1. KAPITOLA

Ve vesnici už při vší skromnosti nebylo nic. Pekařova pec vychladla zároveň s pekařem, kterému místo pečených věnečků zbyly už jen ty hřbitovní. Velký hřbitov totiž ve vesnici zůstal na rozdíl od malého pekaře.

Ta vesnice byla ves v Bourbonsku. Protože si diskrétní Bourbonsko neudělalo ve válce jméno jako Alsasko či Lotrinsko, protože mu z pochopitelných důvodů byly cizí přívaly vod, zpěněný okeán jako v Bretani, protože se mu nedostávalo kormoránů obalených naftou, špatně se na mapě hledalo.

Pokládali je například za Burgundsko, zrovna tak jako se kdysi Pireus pokládal za člověka, a oka na punčoše, co pletla moje teta, za oka, co strýc líčil na zajíce. Ostatně, až na několik módních koutů země, venkov už neexistoval. Neexistovaly už ani okresy. Postrach někdejších kandidátů zkoušky dospělosti nepřežil pokrok, zamořující svět. Okresům přidělili startovní čísla jako cyklistickým závodníkům. Bourbonsko, které se stalo Allierem roku 1790 měřeno na stopkách, se nyní nazývalo 03. Člověk už se nenarodil jako občan kraje Anjou, ale čísla 49, ne jako Pařížan, ale jako pětasedmdesátka, místo ze Savojska byl ze 73 atd. Narodil se podle směrovacího čísla a pak žil beze směru.

Ve vesnici už tedy nebylo nic. Čímž se podobala spoustě a spoustě namátkou vybraných vesnic.

Nebyl už ani farář. Starého faráře nevystřídal nový. Sutanu už člověk cestou nepotkal a rozhořčený neznaboh nemohl s rozkoší zvolat: Pryč s kolárkem!, protože tím pádem nebylo kolárku. Zbýval jistě okrskový duchovní, ale když byl pro všechny, nebyl vlastně pro nikoho. Roztroušené ovečky mu kysele přezdívaly "Samoobsluha". Bůh mu odpusť, vždyť probůh ujížděl jako notář od obce k obci hlásat slovo boží, žehnající ruku na volantu a s nohou na plynu, rozvážel mše, poslední pomazání, a posvěcení sňatků i pohřby stíhal za cvalu všech svých pěti koní. A tak se každému na vesnici dostalo rozhřešení, ještě než zhřešení dozrálo, čímž celá věc ztrácela na půvabu. Pánbůh už vlastně nebyl. Nebo skoro nebyl. Nebo jen malinko.

Kromě jiného ve vesnici už nebyl obecní blázen. Sotva obecní blázen projevil své vlohy, sebrali ho jako slepé kotě a zavřeli do blázince v Ysére. Blázni tam přišli o svou malebnou jedinečnost, nezískali ani za mák průměrné inteligence, zbláznili se dočista, hynuli nudou, až zhynuli docela, a jejich okolí z nich nic nemělo, zatímco dřív rozjařovali a povznášeli pouhou svou existencí. Byli to prostě místní blbci, a dík nim si každý slaboduchý rodák mohl připadat jako sám Šalamoun. Bez zaručeného a oštemplovaného blbce se jeden na druhého dívali skrz prsty, zbytečně mudrovali. Jako náhrada tu ovšem byla televize. Ale to přec nebylo tak docela totéž, to lákavé cosi, co okouzlí a vede k úvahám.

A tak slavíky postříleli, nebyly totiž už ani koroptve, ani zajíci, to ta umělá hnojiva, říkali mudrci a učitelé, a honební povolení. se přece musí vyplatit a náboje také. Příští rok si nepodají žádost. Se zadkem v křesle se zúčastní Turnaje pěti národů. Co vám mám povídat, a to bývaly doby, kdy mohl člověk zabít, co se mu zlíbilo! Brzo už ve vesnici nebudou žádní myslivci, tím méně pak zkušení profesionálové, pytláci.

Rybáři už se dali na prstech spočítat, jenom pár prosťáčků z Paříže v létě, kteří, jak se tady říkalo, zaberou na všechno. Letňáci, vybavení jako průzkumníci ve stylu Stanleyho a Livingstona, se chudáci vraceli celí utrmácení v noci do stanů, orvaní ostnatými dráty, s ouklejí v síťovce. Pozemek ke stanování byl totiž nedaleko smetiště. Podivínský nápad starosty, obchodníka s vepři, jehož touhou bylo povzbudit v kraji duch podnikání, přivést ho na cestu ekonomické expanze, o níž slyšel na dobře informovaných trzích. Jenže vesnice nebyla žádná Costa Brava a kemp nevynášel ani tolik, aby to stálo za zdupanou trávu.

Na statcích už dlouhá léta nebyly mlátičky, dvory utichly navždycky. Obecní rada nechala vykleštit veřejnou studnu na náměstí. K čemu plýtvat vodou, když od zavedení vodovodu dosyta teče z kohoutků. Konec konví, věder, žádný život, žádné drbny kolem studny, kde už ani ten mech nerostl. Všechny studně byly zanedbané, všichni studnaři šli do starého železa.

Výrobce dřeváků zatloukl prkny dveře svého krámku, který nástup gumových holínek vyřadil z provozu. Nebylo zapotřebí dlouho si lámat hlavu, aby zvědavci pochopili při pohledu na krejčího Zézého Burlota, visícího na ořešáku, že se jeho obchody blížily nule od té doby, co se sousedé klidně oblékají v chapadlovitých "Mamouthech" ve městech.

Jeden po druhém ve vesnici zanikly malé podniky a skromná povolání. Nebylo už slyšet hadrářovu - "hadrníkovu" - houkačku, jak svolává k nástupu hadry, králičí kožky a veteš z půd. Cínovači, kterým se říkalo dráteníci, sbalili krám, když se děravé kastroly začaly hned po první díře vyhazovat. Stejná pohroma postihla i "světské", ježaté tuláky z Diloy le Chemineau. Vzalo si je patrně na starost sociální zabezpečení, nebyli už postrachem čím dál pomyslnějších pocestných. Slepice si sice oddechly, zato soucitné duše, ochotné prospět bližnímu, vzdychaly, že už žádného bližního nemají po ruce.

Na vesnici se už s láskou nelistovalo v Katalogu Máni, díla, které spolu s modlitební knihou tvořívalo kompletní knihovnu francouzského venkova. Ve vesnici měli auta, s auty se dalo zajet do Vichy, do Moulins, ba i do Paříže. Nakupovalo se tam, nebylo zapotřebí vyplňovat složité objednávky. Takže Manufaktura tatíků a dědů byla pro smích. Stará dobrá Máňa někdejších snů pod lampou si může zhebnout. S ní odejde do hrobu veškerá anachronická civilizace, štvaná ze všech stran neméně než velryby.

Na lukách už nebyli osli. Staly se z nich jen zbytečné krky, i pro ty bodláky. Sbohem, oslíci. Už nebudou co krok, to rok nosit zrno chudých lidí do mlýna. Mlýn už nebyl. Kola mu hnila, po kusech padala do Besbry. Už nebyli chudí lidé. Všichni pracovali v továrně, tam, jinde. Nuzáci už také nebyli. Zbývající páriové obcí vymřeli za poslední války hladem při chlebenkách a poukázkách na dřevo a následovníky neměli, toto společenské postavení se novým generacím zdálo bezvýhledné.

Ve vesnici sice už nebyl holič, ale byl tam zámecký pán a dosud nosil.bez ohledu na plynutí času vlněné podkolenky přes spodek jezdeckých kalhot. Vyměnil sice dvoukolý kočár za mercedes, nadále mu však říkali - i socani - pane Raymonde jako kdysi, se vší úctou jako nějakému knížeti. Dožíval si svůj konec století a bourbonské křupany proháněl jen s mírou, jeho předkové by z něj radost neměli. Byl moderní, věděl, co s sebou nese nová doba, a vlastníma rukama plácal do vody ve vodním příkopu kolem zámku, aby zahnal žáby. Pan Raymond nebyl žádný náfuka.

Ovcí bylo na pozemcích čím dál víc. Všichni kovozemědělci nějaké měli, počítali si ovečky před spaním. Rolníci na půl úvazku tvrdili, že chovat ovce dokáže každý trouba a že ovce se výborně přizpůsobí osmihodinové pracovní době a placeným dovoleným.

Rádi by si byli u hospodského stolu nad sklenicí popovídali o podobných problémech svého života, jenže hospoda už nebyla, a to rozvracelo každodenní život obce. Například ve dnech pohřbů, kdy se vrata kostela výjimečně otevřela, muži vůbec nevěděli, co si počít, jak tak čekali, až zvony ohlásí, že nebožtík byl vynesen. Kdysi přečkali čas, než se mohli přidat k průvodu plaček, při sklenici v hospodě a opěvovali nebožtíka, na kterém se jistě daly najít lecjaké chyby, ale - o mrtvých jen dobré - byl to skvělý člověk. Teď postávali venku, mrzli nebo se potili, a smrtelná schrána, ač v tom byla nevinně, dostávala co proto, všichni měli špatnou náladu, a tak ji nešetřili. A přece před nedávnem byly v místě dokonce dvě hospody. Hospodští a hospodské šli jeden po druhém na odpočinek, někdo rovnou na hřbitov, někdo zpátky do vsi, a tam si tiše obdělávali zahrádku. Po nich nepřišel nikdo, takovéhle rodinné podniky nejsou to pravé, když byste rádi potřeli v bakaratu naftového šejka. Ať to bylo, jak bylo, vesnice bez výčepu není žádná vesnice, a když místní nemohli popít na svém vlastním území, byli nuceni odebrat se tam, kde se nalívalo. Stálo je to dobrých pět kilometrů, když se jim zcela přirozeně zachtělo hodit do sebe pár skleniček, aby dostali chuť k jídlu, když se potřebovali vrátit do venkovského života nad rozdanými kartami, na chvíli zmizet z očí staré, jak říkali svým ženám.

Ta poroba je ničila, připadala jim jako nejvážnější nedostatek, jejž utrpěl patrně nevyhnutelný vývoj jejich venkovského prostředí. Bez toho podtrhu na jejich láhve by si byli na všechny změny zvykli. Ve vsi zavládla žízeň jako na Sahaře, cizí jev, co paměť sahala. Mladí na proměny a převratné změny, které se v kraji už dvacet třicet let odehrávaly, kašlali jako na své první džínsy. Pořádná válka na ně, jako byla ta první, jejíž vítězné vavříny á la Eddy Merckx byly na pomníku, který měl nahoře vojína, kohouta a pár granátů. Nebyla však nejen zima, léto, ba ani jaro, tím méně pak světová válka. Bylo to skličující, nemorální, ale bylo to tak. Mladí tedy žili, zneužívali svých těl neposkvrněných žádným deštěm kulí, vyšvihávali je na motorky - ani nebyly francouzské -, s nimiž se zálibou rámusili po cestách, když nebyli v práci.

Kvůli těm zbojníkům se už nikdy na tanečních zábavách nehrály valčíky ani tanga. Tancovačky těch mladých ničemů, to byla čirá apokalypsa ultrazvuků, boj s decibely, z kterých dočista zpitoměl každý, kdo byl nucen strávit tam pět minut. Dívčí ruka se tam už nežádala jen proto, aby se šoupla do kalhot legendárních zuávů, jelikož od spuštění mravů a úpadku společnosti už ani ti zuávové nebyli.

Buď jak buď, na samotě Gourdiflots dosud přežívaly dva "případy", jak jim říkali, dvě zkameněliny nejryzejšího ražení, dvě nebohá stvoření nebohého starého pánbíčka. První z těch posledních mohykánů, křížal vyčiněných červeným vínem a naložených do téhož, těch zvláštních pozůstatků starých časů, odpadlík elektroniky, ba i spalovacích motorů, tedy první z těch dvou žreců truňku se jmenoval Francis Chérasse, řečený "Cicisse", taktéž "Kastle", to že byl krapánek pokrčený v lemech a průramcích. Ten druhý

byl Claude Ratinier, "Glód", jak se tam u nich doma říkalo. Tam doma, kde to podle něj šlo poněkud do kélu, čímž měl na mysli od desíti k pěti.