stáváme lepšími.

Baronka Staffová, 1892

U jejich dveří zastavovala pekařova dodávka. I ta z Casina, se sardinkami, nudlemi a kávou. Glód s Cicissem se po gourdiflotské bitvě ještě více a spořádaněji stáhli do sebe. Jejich sousedstvo tvořili výhradně už jenom někteří evropští bobři, nepřátelští a lhostejní, televizní antény, naftové topení a nezvedená děcka, která se posmívala jejich dřevákům a zavíracím špendlíkům, jako stříbrné brože zdobícím jejich staré manšestrové šaty.

Jelikož svět během let skutečně příliš zdaremněl, Chérasse a Ratinier se stále méně často vzdalovali od svých ostrůvků klidu. U nich byli ptáci a poslední divocí králíci jako doma, bez nebezpečí si poletovali nebo hupkali. Věděli to, rošťáci, opakovali si to, prozpěvovali, poskakovali a množili se v blízkosti těch dvou ohnišť, odkud dosud stoupal dým, vonící slaninovou polévkou a dřevem.

"Koukni, Kastle, přece jen se nám na zubatou eště tak nejlíp čeká v našem koutečku, daleko od zločinců."

"Zubatá, zubatá, to mi moc nesedí. Mohli bysme mluvit o něčem jiným."

"Nech bejt, však tam taky pudem, tam dozadu za kostel."

Seděli toho sladkého jarního večera vedle sebe na Chérassově lavičce, mezi sebou prostor, který přesně zabere litrová láhev. Nebe bylo krásně nočně modré a bylo na něm tolik hvězd, kolik je ok na poctivém vývaru. Než šli spát, často takhle chodívali na vzduch a hodinku si povídali nebo mlčeli s nosem k měsíci, bohabojně upíjeli z láhve, nestarali se o poletování plyšových netopýrů, vnímali povzdechy a noční předení krajiny, která nemohla usnout a převracela se na loži.

Glód si už hodnou chvíli balil cigaretu, konečně křísl zapalovačem a světlem oslnil všechno všudy. Když zapadli znovu do tmy, dorozuměli se, že vypijí doušek vína, a vychutnávali požitek jako puncovaní rozkošníci.

"Do starobince bych nešel. To bych už spíš skočil do svý studny, jak by to měl udělat každej správnej studnař."

"To jo," vtipkoval Ratinier, "a já abych se k smrti utlouk dřevákem jako každej správnej dřeváčník."

"Nebylo to nejhorší," hodnotil Ratinier jako na slovo vzatý znalec, sám koncertní mistr na zmíněný nástroj, podstatnou to bázi komunikace mezi dvěma bytostmi prosycenými bukolickou prostotou.

"Hromský dílo, tobě snad v břiše puknul nočník!"

Kastle byl polichocen, i podal výklad:

"V poledne sem měl hrách."

"To bude vono .."

"Odrůda Svatý fiakr. Vloni sem ho sklidil velkej, jak palce byl."

"To je slibný!"

"Ani jeden pilous!"

"Pravda, po hmyzu to cejtit není."

Glód si střádal odvetu, soustředil se jen na výkon, zapomínal i na cigaretu. Vzduch postupně nabýval své prapůvodní čistoty, když tu z útrob ne-li samotné země, pak alespoň bývalého dřeváčníka vyrazilo zakvílení, jež v sobě nemělo nic lidského. Tak drásavé, pronikavé to bylo, že Kastle na lavičce až nadskočil. Po jemně procítěném posledním disharmonickém akordu se rozjařený Ratinier nadul :

"Co, kamaráde? Co ty na to? Ten byl dlouhej kilometr, kilometr a půl, co?"

"Špek s čočkou," vysvětlil maestro mentorsky. "Ve zvučnosti je to nepřekonatelný. Zní to jak plechy."

Vrátil se s nástrojem přes rameno, dopil sklenici, než začal Hnědý valčík, a hlasem ostřejším než vinný ocet prozpěvoval refrén: Jsme jezdci půlnoční, / hnědý nám valčík zní . Glód, ještě celý nadmutý smíchem, se utišil, nechal se obejmout a vykolejit tou pěknou muzikou svých nejlepších let.

"Jó," zasnil se, "při týhletý sem Francinu mockrát vytáčel! Jako motýlek byla lehoučká, holčička moje nebohá, když sme tancovali na petrským posvícení, na hipolytovským, na mariánským, všude, kde byl zrovna svátek a tancovačka! ...Dneska už nejsou žádný hnědý valčíky, Cicissi, jen ty dva starý blbci tady sou, a blbě civějí na blbej měsíc …"

"No jo, občas mi Francina chybí. To víš, ženský sou jen pro živý …"

"Dobrá sousedka to byla," uznal Kastle. "Jenže řečma ji nepřivoláš. A že s tebou dneska večer nejni řeč, to že nic nepiješ. Vytáh si sotva dvě láhve. Snad bys nebyl mrzutej, dědku!"

Glód se utěšil a zíral vzhůru na propletenec planet a dalších přísad:"Hvězdy nejsou špatný"

Kastle tu lyrickou astronomickou odbočku bez výstrahy přerušil příšerným pšoukem, pěsti zaťaté na kolenou, aby byla palba co nejsilnější. Kdepak, "Tanec" z Fantastické symfonie to nebyl. Spíše zdušená trubka Bubbera Mileyho, jednoho z průkopníků éry dusítek, v původním znění Creole Love Song z roku 1927. Glód přivítal vrcholný výkon nadšeným pokřikem:"Pěkný! Pěkný! Jen to nahrát, aby se to mohlo pouštět na gramofónu!"

Chérasse, nadšen vlastními výkony, doběhl pro další láhev a naši dva milovníci hudby s nově nabitými akumulátory se překonávali před jediným obecenstvem - asteroidy. Dešifrovali neznámé partitury, přednášeli hřmící sóla zpestřená lahodnými duety, v pestrém sledu měnili fagot za tubu, temné tóny s ostrými, od hravého nápěvu k důstojnému. Oba umělci ještě nikdy nebyli v takové fyzické kondici, jaktěživi se nezúčastnili podobného Bayreuthského festivalu, doposud neimprovizovali na takové brilantní jam-session.Robina vystrašilo kdeco, ten utekl na strom. Vyjevení psi zalézali na svém vlastním území do boudy se staženými ocasy.Teprve když se blížila dvacátá druhá hodina, výbuchy po srážce dvou parních strojů i velebné tóny posléze zmlkly."Teda, kamaráde," zvolal Kastle v obnoveném poklidu májového večera, "něco ti povím. Tohleto máš důkaz, že nejsme mrtví!"

Utírali si oči, celí rozbolavělí od smíchu. Zanechali rámusení až po posledním chabém pokusu. A třebaže se nikdy nedopouštěli nemístných projevů přátelství, teď se poplácali po zádech, než se rozešli. Byl to pěkný večer, jako za starých časů, kdy ještě bývalo kamarádství, mladé víno, bitky, polena v krbu, babky v čepcích, nábytek, který voněl voskem, kousky chleba napichované nožem a růžolící mládenci, kteří povstávali za zpěvu Dva volky mám v maštali, když tloukla půlnoc.