Pokračování knihy III. Léta Páně prvého března 1945.

1. březen - čtvrtek.

Začínám opět nový sešit a zítra, zároveň novou životní pouť.  Vstanu ve ¾ na 7, ani dnes poslední den nemáme volno. Nevadí. Po snídani jdeme jako obvykle. Do půl deváté sedíme u cesty a pak jako lvi vrháme se do práce. Vojáci nás honí, ale práce jde nurplanmäsig vor. Prý za hodinu budeme hotovi a my jsme rádi, že jdeme ve 12 domů. Už naposled shlédli jsme naši 8 nedělní práci!

Vracím se, odložím věci, obědvám - papriková polévka a chléb.  Dal jsem si své věci do pořádku a zase píši. Kluci už jsou spakováni. Dopisy nepřišly žádné. Odepisovat ani nebudu až z nového  místa. Ještě dnes poslední večeře. Co bude zítra a potom?? Tak se  každý těšil domů a zatím --- Jsou 2 hodiny odpoledne, pokračovat  budu v psaní až po večeři.

Je přesně 7 hodin - poslední večeře v Rousku. Máme maštěné  zemáky s oškvarkama a mléko. Na cestu jsme dostali 2 vajíčka na tvrdo, 2 pletýnky, veku chleba, salám, marmeládu. Ještě že tak!  Dobalím a dopíši poslední kapitolu v okrese Hranice na Moravě.  Spím poslední noc, ještě si zakouřím a pak ---- . Venku řádí strašný vítr. 

2. březen - pátek.

DEN, kdy jsem se rozloučil z obcí ROUSKÉ.

Vstávám ráno v ½ 5, po bouřlivé noci. Pakuji, pak ještě vytřepáváme strožoky přímo na zahradě. Snídáme a po rozloučení se  nastupuje ke kontrole zákopníků. Venku svítí měsíc, je umrzlo. Čekáme do ½ 7, nakládáme kufry na vozy. Pochodujeme za nimi přes  Babice, Lhotku a do Kunovic. Místo v 10.l0 hod. vyjíždíme až v 11.

Jsou tu s námi kluci ze Šumavy, od Prahy - prostě z celých Čech. Jedeme, vítr profukuje škvírami do vagónů, mráz vyráží dech. Jedeme jako kočující cikáni k lešanskému mostu. Vypsat se to nedá, to se musí prožít! Po 5ti hodinové jízdě zastavujeme v Brně. Jsou 4 hodiny odpoledne. Vyjíždíme až v ½ 5 směrem Hrušovany. Tu kotvíme v ½ 6, zastavili jsme. Vycházíme z vlaku. Budeme tu ubyto­váni ve škole naproti kina. Městečko je docela hezká vesnice. V rychlosti blesku cpeme slamníky a po té s Lojzou jdeme do obchodu. Vracíme se, koupili jsme dopisy, dva dny máme volno tak až zítra budu psát domů. Dojen byl bezvadný. Spím opět v rohu třídy u dveří mám na to štěstí. Teď dopíši, je půl desáté a půjdu spát. První noc v Hrušovanech u Brna /Rohrbach bei Brünn/ Lager 1042/02.

3. březen - sobota.                HRUŠOVANY

Je 1 hod. 10 minut. Usedám na kbelík ke stolu a začínám psát. Ráno probuzen zimou v 7 hod. Zabalím se ještě a spím až do 9 hodin. Pak děláme pořádek ve třídě, zatím co polovina z manšaftu lágru 331/01 uprchla. Kluci donesli černou a snídáme. Následné dávám se do psaní dopisů, všem, které znám. Je tu zima, hlava brní po prožitých dnech. Co s námi bude? Na chodbách spousta lidí, bloudí sem a tam. Vskutku velkolepá organizace Kuratoria für Jugender­ziehung!!

Využívám volný čas a vařím si s Lojzou oběd. Domácí opékané klobásy na husím sádle. To je ale bašta! Je po jídle, uléhám na slamník, pokuřuji a dumám. Tak rád bych napsal milované, ale ne. S kamarádem Lojzou Motalem prošli jsme celou dědinou, na nádraží je spousta "cestujících". Jelikož vane jarní vítr, slunko svítí, ale ještě nehřeje, vracím se zpět na cimru. V kamnech vyhaslo, kluci vlastně zbytek zákopníků šancarbajtrů hraje vesele v karty. Přededveřmi řádí četa zákopníků Pražáků. Jsou ještě bez ubytování. Nevím jak to vše dopadne. Ach - co člověk zkusí než se stane svatým! Ještě štěstí, že ten psací stál tu máme. Zařízení jako doma, až na malé výjimky. Bajó, těžký je život zákopníků z lágru 1042/02! Co bude teď a co potom? Raději dopíši až nabudu lepších myšlenek začnu opět psát . Napsal jsem Jirce zajímavý Brief . Je ¾ na 10 večer. Přišel jsem s procházky po venku. Mrzne až to praští! Odpoledne jsme prožili docela v zábavě, hráli jsme na ponorky. Pak jsme brnkali, zpívali, hotový candrbál. Kluci donesli bílou kávu, nevídaný zázrak. I guláš jsme měli. Najedlý a nakouřený, bouřil jsem dál, zpíval, vzpomínal na domov. Už je 7 hodin. Šli jsme do kina, ale bylo plné. Nevadí - další jsme si zařídili. Teď trochu pojíme - a následně odebéřeme se do věčných lovišť.

Zakončím dnešní kapitolu.  

Mapka druhého prostoru působení zákopníků v březnu 1945.

4. březen - neděle.

Je ½ 5 odpoledne, přišel jsem právě s hostince. Venku je zamračeno, poletuje sníh. Nanicovatý - opravdu započnu: ráno vstávám v ½ 9, kluci donesli snídani. Po jídle díky klidu, dávám se do mytí a převlékl jsem si košili. Vystrojený děláme bengál, hraji na banjo, povídáme si, krátíme chvíli. A je oběd. První řádný oběd v městečku Hrušovany!

Polévka nudlová, sekaná s bramborem. Najedli jsme se bezvadně. Dozvídáme se další bonz - prý jedeme domů a co nejdříve! V Brně je vyhlášen letecký poplach, u nás na jihu je klid. Odcházím s věrným kamarádem Lojzou do hostince. Hráli jsme též karty a navštívili Pražáky. Zítra ráno už je nástup. Jsem zvědav co se vše vyvine. Odpoledne uteklo bez běžných vzruchů v pohodě. Večer jdeme do kina. "Děvčica z Beskyd". Tak nám tedy skončila slavná neděle. Vrátil jsem se na cimru a zjistil, že nesvítí elektrika a tak jsem potmně ulehl na postel. Venku stále sněží - usínám..... 

5. březen - pondělí.

Vstávám zimou v 6 hodin. Oblékám se a jdu na nástup. Snídaně černá káva. Nastupujeme - všeho všudy 9 mužů prostějováků. Ostatní se vypařili. Po ceremoniích s ostatním kolektivem jsme se pohnuli. Šli jsme přes zabrané území Woikowitz (české Vojkovice) přes Blučinu (Laüschitz). Tam jsme se otočili a šli pěšky přes Židlochovice /Seelowitz/ zpět do Hrušovan. Venku je psí čas. Sníh pa­dá a taje, ale není to jak v Rouské, Vracím se v ½ 11 na cimru, nohy mě bolí od tě cesty. Ani nemusí člověk dělat. To je bašta organizace. Těch pár dní co tu budeme do konce fronty proflákáme jak se dá. Tak skončil první pracovní den. Však my se neztratíme a další si zařídíme. Tyto procházky budou častější. Zatím tolik, až po obědě pokračuji neb mě zebou ruce.

Utíká to. Už je 11 hodin. Šel jsem pro oběd. Polévka nudlová, fasujeme chleba a buchty. Po obědě hraji chvíli na banjo až do druhé hodiny. Kluci se courají, máme tu zimu, poleháváme oblečeni. Ještě, že pojedeme brzo domů. Přečítám krásný román "Pět děvčat a tajemný autor". Po četbě opět brnkám čím dál víc a tak zaháním chmury života zákopníka. Vzpomínám, dočítám a teď právě v 6 hodin vchází uprchlíci do školy. Pan Roman donesl mě z domova pozdrav a tu zastihla mě zpráva, že Karel Kunovský zemřel. Teď donesli kluci černou kávu, popili jsme a počkám na večeři. Ona ale žádná nebyla. Šel jsem pro lístky do kina, ale odešel jsem s nepořízenou. Přesto jsem znova šel do kina na stejný film s Honzou Fillem, který měl rezervní lístek. Uteklo nám to bezvadné. Po návratu zjišťuji, že se topí. Kluci někde sehnali dřevo a fajruje se. Postavil jsem na čaj neboť mě začíná bolet v krku. Je 10 hodin, 24 minut. Dosytím se a jdu spát. Těším se na ráno - už dopisuji ... 

6. březen - úterý.

Je ½ 6 večer, jsem po vydatné večeři - zemáky, omáčka není ani vidět a v tom kus salámu. Nasytil jsem se ještě trochu z vlastních zásob a začnu právě pokračovat v popisu činnosti dnešního dne.

Vstal jsem v 6 hodin. Zázrak, dnes v noci mi nebyla zima. Po snídani - bílá spálená káva, kus chleba do kapsy a jde se. Cesta na stanovený ort trvá pěšky 1 ½ hodiny, je to pro vraha. Přicházíme do Blučiny, je právě 9 hodin. Slunko krásně svítí a začíná pomalu ohřívat vzduch. Nemáme nářadí a tak jdeme napřed první.

Vyfasuji lopatu a začínáme dělat až v 10 hodin. Strašná dřina, mám obavy, aby mě lopata nezapustila kořeny. Pod bradou mám už skoro puchýř. Dohled žádný, tak pokračujeme v pracovní činnosti. Než se nadějem je poledne 12 hodin. Na úseku je v činnosti cca 1000 zákopníků. Pražáci, hrrr, utekli, bez jídla prý nedělají. Jako na povel jsme se sebrali a za zpěvu táhneme domů. V tom zastavila nás polní kuchyně, která dovezla polévku. Hádáme se, nedá se to vše ani vypovědět! Vracíme se po diskusi s S-manem zpět.

Děláme na panzergrabu a v tom začíná padat sníh, chumelí až to pěkná není. Jdeme zpět až ve ¾ na 4 - strašně zbití a umoření. Vcházíme do cimry, když před tím vzal jsem si večeři. Štěstí, že už pojedeme pryč, jak se všude šeptá. Fronta se stále zkracuje, na jihu od Vídně slyšíme dělostřeleckou palbu a dunění kaťuší. Jsou předpovědi na tuti! Ještě poznamenám, že tak zle na jídlo jsme se nikde neměli. Mám dojem, že kuchaři nám krátí příděly. Nevadí i tak přežijem. Myji se, dávám se do gala v daných podmínkách, děláme menší neplechu, či bengál po našem. V náladě odcházím s partií do hospody na čtvrtku. Dám si tři a 2 sody, v kolektivu táhneme do kina Hvězda. Už po třetí na stejný program. Tu vzmáhá se velký řev, o přestávce vracím se zpět do školy. Zmožen a zbit, uvařil jsem si čaj a teď - kluci chtějí spát, píši tyto řádky při svíčce. Je 10.13 hod. večer. Napliji si ve vzpomínkách do rukou, dopíši, a nashledanou zase zítra! 

7. březen - středa.

Přišel jsem z práce a najezen začínám psát ve ¼ na 6 dneš­ní den. Vstal jsem ráno ve ¼ na 7, po hygienické očistě jdu si pro snídani. Venku mrzne a fouká ledový vítr až to leze do kostí. Ale přece jen jdeme. V krku mě bolí zuřivě po přestálé noci. Jdu zase tu strašnou 12 km dlouhou cestu. V ½ 9 kotvím na stanovišti a kopeme načatý vykolíkovaný panzergraben. Vzhledem k síle větru, chceme se za každou cenu zahrabat do země. Podaří se vykopat v ornici důlky pod vzdáleným kopcem vinohradu. Dohled nemáme žádný, tak se schováme před větrem a opalujeme obličeje. Lehátka máme udělána ze zkřížených krompáčů a lopat.

V 11 hodin nám dovezli polévku, ještě, že se kuchaři trochu polepšili. Po včerejším "výprasku" polévka zasmažená mrkvová, docela slušná.

Po tak vydatném obědě ležíme na sluníčku schválně v důlcích. Neutíká to, 60 chlapů spolupracovníků z okolních vesnic nám uteklo a tak děláme až do ¾ na čtyři. Domorodci z Opatovic nám zavdali červeného vínka a buchty - docela slušné. Zpět se nám šlo již veseleji. Canada je Canada!! Došli jsme vysíleni, kamarád Lojza šel hned pro večeři, která moc slavná nebyla. Jeden obrovský nakysaný knedlík s marmeládou, posypaný pískovým cukrem! Brrr.. Vyhladovělý jsem ho snědl a teď ještě p. Motal. běží pro černou a fásli jsme dodatečně kus salámu. Na kuchaře platí síla svalů. Zatím dopíši a viděnou večer. Je 5 hodin 34 minuty....

Zaspal jsem a prorokem nebudu. Pokračuji probudiv se v 10.40, vracejícími se kluky z kina. Z večera jsem usnul, nechtěl jsem jít na dřevo, když kluci šli za zábavou a já jelikož jsem byl znavený spal jsem jedna dvě. Píši zase ve svitu svíčky neb elektrikou k vůli zatemnění můžeme jen do 9 hodin. Jsou to ale časy. Kluci se ještě toulají - teď právě jeden přišel. Už pomalu zívám, dopíši, ulehnu a usínám ... 

8. březen - čtvrtek.

Přišel jsem z dřiny úplně zdeptán. Je za 10 minut 5 hodin. Loj­za šel hned pro večeři a já začínám psát přímo tragický den.

Ráno vstal jsem v 5 hodin a vidím, že venku mrzne a poletuje sníh. Znova uléhám a vstávám až v 6 hodin. Po snídani, bílé kávě, debatě a dlouhých ceremoniích se jde do boje s počasím. Došli jsme na stanovisko promrzlí neboť vítr je ostrý, fučí až to pěkné není. Děláme, abychom nezmrzli! V 11.15 hod. dovezli nám polévku jako včera. Opalujeme se a ve 2 hodiny započali jsme válku, házením zmrzlých hrud hlíny proti sobě v okopech. Zranil jsem nechtíc kamaráda Soňu do boku, přímým zásahem menší hroudy. Musí mi to odpustit. Ve 4 hodiny se vracíme do Hrušovan, slyšíme rachot, hromobití. Myslím, že sovětská vojska postupují na frontách x krát směrem na Vídeň. Qdhad byl správný dle informací radia Moskva i Londýnské BBC.

Lojza přisel s nepořízenou a tak jdu pro večeři sám. Právě přišel zraněný Soňa se zprávou, že bude týden zafačovaný ležet! Můj zásah se osvědčil. Dopíši a jdu. Jsem po jídle. Zemáky a guláš. To je vše. Teď právě jsem dostal dopisy od Staňka, Růži a Mirka. Šly opravdu sakramentsky dlouho. Proto myslím, že doma od milé jistě dostanu. Nemohu ale opravdu za to. Zahraji si na banjo a co dál nevím, postavil jsem na čaj. Osladil až to hezké nebylo. Po vypití odcházím na cimru "Čížků“, kde jsem se pobavil. Zahrál jsem si poklidně a půjdu spát. Vzpomínka na milou mě stále vrtá hlavou. Vynahradím ji vše po návratu domů. Opravdu? No - zatím tolik a skončím myšlenkami na domov. Usínám - vidím obrázek, Most přes řeku Svratku za Vojkovicemi (Woikovitz Kreis Nikolsburg) kde denodenně jsme trápili své nohy, chodíce 12 kilometrů sem a tam, v mrazu i deště, za zpěvu na rtech --­

Po procitnutí jsem navštívil ještě místní kino, kde promítali propagační německý film "Hrdinové z Jaguaru". Byl jsem s Jendou Fillem. Je 10 hodin 25 minut. Dopíši a jdu v klukovském rozjímání konečně spát! 

Oberkomando der Wehrmacht gibt bekannt!!

9. březen - pátek.

Začínám. Ráno opustil jsem lože v 6.15 hod. a běžel pro černou. To strašné čekání v té zimě. To není v Rouské. Čert ať to všechno vezme! A pak po dlouhých ceremoniích jdeme. Nohy necítím od včerejších 12 km, které jsem urazil. Ledový vítr fučí, tváře necítím. Po l hod. a 30 minutách docházíme znaveni na místo. A pak je pořád ta hrozná zima a ještě horší práce. Posedávám z kouta do kouta a již je 11 hodin - dovezli nám oběd. Polévka einttopf jako vždy ­- při tom bych asi těžko vydržel. Ještě že mám kufr. To je hrozné žrádlo, Ráno ¼ l káva, v 11 hod. ¼ l polévky - a večer jako dnes, kdy jsme se vraceli ve 3.15 hod. zpět, šel jsem hned pro večeři: zemáky a omáčka. Její název nelze hledati v žádné kuchařské knize.

Uvařil jsem si dvojí dávku vlastního čaje. Máme těžký život dobrodruha, ještě, že se co nejdříve odtud ztratíme. Zatím tolik.

Je ¼ na 7 a tak za chvíli půjdu spát, proto nebudu dál nic rozepisovat. Jsem unaven a rád, že nikam nejdu! Ulehnu a to okamži­tě. 

10. březen - sobota.

Obvykle stal jsem v 6 hodin a po snídani odcházím na praco­viště. Počasí je mizerně, pokrápí a my vyčerpáni a znaveni z chůze usedáme na lopaty. Za chvíli se dáváme do práce. Prý budeme míti zítra volno. Děláme do ½ l2 a obědváme nudelsuppe - je ucházející a ještě teplá. Dlabeme do 2 hodin, končíme a jdeme. V Blučině čekáme před "Felák Hausem". Sondujeme budeme-li opravdu dělat. Po půlhodinovém jednání, tj. ve ¾ na 3 jdeme na lágr a hned běžím pro večeři. Máme guláš - je ucházející, ale je ho málo. Na cimře měl jsem lístek od Aničky. Fasovali jsme chleba. Zatím psaní nechám, dám se do pořádku a umyji se. Právě je 16.30 hod. --­

Po přestávce usedám na slamník a hraji na banjo, písničku co jsem se naučil - Maminko mámo šel bych rád atd. I harmoniku jsem vzal do náruče a tu zřel jsem, že mě ji někdo řádně rozházel. Opravil jsem klapky, měch zalepil a odložil. Kluci donesli černou kávu a fásli jsme kunsthonig. Bože to je ale život! Jsem zvědavý kdy se odtud opravdu ztratíme! Raději ani nevzpomínat! Dnes bylo opravdu blbě venku. Těch l2 km chůze v dřevákách mě přivede do hrobu.

Večer půjdu do kina, co hrají ještě nevím. Teď se trochu pros­pím. V dřímotě si v duchu zpívám "na blučinské návsi tam je veselo“.... Procítám a jdu do kina kde po hodinovém čekání jsem již lístky nedostal a tak jdu spát. Lojza chce abych šel tancovat, ale to je stejně bezúčelné. Nechám všeho a jde na "panenské" lože. 

11. březen - neděle.

Již 10 neděl uběhlo a my stále rozkopáváme matičku Zemi! V pondělí jsme už měli odjížděti a zatím ... Teď začnu líčit dnešní sváteční den. Je právě 12 hodin v poledne. Vhodil jsem do sebe od včerejška polévku, další chod bude až ve 14.30 hod. Ráno vyskočil jsem z lože, jdu ven a tu zřím - všude bílo, sníh kolem dokola jiskří v záři vycházejícího slunce. Brrr ..

Šoupl jsem zpátky pod deku a spal vesele až do půl osmé. Kluci se zbudili a dělají bengál, spát dále nemohu. Umyl jsem se a posnídal černou. Objal harmoniku proháním klávesy střídám s bedlivostí banjo a brnkám melodie vzpomínek.

Kluci trénují na odpolední fotbal jedenáctek ČECHY versus MORAVA, zákopníků. I v kině Hvězda je plakát inscenovaný Mirkem Holcem, aranžérem Fy. Rolný a Company. Slunko sice svítí, ale vítr je ostrý, fouká ze všech stran až to hezké není. Sedím na posteli - tu vchází věrný kamarád Lojza, který byl naproti tátovi a já jdu s ním ven. Sedíme v restauraci ve svátečním úboru. Popíjíme, pokuřujeme darované Viktorky, nic nám neschází? Ve ¼ na 12 vyprovázíme tátu na nádraží, vracím se a jdu pro oběd. Úplný cikánský život vedeme tu na lágru. Kdy to vše skončí? Ležení, ani si nedovede nikdo ba žádný smrtelník představit, to se musí prožít! Kde jsou ty žakety, taneční a podobné. Tu jen kino, které máme zrovna před nosem. Jinak nic. Už skončím a potom až se všichni ztratí a budeme zde sami se Soňou pokračovat ...

Před očima mám melancholický, lyrický obrázek s boží mukou, pár květinek, ptáci nad horami a v mysli verš;

Znavený poutníče, zde staň a šeptej

jak země naše krásná jest,

tu vzdálen od domova, usedni a vypiš

city svoje, jak často na Tebe, má

milá vzpomínám --­

Beru tužku znova do rukou, je právě za 5 minut 3 hodiny. Kluci odešli až na čtyři many. Já se Soňou ležím, maje kufr na nohou a píši. Jsem, po obědě - zelí, vepřová, knedlík. Ani jsem nedojedl. Úplně zničíme Soňovu zásilku, jsem zmlsán dobrotami obsažené v balíku. Ruka bolí - dopíši. A tak uplynulo celé odpoledne. Ve ¼ na 6 zvěstoval Zorro, že jsme hráli 3:2 pro Moravu, takže barvy jsou uhájeny. Teď ležím, napsal jsem Růži dopis. Jak nás nepustí tak utečem v sobotu domů. Pak rozhodnuto, že půjdu do kina, ale lístek jsem nedostal a tak jdem do hospody, kde jsme hráli kulečník. Jenda Fill a Komenda. Odtud jsem se bez nálady vrátil v půl jedenácté na cimru. Lojza naštván, ani se mnou nemluví. Však ho to přejde! Já píši opět při svíčce.

Znova je poplach, letadla stále hrčí. Tak referát je celý a já pomalu končím, jdu spát. 

l2. březen - pondělí.

Nejraději bych nepsal, neboť jsem tak zbitý a zpocený cestou, že se mi ani nechce.

Dnes dělali jsme na pancergrábu od 7 ráno do 5 odpoledne a teď ta zpáteční cesta! Na oběd polévka, večeře zase polévka, trochu černé kávy a buchta - přímo žrádlo, při kterém musím pracovat. I když člověk sedí na lopatě je úplné vysílen 12 kilometrovou cestou. Ve 12.30 hod. byl vyhlášen poplach, trval až do ½ 4 odpoledne. Ze šichty jsme se vraceli zpět s Mirkem Holcem na Židlochovice. Cestou jsme potkali 3 děvčata z Bund Deutsche Mädel se kterými jsme se bavili i přes jejich zákaz hovoru s Čechy. Tak jsme došli ve ¼ na 7 do Hrušovan. Člověk by vraždil, všude bordel, vše jezdí domů a my kruci tu stále tvrdneme. Cimra vře až to vypukne. Kuchyň nás okrádá, lumpi jedni, čert ať už to vše vezme.

Kluci utekli až na 11 zákopníků se vzdálených míst, kteří tu zůstali. Mohlo se jezdit jen do vzdálenosti 40 km. Nechám úvah a dalšího psaní. Uléhám ve ¾ na 7 - výjimka. Spím jako pes s otevřenýma očima ... 

l3. březen - úterý.

Vstal jsem ve 4 hodiny, stav mužstva 11 osob. Kluci donesli kávu ve gbelíku, dělat nejde nikdo. Přišel vedoucí Kuratoria, ale my ležíme klidně dál?! Co z toho asi bude? Nikdo se o nás nestará. Teď právě přišli kluci se sdělením, jde se dělat. Vzal jsem si lístky a šli jsme o síle 5 mužů. S-man se divil i ušima! Začli jsme dělat v 10 a v 11 hodin doděláme a jdem s ním zpět domů. S Mirkem Holcem pojedli jsme vydatný oběd v restauraci - zavařená zelenina s chlebem, porce s pivem, 1A hotelová cena 35 K. Pomalu vracíme se do lágru, vyzvedáváme v kanclu 300 K a odcházím ihned pro oběd. Polévku nejím, jen guláš a zemáky. Zajedl dodatečně kusem vánočky z vlastní rezervy. Dostal jsem též dopis od Mirka, který hned luštím! Jsou 3 hodiny a tak dokončím. Návrat domů daleký?

My sedíme v okně školy a smutně přihlížíme jak kluci jeden za druhým se ztrácí na nádraží v Hrušovanech. Vše bouří a v naší duši bolno a teskno. Odepsal jsem na Mirkův dopis a oddávám se nečinnosti --­

Přišel jsem právě z tancovačky, která by byla málem vyvrcholila rvačkou. Je 11 hodin večer. Vrátili jsme se ve ¾ na 9 ze Židlochovic, kde jsme byli v hotelu na večeři, Jenda Till, já a Mirek Holců. Dále se o tancovačce rozpisovat nebudu, neb nechci aby se případný čtenář strašně bál. Vzpomínky zůstanou u mne!

14. březen - středa.

Ani se rozepisovati nebudu neb jsem zde našel rodáka od nás, pana Karla Pospíšila. Je zaměstnán na hrušovanské poště. Další poznámky jen ve zkratce:

snídaně - černá káva z cigorky (pražená pšenice a čekanka)

oběd - zelná polévka eintopf

večeře - zemáky, šťáva, hovězí plátek v normě 70 až 100 gr

V průběhu dne byla spojeneckým letectvem bombardována Vídeň a okolí zvláště Wiener Neustadt (Vídeňské nové město). Nálety a poplach trval v přestávkách celý den. Děláme za Vojkovicemi u řeky Svratky. Rozkopáváme břehy abychom zamezili přebrodění ruských tanků v případě útoku. Obec Vojkovice patřila do okupační zóny, byla při­pojena k německé říši (Deusches Reich). Práce byla v tomto úseku zábavou. Ráno vyfásl jsem ještě posledních 30 cigaret, už mám jen 26. Drazí bezodkladně se navrátím - brzo budu doma! Podával jsem Lojzovi telegram. Už je jiná nálada, už tu dlouho nepobudem. Teď jdu do kina, jestli se tam dostanu. Hrají "Žena v taláru". Na kino nedošlo, bylo vyprodáno. Večer vyvrcholil oslavou na cimře, jede se domů!!! Pro dnešek záznam stačí. 

15. březen - čtvrtek.

Snad již není ani zapotřebí se rozepisovat o událostech tohoto pro nás zákopníky, slavnostního dne. Dnes již naposled! 

16. březen - pátek.

Jeden ze šťastných dnů v mém životě, na sklonku II. světově války. Linie fronty Rudé armády se přibližovala k Berlínu, jižní část sovětských vojsk postupovala z maďarské strany na Bratislavu a dále na Brno. Ostatní podrobné zprávy a veškeré historické skutečnosti byly vydány v průběhu let budování republiky Československé kdy protektorát Čechy a Morava (Böhmen und Mähren) rozpadl. Německo bylo poraženo - válku prohrálo. Nastal pak konečně očekávaný MÍR !! Opravdu?

Odjíždím s partou kluků ráno z Hrušovanského nádraží směrem na Brno domů. Cesta byla, bez překážek až do Kostelce na Hané. Odtud v očekávání věci příštích jdu pěšky do rodinného hnízda v Bílovicích. ŠŤASTNÉ shledání se sestrou, mámou a tátou!

Jsem d o m a...

Poznámka: přepis provedl jsem z vlastního záznamu v průběhu měsíce února a března roku 2001 pro mé syny a vnuky. Německé výrazy v překladu uvádím v příloze vysvětlivek.

Autor František Novák  v.r.