2. KAPITOLA

Jejich domy s dřevěnou kostrou byly nejstarší a nejomšelejší z vesnice, stály blízko sebe na konci úvozové cesty, kde skákaly ropuchy. Tvrdilo se, že se co nevidět zhroutí na pelechy svých obyvatel, kterým to ostatně moc starostí nedělalo, starali se jen o jídlo a o pití, hlavně o to pití, podle zlých jazyků, které přitom byly ještě dosti shovívavé. Glód a Cicisse by zcela právem opáčili, že jim přijde snadnější otevřít láhev vína než upéct dort s pařížským krémem, že o dort i s pařížským krémem rozhodně nestojí, a krom toho, jelikož sklínka červeného je poslední radostí jejich hasnoucích životů, bylo by absurdní odpírat si to potěšení, než odejdou na onen svět.

Kastle býval studnařem, Glód vyráběl dřeváky. Z obou těch řemesel, dnes vyhynulých, nezbohatli. Ve své sedmdesátce živořili Chérasse a Ratinier jen díky starobnímu důchodu a tu a tam si tu manu vylepšili tím, co sklidili ze zahrádky, a nějakou tou slepicí a králíkem.

Glód pochoval svou ženu Francinu už před deseti roky. Měl s ní dva kluky, které od ženiny smrti neviděl. Bydleli na sídlišti v Paříži, makali v továrnách na umělé hmoty nebo na nějaký podobný prevít, oba měli auto.

Chérasse se neoženil. Za jeho mládí si děvčata hrbaté nebrala, i když ten hrb nebyl nijak křiklavý a mohl nosit štěstí zrovna jako čtyřlístek. Chérasse tedy zůstal starým mládencem, jako jeden z těch, které láska vynechala a kteří zbyli "na ocet". Pro útěchu se naučil hrát na harmoniku a zvuky jeho nástroje mu připadaly libější než hlas rozzuřené ženské. Aby si vylepšil své studnařské výdělky, hodně se navyhrával po tancovačkách v dobách, kdy muzika ještě nebyla na elektriku jako sporák. A to jo, to tenkrát Kastle býval někdo, ten uměl pošimrat chodidla Hnědým valčíkem a pohladit po srsti Nejkrásnějším tangem na světě ... Na vojnu ho nevzali a v devětatřicátém ho vlast, třeba byla v úzkých, nechala na dně jeho studní. Pro zpestření kostnic nepotřebovali hrbatého.

I přes to mazání deky, anebo možná díky němu, oba sousedé byli jako řípy a doktora z Jaligny znali jen od vidění, když se s ním potkali na trhu v tom přívětivém hlavním městečku kantonu. Když je někdy pálila žáha, shodně z toho obviňovali kvalitu chleba, který už nebyl to co kdysi. Dohodli se i na tom, že každý bude mít ve svém klenutém sklepě soudek jiného vína, zpestřovalo jim to jídelníček a umožňovalo vychytrale krčit jedno obočí, aby vlastníkovi té dobroty samou nejistotou lítala nahoru a dolů obočí obě. Glód bral od vinaře z Vaumasu, Kastle poctíval svou zakázkou toho sorbierského.

Mít noviny společně, to byla úspora, a tak si staroušové stejný systém zavedli i u prasete. Společně je koupili, společně vykrmili. Půl naloženého prasete jim stačilo. Sudé roky se prase chovalo u Ratiniera, liché u Cicisse. Oba věděli, že jednoho dne v tom dělení nastane zádrhel, jeden z nich umře a druhému zůstane na krku celý pašík, ale u toho pomyšlení se dlouho nezdržovali, bylo tak černé, že by z něj ztratili svou barvu šípkových růžiček.

Ale ano, šípkových růžiček. Copak nebyl Glód tak trochu podobný maršálu Pétainovi s těmi kníry a držením těla, a to celé ve sladké růžové? A Kastle trpaslíkovi ve Sněhurce, který si přece jen své užil? Puntičkáři by možná vypátrali na jejich tvářích a nosech síť popraskaných žilek, ale to by bylo hledání hnid, byli prostě ošlehaní zdravým vzduchem. Chérasse s Ratinierem se nikdy nedusili v dolech ani v metru. Jejich prase žralo jen otruby, řepu a brambory, jejich slepice a králíci nevěděli, co je to moučka ze sardinkových hlav, smrduté granulované krmivo a další průmyslové dryáky v prášku. Zelenina na jejich zahradě rostla a množila se pouze na poctivém hnoji. Naši dva bezděční ekologové neměli ostatně na vybranou: kdyby kupovali potraviny a umělé hnojivo, skončili by, dámy prominou, s holým zadkem. Ratinier a Chérasse byli bez prostředků, a tak byli nuceni jíst jako boháči.

Kouřili a neměli potuchy, že v hloubi jejich balíčku cigaretového tabáku dřímají kancerogenní krabi. Balili si cigarety a zapalovali je zapalovači plněnými pohonnou směsí do mopeda. Sotva škrtli kolečkem, objevil se chochol jiskřiček a černých motýlků, který odháněli pohrdavým mávnutím. Tabák jim také nemohl ublížit. Předkové nekouřili a ne že by proto umírali méně, to tedy byla jistota, to bylo prokázáno.

"Hele, dědku! Duní to v tobě jako v prázdný bečce! Koukej si na to dávat pozor. Se zdravím není žádnej špás, víme?"

"Netahej mě za fusekli, ty vykuku! Kdyby si člověk nemoh zakašlat, nač by pak měl plíce?"

"Francina taky kašlala. I když jen jedno léto."

"Stejně to v tobě hrčí, povídám. Jako kdybys spolkl mopeda."

"Já zas o něčem podobným nešpekuluju ze zásady. Jsi stoprocentní osel od hlavy k patě a táhne se to s tebou už roky, a dokud nenatáhneš brka, jenom to poroste."

Pak najednou zrudl a vyjel:

"Mě nech bejt, to je moje starost, jestli zhebnu. Já nechci, abys zhebnul ty. Co by se mnou bylo?"

Robin byl Glódův kocour, ohavný černý venkovský macek, který snad prodělal napoleonské tažení, tak byl prašivý, olezlý, všivý a zedraný. Zezadu to byla rybí kostra zdobená nehoráznými cingrlaty. Zepředu byl nápadný další pár, a sice uši, ty měl rozervané, ale držel je vzhůru jako kornout s pralinkami, jako troubu gramofonu, aby byl ve střehu před kopanci, auty, drápy nebo puškou.

Bylo mu tak dvanáct, třináct, znával Francinu, která ho pokřtila na Robina, sotva dospěl do věku, kdy šlohl první sýr. Ve vesnici se tím pádem brzy začalo říkat Robin všem nepoctivcům, kterým se jinak ohleduplně přezdívalo "šikovný ručičky". Kocour svému jménu nedělal hanbu a spal pánovi v nohách, třebaže by se dotyčný jaktěživ nikomu k té velkoměstské změkčilosti nepřiznal. Před Kastlí Ratinier nadával, sotva mu kocour přišel na oči:

Sotva se Chérasse otočil hrbem, Glód se shýbl, aby zvíře pohladil. Glód v každé krabičce sardinek schovával jednu rybku pro starého kamaráda.

"A co je ti od včerejška novýho?"

Ratinier zavrtěl hlavou, hovor se zaostalcem mu přišel zatěžko:

"Ale ne, ty hlavo skopová! Bylo tam o ní v jednom článku všeobecně, ale v tom všeobecným bylo něco jako šitý na mě. Vzpomněl jsem si na tetu Augustýnu, ta měla cukrovku úplně po celým těle a umřela na ni, předtím jí vzali jedno oko, ani nevím proč a jak. A kdyby jen to, to by eště nebylo nic tak hroznýho, ale mám bratrance Benoita Cloua, a ten taky chytil cukrovku. Ta jeho nebyla nic moc, ale stejně ho to kleplo, nestačil říct á ani bé. Podle mýho je to nad slunce jasný"

Kastle se uchechtl, podle jeho společníka nejapně, a zvolal:

Tehdy se poprvé rozkmotřili. Glód lpěl na představě své cukrovky a nesnášel na to téma sebemenší vtipkování. Ta neslýchaná pohroma ho držela celý týden. Pacient už nejedl zelené fazolky, kávu si nesladil a odvracel hlavu, když se šklebem jedl polévku. Ruka, která mu mechanicky mířila k láhvi červeného, poklesla a vrátila se poraženě zpátky do kapsy.

"Ani šáhnout už na to nesmím," mrmlal si Glód, i když přece jen láhev nevylil do kamenné výlevky. A hutal a hutal: Přece jen to přijde divný, co je v tom vínku za nemoce. Dyť přece révokaz člověku neublíží. Co jen já sem, sakra pes, pánubohu udělal, že sem musel podědit cukrovku, jako kdyby na světě nebylo dost jinejch zhoubnejch nemocí, při kterejch člověk aspoň může pít a nerozhasit si přitom celý potrubí!

Jednou ráno popadl kolo, muzeální vehikl, a byl rozhodnut zajet za jalignyským doktorem. Sotva byl na silnici, začal šlapat trochu míň zuřivě. Ten chlap mu strčí hromadu prášků a on po nich zhebne, jako se to stalo Francině. Začal šlapat trochu rychleji, bičovala ho mlhavá naděje. Třeba mu doktor trošku vína povolí ...

"Pane Ratiniere, skleničku si klidně můžete vypít"

"Jednu k jídlu?"

Sklínku, tu si mohl strčit kam chtěl, jedinou sklínku! Glód přistál nohama na zemi. K čemu to, jet deset kilometrů tam a zpátky, vysázet peníze na dřevo, nechat si vynadat jako malej parchant, a to celý kvůli mizerný sklenici, ke který člověk ani nestačí přičuchnout, a už mu ji vylívají před nosem? Ratinier se s těžkým srdcem vracel zpátky, jeho dřeváky se zhnuseně opíraly do pedálů. Čert mu byl dlužný, že toho Horala četl. Vždyť přece, známá věc, v novinách jsou jen samé lži, koniny poslanců, které oblbují lid ...

Milko má, až se večer zešeří,

slavíků píseň až zazní u dveří,

my ruku v ruce ve zlatém obilí

zaslechnem pěti rodný kraj přemilý!

Druhý den zůstal Ratinier ráno v posteli, kvůli akutní cukrovce pevně odhodlán zemřít. Bude na smrt čekat, jak dlouho to bude nutné, čtrnáct dnů, a třeba i měsíc. Kastle o sobě nedával vědět, jistě vyspával nechutnou opici, zahrabán v šatech pod svou červenou pokrývkou. Živá duše nepřijde Ratinierovi na pomoc, nevyrve ho smrti ze spárů. V jediné místnosti barabizny bzučela masařka, se suchým ťuknutím občas narazila do rámečku, v němž se pod prachem na prst silným skrývala svatební fotografie manželů Ratinierových.

Tehdy bylo Francině právě dvacet, smála se, měla světlé vlasy a v bílých šatech jí to slušelo, a Glód měl želízkem nakroucené kníry, zrovna tak černé jako krásný oblek, dodnes uložený ve skříni. Byl skoro nový a nemohl se už dočkat hodinky strojení do rakve, až se konečně zbaví naftalínových kuliček.

Stačila ta ponurá představa a zmírající ožil. Jestli toho nenechám, pomyslel si, zhebnu doopravdy. Moucha přikvačí na jeho dokořán otevřené oči, naklade tam spoustu vajíček, a ty si jistě nikdo naměkko neudělá. Pak přijdou červi, špinavě bílí nařvaní červi, co se objevují, když se ryje půda. Glód cítil, jak si houževnatě hloubí nory v jeho nosních dírkách, v ústech, a s děsem vyskočil. Umřít nejde jen tak. Promyslel to, nezemře, aspoň ne dnes, kdy je ostatně, jak si naráz připomněl, den Páně, jinak řečeno pernodu. V neděli měli Glód s Kastlí zavedený zvyk vypít si aperitiv u toho, kdo měl u sebe láhev, kupovanou podle jejich zvyklostí na střídačku. Momentálně byla právě u Chérasse a Chérasse ještě nevystrčil hlavu z domu, jak se Ratinier přesvědčil, když vyhlédl okýnkem. Zaskočilo ho to, vždyť bylo málem poledne. Ten kašpar leží možná ztuhlý pod duchnou jako oběť své nestřídmosti, "předávkování", jak píšou v černé kronice. Glód si smrt pokazil - že by se Kastli zdařila?

Ratinier si vydechl. Tamten obláček vzadu na cestě - že by to byla Ta s kosou, prchá, že si popletla den, ne-li rok? Ne, byl to jen tlustý zajíc dovezený z Československa.

Kastle se pohrdavě zahihňal, když svěšoval vědro: "Ženský teď prej snad chtějí dokonce rovnoprávnost. To mi budou pěkný děcka, až si je budou dělat samy, dají si prostě koňskou injekci víš kam. Rodit nám budou akorát tak rachitiky a cukrovkáře, prostě zrůdy! Mořský koníčky, ne-li něco, co najdeš tak akorát v louži!"

Ratinier záludný výpad přijal, zašklebil se a už úplně se zaškaredil, když viděl, jak Chérasse staví na lavici láhev anýzovky a jednu jedinou sklenici. Cicisse vzal kastrol, nabral do něj trochu vody z vědra a ukázal na něj starému kamarádovi:

"Eště jednou trochu tý dobroty, co, Glóde? Eště do druhý nohy."

"Špatně nám nejni, Glóde!"

"Mohlo by to bejt horší, Cicissi. Jen si to vem, sou přeci lidi celý zkroucený …"

"Cicissi, před chvílí si měl pravdu: špatně nám nejni."