6. KAPITOLA
Glóda probudily výstřely z pušky. Pomyslel si, že to asi starý Blaise Rubiaux vyrazil na další křížovou výpravu proti Schopenhauerovým a že znovu dobývá předmostí Marny, Sommy nebo něco takového.
Ať se de vycpat, ten starej bojovník s metálama, říkal si, když se narychlo oblékal, než vyrazí ven. Ozval se ještě jeden výstřel, u Chérassova domu. Ratinier se odebral k sousedovi a spatřil ho se zbraní v ruce obcházet baráček a sem tam střílet do vzduchu.
"Už je to tady," brumlal si znepokojeně Glód, "zcvokatěl dočista a odvezou mi ho do blázince v Yzeure."
Šel dál, dokud si ho střelec nevšiml. Ten si pak přehodil starou flintu přes rameno.
"To ty děláš ten randál, Cicissi? Viděls mezi stromama ušáka?"
"Ne. To je na ochranu proti čárům, o tebe de taky
."To prohlášení Glóda nerozveselilo:
"Proti čárům?"
"To bych řek. Celej obvod polní pošty je plnej čárů. Tak to dělám, jak to dělal můj děda Gaston, když mu něco nehrálo. Sundal z kolíku pušku a pif-paf na čáry, a ty musely odtáhnout po svejch. Člověk by neřek, že si Bourboňan. Tak se to dělávalo."
"Jestli se to už nedělá, asi to bude mít nějakej důvod."
Kastle se ušklíbl:
"Je snad taky nějakej důvod, proč už nejsou koně? Studny? Žádná hospoda ve vsi? Žádná prádelna na řece? Možná že obrátíš jako jiný měkkoty? Koupíš si auťák a televízi?"
Zašel do domu, hned se však vrátil, už bez bouchačky, ale s láhví naplněnou bezbarvou tekutinou. Glód roztál:
"No, to je jiná, dáme si kapku."
Kastle mu beze slova podal láhev, Glód ji bez váhání přiložil k ústům, aby si lokl, okamžitě však doušek vyplivl a běsnil:
"Prevíte! Dyť je to voda!"
Chérasse si bez úsměvu to své vzal zpět:
"Chtěls ochutnat, taks ochutnal, já tě nepobízel. To je svěcená voda."
"Pít se to nedá o nic víc než ta břečka z vodovodu, ten tvůj super," hudr
al Glód a utíral si rty."Taky to není na to, abys to do sebe lil jako vínko. Je to na zahánění zlejch duchů. Takže tím musím vykropit kolem baráků a okolo hnojiště, jako to dělal děda Gaston."
Učinil, jak řekl, po chvíli se vrátil s láhví ze tří čtvrtin p
rázdnou a oddychl si, sám se sebou spokojen:"A je to! Pěkně jsem je zchladil, ty holomky, co mě očarovali. Jestli se ten talíř vrátí, rozplácne se na louce jako kravinec, jako že Panenka Maria nebyla žádná Marjána vod kolotoče!"
Glód pokýval těžkou hlavou
:"Ubohej Cicissi, tobě začíná strašit ve věži! Pánbíčkaříš, talíře vidíš, co je moc, je moc. Začne to z tebe všudyma přetejkat, jako když zapomeneš polívku na kamnech."
Kastle zesmutněl:
"No, dělá to se mnou svý, že mi nevěříš skrzevá ten talíř. Když mi nevěřejí přátelé, kdopak mi uvěří? Hele, chceš důkaz, že dneska v noci nebylo nic, jak má bejt? Když talíř přiletěl, zastavily se mi hodinky."
"Chceš jinej důkaz? Moje ne. A proč by se taky hodinky zastavovaly jen proto, že by tu někde byl talíř?"
Chérasse se znovu ušklíbl:
"Ty ses ve škole nic nenaučil, Glóde. Ani co by za nehet vlezlo. Vysvědčení si dostal, jen žes opisoval od velkýho Louise Quatresousa. Talíře, to je šlus s magnetikou, to by ti řekla i Amélie Poulangeardová."
"Nejdřív by musely nějaký bej
t.""Fůry vědců je viděly. Tobě to ovšem nehrozí. K tomu musejí bejt vlohy."
Glód uraženě zamumlal:
"To není pravda, že sem opisoval od velkýho Louise Quatresousa …"
"V roce 1922 se to aspoň říkalo. Ale nechme toho, mě čeká úkol."
"Ty máš psát nějakej úkol
?" pronesl ohromený Ratinier."Ne úkol do školy, blázne. Mám úkol jako občan. Musím zajít na strážnici a podat hlášení úřadům, ohlásit talíř."
Bez dalšího slova se k sousedu obrátil zády, nasedl na staré kolo s napůl splasklými pneumatikami a rychlostí pět kilometrů v hodině vyrazil po nepohodlné písčité cestě.
Když Glód zůstal tak bez okolků opuštěn, usedl na obrubu studny. Neměl Kastli přiznat, že má pravdu s tím talířem a že opravdu existují, a na nich tvorové z masa a kostí, anebo něčeho podobného? Ale ne, rozhodně ne. Jestliže Hmota Kastli uspal, pak proto, že mu nedůvěřoval jako vši v kožiše. A nemýlil se. Kastle, ten není schopen udržet tajemství, ne jako on, Ratinier. Cicisse, sotva by trochu přebral - tedy od rána do večera - všude by vykládal, že
se kamarádí s jedním Marťanem, ba že je s ním jedna ruka, a Hmota by se už nikdy nevrátil, vadila by mu reklama, o kterou nestojí. A Ratinier doufal, že se zase co nevidět některou noc vrátí na jeho zelňačku. Hmota si jeho dům vyvolil mezi tisíci a pod jeho střechou nebude zrazen. Bude tam vždycky jako doma.Glód vstal, zamířil do zahrady uříznout hlávku zelí. Krásnou. Důstojnou zákonů pohostinství. Ale ještě po osmapadesáti letech hryzla Ratiniera v nitru výčitka. Ano, opisoval od velkýho Louise Quatresousa. Kdo jen mohl Kastli donést ten starý zločin, ten neodčinitelný hřích?
Chérasse šlapal, pevně opřen do pedálů. Očekával od své cesty pocty a uznání. On bude ten, kdo spatřil létající talíř, a to nebylo málo v kraji, kde se toho moc nedělo od doby, kdy ho opustil maršál Pétain. Novináři z Horala a z Tribuny k němu přijdou pro rozhovor a budou ho
fotografovat.
"Šel sem se ven vyštít," řečnil pro sebe Kastle jako na divadelní zkoušce, "ne, vyštít se neříká, to je sprostý slovo ... Šel sem prostě ven za naléhavou potřebou ... Jo, to jo, to de, naléhavá potřeba, to může říct i ženská ..., a vtom sem na sousedovým poli uviděl talíř, ale on, teda soused, neviděl nic. Proč nic neviděl? Nerad bych o něm řek něco špatnýho, je to dobrej soused, ale vidí zrovna tak ja
ko krtek a v okolí je dobře známý, že si rád přihne …"Kastle smíchy poskočil na sedadle. No, to by byla legrace, ještě ke všemu Glódovi nasadit psí hlavu! Cicisse zajel až do trávy a málem vjel do příkopu. Vyrovnal rozjařenou kličku a přidal ještě víc; těsně kolem něj svištěla auta, která s potěchou dorážela na chudáka dědka na ubohém starém kole. To se všechno změní, po celém Allieru bude vážený, až se roznese, že on je ten člověk, co viděl létající talíř, jako jiní vidí autokary. A bude jim o tom talíři
vyprávět znova a znova, tolikrát, kolikrát bude třeba, až do skonání věků.Všiml si, že na to, aby si v hospodě člověka všimli, musí mít co vyprávět, jinak si nikdo nepřisedne a člověk je pořád sám. On bude mít ten talíř. Pořád.
Nakonec dojel na strážnici, šel dovnitř, ptal se po strážmistrovi. Jeden uctivý četník ho zavedl do kanceláře šarže. Strážmistr ho vyzval, aby si sedl, se zvláštním výrazem se na něj zahleděl a pak pronesl:
"Očekával jsem vás, pane Chérassi."
Potutelný Cicisse mu opáčil stejně žertov
ným tónem:"A pročpak, pane strážmistr?"
Ten se v židli pohodlně opřel:
"Protože vím, proč přicházíte."
"No ne! To bych se divil?" posměšně ho Kastle napodobil a očekával, že mu nalijí čisté vody, jednou není vždycky.
"Já bych se divil, kdybych se divil, pane Chérassi. Dnes v jednu hodinu ráno jedna obyvatelka osady Gourdiflots, která pocítila naléhavou potřebu, vyšla ven a spatřila na obloze létající talíř."
"Ha!" vydechl Kastle, zklamán, že nebyl jediným a výhradním svědkem jevu.
"Ona obyvatelka," pokračoval nemilosrdný strážmistr Coussinet, "nese jméno Amélie Poulangeardová a je to osoba, jak jste mohl zaznamenat, tak zvaně zaostalá."
"No jistě," odfrkl Cicisse, "je to praštěná baba."
"Její synové mi před chviličkou volali, šťastnou novinu mi sdělili a poprosili mě, abych té zprávě nepřikládal žádnou váhu, pokud dospěje k mému sluchu."
"To měli recht," vyslovil se Kastle uklidněn.
"Teď tedy chápete, pane Chérassi, proč jsem vás očekával?"
"To namoutě ne …!"
"No dobrá. Pokud jedna chudá duchem spatří létající talíř, zdá se nasnadě, že puncovaný ochmelka v těsném sousedství se vynasnaží spatřit rovněž létající talíř. Neviděl jste náhodou, pane Chérassi, létající talíř?"
Kastle, dotčen hanlivým výrazem ochmelka, se vzepřel:
"Právě že jo! No právě! V jednu ráno. Přesně za dvě minuty jedna."
"To jsem rád. Milý talíř zabil dvě mouchy jednou ranou. Skončili jsme, pane Chérassi."
"Jakýpak skončili! Já eště ani nezačal!"
"Ne, ne, pane Chérassi. Nemám tolik času, abych ho ztrácel s blouznivci našich hor. Stát mě neplatí za to, abych pořádal pietní sbírku výstřelků všech bláznů v kraji a jim podobných. Národní četnictvo je způsobilé shromažďovat všechny informace týkající se neidentifikovatelných létají cích předmětů a mimozemšťanů, nikoliv zabývat se delírii místních spiťarů, ožralů, jichž vy jste, pane Chérassi, aniž bych vám lichotil, jeden z nejvýznamnějších představitelů. Na shledanou, pane Chérassi. Á! Poslyšte, zanechal ten váš talíř na trávě nějaké stopy?"
"Ne ...," přiznal Kastle zkroušeně.
"To jsem rovněž tušil. Pane Chérassi, vezměte na vědomí, že oficiální létající talíř, jaký Sociální zabezpečení a četnictvo připouští a uznává, nutně musí na půdě zanechat přesné stopy, jako je například zápach terpentýnu, či ještě lépe kruh spálené trávy. Takže se jděte napít na mé zdraví, a to hned!"
Kastle neměl další příležitost dušovat se či klít. Četník, který ho uvedl, ho vyhodil ven, a to dokonce beze všech ohledů k jeho stáří. Když s Chérassem takhle vymetli jako se špinavým hadrem, co mu zbývalo, než jít utopit žal do
Francouzského hotelu, který vedla jedna zdejší občanka, přívětivá Aimée. Ještě ani neupil z druhé sklenice, přemílaje s bradou na prsou svůj hněv a rozčarování, a už se po lokále rozneslo, co ho potrefilo.Tak vy prej ste, strejčku, viděl létající talíř?" řekla Aimée a seštípla si ret.
"Jo, děvenko," zavrčel Kastle. "Viděl sem ho, jako vidím tady tu sklenici."
"Pruhovanej nebo puntíkovanej?"
"Ale kde! Jednobarevnej. A hladkej až se blejskal, koukej, jako ten kyblík na šampaňský."
"Ten talíř se blejskal," tlumočila Aimée hostům poblíž Cicisse.
"Hehe, já taky rád něco hladkýho, až se to blejská!" zabučel mladý Sourdot, takto truhlář, jinak truhlík a dále piják k pohledání. Lokál se smíchem všech těch opilců div nezbořil a Kastle cítil, jak mu puká srdce. Od té chvíle věděl, že nemůže do Jaligny vkročit, aby se nezvedl povyk o talíři, že za ním budou na ulici běhat děcka a ptát se, co je s talířem nového, a že ode dneška bude jen "strejda Marťan", dokud bude naživu.
Dopil sklenici a vytratil se, v nohách tíhu a v duši taktéž. Smáli se mu za zády, tloukli se do stehen a to všechno, smích z plna hrdla a vykřikované posměšky, slyšel ještě na tři kilometry, když ponížený a poražený pomalu šlapal do pedálů.
"Talíř! Talíř! To sem dopad s talířem! Ať se de talíř vycpat. Polibte mi s talířem prdel!"
A na řídítka strejdy Marťana skráplo cosi mokrého.
|
|
|