11. KAPITOLA

"No jo, chlapče, tohos mě klidně moh ušetřit, nemusels mi mou nebožku vzkřišovat. Já z toho měl plno malérů a dokonce, jak povídám, trápení."

"To jsem nemohl tušit, Glóde …"

"Ty ne, poněvač ty nevíš, že s ženskejma je to buď nebe, nebo peklo, nebo obojí najednou. Já to ale věděl! Snad že sem to úplně zapomněl."

"Promiňte mi, Glóde …"

"Jdi, já se na tebe nezlobím. Jestli je takhle šťastná, i tak ti děkuju za ni. A jestli ne, hůř než v hrobě jí nebude! Člověk nesmí v životě myslet jenom na sebe, Hmoto. Ale poslyš, já si hned nevšim, ty ses převlíkl!"

Hmotova kombinéza už skutečně nebyla žlutočervená, ale zelenobílá.

"Povýšili mě," nadmul se Hmota. "Už nejsem Oxan druhé, ale první třídy."

"Tak voni bacily Čestný légie sou rozšířený!" konstatoval Glód a přitom chystal zelí, které byl uříznout s baterkou uprostřed noci, sotva talíř přistál. Hudroval:

"Abys totiž věděl, já zelňačku nedělám každej den! Na rozdíl od tebe ji nemůžu jíst po sudech! Mně se to přejí a teďka bude trvat dobrou hodinu, než ji uvařím. Měl bys dát vědět, kdy přijdeš."

"Od nynějška budete upozorněn předem. Mám svolení nechat vám krabičku podobnou té mé. Tady je."

"Na co? Co já bych s tím dělal? Umím akorát natáhnout hodinky."

"Nemusíte se toho ani dotknout. Když s vámi budu chtít mluvit, rozsvítí se, to je všechno. Myslící výbor si teď přeje, abych vás mohl zastihnout kdykoliv."

Glódem to škublo:

"Až Kastle tohleto na kredenci uvidí, bude se vyptávat, co je to zač ...!"

"Krabičku neuvidí. Bude pro něj neviditelná a příjem nastane, až bude Kastle mimo. Je nastavena pouze na vaše osobní vlny."

Ratinier uznale hvízdl:

"Nejste tam u vás špatný mechanici …"

Hmota se pousmál, ale ne už jen tak malinko jako dřív. Ratinier si toho všiml:

"Ten úsměv jako kdyby se ti od posledně upravil. Tehdá ses usmíval jako žába."

"Učím se. Myslící výbor mi řekl, že se mám učit, abych to mohl naučit je."

Vzrušeně dodal:

"Tam nahoře se to hejbe čím dál víc! Kvůli vám, Glóde."

"Kvůli mně?"

"Ano, kvůli vaší polévce. Kvůli ní mi také dali talíř, který doletí za dvě hodiny místo za tři."

"Ale? Já myslel, že je to ten samej."

"Zvenčí ano, ale uvnitř ne. Mám radost, Glóde. Začínají si mě vážit."

Ratinier z toho měl legraci:

"A to všecko kvůli hrnci polívky - no jestli vy nejste střelený! A neříkal sem ti, že povejšíš, neříkal sem ti to snad?"

"Říkal …"

"A že ti nechybí než popít skleničku, abys všem těm myslitelům ukázal, zač je toho loket?"

"Říkal …"

"Nezkusíš to dneska?"

Hmota neodpověděl na návrhy zaníceného stoupence a hlasatele víry. Glód si bručel, když škrábal brambory:

"No nešť! Ctižádost nemáš, ale přijdeš na to! U nás pohlaváři chlastaj, a to víš, že ne konzumní vínko! Samý značkový! Archívní, na který my nemáme, když jim to všechno platíme!"

"Mimochodem," zašklebil se Hmota, který si týral rty, jak se v žebříčku úsměvů snažil stoupat stále výš, "přivezl jsem vám zpátky váš zlaťák."

Zvedl brašnu, kterou při příchodu odložil na zem, položil ji na stůl. Glód do brašny vnořil ruku, když k tomu byl skoro vyzván, a vytáhl ji zpátky plnou napoleonských zlaťáků.

Vykoktal:

"Hmoto, ale … ale ... tam je toho za milióny! Slyšíš, za milióny!"

Hmota to samozřejmě vyslovil jako Glód:

"Možná toho tam je za milijóny. Každopádně je to vaše."

"Moje? Tohle všechno?"

"Tohle všechno. Co bych podle vás s tím kovem dělal? Těšilo vás ho mít, tak tady to je."

Byl v hrozných rozpacích, když ho Glód vzal do náruče, stiskl ho a zakřepčil dřeváky. Podobné pozemské výlevy vždy šokovaly bytost z míst, kde by něco tak výstředního jako podat někomu ruku nikoho ani nenapadlo. Snažil se vymanit a Ratiniera přitom neurazit:

"Prosím vás, přece o nic nejde, učedníkovi chemie v prvním ročníku to trvalo pár minut!"

"Pár minut! Víš, Hmoto, u nás je to za práci za celej život, když jeden dělá dřeváky …"

Běžel brašnu ukrýt do truhly, přikryl ji starými hadry. Jen co bude Hmota pryč, najde si jinou skrýš. Může lemounovi klidně věřit, ale co kdyby se od něj mohl nadít, že si to rozmyslí a poklad mu zase vezme?

Všechna zelenina v hrnci se vařila na sporáku, který musel Ratinier zapálit ve dvě hodiny ráno. Hmota mlsně odklopil pokličku a naklonil se nad nádobu.

"Co to děláš?" namíchl se Glód.

"Čichám …"

"Dej tu pukličku zpátky! Takovýho něco sem jakživ neviděl, takhle bejt divej po polívce! Sedni si na místo, jinak nebude v životě hotová, když jí budeš co chvíli pouštět luft na záda!"

Hmota si zase sedl, znovu se usmál, divže si neroztrhl tváře. Stačil nepatrný podnět, a už si opakoval lekci usmívání.

"Postupným analyzováním jsme si s polévkou poradili, Glóde. Studovali jsme také každičké vaše slovo, abychom z nich extrahovali prapodstatu vaší psychologie, mimochodem nesmírně složité. Vyvodili jsme z toho, že ta polévka nese jméno radost."

"Takže vona už nejni votrávená," rýpl Ratinier, "nejni nebezpečná?"

"26 % z nás si myslelo, že představuje riziko úpadku. 74 % zbývajících soudilo, že chvíle radosti za to stojí."

"To říkám v jednom kuse!"

Hmota se sklonil před takovou velikostí v prostotě, pokračoval:

"Díky vám, anebo kvůli vám, Glóde, se na Oxu šíří pojem radosti. Je to významná událost, převrat. Proto také zkušebně pracujeme s úsměvem, neboť úsměv je vnějším projevem radosti. Pozor! Celý experiment pozorně sledujeme. Dokonce i zastánci zelňačky uznávají, že má destruktivní vliv, protože působí ochabnutí energie. Bude se podávat pouze na předpis při svátcích a výročích. Její cena tkví v tom, že potěšení z ní je tak vzácné, jak prohlásili naši vědci."

"Vyřiď jim ode mě, že si asi namáhali makovici míň, než když jim jde o rychlost vašich talířů. To teda na něco přišli!" zasmál se zase Glód.

Zapálil si cigaretu ze svého obvyklého tabáčku, chovaného v gumovém váčku zdobeném včelou, ochrannou značkou pro druh Francouzský výběr, a poznamenal:

"Třebas je to jen na předpis, pověz mi, prosím tě, jak chceš podělit těch tvejch deset tisíc škemralů bandaskou polívky jednou za uherskej rok?"

Hmota odložil úsměv, který měl výdrž, až to nebylo hezké, a vážně prohlásil:

"Tento základní problém budeme muset samozřejmě rovněž vyřešit. Tím spíše, Glóde, že za několik měsíců už Oxo nebude od Země dvaadvacet miliónů kilometrů, ale dvě stě třicet osm, a nebudu už vás moci navštěvovat a nepřetáhnout přitom dovolenou. Oxo je anonymní asteroid, jehož existence je založena na tom, že se skrývá za většími planetami, aby nebylo zpozorováno a katalogizováno. V tom je tajemství poklidu na Oxu. Když se tedy my vzdálíme, rozumí se samo sebou, že vy se budete muset přiblížit."

"Kdo my, Země?"

"Ne, vy. Vy. Vy, Glód Ratinier."

"Jak to já? Co sem proved?"

"Musíte přijít k nám, protože umíte pěstovat zelí, zelí, zelíčko zelený a umíte dělat polévku."

Výsledkem toho nečekaného pozvání bylo, že se Glód bušil do stehen a rozhoupal se v židli, tak, až málem přepadl na roury od sporáku.

"To je pošuk!" kvičel, "to je pošuk!"

Hmota byl tak dotčen, že si popletl jazyky, zahudral cosi důrazně, uvědomil si omyl a text přeložil:

"Nejsem pošuk! Myslící výbor můj návrh prostudoval a v podstatě ho přijal. Oxo má kyslík, můžete tam žít …"

Nedbale dořekl:

" ... můžete tam žít do věku dvou set let, Glóde, bez nemocí a neduhů. Až budete na Oxu, Glóde, bude vám zbývat ještě sto třicet let života místo deseti zdejších, kdybyste měl kliku. Snad to stojí za úvahu, místo co byste vřískal jako děcko: To je pošuk! To je pošuk!"

Ratinier se zas klidně uvelebil na židli, utřel si oči, vyzunkl sklenici, aby se vzpamatoval, pak zavrtěl hlavou:

"Tak to ne, Hmoto. Váš životní styl tam nahoře mě ani drobet neláká. Neumím si těch sto třicet let představit bez pití, bez tabáku, jednu pilulku ráno, cucací pastilku večer. Radši budu pět deset let chodit od sklepa, v kterým mám chládek, k zahradě, která je docela pěkná. Na rovinku, kamaráde, na rovinku! Já to nedoklepal až do tohodle věku, abych byl odsouzenej na sto třicet roků nucenejch prací, dyť sem v životě neudělal nic zlýho, akorát že sem opisoval od velkýho Louise Quatresousa."

Hmota tu temnou narážku přešel a rozvinul své argumenty. Na tomto jednání záviselo jeho přijetí do Myslícího výboru.

"Vaše první námitka neobstojí. Eskadra kosmických lodí složí na Oxu tolik vína a tabáku, kolik můžete za svůj předlouhý život vypít a vykouřit. U nás jsou dokonalé podmínky skladování. Vaše vínko nechytí žádný vinný květ, nebude v něm ani sedlinka, za to vám ručím! Ani druhá námitka není valná. Když budete pěstovat zelí, můžete samozřejmě pěstovat i to ostatní, můžete na Oxu rekonstruovat svou zahrádku. Na Oxu je mírné klima, pro pěstování všeho možného co možná příznivé."

To vše Glóda nezviklalo:

"Tohlencto ti nakukali ti tvoji šaškové vědátoři – my jim tady pro legraci říkáme technokrati! Já nezapomněl žes mi povídal, že u vás nejni žádnej rostlinnej život, kamarádíčku. Nepleť si mě s Amélií Poulangeardovou, která má v palici vymetýno. Jen mi ukaž vzorek vaší země! Nebo půdy, jestli myslíš, dyť vlastně země je určitě jen na Zemi!"

"Pamatoval jsem na to," prohlásil Hmota a vytáhl z kapsy kousek pórovitého šedého kamene, podobného tvárnici. Ratinier ho vzal do ruky a rozesmál se:

"Jo tohle, tahleta pemza? Teď už je mi docela jasný, proč vám na polích rostou akorát dlažky!"

Hmota ve zmatku vyrazil:

"Ono to není ono, Glóde?"

Ratinier soucitně potřásl hlavou:

"To je na nic! Nebudu si z- tebe dělat šprťouchlata, ty přece za to nemůžeš, ale vysít na tomhle zelí, to je jako vysít ho na dlažbě! Když sis tohle vyšpekuloval, tos byl někde ve hvězdách, Hmoto jeden nešťastná, a že to akorát sedí! Nech plavat celej ten nápad, že bys mě poslal na dlouhý prázdniny tam k vám, brachu!"

Politické kombinace se Hmotovi rázem zbortily. Glód se ustrnul nad jeho rozčarováním:

"Co naděláš, hochu! Nemůžeš za to! Budete si dál při vašich svátkách a výročích dopřávat pilulky, a co?"

Hmota přemýšlel, ani ho už nenapadlo nazdařbůh se usmívat, jako když pes vyje na měsíc. Náhle popadl krabičku se světýlky, kterou měl přes rameno, položil ji na voskované plátno a nasměroval do úhlů, které mu připadly náležité.

"Dovolíte, Glóde? Musím volat na Oxo."

"Ale klidně, a pozdravuj je od Glóda."

"To jistě."Světélka začala pomrkávat a Hmota, který čile pracoval se stiskátky, je hned rozjasňoval, hned tlumil, dal jim zavířit i zajiskřit. Sakra, že ale mají řečí, pomyslil si Glód, asi jim to funguje líp než naše spoje. Zdálo se mu, že během hovoru tvář Hmoty nabývá své obvyklé zdravé barvy obohaceného uranu a pěnového polystyrénu. Oxan konečně zmáčkl knoflík, krabička zhasla a mimozemšťan si ji přidělal k pasu.

"Tak co?" řekl Ratinier, "seřvali tě?"

Hmota se chvíli snaživě usmíval a pak vynesl eso:

"Už se to zařizuje, Glóde!"

"Řekli ti, že do toho kamene nadělají nebozezem dírky, aby se tam daly našroubovat kořínky párátek?"

"Ne. Když zelí potřebuje půdu, bude půda."

"A kdepak ji vezmeš, ty chytrej?"

"Na Zemi."

Ratinier se zachechtal, změřil si společníka trošku soucitně:

"Na Zemi! To ti nějakou chvilku zabere, než v tom svým talíři, velkým jak rukavička, odtáhneš nahoru tolik, aby z toho byla zahrada! Na to ti nevystačí ani těch dvě stě let!"

"Mýlíte se, Glóde. V této chvíli se začíná stavět supertalíř, aby k nám odvezl nějaké vaše pole."

"Pole!"

"Proč ne? Jakou by mělo podle vás mít rozlohu?"

Ratinier se nechal vtáhnout do hry, neměl ale v krvi elektroniku, a tak počítal pomalu na prstech:

"To bysme měli ... Na sklizeň zelí a zeleniny k tomu ... pro deset tisíc chlapů, který budou zelňačku jíst než třikrát čtyřikrát do roka ... můžeš vystačit se čtverečním metrem na hlavu …"

"Tedy deset tisíc čtverečních metrů."

"Myslíš, že bys v tom tvým stroji moh odvízt hektar?" představil si Ratinier užasle.

"Jistě. Víc, bude-li třeba, na několikrát. Když je v pořádku technika, jde všechno."

Glód bouchl pěstí do dlaně a zařehtal se:

"Tak to byste mohli odnýst pole starýho Mulota! To je dobrá půda a on je starej mizera. Ten by se ksichtil, že už na poli nemá pole! Už ho vidím, jak si nabije hubu ve velký díře! To by bylo k popukání!"

Pokrčil rameny, vrátil se do skutečnosti:

"Ale ten obrovitej talíř všichni uviděj! Ten se nebude moct schovat jako to tvý prdítko!"

"Námitka se zamítá. Uspíme všechny obyvatele osady, zatemníme nejbližší okolí včetně cest. Tak co, líbilo by se vám namíchnout starýho Mulota?"

"To jo! Neřád jeden, desetkrát jsem u něj byl a nenabíd mi ani půl sklenky! To mu mám za zlý! Pěkně mi leží v žaludku ta trocha červenýho, co mi jakživ nenalil!"

Hmota ho usadil:

"To tedy máte smůlu, Glóde! Starej Mulot si nechá pole, jako si nechal své víno."

"A proč, ksakru? Jestli mu to pole můžeš vzít, i když je to neslýchaný, tak mu ho lohnout musíš! Trefí ho z toho šlak, upíra starýho!"

"Nebude proč. Jestli s tím polem nepoletíte vy, zůstane, kde je."

Glód v rozčilení bouchal do stolu:

"A máme to, už zas začíná, von je tím posedlej! Jestli máš něco v kedlubně, eště k tomu nemusíš mít dost páry! Já tam k tobě nepoletím! A už vůbec ne obdělávat hektar půdy, když mám tak akorát dost co dělat se zahradou, co má pět set metrů!"

"Ale veškerou potřebnou pomoc byste měl k ruce!"

"Ne a ne! Rozzlobíš mě, Hmoto, jestli budeš dotírat jak veš! Jestli si myslíš, že odejdu ze svýho domu, že opustím chudáka Kastli, svýho nejlepšího kamaráda, kterej mi jaktěživo neublížil, třebas utěšoval Francinu, když sem s Francinou nemoh líhat sám, poněvač sem byl v lágru, jestli si tohle teda myslíš, tak seš tak cvoklej, že zasloužíš svázat povříslem!"

Všecek se chvěl, nalil si sklenici a bez nadechnutí ji do sebe obrátil. Hmota neztratil hlavu, dokonce se nebál znovu na Ratiniera pokusně vytasit úsměv jako vrata od stodoly:

"Pan Chérasse může letět s vámi, v tom nevidíme žádnou překážku, protože se nemůžete rozmnožovat."

Pošetilá představa jakékoliv rozmnožovací činnosti mezi Kastlí a jím Glóda rozveselila:

"To bysme teda nemohli, i kdybysme chtěli."

"Jen to by totiž bylo na závadu …"

"A Robin? Mám tu snad nechat kocoura jako kůl v plotě, chudáka sešlýho věkem? Mám ho snad nechat pojít samotinkýho, ani ho nepohladit, nechat ho tu za pastvu havranům? To bych ale musel bejt pěknej neřád, Hmoto! Tohle kdybych udělal, nemoh bych se holit a neplivnout si přitom v zrcadle do ksichtu!"

Hmota vzdychl, hotov ke všem ústupkům:

"Hrozí mu smrt?"

"Má třináct roků. Hrozí mu, že čtrnáctýho se nedožije."

"Na Oxu nikdy nebyl kocour. Ale protože je sám, můžete ho tam vzít, není nebezpečí, že by měl mladé. A zemře až ve dvou stech letech, jako vy a já. Ten by souhlasil hned!"

"Jo, ale on nejni než zvíře!" uťal mu Glód řeč a ironicky pokračoval: "A co slanina na špíčky, Hmoto, aha? To budeš muset vzít na cesty taky prasata!"

"Ne, ale tolik beček slaniny, kolik bude potřeba."

Glód to unaveně vzdal:

"Seš jak štěnice. Jako ženská, máš odpověď na všecko."

Šel ochutnat polévku a pochmurně pokýval hlavou:

"Bude hotová. To mě teda podrž, kvůli něčemu takovýmu, kvůli vobyčejný selský polívce jste celý pryč a ty do mě vrtáš a vrtáš! A já bych měl na takovejhle spolek primitývů koukat zblízka, tůhle! Že my sme vůbec s Kastlí tenkrát večer pšoukali, radši všechno jiný než přilákat tě tím jak mouchu na hnůj!"

Hmota v pohoršení hbitě polkl svůj nevinný úsměv. Oxan posmutněle zašeptal:

"Víte, Glóde, co jste zrovna řekl?"

"Aby ne."

"To jste neměl. Protože ... protože já vás mám docela rád, Glóde. Třebas mi to na Oxu vyčítají, třebas mi pořád říkají, že to patří k neužitečným věcem. Že mít rád lidi je neštěstí."

"To že ti ty tvoji divoši říkají?" pobouřil se Glód.

"Ano."

"Heršoft, dobře dělám, že sem s nima vopatrnej, dyť to nemá kouska srdce! Hmoto, já tě mám taky docela rád a vůbec se za to nestydím!"

Vesmírná bytost se rozzářila:

"Vy mě opravdu máte taky docela rád, Glóde?"

"Jo, i když se musím dost snažit, abych se shodl s takovým náfukou, co se se mnou ani nenapije!"

Hmota uneseně a hrdinsky skočil rovnýma nohama do vody, do vody barvy bourbonského červeného:

"Sakra, Glóde, nalijte mi sklenici!"

"Moment! Pochop, takovej ochtlík, to nejni jen to vínko, ale taky přátelství! Přátelství, to je to, co sme si teďko řekli, že sme zajedno ve všem všudy!"

"Tím spíš! Glóde, nalij mi sklenici, ať si připijem! Ať je mi třebas z toho špatně!"

Glód odtáhl láhev, aby se jí Oxan nezmocnil, už se totiž neovládal:

"Kš, kš! Nešahat! Nejseš na to zvyklej, co kdyby tě to sklátilo jako Biolit. Nejdřív sněz polívku, abys měl nějakej základ, pak dostaneš kapánek líznout. Pro začátek jenom líznout. Dej na zkušenýho člověka a nedopadneš jako ty bulíci, horší než blázni vod přírody, co z hospody udělají kůlničku na dříví, protože nesnesou pití."

"Poslechnu vás, Glóde, protože mě máte docela rád."

Ratinier dal škvařit slaninu a stydlivě bručel:

"Víš, tohlencto se taky neříká."

"Jak se to tedy ví?"

"Protože je to člověku jasný, protože to uhádne. Kdybych najednou Kastli vykládal, že ho mám docela rád, měl by mě za šotouška. A já jeho taky, kdyby mi takhle lez do prdele. To těm vašim hlaváčům taky ani neříkej. Tohle si musíš nechat někde v koutku sám pro sebe. To máš jako s kytkama. Mám před barákem květináče s maceškama, mám tam řeřichy, petúnyje. Rád k nim přičuchnu, ale proč bysem to měl rozkřikovat? Mně stačí, že vonějí. Chápeš to?"

"Ano …"

"Tak dobře, a přestaň mě míchat s tím, že mě pošleš k Měsíci jako družici, já to nesnáším. A teď se nadlábnem! Hopla!"

Dal oběma na stůl zelňačku, která hýbala celou hvězdou, zpochybňovala její zřízení, to vše dvacet dva milióny kilometrů od Gourdiflots, třebaže bráno leteckou cestou. Hmota jedl polévku čím dál hltavěji, aby se spolehlivě nabažil okamžiku radosti, kterou sám importoval k uspokojení 74 % svých spoluobčanů, poněkud přejedených přírodními výtažky z tantalu a ythria, které se zapíjejí posilujícím roztokem derivátů praseodymu a dalších příměsí, jež se v kuchyni dnešního Savarina arci nevyskytnou. Zvedl mísu s polévkou ke rtům a vyčichal její vůni až do poslední kapky. Načež se spokojeně usmál a Glód na znamení radosti říhl. Hmota slíbil, že časem začne říhat taky.

"To nemusíš," vzpíral se Ratinier, "v lepší společnosti se to prej nesluší. Eště bzdít jak bejk, akorát to ti ke vzdělání chybí!"

Hbitě se chopil láhve. Hmota stejně neohroženě uchopil jednu z těch dvou sklenic, které Glód neustále stavěl na voskované plátno v zajetí starobylých zvyků:

"A co já, Glóde, co já?"

Ratinier si přežvýkl kníry, jako že má starost:

"Nevím, jestli dělám dobře. Vzpomeň si, jaks na začátku remcal, že by tě to dočista zabilo …"

"Řek ste mi, abych to vozkusil, jestli mám ctižádost. A já ji mám, a jakou! Voni mě pěkně ponížili, když mě třikrát vylili ze zkoušek na řidičák na ty jejich předpotopní talíře, o nic modernější než vaše vozítka De Dion-Bouton! Nalívejte, Glóde!"

Glód ne bez obav nalíval a dával pozor, aby se mu neutrhla ruka.

"Připijem si!" prohlásil Hmota halasně.

Připil Glódovi, polkl polovic z té půlsklínky, kterou mu Glód naservíroval.

"Tak co?" ptal se Bourboňan nervózně.

Oxan mu gestem naznačil, že musí vyčkat výsledek akce. Už předtím nevypadal nijak zdravě, nyní zbledl, pak zrudl, než se mu opět vrátila původní barva. Jako vědecký typ a úzkostlivý člověk si chvíli nato po celém těle přejel jakýmsi radiestezickým kyvadélkem, které trošku škytavě vysílalo zářivý sírový bod. Pak svůj aparátek na morseovku vypnul a nadšeně řekl:

"Je to dobré, nezčervenalo to. Je to neškodné."

Glód si řekl, že strážmistr Coussinet nepřišel na nic nového se svými balónky, které deptají pracující vrstvy kantonu. Se zájmem se vyptával:

"Je to neškodný, to my víme, ale co říkáš na chuť?"

"Zdá se, že se to dobře hodí k zelňačce …"

"Jak dva dřeváky do páru! Troufnem si eště slzičku?"

"Troufnem!"

Hmota vypil ještě půl sklínky vína, čímž jeho mladá zkušenost postoupila na úroveň sklenky celé. Přemýšlel, s rukou na tom, co měli místo žaludku mimozemšťané z Oxa, asteroidu skromného rodu, zapomenutého vzadu napravo ve ztracené galaxii: Dopídil se přesvědčení, že Myslící výbor je co do počtu nadměrný. Že všech pět nemyslitelů se musí sklonit před tím, kdo vynalezl nejen zelňačku, ale radost ze života. Že se zkrátka v blízké budoucnosti sám bohatě postará o výkon moci, kterou je absurdní nadále tříštit.zeli110.jpg (24162 bytes)

Vypravil ze sebe:

"Glóde, tam u mě jsou ve vládě samý jelita. Budu vládnout místo nich sám samojedinej, nakopám je do zadků. Glóde, slyšíš? Co ty na to?"

"Co já na to? Ze seš po jediný sklenici jak slíva, že bys měl odletět, než bude pozdě."

"Nikdo mě nemá rád!" vykřikl Hmota a rozvzlykal se do dlaní, zhroucen na voskované plátno.

"Ale to víš, že tě mám rád," bručel Glód roztrpčeně a vlekl ho k chlévu, jak se dalo.

"Musíš mi dát hubičku!" lkal Hmota, když už půlkou půlky seděl na sedadle svého talíře.

"Nezapomeň si bandasku," vrčel Glód a uložil ji vedle Oxana.

Rychle se s lupnutím přilepila na stěnu.

"Dej mi hubičku!" znovu zaprosil Hmota.

Glód ho vztekle políbil a pak sám prudce přibouchl dveře vesmírného stroje.

Hmota mu ještě věnoval široký opilecký úsměv, načež spustil něco, co mělo být zpětný chod talíře.

Vesmírná loď nedbala na dokořán otevřená vrata chléva a za strašného rámusu borcených prken vyrazila opačným směrem. Prkna byla naštěstí prožraná červotočem.

Sotva byl Hmota na obloze, upravil dráhu letu a jako obvykle zamířil k Moulins. Přesto dlouhé hodiny bloudil kosmem, spletl si hvězdu a s velkou bravurou nakonec přistál na Yoldii, obývané zabedněnci, kteří ho čtrnáct dní drželi v zajetí.

Byl osvobozen výměnou za značné výkupné v podobě vzácných minerálních solí, a pět bádajících myslitelů z řídícího výboru planety Oxa, třebaže se s větším či menším úspěchem o to pokoušeli, ne a ne se tomu usmát.

pred.gif (3632 bytes)  obsah.gif (2538 bytes) dalsi.gif (2376 bytes)