"Potvora bídná," žehral, "dávno už sem na ty skopičiny ani nevzdech, měl sem pokoj jako starej Baptiste, a najednou je tady, zamotá mi hlavu a ani to neuvede do pořádku! Nedá se svítit, pěkná cháska sou ty mladý …"

Byla výborně naložená, smála se sama sobě:

"Musím si přece pořídit něco na sebe. Dyť vidíš, že si nemám co oblíct."

Glód pomyslel na to utrácení, neodvážil se však něco namítnout a raději spolkl hořkost. Francina uhádla:

Protože nechala dveře otevřené, přišel Robin, zvědavý na ten nezvyklý rozruch v domácnosti; radostně poznal svou paní a třel se jí o lýtka. Byl odstrčen podrážkou sandálu a slyšel jekot:

"Mankote, ty to hrozný zvíře eště pořád máš? Vzít pušku a zastřelit to, a čím dřív tím líp. Copak nevidíš, že je samá blecha, samej svrab? Takovouhle mrchu si chovat v domácnosti, to přece nejde!"

Robin měl neomylnou zkušenost s polohami lidského hlasu, proto obezřetně prchl směrem ke kůlnám.

Francina pokračovala a chystala přitom kávu:

"Když už sme u těch mrch, je Kastle mrtvej nebo nejni?"

"Nejni. Teď zrovna je nemocnej. Jestli ho uvidíš, řekneš mu, že si moje praneteř anebo céra od sestřenky …"

"Napadlo mě to, aby byl klid."

Glód, dotčený ve svých citech po všech stránkách, už bez muknutí vstal a sedl si ke stolu. Francina mu podala jeho hrnek, vedle dokonce postavila láhev. Ratiniera ta pozornost dojala:

"Seš moc hodná. Uznej, že si to zasloužím. Co já se ti nanosil na hřbitov květináčů s muškátama a s begónyjema. To se musí nechat, hrob si měla pěknej."

"Hele, hele!" přerušila ho Francina netrpělivě, "mluvme o něčem jiným, jo? O mrtvejch nějakou tu chvilku nebudu chtít ani slyšet!"

"Jo, tak jo, o muškátech a begónyjích se mluvit nebude. Ale přece jen bys měla vědět, že jestli seš dneska naživu, tak díky mně!"

"Díky tobě?"

"Přísahám na tvoji hlavu!"

"Pěkně děkuju, jenom to ne, sotva mi zas drží na ramenou! A neměj mě za husu a nevykládej mi osloviny o talířích a o Marťanech!"

Ratinier se rozhořčil:

"Za prvně, Marťani a Oxani, to sou dva různý druhy lidí!"

"Krucipísek, na talíře nevěříš, ale klidně si budeš věřit, že z mrtvejch se dá vstát, jako když se člověk vysmrká, to je na mě trochu moc!"

"Tomu já teda věřím, protože o tom něco vím!"

Glód si roztrpčený a poražený nalil ve zlosti další řádnou kapku. Francina se před zrcadlem pečlivě učesala. Zahalila si dokonce tvářičku do závanu kolínské Dobrý pastýř, pak prohodila:

"Můžeš sklidit ze stolu a umýt hrnky, co já budu pryč. A místo co bys s tím tvým kumpánem popíjel, koukej dát do pořádku podlahu, dyť už ani nejni znát, jakou barvu mají dlaždice!"

Glód zůstal paf s nosem v kořalce. V životě se k němu nikdo takhle neuctivě nechoval. Jeho zlomyslná žena, to děcko, si toho všimla a vyjela:

Po tom pyšném projevu se Ratinier trochu zachmuřil.

Držel se zpátky, bývalý dřeváčník. S chutí by manželce pár vrazil, aby se vzpamatovala. Kdysi to dělával. Jenže ta mrška byla dneska hbitější a měla víc páry než on. Kdyby došlo na facky, pak by to odnesly jeho tváře a jeho šediny. Nenávistně sekl:

"Tvý kolo jsem prodal. Člověk nevidí moc cyklistů v rubáši!"

Francina ve své bujnosti jen lehkomyslně mávla rukou:

"To nic, budu stopovat, věk na to mám. Dej mi nějaký prachy."

"Předpokládám, že život je teď dražší, zrovna jako můj. Dej mi, kolik potřebuju. Když má člověk ženu, musí ji živit a šatit."

"Ženskou, co nejni k ničemu, radši nemít! A navíc mám než ten starobní důchod, ne?"

"Mladý se taky netopějí v penězích, pantáto."

V mukách, se vzdechy, pod nimiž málem pukl stůl, vytáhl "pantáta" z portmonky tři bankovky, jednu po druhé, a Francina je chňapla všechny naráz a bez ostychu. Dokroužila na práh valčíkovým krokem, otočila se a poslala zdrcenému starci výsměšný polibek:

"Víš, co ti poví ta ženská, co nejni k ničemu? Nevíš? Tak přemejšlej! Poraď se se sklenicí, jistě na to přijdete!"

S chutí by jí byl sklenici hodil na hlavu, ale byla v ní ještě slivovice. A Francina už taky byla daleko, na cestě. A zpívala si, div si neztrhala hlasivky. Glód si v zamyšlení potahoval kníry, oči upřené na známý mušinec na zdi. Nakonec zabrumlal, když už málem podřimoval:

"Vidíš, chlapče! Vidíš, kamaráde! Pěkně nám to začíná!"

"Já taky. Pojď."

Francina si sedla vedle ní a začala klábosit, sotva se rozjely:

"Včera jsem si roztrhla šaty. Tuhle hrůzu jsem vyhrabala v kufru, no jen se podívej, to vypadám, co? Myslíš, že v Jaligny něco bude? Moc peněz nemám …"

"Nekupuj si šaty! Vem si džínsy a triko!"

"Myslíš?" řekla Francina, která samozřejmě v životě na sobě neměla kalhoty.

"Já se na ni pamatuju. Bylo mi deset, když chuděra umřela. Měla příšernej život, to vlastně tenkrát skoro všechny ženský. Já se jmenuju Catherine Lamouettová, naši mají statek U spálený ovce, to jen tak, stejně se tu nevyznáš."

Francina se pousmála, když si vzpomněla, jaké ta Catherine Lamouettová byla ošklivé děcko. Teď už nebyla ani malinko ošklivá a slušely jí džínsy a triko, které své stopařce doporučila.

"Prosím tě, co s tebou je? Já tě neznásilním, nejsem na to stavěná!"

Zasmály se a Francina si nakonec přetáhla šaty přes hlavu. Catherine udělala obdivné hmm:

"Holka, ty máš ale pěkný prsa! Ty ti závidím. Moje vedle tebe, to je Laurel a Hardy. Na ty tvý musej chlapi slintat. Ty džínsy jsou fajn. V pase akorát a přes zadek fest."

Francina s ruměncem namítala:

"Jak to, perfekt? Dyť je mně vidět všechno!"

"Holka, ty že seš z Moulins? Spadlas z višně? Pochop, pro tvou postavu nemůže bejt nic lepšího!"

"Vidělas starýho Bezugne," začala se Catherine smát, sotva byly venku, "ten byl nadrženej! Aby si ho teď šel vochladit v Besbře! Ale pojď, dělej, mám žízeň, zvu tě na kolu."

"Cathy, pojďte s kamarádkou k nám!"

Pokud si Francina ještě potřebovala dokázat, že je hezká, teď to mohla vyčíst z protažených obličejů těch dvou slečen v sárí. A podobně i ze šesti mužských očí, které se jí jako cibulky v jednom řádku zavěsily na poprsí jako odznaky.

Dotyčný Lulu utrousil, že některý něčeho maj ažaž a jiný zas né dost. Indky to vztáhly na sebe a zachmuřily se ještě víc. Robert, ten, co mu při pohledu na Francinu přeskočil hlas, se k ní naklonil a zadíval se jí do očí. Catherine kamarádku varovala:

"Bacha, Francino. Tohle je z nich největší balič."

Řekla si, že se způsob svádění od roku 1930 patrně pozměnil.

Ratinier z toho vinil Hmotu, jistě se zmýlil v dávkování směsí, popletl si křivule. Bylo znát, jak se v ženách opravdu pranic nevyzná! Když není někdo schopný řídit talíř formule 1, i tu hmotu dokáže sestavit jen šejdrem.

Nově sestavená hmota se objevila až v jednu s balíčkem v ruce. Glód, který na ni čekal a chodil sem a tam po dvoře, začal kvičet, jako když čuníka nakládají do dobytčáku:

"Dyť ty seš nestoudnice!"

"Tos řek moc krásně! Ale přestaň mě bourat, tatíku, než z tebe dostanu pupínky!"

Rozbalila balíček, vytáhla z něj jogurty, smažené brambůrky, láhev coca-coly. Glód se pohoršil:

Místo odpovědi se zvučně plácla po zadku a zvesela na něj zakřičela:

"Tůdle!"

Všechny ty drzosti Ratiniera vykolejily, pod tíhou cizích světů svěsil paže a odebral se k sousedově lůžku nabrat útěchu.

Kastle pořád ležel, ale cítil se líp:

"Ty tvý mastě na volský kopyta mi dou k duhu. Zejtra vstanu. Zato ty ale vypadáš, kamaráde! Jako kdyby v tobě nic nebylo, jako v prázdným sudu."

"Přijela se na mě podívat praneteř z Moulins."

"Ty máš v Moulins přízeň? V životěs mi to neřek."

"O to tady nejde. Nejni dobře vychovaná a to já se svejma zásadama nemůžu přenýst přes srdce. Ve dvacíti je to sprostý jak kanálník a nemá to ouctu před ničím. A taky mi řekla, že nemám přehled."

"Přehled?"

"Vyraž ji!"

"Glóde, ty seš jak já, komu čest, tomu čest. Jen si nedělej hlavu. Ta fuchtle dlouho nepobude. V Gourdiflots nejni žádná zábava, a ono to nemyslí než na zábavu místo na práci! Hele, přines mi pití, dyť sem tak zmrzačenej, že schody do sklepa sou na mě moc!"

"Neříkám, že tě můžu vidět já. Ale může přijít kdoví kdo!"

"No a? Neoslepne. Nahá holka nejni nic ošklivýho! Sou i lidi, kteří platěj velký prachy, jen aby se koukli. Snad bys nechtěl, abych si nechala platit?"

"To by eště scházelo!"

"Opaluju se, to nejni zločin."

"To se nedělá, krucinálfagot nochamól!"

Francina dotčeně blýskla přísným okem přes rameno:

"Včera se to nedělalo, prosím, ale dneska jo! V bistru mi před chvilkou řekli, že je zakázáno zakazovat. To sem nevěděla, ale hloupý mi to nepřipadá. Teď mě nech číst!"

Ratinier bez sebe zařval:

"Radši si měla zůstat, kdes byla, potvoro!"

"Než se tam vrátím, času dost. Ale nech bejt, Glóde, seš děsně roztomilej. Takový věci člověk rád slyší. Nejsem eště naživu čtyřiadvacet hodin a ty mi přeješ smrt. To je vošklivý."

Později uklidněn přistoupil poznenáhlu na to, že neudělal dobře, když zalitoval, že se vrátila z hrobu. Nebylo to od něj hezké. I když tahle Francina nebyla jeho Francina, může být rád, že žije a je šťastná. Kdysi ji miloval, ona za to nemůže; že on už na to nemá věk. Odpustil jí její výstřelky, usmířen a zároveň posmutnělý.

Když se slunce sklonilo, vrátila se oblečená do domu. Stále se na něj hněvala pro jeho nepěkný výrok, a ještě než jí mohl říct něco uhlazeného, šlehla ho zčistajasna do vousů:

"Než taky umřeš, musíš se stejně dozvědět, že jsem spala s Chérassem!"

"Aha, radost z toho nemáš, co? Daleko míň než vidět mě pořád v hrobě! To se ví, že jsem spala s Kastlí!"

"Ale kdy? Teď?"

Nyní byla s běsněním řada na ní:

"Ale ne, ty drne! Teď ne! Kdyžs byl v zajetí!"

Ratinier jako pominutý pozvedl ruku. Francina popadla ze stolu nůž a zamířila ho na starce mrštněji než vosa žihadlo:

"Jestli se mě dotkneš, si mrtvej, a na světě můžeš mít i lepší věci, to mi věř!"

Také teď najednou litovala, že promluvila. Znechutit se mu bylo tak snadné. Těžce usedl, namáhavě oddechoval:

"Takže tys byla prostě děvka, Francino?"

"Jak chceš. Ale je to už čtyřicet roků. Uznej. Je to dávno."

"To se ti řekne, já mám mýr nix týr nix parohy a prej si z toho nemám nic dělat!"

Něžně mu přejela rukou po ježatých vlasech, spíš samá sůl než pepř a sůl. Ruku jí sundal, a když ustoupila první vlna hněvu, začal trucovat. Popravdě, jak měl čím dál tím méně fantazie, nedařilo se mu utonout v neštěstí taková léta po tom, co se to stalo. Znával i šťastné paroháče. Patří k nim. Možná není proč dělat randál a sápat se po pušce. Ale taky je proč vypít sklenici, a to udělal, aniž se tentokrát obával, že dostane vynadáno.

Ponenáhlu se uklidnila, co se týče Glódovy schopnosti zoufat, potichu přistoupila k zrcadlu, učesala se, našlechtila, usmála se na sebe, vycenila na sebe zuby, bílé a pěkně rostlé. Zapomněla. Ano, už dávno zapomněla. Přece jen trochu plaše řekla:

"Tak malá zas nejni. Víš, oběma je nám dvacet."

"Na těch vašich zatracenejch dvacet si jakživo nezvyknu! Jen běž tancovat, běž. Pěkně se bav."

"Děkuju, Glóde."

"Vrať se, kdy budeš chtít. Nejsem už tvůj manžel a nejsem ani tvůj táta nebo děda. Teď máš právo nasadit mi parohy."

Nuceně, ale mile se zasmála:

"Ne. Kdybys bejval byl, v životě jsem si tě nevzala. Pádím, slyšela jsem na silnici klakson."

"Ruce vzhůru, jidáši!" křičel Glód, "ruce vzhůru a dopověz, cos chtěl říct! Nechtěls mi třeba říct paroháči?"

Chérasse zděšeně zvedl ruce se sklenicí, ze které se víno po kapkách vylilo na jeho noční čepec.

Přes nevýhodnou polohu Chérasse pokrčil rameny a podivil se:

"Prosím tebe, Glóde ... Jak bys moh mít parohy, dokonce vode mě, když nemáš žádnou ženu?"

"Jednu sem měl! A tys mně ji chodil těšit, sakra pes, když sem byl v zajetí!"

Cicisse zapomněl na nebezpečí a založil si ruce:

"Kterej dobytek ti tohle vykládal! Jaktěživo nic nebylo! Přísahám ti na hlavu vlastní mámy!"

"Tys v lágru nasazoval kůži?"

"Skorem! A nepřerušuj mě, nebo tě vodbouchnu! Mám pět v pravý a tři v levý. To stačí, aby ti makovice prolítla zdí! Ale ... ale ... co je ti, Cicissi? Von na mou duši pláče …!"

Kastle se najednou složil, hlavu v dlaních:

"Jo, nad svejma hanebnostma pláču, dyť sem málem na smrtelný posteli. Máš pravdu, Glóde. Utěšoval sem Francinu, kdyžs tady nebyl. Můžu ti to klidně říct, když je už mrtvá."

"Tak proč ses bránil?"

"Chtěl bych vidět tebe s dvěma hlavněma v ksichtě! A pak sem se najednou zas uviděl, jak sem s ní, s chuděrou nebohou, jistě je teď v nebi, a přišlo mi to k pláči. Střel Glóde, střel! Dostanu, co mi patří! Jo, sem bídný hovado! Nic než psí hovno!"

Proti všemu očekávání jeho přiznání Ratiniera zcela uklidnilo, ba odzbrojilo, neboť postavil pušku k postranici postele. Byl by si rád řekl o skleničku, nebyla však na to bohužel ta správná chvíle. Zavrčel:

"Přestaň fňukat, seš škaredej jak noc, když se takhle šklebíš! Jak ste to s Francinou dělali?"

Kastle vleže přemítal, vracel se do hlubin času, a aniž věděl, užil táž slova, co Francina:

"To jo, to jo, jak jen to šlo, ale s fůrou těch výčitek. Tys nám pokazil pěknejch večerů!"

"I tak ti děkuju."

Kastle ožil, vzdor všemu dopil sklenici a pak se uhodil do prsou:

"Zastřel mě, Glóde, jsem nehodnej člověk, nejsem hodnej tvýho vodpuštění! Zastřel mě, nebo se pořádně pověsím sám na pěkným tlustým provaze, abych to nezbabral!"

Glód ho pohybem ruky upokojil a teď i on opakoval Francinina slova:

"Už to nic neznamená. Nebylo to včera. Po čtyřiceti rokách už vlastně o nic nejde. Po takový době člověk vlastně nenosí parohy."

"Ani nápad," zavřeštěl Cicisse, vždy výmluvný v nevhodnou chvíli. "Žádám svý spravedlivý potrestání! Musím zdechnout! Já ti vrazil dýku do zad jako Mussolini!"

"Drž už hubu, Kastle," řekl Ratinier klidně. "Otravuješ mě."

Dlouho mlčeli, zabráni do svých myšlenek. Tak třeba Glód čím dál víc myslel na tu skleničku. Kastle se svými pocity pohyboval v trochu vyšší sféře, nakonec přiznal hlasem nalomeným pohnutím:

"Víš, jakej sem; Glóde. Ubohej křivák pokřivenej. Ženský si v životě nenatřásaly drdóly, abych s nima šel tancovat. A teď ti to můžu říct, když už o to nejde, já kromě těch, co dou s každým, měl jednu jedinou. A to byla ta tvoje …"

Dojetí se nechtělo hned tak odlétnout, usadilo své motýlky na Ratinierovu čepici. Zašeptal:

Konečně nadešla příhodná chvíle k napití. Kastle vylezl z postele, třel si bedra a vytáhl láhev. Konečně se napili s neskrývaným, bouřlivým potěšením.

"Nic vevnitř nebylo, ty troubo. To sem tě chtěl postrašit."

Když už tu byla hodinka pravdy, Ratinier se rozhodl, že své duši nadobro uleví, že řízne do vředu, který ho sužuje či polechtává, to jak kdy, od toho jara, co nosil naposled krátké kalhoty. Odkašlal si, aby hovořil jasně:

"Já mám taky hrb, kamaráde. Třebas nejni vidět."

"To bych moc rád taky řek," zabrumlal hrbáč.

"Já tobě taky."

"Jaký já tobě taky? Co ty mi máš co odpouštět?"

"Jedu pryč, Glóde. Ale nechtěla sem odjet bez rozloučení."

"Pryč?" zabručel Ratinier, kterého víc sužovali slimáci. "A kampak to?"

"Do Paříže."

"To poznám po použití. Jestli to nebude ono, vyměním ho. Glóde, nemrzí tě nějak moc, že jedu pryč, pověz?"

"Ale ... Musíš se zařídit po svým …"

"Nezlobíš se na mě?"

"Proč bych se na tebe měl zlobit, holčičko? Já chápu, to víš že jo, že nemůžeš žít s dědkem."

"Nech bejt, tak starej zas nejseš," řekla mile. "Minulou noc jsi měl za lubem všelijaký rošťárny."

"Ale kde, u mě je hlavní to revma. Radši odjeď, běž. Taky bys mi vadila, od tý doby, cos umřela, si žiju po svým. No ... umřela ... Tak se to prostě říká."

"Glóde, včera sem ti řekla, že sem s tebou žila jako zvíře, to sem byla mrcha. Nejni to pravda. Taky to bylo chvilkama hezký."

"Já si to myslel taky. Já měl rád jen tebe, Francino."

"Já tebe taky, Glódíku. Kastli sem nemilovala, dyť víš."

"Děkuju, holčičko."

"Tři čtyři hodiny, a jsem v Paříži. Po dálnici je to rychlý, navíc na kawasaki."

Přistoupila k němu:

"Musím ti dát hubičku, Glóde."

Políbili se na obě tváře. Do ucha jí zašeptal:

"Přeju ti všecko štěstí na světě, Francinko."

Ještě jednou ho se slzou v oku políbila, než odběhla, lehčí než stéblo trávy. Desetkrát se se zdviženou rukou obrátila a Glód jí také mával. Když kawasaki zaburácela a vyrazila, Francina se vzadu pořád otáčela a otáčela, až na konec cesty. A potom zmizela, tentokrát patrně navždy. Teď už Glódovi nikdo na světě nebude vyčítat jeho lehkou náchylnost k popíjení.

Když už Ratinier neslyšel motor ani zdálky, podíval se na oblohu. Ne že by tam hledal Pánaboha. Francina mu přece řekla, že ho tam není o nic víc než beaujolaiského vína v Cicissově studni. Glód si opřen o hrábě povzdychl na adresu Hmoty tam nahoře: