4.  B I B L I C K Á   H O D I N A

                    S t v o ř e n í podle zpráv v Gen 1-2 se svými paralelami ze starověkých náboženství.

1. zpráva: - Gen 1,1-2,3: - pochází z Kněžského kodexu (6. stol. př. Kr.). Je to zpráva upravená pro liturgii – sedmidenní – sedmý den (sobota) Bůh odpočívá, k tomuto odpočinku ve vzájemném blízkém společenství zve i člověka, který po 6 předcházejících dní svou prací spolupracuje na rozvíjení stvoření. Sobota (šabat = přestat, přeneseně odpočinout; původně asi z akkadštiny – jazyk Babyloňanů – šappatu=sedmý, sedm). Tento sobotní odpočinek jako bohoslužba, úzké společenství s Bohem, byl nyní náhradou za bohoslužby a oběti v jeruzalémském chrámě, kt. byl r. 587 př. Kr. zničen Babylóňany.

Paralely: - před stvořením světla je ‚země pustá a prázdná‘, nad ‚propastnou tůní věje vítr‘ – ve všech starověkých mýtech o stvoření je původní hmota neuspořádané, chaotické pramoře.

- Bůh tvoří slovem: též v egyptské zprávě o stvoření bůh Ptah tvoří svět tak, že nejdříve si to promyslí v srdci a následně vysloví ústy, čímž je požadovaná věc uvedena v existenci.

- stvoření světla: - jak v egyptském, tak v mezopotámském náboženství znamenalo stvoření vnesení řádu do původní ‚prahmoty‘, kt. byla temná a chaotická. Světlo je symbolem pro tento řád.

• stvoření klenby: -podle starověkého obrazu světa: Země je jako placka upevněná sloupy na hladině praoceánu. Nad ní se klene jako polokruhovitá poklice klenba (pevná), nad níž je opět jakýsi praoceán. Díky otvorům v této klenbě přichází na zemi déšť. Tyto otvory otevírá a uzavírá bůh, případně více bohů. Bohové pak obyčejně trůní na této klenbě.

• stvoření slunce, měsíce a hvězd: všechny tři nebeská tělesa byla ve starověkých náboženstvích zbožštěna: slunce=Šamaš, Re; měsíc=Suen, Sin, Nan; hvězdy: mnoho různých Bohů, obyčejně ale největší z nich naše Venuše=Inanna, Ištar. Zde je biblická reakce na mnohobožství – slunce, měsíc, hvězdy nejsou žádní bohové, zde dokonce ani nejsou nazývány svým označením (jen ‚velké, malé‘ světlo), nýbrž jsou jen stvořením naprosto poslušně podléhajícím Bohu.

• stvoření rostlin, živočichů: byly též ve starověku zbožšťovány – hlavně Egypt. Zde opět zdůraznění: pouze poslušné stvoření.

• stvoření člověka: člověk též zbožšťován, hlavně král, velekněz. Bohové jsou jako lidé (‚jako v nebi, tak i na zemi‘), lidé jsou jim podobni (fyzická podobnost – tělo, vášně, myšlení). Zde je též podotknuta podobnost, ale ne fyzická. Bůh člověka vysoko přesahuje, člověk nemůže být jako Bůh.

2. zpráva: Gen 2,4-25: - starší ‚jahvistická‘ zpráva z období Šalomounova království (2. pol. 10. stol. př. Kr.).

Paralely: - člověk je stvořen, aby obdělával zemi (Verš 5): - v mezopotámské mythologii tvoří bohové člověka, aby za ně obdělával zemi a část výnosu dával jim k pokrmu.

• ‚záplava‘ (verš 6)=pravodstvo, z kterého tvoří bohové v ostatních náboženstvích svět.

• člověk je stvořen z prachu země, je mu vdechnut Bohem život: - v Egyptě bůh Ptah (příp. Chnum) tvoří člověka ze zemské hlíny, dává mu božský, nesmrtelný život. Podobně v Mezopotámii jsou lidé vytvořeni bohem Enlilem z hlíny a oživeni.

• původní stav člověka v ‚praráji‘ (v.8): v mezopotámské mythologii ‚Dilmun‘ (dnešní Bahrajn)= ráj, kde člověk původně byl stvořen.

• ‚strom života‘: hlavně v mezopotámských náb. často zmiˇnován, přístup k němu mají jen ‚vyvolení‘, především král.

• stvoření zvěře pro službu člověku: - mezopotámské náboženství též.

• stvoření ženy: stará představa společná pro mnohá náboženství: původní člověk stvořen bezpohlavní, měl sloužit bohům a žít věčně. Po provinění potrestán smrtí, nyní ale nutno vyřešit problém, aby nevyhynul – z jeho části bůh (bohové) tvoří ženu, tím se stává člověk pohlavně rozlišeným- muž a žena … zajištěno budoucí rození nových potomků, služebníků bohů.

Staré mýty o stvoření mající souvislost s biblickými zprávami: - Egypt: Původní bůh Atum povstává z ‚praoceánu‘ v podobě ‚prapahorku‘ (souvislost s pyramidami), samooplodněním zplodí 3 děti – bohy země (Geb), ovzduší (Šov) a nebe (Nut). Bohyně Nut je ‚klenba‘, po jejímž ‚těle‘ se pohybují nebeská tělěsa: bohové slunce (Re), měsíce, hvězd – ti již méně důležití. Jiný mýtus vypráví o stvoření bohem Ptahem, který nejprve vše promyslil ve svém srdci a následně vyslovil ústy, čímž je to stvořeno. V jiném opět bůh nilských záplav Chnum bere bahno ze záplav, z něhož vymodeluje jako nádobu člověka a oživí jej.

Mezopotámie (Babylonie): Bohové Anu (bůh nebe), Enlil (bůh ovzduší) a Enki (bůh země a vody). Enlil z pravodstva zlatou motykou vytváří prvnou klenbu nebe, kterou rozděluje spodní vody od vod svrchních a umožňuje tím vznik pevné země, potom vymodelovává z naplavené hlíny člověka, určuje mu, aby obdělával zemi, přičemž mu dává svou motyku a koš (nošení plodů země).

Babylonský mýtus Enuma eliš (‚Když nahoře‘) vypráví o uspořádání světa hlavním babylonským bohem Mardukem. V krátkosti zní celý hymnus takto: 3 původní ‚prabohové‘: Apsu (bůh sladké vody), Tiamat (bohyně slaných vod) a Mummú (bůh rozumu a práva) zplodí novou generaci bohů, kteří jsou však pro své rodiče příliš hluční a neukáznění. Proto se Apsu rozhodne s nimi skoncovat. Je ale přemožen a zabit od mladších bohů. Na to reaguje dosud pasívní Tiamat a zmobilizuje proti mladé generaci bohů vojsko zlých démonů, bohů a mocností. Jejich velitelem je bůh Kingal. Nikdo z mladých bohů se neodváží vytáhnout do boje proti tomuto vojsku, až se ujímá tohoto úkolu bůh Marduk z třetí generace bohů. Po tom, co si nechá ode všech mladých bohů odpřísáhnout věrnost a poslušnost, je posazen na trůn, který má nyní obhájit v boji proti Tiamat a Kingalovi. V krutém boji Tiamat porazí, rozpoltí její tělo a z těchto dvou částí vytvoří zemi a nebeskou klenbu. Pak dál uspořádává celé stvoření podle své moudrosti a umu. Nakonec se rozhodne stvořit též služebníky bohů, aby tito nemuseli pro svou obživu pracovat. Vyžádá si pro stvoření těchto služebníků (lidí) poraženého boha Kingalu, až dosud drženého v zajetí, usmrtí jej a z jeho krve tvoří lidi. Následně je oslavován všemi ostatními bohy, jeho vláda na nebi je potvrzena.

Podstatou tohoto a jemu podobných mýtů staré Mezopotámie je boj boha (příp. bohů) řádu – stvořitele s mocnostmi chaosu a temnoty. Jeho (jejich) vítězstvím se prosazuje řád, jímž je stvořen z chaotické prahmoty uspořádaný svět.