Hmota vyhověl všem jejich drobným rozmarům a požadavkům. Tak byl nadšen, že se zelňačka bude servírovat u něj doma.

Příští noci přistane stěhovácký talíř mezi oběma domy a úderka Oxanů naskládá dovnitř klece se slepicemi, kotce s králíky, bečku s nasoleným prasetem, zelí a další zeleninu, zásobu dřeváků, lavičky, postele a veškeré zařízení včetně obou nástěnných hodin, sporák, kamna a sudy.

Nato Hmota naloží Glóda, Kastli a Robina do svého osobního superexpresního stroje. Později, dokud ještě Oxo nebude dvě stě třicet osm miliónů kilometrů od Země, komanda mimozemšťanů vyloupí pár skladišť tabáku a krmení pro kočky, množství sklepů připraví o víno a uhlí pro potřebu svých nových spoluobčanů.

Když bylo vše stanoveno, slušelo se zapít nadcházející odjezd. Při odletu dalo Hmotovi trochu práce poradit si ve chlévě s talířem.

Ráno řekl Kastle Glódovi, když vstali:

"Hmota je dobrej chlap, splávek má ale pořádnej!"

"Dostal se do slušný formy. A to mi ze začátku vykládal, že by to nesnes! Teďkon je to jedna žlíce polívky, jedna sklenice, jedna žlíce polívky, jedna sklenice ...!"

Vítr k nim zanesl zvuk zvonů.

"Á!" řekl Ratinier, "to se žení Troufignův syn s Fontainovic cérou. Nechtělo by se ti udělat jim tam kvůli starostovi trochu binec?"

Tvůj starej Glód.

Vyšel se šňůrou vaku přes rameno, krabice pod paží. Kastle se k němu připojil, pomohl mu s balíky. Dali se cestou k městečku.

Párkrát se přátelsky bouchli mezi lopatky, rozjařeni a jako ve stavu beztíže. Byl to první případ na světě, kdy byly dvě křesťanské duše šťastné, že opouštějí Zemi, přitom právě toho se celý život obávali jako každý.

V městečku se odebrali na poštu a poštmistr, kterého už dlouhá léta znali, užasl:

"Pane Ratiniere ..., vy posíláte balíčky Francině?"

"To nejni pro moji nebožku, Victore! Ta je z přízně."

"Však sem si říkal …!"

"Já taky!" zahihňal se Kastle.

Poštmistr je měl za staré šašky.

Zvony začaly znovu vyzvánět. Glód s Kastlí se šli postavit před kostel. Chvíli nato z něj vyšel průvod.

"Ať žije nevěsta!" zabučel Ratinier.

"Co tady ty dva opičáci pohledávají?"

Glód hrábl rukou do vaku, Cicisse po něm a na svatební průvod se snesly jako déšť dvě hrsti zlaťáků.

"Jíst se to nedá, ale jako kdyby!" vřeštěl Chérasse a rozmáchl se ve vznešeném gestu rozsévače.

"Kruci, to sou zlaťáky!" spustil pokřik ženich a vrhl se do prachu jako brankář a jeho mládenci za ním.

"Zlaťáky!" křičeli všichni svatebčané a zalehli na zem jako řada v dominu.

"Nervěte se! Bude toho dost pro všechny!" řvali Glód s Kastlí a dštili zlato na dav lezoucí po čtyřech.

Rvali si navzájem své sváteční šaty.

Babky si drápaly tváře, plivaly falešné zuby do písku.

"Hr na ně! Hr na ně!" volali dál šlechetní dárci k povzbuzení běsnícího stáda ovcí, do něhož pral zázračný příval.

Faráři přifařili pěkný nářez.

V bitevní vřavě přišla o kalhotky holčička z Mariánské družiny.

Mlátili se do nosů.

Případně fackovali.

Starosta přišel o kšandy.

Chytali se za přirození. Nepřirozeně se tloukli.

Dávka mincí zacinkala o zuby lepšího pána, který přijel z města, kam se vrátí samý cár.

Děcka pištěla, jako když se dosmažují karbanátky.

Lodička, kterou si polní hlídač naplnil dukáty, po výkopu vyplula k nebi.

Pak už nebylo na dláždění co paběrkovat. Marně špendlíčkem kopali, prstíčkem hrabali, zbývalo už jen udýchaně vstát a upravit si nenapravitelné škody na zevnějšcích.

Glód s Kastlí tam už nebyli, nikdo je neviděl mizet. Svatebčané se po sobě křivě dívali podlitýma nebo krví zalitýma očima. Troufigne si držel rukama kalhoty a zařval na svého zástupce:

"Co bysme tak mohli těm dvou lumpům udělat, abychom je potrestali?"

"Nic, Grégoire, nic," odpověděl tázaný a třel si tvář s pěti paprsky od drápanců pěti prstů. "To je přece zvyk, házet drobný peníze, když jde svatba z kostela."

"Jenže ne zlatý napoleóny, krucinál!"

"Viděls to dílo, Glóde!"

"Nepřijde, na to můžeš vzít jed. Promiň, já to tak nemyslel."

"Pročpak by nepřišel?"

"Aby mohli něco říkat, museli by nám nejdřív vrátit peníze, a to neudělá ani jeden."

"To mě nenapadlo."

"Mě jo. Radši by všichni chcípli, než si to nenechat!"

Glód vytáhl peněženku, vytřepal z ní, co tam zbylo z napoleonů směněných v Zemědělské spořitelně, a přidal k tomu svůj důchod:

"Čtyři sta tisíc!"

"Maxime, budeš teď věřit na pohádky?" řekl s úsměvem Glód. "Tohle taky nesmíš všude vykládat, ale my sme pohádkový dědečkové. I když Kastle je spíš ježidědek."

Ratinier potřepal kluka po hlavě:

"Běž, Maxime! To máš za to, že seš zdvořilej!"Chlapeček znovu poděkoval a odběhl, poskakuje radostí. Glód jako gróf zahodil peněženku do příkopu a prohlásil:"Ani občanku už nebudu potřebovat! Chceš něco slyšet, Kastle? Tak teda poslední dopoledne na Zemi sme si zatraceně užili!"

V poledne se najedli jelit z prasete, které včera zabili. Kastle se nacpal, už se nemusel starat o tlak, kvůli kterému byli na větvi všichni doktoři, celí nadšení a zároveň nevěřící. Od dvou do šesti si trochu odpočinuli.

Zmizel nenápadně jako semínko trávy v poryvu větru a Chérasse s Ratinierem zůstali sedět na zemi, neboť byli bez lavičky. Glód vzal do náručí kocoura, který syčel i na kamínky. Pohladil mu zbědovaný hrbolatý hřbet:

"Nejvyšší čas, abys vodjel, synku. Zůstat tady, je zejtra po tobě. Jenže zejtra, brachu, budeš v ráji a my taky!"

Když přiletěl Hmotův talíř, Glód s kocourem a Kastle s harmonikou nastoupili na jeho palubu s žertíky hodnými seminaristů o prázdninách. Brali s sebou basu lahví, aby cestu líp snášeli.