11. KAPITOLA

"No jo, chlapče, tohos mě klidně moh ušetřit, nemusels mi mou nebožku vzkřišovat. Já z toho měl plno malérů a dokonce, jak povídám, trápení."

"To jsem nemohl tušit, Glóde …"

"Nemusíte se toho ani dotknout. Když s vámi budu chtít mluvit, rozsvítí se, to je všechno. Myslící výbor si teď přeje, abych vás mohl zastihnout kdykoliv."

Glódem to škublo:

"Krabičku neuvidí. Bude pro něj neviditelná a příjem nastane, až bude Kastle mimo. Je nastavena pouze na vaše osobní vlny."

Ratinier uznale hvízdl:

"Nejste tam u vás špatný mechanici …"

"Říkal …"

"Nezkusíš to dneska?"

Hmota neodpověděl na návrhy zaníceného stoupence a hlasatele víry. Glód si bručel, když škrábal brambory:

Zvedl brašnu, kterou při příchodu odložil na zem, položil ji na stůl. Glód do brašny vnořil ruku, když k tomu byl skoro vyzván, a vytáhl ji zpátky plnou napoleonských zlaťáků.

Vykoktal:

"Hmoto, ale … ale ... tam je toho za milióny! Slyšíš, za milióny!"

"Možná toho tam je za milijóny. Každopádně je to vaše."

"Moje? Tohle všechno?"

"Tohle všechno. Co bych podle vás s tím kovem dělal? Těšilo vás ho mít, tak tady to je."

"Díky vám, anebo kvůli vám, Glóde, se na Oxu šíří pojem radosti. Je to významná událost, převrat. Proto také zkušebně pracujeme s úsměvem, neboť úsměv je vnějším projevem radosti. Pozor! Celý experiment pozorně sledujeme. Dokonce i zastánci zelňačky uznávají, že má destruktivní vliv, protože působí ochabnutí energie. Bude se podávat pouze na předpis při svátcích a výročích. Její cena tkví v tom, že potěšení z ní je tak vzácné, jak prohlásili naši vědci."

"Vyřiď jim ode mě, že si asi namáhali makovici míň, než když jim jde o rychlost vašich talířů. To teda na něco přišli!" zasmál se zase Glód.

Zapálil si cigaretu ze svého obvyklého tabáčku, chovaného v gumovém váčku zdobeném včelou, ochrannou značkou pro druh Francouzský výběr, a poznamenal:

"Třebas je to jen na předpis, pověz mi, prosím tě, jak chceš podělit těch tvejch deset tisíc škemralů bandaskou polívky jednou za uherskej rok?"

"Tento základní problém budeme muset samozřejmě rovněž vyřešit. Tím spíše, Glóde, že za několik měsíců už Oxo nebude od Země dvaadvacet miliónů kilometrů, ale dvě stě třicet osm, a nebudu už vás moci navštěvovat a nepřetáhnout přitom dovolenou. Oxo je anonymní asteroid, jehož existence je založena na tom, že se skrývá za většími planetami, aby nebylo zpozorováno a katalogizováno. V tom je tajemství poklidu na Oxu. Když se tedy my vzdálíme, rozumí se samo sebou, že vy se budete muset přiblížit."

"Kdo my, Země?"

"Ne, vy. Vy. Vy, Glód Ratinier."

"Jak to já? Co sem proved?"

"Tak to ne, Hmoto. Váš životní styl tam nahoře mě ani drobet neláká. Neumím si těch sto třicet let představit bez pití, bez tabáku, jednu pilulku ráno, cucací pastilku večer. Radši budu pět deset let chodit od sklepa, v kterým mám chládek, k zahradě, která je docela pěkná. Na rovinku, kamaráde, na rovinku! Já to nedoklepal až do tohodle věku, abych byl odsouzenej na sto třicet roků nucenejch prací, dyť sem v životě neudělal nic zlýho, akorát že sem opisoval od velkýho Louise Quatresousa."

Hmota tu temnou narážku přešel a rozvinul své argumenty. Na tomto jednání záviselo jeho přijetí do Myslícího výboru.

"Vaše první námitka neobstojí. Eskadra kosmických lodí složí na Oxu tolik vína a tabáku, kolik můžete za svůj předlouhý život vypít a vykouřit. U nás jsou dokonalé podmínky skladování. Vaše vínko nechytí žádný vinný květ, nebude v něm ani sedlinka, za to vám ručím! Ani druhá námitka není valná. Když budete pěstovat zelí, můžete samozřejmě pěstovat i to ostatní, můžete na Oxu rekonstruovat svou zahrádku. Na Oxu je mírné klima, pro pěstování všeho možného co možná příznivé."

To vše Glóda nezviklalo:

"Tohlencto ti nakukali ti tvoji šaškové vědátoři – my jim tady pro legraci říkáme technokrati! Já nezapomněl žes mi povídal, že u vás nejni žádnej rostlinnej život, kamarádíčku. Nepleť si mě s Amélií Poulangeardovou, která má v palici vymetýno. Jen mi ukaž vzorek vaší země! Nebo půdy, jestli myslíš, dyť vlastně země je určitě jen na Zemi!"

"Pamatoval jsem na to," prohlásil Hmota a vytáhl z kapsy kousek pórovitého šedého kamene, podobného tvárnici. Ratinier ho vzal do ruky a rozesmál se:

"Jo tohle, tahleta pemza? Teď už je mi docela jasný, proč vám na polích rostou akorát dlažky!"

Hmota ve zmatku vyrazil:

"Ono to není ono, Glóde?"

Ratinier soucitně potřásl hlavou:

"Co naděláš, hochu! Nemůžeš za to! Budete si dál při vašich svátkách a výročích dopřávat pilulky, a co?"

Hmota přemýšlel, ani ho už nenapadlo nazdařbůh se usmívat, jako když pes vyje na měsíc. Náhle popadl krabičku se světýlky, kterou měl přes rameno, položil ji na voskované plátno a nasměroval do úhlů, které mu připadly náležité.

"Dovolíte, Glóde? Musím volat na Oxo."

"To jistě."Světélka začala pomrkávat a Hmota, který čile pracoval se stiskátky, je hned rozjasňoval, hned tlumil, dal jim zavířit i zajiskřit. Sakra, že ale mají řečí, pomyslil si Glód, asi jim to funguje líp než naše spoje. Zdálo se mu, že během hovoru tvář Hmoty nabývá své obvyklé zdravé barvy obohaceného uranu a pěnového polystyrénu. Oxan konečně zmáčkl knoflík, krabička zhasla a mimozemšťan si ji přidělal k pasu.

"Ne. Když zelí potřebuje půdu, bude půda."

"A kdepak ji vezmeš, ty chytrej?"

"Na Zemi."

"Na Zemi! To ti nějakou chvilku zabere, než v tom svým talíři, velkým jak rukavička, odtáhneš nahoru tolik, aby z toho byla zahrada! Na to ti nevystačí ani těch dvě stě let!"

"Mýlíte se, Glóde. V této chvíli se začíná stavět supertalíř, aby k nám odvezl nějaké vaše pole."

"Pole!"

Ratinier se nechal vtáhnout do hry, neměl ale v krvi elektroniku, a tak počítal pomalu na prstech:

"To bysme měli ... Na sklizeň zelí a zeleniny k tomu ... pro deset tisíc chlapů, který budou zelňačku jíst než třikrát čtyřikrát do roka ... můžeš vystačit se čtverečním metrem na hlavu …"

"To jo! Neřád jeden, desetkrát jsem u něj byl a nenabíd mi ani půl sklenky! To mu mám za zlý! Pěkně mi leží v žaludku ta trocha červenýho, co mi jakživ nenalil!"

Hmota ho usadil:

"A proč, ksakru? Jestli mu to pole můžeš vzít, i když je to neslýchaný, tak mu ho lohnout musíš! Trefí ho z toho šlak, upíra starýho!"

"Ne a ne! Rozzlobíš mě, Hmoto, jestli budeš dotírat jak veš! Jestli si myslíš, že odejdu ze svýho domu, že opustím chudáka Kastli, svýho nejlepšího kamaráda, kterej mi jaktěživo neublížil, třebas utěšoval Francinu, když sem s Francinou nemoh líhat sám, poněvač sem byl v lágru, jestli si tohle teda myslíš, tak seš tak cvoklej, že zasloužíš svázat povříslem!"

"A Robin? Mám tu snad nechat kocoura jako kůl v plotě, chudáka sešlýho věkem? Mám ho snad nechat pojít samotinkýho, ani ho nepohladit, nechat ho tu za pastvu havranům? To bych ale musel bejt pěknej neřád, Hmoto! Tohle kdybych udělal, nemoh bych se holit a neplivnout si přitom v zrcadle do ksichtu!"

Hmota vzdychl, hotov ke všem ústupkům:

"Hrozí mu smrt?"

"Na Oxu nikdy nebyl kocour. Ale protože je sám, můžete ho tam vzít, není nebezpečí, že by měl mladé. A zemře až ve dvou stech letech, jako vy a já. Ten by souhlasil hned!"

"Víte, Glóde, co jste zrovna řekl?"

"Aby ne."

"To že ti ty tvoji divoši říkají?" pobouřil se Glód.

"Ano."

"Heršoft, dobře dělám, že sem s nima vopatrnej, dyť to nemá kouska srdce! Hmoto, já tě mám taky docela rád a vůbec se za to nestydím!"

"Jo, i když se musím dost snažit, abych se shodl s takovým náfukou, co se se mnou ani nenapije!"

Hmota uneseně a hrdinsky skočil rovnýma nohama do vody, do vody barvy bourbonského červeného:

"Sakra, Glóde, nalijte mi sklenici!"

Glód odtáhl láhev, aby se jí Oxan nezmocnil, už se totiž neovládal:

"Kš, kš! Nešahat! Nejseš na to zvyklej, co kdyby tě to sklátilo jako Biolit. Nejdřív sněz polívku, abys měl nějakej základ, pak dostaneš kapánek líznout. Pro začátek jenom líznout. Dej na zkušenýho člověka a nedopadneš jako ty bulíci, horší než blázni vod přírody, co z hospody udělají kůlničku na dříví, protože nesnesou pití."

"Víš, tohlencto se taky neříká."

"Jak se to tedy ví?"

"Protože je to člověku jasný, protože to uhádne. Kdybych najednou Kastli vykládal, že ho mám docela rád, měl by mě za šotouška. A já jeho taky, kdyby mi takhle lez do prdele. To těm vašim hlaváčům taky ani neříkej. Tohle si musíš nechat někde v koutku sám pro sebe. To máš jako s kytkama. Mám před barákem květináče s maceškama, mám tam řeřichy, petúnyje. Rád k nim přičuchnu, ale proč bysem to měl rozkřikovat? Mně stačí, že vonějí. Chápeš to?"

"Ano …"

"Tak dobře, a přestaň mě míchat s tím, že mě pošleš k Měsíci jako družici, já to nesnáším. A teď se nadlábnem! Hopla!"

Dal oběma na stůl zelňačku, která hýbala celou hvězdou, zpochybňovala její zřízení, to vše dvacet dva milióny kilometrů od Gourdiflots, třebaže bráno leteckou cestou. Hmota jedl polévku čím dál hltavěji, aby se spolehlivě nabažil okamžiku radosti, kterou sám importoval k uspokojení 74 % svých spoluobčanů, poněkud přejedených přírodními výtažky z tantalu a ythria, které se zapíjejí posilujícím roztokem derivátů praseodymu a dalších příměsí, jež se v kuchyni dnešního Savarina arci nevyskytnou. Zvedl mísu s polévkou ke rtům a vyčichal její vůni až do poslední kapky. Načež se spokojeně usmál a Glód na znamení radosti říhl. Hmota slíbil, že časem začne říhat taky.

Hbitě se chopil láhve. Hmota stejně neohroženě uchopil jednu z těch dvou sklenic, které Glód neustále stavěl na voskované plátno v zajetí starobylých zvyků:

"A co já, Glóde, co já?"

"Řek ste mi, abych to vozkusil, jestli mám ctižádost. A já ji mám, a jakou! Voni mě pěkně ponížili, když mě třikrát vylili ze zkoušek na řidičák na ty jejich předpotopní talíře, o nic modernější než vaše vozítka De Dion-Bouton! Nalívejte, Glóde!"

Glód ne bez obav nalíval a dával pozor, aby se mu neutrhla ruka.

Připil Glódovi, polkl polovic z té půlsklínky, kterou mu Glód naservíroval.

Glód si řekl, že strážmistr Coussinet nepřišel na nic nového se svými balónky, které deptají pracující vrstvy kantonu. Se zájmem se vyptával:

"Jak dva dřeváky do páru! Troufnem si eště slzičku?"

"Troufnem!"

Hmota vypil ještě půl sklínky vína, čímž jeho mladá zkušenost postoupila na úroveň sklenky celé. Přemýšlel, s rukou na tom, co měli místo žaludku mimozemšťané z Oxa, asteroidu skromného rodu, zapomenutého vzadu napravo ve ztracené galaxii: Dopídil se přesvědčení, že Myslící výbor je co do počtu nadměrný. Že všech pět nemyslitelů se musí sklonit před tím, kdo vynalezl nejen zelňačku, ale radost ze života. Že se zkrátka v blízké budoucnosti sám bohatě postará o výkon moci, kterou je absurdní nadále tříštit.

Vypravil ze sebe:

Vesmírná loď nedbala na dokořán otevřená vrata chléva a za strašného rámusu borcených prken vyrazila opačným směrem. Prkna byla naštěstí prožraná červotočem.

Sotva byl Hmota na obloze, upravil dráhu letu a jako obvykle zamířil k Moulins. Přesto dlouhé hodiny bloudil kosmem, spletl si hvězdu a s velkou bravurou nakonec přistál na Yoldii, obývané zabedněnci, kteří ho čtrnáct dní drželi v zajetí.

Byl osvobozen výměnou za značné výkupné v podobě vzácných minerálních solí, a pět bádajících myslitelů z řídícího výboru planety Oxa, třebaže se s větším či menším úspěchem o to pokoušeli, ne a ne se tomu usmát.