3. KAPITOLA
V Gourdiflots nebyli jen samí čistokrevní Bourboňané, napůl rudí, napůl bílí, kteří se hodlali zmocnit cizí půdy anebo ponechat si tu svoji, tak jak to chodí všude. Byli tam i Belgičané, Valoni, se jménem Van Slembroucke; což je důkaz, že křížení proti přírodě existuje kdekoliv, ba i v Belgii.
Seveřané se zmocnili rozvalin stodoly v bláhové naději, že ji dají do pořádku a jednou tam budou jezdit na prázdniny. Chudáci, hosty na slavnostní zahájení provozu hned tak nesezvou. O velikonocích, o dovolené a o vánocích dorazili, dřeli na hroutících se zdech, na červotočem prožraných krovech, jako už nedřel nikde nikdo, snad jen kdysi trestanci v Cayenne. Přijížděli tlustí a domů se vraceli odpočinout si, vyhublejší než havrani v zimě. Od ranního rozbře
sku do večerního šírání je bylo slyšet, jak se točí kolem míchačky, řežou prkna, zatloukají hřebíky, rozdávají pohlavky dětem, řvou jako ranění tuři, když si rozdrtili prst. Sami si opravili studnu, jedna jejich holčička se v ní utopila, nebo málem. Během svých sezón v pekle žili Van Slembrouckeovi pod stanem a živili se pouze kořínky. Stodola koupená za babku je bude stát, až zas jednou bude stát, tolik co nový dům s bazénem.Ti chalupářští fanatici obyvatele Gourdiflots zajímali. Za letních večerů chodili procházkou ke stodole a jejich protichůdné rady byly pro nebohé majitele co mámení.
U domorodců byli Van Slembrouckeovi dobře zapsáni, rádi viděni jakožto spojenci, potomci udatné malé belgické armády a Krále rytíře. Byli to lidé jako oni. Pracovití, to se jim nedá upřít. Kdyby všichni Francouzi byli jako oni, vypadalo by všechno jinak. Navíc cizinci, kterým je rozumět, kteří ani nespletou "prosím" a "děkuju", to vlastně žádní cizinci nejsou, jsou to nevinné oběti zeměpisu, zasloužili by si být zdejší. Bál
i se krav, to ano, měli je všechny za býky, ale o nic víc než Pařížani.V létě jim odevšad nosili košíky zelených fazolek, protože jich bylo tolik, že nebylo komu je dát. Van Slembrouckeovi to všechno snědli, aby se nikoho nedotkli, a chřadli na svých lešeních. Jejich stavba se už tři roky vlekla bez valného výsledku, když jednoho dubnového rána řekl Glód Kastli:
"Sou tu asi Belgičani. Když sem šel do postele, slyšel sem kolem jet jejich auto."
"Sou velikonoce, přijeli makat. Já ti říkám, když si někdo lebedí v bídě, není mu ouvej. Jako kdybych si já začal spravovat střechu! Místo spadanejch tašek sem tam přidrátoval víko od pračky, drží to fest."
"Až budeš mít na baráku samý víka od pračky, žádná krása to nebude …"
Kastle se ušklíbl, jako že mu úhlednost jeho příbytku leží na srdci zrovna tak jako krása jeho vlastní osoby. Glód si narazil čepici:
"Jdu se s Belgičanama pozdravit, aby doma nevykládali, že Francouzi nejsou než divoká sběř. Sluší se bejt k lidem zdvořilej."
Chérasse znalecky odhadl, že kdyby zůstal sám, musel by jít na zahradě po práci, která může počkat. Sebral klobouk:
"Jdu s tebou, protáhnu si kosti."
Vyšli na cestu za klapotu čtyř dřeváků. Když šel Glód do penze, dopravil neprodané přebytky do Gourdiflots. Tak měli s Kastlí co obout až do smrti, i kdyby na sebe nechala čekat hodně dlouho. V celé obci už jen oni dva nosili dřeváky v každém ročním období. Na cestách je bylo slyšet už zdaleka. "Zamkněte sklípek," žertovalo se, Poláci jdou!" "Dejte holky pod zámek," vtipkovalo se, "kozlové jdou!"
"Pozor," volalo se z jednoho pole na druhé, "Indiáni na válečný stezce!"Šli kolem louky, kde Jean-Marie Rubiaux zatloukal kolíky v ohradě, syn Antoine mu pomáhal.
"Zdravíčko, Jeane-Marie," řekl Chérasse, zatímco Glód se ostentativně díval na druhou stranu.
"Zdravíčko, Cicissi," odpověděl dotyčný.
Po pár krocích se Kastle zeptal:
"Proč ty vlastně, Glóde, s tím Jeanem-Marie nemluvíš?"
"To už je doba, že ani nevím. Jedno je jistý, nemluvíme spolu, a stačí nám to oboum. Pro tebe je to nějak důležitý, jestli s n
ím mluvíš nebo nemluvíš?""No to ne," připustil Chérasse, a další řeč si promyslel: "Jenže kdyby člověk nemluvil s nikým ... Hele, kdybychom spolu nemluvili my dva ..."
To je něco jinýho. Chybělo by nám to, dyť sme přeci sousedi."
Kastle znovu přemýšlel, pak zabručel:
"To je to. Nejni to to samý. A taky máme společně to prase."
"No vidíš!" kývl Ratinier.
Jean-Marie s Antoinem si za jejich zády dopřáli chvilenku oddechu.
"Jednomu jich přeci jen přijde líto, chudáků nebohejch," povzdechl si otec.
"Pročpak? Zl
e se jim nevede."Než se do nich dají vši! Když nejni v domě ženská, co z toho máš, jen ty špinavý košile. Jedí co? Polívku, špek, jaktěživo biftek, a pijou, až se svalejí na zem, a jednoho krásnýho dne už nevstanou. A to ani neříkám, že Glód je pěknej pre
vít.""Proč s ním vlastně nemluvíš?"
Jean-Marie si pečlivě otíral zátylek, pak zabručel jen tak pro sebe:
"To je mezi náma dvěma."
O kousek dál potkali Glód s Kastlí Amélii Poulangeardovou, která jako puncovaný obecní blázen celé dny nedělala nic, jen zevlovala pánubohu do oken. Její výstřelky byly neškodné, a tak si ji její dva synové mohli nechat doma. Dnes a denně sice zapalovala ústřední topení baterkou, ale oškrabat zeleninu a postavit na polévku se jí jakž takž dařilo. Když se pokoušela oškrabat psa,
pes utekl, a o nic tedy nešlo.Amélie byla oblečena do černého, jak to nosily staré Bourboňanky, ale místní kroj si příšerně vylepšovala širokým růžovým kloboukem, vyloveným kdesi z kufru. Při spatření těch, jež měla za mladé brance, svěží to jonáky, vztáh
la ruce k nebi."Museli sme připadnout zrovna na tu potrhlou," zasténal Glód. "Copak by takovejm nepasovala líp svěrací kazajka?"
A to už ječela:
"Glóde, Glódíčku milej! Pojď sem, ať ti dám hubičku!"
Uražený Glód ji odstrkoval oběma rukama:
"Žádný hubičkov
ání, babo!"Nevychovaně se poplácal po zadku a dodal:
"Jestli chceš mermomocí hubičkovat chlapa, víš kam!"
Prostá duše vyprskla smíchy se dvěma prsty v nose:
"Ty budeš porád stejný čuně, Glódíku! Kdy dostaneš trochu rozumu? Jen počkej, oni tě na vojně srov
nají!""To víš, že jo, Amélie, to víš, že jo. Za dva měsíce rukuju."
Ve zmatku zašvitořila:
"Ale já se eště nezeptala, co Francina! Jakpak se má nevěstinka?"
"Dobrý je to, dobrý."
"No hlavně to, to hlavně. Řekni jí, že za ní zejtra zajdu a přinesu jí ke dvacátejm narozeninám kus koláče."
"Řeknu jí"
Přidali do kroku a dýchavičná Amélie musela kořist pustit. Aby si ztrátu vynahradila, zdvihla si spodničky a zakřepčila si chvíli polku, čímž zapudila dva šokované havrany.
Van Slembrouckeovi už od svítání rozdělávali sádru, cement, míchali maltu, hemžili se kolem své stodoly jako mravenci ve sklenici marmelády. Van Slembroucke starší hřadoval na žebříku a dal echo ženě, dvěma synům, patnáct a čtrnáct, a dvěma dcerám, deset a dvanáct:
"Jdou za námi pan Ratinier a pan Chérasse! Buďte k nim milí, aby neříkali, že Belgičané jsou divoká sběř. A nemluvte s nimi o závodu Paříž-Roubaix, který každý rok vyhráváme, Francouzi jsou šovinisté a mrzelo by je to."
Po obvyklém vítání a pozdravech si Glód a Cicisse udýcháni sedli na dvě skládací křesílka, která hostitelé nabízeli návštěvníkům, obdivujícím a kritizujícím jejich pracovní výsledky. Mladší dcerka jim vzápětí přinesla dvě sklenice červeného. Bylo známo i Belgičanům, že ti dva staří obyvatelé střední Francie nemají v lásce pivo, byť pocházelo od trapistů, to pro ně byla prostě "kozí močka".
"Seš hodná děvenka," děkoval Glód a poptal se, co bude dělat, až bude velká, z pouhé zdvořilosti, jinak mu to bylo putna.
Tvrdě si je změřila, protože všechny Francouze šmahem měla za původce svého neštěstí:
"Budu mít prázdniny, teď nemám žádný kvůli tomu zasranýmu prašivýmu baráku. Pojedu k moři, na hory, všude, kde nebude nějakej hnusnej venkov!"
"Takovejma řečma bys rodičům radost neudělala," nadhodil Kastle.
"Rodiče jsou blbci," utrousila světlovlasá dívenka, než se vzdálila, neboť ji volala matka, dychtivá dalších paží k přenesení pytle vápna.
"Moc vychovaná ta barbarka nejni," hodnotil Glód.
Kastle si přisadil:
"Nevycválaná! Taky nám tu mohla nechat láhev, mezi slušnejma lidma se to tak dělá!"
Řekli si svoje a nemohli se vynadívat, jak se Belgičané tuží.
"Takhle bych to já nedělal," řekl jeden, když pozoroval, jak uřícení chlapci vztyčují trám.
"Kde taky mají z toho jejich pití nabrat nějakou sílu?" opáčil druhý.Glód stopil melancholický pohled v prázdné sklenici:"Poslouchej, už sem celej utahanej, jak je pozoruju při tý práci. K stáru si člověk rád oddáchne."
"Kamaráde, my sme si svý už udělali. Oba sme si od deseti do šedesáti dřeli hřbet jako tažný volové, čas nečas. A to tys ty dřeváky krouhal pod střechou. Já stál celý dny v mokrotě až po toho okrasnýho ptáčka, tam sem si uhnal revma a teď se z něj můžu pominout."
"Já neříkám, ale tvoje práce, to nebylo umělecký dílo. Takový vrtáky a špalíčky a to všecko, s těmas musel zacházet jako s panenkou, aby ti z rukou vyšly čtyři páry denně bez mašiny. Tys nepotřeboval hlavu ani prsty jako virtuóz, abys hrabošil ty svý díry."
Kastle se uraženě zvedl, až převrhl křesílko.
"Co mi to tu křápeš o umělcích, ty starý nemehlo! Řekni rovnou, že my
studnaři sme byli jenom blbý nádeníci! Něco jako Arabáši, jo?"
"Zrovna tak to říkám," zařval Glód a také jeho křesílko odletělo. "Hulváti ste byli, vinný měchy!"
"Já že byl vinnej měch?"
"Kořala!"
"Já byl kořala? Vopakuj to!"
"Nic jinýho než alkoholickej vožungr! Až se říkalo, že si v hrbu schováváš chlast jako vembloud!"
"Ty dobytku, koukej, co s tvejma poblblejma dřevákama udělám! Radši budu chodit v ponožkách!"
Jeden dřevák zasvištěl Glódovi kolem uší a Glód se chopil lopaty, aby útočníka zneškodnil.
"Táto!" zaječel jeden Van Slembrouckeovic kluk, "Francouzi se perou!"
Otec slezl ze žebříku, aby učinil přítrž zárodku občanské války. Galští kohouti.se hrozivě obcházeli, hotovi rozsápat se ostruhami. Rázem je zchladil výkřik jedné z dcerek, která na konci cesty křičela:
"Němci! Němci!"
Kolem pomalu projížděl šedý metalizovaný přívěs a na jeho zadku mohl každý vidět tabulku s číslem, které nebylo zdejší, písmeno D, hlásající jeho národní příslušnost.
Van Slembroucke dítě vypeskoval:
"Tys nás vystrašila, Marieke. Nekřičí se: ,Němci! Němci`, to vyvolá u každého zlé vzpomínky. Říká se nějací Němci. Zrovna jako se říká nějací Japonci, nějací Američané."
"Nešť," řekl Kastle a klidně si zase obul dřeváky, "stejně, co tu ti skopčáci pohledávají? Co ty na to, Glóde, tebe přece pět roků trápili?"
"Třeba zabloudili."
"To by jim teda patřilo," uzavřel Chérasse.
Riquet, dvanáctiletý kluk Antoina Rubiauxe, dorazil domů klusem. Matka s babičkou byly na trhu v Jaligny. V "obýváku" zařízeném bledě modrou plastickou hmotou byla jen prababička Marguerita a pradědeček Blaise. Pětaosmdesátiletý Blaise tam od rána do večera ležel na kanapi v nočním čepci s bambulí, zabalený do přikrývek, pokuřoval fajfku a popíjel bylinkové thé, které mu ochucovali kapkou slivovice, protože jinak je prý nedokáže pozřít. Rozmarům předka se musí vyhovět. I když byl napůl ochrnutý, byl ještě klidně schopen došourat se po dlaždicích ke kredenci a skočit tam po láhvi.
Zadýchaný Riquet zarazil před svými prapra a drmolil zdánlivě málo vhodná slova, pro místní mluvu však běžná:
"Zlatouškové! ... Budulínci! …"
"Budulínci" byli nahluchlí, a tak natáhli uši.
"Copak je s tebou, holenku?" vystrašila se Marguerita, "snad tě nekousla
zmíj?"Kluk gestem naznačil, že se s jedovatým plazem nestřetl, pak se pustil do řečného výkladu:
"Byl jsem na cestě do Arcandiers, zrovna jsme si se Suzannou Peletierovou hráti na doktora a ona akorát soutěžila o stetoskop, a najednou vám před náma zastaví přívěs a ptají se, kde jsou Starý chlívy. Řídil takovej tlustej chlap s úplně zrzavou hlavou. Už tam byl, aby to u notáře koupil, ale nemůže to prej najít. Ukázal jsem jim cestu."
"No a?" zabručel Blaise, když si strčil do pusy umělé zuby, které měl po ruce ve sklenici jako celuloidové rybičky. "Kvůli tomus nemusel tak uhánět, mo
h sis vykoledovat nádchu."Načež hoch Riquet vynesl trumf:
"Jo, nemusel! Teprv uvidíš, jestli jsem nemusel! Víš ty, co je to zač, ten tlustej zrzoun a jeho stará a jeho děcka? Němci to jsou! Mají to vyznačený na přívěsu a mluvějí divně, jako kdyby měli v hubě brambor."
"Němci? Bošové?" drmolil Blaise a sedal si, "fricové?"
"Uklidni se, Blaisíku," vložila se Marguerita.
"Tak, dědoušku. A budou jezdit do Starejch chlívů na prázdniny, poněvač si je nechají opravit, říkali."
Pradědova kozí bradka se ocitla ve vodorovné poloze, jeho oči se proměnily v jícny pětasedmdesátek a kmet zařval, jako smrt bledý na ochrnuté straně, šarlatový na opačné:
"Kristova noho, bošové u mě doma! Bošové v Gourdiflots! Do posledního sem je vyhladil u Verdunu, a voni by měli po šedesáti rokouch tu drzost přiharcovat a nadzvednout mi mandle na mým vlastním území? To bych se na to podíval! Do zbraně, kaprále Rubiauxi! Neprojdou, pane kapitáne! Po jednom na ně pudu v kolonách, já ty krysy kanálový odsuď vypudím!"
"Dyť už na to nemáš roky, Blaisíku," naříkala žena a lomila rukama. "Zase ti stoupne tlak po celým těle!"
Odhodil pokrývky, v dlouhých spodkách a flanelové vestě seskočil nemotorně na dlažbu a belhal se ke schodům do sklepa.
"Na tlak ti kašlu! Rubiaux splní svou povinnost až do konce! U hrdinský smrti roky nerozhodujou! Statečný nepočítají hodiny! Je to pro Francii! Jen co sundám dvanáctku z hřebíku, hned do těch macarátů pálím!"
Marguerita se pokusila zasáhnout, ale dostala ránu, až se rozplácla o stěnu.
"Držte se svýho, civilové! Nepřekážejte nám v svatý cestě!"
Riquet veterána následoval, nadšen katastrofami, které vyvolal jako nekonečný řetěz, přec jen ale poněkud vyveden z míry tím, jaké čilosti je dědoušek ve svém hněvu schopen. A to ještě včera tvrdil, že si sám nemůže ani rozkrájet řízek.
"To uvidíš, chlapče," hřímal nepokořený, na hlavu si posazoval svou bledě modrou čapku z první světové války, která visela na hřebíku, a přes dlouhé spodky se pásal nábojovým opaskem vnuka Antoina, "to uvidíš, co je to voják vyznamenaný válečným křížem, bojovník od Eparges, muž, který přežil Mrtvého muže! Já žiju, a smrt bošům!"
"Správně, dědoušku," jásal Riquet, uchvácen vývojem dění, "musíme je rozsekat na maděru!"
"Já jim to ale spočítám! Říkali si vo to! Popadni tu lebelku!"
Chlapec mu horlivě podal otcovu loveckou pušku.
Válečný veterán ji otevřel, nabil, přesným pohybem zacvakl uzávěr, vykulhal na
cestu spřízněnou s Cestou paní (Chemin des Dames, Aisne), známou z jeho vojáckých
dob.
Karl Schopenhauer, inženýr ze Stuttgartu, rozevřel náruč a celé Staré chlévy pojal do dobyvatelského objetí:
"Nuže! Naše říše! Řeka hned za tím polem! Skvostná vyhlídka! Příjemná změna!"
Jeho dospělý syn Franz a dcera Bertha už prolézali zříceniny, aby si všechno obhlédli.
"Té práce, než se to dá do pořádku," podotkla Frida Schopenhauerová, založená méně lyricky než manžel.
Zrzek podal výklad:
"Deset tisíc marek za hektar louky, to je, miláčku, dobrý obchod. Za ty peníze nemůžeme mít Lotrinsko, uvažuj. Tamhle jsou Belgičané, opravují si po dovolených stodolu. Chudáci. Všechno si dělají sami. Kdežto my si za své peníze můžeme koupit všechny francouzské dělníky, od té doby, co vyhráli válku!"
Ta myšlenka ho rozesmála, až se za břicho popadal. Škytal:
"Šampaňské, milá Frido, šampaňské! Při současném kursu není drahé, můžeme je o prázdninách pít každý den!"
Frida Schopenhauerová poslušně otevřela dveře přívěsu, rozložila skládací stolek, z ledničky vytáhla láhev, zatímco manžel hledal sklenice za pokřiku:
"Bertho! Franzi! Pojďte! Zapijeme to! Připijeme si na Francii! Ne na Francii
drcenou nepřátelskou botou! Na Francii drcenou letním sandálem!"
Blaise Rubiaux se plazil polem vojtěšky směrem k táboru nepřátel.
"No vida, brachu," bručel s nastraženým uchem, "kluk se nesplet! Ten hlas, to je libová fricovština, ta samá, co sme slýchali v zákopech. Jen mluv, holoubku, mluv, brzo si promluvíš s kajzrem, brzo se s ním totiž shledáš, a s krónprincem taky!"
Nabral dech, vždyť se plazil přec jen pomaleji než v roce 1917. Padesát metrů od něj vybuchla zátka šampaňského.
"Mizerové!" zaklel stařešina. "Už nás odhalili, přátelé!"
Rozjařen a čilý, slintaje blahem do kozí brady, zapřel kaprál Rubiaux pažbu do ramene, zamířil na postavy, které pobíhaly kolem přívěsu, stiskl spoušť. Zvuk výstřelu ho
naplnil známým děsivým štěstím, které považoval za dávno zapadlé v temnotách svého mládí.
Pohár Karla Schopenhauera se rozprskl na prach, jak jej zvedal. Rodina byla naštěstí takřka ukryta za vozidlem, o něž hlučně šlehla dávka olova, třebaže to, další klika, byly pouze desítky, neboť Antoine Rubiaux už střílel jen slavíčky u těch našich vrátek, u těch našich vrat, a kosy, černé ptáky.
"Mein Gott,"vypískla Frida, "střílejí na nás!"
"Sakrment!" ucedil Schopenhauer, "to je nějaký lovec, neviděl nás!"
Zavřeštěl francouzsky:
"Pane loftše! Achtung! Posór! Jsou tady lydy! My nejsme gřépelky!"
Jedinou odpovědí mu byl druhý výstřel. A to už se Němci rozprchli do všech stran, běželi se ukrýt do zřícenin Starých chlévů.
"Prevíti!" hudral Blaise a postupoval po loktech, "porád stejný! Porád stejný zbabělci! Ženský to znásilňuje, děckám to usekává ručičky, ale před chlapama vemou do zaječích!"
Šílenec znovu nabil dvanáctku, znovu dvakrát vystřelil.
"Pomóc! Pomóc!" ječeli Němci z plných plic. Všichni Van Slembrouckeovi se zaraženě obrátili na Glóda a Cicisse.
"Slyšeli jste?" vypravil ze sebe otec, "volání o pomoc, a střelba z pušky! Je naší povinností odebrat se na místo zločinu, neboť jde jistě o zločin."
"Sem z toho jelen," zamumlal ohromený Glód, "u nás jaktěživo žádný vrahouni nebyli."
"Stačí jednou, pane Ratiniere. Pojďme tam všichni vespolek."
Domorodci se dali za Belgičany, na konci cesty dohonili oba Rubiauxe a Amélii Poulangeardovou, kteří zrovna tak spěchali ke Starým chlévům. Riquet jim běžel v ústrety, volal:
"Tati! Tati! To je dědoušek!"
Antoine Rubiaux pobledl:
"Dědoušek? Co to dědoušek vyvádí? Střílí na bábinku?"
"Ne. Vzal si svou vojenskou čepici a tvou pušku a vypravil se pobít Němce."
"Němce?" špitl zděšený Jean-Marie, "jaký Němce? Ty už tady dávno nejsou."
"Už tu dlouho nebyli, tak tady sou zas, jak jináč," řekl Kastle, jen aby něco řekl.
Zatímco Riquet stručně objasňoval situaci, Amélie Poulangeardová tleskala rukama a nadšeně nyla:
"Fricové, šaškové,
místo koulí mišpule!"
"Zavři hubu, bláznivá maškaro!" otevřel si na ni Jean-Marie tu svou. "Jestli tatík někoho z nich zrychtuje, budou z toho hrozný oplítačky. Taková polízanice, že plnej valník hnoje uprostřed sednice je proti tomu nadílka od ježíška!"
Glód poznamenal, aby ho ještě víc namíchl:
"Blaisovi se to nemůže mít zas tak moc za zlý. Co
ho ti teutóni mají co nasírat pod vlastníma oknama?"Jean-Marie se ovládl, aby s ním nepromluvil jako první. Když se blížili k louce, odkud se právě ozvaly další dva výstřely, dojela je modrá houkačka. Vystoupili z ní spěšně strážmistr Coussinet a tři pol
icajti. Velitel se obrátil na Jeana-Marie:"Volala nám paní matka. Doufám, že aspoň nikoho nezasáhl?"
"To já nevim."
"Jsou tam jen patrony desítky," upřesnil Antoine.
"Aspoň že to nejsou hrubé broky, ale stejně, taková mrzutost! Kde je?"
"Já ho vidím!" kvikl Riquet shora ze střechy blikačky. "Je dvacet metrů od přívěsu, hned vedle tý jabloně."
Když si přítomní stoupli na špičky, také zahlédli bílé skvrny flanelové vesty a spodků, jak se plazí trávou.
"Pane Rubiauxi!" zahulákal strážmistr, "vzdejte se!"
"Tatíku!" zařval Jean-Marie; "nechte těch blbostí!"
"Blbej seš sám!" opáčil ztamodtud Blaise.
"Pomóc! Pomóc!" ozývaly se hlasy neviditelných Schopenhauerů, plné úzkosti.
"Blaisi! Blaisíku!" pofňukávala Marguerita, která cupkala, aby dostihla peloton.
Drž hubu, stará - dolehlo zdálky od chotě a následoval výstřel. Zase bylo slyšet, jak po přívěsu zapráskalo olovo, a to Jeana-Marie rozběsnilo:
"Lumpe stará! Kdo zaplatí, co napácháte? Vy snad? To už přestává všechno, du tam a drapsnu vás za prdel!"
Překročil ostnatý drát, který tam byl jako ohrada, rozběhl se do louky. Blaise udělal obrat, zalícil, vystřelil poslední náboj s výkřikem:
"Stůj, ani krok dál, kolaborante!"
Střely zasvištěly nalevo od Jeana-Marie, který se radši dal spěšně na ústup. Obecenstvo z toho usoudilo, že není mrtvý. Ale byl bledý jako smrt:
"Kriminálník! Střílet na vlastního syna! Musel se asi ztrojčit, jak furt leží na tom kanapi!"
Antoine dědečka přece jen bránil:
"Nemířil na tebe. Chtěl tě jen zastrašit"
"No to je pěkný!" vrčel Jean-Marie a Glód ho zpražil ironickým pohledem. Jean-Marie to vzal bez mrknutí oka, aby ještě víc nezhoršil dramatickou situaci, vyvolanou jeho rodinou.
Jeden z četníků se obrátil k nadřízenému:
"Co budem dělat, šéfe?"
"Jak to, co budem dělat?"
"Taky bysme mohli střílet."
Strážmistr Coussinet polkl:
"Střílet?"
"Do vzduchu, pro výstrahu."
"Do vzduchu! Do vzduchu! A naprat mu olovo rovnou do hlavy jako obyčejně! Za takový parádní sek, Michalone, nás všechny přeloží do Guayany mezi černé! Jestli vás to láká, prosím, ale mě vynechte. Už to vidím: ,Příslušníci četnictva zastřelili pětaosmdesátiletého válečného veterána jako psa!` "
Podřízení se zachvěli jeden po druhém podle stupně svěžesti ducha. Kastle zabručel:
"Glód má pravdu. Voni Blaise vyhecovali. Jestli nějakýho toho Němčoura odrovná, můžou za to úřady, nechají je, aby nás tu okupovali jako ve čtyřicátým. Ve čtrnáctým bylo žádoucí hubit je hlava nehlava, dneska je to zakázaný, jak se v tom starej Rubiaux má vyznat?"
Coussinet ho stroze přerušil:
"Nikdo se vás na nic neptal, pane Chérassi"
"Ale jen si všimněte, pane strážmistr …"
"Že z vás jako obyčejně táhne víno? Vzal jsem to na vědomí. Mlčte."
Obrátil se k němu zády a oslovil Antoina:
"Pokud jsem pochopil, děda má váš nábojový pás. Kolik v něm bylo nábojů?"
Antoine se zamyslel, pak řekl:
"Deset, dvanáct. Víc jistě ne. Vypálil jich už vosum, podle toho, co jsme slyšeli."
"Tak počkáme, až vystřílí zbytek. Nic jiného nám nezbývá."
Rozlítostněný Cicisse hučel do Ratiniera:
"Slyšels, jak se mnou ten hrubián mluvil? Málem jako s nějakým ochmelkou! Dokážu mu, že je vedle jako jedle!"
"Taky přestaneš pít?" hlesl vyjevený Glód.
"Ne! Ale napíšu prefektovi stížnost bez jediný pravopisný chyby a uvidíme …"
Dvě rány mu přetrhly řeč.
"Deset!" prohlásil strážmistr.
S nosem v pampelišce nabil dědoušek Blaise svou zbraň, vtom ale shledal, že už kolem těla nemá munici.
"Hrom do toho!" zděsil se, "já tý holotě můžu zasolit už jen dvakrát! Ty dvě jim musím vpálit rovnou do sosáku, jinak zbytek nevyleze s rukama nahoře a nebudou řvát: ,Kameraden! Kaput né!` "
Karlu Schopenhauerovi s rodinkou se přes tu příznivou změnu události poněkud vlekly, jak tak dřepěli na bobku v rumech smavého Bourbonska, jež se změnilo v pobočku Stalingradu. Bertha natahovala. Frida s třasem připomněla oběti případu
Dominici."To byli Angličané," řekl manžel, aby ji potěšil.
Jeho syn; schovaný za trámem, spatřil v louce přízrak šílence, který po nich střílel. Nasbíral kamení, hrst ho na maximální dostřel mrštil po zjevení. Tři kameny zabubnovaly na útočníkově čapce.
"Granáty!" zařval Blaise a vystřílel zásobník směrem k mladému Franzovi.
Ten tak tak stačil zalehnout do prachu na seníku, aby uhnul brokům.
"Dvanáct," počítal Antoine, "mělo by to bejt dobrý."
"Zůstaňte zde," přikázal strážmistr, "nasazovat život je naše
povolání. Ne vaše."Vnikl do louky, následován svými třemi muži, rozvinutými v rojnici. Starý Blaise už stál, hotov jít na zteč bajonetem, kdyby nějaký měl, a vtom spatřil četníky. S jásotem strhl čapku a zvesela s ní zamával nad hlavou:
"Krucihiml, posily dou! Jako na zavolanou, mládenci! Tady dvaačtyřicátej od infantérie! Sláva Douaumontu! Ať žije Pétain! Ať žije Clemenceau! Hurá na Prušáky!"
"Hlavně se ho nedotýkejte," varoval Coussinet podřízené, pak zavolal výzvu: "Dobrý den, pane Rubiauxi! Nachladnete se, když budete takhle běhat navečír venku!"
"Na zimu kašlu," prohlásil pyšně ve své velikosti hlavní voj gourdiflotské armády, "ty fricky odsuď musíme vypudit!"
"Stáhli se, pane Rubiauxi. Byli spatřeni, jak v neuspořádaných řadách prchají směrem k Jaligny."
Stařík zmaten upustil pušku:
"Poserové! Dyť byli jako obvykle početně silnější! Že se ale ani vo fous nezměnili, mezkové!"
Přicházeli všichni Rubiauxovi, všichni Van Slembrouckeovi, Glód, Cicisse a Amélie Poulangeardová, a za chvíli obstoupili čackého vojína. Jean-Marie se stále hněval:
"Měl bych vám pár vrazit, kašpare stará! A koukejte si zapnout poklopec, je vám vidět válečnej kříž!"
Blaise trochu znaveně mumlal:
"To nic, Jeane-Marie. To byla maličkost. Konal sem jen svou povinnost"
Načež bylo zřejmé, že jakákoliv řeč by šla trošku mimo něj. Antoine s Margueritou ho vzali pod paží, jemně ho odvedli k domovu s laskavým příslibem plné sklínky, odměny to za jeho hrdinství.
"Páni Němci!" zvolal Coussinet, "můžete vyjít, nebezpečí už nehrozí!"
Vyjevení Schopenhauerovi se objevovali jeden po druhém. Strážmistr jim vysvětlil, oč šlo.
"Ah," kvikl inženýr, "já hápu, já hápu! Pyly smé nápadený starým pojovnýkem! To je ale lékrace! Moc felka lékrace!"
"Na vašem přívěse jsou jistě určité škody. Pokud chcete, abychom provedli
zjištění …"
"Néhame to ták, prósim vas. Pšívěs, to nýc. S tákofymy tóprymy sousedy si pšece nebudu dělat slou kréf."
Jean-Marie si oddychl, Schopenhauerovým slíbil kuře, které jim snad dá zapomenout na zvláštní uvítání, jež jim jeho otec dopřál.
"Ržikam vam, lékrace to pyla, félka lékrace! Fšechny sme se moc bavily, že jó, decká?"
Děcka na to poněkud stísněně přistoupila, přestože je šokoval pohled na Amélii Poulangeardovou, která nyní kolem přívěsu prováděla válečný tanec.
"Zampánske, Frida! Pro všechny! Na stráfy pána Plaise Rubiauxe!"
Glód s Kastlí vypili nabídnutý pohár, opustili to bláznivé pometlo, četníky, Belgičany i Němce a zadumaně se navrátili ke svým penátům.
"No vidíš, Kastle, to byli tehdá chlapi."
"Pane, a co jich bylo!"
"No právě, a tolik jich přišlo pod kopečky, že ani žádnej nezbejvá …"
Robin, který se během střelby schoulil do dolíku ve křoví, vylezl ze skrýše a jal se zdálky sledovat ty dvě takřka bezbranné místní bytosti. Alespoň jak se domníval. Ovšem on věděl své.
 |
 |
 |