Trest je v biblickém poselství velice důležitým prostředkem pro zachování spravedlnosti a řádu ve stvoření. Je především věcí Boží, proto veliké tresty, pokud byly vykonávány společností, byly zpravidla chápány jako uposlechnutí nařízení Boha. K tomu, abychom celou problematiku trestu správně pochopili, je nutné, abychom se pokusili hlouběji vžít do myšlení starověkého člověka. Ten vnímal mnohem intenzivněji skutečnost veškerého zla a utrpení ve stvoření i ve společnosti jako bezprostřední trest Boží za lidskou nevěrnost a zvůli. (To samozřejmě platí pro všechny starověké kultury a náboženství.)  Stejně tak ochrana řádu a spravedlnosti v lidské společnosti prováděním trestů za provinění proti právu a zákonům bylo  "svatou povinností " a příslušelo především posvátným (kněžským) osobám (král, kněz, soudce, prorok). Zákony byly na Blízkém Východě ve starověku vždy chráněny božstvem, a jejich vyhlašovatel (zpravidla král) je od božstva přijímal. Tak nejproslulejší právní soupis starověkého Předního východu - Chammurappiho zákoník (cca pol. 18. stol. př. Kr.) byl sice vyhlašován babylónským králem Chammurappim, nicméně tento jej přejal od boha spravedlnosti - Šamaše (mezopotámské božstvo slunce). Proto na vrcholu stély, která je hustě popsána zákonnými ustanoveními, je reliéf sedícího Šamaše, jak předává Chammurappimu zákony. Podobně na konci všech zákonů jsou proneseny kletby božstev (ta je měla za úkol vykonávat) pro porušovatele zákonů. Tyto kletby se pak měly konkrétně projevovat  ve veškerých trápeních, kterých se tehdejší člověk nejvíce obával: prohrané války, neúroda a hladomor, neplodnost, živelné katastrofy, nemoci,  časná a bolestná úmrtí. Za každým  utrpením a neúspěchem byl tedy  v rámci tohoto  myšlení  hledáno provinění proti posvátným zákonům. Izrael se v tomto způsobu myšlení nelišil od okolních kultur, nicméně méně hovoří o porušování zákonů, jako spíše o hříchu, který je kořenem veškerého utrpení na zemi. Hřích, jak jsme viděli v minulé bibl. hod. není jen porušením zákona, ale více vzpourou proti Bohu, odmítání jeho svrchovanosti, touha vládnout nad svým životem a smrtí sám, vytlačit Boha z této jeho nezastupitelné domény. Ještě jeden, neméně důležitý rozdíl v porovnání s ostatními kulturami a náboženstvími Před. Vých. Zatímco ostatní starověké zákoníky jsou charakteru výhradně "kazuistického", je Hospodinův zákoník především povahy "apodiktivní" - tedy absolutní, vždy a pro všechny platné. (Kazuistické zákony = konkrétní případy, které mají své konkrétní důsledky v podobě trestu /uděláš-li toto - budeš takto potrestán/; apodiktivní = absolutně nařizující bez ohledu na místo, čas a osobu, a bez uvedení konkrétního trestu za přestoupení /tedy: toto se za žádných okolností nesmí/ - sem patří Desatero).  Trest je tedy vždy jakýmsi napravením porušeného řádu, nikdy není samoúčelný či jako výsledek vášnivé pomstychtivsti. Podléhá Bohu, ne lidským citům. Člověk není schopen sám napravit porušený řád stvoření, to může učinit jedině Bůh.

Podívejme se nyní na náš biblický příběh první vzpury proti Bohu /Gen 3/. Jaký trest je pro Adama a Evu Bohem vyměřen? Zasahuje je právě tam, kde se svévolně chtěli zmocnit autonomie: jsou vyhnáni z ráje a tím zbaveni možnosti přístupu ke Stromu života, jehož plody slibovaly nesmrtelnost, ztrácejí životní harmonii - bojí se, Evino poslání předávat život je spojeno s bolestí a utrpením, Adamovo poslání spolupracovat s Bohem na zdokonalování stvoření je provázeno frustrující a neúměrnou námahou. Jsou zasaženi ve středu smyslu svého života. Je poškozen vztah k Bohu, porušena vnitřní i vnější harmonie jejich života - tedy vztah k sobě samému i k druhým. Život se namísto potěšení a radosti stává problémem. Tak by vše napovídalo, že trest je zde pouhým nutným důsledkem špatného jednání. Bůh však svrchovaně do celého průběhu událostí zasahuje svou iniciativou. Na jedné straně trest zpřísňuje, to však pouze v zájmu ochrany viníka - vyhání člověka z ráje, aby nejedl ze Stromu života, protože pokud by získal  nesmrtelnost, řetězec zla by se stal nekonečným a stále narůstajícím. Smrt je zde trestem milosrdenství. Ostatní projevy trestu jsou především výchovné - upomínají člověka, aby si byl vědom své závislosti a slabosti, protože bez tohoto stálého pravdivého vědomí tragicky ničí sám sebe i své okolí. Řád stvoření byl narušen lidskou pýchou, musí být napraven lidskou pokorou. V učení této pokory je jádro Božího "trestu". Aby člověk v této škole Božího "potrestání" nemalomyslněl, dává mu Hospodin do budoucnosti veliká zaslíbení plná naděje (zaslíbení Potomka, který rozdrtí hlavu hada).

Podívejme se dále ještě na tématiku trestu do Písma. Kain se proviňuje nejzávažnějším zločinem - bratrovraždou. Tím automaticky propadá trestu smrti. Nicméně Hospodin jej neusmrcuje a zabraňuje i každému člověku, aby vraha potrestal smrtí. Kain ale jako nutný důsledek svého zvráceného jednání se stává psancem, který nikdy nenalezne domov vnější ani vnitřní. Znamení, které mu Bůh dává, aby nebyl v krevní mstě usmrcen, je všem, kteří se s ním setkávají jasným znakem spáchaného zločinu a zároveň Boží trpělivé milosti. Vrah utíká před Bohem, před lidmi i před sebou samým. Tento trest je zde patrně myšlen především výstražně. Má ostatní odrazovat od podobného jednání. /Gen 4,1-16/.
V příkrém rozporu s tímto nadmíru shovívavým Božím trestem je popis člověka, který se samozvaně považuje za soudce a vykonovatele trestu bez ohledu na Boží rozhodnutí. Zástupcem tohoto typu pyšného a svévolného člověka, který si osobuje právo sám vynášet tresty nad druhými, je Lámech - potomek Kainův: Zabil jsem muže za své zranění, pacholíka za svou jizvu. Bude-li sedmeronásobně pomstěn Kain, tedy Lámech sedmdesátkrát a sedmkrát. /Gen 4,17-24/.
Naproti tomu je Boží trest všeobecné potopy a v jejím důsledku zahubení veškerého života na zemi nesmírně přísným projevem Boží spravedlnosti /Gen 6n/. Když se však na text podíváme pozorněji, zjistíme, že "nebyla jiná cesta" k nápravě lidské společnosti: I viděl Hospodin, že se na zemi rozmnožila zlovůle  člověka a že každý výtvor jeho mysli i srdce je v každé chvíli jen zlý. Litoval, že na zemi učinil člověka, a trápil se ve svém srdci. Žárlivá láska Stvořitele ke svému tvoru, který se mu naprosto vzdaluje a odcizuje, je motivem tak přísného trestu. To dobře pochopilo pozdější židovstvo i křesťanstvo, které vidí  i v tomto trestu nadějnou budoucnost: Tehdy také přišel (Kristus) vyhlásit zvěst duchům ve vězení, kteří neuposlechli kdysi ve dnech Noemových. Tenkrát Boží shovívavost vyčkávala s trestem, pokud se stavěl koráb, v němž bylo z vody zachráněno jen osm lidí. To je předobraz křtu, který nyní zachraňuje vás. /1Pt 3, 19-21a/. Záhuba v potopě je zde přirovnána ke křtu, tedy předpokládá se, že jedině tento radikální trest mohl notorické hříšníky přivést k pokání, které je zachránilo pro záchranu věčného života prostřednictvím budoucího Mesiáše. Radikalita a zdánlivá krutost trestu zde člověka zachraňuje před naprostou zkázou. Jediná naděje nápravy je právě tento nejvyšší trest. Je to bolestný trest který jediný je schopen zachránit.
Posledním z příkladných trestů Hospodinových je potrestání lidstva při stavbě Babylónské věže /Gen 11,1-9/. Zde je prohřešením snaha o sjednocení lidstva v zájmu ovládnout i nadpřirozené síly, které jsou suveréní oblastí jedině Boha. Za tuto lidskou pýchu je člověk potrestán zničením toho, co mu sloužilo jako domělý prostředek k dosažení tohoto velikášského cíle. Společnost se drolí, lidé si přestávají vzájemně rozumět, jednotlivé skupiny lidstva proti sobě začínají brojit. Zde je trest opět ochranným prostředkem, aby si člověk uvědomil, že bez Boží svrchovanosti a poslušnosti vůči němu, nemůže člověk dosáhnout štěstí. Naopak všechny snahy zmocnit se štěstí bez Boha jsou "trestány" rozkladem, nedůvěrou a zklamáním.

A tak se zdá, že jediným společným jmenovatelem Božího trestání je Jeho milosrdná, někdy "žárlivá", ale vždy dobro zamýšlející láska k člověku.