12. KAPITOLA
Glód s Kastlí spolu bok po boku ťapali ze hřbitova v horkém srpnovém slunci, které už jim řádně pralo do čepic. Ratinier na hřbitov nechodil od té doby, co jeho nebožka dělala servírku v restauraci na jednom z hlavních bulvárů, jak mu to sdělila na rubu pohlednice s Eiffelkou. Nemusel jí už nosit muškáty.
Osada Gourdiflots ten den právě pohřbila svého stařešinu, bývalého bojovníka z první světové Blaise Rubiauxe. Schopenhauerovi bez hněvu v srdci trvali na tom, že se účastní obřadu, darovali dokonce věnec, podle ozdobné pásky věnovaný francouzsko-německému usmíření. Van Slembrouckeovi zase jako obyčejně představovali malou udatnou belgickou armádu a Krále rytíře.
V těch nejméně obnošených manšestrových oblecích přešli Glód a Kastle s povzdechem před zavřenou hospodou, vzpomínajíce na někdejší veselé pohřby. Tenkrát lidi dovedli uctít nebožtíka.
"Chudák starej Blaise," mečel Cicisse, "když si pomyslím, že tam brzo pudem za ním a že nemůžem vypít ani sklenku za jeho nesmrtelnou duši, je to pěkná vostuda! Nic mi nepovídej, náboženství je v čudu, strkají nás do země jak šakaly ...!"
"A horempádem! Viděls faráře, jak každejch pět minut kouká na hodinky? Má další pohřeb ve Vaumasu. Dřív to nechal člověka vychutnat, nespolkl půlku požehnání, když posílal nebožtíky na věčnost. Žádnou profesionální zodpovědnost nemá."
"Dyť už nejni vůbec nic, milej zlatej!"
Ratinier zívl. Moc se nevyspal. Zase ho dnes v noci zpracovával Hmota, který ho už dva měsíce volal prostřednictvím své šikovné škatulky. "Povídám ne, tak ne!" křičel Glód do té ďábelské krystalky. "Jaktěživo nepojedu do toho tvýho podělanýho Zapadákova, slyšíš? Jaktěživo!"
Hmota, ten se taky změnil. Kdepak, ne k horšímu! Od své první skleničky neblahé paměti udělal vážný pokrok. S troškou tréninku jich teď vypil pět šest a nemluvil víc z cesty než nezkušený pozemšťan. Jednou vzal dokonce litr červeného na Oxo a kořeni z jeho výboru se usnesli, že to není žádný jed. Hmota ve svém vzestupu pokračoval, začal šňupat. Jednu noc mu padl zrak na Glódovu tabatěr
ku, načež požádal, zda by ji směl použít. Od té doby šňupal jako starý cestář a pět hlavounů z výboru šňupalo jako pět polních hlídačů."Na co myslíš?" zeptal se Kastle.
Ratinier pokrčil rameny. Nemohl se mu svěřit s Hmotovým naléháním.
"Na smrt, starouši. Máme ji na krku jak policajt píšťalku."
"A co naděláš. Musíme tam všichni, zámecký páni, studnaři, dřeváčníci, každej."
Právě že podle Hmoty ne! Podle Hmoty by se dokonce na Oxu daly rekonstruovat jejich domy. Hmota se neobával výdajů.
Mimochodem, výdaje ... Ratinier zašel do Zemědělské banky směnit asi deset z těch dvou tisíc napoleonských zlatých. Nepárali se s tím a odpočítali mu tři tisíce sedm set nových franků, které mu nic neříkaly a které platily stokrát víc než staré, a tím to bylo všechno složitější. S touto neuvěřitelnou sumou šel do Casina objednat víno. Prosím, žádné patoky! Jenom to nejlepší. Bordeauxské, burgundské, a dokonce šampaňské! Velkoryse koupil navíc pár plechovek se sardinkami pro Robina, který den ode dne ztrácel chuť k jídlu. Třeba ho to trochu postaví na nohy.
"Tohleto všecko nemůžu nikdy naprat na kolo!" řekl ustaraně Glód.
"Maličkost!" zvolal vedoucí, "dodám vám to hned po obědě! Ale namoutě, pane Ratinier, vy jste dědil!"
"Člověk má pár šupů stranou ... Radši to probendit, dokud to něco platí, když povážíte ty různý vlády ..."
Stejnou řeč vedl takřka doslova i k Cicissovi, kterým ta nečekaná mana otřásla. Skočili po otvíráku. Ochutnali jednu láhev, druhou, třetí. Chérasse odmítl návrh, aby uťali drápky čtvrté.
"Nemá to cenu, Glóde."
"Proč? Je to to nejlepší, ne?"
"Já neříkám, ale mně to nedělá dobře. Zrovna tak mi chutná moje vínečko z 1'Héraultu. Tobě ne? Pije se líp, má víc šmaku."
"Já už si zrovna říkal to samý. Už mě začíná vzadu brnět makovice, a to při tom mým dvanáctistupňo
vým z Varu nikdy ne.""My tomu určitě nerozumíme, co by za nehet vlezlo, ale poznám, kdy mě to začíná brát."
"Já taky. Říkám si, co do toho dávají, aby to mohlo stát dva tisíce kulí, i víc."
"Určitě je to pančovaný, jestli chceš co vědět."
Dodávka zůstala ve sklepě a prostě na ni zapomněli. Ratinier odjakživa kouřil balíček tabáku denně a nemohl by přece vyhulit dva, ničit si zdraví jen proto, že zbohatl! Nekoupí si nový oblek, když má dva, ve kterých se klidně dá jít mezi lidi! Nezahodí kolo, když pořád u
hání jako vítr! Má radši dobré maso z vlastního prasete než ty jejich bifteky. Povlečení má, a prádla, včetně rubáše, až do smrti!Peníze, aspoň v jeho věku, nejenže nepůsobí štěstí, ale k ničemu moc nejsou. Vždycky měl dost, aby si mohl dopřát litřík, a třeba dva, a dobrého, nemusel polykat aspirin, když se napil. Radši pošle složenku Francině, na napoleony už nesáhne.
Šli krok za krokem, ruce za zády.
"Ani sme nebyli na hrobu Francině," upozornil Cicisse. Zrovna se to hodilo …"
"Kvůli tomu, co tam po desíti rokách je!" opáčil lehkomyslně Glód.
"Jeden neví ... Ty aspoň budeš ležet s ní, až tam za ní půjdeš. A já budu v tom svým koutku dočista sám …"
"Zrovnas říkal, že tam zkrátka musíme jeden jak druhej !"
"To víš že jo, ale tohle sluníčko mi bude scházet, až v tý díře budem," zaševelil Kastle. "Slunce já mám rád."
O kus dál dodal:
"Hele, déšť mi taky moc nevadí."
A ještě dál:
"Vlastně nemám nic ani proti sněhu, když je člověk teple oblečenej."
Museli ustoupit do příkopu, aby auta, která se jedno za druhým vracela ze hřbitova, měla volnou silnici. Ani ta, která měla německou či belgickou značku, se nezastavila a nenaložila je. V Gourdiflots se bez důkazů tvrdilo, že Chérasse a Ratinier mají blechy. Bylo to kruté, ne-li nepravděpodobné. Ale stejně šli radši p
o svých, rozhlíželi se, s návratem nespěchali, když tak šli pospolu, ušklíbli se nad špatně udržovanou zahradou, rozhořčila je vojtěška, která by neuživila ani divokého králíka."Já bych byl pro pernod, až dorazíme," rozhodl se zčistajasna Kastle.
"A proč? Nejni neděle."
"Byl pohřeb, tak jako kdyby byla. Když máme tu smůlu a žijem v kraji bez hospod, a tím pádem už civilizace nejni, co bejvala, musíme vztyčit prapor vzpoury a i tak si na Blaisovu památku vypít nedělní aperitiv!"
"Jo, Blaise," brumlal Glód, "kdyby ty bošáky oddělal, dobře jim tak, to máš jistý. Slyšíš, co dělají za kravál! A když ne oni, tak Belgičani, a tak to běží už od začátku měsíce. Na venkově se pomalu nedá žít. Je z toho město, jak se sem nahrnou lidi z města."
Skutečně, čím byli blíž své stezce, tím víc je ohlušovaly míchající míchačky a bouchání kladiv. Krom toho od zavedení elektřiny jely naplno hi-fi systémy, a mladí Němci a Belgičané, zajedno ve společné lásce k rocku a pop-music, svými decibely klátili trávu na lukách. Navíc zavěsili do vrcholků stromů reproduktory, aby se víra anglických skupin lépe šířila, a Glód s Kastlí žili pod baldachýnem řevu, který jim doporučoval mít odstup, jak říkala Francina, anebo, bez ohledu na věk, milovat se až do úplného zblbnutí.
Zatímco Cicisse neztrácel ani chvilku a tahal vodu ze studny, Ratinier na lavičce hřímal:
"Vlastního slova nejni slyšet!"
"Co to povídáš?" křičel Chérasse.
"Povídám, že jeden druhýho neslyšíme a dědkové, co neslyšejí lautr nic, že mají kliku!"
"Máš pravdu, dem se napít dovnitř."
Kastle nalil pernod, chladný jako místnost, kterou silné zdi chrání před horkem a vřavou světa.
"Pamatuješ na Goubiho," řekl Glód, "na toho blázna z Jaligny?"
"Aby ne. Docela ušel. Byl na tom dokonce líp než Amélie Poulangeardová."
"Pamatuješ, když večer byla bouřka, jak vylez na kopec a bušil tam na plechy z pračky, aby zahnal blesky?"
"To se ví, to si taky pamatuju."
"No tak já si včera večer myslel, že se vrátil. Tamti indiáni bušili do plechů až do půlnoci. Slyšel sem, že prej těma svejma bubínkama a tympánama dělaj to samý, co doktor, když ti prošťouchává uši. Říkají tomu per ušn ... Jó, byly časy, kdy sme měli jedinýho blázna, a teďkon jich je! A taky na tu pračku bušil cvok, teďkon je to hudba ...!"
"To je divný," rozrušil se Chérasse, "já nic neslyšel!"
Nebylo na tom nic překvapujícího, protože Hmota ho odrovnal jako obyčejně jednou dávkou ze své trubičky.
"Jsou noce," vykládal Chérasse, "že spím jak pařez, sám nevím proč. Tak na tvý zdraví, kamaráde; a na Blaise!"
Třeskli sklenicemi, ale odložili je, aniž v nich smočili rty: do dvora vjela dodávka obchodníka s prasaty. Vystoupil Grégoire Troufigne, starosta vesnice, v přiléhavém černém plášti.
"To je Grégoire," řekl Ratinier ustaraně.
"Copak nám chce?" polekal se Cicisse, který choval instinktivní nedůvěru ke všem úřadům, státním i místním.
Troufigne už byl u prahu, žoviální, jako vůči voličům vždycky.
"Tak co, tatíci! Zdravíčko! Špatně vám nejni, holdujete aperitivu, a to eště nemáme ani poledne! Vida, na co padne starobní důchod! Vy zhýralci!"
Bylo mu padesát, barvu měl jako šamotová cihla a díky mimetismu malinká prasečí očka."Jen se napijte s náma," navrhl Kastle, přece jen ve shodě s obyčejem.
"To se ví, že neodmítnu," souhlasil Troufigne a sedl si na nabídnutou židli. "Máme ale dneska pařák! Určitě je vám líp vevnitř než venku!"
"Venku," rýpl Glód, "se nedá vydržet kvůli tomu pekelnýmu rámusu, kterej tropějí cizáci."
"Tak, cizáci," vmísil se Chérasse, "vo kterejch nevíme ani to, co tam u nich doma dělají."
"Ale ty lidi mají doma slušný postavení! Ten Belgičan je učitelem někde u Namuru. A co se Němce tejče, ten jak je tlustej, tak je zazobanej, dyť je to inžinýr. Takovej inžinýr, to nejni žádný hovno u cesty. A povídám vám, že si na markách nesedí! Nechá lidi vydělat. Zedníky, omítkáře, truhláře, chodí to tam do Starejch chlívů průvodem. O daňovejch poplatkách ani nemluvím, to je pro vesnici zlatej důl. Radši mít ve vesnici takovýho než Araby! A to eště, abysme si rozuměli, nejni Arab jako Arab. Pár těch petrolejovejch šejků bych sem klidně vzal, ale ty zas dou jinam, třeba k móři."
Pln lítosti vzdychl. Pomyšlení na přímořská letoviska ho skličovalo.
"Na zdraví, Grégoire!"
"No na vaše, na vaše."
Napili se jako chlapi, kteří vědí, co je žízeň.
Troufigne prohlásil kazatelsky s ukazováčkem namíře
ným ke sklenici:"Je to dobrota."
Kastle kývl, zmaten přesností starostova úsudku, a pak mu zvědavost nedala:
"A co jinak, Grégoire, copak vás sem přivedlo? Doufám, že ne nějaký nepříjemnosti."
Troufigne v náhlé extázi zajásal:
"Kdeže! Budou to spíš dobrý
zprávy.""Ale?" rozzářil se Chérasse.
Ratinier, který žádnou dobrou zprávu nečekal, zůstal na každý pád ve střehu:
"Můžem to slyšet?"
Starosta se zasmál trošku moc hlasitě:
"Počkejte! To je delší povídání, možná to bude chvilku trvat!"
"Ale?" zachmuřil se
Cicisse.Troufigne nasadil vážný, důležitý výraz:
"Vy to možná nevíte, když jste od vesnice tak daleko, ale ty Němci, ty Belgičani, to pro místní finance nejni žádný eldorádo, tudíž, zhruba řečeno, obec strádá."
"Nejni sama ...," myslel Glód nahlas.
"Nepřerušujte mě pořád, jináč tady budem až do večera. Co sme potřebovali, to byla, marná věc, ekonomická expanze."
Grégoire Troufigne bažil po ekonomické expanzi. Vyslovoval ta dvě kouzelná slůvka stejně mlsně, jako když upíjel kvůli obchodu svých dvacet aperitivů za den.
"Francouzským vesnicím se nedostává ekonomická expanze, to za vašeho mládí eště nebylo, tohleto. No a my sme s panem Raymondem du Genétem a obecní radou přišli na to, jak na tu ekonomickou expanzi vyzrát. A navíc na takovou ekonomickou expanzi, která skýtá možnost zaměstnání. Přibude patnáct novejch, a to nejni málo!"
Nadmul se, jako by jeho starostenská pýcha neměla dost prostoru, a spustil:
"Drazí spoluobčané, přátelé! Za rok, a ještě dříve, budeme u nás mít zábavní park, stejný, jako je v Thionnu. Tam se jmenuje Kapky, náš se bude jmenovat Kručinky, poněvadž tři čtvrtiny pozemku patří panu Raymondovi, pánu z Kručinek. Tak co, už vám svítá, tatíci?"
Glód se podrbal ve vousech:
"Mně teda zrovna né. Co to má bejt, takovej zábavní park?"
Troufigne zvolal:
"Oni ani nevědí; co je to zábavní park!"
"No nevíme …"
"Dyť je to velká móda. Vy jste nebyli v Thionnu?"
"No né ... Co bysme tam taky dělali …!"
"Dobře. Já vám to vyložím. Zábavní. park, to je jaksi ekonomická expanze a jedním vrzem taky ekologická. Nejdřív jsou to nějaký ty hektary, který se ohradějí, a může se tm jen za vstupný. Na těch hektarech se vybagrujou rybníky pro rybáře a na koupání. Vedle jsou hřiště, houpačky, všecko pro lidi, aby se bavili. Protože na těch našich hektarech máme slušn
ej kus lesa, zavřou se tam daňci, srnky, pávi, hejlové, aby si je návštěvníci fotili a filmovali. Za to za všecko, víme, za to koupání, chytání ryb, zábavu a tak dál se musí platit! Každou chvilku se bude muset šáhnout do šrajtofle! Taky tam bude hospoda. Výčepy. Prodavači zmrzliny. To nám udělá ekonomickou expanzi jedna radost! Prostě pro obec je to balík!""A co pan Raymond," vložil se Glód",ten nedostane nic?"
"To se ví, že dostane, vždyť on to skoro všechno financuje. My dodáme zbytek. A taky se platí za nápad. Chápete?"
To byla pro Kastli chvíle přihodit slůvko, svou trošku do mlýna:
"Nejni mi jasný, proč nám vo tom povídáte. Proč bysme my dva měli jít na houpačky do zábavního parku?"
Troufigne si porozepjal plášť, vyjmul výkres a dlaněmi ho uhladil na s
tole:"Tohle je plán. A jde tu o vás, drazí přátelé. Můžete se podívat, nic přísně tajnýho to není."
Kastle si nasadil na nos brýle a sklonil se nad rysem. Starosta položil prst na přesné místo:
"Podívejte. Tady jste vy a vedle je Glód. Právě vedle Glódova pole bude parking. Místo pole bude prostor pro kulturní vyžití, tisíc lehátek a inteligentní muzika, vod toho, no - jo, Mozarta, ale to nejni můj vobor. Na místě Ratinietova domu a hospodářských budov bude dětský útulek, aby se mohli pobavit i rodiče, ne
musejí se bavit pořád ty samý.""Špatný to nejni," řekl Glód nezúčastněně.
"Že ne! Je v tom nějakejch nápadů! Plno jich tam je, jen se tam hemžej jako v muzeu pana Pompidoua. Jako příklad hospodaření s pozemky to není tak zcela ku hovnu, jak nám doslova řekli na prefektuře."
"Na místě mýho baráku má stát co?" zeptal se chladně Kastle.
"Tady to máte, podívejte: V místě stávajícího domku a hospodářských budov pana Francise Chérasse bude zbudováno skalisko s opicemi, obkroužené příkopem."
Cicisse vykulil oči zrovna tak, jako by je vykulil šimpanz, kdyby mu půjčili zrcátko:
"Skalisko s opicema?"
"Stejný, jako mají v zoo ve Vincennes, stejný, Cicissi! Ty potvůrky nám sem nalákají lidí, jé! Jako kdybych je viděl, jak mažou do schovávaček na plastikovejch stromech, malpy, kočkodani, gorily! Ty stromy plánovali z plastiku, že to dýl vydrží."
Jelikož se Chérasse chystal vybuchnout, Ratinier mu gestem naznačil, aby mlčel, a zašklebil se na starostu:
"A copak bude na našem místě, na Cicissovým a mojím? Černošky s tácama?
Šaškové? Obecní radové nebo obchodníci s prasatama?"Troufigne pochopil, odkud vítr vane, a jeho další řeč byla plna vemlouvavosti a lyriky:
"Tatíci, nebojte se. Všechno už je na všechny strany zařízený. Ekonomická expanze na vás nezapomněla. Víte, že místo kostela se měl postavit klub mládeže. Demokraticky jsme si popovídali s mládeží, která ještě ve vesnici je. Řekli nám, že budou radši blbnout na motorkách a s holkama než hrát domino v klubu jako hodný dětičky. Někteří sprosťáci mi dokonce řekli, že si
klub můžem strčit víte kam. Když to teda není vhodné místo pro klub, změnili jsme svůj plán. Z klubu pro mládež uděláme útulek pro důchodce, s kulečníkem, hernou, televizním sálem a - a to se týká vás, přátelé - čtyřmi pokoji se sprchovým koutem, WC a ústředním topením! Každý budete samozřejmě mít pokoj pro sebe. Budete v novém a bude o vás postaráno. A staré známé budete mít po ruce. Kam jen se podíváte! A to zadarmo! Jestli nejni pokrok krásná věc! Jestli to nejni krásný, taková ekonomická expanze! Kdepak, vy se ještě rádi postěhujete z těch svejch bacilama prolezlejch baráků, dyť dneska i ty prasata si bydlejí líp než vy, na příkladnejch statkách a v průkopnickejch prasečincích! V útulku byste byli jako v bavlnce! Na rukou by vás nosili! Sociální pracovnice by se s váma mazlily!"Starosta před kamennými tvářemi svých oveček vytáhl svůj uzemňující argument, který si pečlivě schovával, aby rozhovor dopadl v jeho prospěch:
"Nejenomže na tom moc, moc a moc vyděláte, co se tejče bydlení a pohodlí, ale to ještě nejni všechno! Že ale máte, chlapi, štěstí! Ty vaše baráčky, který mají cenu tak pětku, i vaše pozemky se vykoupějí za nejvyšší cenu! Takže si budete moct nechat navézt do útulku sudy vína! Co vy na to, vy kujóni?"
Kastle si provokativně nalil pernod, nalil i Glódovi, Troufigneovu sklenici opominul, zarazil do hrdla zátku a s láhví odkráčel ke kredenci. Troufigne po té urážce zrudl, což byl jeho způsob zblednutí.
"My na to nic," pronesl ledově Glód.
"Kdyby to nebyla urážka, řek bych vám, abyste šel," řekl K
astle, "ale jako kdyby se stalo."Starosta vstal, sbalil si plánek a celý nachový potřásl hlavou:
"Já sem na obecní radě upozorňoval, že nemáte žádnej smysl pro pořádek a že s obcí necejtíte! Že nám budete dělat těžkosti, jen abyste nás nasírali! Kdybyste nebyli starý a nemocný, vyvlastnili bysme vás jedna radost! Jenže …"
"Jenže nemůžete," dořekl Ratinier.
"No jo! Zákony jsou špatný. Některý i chránějí zavostalý a předpotopní jedince! Ale, Chérassi a Ratiniere, kdo se směje naposled, ten se směje nejlíp! Však on vám brzo spadne hřebínek! Za půl roku vám budou řvát do uší buldozéry a nakladače, za to vám ručím! Za rok se budete mít každou neděli jak v ráji s třema stovkama auťáků a třiceti autobusama na parkovišti padesát metrů od vás! To nemluvím o lidech,
kteří na vás budou koukat přes plot a budou vám házet pro srandu buráky! Taneční parket vám prsknu co nejblíž k barákům! Autodrom taky a házení na terče jakbysmet! To bude vaše smrt, vy trilobiti! Ale aspoň až budete na krchově, obec se zbaví mrtvé přítěže a konečně bude moct rozepnout křídla vstříc ekonomický expanzi! Nazdar!"Skočil do náklaďáku jako běs, jak obracel, vyhodil do vzduchu nejmíň kubík štěrku.
"Viděls, jak sem s tím prevítem mluvil?" radoval se Kastle.
A vzápětí zneklidněl:
"Ty nevypadáš spokojenej, Glóde."
Ratinier vybuchl:
"Tady nejni nic k smíchu! Ty si nevidíš dál než na špičku nosu, chlape! Dyť my teďka budem žít v pekle! V pekle! Copaks neslyšel toho prašivku? Ty nám ukážou, jestli jim do toho zatracenýho útulku nepudem! A jestli pudem, do třech tejdnů se utrápíme a sme na prkně!"
"Myslíš?" zadrmolil Kastle."Sme nahraný, milej Cicissi. Jak říká ten vrahoun, nezbejvá nám než chcípnout. Ty bys to vydržel obehnanej kolem dokola drátěným plotem a s Japoncema, co si nás budou fotit, až pudem na hajzlík?"
"Máš pravdu, můj milej," přerušil ho Chérasse, stejně tak v mžiku zachmuřen jako přesvědčen. "Už holt jen ta sebevražda. Pudeš? Budou tu dva oběšenci jednou ranou!"
"Počkej moment s tím tvým koníčkem! Provaz se nepřetrhne pokaždý. Promyslíme to všechno a vypijem ty pernouše, dyť už maj nohy vohřátý."
Nutil se do klidu. Kastle podléhal více či méně vražedným záchvatům. Ratinier držel samomluvu:"Dyť přece nemůžou nacpat ty zábavný areály všude, mohli bysme najít jiný dva baráky, přestěhovat se
…"Chérasse celý bez sebe zabušil do stolu, na poslední chvíli zachránil obě skleničky před zkázou:"To já nechci! Nikdy! Sem tady padesát let a tady zůstanu!"
"No já sem na tom zrovna tak, zdrhat se mi moc nechce ... Já jen myslel …"
"A pak, na radnici by měli náramnou radost, že sme celý podělaný!"
Tak co?"
"Takže skočíme do studny, jeden po druhým! Prostřelíme si flintou hlavu! Nacpeme se jedem na krysy! Troufigne to bude žrát, že má na svědomí dva mrtvý!"
"To je možný, ale my budem mrtvý a nebudem se na
to moct koukat …"Bez domluvení do sebe hodili týmž pohybem své pernody.
"Rešení teda nejni ...," řekl Kastle se zvlhlýma očima.
Glód váhal, dlouho převracel prázdnou sklenici v rukou, než zašeptal:
"Jedno možná je ... Cicissi ... Ale já nevím, jak ti to říct…"
"Tak to řekni, dyť na tom už nešupí …"
"Cicissi ..., co ty na to, žít až do dvou set let?"
Chérasse sebou trhl, podíval se na něj s úzkostí, jež se nedala skrýt o nic méně než hrb:
"Ale bože, Glóde! Slyšel ses, cos řek? Teď bys mě nechal v bryndě? Vodejel v sanitce? Jestli jo, skočím do Besbry a utopím se!"
"Přestaň se sakra pořád kráglovat, je to nudný! I když to tak vypadá, nepomát sem se ani kapku!"
Cicisse se ponuře zasmál:
"Ale říkals dvě stě roků?"
"Dvě stě."
"Jestli nejseš blázen, tak je to eště horší. To asi nesneseš dva pernody za sebou."
"Nalej eště třetí a poslouchej mě. Ale jestli mi nevěříš, radši budu držet hubu. Přísahej, že mně budeš věřit. Přísahej."
Kastle zmaten vytáhl láhev z kredence a při tom remcal:
"Klidně to zkusím, ale s tím vtipem o dvou stech letech si nezačal nejlíp. Mám ti to sežrat i s chlupama, a ty sis ze mě utahoval kvůli jednomu talíři, a ať se na místě propadnu, jestli ten talíř nebyl opravdovej!"
Ratinier se na něj rovněž upřeně potměšile zahleděl:
"To víš, že byl opravdovej. Já ten talíř viděl dřív než ty. Viděl sem ho, a dokonce ne jednou, a uvidím ho zas, když budu chtít. Hele, když přilítne, parkuje v mým chlívě."
V Cicissových očních důlcích bylo také něco jako dva talíře.
"Co to plácáš, Glóde?"
Ratinier se pohoršil:
"No, prosím tě, ty teda už teď na talíře nevěříš? To sem měl vědět!"
"Jestlis ho viděl, tak pročs to neřek jako já?"
"Já nemoh kvůli zelňačce, vyložím ti to."
"Zelňačce? Povídals kvůli zelňačce?"
"Jo."
Chérasse si soucitně poťukal na čepici a vzdychl
:"Nechce to bejt lepší …"
"Vyložím ti to, povídám, že ti to vyložím! Teďkon chci vod tebe slyšet jednu jedinou věc: doklepat to až do dvou set roků, zajímá tě to nebo ne?"
Cicisse zahřímal:
"Samozřejmě že jo! Viděls už dědka, kterej plazí jazyk vod žízně,
aby vodmít sklenici?""Neváhal bys?"
"To víš, že ne!"
"No já teda váhal ... Protože vono by to nebylo tady!"
"Může si to bejt třebas na Měsíci, sbalím si svejch pět švestek v cuku letu!"
"A co tvůj dům?"
"Hlavně holej život! Barák si s sebou do hrobu neve
mu!"Ušklíbl se:
"Vadilo by mi jediný, Glóde, nechat tě tady a pít sám … Kolikpak to . . . ? Dýl než sto třicet roků!"
"Nenechal bys mě tu. Odjeli bysme spolu. A eště s Robinem!"
"S Robinem? ... No jo ... Když už sme u toho ... A ten by tam samozřejmě taky žil dvě stě roků?"
"Samozřejmě. Tak co, seš pro?"
"Ano," zařval Kastle, "ano, ano, ano!"
"Víš, žes mě zrovna přesvědčil? Teda, když já sem váhal, nebylo po nějakým zábavním areálu ani čuchu. Takhle je všecko jináč. Žít tam anebo vedle parkoviště za mřížema, to je prašť jako uhoď! Dobře sis to rozmyslel, Cicissi, vážně?"
"Ano!" zabečel znovu Chérasse.
"Neřvi, jak dybys měl psotník! Pojď se mnou, řeknem jim to."
Cicisse třeštil oči, celý zpocený:
"Řeknem jim ... komu? …"
"Hmotě."
Protože byl Kastle celý splavený, utřel se svým kostkovaným kapesníkem:
"Hmotě? Jaký hmotě? Ty se teďka bavíš s různejma hmotama?"
"Říkám mu tak, poněvač nemá jméno. Hmota je dobrej chlap. Pojď, je tři čtvrtě, v jednu mě bude volat. Dám mu vědět, že jedem. Bude rád."
Vstal, Cicisse po něm, zmaten čím dál víc:"Už jdu, milá hmoto, už jdu! Hmota! To je vrchol! To eště scházelo. Von zdětinštěl. Zcvoknul. Přeskočilo mu."
"Pojď honem a přestaň si bručet pod fousy!"
Kastle šel s Glódem odevzdaně k němu domů. Ratinier podotkl:
"V jednu půjdeš ven, přístroj totiž nemůže pracovat, když seš u toho."
"Jakej přístroj?"
"Je na kredenci, ale ty ho nemůžeš vidět."
"Takhle je to ...," řekl Chérasse pochybovačně. "Však sem si říkal …"
"Pudeš si sednout na lavičku."
"Pro mě ... tam nebo jinam …"
"Ale Hmota to zařídí. To je kvůli vlnám. Vrátíš se, až ti řeknu."
"Dobře, Glóde, a budem žít až do dvou set roků," přikývl smutně Kastle.
Když hodiny odbily jednu, nenápadně se vzdálil – šel své neštěstí strávit na lavičku.
"Že to radši nepotrefilo mě," povídal si sám pro sebe "aspoň bych nemusel koukat na takový pohromy, takovýho něco otřesnýho ... Žádnej talíř v životě neviděl. Kdyby ho viděl, nebyl by v tomhle kritickým stavu …"
Přístroj se rozsvítil. Hmota se nikdy neopozdil s domluvami, aby si Ratinier sbalil. V místnosti se ozval jeho hlas:
"Oxo volá Zemi! Oxo volá Zemi! Jste tam, Glóde?"
"Jsem tady."
Kastle venku nastražil uši. Tak on si mluví sám se sebou a ještě s někým jiným, to přestává všechno ...!
"Hmoto, mám novinku. Kastle by rád odejel, i s kocourem."
"A vy, Glóde?"
"Jestli Kastle s kocourem pojedou, jedu samozřejmě s nima!"
"Konečně! Konečně! To mám radost, Glóde!"
"To nejni všechno, Hmoto, musíš s ním promluvit, s tím opičákem, poněvač mi nechce věřit. Tak to s hrbatejma chodí. Pošťourej se v těch vlnách, aby tě moh slyšet a vidět škatulku."
"Zavolám za minutku."
Ratinier šel a vzal Chérasse za ruku:
"Pojď, ty starej chytráku, ty nevěřící Tomáši! A sedni si čelem ke kredenci, abys nespad na zadek!"
Zatlačil mu na ramena, aby ho donutil si sednout.
"Nic nevidím," blekotal Kastle, na něhož to ale stejně udělalo dojem, "taky nic neslyším …"
"Mlč. Nenasírej vlny. Tam nahoře to musí prskat, jako když se smažej brambory …"
"Pořád nic nevidím …"
"Jestli máš vlny v takovým stavu jako játra, nebude to pro ně žádná hračka skákat ti přes hrb!"
Cicisse neměl kdy ohradit se proti urážce. Na kredenci před ním se začalo zhmotňovat jakési černé těleso, zpřesňovaly se mu tvary, poznenáhlu se rozsvěcelo zelené světélko.
"Nehejbej se, hrome," špitl Glód a přidržoval vyděšeného Chérasse, aby nevyskočil.
Z krabičky zazněl Oxanův hlas:
"Pane Chérassi ... Pane Chérassi …"
"Kdopak to se mnou mluví?" koktal Cicisse.
"Oxo volá Zemi ... Oxo volá Zemi ... Pane Chérassi … Tady je Hmota ... Jste tam, pane Chérassi?"
"Rekni mu ano, do prčic," zašeptal Ratinier.
"Ano, to sem já ... Francis Chérasse …"
"Nebojte se, pane Chérassi."
"Vůbec se nebojím," řekl Kastle a třásl se, div se pod ním nerozpadla židle.
"Chcete žít dvě stě let, pane Chérassi?"
"Kdyby to s dovolením šlo ..., kdyby se to nějak dalo splichtit, nejsem proti ...," zadrhla se Cicissovi řeč.
"Takže jako by se stalo! Glóde?"
"Ano, Hmoto."
"Přiletím dnes o půlnoci, pohovoříme si o vašem odletu. Představíte mi pana Chérasse. Bude polévka?"
"Uděláme."
"Bude ochtlík?"
"Třeba dva
.""Tak na shledanou večer. Zatím na shledanou, pane Chérassi!"
"Zatím na shledanou, pane Hmota," řekl Kastle zcela vyčerpán."Hmoto!" křičel Glód, "seš tam eště?"
"Poslouchám."
"Sou tady sousedi, dělají tak příšernej randál, že to musíš slyšet i na ty milióny kilometrů. Nemoh bys s tím něco udělat?"
"Hned jim mrsknu antizvukovou vlnou po rypáku."
"Děkuju."
"Není zač. Glóde, mám takovou radost, že jste se rozhodli! Takovou ohromnou radost!"
Zelené světélko na ně mrklo, zablikalo, pak zhaslo.
"A je to!" shrnul jednoduše Ratinier, zatímco jeho přítel polykal sliny s tichým žbluňkáním, jako když ukapává kohoutek.
Glód ve skvělé náladě zvedl ruku a zvesela ji spustil na Chérassův hrb:
"Co ty na to, starej křene?"
"No, jestli mi v tu ránu nedáš sklenici, bude mi z toho nanic."
Ratinier mu ji podal, Cicisse bezchybně provedl "do dna".
Za zlověstného hrčení, v sérii pohřebního kvákotu vzdálené tamtamy přestaly náhle kvílet, zesilovače na stromech zasvištěly, než vydechly naposledy. Nad lukami se rozprostřelo nádherné ticho. Pak se po špičkách vrátilo několik ptáků, začali znovu zpívat ...
Glód s Kastlí si sedli na lavičku s lahví a dvěma sklenkami vedle sebe. Ratinier využil Chérassovy dočasné zdeptanosti a dopodrobna mu vyprávěl historii přepodivnou, nadmíru však hodnou víry o příchodu Hmotově na Zemi potažmo o svých stycích s ním.
"Řek bych, že seš s ním sakra zadobře," připustil Kastle a dodal se špetkou žárlivosti na krajíčku jazyka: "Možná eště víc než se mnou, co?"
"Nebuď labuť. Taky s ním budeš zadobře. Lepší m
ít kamarády dva.""Jako táty," souhlasil Cicisse zcela mimo souvislost.
Pokračoval:
"Pořád eště nějak nechápu, proč se ty tvý chlápci zhlídli v zelňačce!"
"Já sem to pochopil asi tak nějak, že jim dělá radost, a radost že u nich žádná nejni. Že je to asi jako kdyby objevili Ameriku. A že je to možná lepší než Amerika, takovej maličkej kousek štěstí …"
Bez výčitek dopili litr, protože o zdraví si už nemuseli dělat starost. Svěže se před nimi otvíralo sto třicet let, ať dělají, co dělají, ať kouří, pijí nebo
jedí."Řekls Hmotovi," napadlo Kastli, "že s sebou odvezem naše slepice a králíky?"
"Eště ne."
"Vono totiž, můj milej, zelenina a slanina je dobrá věc, ale potřebuješ vajíčka a maso. Nechci nahoru, abych tam strádal. Nebudem se jako blázni ládovat zelňačkou. A bez dobytka nejni hnůj. Bez hnoje nic nevypěstuješ."
"No to je pravda."
"Vemu si taky harmoniku."
"Vemeš si, co budeš chtít. Dají nám velikej talíř, aby se tam vešlo všechno."
"Lavičku naložíme taky?"
"Proč ne?"
Kastle oplatil Glódovi přátelské plácnu
tí:"Takže máme eště sto třicet let na řeči na lavičce, na pití, pšoukání
a muzicírování?"
"Asi že jo."
"Nebude to kór moc dlouhý?"
"To přece eště nikdo nezažil, to uvidíme …"
"Máš pravdu, času na to bude dost. Mezi náma, ne že bych se nemoh dočkat, až natáhnu bačkory a pudu do zábavního parku za kostelíčkem."
Zasmál se:
"Hele, a starosta s tím svým parkem, ten bude mít dlouhej ksicht, až nás bude hledat po všech čertech!"
"Necháme lístek, než vodjedem," vysvětlil Ratinier. "Napíšem tam, že kvůli němu odcházíme s žebráckou mošnou na cesty. Že dva ubozí starci vypuzení ekonomickou expanzí ze svých domovů dou se svou bídou do širého světa. To Troufignovi reklamu neudělá. Bude dokonce nucenej podat demisi, hajzl jeden!"
Mračno potupy, které se snese na ničemného starostu, odúmrť hi-fi přístrojů, jež se mladí Němci a Belgičané marně pokoušeli opravit, to vše spolu s nekonečnými obzory, které skýtalo jejich hvězdné vyhnanství, jim proslunilo den. Po obědě zabili prase. Také poletí na Oxo, ale nasolené. Pak na Rat
inierův návrh vytrhali všechno zelí a napěchovali je do pytlů."Prej to tam nahoře vydrží," vysvětlil Glód. "Uvaž, že pole starýho Mulota nejni eště zrytý a osetý!"
"Kdopak to oddře?" znepokojil se Kastle.
"Tam, co jdem, jsou otroci. No ale ti jsou všude na světě, jak sem pochopil."
Neustále pracovali, sklidili všechno, co se dalo pokládat za zeleninu, naplnili jí několik košatin.
"Glóde, kolikže kilometrů je to jejich doma daleko?"
"Dvaadvacet miliónů."
"To nejni za humnama. Já byl nejdál v Clermontu, v sedumatřicátým za sestrou, eště než umřela. A to bylo už tehdá víc než takovejch sto kiláků."
Obě devastované zahrady večer připomínaly smutný vzhled pařížských parčíků. Glód při pohledu na tu spoušť bezděčně parafrázoval básníka:
"Však zejtra na Oxu nám vzejde zelí nový!"
Za tmy si opět sedli na lavičku, dívali se na hvězdy. Brzy se z téže lavičky, ale dvě hodiny talířem odtud, budou dívat na jiné hvězdy, láhev hned po ruce jako tady. Nic se nezmění, jen život bude pokračovat dál, a nebude pro jednou brát kon
ce.Na pozadí měsíce se na střeše obrýsoval Robinův stín. Také se díval na hvězdy a snil, že jsou to myši. Netušil, že se svým chrčivým dechem a uslzenýma očima má před sebou ještě sto osmdesát sedm let života.
O půlnoci spatřili Glód a Kastle nad svými hlavami zářit Hmotův kosmický koráb a konečně byli zajedno, že je to docela určitě létající talíř.
 |
 |
 |