Moravská Metanadace Metauniversity

(Metacentrum Moravské Metauniversity)

| V | V | V | _{® ş} 3X| V | _{® ş 3XM®}

veřejně prospěšná metaspolečnost (v. p. ^ms.)

Verse: 1.2.2000 až 31.3.2000 / 1.4.2000 až 21.5.2000 / 22.5.2000 až 18.6.2000 /

19.6.2000 až 9.7.2000 / 10.7.2000 až 30.7.2000 / 31.7.2000 až 11.8.2000 /

12.8.2000 až 25.8.2000 / 26.8.2000 až 8.9.2000 / 9.9.2000 až 29.9.2000

Globální kapitalizmus v akci (za 23.9. až 29.9.2000)

Česko doposud žije v zápecnictví jakéhosi izolovaného ostrova uprostřed moře globalizace. Protesty proti globalizaci potažmo demonstrace proti drahé ropě se Česku zatím vyhnuly. Moře globalizace však na Česko už útočí krizí eura. Výjezdním zasedáním MMF/SB se Česko do globalizace muselo zapojit a tak konečně mělo možnost poznat střet zastánců i odpůrců globalizace. Jsou nesmiřitelní, ale navzdory nesmiřitelnosti protikladů je jim jedno společné, jsou duchovně nemocní. Považují zvůli ducha za jediné řešení problémů globalizace. Vždyť problémy globalizace jsou problémy duchovního zdraví a toho se nedostává globálně všude a také i u nás. Globalizací neřešených problému přibývá. Právě proto je globalizace především narušení bezpečnosti, u nás se poslední dobou do popředí dostala pouze bezpečnost atomové energie. Zastánci bezpečné atomové energie se u nás nejvíce dovolávají Francie. Nebylo dlouhá léta země, která by tolik podporovala energii z jádra jako Francie. Přesvědčení o bezpečnosti elektráren se přitom u Francouzů mísilo s nemalou národní pýchou, jakou energetická nezávislost v padesátých letech přinesla. Víru v tuto cestu nahlodal až gigantický reaktor Superphénix. Obří rychlý reaktor v Creys-Malville měl podle původního plánu konstruktérů produkovat více jaderného paliva, než spotřeboval. Přesně tak jako mytický pták Fénix, který vstal z popela. Rychlé reaktory jsou totiž při provozu schopny vyrábět plutonium, a to dokonce větší množství, než samy spálí. Projekt plánoval přeměňování jinak nepoužitelného uranu 238. Nejvyšší francouzský státní orgán, Státní rada, však počátkem roku 1998 odňal reaktoru provozní licenci. Stalo se bez ohledu na vážné technické, ale i politické problémy, které oblasti přinesla ztráta téměř tří tisíc pracovních příležitostí. Gigantické reaktory byly pro konstruktéry příliš velkým technologickým problémem. Superphénix, postavený v roce 1985, fungoval pouhých třicet měsíců, elektřinu dodával deset měsíců a stál přitom Francouze 60 miliard franků. Potom se jevilo výhodnější zůstat u jeho menšího a jednoduššího předchůdce jménem Phénix. Jen náklady na demontáž Superphénixu se odhadovaly na sedmnáct miliard franků. U nás po tahanicích kolem Temelína Státní úřad pro jadernou bezpečnost nařídil společnosti ČEZ, aby zastavila spouštění Temelína a znovu prozkoušela jedno vadné zařízení v prvním bloku elektrárny. ČEZ, který od července, kdy umístil palivo v reaktoru, odolává kritice rakouských politiků a dalších odpůrců jaderné energetiky, se tak během zkoušek prvního bloku dostal do zatím nejvážnějších technických problémů, které oddálí spuštění elektrárny. O kolik se start skutečně zpozdí, není jisté. ČEZ mluví o dnech, rakouští odpůrci Temelína, kteří opět zablokovali hraniční přechody z Česka, doufají, že to budou týdny. Porucha je utvrzuje, že obavy z Temelína jsou více než oprávněné. Pokud by se závada objevila při provozu elektrárny, reaktor by se musel okamžitě zastavit. Ventily se pravidelně a velice často budou zkoušet i během provozu Temelína. Kdyby zkouška nevyšla, blok jde okamžitě s výkonem dolů, odstavuje se a hledá se příčina. Ventil je jen jeden z mnoha bezpečnostních bariér, bezpečnost celku záleží na nejslabším článku v elektrárně a to prý vadný ventil není. Jedno je jisté, politický a prestižně motivovaný spěch nemá na staveništi jaderné elektrárny co dělat. Spuštění Temelína se rozhodnutím českého úřadu odkládá nejméně o několik týdnů, protože by se měla znovu opakovat poslední série zkoušek. Nikoli jako potvrzení starosti českých úřadů o bezpečnost jaderné elektrárny Temelín, ale jako další důvod pro obavy z jejího spuštění přijali včera Rakušané zprávu o pozastavení zkoušek v této jihočeské elektrárně. Rakouští politici dali najevo, že této neočekávané situace využijí ke zvýšení tlaku na Prahu, aby od spuštění Temelína ustoupila. Naproti tomu chystané setkání poslanců a expertů z obou zemí přímo v areálu temelínské elektrárny včera Rakušané zrušili. Jak sdělil poslanec Vladimír Laštůvka, rakouští poslanci odmítli všechny tři termíny, které jim čeští kolegové nabídli. Česko-rakouská komise expertů a poslanců měla podle dohody jednat o bezpečnosti elektrárny, její únosnosti pro životní prostředí, hospodárnosti provozu a o vzájemné výměně informací. K protestům Rakušanů se už na nejvyšší úrovni přidalo i Bavorsko. Předseda bavorské zemské vlády Edmund Stoiber zaslal premiérovi Miloši Zemanovi dopis, v němž proti zprovoznění temelínské elektrárny důrazně protestoval. Stoiber požaduje, aby byl zkušební provoz zahájen teprve po vyjasnění bezpečnostních standardů tohoto jaderného zařízení. O tom, že rakouský tlak proti Temelínu v příštích dnech rozhodně nepoleví, svědčí i společné prohlášení zástupců zemských sněmů všech rakouských spolkových zemí, v němž vyzvali Česko, aby ještě před aktivací prvního reaktoru jaderné elektrárny Temelín zastavila dokončovací práce a stanovila půlroční "přestávku na rozmyšlenou", během níž by byla uskutečněna zkouška vlivu na životní prostředí, a to i za hranicemi Česka. Na straně Česka to už není tvrdohlavost, ale arogance a důkaz naprostého nepochopení globalizace a bezpečnosti s ní spojenou. Vždyť domlouvají-li se horko těžko dva sousední státy v rámci EU, pak asi jak svět ohledně globalizace? Příčina této neschopnosti tkví v duchovně nemocné elitě. Pro argumenty nemusíme chodit daleko. Jeden z nepřeberných příkladů jak funguje duchovně nemocný stát a ohrožuje bezpečnost občanstva. Vnitro navrhlo, aby většinu kompetencí okresů převzalo 179 pověřených měst. Jenže přitom stát rozdělilo způsobem, kterému kritici říkají kružítková metoda. Někdo prostě udělal na mapě kružnice o poloměru patnáct kilometrů, ale vůbec už nezvážil přírodní, dopravní a další reálie. Svůj nápad, jak rozdělit republiku na správní obvody, až za dva roky zaniknou okresní úřady, publikovalo ministerstvo vnitra před několika týdny. Kromě jeho autorů se ovšem nelíbí skoro nikomu, kdo jej zná. Představa vnitra je taková: většinu, zhruba dvě třetiny pravomocí okresních úřadů by mělo převzít 179 takzvaných pověřených obcí III. stupně (zbytek připadne krajům). Ministerstvo sice slovo "okresy" nepoužívá, ale kritici jeho návrhu tvrdí, že chce jen rozpustit 77 větších okresů do 179 menších a nazývá to druhou fází reformy veřejné správy. Samospráva jedné obce bude nadřízena jiné obci, což je z hlediska ústavy nepřípustné. A co je horší, vyvolá to atmosféru sporů mezi obcemi. Ministerstvo vnitra říká: Nám to tak vyšlo, nám to tak vyplivl počítač. Metodu, jakou vnitro došlo k číslu 179 pověřených měst, označili geografové z Přírodovědecké fakulty za čistě mechanickou a primitivní. Postup byl takový: rozloha republiky se vydělila obsahem kruhů o poloměru 15 kilometrů a výsledek vynásobil číslem 1,6, aby se vyrovnal rozdíl mezi vzdušnou a skutečnou vzdáleností od obce k obci. Odborníci upozorňují, že sídla "miniokresů" se vybírala hlavně podle počtu obyvatel, a ne podle toho, jestli je město faktickým centrem, kde jsou pracovní příležitosti a služby a kam se dá dobře dojet. Tudíž byla vybrána města bez významnější střediskové působnosti a vynechána města regionálně významná. Hranice jednotlivých "miniokresů" sice většinou respektují zadání, aby žádná obec nebyla od svého pověřeného města dál než 20 kilometrů; to však ještě zdaleka neznamená, že každá obec spadá tam, kam by životně měla. Uvedený příklad ilustruje neschopnost lidí globalizaci postihnout v souvislostech. Ano, už je to tak, globalizace se duchovně nemocní snaží řešit mechanisticky, nikoli v souvislosti, ale silou zvůle – třeba velmocensky silou peněz. Tak Evropská centrální banka se svými protějšky z USA a Japonska zasáhly proti dolaru v největší společné intervenci za posledních pět let. Euro se díky ní odpoutalo od rekordně nízkých hodnot a po třech týdnech se dostalo nad hranici 90 amerických centů. Stejně reagovala i česká koruna: posílila vůči dolaru téměř o korunu. To je však jednorázová akce nepostihující pravou příčinu pádu eura. O budoucnosti eura proto budou v Praze jednat i ministři nejvyspělejších zemí světa (G7). Evropská centrální banka nakonec zaskočila světové obchodníky, když společně s národními bankami USA a Japonska podnikla intervenci na podporu kursu eura. K podpoře eura se připojila i Bank of England. Účinnost intervence byla okamžitá, kurs evropské měny výrazně posílil a po třech týdnech se poprvé dostal přes hranici 90 centů. Každý si myslel, že společná intervence nebude ani po schůzce G7, takže na trhu vznikla trochu panika. O možnostech koordinovaných intervencí měli v Praze diskutovat až ministři sedmi nejvyspělejších zemí světa (G7) a intervence před touto schůzkou byla překvapením. Moment překvapení je prý ovšem podle centrálních bankéřů základním předpokladem, aby intervence byly účinné. Překvapilo to každého. Nejpozoruhodnější bylo to, že se do intervence proti dolaru zapojila i americká centrální banka. Trhy teď budou pečlivě sledovat, nakolik je tato koordinace pevná. Z posílení eura, které se v závěru tuzemského obchodování pohybovalo zhruba dva centy pod hranicí 0,90 USD, těžila i tuzemská koruna. Ta posílila téměř o jednu korunu na 40,40 za dolar. Společná intervence centrálních bank USA, Japonska a hlavních zemí západní Evropy se naposledy odehrála v roce 1995. Zásah USA vycházel asi z obav, že silný dolar by mohl srážet konkurenceschopnost americké ekonomiky, pokud by euro stále padalo a ceny ropy rostly. Oba tyto faktory již měly negativní dopady i na americkou burzu. Euro od svého startu v lednu 1999 ztratilo proti dolaru zhruba 30 procent své hodnoty. Podpora eura tak vrací věrohodnost dosavadní verbální podpoře ze strany evropských činitelů. Ještě více důvěry by euro podle nositele Nobelovy ceny za ekonomii z loňského roku Roberta Mundella získalo, pokud by Evropská centrální banka stanovila pásmo, v kterém by se euro vůči dolaru pohybovalo. Uzavření eura do fluktuačního pásma by však zřejmě nepodpořila americká centrální banka (FED). Současně uvedený nositel Nobelovy ceny navrhl, aby Evropská unie využila rozsáhlých zlatých rezerv k výrobě zlatých mincí, což by podle něj zvýšilo zájem o euro, rezervy by tak byly dobře využité. Bývalý prezident Bundesbanky Hans Tietmayer však tento nápad zpochybnil otázkou, zda si je Mundell jist, že ceny zlata zůstanou na stejné úrovni, na jaké jsou nyní. Tady je vidět, že nejde o žádnou preventivní záležitost, ale o reakci na vyvstalou situaci a v podstatě krizovou. To je však pro epochu globality nepřijatelné, reakce může přijít pozdě a způsobit nevratné škody. Vysoké ceny paliva vyvolaly demonstrační hnutí v celé Evropě, to se začalo šířit jako epidemie. Také sdružení českých autodopravců předložilo vládě své požadavky. Řadoví motoristé by se však měli vzdát nadějí. Nijak si nepomohou. Bojovat se bude pouze o úzké profesní zájmy. Požadavky autodopravců nemají řešit příčinu, na kterou se odvolávají. Nejde o ceny pohonných hmot. Rozruch má zlepšit pouze finanční situaci a zjednodušit život autodopravců. Ti volají po omezení tuzemské konkurence a po výhodách, které by je favorizovaly i proti konkurentům ze zahraničí. V situaci rozjitřené zvýšením cen ropy se totiž dá získat nejvíce. I ve vzrušené době je ovšem třeba znát míru, co si lze dovolit. Zavedení "zelené nafty" i pro kamióny či zákaz vstupu nových firem do tohoto odvětví sice mohou přinést velké výhody jediné skupině avšak přiznání daňových úlev a výjimek jakékoliv menšině však vždy znamená, že díru v rozpočtu musí zaplnit mlčící většina. Snížení nemístné daňové zátěže motorizmu vskutku dopravce nezajímá. Chtějí jen své výhody; na úkor ostatních. Nejsou zdaleka jediní. V Evropě se to daří především zemědělcům. Jenže ne všichni se mohou chovat jako oni. Politický a hospodářský systém by se zhroutil. Jestliže jedna skupina dokáže něco prosadit, strhává tento příklad ostatní. Proč nemohou na zlevněné palivo jezdit i sanitky? A neměla by se omezit konkurence i v dalších odvětvích? Všichni se mohou pokusit zvrátit politické kyvadlo na svou stranu. Přiznat dopravcům výhody znamená ustoupit egoizmu dobře organizované menšiny, což vždy přináší omezení svobodného hospodářství a demokracie a krok ke korporativizmu. Hospodářská soutěž a rovnost šancí pro skupiny ovšem mnoho neznamená. Nejdůležitější jsou dobré vztahy s těmi správnými politiky. Tedy něco, čeho již bylo až příliš. Problém drahé ropy se neřeší systémově tedy reformou daní, ale intervencí na podporu kursu eura. Účinnost intervence byla okamžitá, kurs evropské měny výrazně posílil a po třech týdnech se poprvé dostal přes hranici 90 centů. Není to však to pravé ořechové. O možnostech koordinovaných intervencí proto v Praze budou diskutovat ministři sedmi nejvyspělejších zemí světa (G7). Z posílení eura, které se v závěru tuzemského obchodování pohybovalo zhruba dva centy pod hranicí 0,90 USD, těžila i tuzemská koruna. Ta posílila téměř o jednu korunu na 40,40 za dolar. To je lekce pro odpůrce globalizace. Jak reaguje globální kapitalizmus na globální problémy? Evidentně až na značné potíže, nikoliv v zárodku a preventivně. To je v epoše globality naprosto nepřípustné. Takovým přístupem si pochopitelně euro, společná měna evropské jedenáctky, v očích mnohých Evropanů příliš sympatií zatím nezískala. Start eura rozšířil světové měnové oblasti na tři - dolaru, eura a jenu. A to, co se děje mezi nimi, má obrovský vliv na světovou ekonomiku. HDP eurozóny činí zhruba 7 bilionů dolarů v porovnání s asi 9,5 bilionu USA a 5 biliony Japonska. Jenomže život nelze tak snadno regulovat financemi. Poptávka po palivu globalizací zvedá ceny a rostoucí cena ropy vráží klín mezi členské země EU, které se nedokážou shodnout na společném postupu v nynější ropné krizi. Vlády, EU, Evropská komise se v této situaci pokoušejí o vlastní iniciativy. EU "studuje" myšlenku uvolnění části evropských zásob pohonných hmot. Podle direktivy EU musí mít každý stát zásoby EHM na šedesát dní dopředu. Komise zvažuje, zda by dočasné uvolnění tohoto nařízení a prodej části zásob nepřispěly ke snížení cen. Je však závislá na členských státech, které by ji musely o úpravu příslušné direktivy požádat. Jenže jak ukázalo zasedání ministrů dopravy v Lucemburku minulý týden, členské země jsou v otázce dalšího postupu kolem ropy rozděleny. Většina zemí EU se chtěla omezit jen na jednorázový zásah proti růstu cen. Jenže Francie, která EU nyní předsedá, a s ní údajně i Belgie a Itálie chtěly celé krize využít k "neodkladnému zahájení sbližování nepřímých daní", tedy k postupnému prosazování shodné daně z pohonných hmot v celé EU. Tím se ovšem dotkly citlivého finančního nervu svých partnerů. Ne všude jsou totiž daně stejně vysoké a jejich případné snížení by někde vedlo k poklesu daňových výnosů. Navíc některé státy odmítají slaďování daní ze zásady. EU, na jejíchž cestách se pak stále objevují blokády nespokojených autodopravců, je tak zatím bez jednotné politiky a situace se zřejmě nezmění do tohoto pátku, kdy se sejdou ministři financí EU. Řešení zbývá na lídru globálního kapitalizmu, na USA, aby během měsíce uvolnil ze svých strategických zásob 30 milionů barelů ropy kvůli kriticky vysokým cenám na trhu. Stejné množství vytěží ropné mocnosti sdružené v OPEC přibližně za čtyřicet dní. Od roku 1973, kdy byly vládní federální rezervy ropy v USA vytvořeny, je to teprve podruhé, co se z nich bude čerpat. Krátkodobá regulece se takto řešit dá, ne však dlouhodobě a globálně. Ceny ropy se po desetiletých horečných maximech v minulých týdnech trochu ochladily. Na londýnské burze zlevnila ropa Brent téměř o dolar za barel, který se tak obchoduje za zhruba 30,35, a během dopoledne klesla i pod magickou hranici 30 dolarů. Ještě minulý týden byly ceny až o pět dolarů za barel vyšší. K propadu cen ropy v Evropě i v USA vedlo především páteční rozhodnutí prezidenta Spojených států uvolnit během října část strategických zásob ropy v zemi. Mnozí analytici tvrdí, že tento krok bude mít především psychologický efekt a může znamenat pokles cen ropy až na 25 dolarů za barel. Ředitel Mezinárodní energetické agentury Robert Priddle upozornil, že snížení zásob USA - o 30 milionů barelů - je víc než poslední nárůst těžby ropy zemí sdružených v kartelu OPEC a určitě tak bude tlačit na pokles cen. Nicméně ani pesimistické hlasy ohledně ropy neutichly a varují, že snížení cen může být jen dočasné. Uvolnění strategických rezerv je prý jak o píchnout slona do zadku a dlouhodobě na trh s ropou nebude mít větší vliv. Drahá ropa má kromě přímého dopadu do cen pohonných hmot také vliv na celkovou výkonnost ekonomiky. Barel ropy, který od počátku loňského roku podražil třikrát, se na původní cenu kolem deseti dolarů v příštích letech zřejmě nevrátí. Ropy je na trhu málo, rezervy rafinérií jsou minimální a těžaři nemají volnou kapacitu, která by jim umožnila okamžitě zvýšit produkci. Jaká je šance uvolnění napjatých trhů? Napětí se po intervenci určitě sníží. Ropné rezervy v zemích OECD by se po roce, kdy se pohybovaly přibližně 110 milionů barelů pod normální úrovní, zase mohly začít zvyšovat. Promítne se to i do zlevnění ropy? Ano. Obnovení rezerv ale není otázkou pár měsíců. Pokud půjde doplňování dobře, barel ropy by se mohl postupně vrátit na 25 dolarů, což je úroveň, se kterou může svět bez větších problémů žít. Pokles pod dvacet dolarů je však silně nepravděpodobný. Navíc OPEC si na každém zasedání připomíná lekci z Jakarty před třemi lety, kdy poptávku neodhadl a ceny ropy výrazně spadly. Situace se bude zlepšovat pomalu. Například americké rafinérie nyní shánějí ropu, kde se dá, což se promítá i do prudké reakce cen ropy a následně benzinu. Problémy má však celé odvětví, přičemž některé ještě čekají. V příštích dvou letech se bude například čelit problému chybějící přepravní kapacity tankerů. Hlavní problém v dalších několika letech bude napjatý trh a těžká dostupnost ropy. Hlad po ropě v příštích letech ještě vzroste. Mohou situaci na trhu zmírnit i země mimo OPEC? V případě Ruska je to nemožné. Rusko se snaží využít vysokých cen a těží, co může. Jeho vývozy jsou nyní nejvyšší za posledních dvanáct let. Těží na hranici kapacity, která se nedá hned zvýšit. A přislíbené uvolnění 30 milionů barelů z amerických strategických rezerv trhu dlouhodobě nepomůže. Je to velmi malé množství, navíc je tato ropa velmi nekvalitní a rafinérie nemají žádnou dodatečnou kapacitu. Kvůli velké poptávce se totiž soustředily zejména na výrobu benzinu a topný olej nebo naftu zatlačily do pozadí. Jak budou na nedostatek ropy reagovat těžařské koncerny jako Exxon Mobil? Těžařské firmy začnou více investovat do průzkumu nových nalezišť. Dosud tyto aktivity velmi omezovaly, protože doufaly, že se ceny ropy vrátí někde mezi 15 až 20 dolarů za barel, tomu se globálním kapitalizmem nedá věřit. Vždyť kam může vést globální kapitalizmus tedy globální růst životní úrovně podle laťky nastavené USA? Především k nespokojenosti s jejím snížením na straně bohatých i chudých. Pro správu planety duchovně nemocnými lze právem očekávat globální nepokoje pouze místně. Zasedání MMF/SB jsou jen záminkou. Na úterní dopoledne německé a pražské hlavní město ještě dlouho nezapomene. Nejdříve o německém a civilizovanějším. Pět tisíc kamiónů autobusů a traktorů z celého Německa totiž krátce po rozednění zablokovalo v úterý všechny hlavní tahy směrem do centra Berlína a jejich kolony pak krokem směřovaly po celé dopoledne směrem k Braniborské bráně. Její okolí a hlavní berlínské třídy se tak včera kolem poledne staly na několik hodin jedním z největších parkovišť kamiónů na světě. Touto akcí vyvrcholily více než dvoutýdenní protesty německých řidičů proti vysokým cenám pohonných hmot a přemrštěným daním. Daně, jimiž Spolková republika stejně jako další evropské státy zatěžují pohonné hmoty, tvoří většinu ceny benzinu a nafty, které v Německu od počátku roku stouply o více než padesát procent. Dnes se cena benzinu pohybuje na hranici dvou marek, tedy asi 37 korun. Řidiči s ohledem na bezpečnost žití musí demonstrovat, protože když to tak půjde dál, přijdou o práci a jinou nemají šanci sehnat. Pro mnohé je to poslední šance jak zachovat živobytí. Berlín se s protestem autodopravců vypořádal celkem v poklidu. Většina Berlíňanů situaci vyřešila tím, že jela městskou hromadnou dopravou. Berlín tedy ochromen nebyl, a zřejmě proto se ani Schröderova vláda netváří, že by přepravcům nějak ustupovala. Dokonce stále trvá na postupném zavádění ekologické daně, která má ceny pohonných hmot ještě zvýšit. Ministr dopravy Reinhard Klimmt dopravcům dokonce vzkázal, že jediné, o čem je vláda ochotna jednat, jsou zvýhodněné úvěry, v žádném případě ne snižování daní. Schröderův kabinet už v pátek zvýšil příspěvek sociálně slabým rodinám na cestu do zaměstnání a na vytápění bytu. Tyto kroky prý byly konečné a žádné další úlevy kabinet nepřipravuje směrem k protestujícím přepravcům vláda nepřipravuje. Na neregulovaný kapitalizmus se pak reaguje regulovaným socializmem, ten utlumuje hospodářskou aktivitu a vede k odpourání regulecí a k další etapě neregulovaného kapitalizmu. Takováto mezní regulace zvaná odezdikezdizmus pochopitelně nevytvářá bezpečné a optimální prostředí pro žití. Neregulovaný kapitalizmus globalizoval světové trhy, přivedl malé ekonomiky k recesi a bouře v ulicích jsou jen důsledkem. A bouře v Praze proti globální nezodpovědné globalizaci je pouze nechutně slabým odvarem. Zatím to nebudou národy, ani davy. Tak zle ještě není. Největší nebezpečí pro organizátory zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky a policii v Praze prý zřejmě nebudou představovat tisícihlavé davy lidí na demonstracích, ale menší organizované skupinky jednotlivců - takzvané affinity groups. Těch má v Praze působit nejméně několik desítek. Afinitní skupiny tvoří obvykle pět až patnáct lidí, kteří se navzájem dobře znají. Podle schopností a vůle jejich členů mohou být zaměřené například na vyvěšování transparentů, blokování silnic, tvoření lidských řetězů či proti policejním útokům. Jsou však schopny být mnohem údernější a akceschopnější, navíc počítá taková taktika s tím, že masové demonstraci policie lehce rozpráší, zatímco takhle bude mít velké problémy. Když je předem nahlášena demonstrace většího rázu, je ji pro policii snazší ji uhlídat, než když přesně neví, kde se mohou demonstranti zničehonic objevit. Policie je prý připravena i na takovéto skupiny, rozdělí se prý rovnoměrně po celém městě, a okamžitě zasáhne. Na zformované afinitní skupiny spoléhá i Iniciativa proti ekonomické globalizaci (INPEG), která hlavně s jejich pomocí plánuje například blokádu Kongresového centra v úterý 26. září. Podle plánu mají právě organizované menší hloučky lidí vyrazit ke Kongresovému centru poté, co se policie soustředí na velikou demonstraci na náměstí Míru a následný zakázaný pochod centrem města. Přestože představitelé uvedené iniciativy tvrdí, že žádné afinitní skupiny přímo neorganizují, ve svém prohlášení vytištěném v A-kontra lidi k vytvoření podobných formací přímo vyzývají. Dokonce nabízejí, že je pomohou zformovat: "Vytvářejte afinitní skupiny a uvidíte, jakou máte sílu," stojí u výzvy iniciativy, pod kterou je přímo e-mailová adresa INPEG. Hlásí se jim totiž lidi, kteří chtějí afinitní skupiny utvořit, ale nevědí, jak na to. Prý jim maximálně poradí nebo zprostředkují kontakt. Že by je nějak cvičili, to ne. Většinu afinitních skupin prý budou tvořit lidé ze zahraničí. Proti anarchickému odporu vůči globalizaci pochopitelně zaznívají protikladné návrhy na celosvětové řízení i na celosvětové výchovné působení, jež by vychovávalo občany oddané celosvětovému míru atd. Globální vláda by měla zajistit čistý vzduch, stabilní trhy a individuální práva. K tomu všemu jsou prý zapotřebí vynucovací mechanizmy. Základní rysy podobných vizí a plánů, zaznívajících od racionalistických řešitelů globalizace, se shodují v tendenci k centralizaci světa, k unifikaci hodnot, k nadřazení politických priorit tradicím a ke globálnímu dohledu na pořádek, který ovšem podle dosavadních zkušeností nemůže být jiný než selektivní. Otázkou je, nakolik se vize a plány hodnotového sjednocení světa a jeho jednotné ekonomické, ekologické, vojenské a policejní správy liší od představ, s nimiž k nám přijíždějí političtí radikálové. I oni přece chtějí zničit brettonwoodské instituce ve jménu sjednocující vize, ve jménu jednotného, lepšího světa, který je třeba prosadit mocí. Ale lidí, kteří mají výhrady proti působení brettonwoodských institucí, je mnohem více: konzervativci nesouhlasí právě s vnucováním jednotných hodnotových standardů, ochránci lidského života protestují proti vazbám hospodářské pomoci na programy nucené kontroly porodnosti, zastánci rodiny se snaží zadržet ideologii radikálního feminizmu s jeho tendencí ke konfrontaci mezi pohlavími a generacemi a podobně. I tito lidé jsou si vědomi, jak obrovský vliv mají brettonwoodské instituce na formulaci autoritativních požadavků OSN a snaží se jednání OSN ovlivnit, ale těžiště jejich působení je doma. Účinný postoj vůči snahám o globální řízení znamená pro ně spíše ve vlastní zemi sledovat reakce svých představitelů na snahy o globální velení. Těm i oněm řešitelům globalizace je společná zvůle. V globálním řešení globalizace prim nemá hrát síla ducha, ale síla zvůle. A odpůrci globalizace i její stoupenci jsou jen jejím produktem. Chtít čelit globalizaci zvůlí nevede než jen k další zvůli. Kdo chtěl nahlédnou budoucnost globálního kapitalizmu řešeného zvůlí mohl. Díky internetovskému přenosu mohl válku v ulicích Prahy vidět celý svět a nahlédnout do budoucí perspektivy globálního střetu chudých a bohatých. Dlažební kostky, zápalné láhve a hořící barikády na jedné straně. Vodní děla, slzný plyn, obušky a obrněné transportéry na straně druhé. Desítky zraněných. Zničený majetek. Kolaps pražské dopravy. Katastrofický scénář demonstrací proti zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky, které v úterý začalo v Praze, se beze zbytku naplnil. Včetně přímého útoku odpůrců globalizace na několik účastníků kongresu, kteří byli po fyzickém napadení nuceni vrátit se zpět do Kongresového centra. Jak jinak, když válka byla v režii zahraničních účastníků. Policie byla brutalitou útoku zaskočena. Šokovala hlavně výzbroj demonstrantů. Ministr vnitra Stanislav Gross je však se zásahem policistů spokojen: "Odvedli naprosto perfektní práci." Zdůraznil, že s takovou brutalitou účastníků demonstrací nikdo nepočítal, takže muselo být v průběhu dne narychlo povoláno do Prahy na tisíc dalších policistů z celé republiky. O povolání armády na pomoc se prý zatím neuvažuje. Demonstranti, kteří se blížili ke Kongresovému centru ze všech stran, ničili policejní vozy, zátarasy, lámali stromy a stavěli si barikády z billboardů, které pak na několika místech hned zapálili. Podařilo se jim zvenku poškodit i první patro hotelu Corinthia Towers poblíž Kongresového centra. Útočili kameny, poškodili i sedm sanitek. Podobně napadli i jedoucí vlak u vyšehradského nádraží. Nejdramatičtější bitky se odehrávaly v nuselském údolí pod Kongresovým centrem, kde policie rovněž bránila demonstrantům v přístupu k bankéřům. Nejtvrdší střet byl hned ten první: anarchisté zaútočili na rohu Lumírovy a Krokovy ulice dlažebními kostkami na policejní kordon. Bitva polevila až po dvou hodinách. Střety se přelily do přilehlých ulic. Hlavní organizátor pouličních demonstrací, Iniciativa proti ekonomické globalizaci (INPEG), se od brutálních útoků na policii, bankéře i veřejný majetek distancoval. Tohle prý rozhodně nechtěli. Jedno z nejsledovanějších míst - Nuselský most vedoucí ke Kongresovému centru - policie obsadila už dopoledne jednotkou těžkooděnců, vodními děly a transportéry. Tisícihlavý dav aktivistů se jim v doprovodu technohudby vydal vstříc krátce po jedenácté. Houstnoucí atmosféru, v níž policisté několikrát "schytali" malou spršku klacků a kamenů, nakonec ukončili sami organizátoři - za hlasitého volání "Tohle je pokojná demonstrace" se aktivisté po čtyřech hodinách pomalu obrátili do centra města. Tam se pokojný průvod znovu změnil v násilí. Tisícihlavý dav cestou dolů po Václavském náměstí rozbíjel výlohy bank a restaurací. U náměstí I. P. Pavlova vytloukl pobočky IPB a Komerční banky, na Václavském náměstí zničil restaurace McDonald's a KFC. Zpočátku se zdálo, že policie jeho řádění ignoruje, ale když na náměstí došli všichni demonstranti, z bočních ulici proti nim vyrazilo asi tři sta policistů a snažili se je obklíčit. Nakonec dva tisíce lidí obléhalo vstup do holešovického Výstaviště, kam delegáty pozval premiér Miloš Zeman na vepřové hody. Tam se policii podařilo dav rozehnat. Včerejší pouliční nepokoje pocítili na vlastní kůži i lidé, kteří nebydlí v blízkosti Kongresového centra či ve středu města: pražská doprava zažila v průběhu dne naprostý kolaps. Několik hodin nejezdilo ani metro. Zablokované ulice nakonec donutily ke změně způsobu dopravy i účastníky kongresu - na plánované večerní slavnostní akce (například setkání s premiérem Milošem Zemanem či recepci ve Státní opeře) odjeli místo v limuzínách metrem. Tato atmosféra plíživě působila ne účastníky kongresu. Když vyhladovělí delegáti vyšli ze sálu a pohlédli z oken paláce, kde dosud mohli obdivovat pouze panoráma podzimní Prahy, čekalo na ně překvapení. Nuselský most byl zabarikádovaný policejními auty a v dáli na druhé straně mostu se srocoval dav stovek aktivistů. Kdo vyšel až na terasu, toho přivítal hluk dvou helikoptér a rány z dělobuchů od nedalekých vyšehradských hradeb. Kongresové centrum se začalo měnit v obleženou pevnost na kopci, týden staré výhrůžky demonstrantů, že v úterý při vrcholném zasedání nepustí nikoho ven, se začaly měnit v realitu. V době polední pauzy právě vrcholil asi 150 metrů od paláce, pod hradbami Vyšehradu, krvavý střet policistů s průvodem různorodých aktivistů. Bitva rozpoutaná po útoku demonstrantů, kteří začali vrhat na policisty kamení, se neobešla bez zranění na obou stranách. Policie rozháněla dav vodními děly a psy. Vykroucené hlavy hostů obědvajících v restauracích Kongresového centra však dávaly tušit, co je hlavním předmětem debat u oběda. Také v těsném okolí Kongresového centra celou polední přestávku vzrušeně debatovali finančníci, novináři, policisté i organizační štáb. V těsném okolí Kongresového centra, hlavně na východní straně směrem k řece a ke čtvrti Pankrác, pak celé odpoledne přejížděla policejní vozidla, nákladní tatry s vodními děly a občas i obrněný transportér. Stovky policistů v uniformách pobíhaly okolními ulicemi, přesouvaly zátarasy a občas se vyhýbaly sanitkám. Za zdmi Kongresového centra pak od tří hodin pokračovalo zasedání, kde se za řečnickým pultem střídali ministři zemí z celého světa. Jejich proslovy přenášela televize i do suterénu stovkám novinářů, málokoho však proslovy zajímaly. Kolem obrazovek se žurnalisté sbíhali jedině v případě, když se na nich objevily záběry z bitky. Odpoledne již v sále sedělo podstatně méně hostů než při ranním slavnostním zahájení, kdy byl parket i hlediště plné. Ti, kteří zůstali, však měli až do večera smůlu - dál než do bezprostřední blízkosti paláce organizátoři nikoho kromě novinářů nepustili. Cíl aktivistů - uzamknout delegáty uvnitř centra - se tak na několik hodin zdařil. Stanice metra Vyšehrad byla od rána uzavřena a od Kongresového centra neodjížděly taxíky ani autobusy, jak bylo zvykem v předchozích dnech. Kdo tedy vsadil na jistotu a vzdálil se hned dopoledne, měl vyhráno. Znepokojení nedali najevo ani zástupci měnového fondu. Prý v porovnání s tím, co už mají za sebou, je to vlastně docela malá akce. Večer si organizátoři nakonec s blokádou poradili. Směrem do Holešovic, kde premiér Miloš Zeman večer pořádal slavnostní recepci, vyrazil kolem půl sedmé první zvláštní vlak metra, do kterého delegáti nastupovali skrze kordon policistů. Řádění na pražském Václavském náměstí začala policie zvládat teprve kolem desáté hodiny večerní. Členové Občanských právních hlídek jsou přesvědčeni, že policisté často velice tvrdě zasahovali vůči lidem, kteří protestovali nenásilně, zatímco provokatéři a výtržníci jim unikali. Podle hlídek zpočátku policisté zvládali svou práci v ulicích profesionálně. S přibývajícím časem a emocemi však prý rostl počet incidentů, kdy policisté překračovali zákon. V každém případě šéfové krajských správ porušili zákon, když vyslali své muže do Prahy bez ochranné výstroje - štítů, masek či přileb a když pak byli tito policisté v čepicích napadeni deštěm dlažebních kostek a padali k zemi s těžkými pohmožděninami jako žito, šlo jim o život. Proto selhali a vraceli dlažební kostky demonstrantům. Policie prošetřuje, zda mezi demonstranty nepůsobili policisté, kteří se podíleli na násilných akcích. Šetření bylo zahájeno poté, co na tuto skutečnost upozornit zástupci médií a občanské právní hlídky. Policie odmítá účast policistů, kteří by působili v řadách demonstrantů jako provokatéři. Mluvčí občanských hlídek Marek Veselý předložil několik případů, kdy svědci tvrdí, že viděli provokatéry. V ulicích prý byli lidé, kteří se chovali militantně a snadno procházeli policejními liniemi. Inspekce by měla také vyjasnit, zda policie jednala správně, když nechala na Václavském náměstí demonstranty rozbíjet výlohy. Teprve když skončili, nastoupili "těžkooděnci" a začali náměstí "čistit". Je otázkou proč na Václavském náměstí dostatečně vybavení policisté nebyli včas? A kde v době řádění aktivistů byli? Zajišťovali bezpečnost účastníků kongresu na úkor občanstva. Policie má přece chránit majetek a bezpečnost všech občanů, a nikoli vybranou skupinu - bankéře: To je nepochopení role policie v minulých dnech. V okolí Kongresového centra příslušníci zvládali situaci velmi dobře. Byli připraveni, volili trpělivou, vyčkávací strategii. Mimo oblast Kongresového centra však prý policie opakovaně zasáhla takovým způsobem, že to kompetentní advokát považuje za porušení zákona o policii, v některých případech dokonce natolik, že to zavání zneužitím pravomoci veřejného činitele. Jde například o obklíčení skupinek aktivistů, aniž jim byl umožněn odchod. Představitelé policie i ministerstva připustili, že nastaly situace, kdy policistům "ujely nervy". Těžko být soudcem ve vyhrocené situaci. Je možné, že pod vlivem vypětí z obav z davového šílenství, někdo zasáhl nepřiměřeně a pokud se něco takového stalo, bude to případ pro inspekci. Pokud byli všichni policisté podle zákona označeni a snadno identifikovatelní, pak lze snadno postihnout i jednotlivého policisty za porušení zákona. Za selhání lze považovat i házení dlažebních kostek, které někteří policisté "vraceli" aktivistům. Za protizákonné prý lze označit i zásahy, při nichž policejní kordony obklíčily demonstranty, držely je mezi sebou a neumožňovaly jim odchod. K tomu policie není oprávněna. Musí umožnit odchod těm, kteří chtějí odejít. Opačný postup je omezování osobní svobody. Policie nemá co někoho obkličovat. Každý má právo se svobodně shromažďovat a svobodně se rozejít. Příslušníci policie prostě nerozlišili, co je protest, který mají tolerovat, a co je páchání trestné činnosti, které mají potírat. I přes prohlášení policie a obstrukce na hranicích se do země dostaly asi dvě stovky radikálních anarchistů z celoevropské organizace Antifašistická akce (AFA). Většina z nich přijela z Německa. Jejich brutalita je pověstná, a proto nepřekvapila. Zápalné láhve, kameny a plynové pistole jsou pro ně obvyklý prostředek boje. Nečekalo se však, že se jich do země dostane tolik, vždyť jsou uvedeni snad na všech evropských seznamech radikálních extremistů. Při útoku na policisty členy AFA vydatně podporovala šedesátka jejich kolegů ze španělské CNT. Také o ní mají policisté v evropských zemích podrobné záznamy, přes českou hranici se jim nicméně podařilo proklouznout. Hlavní pozornost organizátorů i úřadů se však asi spíše soustředila na známé levicové organizace, jejichž členů mělo do země dorazit několik tisíc. Opravdu početných organizovaných skupin ze zahraničí však bylo jen pár. Daly by se spočítat na prstech jedné ruky, zbytek spíše tvořili jednotlivci z celého světa - konkrétně ze čtyřiceti zemí. Vůbec nejmasovější průvod utvořilo asi sedm set členů takzvaných Bílých kombinéz z milánské skupiny YA BASTA! Přestože byli ze všech nejorganizovanější, ani s barikádou z nafukovacích pneumatik a chrániči pod kombinézami policejní kordon na Nuselském mostě neprorazili. Zhruba dvě stovky odpůrců přijelo také z Řecka a přibližně stejný počet z Itálie, plný autobus dorazil rovněž ze Švédska. Každý, kdo počítal s vytvořením hromadného nocležiště aktivistů v oficiálních kempech na Strahově či na Džbánu, se přepočítal. Většina z nich se bála spát na místě, které je dobře známo policii, jež by je tak měla pod kontrolou. Na Strahově tak spalo pouze pět stovek členů YA BASTA! Většinou antiglobalisté přebývali na okrajích Prahy v menších kempech, kostelích, u známých, na vysokoškolských kolejích či v levně pronajatých bytech. Podezřelé je i to, že se prý mezi demonstranty pohybovali převlečení účastníci policie, dokonce prý působící jako provokatéři. Doprava v Praze se v úterý kvůli demonstracím zcela zhroutila. Ve městě byl částečně omezen i provoz vlaků. Železničáři museli odklánět i mezinárodní rychlíky. Z rautu pro účastníky kongresu se brzy vyklubala nervózní schůzka. Měla to být velkolepá oslava. Premiér Miloš Zeman si objednal na úterní večer celý Průmyslový palác na pražském Výstavišti kvůli velkému rautu, který měl zakončit první oficiální den sjezdu světové finanční elity. Tlak rozvášněných demonstrantů však velkou část delegátů odradil a obrovské prostory paláce se vpodvečer zaplnily jen z poloviny. Málokdo vypadal bezstarostně. Spontánní veselí při folklórní hudbě se změnilo v ostražitost, nervozitu. "To je dekadence," říká jeden z hostů při pohledu na nenápadného premiéra Zemana, který - obklopen hudebníky v krojích - pokuřuje a nohou pohupuje do rytmu lidových písní. Jiný přirovnává ztěžklou atmosféru k potápějícímu se Titaniku. Tak jako na potopeném parníku, také tady se stoly prohýbají pod pochoutkami, skleničky jsou plné. Všeho však přebývá: hostů přišlo málo. O to více je venku policistů, kteří jsou připraveni na další případný útok rozvášněných demonstrantů. Jedna z ulic za Kongresovým centrem, kolem kterého se potýkali rebelové s policií, se jmenuje Na Bitevní pláni. Ten název připomíná, že tu husité vyhráli bitvu nad rytíři krále Zikmunda. Po 580 letech se v těch místech bojovalo zas - jenže teď postavila vozovou hradbu uniformovaná armáda a s nepořízenou odtáhlo narychlo sehnané lidové vojsko. Bitva, na kterou se všichni dlouho připravovali. Bitva, o které si už mnozí - vidouce prázdné stanové městečko na Strahově - mysleli, že snad ani nevypukne, se přece jen konala. Ztráty počítaly obě strany. A stejně jako za husitů to nebyl šlechetný, férový souboj. Demonstranté začali. Kromě "obyčejných" aut a výkladních skříní rozbili nejméně dvě sanitky. Vytrhali tisíce dlažebních kostek. Ve staré Praze, která okouzluje cizí finančníky i žurnalisty, leží taková munice na každém kroku. Dva policisté táhnou zatčeného a třetí mu navrch naložil pár těžkých ran obuškem. Dlažbu, která létala na policejní kordon, metli mužové zákona zpátky mezi útočníky. V "pouliční válce" sice hráli prim cizinci - ale v davu to nelze rozeznat. Máme tady dav, jeden v kongresu a jeden na ulici. Každý páchá svého druhu zvůli, jeden viditelně, druhý skrytě, oběma chybí zdraví ducha. Dívejte se na ně: jsou karnevalově oděni, hlukem, a zvůlí vyhánějí zlo z tohoto světa. Bojovým karnevalem vždy znovu obnovují základní lidskou otázku: smí se správná věc prosazovat násilím, zvůlí peněz nebo síly? Neboli: je násilí zvůle ospravedlněno už tím, že chce nastolit správné poměry a odstranit špatnou věc? Globalisté i antiglobalisté jsou obětí největšího kýče století: síla je vždy pravdivá. I je by mohl namalovat Delacroix. S dlažební kostkou či s pytlem peněz nevypadali by špatně. A kdo z nás se jim postaví silou ducha, tomu řeknou: pomatenec. Lásku k lidstvu vyhradili jen sobě. Vám vnutí pocit viny: demolují žití, a když se tomu podivíte, označí vás za bezcitné, protože to dělají pro ideály. Jsou pány pravdy a spravedlnosti, oni ji budou udílet a odnímat. Protože jsou to děti bohatých národů, snadno cestují se svým humbukpodnikem po planetě: bojují proti "globalizaci", ale sami jsou už globální. Svět je plný bídy a tyto děti bohatství jsou jednou z jejích podivných tváří. Mají vznešené ideály a z těch ideálů, jako vždy, teče krev. Jejich předchůdci z obou táborů již jednou obalili půl planety do utrpení. Budou mít jistě i děsivé vnuky. Sami jsou, naštěstí, zmatenými sirotky, kteří se dočkají jen zamítnutí a posměchu. Svět je už příliš zmučen na to, aby bral jejich recepty vážně. Přesto je dobré nemít pro ně pochopení. Právo na protest je jistě nezadatelné. Ale právo na zvůli by nemělo být uděleno nikomu, ani táboru tomu či onomu. Byť by měl ideály sebekrásnější. Co vede lidi k tomu, aby ujeli tisíce kilometrů, v cizím městě pak demonstrovali zvůli? Máme prostě říci "dobrodruzi, zkrachovanci, pitomci"? Můžeme si zakrýt oči. Pak ale neuvidíme jejich bídu ducha. Jaký užitek přinese sjezd bankéřů ve světě, kde majetek tří nejbohatších mužů převyšuje národní důchody 43 chudých zemí? Nadutí bankéři jsou však jen symbolem chudoby ducha, chudoby takzvaně civilizovaného Západu. Oba tábory od mládí jsou chudí duchem cepováni k tomu, aby toužili po kariéře a penězích. Tvrdí se jim, že bez síly ducha mají svobodu, ale jaká je to svoboda, jednou za čtyři pět let volit? Ve skutečnosti je všechno zvůlí moci peněz rozhodnuto dopředu. Nejmocnější mužové, ano, mužové (na ženy se pořád ještě nedostalo), se vskrytu sejdou a rozdělí svět. Individuum v něm nic neznamená, pokud nezíská peníze. Sdělovací prostředky, závislé na ziscích od velkých monopolů, neustále lidem nutí svobody slova, shromažďování, pohybu... Bez vlastnictví ducha Pravdy jsou to však stejné iluze, stejná orwellovská novořeč, jakou byla hesla o demokracii v dnes právem zaniklém totalitním táboře. Diktát peněz je v byrokratickém kapitalizmu ještě mocnější než diktát strany. Policisté jsou (jaká podobnost se socializmem!) vždy připraveni bránit moc oligarchie. Jistotu vládců světa. Aby měli vládu jednodušší, oblékají všechny do jedněch šatů, nutí je pít jedny nápoje, nahánějí je svými bezduchými reklamami do jedněch vyvařoven. Zisku ustupuje slušnost, lidskost, solidarita, ideály humanitní. Jak neprotestovat, když bankéři obírají i ty nejchudší o jejich poslední peníze. Tento svět přece musí být změněn! A každý ví, že jejich slovo váží míň než kus chodníku. A tento svět zvůle produkuje masu duchem nepříčetných lidí. A možná silou peněz jsou záměrně pěstováni. Vidí ti lidé se zvůlí v ruce opravdu fatu morgánu, nebo je jen jejich sítnice citlivější? Určitě jsou chodícím popřením sebe sama. Ten svět, který oni považují za násilnický, se jen pasivně brání jejich násilí. Svět, který považují za netolerantní, naslouchá jejich vnucovaným názorům. Dokud bude globální kapitalizmus velkorysejší než jeho "hrobaři", dlažební kostky mu neuškodí, ale uškodí celému lidstvu. Takže zasedání MMF/SB podtrženo a sečteno nakonec bylo úspěchem pro všechny. Organizátoři se díky nebývalým bezpečnostním opatřením postarali především o veřejnou kontrolu policie a ta pod demokratickou kontrolou stala se demokratickou; kde zachovala zákon a identifikovala se na veřejnosti svými jednotlivými členy, tam ztratila na své anonymitě a byla nucena se zákonně chovat. Nebývalé bezpečnostní opatření organizátorů docílilo u účastníků MMF/SB více než sami demonstranté. Účast na zasedání MMF/SB rychle klesala a její vedení bylo pro neúčast donuceno k předčasnému ukončení a pod tíhou problémů globálního kapitalizmu alespoň deklarativně reflektovat nutnost jejich řešení. Sami demonstranté svým agresivním vystoupením bezprostředně způsobili odsunutí důležitosti jednání MMF/SB na periferii světového zájmu. Neschopnost odpůrců a stoupenců globalizace k dialogu navíc jenom stvrdila potřebu světové duchovní revoluce. A co vzkázat kritikům demonstrantů? Mohli na vlastní kůži pocítit budoucí střet bohatých a chudých, který se rýsuje ve výhledu globálního kapitalizmu. Není daleko doba, kdy globální kapitalizmus a boj o přežití dolehne i na ně. Náznakem z apokalypsy války protikladného tábora chudých a bohatých se nakonec všichni shodují v jednom: je třeba řešit chudobu. Ale jak? S chudobou je třeba bojovat, je to prý největší problém dnešní doby - tato proklamace se v různých obměnách objevila ve všech projevech při úterním oficiálním startu zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky. A s jakými zbraněmi proti bídě vytáhnout? Odpovědí na tuto otázku bylo nespočet, ale mnoho nového se finančníci v hlavním sále Kongresového centra nedozvěděli. Řečníci se většinou omezovali na obecná prohlášení či opakovali recepty známé z minulosti. Všichni se shodli na tom, že jedním ze základů úspěšného boje proti chudobě je umožnit rozvojovým zemím přístup na světové trhy. Jenomže globální kapitalizmus znamená globální růst spotřeby, surovin a ropy především. A drahá ropa znamená smrtelné nebezpečí pro bohaté. Proto v zájmu MMF a SB není opravdové řešení, ale různé zastírací manévry. Opravdové řešení spočívá ve zdravém duchu, duchovně nemocní ho však nejsou schopni dát. Mezinárodní měnový fond i Světová banka si chtějí ponechat roli nejvyššího světového orgánu, který se postará, aby "globalizace byla ku prospěchu všem." S přesvědčením, že je to správné rozhodnutí, se už ve středu rozjeli domů duchovně nemocní ministři a delegáti ze 182 zemí, kteří na necelé dva týdny učinili z Prahy střed finančního světa. Praha prý byla hlavně o otevírání nových otázek a problémů, jimiž se bude fond i banka zabývat v příštích letech. Uvidíme. Před čtyřmi lety by si nikdo nedovedl představit, že šéf fondu může třetinu či polovinu projevu věnovat sociálním otázkám. Členské země zasedání daly jasně najevo snahu hledat cesty k tomu, aby globalizace sloužila všem. Oddlužení dostalo sice velký prostor, ale vcelku je podle CEE-Bankwatch, mezinárodního hnutí sledujícího činnost Světové banky, zklamáním. Nelze se divit když finančníkům vládne duchovní nemoc vtělená výkonným ředitelem fondu Horstem Köhlerem i prezidentem Světové banky Jamesem Wolfensohnem. Obě instituce získaly podporu pro plán začlenit do programu oddlužení dalších deset zemí. Iniciativa ohledně odpouštění dluhů však může být úspěšná pouze bude-li zajištěna otázka duchovního ozdravění planety a k tomu nestačí holé financování. Jedině tak tak, že z ní budou mít prospěch všichni může globalisace existovat dlouhodobě. Na zasedání finančníků přijelo celkem 18 tisíc lidí a více než 1500 novinářů. Náklady na jeho uspořádání překročí podle hlavního organizátora Zdeňka Hrubého miliardu korun. Pražský summit finančníků skončil překvapivě předčasně a jako většina podobných akcí - hodně vznešených slov a pramálo skutků. Zasedání v kongresovém centru bylo dosti drahým debatním klubem a kulisou pro jednání tisícovek obchodníků s financema, kteří však měli na programu jiné věci než boj se světovou chudobou. Sešli se tu prostě kvůli svému byznysu a svou zvůlí budou nadále na lidstvu páchat zlé činy a už tím budou indukovat protesty. Po pražském summitu se více vtírá otázka, zda mají podobné monstrakce nějaký smysl. Podívá-li se člověk na hubený výsledek, odpověď nemusí hledat dlouho. Pražský summit byl prověrkou policie s násilím davu. Řadoví policisté projevili přiměřenou profesionalitu i odvahu. Zdatně konali svou práci. Patří jim uznání, ne však křečovitá slova díků, ať už znějí z úst ministra vnitra, bankéřů, nebo dokonce prezidentových. V boji s anarchisty policie až příliš často chybovala. Muži zákona měli jedinou prioritu: hájit jednání finančníků. Potíže občanů je nezajímaly. Ti museli snášet několik dnů zbytečná omezení svobody pohybu. Těžkooděnci kryli zbytečný hodokvas magnátů a nezabránili selektivnímu ničení výkladů ve středu Prahy. Policie neměla dobrý taktický plán, ani nebyla dostatečně vyzbrojena. Čekala spíše drobné potyčky v průběhu několika dnů, nikoliv divoký nápor v jedinou hodinu. Obránci nuselského údolí byli proti dlažebním kostkám a molotovovým koktejlům nazí. Grossova výmluva, že policie na výstroj nemá, je směšná. Když ministerstvo zaštítilo jednání MMF a SB mělo výstroj sehnat za každou cenu. Velitelé pak měli lépe odhadnout, kudy povede hlavní útok, a poslat tam dobře vyzbrojené muže. Jakkoli policie jako celek splnila úkol, zůstávají otazníky nad tím, jak byla připravena. Nedalo se někde vyjednávat? A naopak, musely pouliční bitky s hloučky násilníků trvat celé hodiny? Využili opravdu policisté své převahy a svého výcviku? Ze zoufalých zvolání: "Pošlete posily!" lze soudit, že ne. Nedostatek přípravy se ukázal i ve zbytečných, podrážděných zásazích vůči občanským hlídkám a proti novinářům. Hysterická příprava policee na zasedání MMF/SB nakonec dokátala vykonat víc, než samotní demonstarnté. Zváženo: ti, kdo stáli proti dlažebním kostkám, zaslouží přes drobné chyby věnec vítěze a uznání davu. Ti, kdo jim veleli, by se propříště měli poučit z hrubých omylů. V souvislosti s akcí MMF/SB prestiž policie stoupla, ale v jiných kauzách může zase rychle poklesnout. První kauza je na obzoru. Po čtyřech měsících vyšetřování operace Olovo má policie jasno: místopředsedkyni sněmovny Petru Buzkovou se pokusil zdiskreditovat premiérův poradce Vratislav Šíma. Vyšetřovatelé ve středu Šímu obvinili z pomluvy, za niž hrozí až rok vězení. Policii se podle dostupných údajů podařilo nashromáždit důkazy nejen o tom, že Olovo sepsal Šíma, ale také, že on podnikl kroky k tomu, aby Buzkovou v médiích očernil lživými informacemi. Osoba obviněná z pomluvy sdělila druhé osobě nepravdivé informace o Petře Buzkové, které svým charakterem byly způsobilé značnou měrou ohrozit její vážnost u spoluobčanů, zejména poškodit ji vzhledem k zastávané funkci. Obviněná osoba se dopustila trestného činu pomluvy tím, že druhé osobě sdělila nepravdivé informace o Petře Buzkové, které byly způsobilé poškodit její vážnost. Jinými slovy: policii se podařilo prokázat, že operaci Olovo skutečně spustil Šíma. Potvrdila se podezření některých sociálních demokratů, že v týmu Zemanových poradců vedených Miroslavem Šloufem vznikají likvidační strategie proti nepohodlným členům strany. Premiér Miloš Zeman by se měl o operaci Olovo více zajímat, protože jde o bezpečnost a nejen v Praze totiž zda Šíma v případě Olovo jednal na vlastní pěst, anebo zadání ke "zničení" Zemanovy oponentky dostal jako úkol někdo z jeho nadřízených. Potvrzují se nebezpečné praktiky, které se na Úřadu vlády dějí. Materiál Olovo nese v záhlaví upozornění "Důvěrné", jeho oficiální název zní "Zvláštní informace s návrhem opatření" a na konci je datum 22. února 2000. Bylo to tedy v době, kdy se Buzková rozhodla odejít z vedení ČSSD na protest proti dohodám s ODS. V dokumentu je návod, jak postupnými kroky Buzkovou znemožnit v médiích a připravit ji o pozici nejpopulárnější političky v zemi účelově šířenými lžemi. Vyšetřovatelé ovšem současně obvinili redaktory MF DNES Sabinu Slonkovou a Jiřího Kubíka za to, že jim odmítli sdělit jméno člověka, od něhož získali hanopis na Petru Buzkovou s krycím názvem operace Olovo. Novináři jsou proto stíháni za trestný čin nadržování. Policie poprvé postavila uvedené novináře před rozhodnutí: Buď vyšetřovatelům prozradí svůj zdroj informací, anebo půjdou před soud. Redaktoři MF DNES Sabina Slonková a Jiří Kubík jsou obviněni za to, že odmítli sdělit jméno člověka, od něhož získali hanopis na Petru Buzkovou s krycím názvem Olovo. Postup policie je však nepřípustný nátlak na nezávislost tisku. Je to obvinění za útok na svobodu slova. Novináři jsou povinni utajit svůj zdroj, pokud to zdroji slíbí a on si to klade jako podmínku podání informací. Dokud není prokázáno, že úmyslem zdroje bylo někoho poškodit a že uvedené informace byly nepravdivé, není možné nutit novináře k odkrytí zdrojů, či je dokonce stíhat. Uvedení redaktoři navíc nekryjí pachatele trestného činu nebo toho, kdo je autorem toho materiálu. Policie tímto precedentem v budoucnu vystavují novináře trestnímu stíhání, pokud jí neprozradí svůj zdroj informací. Pouze duchovně nemocný soud může dát za pravdu takovému postupu policie. Slonkové a Kubíkovi hrozí až dva roky vězení, tedy o rok více než Vratislavu Šímovi, přičemž podle vyšetřovatelů to byl právě on, kdo chtěl Buzkovou zdiskreditovat. Je možné, aby byli novináři odsouzeni, a to i přesto, že podle tiskového zákona mají právo svůj zdroj chránit? Podle policie zřejmě stačí, aby novináře, který odmítne sdělit zdroj, obvinila z nadržování pachateli. Právo odmítnout výpověď ztrácí novinář pouze tam, kde je skutečně zjevné a nepochybné, že se stal trestný čin a zatajení informace reálně napomáhá pachateli. Ale v tomto případě to tvrdí jen policie. Ředitel pražského úřadu vyšetřování Zdeněk Janíček uvedl, že novináři Slonková a Kubík jsou obviněni přesně podle zákona. Znali prý osobu podezřelou z pomluvy a odmítli její jméno sdělit vyšetřovatelce i přes poučení. Tím umožnili této osobě uniknout před trestním stíháním. Podle Evropského soudu je ale ochrana zdroje základním právem. I v zemích EU policie často zkouší vymámit z novinářů jména jejich zdrojů. Jejich reakce je však jednoznačná, na takový požadavek vždy řeknou: Nikdy. Takový postoj má totiž jasnou oporu v evropském právu a stát, který by se pokoušel donutit je hrozbou trestu k prozrazení jejich zdrojů, by riskoval ostudnou soudní prohru. Roku 1996 již v dříve citovaném případu Goodwin proti Velké Británii Evropský soud pro lidská práva (kterému podléhá i Česko) stanovil, že základním právem novináře je neprozradit zdroj informací. "Ochrana žurnalistických zdrojů je jedním ze základních podmínek svobody tisku. Neexistence této ochrany by mohla zdroje odstrašit od toho, aby napomáhaly tisku při informování veřejnosti o záležitostech veřejného zájmu. Tím by mohla být podkopána životně důležitá role tisku jako strážce veřejného zájmu a mohlo by to záporně ovlivnit jeho schopnost poskytovat přesné a spolehlivé informace," uvádí se v rozsudku Evropského soudu pro lidská práva. Za pohrdání Evropským soudem ředitel pražského úřadu vyšetřování Zdeněk Janíček a jeho nadřízení kandidují na zápis do registru duchovně nemocných. Redaktoři Slonková a Kubík mají podle nového tiskového zákona právo chránit zdroj svých informací. Policie tvrdí, že na její žádost musí novináři prozradit svého informátora vždycky. Evropská praxe se kloní k jinému výkladu: ochrana zdroje je pro svobodu slova natolik důležitá, že ji lze prolomit pouze v souvislosti s velmi závažným trestným činem a když policie zároveň nemá jinou možnost, jak odhalit pachatele. Případ Olovo tyto podmínky nesplňuje - pomluva je sice ohavný skutek, ale není to vlastizrada nebo vražda, a policie jeho okolnosti objasnila. Proto je obvinění redaktorů MF DNES zcela nepřijatelné. Zachovat lidskou důstojnost platí všeobecně. To však policii nezajímá. Neztratit lidskou důstojnost je aktuální zvláště v situacích nezaměstnanosti. Ani výuční list, osm let praxe a pěkná tvář, nic z toho nezaručí, že bude člověk moci chodit do zaměstnání namísto pravidelných cest pro sociální dávky. Ráno se nasnídat a vyrazit za prací. Ne však pracovat, ale práci hledat. Místa zaplnili lidé z jiných profesí. A tak se neuspěje ani s kvalifikací. Nezaměstnaní na cestě za prací zažije příhody, za které by se nemusel stydět ani Indiana Jones. Bohužel také diskriminaci, dnes už zákonem zakázanou. A také potlačování lidské důstojnosti. Nemáte známé, nemáte dnes ani místo. Firmy berou buď někoho z rodiny, nebo důchodkyně-brigádnice, kterým nemusí zaplatit ani tu nejnižší mzdu. Když už vezmou ženu, musí být ochotná dělat od nevidím do nevidím a bez placených přesčasů. Lidé si nechají všechno líbit a podle toho se k nim pak zaměstnavatelé chovají. Nemít práci ještě neznamená, že nezaměstnaný nemá důstojnost. Každý člověk by si měl zachovat svoji hrdost. Nemá se dostat do pozice, že bude o práci žebrat. Mnozí se ze zoufalství dokonce dávají na vojnu. Ne z prestiže či ze cti, ale jako žoldáci. Možná dobrý základ pro profesionální armádu. I u nás se najdou výjimky v otázce cti. Jedenasedmdesátiletý Jan Hokův byl zřejmě nejstarším českým aktivním vojákem a pro žatecký útvar znamenalo velkou prestiž to, že u něj sloužil, byť jen pár dní v roce. Nakonec mezi vojáky i zemřel. Stalo se to ve čtvrtek, když jako účastník dobrovolného cvičení dostal infarkt cestou k vrtulníku. Hokův letos přijel už podruhé. Jinak chodívají na podobná cvičení lidé do šedesáti let. Důchodce však nejprve absolvoval náročnou prohlídku, při které ho lékař uznal za zdravého. Hokův zkolaboval při přesunu k vrtulníku, stroj si chtěl vyfotografovat do archivního alba útvaru. Ani lékaři zřejmě nemohou zodpovědět otázku, zda by Hokův ještě žil, kdyby nejel na cvičení a zůstal v klidu doma. To co je podstatné je zachovat si důstojnost. A kde ji čerpat? Z duchovního zdraví. V prospěch síle ducha svědčí hnutí Fa-lun kung. Ještě loni se členové hnutí Fa-lun kung drželi stranou. Měli strach z konfliktu s úřady. Když čínské státní orgány zakázaly hnutí Fa-lun kung jako "semeniště zla" rozhodli se členové hnutí, že budou cvičit doma. Od té doby však už několikrát spolu se svými souvěrci mlčky demonstrovali v samotném centru hlavního města. Přestali se bát, pocítili jak chutná svoboda. Již třináct měsíců trvá v Číně pronásledování hnutí Fa-lun kung, nejrozsáhlejší vlna vládních represí od krvavého potlačení prodemokratického hnutí na náměstí Tchien-an-men. Přesto dosavadní pokusy úřadů o likvidaci tohoto duchovního společenství neuspěly. V některých částech Číny stoupenci dechových a meditačních cvičení Fa-lun kung nyní tvrdí, že jejich kampaň občanské neposlušnosti, jež nemá v historii komunistické Číny obdoby, začíná přinášet výsledky. V mnohých regionech, kde se nadále vynucuje zákaz hnutí nevybíravými prostředky, veřejné praktikování meditací sekty stále znamená jistotu vězení a téměř zaručené bití. Jinde se však podle samých přívrženců Fa-lun kung zdá, jako by se úřady unavily a přestaly hnutí pronásledovat tak intenzívně jako dříve. Nově nabytá míra svobody pak znamená velké vítězství nad komunistickou stranou. Ta přitom ještě letos vyhlásila, že s členy hnutí musí být naloženo zcela nekompromisně. Neúspěšná snaha režimu o rozdrcení Fa-lun kung podle mnohých analytiků ilustruje rostoucí neschopnost komunistické strany prosadit svoji vůli. A dokazuje, že v Číně už zdaleka není neomezeným pánem. Mocenské orgány zatím svůj boj zjevně prohrávají. Ať policie zakročuje sebetvrději, se stoupenci hnutí to nehne. Organizace Fa-lun kung zůstávají pevně semknuté, jejich členové jsou připraveni raději jít za mříže, než by se pod nátlakem vzdali svých meditací a zdravotních cviků. Nadále také pokračují ve svých poklidných - a o to účinnějších - protestech na Tchien-an-men v centru Pekingu, dál přicházejí s peticemi do parlamentu a do vlády. V příkrém kontrastu s čínskými advokáty demokracie, kterých je jen hrstka a jsou vzájemně izolovaní, postupují stoupenci Fa-lun kung s pozoruhodnou disciplínou. Přestože přinejmenším 26 stoupenců hnutí zemřelo v policejních celách, na 3000 lidí skončilo v převýchovných táborech a mnozí další ve věznicích na deset i více let, nepodařilo se příznivce hnutí zlomit. Dokázali si vybojovat některá práva. Nikdo jim je však dobrovolně nedal, to jejich neústupnost a víra slavily vítězství. Fa-lun kung přitahuje příslušníky všech vrstev čínské společnosti: staré členy strany, vědce se západním vzděláním, důstojníky lidové armády, úředníky, učitele a především miliony těch, kteří živoří na jejím okraji. Podle posledních údajů praktikuje po celé Číně učení sekty více než deset milionů lidí. Pro většinu stoupenců nabízí duchovní hnutí útěk od sociálních trendů dnešní Číny, s nimiž si nedokážou poradit: od hrubé komercionalizace společnosti a kultu peněz. Jiní pozorovatelé úspěch sekt, jako je Fa-lun kung, vidí především v duchovním vakuu. Komunizmus už dávno není pro většinu Číňanů přitažlivý a tito lidé - kteří mu dlouhá léta vášnivě věřili - nyní hledají náhražku za vymizelé ideály a přiklánějí se k nejrůznějším náboženstvím a mystickým učením. Mezi nimi kraluje Fa-lun kung, jež před osmi lety založil Li Chung-č´, který nadále zůstává jeho formálním vůdcem z newyorského exilu. Hlásá potřebu vymanit se z mravního úpadku současného světa prostřednictvím meditací a spojuje v sobě myšlenky různých tradic, především z taoismu a buddhismu. Řada Číňanů sice nepraktikuje cvičení sekty, ale začíná kritizovat způsob, jakým se úřady chtějí s hnutím vypořádat. Cosi se změnilo. Komunistická strana ztratila morální autoritu a ti, kdož se jí - přinejmenším pasivně - protiví, již nejsou všeobecně odsuzováni. Ještě loni mnozí podporovali zákaz Fa-lun kung, nyní však vyjadřují rozhořčení nad represemi a sympatie jejich obětem. Fa-lun kung nenabízí žádnou politickou platformu a zdá se nepravděpodobné, že by znamenalo přímou hrozbu čínské vládě. Ovšem její odolnost vůči tvrdé kampani vede k oslabení starých metod kontroly společnosti. A dodává odvahu novým, možná závažnějším protestům. Umět si to vysvětlit znamená chápat kontext dnešní Číny. Čínu zachvátila euforie nové ekonomiky. Mobilní telefony jsou stejně všudypřítomné v Šanghaji jako v Helsinkách, internetové firmy stejně běžné jako v San Francisku. Nebývalý zájem o nové ekonomické investice přispívá k obnově čínské ekonomiky. Vydržet toto nadlidské tempo vyžaduje smysluplnou víru, duchovní zdroj životní energie, Ve světle nedávné asijské finanční paniky je čínská euforie překvapující. Zdá se, že vláda bere novou ekonomiku jako způsob, jak zemi obrnit proti budoucím krizím. To je však jen zbožné přání. Nikdo nemůže čekat, že jediná krize vymýtí všechen hospodářský plevel země, ani to, že se nová ekonomika stane šémem pro bezrizikový růst. Během posledních dvou set let prožíval vyspělý svět na své cestě k prosperitě periodická období rozmachu a úpadku. Tyto krize zbavily hospodářské systémy a společnosti jejich neefektivních rysů a pomohly zdokonalit jejich klíčové instituce. Asijská finanční panika v letech 1997-1999 byla pro tento region první, a proto také všechny omráčila. Není zdaleka poslední. Navzdory všemu nadšení není nová ekonomika s to ochránit zemi proti chaosu. Jsou tedy technologické ambice Číny a její současný růst v souvislosti s euforií kolem nové hospodářské politiky udržitelné? Tak jako v Americe v počátcích jejího rozmachu i zde platí, že klíčem k pokračujícímu růstu jsou udržitelné investice a zvyšující se produktivita. Investice v Číně od počátku tohoto roku vytrvale rostou. Potěšující je také skutečnost, že soukromé (nevládní) investice se vzpamatovaly z loňského úbytku a vzrostly na umírněných 6,7 procenta v reálných hodnotách. Tento růst je prvním zlepšením investičního klimatu za poslední tři roky. Ačkoli zásluhy na tomto pokroku jsou někdy připisovány nové ekonomice, pravé důvody jsou egoizmem mnohem prozaičtější, a právě proto lze dnes tuto hnací sílu udržovat. Během posledních čtyř až šesti let došlo ke skutečným strukturálním změnám: v městských a venkovských průmyslových závodech bylo propuštěno 16 milionů státních zaměstnanců a 11 milionů dalších pracujících. Mnoho podniků bylo zavřeno; a to nejen malé, státem vlastněné podniky, ale rovněž četné soukromé a polosoukromé firmy, které jsou vystaveny ekonomickým nesnázím mnohem více než státní podniky. V některých hospodářských oblastech byla snížena výrobní kapacita, aby byl vytvořen prostor pro nové investice. Trend je jasný, minimálně miliarda lidí aspiruje co nejrychleji nastolit blahobyt podobný tomu v USA, bez ohledu na životní prostředí. Další miliarda se k tomu připravuje. A nelze se divit, že Internet pro to bude zneužit. Hledáte na Internetu nejžhavější novinky o akciích? Za na první pohled zaručenými zprávami se může skrývat podvod. Jak potom funguje virtualizace finančních toků ukazuje případ dosud nejmladšího taky bankéře v historii, patnáctiletého Jonathana Lebeda, který se šířením nepravdivých informací o akciích obohatil za uplynulých dvanáct měsíců o 272 826 dolarů, tedy asi 11,5 milionu korun. Středoškolský student Lebed nakoupil větší množství relativně málo obchodovaných akcií a vzápětí o nich rozšířil na Internetu zprávy, které zvedly jejich cenu. Celkem takto spekuloval s devíti tituly, které se ziskem prodával. Nezřídka se mu takto uměle podařilo vytvořit u cen akcií roční rekordy. Na rozdíl od těch starších kšeftařů musí Lebed vrátit celou podvodně získanou částku včetně úroků, celkem 285 tisíc dolarů. Chlapec, jenž je prvním nezletilcem, proti němuž burzovní komise zakročila, také odpřisáhl, že obdobné praktiky již provozovat nebude. Lebed šířil falešné informace na webových diskusních skupinách a také rozesíláním tisíců nepravdivých mailových zpráv pod rozličnými smyšlenými jmény. V jedné z nich například uváděl, že firma, jejíž cenné papíry se tou dobou obchodovaly za dva dolary za kus, velmi brzy dosáhne dvacetidolarové hranice. V jiném mailu, který jakoby z dalšího zdroje informaci potvrzoval, se hovořilo o očekávaném "tisíciprocentním nárůstu". Tyto neopodstatněné předpovědi vždy způsobily dramatický nárůst ceny příslušných akcií, takže Lebed mohl vzápětí inkasovat zisky, které se podle zpráv vyšetřovatelů u jednotlivých transakcí pohybovaly od 11 tisíc až po 74 tisíc dolarů. Žádný z těchto podvodů by neměl naději na úspěch, kdyby investoři pohlíželi na informace alespoň trochu skeptičtěji a v tom tkví nebezpečnost finančních toků, že ztrácí smysl pro realitu. O to větší je nebezpečí každé monopolizace a každé fúze. Známá je kauza monopolizace Microsoftu. Devět z deseti používaných kancelářských počítačových programů nese logo největší softwarové Pumy Microsoft. S tímto nepříznivým poměrem se ovšem menší producenti nechtějí smířit a snaží se z celkového koláče ukrojit větší díl: díky konkurenčnímu boji lze získat textové nebo tabulkové editory s většinou funkcí dokonce zdarma. A zájem uživatelů o takové nabídky není malý. Tuzemský Software602 zaznamenal od února, kdy nabídl balík svých programů pro kancelář 602Pro PC Suite zadarmo, už sto deset tisíc registrovaných uživatelů. Registrace neochabují, denně se přiděluje asi 700 nových licencí. Přitom bez žádné velké marketingové kampaněň, vše zatím běží samo - lidé se o nabídce dozvědí, přesvědčí se a programy si nainstalují. K tomu, aby měli legální software, jim to často postačí. Jak říká generální ředitel Software602 Richard Kaucký míří firma se svou nabídkou především na střední a malé podniky, které nyní tvoří zhruba polovinu klientů Software602. Microsoft Office je totiž pro běžnou kancelářskou práci ve většině českých podniků předimenzovaný. Vedle 602Pro je na internetu volně k dispozici i StarOffice od firmy Sun Microsystems, který si celosvětově zaregistrovaly už tři miliony lidí. Podrobnosti o českém trhu Sun nemá, jeho handicapem je však absence české verze, která je zejména pro menší firmy klíčová. Čeština byla při volbě 602Pro PC Suite velmi důležitá. I příznivci StarOffice by se časem měli českého jazyka dočkat, česká verze se připravuje. Pokud je základní verze programového vybavení zdarma, snaží se jeho výrobce získat peníze od zákazníků za doplňkové výrobky nebo služby. U Software602 je třeba nutné připlatit si za překladové slovníky či kontrolu pravopisu. Podobně je tomu i u Sunu. Je to marketingový motor, který přináší klienty. Základ je volně k dispozici, aby se zájemce podíval, co se prodává, a další části si může přikoupit. S doplňkovými nákupy však klienti zatím spíše váhají. Sun více sází na portálovou verzi StarOffice. Ta umožní využívat jeho programy v prostředí běžného internetového prohlížeče, bez instalace programů na vlastní počítač, obdobně, jako jsou dnes používány některé e-mailové služby typu email.cz. Stejně jako u poštovních služeb by pak mohli uživatelé pracovat se svými dokumenty odkudkoliv, kde by měli přístup k Internetu. Microsoft akce jeho konkurentů příliš neznepokojují. MS Office prý běží ne více než 90 procentech počítačů, jak legálně, tak i nelegálně. Jisté je, že běžný uživatel Internetu potřebuje minimum spolehlivých, laciných a snadných funkcí a ne platit něco, co nepotřebuje.

Svět finančníků odjel a Česko zažívá negativní dojmy. Zbylo tu po zasedání MMF/SB alespoň něco přínosného? I špatné může být přínosem a tedy také arogance politických stran vůči občanům. Dříve za totáče, stejně jako dnes, nekonalo se totiž nic, co by se dalo nazvat veřejnou debatou. Vládnoucí politická uskupení tolerančního patentu nepřipravila veřejnost na to, co je v případě globálních rozhodnutí vlastně čeká. V případě pražského zasedání MMF/SB jsme zakusili opět totéž: politické strany veřejně nevysvětlily, jakou mají představu o roli a fungování tolik kritizovaných institucí. A především, veřejnost se nedozvěděla na základě jakých argumentů dáváme jakožto stát přednost tomu, a nikoli onomu rozhodnutí. Politické strany opět veřejně demonstrovaly, že volič nemá pro ně než pouze cenu volebního hlasu. Zato jsme vyslechli především soupis vysněných milionů, které Praha v příštích letech získá. Obdrželi jsme příkazy pro pražské školky, školy a důchodce. Přečetli jsme si, že hlavní město nebude týden k žití, ale že ona globální akce za dočasné nepohodlí stojí. Nakonec to byla pravda; je dobře, že k nám finanční svět v kravatách i svět pouliční války vpadl. Jenže ne kvůli prestiži, nikoli pro zisky Prahy, nýbrž proto, že se před některými tématy nemůžeme po pražském zasedání MMF/SB schovat, neboť jsme na vlastní oči mohli registrovat duchovní nemoc globalizátorů i antiglobalitátorů. Pro duchovní nemoc diskutovat mezi sebou nemohou, ani se s nimi diskutovat nedá a ani nemá. Ideologie zvůle je jim milejší než kvalita žití jednotlivce. Vize i analýzy projektů MMF a SB se ztratily v dýmu pouličních válek. Naděje na řešení problémů globalizace se rozplynula, jediná alternativa zbývá na světové duchovní revoluci. Žádné politické uskupení, hnutí skupina ani jednotlivec již nebudou moci beztrestně tvrdit, že globalizaci na této planetě vyřeší duchovně nemocní. Dobře jsme slyšeli duchovně nemocné vůdce obou táborů blábolit o globalizaci. Už není jen nějaký vzdálený, abstraktní Seattle. Česko je o mnoho více z tohoto světa globalizace, a svět globalizace je mnohem více blíže světu epochy globality. Pražský Kongres MMF a SB přímé zisky nepřinesl. Cena za větší prestiž přesáhla jednu miliardu Kdo z pražských obchodníků očekával po příjezdu tisíců finančníků výjimečné tržby, většinou se zklamal. V obavě z demonstrantů totiž finančníci do obchodů příliš nechodili, velké oči patrně měli i někteří hoteliéři a majitelé restaurací. Prozatím po prvním sečtení účtů zůstávají jasné především vyšší náklady na organizaci, které podle organizátorů přesáhnou jednu miliardu korun. Výdaje na uspořádání kongresu narostly proti původním očekáváním hlavně kvůli dodatečným nákupům techniky do Kongresového centra, již si vyžádal organizační tým MMF/SB. Celkové škody, které způsobili v ulicích Prahy demonstranti především při úterních nepokojích, podle pořadatelů nepřevýší několik milionů korun. Po celkové rekapitulaci pořadatelé spočítali, že výročních zasedání se celkem zúčastnilo kolem 15 500 hostů, tedy o 2500 méně, než kolik jich původně bylo zaregistrováno. Navzdory původním očekáváním se tak nepodařilo zlomit tři roky starý rekord z Hongkongu, kde se kongresu MMF/SB zúčastnilo 19 tisíc lidí. Ekonomicky to byl spíše trochu propad. Původní rozpočet přitom byl 935 milionů. Největším jeho přínosem je ale vyšší prestiž země a příliv peněz až v budoucnu. Teď už se jedná o desítkách kongresů, které by měly proběhnout v Praze a tím také jejich odpovědnost za globalizaci. Už nepůjde pouze o MMF a SB. Výroční zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky nebylo posledním gigantickým kongresem, který proběhl v tuzemské metropoli. V současné době se Praha účastní asi stovky výběrových řízení na pořádání kongresů. Právě vyšší frekvence kongresů má být "ziskem" za uspořádání zasedání finančníků. Ročně se ve světě uskuteční asi čtyřicet tisíc kongresů a většina z nich v Evropě. S referencí za uspořádání výročního zasedání MMF/SB už nemusíme přesvědčovat, že má Praha dostatek ubytovacích kapacit, odpovídající dopravu i bezpečnost. Zda se Praha stane cílovou stanicí kongresového "průmyslu" je důležité i pro provoz Kongresového centra. Zatím prý existuje 280 rezervací Kongresového centra a bude prý záležet i na tom, jestli se z budovy podaří udělat kulturní centrum. Při pořádání kongresu zůstává samému centru asi dvacet procent z celého obratu, který s akcí souvisí. Ve světě se ovšem zařízení podobného typu berou jako investice do infrastruktury, nikde nejsou příliš výdělečné. Myslet si, že Kongresové centrum bude dojnou krávou, je nadnesené. Úspěch bude, když si centrum na sebe vydělá nebo bude-li mírně v zisku. Jakýsi duchovní posun v hlavách světových finančníků zřejmě nastal. Hlavním nepřímým ziskem výročního zasedání MMF/SB v Praze je především změna pohledu těchto institucí na způsob odstraňování chudoby. Ty dlouho setrvávaly v názoru, že klíč k odstraňování chudoby je jen v trhu a že si pak trh sám už se vším poradí. Nepodařilo se snížit chudobu v zemích, které dosahovaly vysokého ekonomického růstu. Řada rozvojových zemí rostla velmi rychle, dokonce bezprecedentním způsobem. Jenže bohatství, které vznikalo, plynulo stále do stejných tunelů, stále do stejných rukou a těch bylo velmi malé procento. Takže i když ekonomiky rostly, počet chudých neklesal. Pravé bohatství však spočívá v synergismu lidí a k tomu je nezbytná funkční sociální síť a s tím související kultura. Je nutné bojovat s korupcí, podporovat svobodný přístup k informacím a tlačit na funkčnost i čistotu státní správy. MMF dosud ale trval na tom, že základním pravidlem zdravé ekonomické politiky je obezřetná měnová politika, vyrovnaný rozpočet, privatizace a vysoká míra liberalizace trhů a cen. Na sociální síť, kulturu a potažmo synergismus nikdy nepřihlížel, maximálně jen na to, jak je nákladná. Dnes už chápe, že efektivní sociální síť je nutná. Aby to ovšem mohly uvedené instituce realizovat musí se sami stát synergickými, musí prodělat duchovní revoluci, nebo zaniknout. Dynamika ekonomiky neřeší vše, i když je nepochybně jedním z hlavních faktorů odstraňování chudoby. Samo oddlužení bez duchovní revoluce od chudoby nepomůže. Je to jako s firmou, která projde bankrotem a potřebuje nový kapitál na rozjezd výroby a to především kapitál v podobě lidských zdrojů. K odstranění chudoby potřebujeme zavést něco jako bankrot státu a to duchovní revolucí. Určitě pomůže, aby země, neschopné splatit své dluhy, mohly zbankrotovat a začít znovu totiž novou duchovně zdravou vládou. Program oddlužení je jen oddálením bankrotu, nemá žádnou oporu v duchovní výměně vedení. K tomu je ovšem třeba získat souhlas všech věřitelů a takové dohody se dociluje velice těžko. V každém případě konečně máme smysluplné zdůvodnění protestů proti duchovně nemocným MMF a SB. Finančníci považují tyto protesty proti globalizaci za zbytečné z toho důvodu, že svět se podle nich pohybuje jiným směrem, dynamika kapitálu je nezastavitelná. Co ale chápou touto dynamikou nechápou sami. Proto byl výsledek v Praze velmi skromný, zato krásných slov padlo v kongresovém paláci obrovské množství. Především obraty jako pomoc chudým tam padaly jako kroupy po horkém letním dni, zatímco jasné termíny a konkrétní slova jako "nezastavitelná dynamika kapitálu" padaly pouze v zákulisí. Každý bojuje tím, s čím umí zacházet: jedni hezky znějícími prázdnými slovy, druzí mlčením plným nesouhlasu, pasivní rezistencí, zlostným pokřikem či hozeným kamenem. Místní sdělovací prostředky píší, že aktivisté prohráli bitvu, alespoň v očích zdejšího veřejného mínění, pražského a snad i českého. Svou bezradností však prohrál také MMF a SB. V očích mezinárodního společenství mnohé nevládní a neziskové organizace přistoupením na duchovní revoluci stanou se opravdovou opozicí té "nezastavitelné dynamice kapitálu". Nikdo doposud neřekl co ona dynamika kapitálu v podmínkách globalizace je. Globalizací potřebujeme teorii Skutečnosti jakožto nové paradigma epochy globality. Skutečnosti vládne dynamika synergismu, v evoluci se stále více prosazuje rostoucí komplexnost coby prohlubování svobody, demokracie, podnikavosti. Dynamika kapitálu nemůže globálně působit destrukci žití, pro dimenzi globalizace živelná dynamika kapitálu už nemůže být dominující. Epochou globality se musí první prioritou stát dynamika synergismu žití. Předpokladem pro to je duchovní zdraví, kapitálu a nejbohatších především. Nyní se každého finančníka MMF a SB můžeme zeptat je-li kompetentní ve vědění synergismu Skutečnosti, a ne-li nemá tam co pohledávat. A totéž můžeme vyžadovat od každého odpůrce globalizace. Globalizace vyžaduje duchovní zdraví, neboť jedině tak bez újmy můžeme stačit neustálým změnám. Neustálé změny jsou jádrem dnešní globální civilizace. A proto státy, které se starají o domácí záležitosti pouze mechanicky či tradičně bez uvážení synergismu pojednou shledávají, že nejsou schopny tyto změny vstřebat a už vůbec předvídat jejich další směr. Zdá se jim proto, že jsou to změny absurdní, nesmyslné, a dokonce až katastrofické. Lidé bez vědění synergismu stále více vidí ve změnách nikoliv cosi, co zvyšuje jejich vlastní svobodu a důstojnost, ale sílu, která povzbuzuje lakotu, hrabivost a nespravedlnost. Tím, že globalizace napomáhá tomu, že se světové bohatství koncentruje do stále užší skupiny zemí či obyvatelstva, nakonec synergismus lidí omezuje a vyvolává mnohem více obav než pozitivních očekávání. Potíže se synergismem znalostí, dovedností a nových technologií z centra na periferii kupříkladu rozšiřuje ekonomickou nerovnost a jisté země se tak dostávají do utlačované pozice v podobě jakési nové formy kolonializmu. Vzhledem k tomu, že mnoho lidí má velmi omezené vyhlídky na vlastní žitý synergismus, je dnešní mezinárodní ekonomický pořádek zcela v rozporu s ideály velkých demokratických revolucí našeho století, jež říkají, že žádný člověk by neměl být v synergismu opomenut. Pro kultury a země, které v dnešní době jen minimálně participují na výdobytcích procesu technologického rozvoje, výrobě a konečně i obchodu, existuje pouze jediná možná volba: duchovní revolucí nové sebeprosazení coby nezávislých států, regionálně integrovaných mezi sebou v maximální možné míře a co možná nejvíce možnými způsoby. Bezvládí spravedlnosti pramení z pokusů o udržení kontroly a vlády nad státy a jejich lidmi vykázaných na samý okraj možné spoluúčasti v procesu rozhodování a ovlivňujících jejich každodenní životy. Občané a podobně i jejich země se stávají "neovladatelnými", když sami sebe vidí jen jako pasivní nástroje rozhodnutí přijatých uzavřenou elitářskou klikou. Pouze duchovním zdravím svobodní občané a svobodné státy jsou synergismem reálnými protagonisty správy a vlády toho kterého státu. Bez plné a rovnoměrné míry odpovědnosti nemůže být žádné dlouhotrvající vlády. A to je to, čemu tržní fundamentalisté, řídící konzultanti a technokrati zoufale odmítají porozumět. Země, občané, účastníci nesčetných procesů ve společnosti, spotřebitelé, výrobci, dělníci, podnikatelé a všemožní profesionálové nemohou být vynecháni ze synergismu a rozhodování, která mají zásadní dopady na jejich životy i důsledky pro cíle a hodnoty celé jejich společnosti. Obyvatelé USA a západní Evropy si nepřímo uvědomují, jak synergismus jejich demokratických systémů posiluje jejich prosperitu. A vyjádřením vlastní podstaty demokracie je synergismus občanů. Bez synergismu má demokracie v dobách krizí, chudoby a izolace obvykle velké potíže, aby vůbec přežila. Ochrana demokratických hodnot je vždy složitá, když se velké a rozsáhlé hospodářské sektory nemohou synergisovat s globálními trhy, když bída a utrpení pošlapávají lidskou důstojnost a nedostatek příležitostí činí ze svobody nesmyslný pojem. Hořkým paradoxem zůstává, že rozvinuté demokratické státy využívají moci globalizace právě k tomu, aby chudší omezovaly v synergismu. Synergismus v demokraciích bohatých států musí doopravdy platit i v mezikulturních vztazích. K tomu je zapotřebí světového pořádku založeného na právu k synergismu, a nikoliv na síle ekonomické, která jen nahradila tu vojenskou. Právo k synergismu žití coby základní lidské právo je nezbytné, aby bylo možné posílit a rozšířit synergismus také do politické a konečně i ekonomické sféry. Dokud je země podřízena nekontrolovatelným silám globalizace, leží její budoucnost v cizích rukách. Chudé rozvojové země se otevřou regionálním ekonomikám pouze synergismem s nimi. To je dnes nemožné díky pokrytectví těch zemí, které proklamují svoji víru ve svobodný obchod, ale dennodenně se modlí k oltáři protekcionismu. Trh vyžaduje synergismus žití k tomu, aby bylo možné vyhnout se případným deformacím, jako jsou například monopoly a oligarchie. Monopoly jsou pro synergismus žití přímo zhoubné. Stát by se proto neměl vzdát své dohlížecí role; a stejně tak nemůže stát přenechat trhu svoji dohlížecí roli v rozvoji. Synergismus založený na kvalitním bydlení, školství, penzijním systému, podpory v nezaměstnanosti, moderní zdravotnický systém a sociální služby rodinám musí být podmínkou pro konsolidaci demokracie a jejího přežití. Každý program omezující synergismus žití a založený na sobectví a nespravedlnosti musí generovat jen silnější tlak na další sociální rozklad společnosti a její nestabilitu. Velkou výzvou by proto mělo být posílení synergismu žití, jež by se mělo stát pro ty státy, které se snaží o zvrácení tlaků globalizace, zcela zásadním úkolem. Jedině tak bude možné zavést progresivní daně, přiměřené regulace privatizovaných soukromých služeb, podporu malému a střednímu podnikání a zefektivnit veřejné výdaje a zásadním způsobem zlepšit systémy vzdělání a zdravotnictví. Je nepopiratelnou povinností státu, aby pro udržení synergismu všem svým obyvatelům garantoval výdobytky sociálního zabezpečení. V současné době jsme svědky globalizace jakožto projevu monopolu kapitálu, ke světu řízenému globalizovanou mafií, "kde, co je oficiální a co tajné, nakonec jedno bude". Logika moci tajového světa bude nesmiřitelná k těm, kdož se vzdají své vůle k synergismu žití. A udržet tuto vůli při životě znamená bojem se strachem čelit převládající politicky ortodoxní představě o nevyhnutelné monopolizující globalizaci kapitálu. Naopak kapitál bude muset čelit globálnímu synergismu žití. Vždyť každá ryba, která zásadně plave po proudu, je totiž mrtvá ryba. Lidstvo nemůže tak bezduše podlehnout slepé dynamice kapitálu, vedoucí ke globálnímu sebezničení. A už vůbec nelze podlehnout silám kolaborujícím s destruktivními silami kapitálu. Po úterních událostech klesl podle průzkumu agentury Gallup počet Pražanů, kteří souhlasí s demonstrujícími, to ale neznamená zatratit boj proti globalizaci. A už vůbec to neznamená smířit se s duchovně nemocnou policií vystupující v roli duchovně nemocných. Boj o přežití lidstva je právě globalizací bojem s duchovně nemocnými a tedy zbraněmi duchovními, na které duchovně nemocní nemají a nikdy mít nebudou. Organizátoři protestů proti zasedání MMF/SB tvrdí, že policie v mnoha případech porušila své pravomoci. Totéž zaznamenaly i občanské právní hlídky, jež v ulicích sledovaly chování policistů i demonstrantů. Podle očitých svědků policisté na stanicích zadržené demonstranty bili, odpírali jim vodu, jídlo a právní pomoc. Mezi zatčenými se v úterý ocitli i dva novináři. Jedním z nich je i Jan Bouchal, reportér měsíčníku Ekolist. Od úterního rána se pohyboval kolem Kongresového centra, kde byl řádně akreditovaný. Když kolem poledne začala velká pouliční bitka v Lumírově ulici, s několika kolegy prý začal svou práci. Policisté je začali vyhánět pryč. Když nechtěli odejít přes vysvětlení, že jsou novináři, vulgárně na ně křičeli, Potom ho začali kopat a bít tonfami. Volal o pomoc a měl ruce nad hlavou. Nato ho surově popadli a nacpali do přistaveného antonu. Stejně prý naložili i s jeho kolegyní, belgickou novinářkou. Když ji bili, Bouchal ji chtěl chránit. Tvrdí, že jej proto policisté spoutali a opět zbili. V antonu strávil dvě hodiny, protože policisté tvrdili, že jej můžou odvézt k výslechu, až se auto naplní. Jakmile přibylo i několik zadržených demonstrantů, odvezli je na stanici do Braníku. Naštěstí jim ale policisté zapomněli hned vzít mobilní telefony, takže ještě stihli zavolat známým, co s nimi je, a požádat o pomoc. Ačkoliv se uvedený novinář policistů několikrát ptal, odmítali mu říct, z čeho je obviněný, co udělal nezákonného. Na policejní služebně pak museli odevzdat všechny osobní věci a před policisty se museli svléct do naha. Pak ho odvedli do cely dva krát čtyři metry, kde spolu s dalšími deseti lidmi musel čekal na výslech. Teprve po šesti hodinách dostal napít a pustili ho na toaletu. Byť se prokázal občanským průkazem a novinářskou akreditací, sňali mu otisky prstů a vyfotografovali si ho. Tři hodiny ho nechali spoutaného. Když jej konečně začali vyslýchat, po několika minutách sepisování protokolu výslech přerušili a odvedli Bouchala zpátky do cely. Tam seděl a čekal, co se bude dít. V osm hodin večer ho propustili, aniž by mu kdo řekl, co provedl a proč ho vlastně zatkli. Škoda, že uvedený novinář neuvádí identifikační čísla konajících policistů. V každém případě toto svědectví stojí za prošetření. Šíří-li se takové zprávy, pak se nelze divit zahraničním demonstracím proti zákrokům policie. Proti policejní šikaně demonstrantů proti MMF a SB, kteří byli v Praze zadrženi při úterních šarvátkách s policisty, vypukly demonstrace před zastupitelskými úřady Česka v Berlíně, Drážďanech, Madridu, Bernu, Stockholmu a Vídni. Proti Česku a její policii se prý vede ze zahraničí dezinformační kampaň! Tvrdí to ministr vnitra a policejní mluvčí, když byli tázáni, co říkají svědectvím o tom, jak policie bila a ponižovala lidi zatčené při pouličních nepokojích. Tuhle zlou, pomlouvačnou atd. kampaň prý vedou cizinci, kteří vypovídají o policejním šikanování. Ještě úžasnější je totiž suverenita, s jakou vnitro a policie dezinformační hypotézu vyslovují, aniž podali slušné důkazy. To máme věřit tomu, že se desítky cizinců po "krvavém úterku" domluvily, že teď nás budou z různých zemí světa zásobovat vymyšlenými historkami o otřesném dění na strážnicích? Že se k dezinformační kampani propůjčí i velmi hodnověrná média jako britský The Guardian? A co si takhle položit otázku - proč by to ti dezinformátoři vlastně dělali? Proč by měli rozjíždět nějakou kampaň proti Česku? Ze vzteku, jak je Grossovi muži na Nuselském mostě profesionálně znemožnili? Tedy se ptejme, pěkně po kriminalisticku - cui bono? Násilí státu vůči zatčeným, nezákonná policejní brutalita vůči pokojným demonstrantům nemající nic společného s házením kamenů, to jsou zločiny na člověku, proti kterým jsou roztřískané výlohy na Václaváku maličkost. Proto po zkušenostech o spiknutích ze strany ČSSD opatrně s řečmi o dezinformacích! Všechny indicie stojí proti mužům zákona, neboť jakožto duchovně nemocní těžko mohou důvěru získat. Vzpomeňme na Global Street Party v roce 1998. I tehdy bylo k dispozici plno výpovědí o tom, jak policie zatčené lidi bila. Policisté však drželi při sobě a všechno popřeli, tudíž se nic nedokázalo. Ono taky není divu, když podezření vyšetřuje Inspekce ministra vnitra. Neboli jedni zaměstnanci vnitra dospějí k závěru, že jiní zaměstnanci vnitra nic neprovedli. Když nic jiného je třeba dávat pozor na zásadu dodržování dělby moci. Umět zachovat profesionální odstup policie znamená nepřipustit žádnou osobní zášť proti žádnému z těch demonstrantů. To je u českých policistů spíše výjimka. Házení kostek zpátky na demonstranty by se stávat nemělo, ani šikana zatčených. Policista je speciálně vycvičen a riziko selhání by u něj mělo být minimální. Za současného duchovního stavu policie si lze představit kam by asi zašli, kdyby podle zákona mohli na kameny odpovědět střílením do lidí byť gumovými projektily. Duchovně nemocný ministr vnitra Stanislav Gross odmítl obvinění organizátorů demonstrací proti MMF a SB, že policisté se k zatčeným lidem chovali surově. Každý, kdo byl v té době v ulicích, viděl, z které strany pocházela brutalita, a už z lidské povahy vyplývá patřičná obvyklá emotivní reakce na druhé straně. Pokud si někdo myslí, že policisté překročili pravomoci, ať podá trestní oznámení, přitom ministr vnitra uvedl, že pokud tato obvinění budou nepravdivá, podá trestní oznámení pro křivé obvinění. Každé takové svědectví, byť se záznamu, by mělo rychle vést k identifikaci chybujících policistů podle jejich identifikačního čísla, ze zákona povinného. Sám ministr vnitra, oblouzený projevenými sympatiemi občanů, ztrácí soudnost. Prý chce prosadit takové změny v zákoně o shromažďování, jež by účastníkům demonstrací a radikálních protestů zakázaly zakrývat si obličej. Cha, cha, už vidíme jak se ze zákona vyjímají ženy s vyznáním islámu. Stejně tak si lze vysvětlit jeho návrh, aby zákon umožnil policii střílet gumovými projektily a "eliminovat" tak na vzdálenost patnácti metrů příliš surové demonstranty. Ví vůbec Stanislav Gross, že na tuto dálku pryžové střely zabíjejí? I politické poklonkování veřejnosti musí mít své meze. Část občanů neuvyklých pohledu na vrhání dlažebních kostek do policejních kordonů či rozbíjení "nadnárodních" výloh podléhá obavám z násilných demonstrací, běžných ve svobodném světě. Pokud se hodlají na této hysterii přiživovat i vlivní politici, pak kypří půdu pro příští zvůli vůči jakýmkoli bojovnějším protestům. V Praze došlo minulý týden k extrémnímu a v podstatě neopakovatelnému soustředění odpůrců globalizace. Z takovéto krajní situace nelze vyvozovat požadavky, aby naše policie byla napříště vybavena útočnými nástroji, používanými ve válečném pásmu Gazy. Střet policistů s agresivnější částí antikapitalistů byl tvrdý. Pokud však strážci pořádku občas ztratili kontrolu nad situací, stalo se tak kvůli špatné strategii či nedostatku běžné ochranné výzbroje. To není důvod k tomu, aby byly vloženy do rukou policie nové smrtonosné zbraně a pravomoci k jejich použití. Proti komu by měly být v budoucnu zamířeny? Vždyť pokud těžkooděnci nakonec zvládli nápor mezinárodních revolucionářů, proč by si po patřičné modernizaci současné výzbroje neporadili s houfy českých demonstrantů, byť těch nejzuřivějších? Neexistuje jediný důvod k rozšíření perzekučních prostředků donucovací státní moci na zabíjení demonstrantů. Pokud po něm volají vládní benjamínci, jimž se zatočila hlava z jediného úspěchu, je to smutné. Ještě truchlivější je však fakt, že Grossův nápad nevyvolává odpor ani v řadách opozice, která zemdlele pluje po proudu antidemonstračních nálad. Přání ministra vnitra Grosse vyzbrojit policii speciálními puškami na gumové projektily, aby mohla paralyzovat agresivní demonstranty, může podpořit opravdu duchovně nemocný člověk, který neví o co vlastně jde. Je to vlastně přání veřejně zabíjet demonstranty. Za to by ministr vnitra neměl zůstat ve své funkci. Některé typy pryžových projektilů se na krátkou vzdálenost účinkem téměř neodlišují od klasických ocelových střel. Gumové projektily mohou člověka zabít. A tam, kde se používají, také zabíjejí. Existuje několik typů těchto nábojů: některé se svými účinky příliš neodlišují od střely samopalu, jiné člověka zpravidla nezabijí, mohou jej ale těžce zranit. A přitom existuje česká speciální puška na tenisové míčky s dostřelem třiceti metrů. Vystřelený tenisák útočníka podle policisty povalí, avšak pravděpodobnost těžké újmy na zdraví je velmi malá. Pokud míček netrefí do oka, zůstane po něm zpravidla jen bolestivá modřina. Každému nákupu zbraní by mělo předcházet důkladné uvážení duchovního zdraví zástupců resortu vnitra či obrany. To se týká i duchovního zdraví velícího důstojníka policejních "těžkooděnců" právě pro jeho varování, že použití zbraní s gumovým projektilem je vhodné zejména kvůli psychologickému účinku na militantní demonstranty. Policii, která nedovede vyčerpat všechny možnosti proti demonstrantům se jistě nechá strhnout ke střelbě do davu, když se nezdržela házet po davu kamením. Proti davu je pořád nejúčinnější výzva k ústupu a pak slzný plyn a následně vodní dělo. Pušky na tenisové míčky jsou velice účinné zejména v tom mrtvém pásmu na vzdálenost dvaceti třiceti metrů, kde třeba vodní dělo nefunguje tak, jak by mělo. To policie nezvládla. Za to však může duchovně nemocné šéfstvo policie. Duchovně nemocným šéfstvem se v žádném případě nezpochybňuje odvaha a obětavost řadových policistů. Stavitelé nového, sociálně a ekologicky přívětivějšího světa se konečně předvedli: v Praze se válčilo s globalizací, ale nikoliv duchovně a duchovním zdravím. Uvidíme jak s globalizací bude bojovat elita světa pozvaná na Fórum 2000. Na šest desítek myslitelů z rozmanitých částí světa a lidského poznání přijede v říjnu na letošní mezinárodní konferenci Fórum 2000, aby se společně zamysleli nad rolí vzdělání, kultury a duchovních hodnot v globalizovaném světě. Čtvrté setkání intelektuálů, z nichž mnozí jsou ve svých zemích na černé listině, se na pozvání presidenta Václava Havla uskuteční od 15. do 18. října na Pražském hradě. Pozvání na konferenci přijalo podle informací Nadace Fórum 2000 prozatím 54 hostů. Řada osobností, které měly pozvání na předchozí ročníky Fóra 2000, na něj přijela i přes odpor své vlády. Ovšem boj proti globalizaci má různé podoby, třeba poslední dobu formou protestů proti drahé naftě. Podobné protesty Česko čeká až příští rok, protože se konečně dotkne opravdu každé domácnosti. Domácnosti i podniky, které používají zemní plyn totiž čeká na Nový rok nepříjemné překvapení - zdražení plynu až o 35 procent v případě domácností, a o více než deset procent v případě firem. Mohou za to především drahá ropa a dolar, které letos vyhnaly ceny plynu vzhůru obdobně, jako se to stalo u pohonných hmot. Cena plynu se totiž přímo odvozuje od hodnoty ropných produktů na evropských burzách a silně ji ovlivňuje i kurs dolaru, protože veškerý plyn tuzemsko dováží. Ministerstvo průmyslu proto na základě analýzy navrhlo, aby domácnosti platily od ledna 2001 za plyn v průměru o 24 až 35 procent více než letos. Pokud se prosadí pro obyvatelstvo zdražení v průměru o 35 procent, lze podle neoficiálních informací předpokládat, že více podraží plyn lidem s malou spotřebou a naopak méně těm, kdo s ním i topí a mají tak spotřebu velkou. Náklady na dodávku plynu se totiž s odebraným množstvím snižují, a tím je i samotný plyn levnější. Plyn by měl od ledna podražit také podnikům. Pokud bude menší zdražení u domácností, podnikům se zvýší cena v průměru o více než deset procent. Pokud se zdraží domácnostem více, tak pro podniky půjde o navýšení cen jen o několik procent. Pokud by se ovšem plyn pro velké odběratele nadále zvyšoval, bude významně ohrožena jeho konkurenceschopnost na trhu. Podnikům by se totiž už vyplatilo používat jiné palivo. Cena ropy výrazně klesla, ceny ropy se nyní drží pod hranicí 30 dolarů za barel. Ještě před týdnem, kdy doznívaly "ropné" protesty v Evropě, byla o pět dolarů dražší. Cílem je držet cenu tekutého zlata mezi 22 a 28 dolary. Ropa se konečně dostala po více než měsíci pod 30 dolarů za barel poté, co saúdskoarabský korunní princ Abdullah na zasedání kartelu OPEC ve venezuelském Caracasu podpořil závěry nedávné schůzky sedmi nejvyspělejších zemí světa G7 v Praze a řekl, že vysoké ceny ropy mohou poškodit hospodářské oživení ve světě. Saúdská Arábie je ochotna a připravena vytěžit tolik ropy, kolik bude potřeba ke stabilizaci trhu a považuje za optimální ceny mezi 22 a 28 dolary za barel. Postoj Saúdské Arábie je pro politiku ropného kartelu, který ovládá asi 40 procent světové produkce ropy, klíčový. Je totiž jedinou zemí, která je schopna v krátké době výrazně zvýšit těžbu. Ceny barelu ropy klesají i díky tomu, že minulý pátek americký prezident Bill Clinton přislíbil uvolnění 30 milionů barelů z amerických strategických rezerv. OPEC také již několikrát upozornil dovozce ropy, že by měli přispět k stabilizaci cen snížením daní z pohonných hmot. Většina západních vlád však spíš hledá cesty, jak dostat na trh víc ropy. Otázku, jestli následovat americký příklad, řeší i evropská patnáctka. Mezinárodní energetická agentura odhaduje rezervy v EU na 1,069 miliardy barelů. Jejich částečné uvolnění by mohlo ceny snížit, a především stabilizovat. V souvislosti s blokádami česko-rakouských hranic je na tom zajímavé to, že španělští autodopravci zahájili třídenní stávku na znamení nesouhlasu se zvyšováním cen pohonných hmot a na začátek svého protestu blokují hraniční přechody do Francie. Několik stovek kamionů v noci zatarasilo přechod v Irúnu na dálnici A8. U nás máme také blokády hranic, ale z důvodu Temelína a pokud vídeňská vláda nezasáhne a nezajistí volný průjezd přes česko-rakouskou hranici, Čezko si prý bude na chování Rakouska stěžovat přímo v Bruselu. Kandidátská země může vznést dotaz na bruselské instituce, zda jsou blokády v souladu s unijní politikou. To by zajisté bylo velmi vhodné právě v souvislosti s Temelínem. Ten se stal symbolem nepřipravenosti vstupu Česka do EU i EU na rozšíření. Konečně chápeme důvod oné nervozity uvedení Temelína do provozu totiž privatizaci jeho provozovatele totiž ČEZu. V prvním bloku jaderné elektrárny Temelín včera dopoledne úspěšně skončily tlakové zkoušky primárního okruhu za studena a reaktor se mohl znovu začít zahřívat. Při zkouškách s teplotou vody vyšší než 260 stupňů byl v minulém týdnu zjištěn vnitřní únik páry přes pojišťovací ventily, a proto Státní úřad pro jadernou bezpečnost nařídil elektrárně některé zkoušky opakovat. Společnost ČEZ už v prvním bloku Temelína opravila všechny závady, kvůli nimž Státní úřad pro jadernou bezpečnost nařídil minulý týden zastavit spouštění elektrárny a zopakovat některé zkoušky, a opětovně tato zařízení testuje. V prvním bloku se musí provést ještě několik testů, s jejichž výsledky nebyl Úřad pro jadernou bezpečnost spokojen. Odpor proti Temelínu nekončí. Nové argumenty proti Temelínu získali odpůrci jaderné energetiky poté, co bývalý zaměstnanec elektrárny Zdeněk Beck podal trestní oznámení na ministra průmyslu Miroslava Grégra, předsedkyni Státního úřadu pro jadernou bezpečnost Danu Drábovou a vedení jaderné elektrárny Temelín. Podle Becka všichni vědí o nedostatcích elektrárny, přesto pokračují v jejím spouštění. Beck tvrdí, že v takzvaných impulsních trasách, které slouží k přenášení technických údajů z reaktoru, je spousta nečistot, které by měření mohly znehodnotit. Státní úřad pro jadernou bezpečnost pokládá tvrzení Becka za nepodložené. Nemá prý pravdu. Už prý bylo prokázáno, že impulsní trasy jsou v pořádku. Do první štěpné reakce v prvním bloku Temelína sice zbývají jen dny, spuštění elektrárny na plný výkon se však ještě může výrazně oddálit. Ministerstvo životního prostředí i odpůrci Temelína totiž požadují, aby projektové změny v elektrárně, které nastaly po přechodu ze sovětského systému na americký, byly posouzeny podle jejich vlivu na životní prostředí. A pokud se při posuzování objeví závažné problémy, jsou ekologická hnutí ochotna jít až k soudu, aby elektrárna nemohla být spuštěna do doby, než budou nedostatky odstraněny. Pokud se objeví nedostatky a stavební úřad je v kolaudačním řízení nezohlední, nejprve se proti tomu odvolají, a pokud jim nevyhoví, bude následovat žaloba sdružení Jihočeské matky. Jaderná elektrárna Temelín byla posouzena z hlediska vlivů na životní prostředí v roce 1986, ale vrchní soud v únoru 1999 uznal žalobu Jihočeských matek a nařídil, aby projektové změny v jedné ze staveb pomocného provozu byly podle zákona o vlivu na životní prostředí posouzeny. Kužvartův úřad tvrdí, že bez posouzení změn není možné Temelín spustit. Bez posouzení PRÝ nemůže BÝT ČEZ uvést první blok do zkušebního, natož komerčního provozu. Se spuštěním Temelína nesouhlasí ani Greenpeace. Policie nyní prověřuje trestní oznámení této organizace, podle níž je jeden svar na hlavním potrubí v primárním okruhu blízko reaktoru možná nekvalitní. ČEZ je přesvědčen o tom, že při novém posudku nemůže být objevena žádná chyba, která by ohrozila jeho plán uvést Temelín do komerčního provozu příští rok. Nejproblematičtější záležitostí ale bude automatický systém řízení. ČEZ tvrdí, že ministerstvu životního prostředí předal dokumentaci ke všem projektovým změnám od roku 1992, kdy zákon o posuzování vlivu na životní prostředí platí. První blok jaderné elektrárny Temelín TAK bude spuštěn v nejbližších dnech, možná už o víkendu, a nic na tom nezmění ani vystupňované úsilí Rakouska. Společnost ČEZ, jeho budoucí vlastník, provoz Temelína, Státní úřad pro jadernou bezpečnost, vláda, si v tom případě berou na zodpovědnost veřejného ohrožení. Technici přitom v Temelíně zahájili poslední sérii testů, po nichž by už měla následovat aktivace paliva. Povolení ke spuštění Temelína musí být vydáno ve chvíli, kdy jsou beze zbytku splněny nejen legislativní požadavky. Státní úřad pro jadernou bezpečnost obdržel žádost ČEZ aktivovat palivo. Úřad má tři dny na to, aby o žádosti rozhodl. Pokud zkoušky skončí úspěšně a pokud zdokladuje jejich průběh státnímu úřadu, splní ČEZ všechny zákonné předpoklady pro to, abychom mohl požádat o spuštění prvního bloku. Znamená to, že musí být splněny nejen všechny limity a všechna kritéria, ale také jejich komplexnost a toho není duchovně nemocné vedení tohoto úřadu schopno. Povolení k aktivaci paliva není formální záležitostí neboť je třeba komplexně uznat, že je vše v pořádku, anebo že něco chybí. Po aktivaci paliva Temelín ještě nemá dodávat elektřinu do sítě. Zhruba deset dní po uskutečnění první štěpné reakce se má prověřovat aktivní zóna reaktoru při téměř nulovém výkonu. Teprve potom se výkon má zvýšit na dvě procenta a začne takzvané energetické spouštění. Do komerčního provozu by podle předpokladů ČEZ měla být elektrárna uvedena příští rok na jaře. Proti Temelínu se proto uskutečňuje další protestní akce ze strany Rakouska. Smyslem všemi akcí za bezpečnost Temelína bylo ukázat, že veřejnost měla zájem podílet se na rozhodování o Temelínu, ale nebylo jí to umožněno. Odpovědnost za bezpečnost je mimo ně. Situace se totiž taková, že bezpečnost ustoupila státnímu zájmu privatizace. Stát totiž prodá miliardové podíly v energetice. Vláda se chce zbavit ČEZu a označení ČEZKO. Vláda včera po několika letech příprav rozhodla, že investorům nabídne jako jeden balík 64 procent akcií elektrárenské firmy ČEZ a majoritní podíly v šesti monopolních regionálních distributorech elektřiny. Kupcem gigantického balíku firem by měl být některý "z velkých hráčů na evropském energetickém trhu". V elektrárenské firmě ČEZ, která nyní svou výrobou elektřiny pokrývá poptávku tří čtvrtin celého tuzemského trhu, si chce stát ponechat ze svých 67 procent pouze 3 procenta akcií a zachovat si právo svolat valnou hromadu firmy. K balíku ČEZ stát přiřadí šest distribučních firem, v nichž má majoritní podíly, a samostatně naopak prodá zbylé dvě rozvodné firmy, v nichž majoritu v minulých letech ztratil, jde o Pražskou energetiku a Jihočeskou energetiku. Důvodem, proč chce vláda prodávat elektroenergetiku jako "superbalík" je prý zachování její konkurenceschopnosti na evropském trhu a to i s tím rizikem, že tento gigant omezí vznik konkurence na tuzemském trhu s elektřinou. Jestli vláda hledala nejhorší variantu prodeje energetiky, tak ji tedy našla. Výnos pro stát bude podle něj při nabídce superbalíku jednomu investorovi mnohem nižší, než při samostatném prodeji firem. Také z hlediska trhu jde o unikát. Kromě Francie není země, kde by byl jeden gigant ovládající 90 procent trhu. Zahraniční firmy, které chtějí tuzemskou energetiku získat, jsou zklamané, chtěli získat distribuci a koupě ČEZ s Temelínem je pro ně zcela zbytečná. Samozřejmě, že za takovýto balík budou nabízet mnohem nižší cenu, než by dali celkem za jednotlivé firmy. Propojení balíků je podle investorů navíc i systémově špatný krok. Vytvářejí se tak molochy, které velmi omezí budoucí možnost konkurence na trhu. Největším favoritem vlády pro koupi superbalíku elektroenergetiky je podle dobře informovaných zdrojů francouzská státní firma Electricité de France. Tato státní firma totiž provozuje nejvíce jaderných elektráren na světě a má na svém trhu monopolní postavení. Kabinet Miloše Zemana zvolil způsob privatizace elektroenergetiky, na kterém stát prodělá. Občan se zase nedočká levnějšího proudu. Zachováním monopolu a neprůhledným prodejem se vláda rozhodla snad pro nejhorší variantu a měla by za to nést politickou odpovědnost. Prodej státních monopolů je správný jen tehdy, když má vést k nastolení konkurenčního prostředí. Nahrazení státního privilegia soukromým zákazníkovi nic nepřinese. Dominantní postavení totiž nenutí snižovat náklady. Zatímco v EU srazila konkurence ceny elektřiny až o desítky procent, nám se nic podobného nestane. Sociálnědemokratická vláda odmítá prodej nejvyšší nabídce, místo toho navrhuje výběrové řízení při němž stát stanoví určitá minimální kritéria a dále vybere podle toho, která nabídka se bude nejvíce líbí. Vyvolává tím oprávněnou kritiku a spekulace o regulérnosti celého řízení. Rozhodování je velmi subjektivní. Místo měřitelných faktorů, jako je například cena, závisí především na názoru členů komise, kteří jsou ovlivnitelní. Prodej elektroenergetiky bude největší privatizační akcí. Právě proto jej mohou provázet nejsilnější zákulisní tlaky. Neprůhledné výběrové řízení, které má rozhodovat minimálně o stovce miliard, vytváří obrovský prostor pro spekulace. Vláda by se měla snažit, aby byl celý proces co nejvíce důvěryhodný. Místo toho setrvává u způsobu, kde je prostor pro zákulisní rejdy zdaleka největší. Vláda potřebuje peníze, důvěru voličů i Evropské unie. Všeho je ochotna se zřeknout, když se začnou neprůhledně točit desítky miliard. Není jisté, co vše stojí za vládním rozhodnutím. Je však do té míry škodlivé a podezřelé, aby bylo dostatečným důvodem k diskusi o dalším pokračování existence kabinetu. V souvislosti s tím jaké nenapravitelné škody může napáchat duchovně nemocný Úřad pro jadernou bezpečnost, ale i jiné, vzniká právě globalizací požadavek způsobilosti k synergismu neboli potřeba prokázat duchovní zdraví a ne způsobem některých dnešních úředníků, kteří kvůli volbám procházejí testy. Někteří pracovníci pověřených radnic, kteří budou zajišťovat krajské volby, museli na okresních úřadech složit zkoušku o způsobilosti. Na písemný a ústní test se měli naučit nejen nový zákon o volbách do krajských zastupitelstev, ale i šest mezinárodních úmluv, mezi nimi například Úmluvu o politických právech žen nebo Úmluvu o odstranění všech forem diskriminace žen. Je to prý panoptikum. Z mezinárodních smluv měli znát jen pasáže týkající se voleb. Nakonec je ale stejně zkoušeli jen ze zákona o volbách do zastupitelstev krajů. Zkoušku o způsobilosti pro zajištění krajských voleb ze zákona museli složit pracovníci všech pověřených obecních úřadů v zemi. Počet lidí, kteří se kvůli volbám speciálně školili, si stanovily jednotlivé radnice. Doufejme, že alespoň stejnou zkoušku složí ti, kteří do voleb kandidují. Bez toho každý čestný kandidát vzdá účast ve volbách už na protest, že bude kandidovat s nečestnými. Nelze se divit, že v Česku panuje blbá nálada. V ČSSD roste nespokojenost se Zemanem. Sociální demokracie stojí na rozcestí: buď bude pokračovat v dosavadní duchovně nemocné politice reprezentované Milošem Zemanem, nebo jak se říká odejde od válu. Nespokojenost se stranickým vedením Miloše Zemana uvnitř sociální demokracie dosáhla vrcholu. Nespokojenost z vlády diletantů tu blbou náladou bezpochyby je. Především předseda vlády musí přemýšlet komplexněji, synergicky a to se týká rozpočtu, Temelína i Kauzy Olova a jiných afér. Toho však není schopen a měl by pro tuto svou nekompetenci odejít. To se podílem na moci také týká duchovně nemocné ODS. Strany tolerančního patentu si v dosavadním složení na sebe berou odpovědnost za veřejné ohrožení prosperity občanstva. Tolerančním patentem ODS spolu s ČSSD toto ohrožení již naplnila. Být duchovně nemocným nepřísluší lídrům politických stran a už vůbec "neodpovídá poslání veřejnoprávním médiím". Odpovědnost za mediální selhání patří také Radě pro rozhlasové a televizní vysílání a veřejně právním médiím, které selhaly při informování o pražském zasedání světových finančníků a událostech s ním spojených. Nedokázala vysvětlit poslání mezinárodních finančních institucí ani motivy a názory jejich odpůrců. Naplano pak vyjdou i takové akce vlády jakou je průmyslová zóna v Brně. Smyslem takové zóny je právě do synergismu uvádět nejrůznější aktivity. Na pozemcích u brněnského letiště v Tuřanech má vzniknou jedna z největších průmyslových zón v zemi. Rozhodla o tom na svém jednání vláda, která souhlasila s tím, že dvě stě hektarů půdy převede zdarma do vlastnictví města Brna. Celková investice státu do nové průmyslové zóny se bude pohybovat kolem dvou miliard korun. Kromě převodu pozemků letiště za více než půl miliardy totiž stát zaplatí například vybudování silniční přípojky k dálnici D1 nebo přesunutí vojenských leteckých opraven z Brna do Přerova. Brno bude muset do zóny závazně investovat téměř jeden a půl miliardy korun, a to především do infrastruktury. Jde určitě o jednu z největších a nejperspektivnějších podnikatelských zón v zemi s velkým potenciálem pro budoucí investory a záleží pouze na duchovním zdraví jak se taková superzóna uvede do synergismu a jak tento synergismus genius loci povede k stimulaci podnikavosti širokého okolí. Sotva je toho schopna vláda duchovně nemocného premiéra, známého to odhalovače nejrůznějších spiknutí jakým podle něho měla být také kauza Olovo. Vztek a bezradnost. To lze vyčíst z reakce Miloše Zemana na fakt, že si policie "dovolila" obvinit z autorství pamfletu na Petru Buzkovou jednoho z jeho blízkých poradců. Soudně uvažující premiér by dotyčného propustil. Zeman však namísto toho zaútočil na vyšetřovatele a zpochybnil jejich práci. Jedině tak lze chápat jeho "úžas" nad tím, že policie založila obvinění Vratislava Šímy na jediném prohlášení. Ze strany premiéra totiž jde o zneužití vysoké funkce k politickému nátlaku, z něhož by se měl sám zodpovídat. Dopustil se už mnoha nehorázností, ale doposud ze všech jakýmsi kejklířským způsobem vybruslil. Mlžil, lhal, bezdůvodně obviňoval kdekoho. Z úst vypouštěl narážky na tajemné "instituce" a sledoval spiklenecké nitky. Tváří se pohrdlivě. Myslí, že hrubostí od sebe tuto novou můru nějak odežene. Mýlí se. Své stanovisko, že je normální, aby poradci předsedy vlády praktikovali literární gangsterismus, neobhájí. Šloufovu kamarilu bude muset rozprášit. Ba co hůř, pokud mu někdo prokáže, že o činnosti svého poradce Šímy věděl dřív než policie, či dokonce Šímu naváděl, bude muset odstoupit sám. Přece ví, že v této zemi není udržitelné, aby lidé jeho postavení kryli gangsterské praktiky. Pokud by to nevěděl on, jistě to vědí jeho druhové v politické straně. A ne-li, vědí to určitě lidé ve straně opoziční smlouvy. Pokud by nešel sám, hnala by jej strana. A ne-li, padla by celá vláda. A ne-li pak on, jeho nohsledi i se smluvními opozičníky kandidují pro zápis do registru duchovně nemocných. Konečně i Mezinárodní federace novinářů (MFN) zaujala v těchto dnech opět nekompromisní stanovisko vůči tlakům úřadů, aby žurnalisté odhalovali při policejním vyšetřování a před soudy zdroje svých informací. V souvislosti s případem redaktorů MF DNES, na něž totiž policie naléhá, aby odhalili zdroj informací o kauze "Olovo", i MFN potvrdila jejich právo zdroje chránit. "Tlak na novináře, aby porušovali svou morální povinnost neodhalovat zdroje informací, nelze tolerovat. Musí se proti němu postavit všichni vydavatelé, nakladatelé a vysílací společnosti v Evropě," uvedla MFN v prohlášení, jímž reagovala na uvěznění holandského žurnalisty Koena Voskuila za to, že policii nesdělil pramen svých informací. Podle jejího názoru mají novináři právo chránit své zdroje za všech okolností. Pochybovat o tom lze snad jedině ve velmi výjimečných případech, kdy je odhalení zdroje otázkou rozhodování mezi životem a smrtí. A o to v českém ani v nizozemském případě nejde. V kauze Olovo president Havel zastavil trestní stíhání Sabiny Slonkové a Jiřího Kubíka. Vytvořil tím dobré zázemí pro to, aby uvedení novináři mohli za rovných podmínek společně s ostatními bojovat za vyšší princip. Svým rozhodnutím se jednoznačně postavil na stranu svobody slova a práva na informace, neboť v mezích svých kompetencí dal účinně najevo, že nesouhlasí s tím, aby novinář, který kryje svůj zdroj, byl byť jen trestně stíhán, natož pak trestně odpovědný, či aby mu za to byl uložen trest. I duchovně zdravý soud nakonec dospěje k názoru, že novináři jednali po právu, že vykonávali zákonné právo na ochranu zdroje, jakožto nástroj ústavně zaručeného práva na informace a svobodu projevu. Havel omilostnil redaktory MF DNES. Právo chránit zdroj informací vyloží až soud. Prezident Václav Havel udělil milost redaktorům MF DNES Sabině Slonkové a Jiřímu Kubíkovi, tím pro polici ukončil stíhání za nadržování . Oba redaktoři - obvinění z trestného činu nadržování - ovšem trvají na tom, aby vyšetřování probíhalo dál. Kauza se tedy může dostat až před soud, který by však rozhodoval pouze o vině nebo nevině, nikoliv o trestu. Presidentův krok je významnou podporou obou obviněných novinářů. Spor by měl pokračovat. Jde totiž o obecný problém, zda u nás platí ochrana zdroje informací jako v civilizované Evropě, nebo nikoli. Slonková a Kubík se rozhodli milost nepřijmout proto, aby se u soudu potvrdilo, že jejich obvinění v kauze Olovo bylo neopodstatněné. Oba redaktoři MF DNES hodlají využít možnosti, které jim dává ústava. Chtějí, aby vyšetřování jednou provždy vyjasnilo, kdy novináři mohou chránit své zdroje. Žádný podobný případ tu totiž ještě nebyl. Tento názor potvrdili všichni oslovení novináři. Stíhání novinářů tedy bude nadále pokračovat. Pokud by se případ dostal až k soudu a redaktoři by byli odsouzeni, díky prezidentově milosti by nešli do vězení. Za trestný čin nadržování jim dosud hrozil až dvouletý trest, o rok víc než autorovi dokumentu Olovo Vratislavu Šímovi. Prezidenta o milost pro novináře nikdo nežádal. K práci policie patří ctít zásady lidských práv a to jakožto všemu nadřazený zákon. Policie stíhá kdeco, ale podstatné ji uniká. Tak až na tři roky může být odsouzen střelmistr, který 18. srpna řídil nezdařený odstřel v kamenolomu Plaňany na Kolínsku. O mužově obvinění z trestného činu obecného ohrožení rozhodne vyšetřovatel okresního úřadu vyšetřování. Podezření ze zavinění nehody nese nejen organizace, jež vedla nedostatečně geologickou dokumentaci, ale i její střelmistr. Do kompetence policie by však daleko více měla spadat činnost "střelmistrů" z ODS a ČSSD jejichž činnost vedla k veřejnému ohrožení občanstva Česka. Vždyť pouze přistoupením na duchovní zdraví může globalitou a globálně ubýt kriminality, té viditelné a především té veřejné leč neviditelné. Policie nyní objevila kamion plný lidí. Jednoho mrtvého a jednoho vážně zraněného uprchlíka objevili včera policisté v cisterně s kaolinem, v níž se skrývalo přes padesát cizinců především z Indie a Turecka. Cílovou zemí jejich poutě za lepším životem mělo být sousední Německo. Kamion pašující lidi byl včera brzy ráno kousek od hranic zadržen vlastně jen náhodou. Policie dostala upozornění, že poblíž Skalné stojí kamion s cisternou a z ní vylézají lidé. Vyjeli na místo a poblíž skutečně našli vůz odpovídajícího popisu. Uvnitř byla vrstva kaolinu a na ní igelit. Na něm ležel jeden mrtvý a jeden zraněný. Ostatní uprchlíci opustili skrýš ještě před policejní kontrolou a pohraničníci je pak půl dne honili po okolních lesích. Obdobný případ, ale s daleko tragičtějším koncem se odehrál před třemi měsíci ve Velké Británii. Celníci z přístavu Dover našli v kamionu s rajčaty 58 mrtvých těl. Příčina smrti: udušení. I v tomto případě se dostali do západní Evropy přes Česko. To nepatří mezi cílové země, běženci přes republiku směřují dále na Západ. Letos jich policie zadržela na dvacet tisíc. Běženci dříve utíkali přes Polsko, ale před třemi roky začali používat cestu přes Česko. Policie v tom našem případě zjistila, že oba cizinci si za svá zranění mohli zčásti sami. Za jízdy otevřeli cisternu a koukali ven. Zřejmě byli natočení zády ke směru jízdy, neboť si nevšimli, že se blíží most, a narazili do něj hlavami. Část běženců, které policisté během dne pochytali, byla v tuzemsku legálně. Šťastnější druhové prchali západočeskými lesy, což v tu chvíli českou policii proměnilo v lovce lidí. Uvedený příběh je v první řadě o Evropě a o svobodě. Evropa si myslí, že má imigrační problém. Přibývá xenofobie, extremistické strany rostou a politikové volí cestu nejmenšího odporu. Omezují kvóty vpuštěných, zpřísňují podmínky k získání azylu a nutí země za branami EU ke kaskádové strategii odhánění putujících nešťastníků. Němci tlačí na nás, my na Rumuny a Ukrajince. Předáváme si muže, ženy, děti a jejich životy uvízlé v okách hraničních sítí jako vadné zboží. Pohled na mapu a demografické trendy napovědí, že problémem Evropy, který opravdu má, je dlouhodobě neudržitelná uzavřenost jejích kultur. Ještě neudržitelnější je nadbíhání demokratických politiků xenofobním předsudkům. Kdo jiný než zvolení zástupci by měl lidi přesvědčit, že různost bude víc prospěšná než škodlivá? Že může rozhýbat usedlé sousedské kontinentální zvyky, schované pod intelektualizovanou nálepkou lokální identity? Čím dříve uvolní politikové pohyb duchovní revoluci po Evropě a čím dříve otevřou duchovní revoluci lidem zvenčí, tím lépe. Přistěhovalectví se nadá zakázat jako se nedá zakázat samo žití. Žádejme po našich politicích duchovní zdraví, na němž v budoucnu získáme. Duchovní revolucí pak ubude i mrtvých Asijců v cisternách. Dbát o duchovní zdraví vlastních politiků je důležitější než naděje parlamentních lídrů, že jejich "hlášení" ovlivní hodnocení, která na uchazeče vypracovává Evropská komise. Na parlamentních dokumentech lze vidět, jaký je stav mysli obyvatele EU, když se řekne Česko, Polsko nebo Maďarsko. Alespoň víme, s jakými předsudky a úsudky bude evropský Západ vůči nám přistupovat a jak se může chovat. A můžeme s tím něco dělat. Ve světě duchovně nemocných je právě o to více potřeba ombudsmana, proto duchovně nemocná ODS křičí, že ho nechce, vše prý zastane duchovně nemocné úřednictvo a soudnictvo. Jsou přece případy, kdy občan požaduje prověřit úředníky nezávislým orgánem. Pokud takový není, pak nepomůže podat ani pět odvolání ke krajskému ředitelství, poslal pět žalob ke Krajskému soudu a šest stížností k Ústavnímu soudu. Nadřízený úřad prý není kompetentní, krajský soud žaloby buď zamítne, nebo zastaví s odůvodněním, že jde o rozhodnutí, které nepodléhá soudnímu přezkumu. A Ústavní soud? Ten třeba sice zasáhne v prospěch žalobce, ale spor zatím definitivně neukončí. Do stejné situace se může dostat kterýkoli občan. Má obrovskou výhodu kdo je právník, ten si řadu věcí vyřídí sám. Zjednávat si na to advokáta se určitě nevyplatí. Ztracený čas, cesty na úřady či k soudům nutno přestat počítat. Textů stížností, odvolání a soudních rozhodnutí je tolik, že se v nich málokdo dokáže rychle zorientovat. Nástupem globalizace, globální pandemie duchovní nemoci neobyčejně narůstá potřeba ombudsmana. A to je také jeden z mnoha způsobů boje s globalizací. Nyní je řada na nás a na tom našem. Jediný nestraník ve vládě sociální demokracie Otakar Motejl počítá své poslední týdny ve funkci ministra spravedlnosti. Předsednictvo ČSSD oznámilo, že Motejl je jejich kandidátem na funkci veřejného ochránce lidských práv (ombudsmana). V případě, že by jej poslanci na jedné z příštích schůzí zvolili, znamená to konec jeho vládní kariéry. Ombudsman totiž nemůže být zároveň členem vlády. Ministr spravedlnosti, kterému pravicová opozice zamítla v poslední době tři zákony, je prý prototypem pro tuto novou funkci. O jejím zřízení poslanci rozhodli už před časem, ale dosud nebyli schopni se shodnout, kdo ji má zastávat. Motejlovo zvolení ombudsmanem a jeho odchod z vlády jsou velmi pravděpodobné. Kromě ČSSD totiž jeho kandidaturu na ombudsmana přímo podporuje i část ODS i další parlamentní strany. Je to jistě velmi vážný kandidát. Ze jmen, která prozatím zazněla, je asi největším favoritem. Jestliže by Motejl získal podporu pro svou kandidaturu u většiny senátorů a ztotožnil by se s ním i president Václav Havel (kandidáty na ombudsmana totiž vybírá Senát a prezident), sněmovna by pak mohla mít při volbě jediného kandidáta - Motejla. O svém odchodu ze Zemanova kabinetu Motejl uvažoval už několikrát, například když na jaře neprosadil ve sněmovně nový trestní řád. Od té doby neuspěl s několika dalšími předlohami. Sám si to vysvětloval tím, že ho znevýhodňuje jeho nestranickost. Uvědomoval si, že opakované prohry poškozují jeho prestiž v oboru. Pravý čas k důstojnému odchodu promeškal Otakar Motejl loni na jaře. Tehdy podlehl nátlaku Miloše Zemana a upustil od svého úmyslu rezignovat. Krachy šéfa resortu spravedlnosti jsou však i prohrou Zemana jeho kabinetu, vyznačujícího se nechutí k jakýmkoliv ambicióznějším projektům. Otakar Motejl byl jediný člen vlády, jenž předstoupil před parlament s něčím, co by bylo možné považovat za generální opravu resortu. Základní chybou Otakara Motejla bylo, že odmítal brát v potaz smlouvu ČSSD a ODS o stabilním zahnívání. Díky ní ministři ČSSD dobře vědí, že jakožto členové menšinové vlády nemají sebemenší šanci. Údělem jejich kabinetu je hrát při zdi v koridoru kontrolovaném Klausem a jeho lidmi. Tito ostří hoši nikdy nedovolí komukoliv z vlády, aby vstoupil do dějin jako úspěšný reformátor čehokoliv. Zatímco předešlé úvahy o rezignaci Motejlovi sociální demokraté rozmlouvali - tentokrát mu rozhodování sami usnadnili: navrhli jej na ombudsmana. V starobylých demokraciích bývalo považováno za největší fiasko, když politik ztratil dobrou pověst. V našich podmínkách se obecně rovná krachu a ostudě především ztráta funkce. Pro její udržení může jít pověst k čertu. Klidný, nenucený odchod ministra Motejla vnáší do vyšinutých poměrů zážitek normálnosti. Snad měl přijít o chvíli dřív. Již na jaře bylo jasné, že opozičněsmluvní pavlač nedovolí vzniknout dílu, jež by vstoupilo do povědomí lidí jako Motejlova reforma. I tak jsme však svědky něčeho nevídaného. Politik, který se přesvědčil o nemožnosti prosadit své vize v parlamentu, uvolňuje místo dalším. Odmítá ztratit prestiž předstíráním, že ještě může v této vládě něčeho dosáhnout. To není neúspěch. To je postoj člověka, jenž pečlivě měří své kroky nepsanými pravidly morálky. Motejlův ústup z vlády tedy není překážkou, ale znamenitým doporučením pro funkci ombudsmana. Stejně výmluvným jako jeho neokázalé, ale principiální hájení disidentů v těžkých dobách. Ochránce lidských práv by měl být paličák. Málokdo může předložit tak dobré vysvědčení o vlastní zaťatosti jako advokát, jenž po léta hájil práva obviněných v předem zmanipulovaných procesech, a když se stal uznávaným ministrem, odmítl přistoupit na kompromisy, v jejichž smysl nevěřil. Mnozí se ptají, jak chce Motejl účinně hájit práva občanů, trpících i těžkopádností justice, kterou nedokázal změnit. Snad právě frustrující zážitek boje s byrokracií, na niž je i člen vlády krátký, by mohl dodat exministrovi novou tvůrčí jiskru, schopnou oživit dosud matný portrét ombudsmana. S ideou ombudsmana se nám připomíná EU. Chceme-li tam, je nutné ho mít. Zajisté přispěje k vytvoření nového sociálního modelu a bez něho se EU jevíme dosti uboze. Oblast Evropy, která má potíže se zločinem, s romskými menšinami a se sexuální turistikou - tak vypadá obraz střední Evropy z pohledu Evropského parlamentu, jenž včera schválil zprávy o každé kandidátské zemi. Česko patří k těm, jejichž zpráva obsahuje nejvíce výtek a kritik. Zpráva o Česku upozorňuje však, že přijetí do EU je "spíše sociální, než administrativní proces" a že neznamená jen přijetí práva EU, ale i "zavedení nového sociálního modelu". Proto se europoslanci domáhají většího zapojení sociálních partnerů a nevládních organizací do tvorby politických rozhodnutí - zejména v oblasti rozvoje venkovských a okrajových oblastí. Napadají i slabou diskusi s českou společností o důsledcích vstupu do EU. Závažné problémy má podle nich republika v sexuální oblasti. Je kritizována za "sexuální turistiku, dětskou prostituci a pašování žen v pohraničních oblastech". Obvyklá pasáž o Benešových dekretech už nemá tu údernost jako dříve, kdy se parlament domáhal jejich revize. Jen oceňuje údajnou ochotu Prahy posoudit, zda dekrety nejsou v rozporu s právem EU. O to ostřeji kritizují europoslanci české soudy a vazby mezi elektronickými médii a politikou. Soudy potřebují "ihned program k zajištění své nezávislosti a účinnosti", pro média je nutné zabezpečit "politickou nezávislost". Stejně tak si muselo Česko dát líbit výtky za odklad privatizace Telecomu a připomínky k jaderné bezpečnosti. Žádost Zelených, aby s Temelínem Česko do EU nesmělo, byla sice odmítnuta, ale poslanci zopakovali požadavek Rakouska na "posouzení ekologických dopadů" jaderných elektráren. Životní prostředí je další slabinou Česka. Poslanci se pozastavili nad tím, jak pomalu probíhá i zavádění těch evropských ekologických direktiv, které si nevyžadují velké náklady, například ustanovení na ochranu ptáků. "Naléhavou záležitostí" je v Česku i "vystupňování boje s korupcí". Parlamentní zprávy sice nemají žádný právní účinek, ale vyjadřují názor významné instituce EU. Kvůli své stručnosti jsou dostupnější pro širší publikum než velké hodnotící zprávy Evropské komise. Navíc se zveřejňují před hodnocením komise ve snaze ovlivnit její verdikt. Přes mnohou vládu elit nelze EU upřít demokracii jejíž přímým provedením je referendum. Nám se zda divné, že někdo může o EU uvažovat jako o diktátu. A činí tak právě Dánové, hlasující v referendu o svobodě. Mnoho je pohledů na výsledek dánského odmítnutí Evropské měnové unie. Míru moudrosti jejich činu ukáže teprve budoucnost, totiž zda se razantně rozhodli uchovat si svobodu volby. Poděkujme jim. Ve druhé polovině 80. let nabral na síle impuls sjednotit Evropská společenství společnou měnou, ale tak rychlé vytvoření jednotné evropské měny je ukvapeným a potenciálně nebezpečným krokem. Z čistě hospodářského hlediska je zavedení eura kladem. Jedna měna místo dvanácti (Řecko se připojí v lednu) usnadňuje práci obchodníkům, podnikatelům, bankéřům a eurokratům. Jenže měna je víc než souhrn odborných položek. Je záležitostí tradice, někdy i mnohasetleté. Tím je neviditelnými emočními nitkami spojena s národní kulturou. Panovníci a národní symboly na mincích a bankovkách nejsou jen ozdobou, nýbrž vyjádřením hluboce cítěné příslušnosti k jednotné kulturní historii. A co je důležitější, měna je výrazem suverenity státního prostoru. V podmínkách moderní evropské obce je tak spojena s demokracií a svobodou onoho kulturního prostoru. Existuje jako jeho důležitá veličina a je jedním z témat jeho demokratické rozpravy, což není a nesmí být jen rozprava odborná. Nikdo nežádá, aby o monetární politice rozhodovala ulice. Vyjmete-li však odborníky a politiky z demokratické debaty, přestanou po čase cítit potřebu vytvářet pro svá rozhodnutí kulturní konsensus mezi občany. Euro je dnes záležitostí elit ve Frankfurtu, Bruselu, Štrasburku, Berlíně a Paříži. Protože neexistuje celoevropská demokratická rozprava, není tu jednotný jazykový a kulturní prostor, není ani politika centrální banky ve Frankfurtu součástí demokratické výměny názorů. V čase míru a prosperity na tom tolik nezáleží, neboť počet nespokojenců není tak velký, aby dokázal evropskou loď nebezpečně naklonit. Přijdou-li však opravdové krize, nebudou mít evropské elity o co se opřít. Dánské referendum a některé vylekané reakce evropských politiků na ně potvrdily odtrženost elit. Eurooptimisté sjednocují kontinent dle svých upřímných představ dílem bez informovaného souhlasu občanů a dílem proti vůli jejich podstatné části. Z tohoto důvodu byl sám fakt dánského plebiscitu nyní absurdní. Představme si totiž, že by se Dánové rozhodli pro EMU poměrem 51:49. Kodaň by přistoupila k euru přes odpor poloviny občanů, tedy bez konsensu potřebného v tak podstatné otázce. Je to, co eurofilové chtějí? Domnívají se snad, že svými odbornými argumenty vždy něco protlačí a občané si nakonec zvyknou, že jejich vliv na politiku mizí? Pokud ano, hrají si s ohněm. Jejich uspěchaná politika může ohrozit mnohé z toho, co se v západní části kontinentu od konce druhé světové války podařilo. Vlastní logikou směřuje euro k nějaké verzi spolkového nadstátu. Evropa by tak skutečně jednou mohla a měla vypadat. Jenže k tomu musí nejdříve vzniknout všeobecně cítěná evropská identita, jednotný jazykový prostor a musí se také sblížit kulturní ráz mnoha evropských oblastí. To se nestihne za dvanáct let. Dokonce je možné říci, že v jistém smyslu lze takovému vývoji pouze napomoci chytrou strategií, nelze jej však nadiktovat. Pokud máme někde začít, pak tím, čemu se mnozí eurokraté dnes brání: úplnou liberalizací pohybu lidí a pracovní síly vůbec v celoevropském měřítku, včetně zemí jižní a jihovýchodní Evropy. Ani tak nemá náš kontinent spolkovou podobu předurčenu ve hvězdách. Politikové by se měli smířit s představou, že k ní nakonec nemusí dojít. Svoboda je důležitější hodnotou než jednota. Dánští voliči postavili federaci EU na hlavu svým rozhodným odmítnutím jednotné evropské měny. Překvapivě snadné vítězství Dánů hlasujících proti euru nad jeho stoupenci ukázalo, že se EU bude muset zamyslit nad obavami veřejnosti o svrchovanost země, bude-li chtít vyhrát v případném referendu. A proto ten strach elity před ním. Lidé samozřejmě myslí na zaměstnanost a hypotéky, ale nebudou hlasovat pro euro, když nevyhrají spor o svrchovanost. Pokračující slabost eura, která vyvolala značné obavy v minulém týdnu, vedoucí až k rozsáhlé intervenci centrální banky, sotva přesvědčila v této záležitosti. Je to v pravomoci každého lidu, když se mu dá příležitost v referendu. Dánská zkušenost ukázala, že pokusit se obejít debatu o svrchovanosti kolem eura je scestná strategie. Hlasování v Dánsku odhalilo propast mezi jeho politickým vedením a většinou obyvatelstva - zatímco voliči řekli ne euru, vláda potvrdila, že bude pečlivě dodržovat pravidla eurozóny. Pro demokracii by bylo férovější, kdyby vítězové referenda nyní mohli nastoupit do úřadu. Novou reformní smlouvu musí Dánové také schválit v referendu a bez reformy nepřijmou ostatní země EU vstup nových členů. I kdyby euroreferendum v každodenní politice brzy zmizelo z pořadu dne, neznamená to, že dánský postoj nemůže mít dlouhodobé následky. Je-li to součást rozkolu mezi severní a západní Evropou, je to velmi vážné. Referendum se pak dá vyložit jako poselství, že část zemí EU chce dvě třídy členství. Všichni odpůrci eura v EU jsou dnes v severní Evropě - vedle Dánů to jsou Švédové, a hlavně Britové. Dánské ne je i hlasem proti velkým politickým projektům EU. Dánské ne nám klade otázky. Mír, bohatství a moc dnešní Evropy jsou založeny na spojení a spolupráci slabých a nedosti silných. Evropa se k této cestě obrátila po století válek. Ale jak ukázalo dánské referendum, ne každý jde touto cestou rád. Dáni svým hlasem připomněli, že pro obyčejné lidi z malých zemí je tato cesta zvláště obtížná. Integrovaná Evropa je stále tlačí do byrokratických změn. Při nich se jejich země pohybují na hraně mezi skutečným vlivem na osud EU a pouhým fraškovitým přitakáváním. Dánové ve čtvrtek jasně řekli, že to druhé nechtějí a že by byli vůbec raději, kdyby se v nynější příznivé situaci žádné změny nedělaly. Přicházející vlnu změn jejich hlas asi nezastaví - postoj Dánů by musely přijmout i další země EU, což je nepravděpodobné. Jejich ne však připomíná, jak naléhavě nutné je řešit otázku, zda a jak si může malá země (Dánsko nebo Česko) udržet viditelně respektované místo vedle mnohem silnějších. Odmítnutí eura nebo dalších evropských projektů tuto otázku nezodpoví, a jak sami Dánové dobře vědí jejich měna je dvacet let vzorným přívěskem marky/eura. A nyní bude muset být ještě vzornější, nechce-li se dostat do izolace, a tím pod tlak finančních spekulací. Jinak řečeno, i po lidovém NE se jejich elity budou chovat, jako by se řeklo ANO. Nic jiného jim nezbývá, pokud nechtějí jen stát stranou. U svých kolegů najdou pro svůj přístup jistě nejvřelejší pochopení. Avšak tím nevyřeší problém, jak může mít malá země vliv na velké věci. Je otázkou zda plná účast na integračních projektech EU je jedinou cestou. Tyto otázky musí řešit každý, kdo soudí, že integrační cesta dává výhody jen těm mocnějším a slabé odsouvá bokem. Jinak musí počítat s tím, že se sílící integrací povede pouhé NE jen k větší závislosti na těch mocných - nebo na slabých, kteří si i ve velkých věcech dovedli své zájmy pojistit. Ano globalizací tu máme novou totalitu. Velké leč duchovně nemocné nadnárodní instituce jsou prý zárukou demokracie. Zárukou demokracie je však demokracie kultur. Šéf "vlády" EU Romano Prodi europoslancům předložil jasnou vizi budoucnosti: silnější EU, která bude demokracií bohatší o Čechy, Poláky a další národy. Bez demokracie kultur v EU vznikne situace ohrožující demokracii v celé EU. Pouhá spolupráce demokraticky zvolených vlád není dostatečně spolehlivou zárukou vlády zákona a demokracie v EU. Mezivládní model prý vede jen ke dvěma výsledkům: buď promění EU v mezinárodní diskusní klub, nebo bude klamat lidi vytvářením nových a nových těles, které budou vyňaty z jakékoli demokratické kontroly - a jež budou pravou vládou byrokratů což je nynější praxe, kdy velké členské země převádějí stále více klíčových rozhodnutí do svých rukou. Prodi žádal, aby se ekonomickou politikou, obranou i otázkami spravedlnosti zabývaly všechny orgány EU, ne jen členské státy, jak je to podle dosavadní smlouvy o EU. Jsme v paradoxní situaci, kdy i diskuse patnácti ministrů o tak citlivých otázkách, jako je trestní právo a policejní spolupráce, unikají kontrole parlamentu a soudního dvora. To nemůže pokračovat. Zmatená struktura rozhodování v EU, kdy některé věci dělají jen státy a jiné i ostatní orgány, oslabuje EU. To je podle Prodiho živná půda pro opakování toho, co zná Evropa z Balkánu i z nynější ropné krize - tehdy "byla potřeba jednotné odpovědi zřejmá - stejně zřejmá jako naše neschopnost zajistit ji". To je však jen menší z mnoha nebezpečí. Nedáme-li si pozor, abychom zachovali klíčové prvky ústavní architektury, jak je navrhli a uskutečnili otcové-zakladatelé, zvrátíme některé z výdobytků, které dnes považujeme za normální: demokratickou odpovědnost, legitimitu a vládu zákona, varoval Prodi. Podle něho je jedinou zárukou demokracie v Evropě rovnováha tří klíčových institucí v Evropě - Rady ministrů, kde každá členská země prosazuje své stanovisko, Evropské komise, která navrhuje společná stanoviska, a Evropského parlamentu, jenž zastupuje obyvatele EU. Pouze komunitární systém s jeho kontrolními mechanizmy a protiváhami nabízí nejlepší možnou záruku hodnot, kterých si ceníme. Ano tak lze také vyjádřit potřebu synergismus kultur Evropy. Synergismus lidí má obrovskou sílu. Evropské protesty proti drahé ropě jsou ilustrací takového procesu. O pozoruhodnosti tohoto procesu svědčí také revoluce v Jugoslávii. Srbové vyšli proti režimu. Statisíce demonstrantů ovládly Bělehrad. Statisícová demonstrace srbské opozice v Bělehradě se změnila v dosud největší útok na režim jugoslávského prezidenta Slobodana Miloševiče za třináct let jeho vlády. S armádou za opozici vyjednával bývalý náčelník generálního štábu Momčilo Perišič, který má vlastní politickou stranu a je členem opozice, a je to jeho zásluha, že armáda během dne nezasáhla. Stoupenci opozice se do hlavního města sjížděli z celé země. Policie jim nekladla významný odpor. Do Bělehradu se nakonec sjelo na půl milionu stoupenců sjednocené srbské opozice. Poté, co jugoslávský ústavní soud oznámil, že zmanipulované prezidentské volby ze 24. září jsou neplatné a mají se opakovat, dav opozičních příznivců zaútočil na budovu federálního parlamentu, symbol moci, a na státní televizi, hlavní propagandistický nástroj režimu. Obě instituce byly nakonec zapáleny a příznivci opozice je obsadili. Policie přitom kladla jen minimální odpor slzným plynem. Nakonec ustoupila a část policistů dokonce přešla na stranu demonstrantů. Některé městské čtvrti byly během dne bez elektřiny, v Bělehradu také přestala na čas fungovat síť mobilních telefonů. Do města mezitím přijížděli další a další příznivci opozičního hnutí. Představitelé režimu se zcela vytratili. Jedinou známkou aktivity bezpečnostních sil po kapitulaci policistů u parlamentu a televize v centru města byla kolona maskovaných a obrněných vozů, která večer projela středem města. Situaci v centru Bělehradu popisují jako bouřlivou a nadšenou. Opozice vyzývala bezpečnostní síly režimu, aby se přidaly na její stranu. Podceňování synergismu nakonec vždy revolucí vede k nápravě. Nejlepší je, když je to formou revoluce rychle a bez války. To se nedá říci o konfliktu Izraelců a Palestinců. Malá příčina ve formě provokace představitele Izraele na posvátném území Palestinců měla za následek obrovskou aktivaci Palestinců. Po několika dnech krveprolití na palestinských územích se včera šéfka americké diplomacie Madeleine Albrightová a její francouzský kolega Jacques Chirac pokoušeli v Paříži ukončit vážnou krizi na Blízkém východě, která už překračuje izraelsko-palestinský rámec. Mezitím pokračovaly na různých místech srážky mezi Palestinci a izraelskými vojáky. Jednání byla velmi dramatická. Podle agentury Reuters během jednání Jásir Arafat vyběhl z jednací síně a křičel, že to není lidské, že to nemůže přijmout a mířil k autu. Albrightová vyběhla za ním a nařídila strážím americké ambasády: "Zavřete brány!" Arafat se pak vrátil po chvíli zpět k jednacímu stolu. USA a Izrael se musí naučit synergismu a nikoli jako dosud politice síly. Jak bylo dříve řečeno duchovně nemocná vláda USA a Izraele nechaly zajít situaci vyhrotit na úroveň, kdy už běh událostí sotva půjde zvrátit. Akutně hrozí, že iniciativu v palestinských řadách rychle převezmou islámští extremisté. Varovný je i fakt, že se na stranu bouřících davů otevřeně přidávají i izraelští Arabové, kteří až doposud zachovávali v podobných situacích zdrženlivost. Velvyslanci členských států Ligy arabských států (LAS) se sešli včera na mimořádném zasedání, aby projednali situaci ve východním Jeruzalémě. Liga požádala Radu bezpečnosti OSN, aby vytvořila komisi, jež by vyšetřila "zločiny a masakry" spáchané izraelskou armádou a ty, kteří jsou za ně odpovědni, pohnala před mezinárodní soudní tribunál. Obrázek Izraele na mezinárodní scéně utrpěl za poslední dny nenapravitelnou škodu. Svět opět vidí prostřednictvím televizí snímky, na nichž stojí Izraelci s automaty proti Palestincům vyzbrojeným pouze kamením; Izrael se zase musí bránit a Palestinci mají opět mnoho sympatií. Pro Izrael a USA se to rovná diplomatické zkáze. Váhy se přiklonily na stranu Palestinců. Šaron se totiž provokativně vydal k místu, kde leží třetí nejposvátnější místo islámu, a to v době, kdy další osud rozhovorů závisí právě na shodě ohledně východního Jeruzaléma. Svět soudí izraelské zákroky proti kamení a považuje je za nepřiměřené. Aniž lidé věděli, kdo nese odpovědnost, Izrael je souzen, protože je v roli Goliáše a proti palestinskému Davidovi. To je poučné v situaci, kdy i u nás jestřábi horlí pro zabíjení demonstrantů. Pohrdáním synergismu se Izrael ocitl na pokraji války Více než třicet mrtvých, stovky zraněných, výhrůžky pumovými útoky proti civilistům, spekulace o možném střetu mezi Araby a Izraelci - to je tragická bilance po čtyřech dnech nepokojů, které začaly v Jeruzalémě. Palestinci a Izrael jsou na pokraji války. Představitelé různých extremistických islámských skupin v arabských zemích pak Palestince o víkendu k rozpoutání války přímo vyzvali. Přestože se obě strany konfliktu dohodly ještě včera v noci na vyhlášení příměří, komentátoři připomínají, že situace je skutečně velmi vážná. Jen během včerejška zahynulo v Jeruzalémě a na palestinských autonomních územích jedenáct lidí a více než 70 jich bylo zraněno. Celkový počet mrtvých tak stoupl na 35 (z toho jsou dva izraelští vojáci) a zraněných evidují palestinské nemocnice více než 700. Z vyvolání pouličních bojů, které jsou nejhorší za několik posledních let se vzájemně obviňují obě strany. Na jednom se však shodují - důvodem je Jeruzalém a jednání o jeho budoucnosti. Na vině je tuhý racionalizmus vzdělání politiků především univerzit. Ti když se dostanou do vrcholných politických funkcí si myslí, že stejně racionalisticky mohou řídit Skutečnost. Karikaturou v tom je Čína. Kontroverzní politiku, která nutí rodiny, aby měly pouze jedno dítě, si čínské úřady dvacet let po jejím zavedení pochvalují. Dokonce natolik, že tisk podřízený komunistické straně, nyní začíná vyzývat k jejímu uzákonění. Mít více než jedno dítě tak možná už brzy Číňanům zakáže zákon. Uvedená populační strategie prý byla velice úspěšná. Od roku 1980 pomohla předejít přinejmenším 250 milionům porodů. Nucené rodičovské plánování zmírnilo růst počtu obyvatel pod jedno procento ročně. Ovšem i tak bude v "říši středu" každý rok přibývat deset milionů lidí, tedy celá nynější populace Česka. Podle letošních odhadů žije na čínském území přibližně 1,267 miliardy obyvatel, pětina všech pozemšťanů. Čína si stanovila do roku 2050 stabilizovat počet svých obyvatel na 1,6 miliardy. Striktně se politika jednoho dítěte vyžaduje ve městech, kde za její porušení následují citelné finanční sankce. Ovšem na venkově, kde dosud žije 870 milionů Číňanů, povolují úřady rodinám i druhé dítě, zvláště když první je holčička. Kritikové tvrdí, že tato nařízení mnohdy vedou k zabíjení novorozeňat ženského pohlaví, neboť Číňané tradičně preferují mužské potomky. I z tohoto důvodu muži početně převyšují ženy o zhruba šedesát milionů. I v Evropě máme naději, že nám životní styl bude určovat dirigizmus Evropské komise. Ne na všechno může stačit byrokratický předpis. Bez kultury chce EU odolávat chaosu globalizace a kde to nezvládne dodatečně použít racionalistického dirigizmu. Bez kultury chce zajišťovat kvalitu žití jakožto předpoklad prosperity. Kde samo podnikání není založeno na kvalitě žití, tam kvalitu nelze nařídit. Propukající aféry s nekvalitou potravin varují. I u nás téměř šedesát procent trvanlivých salámů a třicet procent instantních káv z těch, které v posledních měsících kontrolovala Česká zemědělská a potravinářská inspekce, nejsou tím, zač je výrobci či prodejci vydávají. Inspekce o tom informovala v Brně na tiskové konferenci o kontrole falšování potravin. Zákon o potravinách sice pojem "falšovaní" přímo nedefinuje, ale zakazuje uvádět do oběhu potraviny klamavě označené. A právě takové jsou instantní kávy, které kromě pravé kávy obsahují různé náhražky, nebo trvanlivé salámy, jež neodpovídají požadavkům na trvanlivé masné výrobky. Instantní káva musí být vyrobena pouze z pravé zrnkové kávy. Osm z osmadvaceti výrobků odebraných v červnu v supermarketech a na tržištích přitom obsahovalo kávovou náhražku. Šlo o slovenské kávy Maxin a Černá touha, dva brazilské výrobky značky Café Pelé, dvě kávy Internacional Café Selecto z Mexika a dva výrobky tuzemského původu - Brasil Café od Luďka Pištěka z Havířova a Instant Café Klasik z Balíren Havířov. Spotřebitele klamou i někteří výrobci salámů. Z dvaapadesáti vzorků trvanlivých salámů inspekce označila za nevyhovující jedenatřicet. Obsahovaly víc vody, než mají mít trvanlivé salámy, které by měly vydržet minimálně jedenadvacet dní. Znamená to, že není trvanlivý a dříve se zkazí. Z osmnácti výrobců, jejichž produkty inspekce podrobila kontrole, měl nejvíce nevyhovujících výrobků - čtyři ze čtyř - Masokombinát Valašské Meziříčí. Všechny falšované výrobky byly staženy z prodeje a s jejich prodejci bylo zahájeno správní řízení, na jehož konci čekají pokuty. Jak budou vysoké, inspekce zatím neprozradila. Záleží na jednání s kontrolovaným prodejcem. Jinými sankcemi postihne supermarkety, jinými trhovce. Při stanovení výše pokut totiž záleží také na tom, kolik zboží je uvedeno do běhu, jak prodejce reaguje na kontrolu. K falšovaným salámům a kávám lze ještě zařadit i burčák, kde inspektoři v šesti případech z třiačtyřiceti zjistili vyšší obsah alkoholu. Jeden vzorek, který byl poslán k analýze do laboratoře ve Francii, byl ředěn vodou. Ačkoliv se inspekce při svých kontrolách zaměřuje především na zdravotní nezávadnost potravin, falšování považuje za neméně závažný problém. Těmito akcemi chrání nejen spotřebitele, ale i poctivé výrobce, aby nabyli vytlačeni z trhu těm nepoctivými. Direktivní přístup k zajištění kvalitního stylu žití se však globalizací míjí účinkem. To lze zajistit pouze odpovídající kulturou zdravého ducha. Bez takové prevence každá generace stárne a je víc nemocná, nejen ta paneláková. Zdravotní stav důchodců se horší. Jsou více fyzicky i psychicky nemocní, než byli v jejich věku lidé před časem. Stárnou totiž generace, které prožily život v izolaci. Na stáří se teď projevuje jejich životní styl i opuštěnost. Kdysi se žilo v rodinných domcích, na statcích. Bylo běžné, že mladší se postarali o starší příbuzné. Dnes, když se děti odstěhují, rodiče zůstanou na stáří sami. Mladí pak nemají čas ani síly jezdit přes celé město se o ně postarat. Někteří staří lidé zůstávají bez pomoci příbuzných z vlastního rozhodnutí tak dlouho, až se jejich zdraví kriticky zhorší. Jiní by péči v domově důchodců vítali, ale není tam pro ně místo. Proto vyčkávají, a jejich zdraví se tím zhoršuje. V příštích letech se situace nebude vyvíjet k lepšímu. Už nyní téměř všechna města evidují mnohem více žádostí o umístění do penzionů a domovů důchodců, než kolik v nich je míst. Odborníci na sociální problémy považují za budoucí řešení potíží s nadbytkem starých lidí zlepšení pečovatelských služeb přímo v rodinách. Nemůžeme stavět nové a nové domovy pro důchodce. Lepším směrem je zlepšit terénní sociální služby. Tíživou situaci s byty chce vláda zalátat tím, že paneláky dostanou injekci. Majitelé chátrajících panelových domů, kteří se rozhodnou pro jejich opravu, budou moci už během tohoto podzimu požádat o finanční pomoc stát. Podporu oprav panelových domů schválila vláda a ještě během letošního roku na ni může použít 350 milionů korun. Pro příští rok pak počítá s tím, že na opravy paneláků přispěje až šesti sty miliony korun. Obce, družstva i společenství vlastníků, jež si vezmou na opravu panelových domů úvěr u hypoteční banky či u stavební spořitelny, tak získají šanci, že za ně stát zaplatí tři procenta z úroků. Pokud tedy banka bude úročit půjčku deseti procenty, zaplatí majitelé domů jen sedmiprocentní úrok. V okresech postižených vysokou nezaměstnaností pak stát nabízí dokonce úhradu až pěti procent z úroků. U některých domů se už opravy nedají příliš odkládat. Ovšem důrazný pozor na to, zda si majitel paneláku zvýhodněnou půjčku může dovolit a z čeho ji bude splácet. To nebude snadné. V panelových domech se nyní nachází téměř třetina všech bytů v Česku a bydlí v nich zhruba 1,2 milionu rodin. Část už je ve stavu, že jejich užívání bez rekonstrukce ani není možné. Kompletní oprava jednoho bytu v panelovém domě, která by mohla prodloužit jeho životnost o dalších padesát let, stojí podle odhadů ministerstva pro místní rozvoj průměrně 290 tisíc korun. Už několik let mohou majitelé domů požádat stát o dotaci, která jim uhradí až polovinu nákladů na opravu paneláku. Podmínkou je však havarijní stav domu. Nový program podpory oprav panelových domů se od toho dosavadního liší hlavně tím, že nabízí pomoc při kompletní obnově domu. Nikoliv jako dosud jen v havarijních případech. Se státní pomocí tak obce, družstva či jiní vlastníci mohou provést menší inovace. Při rekonstrukcích paneláků navíc mohou obcím, družstvům či bytovým společenstvím pomoci nově zřizovaná regionální poradenská centra. Ta se budou nacházet ve všech větších městech, a to většinou při místních výzkumných ústavech, při vysokých školách, v pobočkách Komory architektů, ale i u soukromých firem. Tato střediska budou také u každé žádosti o zvýhodněný úvěr potvrzovat, že daný projekt splňuje podmínky pro získání státní pomoci. Konečné slovo o udělení podpory však bude mít ministerstvo pro místní rozvoj. Od příštího roku se bude státní podpora oprav panelových domů platit z nově zřízeného Fondu bydlení, do kterého včera vláda slíbila převést pro příští rok sedm miliard korun z privatizace. To jsou však opravdu pouze záplaty a žádná vyhlídka na prosperitu dávající možnost si koupit byt. Injekce do prevence v dohledu žádná. Vše se chce řešit racionálně až na základě projevu a nikoliv příčiny. Proto je globalizace rakovinou lidstva a musí se řešit tak jako rakovina, především prevencí. A taková prevence je záležitostí metamanažmentu žití. Povědomí o prevenci metamanažmentem žití je zatím bohužel nízké. V osvětě je velký dluh. A světovou duchovní revolucí takovou prevenci musíme podstoupit co nejrychleji. Oteplování planety je faktem. Uplynulé desetiletí bylo nejteplejší za minulých tisíc let. K tomuto závěru dospěl mezinárodní vědecký tým na základě analýzy vzorků odebraných z ledovců v pohoří Himálaj. Uplynulých 10 let, a koneckonců posledních 50 let, bylo nejteplejším tak dlouho trvajícím obdobím milénia. Výsledky testů prý nasvědčují tomu, že nejteplejší období v uplynulých desetiletích bylo zaviněno znečištěním životního prostředí způsobeným člověkem. Někde nepředstavitelné sucho, jinde potopy. Při pohledu ze vzduchu vypadají nyní velké části Bangladéše a východní Indie jako gigantická jezera, z nichž jen tu a tam trčí ostrůvky pevné půdy. Voda tu neuzdravuje, naopak přináší zkázu a smrt. Téměř "biblická" potopa, která tento region postihla v důsledku nejhorších monzunových dešťů přinejmenším za posledních dvacet let, si vyžádala téměř tisíc lidských životů. Miliony lidí se ocitly bez střechy nad hlavou a hladovějí, odkázány na skrovnou humanitární pomoc, jež se do vesnic mnohdy zcela odříznutých od světa dostává jen s největšími obtížemi. Odklízí se mrtvá těla jako po zuřivé válce. Všude se válejí zdechliny tisíců zvířat. Na tři miliony Bangladéšanů byly nevídaným přílivem vody přinuceny opustit své domovy. Provizorní záchranné tábory zdaleka nestačí všechny pojmout. Ještě horší je situace v indickém Západním Bengálsku, kde ztratilo domovy na šestnáct milionů lidí. Úřady přiznávají, že tak dramatické škody způsobil především fakt, že potopa přišla doslova ze dne na den bez varování. Bangladéš úpěnlivě žádá mezinárodní společenství o pomoc. Doma však boj s povodní komplikuje stávková vlna organizovaná opozicí. Právě globalizace vyžaduje schopnost globální akce. Máme zde olympiádu a také olympiády finančníků, národů. Té v Sydney můžeme přát na shledanou v Aténách 2004. Byly to prý nejlepší hry vůbec. Olympiáda, prostoupená přátelským duchem Australanů, se vyznačovala odvážným modernismem sportovních staveb, téměř dokonalou organizací i mnoha vynikajícími výkony především v plavání a strhujícími souboji v atletice. K olympijským rekordům přispěl i Internet. Na webové stránce her www.olympics.com bylo zaznamenáno devět miliard vstupů. Vstupenek se pak prodalo 6,8 milionu - byly to lidové hry. Sportovního ducha her nejvíce narušily dopingové aféry. Celkem bylo pozitivně testováno jedenadvacet sportovců, a objevily se proto názory, že hry by si zasloužily pojmenovat Drogovou olympiádou. Co se však ukázalo naprosto jedinečné, byl enormní zájem o ně. Média v tisícových uhoněných davech, publikum každý den ve stotisícovém nadšeném množství, u televizorů v miliardách. I počty zástupců sponzorů, oné zákulisní mocné síly, se tiše, spíš zpovzdáli, zařadily do tohoto defilé. Svět víc než kdy jindy uznal hry a žil v olympijské horečce. Proč ale tolik nadšení, proč vzedmutá vlna bratrství i nacionálních emocí? Olympiáda je především ohromná show. Lidstvu je však spíše třeba dlouhodobé olympiády v soutěži o duchovní zdraví. Globalizací potřebujeme olympiádu kvality žití. K takové průběžné olympiádě výborným prostředkem je Internet. Obstrukce proti Internetu ve své podstatě nechť vlastně znamenají obstrukce proti kvalitě žití. Je třeba stíhat každou monopolizaci na Internetu. V tomto duchu antimonopolní úřad potvrdil pokutu dva miliony korun, kterou udělil Českému Telecomu. Ten podle názoru úředníků zneužil svého dominantního postavení na trhu, kdy odmítl v lednu 1999 uzavřít dohodu se společností Dattel o poskytování poměrné části příjmů z internetového volání mezi jejich sítěmi. Pro synergismus je Internet báječnou možností. Už i společnost ČEZ na Internetu připravila zejména pro rakouské a německé občany speciální webovou stránku o jaderné elektrárně Temelín. Na adrese www.temelin-besuch.cz, která je v české a německé verzi, bude také možné sledovat denně od 18. do 21. hodiny přímým přenosem dění v řídícím centru Temelína. Smyslem internetové stránky je prý především zmírnit obavy Rakušanů a Němců z elektrárny. Skutečné zmírnění může ale způsobit pouze duchovní zdraví provozovatele, což zdaleka zatím nehrozí. Právě pro onu olympiádu synergismu je třeba Internetu věnovat stálou pozornost. Pro mnohé je Internet oříšek nad oříšky. Americký soud již v červenci rozhodl, že se Napster provinil porušením autorských práv, a proto soudkyně Marilyn Hallová firmě nařídila, aby do řádného soudního procesu svou činnost ukončila. Americká společnost Napster, která umožňuje zdarma stahovat hudební soubory z Internetu, může i nadále pokračovat v činnosti. Odvolací soud v kalifornském San Francisku totiž nerozhodl, jak s případem naloží. Zavřít Napster se přitom snaží sdružení Recording Industry Association of America (RIAA), které jeho chování považuje za porušování autorských práv. Soudci jsou pro RIAA méně nakloněni, i když na druhou stranu nejsou ani spokojeni se zachováním současného stavu. RIAA reprezentuje monopolní zájmy největších nahrávacích firem na světě, přičemž očekávané rozhodnutí soudu se obecně považuje za klíčové pro další vývoj v této oblasti. Podle toho, jak soud rozhodne v případu Napster, se totiž bude posuzovat i to, jakým způsobem bude možné on-line distribuovat hudbu, filmy či knihy. Olympiáda na Internetu teprve začíná, je konec pomalého a drahého připojení k Internetu. To dnes hlásají nejen nováčci na telekomunikačním trhu, ale rozhoupal se i tradiční zprostředkovatel spojení s webem, monopolní Český Telecom. Místo nejobvyklejšího připojení pomocí telefonní linky a modemu se uživateli Internetu nabízí řada kvalitnějších možností, jejichž cena stále klesá. Přestože většina společností zatím láká převážně malé firmy a podnikatele, nabídka začíná být zajímavá i pro domácí uživatele. Firma Tele2 má od března licenci na provoz bezdrátového připojení k Internetu a přístup k němu zajistí do dvou týdnů komukoliv v dosahu svých vysílačů v Praze a Brně, později v dalších velkých městech. Za zapojení si firma účtuje 7 tisíc a měsíčně 1250 korun. Nic dalšího zákazníci Tele2 neplatí. Za to firma garantuje ve srovnání s běžnou digitální ISDN linkou od Telecomu nejméně dvojnásobnou rychlost připojení a možnost stáhnout si volně 200 megabajtů dat. To představuje zobrazení asi 3 tisíc běžných webových stránek. Český Telecom, který sám nedávno zlevnil ceny připojení k Internetu, připravil na říjen zvláštní cenovou nabídku. Za necelých tisíc korun si každý zájemce o rychlejší připojení k Internetu může nechat zřídit linku euroISDN a nahradit jí klasickou telefonní linku. Místo jednoho telefonu, případně vytáčeného připojení, dostane od Telecomu za čtyři a půl tisíce korun dvě analogové linky. Může pak například používat telefon či fax a zároveň být připojen k Internetu. Před zveřejněním nabídky stála tato služba téměř 7 tisíc korun. Na rozdíl od bezdrátového připojení k webu, kdy zákazníci platí pouze měsíční paušál za přenesený objem dat, si ovšem Telecom účtuje dobu strávenou na Internetu podle svého ceníku. Podobně jako Tele2 už nabízí rychlejší připojení k Internetu prostřednictvím sítě Českých Radiokomunikací také společnost Contactel. Ta si měsíčně za přenesená data do 300 megabajtů účtuje necelou tisícikorunu a podle rychlosti připojení ještě dva a půl tisíce korun. Instalace takové linky dnes přijde na patnáct tisíc korun. Podle zástupců telekomunikačních společností ovšem ceny pro domácnosti za připojení k Internetu spadnou ještě více po novém roce. Potom totiž budou moci firmy nabídnout připojení k Internetu spolu s hlasovými a dalšími službami. Právě pro ovládnutí Internetu duchovně nemocnými je třeba urychlit olympiádu synergismu či metaolympiádu. Bez toho Internet hrozí škodit. Tak třeba amatérská výbušnina vyrobená podle návodu na počítačové síti Internet vážně zranila osmnáctiletého mladíka, který s nebezpečnou látkou experimentoval. Internetové návody na výrobu výbušnin jsou nebezpečné. Návody neříkají, jaký má být poměr látek, čistota nebo postup výroby. Vyrobená výbušnina je nestabilní a může explodovat naprosto nečekaně. Metaolympiáda na Internetu je cítit na každém kroku. I americké ministerstvo spravedlnosti požádalo odvolací soud, aby urychlil harmonogram předkládání písemných argumentů společnosti Microsoft, která se brání nařčení z porušování protimonopolního zákona. Vláda je přesvědčena, že je nutné celý proces urychlit, neboť jde o zásadní rozhodnutí v mimořádně důležitém odvětví ekonomiky. Americký kabinet žádá, aby byl odvolací proces ukončen ještě do konce letošního roku, což znamená, že původně oznámený časový harmonogram bude zkrácen o polovinu. Pro Microsoft z toho vyplývá, že bude mít na předkládání připomínek jen polovinu času, než původně žádal. I když bude celý proces urychlen, je docela možné, že verbální připomínky budou stejně předloženy až po 20. lednu, tedy až po inauguraci nového prezidenta USA. Soud nižší instance v červnu rozhodl, aby se Microsoft rozdělil na dvě části, což zdůvodnil tím, že firma porušuje protimonopolní zákony a zneužívá svého postavení na trhu. Soud přijal také řadu dalších opatření, jejich účinnost však odložil až do doby, než proběhne odvolací proces. Microsoft má do 10. října čas na to, aby předložil své argumenty a až poté soud stanoví další časový rámec. Pokud odvolací soud začne okamžitě jednat a jestliže přijme návrh Microsoftu, pak vláda nebude mít možnost své připomínky předložit dříve než začátkem února, tedy až poté, co se úřadu ujme nový prezident. Americký Nejvyšší soud minulý týden odmítl žádost vlády, která chtěla případ řešit bez účasti odvolacího soudu, a naopak vyhověl Microsoftu, který o řádný odvolací proces stál. Vláda, respektive ministerstvo spravedlnosti, poté odvolací soud požádala, aby Microsoft své připomínky předložil nejpozději do 1. listopadu. Na Internetu probíhá jakási olympiáda Microsoftu. Detektivka Ed McBaina Poslední tanec či životopisná kniha Mozart od amerického autora Petera Gaye jsou mezi dvanáctkou titulů nominovaných na cenu firmy Microsoft za nejlepší knihu publikovanou v elektronické podobě na Internetu. Společnost Microsoft tuto soutěž s názvem Frankfurt eBook Award, jejíž výsledky budou vyhlášeny za dva týdny na frankfurtském knižním veletrhu, dotuje prémiemi o úhrnné výši sto čtyřicet tisíc dolarů. Mezi nominovanými tituly mají nejvíce publikací velká americká nakladatelství Simon & Schuster, Random House a Doubleday, která jsou také nejdál na poli elektronického publikování děl pro širokou veřejnost. Doufejme, že se soutěže účastnila sama pořádající firma. Metaolympiáda na Internetu je však záležitostí širší, dotýká se kvality žití vůbec. Kdo si myslí, že tuzemským zemědělcům stále čouhá sláma z bot a vystačí si s vidlemi, motykou a mlátičkou z třetí pětiletky, zaspal dobu. I po polích Česka už začíná jezdit technika navigovaná z družice nebo mlátičky s palubním počítačem. Agronomové hledají informace na Internetu, mailují a traktoristům na pole posílají SMS.. Elektronika zemědělcům pomáhá zejména při sběru a vyhodnocování dat o obsahu živin v půdě. To, že půda není všude stejná, dobře věděli už staří sedláci a každé políčko hnojili podle jeho potřeby. Rozmetat tu větší, tu menší dávku živin na dvacetihektarovém lánu však je bez moderní techniky dost obtížné, ne-li nemožné. Technika, která zjistí, kde není optimální obsah dusíku,vápníku, hořčíku, železa a dalších živin, je drahá, a tak tyto informace pro zemědělce získávají a vyhodnocují specializované firmy. Takzvanou mapu půdní zásobenosti dělají zejména pro zemědělce z úrodnějších oblastí. Někteří zemědělci dávkují hnojivo podle map sami, jiní si je nechají aplikovat pomocí speciální a ještě přesnější techniky. Od variabilního dávkování živin očekávají, že ušetří za drahá hnojiva. Dostane je jen půda, která je skutečně potřebuje, a přitom se zvýší výnosy. Pro novou technologii hospodaření s využitím elektroniky v zemědělství se ve světě vžil název precizní zemědělství a šíří se z USA. Letos se v USA očekává, že některé prvky tohoto hospodaření tam bude používat více než polovina zemědělců. V Evropě se nový systém hospodaření s půdou rozbíhá ve Velké Británii, Německu, Dánsku, Francii a Nizozemsku. V Česku se některé prvky precizního zemědělství používají asi na pěti procentech orné půdy. Boj o metaolympiádu na Internetu začal. Začalo nesmlouvavé přetahování o to, kudy se budou lidé dostávat na Internet. Aby na celosvětovou počítačovou síť vstupovali uživatelé právě jejich branou, zaplatí internetové a telekomunikační společnosti do konce roku desítky milionů korun. Tolik je bude stát masivní reklamní kampaň. Do dosud nejsilnějšího souboje o milion českých uživatelů Internetu se pustily velké firmy, které dosud stály stranou. Do konce roku se vydá na reklamu služby quick.cz desetimiliony. V Internetu se rozhodují zákazníci hodně instinktivně, záleží na propagaci značky. Srovnatelný rozpočet má připraven konkurenční Contactel pro svůj portál redbox.cz. Přes internetové portály se na Internet dostává drtivá většina lidí. Nabízejí totiž na jednom místě všechny základní informace - od katalogu služeb, vyhledávání, elektronické pošty až po aktuální zpravodajství. První pozice mezi českými portály patří už od jeho vzniku před čtyřmi lety Seznamu. I ten se zapojil do reklamního soupeření a objevuje se v hlavních televizních časech. Přitom portál Seznam ještě s Atlasem představovaly loni téměř jedinou možnost, jak se v českém Internetu orientovat. Během roku se počet hlavních portálů rozšířil až na pět. Masivní reklama Telecomu i Contactelu má do roka prosadit jejich služby mezi špičku a ohrozit dosavadní vedoucí trojici v této oblasti - seznam.cz, atlas.cz a centrum.cz. Z široké nabídky samozřejmě výrazně těží uživatelé. Jednotlivé firmy se předhánějí v nápadech a hodnotě služeb. Příkladem může být velikost schránek elektronické pošty nebo úroveň zpravodajství. Okruh portálových služeb by se měl navíc ještě do budoucna zvýšit. Jedním z nových hráčů by měl být například i největší český zpravodajský server idnes.cz, na kterém přibývá obchod či možnost osobního nastavení stránek a postupně by se měl rozšířit i o vyhledávání. Pro všechny portály však na trhu zřejmě místo nebude. Hlavní příjmy internetových portálů totiž tvoří peníze z internetové reklamy, která je na návštěvnosti stránek závislá. Menší hráči se proto už nesnaží pokrývat úplně všechno a postupně se specializují: například go.com na oblast volného času, AltaVista výhradně na vyhledávání. Také v tuzemských podmínkách tak lze očekávat, že konkurenční boj postupně dotlačí slabší rivaly ke specializaci. Šance zde pořád jsou, jen je potřeba odlišit se a přinést něco nového. Pokud nové portály nenajdou něco opravdu odlišného, zůstanou jen jedněmi z několika, a to bude problém.

Cestu k uvedeným metatextům metastudiem metagramotným Moravanům nabízí Moravská metauniversita prostřednictvím svého internetovského zastoupení na zprostředkující adrese:

metainfo@volny.cz Ţ se záhlavím /3XM-SBRK/ v elpoště