V noci se pak chvíli před jednou náhle zvedl vítr, jak Glód zaznamenal, když se podíval na cibule odložené na nočním stolku, dobře natažené jako každý večer už pětačtyřicet let, vždyť to byl svatební dárek.

Připomněl si, že hodiny se také ještě neozvaly. Vstal, nazul si staré pantofle a šel do kouta, kde visely. Ohromen zjistil, že i bicí hodiny zmlkly, i jejich ručičky se zastavily za dvě minuty jedna.

"No tohle," řekl nahlas, "co to má bejt za kousky? V tom je něco nekalýho!"

"To musí bejt nějaký kouzlo," mumlal si, ale prostoduché vysvětlení ho nepřesvědčilo. Zamířil důle, jak se místně říkalo přístěnku s výlevkou, policemi, hrnci a - kdysi - vědrem s vodou, které Francina vyměnila za kohoutek. Potřeboval si loknout červeného na kuráž. Divže láhev neupustil, tiskl ji k bušícímu srdci.

"Jo, holenku," breptal si, "cukrovka sem, cukrovka tam, musíš nechat pití! Dyť ty máš vidiny!"

Vtom mu bleskla hlavou vzpomínka na jednu stránku v loňském Horalovi, věnovanou létajícím talířům, a kupodivu ho dost upokojilo, že si může říct, že nadbytečné požívání vína nemá s tou fantastickou vidinou nic společného. S úsilím pronesl hodně hlasitě, aby si dodal kuráž:

"Dyť je to jenom létající talíř, Glódíku! Talíře prej jaktěživo nikomu neublížily, jak říkají chlapi, co je viděli. Kdyby to bylo něco špatnýho, tak by se to rozneslo. No jo, najednou je to tady, jako o svatební noci, a jak to přilítlo, zas to odlítne."

Přesto od toho nedokázal odtrhnout vytřeštěné oči, s vědomím, že má čest s něčím, čeho není na fůry, natož jako když nastele. Pak si trochu oddechl, když ho napadlo, že to asi tahleta věc porouchala jeho cibule i hodiny a že za tím tedy nic mechanického nevězí.

Po tom uklidnění si připomněl, proč je na důle, a nalil si plnou sklenici místo slíbené půlky. Obrátil ji do sebe a vrátil se k talíři. Byl tam pořád. Sklenice ho ani nevymazala, ani nezdvojila.

Měl bych dojít pro Kastli, ať z toho taky něco má, napadlo ho, jinak mi jaktěživo neuvěří.

Vtom zaslechl mňoukání a zuřivé škrábání na dveře. Šel Robinovi otevřít a nepoznal ho. Kocour byl zježený, třikrát takový co obyčejně, ocas jako mravenečník. Vletěl do místnosti, zajel pod postel. Co toho grobiána.tak vystrašilo? říkal si Glód, už zcela při smyslech.

Vítr najednou ustal. Ratinier se odvážil opatrně vyšourat ven. A na cestě vidí človíčka, který se kolébavě pohybuje směrem k němu. Zdejší ten človíček nebyl. Toho v životě neviděl, ani na trhu ne. Ani velký, ani malý. Vypadal obyčejně, až na to, že byl postrojený jako kašpar, v křiklavě barevné, červené a žluté kombinéze, na hlavě kuklu, něco jako letec z první světové války, prostě objevit se tak ve Vichy nebo v Moulins, nenápadný by nebyl.

Přece jen mu ale nemohl nenápadně zavřít dveře před nosem. Ten frajer by si to mohl špatně vyložit, třebas se stavěl jako dobrák. Ratinier věděl, co se sluší, a řekl vychovaně:

"Zdravíčko, příteli! Copak vás k nám přivedlo?"

Gestem vyzval neznámého, aby vstoupil do jeho chýše. Robin se protáhl mezi Marťanovýma nohama, prskaje hrůzou vyrazil a ztratil se ve tmě.

Glód zavřel dveře, zkoumavě si druhého prohlédl, ten jeho rovněž a hned se pozastavil nad galskými kníry, zažloutlými od tabáku a častého smáčení ve sklenicích. Zdál se tak zaujat, že na ně dokonce ukázal prstem. Ratinier chlácholivě žblebtal jako k dítěti, které se učí mluvit:

"Kníry. Kníry. To sou kníry. Předválečný kníry, zlatíčko."

"Zlatíčko" se mělo čemu podivovat, samo zjevně nemělo ochlupení, nemělo ani řasy, ani obočí, pod kuklou bylo jistě lysé. Glód zavtipkoval, aby ho upokojil:

"Pěkně se na to křeníš, hošánku, že si sám chlupatej jak slepičí vejce. No sedni si, vypadáš spíš hloupej než zlej, krom toho, že s tebou moc řečí není. Když mi nic nepovíš, jaktěživo nebudu vědět, odkud si přivandroval, ty jeden, vždyť na Měsíci není živá noha."

Marťana jako by uhranula granátová nábojnice, jaké si vojáci za první světové války vybrušovali a proměňovali ve vázy. Vzal ji upoután do rukou, zaškrábal po ní nehtem, aniž ovšem věnoval pozornost Glódovým výkladům. Ten si nemohl pomoci, brebentil, třebaže vlastně do prázdna:

"To je od mýho strejce Baptista, už umřel: Ne ve válce, ale na šerednou rýmu, nekurýroval se."

Marťan nábojnici konečně odložil, když ji ze všech stran prozkoumal. Z toho, co měl k vidění, mu nic neuhranulo tak jako nábojnice, ani pár dřeváků, kterými mu Glód mával před očima, aby zblízka ocenil jejich klenutí a dokonalou vyhlazenost. Jejich tvůrce tím byl maličko dotčen:

"Já vím, že se v tom nevyznáš, ty hmoto podivná, ale moh by ses aspoň mrknout, a ty zatím hodinu ohmatáváš hilznu. Práce se dřevem a tyhlety pitominky, to je nebe a dudy!"

Trhl sebou, a tak sebou trhl i cizinec. Venku řval Kastle, ještě daleko od domu:

"Glóde! Glóde! Vstávej! Pojď se podívat! Na poli máš talíř!"

Marťan vyčetl z očí svého hostitele zmatek, pochopil, že bude obětí nenadálého setkání. Vrhl se ke dveřím, otevřel je, trubičkou zamířil do směru výkřiků, a ty ihned ustaly.

"Cos to jenom udělal; ty hmoto," vřískal Glód, "cos to natropil za neštěstí!"

"Tys mi ho zabil, vrahu jeden nekřesťanskej! Tys mi zamordoval mýho nejlepšího kamaráda!"

Starcův hněv i žal byly tak výmluvné, že se Marťan rychle snažil utišit jeho zášť. Dal si dlaň ke tváři, naklonil hlavu, aby v pantomimě předvedl spánek: Aby svou řeč ještě podložil nápadnými znaky, začal hlučně chrápat. Glód pochopil, uklidnil se, vdechl, vydechl, oddechl si:

"Tak tys mi Kastli uspal! Žes to neřek! No tak dobře! Chudák Cicisse, vypadá tak nemotorně, jak se změnil v sochu, a jen tou jednou pantoflí na zemi. Málem jako strašák na vrabce!"

Zahleděl se na Marťana se špetkou nedůvěry, smíšenou s úctou:

"Poslyš, máš ty ale triky a hejblata, hmoto jedna! Když to tak vezmu, Hmota ti budu říkat, bude pro mě pohodlnější, abys měl jméno, když s tebou mluvím; když už mi neumíš říct, jak se jmenuješ, jestli vůbec nějaký jméno máš."

"Proč? Proč seš zrovna tady a ne jinde? Proč u mě?"

"Copak je tenhleten krám zač, co to má bejt, dyť to vypadá, že sou v tom živý lidi!" reptal. "Copak mi ještě předvedeš? Čmoud nebo muziku?"

Staříkovy dotazy Hmotovi jaksi došly. Stiskl jeden knoflík a ze škatulky vyrazil tak mocný pšouk, že Glód uskočil:

"Jejda, ono to prdí jako člověk! Dyť to ale nejí fizule!"

Hmota mu s uspokojením ukázal na škatulku, z níž vyšel ještě jeden obludný pšouk, přiložil si ruce k uším, naznačil překvapení.

"Aha! Tak tys nás tam odtaď slyšel pšoukat!" zvolal Glód a opakoval jeho gesto. "Hluchý teda nejste, Marťani jedni! A co sis myslel? Ze tě voláme? Tohle, jo?"

Hmota, nadšen, že došel tak jasného pochopení, zmáčkl jiný knoflík na svém nástroji, a tím přetrhl řeč dalšímu z početných výbuchů památného večera. Zvláštní světélka se barevně proměnila, předtím byla zelená a teď fialová. Škatulka byla zticha, ale Glódovi připadalo, že to dejchá, anebo jako kdyby to dejchalo.

"Marná práce," řekl Ratinier, jen aby něco řekl, "ale deš na mě trochu zhurta. Člověk si zapšouká pod hvězdičkama, a jestli se nám z toho pokaždý vyvrbí nějakej Marťan, to bude ňákejch mimozemců!"

Sešel na důle a vrátil se s lahví a dvěma sklenicemi:

"Nic ve zlým, kamaráde, nevím, jestli si tam u vás občas cvaknete, ale my u nás jo, a já navíc dostal pořádnou žízeň z těch tvejch skopičin!"

Naplnil obě sklenice, připil, aniž se Hmota té své dotkl. Glód sklínku vypil naráz, mlaskl a rozjařen si otřel kníry.

Zachechtal se, ale pak se rozhněval:

"Poslyš, Hmoto! Ty mě urážíš! Jsi ve Francii, chlapče, a když ve Francii přijde host do domu, tak pijeme, nejsme žádný divoši! Koukej to do sebe hodit, je to lahoda!"

Postrčil plnou sklenici ke Hmotě. Ten ji opatrně vzal a přičichl k obsahu. Vesmírná bytost, aniž se u ní dal vypozorovat nějaký pocit, odložila sklenici na voskované plátno, což Glódovi stáhlo tvář v hořkém úšklebku:

"Von vínko nepije. Mě tím nezdrtíš. To se spolu asi moc kamarádit nebudem, jestli piješ než benzín nebo vodvar z fuseklí. Tvoje chyba, zpátky to lít nebudu!"

Vypil hostovu dávku, poplácal se po břiše, lehce si odříhl, čímž Hmotu zaujal.

"Odpusť kamaráde, i když se mi zdá, že se tím bavíš. Jestli slyšíš jen na to, když se bzdí nebo krká, to si moc nepopovídáme! Abys věděl, my s Kastlí pšoukáme, jen když sme spolu venku. V domě se to nesluší. My dva se umíme chovat. My už byli i v restauraci."

Uhodil se pěstí do hlavy:

"Takhle je to, chlapče! Ty možná nemáš ani tak žízeň, ale hlad jak vlk, jak ses šmrdolil v tom tvým arcitalíři! A netroufneš si mi říct! Ohřeju ti zbytek polívky."

Vzal z kraje sporáku hrnec, ukázal ho Hmotě.

"Jen mi řekni, jestli ti to bude vhod, než zapálím vařič."

Host pochopil, zavětřil polévku, a teď vypadal méně lhostejný než před sklenicí vína. Vyslovil několik zvukomalebností, jež si Glód vyložil po svém:

"Nevíš, co to je, co, ale i tak vypadáš, že bys to chtěl vokoštovat. Zelňačka je to, můj milej. Pravá, žádná z konzervy nebo z pytlíku. Dělaná z mýho vlastního zelí. To zelí je jarní odrůda, raný bacalanský se jmenuje, ale divil bych se, kdyby ses v tom vyznal. S tou tvou škatulkou a talířem si tě na zahradě neumím moc představit, ledaže bys uspával slimáky, jakos mi vyztužil toho starýho šantalu!"

"Ty si asi na tom tvým Velkým voze musíš pěkně utahovat pásek, že takhle kulíš oči, když se ti chystá šufánek polívky. Taky možná zíráš, že u toho vidíš dědka a ne ženskou. To máš tak, moje je pod kytičkama, ale já se za ní kór moc neženu. Žádnej kvalt. Tak jak tak tam stejně pudu co by dup."

Nakrájel do polévkové misky pár krajíčků chleba, který si Hmota s úžasem prohlížel.

"To sou mi ale mezuláni," radoval se Ratinier. "Ani to neví, co je to kus chleba. Můžeš si bejt jistej, Hmoto, že bys mě k sobě na oběd nedostal. To si piš!"

Hmota ožil, dlouho repetil s patkou chleba v ruce. Ratinier ho přerušil:

"Nenamáhej se! Sme na tom stejně. Jeden o voze a druhej o koze."

Z polévky se kouřilo. Zhasl vařič, nalil ji na skrojky chleba.

"Počkej, až to trochu nasákne, až to chytne šmak. Všechno abych ti vysvětloval, kanibale."Ubalil si cigaretu, zapálil ji zapalovačem, který jako vždy fungoval na mazut. Hmota zděšeně vstal ze židle, když spatřil, jak se z Glódových nozder valí dým. Ten se samým potěšením jen vrtěl.

"A hele, myslí si, že vybuchnu! S tímhle kašparem teda není žádná nuda. Pšouknu a přižene se bůhví odkud. Kouřím a dostane strach. No, mládenče, jen do toho!"

Ukázal neznámému na polévku, ten užasle pohlédl na misku, na Glóda, zpátky na misku. Ratinier zabručel:

"Ani jíst to neumí! Já mu to budu muset ukázat. On se v těch kolóniích živí samým sajrajtem. Necivilizovanej seš, chuděro malej. Jen se na sebe koukni, jak špatně vypadáš. Kůži máš jak z gumy. Tvýmu organismu chybějí krvinky z červenýho vína, to vidím, jen se na tebe podívám, a nemusím bejt doktor. No, Hmoto! No! Podívej, jak na to!"

Chopil se lžíce, nabral, donesl k ústům, foukl a polkl. Potom podal náčiní Hmotě. Ten je neobratně převzal.

Podřídil se, prohlížel si Pozemšťana se vzrůstajícími rozpaky, než pozřel třetí a pak čtvrtou lžíci. Kousek slaniny ho zaskočil. Proužek zelí ho vyvedl z míry. Chuť chleba šokovala. Ale jedl dál, co chvíli upíral tázavý pohled na Ratiniera, který docela propadl hře a pobízel ho:

"Dobrý, chlapče, dobrý! Přece ti nebudu říkat jedna žlíce za měsíček, jedna žlíce za sluníčko, na to seš už velkej!"

Hmota vyjedl misku lžíci po lžíci, čím dál méně váhavě. Glód jásal:

"Sláva, lemoune! Teď máš na cestu správnej podklad. Glódova zelňačka ti může jen prospět!"

Hmota strnule hleděl do neurčitého bodu před sebou, jako by číhal na hluboký postřeh. Glód ho bděle pozoroval a nakonec jako by zachytil cosi jako zárodek, počátek, náčrt úsměvu. A potom už to nemohla být mýlka: Hmota se skoro usmíval, napůl se usmíval a Glód nejasně cítil, že je u zrodu čehosi.

Zamnul si ruce v nadšení, že mohl nějakému barbarovi předat pár základních věcí civilizace.

"Tak vidíš, a poprvně od tý doby, co seš tady, vypadáš spokojenej! Zelňačka, milej zlatej, ta tě provoní až do samýho košťálu, kudy projde, jen samý blaho. Mazlí se s tebou, že to cejtíš až na duši. Co ti mám povídat - seš po ní lepší. Když si nacpeš břicho zelňačkou, prsty se ti v dřevákách kroutějí."

"Třeba bys chtěl nášup. Z toho by se najedli ještě tři, co tři, čtyři."

Vydoloval z kredence otlučenou plechovou bandasku na mléko, na důle ji vymyl, přelil do ní polévku:

"A tak, ty už deš? No, bylo mi potěšením, kamaráde. Kdyby ses chtěl vrátit, už víš kam. Vyprovodím tě."

Ratinier si přes noční košili vzal bundu a kráčel před Hmotou k svému poli. Náhle se otočil, zasmál se:

"Je to ale stejně dost divný, Marťan s bandaskou jako malej špunt. To moc běžný nebude."

Došli k talíři, který si Glód prohlížel s očima navrch hlavy. Uvnitř byla sedačka jako na traktoru a palubních desek habaděj, a ty světélkovaly zrovna jako hrací přístroj v kavárně U tržnice.

Hmota otevřel jakousi vyrovnávací komoru, vnikl do kosmické lodi a bandaska se hned přilepila k jedné stěně. Glód napřáhl ruku k novému příteli, ten se na ni překvapeně podíval.

"No tak, mrťafo, podej mi ruku, ať se nerozejdem jako psi!"

Hmota nechápal, co se po něm chce. Glódovi to došlo, nesmlouvavě ho vzal za ruku a stiskl ji.

"A je to, ty Hmoto jedna, a šťastnou cestu! Že máš ale studený ruce, nešťastnej tvore! Ty nemáš v žilách než hadí krev!"

"A bum ho, má poruchu," brumlal si Ratinier. "Jestli tu zůstane trčet, klid je v háji, budou sem lidi chodit celej den jako procesí!"

"Moh sis mi o ni říct," reptal Glód. "To je fuk, že to nic hezkýho nebylo, ale i kdyby to byla ta gypsová loď, vyšlo by to nastejno!"

"Když má ta jeho mašina v trubce vázu na kytky, běhá mu docela slušně. Vázu nemá - a je nahraná! Hromskej Hmota! Schopný lidi nejsou jenom v Paříži …"

"Čistá prácička," hodnotil Glód zasněně, když se vracel do svého sídla.

Kastle stále trčel na cestě s nohou vzhůru. Než Ratinier otevřel dveře, naposledy se na něj podíval a viděl, že ožívá jako mávnutím čarovného proutku, nohu klade na štěrk. Zaslechl, jak pokračuje v křiku tam, kde předtím přestal:

"Glóde! Na tvým poli je talíř! Povídám, že máš za barákem talíř!"

"Létající! Létající talíř! Slyšels přece o létajících talířích!"

Ratinier s potěšením poslouchal, zatímco se Kastle uklidňoval, jak jeho hodiny dvojím úderem ohlašují druhou. Což dokazovalo, že je všechno jako dříve, ba že dokonce dohnaly zpoždění. Pokrčil rameny:

"Oč se vsadíš? O litr?"

"O tři"

"Když myslíš, tak o tři! Plácni! No, plácnem si na to!"

Glód mu plácl do dlaně. Cicisse užvaněně navázal:

"Chtělo se mi štít. Že bylo hezky, řek jsem si: Jen di ven, budeš mít místo nočníku změnu. Du ven a co nevidím? Talíř na tvým poli! V tu ránu mě to přešlo a já běžel k tobě, vzbudit tě!"

"Ale bez kraválu! Může bejt, že v talíři jsou třeba maníci s paprskem smrti anebo s travexem."

"Tak co? Kdepak je ten talíř?"

Kastle zůstal s pusou dokořán, zatímco jeho druh jím třásl, zadržuje smích:

"Von už tu nejni …"

"To vidím taky, že už tady nejni. A taky ti řeknu proč."

"Ale já ho viděl! Na vlastní voči! Musel odletět, když sme u tebe klábosili, místo abysme sem tryskem běželi!"

"Měl si zlej sen, to je celý. To bejvá. Cos měl včera k večeři?"

"Vepřovou nožičku," špitl Chérasse v rozpacích.

"Strašně těžký do žaludku. Vepřová nožička,, to je celej ten tvůj talíř!"

"Sám seš hlava vepřová!" rozlítil se Kastle. "Hele, ten můj talíř byl bílej, jako chromovej, a moh mít dobrý tři čtyři metry po obvodě!"

"No, když to čteš, nic za to nedáš, a když si to vymyslíš, máš to eště levnějc."

"Podívat se na stopy. Jistě sou tam stopy."

"To mě podrž."

Chérasse se roztrpčen vrátil na cestu a opakoval:

"Milej Cicissi, málo platný, je to jasný, moc piješ. To člověk nejdřív vidí létající talíře, ale nakonec mu běhají bílý myšky po peřině, tak jako Dudussovi Pouriauxů, co umřel na delírium, a měl ho od hlavy až k patě."

V Cicissovi se vzedmul hněv; zadupal pantoflemi:

"A jakpak mě vidíš? Dvakrát?"

Glód opustil nepříčetného druha, který do tmy dštil úděsné ohňostroje nadávek. Ještě než za sebou zavřel dveře, zakřičel:

Cibule i hodiny šly, jako kdyby tu Hmota v životě nebyl, jako by neexistoval. Ale na poličce, kde po léta stávala hilzna od strýce Baptista, bylo teď nezaprášené kolečko, hilznu teď stejně jako zelňačku trávily útroby talíře.