Moravská Metanadace Metauniversity

(Metacentrum Moravské Metauniversity)

| V | V | V | _{® ş} 3X| V | _{® ş 3XM®}

veřejně prospěšná metaspolečnost (v. p. ^ms.)

Verse: 1.2.2000 až 31.3.2000 / 1.4.2000 až 21.5.2000 / 22.5.2000 až 18.6.2000 /

19.6.2000 až 9.7.2000 / 10.7.2000 až 30.7.2000 / 31.7.2000 až 11.8.2000 /

12.8.2000 až 25.8.2000 / 26.8.2000 až 8.9.2000 / 9.9.2000 až 29.9.2000 /

30.9.2000 až 13.10.2000 /

Aktuální verse 7.10.2000 až 27.10.2000

Kapitalizmus v pasti globalizace (za 7.10. až 13.10.2000)

Filozofové musí plesat. Lidé v Česku se po pražském zasedání bankéřů dosud nepřestali přít, co je to realita. Tuto náladu vyvolalo nutkání zpochybnit obraz, jaký o globalizaci vytvořila média. Tedy proč právě teď a s takovou vášní? Především proto, že ona realita ležela velmi blízko a osobní zkušenosti mnohých mohou prověřovat její mediální obraz. A především televizní kamery nevědomky odhalily způsob, jakým média odkrývají realitu - totiž v jakýchsi vrstvách. Platí totiž v kontextu chvíle a místa, v nichž vznikaly. Žádný mediální obraz nikdy nebude absolutní; vždycky bude existovat místo, odkud lze realitu vnímat jinak. Onoho jemného rozdílu mezi realitou a její interpretací ovšem rádi zneužívají zejména politici. Obviňují-li média z nepravdivosti, často hovoří nikoli o světě samém, nýbrž o souladu zpráv se svým viděním světa. Proto poté, co sociální demokraté v nedávných dnech usoudili, že je potřeba nějakým zásahem zvenčí vylepšit média, aby informovala o podstatném, je třeba zbystřit. Domnělá naivita těch, kdo si myslí, že realitu lze mechanicky poskládat z jednotlivostí většinou bývá jen skrytou touhou po moci nad příběhy o tomto světě. Protože realita je svou podstatou synergická, vždy jde o synergismus přístupů a nikoli o pluralitu či partikularitu. Toho samozřejmě není schopná duchovně nemocná ani Zemanova či Klausova strana a proto nechce mít za svými zády nikoho, kdo by vyprávěl příběh jinak. Obratnost politiků v určování toho, co je podle nich podstatné, ostatně dokazuje i debata zahájená po skončení zasedání MMF a SB. Chudoba chudých prý už není problémem, budoucnost a reformy finančních institucí jakbysmet. Osudy nešťastných zemí vystřídaly gumové projektily zdejších policejních pušek. Proč? Přestala chudoba existovat? Ne. Jde pouze o snahu zkreslovat realitu. Takové zjištění ovšem dává za pravdu již rozešlým a dílem rozprášeným demonstrantům: Kdyby mlčeli, říkali mnozí z nich, nikdo by si na hladové nevzpomněl. A vskutku, aktualitou není nutně vše, co existuje v přítomném čase. Skutečnost ač stále aktuální stává se aktualitou či skutečnostností teprve tehdy, je-li zpřítomněna naší zkušeností. Aktualita se pozná podle toho, že nám zastoupila cestu. A tak jsme vlastně měli štěstí. Po několik dní, co v Praze přebývali demonstranti, bankéři a mezi nimi kromě nějakého kamení i vážná témata, vstoupily nám do života i ony otázky globalizace. Kdyby se v Praze kongres bankéřů nekonal, nepřeli bychom se o nic. Ani o projevy globalizace, ani o to, co je to realita. Prostě by neexistovaly. Bankéři odjeli, globalizace však působí dál a bude se nám stále připomínat mnohými způsoby. A také se nám opět začíná připomínat drahou naftou. Nedávný návrat naturalu pod třicetikorunovou hranici zřejmě nebude pokračovat dalším zlevňováním. Podle obchodníků, kteří sledují denně vývoj cen ropných výrobků, zamířily pohonné hmoty opět vzhůru. Velké šance na levnější benzin nedávají ani ekonomové. I po mírném zlevnění tak zůstane letošní motoristický rok pro řidiče výrazně dražší než ten uplynulý. Jestliže loni potřeboval průměrný motorista, který nacestoval sedm tisíc kilometrů, na pohonné hmoty asi 13 tisíc korun, letos si už bude muset připravit téměř o čtyři tisícikoruny víc. Drahý benzin se projevil i ve spotřebě pohonných hmot. Prodej benzinů v zemi za první pololetí snížil o 7,5 procenta ve srovnání se stejným obdobím minulého roku. Nafty se proti tomu dovezlo a vyrobilo o 5,5 procenta více. Bude hůř. Cena ropy na světových trzích opět šplhá nahoru. Zatímco ještě na začátku týdne se severomořská ropa Brent obchodovala za zhruba 30 dolarů za barel, uprostřed se dostala za hranici 31,40 dolaru. Hned poté vyrazila prudce vzhůru na 32,65 dolaru. Hranici 30 dolarů za barel ropy přitom většina zemí, v čele s USA, považuje za nebezpečnou pro další vývoj ekonomik. Cena ropy podle agentur vposledku reagovala na úterní zprávu Amerického ropného institutu, který uvedl, že zásoby surové ropy v USA, které jsou na historicky nejnižších úrovních, opět klesly. Nelze se divit, vždyť globální kapitalizmus je vlastně globální krize surovinových zdrojů a ropné především. Kapitalizmus se globalizací chytl do pasti, musí globalizovat i za cenu vlastního sebezničení. A v tom už je jeho osud podobný komunizmu. Předvede nám sice několik extravagantních regulací či triků a to bude všechno. Propuká krize na Blízkém východě. Rostoucí napětí na Blízkém východě katapultovalo včera odpoledne světové ceny ropy na nejvyšší úroveň za posledních deset let. Cena severomořské ropy Brent začala růst a dostala se až na rekordní hodnotu 35,22 dolaru za barel. Také cena americké lehké ropy vzrostla o čtyři dolary až na desetileté maximum 37 dolarů za barel. Prudký vzestup cen během včerejšího odpoledne byl hnán výrazně se zhoršující situací v Izraeli a na samostatných palestinských územích. Trh je nyní tažen zprávami o možné válce, probíhají panické nákupy, nelze říci, kde se to zastaví. Spolu s ropou jdou na světových burzách nahoru i ceny benzinu a topného oleje. Napětí na Blízkém východě se projevilo také na cenách dalších komodit. Po dopoledním útlumu včera v Evropě výrazně porostla i cena zlata. Všude panuje značná nervozita a k tomu se ještě přidal růst cen ropy, který každému nahání hrůzu. Pokud zůstanou ceny ropy na tak vysoké úrovni, kde se nacházejí nyní, mohlo by to podle MMF v příštím roce ohrozit snížení tempa růstu světové ekonomiky. Také kurs eura klesl vůči dolaru až na úroveň, kde se pohyboval před třemi týdny, kdy centrální banky zemí G7 přikročily k intervenci na jeho podporu. Jako by toho nebylo dosti, naše vláda situaci ještě více zhoršuje. Vláda tolerančního patentu sabotuje a porušuje prosperitu kde se dá, protože pohrdá synergismem. Zapomeňte už jednou na liberalizmus, marxizmus a jiné -izmy, globalitou je tady synergismus. Vláda porušuje synergismus v podnikání tím, že nadržuje a rozdává bankrotujícím podnikům státní podpory. Stát se stal největším narušitelem synergických podmínek podnikání. Od duchovně nemocné vlády se bohužel stěží jiný postup dal očekávat. Tak takto v praxi vypadá do důsledků dovedený způsob jejího ekonomického uvažování. V nekritické zahleděnosti do racionalistického regulování neváhá sáhnout dokonce ani hluboko do kapes občanů. Vláda v tom má usnadněnou situaci, neboť politická kultura v Česku není uvyklá synergismem požadovat systémová a spravedlivá řešení. Na to, že se různé výhody poskytují těm, kdo si je vydupou, si však nelze zvykat. O oprávněnosti jedné každé státní podpory by se měla vést ostrá politická diskuse; vždyť jde také o miliardy z našich kapes. Pokud vláda bude nadále ignorovat synergismus podnikání, postaví tím Česko, usilující o vstup do kultivovanější části Evropy, do velmi špatné vyjednávací pozice. V sobotu upozornil předseda vlády veřejnost, že novináři nejsou vzhledem ke své intelektuální nedostatečnosti schopni proniknout do podstaty jevů. Ty jevy pak dělá on, politik. Tak inteligentní novinář se prý nenajde, aby pronikl do jeho podstaty. I ten méně inteligentní si ale povšimne, že prvním hybatelem těchto patafyzických protizemanovských dějů je Zeman sám. I herci jsou z jeho souboru. Z předsedovy pomluvy vytvořili příběh, na němž si vyláme zuby každá inteligence - podnět však dala ústa a fantazie předsedy. Takových nesmyslných afér vyvolal Zeman už řadu - vždy našel dost podivínů a bezcharakterních přitočílků, kteří jeho kuriózní nápady rozpatlali. Sám se rád vysmívá jiným lidem a nadává jim do idiotů či primitivů. Mohl by jim jednou v klidu vysvětlit, co nechápou: proč bez umdlení a sám od sebe produkuje nesmyslné aféry, které nejsou k ničemu a nikomu nejsou užitečné, zatímco jemu samému nepřinášejí nic jiného než stále větší ostudu. Je úchvatným autorem záhadných jevů - nemůže se divit, že je žádný novinář neumí vysvětlit. Ano, tolik duchovní nemoci nemá žádná normální lidská bytost. Naštěstí si normální lidská bytost pravdy cení. Novináře, který byl uvězněn před dvěma týdny proto, že odmítl prozradit zdroj svých informací nařídil soud v pondělí propustit na svobodu. Koen Voskuil byl zadržen 22. září poté, co odmítl u soudu říci jméno svého zdroje informací v případu pašeráka zbraní a drog. Zadržení novináře za utajení zdroje, což je v Nizozemsku téměř bezprecedentní případ, vyvolalo pobouření v médiích, která žádala jeho propuštění. Zeman coby prznitel synergismu a strůjce spiknutí má ministrem vnitra svého žáka ve vládě. Vláda ničí synergismus kde se dá, na pořadu jsou už dokonce knihovny. Reforma veřejné správy může od ledna ochromit práci desítek knihoven. Městské knihovny s takzvanou regionální působností totiž ztratí možnost získat od okresních úřadů peníze na zajišťování knihovnických služeb pro menší obce v regionu a města odmítají desetitisícové až milionové částky za tyto služby platit z vlastních rozpočtů. Ministerstva kultury i financí zatím nevědí, jak knihovnám pomoci. Podle nových rozpočtových pravidel okresní úřady nebudou moci od 1. ledna 2001 financovat regionální činnost organizací, které nezřizuje stát. Ministerstvo financí zatím marně hledá způsob, jak městským knihovnám zajistit státní příspěvek. Nelze se divit, když etika chybí globálně a když místo vůle k Pravdě nastupuje zvůle. Globalizace to je také absence globálně etického kodexu. Leckde se ho na školách snaží ustavit sami, často však takový souhrn morálních informací je spíše návodem: jak pěstovat a uchovávat si cit vzájemnosti, zdravé, povznášející a blahodárné myšlenky, smysl pro ušlechtilé jednání, a také jak pěstovat rozumnou a zdravou životosprávu. To všechno - a ještě řadu dalších ponaučení vyjmenovaných v Kodexu chování studenta - mají podle představ vedení Střední průmyslové školy elektrotechnické Františka Křižíka v samém centru Prahy dodržovat všichni studenti. Kodex dostává na začátku školního roku každý nově příchozí a svým podpisem pod dokument podepsaný též ředitelem školy stvrzuje, že bere na vědomí, jak by se přinejmenším následující čtyři roky měl chovat. Samotní studenti si z kodexu moc nedělají. Z kodexu si spíše pamatují především co je pobaví, třeba bod tři. V něm stojí, že je třeba: "Odmítat nezdravé, všední a dráždivé prostředky i myšlenky vedoucí k nervozitě a k nerovnováze duševního života". Žádná duchovnost, žádné duchovní, to je typické pro plíživou globalizaci a školu zvláště. Opravdový etický kodex je spíše záležitostí věření a vědění Pravdy, než návodem jak co dělat. Žití je globalitou stále složitější a právě proto vymyká se nějaké racionalizaci ve formě návodů či postupů. Neschopnost synergismem komplexně posoudit realitu je zvláště patrná u jednostranně vzdělaných absolventů univerzit a vysokých škol. To je zřetelně patrné v kauze Temelín a temelínské lobby. Nadřazenost kapitálu nad bezpečností vede společnost ČEZ k poslednímu kroku před tím, než začne štěpení atomu a reaktor bude zamořen radioaktivitou, požádala totiž Státní úřad pro jadernou bezpečnost o povolení spustit první blok Temelína. Pro budovatele Temelína to bude velký den. Po mnoha odkladech se v reaktoru uskuteční první řízená štěpná reakce, označovaná jako nevratná změna v reaktoru. Naopak pro odpůrce jaderné energetiky to bude černý den. Deset let vedli bitvu o Temelín. Od roku 1990 usilovali, aby se v elektrárně nerozbil jediný atom. V žádném případě ale ne marně. Tažení za bezpečnost jaderné energetiky bude - dříve či později - úspěšné. Nyní je na řadě privatizace Temelína a vývoz elektřiny. Klid pro zastánce Temelína sotva nastane. Odpůrci Temelína nemíní složit zbraně. Aktivace paliva prý ještě neznamená spuštění elektrárny. Pokračující blokáda hraničních přechodů s Rakouskem byla zatím nejrozsáhlejším protestem proti jaderné elektrárně Temelín. I když s účastí rakouských odpůrců elektřiny z jádra to bylo slabší - zima a místy vytrvalý déšť totiž přiměly k účasti na protestech jen ty nejvytrvalejší a nejotužilejší. Všechny hraniční přechody však byly neprodyšně uzavřeny a projet se podařilo tu a tam jen linkovým autobusům. Průjezd do Studánek blokovalo šest traktorů, před drasenhofenskou celnicí na přechodu Mikulov - Drasenhofen připravily happening asi tři desítky aktivistů a přechod ve Valticích - Schrattenbergu obsadili dva muži, jedna žena a pes. Na hranicích v Poštorné - Reinthalu to chvíli vypadalo, že blokáda nebude. Příjezd k celnici totiž zatarasil hned v šest hodin ráno pouze jeden odpůrce jaderné elektrárny v Temelíně. Podle jakýchsi rakouských předpisů musí být na demonstraci alespoň tři demonstranti, jinak to není demonstrace. Proto jej rakouští policisté poslali, aby si sehnal alespoň další dva. Asi po hodině a půl se to podařilo a tak blokáda pokračovala i tady. Vše se prý lepším počasím rozvine příští víkend. Přestože spuštění Temelína nelze zřejmě už zabránit, ekologové na hranicích neztráceli naději. Blokáda však působí také nepříjemnosti. Studánkách museli Češi dojíždějící denně za prací do rakouského Bad Leonfeldenu nechat auta před českou celnicí a přejít asi dvoukilometrový prostor pěšky, kde na ně čekali známí s dalšími auty. Kuriózně se podařilo překonat zátarasy mladé řidičce ve Wullowitzu, která při jízdě do Čech předstírala těhotenství ručníkem pod svetrem. Oklamaní Rakušané ženě umožnili dopoledne projet. Vůle vlády a příslušné lobby privatizovat Temelín bez ohledy na blokády nezadržitelně směřuje ke spuštění Temelína. Státní úřad pro jadernou bezpečnost sice ještě dodatečně nařídil společnosti ČEZ, aby v Temelíně odstranila drobné závady, ale nakonec konstatoval: Vše je v pořádku, nebyly shledány žádné nedostatky, stav elektrárny odpovídá tomu, co je v předložené dokumentaci a vyhovuje české legislativě a lze tedy aktivovat palivo v prvním reaktoru. Bezprostředně po vydání souhlasu ke spuštění prvního bloku zahájila obsluha elektrárny asi osmihodinový proces, při němž ověřovala, zda všechny parametry v reaktoru umožňují aktivaci paliva. Směnový inženýr vydal pokyn k takzvanému vyvedení reaktoru na minimální stabilizovaný výkon, což potrvá přibližně dvacet hodin. Technici během této doby musí udělat dvě věci, které dosud bránily štěpení atomů, protože pohlcovaly neutrony - vytáhnout z reaktoru řídicí tyče a snížit koncentraci kyseliny borité ve vodě. Státní úřad pro jadernou bezpečnost i společnost ČEZ přitom odmítají, že by Temelín nebyl bezpečný. Patří prý do rodiny absolutní světové špičky, doufejme, že ne tak jako svého času Titanic, Concord, Kursk. Ostatně Černobyl havaroval nikoliv v důsledku chyby techniky, ale v důsledku lidské chyby v kombinaci s řídícím systémem. Duchovně nemocní aktéři provozu Temelína takovou chybu svou duchovní nemocí předesílají. Svědomí zastánců Temelína je však špatné. Elektrárenská společnost ČEZ pár dní před původně plánovaným datem spuštění jaderné elektrárny Temelín vyrukovala s dlouhým seznamem studií, jež hodnotily kolos na jihu Čech z různých úhlů pohledu. Snažila se tak zřejmě naznačit, že už není potřeba žádný proces posouzení vlivů na životní prostředí (zkráceně nazývaný EIA), jehož nutnost před časem potvrdil Vrchní soud v Praze. Vtipně udělaná reklama mohla laického čtenáře snadno oklamat. Ne však toho, kdo o procesu EIA ví něco víc. Hlavním účelem této procedury je synergismem umožnit vstup veřejnosti do diskuse o vlivech té které stavby na životní prostředí. Brání se tedy snad ČEZ veřejné diskusi? Vypadá to, že ano. Vyplývá to i z toho, že nebyla s patřičným předstihem nabídnuta k synergismu veřejnosti na Internetu. V souvislosti s tím také zůstal očím veřejnosti skryt návrh podaný skupinou poslanců Parlamentu ČR k Ústavnímu soudu a požadující změnu stávajícího zákona o posuzování vlivů na životní prostředí tak, aby vypadl paragraf požadující hodnocení provozů, u nichž došlo k závažným změnám v technologii. Někteří poslanci vládnímu návrhu zákona totiž vytýkají příliš velký prostor daný veřejnosti. Poslancům vadí například to, že se občané mohou synergismem zúčastnit již definování otázek pro studii EIA (tzv. scopingu), což je běžná praxe například v Holandsku. Někteří investoři jdou ještě dál a snaží se s lidmi ve svém okolí vést diskusi nad rámec uložený zákonem. Vědí totiž, že co největší otevřenost vůči veřejnosti jim ušetří čas i peníze, řekl o holandské praxi na nedávném semináři v Ostravě Sibout Nooteboom, evropský odborník na proces EIA. Zákon o hodnocení vlivů na životní prostředí se v Poslanecké sněmovně stává prověrkou míry demokratického cítění každého poslance. Rozšíření anebo zúžení prostoru pro synergismus s veřejností bude v tomto zákoně signalizovat i to, jak čeští zákonodárci naloží se dvěma důležitými mezinárodními úmluvami: Espoo konvencí o posuzování přeshraničních vlivů na životní prostředí a Aarhuskou úmluvou o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí. Jejich ratifikace dnes již patří k demokratickému standardu každé opravdu evropské země. Díky Internetu si také veřejnost může prověřit, jak který poslanec hlasoval o zákonu (na http://www.psp.cz/) i to, v které firmě sedí ve správní radě (to pro změnu v obchodním rejstříku na http://www.justice.cz/) a celkově jak je to s jeho duchovním zdravím. Den "D" a čas "Č" Temelína nastal. První řízená štěpná reakce v Temelíně nastala 11. října v 6 hodin a 19 minut. Čas "Č" byl výsledkem složitého procesu, který se odehrával v reaktoru prvního bloku, a do určité míry to byla náhoda, že atom uranu 235 byl řetězově poprvé rozbit chvilku po čtvrt na sedm. Aby mohla začít řízená štěpná reakce, je mimo jiné nutné, aby na stanovenou míru klesla koncentrace kyseliny borité v primárním okruhu. Pomocí řídicích tyčí se pak v reaktoru vytvoří rovnováha mezi neutrony, které vznikají, a neutrony, které se opět spotřebovávají pro další štěpení. Tato rovnováha, tedy řízená štěpná reakce odstartovala. V Temelíně bude nyní trvat zhruba desetidenní období experimentů, během nichž se při téměř nulovém výkonu reaktoru budou zkoumat jeho fyzikální vlastnosti. Dopadnou-li testy dobře, vydá Státní úřad pro jadernou bezpečnost povolení k další fázi zkoušek, při nichž se bude výkon reaktoru zvyšovat až na třicet procent. V ten moment, zhruba na konci roku, by Temelín měl dodat první elektřinu do sítě. Na plný výkon by měla elektrárna jet příští rok na jaře. Jaký by mohl být další scénář z pohledu práva? Zažehnutím jaderné reakce v Temelíně se naplnila skutková podstata veřejného ohrožení ze souvisejících nekompetentních právních subjektů tedy Úřadu pro jadernou bezpečnost coby posuzovatele, vlastní jaderné elektrárny Temelín coby operátora, společnosti ČEZ coby provozovatele jaderné elektrárny Temelín, Česka coby garanta bezpečnosti jaderné elektrárny Temelín. Uvedené právnické subjekty by měly být pro duchovní nemoc zapsány do registru duchovně nemocných a jejich činnost by se veřejným ohrožením měla stát záležitostí soudu. Bezpečnost provozu jaderné elektrárny by měla být soudně přezkoumána a po dobu soudního řízení provoz jaderné elektrárny Temelín pozastaven. S ohledem na veřejný zájem Rakouska a Německa by soudní řízení mělo spadat do jurisdikce nezávislého mezinárodního soudu. To by samozřejmě vytvořilo precedens a podobným postupem by mohlo být postupováno i v případě jaderné elektrárny Dukovany. A nejen to, také v případě každé jiné jaderné elektrárny a také Mezinárodní agentury pro atomovou energii. Ba je možné jít dál a otázku veřejného ohrožení vztáhnout na mezinárodní organizaci jakou je MMF či SB, a dokonce na OSN, kteroukoliv velmoc nebo stát. A ve svém právním důsledku je možné veřejné ohrožení vztáhnout na globální kapitalizmus coby nekompetenci zneužití kapitálu duchovně nemocnými. Stejně tak je možno veřejné ohrožení vztáhnout na genové manipulace a podmínit je duchovním zdravím. To už je ale světová duchovní revoluce se vším všudy. Sečteno a podtrženo: lidstvo se globálním kapitalizmem dostalo do pasti globalizace a cesta z ní vede pouze světovou duchovní revolucí. Vykládejte to však duchovně nemocným, je to jako házet perly sviním. V každém případě Temelín provozovaný duchovně nemocnou lobby bezpečnost nevzbuzuje. Nelze se divit blokádám ze strany Rakouska. Na druhé straně se nelze divit nesouhlasu ze strany Česka. Česká diplomacie proto otočila o sto osmdesát stupňů a rozhodla se po několikadenním váhání vystoupit ostře proti Rakušanům. K tvrdšímu postoji Prahy přispěla i obava, že "řidičům zablokovaným na hranici povolí nervy" a že se pak situace zcela vymkne kontrole. Proto nastala zcela neobvyklá situace: na ministerstvo zahraničí byl včera dvakrát pozván rakouský velvyslanec v Praze Klas Daudlebsky. Česko žádalo o "okamžité zabezpečení volného průjezdu na všech česko-rakouských hraničních přechodech, avšak nebylo jasné, komu Česko v Bruselu adresuje svou případnou stížnost na Rakušany. Rada přidružení zasedá jen několikrát do roka a sestává ze zástupců Česka a EU. Tento orgán však nemá žádné rozhodovací pravomoci. Možným adresátem je předsednická země EU - Francie. Rakousko nakonec problém Temelína přeneslo na úroveň samotné EU. Konfrontační tón Česka vůči Rakousku vedl rakouského kancléře Wolfganga Schüssela k ostré kritizoval postupu českého premiéra Miloše Zemana v otázce jaderné elektrárny Temelín, totiž že jednání bude možné až teprve poté co skončí blokády rakousko-českých hranic. Podle rakouského kancléře jsou ovšem blokády hranic poklidná shromáždění občanů a jejich účastníci - "matky, děti, rolníci" - tvoří občanskou společnost. Pokud na něm šéf české vlády chce, aby je dal policejní silou rozehnat, tak na to vůbec nepomýšlí, vzkázal Zemanovi. Rakušané prý nedemonstrují "z legrace", nýbrž z obavy před možnými následky Temelína. Vedle rakouských politických stran se k protestům a žádostem o politický tlak na českou vládu přidali i představitelé Zelených v Bavorsku. Ti vyzvali spolkového kancléře Gerharda Schrödera, aby se zasadil o zastavení atomové elektrárny v Temelíně všemi dostupnými prostředky. Jen na nejvyšší politické úrovni je podle autorů možné zastavit riskantní projekt. Zelení vedle bezpečnostních rizik vidí i řadu ekonomických důvodů, které hovoří proti spuštění Temelína do provozu. Zejména kritizují plány ČEZ na dumpingový prodej energie, vyrobené v této atomové elektrárně, do zahraničí. Německé sdělovací prostředky při spuštění elektrárny uvedly, že v Německu by nesplnila bezpečnostní normy. Naděje českých politiků, že protesty Rakušanů proti jaderné elektrárně Temelín pár měsíců po jejím spuštění utichnou, mohou být plané. Celonárodní konsens odporu proti atomové energii zatím vídeňské vládě nedovoluje ustoupit. Obavy prostých lidí přece nelze natrvalo přecházet, rakouská koaliční vláda je pevně rozhodnuta udělat z Temelína "evropské téma". V každém případě trumfem Rakouska zůstává hrozba veta vstupu Česka do EU nepřímo. Vídeň prostě nehodlá souhlasit s uzavřením jedné z jednatřiceti kapitol vstupních rozhovorů Prahy s Bruselem. Bez této kapitoly Česko do EU vstoupit nemůže. Česko tak svévolně zredukovalo své šance na přijetí do EU. Oficiálně blokovat sama vstupní jednání Vídeň nehodlá - uzavření energetické kapitoly nicméně ano, dokud Praha nesplní rakouské požadavky ohledně Temelína. Vídeň podle něho trvá na tzv. Prověrce ekologické snášenlivosti (UVP) Temelína a uplatnění nejvyšších bezpečnostních standardů. Temelín se spolu s dalšími spornými body může dostat do balíku ožehavých otázek, k nimž vyjednavači budou hledat kompromis teprve až nakonec. Hrozby vetem zůstávají "symbolickým gestem" jen dokud se neuplatní. Reálnější jsou právní kroky proti vývozu proudu z Temelína do EU, protože ČEZ hodlají přebytečnou energii nabízet za dumpingové ceny. Pokud by se jejich podezření naplnilo, musely by se případem zabývat orgány Evropské komise pro dohled na hospodářskou soutěž. Pražská vláda se však kritikům údajně levnější energie z Temelína pokusí vzít vítr z plachet urychlenou privatizací ČEZ. Tím by se prý rozplynula výtka státních dotací této elektrárny, což ČEZ údajně zvýhodňuje vůči mezinárodní konkurenci. Privatizace ČEZu a potažmo Temelína však naráží na bezpečnostní garance státu. Pro potenciálního privátního vlastníka Temelína však patálie nezmizí, právě naopak. Orgány EU mají kvůli Temelínu jedinou starost: aby spor Prahy s Vídní nevytvořil ohnisko politického napětí ve střední Evropě. To se pomalu děje. Rakouský kancléř Wolfgang Schüssel tvrdí, že chce z uvedení Temelína do provozu "udělat evropské téma". Jeho ministři se o to jen tento týden pokusili dvakrát. Evropští partneři si totiž vyslechli jejich prohlášení - a pak bez jakékoli diskuse přešli k dalšímu bodu jednání. Jako by se nic nedělo. Toto nadnárodní ignorantství problémů uvnitř EU může být jejím koncem. Temelín vytváří precedens. Česko má prý podle EU svrchované právo na posouzení jaderné bezpečnosti. Zatím jen v jaderné bezpečnosti, v budoucnosti možná národní. V oblasti jaderné bezpečnosti neexistuje acquis communitaire. Acquis je označení pro soubor práv a zvyklostí, jejichž dodržování může EU vyžadovat. EU prý nemá žádný vliv na vnitrostátní rozhodnutí Česka ohledně bezpečnosti Česka. Přitom ale EU může od Česka vyžadovat "vysoké bezpečnostní standardy běžné v zemích EU". Temelín prý však podle analýz EU nepatří k nebezpečným jaderným elektrárnám Východu, experti proti němu nemají zásadní námitky, a komise tudíž zatím ani nepřikročila ke krokům, jež by zpochybňovaly úroveň temelínské bezpečnosti. Bezpečnost však není podmíněná pouze technickým stavem, ale také kvalitou personálu. Temelín je nebezpečný právě proto, že je v rukou duchovně nemocných, neschopných posoudit v komplexu realitu provozu Temelína. Fachidioti v žádném případě zárukou bezpečnosti nejsou, právě naopak. Nejsou totiž schopni výměny koherence informací, abychom trochu mluvili jejich hantýrkou. A toho není schopno v komplexu Česko. Jestliže si to EU neuvědomuje, pak to svědčí také o jejím stavu a budoucnosti. Jasný postoj EU k česko-rakouskému sporu o průjezdnost hranice - pokud vůbec nějaký zaujme - lze očekávat nejdříve příští týden. Jedinou mezinárodní institucí, která dosud jednoznačně odmítla uvedenou blokádu, je Mezinárodní svaz dopravců (IRU), který sídlí v Ženevě. Ve středu zaslal dopis Evropské komisi i rakouským ministrům zahraničí a vnitra, odvolává se na směrnici unie číslo 2679/98 o zajištění volného pohybu zboží a osob přes hranice. Blokády hranic mezi členskými zeměmi EU jsou však poměrně častým jevem, avšak o odškodnění není českým expertům nic známo. Týká se to i poslední blokády mezi Británií a Francií minulý měsíc. Tehdy kamióny zablokovaly dopravu mezi Británií a Francií kvůli vysokým cenám pohonných hmot. Nic se nestalo, právní služba Evropské komise to dodnes zkoumá. Je jisté, že Rakousko bude usilovat o to, aby se téma jaderné elektrárny Temelín stalo jedním z témat jednání na nadcházejícím summitu EU, bude požadovat zaujetí jasného postoje v této otázce. EU jako taková je totiž v otázce jaderné energetiky zcela rozpolcená (zatímco banálně v standardu banánů jednotná). Na jedné straně tábora EU jsou "atomové velmoci" jako Francie a Velká Británie, které dále sázejí na rozvoj jaderné energetiky, na druhé straně země jako Rakousko či současné Německo, které jsou proti atomovým elektrárnám nebo od nich ustupují. V EU i proto neexistují žádné společné "atomové" standardy a jaderná energetika je v rámci EU považována za výsostnou záležitost národních vlád. Pro jiné překotné události se kauza Temelín pomalu dostává na okraj zájmu. Revoluce v Bělehradě probíhá zatím hladce. Klidná revoluce jugoslávských opozičních sil v Bělehradě proběhla nad očekávání rychle, hladce a bez násilností. Koštunica ustanovil dočasný krizový štáb, který má spravovat zemi a zajistit pořádek. Vyzval Černou Horu, aby se připojila k reformám. Srbská opozice zatím kontroluje budovu parlamentu v Bělehradě, státní média, celní správu a na její stranu údajně přešla i velká část policie. Miloševič se už rozloučil s prezidentským křeslem a na politice se nyní chce podílet už jen jako předseda svých socialistů. Zatímco USA a některé další země požadují, aby byl postaven před mezinárodní tribunál v Haagu za válečné zločiny spáchané v Kosovu, Koštunica je tvrdě proti tomu. Obviňuje přitom dál západní země, že bombardovaly vloni srbské cíle, a odmítá se setkat se západními představiteli. Koštunicovi přitom požehnal i patriarcha srbské pravoslavné církve, což je další významný signál, že nový prezident získává v Srbsku stále širší podporu obyvatel. Revoluce přišla do Srbska náhle a nečekaně. Lidé jsou také jiní. Všichni jsou usměvaví, hovorní, úslužní něco, co zde již dlouho nebylo k vidění a co známe z listopadových dní. Nadšení, které z masy vyzařuje, lze jen stěží přiblížit. Uvolněná atmosféra je přímo cítit ze vzduchu. Srbové, národ, který byl léta deptán obludnými dezinformacemi, válkami a bídou, konečně zažívají pocit osvobození. Nesmí však usnout na vavřínech. Je třeba provést nutné změny. Jeden z hlavních bodů změn spočívá ve vytyčení nového režimu a ideje a to na reálných základech a vtělit je do nové ústavy. Pokud se nepodaří rychle změnit ústavu, reformy ustrnou. Jedině nová ústava může udržet pohromadě a v jednotě velmi různorodé spektrum opozice. Donedávna rozhádané představitele opozičních stran totiž držel pohromadě prakticky jen odpor k Miloševičovi. Transformace nemocného státu bude trvat dlouhé roky, ale ústava musí být reformována nejdříve. Koštunica zatím neusiluje o vřelé vztahy se Západem a často a ostře jej kritizuje, zejména za loňské bombardování Srbska. Stejně tak je proti tomu, aby byl Miloševič postaven před haagský tribunál, přičemž odmítá jeho autoritu. Vojislav Koštunica nyní s podporou osmnácti opozičních formací včetně své vlastní Demokratické strany Srbska přebírá pravomoci prezidenta Svazové republiky Jugoslávie a měl by v tom zachovat duchovní zdraví. Koštunica, šestapadesátiletý doktor práv, se nezapletl s komunistickým režimem ani s válkami Slobodana Miloševiče. Je to prý patriot, ne nacionalista, chce bránit zájmy Srbů a zajímá ho otázka Srbů v celé bývalé Jugoslávii. Srbové prý nemají národní a státní program, není jasný jejich statut. Na Západě Koštunica vyvolává jisté obavy, protože zdůrazňuje nezávislost Srbska na komkoli a některé jeho výroky se dají chápat jako protiamerické. Haagský soudní tribunál je podle něho ovládán Američany a plní jen jejich přání. Koštunicova manželka Zorica je také právnička. Nemají žádné děti a jejich byt v centru Bělehradu je plný koček. Na politiku má prý dost silný žaludek. Demokrat i nacionalista, dobrý řečník i intelektuál, Koštunica se ukazuje jako správná komplexnost pro současné Srbsko. Taková tendence ke komplexnosti synergismem je patrná i na volbách v Polsku. Politika, která zničila obyvatelům Jugoslávie deset let jejich života byla poražena masovým hlasováním obyvatel Srbska a zrušena během jediné noci. Jako každý diktátor, zakončil i Miloševič svoji cestu tím, že mu masově odmítl poslušnost jeho vlastní státní a stranický aparát, jeho vlastní a tolik opečovávaní policisté a vojáci. Jejich poslušnost, stejně jako poslušnost obyčejných Srbů, nestála na loajalitě pramenící z úcty ke svobodně zvoleným orgánům, ale na strachu u jedněch a materiálních privilegiích u druhých. Zbaveni strachu, dokázali Srbové zničit režim disponující nejpočetnější policií v Evropě, během několika hodin a za relativně nízkou cenu. Rychlost převratu režim naprosto překvapila. Po převratu na pořadu dne je však ústava a ne Miloševič. Obracet tuto prioritu znamená zadělávat na další konflikt a to někteří nepřátelé Srbů chtějí. S ústavou přijde i spravedlnost. Jedině tak budou Srbové ochotni Miloševiče soudit za zločiny spáchané nad vlastním obyvatelstvem, za vraždy opozičních činitelů, za okradení věřitelů pomocí pochybných bank, za nezákonná věznění. Pokud nedojde ke katarzi, jejímž katalyzátorem může být jedině ústava, pak je zaděláno na další konflikt. Místo mýtu o Kosovu by ústava měla působit jako jednotící myšlenka značně teritoriálně i kulturně roztříštěné srbské společnosti. Srbské společnosti tak ústavou přestane chybět smysluplný a všeobecně přijímaný národní program. Vedle jednotící ústavy potřebují Srbové i jednotící osobu duchovně zdravého presidenta. V sobotu složil slavnostní přísahu jako nový prezident dosavadní vůdce spojené srbské opozice Vojislav Koštunica. Nový prezident, který má pověst pragmatického nacionalisty, jenž respektuje demokratické zásady, ale nehodlá se hned příliš zaplést se západními mocnostmi. Miloševič, který odstoupil z funkce v pátek, nebyl na slavnostní sobotní inauguraci přítomen. Podle všeho i s manželkou Mirou, stoupenkyní krajní levice, neutekl a zůstal v Bělehradě. Miloševič zároveň neřekl, že s politikou zcela končí. Chce prý dál zůstat v čele socialistů a být nové vládě "silnou opozicí". Pod tlakem demokratických změn se EU rozhodla zrušit všechny sankce, zavedené proti JSR od roku 1998 s výjimkou opatření, která se dotýkají Miloševiče a osob s ním spjatých. V platnosti proto zůstává "černá listina" podniků, jejichž šéfové a majitelé podporovali Miloševiče. EU zato široce otevřela dveře pro hospodářskou a finanční spolupráci a pomoc, přitom se vyhnula tomu, aby své vstřícné kroky spojovala s nějakými podmínkami. EU nabízí pomoc při obnově mostů a silnic, o válečných reperacích není známo nic. Jugoslávie konečně může začít uplatňovat synergismus po všech stránkách. Jak se dalo čekat rychlý přechod moci po pádu Miloševiče dostal první nečekaný a vážný úder. Ultranacionalistická strana Srbska se stáhla z jednání o vytvoření nové srbské vlády a obvinila stoupence nového prezidenta Vojislava Koštunici z vyvolání puče. Jednání s Koštunicovými lidmi přerušili i Miloševičovi socialisté, prý proto, že bývalá opozice podněcuje násilí. Národu hrozí zničení v důsledku boje o moc a národní nejednotnosti. Čím dále jde nový jugoslávský prezident Vojislav Koštunica po cestě reforem, tím více naráží ve své zemi na větší a hlubší problémy. Poté, co se Koštunicově autoritě vzepřela srbská vláda, odmítla odstoupit a prohlásila, že přebírá přímou kontrolu nad srbskou policií. Dokonce jak naznačil sám prezident, musí se potýkat i s lidmi ze svého vlastního okruhu. Na povrchu působí demokratický a mírový přechod, ale pod povrchem se skrývá sopka zvůle, kterou lze jen málo kontrolovat. Stará Ústava zavazuje, stará vláda chce zůstat u moci, protože ji k tomu opravňuje ústava. Rušené sankce uvalené na Jugoslávii a zahraniční pomoc vytvářejí pouze předpoklad růstu synergismu žití, ostatní je odvislé od duchovního zdraví vůdců opozice. Tendence k synergismu žití se globalizací začíná prosazovat stále vehementněji. Už i Poláci nechtějí, aby se společnost podle revolučních měřítek dál dělila na bývalé komunisty a jejich protivníky. To je hlavní zpráva, kterou dal výsledek prezidentských voleb v Polsku. Prezident Poláků má být prezidentem všech, a ne jen své strany či ideologie. Ze všech kandidátů této představě nejvíce odpovídal právě Aleksander Kwasniewski. Během svého pětiletého působení v úřadě výrazně dokázal pracovat jako nadstranická nebo alespoň jako pragmaticky myslící a ideologií nezatížená hlava státu. Vyjádřilo to i Kwasniewského volební heslo: Polsko - domov pro všechny. Ve věcech národního zájmu, jako byl vstup do NATO či snaha Polska o vstup do EU, ale i při zajišťování politické stability země dovedl Kwasniewski dobře spolupracovat i s pravicovým, dnes už menšinovým kabinetem. Na druhé straně se prezident uměl postavit i proti vládě, když například krátce před volbami nepodepsal zákon, jímž chtěla vláda rozdat občanům státní byty a pozemky, či když nepodepsal katolickou ideologií ovlivněný zákon zakazující pornografii. Zde, podobně jako v mnoha jiných věcech, podle místních pozorovatelů nepřestal být levicovým liberálem. Jeho úspěch ve včerejších volbách také potvrzuje obrat Polska k synergismu žití. Pravicovému kandidátovi Mariánu Krzaklewskému podle všeho nevyšla jeho sázka na ideologický střet s Kwasniewským. Kampaň v americkém stylu, která měla diskreditovat dosavadního prezidenta jako ateistu znevažujícího křesťanské symboly a papeže, zabrala jen u malé části Poláků. Polsko chce být synergismem globality prosperující zemí. Úspěch Kwasniewského je podle většiny místních pozorovatelů hlavně výsledkem sympatií Poláků vůči jeho osobě a oceněním jeho klidného a důstojného výkonu prezidentské funkce. Poláci mají Kwasniewského prostě rádi. Kwasniewskému pomohlo i to, že dával při výkonu své funkce často demonstrativně najevo, že se necítí být podřízen straně, z níž vyšel - postkomunistickému SDL. Současně však dbal na to, aby nezpřetrhal svazky s levicovými voliči. Synergismem chtějí žít i Palestinci, jejichž úsilí o vlastní stát je jim především ze strany Izraele a USA upírán. Dlouhodobé potlačování synergismu žití působí, že Blízký východ začíná hořet válečným požárem. Blízkovýchodní konflikt, který se vyostřoval v posledních několika dnech, o víkendu prakticky přerostl hranice Izraele a palestinských území. Dostal se i na pořad jednání Rady bezpečnosti OSN, přinutil změnit plány amerického prezidenta Billa Clintona a vyvolal další horečnou diplomatickou aktivitu na všech frontách. Celé oblasti hrozí širší ozbrojený konflikt. Nejvyšší izraelští a palestinští činitelé si vzájemně hrozili ukončením mírového procesu a mobilizovali své ozbrojené síly. Začalo se střílet na izraelsko-libanonských hranicích, kde se vzbouřili Palestinci z uprchlických táborů. Extremistická islámská organizace Hizballáh tam zároveň zaútočila raketami na izraelské území a při bezprecedentním útoku unesla na hranicích tři izraelské vojáky. Zatímco Sýrie to označila za legitimní, Izrael odpověděl palbou z děl a vrtulníků, poslal k hranicím tanky, a jeho bitevní letadla prováděla nízké průlety dokonce až nad Bejrút. Do pohotovosti byla postavena libanonská armáda. Hrozivé zprávy přicházejí i z Jordánska, kde se tak jako v Libanonu bouří Palestinci. Znamená to otevření další fronty, situace je krajně nebezpečná. Rada bezpečnosti OSN v sobotu v noci odsoudila nadměrnou sílu použitou Izraelem proti Palestincům – a jak jinak duchovně nemocné USA se zdržely hlasování. V arabském světě prudce vzrůstají bojovné protiizraelské nálady. Izraelský premiér Ehud Barak vyslal v sobotu Palestincům šokující ultimátum, aby zastavili bouřlivé násilí, jinak prý ukončí mírový proces a nařídí armádě a bezpečnostním silám, aby použily všech prostředků, které mají k dispozici, aby zastavily násilí. Palestinci brzy kontrovali. Nikdo se nenechá izraelskými výhrůžkami zastrašit. Izrael se musí připravit na válku s Araby. Izrael prý ale nepospíchá s vyhlášením války. Blízký východ se ocitá na pokraji vážného konfliktu, který může překročit hranice Izraele i palestinských území. Místo posledních příprav na finální mírovou dohodu je tu krize, jaká už dlouho nebyla. A zřejmě také ropná krize. Smutnější však je, že vzápětí nikdo z vysokých činitelů na obou stranách nebyl natolik moudrý, aby se lavinu pokusil zastavit. Ariel Šaron, muž, který si zašpinil ruce nechvalně známým tažením do Libanonu v osmdesátých letech a nyní se znovu protlačil do popředí izraelské politiky, vykonal "návštěvu" Chrámové hory, kde jsou islámské svatyně. Doutnák tím byl zažehnut. A tak je tu mela, kterou už Izraelci ani Palestinci asi sami nevyřeší. Nepřátelství proti Izraeli a demonstrace vyvolané násilím na palestinských územích se nebezpečně šíří po celém islámském světě. Mohutné protesty zažily v uplynulých dvou dnech Jordánsko, Maroko, Egypt, Jemen a další země. Nepokoje v Jordánsku mezi tamní palestinskou komunitou jsou prý největší od let 1990 až 1991, kdy tisíce lidí protestovaly proti náletům NATO na Irák. Statisíce lidí procházely i středem marockého Rabatu a vyjadřovaly svůj odpor proti Izraeli. Pálily izraelské a americké vlajky a provolávaly hesla: Žádné ústupky kolem Jeruzaléma. Zostřuje se i protiizraelská rétorika v arabských médiích. Vypadá to, jako by nebylo kudy z toho ven. Nedávný izraelsko-palestinský summit v Camp Davidu sice mír nepřinesl a nejspíš ještě přinést nemohl, tehdy však Ehud Barak přišel s přelomovým kompromisním návrhem, jehož signál nebyl ani tak adresován Palestincům nebo izraelské opozici, nýbrž především vlastnímu táboru míru nakloněných izraelských liberálů. Ovšem pouze duchovně nemocný může počítat s iluzí, že se nakonec podaří Palestincům vnutit namísto části Jeruzaléma s jeho historickými svatyněmi nějaké vesnice na jeho předměstí a namísto životaschopného státu území téměř přetnuté napolovic nedílně izraelským "Velkým Jeruzalémem", navíc odříznuté od sousedícího Jordánska izraelským bezpečnostním koridorem podél řeky Jordánu. Nyní, po týdnu krvavých řeží, hrozí sám Barak ukončením vyjednávání a rázným potlačením veškerého odporu vojenskou silou. Jinými slovy návratem k otevřené válce. V okamžiku, kdy zazní troubení ke "svaté válce" o Jeruzalém, si sotva může někdo duchovně zdravý dovolit veřejně vybízet k válce. Izrael by měl změnit duchovně nemocnou vládu a svého sponzora - USA. Uvědomme si, že velká většina Palestinců dosud stojí za palestinským vedením, které v roce 1990 oficiálně uznalo Stát Izrael, a tím se de facto vzdalo tří čtvrtin území, na něž si do té doby - podporováno téměř všemi arabskými státy - činilo nárok. Argument Palestinců, že oni svůj velký kompromis již učinili, má nespornou váhu. Izraelská společnost si s reflexí současné situace bude muset pospíšit. Dosavadní vývoj totiž ukazuje jednu zlověstnou pravdu: Arabům se neústupnost a násilí vůči Izraeli vyplácí. Nepokoje minulého týdne pak přinesly další zlom: dav bouřících se Palestinců přinutil izraelskou armádu stáhnout se z "Josefova hrobu", izolované židovské svatyně na Západním břehu, a vůbec poprvé v historii ji tak v přímé srážce donutil k ústupu. Arabové žijící v Izraeli, z nichž mnozí po desetiletí marně usilovali občanskými prostředky o své rovnoprávné postavení, tento vývoj sledují s úžasem a někteří již začínají brát do rukou kamení. Dramatický výbuch násilí v Izraeli se už neomezuje jen na střety mezi palestinskými davy, jež střílejí nebo házejí kameny, a izraelskými vojáky, kteří útoky opětují střelbou. Napětí vzrůstá i v samotném Izraeli v místech, kde žijí v blízkosti Židé a izraelští Arabové. Stále častěji jsou také hlášeny odvetné akce izraelských osadníků proti Arabům a naopak. Ulice se začínají vymykat kontrole. K jednomu z největších incidentů došlo o víkendu ve městě Nazaret, které je už součástí Izraele, kde však žije i mnoho izraelských Arabů - občanů Izraele. Skupiny místních Židů z oddělené židovské čtvrti vyrazily na noční razie do arabských ulic. Sami izraelští míroví aktivisté to označili za "izraelský pogrom vůči Arabům". Policie prý prakticky nezasahovala. Včera byli v Bet Jemu v Tel Avivu ubodáni dva Arabové a Židé vypálili několik arabských domů. Nepokoje byly i v Jaffě. Arabové útočí na židovské osadníky a ti zase napadají Araby. Dochází k bezprecedentním vandalským činům na posvátných místech. Palestinci v sobotu zdemolovali posvátné místo judaismu - Josefův hrob. Židé v sobotu v noci poničili mešitu izraelských Arabů ve městě Tiberias na břehu Galilejského moře. Pozorovatelé varují, že násilí dnes může vybuchnout prakticky kdekoli, kde se Židé a Arabové mohou dostat do nějakého kontaktu. Je to jednání "oko za oko, zub za zub". Izraelští Židé nerozumějí situaci, v níž žijí Arabové v Izraeli o nic víc než situaci Palestinců na Západním břehu Jordánu a v pásmu Gazy. Zejména je přitom zdůraznit diskriminaci, s níž se setkávají izraelští Arabové. Blízký východ zachvátily hněv, obavy, nejistota a nestabilita. Devět let mírového procesu jako by se rozplynulo. Izraelci a Palestinci se sváří na život a na smrt o historické symboly. Z bodu, kdy zbývalo dojednat poslední body finální mírové dohody, se vrátili téměř na samý začátek. Pro celou oblast je to nejhorší situace od války v Perském zálivu. Dosavadní mírový proces je v troskách, protože mnohé z toho, co bylo dohodnuto na summitu v Camp Davidu, bylo znovu rozmetáno. Jedno je zřejmé - nečeká se rychlý návrat k mírovému procesu a už vůbec ne brzké uzavření finální mírové dohody. Stejně tak se ani do širokého válečného konfliktu zatím nikomu nechce. Čekají se vážné problémy. USA, hlavní garant mírového procesu, ještě věří, že je možné vrátit se na původní cestu mírového procesu. Bill Clinton a jeho administrativa pracují ve dne v noci, nasadili všechny dostupné páky, aby uspořádali čtyřstranný mírový summit, nejlépe v Egyptě, kde se chtějí pokusit Izrael a Palestince opět smířit. Případný summit však bude jiný, než ty předchozí. Bude to summit nikoli o tom, jak obnovit mírový proces, nebo mu dát novou energii, ale jak ho zachránit a odvrátit katastrofu. I kdyby se nakrásně uskutečnil a snad i uspěl, bude pak třeba nasadit neuvěřitelné úsilí k obnovení původních dohod a představ o spolupráci a vzájemném soužití. K tomu především na straně Izraele schází ochota. Připravme se i na další možnou eskalaci, stačí pár nových srážek, mrtvých, či jeden teroristický bombový útok. Kolo násilí se bude roztáčet dál. Už dnes se ulice na obou stranách začínají vymykat kontrole bezpečnostních sil. Konflikt se může lehce přenést i za hranice Izraele. Stačí pár dalších provokací Hizballáhu z libanonského území a je téměř jisté, že Izrael zasáhne vojensky v Libanonu. To by přineslo ostré protesty v arabském světě a další zhoršení mezinárodní situace. Už dnes musí režimy v Ammánu a v Káhiře, které mají styky s Izraelem, odolávat tlaku radikálů. Také domácí situace v Izraeli silně reflektuje nynější násilnosti. USA jsou šokovány. Blízký východ byl pro ně dvojí ranou: nebyl to jen tragický poslední vývoj v Izraeli a na Západním břehu, nýbrž i zřejmě teroristický útok proti americkému torpédoborci v Jemenu. Nejnovější vývoj může eskalovat ještě něčím daleko nebezpečnějším. Sebevražedné komando na nafukovacím člunu plném výbušniny najelo včera do americké válečné lodi v jihojemenském přístavu Aden a vážně ji poškodilo. Exploze vytvořila na levém boku plavidla otvor o velikosti šest krát dvanáct metrů ve výši čáry ponoru. Při výbuchu přišlo o život pět námořníků a šestatřicet jich utrpělo zranění. Co nezvládnou superzbraně dokáže nakonec několik sebevrahů. Sebevražedné útoky se mohou stát módou. Prezident Bill Clinton je poděšen, ministryně zahraničí Madeleine Albrightová sdělila, že USA odpovědí "vhodnými prostředky", jestliže se prokáže, že šlo o teroristický čin. Jiskra nenávisti přeskočila z Blízkého východu na evropský kontinent. Terčem žhářských útoků se staly v minulých dnech synagógy u Paříže, ve Štrasburku a na jihu Francie. Při útocích nebyl nikdo zraněn, malá synagóga v Trappes však byla zcela zničena. Vzrůstající napětí provází házení kamení na židovské věřící i antisemitské nápisy na zdech. Mnohé další útoky proti příslušníkům židovské obce se odehrály na přistěhovaleckém severním předměstí Francie. Francouzští Židé jsou z toho všeho zděšeni. Poprvé od druhé světové války zazněla v Paříži tak radikální hesla na adresu židovské komunity. Židovská komunita ve Francii, se svými 700 000 třetí nejpočetnější na světě, vyzývá prezidenta Chiraka i premiéra Jospina, aby deklarovali neutrální francouzský postoj k probíhajícímu konfliktu na Blízkém východě. Hlavní francouzský rabín Joseph Sitruk vyzval představitele ostatních náboženství ke spolupráci. Židovské organizace reagovaly na útoky v úterý mohutnou demonstrací na Champs Elysées, na které se sešlo podle různých odhadů od osmi do třiceti tisíc osob. Poklidná akce se na závěr změnila v lehkou bitku s policií. Absencí globální duchovní kultury je na obzoru nejen boj kultur, ale boj o kvalitu žití. Lidé se snaží pracovat stále produktivněji a usilovněji. Pro globální konkurenci jako by se doslova na jejich místa tlačili mladší a schopnější. Výsledkem jsou depresivní stavy a stres. Na tento problém, ale především nízkou schopnost zdravotních systémů jednotlivých států na něj reagovat upozornila studie Mezinárodní organizace práce (ILO), právě vydaná v Ženevě. Ve studii je uvedeno pět zemí: Spojené státy, Německo, Velká Británie, Finsko a Polsko. V těchto státech v průměru každý desátý zaměstnanec trpí depresí, úzkostí, stresem a přetížením. Tím se vystavuje nebezpečí hospitalizace, nezaměstnanosti a bludnému kruhu. V četných zemích jsou odchody do předčasného důchodu kvůli duševním poruchám stále běžnější do té míry, že tyto poruchy začínají být nejrozšířenějším důvodem vyplácení invalidních důchodů. Deprese postihují aktivní obyvatelstvo stále častěji. V Německu jsou depresivní stavy příčinou až sedmi procent předčasných odchodů do penze. Trvání pracovní neschopnosti způsobené depresemi je v průměru dvaapůlkrát delší než v případě běžných chorob. Příčina je jasná: nedostatek duchovního zdraví jakožto prostředku imunity vůči depresi a stresu. Globalizace to není bída materiální, ale především daleko horší bída duchovní. Nevládní organizace zabývající se ochranou dětí bijí na poplach. Počet dětí, kterým musí k životu vystačit pouhý dolar denně, stoupá a dosahuje nyní šesti set milionů. Na padesát milionů dětí trpí chudobou i v zemích východní Evropy. Ovšem daleko největší počet dětí žije v duchovní bídě. Světová banka stanovila jako kritérium absolutní bídy příjem 2,15 dolaru na člena rodiny denně, stanovit absolutní míru duchovní bídy schopna není. A ta obrovská masa lidí duchovní bídy se prý má podílet na demokracii. Není třeba míti kdovíjakého filipa abychom zvěděli kdo asi přes všechny řeči o svobodě a demokracii vládne. Každé potírání synergismu je potíráním bídy vůbec. Boj s bídou všeho druhu je bojem o synergismus. Potírání každého monopolu je prvořadým způsobem růstu synergismu a tedy prosperity. Předpokladem k tomu je synergismus informací navozovaný především Internetem. Na platformě globalizace je tedy třeba bránit monopolizaci Internetu. Je proto pochopitelné, že na vysoké sazby za připojení k Internetu i podmínky účtování provozu Českým Telecomem si stěžovali zástupci poskytovatelů internetových služeb (ISP) v podvýboru parlamentu pro telekomunikace. Provideři či poskytovatelé včera ve společném prohlášení uvedli, že poslanci uznali nutnost prošetřit praktiky Telecomu Českým telekomunikačním úřadem. Podle ISP brání Český Telecom vysokými sazbami za telefonické připojení k Internetu jeho rozvoji v zemi. Odvolali se na nedávno zveřejněnou studii OECD, podle které je (denní) telefonické připojení na Internet druhé nejdražší mezi 29 členskými státy. Český Telecom se prý ale v žádném případě nebrání dohledu ze strany nezávislého regulátora, tedy ČTÚ. Každý monopol omezuje synergismus podnikání, proto je tak nebezpečný. To chápou i ti co synergismus nechápou. Proto i Evropská komise jakožto protimonopolní orgán EU prověřila a schválila návrh americké internetové společnosti America Online, která hodlá za zhruba 135 miliard dolarů převzít další americkou společnost Time Warner. Po zhruba čtyřměsíční hloubkové kontrole uvedená komise dospěla k závěru, že fúzi povolí, protože America Online přišla s řadou ústupků, které rozptýlily obavy komise z narušení zdravého konkurenčního prostředí. Hlavním argumentem, který nakonec komisi přesvědčil, byl návrh, že America Online zpřetrhá veškeré svazky, které udržuje s německou mediální skupinou Bertelsmann. Navrhovaná opatření zabrání společnosti AOL v přístupu k nejdůležitějšímu evropskému zdroji vydavatelských práv k hudebním dílům. Tím pádem odpadá riziko, že by právě America Online získala dominantní postavení na rychle se rozvíjejícím trhu přenosu hudby přes Internet. Koncern Bertelsmann nyní musí vystoupit ze všech společných podniků, které vytvořil jak s America Online, tak s dceřinými AOL Europe a s francouzskou AOL Compuserve. Fúze mezi společností America Online, která je největší internetovou firmou na světě, a mediálním gigantem Time Warner, do jehož portfolia patří například televizní impérium CNN, byla pro Evropskou komisi důvodem k vážným obavám. Ty vyplývaly z rizika, že by America Online mohla získat nadvládu nejen nad distribucí hudebních děl, ale i nad přístupem k placenému obsahu internetových stránek. Všudypřítomná reklama Aliatelu, jejímž hlavním mottem je "Každý má právo na konec monopolu", zatím nepodporuje žádný konkrétní produkt. Cílem kampaně je prý upozornit dřímající veřejnost na blížící se liberalizaci telekomunikačního trhu. Monopol Českého Telecomu úředně končí už letos, ale široká veřejnost si zatím svobody volby operátora příliš neužije. Musí počkat až do poloviny roku 2002, až tehdy totiž musí Telecom fakticky pustit konkurenci ke koncovým uživatelům. Připojení jiným způsobem prostřednictvím datových linek nebo kabelových televizí existuje, jsou ovšem spíše určeny pro menší firmy, které si mohou dovolit vybudovat vlastní linku. I u nás se Internet rychle stává prostředkem synergismu lidí. I když inzerát v novinách nebo na vývěsce úřadu práce tvoří dosud neodmyslitelnou součást náboru nových zaměstnanců, rychle se zvyšuje podíl lidí, kteří si najdou nové místo díky Internetu. Rostoucí oblibu on-line inzerátů s pracovními místy způsobuje hlavně šance oslovit levně poměrně široký okruh kvalifikovaných uchazečů. Je to levnější a hlavně rychlá metoda, u níž se na nabídky práce dostávají bezprostřední odpovědi. Na Internetu lze inzeráty navíc okamžitě aktualizovat a obměňovat. Přímá komunikace po Internetu navíc odstraňuje bariéru mezi zaměstnavatelem a uchazeči. Příkladem toho, jak roste zájem o internetovou nabídku práce, může být česká pobočka koncernu Philips, kam se loni každý pátý nový pracovník dostal pomocí webové nabídky. Také z 219 zaměstnanců telekomunikačního operátora Contactel se na svou pozici dostala prostřednictvím Internetu plná čtvrtina. Podíl Internetu na zprostředkování práce přitom ještě zdaleka nedosáhl vrcholu. S rozvojem Internetu v Česku se postupně mění také okruh uživatelů webových zprostředkovatelských služeb. Teď už není problém tímto způsobem obsadit místa sekretářek, administrativních pracovníků, ale i ředitelů. Ani top manažment se už nezdráhá poskytovat o sobě osobní informace elektronickou cestou. Změnu ve složení uchazečů o práci potvrzuje také struktura návštěvnosti největšího tuzemského personálního serveru jobs.cz. Před třemi lety mezi nimi s nadpoloviční většinou dominovali specialisté z oblasti informačních technologií. Ti jsou nyní sice i nadále s 24 procenty uživatelů nejčetnější skupinou, dotahují se však na ně obchodníci, pracovníci z marketingu či administrativy. Nejlépe lze na síti nalézt práci v hlavním městě. Služba jobpilot.cz registruje 45 procent firemních inzerátů z Prahy, na jobs.cz jich přichází z metropole jedna třetina. Následuje Brno a další regiony. Trend posilování regionů je ale jasně patrný. Mezi lidmi, kteří se na Internetu poohlížejí po novém zaměstnání, zaujímají regiony často už vedoucí pozici. Výjimkou nejsou ani odezvy ze zahraničí, které ukazují další výhodu Internetu jakožto globálního média synergismu. Běžně se ozývají lidé třeba ze Slovenska. A není výjimkou, že tyto uchazeče zaměstnavatel přijme. Není zde jazyková bariéra, a když splňují další požadavky, není to problém. Contactelu se přes Internet dokonce hlásí i uchazeči z USA či Indie. To jen potvrzuje synergisační roli Internetu. Jen houšť a více. Internetový magazín iDNES zlomil 26. září, kdy přinesl rozsáhlé zpravodajství nejen z probíhajících olympijských her, ale především z pražských nepokojů v době světového zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky, rekord návštěvnosti svých internetových stránek. V tento den na něj přistoupili lidé z takřka třiceti tisíc počítačů. Podle zveřejněného oficiálního auditu společnosti Taylor Nelson Sofres dosáhl server tento den 1 085 197 zobrazených stránek. To je zhruba pětina toho, čeho server dosáhl za celý měsíc srpen dohromady. iDNES se tak - byť na jeden jediný den - přiblížil průměrné denní návštěvnosti internetového portálu Seznam. Ten je však na rozdíl od iDNES určen především k vyhledávání a je v současné době vůbec nejnavštěvovanějším serverem v Česku. Zpravodajství využívali nejen Pražané, ale lidé z celé republiky, přičemž vysoce hodnotili zejména rychlost a objektivitu zpravodajství. Zpravodajství iDNES se ovšem šíří nejen prostřednictvím Internetu, ale také díky technologii WAP na mobilních telefonech. Internet to jsou však také starosti o jeho zabezpečení. Největší internetový zpravodajský server iDNES.cz se takřka po celou středu potýkal s dosud největšími problémy za téměř tříleté období své existence. Stránky se nedaly načíst vůbec nebo se zobrazovala jen nouzová verze a redakce nemohla zpravodajství dostatečně aktualizovat. Ve středu časně ráno přestalo fungovat technické zařízení, kterým se servery iDNES připojují k Internetu. Následkem toho se na serverech poškodily datové soubory a další software tak, že to vyžadovalo několikahodinovou opravu. Dopoledne, těsně před dokončením opravy, vypadl u providera IOL elektrický proud. Poté, co se systémy iDNES restartovaly, selhal jeden z pevných disků. Magazinu iDNES se však ani ve čtvrtek nepodařilo zcela odstranit následky středečního kolapsu síťových počítačů. Jeho čtenáři se proto dostávali na internetové stránky iDNES s obtížemi a nenacházeli tam také zpravodajství v obvyklém rozsahu. Doufejme, že jde jen o dětské nemoci nového serveru. Říká se: Kdo nevěří, ať tam běží. Že se dějí věci nebývalé svědčí mše katolíků za Internet. Pastorační středisko katolické církve v Praze-Dejvicích včera zažilo neobvyklou bohoslužbu. Kněz Aleš Opatrný sloužil mši za "nový světadíl Internet". "Byla to prosba a děkování především za lidi, poděkování za tento technický prostředek s přáním, aby sloužil dobrým věcem, aby byl lidem k dobrému, ne ke zlému. Nejde však o světadíl, jde o nový svět, s katolicizmem neslučitelný. Ano, s Internetem přichází Pravda synergismu a té se mnozí budou bát. Nechť Internetem slouží dobrému. Ano, dějí se to nevídané věci. Tak třeba už i weboskeptik Václav Klaus má svou vlastní internetovou stránku. Proč weboskeptik? Tady je několik Klausových citátů, které vysvětlují původ tohoto označení: "Nejsem z těch, kteří vidí v Internetu nějaký vynález století, něco absolutně klíčového a nezbytného, něco, bez čeho bych nedokázal žít. Internet není ani spása, ani záchrana, je to slušný pomocník. Osobně s ním nepracuji, jsem spíše ze staré školy." (1998) "Nemohu se připojit k těm, kteří vidí v Internetu, v satelitních televizích, v teletextech, v celulárních telefonech a dalších podobných vynálezech novou éru lidstva, nový lepší svět. Někdy je více třeba udržet určitý odstup, neuvěřit poslední, nejčerstvější informaci, a naopak - umět ji vhodně přiřadit k existujícímu celku. Bojím se určitého rozmáhajícího se viru apoteózy něčeho, co bych označil jako supernovost." (1997) "Úkolem je bránit se vizi atomizované společnosti izolovaných jedinců, navzájem komunikujících a spolupracujících pouze prostřednictvím fetišizovaného Internetu." (2000) Bodejť by tak neuvažoval, když nechápe synergismus, jehož je Internet ideální platformou. Předloni Klaus v anketě časopisu Profit řekl, že počítačům nepřišel na chuť a osobně je vůbec nepoužívá. O fetišizovaném Internetu teď na své www stránce konstatuje: "Z vlastní zkušenosti jsem se přesvědčil o užitečnosti tohoto nového média." Prý se na svět dívá realisticky a pragmaticky a nemá rád žádné módní vlny jako je třeba Internet. Věcem prý přisuzuje takovou hodnotu, jakou mají. To však asi pravda nebude, neboť jim význam synergismu nepřikládá. A jaká že je její adresa? No přece www.klaus.cz. Jak zdůrazňuje je to stránka občana Václava Klause, nikoliv předsedy Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR a předsedy ODS. To lze k jeho stránce samozřejmě akceptovat, sotva však k občanovi zastávajícím ústavní funkce. Inzeruje, že má prý obrovský zájem o komunikaci, tedy o interaktivitu. K tomu lze mít výhrady. Předně mu právě na osobní stránce chybí životní krédo, životní filosofie. A potom hlavně přezíravost synergismu věcí, i když jim údajně "přisuzuje takovou hodnotu, jakou mají". Tato přezíravost k realitě, ztráta realistického a pragmatického pohledu ho usvědčuje z duchovní nemoci pro kterou by neměl zastávat veřejné funkce. Díky za to, že se Internetem alespoň zviditelnil jako člověk. Vždyť přezíravost ekonomů, bankéřů, finančníků, poliků, manažerů, k synergismu je v epoše globality podobnou pošetilostí jako popírat platnost přírodního zákona ze strany fyziků, přírodovědců, techniků. Internet se stává synergisátorem po všech stránkách. Samozřejmě, že převládá obchod, ale pro ochotu k synergismu je třeba kultury synergismu, ochoty k synergismu. Suma zboží obchodovaného elektronickou cestou mezi podniky by mohla v roce 2004 dosáhnout celosvětově až sedmi bilionů dolarů. O řádu bilionů ale nikdo nepochybuje. V loňském roce se tyto obchody pohybovaly dle odhadů na 145 miliardách dolarů. Úloha synergismu se Internetem prosazuje mimořádně progresivně. Od ledna by se měly v ulicích a na dalších veřejně přístupných místech začít objevovat první internetové budky - na rozdíl od telefonních v nich ovšem bude sloupek s dotykovou obrazovkou a přístupem k webu. Část informací bude poskytována zdarma, za zbytek bude muset zákazník zaplatit obdobou telefonní karty. Bezplatně k dispozici bude základní zpravodajství, informace místních úřadů nebo přístup k elektronické poště. Například u státní správy půjde o informace jak celostátní, tak místní. Budou se tu moci prezentovat nejen obecní úřady, ale také například úřady práce. Celý projekt připravila firma Český Internet, spolu s Českými Radiokomunikacemi. Každý by projektem měl najít takové užitečné informace, jako jsou jízdní řády nebo tipy na kulturní akce. Ve webových kioscích budou rovněž komerční prezentace firem. Peníze takto získané od společností budou také tvořit hlavní příjem z internetových stánků. Surfování po internetových stránkách, které nejsou v základní nabídce, bude možné, ovšem za peníze. Od ledna začíná pilotní projekt ve vybraných místech a potrvá zhruba čtvrt roku. Ze začátku by těchto budek mělo být asi dvacet. Po vyhodnocení zkušebního projektu se počítá s několika tisíci terminály. Do poloviny příštího roku by měla být po republice přibližně stovka veřejných internetových budek a o rok později počítají zástupci Českého Internetu asi se šesti tisíci terminály. Projekt by se neměl týkat jen velkých měst, ale i malých obcí. Veřejné internetové budky, jejichž cena se pohybuje okolo sta tisíc korun, by podle zástupců projektu měly být na místech veřejně přístupných a pokud možno po celý den. Nabízejí se nejen čekárny na nádražích, nemocnice, ale třeba i obchodní centra, školy či nemocnice. Internet napomáhá synergismu i bezpečnostním způsobem. Založení konta v bance nebo vypůjčení auta v autopůjčovně na kradený nebo propadlý občanský průkaz bude od začátku listopadu mnohem těžší. Policie totiž na internetových stránkách ministerstva vnitra zveřejní seznamy čísel ukradených či ztracených občanských průkazů. Na Internetu se postupně objeví také ztracené a ukradené pasy nebo zbrojní průkazy. Postup při vyhledávání v policejní databázi bude jednoduchý. Stačí zadat číslo příslušného průkazu, kterým se zákazník prokáže, a hned bude jasné, zda je, či není průkaz v evidenci neplatných dokladů a zda ho zákazník používá oprávněně. Potřebné pro získání informací z databáze bude pouze číslo občanského průkazu. Nyní je v policejní databázi kolem tří milionů neplatných občanských průkazů a asi tři sta tisíc pasů. Očekává se, že zveřejnění databáze dokladů výrazně omezí manipulace s nimi. Policie už podobnou databázi zveřejnila na začátku letošního roku u kradených aut. Od začátku příštího roku se navíc na internetových stránkách ministerstva objeví také soupis ukradených uměleckých předmětů, u kterých není znám původní majitel. Internet je také výborným prostředkem synergismu výrobce a zákazníka. Nejvyšší výdaje do reklamy na Internetu letos v Evropě vykáže Španělsko. Podle odhadů mediální společnosti ARBO tam zadavatelé za internetovou reklamu zaplatí 246 milionů eur. Následovat bude Německo s 205 miliony a Velká Británie, kde by se měly výdaje pohybovat kolem 200 milionů eur. Vyplývá to ze studie Reklama a ekonomika, kterou provedla ARBO media. Synergismus to je především otázka prosperity. Jeden příklad za všechny. Německý elektronický gigant Siemens se rozhodl snížit náklady a zvýšit efektivitu pomocí Internetu ( v návaznosti na Intranet a Extranet). Hodlá do tohoto plánu investovat jednu miliardu eur, což je v přepočtu zhruba 35,5 miliardy korun. Všechny procesy budou vedeny elektronicky - od zásobování po marketing, od rozvoje po řízení. Jako internetová společnost bude Siemens rychlejší, bližší klientům a efektivnější. Transformace skupiny ve společnost s internetovými službami má vést k vyššímu růstu a může se odrazit i v tržní hodnotě skupiny, která nedávno utrpěla vinou oslabení v technologickém sektoru.

Metagramotností globalizace globalisací (za 14.10. až 20.10.2000)

Stále více je patrný jakýsi univerzální, kdykoliv a kdekoliv použitelný a používaný proud řeči, v němž se dostatečně často objevují termíny jako "civilizace, zodpovědnost, proces, multikulturní, multireligiózní, environmentální, sociální ekologie" - především však sama božská mantra GLOBALIZACE. Globalizace je mantra daleko tajemnější a daleko spolehlivěji otevírající dveře konferenčních sálů všude na tom našem globalizovaném světě. Dnes už je zřejmé, které slovo udělalo za posledních deset let největší kariéru. Zatímco za celý rok 1991 se globalizace objevila ve zpravodajství České tiskové kanceláře snad jen čtyřikrát, letošní rok je ve znamení skutečného boomu. Co se stalo? Změnil se tak pronikavě svět kolem nás? Tato otázka je oprávněná a stojí za to se nad ní zamyslet. Usilovně tak činilo tento týden i několik desítek hostů, kteří přijeli z celého světa do Prahy. Zdá se však, že se jim to příliš nepodařilo. Nejen proto, že odpověď je velmi obtížná. K rozpačitému dojmu přispěly i dvě podstatné okolnosti. Opět se ukázala stará pravda: méně účastníků by mohlo znamenat více. Fórum 2000 však trpělo podstatnější vadou. Až příliš bylo zřejmé, že diskutující patří k jedné myšlenkové linii, kterou bychom mohli zjednodušeně nazvat americkým liberalizmem tvořící samu ideologie globalizace. Snad právě proto chyběla skutečná výměna názorů. A pokud zazněla myšlenka, která byla opravdu provokativní, vyzněla do prázdna. To jenom dosvědčuje nutnost metagramotností globalizaci učinit globalisací. Globalizaci a globalisaci není možné jednoznačně pojmenovat, protože je to řada rozporuplných procesů. Proto také mnoho lidí přesně neví, co tento pojem, který udělal za poslední desetiletí závratnou kariéru, znamená. Globalizace znamená globální růst zvůle a jejích následků. Globalisace znamená globální růst synergismu. Tyto dva trendy jdoucí proti sobě porušují globálně životní prostředí. Je však možné být jednoznačně pro globalisaci a proti globalizaci. Globalizace souvisí s rozšířením globální moci kapitálu tedy priority zisku na úkor kvality žití. Globalisace je o synergismu žití, není primárně o trzích nebo o ekonomice. Právě proto jsme Internetem svědky teprve prvního věku globalizace a vzniku noosféry. Věk globalizace měl ovšem svůj předvoj ve vzniku sociosféry a je to právě sociosféra, která kapitalizmem vedla ke vzniku globalizace a globalisací následně ke vzniku noosféry. Globalizace amerikanizací planety je konzumním a egoistickým stylem žití, a právě proto posouvající problémy do zemí třetího světa. Prvním krokem ke globalizaci je diktát kapitálu s ničením tradičních kultur ve jménu amerikanizmu. Prvním krokem ke globalisaci je naopak vznik synergismu otevřené společnosti s oživování tradičních kulturních hodnot ve jménu demokratisace kultur. Je to právě volnost kapitálu, která zvůlí vedla ke globalizaci. Proto v éře globalizace můžeme pozorovat tradici zvůle či pýchy rozumu, pýchy vzdělanců, pýchy poznání. V novověké éře můžeme pozorovat tradici zvůle rozumu, zvůli vzdělanců, zvůli poznání. Věda získává nové poznatky, ale v žádné fázi poznání se nedotkla podstaty světa synergismu. Zvůlí můžeme také pozorovat pravý opak: místo přemíry rozumu, vzdělanců a poznání také jejich nedostatek. Příčinou všeho toho všeho utrpení byla a stále je zvůle v kterékoliv podobě, především různých -izmů. Není v lidské tradici vážit si Pravdy. Obávat se racionalizmu nebo iracionalizmu bylo by ještě zlaté. Zatím se bojme zvůle. Je nám mocí kapitálu daleko nejblíž. Zvůle je největším problémem, určitě je jedním z největších. Ustanovení nezávislého mezinárodního soudu bylo by určitě nejdůležitější událostí v tomto třetím tisíciletí. Znamenalo by to, že tady existuje jakési světové svědomí, které Pravdou zavádí spravedlnost přesahující národní vlády a hranice. Takový soud by však byl až poslední instancí. Zvůli v procesu globalizace může preventivně odvrátit pouze metagramotnostní duchovní hodnoty. Ano, lidské hodnoty by metagramotností měly stát duchovně výš než materiální věci. Nikoliv nějaké náboženství, ale metagramotností pravdivé myšlení potřebujeme k tomu, abychom v složitosti globality žili šťastně. Globalizace nás vyzývá, abychom překročili meze náboženských systémů, filozofií a ideologií a vytvářeli svět charakterizovaný globální metagramotností charakterisovanou solidaritou a civilizací lásky synergismu. Žádný dvojí metr, metagramotnost platí stejně pro státníky západu i východu. Metagramotnost zachová kulturní různorodost i biodiversitu. Bez toho v příštích letech zaniknou nejen stovky jazyků, ale celé živočišné rody a ekosystémy. Potřebujeme vůdce, ale coby vizi globalisace, která uchová jednotu v rozmanitosti i rozmanitost v jednotě. Globalitou existuje metagramotností něco jako universální etika. Bylo jen otázkou času, kdy se věčná otázka Pravdy dočká pokusu o konkrétnější zodpovězení. Nejen pochopitelná potřeba bilancovat v čase Velkého jubilea, ale zejména charakter doby vytvořil vhodné ovzduší pro věcnou debatu nad osudem stoupenců Pravdy. Stěžejní moment všech jejich kauz, zasazené do širšího kontextu přináší jednoznačný závěr - skončili obvykle smrtí zvůlí zaujatých soudců, kterým se do krámu nehodí Pravda tak nepřijatelná pro každou moc a právní zvláště. Právo nevystavěné na Pravdě je vždy záležitostí zvůle panující moci, pro niž není nikdy přijatelné podřídit se vyšší nadlidské autoritě. Máme-li naplnit hodnoty demokracie, svobody a lidství, pak vzdělaností ke globalisaci. V globalizovaném a globalisujícím světě jsou vzdělání, kultura a duchovní hodnoty metagramotnosti vlastní. Bez metagramotnosti lidem uniká svět synergismu a tím i smysl globalisace. Duchovně zdravá mysl je avantgardou pokroku. Metagramotnost odhaluje motivy, které vedou naše jednání. Můžete žít kdekoliv a přesto motiv Pravdy zůstává určující. Před několika lety byla globalizace pouze tématem pro sociology. Dnes všichni lidé vědí, že lokálně žijeme v globálním světě. Myslet metagramotností globálně a jednat lokálně je kategorickým imperativem doby globality. Tyto dva světy se neustále prolínají a vzájemně ovlivňují. Globalisací či globálním růstem synergismu však dochází k zcela unikátním jevům, který nelze předvídat. Právě proto musíme být metagramotností schopní a ochotní rychle reagovat. Svět synergismu nás bude neustále překvapovat a vůbec nezáleží na tom, jste-li metagramotní, či nikoli. Svět je stále komplikovanější či komplexnější a totéž platí o lidském jednání. Dodnes si mnozí nedokáží představit lepší model společnosti, než je kapitalizmus. Ale právě globalizací musí dojít k duchovní revoluci a vzniku společnosti velmi odlišného typu. K tržně založené společnosti diktátem kapitálu nad kvalitou žití existuje jediná alternativa. Globalizací dochází ke střetu civilizací kapitalizmu a postkapitalizmu. V každém takovém případě působí nové faktory spojené s globálním vývojem. Konflikty vznikají především zvůlí tedy neschopností akceptovat synergismus. Právě proto se projevuje vzrůstající nespokojenost s demokratickou společností. Nespokojenost s demokracií nepanuje pouze ve východní Evropě, totéž lze říci o mnoha dalších zemích. Všude zvůlí roste nespokojenost s politikou. Otázkou je, jak se postavit k obecnějším globálním změnám. Potřebujeme demokracii jiného typu, kde nebude rozhodovat většina nejméně osvícených, ale metagramotnost zástupců lidu. Pouze to vyvolá stabilní ekonomický růst, vypořádání se s korupcí. Metagramotnost demokracií pomůže i hospodářským růstem. Tolik problémů! - nostalgie o starých časech opravdu není na místě. Míra inflace v zemích Evropské měnové unie během září prudce vzrostla a vystoupila až na 2,8 procenta. To je výrazné zhoršení nejen ve srovnání s předchozím měsícem, kdy činila 2,3 procenta, ale především proti loňskému září, kdy činila pouhých 1,2 procenta. Finanční trhy růst inflace sice očekávaly, ne však na takovou úroveň, kde se v září ocitla. U nás se na růstu cen, který je nejvyšší za více než šest let, projevila především situace na světových trzích s ropou. Na růstu cen se nejvíce odráží ropa a slabé euro. Kurs eura vůči dolaru klesl na nové absolutní minimum. V závěru evropského obchodování bylo totiž možné za jedno euro koupit jen 0,8366 dolaru. Společná evropská měna tak spadla hluboko pod dosavadní nejnižší hranici, která byla 0,8437 dolaru. Skupina průmyslově nejvyspělejších zemí G7 však prý nezopakuje intervenci za růst eura kvůli krizi na Blízkém východě. Není prý vhodné vstoupit na trh v době, kdy vnější okolnosti vedou k extrémní volatilitě kursů. Kurs eura v reakci na toto prohlášení oslaboval až na večerních 0,8486 dolaru. Nelze se tomu divit. EU je na hony vzdalená vize synergismu, demokracie kultur, demokracie vůbec. Elita EU si dělá co uzná za vhodné, bez ohledu na přání občanstva. Probíhající mezivládní konference EU nemůže demokratizovat své nedemokratické instituce. Má jen rozhodnout o změně poměru hlasů mezi malými a velkými státy v Evropské radě, o počtu komisařů v Evropské komisi a o rozsahu hlasování kvalifikovanou většinou. Jde o to, zda a jak udržet vyvážený poměr mezi velkými a menšími členskými státy. Otázka kompetentnosti politického mandátu, jež by pro demokrata měla být prvořadá, se tím vůbec neřeší. Tato zdůrazňovaná nedemokratičnost institucí EU a její ideologie protiřečí zatím demokratické povaze členských států. To ohrožuje samu existenci evropské demokracie. EU naráží na kritiku tam, kde se demokracie stala životní tradicí. Výsledkem je, že na jedné straně EU hlásá odhodlání rozšířit se o některé postkomunistické země. Na druhé straně jejich vstup ze sobecky hmotných důvodů odkládá a ukazuje se, že je má v úmyslu přijmout jen jako fakticky druhořadé členy. Evropská jednota musí vyrůstat z opravdu demokratických filozofických a politických základů, které současná EU nemá. Duch demokracie je nutno přenést z občanstva na kultury. Členství v EU má význam, jen když posílí přeměnu každé členské země v řádně fungující demokratický stát. Jedině tak má smysl přijímat zákony a normy EU. Dnes pozorujeme jiný trend. Velké země se snaží převálcovat malé. Summit EU se nevyhnul diskusi "velké státy versus malé státy". Jádrem jejich sporu je složení Evropské komise. Tato "vláda" EU je již dnes početným orgánem, protože každá z 15 členských zemí v ní má minimálně jednoho zástupce. Za dveřmi je přitom další rozšiřování a komise by se začala podobat spíše malému parlamentu než výkonnému orgánu. Žádná z malých zemí se přitom v Biarritzu nechtěla vzdát stálého místa v Evropské komisi. Velké země EU pochopitelně využijí své moci k zajištění stálého místa v komisi a k nastolení nadvlády. Je důležité mít svého člena v komisi, bez něj chybí přístup do institucí EU i její fyzické ztělesnění pro veřejnost. Postoj "malých" nezvrátilo ani varování francouzského prezidenta Jacquesa Chiraka, že trváním na zastoupení všech v komisi "ponesou odpovědnost za zdržení procesu rozšíření". Konečné rozhodnutí o oblastech, kde členské země EU upustí od svého národního veta, padne až za dva měsíce v Nice. EU přijala v Biarritzu svou chartu základních práv, která bude vyhlášena na summitu v Nice aspoň jako politická deklarace. V dalších měsících se má jednat o tom, zda se charta stane i právním dokumentem, na nějž se občané EU budou moci odvolat. Některé země by to chtěly prosadit už v Nice a požadují, aby zmínka o chartě byla zařazena do článku 7 Smlouvy o EU. Ten nyní nejasně stanoví, že může EU zasáhnout proti svému členu, pokud u něj dojde k ohrožení základních hodnot EU. To bylo spolu s článkem šest letos použito proti Vídni. Rakušané i další argumentují tím, že odkaz na chartu by zabránil takovým svévolným krokům.. Na summitu se přitom projevila i dvě pojetí rozšíření. Ideu jednotlivého a skupinového vstupu. Pokud by se o vstupu rozhodovalo jednotlivě, dostal by spor o Temelín zcela jiný rozměr, protože Rakousko by pak získalo příležitost blokovat přístup jedné země k EU. Připomeňme o co se bojuje při reformě EU: - o složení Evropské komise - o počet hlasů každé země v Radě ministrů - kde všude bude platit většinové hlasování - kdy může skupina států začít nový integrační projekt. Důležité je, že EU už utržila vážnou trhlinu, nejdříve blokádou Rakouska jíž se zúčastnilo i Česko, potom blokádou Česka Rakouskem. Rakouští odpůrci jaderné elektrárny Temelín sice v neděli ukončili blokádu přechodů hranic s Českem. Pohrozili však, že celnice za týden znovu zatarasí, pokud vláda Česka nezačne s Rakouskem o Temelínu jednat. Rakouský ministr hospodářství zakázal dovoz české elektřiny do Rakouska. Zákaz dovozu ale nebude mít údajně žádný vliv na tuzemskou elektrárenskou společnost ČEZ. Celkový vývoz elektřiny z ČR za leden až srpen letošního roku činil 8070 gigawatthodin (GWh). Do Rakouska z toho směřovalo 3,9 procenta, tedy zhruba 315 GWh. Největším importérem elektřiny z ČR je Německo, kam směřuje přibližně 85 procent vývozů Česka. ČEZ, kterému patří jaderná elektrárna v Temelíně, se na vývozech podílí téměř 100 procenty. Zákaz dovozu elektřiny z Česka po aktivaci jaderného paliva v jihočeské elektrárně požadují rakouské i německé protitemelínské iniciativy. Legislativa totiž umožňuje zakázat dovoz elektrické energie z nečlenských zemí EU v případě, že se elektřina nevyrábí v bezpečných zařízeních a tedy řízených bezpečnou obsluhou. To v případě Temelína sedí. Vláda a elita nebezpečná občanstvu, nálady zvůle demokracie nebezpečné kvalitě žití. Nelze se proto divit Rakousku. Rakouská policie (Gendarmerie) nacvičovala poplach s následujícím zadání: v Temelíně došlo k výbuchu, radioaktivní mrak se blíží k Rakousku a vítr ho otočil směrem na Vídeň. Při nácviku byl na helikoptéru umístěn speciální aparát, který s velkou přesností každou vteřinu jakoby měřil záření gama na zemi. Cíl cvičení: co nejrychleji zjistit rozsah katastrofy v Temelíně - k tomuto účelu bylo nasazeno 25 policejních úředníků - a podat hlášení do spolkové krizové centrály, která je umístěna v jedné z kanceláří spolkového kancléře Schüssela ve Vídni. Scénář předpokládal, že radioaktivní mrak z Dolních Rakous do Vídně dorazí za tři hodiny v převažujícím západním a severním proudění. Začíná závod o záchranu několika milionů životů. O čem tato skutečnost svědčí? O nebezpečné a neoddiskutovatelné chybě Česka. K Rakousku se Česko nechovalo jako suverénní a slušný partner, který je navíc sousedem, ale jako nafoukaný spratek, který neodpovídá na jeho dopisy, neumí veřejně obhajovat svá rozhodnutí a bojí se diskuse. Takhle se k nám kdysi chovali Rusové, a to jsme jim měli za zlé. Rakušané, kteří zvláště po Černobylu jsou oprávněně vystrašení, se pod vlivem mnoha desítek let trvající propagandy domnívají, že všude v postkomunistických zemích panuje takový nepořádek, nedisciplinovanost a neschopnost dodržovat jakékoliv předpisy, že i přes západní techniku tato atomová elektrárna bude nutně nebezpečná. Jsou v tom utvrzováni autentickými reportážemi z elektrárny v Černobylu. Televizní program Spiegel-TV věnoval před časem této elektrárně speciální pořad. Reportéři se nejdříve na ředitelství elektrárny řádně ohlásili a natočili oficiální reportáž, podle které manažment předvedl provoz podniku podle předpisů. Po několika hodinách se do stejných míst vypravili titíž reportéři neoficiálně, podplatili personál a natočili nefalšovanou realitu. Žádný z předepsaných bezpečnostních úkonů se nedodržoval, ochranné obleky a dozimetry byly odhozeny v koutě a pracovníci velína měli na stole vodku. Pod vlivem podobných reportáží se v Rakousku dívají i na nás a můžeme si za to i sami. Stačilo by totéž provést pro Temelín a odhalíme totéž. Korupci, lobby, prestiž kapitálu nad bezpečností. Nezodpovědné hračičkáře sedící za velínem a hrajících si z atomovou elektrárnou. Vidí-li Rakušané, v jakém technickém stavu jezdí automobily a autobusy, které prošly v Česku státní technickou kontrolou, domnívají se, že podobně ležérně a neodpovědně bude nutně přistupovat i k jaderné elektrárně i státní Úřad pro bezpečnost jaderné elektrárny. Říkají si: Když v takových autobusech-vracích nechají přepravovat své vlastní děti, proč by se měli odpovědně chovat k elektrárně? Jako my v češtině používáme výraz turecké hospodářství pro špatně hospodařící podnik, tak Rakušané a Bavoři říkají ein böhmische Dorf, tedy česká vesnice, a myslí tím místo, kde vládne nepořádek. S tímhle vším má odpovědný český politik počítat, a proto má být velice vstřícný, otevřený, aby své sousedy přesvědčil o opaku. Hlavně s nimi musí neustále mluvit. Vyjádření Ivana Langra z ODS, že "Česko by mělo také učinit nějaké protiopatření, třeba administrativní obtíže pro rakouské občany, kteří chtějí cestovat k nám", však svědčí o opaku: o politické nedospělosti a neschopnosti reálné sebereflexe Česka v kontextu dnešní Evropy. Okamžitě po blokádě společných hranic vyhlásit Erste Übung: Super - GAU in Temelín (První cvičení: superhavárie v Temelíně) je gesto, které svědčí o šířící se trhlině v EU. Všemožní odpůrci či stoupenci Temelínu, MMF či SB by měli svoji energii a peníze věnovat tisíckrát většímu nebezpečí a kterému se takřka nikdo nevěnuje. Jde o globální nebezpečí, které se skrývá v lidské zvůli. Lidé si pletou volnost se svobodou, a tím se mocí kapitálu uvolňuje nejsilnější jed na zemi - zvůle! Tohoto jedu u nás máme kvůli nevědomosti lidí a sobeckému přístupu největší koncentraci na světě. Usazuje se v duchu a je to daleko větší dřímající bomba než Temelín. Vždyť Temelín i MMF či SB je jeho produktem. Kuriózní na tom je, že EU ignorováním standardu jaderné bezpečnosti je tomu všemu na vině. Blokády v EU jsou v oblibě i když prý neodpovídají právu EU. Volný pohyb zboží je součástí acquis (tedy práva a zvyklostí EU) nejen pro členy - Česko je součástí tohoto acquis v oblasti volného pohybu zboží. Komise EU však odmítá sdělit, který konkrétní bod dohod tyto blokády narušují. Právě nedostatkem práva EU dostal spor o Temelín evropský rozměr z podnětu Rakušanů, kteří jako první požádali Evropskou komisi o "dobré služby", tedy o zajištění zprostředkování ve sporu. EU uznává právo Rakušanů demonstrovat proti Temelínu, na druhou stranu akceptuje stížnost Česka na blokády. Podle EU by obě strany sporu o Temelín by měly vyčkat výroku skupiny německých expertů, kteří chystají zprávu o bezepečnosti Temelína. Ta se čeká až koncem roku, pak bude EU spokojena, nebo požádá o zvýšení úrovně bezpečnosti. Česko prý bude respektovat verdikt EU. Hlavně, že nerespektovalo verdikt svých občanů případným referendem k Temelínu. Jak je v EU zvykem je referendum stejně jen na oko, elita si stejně činí co považuje za vhodné, demokracie nedemokracie. Inu, jaký pán takový krám a jací občané taková vláda. Útěk od smlouvy s občany se i v Česku stal módou, neplní se. Ani smlouva tolerančního patentu nebyla ve smlouvě s občany, ostatně proč ji plnit když ani v EU není zvykem smlouvy s občany plnit. O roli polostátních bank, financujících v uplynulém desetiletí Klausovu "privatizaci na úvěr", se vedou již delší čas vášnivé spory. Reálie které vycházejí najevo po pádu šéfů Komerční banky a IPB, přitom mluví jasně: systém novodobého bankovního paternalizmu, podporovaný minulými vládami, si v lecčems nezadal s někdejším státním dirigizmem. Na povrch vyplouvají dlouhé seznamy firem, jimž banky poskytovaly další a další půjčky bez ohledu na to, že podniky peníze nevracely. Mnozí z notorických neplatičů, v jejichž firmách měly velké peněžní ústavy majetkové podíly, byli přitom vedeni představenstvem zainteresovaných bank v kategorii vzorný klient. Působení tohoto veskrze protekčního a korupčního propletence lze bez rozpaků přirovnat k činnosti někdejší Státní plánovací komise. Stejně jako byrokraté v SPK, i novodobí paternalisté v peněžních ústavech nasměrovávali obrovské sumy do hospodářských molochů, jež by jinak v přirozených tržních poměrech brzy zkolabovaly. Jak vyplývá z trestního oznámení České národní banky na IPB, vedení tohoto ústavu zapíralo řadu rizikových úvěrů, aby k nim nemuselo vytvářet předepsané rezervy. To jsou také praktiky připomínající totalitářské administrátory, kteří falšovali hospodářské výsledky, aby vykázali plnění a překračování plánu. Vliv institucionálních propletenců tvořených polostátními bankami, privatizačními fondy a největšími podniky dalece přesahoval hranice ekonomiky. Stačí připomenout, že IPB finančně ovládala dvě největší soukromé televize v zemi. Právem lze mluvit o mocenském impériu Klause, Tesaře, Procházky a Železného. Ti také musí za svou zvůli nést trestní odpovědnost. Václav Klaus se nikdy netajil podporou bankovně ekonomických bratrstev. Vláda, která měla v bankách většinu, nezabránila jejich propojení s podniky a umožnila tak peněžníkům, aby donekonečna půjčovali především svým zadluženým satelitům. Politická sázka na průmyslové kapitány, kteří měli ve spojení s finančníky oživit hospodářství Česka, se ukázala jako mylná nejpozději v roce 1995. Proč tehdejší vládní garnitura trvala na další podpoře ztrátových molochů? To lze vysvětlit jen slepotou politiků a jejich zkorumpovaností. Podle nich nový režim v počátcích své existence uzavřel s občany "společenskou smlouvu", oslovující především obnovující se střední vrstvy. Tato původní dohoda však byla někdy v průběhu transformace zaměněna za jinou, založenou hlavně na spojenectví s nejvyššími společenskými vrstvami - finančním kapitálem, vysokým manažmentem a státní byrokracií. Klaus a jeho spolupracovníci se (asi někdy koncem kupónové privatizace) opřeli o úzkou skupinu lidí, kteří své podnikání založili na kontaktech z komunistické minulosti, korupci a porušování podnikatelské etiky. Sami reformátoři tak odsoudili do role outsiderů malé a střední podnikatele, jejichž zisk neplyne z obcházení zákonů, ale z dřiny a vůle riskovat. Pád Klausovy vlády a vzápětí jeho vrcholných bankéřů jsou důkazem, že v začínající demokracii nemůže takovýto systém dlouhodobě fungovat. Před politiky nyní leží zásadní úkol: vzkřísit původní společenskou smlouvu. To mohou udělat jen státníci, kteří si získají důvěru těch, kdo byli v průběhu transformace již jednou šeredně podvedeni. A tuto důvěru nemohou získat nějakou novou demagogií liberalizmu či jinou, ale svou kompetencí činit metagramotností. Kam to chodí bez takové kompetence ukazuje ve svých činech premiér. Miloš Zeman velmi rád chytá darebáky. Rád jim nadává, vyhrožuje, slibuje jim tresty, až zčernají. Sto tisíc vsadil by jich do věznice. Padni komu padni, říká. Propustil Šloufa. Na hodinu. Pro vedoucího týmu Zemanových poradců to je dosti velká rána. Nečekal to - před volbami. Prasklo na něj, že byli, on i syn, mrtvými dušemi. Co bude říkat svým voličům? Kandiduje do Senátu a předseda s ním vyrazil futro! Dříve než nalezl Šlouf odpověď na tuto otázku, přišla další rána. Sociální demokracie mu odepřela podporu - nadále bude o křeslo senátora bojovat jako nezávislý soukromník. Zeman se nerozhodoval snadno. I strana váhala, ale zásada padni komu padni je neúprosná. Už padlo komu padlo. Vždyť Šlouf zatížil politiku strany temnými kšefty, proto musel jít. Stranu to posílilo. Ale Šlouf nejde nikam do vyhnanství. Možná tu bude, až tu ani Zeman už nebude. Šlouf je, podobně jako jeho první chlebodárce Lenin, věčný. Vycucne i Zemana, odhodí jej na Vysočinu a s novými pány půjde tentokrát mocí zvůle kapitálu, padni komu padni, dál a výš. S hlasy voličů či bez nich, vždy bez metagramotnosti. Politiky veřejné mínění bláhově leč ostře rozlišuje na ty "špičkové" a ty "místní". První skupině nevěří, naopak ta druhá, z radnic a obecních zastupitelstev, se těší důvěře daleko větší důvěře. Krajská zastupitelstva, která se budou poprvé volit 12. listopadu, zatím stojí někde uprostřed. Veřejnost bláhově doufá, že budou o něco lepší než ti "nahoře", protože přece jim budou jen blíž. Je to ovšem jen "iluze", protože ti špičkoví i ti místní trpí nemetagramotností. Naprosto jednoznačně ve svou budoucnost by veřejnost podpořila důvěrou ve volbu metagramotných kandidátů v rámci volební soutěže. Podpora odpovědným volbám a kandidatuře metagramotných souvisí s celkovou nedůvěrou v korektní výběr kandidátů politickými stranami a s potřebou lidí důrazněji a nezávisle na mocenských a politických lobby zasahovat do veřejného dění. Oproti tomu jsme svědky hesel daleko přesahující dosud zaznamenanou míru politické hlouposti. Projevy dunící prázdnotou. Slovní nálety vyžívající se v přitroublém vtipkování na účet ptáka, růže či koaly. Takový je počátek volební agitace do krajů a Senátu. Politické kampaně nikde na světě nevynikají myšlenkovou hloubkou. Není to ani jejich účelem. Strany předkládají voličům zjednodušený a víceméně srozumitelný pohled na jednotlivé problémy země, kraje či obce. Vždy však musí být patrné, jaké kroky hodlají podniknout, pokud je hlasy voličů vynesou k moci. Co nám sdělují ODS, ČSSD nebo čtyřkoalice o svých představách a ambicích v krajských vládách? Skoro nic. Žádná ze stran například nemluví o prosperitě. Zato nám Václav Klaus přednáší aktualizovaný seznam svých nepřátel, jež je třeba zadupat do země. Naše strany trpí pokročilou programovou sklerózou. V ODS a ČSSD trůní vůdci, kteří dávno překročili svůj zenit. Poté, co ze svých stran udělali mocné organizace, zbytek sil soustřeďují na zaslepenou sebeobhajobu. Čtyřkoalice má problém spíše opačný. Není s to nalézt silnou osobnost, jež by vnukla jejím rozvaděným sektorům vizi závažných a společných úkolů. Klaus dští síru na nezávislé kandidáty. Je to však on a další politici, kdo pohřbívá důvěru lidí ve strany a nahání voliče "nezávislým". Kdy se mezi nimi objeví fašizující demagog úspěšně se vydávající za spasitele? Ještě je čas, aby si osvícenější demokraté utřeli pěnu z úst a nenechali bezduché volební války dospět do trpkých konců. Dnes platí nové volební heslo: Kdo volí ODS, volí zlo. ODS vnímá nadcházející volby nejen jako střet levice a pravice, ale i jako boj s takzvanou nezávislou nepolitikou. Jednání kongresu ODS pobouřil titulek zprávy ČTK o tom, že "Klaus zahájil plzeňský kongres útokem na Čtyřkoalici". Předsedovi ODS však mnohem více vadila nepřítomnost televizních stanic. "Je to skandál, který nemá obdoby," řekl Klaus v závěrečném slově. Sněmování politických stran jsou vždy přehlídkou výkřiků o vlastní výtečnosti. Plzeňský kongres ODS byl zvlášť hutným vodopádem samochvály i útoků vůči plíživým nepřátelům, údajně obkličujících stranu ze všech směrů. Více než kdy jindy pak bylo možné zaznamenat poselství určená mimo jiné i radikálním voličům, jež v minulých volbách převzal republikánům Miloš Zeman. Klausova strana líčí nejen na stabilní jádro svých příznivců. Touží rozmnožit jejich řady, tentokrát o vyznavače fašizující vlády pevné ruky či občany, kteří hledí s nechutí či obavami na možný vstup země do EU. Metoda, kterou Václav Klaus a jeho ideologové používají, je spíše podprahová, zaměřená na instinkty a pudová vnuknutí. Jejich prohlášení jsou jakýmsi zašifrovaným vzkazem, pomocí něhož ODS sděluje věci, jež by se rozpakovala říct otevřeně. Šéfové strany nemluví o své chuti vládnout nekomplikovaným a autoritativním způsobem. Víkendový kongres znovu potvrdil, jak složitě ODS hledá téma do podzimních voleb. Těžko se ODS může s Václavem Klausem v čele předvádět jako strana nových reforem. Společnost je příliš složitý organismus, než aby se mu dalo vládnout jednoduše, bez metagramotnosti tolik absentující v celé ODS. Plíživá epidemie egoizmu velkých a mocných je nejlépe patrná na platební bilanci. Ačkoliv tuzemské společnosti vydělaly loni nejvíce peněz za několik posledních let, dodavatelům platí čím dál později. Na první pohled nemá logiku, že platební schopnost firem se zlepšuje, ale zhoršuje se platební morálka. Za poslední rok se prodloužila doba, po níž firmy proplatí fakturu dodavatelům, o jeden a půl dne na 62 dní. Zároveň tytéž podniky musí déle čekat, než přijdou peníze od jejich zákazníků. Důvodů, proč se platební morálka v zemi zhoršuje, je několik. Jedním z těch hlavních je používání pozdržených peněz na vlastní provoz. Společnosti používají zadržované platby k provoznímu financování. To platí i pro zahraniční firmy. S tím, jak do Česka přichází stále více zahraničních firem, doba splatnosti se bude ještě dále prodlužovat. Typickým důkazem, že za zpožďováním plateb stojí ve velké míře zahraniční firmy, je maloobchod, kterému dominují velké prodejní řetězce. Společnosti v tomto odvětví v průměru platí faktury za 55 dní, zatímco samy vyžadují placení o třicet dní dříve. Na druhé straně žebříčku jsou pak logicky dodavatelé obchodních firem. V podmínkách globálního konkurenčního boje lze přežít bezohledným egoizmem a platební zvůle je pro to vítanou příležitostí. Platební zvůle je předzvěstí daleko horších problémů roztržky generací. Bez společenské akceptace metagramotnosti se řítíme do penzijní propasti. Data o nezadržitelném stárnutí obyvatelstva a čím dál větším zadlužení důchodových účtů jsou léta všeobecně známá. Zatímco dnes vydělávají na jednoho penzistu dva lidé (a stejně to už nestačí), za dvacet let tomu bude zhruba naopak. I návody na řešení jsou nechvalně známé. V okolním světě mylně pracují na tom, aby si podstatnou část renty ušetřil každý sám. Bez systémové změny však pořád jde o důchodové kvazireformy. Základní zadání reformy zvýšit prosperitu – a z čeho zaplatit seniory - nadále absencí metagramotnosti zůstane bez uspokojivého řešení. Dnes už je zřejmé, že bez metagramotnosti se důchodový problém nevyřeší. Při sešupu do propasti vyfasujeme od nemetagramotů nanejvýš slušivou inflaci. Stěží nás přitom rozveselí vědomí, že tolerováním nemetagramotnosti do té díry míříme všichni společně, solidárně. V současné době již více než polovina přiznávaných starobních důchodů jsou předčasné důchody. Jak to chtějí nemetagramoti? Racionalisticky. Podmínky předčasného odchodu do penze se mají zpřísnit. Nikoliv systémově tedy tak, že se vytvoří přechodný institut. Situace není beznadějná, důchodci mají šanci vzít metagramotností osud do svých rukou. Důchodci nejsou sami o sobě takovým nebezpečím. To nemetagramotní jsou takovým nebezpečím, že je na ně potřeba speciální paragraf trestního zákona. A také ne sprejeři a jejich malování po zdech jsou takovým nebezpečím. Je třeba zákonného návrhu, podle kterého by nemetagramotnému automaticky hrozil až jeden rok vězení. Nemetagramotnost je zvláštním a častým typem vandalizmu a trestní zákoník na řádné potrestání pachatelů nestačí. O co míň nebezpečné je třeba vandalství politiků na občanech, které také není ničím jiným, než poškozováním cizích věcí? Nemetagramotní poslanci a senátoři se stále častěji organizují do lobbystických skupin, a v tom případě by se na ně vztahovala vyšší sazba - za organizované poškozování věcí občanů má hrozit několikanásobný trest. V případě nemetagramotnosti zástupců občanstva jde o terorizmus jedné skupiny obyvatel proti druhé. Je potřeba, aby se pro řešení tohoto jevu semkla celá společnost. Nemetagramotnost zástupců občanů je velký celospolečenský problém, který nás všechny ohrožuje. Stav občanstva však svědčí o pohrdání demokracií. Než demokracii lidí sázejí na egoizmus a konzum. Chuť utrácet znatelně roste. Lidé začali více utrácet, nebojí se zadlužit, tržby v obchodech rostou. Ti, kteří alespoň nějaké peníze mají, letos nakupují více než loni. Roste i ochota lidí kupovat na úvěr. Loni si to vyzkoušeli na menších nákupech a letos už si troufnou i na dražší. Barometr spotřebitelské nálady už od začátku roku 1999 stoupá. Lidé prošli zklamáním a sázejí na konzum, ne na vzdělanost. Priorita konzumu vede občany k nezájmu o stav škol a politiky. Nemetagramotnost odborníků vede k modelu seskupené školy. Model seskupené školy je nesmysl. Záměr školských expertů mechanicky spojit ve škole děti "průměrné", nadmíru talentované i ty s handicapy svědčí o defektu zdravé mysli. Ano integrované škole lze říci pouze škole, vystavěné na metagramotnosti a touto každému podle jeho schopností. Myšlenka integrace školy musí být založena na jednotné metagramotnosti, ne na mechanickém uskupení ve třídě. Vychovávat k metagramotnosti všechny děti dohromady znamená ctít vlastní zaměření a poslání. Vychovávat podle jednoho modelu metagramotnosti vyžaduje diferenciaci škol. Jisto je, že globalizace vyžaduje reformu školství, ale ta je, jak jinak, svěřena analfabetům metagramotnosti. Gymnázia čeká zásadní změna. Už za dva, možná tři roky přestanou být čtyřletá gymnázia takovou školou, jakou jsou teď. Školští odborníci se rozhodli změnit gymnázia tak, aby studentům nesloužila jen jako přípravka na vysoké školy. Akademické studium matematiky, českého jazyka nebo třeba biologie by mělo doplnit vyučování základů manažmentu, psychologie, práva. Až složí maturitu, už pro ně nebude jedinou volbou vysoká, ale sáhnou po nich rádi i z praxe, představují si autoři tohoto projektu popsaného v takzvané Bílé knize, základním (a závazném) dokumentu školství Česka, který je nyní těsně před dokončením. Něco jako odakademizování gymnázií se připravuje. Jde o to, dát gymnazistům dovednosti, které jim umožní uplatnit se na trhu práce. Jistě, už dnes znají cizí jazyky a dovedou pracovat na počítači. Ale důležité je také umění jednat s lidmi, něco řídit, rozumět základním ekonomickým věcem. V předběžné verzi této knihy se proto počítá s novými gymnaziálními osnovami. Zástupcům gymnázií se však takový záměr vesměs nelíbí. Lepší vyhlídky na uplatnění na trhu práce však nejsou jediným důvodem, proč experti navrhují reformovat gymnázia. Jako další důvod uvádějí, že chtějí gymnázium otevřít pro větší množství žáků, do roku 2010 by na nich mělo studovat alespoň pětadvacet procent středoškolské mládeže. To je zhruba o tři procenta více než dnes. Proto se má podporovat rozvoj nových gymnaziálních vzdělávacích programů, jak se píše v předběžné verzi Bílé knihy. Nové programy umožní mnohem pružnější organizaci výuky tak, aby si žáci mohli vytvořit v rámci školy co možná nejvíce individualizovaný studijní plán. Každý by měl mít šanci vybírat si ze široké škály volitelných a nepovinných předmětů. Bez metagramotností jde o další z utopií racionalistů. Vždyť to hlavní chybí - orientace na metagramotnost jakožto prostředku prosperity pro všechny. Absence metagramotnosti svědčí o nízké kvalitě žití. Proto se nelze divit, že počet obézních Čechů, Moravanů a Slezanů nepřetržitě stoupá už roky. Stále více jich proto také chodí k lékaři. Zdravotnictví nestíhá. Až pětina dospělé populace Česka je obézní. Zmenšuje se sice počet kouřících, zlepšuje se skladba potravin, ale obezita stále narůstá. Žádné výraznější zúžení křivek obezity v Česku nepřinesla ani proměna jídelníčku v českých rodinách. Lidé se prostě čím dál méně pohybují, spoustu času tráví u televize, u počítačů. Nejméně obézní jsou Pražané a obyvatelé měst vůbec. Mimo velká města se lidé těžko vzdávají zažitých stereotypů v životním stylu, zejména v jídle. Obezita je nemoc ducha, jejíž léčba není nic levného. Naopak. Obezita je závažné chronické duchovní onemocnění, které je příčinou celé řady dalších chorob, například vysokého krevního tlaku, onemocnění srdce a cév, cukrovky, zvýšených hodnot cholesterolu a tuků v krvi. Obezita také významně zkracuje život a zvyšuje náklady. Lidé by měli především vědět, že zbavit se nadbytečných kilogramů mohou jen tehdy, když budou méně konzumovat. Celosvětově se prosazuje komplexní přístup vyžadující zdravého ducha. Proto nejvíce obézních lidí mají v USA. Už i děti přijímají americký styl. Jde o takzvanou amerikanizaci jídelníčku: hamburgery, hot dogy a coca-cola. A projevuje se to nejvíce u dětí. Orientace na konzum při pohrdání metagramotností pak také nemůže vést k řešení nezaměstnanosti. Nezaměstnaných sice od začátku roku pomalu ubývá, jenže je stále víc lidí, kteří jsou bez práce dlouho - půl roku, rok i déle. Lidí v podobné situaci je v Česku 290 tisíc, tedy skoro dvě třetiny všech nezaměstnaných. Co je však ještě horší, jejich podíl stále roste. Zůstat dlouho bez práce je přitom velmi zrádné. Takovým lidem začne chybět společnost, přibývají konflikty doma. Ženy se mohou v nouzi nejvyšší upnout na rodinu, ale muži to snášejí špatně. U mladých lidí hrozí při dlouhé nezaměstnanosti jiné nebezpečí. Zabydlí se v ní. Zvyknou si vstávat v deset ráno, nechat se živit od rodičů a brát sociální dávky jako kapesné. Dlouhodobě nezaměstnaní se potýkají i s nedostatkem peněz daleko hůř než ti, co jsou bez práce kratší dobu. Zatímco prvních šest měsíců může člověk počítat s podporou až do poloviny původní mzdy, po půl roce bez práce už zůstává odkázán jen na sociální dávky do výše životního minima. Pro rodinu s dvěma dětmi to znamená deset tisíc korun. Dnes ji v tuzemsku zažívá 290 tisíc lidí, a i když pracovních příležitostí přibývá, dlouhodobě nezaměstnaných je stále víc. Už po roce ztrácí člověk pracovní návyky a kontakt s oborem. Chce to příjem alespoň deset tisíc, aby se vyplatilo dojíždět. Na nezaměstnanost se vymýšlejí různé vnější recepty, ale každý nezaměstnaný má možnost okamžité práce, pracovat na sobě. A pro prevenci by tak měl učinit každý zaměstnaný. Jde o to stát se metagramotným. Metagramotnost je oním zázračným lékem, která vydává nevyčerpatelný zdroj pracovních příležitostí. Trik synergismem spočívá v růstu rozrůzněnosti poskytující lidem šanci uplatnit své vlohy, práci, bohatství a prosperitu. Ve svém vlastním zájmu by každý měl metagramotnost podporovat a naopak bojkotovat její odpůrce. A podporovat politickou stranu bez programu metagramotnosti znamená podporovat úpadek prosperity společnosti a tím i svůj. Co je platné občanstvu USA vysoká úroveň blahobytu, když se jeho kvalita žití snižuje. Kam vede pohrdání metagramotností je názorně vidět v případě Izraele a jeho patrona, USA. Nedávno jednali Izraelci a Palestinci o míru. Teď mají na krku válku. Stejně tak se může zdát, že nyní další arabsko-izraelský konflikt ještě nehrozí. Ale nemusí k němu být daleko. Radikalizace čeká i arabský svět. Události běží šíleným tempem a je dávno po dvanácté. Všechny iluze, že situace na Blízkém východě snad není tak zlá, že přijde okamžik, kdy se obě strany prostě opět samy vrátí k jednacímu stolu, jsou pryč. Situace je velmi vážná. Roky složitých jednání jsou zapomenuty. Byl by nejvyšší čas zastavit. Ale nikdo neví jak. Palestinci i Izraelci s úžasem hledí, kam se za pár dní dostali. Umírněným hlasům na obou stranách barikády se vše vymyká kontrole a už je nikdo neposlouchá. Krvavý lynč a poté masivní demonstrace síly ukázaly, že násilí je bez hranic. Každý další krvavý útok jedné strany vyvolá ještě tvrdší reakci druhé strany. Ulice si žádá rázné činy. Další a další mladí palestinští dobrovolníci budou ochotni zemřít jako živé bomby uprostřed zaplněných tržišť a ulic daleko v týlu nepřítele. Izrael i USA se musí bát teroristických útoků. Situace v oblasti je kritická a návrat k mírovému procesu je takřka vyloučen. Řady Izraelců i Palestinců se radikalizují, obě strany hovoří o válečném stavu a napříč arabskými zeměmi zuří protiizraelské demonstrace. V Izraeli i za jeho hranicemi pak panují obavy z možných teroristických útoků. Prezident USA Bill Clinton po dlouhých diplomatických jednáních nakonec prosadil, že se uskutečnil izraelsko-palestinský summit, který se má pokusit zastavit největší krizi na Blízkém východě od války v Perském zálivu. Hlavním cílem summitu bylo přimět Izrael, aby stáhl své jednotky z palestinských území, v nichž je v uplynulých dnech rozmístil. Rozmístění izraelské armády v těchto zónách je zjevným porušením všech dohod, které byly uzavřeny v posledních letech. V Izraeli vše směřuje k brzkému vytvoření vlády "národní nouze" a vláda, jejímž bude Šaron členem, zastaví mírový proces. Vláda "národní nouze" má být zřejmě vytvořena bez ohledu na to, zda na summitu v Egyptě bude dosažena nějaká dohoda. Proto také Barak nehodlá vést žádná jednání o budoucnosti mírového procesu s Palestinci. Způsob, jakým Izraelci mluví o vládě národní jednoty a přípravě na válku, znamená, že chtějí bojovat s vnějším nepřítelem, aby sjednotili své národní síly. Palestinci odpoví na izraelský krok stejně a vytvoří svoji "vládu národní jednoty". Vojenské obležení měst na Západním břehu Jordánu a v pásmu Gazy brání statisícům Palestinců v cestě do práce a do školy. Palestinci jsou národ v obležení a nikoli autonomie přerůstající v stát. Boj za státní nezávislost neskončí summitem nebo slovy. Je to jen začátek, protože Palestinci stojí tváří v tvář osudu a neexistuje pro něj jiná alternativa než vznik palestinského státu. Zatímco končila maratonská jednání summitu Izraelci-Palestinci, v pásmu Gazy a také ve východním Jeruzalémě se znovu rozhořely tvrdé střety mezi izraelskou policií a Palestinci. Clinton zformuloval tři konkrétní body, s nimiž Barak a Arafat souhlasili, avšak pouze ústně. Zavázali se k následujícímu: - k ukončení násilí - k přijetí komise, která vyšetří násilnosti minulých tří týdnů - k obnovení mírového dialogu. Podle nejmenovaného izraelského činitele byla navíc uzavřena i bezpečnostní dohoda, jejíž obsah zatím zůstane tajný. Na její uplatňování bude podle agentur dohlížet americká Ústřední zpravodajská služba (CIA). Arafat údajně ustoupil od předchozího požadavku, že vyšetřovací komise o násilí Izraele na Palestincích musí být mezinárodní. Souhlasil také s tím, že budou znovu uvězněni palestinští radikálové propuštění v minulých dnech z palestinských věznic. Americká ministryně zahraničí Madeleine Albrightová řekla, že dohoda má okamžitou platnost a že by co nejdřív mohla přinést příměří v Izraeli a na palestinských autonomních územích. Diplomaté a pozorovatelé okamžitě po seznámení s těmito závěry upozornili na to, že Arafat s Barakem se zavázali k plnění jednotlivých bodů pouze ústně a že jednotlivé body jsou formulovány příliš vágně. Stačí další vážný incident a znovu se může rozjet začarovaný kruh násilí. Z nejrůznějších míst se také ozývalo, že Palestinci budou v protestech pokračovat. Palestinská militantní organizace Fatah tvrdila, že palestinské povstání bude pokračovat, dokud neskončí izraelská okupace palestinských území. Také extremistické Hnutí islámského odporu (Hamas) oznámilo, že se nehodlá výsledku summitu podřídit. Izrael má podle úmluvy stáhnout armádu na pozice, kde byla do 28. září, kdy začalo násilí. Dal si však podmínku, že tak učiní až po 48 hodinách, které musí potvrdit klid v palestinských oblastech. Summit, který se měl pokusit ukončit násilí na Blízkém východě, skončil lépe, než očekávali pesimisté. Přesto zůstává situace v oblasti nejistá a vážná. Izraelci i Palestinci se shodli, že udělají vše pro zastavení srážek. I kdyby se jim to však podařilo, léta mírového procesu a hlavně v mnoha oblastech nastolená důvěra jsou za dvacet šílených dní "nové intifády" v nenávratnu. Proti sobě nyní stojí jiní lidé než před osudným výstupem izraelského "jestřába" Ariela Šarona na jeruzalémskou Chrámovou horu. Proti sobě stojí i jiní politikové. Jsou ochotni spojit se třeba i s ďáblem, aby pokořili nepřítele. K horšímu se změnilo i klima v okolních zemích. Oněch dvacet dní přestřelek a házení kamenů, mrtvých a raněných ukázalo také, na jak křehkých základech stál dosavadní mírový proces. Jestliže jediná záludná provokace byla dobrou záminkou k tomu, aby se zahodilo vše, co bylo dosud vytvořeno, pak zejména Izraelci nešli správnou cestou, nedorostli do stadia, aby pochopili, že mírový proces znamená uznat stát Palestinců a přenechat jim kus Jeruzaléma. A špatné světlo to vrhá i na sponzora míru na Blízkém východě - USA. Poté, co se Barak pokusil na summitu v Egyptě zachránit vyhrocenou situaci a dojednat příměří, přišel další úder. Šaron mu oznámil, že s ním přerušuje jednání o vytvoření vlády národní jednoty a Arielem Šaronem. Nejsmrtelnější duchovní vir zvůle řádí silou pandemie. Tento vir pak vyvolává aktivaci nejrůznějších virů. Ebola, jeden z nejsmrtelnějších virů, znovu udeřil. V africké Ugandě mu za poslední dva týdny podlehly již čtyři desítky lidí. Světová zdravotnická organizace (WHO) vyslala do Ugandy tým odborníků, kteří mají zabránit vzniku epidemie a především poučit obyvatelstvo, jak zmírnit rozsah výskytu tohoto horečnatého onemocnění. To v devadesáti procentech případů končí smrtí. Je to hrozná nemoc. Nemocní se doslova rozpadají před očima. Virus, jehož původ je zatím neznámý, se přenáší krví a tělními tekutinami a nemoc se projevuje vnitřním i vnějším krvácením z tělních otvorů. Nové testy však ukázaly, že zdrojem nákazy může být i kontaminovaná potrava nebo prosté zanedbání hygieny. Duchovně nemocná vláda problém eboly dosud bagatelizovala - navzdory tomu, že původně třicetikilometrový okruh rozšíření horečky se v posledních dnech rozšířil na sto kilometrů. Je to poprvé, co se horečka ebola objevila v Ugandě. Poté, co byl virus v roce 1976 poprvé zaregistrován v Kongu - a nazván podle tamní řeky -, zabíjel v Gabonu, Súdánu, Libérii a Pobřeží slonoviny. Ze zhruba tisíce případů nemocných, které registruje WHO od roku 1976, zemřelo 793 lidí. Šlo především o obyvatele afrických států, ale jednotlivé případy se objevily i v Británii. V roce 1976 se například nakazil kontaminovanou jehlou pracovník laboratoře. Japonská sekta Óm šinrikjó prý shromažďovala virus pro použití v biologických zbraních. To je to nejmenší nebezpečí. To vyvstane až nastoupí hračičkáři s viry. Hračičkáři z Temelína jsou proti tomu břídilové. Precedens byl vytvořen. Organismus, který je vědci probuzen k životu po čtvrt miliardě let "odpočinku", se poněkud vymyká běžným představám. Přesto nejde o fikci, ale realitu. Tím byl vytvořen nový "bakteriální" rekord. Jeho dosavadní držitelkou byla bakterie rodu Bacillus, která byla oživena po třiceti milionech let v roce 1995. Mikroorganismus byl nalezen v zadečku fosilní včely, uvězněné v jantaru. Bakterie jsou jednobuněčné mikroorganismy bez ohraničeného jádra, viditelné jen v mikroskopu. Jejich velikost je různá - od desetiny až po několik desítek mikrometrů. Bakterie "rekordmanka" byla izolována z krystalu soli o velikosti švestky nalezeném ve staré kamenné vrstvě v hloubce 570 metrů. V krystalu byla prohlubeň o velikosti přibližně mořské perly, naplněná slanou tekutinou. Právě ta umožnila organismu přežít tak dlouho. V době, kdy začali osidlovat Zemi první dinosauři, uzavřel krystal slanou tekutinu uvnitř prohlubně - včetně jejího živého obsahu. Takto zajatá bakterie přežila miliony let ve stadiu spory bez zaznamenatelné látkové výměny. Po jejím objevení vědci bakterii, která je stejně jako dosavadní "rekordmanka" rodu Bacillus a její jméno je Bacillus permians, poskytli výživu, a tím ji povzbudili k růstu. Přestože je lze zařadit do systému současných bakterií, její dědičná výbava se od nich výrazně liší. Věda bez metagramotnosti sotva zajistí bezpečnost jejího zneužití. Metagramotnost potřebujeme jak od operátorů Temelína, tak od genových manipulátorů. Aby to však bylo možné potřebujeme metagramotnost globálně. Metagramotnost potřebujeme pro rychlou reakci ne nepředvídatelné problémy a současně jako způsob jak jim předcházet. A nazastupitelnou úlohu v tom hraje globální informování a tedy Internet. Jak je již patrné má synergismus přímý vztah k prosperitě. I přes okamžité zisky se začíná více cenit dlouhodobá prosperita právě synergismem. Rychlé bohatnutí na prudkém růstu dravých akcií telekomunikačních a technologických firem skončilo. Po jarním propadu menších společností zasahuje poslední pád cenných papírů i tradiční, velké a ziskové podniky: Intel, Yahoo, Motorola či Nokia. Rovněž telekomunikační kolosy jako Deutsche Telekom nebo British Telecom ztratily na burze během několika dní desítky procent. Investoři jsou opatrnější a více se ptají po uživatelích svázaných s reklamou, které doposud kvůli atraktivnosti a módnosti tohoto odvětví trochu přehlíželi. Přednímu internetovému portálu Yahoo nyní k úspěchu na burze nepomohly ani rekordní finanční výsledky. Obrat mu vzrostl o devadesát procent na 295,5 milionu dolarů, čistý zisk se více než zdvojnásobil na 81 milionů. Akcie ovšem zareagovaly téměř okamžitým poklesem o dvacet procent. Investory totiž více zaujal pokles počtu inzerentů na portále. Po jarním pádu akciového trhu totiž řada inzerujících internetových firem buď zkrachovala, nebo se potýká s nedostatkem financí. Hospodářská situace sice není zlá a výpadek webových firem se podařilo nahradit příjmy od jiných, ale cena akcií Yahoo je nastavená nejméně na padesátiprocentní růst po nejbližší roky. Proto vnímali investoři úbytek inzerentů jako špatnou zprávu pro budoucnost a poslali akcie dolů. Mezi technologickými firmami po tomto přístupu finančních trhů zavládlo roztrpčení. Intel za necelé tři týdny propadl o pětapadesát procent na roční minimum okolo pětatřiceti dolarů, protože oznámil pomalejší růst svých příjmů. Na dvouletém minimu se ocitl i Microsoft, ovšem u něj se spekuluje o tom, že jde o reakci na snahu firmy opticky si zhoršit hospodaření kvůli projednávání antimonopolního sporu s vládou USA. Období internetového nadšení se dostává do konečné fáze. Odliv peněz zasahuje i hlavní tituly burzy, a pokud se něco dramatického nestane, přesune se zájem investorů do jiných sektorů. Kdysi trpěliví investoři jsou nyní velmi citliví na odhady budoucích příjmů z reklamy. Americký výrobce telekomunikačních zařízení Motorola zvýšil meziročně zisk o 66 procent, obchodníci ovšem vzápětí srazili jeho akcie na burze o patnáct procent. Příčina? Při absenci synergismu vidina zahlcení trhu. Náhle se propadly i akcie hlavních konkurentů, Nokie a Ericssonu. Na vině tomuto jevu je ztráta synergismu, která signalizuje propad prosperity. Rychlá náprava znamená investovat do metagramotnosti, nejen do reklamy. Rychlý rozvoj internetového prostředí vytváří podmínky pro vznik nových technologických firem. Nyní se mnoho firem soustředí na oblast software pro Internet. Při snaze prosadit se a zdárně se zapojit do obchodních vztahů a spolupráce založené na Internetu však hrozí více rizik než kdykoli předtím. Největší riziko je to, že nikdy v minulosti lidé nerozuměli synergismu. Vždyť používat při práci vymoženosti moderní techniky, jako je Internet nebo elektronická pošta, je zatím i pro analfabety metagramotnosti z řad starostů a obecních samospráv spíše nedostupným snem. Na více než šesti tisících především menších obecních úřadech nemají starostové počítač s Internetem vůbec k dispozici, neumí s ním pracovat. V nebezpečném prostředí globalizace daný zvůlí potřebujeme zákon o elektronickém podpisu, ten vstoupil v platnost 1. října, zrovnoprávnil rukou psaný a elektronický podpis. Prakticky však začne fungovat pravděpodobně až na jaře příštího roku. Chybí totiž prováděcí vyhlášky, které by fungování systému podrobněji upravovaly. Jejich vydávání má na starost státní Úřad na ochranu bezpečnostních údajů, který teprve vzniká. Podle ministra Karla Březiny se navíc v době jeho zakládání nepočítalo s tím, že by měl v kompetenci i problematiku elektronického podpisu. Podle Březiny existují dva základní problémy, které nasazení a využívání informačních technologií ve státní správě brzdí. Jednak je to váznoucí legislativa, druhým problémem je podle něho vybudování potřebné technické infrastruktury. Chce se docílit toho, aby po úřadech neobíhal člověk, ale dokument, nebo informace, o níž se jedná. Důležitost elektronické pošty a s ním svázaného elektronického podpisu dosvědčuje německá vláda připravující zákon, který by zabránil firmám číst soukromou elektronickou korespondenci jejich zaměstnanců. Podle mluvčí německého ministerstva práce by měly e-maily zůstat soukromou záležitostí, pokud nepoškozují zájmy firmy. Úlohu elektronické komunikace potvrzuje právě probíhající frankfurtský veletrh - střed knižního světa. Pět horkých dní mají za sebou nakladatelé, literární agenti a obchodníci, kteří dorazili na nadcházející frankfurtský knižní veletrh. Je nejdůležitějším, největším, ale také nejúnavnějším knižním veletrhem světa. Letošního ročníku účastní bezmála šest tisíc sedm set vystavovatelů ze sto šesti zemí, kteří na veletrhu dohromady představí tři sta osmdesát tisíc titulů. A samozřejmě, že tato čísla jsou opět - a už tradičně - o něco vyšší než loni. Je-li knižní nabídka Frankfurtu nad lidské síly, pak na druhé straně veletrh nabízí přehlednou mapu trendů, problematických oblastí i futurologických vizí světového nakladatelského průmyslu. Nikde nelze na jednom místě získat tak koncentrovanou zprávu o stavu knižního odvětví než právě ve Frankfurtu. V devadesátých letech se tak veletrh stal ukazatelem zásadních změn, které nakladatelská branže prodělává s nástupem nových médií, jež nabourávají "starý dobrý svět knihtisku". V roce 1993 byla ve Frankfurtu poprvé vyhrazena samostatná hala multimédiím; tehdy šlo vesměs o přehlídku CD-ROM. Před dvěma roky se na veletrhu nejvíce mluvilo o internetovém prodeji knih, loni o prodeji autorských práv po Internetu a letos je valná část doprovodného odborného programu pod mottem Nové knihy - nové obchody - nová zaměstnání věnována rozmachu elektronického publikování, které definitivně přesáhlo z pole odborných titulů do nabídky beletrie nejširšího proudu. Na veletrhu například budou v pátek vyhlášeny výsledky soutěže s názvem Frankfurt eBook Award, kterou nově založila a prémií o úhrnné částce sto padesáti tisíc dolarů dotuje firma Microsoft a v níž se hodnotí literární díla šířená v elektronické podobě po Internetu. Internet a obecně elektronický provoz nevyhnutelně mění i organizační zázemí veletrhu. Ubývá tiskovin a přibývají on-line informace. Již před dvěma roky se stal frankfurtský veletrh průkopníkem na poli internetového prodeje autorských práv, když na své webové stránce založil databázi, do níž nakladatelé a agenti nahlašují tituly, jež hodlají prodat. V současné době je v tomto elektronickém agenturním centru patnáct tisíc titulů z osmdesáti zemí světa. Letos šel Frankfurt ve své virtualizaci ještě dál a nabídl nakladatelům, aby si na Internetu pronajali celé elektronické výstavní stánky, které by kopírovaly či doplňovaly ty skutečné, fyzické na výstavní ploše. Zatím toho využilo jen několik málo nakladatelů, ale asi není daleko doba, kdy se bude po veletrhu procházet právě virtuálně... Nicméně obavu, že klasický veletrh by tak mohl zahynout, odbývají organizátoři konstatováním, že i ve věku Internetu není nad osobní kontakt, při kterém si obchodní partneři stisknou ruce. Frankfurt je totiž také velká kulturně-společenská událost. Proč je Frankfurt tak výjimečný: je totiž místem synergismu, jediným skutečně světovým knižním veletrhem, místem masivního obchodu s autorskými právy, ukazatelem stavu a změn nakladatelského průmyslu, špicí vývoje své branže. Právě pro tento synergismus je nenáviděný a milovaný zároveň. Blýská se na lepší časy. Americká firma MP3.com, která umožňuje stahování hudebních souborů z Internetu, dosáhla předběžné dohody se zástupci vydavatelských firem. Těm je ochotna zaplatit 30 milionů dolarů za to, že bude moci svým zákazníkům zpřístupnit více než milion skladeb. Podle dohody umožní Národní sdružení hudebních vydavatelů, aby byly skladby používány jako součást služby nabízené pod názvem My.MP3.com. V jejím rámci mohou zájemci ukládat skladby v digitální podobě a pak k nim přistupovat z jakéhokoliv počítače. Služba se zatím opírá o databázi více než 80 tisíc alb, kterou MP3.com vytvořila bez povolení vydavatelů vlastnících autorská práva. Americký soud proto již v dubnu rozhodl, že MP3.com porušila zákon. Od té doby se však podařilo dosáhnout dohody se čtyřmi největšími vydavateli - Warner Bros., EMI Group, Bertelsmann a Sony Music Entertainment. Na adresu MP3.com výhrada, metagramotností učinit svou stránku uživatelsky příjemnější.

Globalizace jakožto absence metagramotnosti (za 21.10. až 27.10.2000)

Globalizace jsou plná média, všude nějaké zmínky, poznámky, názory. Čas od času je k užitku projít metabibli, jež se pokouší globalisační proces uchopit s koncentrovaností a v souvislostech. To proto, že u každého individua zapojeného do globalisujícího se světa se zvyšuje míra lidského zapojení. Budoucnost jedince je nezaručenější, než kdy bývala. Všude samý paradox, samá otázka, permanentní nedostatek odpovědí, ale tím spíš, chceme-li obstát, musíme jít do rizik. Kulturní zvyky a tradice ztrácejí nejen v západních společnostech svoji moc, ne však důležitost ("zaručují kontinuitu života a dávají mu formu"); ovšem zachovány budou jen tehdy, když obstojí v synergismu s "jinými tradicemi nebo způsoby konání" - když se zpružní, jinak ustrnou ve fundamentalizmu. Takovým novým způsobem konání je například synergismu otevřený životní styl, který aktéra nutí činit dříve nevídané množství samostatných rozhodnutí. Rubem tohoto trendu je ztráta vnitřní svobody a příklon k závislostem - zdaleka nejen drogovým, nýbrž třeba na fyzickém cvičení, na jídle, na sexu, na práci. Závislost nastává, když možnost volby, kterou měla autonomie přinést, je paralyzována úzkostí ze svobody. S globalisací se lze vyrovnat pouze svobodou založenou na metagramotnosti. Globalisací se pomalu mění svět institucí, stávají se navenek skořápkovými, vypadají stejně jako dříve a nesou stejná jména, ale uvnitř se už stávají čímsi jiným. Dnešní vazby jsou bohatější, dobrovolnější a synergismem spojeny s demokratickým, tolerantnějším jednáním vůči druhému člověku. Globalisací respektive synergismem se musí aktivně vytvářet důvěra, prostředí otevřenosti, každodenně žitá demokracie. V tom jsou nynější vztahy vlastně náročnější. Snad i proto se v globalizovaném světě tolik hovoří o ztraceném ráji instituce rodiny. Víc než kdy jindy se rýsují jasné paralely mezi dobrými osobními vztahy a podmínkami globální demokracie kultur. Demokracie překračuje globalisací kulturu do synergismu kultur. A pochopitelně komunikace stává se synergismem nedělitelnou podmínkou, aby člověk obstál doma i za zdmi svého bydliště a své kultury. Máte štěstí, jsou-li vaši rodiče a prarodiče moudří lidé a dají vám základ metagramotnosti.. Nadto vás synergismem mají také rádi, takže vás neposadí před televizor, k počítačové hře, která učí zabíjet, nebo k jinému vymývání mozku. Udělají si čas a chodí s vámi ven, učí vás smysluplně se dívat a poslouchat, tedy chápat spojitost věcí. Učí jak spjatostí věcí mluví synergismem příroda. A pak zjistíte, jak těžké je popsat, co vhlížíte a nikoli co si myslíte, že vidíte. A pak to budete chtít měřit. Kdo by řekl, že je tak nesnadné přesně změřit nezměřitelné! Jen co naučíte počítat, zjistíte, jak se věci dají snadno vyjádřit čísly, kdežto jejich kvalita jen ztěží. Pak pochopíte, že čísla mají svůj vnitřní život popisující tajemný život synergismu věcí. A jak je to zajímavé! To až uslyšíte o jednom z největších vynálezů všech dob, zvláštním čísle, které označuje počátek a změnu, jmenuje se nula a dělá se s ním spousta věcí. Pak se začnete ptát, proč a jak vše souvisí. Začnete si budovat model světa. To už vám bude asi tak deset a celé následné roky si budete v modelování cvičit smysly a mysl. O něco později se naučíte jevy vykládat totiž začnete vyhmatávat jejich vnitřní, na první pohled skrytou povahu synergismu. Nové poznatky začnou synergismem vytvářet systém poznání. Budete se umět jasně vyjádřit. O co jde, dokážete sdělit v systémových pojmech. Že se tomu říká synergismus, se třeba vůbec nedozvíte. Nebude-li váš učitel okoralý, líný, zhlouplý nebo jen prostě unavený s vypálenou duší, pomůže vám váš model rozšířit. To vám bude asi tak patnáct let. Nebudete mít ponětí, že jste se odmala učili to, čemu globální společnost říká princip synergického myšlení. Nejdříve základním procesům evidence synergismu analýzou. Potom integrovaným procesům – uvádějící analyzované synergismem do syntésy. Metagramotnost říká, že princip synergického myšlení může zvládnout většina žáčků. Smyslem metagramotnosti není výchova vědců, ale občanů, kteří umějí svobodně užívat mysl rozumem a intuicí. A ten metaprincip, bez kterého to nejde? Synergismus. Co jsou procesy analýzy a syntézy, mnozí netuší, nicméně synergismem žijí, pracují a učí. Mít rád láskou synergismu žití, Pravdu, spravedlnost a svobodu, to většinou postačí. Globalisací je však stále více třeba mít vědomí synergismu Skutečnosti a snažit se jím žít. Tato gramotnost synergismu či metagramotnost není nic jiného než vědomí žít dle smyslu Skutečnosti. To je ten pravý základ lidství a jejich atributů. Věda však paradoxně synergismem pohrdá, a říká se tomu tuhý racionalizmus. Klasická ekonomická učebnice je pak plná grafů, matematických rovnic a suché teorie. Proč však nevysvětlit ekonomii smysluplněji? Touto cestou se již vydalo několik amerických ekonomů. Život, láska a ekonomie. Tak se jmenuje nejčerstvější ekonomická učebnice v základním kursu makroekonomie na Purdue University v americké Indianě. Trio tamních profesorů vykládá základní ekonomické poučky a principy na milostném příběhu studentů Jasona a Samanthy. Gavin Sinclair, jeden z autorů netradiční učebnice, přišel na tento nápad poté, co si studenti stěžovali na to, že jejich původní osmisetstránková učební pomůcka je nudná a nedá se číst. Některé studenty netradiční učebnice, kterou několik vydavatelů klasických učebnic odmítlo vydat, údajně zaujala natolik, že jsou před svým přednášejícím o několik kapitol napřed. Profesor Sinclair není prvním, kdo se pokusil zaujmout studenty netradičním podáním ekonomické teorie. Napsat ekonomickou teorii netradičně není nijak jednoduché. Lidé si myslí, že je to snadnější než u suché teorie. Opak je pravdou. Odborníci soudí, že "lehká" ekonomická literatura je výborným doplňkem běžných učebnic. Je to výborná myšlenka, která poutavým způsobem přibližuje ekonomické jevy i širší veřejnosti. Ekonomická netradiční učebnice v různém stylu pomáhá studentům lépe porozumět ekonomickým problémům bez toho, aby se je museli učit nazpaměť. Komplexnost je synergismem mnohem pochopitelnější a uchopitelnější než tvrdá fakta a tento přístup by mělo zkusit více učitelů. Zatím je to vzdálená utopie, i když se možná blízká na lepší časy. Školství prý má před sebou snad poprvé v historii vizi, kam se bude ubírat v následujících letech. Odborníci pod vedením Jiřího Kotáska z Ústavu výzkumu a rozvoje školství po roce a půl příprav zveřejnili Bílou knihu. Dokument, který systematicky mapuje budoucnost učitelů, žáků i jejich rodičů. Podle knihy čeká školy zásadní proměna: zavedení široké škály volitelných předmětů, posun výuky od biflování faktografických údajů k osvojování klíčových dovedností, co možná nejširší integrace handicapovaných dětí. Nově koncipuje přípravu budoucích učitelů. Přináší i koncept celoživotního vzdělávání. Bílou knihu a její tým čeká 23. listopadu Národní konference - bitva, na níž budou muset své teze obhájit. Bez metagramotnosti je k tomu jistě řada výhrad. Otázka rovných šancí na metagramotnost je klíčová. V demokratické společnosti je nezbytné poskytovat spravedlivé šance na metagramotnost všem: od nejtalentovanějších po ty nejzaostalejší. Větší zapojení rodičů, ale také zaměstnavatelů, odborů a po reformě krajů od ledna 2001 samozřejmě i orgánů státní správy a samosprávy, je vůbec jednou ze stěžejních myšlenek celé Bílé knihy. Škola metagramotnosti by se měla stát centrem vzdělanosti daného místa. Zásadní je také požadavek na dosažení co nejvyššího možného vzdělání v metagramotnosti pro co největší počet lidí. Kdy že se školy skutečně promění? V knize se píše: "Časovým horizontem je rok 2005, v některých částech 2010. Možná ano, za současné mentality spíše během jedné generace. Zbytečně pozdě. Už dnes má možnost každá škola vydat se cestou metagramotnosti. Začal nový akademický rok. České vysoké školy mají značně omezené kapacity. Nejen co do kvantity, i co do kvality. Krutý nepoměr mezi enormní poptávkou po vysokoškolském vzdělání a tím, co dosud dokázal stát vyprodukovat na straně nabídky, vyplývá z nepochopení jednoho elementárního faktu: že vysokoškolské vzdělání je v podmínkách tržní ekonomiky smíšeným statkem. Co to znamená? Znamená to, že na výnosech z toho, že se někomu dostane vysokoškolského vzdělání, se podílejí jak onen jedinec, tak škola i stát. Jediným řešením této trojčlenky je, aby i vysokoškolští studenti začali přispívat na svoje vzdělání - a to formou jimi psané elektronické knihy. Je nejvyšší čas, a není k tomu potřeba vlády, ani rigidních pedagogů. Elektronická kniha je účinným nástrojem pomoci méně majetným a nemajetným studentům a mohou si ji studenti vytvářet sami. Mladé generaci by se zvýšily vzdělanostní příležitosti. Studenti vysokých škol by mohli nabýt sebevědomí klientů, kteří mají právo spoluovlivňovat podobu toho, na co přímo přispívají. Vysoké školy by získaly další potřebné zdroje na kvalitativní i kvantitativní posílení svých kapacit. Zároveň by byly vystaveny efektivnímu - poněvadž bezprostřednímu - tlaku na zvyšování kvality jimi poskytovaných vzdělávacích služeb. Stát by podporou metagramotnosti dokázal, že umí koncipovat a zajišťovat vzdělávací politiku s ohledem na zájmy svých občanů i dlouhodobé potřeby hospodářství a veřejného života. Dokáže to? Měl by to dokázat. Jinak se bude spolu s rozklíženým a dále chátrajícím vysokým školstvím propadat do bezvýznamnosti i on sám. Vše však nasvědčuje, že tomu sotva tak bude. V Česku totiž občané podlehli egoizmu. Myslí si, že jejich státu se vede špatně, i když jim samým to jde, chválabohu, celkem dobře. Prosperita každého je však synergismem prosperitou všech a tedy i státu. Tuto prosperitu nejlépe vyjadřuje daňový soulad státu a občana. Ochota k daním je úměrná ekonomické situaci země. Prosperita je totiž přes tuhý odpor ekonomů záležitostí demokracie. Prosperita, to je demokracie každodenně žitá, ne demokracie volební. Člověk, který demokraticky nežije den ze dne sotva může demokraticky volit. A právě taková volební demokratická většina se může stát tou největší despocií, většina či síla moci nemůže být směrodatná pro správnou volbu. Egoizmem i k nám dorazil svár v duších politiků. Svár mezi tím, co lidé potřebují, a tím, co na ně platí. Zdejší politické strany ovšem jako kdyby vůbec nesoupeřily. Vybraly si až příliš rychle cestu, již dobře znají. Jakou? V Česku nebo ve světě, dnes nebo v minulosti, na voliče vždycky platila vize abstraktního nepřítele, kterého politici nebo jejich strany zmohou. Může to být "velký byznys" i "přebujelý stát", "tuneláři", "nepolitická politika" či "duch opoziční smlouvy". V každém případě má tato hra zcela jinou úroveň, a to na nedostatek metagramotnosti. Postoj kandidátů vysvléci se z odpovědnosti ukazuje na cosi obecně rozšířeného, a tím je názorové pokrytectví představující velké nebezpečí. Zakládá politický způsob, v němž již od samého počátku nic není zřejmé. Nejde o program, ale o manipulaci na voličích. Neúspěch v minulých senátních volbách před dvěma lety donutil ODS a sociální demokraty, aby výrazně změnili styl svých volebních kampaní. Už žádné megaboardy a showbyznys. Letošní kampaň ODS jsou prý výlučně o kandidátech a volebním manifestu ODS. To, co ODS opustila, chce naopak ČSSD letos poprvé vyzkoušet. Od nových "fíglů" kampaně si dvě nejsilnější strany slibují, že pro ně volby tentokrát nebudou fiaskem jako v roce 1998. Tehdy sociální demokraté a ODS ztratili na úkor čtyřkoalice po třech senátorských křeslech. Jediné, co zůstává, jsou klasické billboardy. Dosud nevyzkoušeným způsobem kampaně jsou i telefonáty sociálních demokratů, kteří lidem volají domů a přesvědčují je, že by měli jít volit, a to právě jejich kandidáty. U sousedů ODS telefonáty nahradily předvolební hit ČSSD z roku 1996 - volební autobus, který pro domácí politickou scénu znamenal převratnou novinku. ODS v době rozhádané společnost sází na dominantního vůdce. Jiní sázejí na reklamu, ne však na program. Jiní si dokonce přivolávají papeže a Boha. Bůh do toho jde s námi, volají kandidáti Masný a Michalík. Gott mit uns. Bůh chrání královnu, císaře, cara i krále. Bůh je příhodná ikona. Můžete se k němu přitočit, on mlčí, nevykopne vás. Ať pak někdo popírá, že Bůh kandiduje za vaši stranu. Bůh byl tehdy zapřažen do vojenské služby na obou stranách fronty. Stal se z něj jakýsi praktikant u všech generálních štábů. Církevní hodnostáři obou stran žehnali, posvěcovali, vykuřovali a dštili krev na nepřítele. Jedna církev, jeden Bůh, dvě válečné strany. V nebi z toho musel být strašlivý zmatek - koho vyvraždit dřív? Tuhle armádu, jak prosí preláti z Vídně a Berlína, či tamtu, jak si přejí v Paříži ? Bůh však není instituce shovívavá nekonečně: spor těch dvou božích stran vyřešil přehledně s jakousi starozákonní zlobou. Nechal to vyvraždit všechno, poražené i vítěze, feldkuráty i ateisty, kostelníky i biskupy a z Rusů, kteří to přeháněli nejvíc, za trest nadělal komunisty. Nic nepřineslo tolik mrtvol na bojišti jako první a pak druhá světová válka. Pošetilost lidská je však nekonečná. Smyslem voleb je vždy rozpoznat, kdo je jak hloupý. Dobré programy vám slíbí každý. Málokdo si však přivede na pódium za ruku přímo papeže a Boha. Lákat na divadlo a ne na program je známkou špatného stylu. Myšlenka manifestu ODS je pozitivní, moudrý volič si však vždy položí otázku smysluplnosti reklamy. Svázanost senátu se stranou nehodí se do krámu a proto se hodí náramně, že zveřejnění politické příslušnosti kandidátů do voleb je v rozporu se zákonem. Alespoň to tvrdí Úřad na ochranu osobních údajů. Voliči by se tedy podle úřadu měli dozvědět jednu z klíčových informací - za jakou stranu kdo kandiduje - až z volebních lístků. Ty jsou distribuovány tři dny před volbami. Dovedeno do absurdity by tedy kandidáti při předvolební kampani nebyli povinni svým voličům sdělit, za jakou stranu jdou do voleb. Výzkumy veřejného mínění přitom dokazují, že při volbách se více než polovina lidí rozhoduje podle programové a tedy stranické příslušnosti kandidáta. Ale daleko lepší program může mít i nezávislý kandidát. Podle Úřadu na ochranu osobních údajů spadá stranická příslušnost do kategorie citlivých informací a může být uvedena pouze s výslovným souhlasem kandidáta. Úřad tvrdí, že to vyplývá jak z volebního zákona, tak i ze zákona na ochranu osobních údajů. Takový výklad zákona na ochranu osobních údajů je však naprostý nesmysl. Je vidět, že zákony se u nás dělají jako v Kocourkově. Do toho, v jaké je kdo straně, nic není dejme tomu zaměstnavateli, ale když někdo kandiduje ve volbách, tak vydává všanc právě svoji politickou příslušnost. Ti, kteří kandidují, musí zveřejnit svoji politickou příslušnost a s ní svázaný program a rovněž odkaz na svou osobní internetovskou stránku s pomocí níž si může každý prolustrovat kandidáta. Metagramotností nepotřebujeme lustrační zákon, ten u nás platí již devět let, ale teprve minulý měsíc poslanci zákon drobně upravili: vypustili z něj slova, že "pozbývá platnosti dnem 31. prosince 2000", a vzali na milost nastupující generaci. Lustrační osvědčení totiž nebudou potřebovat lidé narození po 1. prosinci 1971. Ostatní ustanovení platí. Platnost lustračního zákona chtějí skončit až přijetím zákona o státní službě. Potřebu lustrace však potřebujeme i mimo státní službu. Zákon o státní službě patří k evergreenům našeho politického života. Státní zaměstnanec totiž není jako jiný zaměstnanec privátní organizace. Připravený zákon o státní službě je však příliš vágní, postačí totiž, když zájemce "bude dodržovat demokratické zásady ústavního pořádku České republiky". Uznání státní služby by mělo vyloučit nutnost lustračního zákona. Lustrační zákon i zákon o státní službě už globalisací nedostačuje, třeba je nahradit standardními demokratickými normami, které budou kvalitní výběr lidí upravovat. Kam to vede bez standardů demokracie ukazuje mafiánský kapitalizmus nastolený ODS. Rychlé tempo investování a privatizování nahlodalo tradiční podnikatelské praktiky v prověřování účastníků a při kontrole finanční situace firem. Následně vznikla úrodná korupční půda pro potenciální podvodníky, defraudanty a "tuneláře". Politické strany se bojí globalisací nastupující Pravdy, chtějí si udržet svůj monopol. Politické strany se bojí bezkonkurenční Pravdy, o ztrátu svého vlivu a tak sázejí na fašizující volební demokracii nejméně osvícených. Poslanci ODS a sociální demokracie pokračují v plnění opoziční smlouvy: v jejím duchu doporučili změnit zákon o obecních volbách tak, aby ztížil pozici nezávislých kandidátů, a naopak posílil strany, které získají nejvíc hlasů. Úplnou novinkou má být zavedení pětiprocentní hranice potřebné ke zvolení i ve volbách do obecních a městských zastupitelstev. Tahle podmínka zatím platí jen u voleb do Poslanecké sněmovny a do krajů. Při obecních volbách občan nemusí hlasovat jen pro jednu stranu - může si vybírat jednotlivé kandidáty z různých kandidátních listin a sestavit tak "své" zastupitelstvo. Bude-li pětiprocentní uzavírací klauzule přijata, bude to fakticky znamenat, že nezávislí kandidáti budou vyloučeni z toho, aby se do zastupitelstva obcí vůbec mohli dostat. Jak vypadá vládnutí takto zvolených zástupců je vidět všude. Stát dotuje stavební spoření, které z valné části stavebním není. Stavební spořitelny až dosud uzavřely přes tři miliony smluv s klienty, z nichž mnozí se netají, že takto spořit nezačali kvůli pořízení či úpravě bydlení, ale proto, že tento druh spoření je velmi výhodný. Miliardy státních dotací tekoucí do stavebního spoření se efektivně nepromítají do nové bytové výstavby. Někteří navrhují zvýšit státní podporu stavebnímu spoření na dvojnásobek, aby stát místo současných maximálních 4500 korun ročně dával devět tisíc korun. Letos stát přispěje na spoření šesti miliardami. Na podporu hypoték dosud stát vyplatil jen půl miliardy korun a s jejich využitím se postavilo stejně bytů jako ze stavebního spoření. Lidé stavební spoření využívají především kvůli výhodným úrokům. Stavebním spořením lze s využitím státních dotací dosáhnout až třináctiprocentního ročního zhodnocení a na konci pětiletého cyklu lze veškeré peníze použít třeba i na koupi dovolené či nového auta. U pětiletého termínovaného vkladu v bankách je přitom možné aktuálně získat maximální roční výnos kolem pěti procent. Ve využívání stavebního spoření jen pro "spoření" se podařilo se, co bylo jeho cílem: stimulovat lidi k úsporám. Je pravda, že správný název by měl být: státem podporované spoření. Světové trendy podpory bytové výstavby se mění. Případná státní podpora se soustřeďuje na formy adresné podpory. Jde rovnou ke stavebníkovi a nemusí být podmínkou, aby měl stavební spoření nebo hypotéku. Je jedno, kde si úvěr vezme. Rozpočet je napjatý a miliardy citelně chybějí jinde, především ve vzděláván vždyť pouze jím můžeme obstát v konkurenci kultur. Pokud stát rozdává peníze, měl by také dohlížet, zda jsou účelně použity. To u stavebního spoření neplatí. Stala se z něj především nejvýhodnější forma ukládání peněz. Se zaručeným vysokým výnosem si každý naloží, jak chce. Dotace skončily v kapsách klientů a výstavbu příliš nepovzbudily. Protože téměř nesplnily svůj účel, ztratily odůvodnění. Zpřísnění podpory je sociálně únosné. Stavební spoření nepomáhalo vrstvám, pro které je otázka bydlení nejpalčivější. Většina lidí s nízkým příjmem nemůže příliš spořit, ani vázat své peníze na několik let, natož je potom využít na budování nebo opravy. Ani se státní subvencí nedokážou nashromáždit dostatek prostředků. Výhod státního příspěvku proto většinou využívají lidé ze střední nebo vyšší příjmové kategorie. Ti však nepotřebují požívat dotačních vymožeností placených z daní nás všech. Jestliže chce vláda dodržet své sliby, levnější a efektivnější řešení jsou známá. Kromě změny podmínek stavebního spoření jsou to například zvýhodněné hypotéky, které se již používají. Také se dotují z peněz daňových poplatníků, může je však dostat jen ten, kdo skutečně staví. Uvolnění trhu s byty v typicky korupčním a egoistickém prostředí mafiánského kapitalizmu bez širokého zázemí prosperity také nic neřeší. V podmínkách nedostatečné prosperity se ani žádné masivní opravy panelových domů nechystají, a to ani poté, co jim vláda nabídla pomoc. Kompletní oprava paneláku vyjde zhruba na 250 tisíc korun na jeden byt a to je pro řadu obcí a družstev nedosažitelná částka, uvažují alespoň o tom, že by si vzaly úvěr menší a opravily jen nejhorší vady. Tím, že se budou obce a družstva pouštět spíše do menších oprav za méně peněz a soustředí se jen na nejnutnější zásahy, se ovšem ztrácí hlavní smysl nové státní podpory na opravy paneláků - povzbudit vlastníky panelových domů ke kompletním opravám a modernizaci celých domů. Finanční pomoc v případě havarijních stavů nebo při zateplování totiž stát nabízí už několik let a je daleko velkorysejší. Například dotace na opravu nejvážnějších technických závad, jako je ohrožená stabilita domu, může vlastníkovi uhradit až polovinu celkových nákladů na opravu. Letos na ni stát vydá 420 milionů korun. Bez rozjezdu prosperity se od nových zvýhodněných úvěrů se nadá čekat žádné větší oživení zájmu o opravy domů. Na kompletní modernizaci panelových domů v Česku by bylo potřeba v příštích letech investovat 400 miliard korun. To je utopie. Dají se zbourat? Zbourat paneláky je mnohem dražší než je opravit. Navíc je to technicky téměř nemožné. Pár sídlišť ve Francii se zbouralo, ale je to spíš výjimka. Jinak ve většině zemí se snaží spíš o jejich modernizaci. To neznamená jen opravu domů, ale i zlepšení prostředí na sídlištích. Co je na nich nejhorší? Jsou monotónní, pořád stejná. Nemají to, co má mít každé lidské sídliště totiž společenský kontakt. Na sídlištích chybí příležitosti kontaktu. To je třeba změnit. A to není nijak složité, každý panelák nebo jejich řada může mít svou stránku na Internetu, dokonce svůj proxy server. Místem kde se pak lidé začnou scházet jsou prostory okolo jejich stránek. Nakonec paneláky jako vše jednou zestárnou. Zatím panelová ghetta nehrozí Na rozdíl do západní Evropy tady nikdy nebyla sídliště domovem jediné sociální skupiny. Bydleli v nich doktoři, řemeslníci i dělníci vedle sebe. Nebyla to výstavba pro chudé. I když teď bohatší lidé z paneláků utíkají, chudinská ghetta v nich určitě nehrozí. A Internet je vhodná příležitost přeměnit paneláky. Pro vlády i občany osvobodivších se zemí střední Evropy představují výzvu. Výzvu, které se u nás nikdo nechápe. Opravit paneláky zvenku a ponechat starého ducha uvnitř není tou správnou výzvou. Ovšem změní-li se duch uvnitř paneláků, pak jistě i jejich fasáda. A to platí také o státu a jeho občanech, o straně ODS ani nemluvě. Jisto je, že suprakoaliční vláda analfabetů metagramotnosti ohrožuje občanstvo a dokonce přímo ty nejmenší. Hračky vyráběné technologií měkčeného PVC totiž obsahují nebezpečné látky zvané ftaláty, které se uvolňují, zejména pokud děti výrobek žvýkají nebo cucají. Hračky typu různých kousátek, dudlíků, hudebních nástrojů a balónků vyrobené z měkčeného PVC, které děti vkládají do úst na delší dobu, budou konečně zakázány. Celý svět už tyto výrobky zakázal. Budeme skoro poslední zemí, která prodej nebezpečných hraček zakáže. Asijští producenti však hračky z měkčeného PVC nadále vyrábějí. Pro rodiče je zatím obtížné rozeznat, které hračky mohou být závadné. Ministerstvo zdravotnictví od ledna 2001 zakáže prodej hraček z měkčeného PVC. V podmínkách politické monopolizace se kocourkovskému vládnutí nelze divit. Jak vypadá stranická monopolizace ukazuje instituce ombudsmana. Velmi nebezpečným je zpochybnění instituce ombudsmana, když by o obsazení veřejného ochránce práv a jeho zástupce rozhodovala dohoda mezi ODS a ČSSD. Funkce veřejného ochránce práv je do jisté míry podporována i funkcí zástupce. Jestliže by tento úřad měl vzniknout systémem jakéhosi politického handlování, oslabuje se tím věrohodnost tohoto úřadu od samého počátku. ODS totiž v Senátu podpořila Motejla výměnou za to, že ČSSD schválí jako ombudsmanova zástupce kandidáta navrženého ODS, senátora Jana Voráčka - paradoxně funkci ombudsmana odmítajícího. Dokud ombudsmana volí parlament, vždy půjde o politický obchod, ale navrhnout svého předního činovníka a odpůrce zavedení institutu ombudsmana, to ze strany ODS předpokládá hodně nabubřelé víry, že socialističtí smluvní bratři již spolknou cokoliv. Ve skutečnosti však neexistuje jediný racionální důvod, proč by měl parlament kromě ombudsmana volit i jeho zástupce. Pokud ochránce práv vůbec nějakého pobočníka potřebuje, měl by si sám vybrat člověka, s nímž chce spolupracovat. Sám vznik ombudsmanského úřadu byl poznamenán skepsí (v mnohém oprávněnou) ve smysluplnost nového institutu. Pochybnosti mohou být rozptýleny pouze v případě, že první ombudsman dosáhne viditelných úspěchů při obraně občanů, kteří jsou vystaveni ústrkům ze strany státní moci. Při nadcházejících, často až donkichotských bojích s úřední zvůlí bude ochránce práv mimo jiné potřebovat vlastní zázemí utvářené lidmi stejné duchovní skupiny. Náměstek oktrojovaný parlamentem spíš vyvolává dojem, že politici vysílají svou veš do ombudsmanského kožichu. Jiným příkladem vlády analfabetů metagramotnosti je Sazka. Sazka se chová nemorálně, ale ne protizákonně. Co můžete dělat, když podnik se vám zvenčí nelíbí, ale akcionáři jsou spokojeni? Teď už nelze dělat nic, chyba se stala při odstátnění Sazky. Teď je soukromou firmou a její jednání je věcí akcionářů. Už dva roky platí nový zákon o loteriích, který sázkovou společnost zbavil kontroly ministerstva školství. To do té doby přerozdělovalo peníze, které šly ze Sazky na sport. Jedinou nadstandardní kontrolu má na starosti ministerstvo financí. To však sleduje jen dodržování podmínek loterní licence a nemůže žádným způsobem zasahovat do hospodaření firmy. Sportovci pobírají peníze od Sazky a na druhé straně požadují také peníze ze státního rozpočtu a je legitimní se ptát, jak je celý systém financování sportu nastaven. Navzdory těmto snahám však převládá skepse, že by se podařilo dostat Sazku pod větší kontrolu. O rozdělení zisků rozhodují od roku 1998 pouze akcionáři společnosti neboli osm sportovních svazů s dominantním vlivem ČSTV. Zástupci těchto organizací ovšem podle poslanců i jiných zainteresovaných lidí nedokážou Sazku přinutit k dostatečně velkým odvodům, a sportovci tak potřebují o to větší peníze ze státního rozpočtu. Najít způsob, jak plně soukromou Sazku alespoň částečně vrátit pod dohled státu, však nebude snadné. Co působí absence lustrace metagramotností ukazuje jiný příklad. Jak se razítkem "Tajné" stát pro spravedlnost nedotknutelným ukazuje případ bývalého redaktora televize Nova Tomáše Smrčka. Za "ohrožení utajované skutečnosti" hrozí novináři až osmiletý trest. Smrček loni v dubnu natočil a odvysílal reportáž, jak kandidát na funkci šéfa tajné služby Jiří Růžek kryl v roce 1995 pomocí lži kamaráda chyceného při řízení s alkoholem v krvi. Lež dokazoval Růžkův dopis policii, který novinář v reportáži ukázal divákům do kamery. Ke Smrčkově smůle ovšem Jiří Růžek - tehdy ředitel Vojenského obranného zpravodajství - svůj dopis před odesláním označil razítkem "tajné". A tak se z veřejného odhalení nepoctivého úředníka rázem stal trestný čin. Kouzelné je, že zadržený opilec za volantem se jmenoval Vágner, což bylo i krycí "zpravodajské" jméno používané Růžkem. Reportér Smrček připouští možnost, že auto tehdy v roce 1995 řídil sám Růžek, a lživými dopisy tudíž z bryndy vysekával vlastně sám sebe. Vyšetřovatel Pavlík se však touto myšlenkou vůbec nezabýval, skutečného Vágnera nikdy nevyslechl a nepátral ani po tom, zda papír ukázaný Smrčkem na obrazovku byl utajen oprávněně. Vždyť pro policii vrcholem důkazů je razítko Tajné. Tajemno je ostatně v módě. V hledání nepřítele tady máme další tajné spiknutí. Nad policií, která byla koncem září kvůli zásahům proti demonstrantům často vynášena až do nebes, se vznášejí podivné stíny. Proč? Výpovědi a stížnosti těch, kteří byli zadrženi při zářijových demonstracích proti Světové bance a Mezinárodnímu měnovému fondu v Praze, se totiž stále množí. Ovšem jedna strana konfliktu v podstatě stále pouze mlčí a je nečinná. Jak se dalo samozřejmě čekat - je to policie. Ministr vnitra Stanislav Gross a následně také premiér Miloš Zeman jenom vyrukovali s tvrzením, že za všemi stížnostmi stojí jakási tajemná mezinárodní organizace (to už v případě předsedy vlády odněkud známe, ne?), která proti Česku (dokonce!) rozpoutala mediální kampaň. Kdo je ta mezinárodní organizace? Jak to provedla? Kdy vše zorganizovala? Proč tak učinila? To jsme se již nedozvěděli. A nemusíme být ani žádní věštci, abychom mohli předpovědět, že se tak ani nikdy nestane. Policie zase tvrdí, že stěžovatelé si většinu věcí vymysleli, že je to kampaň, kterou někdo organizuje, protože výpovědi jsou si velmi podobné. Je pravda, že výpovědi se skutečně částečně prolínají, ale není to právě důkaz, že policie postupovala protiprávně? Přitom nejde o nijak běžné záležitosti: zadržení tvrdí, že policisté bez identifikačních čísel je na svých pražských služebnách často bili, psychicky terorizovali, nedovolili jim telefonovat, nechávali cizincům podepisovat dokumenty, kterým zahraniční návštěvníci nerozuměli, a že vůbec často postupovali protiprávně. Je absurdní, že na podobně vážná obvinění policie donekonečna omílá, že je to výmysl. To se policie, její vedení a ministr Gross skutečně domnívají, že korejský stážista působící v Praze, ekologický aktivista z Baskicka či německý student se domluvili, aby zničili Česko a její policii? To zní velmi nepravděpodobně, a hlavně se zde jenom těžko hledá nějaký důvod. Samozřejmě je možné, že někteří demonstranti nemluví pravdu. Naprosto absurdní, což ale není v této zemi nic nového, je ovšem fakt, že stížnosti na policii může vyšetřovat pouze Inspekce ministra vnitra. I kdyby měli stěžovatelé stokrát pravdu, tak z toho je zřejmé, že se prakticky nic nevyšetří. Pokud chce ale naše policie rozehnat temné stíny, které se nad ní vznášejí, musí přistoupit na řádné vyšetřování (to ovšem těžko provede její vlastní inspekce) a dokázat, že zadržené demonstranty nebila a jinak nepřestupovala zákon. Až pak se uvidí, zda jde o "mediální kampaň", či nikoli. Chybné je i tvrzení, že Inspekce ministra vnitra se bude zabývat stížnostmi na nezákonné jednání policie jen v případě, že bude podáno trestní oznámení. Státní orgány musí stíhat všechny trestné činy, o kterých se dozvěděly, a nemohou vyčkávat na nějaké trestní oznámení. Ostatně v mnoha případech je stále jasněji vidět duch kmenového bratrstva a nikoli duch zákonů, který by polici vládl. Proto asi také podvědomé nadržováni policie skinů. Analfabetizmus metagramotností je globalizačním fenoménem. Prolíná skrz veskrz také EU. Euro, společná měna evropské jedenáctky, včera utrpělo další ránu, když spadlo na nové rekordní minimum - na 0,820 dolaru. Do hlubin s sebou táhne i kurs koruny. Vůči dolaru oslabilo na další historické minimum, které překonalo hranici 42 korun za dolar. Jednotná evropská měna sklouzla během včerejška skoro o deset centů až na kurs 0,829 dolaru. Od svého zavedení loni v lednu tak euro vůči dolaru ztratilo již třicet procent své hodnoty. Co týden, to nová krize eura. Nehledě na důvody, jež stojí za tou či onou krizí, je nyní potřeba hovořit o osudu eura bez přídechu osudovosti. Žádný ekonom není s to spolehlivě vysvětlit krátkodobé pohyby směnných kursů. Proto všechny "teorie", proč euro ztratilo svou hodnotu, nejsou ničím jiným než spekulacemi. Nevědí-li ekonomové, jak něco vysvětlit, rádi se odvolávají na iracionalitu trhů. To má dvě obrovské výhody: je nesnadné ji ověřit (takže je zároveň nesnadné ji vyvrátit) a ekonomovi umožňuje sledovat "iracionální" působení trhů s tváří nezaujaté ješitnosti, aniž by se sám musel snažit je pochopit. Myslet si, že bez metagramotnosti EU může čelit globálním tlakům je zase jedna velká utopie. Ztrácí-li tedy euro svou hodnotu kvůli nedostatku metagramotnosti, je nasnadě, že euro bude slabé ještě hodně dlouho. Hodnota eura by tak ve skutečnosti byla svázána s generačním jevem synergismu, který lze jen obtížně předpovídat a stejně obtížně definovat. Jako v případě stížností na policii také nejde o nějaké nadnárodní spiknutí proti euru. Je to spíše projevem synergismu. Pohrdání metagramotností je zřetelná v konfliktu Izraele s Palestinci. Zatímco lhůta, kterou po "nouzovém" summitu v Egyptě dal Izrael Palestincům, aby zastavili protesty, vypršela, střety se naopak ještě zintenzívnily. Izraelský premiér Ehud Barak proto chce přerušit mírový proces s Palestinci. Ať však Izraelci chtějí či ne, nakonec musí být mír. Oni spolu musí jednat, protože musí spolu žít. Jsou totiž odsouzeni k tomu, aby spolu žili. Summit arabských zemí sice pohrozil Izraeli eventuálním přerušením vztahů a nešetřil tvrdou rétorikou, avšak žádná konkrétní opatření proti židovskému státu nepřijal, čímž roztrpčil Palestince. Ovšem palestinské povstání již nastolilo zcela novou situaci, vůči níž žádná vláda nemůže zůstat se založenýma rukama. Palestinský lid půjde po cestě do Jeruzaléma, hlavního města nezávislého palestinského státu, ať to Barak či Izrael akceptuje, nebo ne. Vůdcům Izraele nikdy nebylo dovoleno vyrůst. Izrael mohl ustoupit, ale ustoupit nechtěl. Palestinci v boji o stát ustoupit nemohou. Židé se dělí na dvě skupiny. Jedni věří, že jim pomůže Bůh, druzí si myslí, že jim nepomůže nikdo. Jsou však právem zajedno v tom, že jim nepomůže demokratický svět. Pomůže jim pouze zdravá mysl, neboť potom jakoby jim pomohl sám Bůh. Jedním z nejdůležitějších výsledků káhirského summitu je, že velcí arabští vůdcové se dostali do protikladů. Na jedné straně vlna odporu v ulicích, na straně druhé jistá loajalita s jedinou supervelmocí světa, USA, které dále hrají na Blízkém východě klíčovou politickou, vojenskou i ekonomickou roli. Arabové nemohli přejít obrovskou vlnu emocí v ulicích, která se zvedla napříč arabským světem od Maroka až po státy Perského zálivu. Od války v Zálivu to bylo prakticky poprvé, kdy se masy Arabů takto sjednotily. Pro liberálnější režimy v oblasti, které dlouhá léta zápasí s řadami vlastních radikálů, znamená každé takové vzplanutí nebezpečnou tendenci. Arabské režimy v Káhiře proto musely zaujmout alespoň slovně tvrdá stanoviska. To, co ovšem skutečně podnikly, na čem se shodly, ukazuje, že si nechtěly zabouchnout dveře jak s Izraelem, tak hlavně s USA. Stále platí, že jedinou alternativou je zatím mír. Za Palestince nehodlá nikdo vést svatou válku. Palestincům nezbývá než tisíci způsoby dlouhodobě vyčerpávat Izrael. V tom platí, že tisíc komárů nakonec umoří vola. V něčem celoarabský summit pozitiva přinesl. Jde o požadavek vytvoření mezinárodní neutrální komise pod patronátem OSN, jejímž úkolem by bylo vyšetřit poslední vlnu násilností. Dále vyzvu k OSN vytvořit mezinárodní trestní tribunál, jehož úkolem by bylo soudit izraelské válečné zločince, kteří se podíleli na masakrech Palestinců. Zároveň OSN vybízejí, aby zajistila ochranu palestinského lidu tím, že případně vytvoří mezinárodní síly. Summit také rozhodl o zřízení dvou fondů na podporu Palestinců v hodnotě jedné miliardy dolarů. Dále ukázal, že lokální konflikt má přes ropu globální účinky. Globálně lidstvu nezbývá než globalitě čelit metagramotností a tedy protiklady překonávat synergismem. Předpoklady k tomu jsou příhodné. Ve třetím čtvrtletí letošního roku v celém světě prodalo 33,93 milionu osobních počítačů, což je o plných 15 procent více než ve srovnatelném období vloni. Zájem čtenářů o knihy potvrzuje základní smysl akce - obchod s autorskými právy tedy pohyb knih z jazyka do jazyka, od původního nakladatele k jeho zahraničním partnerům. A daří se: nejdůležitější knižní trhy světa prosperují. Drtivá většina těchto čtenářů jistě dává přednost papírové knize, protože ta elektronická není ještě ve formě. Na veletrhu byli také vyhlášeni první laureáti ceny Frankfurt eBook Award, kterou vloni založila společnost Microsoft a která hodnotí nejlepší elektronicky publikovaná díla. O hlavní cenu, dotovanou částkou sto tisíc dolarů, se podělili americký autor, novinář Washington Post a majitel Pulitzerovy ceny David Maraniss za knihu When Pride Still Mattered a básník a spisovatel detektivek E. M. Schorb za titul Paradise Square. Jedna z prémií po desetitisících dolarech patří i Ed McBainovi za detektivní příběh Poslední tanec. Pochybnost celé akce je v tom, že neexistují kritéria elektronicky publikovaného díla. Sama společnost Microsoft se měla účastnit této soutěže elektronickou publikací dokumentů ke svým produktům. Digitální věk vystavuje papírovou knihu dosud nejtěžší zkoušce. Na probíhajícím frankfurtském knižním veletrhu byla představena nejnovější verze čtecího zařízení, pro něž se vžil název eBook. Má již velikost a váhu běžného paperbacku a lze si na ně z Internetu stáhnout stovky stránek textu. První typy eBooku přišly na scénu v roce 1998; nynější model pojme do své paměti na osmdesát tisíc stran textu. Zařízení je vybaveno modemem, k připojení na Internet stačí telefonní linka. Začínají padat otázky: Přežije klasická tištěná kniha letopočet 2020? Určitě, protože elektronické publikování, zhruba deset let starý fenomén, je pořád poplatné klasické knize. Nejde o to číst beletrii na obrazovce, ale o hypertextové, vyhledávací a komentářové funkce. To současné internetové knihy plní ve zlomku. Nakladatelský průmysl ale vskutku prodělává nejzásadnější změny své historie a stojí na rozcestí mezi papírem a Internetem. Samostatné sekce elektronického publikování zřídila velká americká nakladatelství, bohužel pouze v tradičním pojetí. Bez metagramotnosti jsou jako tlupa jeskynních lidí, která se baví tom, jak by se asi mohla chovat vesmírná loď. O tom svědčí mimo jiné i kauza v antimonopolním sporu mezi Microsoftem a americkou vládou. Prvním předvolaným u soudu, který bude od února projednávat odvolání Microsoftu, zřejmě nebude zástupce žádné ze znesvářených stran, ale nezávislý počítačový expert. Pro kvalifikované rozhodování si totiž soudci chtějí napřed nechat vyložit některé základní počítačové pojmy, kterými se materiály k celé kauze jen hemží. Soud již oslovil šéfa Illinoiského technologického institutu Michaela Hitese, aby se úkolu ujal. Odvolací soud bude rozhodovat o tom, zda se Microsoft opravdu bude muset rozdělit na dvě části, jak letos v červnu nařídil soudce Thomas Penfield Jackson. Měl by si také vyložit co je to metagramotnost. Pro globální působnost by se kauzy spíše měl ujat mezinárodní soud, protože jde o globální monopolizaci. Internet nelze monopolizovat, jak to ostatně ukazuje způsob přístupu k němu. Službu bezplatného přístupu na Internet využívá 76 procent českých domácností napojených na celosvětovou síť. Zbytek dává přednost placenému přístupu s vyšší kvalitou a nadstandardními službami. Vyplývá to ze zářijového průzkumu společnosti Taylor Nelson Sofres (TNS) Interactive mezi 2766 respondenty. O tom jak čelit monopolizaci ukazuje největší nahrávací společnost na světě, americká Universal Music, jež zahájila testovací provoz on-line distribuce hudby, kterou hodlá zákazníkům dodávat prostřednictvím sítě Internet. Jde vůbec o první krok, kdy se některá z velkých nahrávacích firem k něčemu podobnému odhodlala. Svou nabídkou chce firma čelit oblíbené službě Napster, která umožňuje nelegální kopírování hudby z Internetu. Universal nabízí během zkušebního provozu neomezený přístup k více než 20 tisícům skladeb z vlastní databáze, k nimž patří díla umělců, jako je L. L. Cool J, Sting anebo Sheryl Crow. Problém je však v tom, že Universal Music uživatelům sice umožní skladby poslouchat, avšak nedovolí, aby si hudební soubory v komprimované podobě stahovali a vytvářeli si vlastní kopie tak, jak to nabízí právě Napster. Ledy Internetu se pohly. Po letech tlaku ze strany počítačového průmyslu USA zjednodušily domácím firmám vývoz výkonných šifrovacích programů do členských zemí EU a dále Austrálie, Japonska, Nového Zélandu, Norska, Švýcarska, Česka, Polska a Maďarska. Už dříve v letošním roce schválilo americké ministerstvo obchodu prodej šifrovacího softwaru podnikům v uvedených 23 zemích. Nyní mohou americké firmy tyto softwarové produkty prodávat i centrálním vládám a místním samosprávám. Předpis také zjednodušuje dosud uplatňovanou proceduru povinného oznamování při vývozu šifrovacích produktů. Tyto změny jsou vyvrcholením dlouhodobého úsilí technologických společností v USA získat povolení k prodeji tohoto softwaru, který činí bezpečnějším elektronickou poštu a elektronické obchodování.

Cestu k uvedeným metatextům metastudiem metagramotným Moravanům nabízí Moravská metauniversita prostřednictvím svého internetovského zastoupení na zprostředkující adrese:

metainfo@volny.cz Ţ se záhlavím /3XM-SBRK/ v elpoště