7. KAPITOLA

Bylo krásné ráno, snad ještě jen pár kostek cukru přidat. Glód přišel pěšky, muškát v květináči zabalený do novinového papíru. Otevřel hřbitovní vrata, zamířil k Francininu hrobu. Nechodil sem často. Čekalo ho tu příliš mnoho nemilých setkání. Kromě Kastle tam tleli všichni jeho přátelé jako záhon cibulí. Pro spravedlnost dlužno říci, že nepřátelé rovněž. Bývalý dřeváčník objal zrakem úhrn své někdejší věrné klientely. Všichni ti mrtví ho živívali. Proto také smekl, když vešel, a držel čepici pod paží.

Glód položil květináč na Francinu, a že nevěděl, kam mrsknout noviny, aby nebožtíky neurazil, zmačkal je a strčil do kapsy manšestráků. Tu a tam švitořili ptáci. Tady se je ještě neodvážili střílet. Jednou sem Glód dorazí jinak než ve dřevácích, a mnoho lidí ho doprovázet nebude. Starosta z povinnosti, pár spoluvězňů z lágru s praporem. A pro něj bude konec se vším.

"Tady máš, Francino," zašeptal. "Pěknej muškát. Jinak nic novýho. Co by taky prosím tebe mělo bejt novýho. Jde to jakž takž. A když ne, člověk si musí nějak pomoct. Aha, vidíš, přišel k nám Marťan. Ne, ne, nepil sem. Cos umřela, nevypil sem ani skleničku."

Nudil se. Vzdychl.

Na cestě ke vsi znovu pomyslel na Hmotu, který se nevrátil, třebaže na něj čekal už tři noci, tři noci kvůli němu špatně spal. Hmotě se muselo něco stát. Anebo bydlel ješ tě dál, než si Glód představoval. Možná ta jeho planeta byla v horoucích peklech, někde za Měsícem. Kastle chřadl, a to také kvůli němu či aspoň kvůli jeho talíři, vztekal se, mluvil už jen na půl huby, nehrál na harmoniku. Četníci se v Gourdiflots neukázali ani ze zdvořilosti, aby se podívali na pole. S konečnou platností přifařili Cicissovi těžko snesitelný nimbus talíře a Cicisse mlčky trpěl, což je ten nejhorší druh utrpení. Od té doby, co se ve vesnici nechodilo ke zpovědi, všechny daremnosti zůstávaly uvnitř jako tělesné štávy, a to nebylo dobré pro zdraví, třebaže pro doktora to dobré bylo.

Glód pomalu prošel vesnicí. Prkna přibitá křížem přes dveře jeho krámku, zavřeného kvůli gumovým holínkám, to byl jeho vlastní kříž, a on se střežil na něj pohlédnout. Na náměstí kdysi bývaly staré kaštany, v létě dávaly příjemný stín, na podzim kaštánky, kterými po sobě všichni kluci včetně malého Ratiniera stříleli z praků. Kaštany pokáceli, dávno už se ani nevědělo proč, a bylo po stínu a po kaštáncích také. Na náměstí zbourali staré bourbonské domy, postavili nové, takové nijaké.

Tónem, který nepřipouštěl vytáčky. Povídalo se, že všechny ty skleničky bílého Piarra Tampona zabily. Glód ho znal dobře a byl si jist, že to není pravda. Že Piarra sklátil zármutek, když musel zavřít kovárnu. Neříkalo se to jen z pokrytectví. Ale on, Ratinier, ho přece viděl, jak rok dva bloumá po náměstí, kope do kamínků jako kluk, který neví co sám se sebou.

Když ještě nebývala, hřebíkem se do země přibil pětník s dírkou, a hurá za křoví, jakmile byl ohlášen příchod staré Fouillonové. To byla jedna z těch klasických držgrešlí, o kterých se říkalo, že mají portmonku "z ježčí kůže". Sotva Fouillonka spatřila minci, rozhlédla se kolem jako straka zlodějka, shýbla se mrštněji než zmije a chtěla ji strčit do kapsy. Kupodivu jí to nešlo, lopotila se marně a z hlohů kolem se ozval řehot a babka hrozila holí k nebi. Piarre někdy pro legraci rozžhavil minci do ruda, aby podívaná dostala větší říz.

Tenkrát se kola, opuštěná před dveřmi hospody, běžně ocitala pověšená na vrcholcích elektrických sloupů. Prováděly se takové šprýmy, jako třeba že se potřela hnojem, ne-li něčím horším, držadla trakaře, načež radost zúčastněných stoupala do výšin už nenávratně ztracených. Glód se sám pro sebe potěšením jen natřásal, jak si připomněl všechny ty kousky. Dneska jim bylo milejší všechno rozbít, zbořit, zpustošit, zdrancovat, a Glód už ničehož nic nechápal, on byl ovšem, pravda, jenom starý křen.

Když došel domů, uviděl na svém poli sousedovu postavu. S kloboukem do očí, rukama v kapsách trčel Kastle na domnělém místě, kde přistál talíř, a stále pátral po jeho stopách jako sběrač špačků na ulici.

"Hej, Cicissi!"

"Nemůžeš myslet na něco jinýho, co?"

"Ne."

"Možná, ale teď mají ty zlý huby důvod."

Ratinier se slitoval:

"Cicissi, mám jim říct, že sem ten talíř viděl taky? Pak by nás měli za blbouny oba dva."

Glód ztuhl. V Bourbonsku přetrvávala zavedená tradice sebevraždy oběšením. Podle statistik měl kraj v této praxi prim, táhl za jeden provaz. Tady se lidé věšeli pro nic za nic, ve stodolách, v sadech, ve sklepích, všude kolem dokola. Jeden řidič náklaďáku dokonce našel nějakého zvrhlíka oběšeného na svém volantu. Před nedávnem se starý Noyau, Pecka, zvaný Třešně, Broskev a dalšími ovocnými jmény, pověsil na své jabloni, stromu, s nímž bylo podle něj jen samé trápení. V jeho případě tu byl detail, který zarazil celou vesnici. Ráno šel starý Noyau do krámu koupit semínka sézanneských ředkviček. Odpoledne se oběsil a o ředkvičky se dál nestaral. Usoudilo se z toho, že ho posedla náhlá inspirace a že dal smrti přednost před životem. Na Alliersku se prostě s všemožnými odrůdami šibenic nežertovalo a Glód se nevylekal jen tak bez pádného důvodu, ten už viděl něco jazyků, nezpůsobně vyplazených na šibeničníky:

"Pověsím! Abych nakrk četníky a dráby. A nechám lístek, kde bude stát, že je to jejich vina, že to pěkně zkopali. Jo, takhle je na svým provaze eště kopnu do držky, a pořádně! Takhle ho dostanu, Coussineta!"

"Můj milej, radši umřít než bejt zneuctěnej. Tak to máš ve všech francouzskejch dějepisech. Kdybys z dějepisu neměl samý pětky, tak jako ze všeho, věděl bys to jako já, a já měl jen dobrý známky."

S krutostí dodal:

"Tuhle ses nechtěl pověsit na trám jako šunka! To si to pak člověk rozmyslí."

Kastle se také zamyslel:

Šli k Ratinierovi, Ratinier došel do sklepa a přinesl litřík. Glód se napil a zaliboval si:

"Jen to ochutnej, jak je to lahodný, padá ti to do krku jak rosa na kytičky!"

"Jo…"

"Na hřbitově něco takovýho nemáš! Jdu odtaď. Připadalo mi, že na mě ti chlapi, co tam dole sou, volají - Ressot, Rimbert, Perrot, Mouton - a že škemrají: Glóde, sklínku! Glóde, sklínku ...! Musí jim to zatraceně chybět …"

"Jo…"

"Taky sem šel kolem hrobu starýho Noyaua. Na tom roste než bodláčí. Ani vlčí mák. Hrob zatracence. Jistě se na něj pámbu mračí. Já ho, chudáka, pomáhal sundávat. Hezkej pohled na něj nebyl. Celej černej jako kus uhle. Oči jako sůva. A ten jazyk, ten vypadal jako uzenej telecí. Nebyla asi ta smrt tak lehká, jak si představoval. To bylo vidět, že si nešťastník vytrpěl svý. Byl zkrátka tak vošklivej, že mu na hlavu narazili hned pytel, koukat se na něj nedalo. Napij se, Cicissi."

"Jo ...," hlesl Kastle a s námahou vypil sklenici červeného.

Odešel s košíkem v ruce; nechal za sebou zahloubaného zoufalce, který si váhavě nalil druhou sklenici. To zelí, co tuhle uřízl, bylo zvadlé a pro Hmotu nebylo dost dobré. Glód vybral jiné, s hlávkou jedna báseň, odtrhl svrchní listy a hodil je na hnojiště. Slunce příjemně hřálo Ratinierovy staré kosti a Glód slyšel, jak Kastle řeže dříví. Usmál se. Řezat dříví, to je plán do budoucnosti. Zachmuřil se, když si vzpomněl na ředkvičky starého Noyaua. Cožpak ty v sobě také nenesly naději?

Vznešeným gestem vyhodil smetí ven. Slepice si tam ještě najdou nějaký drobek. Vrátil se zpátky k baště, dal zelí do hrnce, přidal k němu čtyři oloupané brambory, cibuli, dvě mrkve a bohatě zalil vroucí vodou. Přidal trošku soli, snítku tymiánu, tři zrnka pepře, a jelikož česnek vyhání červy a na světě není nic horšího než červi, vyjma nastuzení, stroužek česneku. Lidi z města, kteří jsou jeden jak druhý kancelářské myši a mluví spolu s nosem u nosu, by ho tam nedali. Ale lidi z města kvůli všem těm cavykům nemají žádné zdraví, padají jako mouchy na těch svých ulicích a bulvárech. Glód radši páchl česnekem než chytit cholesterol, arteriosklerózu a podobné záludné nemoce, kterých jsou plná metra a autobusy.

Glód napjal sluch. Chérasse už neřezal. Nebylo to ticho tichem smrti? Ratinier odkvapil k Cicissovu domu. Neviděl ho a zavřískal:

"Hej, Kastle! Co vyvádíš?"

Našel ho, jak ve stodole luští fazole.

"Moh bys mi odpovědět, když na tebe volám!"

Bídák Chérasse se zašklebil:

"To já aby sis dělal starost. Aby sis myslel, že celej černej jak kus uhlí visím na provaze."

"To nedělej!" řekl Kastle živě.

Velkoryse dodal:

"Do toho. Pověš se. Je to připravený! A můžeš sebou mrskat, je to pevný!"

Kastle s klidem opáčil:

"Ale di, ten bude vidět jinší věci, jestli to tak povede pořád dál! Je to cvok. Všude z něj mají asi legraci?"

"Tak trochu jo …"

"Ty prasečí rypáku, ty si nedáš pokoj, pořád za mnou slídíš? Za chvíli mě budeš špiclovat i na hajzlíku, jestli tě to nepřejde!"

"Ty seš mi ukradenej! Šel sem se podívat na tvý saláty. Do mejch se dali slimáci."

"Z tebe se stal pěknej morous, chudáku Cicissi! Poslyš, mluvil sem s poštákem, s Guillaumem Simeonovým. Vypadá to, že se v celým kraji nemluví než o tobě."Kastle pobledl:"A ... co se povídá?"

"No, nic zvláštního. Neplet ses před chvilkou. Vykládá se, že seš kus pitomce …"

Zdrcený Chérasse dosedl na kropicí konev, zašeptal:

Vlahý májový den přešel, jako když ruka přejede po srsti kotěte, po ženských ňadrech. Glód už Kastli nešpehoval. Ten se zavřel ve svém domě a tam hrál na harmoniku srdceryvné kousky, jako Chmurnou neděli či Chopinův žal.

Jelikož býval ministrantem, vyřvával i zádušní mši. Glódovi se poznenáhlu jevilo, že z těch skočných sousedovi vyprahlo, že se čile občerstvuje a že v jeho hlase získává mečení vrch nad zvučností i latinou, neboť Kastle po čase začal zbožná slova nahrazovat kabaretními hanebnostmi. Chérasse svůj recital občas přerušil bučivým "Pryč s četnictvem!", že si málem strhl čípek. Jako mezihra kdesi kvákala žába, která se až do večera opalovala na kraji kaluže.

Glód, usazený na jednom ze svých tří schodů, měl pozdní večeři z kousku kozího sýra, zalitého sklenicí vína a jasem prvních hvězd. Cicisse najednou přestal koncertovat, dojista dotčen posledním ponurým kváknutím nástroje. Ratinier bděle slyšel, jak se dveře u Kastle otevírají, pak chvíli poté vrata stodoly. Glódovi ztuhly sanice se sýrem, zadržel dech a vydechl, až když zaslechl tupý zvuk a hned po něm bolestný řev:

Bývalý dřeváčník pokojně dopil sklenku, beze spěchu se zvedl, rozvážnými kroky zamířil ke stodole, odkud se stále ozýval Cicissův křik, čím dál pronikavější:

"Glóde! Ty prevíte! Nenech mě chcípnout! Glóde, pomóc!"

Ratinier konečně došel do stodoly a objevil Kastli sedícího na zemi se smyčkou kolem krku. Cár přetrženého provazu se houpal ve vzduchu pod trámem, kam ho Glód zavěsil. Glód se podivil:

"Kastle, co ti je? Co děláš na tý zemi?"

Cicisse to připustil, sténat však nepřestával:

"To je možný, ale ten zadek mě tak bolí! Zarazil jsem si ho do břicha!"

Glód, který ho až příliš nařízl při své poslední pochůzce do stodoly, tedy Glód konstatoval:

"Já ti ne a ne se pověsit. Tak sem vytáh dva litříky, na kuráž. Potom to bylo lepší. Viděl sem pánbíčka, chlapíka s fousiskama, a ten mi říkal: Pojď, můj milej Francisi! Pojď za mnou a uvidíš talíře celej boží den! Honem přiklusej!"

Zkusil jít, ale rozšklebil se všemi vráskami:

Kastle, s dlaněmi přilepenými k pohmožděnému pozadí, se odbelhal, podpírán kamarádem. Glód ho dopravil na lavičku, kde Chérasse s neskonalou opatrností usedl:

Glód uposlechl a nalil dvě sklenice. Napili se a Kastli se po lících znovu rozlil život, pomalu zase dostával svou panenskou barvičku.

"To pomáhá," uznal Chérasse.

"Pořád doufám, že taky nějakej zmerčím," řekl Glód, který očima pátral po obloze a celou duší zapřísahal Hmotu, aby se zjevil ještě jednou, proč ne dnes v noci ...?

Kastle se posmíval, pyšný na svou výsadu:

Urážlivý tón se Glóda nedotkl, usoudil z něj, že se oběšenec zas dostává do své hašteřivé formy. V Ratinierovi se náhle hnulo cosi, co vypudil v radostiplné podobě svěžího pšouku, který lavicí zavibroval jako kontrabas.

Glód v inspiraci zajásal:

Představoval si, že tam nahoře ve hvězdných dálkách pomrkává kouzelná krabička Hmoty, že Hmota zachytí jeho pronikavé volání, okamžitě zamíří k zemi ... Ratinier škemral:

"Tak pšoukni, Cicissi!"

Chérasse se zdvořile zasmál. Z následujícího ticha Ratinier pochopil, že se Kastle soustřeďuje, že ve své pýše nehodlá, děj se co děj, přenechat bez boje kamarádovi příliš snadné vítězství. Ratinier nebude mít poslední slovo. A náhle Kastle vybuchl jako ucpaná tarasnice či poškozený moždíř, tak silně, až se celá noc zachvěla v úžasu a z jabloně spadla tři jablka. Kastle bez oddechu ještě dlouze zarupal, jako když se trhá prostěradlo, a vyplnil nebeskou báň zoufalým úpěním. Glód zatleskal jako dítě, které vzali na slavnostní ohňostroj:

"Prohráls," řekl Cicisse prostě.

"Jen dál! Jen dál! V nejlepším nepřestávej!"

Glód nechal kamaráda, aby se uložil, sám pak zašel na své pole, ozářené měsícem. Dal si hodinky k uchu v naději, že už neuslyší tikot. Šly však bohužel jako obyčejně. Sedl si na pařez. Spát se mu nechtělo. Kdyby se vrátil domů, bude chodit sem a tam, posedávat až do tří ze židle na židli. Shýbl se, utrhl sedmikrásku, lístek po lístku ji otrhal starými prsty, na kterých víc než padesát let práce se dřevem nadělalo mozoly. Už dávno se neuchýlil k tomu dětinskému vyznání. Lístek, který mu zůstal mezi palcem a ukazovákem, říkal - má mě rád. Může ovšem mít rád, ale přitom toužit po jiném než přiletět sem ...

Noc se ochladila, ovinula ho svou melancholií. Glód povzdechl. Vůl je, nic jinýho, když tady tak čeká! Navíc, co že čeká? Že přiletí talíř!

A přece hodinu nato přiletěl, když už napůl dřímal s čepicí na nose a dlaněmi na kolenou. Potichoučku přistál skoro u jeho nohou jako chmýří z pampelišky. Otevřel oči, spatřil uvnitř Hmotu, oblečeného stejně jako poprvé, Hmotu, který na něj upíral oči s tím svým čtvrtinkovým úsměvem na rtech. Vstal, zatímco Hmota otvíral dveře a seskakoval na zem s trubičkou v ruce, s bandaskou v druhé. Glód v unešení neskrýval, jak je rád, a zahlaholil:

Hmota nezačal bublat, jako když se vypouští výlevka, ale docela prostě řekl:

"Jsem zde, pane Ratiniere."

Glód sebou trhl a celý se rozzářil, od dřeváků přes kšandy až k čepici:

"Ty mluvíš! Tak ty teď mluvíš! Trvalo ti to, ale takhle si popovídáme líp, jestli chceš co vědět."

"Přicházím z planety Oxo, pane Ratiniere. To je taková malinkatá planetka, co ji ani nemáte na mapách. Asi tak velká jako váš departement l'Allier."

"Pan Chérasse spí," zašeptal Hmota a dodal s potěšením z nových pramenů svého slovníku, "jako dudek."

Glód pokýval:

Vykročil ke chlévu, přistavěnému k chalupě, blízko prasečince. Cestou se podíval na hodinky. Stály. Viděl také, jak ho za jeho zády talíř sleduje jako pes, třebaže metr nad zemí a naprosto potichu. Glód otevřel obě křídla vrat prázdného chléva a talíř tam vklouzl lehce jako zmije do otýpky. Klesl na zem, aniž se pohnulo stéblo slámy, a Hmota vystoupil. Glód vrata zavřel a šli do domu. Zvesela poplácal Hmotu po rameni a tím ho trochu zarazil.

"To sem rád, že tě vidím, ty kluku!"

"Také jsem rád, pane Ratiniere."

Glód svraštil obočí:

"Nedělám! Je mi sedmdesát jako vám, pane Ratiniere, ale s námi na Oxu se jaksi od začátku do konce nic neděje. Měnit vzhled je k ničemu."

Glód se odhodlal promluvit s vrstevníkem, který byl podobný jeho mladšímu synovi.

"To se ví, že k ničemu," povzdechl, "ale nikdo se tě na to neptá a musíme tam všichni. Tak teda ty nejsi žádnej Marťan?"

"]sem Oxan."

"No prosím, já proti tomu nic nemám. Všude sou lidi, jak já pořád říkám. Nechceš ochtlík? Ochtlík je sklenice červenýho."

"Rozumím, pane Ratiniere. To slovo se ve vašem jazyce často opakuje. Ne, děkuji, nebudu ochtlík píti."

"To ne. Náš organismus není navyklý na alkohol. Ty vaše ochtlíky jsou totiž alkohol."

Glód se zasmušil:

Hmotě ten barvitý obrat asi unikal, ale zajímalo ho naopak, jak kvapně mizí obsah skleničky v Glódově hrdle.

"Hromský dílo," zajásal Ratinier a sedl si, "je to přece jen lepší než vypíchnout si voko! Sedni si, Hmoto, máš snad chvilenku čas!"

"Ano," přitakal Hmota a uposlechl. "Tím spíš, že minule jsem byl na výletě a dnes v noci jsem tu služebně."

Glód se z ohleduplnosti hosta neoptal, co je cílem jeho služební cesty. Když teď Hmota mluvil, trochu ho jaksi znervózňoval. Nebyl to už dvounohý tvor, napodobující drůbež. Ten chlap byl méně výstřední než Kastle a jistě schopnější než ten pudivous. A že tu byl, Glód nakousl otázku, a měl jich, že ho až pálily:

"Poslyš, Hmoto ... Nevadí ti vlastně, že ti říkám Hmota?"

"Ne, pane Ratiniere."

"Třeba máš nějaké jiné křestní jméno?"

"Ne, pane Ratiniere."

"To máte tam u vás asi pěknej galimatyáš, když si nemůžete nijak říkat! Ale to je vaše věc. A hele, ten tvůj talíř běží na měď?"

"A na další kovy podobné hustoty."

"Asi ... Ony totiž ty moderní talíře nejsou nic pro mě."

"Sou takový, co lítají rychlejc?"

"Ano."

"No teda! Tuhle jsem koukal, jak odlítáš, ale tos frndil."

Glód se z toho při druhé sklenici zakuckal. Cože, oni tam nahoře taky skládají zkoušky! Málem Hmotě poradil, aby opisoval od nějakého velkého Louise Quatresousa, pokud má ovšem nějakého po ruce, málem mu řekl, že je to docela šikovné, ale včas nechal jazyk za zuby. Vždyť vlastně neví, zda Hmota není žalobníček a zda zločin malého Ratiniera neroznese po celém vesmíru. Ještě ho dost neznal, aby se mu svěřoval se svými hanebnostmi. Byl však rád, že mají jedno společné: potíže se zkouškami.

"Trochu mě štveš s tou svou zdvořilostí, ale polívku dostaneš. Je hotová, jenom špíček ještě vyškvařím. Slaninu, abys věděl. Nemluvím jako lidi z města, jako ministři, co jim je rozumět tak napolovic."

Dotazoval se, polichocen ve své traktérské pýše:

"Co tam nahoře, chutnala jim moje polívka?"

"Byla analyzována."

"Byla shledána nebezpečnou."

"Na Oxu nejsou kromě nás žádní živí tvorové. Ani rostlinný život tam není. Ne že by nebyl možný. Je prostě zbytečný. Živíme se nerostnými výtažky. Chápete, pane Ratiniere?"

"Hlavně je mi jasný, že to asi nejni velká sláva, cucat celej den kamínky."

"Když je moje polívka nebezpečná, tak abyste k ní snad radši ani nepřičuchli! Pročpak vás takhle míchá a štve?"

Glódovi vyskočil na tvář ruměnec pýchy. Kuchař si představil hloučky strejců v žlutých a červených kombinézách, jak probírají přednosti jeho polévky v krocaním jazyku na fóru, které si nedovedl představit jinak než jako navlas podobné náměstí d'Allier v Moulins. A dost možná, že jdou průvodem před nějakou jejich radnicí a mají standarty s nápisy: Chceme Glódovu polívku! Glódova polívka pro všechny! Svoboda Glódově polívce!

Vylekalo ho to. V Gourdiflots, ve vesnici, v Jaligny vařili všichni zelňačku jako on. I Kastle, a ten přece nebyl žádný všeuměl. Pročpak tedy ta pocta z nebes padla na něj, na Clauda Ratiniera?

"Ale že je to dobrý, když má jeden po těle žížeň! Nevíš, jak se šidíš, ty moje Hmoto! To asi na tý vaší hvězdě musíte bejt všichni těžce nemocný, že to nesnesete! Jednou to ale stejně musíš okoštovat. Půl skleničky pro začátek... ?"

"Ne, pane Ratiniere."

Glód vytasil šrůtku slaniny ze spížky, odřezával z ní plátek.

"Já ti dám pana Ratiniera! Na to já si nezvyknu. Pane Ratiniere by si mi troufli nadat jen četníci!"

"Takže zkrátka," řečnil Glód sám pro sebe, jelikož Hmota ho už nevnímal, "zkrátka vy na tý vaší hvězdě žerete samý granulovaný krmiva, jako dneska prasata a telata, a chuť pak to má jak novinovej papír. Dvě stě let takovýho života, tomu já neříkám život. Dyť se můžeš jít podívat na prase, co si s Kastlí chováme, to se teda rypákem směje od ucha k uchu, když mu nesem žrádlo, a to žrádlo je takový, že bysme ho málem slupli sami. Když si chlemtá ty brambory, řek bys, že je šťastný, no vážně. Umře, já taky umřu, všichni umřem, ale přece jen si něco užije. A tím pádem ste vy pitomější než ten čuník, slyšíš, Hmoto? Kam to koukáš?"

"Ženy na Oxu nemáme."

"Nepovídej! Aspoň na vás nikdo neječí, když přijdete z hospody …"

"Nemáme hospody."

"Moje Francina byla moc hezká. Nezdá se ti, Hmoto, že byla jak obrázek?"

"Nevím, co tím myslíte …"

"Jenom čuchni," chlubil se, unesen radostnou vůní, při níž se mu dmulo chřípí, "jen si čuchni, jestli to nevoní pěkně! Je v tom cejtit všechno krom starejch křápů. Cejtíš v tom zahradu, chlív, všecky roční doby, cejtíš v tom půdu! Slyšíš, Hmoto, půdu! Jo, chlapče, půdu po dyšti! Tady se neříká déšť, říkáme dyšt; protože tak je to ještě mokřejší."

"Půda po dyšti,"vyslovil Hmota učenlivě.

"Tak je to dobrý! Mluvíš, jako kdybys byl vocaď."

"Mluvím, jako kdybych byl vocaď" opakoval pečlivě Hmota.

"Tak to bysme měli! Zas jsme se jednou pěkně nadlábli, a to nám Němci nevemou! Co ty na to, kamaráde?"

"Je čím dál lepší, Glóde."

Ratinier se usmál:

"Tys mi řek Glóde! To sem rád. Je vidět, že se cejtíš dobře v tý svý sakra divný kůži a že je ti pěkně po těle."

"Ano, Glóde."

"Seš dobrej chlap, Hmoto. Až si jednou vypiješ ochtlík, bude s tebou docela řeč. Jakže se jmenuje ten tvůj zatracenej Zapadákov?"

"Oxo."

"Něco ti povím, můj milej, a to si zapiš za uši: až se se mnou napiješ, budeš na tom svým Oxu šéf. Velký zvíře. Manitú. Máte přece v tom vašem mraveništi šéfy?"

"Je tam Myslící výbor. Pět obnovitelných vůdčích hlav."

"K ničemu …"

"K ničemu?"

"K ničemu jinýmu, než aby člověku po talíři dobrý polívky bylo dobře. K tomu je to, a to docela stačí. Ke zdraví prej to nejni. Jenže od jistý doby namouduši všecko, co na světě za něco stojí, snad má bejt škodlivý."

Spiklenecky mrkl:

"Ona asi každá planeta má nějaký svý brouky, chlapečku."

Dodal:

"Promiň mi toho chlapečka, ale já nemůžu uvěřit, že sme stejně starý."

Pak si vzdychl:

"Pravda, ono to není to samý. Ty máš před sebou ještě sto třicet roků, a já ..."

"A vy?"

Hmota na něj dlouho hleděl a nakonec k něčemu dospěl:

"Poslyšte, Glóde ... Já bych vám za tu polívku rád zaplatil."

"Poslouchejte mě! Nemluvím o penězích. Vždyť jsem ani nevěděl, co je to, než jsem si přečetl akta o Zemi a zvycích na ní. Mezi námi, zvláštní zvyky. Jsou tedy civilizace, které by potřebovaly odprašnit."

Glód se zlobil:

"Ty jsi směšnej. U nás prachy potřebujem. Mě odprašňovat nemusíš."

Natáhl ruku, vzal nad kamny starou lepenkovou krabici, položil ji na stůl, otevřel a vyňal zářivou minci:

"Hmoto, víš, co to je?"

"Ne …"

Začervenal se jako panna a pak zašeptal:

Glód se zakřenil. Tohle se půjčuje ještě méně než žena nebo kolo.

"Donesu vám ji!"

"A když se nevrátíš?"

"Vrátím se."

Hmota si postavil hlavu, málem jako by rozkazoval. Glód se nerad podvolil, bolelo ho, když viděl, jak zlaťák mizí v kombinéze, brblal:

"Ztratíš mi ho. Že já ti to ukazoval."

"Co já vím! To je taky otázka! Radost je přece radost, ne! To máš jako víno. Hele, jako ta polívka! Chápeš?"

Hmota začal mluvit ohnivěji, mrzelo ho, že svého pozemšťana zarmoutil:

Glód ohromeně vykoktal:

"A ona je Francina hmota?"

"Ovšem."

Rozčilený Hmota se jal bouchat do stolu trubičkou na uspávání Kastle:

Oxan nežertoval. Oslovení "pana Ratiniera" bylo tvrdé. Glód, aby získal nějaký čas na přemýšlení, nalil si skromný doušek, pomalu jím svlažil mandle. Jistě to bylo lákavé, shledat se znovu s Francinou, byla to dobrá manželka a matka. Ale co by si v Gourdiflots o takovém čertovském kousku pomysleli? Co by řekl Cicisse, až by se s úžasem tváří v tvář srazil s nebožkou uprchlou ze záhrobí? Nikdo by už nevěděl, co si má myslet o smrti, místní zrovna jako lidé v celém kraji. Byl by z toho pěkný poprask, sakra šrumec, ba i v Lourdech!

Oxan dal sáček do kapsy a opět se rozštěpil úsměvem jako čepel pily:

"Prosím vás, Glóde, tu polévku …"

Hmota už byl pryč, když Ratinier ještě kvapně otevřel dveře:

"Hej, Hmoto!"

"Hmoto! Jenom nezapomeň, že ti můj zlaťák neříká pane!"