9. KAPITOLA
O půlnoci se na Glódovo pole snesl létající
talíř, rozměrnější, než měl Hmota. Vystoupili z něj dva bezejmenní Oxané,
položili na trávu cosi, co vypadalo jako balík šatstva. Dál ty dvě bytosti
nemeškaly a vrátily se do svého dopravního prostředku, jenž zmizel na obloze tak
rychle, jak se byl objevil.
Brzy nato probudil Francinu noční chlad. Otevřela oči, podivila se. Vidí. Nad hlavou má hvězdy. S úžasem poznala měsíc. Vidí. Dýchá. Je jí zima. Připomněla si svou smrt. Byla mrtvá. Zadrkotala zuby. Byla živá. Tak živá snad ještě nebyla.
Nahou ji zabalili do jakési deky, nevěděla, co je to za látku ani odkud pochází. Tu přikrývku nikdy ve skříni neměla. Francinu jistě pohřbili v rubáši, jak se to dělá, a ona teď byla docela vedle. Co se stalo od té d
oby? Kde to je?Ani se neodvažovala pohnout samým strachem, aby si ji zas nevzaly nekonečné prostory spánku, jimiž prošla. Byla noc, ale jiná než ta, která ji vsákla, tamto byla černá noc beze všeho zvuku. V té noci, ve které je právě teď, jsou hvězdy, ano, to nahoře jsou hvězdy, a opravdu tady na zemi někde štěká pes. Tráva kolem voní jako tráva, a ta mlha, rosa ...
Francina se nakonec pokusila podepřít o loket, zkusila se rozhlédnout. Tlouklo jí srdce, vždyť má znovu srdce. A kousek dál právě zahlédla dům, a byl to jistojistě JEJÍ dům. Zkusmo promluvila sama k sobě a zvuk vlastního hlasu ji zahřál:
"Seš za humnama, Francino. Je to tak, bábo, seš naživu, vstalas z mrtvejch …"
To ji vyděsilo. Nikdo nikdy nevstal z mrtvých, a v rodině už vůbec ne. Nikdo, koho doprovodila do hrobu, z něj už nevstal. Dokonce se říkávalo: Co naplat, snad je jim tam líp! Zjevila se jí neobvyklost vlastního postavení. Byla zmatená, napadlo ji, jak to asi lidem bude vysvětlovat. Budou drby. Lidi budou žehrat, budou jedovatí: Proč o
na a ne někdo jinej? Zlé jazyky ji budou osočovat, že měla něco s čertem, když dostala takovéhle neslýchané povolení."Ale tak ať," brumlala si a sama sebe tím překvapila, "doprčic, snad si člověk může v šedesáti vstát z mrtvejch a neptat se předem sousedů! Přeci nespáchám sebevraždu jen aby o mně hezky mluvili!"
Prostě se vykroutí, řekne, že za to nemůže a že neví, co ji to popadlo, že takhle vyletěla z hrobu … Váhavě vstala. Nohy se zdály pevné. Také ani necítila ty obvyklé bolesti na prsou, kvůli kterým ulehla a už nevstala. Řekla si, že to bylo něco jako zájezd, a že zrovna jí se musí vždycky stát něco takového.
Udělala pár kroků k domovu, přidržujíc si tu záhadnou pokrývku kolem těla. Pod bosýma nohama jí šustila vlhká tráva. V rozpacích se zastavila. Glód jistě spí. Probudí ho a on se strašně vyděsí. I smrt by z toho mohl mít. A co když mezitím, v čase, o kterém nevěděla zhola nic, třeba taky umřel? Vždyť toho musel vypít, když mu nikdo nebránil sejít do sklepa, takže je to docela možné ...
Venku rozhodně nezůstane, oblečená jen tak halabala jako strašidlo. Do plných plic vtáhla noční vzduch. Žít je pěkné. A ožít ještě pěknější, člověku je aspoň jasné, oč přišel. Zapadla do mlhy, a ta se teď trhala, a viděla stromy a že Glód nezasklil rozbité okno ve vikýři. Ale ... jestli umřel, už tady samozřejmě není ... Byli by tu noví obyvatelé … Když ji nebudou znát, budou ji mít za blázna, budou na ni křičet, co je vytrhuje ze spaní ... Nechají ji tam stát ... Když ji budou znát, dá se aspoň zapříst hovor, až pomine jejich zděšení ...
Pak si pomyslela, že život nebyl pořád legrace. Že někdy to bylo dobré, ale ne vždycky, a že už plnou parou najela na staré zvyklosti.
Francina kýchla. Chytí podruhé smrtelnou nemoc, když bude chodit venku v tom oblečení. Rozhodla se, že vstoupí na scénu, a pospíšila si. Byla lehká a mrštná; podivila se, že je po pobytu na hřbitově tak zachovalá. Že by tedy v tom proslulém kořenu pampelišky byly opravdu vitamíny? U vlastních dveří tiše zaklepala a zašeptala:
"Glóde! Glóde!"
Od Hmotovy poslední návštěvy spal Ratinier jen na jedno ucho jako kočka. Posadil se, přemítal, zda je právě uprostřed snu či vedle. Stísněně řekl:
"Je tam někdo? Kdo je to?"
Francina řekla hlasitěji:
"Hlavně se nevyděs! To sem já, Francina! Vstala sem z mrtvejch, nevím jak, ale sem tady ...!"
Třebaže na to byl mlhavě připraven, teď to byla pravda a jemu se zastavil dech. Za dveřmi podupávala Francina, Francina, která před deseti lety vyšla opačným směrem nohama napřed:
"Otevři, Glóde! Nejni žádný teplo!"
Ratinier si nahmatal srdce, tlouklo příliš rychle, vstal, nazul si pantofle, levou na pravou. Celý se třásl, i když měl flanelovou vestu a dlouhé spodky, otočil klíčem v zámku a Francina vešla a byla zrovna tak krásná jako ve dvaceti, protože jí dvacet bylo ...
"To proboha nejni možný," zakoktal a zavřel dveře, naráz přenesen o padesát let nazpátek. Ohromeně se na ni díval. Rozloučil se s mrtvou, ztuhlou, zestárlou a nemocí vyschlou ženou a ona je tu zpátky, jako nová, kypící životem, mladičká a svěží, taková, jakou ji miloval. Francina se na něj také dívala. On se moc nezměnil. Netroufali si na sebe promluvit, věděli, že prožívají výjimečný okamžik. Francina si automaticky sedla na místo, kde sedávala, u sporáku.
"Sem tady," opakovala v rozpacích.
"Koukám …"
"Nebojíš se moc …?"
"Nemůžu tomu uvěřit, že mluvíš a že seš tady …"
"Radši se tomu nebudem snažit rozumět, jinak bysme se pomátli na rozumu …"
Řekla si nakonec, že nevypadá ani tak vyděšeně, zaskočeně, že ji znovu vidí, a že by mohl být i překvapenější, že se s tím lehce vyrovnává, že ho to jen tak neklepne. Ale copak taky krom toho svého pití a dřeváků měl někdy nějaké starosti? Žil si poklidně, jako v bavlnce. Moc se toho od něj čekat nedá. Nemá žádnou fantazii. A přesto ji hltal očima, vyřkl neomalenost, jako kdyby ji chtěl obloudit:
"Ty seš taková krásná, Francinko! Já už zapomněl, jaká si bejvala hezká …"
Bylo jí z té hlouposti trapně, pokrčila rameny. Takže pořád pije, dokonce začíná mluvit z cesty.
"Nedělej si legraci, Glóde, nejni to pěkný vysmívat se člověkovi, kterej de odtaď co já, a já sem pořád eště z toho vedle."
Glód pochopil, že nemá tušení o svém novém zevnějšku. Usmál se, ať si to překvapení sama užije. Sundal ze zdi zrcátko, které měl na holení, a podal jí je:
"Tumáš, Francinko! Jen se koukni, jaká seš hezká!"
Pronikavě vykřikla a hned ztratila svou pěknou barvičku. Zrcadlo se jí chvělo v křečovitě sevřených rukách. Bledá jako kdysi v rakvi zírala roztřeseně na obrázek plavovlasé slečny, kterou kdysi také bývala, ještě dál v tom víru času. Tohle už bylo moc. Omdlela a zrcadlo se jen díky Glódově pantofli nerozbilo na střepy sedmi roků neštěstí. Francina sklouzla ze židle a Ratinier zahlédl, když se přikrývka rozhalila, mladá, rovněž znovuzrozená ňadra.
"Francino! Francino!" skučel. "Vocet! Kdepak je pr
opána vocet!"Francinu posadil, běžel ke kredenci, vzal z něj ocet a třel jím spánky své ženy, či spíše nevěsty.
"No tak, stará!" bručel, "stará! Teď mi snad nezaklepeš bačkorama!"
Hmota si uvědomil, že návrat šedesátileté Franciny by v okolí způsobil přílišný zmatek a ohromení. Navrhl tedy Glódovi, že mu znovu stvoří manželku dvacetiletou, takovou, jaká byla na svatební fotografii. Na tu mladou osobu se pak lidé budou moci dívat jako na praneteř anebo nějakou příbuznou z města, která se přijela o Glóda st
arat. Ratiniera taková představa lákala a souhlasil se vzkříšením, jež v sousedstvu nevyvolá paniku a nebude vadit ani Kastli."Hej, stará!"
Francininy tváře konečně zrůžověly a její manžel si řekl, že říkat té
pěkné blondýnce "má stárá" je přinejmenším nadměrná důvěrnost. Šel
do sebe:
"Francino, děvenko! Už je ti líp?"
Zamrkala, spěšně si zakryla hruď a podívala se na Glóda. Vzdychla. Ano, je toho moc najednou, jeden zázrak za druhým. Že není mrtvá, to si dá říct, ale je jí navíc dvacet, a to takových dvacet, až jí krev v žilách kluše jako splašený kůň. Teď chápala, jak to, že byla před chvílí na poli tak mrštná. Od hlavy k patě ji to opojilo, a tak se na toho šedivého dědka, co se nad ní skláněl neoholený a páchnoucí vínem, pro nic za nic usmála. Rychle se
však vzpamatovala. Není přece možné, aby byla provdaná za tohohle kmeta. Bezděčně se odtáhla.Ratinierovi to neušlo:
"Copak ti je, Francino? To sem já, Glód! Ty mě nepoznáváš?"
Zmateně zašeptala:
"Ale jo ... Ale seš takovej starej ...!"
Trpce se zasmál:
"No, tak mladej jak ty nejsem!"
"To je škoda."
"Co nadělám?"
"Nojo."
Vzala zrcadlo, dívala se na sebe zmateně a cítila, jak do ní vstupuje jakési zvláštní štěstí, jak jí mladou krví projíždějí flambovací plamínky. Není to špatné, povstat z mrtvých, ale navrátit se na zem s celým životem před sebou je o tolik lepší, že se samou radostí rozplakala.
"Neplakej, Francino."
"Já budu, sem tak šťastná! …"
"Já taky. Copak sem ti neříkal, jaká seš hezká?"
"Ano, sem hezká! Moc hezká! Hezčí než na fotce. Já už sem si po tý době dovedla samu sebe představit jen podle tý fotky. Ach Glóde, to je krásná věc, bejt krásná, to je tak krásný, že je člověku dvacet!"
"Ano, Francino," šeptl v rozpacích Glód, "jistě to nejni nepříjemný …"Vyskočila, rozesmátá se zatočila po místnosti jako bláznivá holka, jak si pomyslel Glód. Potřásla světlými vlasy, dotkla se ňader pod dekou, vzpomněla si, že ještě nemá děti. Celá rozzářená volala:
"Glóde! Já žiju! Mám hlad! Nejni to skvělý, mít hlad?"
"No," zabrumlal Ratinier, "mně z toho všeho spí
š vyprahlo."Po tom vyznání Francina vystřízlivěla, čím dál víc zachmuřeně se rozhlížela kolem a nakonec přísně prohlásila:
"Muj bóže, v tom baráku je ale špíny!"
"Víš, že sem tě vůbec nečekal. Mohlas dát vědět …"
"Přestaň si dělat legraci, nejni proč! Toh
o nádobího! Toho prachu! Je to hnusný! Smrdí to tady kozlem!""Víš, jak to chodí," bránil se Glód, "jak nejni v domě ženská, člověk trochu přestane držet na pořádek …"
"Takovej chlív!" lamentovala mladice. "Ty záclony sem naposled prala já před deseti roka
ma, co?""No jo ...," přiznal Ratinier. Nenadál se vzdutých vln a příboje někdejších domácích scén. Byl k politování, jak šilhal na svůj litřík a neodvážil se nalít si. Bál se jí. Nechá si v sedmdesáti vycinkat od nány, která by věkem mohla bohatě být jeho vnučkou, jenže komplikuje situaci tím, že s ním už slavila stříbrnou svatbu ... Záludně se přiblížil k láhvi, podařilo se mu nalít sklínku. Když pil, málem se zalkl, jak se do něj jeho obnovený anděl domácího krbu obul:
"Vopilče! Mazavko! Chlastoune!"
Celý rudý se bránil:
"Poslyš, Francino, nech mě na pokoji! Nejseš vstalá z mrtvejch eště ani půl hodiny, a už chceš v celým domě komandovat!"
"Tohle je u tebe dům? Brdloh je to! Bordel jako v zákopech! Máš v tý svý chajdě aspoň vajíčka, chlape zanedbanej?"
Vždy jí až příliš ležela na srdci domácnost a pořádek. Glód se uklidnil, smířil se s jejím hněvem, prominul jí, podal ruku ke smíru:
"Sou v kredenci. Tam cos je dávala. Nechal sem si pár slepic …"
Vzala čtyři vejce, roztloukla je, rozšlehala a dodala pořád t
ím ostrým tónem:"Tady snad jen ty vajíčka nezanesla špína!""Občas to tu smetu ...," zašeptal v rozpacích.
"Rukávem! To je vidět!"
Vydrbala pánev až na dřeň, dala ji na oheň, do pánve ořech másla, které ovšem s odporem očichala:
"Dobře. Člověk nesmí bejt moc fajnovej. A taky už se mi nechce bejt zamotaná v týhle dece, kdoví odkud vůbec je. Cos udělal s mejma věcma? Žes je prodal hadrářovi?"
"Jiný by to udělali," vzepřel se Glód důstojně. "já ne, k mrtvejm mám ouctu. Všecky sou v kufru na půdě."
"Zejtra tam zajdu. Zatím si vemu nějakou tvou košili. Pohlídej tu amoletu."
Otevřela skříň, znovu hartusila na malebný nepořádek, který tam panoval, a vytáhla modrou košili, která jí sahala pod kolena. Když pouštěla pokrývku, zakrákorala:
"Glóde! Votoč se!"
"Ale ... dyť já už tě viděl nahatou! Už v tomdle věku ...!"
"Votoč se, prosím tě. Nezačínej si stavět hlavu!"
Glód poslechl, ale bručel, že pobyt na hřbitově lidskou povahu nijak nezjemní. Sotva byla Francina nahá, zahleděla se obdivně na své nohy, na stehna, břicho, prsa, zalitovala, že skříň nemá zrcadlo, aby odrazilo celkový pohled na slávu jejích dvaceti jar. Nerada vklouzla do košile, cudně ji zapjala až po bradu. S velkou chutí pojedla, jako každý mladý člověk jejího věku.
"Chleba je trochu tvrdej," omlouval se Ratinier.
"Mám dobrý zuby."
Měla všechny, zatímco když ji dávali do rakve, zbývalo jich už tak pět šest. Glód zívl na celé kolo.
"Promiň mi to, Francino. To z toho pohnutí. Mám z toho nohy jak podťatý."
"Z pohnutí! Jen neříkej! Od žaludku to máš, od všech těch lahví, cos do sebe načepoval, když sem byla v pánu!"
Glód mlčel, aby nepřikápl jedu do jejich šťastného shledání. Francina nesmlouvavě převlékla postel, a to na ní prosím byly povlaky sotva tak měsíc. Glód si nemohl pomoci, šilhal jí po zadku, když urovnávala podhlavník. Už pořádně dávno v těchto čtyřech stěnách nebyla pěkná holka. Ratinierovi zrudly uši.
Když leželi, zděšená Francina ucítila, jak ji kloubnatáruka šimrá po lýtku.
"Glóde! Co to děláš?" vyjekla.
Ratinier se sevřeným hrdlem zašeptal:
"No co ... chtěl bych tě potěšit …"
Rázně se posadila, rozsvítila a křičela, vzteky bledá:
"Potěšit! Potěšit! No tohle! Ty ses na sebe nepodíval! Mám podle tebe spát s dědkem? Dyť mi je dvacet roků!"
"Ale, Francino ..., seš moje žena! To se přece sluší, potěšit vlastní ženu!"
"Ne když je jí dvacet a chlapovi sedmdesát, starej nemravo, prasáku, chlípníku! Jestli se mě ještě zkusíš dotknout, kozle starej olezlej, pudu spát na seno!"
"No to přestává všechno!" zahudral uraženě Glód.
"Povídám ti, jen to zkus, a rozmlátím ti o hlavu nočník, i když už seš dědek šedovlasej!"
Zhasla a vztekle se odsunula na kraj postele. Glód se dlouho díval do tmy, zarmoucený a ustaraný. Tak dlouho, až přišel na jiné myšlenky. Napadlo ho něco z jiného konce, vždyť má jedinečnou šanci, má vedle sebe Lazarovu kolegyni.
"Poslouchej, Francino!"
"Co je zas? Ne a ne!"
"Ale o tom já už nemluvím. Rád bych věděl …"
"Co?"
"... jestlis viděla Pánaboha?"
Vzdychla, udolána takovou nejapností:
"Ty starej trumbero …!"
A v tomto duchu se tedy po posledních slovech odehrála jejich druhá svatební noc, docela nalevačku.
 |
 |
 |