23. B I B L I C K Á    H O D I N A

                                                                                                  Potopa

Kořeny vyprávění: Vyprávění o potopě nepochází svým původem z izraelského národa. Již staří Sumerové (jižní Mezopotamie: historické dějiny - cca 3000-1800 př. Kr.) znají vyprávění o potopě, které nese značné podobnosti s vyprávěním biblickým (bohové se rozhodují vyhubit celé lidstvo; je vybrán jen jeden, který je zachráněn; etymologie jeho jména je ve všech verzích stejná; 8dní čekání před vypuštěním ptáka, jež je vypouštěn 3krát, než dosvědčí konec potopy; hl. hrdina je praotcem celého budoucího lidstva). Nejstarší písemné záznamy vyprávění o potopě pocházejí z Nippuru (nejposvátnější město Sumerů, ve známém chrámu Ekuru uctíván bůh moudrosti a vzdělání – písma, zákonů, … - Enlil), kde se dochovalo díky vzdělanosti množství kněží, kteří zde žili, mnoho klínopisných tabulek. Vyprávění o potopě je zde ale zachováno v akkadské (semitské – Sargon Veliký kol. r. 2300 př. Kr. zakládá Akkadskou říši, s hl. městem v Akkadu) verzi, kde hl. hrdina nese jméno Atrachasís. Původní jeho jméno je ekvivalent v sumerštině – Ziusudra. Jméno znamená ten, jehož dny bubou prodlouženy ve smyslu ‚bude zachráněn od všeobecné záhuby‘. Babylónský hrdina totožného vyprávění nese jméno Uta-napištim (ten, jehož život je prodloužen) a je pradávným králem sumerského města Šurrupaku. Též biblický Noe vyjadřuje v původní etymologii totéž: Prodloužený (život) – z etiopského nacha – prodloužit.

Archeologie odkryla v některých starověkých městech Mezopotámie hluboké vrstvy bahna mezi jednotlivými civilizačními vrstvami, které by nasvědčovaly o velikých vodních záplavách, které zničily celé oblasti (známý příklad – město Ur – vstva bahna z doby před 3200 př. Kr.). Problémem však zůstává, že tyto místní potopy se nedají doložit pro celou oblast Mezopotámie a pro jediné období. Historicky se tedy dnes soudí, že vyprávění o potopě vznikala na základě místní zkušenosti, která se postupně zevšeobecnila a teologicky vysvětlila jako trest bohů.

SZ: Gn 6,5-9,19 je přepracováním starověkého vyprávění v přísně monoteistickém duchu. Hospodin trestá celé lidstvo za jeho zvrácenost a neposlušnost všeobecnou záhubou. Jen Noe se svou rodinou je zachráněn, přičemž se stává prototipem poslušného a Bohu důvěřujícího člověka, s nímž Bůh uzavírá smlouvu, platnou pro celé jeho potomstvo (nové lidstvo, z něhož si Bůh vyvolí Abraháma). Člověk se však v tomto ‚novém stvoření‘ nevrací do původního rajského stavu (může jíst maso) a zůstává též hříšníkem (Babylónská věž), ale vzpomínkou na přísný Boží trest je držen více v pokoře před svým Stvořitelem. Celé vyprávění je tedy poučením o Boží spásné iniciativě, která se vyjadřuje i spravedlností a trestem, pro člověka očekávajícího Boží záchranu však pomocí a spásu.

NZ: Noe, SZ spravedlivý (Sir 44,16-18) je předobrazem Krista, jež je se ‚svými‘ (jako Noe se svými příbuznými) zachráněn od Božího trestu a stává se hlavou nového stvoření (1Petr 3,18; 2Petr 2,4-9). Potopa a záchrana Noeho se stává též prototypem křtu (též číselná symbolika: s Noem zachráněno 8 lidí – křest na den vzkříšení /neděle/ jakožto den 8. – 1Petr 3,21). Též je potopa předobrazem druhého zániku světa, nyní však ohněm (2Petr 3,5-7), před příchodem Pána. Podobně jako v době Noemově, tak také na konci časů budou lidé lhostejní a nepřipravení (Mt 24,37-39).