákonu výslovně neodporuje. Případ se zdál jasný. Ale soudci došli k názoru, že odporuje celkovému pojetí spravedlnosti, a přeměnu neschválili. Soudce šel tehdy nad zákon a jednal správně. Přirozený cit pro spravedlnost však také říká, že by nahodilý prodavač několika kusů cigaret marihuany neměl být odsouzen ke stejnému trestu jako ten, kdo znásilnil ženu. Množství rozsudků spravedlivých podle zákona, ale nespravedlivých podle rozumu a intuice volá po reformně trestního práva. Podobných případů je však zatím málo. A soudci (a také zákony) nejsou na takové rozhodování dostatečně připraveni. Soudce nemá totiž moc možností, aby mohl rozhodovat jinak než podle toho, co je uvedeno v liteře zákona. Pro soudce to znamená, že by měli mít kromě právního vzdělání i znalosti z metaombudsmanství. Při rozhodování v podmínkách globality již nepostačuje pouhá znalost zákonů, významnou roli hrají další disciplíny, znalosti a přístupy podmíněné synergismem, Příklady, kdy doslovné znění zákona a "vyšší princip" spravedlnosti na sebe narazily, najdeme zatím především v rozhodování Nejvyššího a Ústavního soudu. Existencí metazákonnosti ale nemusí nikoho trápit, že výsledek by měl být z hlediska spravedlnosti nějaký, a podle zákona bude jiný. V globálních podmínkách se často stává, že zákon pro složitost případů nestačí. Třeba trestání odpíračů vojenské služby. Desítkám mladých mužů hrozilo opakované trestání za každé odmítnutí vojenské služby. Teoreticky - a zcela v souladu s příslušnými zákony - by tak odpírači mohli strávit ve vězení více času, než ten, kdo je odsouzen za vraždu. "Je to spravedlivé?" zněla principiální otázka. Sotva. V zákoně je napsáno, že kdo nenastoupí, má být potrestán. A soudci se na to dívali tak, že kdo se nedostaví opakovaně, je už recidivista. A přitom vedle zákona tu máme princip, že nikdo nemá být trestán dvakrát za totéž. Takových konfliktů zákona a spravedlnosti je spousta. Jejich podstata spočívá v tom, že všechny modely lidského chování se nedají předpovídat a ošetřit zákony. Příkladné je že, případy odpíračů přitom vyvolaly vleklé tahanice mezi tuzemskými soudy, než je až po několika letech ukončil Ústavní soud. Podobně skončily další případy, s nimiž si soudci obecných soudů nevěděli rady. Soudy totiž nadále nemohou mechanicky rozhodovat pouze na základě faktu porušení platných zákonů. Soudce by měl jít nad rámec zákona vždy, když zjistí, že by nemohl rozhodovat spravedlivě. Bez spravedlnosti a s ní spojené metazákonnosti nelze hovořit o právu. Nelze stavět na tom, že právo lze formulovat jako něco, co se jen halí do hávu zákona, přičemž se tam nenajde základní orientace pro spravedlnost. Zákony nikdy nebudou pamatovat na všechny situace. Na druhé straně soudce nemůže postupovat zcela libovolně. Jeho postup je obecněji daný Listinou, ústavou a určitými principy, které musí dovodit z textu Ústavy. Na jeho rozhodnutí musí být patrné, že zákon neplní svou funkci, a soudce musí v rozhodnutí napsat, jak zákon dotvořil, jakými úvahami byl veden. A obecně tím nejvyšším zákonem je Metaústava a právníci by ji měli znát, mít široké mimoprávnické vzdělání v synergismu. Odpovědi na všechny otázky spravedlnosti se nenajdou jen v právu a v právním řádu, proto se soud a spravedlnost má zakládat také na instituci precedentu. Jenže vzdělání tomuto trendu spravedlnosti neodpovídá. S rozhodováním Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku do tuzemské justice proniká princip precedentu, tedy závaznosti prvního klíčového rozhodnutí, od něhož se odvíjí další rozhodování v dané problematice. Je to dobrý signál pro předvídatelnost soudního rozhodování, právní jistotu a orientaci občana, co je povolené a co nikoli. Tento trend byl tiše nastartován již zřízením Metaústavního soudu a z Metaústavy se odvozující závaznosti jeho rozhodnutí pro všechny.

Spravedlnost nade vše právo (za 15.2. až 21.2.2000)

Myšlenka je to pěkná, potřebná, vyzkoušená: Soudci mají mezi paragrafy i nad paragrafy nacházet spravedlnost, nikoli spravedlnost ohýbat podle tvaru paragrafů. Nelze nesouhlasit, vždyť jinak právo nemá smysl. Nesčetněkrát si člověk ťuká na čelo, v jakémže to žije světě, když právo vítězí nad zdravým rozumem a spravedlností. Jak absurdní rozsudky, a přece podle platných zákonů. Ústavní soudci proto neustále nabádají své kolegy, aby soudili srdcem i hlavou: Přemýšlejte, překonejte stereotypy, dívejte se na věc očima Listiny práv, hledejte spravedlnost. Soudci si přesto často dál vedou svou alibistickou povídačku o spravedlivosti dané legislativou. Při pohledu na řadu jejich pitoreskních verdiktů se musíme ptát zda tihle mechanističtí soudci mohou soudit spravedlivě, "nad paragrafy". Ti z nich, kdo si zvykli otrocky mechanicky sloužit liteře zákona sotva mohou spravedlnost spoluvytvářet. Nelze se divit, že lidé s vymáháním spravedlnosti nejsou spokojeni, kdy jí dokonce nerozumějí a kdy volají po spravedlnosti ombudsmana. Lidé pak snadno a ochotně považují justiční paláce za pouhé bojiště protřelých právníků a slepou bohyni spravedlnosti za holku, která jde s protřelejším z nich. Takové rozčarování jen plodí nedůvěru k právu, státu i demokratiskému režimu. Plodí také další a další paragrafy. Zklamaní lidé mají totiž pocit, že dalšími zákony přinutí talár k větší spravedlnosti. Přesný opak je výsledkem. V houštině zákonů se už nikdo nevyzná, paragrafy si odporují, vrší se a soudci se pod tou hromadou dusí. Rozčarování narůstá... a bludný kruh se uzavírá. Už staří říkali "spravedlnost ať je solidním základem říší", žel, dnešní právo pořád ještě stojí na písku. A všemu tomu korunuje byrokratická legislativa EU, do níž se všichni dereme. Cha-cha! Ukazuje se, že bez vlastnění metazákonnosti se nový trend mezi soudci - tedy ukládat co možná nejčastěji alternativní tresty - bude prosazovat těžko. Naopak svévolničtí zákoníci a soudci se rozhodli, že ještě přitvrdí a zvolí tvrdší represi. Trest však má napravovat a nápravou v žádném případě nemůže být finanční narovnání, to je pouze diskriminací méně majetných. Nikoliv zaslání peněz na dobročinné účely, ale účast v metaspolečenství je tím správným alternativním trestem. Když viník dostane alternativní trest, pak může on i lidé kolem něj žít lépe než dřív a to je pravým naplněním trestu. Nápravy lze dosáhnout také jinak než vězením. Jsou-li však v rozporu s Metazákonem sami zákoníci a soudci tak se nelze divit, že je taková celá společnost. A řešit nápravu v takové společnosti zákonickou spravedlností je cestou k dalšímu nepořádku a nespravedlnosti. Příkladně když někdo ukradne něco malého a konkrétního, bude přísně potrestán, pokutou a možná i vězením. Zaměstnavatelům a podnikatelům okrádajících státní pokladnu, se však nestane nic. Ti si řeší svoji situaci podvodem, páchají trestný čin, kradou, a z ostatních, kteří dávky státu řádně platí, si dělají své sponzory. Státní rozpočet tak podle odhadů připravují o desítky miliard korun ročně. Stát pak nevymáhá rozpočtový dluh jen na těch, kteří ho okrádají, ale přenáší ho bez rozdílu na všechny, ať už své daně řádně platí, či nikoli. Člověk nemusí mít přímo schopnosti k metamanažmentu, aby viděl, jaká nepravost se činí parlamentní demokracií. Jak směšné je pak demonstrovat proti nějaké organizaci a současně přitakávat parlamentní demokracii nebo koalici hanby, korumpovaných vedle Mamonu také diletantizmem. Jaká spravedlnost, když chyby elit musí zaplatit ti sociálně nejslabší. K celkové dezorientaci spravedlnosti podstatně přispívá laciná zábava produkovaná masmédiemi či masovými akcemi a doporučovaná prestižními cenami. Nelze se tomu ani divit, neboť soudí-li soudy špatně, jak asi soudí poroty různých festivalů. Nedostatek profesionality vede k zatlačování bezpečnostních aspektů manažmentu do pozadí, ba přímo k trestným činům. Nedostatek profesionality prolíná celou společností a především zákony. Při všeobecném pohrdání metamanažmentem za mnohé nejistoty a zločiny může vláda a poslanci politických stran, když vymyslí zákon, který si každý může vysvětlit, jak chce. V tak masovém jevu pletoucí si svobodu se svévolností však jde o něco mnohem vážnějšího, jde o nedostatek odpovědnosti plynoucí z pohrdání metamanažmentem žití. Skepse o nápravu je na místě, projev blbé nálady je toho důsledkem. Tragédií pro občany je, že mohou sice svobodně volit své zástupce avšak pro všeobecný diletantizmus není koho volit. Elita nemá zájem na nápravě a občané nemají koho by volili. Pak ani žádné zákony nemohou pomoci k nápravě. Východiskem z takového patového stavu je společenského povědomí kompetentní metazákonné kvalifikace k metamanažmentu u všech činitelů s dopadem na veřejnost. Zázračný lék na neduhy společnosti je triviální, je jím zákonná kompetence k metamanažmentu žití. A vymoci si takový zákon referendem nebo volební mašinérií není pro demokracii tak nesnadné. Vždyť u mnoha povolání se nikdo nediví, že pro odborný výkon je třeba diplomu, atestace, licence. Největší tragédií pro občany je však to, když hlídací pes demokracie má inteligenci pod psa. Pak už nepomůže ani útvar pro boj s organizovaným zločinem, ani ekonomická kontrarozvědka protože na tom nemá zájem elita. Všechny zákony a soudy jsou z hlediska prevence marné, když komisaři, generálové, prezidenti, senátoři, poslanci, lídři, starostové, radní, úředníci, policisté, manažeři, bankéři, novináři, vyšetřovatelé, soudci, vlastníci, podnikatelé, jsou diletanty metamanažmentu žití. Naprostou katastrofou pak je, když už matky nejsou schopny mateřskou láskou předat dítěti zárodek k lidství. Když žena nechodí do práce, neznamená to ještě že se fláká, když metamanažuje sebe a svou rodinu. Metamanažment se týká nejen práce, ale stejně tak života, občanského a rodinného. Najít si smysl je metamanažmentem jednoduchý, je třeba o tom pouze povědomosti občanstva. Je nesmyslné spoléhat na ruku trhu, když trhu vládnou diletanti. Stejně tak je bláhové věřit na samospasitelnost Internetu. Výchova k informační gramotnosti - tedy ke schopnosti pracovat s moderní technikou a k umění orientovat se v přílivu informací - není klíčová. Co je globalitou klíčové je metainformační gramotnost. V ní už nejde jen o počítače, ale o myšlení. Přístup a znalost metamanažmentu žití bude metamanažmentem znalostí a informací rozhodovat o možnostech životního uplatnění. Nezvládnutí metamanažmentu bude znamenat velké riziko nezaměstnanosti. Každý stát, má-li moudrou vládu, se snaží, aby vzdělání k metamanažmentu získalo co nejvíc lidí. O nějaké výuce k metainformační gramotnosti si však můžeme nechat jenom zdát. Je těžké snažit se o metamanažerské myšlení v atmosféře, kde elita pohrdá synergismem informací a znalostí. Překážky nejsou v penězích, ani v kvalifikovaném učitelstvu, ale v diletantizmu společenské elity. Samotné zajištění počítači a připojení na Internet se totiž mine účinkem, pokud je lidé nebudou umět správným tedy synergickým způsobem využívat. A tu platí zase stejný problém, informatici nejsou schopni synergismu informací a znalostí, nejsou schopni vytvořit kvalitní elektronické učebnice, natož multimediální výukové materiály, a tak se Internet nenápadně stává stokou informací k ničemu. Za tohoto stavu musí nastoupit MetaInternet, ktarý velmi výrazně otvírá prostor co nejširší účasti občanů na vzdělávání metamanažmentu. Až metamanažment zvládnou polici, potom už nebude třeba zoufalé intervence NATO na řešení množství vážných incidentů a stavů bezpráví. Vždyť snažit se řešit globální problémy vojenskou silou je v epoše globality hodno diletantů, stejně tak jako propagovat svobodu bez odpovědnosti za metamanažment žití. Stěží může NATO prosadit v Kosovu soužití etnik, když samo pošlapává demokracii států. Nikdo se nesmí mýlit a doufat, že diletanti metamanažmentu ze strany samotných představitelů členů NATO budou schopni vojenskou silou vyřešit problém Kosova. Synergismus informací a znalostí je globalitou prioritou par excellence. Do EU se hlásíme jako chudí příbuzní a jediným naším trumfem může být pouze vzdělání a zase vzdělání a vzdělání v 21. století a třetím tisíciletí rovná se především metainformační gramotnost daná metamanažmentem žití. Na vzdělání nemáme, ale přitom máme na to pozvat do Prahy přes patnáct tisíc finančníků Organizace Mezinárodního měnového fondu a Světové banky, týden se starat o jejich ochranu, bydlení, program a nezkazit přitom pověst celé země. To vyjde na miliardu. Několikanásobně více bude stát zajištění pořádku. Do Prahy se totiž chystá až dvacet tisíc demonstrantů, kteří nesouhlasí s globalizací, volným obchodem a s rolí Mezinárodního měnového fondu ve světě. Ten poskytuje finanční pomoc zemím v ekonomických potížích a diktuje jim kritéria, která musí splnit. Prestižní kongres má na měsíc změnit život v celé Praze i jejím okolí. Nic proti tomu, kdyby to nebyl sjezd diletantů metamanažmentu žití. Z tohoto pohledu jde o vyhozené peníze, alespoň pokud se tato akce, považovaná za největší setkání světových finančníků za rok, bere jako dlouhodobý návod k metamanažerskému diletantizmu. Pokud do Prahy na konci září na týden dorazí alespoň dvacet tisíc demonstrantů, pak půjde o globální demonstranci proti metamanažerskému diletantizmu a to bude ta správná investice. S diletantizmem ovšem mají potíže všechny státy. Tak Spojené státy mají osud černé na bílém: pokud se nepřihodí něco nepředvídaného, příštím prezidentem USA se stane diletant metamanažmentu. Pravá volební kampaň však teprve začíná. Uvidíme zda diletantizmus, za podpory otročení Mamonu a Bohu, opět zvítězí. Pro vedoucí mocnost světa totiž globalitou nestačí, aby následovníkem současného prezidenta byl člověk, který má svou čest a drží slovo, je především třeba aby to nebyl diletant metamanažmentu žití. Nechoďme však daleko, diletantů máme dost i doma. Akce čisté ruce po roce a půl končí, aniž byl vyřešen jediný velký případ korupce. Práci analytické skupiny nahradí specializované státní zastupitelství. Neúspěch akce čisté ruce výborně "pohnojil půdu" pro její pokračování, vždyť tam i onde přece jde o diletanty metamanažmentu. Není se tomu co divit, když politici vládní koalice jsou diletanti v metamanažmentu, když diletantizmem je stižena i nejvyšší žalobkyně i specializované státní zastupitelství. Bez podmíněnosti metamanažmentem žití skončí debaklem všechny další pokusy o nápravu důsledků špinavých rukou. Mnohé teď zřejmě napadne jednoduchá otázka: Kde demokracie nechala předsevzetí, že rozhoduje pouze metamanažerská odbornost a nikoliv stranická příslušnost? Kdo chce vládnout musí umět správně rozhodnout a to lze sotva dosíci ignorováním metamanažmentu žití. Diletantizmus metamanažmentu se v mnoha podobách plíží společností. Tak ve vší tichosti začal platit tiskový zákon, pro každého je důležité mít právo na odpověď. Cítí-li se kdokoliv dotčen fakty publikovanými v tisku, rozhlasu nebo televizi, má dobrou šanci na uveřejnění své odpovědi, v níž může vše uvést na pravou míru, doplnit či zpřesnit. První co se však sluší uvést na pravou míru je příslušnost autora i adresáta informace k metamanažmentu žití. To bude asi hlavním přínosem tohoto zákona - neomezovat svobodu slova a dávat dobrou zbraň i čest a soukromí občana. Posledními argumenty v kritériích správnosti a volby stává se metamanažment žití. Tak třeba u rady dohlížející na vysílání se předpokládá odbornost k metamanažmentu žití. Víme, jak se jinak může kterákoliv mediální rada snadno stát hračkou v rukou politiků. Dovedeme si představit, že nekompetentní rada pozastaví vysílání televize na týden, a tím ji nepředstavitelně poškodí. Přesně podle gumového zneužitelného zákona. Nikoliv falešná "bruselničina", nýbrž odbornost v metamanažmentu žití je kritériem správnosti. Příslušnost k metamanažmentu dává kritérium nezávislosti, a to i policii. Policie jako vše ve společnosti musí být umravněna a zkrocena metamanažmentem žití. Občan si může poradit s korupcí a diletantizmem jedině metamanažmentem a jím neočekávat nic jiného než policii důvěryhodnou a kontrolovanou. Bez metamanažmentu může být policie být sice dobrá, ovšem také neschopná v závislosti na politice. Policie si nesmí nechat od politiků navléci otěže, zárukou její nezávislosti je jedině metamanažment. Metamanažment určuje rychlost, s jakou se můžeme srovnat s EU, protože v tom záleží především na růstu produktivity práce. Platům musí odpovídat výkonnost práce. Její nízká výkonnost neznamená, že se pracovníci flákají. Vždyť větší množství potu, které člověk během práce vydá, ještě neznamená větší produktivitu. Produktivita práce záleží hlavně na kvalitě pracovníků metamanažmentem žití. Vysoká výkonnost metamanažované práce dokonce znamená méně potu při větší produktivitě. Je samozřejmé, že se metamanažment neobejde bez pravdivé teorie a bez odkazu na Pravdu pravd. Jedině tak se nebude muset omlouvat za své chyby. Prosit svět o odpuštění za hříchy zpětně je přiznáním viny, ale také přiznáním chyb plynoucích z vadné teorie a v případě církve je to vlastně přiznáním chyb teologie. Jestliže násilí ve službě pravdě dokáže pošlapávat odlišné kultury i náboženské tradice, pak je chyba v pravdě samé a v nikoli v její dobové interpretaci. Vždyť hříchy odporující lásce, míru a respektování kultur pocházejí z chyb páchaných ve jménu svévolně stanovené pravdy. Pravda opravdová platí dlouhodobě a sama vylučuje hříchy jejího porušování. Vady v teorii pochopitelně vedou k chybám v praxi. Zkreslená teorie vede k pomýlené praxi a vymanit se z hříchů vyznáním se z odpovědnosti za zlo, které bylo v jejím jménu spácháno je pouhým gestem. Co je třeba učinit k nápravě je napravit "pravdu".

Mít zákon je zbytečné pokud není chtěn metazákoností (za 22.2. až 28.2.2000)

Zákonů přibývá, tak jak se jimi chce omezit chaos plynoucí z rostoucí složitosti světa lidí. Tak máme také zákon o informacích. Lidé, byrokraté, politici však zůstávají až na výjimky prakticky stejní. Jedni se ještě nenaučili po informacích skrytých v šanonech úřadů pídit. Druzí se nenaučili s chutí a samozřejmostí odpovídat. Je to v duchu společnosti, který je z podstaty konzervativní a mění se pomalu, ten není ještě svobodný, otevřený ani občansky emancipovaný. Předním věrozvěstem "ducha nové doby" má být elita. Ta však připomíná hlubší problém - zakořeněnou vrchnostenskou mánii neříkat veřejnosti nic, není-li donucena. Připomíná, že pořád žijeme ve společnosti plné pokliček, které se dobrovolně nenazdvihují. Představme si pak občana pracujícího a žijícího v takové atmosféře. Mít informační zákon je pěkné, prospěšné, moderní. Každý zákon je ale jen pouhým soupisem pravidel a když se metazákonnost necítí není vůle se jimi řídit. Svobodný přístup k informacím je záležitostí práva i povinnosti a globalitou se týká každého. Spoléhat v tom na příkaznictví zákona je pouze další racionalistickou utopií. Komu je vzdálena etika metamanažmentu, tomu navždy zůstane vzdálena potřeba informovat i být informován. A to se netýká pouze organizací, to se týká také Internetu. Poslední výsledky voleb už vysílají mocné poselství napříč světem, že lidé chtějí opravdovou reformu a opravdového reformátora, ale tu opravdovost lze stěží zaručit bez pomoci MetaInternetu. Ještě pár let potrvá, než se postoj k Internetu změní a stane se reálnou alternativou denního dojíždění do kanceláře. Proč se tento trend prosazuje? Přináší úspory firmám i zaměstnancům. Uspořit se dá na elektrické energii, vybavení kanceláří a pronájmech místností. Kromě úspor lze tím přilákat i řadu špičkových pracovníků, navíc zajistit činnosti jinak nemyslitelné. Práce z domova přináší výhody i zaměstnancům, šetří čas za cestu do práce, který lze efektivně využít. Menší stres a lepší organizace pracovní doby se odráží ve vyšší produktivitě práce. Zbývá tak více času na rodinu a stresů výrazně ubude. Pro vytvářením pružných řešitelských týmů je takový způsob nezastupitelný. Na nový způsob práce si však lze rychle zvyknout, mnozí začínají být dokonce nervózní, když nejsou k síti připojeni. Bez metamanažmentu žití však řada lidí při práci z domu nedovede odlišit pracovní a rodinný život. Nakonec pracují mnohem více, než kdyby byli v kanceláři, a na rodinu jim čas stejně nezbývá. Ztrácejí kontakt s kolegy a cítí se osamocení. O manželkách lidí takto pracujících se pak říká, že jsou to internetové vdovy. Muž je sice doma, ale věčně se dívá jen na monitor. Je na každém, aby se s novým trendem práce vyrovnal metamanažmentem. Ani nejmodernější technologie totiž nevymýtí potřebu synergismu lidí. Jedině při něm totiž mezi lidmi srší, snadněji se vymýšlejí nové nápady a přichází více myšlenek i více lidství. Více lidství znamená více synergismu, ten se žitím stává základním lidským právem. K základnímu lidskému právu patří právo na metamanažment žití daný právem na žitou Pravdu pravd a to dokonce i v prostředí věznic. A bouřit se proti lidským právům až ve věznicích bude podobné jako kopat studni, až když člověk dostane žízeň. A věznicí se paradoxně velmi snadno může stát každé příkaznictví - nejen ze strany státu, ale rovněž ze strany podniku, armády, církve, sekty, školy a dokonce rodiny. Tolerance k porušování lidských práv na synergismus žití má své meze. Samo lidské právo dává právo na protest končící až vzpourou. Je však třeba bouřit se proti pravým viníkům. Neboť jaká je žitá Pravda pravd protagonistů spravedlnosti taková je i spravedlnost ve společnosti. Stěží je spravedlivé, aby živnostník byl trestán za neplacení povinného pojistného, zatímco bankám je beztrestně dovoleno pojistné machinacemi šidit. Stěží lze považovat za spravedlivé legální okrádání občanstva státním dotováním neplatičů bank, nebo dokonce vysoce účelové zákonné opatření, aby stát penězi daňového poplatníka kompenzoval ztráty z neuskutečněného kontraktu nějaké firmě. Dokud se nebude vyžadovat povinnost dodržovat lidská práva od elity a velkých vlastníků, dotud snaha o spravedlnost bude marná. Plést si příčinu s následkem nedává právo dovolávat se spravedlnosti. Jedinou cestou a cílem k nastolení spravedlnosti je co nejrychleji svrhnout vládní koalici svým působením porušující základní lidská práva. A regulérní cestou v tom je nevolit ty, kteří lidská práva nečiní skutkem svým vlastním žitím. Občanská akce na vypsání referenda o předčasných volbách je přípravou. Stávky, deklarace a výzvy jsou pouze přípravou k referendu. Ojedinělé akce nic neřeší, je třeba průběžného tlaku aktivního bojkotu vládních politických stran a s nimi spojeného lobby. Bez solidarity v tomto aktivním bojkotu není šance na změnu, neboť v globálně propojeném světě zvýšené entropie není lokality bez následků na celek. V demokracii jde spravedlnosti především o důvěru občanů a ta se opírá i o pojišťovací a penzijní fond. Obchází-li někdo povinnost platit do uvedených fondů příspěvek nebo ho zneužívá k jiným účelům, podkopává tím důvěru v spravedlnost. Pouze primitiv může věřit ve změnu změnou členů vlády, zůstane-li vládní strana, vládní koalice či jiný toleranční konglomerát ve svých stanovách nedotčeny etikou globality. V době globality demokracií nejde pouze o občany, ale o také o kultury a národy. Podmínka etiky elit a velkých vlastníků se tím posouvá do globální dimenze. Je vlastností diletantů, zvláště právníků, odvolávat se na porušení zákona při porušování metazákonnosti, avšak s opravdovou spravedlností to nemá vůbec nic společného. Kdo ignorováním spravedlnosti zasévá vítr, vždy může očekavat že sklidí bouři. Demokracie je samospráva žití vykonávaná každým svobodným občanem každodenně a to paralelně na úrovni zemské, regionální (krajské), obecní i podnikové. Každý příspěvek k tomu je přínosem k samosprávě žití alias k svobodnému umění metamanažmentu žití. Samospráva žití je jediným prostředkem jímž může lidstvo čelit globalitě a globálním katastrofám všeho druhu. Od světa globálně propojeného synergismem se není možné se izolovat. Kalná staletá voda kapitalizmu se globalitou uvolnila a začíná brát a ničit vše, co jí stojí v cestě. A kdo si myslí, že se metamanažmentu žití vyhne, ten svou chybu brzy voličskou mašinérií a silou proudu Mamonu pocítí ve svém žití, životem a prací. Samosprávná demokracie právě metamanažmentem žití je především synergismem informací a znalostí, což samozřejmě předpokládá demokratické využití Internetu technologií kabelové televize, přinášející větší láci a potřebnou dlouhodobou rychlost alespoň 56kBd. Samosprávná demokracie epochy globality to je především Internet. Rychlost růstu Internetu je raketová, ale potenciál lidí, kteří ještě nejsou připojeni, je ještě fantastičtější. Jednou z největších brzd jsou zatím cena a náklady. Zavedení paušálních plateb má na počet uživatelů Internetu blahodárný vliv a tím i na samosprávnou demokracii. Prim v tomto trendu hrají kabelové společnosti a s jejich počtem konkurence. Sny o větší síle občanovy vůle podstatně Internetem získávají na barvitosti. Nikoliv NATO, EU, strany, církve, ale Internet ve svém demokratickém národním i globálním pojetí přebírá vládu nad světem. A tato vláda je samosprávnou demokracií, vládou metazákonnoosti, vládou evoluce života. S nástupem postkapitalizmu končí instituce svázané s kapitalizmem, popírající demokracii na úrovni států. S nástupem postkapitalizmu nastupuje celosvětová instituce Internetu v jeho demokratické podobě. Odumírající kapitalizmus a rodící se postkapitalizmus znamená globální boj starého s novým a to především na půdě Internetu.

Bojuje se také na Internetu (za 29.2. až 5.3.2000)

S přechodem na informatickou společnost epochy globality se i na Internetu vedou bitvy a války. Jsou tvrdé a nelítostné, i když v nich neteče krev. Internet umožňuje šířit informace a dezinformace rychlostí, o které se dříve žádným vojevůdcům ani nesnilo. Ve válce, jejíž průběh je zahalen mlhou propagandy, Internet také slouží jako zdroj, ze kterého je možné vydolovat použitelné informace a pravdivé jádro. Některé webovské stránky jsou příkladem profesionálního přístupu k informační válce. Do této bitvy nastupují mobilní telefonní terminály, protože s přístupem k Internetu, databankou a možností přijímat rozsáhlý zpravodajský servis. Místo mobilních telefonů se orientací na Internet představují mobilní terminály - tedy přístroje kombinující telefon, organizér a internetový prohlížeč. Nová technologie umožňuje zobrazit údaje z Internetu na mobilním telefonu, a tím se nabízí uživatelům různé služby, příkladně automatická překladatelská služba. Stačí jen odeslat příslušný text a za chvíli se na telefonu objeví překlad. Takové mobilní telefony překládající do několika světových jazyků a jsou jako stvořené, coby vodotěsné a nárazuvzdorné přístroje, pro cestovatele, elektronický obchod, pro rychlejší, levnější a bezpečnější transakce. Elektronické obchodování se táhne napříč spektrem všech uživatelů Internetu. Internet z každého místa naplňuje aktuální heslo: 'Bez Internetu není byznysu'. S byznysem na Internetu se však rodí také konkurenční informační válka a s ní související zabezpečení Internetu. Bezpečnost internetových transakcí nabývá s rozvojem elektronického obchodu na významu - jde hlavně o problematiku elektronického podpisu či zajištění výměny čísel kreditních karet mezi obchodníkem a zákazníkem. Mobilní telefony ve spojení s Internetem otevírají velké možnosti obchodu a tak není divu, že se optimizmus přenáší i na světové burzy. 

Hollywoodu vadí regionální šíření na Internetu (za 6.3. až 12.3.2000)

Velkou nelibost hollywoodských filmových společností vyvolala novinka televize Nova - internetové šíření programu. Projekt, který se rozběhl na začátku roku 2000, je jimi vnímán jako porušení mezinárodních úmluv o autorských právech. Na Internetu však nejde o vysílání, ale o dvoustranné sdělování a to ještě v národním jazyce. Je to stejné, jako by někdo Internetem zavolal videotelefonem do ciziny a kameru namířil na obrazovku a telefonní linkou poslal, co Nova zrovna vysílá. Je to dvoustranná komunikace - ta není regulovaná autorsky ani jinak, vše záleží na klientu Internetu svobodně si komunikaci vybrat. Vlastně by měl platit za autorská práva klient Internetu, neboť až ten uskutečnil přístupem na webovou stránku šíření a podmínky autorského práva. Šíření prostřednictvím Internetu není zatím nijak upraveno. Z hlediska práva šíření Internetem není součástí televizního vysílání, právo musí výslovně uvést podmínky paralelného šíření na Internetu a to není splněno. Lidé z filmových studií šíření po Internetu považují za nebezpečný precedens. Avšak k filmovým dílům se internetovská právní ochrana teprve tvoří. Je nepochybné, že také internetová práva jsou a budou předmětem obchodu. Je však stejně tak nepochybné, že i zachovávání lidských práv na šíření informací musí být součástí autorského práva a to nejen na Internetu. V každém případě si obchod nejprve musí vyjasnit, jak se k svodnému šíření po Internetu bude chovat. Internet se začíná vidět především jako předmět obchodu, nejprve se však musí snažit vnést do Internetu řád vymykající se diktatuře Mamonu.

Diletanti ohrožují občany (za 13.3. až 19.3.2000)

Nekompetentní lidé ve vlivných funkcích mohou obecně beztrestně ohrozit bezpečnost občanstva. Lidé ve veřejných funkcích totiž nemusí vlastnit licenci k veřejné funkci. Je to jako by kdokoliv mohl léčit bez jakékoliv kvalifikace, nebo kdokoliv stavět mrakodrap bez odborné kvalifikace. Globalitou je nám potřeba metalicence k výkonu veřejné funkce. Metalicenční institut přečasto konstatuje, že prověřovaná osoba je nezpůsobilá, protože má vlastnost pohrdat Pravdou, je tím výrazně zlovolná, osobnostně nezralá, má slabé vědomí Skutečnosti, trpí komplexem svévolnictví. Racionalistické testy kompetence nezkoumají, zda je prověřovaná osoba kvalitním člověkem, či ne. Pouze metalicence je vodítkem kompetence, zda prověřovaná osoba může ve vypjaté situaci jednat skutečnostně nebo není schopna synergismem udržet v součinnosti důležité informace. To nebezpečí veřejného ohrožení vzniká nekompetentním rozhodnutí ve veřejných záležitostech občanstva či skupiny občanstva. První fáze v prověření je snadné a spočívá v evidenčním šetření minulosti či lépe řečeno pověsti a vztahu k Pravdě. Jde totiž o způsob chování, zda při němž není člověk schopen veřejného ohrožení. V tom je důležité i to jak jsou majetkové poměry využívány pro posilování veřejné bezpečnosti občanstva. Metalicence hodnotí pouze kompetenci k skutečnostní spolehlivost lidí. Mnozí získávají manažerská ocenění jako na běžícím pásu a často pak čelí obvinění z trestného činu. Je to, přes všechny pochyby, stále častější obrázek - komety ekonomického nebe nehasnou sešlostí věkem či opotřebovaností, ale explodují před zraky občanů. Znovu se ukázalo, že cesta svévolnického manažmentu k prosperitě nevedla a nevede. Známé značky, velké společnosti, krachující osud v té či oné podobě jsou podezřele obdobné. Platební potíže, finanční záhady, dlouhodobé, stále nové úvěry od státem vlastněných bank, krach bank - jde totiž o jednu partu lidí svévolnického myšlení. A zatím - i když pouze ve výjimečných případech - policejní vyšetřování, trestní stíhání a čekání na soud. Jde tu spíše o pokračující pevnou provázanost svévolnické politické reprezentace s tou částí hospodářské lobby, která představuje cestu zastupitelské demokracie korumpované Mamonem. Jde také o politické šéfování policie a soudů. A s tím žádná nápravná komise nemůže pohnout, i kdyby jí šéfoval kdokoli. Ústava, která dovolí diletantům škodit obecnému blahu je původcem blbé nálady ve společnosti. Diletantizmus ve vedení společností se řeší státem, v jehož vedení jsou opět diletanti. Stát vedený diletanty potom pomáhá největšímu finančnímu ústavu, aby odchodem jeho současného vedení přišlo další - opět diletantské vedení. Diletanti vládního kabinetu schválili rozsáhlý ozdravný program, který státní pokladnu přijde nejméně na dvacet miliard korun, aby daňové poplatníky v další diletantské vládě přišel nejméně o další desítky miliard. Diletantizmem vlády není divu, že nynější vedení banky nenaplnilo představy vlády a že je nenaplní ani to příští. Diletantským šéfům banky diletantská vláda vytýká, že neudělali v posledních letech téměř nic pro zlepšení situace banky. Diletantská vláda již předtím pomohla největší bance více než 15 miliardami korun a souhlasí s tím, že uhradí ztráty plynoucí z dalších nedobytných úvěrů. Stát očistí bilanci banky o částku, která se skutkovou podstatou rovná okradení občanů. Odcházející šéfové banky mají ve svých smlouvách paragraf o takzvaném zlatém padáku, čili o mimořádném odstupném. To se pohybuje ve výši několika měsíčních platů, a to je podle dostupných informací přes 200 tisíc korun měsíčně. Odstupující šéf banky, který banku opustil kvůli jejímu špatnému fungování, může dostat zaplaceno, jako by v ní pracoval ještě další dva roky. Za stavu, kdy mnozí nedostávají několikaměsíční mzdu za svou odvedenou práci je směšné, že někdo může dostat dobře zaplaceno ta špatnou práci a dokonce za neodvedenou práci. Naštěstí existuje precedentní rozsudek Nejvyššího soudu, který vydal precedentní rozsudek, když zamítl žalobu manažerů, kteří napadli bývalého zaměstnavatele za to, že jim nevyplatil v manažerských smlouvách zakotvené odstupné ve výši pěti platů. Ať tak či onak, peníze se někam vytratily a tak tento způsob státně garantovaného tunelářství není nic než státem organizovaný zločin na občanech. A tomu se říká spravedlnost, a lze se divit má-li občan blbou náladu. Korupce demokracie Mamonem se však nevyhýbá ani těm největším demokraciím. Skandál kolem nelegálního financování CDU znamená až doposud její nejtěžší krizi. Bezprecedentně byl porušen zákon o financování stran a principy vnitrostranické demokracie. Demokracie vůbec je záležitostí Mamonu, jenž ke své moci užívá legalizace demokratickou většinou. Krize korupce se stala krizí demokracie. Aby demokracie našla východisko ze současné krize, musí přijít nový začátek a noví lidé a to novou ústavou coby základního zákona. Nejde o jednu politickou stranu, v podmínkách tyranie Mamonu jde o krizi demokracie a tedy o krizi konstituce. Demokracie je v kompletním zmatku, je to opravdu tak, že se demokracie ocitla na samém pokraji morálního i finančního bankrotu. Celkový postih korupce CDU pokutou je pouze vytloukáním klínu klínem. Stabilizující silou demokracie se musí stát Metaústava. Krize Křesťanskodemokratické unie je však navíc krizí křesťanství a především EU. Hraje se totiž globalitou už dávno o víc, o podobu evropské demokracie a jejím prostřednictvím o to, jak bude vypadat budoucnost celé Evropské unie, celé Evropy. Celý systém zkorumpované demokracie připomíná spíš dobře fungující mafii než důvěryhodnou politickou stranu. Lobby zastupující partikulární zájmy se ukazují jako silnější hráči než veřejnost, tedy zájem občanů alias demokracie. Již ani víra, ani polická strana nemůže být zárukou čestnosti. V této všeobecné nedůvěře v jakékoliv trvalé hodnoty je dosti těžké dohodnout se na otázkách evropské bezpečnosti i na klimatu pro podnikání. Za peníze si prý lze už dokonce pořídit klonování, zatím psů a koček. Zájemců jsou již tisíce. Kde je hranice toho, že toho Mamon nedocílí i u lidí. Mamon manipuluje voliči a když ne přímo, tak alespoň í sponzorskými dary. Kdo má víc peněz má větší šanci vyhrát ve volbách, a teprve až ten nejméně majetný vyhraje ve volbách, pak snad půjde o pravou demokracii. Mamon se přirozeně nevyhýbá ani ochráncům zákona. Počet policistů obviněných z toho, že sami porušují zákon, místo aby hlídali jeho dodržování, dosáhl rekordní výše. Policisté se sice naprosto výjimečně dopouštějí nejtěžších zločinů, jako jsou vraždy, znásilnění či ozbrojené loupeže, stále častěji však podvádějí a zneužívají svých pravomocí. Ministerstvo vnitra přitom ani zdaleka nebije na poplach. Právě většinou ti nejmladší platí za "nejslabší" článek, který má ke korupci nejblíže. Je jasné, že tam, kde se točí hotové peníze, to může svádět. Představa o tisícových výdělcích bokem je u dopravní a pořádkové policii už tak vžitá, že většina absolventů policejních škol netouží po prestižní kariéře kriminalisty či vyšetřovatele, a míří právě do ulic. Přibývá těch, co k nezákonnostem využívali právě svého postavení. Dnes se porušují běžná pravidla hry policie, což je hrozivé. Policie se neumí vyrovnat se svými zcela běžnými povinnostmi a právy. V řadách policie přibývá lidí, kteří se už podílejí na obchodu s drogami. Není nic horšího než polda, který se takhle zpronevěří své práci. Je to ta největší nehoráznost. Přesný přehled o těchto případech neexistuje, policejní statistiky totiž tyto odhalené kauzy ukrývají pod paragrafy o zneužití pravomoci veřejného činitele, a proto se o nich veřejnost většinou nedozví. Podplacení policisté zpravidla představují pro drogové mafie jakousi servisní organizaci. Prezidentovi, ministrům, poslancům, senátorům a soudcům a dalším ústavním činitelům zřejmě v nejbližších třech letech neporoste plat. Nic jiného nelze očekávat za jejich diletantskou práci. Nestačí však jen dočasně zmrazit růst jejich platu, je třeba komplexní zákon o platech čili model konečného řešení, jak se jednou provždy vypořádat s platy ústavních činitelů a to musí být podmíněno také jejich kompetencí činit svá rozhodnutí skutky v duchu Metazákona. Jedině potom budou moci být k odpovědnosti voláni činitelé odpovědní za veřejná zla a nikoliv pouze malé ryby. Ti nejpovolanější pak nebudou moci snadno vyvolat stav ohrožení značného počtu lidí z nedbalosti. Trestní řízení vedené kompetentními činiteli pak bude vedeno rychle. Lze přece pochybovat o smyslu rozsudku po dlouhé době. Je hanbou justice, když jsou lidé odsuzováni až po deseti letech. Takové rozhodnutí ztrácí na přesvědčivosti, naráží na lhostejnost lidí a nezájem. Právo a jeho výkon musí být nadřazené nad svévolnictvím jakékoliv ideologie včetně náboženství. Nespokojenost lidí je veliká a nemůže vyústit v pouliční bouře. Odpovědnost za nespokojenost nese v prvé řadě mocenská a podnikatelská elita a tu je nutno trestat v prvé řadě. Chtít svrhnout prohnilý slabošský parlamentní režim zkorumpované parlamentní demokracie a nastolit vůdcovský režim ochrany rasy, národa, kožených bot, brutality a síly, který by přinesl "smrt nepřátelům národa" je opět pouze vytloukání klínu klínem, jednoho zla jiným. Pohrdání Metazákonem není záležitostí rasy a národa, je to globalitou globální jev. Tím ale není řečeno, že mezi odpovědnými neexistují odpovědnější.

Přísnost státu a přísnost na stát (za 20.3. až 31.3.2000)

Alespoň půl miliónů živnostníků má zákonem těžší život. A je také obtížnější stát se podnikatelem. Všichni, kdo o živnostenský list žádají, nesmějí dlužit státu na daních ani být odsouzeni do vězení za úmyslný trestný čin, třeba i dopravní nehodu. Naopak přijít o něj mohou, pokud nebudou platit sociální pojistné. Oprávnění podnikat nedostanou ani bez několikaleté praxe. Tím se má zamezit nekvalitním službám, poškozování zákazníka praktickou nezkušeností. Prodejci jsou povinni vystavit na zboží dražší než dvacet korun účtenku. Povinnost vést účtenky o drobném prodeji mají zlepšit možnost kontroly, ale to prodejce časově i finančně zatěžuje. Mnoho prodejců má pokladny, které zákonu nevyhovují, a vypisovat paragony ručně připadá zejména prodejcům potravin nemožné. Nakonec to zdržuje samotného zákazníka. Povinnost vydávat doklady je nutno považovat za absurdní státní šikanování. Je to omezování svobody drobných živnostníků, které určitě nepřinese žádné klady. Zákon navíc vážně ohrožuje provoz některých zařízení, které se stávají živností a musejí požádat o koncesi a než ji získají, neměly by vůbec provozovat činnost, jinak riskují pokutu až sto tisíc korun. Změny v zákoně mají především zlepšit úroveň podnikání, přiblížit ho Evropské unii a lépe uspořádat vztah živnostník-úřad, včetně evidence podnikatelů. Svoboda podnikání se však svazuje do těsnější svěrací kazajky s alibistickou výmluvou - vždyť je to tak v EU! Pěkná ilustrace kam vede cesta do EU! Pod vlajkou evropanství a ochrany nebohého spotřebitele se nařizuje upravený zákon, aby truhlář při žádosti o koncesi předložil seznam truhel za uplynulé tři roky, pekař nechť prokáže zkušenost s houskami, jinak si nezapeče. Instalatér bez praxe vody nechť nezapojuje, holič neholí, kožkař kožichů nešije. Glejt o zkušenosti ztěžuje bez racionálního důvodu vstup do podnikání. Brzdí jeho rozvoj, uměle brání vzniku pracovních míst. Stát na jedné straně dává peníze, aby začínající podnikatelé mohli odstartovat, na druhé jim přibuchuje dveře před nosem. Zákon to přitom nečiní jen tím, že nesmyslně velký počet živností vyhrazuje lidem s určitou praxí. Zakazuje podnikat i těm, kteří byli potrestáni za jakýkoliv úmyslný trestný čin - byť by to byla hospodská rvačka. Novela přináší i věci rozumné, přitvrzení, která mají opodstatnění - například možnost odebrat živnostenský list lidem neplatícím sociální pojištění či daně. Jeho duch je však celkově v příkrém rozporu se svobodou podnikání. Jako by její autoři a různá lobbystická sdružení nechtěli vědět, že právě tahle svoboda je tím motorem růstu, který stále zmateně a bůhví kde hledají. Nápravu od důsledků totality Mamonu je nutno činit od velkých ryb a to již od revize samotné EU. Je nám totiž třeba zákona o činnosti veřejných činitelů. Jím bude mít každý veřejný činitel těžší život, a obtížnější bude se jím stát. Všichni, kdo o veřejnou činnost usilují, nesmějí dlužit státu na daních ani být jakkoliv korumpovaní. Naopak o licenci k výkonu veřejné činnost mohou přijít, pokud nebudou platit daně nebo přijmou úplatek či dar. Bez několikaleté praxe samozřejmě nedostanou oprávnění výkonu veřejné funkce. Při žádosti o licenci veřejný činitel k výkonu předloží seznam činností za uplynulé tři roky. Veřejní činitelé jsou povinni dokladovat o svém veřejném činění účtovat a to veřejně Internetem. K provozování veřejné činnosti musí bez rozdílu vlastnit licenci podmíněnou metamanažerskou přísahou. Než licenci získají, neměli by vůbec provozovat veřejnou činnost, jinak riskují obvinění ze zločinu veřejného ohrožení občanstva. Zákon o veřejných činitelích má zamezit nekvalitním zákonům a výkonům, poškozování občana praktickým diletentizmem. Až bude takovýto zákon bude mít EU, lze do ní bez váhání vstoupit, do té doby však bude mezinárodní šikanou, omezováním svobody států, které určitě nepřinese žádné klady. Pak pod vlajkou evropanství a ochrany občana má platit vláda metazákonnosti a Metaústavy a nikoliv vláda byrokracie. Politik nechť prokáže zkušenost s metazákonností, jinak si nezapolitikaří. Soudce bez praxe metazákonnsti nechť nesoudí, zákonodárce neuzákoňuje, manažer nemanažuje, provozovatel masmédií neprovozuje. Glejt o zkušenosti metazákonnosti ztíží vstup diletantů do veřejného činění, zamezí zneužití pravomoci veřejného činitele, vytvoří pojistku demokracie. Nikoliv vláda pevné ruky, ale vláda metazákonnosti je trvalou cestou k pokroku. Jediný zákon o veřejných činitelích a motor růstu, který stále zmateně a bůhví kde hledají, bude snadno dosažen. A to se netýká jen legislativy státu, EU, ale globalitou také NATO, Mezinárodního měnového fondu a Světové banky a lidských práv vůbec. Věděním metazákonnosti žádný stát nemůže upírat právo na spravedlivý soudní proces. Dnes už víme, že globalitou musíme vědět metazákonnost, veřejní činitelé přednostně. Ti, kdo se dopouštějí porušování lidských práv v jedné zemi, vládou metazákonnosti nemohou počítat s tím, že budou v bezpečí jinde. Spáchaný zločin musí být souzen, musí být dán průchod spravedlnosti a musí se určit odpovědnost, především u veřejného činitele a to bez ohledu na to, zda je soudu schopný či nikoliv. Pro zdraví lidských duší se vždy více vyplatí "vědět" než "nevědět". Ale státy mají asi jiné nelidské zdraví. Občanstvu stát Pravdu metazákonnosti zatajuje. Kdejaký stát má s morem "utajování" potíže, "utajování" je v módě ještě víc. Fakta z archivů vytékají sporadicky. Každý si svévolnicky dělá minulost, jakou potřebuje. Každý utajovač se však tváří, jako by prospíval kdovíčemu dobrému, sotva však lidskosti. Lidskost je odvislá od prosperity a prosperita od lidskosti. Kde počíná zápas o holou lidskou existenci, tam končí lidskost. V prosperitě a lidství vše záleží na tom, nakolik budou lidé motivováni k metamanažmentu žití. Důležitější v lidství je kultura a vyspělost společnosti než případné restriktivní zákony. Kultura sázející na egoizmus je sebevražedná i když přímo nejde o rituální hromadnou sebevraždu. Přemíra racionalizmu indukuje iracionalizmus a právě proto mohou scestné kulty a ideologie nacházet živnou půdu ještě dnes. Takovými klamavci se stávají i politické strany nenápadně manipulující lidstvo k ničení životního prostředí a tím k jeho sebezničení. Jsou však i nadějné signály v nápravu. Jestliže občané v prezidentských volbách uštědří políček velmoci, na její předešlé válečné vyhrožování, je to odpověď až nečekaně pádná. Velmocenské vedení totiž ve své zaslepenosti dlouhá léta nereflektuje, že lidská společnost se mění, že se vyvíjí jiným směrem, než by velmoc chtěla a že nastupující generace se již dávno neidentifikují s velmocí. Velmoci opakováním svých nepřijatelných návrhů a hrožením válkou činí pro svoji "politiku" vůbec to nejhorší, co se může stát totiž ztrátu zastánců svobody, což globalitou znamená, že ztratí úplně všechno. A trváním na své násilnické válečnické ideologii sotva chtějí něco měnit, něco vymyslet, přijít s novou iniciativou spravedlivého uspořádání lidstva epochy globality. Svět totiž globalitou těžko může nerespektovat svobodnou volbu občanů. Pokud velmoci nedokážou změnit strnulou politiku a nedokážou respektovat volbu občanů pro svobodu a nezávislost, mělo by podle toho k nim přistupovat i všelidské společenství. Válečné hry velmocí jsou globalitou nepřijatelné; ostatně se už nevyplácí, protože svobodní a nezávislí občané se jimi nedají zastrašit. Lidé mají dost demokraticky legalizované korupce, rozsáhlého porušování demokratických zvyklostí i zákonů, nehorázného propojení politické a hospodářské sféry. Jen lidé, kteří nemají vůbec žádnou paměť a smysl pro spravedlnost a tím pro Pravdu mohou uvěřit ve velmocenské zaklínání se lidskými právy. Když se jakákoliv velmoc rozhodne, že nebude dodržovat metamanažment žití občanstva a ignoruje tím šanci na zachování celého lidského rodu a neváhá dát přednost politické moci s pomocí vojenských prostředků, pak by měla být vyloučena z demokratického života. A pokusit se navléknout vojenským akcím beránčí šaty boje za lidské práva je nepřijatelné pro další demokratický vývoj lidstva a není radno takovým tendencím dávat ve volbách další šance. Politici ignorující či spíše pohrdající metamanažmentem žití si zaslouží jediné - doživotní politickou samotku. V boji o lidská práva nakonec jde o prosperitu a tím o investice. A investoři od přímých investic čekají kapitalizaci a to bez metamanažmentu bude sotva možné. Největší pobídkou pro investory je vláda upřednostňující státní podporu metamanažmentu. Metamanažment koná zázraky právě v roce zrození třetího tisíciletí, protože pobízí vládu k státní podpoře metamanažmentu. Metamanažment je osobní pouť každého člověka k základům skutečnostní víry epochy globality. Metamanažment globalitou přichází s pocitem velké pokory a naděje, aby předtím věřící v Pravdu vyzýval k spravedlnosti. Je to bezprecedentní pokus sblížit Pravdou celé lidstvo. Budoucnost lidstva globalitou spočívá metamanažmentem v jednotě a solidaritě. Není účinnějšího prostředku, než je sociální, profesionální a politická účast metamanažmentu na díle spravedlnosti, usmíření a míru. Problémy mezi státy si znesvářené strany musí metamanažerskými prostředky řešit samy, bez velmocenského vojenského násilí. Cesta k prosperitě je bez metamanažmentu uzavřena. Exportní výkonnost ekonomiku nespasí. Bez metamanažerských změn se oživení ekonomiky nedočkáme. Právě v investicích do metamanažmentu, kterým pomáhá zahraniční kapitál, leží hlavní zdroj prosperity. Metamanažment je záležitostí nejen práce a občanského života, ale také věznic, policie a jejich správy. Akce čisté ruce může být pouze akcí k metamanažmentu žití. pravým viníkem krachu akce čisté ruce je ignoranství metamanažmentu žití stranickými špičkami působící neprůhledné kontakty na nejrůznější hospodářské lobby. Akce čisté ruce po svévolnicku a bez metamanažerského základu nemá naději na úspěch. Stát nevystavěný na metamanažmentu žití nemůže než občanstvo šikanovat. Šikana se rozmáhá ze strany státu a velmocí a tak není divu, že se rozmáhá také ze strany manažerů podniků, úřadů, škol, armády, církví, sekt. Vždyť šikanování vždy patřilo a patří k tradicím zejména elitních škol. Ponižování lidské důstojnosti není doménou vojenskou, panuje skrze stát na učilištích a středních školách. Množí se případy zneužívání nadřízené funkce v práci. Známe i jinou šikanu, neviditelnou rukou trhu. Totalita trhu působí šikanu rodiny a partnerských vztahů. Loni skončila v republice potratem už "jen" třetina těhotenství, přitom ještě před deseti lety připadalo skoro na každé narozené dítě jedno, jež bylo sice počato, ale nikdy se nenarodilo. Takový skok nezaznamenala žádná země. Je to výsledek racionality zachovat si životní úroveň za nepříznivé hospodářské situace. Věnujeme práci, počítači - a méně rodině a sexu. Loňský rok se tak zapsal do dějin i rekordně nízkým počtem porodů v dvousetleté historii sledování porodnosti, ačkoli ženy z populačně silných ročníků 70. let jsou stále na vrcholu plodnosti. Lidé racionalisticky orientovaní v honbě za Mamonem jsou stresovaní a nemají přirozeně zájem věnovat se čemukoliv jinému a to dokonce ani výchově nové generace. Kdo však není schopen metamanažmentu v životě, pak ho stěží bude schopen realisovat v práci a tak se nekvalitní prací a stresem bludný kruh propadu prosperity a lidství uzavírá. Přešli jsme od jednoho extrému k druhému, v jiné zemi se dosud nepodařilo počet potratů tak rychle snížit. To je zároveň alarmující i příslib k prosperitě, neboť v zaostalých zemích chodí na potrat podstatně více žen než ve vyspělých. Bez metamanažmentu moc nemůže být jiná než šikanou ze strany státu i velmoci. A boj za lidská práva daná metamanažmentem žití je bojem proti šikaně všeho druhu. Známe šikanu ze strany soudů. Odsouzení lidé se stávají rukojmími státu. Kdo byl odsouzen k trestu do výše dvou roků má odklad pro nedostatek místa ve věznici. Přeplněné věznice praskají ve švech. Věznice musí odmítat přijmout lehčí viníky, ti budou muset čekat, až na ně přijde řada. Odsouzený, kterému uložil soud maximálně dvouletý trest, by se sice měl v určeném termínu do věznice dostavit. Dostane však jen potvrzení o příchodu a může zase jít domů. Odklad však pro mnohé z odsouzených bude znamenat peklo nejistoty. Mohou mít potíže v práci - jak se na ně asi budou kolegové dívat? Nebudou předem vědět, kdy své zaměstnání nuceně opustí. Za měsíc, za půl roku? Život "na čekačce" se může pro řadu lidí stát psychicky nesnesitelným. Stát svou neschopností zajistit hladký chod systému "soud - trest", ale trestá pachatele dvakrát. Podruhé ovšem bez provinění, bez soudu, bez obhajoby, bez možnosti odvolání. Je možné namítnout, že život v přeplněných temnicích, tělo na tělo, je také trest na druhou. Vězni jsou navíc "odsouzeni" i ke ztrátě důstojnosti. Odklad trestu není ani řešením v zájmu společnosti. Téměř dvě třetiny z těch, kdo si dnes odpykávají své činy a zločiny za mřížemi, byly odsouzeny na méně než dva roky. Nejsou tedy žádnými zloduchy. Spíš pochybili, jednou selhali. Zabili nechtěně na silnici, kradli kvůli droze. Tihle lidé do vězení často vůbec nepatří. Měli by se kát v podmínce. Měli by zametat chodníky, platit velké pokuty, konat veřejné dobro. Říká se tomu alternativní tresty. Při větší odvaze soudců by vězení nebyla přeplněná. Daňoví poplatníci by ušetřili, nemuseli by ani platit stavby dalších káznic. A ředitelka Vězeňské služby by nevyhlašovala nemístný stop stav, jímž se stát doznává, že nedokáže rychle a spravedlivě trestat. Pokud soudy nezmění zaběhlý způsob trestání a nebudou využívat alternativní tresty, vznikne ve vězeňství začarovaný kruh. Vždyť pokud je nějaká věznice naplněná na dvě stě procent, tak o nějaké převýchově nemůže být řeč. Naopak, produkuje vlastně další kriminalitu. Způsob jak řešit problém přeplněných věznic, je radikální změna myšlení zákonodárců i soudců a to ve směru k metamanažmentu. Bez metamanažmentu vůbec jsou reformní snahy odsouzeny skončit pohromami, z nichž mnohé v rozpadu státních struktur, kolapsu ekonomiky, rozkrádáním státního majetku nemají ve světě obdobu. Do věznic jdou malé ryby a ne ti praví zločinci. Vždyť na počátku třetího tisíciletí začít budovat kapitalizmus není už pouze nesmysl, ale spíše grandiózní zločin. A probíhající odškodnění obětí zločinů fašizmu mimochodem navozuje také otázku odškodnění obětí diletantizmu postkomunistických reformátorů. Ze zkušenosti je všeobecně známo, že lacinější a schůdnější jak se vyhnout zločinům je prevence. A nejlepší prevencí vůbec je metamanažment žití. Pro občanstvo z toho plyne jediné doporučení totiž preferovat praktikanty metamanažmentu žití, ať politiků, manažerů nebo bankéřů. Všeobecné doporučení občanům: kdo nevolí metamanažment volí zlo. University mají jedinečnou nastartovat prosperitu metamanažmentem coby vlastním kapitálem, byť formou obecně prospěšné společností - neziskovou organizaci - která je universitám ze zákona přístupná. Toho jsou však sotva schopni vysokoškolští hodnostáři odmítající metamanažment žití, především jejich vlastní. Investovat do takové university je opravdu hazardem. A stát vedený diletanty metamanažmentu je sabotováním prosperity vlastně hazardem, rovnající se už trestnému činu veřejného ohrožení. Vždyť metamanažující stát se chová jako každý jiný podnikatelský subjekt a dává nabídku práce až dvaceti tisícům mladých lidí, kteří dostudovali a nemohou najít zaměstnání. Metamanažující stát poskytuje každému alespoň jednou šanci získat ve státním sektoru úvodní praxi metamanažmentu, aby zároveň ušetřil na podporách v nezaměstnanosti a sociálních dávkách, jež by jim jinak musel vyplácet. Jde o praktikantská místa s pevným termínem nejdéle na jeden rok. Peníze na platy těmto praktikantům metamanažmentu lze uhradit ze sumy na zaměstnanost. Platy jsou přitom vyšší než podpora v nezaměstnanosti a dávky, nejsou to však žádné vysoké částky. Místa pro metamanažerskou praxi nejen mladých lidí, jak v soukromých firmách, tak ve státní správě má dotovat každá opravdová reprezentace státu. Je přece zvlášť nebezpečné, když mladí lidé zůstávají bez práce, když si nezvyknou pracovat, a kdy pozdější nástup do práce je velmi obtížný. Takovou praxí metamanažmentu se dá mluvit i o škole života, poskytované státem každému mladému člověku. Tato pracovní škola však trvá nejdéle rok, pak musí praktikant odejít a na jeho místo přijde další zájemce. Státní postgraduální škola metamanažmentu vede k tomu, že mladí lidé rozvíjí schopnosti k tvořivosti, získávají zkušenosti s podnikavostí. Jde o řešení podstaty nezaměstnanosti, protože především mladí lidé získávají praxi metamanažmentu, kterou epocha globality vyžaduje. Potřebují si zažít zvyk metamanažovat práci. Malé firmy na to nejsou finančně silné, velké k tomu nejsou ochotné. Zbývá jedině stát investující školou metamanažmentu do rozvoje podnikavosti. Stát může postgraduální školou metamanažmentu vytvořit líheň podnikavosti a tím zdroj zaměstnanosti. Počin státu ke garantované praxi metamanažmentu je bezpochyby přínosný, pochybností je zda ve státě spravovaném diletanty metamanažmentu má taková podnikavost své zázemí. Říkává se jaký pán, takový krám. Jaká elita společnosti, takový manažment a klima ve společnosti vůbec. A dokud bude manažment vyvázán z povinného vlastnění licence k metamanažmentu, dotud se budou množit případy pochybných miliardových ztrát. Diletantizmem manažmentu již nejde pouze o trestný čin porušování povinností při správě cizího majetku, ale o diletantský výkon funkce rovnající se veřejnému ohrožení. Jde o zodpovědnost za výkon funkce působící ztráty postihující veřejnost. Jde o to, že se veřejnost stává obětí neodborného výkonu funkce a to se týká také vlády, stran, auditu či soudu. Za celou záležitost veřejného ohrožení jsou především odpovědni představitelé vládní a politické elity. Odvolávat se na mandát daný demokratickou vůli většiny je nutno brát za pochybné alibi a spíše za legalizovaný návod k veřejnému ohrožení. Mandát nemandát, odpovědnost elity společnosti za veřejné ohrožení zůstává, byť by právnickou osobou byl president, politická strana nebo odborová organizace. Dokud nebude o odbornosti rozhodovat vlastnění licence metamanažmentu, dotud bude prosperita utopií. Prudký rozvoj Internetu, masivní používání mobilních telefonů, moderní software v bankách, to vše je k ničemu, není-li lidská mysl schopná jejich synergického užití vlastněním licence metamanažmentu. Firmy moderních oborů sice mohou prudce zvyšovat vlastní výkony, zisk a platy zaměstnanců, ovšem svou monopolizací také společnost ekonomicky utlumovat. Prosperita není založena na individuálním úspěchu, nýbrž na klimatu synergismu celé společnosti. O synergismu kapitálu a lidí čili o prosperitě rozhoduje mikroekonomika v podobě metamanažmentu a už vůbec ne výlučně makroekonomika. Pro navození prosperity se klíčovým musí stát metamanažment na všech řídících úrovních společnosti. Je to především metamanažment, který užitím synergismu dosahuje vysokých výkonů s malými počty pracovníků. Pouze užitím synergismu lze dosáhnout vysokou produktivitu práce, při výrazně menším potu, kapitálu a počtu lidských tragédií. Především změna manažmentu na metamanažment s sebou nese výrazné zvýšení zaměstnanosti a prosperity. Vůbec nejde o to vytvářet izolovaně vyšší tržby, jde o růst metakapitálu jímž je metamanažment a to všech pracovníků, ba všech občanů. Zdůrazňovat to dnešní elitě je asi tak marné, jako házet perly sviním. V boji o prosperitu nejde o mechanické využití lidí s vysokou kvalifikací, ani o odbornické přeškolování nezaměstnaných, o co opravdu jde je lidové vlastnění metamanažmentu. A v tom nepomůže jakákoliv privatizace, založená na svévolnickém manažmentu a ekonomické mafii. A propojení ekonomické mafie sahá hodně vysoko; jde o některé finanční skupiny, fondy a do jisté míry i banky, které jsou propleteny i se zahraničními mafiemi ve zvláštní vlastnický propletenec a které tiše, nenápadně, velmi mazaně a rafinovaně rozšiřují sféru svého egoistického působení a svůj vliv. Velká ekonomická kriminalita je umožněna právě absencí licence k metamanažmentu. Víme přece kam by dospěla bezpečnost občanů, kdyby mnohé odborné činnosti mohli vykonávat diletanti. A diletantizmus manažerů se opravdu stává globální katastrofou lidstva. A to se netýká pouze ekonomiky, ale také církví. Církev totiž ze svého dogmatu není schopná metamanažment přijmout a tak musí evolučně odumřít. Počiny církve o svou nápravu nejsou víc než gesta, nejsou totiž schopna vyměnit dogmata za Pravdu pravd, základu to spravedlnosti, svobody a lidství. Omluva církve může být upřímná pouze přijetím Pravdy pravd. Ti, kdo hledají otevřenost a spolupráci s ostatními lidmi, dostávají opravdovou naději na změnu pouze přijetím Pravdy pravd.  Z toho výjimku nečiní ani volby. Vitězství diletanta metamanažmentu ve volbách je prohrou demokracie, je to demokraticky legalizované zlo. Opravdový vůdce a státník, který dá státu směr vývoje, může stavět pouze na metamanažmentu; neboť jestliže metamanažment nevlastní, ani ho nemůže dát, co může dát jsou pouze zlé činy rovnající se veřejnému ohrožení občanstva. O potřebě metamanažmentu pro docílení prosperity v epoše globality není pochyb. Proto organizovaný boj proti metamanažmentu stává se vlastně organizovaným zločinem vůči občanstvu. Pro boj s organizovaným zločinem netřeba ani tak speciální jednotky, jako sílu občanstva a sílu politických stran majících ve svém programu podporu i praxi metamanažmentu. Je pochopitelné, že hranici zákona stěží postihnou lidé, kteří ve vlastním žití neuznávají hranici Metazákona. Je bláhové chtít od diletantů vytvářet podmínky pro prosperitu, je to stejně marné jako chtít mít kozla zahradníkem. Největší bezpečnost veřejnosti plyne z požadavku vyžadovat od veřejných činitelů odbornost danou vlastněním licence k metamanažmentu. Odtud i upřímnost každé opoziční smlouvy můžeme hodnotit právě podmínkou vlastnění metamanažmentu. Obchodování typu "vyměň čtyři kusy ministrů a pak budeme hlasovat pro" svědčí o diletantizmu aktérů smluvních stran opoziční smlouvy. Handrkování o rozpočtu je pouhý důsledek diletantizmu, který pohrdá tím nejcennějším kapitálem a tím je metamanažment občanů. Opravdu nastartovat reformu potřebuje nastartovat občanskou gramotnost metamanažmentu. Skluz reformy bez nastartování metamanažmentu nemůže být jiný, než větším. A zákony, které by měly revoluční změny "vyztužit" vyústí v další skluz. Možnost metamanažmentem opravdu něco udělat má kdokoliv, především však ti nejmocnější na světě, zvláště jestliže jim k tomu ústava dává téměř diktátorské pravomoci, sotva však takový, za nímž stojí finanční loupeživá elita, disponující obrovskými prostředky. A je tragédií občanstva věřícího, že budoucnost skrze takového diletanta bude dobrá. Role člověka, který vskutku může prosperitu postavit na nohy patří vlastnění metamanažmentu a nikoliv jeho diletantizmu. Věřit v diletanty metamanažmentu znamená konec nadějím prosperity. K prosperitě není třeba zázračného receptu, globalitou speciální cesta neexistuje, ač o ní mnozí sní. Každý prosperující stát se globalitou musí stát normálně fungující demokracií, založené na metamanažmentu. Každý musí metamanažmentem najít svoji roli ve světě, ať jde o jednotlivce, organizaci, stát nebo velmoc. Kdo se vydá cestou metamanažmentu, má opravdu unikátní šanci k prosperitě. Naopak každý může z cesty diletantů odstoupit, to může být současně naléhavou výstrahou směrem k veřejnosti. Pouze podvodník může ubezpečovat veřejnost o reformě k prosperitě aniž se opírá o metamanažment občanstva jako celku. K prosperitě je třeba metamanažerské tvořivosti občanstva tedy svobody a proto demokracie. Omezovat svobodu a demokracii je totéž jako sabotovat prosperitu. Jen chabá ústava připouští beztrestnost takové sabotáže. A stejně tak je tomu i v případě porušování volebních slibů o zreformování práva a obnovení morálky, neboť vlastně jde o veřejný návod k podvodům v celé podnikatelské sféře. Bez ohledu na diletantizmus elity má občanstvo šanci začít praktikovat metamanažment ve svém žití. Příkladně přichází-li kapitál, pak se ho snažit metamanažmentem oživit, tak se metamanažmentu učit a otvírat si cestu k prosperitě. Metamanažment totiž představuje radikální boj s destabilizující nezaměstnaností, znamená investici a výrazný krok v boji s rostoucím počtem lidí bez práce. Opravdové výhody investorům může dát pouze metamanažment přinášející výhody všem zúčastněným stranám. Na druhé straně prosazovat práci nezaloženou na metamanažmentu lze považovat za porušení lidských práv a tím vymáhat i odškodnění. Každá práce nezaložená na metamanažmentu má být označena jako škodící zdraví. Je to počin ve prospěch člověka, který pracuje i poté, co byl varován, že jeho práce nezaložená na metamanažmentu škodí zdraví. Je to počin, kdy jsou zaměstnavatelé hnáni k odpovědnosti za zdraví lidí, když je zaměstnávají nemetamanažovanou prací a to bez ohledu na výstrahu zdravotního poškození z takové práce. Organizace jedná ve zlém úmyslu, když zastírá zdravotní rizika nemetamanažované práce, i když varování pracovníkům sdělí. Varovné sdělení z poškozování zdraví nemetamanažovanou prací nechrání zaměstnavatele před postihem. Manažeři jednají zlovolně, vědí-li o zdravotních rizicích nemetamanažované práce a úmyslně o nich klamou veřejnost dokonce poté, kdy umístí písemné varování o důsledcích nemetamanažované práce do pracovní smlouvy. Společnosti mohou obecně prohrát případ poškození zdraví ke kterému došlo i po zavedení výstrahy. Nejde o peníze, ale o zásadu. Zlý skutek je již naplněn praktikováním praxe, která škodí zdraví. Nejde o varování, ale o úmyslný skutek škodit. A to se týká i jiných machinací s úmyslem škodit a proto se má na způsobených škodách podílet i manažment. Spravedlnost je pod psa, jestliže manažment za špatně odvedenou práci a škody dostává královskou odměnu. A to se týká i každé veřejné činnosti. Bezpečnost občanstva v oblasti organizované kriminality pramení z preventivní bezpečnosti odborného výkonu metamanažmentem. A organizovaná kriminalita je již zaseta stranickými legislativci nekompetentními v metamanažmentu. Žádat ustavení parlamentní vyšetřovací komise k prošetření veřejných škod bez podmínky metamanažerské kompetence je pouze další podobou organizované kriminality. Odbornost podmíněná kompetentností k metamanažmentu musí jít celou společností, je však přirozené aby především vycházela od soudců tedy i od podmínek jmenování soudců. Jinak je tu potom rizikový faktor, že soud nebude spravedlivě fungovat. Výběr soudců se nemůže stát součástí politického zápolení. Bez podmíněnosti výběru znalostí Metazákona se do pozadí odsouvá základní moment, že se nejedná o politikaření, ale o službu spravedlnosti jež je založená na znalosti Pravdy pravd. Především soudci Ústavního soudu mají mít znalost Metaústavy respektive metazákonnosti podmiňující všechny ostatní zákony. Pominout princip metamanažmentu při výběru soudce ohrožuje nezávislost soudce a spravedlivosti. Není to hezký pohled, když strážci spravedlnosti a pořádku nectí metamanažmentem Metazákon. Aniž bychom přeceňovali schopnosti strážců pořádku, můžeme s klidným svědomím říci, že dnešní pohled na ně neodpovídá požadavku metamanažmentu. Proto také lidsky nepřijatelná a politicky zbabělá hra se čtyřmi muži vlády obětovanými na oltáři tolerančního patentu přinese konkrétní škody. Budou ještě horší. Lze tomu zabránit. V metamanažmentu konečně máme onoho kýženého universálního hlídacího psa demokracie. Proto každá změna ignorující kompetence k metamanažmentu nechť je pokládána za výsledek nečistého politického zápasu. Proč přikládat takovou důležitost metamanažmentu? Metamanažmentem totiž jde o umění synergismu žití a to nejen prací, ale i životem. Kvalita práce a života se od sebe globalitou nedají oddělit, jedině metamanažmentem navzájem podmínit. Pohrdání metamanažmentem vládou a politickými stranami má dalekosáhlé následky pro budoucí generaci v problematice rodiny, mateřství a péče o dítě. Pohrdání metamanažmentem dokazuje i narůstající pohrdání tradicí. Budovat a projektovat znamená metamanažmentem respektovat minulé, přítomné a budoucí. Naděje jak čelit globálním problémům vzchází jedině z metamanažmentu, protože respektujícím metarealitu. Zachovat globální životní prostředí a tím existenci lidstva lze jedině globálním přijetím metamanažmentu žití. Kvalita žití epochy globality záleží v metamanažmentu, vývoj lidstva má šanci pouze v sledovaní kvality a nikoli kvantity. Prevencí před sociálním kolapsem je metamanažment. Bez přívratu k metamanažmentu kolaps prosperity a důchodového zabezpečení znamená sociální katastrofu. Bez metamanažmentu zvětšující se rozdíly mezi regiony budou zdrojem významných hospodářských poruch. Bez rekvalifikace k metamanažmentu předčasné důchody a vyčlenění fondu pro vytvoření nových pracovních nepovedou k prosperitě. Jedině metamanažmentem se stát může chovat jako podnikatel a investor. Globalitou nemá smysl aby stát pomáhal jednotlivým firmám, mnohem důležitější je řešit metamanažmentem problém prosperity jako celek. Pro lid Moravy je podstatné, že ve vládě jsou poradci mající na svědomí pád Moravy, zatím jen pojišťovací. Nehledejme však konkrétního nepřítele, tím obecným je nepřátelství k metamanažmentu. Netřeba se dívat pouze na početné diletantské poradce premiéra, je třeba se podívat na diletantskou metamanažerskou kompetenci i ze strany velmocí. Tím, že představitelé velmocí svým žitím metamanažment nepraktikují, tak svým diletantským rozhodováním sami konflikty vytvářejí a sami k svévolnickým činům nabádají jiné. Řešit globální problémy silou vojenskou, mezinárodní obchodní blokádou či jinak násilně, je svévolnickým zaděláváním dalších problémů, které jsou již na cestě. To je proto, že představitelé velmocí, NATO, EU a jiných vlivných mezinárodních organizací jsou nevychovanci v metamanažmentu, chodili totiž do špatných škol. Šanci odolat všelikým zmatkům a problémům máme pouze sledováním metamanažmentu a to především na školách. Především učitel by měl být stálým vzorem metamanažmentu ve svém žití. Bez licence k metamanažmentu by nemělo být dovoleno vůbec učit, protože bez něho nelze učit Pravdu, ani ji žít. Učitel nemetamanažující své žití je skrytou hrozbou. Máme sice výhrady proti sektářství, ale tím největším a nejskrytějším je vypjatý racionalizmus navozující iracionalitu. Svéprávnost člověka musí být založena na schopnosti konat svobodně tedy na schopnosti rozeznat důsledky svých činů, zda jsou v souladu s realitou či nikoliv. Proto pro učitele jedinou autoritou v oblasti morálky, politických a věroučných názorů může být Pravda pravd a její sledování metamanažmentem. Nejde tak ani o záležitost individuální, jako spíše profesní. Kantor musí žákům předkládat maximální šíři názorů v rámci komplexu Pravdy pravd. Jednostrannost témat v otázce morálky, politiky, menšin, demokracie, humanismu a podobně, o nichž si studenti tvoří názor, rozvoji studentů ke svobodě neprospívá. Svoboda je skutečnostní výběr a rozhodování, k tomu je třeba mít odpovídající skutečnostní kritérium a navzájem se podporujícího systému pravd. Svoboda není ta nebo ona, svoboda daná sledováním metareality je pouze jedna. Chtít respektovat svobodu tu, nebo onu už je také sektářstvím. Trestat kvůli osobnímu vyznání zajisté nelze, trestné je však své vyznání vnucovat coby učitel studentům a omezovat je tak v svobodě. Například vnucovat studentům názor, že zákony přírody jsou pro žití k ničemu je už evidentně zlý úmysl nabádající ke zlu. Podobným zlým úmyslem je chtít studentům utajit Metazákon. A samozřejmě se tak ke studentům nemůže chovat ani stát, svým státním školstvím. Školství nevedoucí studenty k metamanažmentu je třeba stíhat za zlý úmysl sabotovat svobodu a prosperitu. Mladý člověk bez výchovy ke svobodě stává se zajatcem státního školství. Uvěřit může pouze ten, kdo k důvěře vyžaduje informace navzájem se podporující v Pravdě. Zvyk sledovat Pravdu a skrze ni spravedlnost nemusí upravovat žádný zákon. Stačí kulturní povědomí, že se dodržuje. Očekává se, že bude panovat všeobecný zvyk dodržovat Pravdu a spravedlnost, tím metamanažment. A nic nemá být pro každou politickou stranu důležitější než dávat okázale najevo, že právě metamanažment je její styl - totiž navrhovat ke zvolení kandidáta nezávislého od svévolnosti. Nic nemá být partaji nemilejší než možné osočení, že sahá na nezávislost a svobodu médií provozujících metamanažment. Našim partajím a médiím se tato noblesa ještě vyhýbá. Jsou však tak naivní? Nevědí, že okaté svévolnické činy už neprojdou? Stranická arogance vůči metamanažmentu je tajným plánem na "ohrožení svobody a demokracie. Nebuďme naivní, každá partaj umí všude prosadit nenápadně svého v metamanažmentu nekompetentního kandidáta. Tomu nikdo nezabrání. Jen hloupí politici to však provedou veřejně. Kdo je moudrý, ten veřejně takovou službu odmítne. Řekne důvod: pro okatou nekompetentnost k metamanažmentu. Být dosud nekompetentní v metamanažmentu není hanba, protože místo svobody platí své-volnost. Potřeba metamanažmentu je ale pojistkou proti stranickým machinacím, kdo není kompetentní v metamanažmentu nemůže očekávat důvěru od veřejnosti. Potřeba metamanažmentu však má globalitou i jiný důvod. Důsledky globálního kapitalizmu se projevují střídajícími se pohromami v různých místech planety, žádné místo na Zemi nebude globalitou opomenuto. A tomu je třeba čelit globálním metamanažmentem, rychlou pomocí postiženým místům zeměkoule. Dnes je to příkladně Mongolsko, stojící na prahu katastrofy nebývalých rozměrů: velmi krutá zima zničila zemědělství země a lidem teď hrozí hladomor. Loňské sucho a následná za mnoho let nejtužší zima podle odhadu úřadů usmrtily na dva miliony kusů dobytka. Desetitisíce nomádů přišly doslova o všechno, rozmáhá se hlad a beznaděj. Následky neštěstí se začínají šířit z venkova do měst. Nelze podcenit ani dopad psychologický. Od jedné izolované nomádské rodiny ke druhé, všude v nekonečné stepi stejný obraz zkázy: zmrzlá těla zemřelých zvířat se vrší na nesčetných hromadách kolem pasteveckých stanů. Další tisíce kusů dobytka pak leží ve stepi, tam kde padly hladem. Další stovky tisíc kusů vyhublého dobytka tak mohou pojít předtím, než v květnu vyraší první tráva. Navíc pastevci musí v tomto období všemi silami bojovat především o přežití mláďat, jež se rodí v březnu a dubnu. Pokud nepřijde daleko více humanitární pomoci, až půl milionu Mongolů v mnoha méně dostupných oblastech bude strádat hladem. Čas zatím neúprosně běží. Situace se bude stále zhoršovat. Mnoho oslabených zvířat ještě určitě zemře. To není apríl. V tomto světě pohrdajícím metamanažmentem dělat aprílové žertíky není třeba, média předkládají apríl vlastně napořád! Obliba "aprílu" coby žánru stoupla natolik, že média s mystifikacemi nečekají jen na první dubnový den. Takový zdařilý apríl se ovšem sluší přiznat co nejdřív! Ovšem i sám život tvoří apríly. Tak odstupující ministr téměř na apríla rozpustil Národní alianci. Zákon mu to umožňuje. Sdružení primitivních nacionalistů prý nemůže být k ničemu užitečné. Mnohým lidem je jejich chování odporné, jiné pobuřuje. Přesto neudělal odstupující ministr správně. Stát totiž svým aktem uznal, že Národní aliance není jen partou opilých křiklounů, ale nebezpečným soupeřem. Holohlaví a rozpuštění mají nyní důvod k hlučné oslavě. Rozpuštění se nyní odvolali k soudu. Ať jejich protest bude uznán, či nikoli, už teď se proslavili. Dá-li jim soud za pravdu - a není to vyloučeno -, triumfují. Potvrdí-li ministrovo rozhodnutí, neuškodí jim. Nic není lehčího než organizaci přejmenovat. Trest pro Národní alianci tedy nepůsobí jako varovný příklad. Spíše jako precedens pro zákaz aliance typu tolerančního patentu, zákon totiž nechť zasahuje tam, kde organizace páše opravdový zločin. A čím vyšší společenské postavení organizace má, tím větší trest nechť ji stihne.

Země se globálním kapitalizmem přehřívá rychleji

Zemský povrch se začíná stále více a rychleji přehřívat. Pozvolné globální oteplování se zrychluje, což dokumentuje rostoucí míra odpařování vody do atmosféry. Její objem byl v roce 1998 o 2 procenta vyšší než v roce 1987. Pára je přitom jedním z nejdůležitějších "skleníkových plynů", které přispívají k ohřívání Země. Biosféra Země sice celkově zůstává v homeostázi, ale vrstva atmosféry u povrchu se stále více zahřívá. Mnoho na tom nezměnil dokonce ani klimatický jev La Niňa, která je studeným opakem El Niňa. V šestnácti po sobě jdoucích měsících mezi květnem 1997 a zářím 1998 byla pokaždé překročena rekordní teplota. Taková série vysokých teplot může být jen s pravděpodobností 1:20 pouze neobvyklým klimatickým jevem. Mnohem pravděpodobnější je, že jde o jasný důkaz, že se povrch Země rychleji otepluje. Trend potvrdil i rok 1999, který byl podle dlouhodobých záznamů pátým nejteplejším v historii. Průměrně se ke konci 20. století zvyšovala teplota každých deset let o 0,05 až 0,08 stupně Celsia. Pokud se tento trend ještě zrychlí, hrozí rozsáhlé tání pevninských ledovců s následným zvýšením hladiny světového oceánu a zaplavením lidnatých přímořských oblastí s katastrofickými následky. Více vodní páry v atmosféře však především znamená větší počet srážek a to v návalových cyklech. Vliv svévolnických aktivit šesti miliard lidí je již uznán na mezinárodní úrovni. Oteplování klimatu Země je však doposud zpochybňováno. Ať tak či onak, globalitou nás ohrožují i jiné globální katastrofy, jimž můžeme čelit pouze globálním přístupem k žití a nikoliv dodatečnou nápravou škod plynoucích ze svévolnosti.

Racionalita a realita

Na rok 2000 existují dva typy kalendářů - v jednom je za první týden označen pouhý víkend - sobota a neděle 1. ledna a 2. ledna. V druhém typu je pak úvodní týden ten, který začíná pondělím 3. ledna. Který platí? Soudy o problému s dvojím číslováním týdnů vědí, ale neví jaký je týden a přesto se ve svém rozsudku odvolávají na lichý nebo sudý týden. Přirozeně běžný kalendář neuvažuje o pracovním týdnu a tak rok začíná prvním týdnem i když ho budou tvořit pouze dny víkendu v roce 2000 či jeden v roce 2001.

Rozdíl mezi kalendářním rokem (365 dní) a slunečním rokem (365,2419 dne) se vyrovnává takhle: Den navíc se přidá jednou za čtyři roky. Ale protože to je zase moc, nebude přestupný ten rok, který je dělitelný stem. Ale to by bylo zase málo... Takže výjimkou z výjimky je letopočet, který je dělitelný čtyřmi sty, a proto máme v kalendáři 29. února 2000. Ale byť je potom takový kalendář poměrně přesný, přesto je průměrný kalendářní rok ještě o 25 vteřin delší než doba oběhu Země kolem Slunce. Vždy po 3600 letech rozdíl naroste na jeden den, což je pro nejbližší budoucnost ošetřeno tím, že rok 4840 našeho letopočtu mimořádně nebude přestupný.

Dnes jsme zvyklí spíš na rčení: Kdo neumí, učí. Učitelé z mnoha dějinných příčin nemají vysoký kredit Pravdou i Pravdu učit. Není totiž v zájmu mocných učit lidi Pravdě, neboť Pravdou osvobozeného člověka nelze manipulovat. Vláda moci a nikoli Pravdy vyžaduje mechanické učení. Školský systém, který vyžaduje dril a šprtání, si žádá stejně ustrojeného pedagoga. Učitel vyžadující dril a šprtání nepotřebuje bůhví jaké vzdělání. Nemusí pak být ani nějak zvlášť zaplacen. Špatně placené povolání zase neláká. Člověk vymodelovaný tímto systémem předává štafetu dál... Bavit se o školské reformě bez reformy přípravy učitelů by proto nemělo smysl. Bez kvalitního metavzdělání pedagogů nebude kvalitního metavzdělání žáků. To není fráze, to je nutnost. Lze vymyslet geniální osnovy i metody výuky. Zůstanou na papíře, pokud se učitelé budou učit mechanicky a zmanipulovaně jako dosud. Vliv učitele je přitom obrovský. Ne nadarmo je třeba školit lidi na pedagogy až poté, co získali metavzdělání. Není to samoúčelné. Děti potom vychovávají muži a ženy už se skutečnostním rozhledem, zkušeností, schopností předat znalosti i životní hodnoty. V duchu: Učí Pravdě, kdo Pravdou umí žít. Učitel je jedna z nejnáročnějších profesí. Jiné než moudré a metauniversitně vzdělané pedagogy si globalitou nezasloužíme. Pouze metauniversitně vzdělaný pedagog pomůže měnit školu v opravdový základ každodenního žití, kterého pak ale není možné odbýt nějakými osmi či třinácti tisícovkami. Proměna školství včetně proměny učitelů v Učitele Pravdy bude možná dlouhá a určitě drahá. Je však něco důležitějšího než metavzdělání, dětí i pedagogů, do čeho mají vlády vložit peníze a síly? Kyne snad z nějaké jiné investice větší zisk? Při výuce už nadále není možné ignorovat moderní výpočetní techniku. Zásadně se musí změnit škola a ne jednotlivé předměty či celé rozsáhlé tematické celky. Je třeba systematicky kultivovat synergické myšlení žáků. To je v dnešní době, která je bohatá na manipulování s člověkem, velmi důležité. Je třeba učit umění synergismu znalostí tedy tomu, jak něco opravdu udělat, vyrobit, provést experiment, jak postupovat, aby se dosáhlo potřebného cíle a také tomu, kdy, kde a proč naučené postupy použít. Navíc rozvíjet u žáka synergický styl učení. Žák má být veden k tomu, aby se snažil problému porozumět, hledat alternativy řešení, argumentovat. Škola má po studentech chtít dovednosti vyššího řádu, důležité pro život.

Cestu k uvedeným metatextům metastudiem metagramotným Moravanům nabízí Moravská metauniversita prostřednictvím svého internetovského zastoupení na zprostředkující adrese:

metainfo@volny.cz Ţ se záhlavím /3XM-SBRK/ v elpoště