Moravská Metanadace Metauniversity

(Metacentrum Moravské Metauniversity)

| V | V | V | _{® ş} 3X| V | _{® ş 3XM®}

veřejně prospěšná metaspolečnost (v. p. ^ms.)

Verse: 1.2.2000 až 31.3.2000 / 1.4.2000 až 21.5.2000 / 22.5.2000 až 18.6.2000 /

19.6.2000 až 9.7.2000 / 10.7.2000 až 30.7.2000 / 31.7.2000 až 11.8.2000 /

12.8.2000 až 25.8.2000 / 26.8.2000 až 8.9.2000 / 9.9.2000 až 29.9.2000 /

30.9.2000 až 13.10.2000 / 14.10.2000 až 27.10.2000 /

Globalisace jakožto kultura metagramotnosti (za 28.10. až 3.11.2000)

Globalizací je nepochybně každá kultura vystavena konkurenci kultur jiných. Toliko je jisto, že každá kulturní identita je globalizací evidentně ohrožena. Ovšem pouze na nás samých záleží, zda si svou identitu uchováme. Avšak kdo z těch, kdo by měli jít příkladem ostatním, to jest z vůdců politických stran, zatlouká s ležérním úsměvem své vlastní pohrdání metagramotností? Stranická i jiná monopolizace a z toho plynoucí blbá nálada je tím, čím žije naše společnost. Řešení je v metagramotnosti. Odvolávat se na cizí vlivy je zastíráním vlastní neschopnosti čelit globalizaci. Jak čelit globalizaci? Samotnou silou kapitálu, metakapitálem. Metakapitálem stává se metatechnologie založená na metagramotnosti a není rozhodující kde bude uplatněna, zda ve službách nebo výrobě. Taková investice do metatechnologie má nesmírnou výhodu totiž dlouhodobost. Investoři do metatechnologií zůstanou, protože ty už nejsou otázkou levné pracovní síly, ale nekoupitelné pracovní síly. Kapitál míří směrem, který pro synergismus dokáže vychovávat vhodné pracovníky a jehož nedostatek pociťují všechny vyspělé ekonomiky. Nejistota způsobuje investorům bolení hlavy, jistotou je metakapitál. Vždyť myšlení dobré přede vším jde, všeho pánem je, vše životné z něho rodí se. Je-li kdo myšlením zlým veden v řeči své, ve všem svém jednání, pak v patách neštěstí valí se jak za volem dvě kola povozu. Nevědomý člověk je vskutku jako kola valící se bezduše za volem, či jako osa povozu točící se bezestředně s kolem. Nevědomí rozdílu globalizace a globalisace jako obvykle vede k tomu, že lidé jsou zbytečně ve při a právě proto mnohdy jako ti vepři. Nastal čas všeobecného povědomí o co globalisací vlastně jde. Skutečnost podléhá všeobecnému procesu synergismu projevující se nevratností, evolucí, samorostoucí komplexností. Tímto procesem samovznikají stále komplexnější synergiony, aby svého času samoorganisací vznikla naše galaxie, náš planetární systém, biosféra, sociosféra a nyní noosféra. Noosférou vzniká jakýsi metamozek lidstva, jedině jímž lze čelit rizikům globality. Dokud byla lidská kultura záležitostí místní evoluce, pak riziko chybné evoluce nemělo na lidstvo katastrofické následky. Globalitou se však situace lidstva zásadně mění, chybná evoluce totiž může znamenat také jeho konec. Nevědomost správně směrované evoluce lidstva globalitou znamená zahrávání si s osudem lidstva. Globalitou vzniká nutnost změny lidské kultury a tedy pochopitelně především školy. To je aktuální především nyní, kdy se jedná o kvalitu školy odpovídající vstupu do epochy globality. Proměna školy. Rozsáhlé změny. Nové metody. To jsou slova, kterými se dnes ohání ministerstvo školství, jež před několika dny zveřejnilo Bílou knihu coby vizi, kam by se školství mělo ubírat v následujících letech, kdy stát přijde ve školství o řadu svých pravomocí a školy přejdou díky reformě veřejné správy do rukou obcí a krajů. A právě na tom však řada zamýšlených převratných změn ztroskotá. Ministerstvo má dnes v rukou v zásadě kromě peněz jen jednu donucovací pojistku: vzniklé školy nemusí zařadit do sítě škol. V návrhu Bílé knihy se počítá s tím, že ministerstvo bude každý rok vydávat peníze na nejrůznější inovační a rozvojové programy - pokud se do nich škola zapojí, má peníze navíc jisté. Další věci by měl upřesnit školský zákon, který v současné době je projednáván ve vládě. Právě návrh nového školského zákona by školám mohl dát mnohem větší autonomii. V školském zákoně se hovoří o rámcových vzdělávacích programech, které mají v budoucnu určovat, co, kdy a v jakém rozsahu se na školách učí. Rámcové programy vymezují povinné penzum, další už bude záležet na té které škole. Každá si bude muset vytvořit vlastní školní vzdělávací program, kde bude mít dostatek prostoru, aby si vymyslela vlastní aktivity a vlastní projekty tedy program, jejž bude reagovat na konkrétní podmínky, potřeby a zájmy dané školy. Je otázka, co by si přály samy školy. Někde jen čekají, až budou mít volnější ruce, jinde učitelé potají přiznávají, že dokud se nezmění vedení, žádné převratné změny se očekávat nedají. Řada pedagogů se navíc obává, že v okamžiku, kdy dostanou školy větší volnost vytvářet si vlastní osnovy, stanou se přestupy dětí ze školy na školu málem neřešitelnou věcí a bude to stresující jak pro dítě, tak pro učitele. Školy se budou přirozeně lišit kraj od kraje, a také podle toho, jaký na nich působí ředitel, jaký má k ruce učitelský sbor, jak se o školu bude starat nový zřizovatel. Už dnes jsou kvůli tomu, že jednotlivé obce mohou podle svého bohatství vložit do svých škol různé peníze, mezi školami propastné rozdíly. Zatímco jedna se může pochlubit supermoderní počítačovou učebnou, druhá shání peníze na první počítač. Při probíhající monopolizaci politiky oprávněně existují obavy z přechodu škol pod správu obcí, a především z toho, že se jejich vedení i provoz budou podřizovat spíše politice místních vztahů nežli skutečným zájmům učitelů a žáků. Obec nemá možnosti se o vše specifické postarat, škola pro ně není prvotní záležitostí a stane se jen další zátěží a to bude na úkor vzdělávání. Chod školy i její obsazení budou napříště ovlivňovat lidé, kteří problematice školství nemusí vůbec rozumět a nemají potřebné vzdělání. To povede k tomu, že důležitější než odborné názory pedagogů budou vlastní potřeby starostů a jejich úředníků. Svěřit obcím pravomoc jmenovat a odvolávat ředitele základních škol znamená, že bude důležitější, kdo a jak vychází se starostou, než kdo a jak dělá dobře svoji práci. Starostové již dnes mají ředitele v hrsti, protože s obcí nelze jít do sporu, když školu financuje. V menších obcích starosta jmenuje svého člověka, jeho kvalifikace nebude podstatná. Autoři Bílé knihy, konceptu budoucnosti českého školství, v dokumentu doporučují zajistit každému dítěti v tomto věku zákonný nárok na předškolní vzdělávání. V čem je podle odborníků předškolní výchova ve školkách tak podstatná? Nejde tu o učení. Jde o období, kdy se vytváří celá řada důležitých vlastností. Ty se tvoří jen v dětské společnosti, rodina je neumí suplovat. Jde o umění spolupracovat, spolu si hrát, spolu se smát. Navíc: děti se ve školce mohou leccos naučit. Rodiče na to mnohdy nemají tolik času a nemusí vědět, jak na to. Proto je péče o děti v mateřských školách vysoce zodpovědnou činností. Mylně se počítá se s tím, že kvalitu pedagoga zajistí absolvování bakalářského studia na některé z pedagogických fakult. Nové úkoly vyplývají z Bílé knihy i pro obce. Ty budou zavázané dětem v předškolním věku školku zajistit. Děti, které projdou předškolním vzděláním, lépe naleznou své místo v kolektivu. Rozdíl mezi dětmi, které prošly předškolním vzděláním, a dětmi, které přicházejí na první stupeň přímo z rodin, je okamžitě znát a těžko se dohání. Školka je důležitá také pro děti z jiných etnik. Kvalita vyučování však nesouvisí bezprostředně s vysokým vzděláním pedagoga, ale s jeho metagramotností. Je podstatné, jak se děti budou učit, a ne to, co se budou učit. Pedagog může být sebevíce vzdělaný, rozhodující jsou ale jeho metagramotné schopnosti. Pro děti je důležité, aby danou látku pochopily, zbytečné je odříkávání zpaměti. Už současné studenty prvních ročníků středních škol čekají jiné maturitní zkoušky, než na které byli zvyklí jejich starší sourozenci, rodiče či prarodiče. Ministerstvo školství včera po čtyřech letech příprav zveřejnilo definitivní podobu nových maturit. Vizi ještě musí schválit parlament přijetím školského zákona, jenž reformu umožní. Maturity by se pak od roku 2004 měly skládat ze dvou zkoušek: státem garantované a školní. První část bude mít podobu standardizovaných testů, bude mít dvě úrovně náročnosti a bude společná pro všechny typy středních škol s maturitními obory. Prý se takto podaří vrátit zkoušce váhu a prestiž. Výsledek státní zkoušky by prý mohl do budoucna být daleko větším vodítkem jak pro zaměstnavatele, tak pro vysoké školy. Ministerstvo ovšem zatím nezískalo od vysokých škol žádný příslib, zda vůbec a jak by byly ochotny jednotné maturity akceptovat, popřípadě jimi nahradit přijímací zkoušky. Vysoké školy jsou autonomní, nic jim nelze nařizovat. Zástupci akademické obce se však již několikrát nechali slyšet, že v okamžiku, kdy budou mít maturity větší vypovídací hodnotu, jsou ochotni jimi alespoň částečně přijímací zkoušky nahradit. Student se bude muset rozhodnout vždy do každého 15. prosince, ze kterých předmětů chce státní zkoušku složit. Povinně to bude český a cizí jazyk a matematika nebo společenskovědní základ. Nepovinně některý z deseti předmětů už s ohledem na výběr vysoké školy. Každý test bude trvat 120 minut. Penzum toho, co se v něm konkrétně může objevit, zveřejní ministerstvo každý rok v "katalogu cílových požadavků" pro každý předmět. Ve školní části si budou studenti moci vybrat, zda nechtějí místo tradiční písemné práce a následného zkoušení před maturitní komisí raději napsat malou diplomovou práci. "Student - po dohodě s učitelem a ředitelem - dostane několik měsíců času k napsání práce. Tu pak musí před maturitní komisí obhájit. Nové maturity se budou pokusně ověřovat v roce 2003. Jak budou vypadat nové maturity A) Společná část koná se počátkem dubna a má podobu testů Zkouší se povinně: - z českého jazyka a literatury - z cizího jazyka (angličtina, němčina, francouzština, italština, ruština či španělština), zkouška zahrnuje i poslech pásky, aby student prokázal, že rozumí mluvenému slovu - z matematiky nebo z občanského a společenskovědního základu - nepovinně až z deseti různých předmětů B) Školní část koná se na přelomu května a června, studenti musí absolvovat čtyři zkoušky, povinně z českého a cizího jazyka; dál mohou volit mezi tradiční ústní zkouškou před maturitní komisí či možností obhajovat svou diplomovou práci. Vzdělávací experti mají prý jasno. Z uvedeného však jasně čpí zápach analfabetizmu metagramotnosti. Proč dělat z organizované výchovy univerzální lék? Škola organizované výchovy je špatná náhražka školy života. Organizovaný školní kolektiv "vrstevníků" je umělý výtvor, a nikdo se s ním nikde jinde než právě ve "vzdělávacích zařízeních" nesetká. Až jednou člověk školy opustí, bude zase v normálním, životném světě. Proč úporně připravovat člověka na prostředí, které je nutně dočasné? Ničemné je nadřazování školy nad životem, státu nad člověkem. Braňme si přirozený řád věcí. Braňme sami sebe, braňme svoje děti před zobecňujícím výkladem expertních mínění. Hlavním problémem základního školství není ani tak nedostatek peněz. Spíše to, že někteří učitelé neumějí své vědomosti dobře předat. Vina asi neleží jen na učitelkách a učitelích: problém je v tom, že společnost umístila metagramotnost na tak nízkou pozici hodnotového žebříčku. Obtížné je obecně přejít od jednoho způsobu učení ke jinému. Dítě se před vstupem do školy učí intuitivně, poznává po svém svět. A najednou se musí učit záměrně a řízeně. To je pro něj dost problematická záležitost a dítě ne vždycky v té nové situaci najde svou parketu. Záleží také na rodině, jak dítě na tento přelom připraví, a záleží i na osobnosti pedagoga. Problém je v tom, že pedagogické fakulty své studenty v metagramotném směru nepřipraví dostatečně. Připraví je sice dobře jako odborníky v oboru, jsou dobrými matematiky, historiky nebo češtináři, málo je však vybaví v tom, jak nejlépe tyto své znalosti metagramotně předat dětem. Základní škola se má podle představ autorů Bílé knihy - konceptu budoucnosti našeho školství - zásadně přeměnit. Stát se místem vstřícnějším pro dítě. A to nepůjde bez nového pojetí výuky, bez změny osnov a požadavků na žáky. Jde o umění chápat v souvislostech, o metagramotnost vymykající se racionalistické nalévárně vědomostí. To je nesmírně důležité, protože život není o předmětech. Na to se pořád zapomíná, a proto především základní škola tak odtržená od života. Denně dítě zavalují informace a škola by měla naučit rozpoznat podstatné a nepodstatné, důvěryhodné a lživé. Posun od faktografie k vyhledávání informací a učení kreativitě však nesmí znamenat, že žákům škola nebude poskytovat základní poznatkovou výbavu, ale ta bude zprostředkována právě metagramotností. Kromě hledání toho správného přístupu naráží nové pojetí školy na nezájem, učitelů o novoty. Pro většinu je pohodlnější setrvat u rutiny, jakou praktikují už léta. Škola však musí vychovávat ke svobodě, takže žádný duchovní teror, a při volbě jazyka by mělo záležet na určité dobrovolnosti. Plynule hovořit dvěma cizími jazyky? Ano. Jedním světovým a jedním globálním. Prioritu musí dostat jazyk mateřský a teprve pak jazyk globální a následně volitelně jazyk světový. V jazyku musí platit co obecně, každou monopolizaci omezit konkurencí. Chyba školy je v nedostatku odpovědnosti za výchovu ke svobodě. To se pak táhne do politiky a demokracie vůbec. Skoro na každém kroku pak vidíme laxnost, polovičatost a ledabylost. Dělat chyby je sice lidské, ale nejvíce zla činí ti, kteří nepochopili, že je třeba soustředěně a důsledně plnit lidské povinnosti - vždy a všude. A povinností vedoucích je vést, vychovávat a kontrolovat podřízené a taky za ně, když své úlohy neplní, nést odpovědnost. To znamená jen to nesčíslněkrát opakované, že si metagramotnost každý musí ujasnit a začít sám u sebe. A už není důležité je-li to manažer, učitel, politik nebo volený zástupce. Jedině člověk vychovaný správnou školou může svobodně volit a to jak to nefunguje přesvědčivě ukazují volby. Jen pozvolna se rozbíhají přípravy na listopadové volby do krajských zastupitelstev. Trvalo téměř sedm let, než se podařilo dosáhnout toho, aby se naplnil jeden z bodů české ústavy. Ten odklad je důsledkem od počátku jasné nechuti největších stran dělit se o moc s kýmkoli dalším a riskovat, že by snad v krajích mohly existovat samostatně vystupující a jednající politické orgány, které by nedejbože nepodléhaly direktivám stranických sekretariátů. Teprve poté, co se podařilo na minimum okleštit pravomoci budoucích krajů, uráčili se smluvně opoziční vládci naší země svolit ke vzniku krajských zastupitelstev. A aby definitivně prokázali, že kraje nejsou k ničemu, nasadili na kandidátky vesměs jakousi třetí garnituru lidí, kteří opakovaně neuspěli v jiných volebních kláních, kteří propadali v minulých primárkách vlastních stran do parlamentu. Takto slaboučké kandidátky pak doplnili řadou současných přednostů okresních úřadů jednak proto, aby jim zabezpečili adekvátní trafiky za jejich dosavadní věrné služby, a jednak proto, že takový dobře vycvičený a velmi ochočený státní úředník zvyklý poslouchat pokyny z vládních míst rozhodně nebude dělat problémy a bez uzardění splní, co mu jeho straničtí bossové nařídí. Smluvně zaručená nedotknutelnost nejvyšších státních a parlamentních pozic je pak sama o sobě velkým ohrožením pro demokracii. Jednou z posledních možností, jak takto zabetonované nehybnosti postavit alespoň jakýsi fungující opoziční protipól, je právě vytvoření opravdu emancipovaných krajských zastupitelstev, která si budou muset svoji pozici velice tvrdě vybojovat a obhajovat před centralistickými choutkami těch, kterým představ a omezení jejich současné nedělené moci nahání husí kůži. Krajská zastupitelstva se mohou stát ideální živnou půdou pro vytvoření a prověření nové politické generace, nového politického stylu, protože způsob, jakým se dnes "dělá politika" v poslaneckém i senátním parlamentu Česka je smutný a dlouhodobě neudržitelný. Mají-li se v některých dalších parlamentních volbách objevit na naší politické scéně skutečně nové tváře, ale přitom už prověřené ve své schopnosti pracovat pro občana více než pro sebe sama, musí metagramotnostní kompetencí dostat šanci právě teď v krajích. Občan Česka a volič má tedy přece jen možnost cosi změnit na situaci, která ho velmi často štve, ty citlivější dokonce uráží a ponižuje. Musí však udělat alespoň tu základní věc. Zvednout se 12. listopadu ze židle a dojít do volební místnosti a což je podstatné, vybrat si někoho, kdo má šanci na metagramotnost, a dát mu svým hlasem možnost ukázat, zda opravdu máme v naší zemi politiky schopnější, než jsou ti, kteří se dnes zabarikádovali v parlamentu. Místo podstatného však vedeme divný spor o ochranu osobních dat, bigotně se nimráme v malicherných hloupostech, zda smí revizor v metru vidět vaše rodné číslo na průkazu a že nesmíte zveřejnit neplatiče nájemného, a myslíme si, že v tom nalézáme právo. To opravdu důležité, mátožnost našeho právního prostředí, necháváme klidně plavat. Tak třeba dlouhodobý deficit státního rozpočtu. Proč ODS, strana "navždy vyrovnaného" rozpočtu, už podruhé za sebou schválila státní rozpočet s hlubokým schodkem? Šéf ODS se hájí tím, že v předchozích letech nebyla část deficitu "pod kontrolou vlády ani kohokoli jiného. Že by nemoc HOSIPA? Kdo tu tak asi vládl do roku 1998? Takže pro osvěžení paměti: Václav Klaus byl v letech 1992-97 premiérem a systém důchodů, dávek a podpor vznikl za jeho vlády. V polovině 90. let začala pravicová vláda čím dál víc problémů odkládat na později. Státní rozpočet zůstával formálně vyrovnaný a potíže bank naplno dopadly až na nástupce tehdejší vlády. ODS se dál jako černý pasažér veze na politice ČSSD. Taková pozice černého pasažéra je sice velmi příjemná a pohodlná, nicméně ODS a jejímu předsedovi ji nelze tolerovat. Za všechna Zemanova rozhodnutí nese ODS a jmenovitě její předseda Klaus spoluodpovědnost. ODS možná kdysi měla nějaké ideály, ale už dávno se na ně vykašlala. ODS ztratila schopnost vést vlastním příkladem. Stále je to ovšem nejsilnější strana a tak v budoucnu sotva poznáme nějaký rozdíl oproti dnešku. Moc korumpuje a tak přízrak korupce pronásleduje také politické strany. Aby se korupce nešířila na státní správu je ji třeba učinit především nezávislou na politice. Přísnější požadavky na vzdělání, pracovní smlouvy jen na tři roky a poté nutnost projít zkouškami, zato však šest týdnů dovolené a vyšší plat - to včera vláda slíbila pětasedmdesáti tisícům státních úředníků, když schválila služební zákon. Cílem je vytvořit profesionální a politicky nestranný sbor úředníků. Ti budou mít zaručeno stabilní zázemí, zato budou mít povinnost se vzdělávat. Služební zákon se bude týkat zhruba 75 tisíc pracovníků na ministerstvech a centrálních státních úřadech. Nejlepší z úředníků se pak mohou ucházet o "definitivu", ze které prakticky nemohou být propuštěni. Tento systém má zamezit politickému vměšování do práce úředníků a k jejich vyměňování úředníků kdykoliv dojde ke změně vlády. To však může fungovat pouze na platformě metagramotnosti. Zákony, vyhlášky a předpisy v podmínkách složitosti globality nemohou vyřešit problémy života. Pokud dochází k nespravedlnosti, pak je to záležitostí svědomí každého a to bez metagramotnosti nelze jinak zajistit. Protože Hospodin na světě neúřaduje, tak poslední domácí instancí spravedlnosti je Ústavní soud. S jeho verdikty nemusíme souhlasit, ale musíme před nimi smeknout. Nejen proto, že poslední slovo v konkrétních soudních sporech někdo mít musí, i proto, aby někdo ukazoval cestu, kudy se cesta spravedlnosti a zákonů má ubírat. Politici o něm častokrát mluví s náležitou úctou v hlase. Poslouchají však také, co říká, co jim doporučuje? Na půl ucha, když se to hodí. Když nehodí, tak neposlouchají. Mohou si to i "dovolit". Pokud Ústavní soud zruší nějaký zákon, paragraf, není jeho verdikt závazně přenosný na jiné zákony. Přenosný by ovšem měl být duch zákonů. Tak si žádá mrav a politická kultura v zemi. Aby se nestalo zvykem stále dokola přijímat a obratem rušit obdobné zákony. Stalo se však. Nová pravidla financování stran schválená v posledních měsících berou u úst malé strany, zato velkým nadmíru přilepšují. President se obrátil se stížností na Ústavní soud. Je přesvědčen, že taková pravidla poškozují malé formace a ohrožují politickou soutěž. Přitom stačilo, aby stejně jako hlava státu i parlamentní politici ráčili naslouchat, co už jednou brněnští soudci vzkázali. Před rokem oznámili: "Bohužel existuje taková kumulace majetkových výhod pro etablované strany a zároveň finanční omezení pro malé politické strany, že je ohrožena volná soutěž politických stran. Zcela srozumitelné poselství do budoucna, pro příští zákony. A jak reagovala vláda a parlamentní většina? Majetkové výhody etablovaných stran se letos zvětšily, příkop mezi malými a velkými ještě prohloubily. Názor Ústavního soudu, pravda pro tento nový zákon právně nezávazný, koply pod stůl. Jiný příklad namyšlenosti a nesvědomitosti zákonodárců: Ústavní soud loni rozhodl, že zrušení čtrnáctých platů soudců není v pořádku. A reakce poslanců? Sáhli lidem v talárech na čtrnáctý plat znovu. Nejen politici se však otáčejí k doporučením Ústavního soudu zády. I soudci obecných soudů (výjimky prominou) naslouchají svým "ústavním" kolegům neradi. Konstituční soud svými rozsudky mnohdy převrací svět dosavadní spravedlnosti naruby, obecné soudy si přesto dál vedou svou. Ze zvyku, z nechuti nechat si kázat. Přidělávají tím práci nejen Ústavnímu soudu, na nějž se obracejí lidé v obdobných kauzách, přidělávají práci i samy sobě - projednávají tentýž případ dvakrát. Především ale podlamují víru lidí ve spravedlnost. Musí-li se člověk doprošovat její milosti v nejobyčejnějších sporech předlouhá léta, drápat se k ní přes desítky stání až k Ústavnímu soudu, přestane té netýkavce nakonec věřit. Komunisté si vetkli konstituční soud do prvního zákona země, přesto se nenamáhali ustavit jej. Demokratické síly ho zřídily. Jeho jasným poselstvím však mnohdy pokrytecky nerozumějí. A proč by ano? Respekt k soudům nepatří k momentálním ctnostem, jejich rozsudky pohrdá dokonce i premiér. Máme být překvapeni a pobouřeni, pokud v takové atmosféře sami tvůrci zákonů zkoušejí "nechápat" myšlenky soudu ústavního? Překvapeni být nemůžeme. Pobouřeni bychom měli být. V každém případě bychom neměli volit nemetagramotné tvůrce takových bezduchých zákonů. Stavovská soudržnost soudců podobně jako policistů a lékařů je pověstná. Je to dáno i tím, že prohřešky kolegů posuzují tyto skupiny samy. Soudci trestají soudce, policisté policisty, lékaři lékaře. Na veřejnosti pak chtě nechtě vypadají jako temná bratrstva, která si zvenčí nenechají do ničeho mluvit. Namísto aby samosprávu před veřejností metagramotností obhajovali razantním odsuzováním chybujících, nezřídka podléhají falešné loajalitě: mnozí lékaři, soudci, policisté si myslí, že pokud upozorní na nějakou nepravost, potrestají kolegu, vrhnou tím stín na celý stav. Opak je pravdou. V žádném povolání nejsou jen bezchybní, jen pracovití, jen poctiví lidé. Naopak, potrestáním hříšníků dávají tyto skupiny na vědomí: Můžete nám věřit. Důvěryhodnost je půl jejich profese. Přes stavovskou soudržnost pro třenice mezi soudy občas zajiskří. Spory mezi soudy nejsou pěkná věc a tak Soudcovská unie schválila na svém víkendovém sněmu etický kodex soudce, který vymezuje zásady chování soudce v jednací síni i mimo ni. Podle něho by měl soudce podporovat mravní integritu a nezávislost soudnictví, měl by se vyvarovat chování, které zpochybňuje jeho důvěryhodnost. Zároveň by měl být nestranný, trpělivý, zdvořilý a vůči ostatním soudcům mít úctu. To zásadní mu však chybí a to předpokládaná metagramotnost soudce. Jedině pak totiž dochází k soudním paradoxům. V krátkém časovém úseku došlo k projednání dvou "drogových" deliktů, jejichž výsledky jsou znepokojující. Na 18 měsíců do věznice s dozorem poslal Krajský soud v Hradci Králové dvaačtyřicetiletou učitelku z Náchoda Jarmilu V., která ve více než 130 případech distribuovala drogu pervitin, a to i osobám mladším 18 let. Na osm let vězení odsoudil Krajský soud v Liberci dvaadvacetiletého Libora F. za to, že vypěstoval dvě rostliny konopí a rozdával marihuanu kamarádům. Při takto prostém postavení dvou rozsudků vedle sebe je jasné, že "je něco shnilého ve státě " – a k takovému konstatování není třeba býti právníkem. Společenská rizika konopných drog jsou s pervitinem nesouměřitelná. Předávkovat se marihuanou je jednoduše nemožné a vzhledem ke způsobu užívání (kouření) odpadá i riziko nákazy infekčními nemocemi. Hlavním rizikem marihuany je zvýšená pravděpodobnost rakoviny plic, která je výraznější než u tabáku; při jejím dlouhodobém a velmi intenzivním užívání hrozí i riziko desocializace spočívající především v jakési "ztrátě zájmu a orientace". Totéž a v mnohem větší míře lze ovšem úspěšně tvrdit například o alkoholu. Teorie o marihuaně coby "vstupní bráně" k tvrdým drogám byla přesvědčivě vědecky vyvrácena. Pokud něco "iniciální drogu" skutečně představuje, pak je to právě alkohol. Zde je však třeba říci, že držení dvanácti gramů marihuany není společensky nebezpečné vůbec nijak. Paragraf, který trestá konzumenty "většího než malého" množství lehkých drog, je umělý a zastaralý. Po Holandsku i další vyspělé země postupně ruší drogovou prohibici. Shledávají ji stejně drahou, neúčinnou, ba protismyslnou, jako byla prohibice alkoholu v Americe a později v Gorbačovově Sovětském svazu. Naši poslanci, špatně informovaní o problematice, naopak zákony nedávno přitvrdili. Je-li zákon pomýlený, aspoň spravedlností spodu zmírněme jeho krutost. Hrozné však je, že oba výroky o vině byly soudně vyneseny přesně podle litery platného zákona. Co však lze a je třeba provést okamžitě, je zákonem rozlišit postih podle druhu a společenské nebezpečnosti drogy, o níž v každém specifickém případě jde. Je nepřijatelné a škodlivé, když platí, že za společensky ne tak nebezpečné jednání přichází tvrdý trest a za jednání nebezpečnější trest mírnější. To je možné jedině tak, že soudcům schází metagramotnost a soudům právo precedentu. Vůbec absence metagramotnosti ve společnosti škodí na přečetných místech. Myslet si, že v epoše globality lze spravedlnost docílit pouze zákony a soudy je absurdní. To ukazuje případ šikany u Hradní stráže. Dokonce vyšetřující policie je ohromena. Poměry, jež zavládly mezi vojáky Hradní stráže lze prý srovnat s útvary prvního sledu, do nichž se před dvaceti lety povolávali lidé s bohatým trestním rejstříkem, těžko zvládnutelné a často trestané muže. I otrlí vyšetřovatelé jsou vyvedeni z míry z poměrů na Hradě. Ve dne cínoví vojáčci, v noci živé hadry na podlahu, otloukánci a striptéři z donucení - to je život nováčků u Hradní stráže. Ne šikana, ale už mazácký teror. Jen málokdo tuší, kolik se za tou krásnou uniformou vojáka Hradní stráže skrývá utrpení. Lidé se osmadvacátého října na Hradě obdivovali vzorně pochodujícím a pak i přísahajícím vojákům. Nevědí však, že mnozí z nich jsou psychicky na dně. Že jde vlastně o lidské trosky. Ve dne stojí na stráži, lidé si je jako cínové vojáčky fotografují, a v noci pak prožívají peklo. Mnozí důstojníci Hradní stráže o šikanování vědí, tolerují je, a snad jim i vyhovuje pro poklidnou službu. Vždyť si s mazáky tykají. Dokud tam budou vojáci z povolání, kteří jsou s mazáky jedna ruka, tak se nic nezmění. Šikanu prý lze srovnat s rakovinou, kterou je prolezlá skoro celá Hradní stráž. Nejtvrdší teror však prý vládne v prezidentově sídle v lánském zámku. Šikana není úplně všude. Jsou tam i důstojníci, kteří se o vojáky starají. Mazácký teror v Hradní stráži pobouřil i některé její důstojníky. Nováček nemá v Hradní stráži žádná práva. Nesmí sedět, kouřit, odpočívat, a dokonce ani mluvit. Jediné, co smí, je "kmitat". Přeloženo: dělat až do úmoru i tu nejnesmyslnější práci. Krátká libreto ze života na téma: Mazák a nováček Mazák: "Vojín Šoffa, ke mně!" Nováček: "Vojín Šoffa, pane svobodníku. Přišel jsem na váš rozkaz." Mazák: "Stůjte v pozoru, člověče." (Druhý mazák nováčkovi nepozorovaně zapálí uniformu) Mazák: "Co to tady smrdí, vojíne?" Nováček: "Nic necítím, pane svobodníku." Mazák: "To tady smrdí vaše číslo, vojíne, protože to máte za milion." (Nováčka začne pálit hořící uniforma a snaží se udusit oheň.) Mazák: "Sakra! Jak to že nestojíte v pozoru, vojíne! Koledujete si o trest." Pozor, to není hra, to je život na vojně u Hradní stráže. Je to zvláštní, odporné a věčné: být mučen staršími vojáky, vydržet, o rok či půl zestárnout a pomstít se pak těm mladším. Šikana. No a co? Opravdový důstojník by přiznal, že krutost a bezcitnost spolu s otupeným citem pro spravedlnost jsou přesně ty vlastnosti, které je třeba v hrdlořezech vychovat. Jak chcete vraždit lidi, když nejste takoví? Nad šikanou, nevinným nácvikem příštího vraždění a plenění, se rozčilují jen pokrytci. Potíž je však v tom, že moderní armáda již nezabíjí ručně a z očí do očí. Od manufakturní produkce mrtvých přešlo se k strojní a elektronické velkovýrobě zabíjení. Armáda už nepotřebuje krutost rukou a očí, potřebuje k zabíjení technické dovednosti, přesnost, odbornost a lhostejnost jiného druhu. Vojsko se zjemňuje, měkne, hemží se vzdělanými lidmi. Šikana se považuje za odpornou. Ale ne vždy a ne všude. Překvapivé však je, že se této vojácké zábavě věnuje i Hradní stráž - vojsko zvláštní a výstavné, jehož smyslem není vraždit, nýbrž zdobit Hrad. Z této nevelké, vybrané a vytříbené jednotky ne přímo vojáků, nýbrž spíše ztepilých jezdců či jakési svého druhu herecké party, přicházejí zprávy dost šokující. Pod elitním svícnem je dost drastická tma. Je to příležitost k úvahám - pro velitele nižší i vyšší. Jak se může v tak malém sboru utajovat tak velká odpornost? Kdo ji případně přehlížel či využíval? Kdo z vyšších pánů za to asi zaplatí? Zlomyslně připomeňme, že i pro vrchního velitele branné moci a Hradní stráže je to příležitost k úvaze. Oč je snadnější hodnotit celý svět, smysl supermarketů i nového století, než uvidět zlo mezi vyšňořenými vojáčky v nejbližším okolí. Tak hořký je osud nás, kteří sníme o velkých věcech lidstva: hlava v oblacích a v oku břevno, které nevidíme. Ne na vše člověk stačí sám, od toho je tu ale metagramotnost a její spoluúčast na demokracii. Václav Havel navrhl Ústavnímu soudu, aby zrušil nové paragrafy o financování politických stran. Podle prezidenta totiž tyto změny omezují volnou politickou soutěž, protože zvýhodňují zavedené parlamentní strany. Václav Havel kritizuje například to, že příspěvek, který strany dostávají za poslanecký nebo senátorský mandát, stoupl z půl milionu na milion korun ročně. Tím je překročen rámec daný ústavním požadavkem na oddělení politických stran a hnutí od státu. Příspěvek na úhradu volebních nákladů, který po volbách dostávají všechny kandidující strany, naopak poslanci snížili z devadesáti na třicet korun za jeden odevzdaný hlas. Jak se říká, potrefená husa nejvíce kejhá. Předseda ODS Václav Klaus reagoval: jestli se teď bude každý druhý zákon vetovat a když bude přehlasován, tak si bude president dále stěžovat u soudu, tak to bychom se daleko nedostali. Poslankyně Eva Dundáčková z ODS si myslí, že prezident Václav Havel se žalobou k Ústavnímu soudu míchá do volební kampaně, myslí si, že je to další jeho krok v rámci volební kampaně. Nejde však o stranickost či o nadstranickost, ale o monopolizaci politiky většinou nejméně osvícených. Novelu zákona o sdružování v politických stranách president sněmovně nejdříve vrátil, poslanci a poslankyně ho však v září přehlasovali. Pro zákon tehdy byly ODS, ČSSD, KDU-ČSL a část klubu Unie svobody. O absenci metagramotnosti se monopolistickým volebním zákonem poslanci usvědčují sami, ovšem pro metagramotností neosvícené voliče to ale žádný signál není. Naposledy Poslanecká sněmovna přijala zákon o České národní bance. Přehlasovala tak Senát který jej vrátil zpět kvůli neodstranitelným vadám. Není totiž v souladu s ústavou, s požadavky EU ani s principem nezávislosti centrálních bank. ČNB se stala obětí politické zvůle. Dostatek smluvních poslanců nahradil nedostatek rozumných argumentů. Žádné větší překážky proti politické rozpínavosti a zvůli nejsou. Svým způsobem by bylo dobré, kdyby šlo jen o ČNB. Zřejmě jde o ještě vážnější signál krize politické kultury, než se na první pohled zdá. V tomto chaosu moci zákonodárné, soudní a výkonné mnozí spoléhají na EU, které však rozhodně není fenoménem, který vyřeší soužití evropských národů "na věčné časy a nikdy jinak" nebo "jasným zítřkem", ke kterému všichni neomylně směřujeme. Dějiny nás učí, že všechny pokusy o hledání konečných, jednou provždy daných řešení v uspořádání mezinárodních vztahů se zatím vždy vymstily a ztroskotaly. Proto ani EU není dopředu daným scénářem, daleko spíše pouze příběhem s otevřeným koncem, do nějž časem budeme psát i my. Musíme však vědět, co do něj vlastně chceme napsat, a proto si musíme umět odpovědět na základní otázky, o které dnes v evropském integračním procesu jde. Budeme spíše příznivci velmocenské představy institucionalizovaného evropského federálního superstátu, nebo rovnoprávné, integrované spolupráce spolku států na mezivládní úrovni? Víme, jaká rizika se skrývají pro malé státy v navrhovaných reformách EU, jako je odstranění možnosti národního veta při hlasování, rozšíření tzv. kvalifikované hlasovací většiny, nebo princip tzv. posílené spolupráce? Umíme dešifrovat národní zájmy jednotlivých členů EU, které promítají do svých představ o "rozšíření" či "prohloubení" EU ? Chceme demontovat zátěž evropského sociálního státu, neproduktivních politik jako CAP (společná zemědělská politika) nebo překážek volného obchodu, nebo se postavíme na stranu evropského protekcionizmu a vymezování se proti zbytku světa pod pláštíkem "evropských" hodnot? Seriózní politická strana musí umět hledat tyto odpovědi a informovat o nich veřejnost. EU se však pomalu stává byrokratickou diktaturou. Banální příklad. Prodloužení těžby uranu o dva roky může zkomplikovat postavení republiky při vyjednávání o vstupu do EU. Praha se totiž už v minulosti zavázala, že těžbu skončí příští rok, a zároveň tak otevře trh pro dovoz uranu z ciziny. Podle neoficiálních zdrojů by změna termínu ukončení těžby mohla v Bruselu vyvolat pocit, že Česko je pro byrokraty neseriózní partner, s nímž jsou problémy. Na druhé straně ovšem byrokracie pochopitelně omezuje libovůli mocných. Proto čím je vstup do EU bližší a reálnější, tím více se ozývá hlasů, které před ním varují. Prý hrozí ztráta národní identity. Čím je tedy EU tak nebezpečná pro mocné? EU chce byrokraticky mluvit do věcí mocných. Chce, aby mocní potírali korupci, zavedli fungující státní správu a soudnictví. Národohospodáři totiž vědí, že fungující státní správa je předpokladem tržní ekonomiky a že korupce prosperitu hospodářství dusí. Je dost voličů - korupčníci, tuneláři, dlužníci a podvodníci především s příslušností k ODS -, kteří se v současném právním chaosu cítí jako ryba ve vodě. Je dost i poctivých občanů, kteří mají obyčejný strach z něčeho nového. Opravdu nebezpečná je však EU právě pro svůj odpor k metagramotnosti. Bez všeobecného standardu bezpečnosti, daného metagramotností, zvažuje EU návrat k energii jádra a rehabilitaci jaderné energie. EU má naději vyrovnat se s globalitou pouze přistoupením na všeobecný standard bezpečnosti daný metagramotností. Pak může svou novou obrannou politikou napřahovat ruce ke spolupráci do všech stran. Její politici si přistoupením na metagramotnost mohou vytvářet větší manévrovací možnosti. Je velmi svůdné spolupracovat s každým, kdo se namane, sotva však bez zabezpečení metagramotností. Západní Evropa - stojící mezi supervelmocí Amerikou a jaderným Ruskem a spolupracující s oběma - by se tak mohla dostat do postavení, jaké už dlouho neměla: do integrační role a vzít vítr z plachet příliš militantním USA. Pro začátek to chce metagramotností "transparentnost" v evropské bezpečnosti. Tady vstupuje do hry Čečensko. Ani mlčení, ani slova neřeší problém: Rusko vedlo a vede moderní válku proti části svých obyvatel. Něco podobného však demonstrovala EU a NATO také. Bez standardu bezpečností metagramotností už dnes představuje EU i NATO vládu duchovně bezmocných mocných a nikoliv demokracii. Mocného eura lze dosáhnout pouze standardem metagramotnosti, potom k posílení eura nebude potřeba diktátorského režimu. Otřesené euro totiž našlo spojence v iráckém diktátorovi Saddámu Husajnovi. Bagdád s cílem podrýt "světovou hegemonii nepřátelské měny", amerického dolaru, požádal OSN o placení dodávek ropy v eurech. OSN souhlasilo, a tak napomohlo k současnému posílení eura. Irák může těžit a exportovat v rámci programu "ropa za potraviny" 2,3 milionu barelů denně. To znamená, že poptávka po eurech se měsíčně zvýší o dvě miliardy eur. Navíc se objevily spekulace, že další vývozci ropy se zachovají podobně. Pokud to bude fungovat, může šéf Evropské centrální banky Wim Duisenberg poslat Saddámu Husajnovi vánoční pozdrav. Irácké rozhodnutí však připomíná, jaké má euro možnosti. Pokud budou jiné země následovat, bude to pro kurs eura důležité. Euru v poslední době pomohla i spekulace, že někteří producenti ropného kartelu OPEC, jako Írán, Lybie, či dokonce Venezuela, budou následovat iráckého příkladu. EU by však měla sázet na metagramotnost, tím se stane více důvěryhodná včetně jejího eura. To je globalitou evidentní. Absence metagramotnosti zvyšuje nebezpečí v nesčetných činnostech lidí. Bez metagramotnosti se krize na Blízkém východě posunula dál na šikmé ploše k plnokrevnému konfliktu, když Izrael začal vést válku nízké intenzity s Palestinci. Hned pár hodin poté, co Izrael oznámil, že přestává být pasivní a začne využívat armádu k tomu, aby znemožnil další palestinské nepokoje, napadly bojové vrtulníky několik budov štábu palestinského hnutí Al-Fatah. Nová taktika Izraele spočívá v tom, že armáda již nebude zasahovat jen proti Palestincům demonstrujícím v ulicích, nýbrž proti místům, kde se scházejí a organizují před tím, než do ulic vyrazí. To je nový stupeň v konfliktu, jenž trvá již pět týdnů. Armáda má nyní velký problém - jak zastavit násilí, ale nenechat se do něj současně zatáhnout. Riziko spočívá v tom, že jediný incident by mohl přerůst v regulérní bitvu mezi izraelskými jednotkami a palestinskými bezpečnostními silami. Překvapivému příměří, které dojednali palestinský vůdce Jásir Arafat a bývalý izraelský premiér Šimon Peres, dali vzápětí zdrcující úder přímo v ulicích sami Palestinci. Jejich extremisté vyhodili včera odpoledne v Jeruzalémě do povětří auto naložené výbušninami, které rozsévalo smrt. Davy "vrhačů kamenů" pak znovu rozpoutaly šarvátky na hranicích palestinských území. Ačkoli Izraelci i Palestinci oznámili, že příměří navzdory výbuchu v Jeruzalémě platí, pozorovatelé mu nedávali valné naděje a vyslovili obavy z další eskalace krize, jež si už vyžádala celkem na 170 obětí. Při obrovské explozi, která otřásla západní, židovskou částí Jeruzaléma, dva Židé zahynuli a na deset jich bylo zraněno. Stalo se tak jen několik hodin poté, co se Izrael s Palestinci znovu dohodl na příměří. Odpolední atentát a také přetrvávající napětí v ulicích vrátily Izrael rychle do drsné reality. Izrael svaluje vinu na Palestince, ale za bouři si může sám. Pořád platí, že kdo zasévá vítr sklízí bouři. Izrael měl šanci převést palestinskou samosprávu na stát a převést svůj problém na státní úroveň. Řešit problémy vojenskou silou svědčí o nedostatku metagramotnosti. Globalitou bez metagramotnosti jakožto standardu bezpečnosti nebude míru na Zemi. I pro bezpečnost jaderné elektrárny uvedený standard platí bezpečnosti rovněž, bez něho každá porucha vyvolává paniku. Tak startující jaderná elektrárna Temelín učinila ve čtvrtek krok zpět. Porucha cirkulačních čerpadel v primárním okruhu reaktoru donutila techniky, aby vrátili blok z druhého do třetího režimu zahřívání. Závadu odstraňovali do sobotního rána pracovníci firmy Westinghouse, kteří jsou za tato zařízení odpovědní. Temelín se opět posunul na původní režim teprve po dvou dnech, kdy personál úspěšně vyzkoušel přenos dat hlavních cirkulačních čerpadel. Nečekaná porucha okamžitě vyvolala reakce: Rakušané se domnívají, že závada jen dokazuje oprávněnost jejich obav z bezpečnosti elektrárny. Mimo jiné kritizují i pozdní informovanost ze strany ČEZ. Mají prý zprávy o tom, že k závadě došlo již ve čtvrtek, ale česká strana to zveřejnila až v pátek odpoledne. Otevřeným dopisem se okamžitě obrátily na českou vládu Jihočeské matky a znovu žádají, aby Temelín prověřila nezávislá mezinárodní komise. Střízlivější je v hodnocení Státní úřad pro jadernou bezpečnost. Jeho mluvčí Pavel Pittermann označil poruchu sice za mimořádnou, ale nikoli závažnou. Bez standardu bezpečnosti však ztěží můžeme posoudit četné jevy. V hlavním chladicím systému německé jaderné elektrárny Biblis se objevila trhlina, kterou odborníci považují za znepokojující. Technici objevili trhlinu ve svaru při opakované kontrole chladicího zařízení. Nejmenovaný atomový specialista označil za "dramatické", že se trhlina nenašla dříve. Osoby, které se otázkou nejvíce zabývají, soudí, že "jde o velmi vážný případ". Podobně závada britské jaderné ponorky Tireless, která od 19. května stále čeká na opravu v britském Gibraltaru na nejjižnějším cípu Pyrenejského poloostrova, je vážnější, než se původně tvrdilo. Španělský tisk obyvatelům tlumočil tvrzení britského deníku The Guardian, podle kterého reaktor ponorky Tireless "je na pokraji roztavení" kvůli trhlině v klíčové části chladicího systému, kterou není možné izolovat. Zatímco náš Temelín spěje pomalu k plným výkonům, tchajwanská vláda se rozhodla v pátek výstavbu toho svého, ve městě Kchung-liao na severu země, zastavit. Důvody? Stavba by prý byla ekonomicky neefektivní (měla stát 5,6 miliardy dolarů), existují obavy kvůli zajištění bezpečnosti elektrárny, ekologové varují před vážnými dopady na přírodu. Dodal také, že není vyřešena otázka jaderného odpadu. Další odborníci pak poukázali na to, že ve vodách v blízkosti tří již fungujících jaderných elektráren na Tchaj-wanu žije mnoho mutantů mořských živočichů a velmi trpí i korály. Podle Čang Čun-siunga má přitom ostrovní stát dostatek elektrické energie do roku 2007, aniž by potřeboval čtvrtou jadernou elektrárnu v Kchung-liau či vůbec jinou elektrárnu. Přitom spory kolem čtvrté tchajwanské nukleární elektrárny v mnohém skutečně připomínají Temelín. Plán výstavby byl totiž schválen již v roce 1980, nicméně parlament kvůli finančním problémům a protestům veřejnosti stavbu povolil až o 16 let později. Kolem elektrárny - ta je již z jedné třetiny dokončena a bylo na ni proinvestováno 1,5 miliardy dolarů - vypuknou spory. Bez metagramotnosti coby standardu bezpečnosti lze sotva docílit nějakou prevenci. Počet britských obětí Creutzfeld-Jakobovy nemoci, která je obdobou tzv. nemoci šílených krav (BSE), může být mnohem více než současná stovka. V Británii vznikla obava, že inkubační doba se může počítat i na desítky let. To nutí vědce přehodnocovat směrem nahoru očekávaný počet případů onemocnění. Ten byl odhadnut v příštích 40 letech až na 136 000. Spotřebitelský trh je ohrožován i jinak. Inspektoři České zemědělské a potravinářské inspekce zachytili na trhu čínské arašídy od firmy Canto a íránské pistácie od firmy Alika, které obsahovaly velice nebezpečný rakovinotvorný jed aflatoxin. zakázali prodej všech těchto oříšků a pistácií po celé republice. A kolik je dalších případů skrytě ohrožující spotřebitele? Bez metagramotnosti nelze na skrytou ruku trhu spoléhat. Bez metagramotnosti jakožto standardu bezpečnosti sotva půjde zabránit destrukci biosféry. Globální oteplování probíhá rychleji a silněji, než očekávaly i ty nejpesimističtější prognózy. V příštím století se teplota planety zvýší o šest stupňů. Lidstvo by se proto mělo připravit na velké změny klimatu, které ovlivní život v mnoha směrech a zřejmě do jisté podoby změní i tvář planety. Rozhodující podíl na oteplování sehrálo neekologické chování lidstva - především pak emise škodlivých látek a ničení pralesů. Bylo tomu tak v uplynulých desetiletích a situace se nemá změnit ani v tomto novém století. Naopak, podle všeho se globálním kapitalizmem ještě výrazně zhorší. Jestliže v současnosti ročně vyprodukuje lidstvo 6,8 gigatuny oxidu uhličitého, v roce 2100 by to (pokud nebudou podniknuta rázná opatření) mělo být 35 až 40 gigatun CO2. Grónsko taje. Spatří to každý, kdo na největší ostrov světa přilétá letadlem. Jenže si to neuvědomí: prohlíží si z výšky nekonečné množství ledových ker, které putují kolem břehů k jihu, a má za to, že tak tomu bylo od nepaměti. Avšak odborníci by z okna letadla viděli něco jiného než turista: spočítali, že v posledních letech se množství ker výrazně zvýšilo, a dávají to do souvislosti s globálním oteplováním. Ledový příkrov, který pokrývá téměř celé Grónsko, rychle hubne. Každý rok se ztenčí o více než jeden metr. Že se něco děje, však registrují i místní Eskymáci - a bez přístrojů. Dříve tady bylo sněhu mnohem víc, než bývá teď. V rozporu s obecnými představami by však oteplení někde nezpůsobilo zvýšení teplot, ale naopak výrazné ochlazení. Vinu by mělo tání ledovců v Arktidě, jež je vedle Antarktidy jakýmsi termostatem planety. Zvýšená teplota by přivodila tání a termostat by se porouchal. Chladná voda od severu i dnes proudí jako obrovská řeka, větší než desítky Amazonek, mezi Grónskem a Faerskými ostrovy až k mysu Dobré naděje. Protože je hodně slaná, a tudíž má velkou hustotu, drží se u dna. Pokud by ji však rozředila slaná ledovcová voda, obrovský proud by se držel u povrchu Atlantiku a zadržel by teplý Golfský proud, jenž ohřívá Evropu. Něco podobného už tu bylo. Pro metagramotnost svědčí hrátky s genovými manipulacemi. Nutno však počítat i s vrozenou samotvořivostí virů. Pouze metagramotností pak lze čelit všemožným pandemiím. Finští vědci hlásí výskyt nového druhu viru HIV, který zapříčiňuje onemocnění AIDS. Tento nález zřejmě znesnadní vývoj vakcíny proti nemoci AIDS a do jisté míry také zpochybní dosavadní testy HIV. Nový druh viru HIV, který se vyskytl ve Finsku, byl podle dosud dostupných informaci "vyšlechtěn" spojením dvou podskupin již známých typů viru HIV v těle jedné nakažené osoby. Tento člověk byl tedy podle všeho nemocí AIDS nakažen hned dvakrát, pokaždé jiným druhem viru. HIV sám může nabýt nových biologických vlastností. Dosud je přitom známo deset typů HIV a šest až deset virových kombinací, v nichž se vyskytuje více typů najednou. Výskytem nového typu se zároveň zvyšuje i riziko, že dosavadní testy HIV nemohou být pokládány za absolutně spolehlivé. Absolutním přínosem metagramotnosti je, že umožňuje lidskou spolupráci i přes rozdílné kultury. K Mezinárodní kosmické stanici (ISS) odstartovala z kazašského Bajkonuru první dlouhodobá tříčlenná posádka. Tříčlenná mise je pouze provizorium do té doby, než bude stanice uzpůsobena k pobytu více osob. Maximální obytné kapacity ISS, sedm lidí, má být podle posledních plánů výstavby dosaženo v únoru 2006. V kosmu je však nejhorší kulturní a psychologická izolace, a tu nemírní ani smíšené posádky složených z mužů a žen. Izolace prý však pomáhá na sex zapomenout. Důležitým faktorem ovlivňujícím v kosmu mezilidské vztahy je osobní tělesná hygiena. Na první posádku má proto na palubě očekávat dosud nevídaný luxus. Vůbec poprvé budou mít lidé při dlouhodobém pobytu na oběžné dráze k dispozici koupelnu, nebylo zapomenuto ani na zlepšení dosavadních WC a vůbec perfektní vybavení. Co však bude nezbytně třeba je standard umožňující nadkulturní spolupráci. Metagramotnost přijatý za globální standard bezpečnosti umožňuje stíhat také zločiny kapitálu a kapitalizmu. Přiklad. Jsou lidé, kteří musí pro svou bídu prodávat vlastní orgány. Jeden příklad za všechny. Nikolaj kolo, domek, dřevo na topení a chleba koupil za peníze za svou ledvinu, kterou prodal před osmnácti měsíci nelegálně jedné istanbulské klinice. Za svou ledvinu dostal šestadvacetiletý Nikolaj pracující jako svářeč traktorů jen 3000 dolarů. Ale v jeho rodné vesnici, která leží asi 70 kilometrů západně od hlavního města Kišiněva, to stále znamená být na tom lépe než ostatní a tato suma se zdá obrovská. Takový příběh je typický pro mnoho Nikolajových spoluobčanů, kteří hledají štěstí kdekoli v Evropě, od Ruska až po Portugalsko. Nikolaj při prodeji své ledviny strávil v Turecku tři týdny, přičemž první týden byl v hotelu na pobřeží Středozemního moře. Jen odpočíval a jedl tolik, kolik jen mohl. Druhý týden strávil v Istanbulu, kde se několik Moldavanů připravovalo na operaci a procházelo množstvím lékařských vyšetření. Nakonec byl nalezen příjemce Nikolajevovy ledviny. Operace proběhla bez komplikací. Během dalšího týdne byl již Nikolaj v autobuse směřujícím do Moldavska. Nikolaj říká, že příjemce ledviny zaplatí za operaci na soukromé klinice kolem 100 000 dolarů. Moldavan z toho dostane pouhá tři procenta. Do Turecka prý přijíždějí i dárci z Rumunska, ale ti dostávají 10 000 dolarů. Po návratu domů zaplatil Nikolaj své dluhy, koupil nedokončený dům za 950 dolarů, jednu tunu pšenice za 100 dolarů a dřevo na topení za dalších 100 dolarů. Kde bez metagramotnosti končí hranice zločinů kapitálu? Metagramotností odpadne nebezpečí monopolizace a boj proti němu. Neznámým počítačovým pirátům se podařilo překonat bezpečností opatření Microsoftu a proniknout do jeho firemní počítačové sítě. Dostali se přitom až k návrhům nových verzí operačního systému Windows a kancelářského balíku Office. Zdrojový kód je základním stavebním blokem všech softwarových programů a Microsoft se vždy úzkostlivě snažil udržet ho v tajnosti. Průlom byl podle listu Wall Street Journal zjištěn zachycením vnitřních hesel, posílaných ze systému Microsoftu na emailový účet v ruském Petrohradě. Potíže s monopolizací se Microsoft řešit novou strategií. Americká softwarové společnost Microsoft se rozhodla investovat rovnou miliardu dolarů do reklamní kampaně na podporu nové verze Internetového portálu Microsoft Networks (MSN). Miliardová kampaň zaplaví 16 největších amerických měst. Jako "drobnost" ji bude provázet také propagace MSN v Evropě a Asii za "pouhých" 150 milionů dolarů. Gigantická investice má internetovému vyhledávači pomoci v souboji s portály provozovanými America Online a Yahoo! Reklamní smršť propukne v amerických televizích, rádiích a tisku, a má ukázat nový produkt jako uživatelsky přístupný a jednoduchý. Nikdo v Evropě vlastně nemá přesnou představu o tom, co je to MSN. Na stránkách portálu MSN byla také uvolněna ke stažení testovací verze prohlížeče MSN Explorer, který také zapadá do strategie jednoduchosti a uživatelské přívětivosti. Nový MNS Explorer má zlepšit komunikaci mezi uživatelem a Internetem a hlavně nemá jíž být takto součástí operačního systému. Ukazuje to, kterým směrem půjde další vývoj. Podle Microsoftu umožní nový MSN Explorer například nastavení jednoduchých odkazů na oblíbené webové stránky na jedno "kliknutí", od stahování hudby až po elektronickou poštu. Aby se uživatelé nebáli MSN Explorer začít používat, deklaruje Microsoft bezproblémové převedení kontaktů a oblíbených položek z MS Outlooku nebo America Online a také automatický update při uvedení nové verze, bez nutnosti vyhledávání na Internetu. Lahůdkou nového produktu má být také možnost sledovat video nebo poslouchat hudbu během "brouzdání" Internetem bez nutnosti otevírání samostatného programu. Microsoft doufá, že pomocí agresivní kampaně monopolně předstihne America Online. I když má již tři a půl milionu uživatelů, z nichž poslední mu přibyli za posledního čtvrt roku, bude se muset hodně ohánět. Zákazníků AOL je totiž 23 milionů. Jak bude vypadat nové užití počítačových programů? Podle projektů, které připravují největší softwarové společnosti, výrazně jinak než dnes: místo nákupů krabic s CD-ROM za několik desítek tisíc korun ve specializovaných obchodech si uživatel pronajme potřebný software po Internetu. Odpadnout tak mají starosti s drahými nákupy nových verzí programů, protože na síti bude vždy k dispozici nejaktuálnější varianta, zájemce navíc bude platit jen tehdy, když bude program opravdu potřebovat. Tímto směrem se již vydal i nejvýznamnější softwarový výrobce Microsoft, jenž oznámil společnou akci se sítí obřích internetových kaváren easyEverything. Návštěvníci za jednorázový poplatek jedné libry, tedy asi šedesáti korun, pronajmout k užívání Office 2000, Works Suite 2001 a Encartu 2001. Jde vůbec o první případ, kdy Microsoft přistoupil na tento způsob nabídky svých výrobků, místo aby prodával trvalé licence. Microsoft ovšem není první, kdo na trh přichází s podobnou myšlenkou. Jeden z jeho konkurentů, společnost Sun Microsystems, pracuje už několik let na síťovém zařízení, které neobsahuje žádný harddisk pro instalaci softwaru. Zato umožňuje spouštět všechny potřebné programy na centrálním internetovém počítači - portálu. Na něm se zároveň průběžně ukládají všechny výsledky uživatelovy činnosti a ten s nimi pak může pracovat z libovolného místa vybaveného přístupem k Internetu. Zaměstnanci tak už nejsou tolik vázáni na PC na svém stole, na výkonné síti běží navíc programy pouštěné ze serveru mnohem snadněji než na běžném osobním počítači (stále aktuální verse). Podle zástupců Sunu by se tento koncept měl dočkat většího rozšíření během nejbližších let. Brzy už nebude třeba vlastnit kancelář. Brzy se bude moci odkudkoli v rámci Sunu přihlásit do sítě a kdykoli pokračovat v rozdělané práci. Blíží se doba, kdy bude vše na webu. Po klientech z řad firem, by se podobných nabídek mohli dočkat i běžní uživatelé. Když klient uzavře třeba na rok smlouvu o připojení k Internetu, může mu k tomu dotyčná firma nabídnout pronájem kancelářského softwaru nebo dalších služeb za symbolický poplatek. Globalitou, metagramotností a Internetem se ne svět klube noosféra a MetaInternet. Internet se metagramotností vědomě samoorganisuje. Bezcílné brouzdání stává se ztrátou času a peněz. Američané se už ze svých domácích počítačů připojují k Internetu na kratší dobu než loni, brouzdáním po síti tráví týdně zhruba o hodinu méně než před rokem. Přesto stráví u Internetu více času než Evropané. Zatímco průměrný Američan týdně surfuje 4,2 hodiny, jeho evropský protějšek je na síti o hodinu kratší dobu. Na Internetu vznikají krajně nezvyklé fúze. Připravovaná spolupráce internetové služby Napster, která umožňuje zdarma stahovat z Internetu hudbu, a německého mediálního giganta Bertelsmann, se příliš nezamlouvá ani dosavadním uživatelům, ani šéfům velkých hudebních nakladatelství. Bertelsmann hodlá Napster změnit v placenou službu, což se zase vůbec nelíbí dosavadním uživatelům, kteří si s jeho pomocí bez ohledu na autorská práva vyměňovali hudební nahrávky ve formátu mp3. V budoucnu má být stahování hudby dovoleno jen členům, kteří uhradí několikadolarový měsíční poplatek. Z toho se mají platit podíly nakladatelství a interpretům. Německá firma vyzvala také další hudební společnosti, aby alianci podpořily. Chce přitom, aby z Napsteru vznikla monopolně nejrozšířenější služba pro distribuci hudby po Internetu. Pochybnosti o dohodě s Napsterem Mají dokonce i šéfové BMG Music, hudební divize Bertelsmannu. Alianci s Napsterem totiž nezaložila BMG, nýbrž Bertelesmannova internetová divize eCommerce. Německý mediální gigant Bertelsmann se odtrhl od ostatních světových hudebních firem a spojil se s jejich nepřítelem - americkým Napsterem, který umožňuje zdarma stahovat hudbu z Internetu. Bertelsmann založí s Napsterem alianci, která vytvoří nový systém, jenž by respektoval autorská práva. Bertelsmann, který spolu s dalšími čtyřmi nahrávacími společnostmi žaluje Napster za porušování práv, svou žalobu stáhne. Stane se tak ale až poté, co Napster uvede na trh nový servis stahování hudby, založený ovšem na placeném členství. Do budoucna postačí členství v MetaInternetu. Tendence Internetu je poskytovat stále více standardních služeb zdarma. Vždyť Internet se stává něčím jako je dýchání, a platit za vzduch je směšné. Osm procent Čechů používá Internet víckrát než jednou týdně, více než desetina nejvýše jednou za týden. Bez zkušenosti je však stále 81 procent dospělých. Komunikační synergismus se nepředstavitelně přibližuje. Přibližně 3,3 milionu aktivních uživatelů měli tři tuzemští mobilní operátoři koncem letošního září. Koncem letošního roku by mohly mít mobilní telefon v tuzemsku čtyři miliony lidí. A pouze metagramotností lze zajistit jejich smysluplné užívání a preventivně zamezit všem druhům závislostí a zneužití. Ve zneužití podobnosti adres americký internetový vyhledávač AltaVista zvítězil v arbitrážním sporu o 43 Internetových adres založených na různých podobně znějících názvech. Webové domény s názvy jako actavista.com, altaviska.com či vltavista.com si zaregistrovala společnost Grandtotal Finances Limited se sídly v Panamě a Lotyšsku. Internetovým uživatelům, kteří se při psaní adresy AltaVisty nechtěně překlepli, pak na těchto stránkách nabízeli odkazy na své finanční služby. Grandtotal Finances si zaregistroval ještě přes dvě stovky dalších webových adres znějících například swisair.com, volswagen.com či retuers.com a jiných. To jsou pořád pouze kosmetické záležitosti. To hlavní, co přijde, je metagramotnost přinášející bezpečnost o kterou lidé všemi prostředky usilovaly a usilovat budou.

Lidstvo na rozcestí, aneb být či nebýt, toť oč tu běží (za 4.11. až 10.11.2000)

Globalizace a tedy globální kapitalizmus ohrožuje lidstvo. I když se dnešní kapitalizmus honosí přívlastkem demokratický, přesto se lidstvo ocitá na rozcestí. Vstupem do epochy globality je třeba lidstvu universálního bezpečnostního standardu. Lidstvo je ohroženo právě přílišným spoléháním se na demokracii, to jest na většinu nejméně osvícených. Dnešní demokracie jakožto bezpečnostní standard přestává globalitou fungovat. Jednak se kapitál globalizací vymanil z dohledu demokracie, jednak demokracie trpí permanentním sklonem k tyranii většiny jež je manipulována právě nedemokraticky působícím kapitálem. Různé bezpečnostní pojistky demokracie selhávají. V demokratických volbách nejde o kvalitu volených zástupců, ale o manipulaci většiny nejméně osvícených. Volby se staly svého druhu sázkovou hrou, ne výběrem kvalitnějšího. Názorným příkladem jsou právě proběhlé volby v USA. Jak volí Američané? K volbám se tady jde manifestačně volit. Ani po zveřejnění prvních odhadů v nejtěsnějších prezidentských volbách novodobé Ameriky není jasné, kdo bude příštím prezidentem. Od roku 1960, kdy John F. Kennedy zvítězil nad Richardem Nixonem s náskokem pouhých sto tisíc hlasů, Američané nepamatují tak do poslední chvíle nerozhodný zápas prezidentských kandidátů. Podobně těsné jsou i duely o křesla v americkém kongresu, kde se demokraté snaží zbavit republikány kontroly nad oběma komorami. Stalo se neuvěřitelné, USA jsou v šoku. Nejmocnější a nejvlivnější země světa odvolila, ale ani pak se nedozvěděla, kdo bude v jejím čele. Neví ani, kdy se to dozví. Možná dnes, možná zítra, teoreticky i ještě později. Volby skončily neuvěřitelně těsným rozdílem a rozhodnout by mohlo jen několik stovek hlasů na Floridě, kde včera po volbách začali znovu přepočítávat volební lístky. Američané tak zažívají nejdramatičtější a nejtěsnější volby historie. Masa zhruba sta milionů voličů se volbami rozdělila zemi na dva identické tábory, které fakticky dělí jen hrstka hlasů. Klíčem, který otevře buď republikánu Georgi Bushovi, či demokratu Alu Goreovi brány Bílého domu, je stát Florida. Kdo tam zvítězí, stane se prezidentem. Oba kandidáty tam z přibližně šesti milionů zúčastněných voličů dělil včera večer rozdíl méně než dvou tisíc hlasů, v jednu chvíli to bylo dokonce jen několik stovek. Volební noc a její dozvuky byly dramatické. George Bush byl již předběžně vyhlášen vítězem voleb, oslavoval, přijímal gratulace, a to nejen od protivníka Ala Gorea, nýbrž i z ciziny, například od francouzského prezidenta Jacquesa Chiraka. Americké noviny vyšly ráno s mylnými titulky. Televize, jimž nevyšly jejich prognózy, v přímém přenosu vyhlašovaly a zase odvolávaly vítěze v jednotlivých státech. Ohavné. Byly to hodiny napětí a zvratů. Kursy měn i burzy se vychylovaly podle okamžité situace v USA. Chaos v myslích Američanů odrážely i titulky mnohých novin, zvláště prvních vydání. Kvůli zmatku kolem volby hlavy státu zůstaly naprosto ve stínu volby do obou komor Kongresu. Republikáni si udrželi vedení ve Sněmovně, ale v Senátu se zřejmě síly vyrovnaly. Situaci komplikuje i to, že voliči ve floridském obvodu Palm Beach tvrdí, že jejich hlasy byly přičteny krajnímu konzervativci Patu Buchananovi místo demokratu Albertu Goreovi, kterého volit chtěli. Tuto eventualitu možná i neúmyslné záměny hlasů nyní prošetřují místní volební orgány. Volba prezidenta USA zůstává v popředí pozornosti a je docela možné, že se svět dozví jméno nové hlavy USA až za několik dnů. Roli zde hraje až příliš mnoho faktorů, nejde jen o prosté spočítání hlasů přímo na Floridě. Aby to nebylo tak "jednoduché", jsou otevřeny i další scénáře. Například při tak těsném zápasu bude zřejmě ještě nutné počkat na součty těch voličských hlasů, které zasílají Američané žijící či sloužící v zahraničí. Jde především o americké vojáky a případně jejich rodiny. V jiných letech jsou tyto počty zanedbatelné, letos však mohou být tím pověstným jazýčkem na vahách. Je možné čekat až deset dnů od uzavření volebních místností. Volba Američanů u uren obrátila naruby všechny předpovědi - kromě jediné, že zápas bude těsný - a umlčela volební experty a proroky. Nikdo nedokáže vysvětlit, proč se smazaly takřka veškeré tradiční hranice a vytvořily nové. Tradiční volební úterý se stalo dnem nezávislosti amerických voličů, totiž mužů i žen nezávislých na předpovědích. Proč se na Floridě počítá znovu? Rozdíl po prvním sčítání byl menší než 0,5 procenta. Zákony nařizují v tomto případě ještě jednou přepočítat hlasy. Je to něco neuvěřitelného, bezprecedentního. Nic takového se tady dlouho nepřihodilo. Problém je ve volebním systému. Systém volitelů je zastaralý. Je to zvláštní situace. Taková jsou ale pravidla soutěže. A je důležité, že každý ta pravidla respektuje. Jednou to takhle dopadnout muselo. Volební systém USA uvázl na Floridě v pasti, kterou má v sobě zakódovanou od svého vzniku. Teoretici si občas pohrávali s myšlenkou, že o výsledku voleb by mohl za určitých okolností rozhodnout jediný hlas, ale nikdy tomu opravdu nevěřili. Nyní se to v podstatě stalo. Jak? Aby zabezpečili malé státy před "tyranií většiny", vymysleli tvůrci volebního systému pojistku, systém volitelů. Každý stát jich má přidělen určitý počet podle lidnatosti, dohromady je jich 538. Nyní jak to funguje. Lze říci, že Američané volí prezidenta "skoro přímo". Přímo proto, že dávají své hlasy konkrétnímu kandidátovi. Skoro přímo proto, že v závěru je změna: kandidát, jenž v daném státě vyhrál, v něm získává všechny hlasy volitelů. I když třeba v Kalifornii zvítězí o jediný hlas, má všech 54 volitelů, jako by pro něj byli všichni Kaliforňané. Teprve volitelé pak volí prezidenta. Stane se jím ten, kdo získal nadpoloviční většinu, tedy 270 hlasů. Většinou to funguje bez problémů, může se ovšem stát, že prezidentem se stane kandidát, jenž dostal od občanů méně hlasů. Tak by tomu bylo v případě, kdyby Floridu, a tudíž celé volby vyhrál Bush, přestože by Gore získal celkově v USA víc hlasů než on. Když je závod o Bílý dům až do konce vyrovnaný a oba kandidáti mají třeba po 268 hlasech, může rozhodnout poslední stát, třeba bezvýznamné Idaho s pouhými čtyřmi voliteli. A protože vítěz hlasování ve státě má všechny volitele, může rozhodnout jediný hlas občana. Něco podobného se stalo na Floridě. Kdo ji získá, vyhraje Bílý dům. A tak několik stovek Floriďanů může rozhodnout, jakého prezidenta bude mít čtvrt miliardy Američanů. Nikdo z obyvatel USA nedokázal včera pochopit, proč už při ranní kávě neměl výsledky prezidentských voleb. Americký styl života, díky satelitům, Internetu a počítačové technologii postavený na rychlosti a okamžiku, se zastavil. Nikdo v USA nedokázal pochopit ani to, že po kampani za tři miliardy kandidát pravděpodobně skončí s větším počtem hlasů voličů, ale přesto ztratí Bílý dům. O všem rozhoduje Florida. Proč Florida? Florida byla přímo předurčena k tomu, aby tam letos došlo k neuvěřitelné plichtě. Ještě před rokem by tam Al Gore zřejmě snadno vyhrál. Přestože Florida byla vždy dosti přelétavá, ráda přála demokratům. Demokraté těžili z hlasů Hispánců, obyvatel židovského původu a důchodců, kteří v tomto státě tráví penzi. Byly to vždy hlasy, na něž se demokraté mohli celkem spolehnout. Teď tam však Gore krvácel, neboť trpěl za aféru Elián. Hispánci mu vrátili vydání malého chlapce na Kubu a přešli k Bushovi. Také někteří důchodci byli možná přetaženi Bushovým návrhem na reformu penzijního systému. Protože však ani George Bush nezískal nadpoloviční podporu, skončili oba borci takřka v plichtě. Amerika stále čeká na nového prezidenta. Drama načaté v první povolební noci se dramaticky rozvíjejí a větví dál. Na Floridě se horečně přepočítávalo takřka šest milionů hlasů voličů, jak vyžaduje tamní volební zákon, je-li rozdíl mezi oběma kandidáty menší než 0,5 procenta hlasů. A diference mezi Georgem Bushem a Albertem Gorem je skutečně minimální. Podle neoficiálních zdrojů - a ještě před ukončením sčítání - se Bushův náskok nad Gorem smrskl na pouhých několik set hlasů. Dnes již nikdo nemůže tvrdit, že jeho hlas nehraje roli. Ale objevily se další floridské komplikace, které zřejmě dále zdramatizují vývoj. Ve volebním okrsku Palm Beach si řada voličů, zejména starších, stěžovala, že vzhledem k matoucímu volebnímu lístku omylem dali hlas superkonzervativci Patu Buchananovi namísto Alu Goreovi. Devatenáct tisíc hlasů v tomto obvodě je neplatných, neboť voliči omylem dali hlas dvěma kandidátům. Už na první pohled je zřejmé, že volební lístek v tomto obvodě je nepovedený a zavádějící. Nejméně dva či tři voliči už podali stížnost k soudu a požadují, aby proto byly v okrsku Palm Beach volby zopakovány. V dalším okrsku Pinellas prý našli pracovníci volební komise několik set zastrčených volebních lístků pro Gorea, které nefigurovaly v původním přepočítávání hlasů. Proto přepočítají lístky již potřetí. V situaci, kdy rozhodující roli hraje doslova každý hlas, bude muset Florida zřejmě ještě počkat na sečtení hlasů voličů ze zahraničí, zejména amerických vojáků, ale také obyvatel židovského původu žijících v Izraeli. Jejich preference, zda dali hlas Bushovi, či Goreovi nebo dalším kandidátům, budou známy nejdříve za týden. Podobně jako je otevřená otázka Floridy, zůstává nadále nejasné, kdo získá vavřín vítěze ve státu Oregon. V tomto jediném státě USA totiž voliči své volební lístky zasílali poštou. Nicméně sedm volitelských hlasů Oregonu hraje podstatně menší roli v honbě za hranicí 270 volitelů nutných pro vítězný vstup do Bílého domu. Zatím stále situace vypadá tak, že Bush má zajištěno 246 volitelů, Gore 260. Pětadvacet volitelských hlasů Floridy jednomu či druhému bezpečně zajistí prezidentské křeslo. 538členný sbor volitelů ze všech států USA se letos má sejít 18. prosince, aby oficiálně zvolil prezidenta. Kdo získá jejich nadpoloviční většinu - nejméně 270 hlasů, je tudíž novou hlavou státu. Tradice volitelům z daného státu velí, aby hlasovali pro toho kandidáta, jenž získal většinu hlasů v jejich státě USA. V případě těsného výsledku nemusí sbor volitelů odevzdat 270 hlasů žádnému kandidátovi, pak rozhoduje Sněmovna reprezentantů. Historickou unikátnost nynějších voleb ukazuje to, že přestože v lidovém hlasování odevzdalo Goreovi hlasy více Američanů (Gore - 48 976 148, Bush 48 783 510, kandidát strany Zelených Ralph Nader - 2 670 235 hlasů), může vyhrát Bush tradiční volbou sboru volitelů. Americká historie zná jen tři případy, že se vítěz všeobecného hlasování nestal prezidentem - to bylo v letech 1824, 1876 a v roce 1888. A to bylo hluboko v minulém století. Přinejmenším do těchto voleb však sbor volitelů zasáhne - a to bude další den dlouhé ságy - osmnáctého prosince. Kdybyste opsali zápletku amerických prezidentských voleb a nabídli ji producentovi filmových trháků, vyhodil by vás. Vyloučeno, řekl by, absolutně nepravděpodobné. A přesto se stalo, v USA v roce 2000. Něco takového se ještě nestalo. Se všemi nedostatky byly americké prezidentské volby vždy oslavou demokracie. Letos, snad na uvítanou novému tisíciletí, přidal osud Američanům k oslavě také bizarní drama. To kvalitu demokracie snižuje. Ve volbě prezidenta už totiž nejde o kvalitu, ale nakonec o kupování hlasů voličů, astronomické výdaje na volby o tom svědčí. Navíc se plichta rýsuje i v Kongresu. Američtí republikáni si patrně udrží kontrolu nad oběma komorami Kongresu, která však bude mnohem těsnější než dosud a umožní demokratům účinně blokovat případnou republikánskou administrativu. Podle předběžných výsledků získali republikáni 220 ze 435 křesel ve Sněmovně reprezentantů, demokraté zatím 211 s vyhlídkou na získání ještě jednoho. Znovuzvoleni byli dva nezávislí kandidáti a o dvou místech se ještě rozhoduje. V Senátu se situace vyvinula zcela kuriózně. Republikáni i demokraté zde napříště budou mít po padesáti senátorech ze sta, a situace je tak téměř patová. Aby se to nestalo, bude případnou rovnost při hlasování řešit svým hlasem budoucí viceprezident jako předseda horní komory. Tím větší důraz padá na výsledek prezidentských voleb: Senát ovládne ta strana, která získá prezidentský (a tím i viceprezidentský) úřad. Ve Sněmovně reprezentantů doposud převažovali republikáni počtem 223 ku 210, v Senátu 54 ku 46 křesel. Také Američané už vědí, že dobrý úmysl může být po zásluze potrestán. Mají za sebou volby, které nic nevyřešily, naopak způsobily nečekané problémy a otevřely znepokojivé otázky. Pro tuto chvíli není tak důležité, jak se bude nakonec jmenovat nový prezident. Je zřejmé, že volby dopadly špatně. Toto je seznam hlavních ztrát: země z voleb vyšla rozdělená a nerozhodnutá. Ukázalo se, že Američané nevědí, co od své vlády chtějí. Nový prezident bude mít omezený mandát, a to hned dvojnásobně. Vůbec nebude záležet na tom, zda to bude Gore, nebo Bush. Není obvyklé, aby Amerika prohrávala. Teď však prohrála dokonce sama se sebou. Američané viděli před sebou zářnou budoucnost, kterou už neohrozí ani otřes, ani politický omyl. Jako by prosperitu považovali za danou jednou provždy. Neměli ani zájem, aby se velké téma objevilo. Nezdálo se, že v období bezpříkladného vzestupu a míru by vlastně věděli, co mají po svém budoucím prezidentovi chtít. Proto šli k volbám rozpolceni mezi dvě vzájemně si odporující přání - zachovat nynější ekonomický i sociální standard a současně vyčistit Washington. Protože se velké téma neobjevilo - nebyla poptávka, tudíž ani nabídka -, pokleslo zápolení mezi Bushem a Gorem jen v jakousi soutěž popularity. Výsledkem bylo to, co by se dalo nazvat volbami nízké intenzity. Výsledkem však bylo i to, že hlasování dopadlo nakonec neuvěřitelně vyrovnaně. Nebylo příliš o čem hovořit, proto se Amerika nemohla profilovat. Neměla na čem. I to málo však stačilo k tomu, aby se rozdělila. Volby ukázaly, že venkov hlasuje jinak než město, předměstí jinak než centrum, západ a východ jinak než střed. Společností vždy vedly různé dělicí čáry, ale zdá se, že nikdy nebyly tak ostré a přímočaré. Američtí politici vedli celá devadesátá léta ostré boje, šířili velmi ideologickou stranickou politiku. Nyní sklidili plody. Přímo hmatatelným dokladem je to, že Bush i Gore nakonec získali takřka totožný počet hlasů voličů a o tom, kdo bude prezidentem čtvrt miliardy Američanů, rozhodne nakonec hrstka Floriďanů. Nikdo nezískal rozhodující většinu. Znamená to, že země se nevyslovila. Jinak se tomu říká třeba slepá ulička nebo také politická paralýza. Dalo by se říci, že Amerika vyšla z voleb nerozhodnutá. Každý, komu se to bude hodit, může zpochybnit mandát příštího prezidenta. Jistě, vítěz bere vše, ale polovina poražených, obrovská a stejně početná jako polovina vítězná, nemusí mít pocit, že by měla poslouchat. Pokud vyhraje Bush, bude to ještě horší, neboť by zvítězil muž, jehož chtělo dokonce méně lidí než poraženého. Ale mandát příštího prezidenta bude zpochybněn dokonce dvakrát. Nejen matematicky, ale i věcně. Neboť o čem byly volby? O čem Američané toto úterý při hlasování rozhodovali? Protože nebylo velké, rozhodující celospolečenské téma, vítěz nezískal jasný mandát, pokud jde o takové otázky, jako je třeba řízení ekonomiky nebo snižování jaderné výzbroje. Ostatně veřejnost se nezdála v náladě takový mandát udělovat. Pokud by se prezident k něčemu v budoucnu chystal, čeká jej vždy riziko, že veřejné mínění mu řekne: Prr, to jsme si neujednali. Chudák vítěz. A chudák svět. Kandidáti totiž nebyli nuceni v kampani sdělit ani to, jak budou řídit zemi, která shromáždila nejvíce moci v moderních dějinách lidstva. I u nás mají proběhnout volby a také bez velkého tématu. Třináct krajských parlamentů se volí tuto neděli. O tom, jaká bude v kraji vládnout koalice a kdo bude krajským hejtmanem, se rozhodne až při politických jednáních po volbách. Zatím není jasné, jak moc do nich budou mluvit stranické centrály a do jaké míry bude povolební taktika "soukromou" věcí krajských stranických organizací. Třináct zbrusu nových regionálních parlamentů změní u politiku Česka. Asi ne z gruntu a určitě ne hned, ale změní. Přibude třináct politických arén. Kus politického dění se rozptýlí z Prahy do krajských měst. Stoupne význam regionálních stranických organizací, které zatím většinou působí jako prodloužené ruce ústředí a jako dodavatelky kandidátů do voleb a delegátů pro sjezdy. Strany, ovládané mocnými centrálními grémii, až dosud fungovaly spíše na modifikovaném principu demokratického centralizmu než jako vnitřně pluralitní politická uskupení. Stoupne vliv krajských stranických organizací. Především těch, které v krajských volbách uspějí. A hlavně těch, které uspějí, ačkoli se to od nich nečekalo nebo ačkoli strana jako celek dopadla špatně. Přibude stranických sporů mezi kraji a centrem, které se teď objevují výjimečně. Může se stát, že regionální politici budou hájit zájmy svého kraje i proti stranické linii. Je otázkou, do jaké míry budou krajská zastupitelstva využívat svého práva navrhovat zákony. Pokud tak budou činit, může dojít k celé řadě kolizí s představiteli vlastních stran v parlamentu. Kraje urychlí generační výměnu, zvýší konkurenci mezi politiky. Mají-li se v některých dalších parlamentních volbách objevit na politické scéně skutečně nové tváře, ale přitom už prověřené ve své schopnosti pracovat pro občana více než pro sebe sama, musí dostat šanci právě teď v krajích. Regionální politici ovšem nebudou stoupat vzhůru tak rychle jako politické komety první poloviny devadesátých let. Generace regionálních politiků bude zrát pomaleji. Tím se ale přiblížíme k něčemu, co je v zavedených demokraciích normální. V zahraničí není výjimkou, když výsledky regionálních voleb způsobí pád centrální vlády. Až se spočítají odevzdané hlasy, začnou se strany rozhlížet, s kým uzavřou koalice. Zatím to vypadá, že v žádném kraji nebude "jednobarevná" regionální rada. Dočkáme se krajských opozičních smluv? Konečně se ukáže, jestli stranické centrály budou chtít kontrolovat, kdo s kým půjde do regionální koalice. Šťastní voliči, kteří mají šanci volit kvalitní zastupitele v doplňkových volbách do Senátu, a zejména ve volbách do krajských zastupitelstev. Kvalitních zástupců je málo. Nekvalita je příznačná pro práci celé dominující ODS. Již dlouho jsme od ní neslyšeli žádný recept na řešení problémů této společnosti, pouze klade otázky, nechce však ani hledat odpovědi. Neúčast ve volbách proto nebude projevem rezignace či nerozhodnosti, ale spíše nemožností volit kvalitní zástupce. Naopak manifestační účast na volbách pouze pro účast bude občanskou nezodpovědností. Mocní prožívají nejistotu ze svobodné volby občanstva a tak se snaží seč mohou. Negativní ohlas vzbudil včera u poslanců návrh premiéra Miloše Zemana na zavedení povinné účasti u voleb. Pokud by k nim lidé nepřišli, museli by podle něho zaplatit pokutu. Nikdo z poslanců Zemanovu myšlenku nepodpořil, někteří se nerozpakovali označit ji za absurdní a hloupou. Pokuta za její nesplnění, která by nemusela být vysoká, by podle premiéra lidi motivovala k odpovědnosti za osud země. Pochopitelně také nezávislí jsou opět na pranýři. Stranické hvězdy a kolem nich obíhající propagandisté varují před zrádností neprůhledných politických seskupení a zbožštěním nezávislosti. Jsou to však především strany a jejich nepoučitelní vůdci, kteří svými žalostnými výkony znovu a znovu přispívají k rozmachu samostatných hnutí i výskytu roztodivných sólistů. Stačí se podívat na kandidátní listiny do krajských voleb. Najdeme zde přes dvacet nezávislých sdružení či stran. Za přemnožení těchto útvarů však nesou odpovědnost především ČSSD a ODS. Jejich hlasovací kavalkáda protlačila v parlamentu zákaz samostatné kandidatury nestraníků do krajských funkcí. Agresivním volebním inženýrstvím tak Klausovi a Zemanovi lidé nahnali nezávislé do defenzívy a houfů. Teď se v skrytu duše obávají jejich případného úspěchu. Politikové dobře tuší, že existuje zatím neodhadnutelná část veřejnosti, náchylná k podpoře volných volebních sdružení. Hlas pro nezávislé totiž může být i formou protestu proti zatuhlosti tradičních stran, jejíž důsledky jsou hmatatelné na každém kroku. Část předvídavých ideologů se snaží růst averze proti stranám zažehnat nebo alespoň oddálit. V jednom ze svých článků úpěnlivě žádal předseda ODS, ať mu někdo konečně vysvětlí, na čem nezávislý je ten či onen kandidát. Na internetové stránce mu pak jeden z čtenářů poradil, ať chápe slovo nezávislý jako synonymum slova nestraník. To je poměrně přesné vystižení fenoménu nezávislosti. Jde totiž o pokus získat pomocí voleb podíl na moci, a zůstat přitom mimo závislost na stranických příkazech. Poměry panující zejména v bloku opoziční smlouvy ukazují, že nejsou plané obavy některých adeptů politiky z morálního chátrání v prostředí tuhé a urputně vyžadované poslušnosti. Jistě, strany, pokud chtějí efektivně spravovat státní aparát, nemohou být arénou individualistů. Ovšem politický boj dnes probíhá mezi stranami smluvní opozice a stranami opozice nesmluvní. Toto převrácení hodnot a zmatení jazyků nutně má rozkladný vliv na politickou kulturu a posléze i na nárůst antipolitických nálad. Lze se divit vyznavačům kultu nezávislosti, že této situace využívají? Partajní agitátoři horlí, že je třeba svést boj o stranickou politiku. Tu je však třeba chránit hlavně před chorobným svazkem stran holdujících uvnitř vlastních řad kasárenským mravům. Tisíckrát lze proklínat nezávislé. Marně. Vítr z plachet jim seberou jen vstřícné, názorovým frakcím otevřené strany, jež zaručí i vyhraněným osobnostem důstojné přežití. Zviditelnit se chce Morava. Přestože zlatá éra touhy po zviditelnění Moravy už dávno odezněla a moravistické strany se z parlamentu propadly do politického suterénu, její ozvěna se vrací na scénu. Zájmy Moravanů by totiž podle paragrafů nového zákona o obcích měly hájit zvláštní výbory pro národnostní menšiny. Obec, v jejímž územním obvodu žije podle posledního sčítání lidu alespoň 15 procent občanů hlásících se k národnosti jiné než české, zřizuje výbor pro národnostní menšiny...," stanoví třetí odstavec paragrafu 117 zákona, který začne platit 12. listopadu. Takovou nahrávku si moravistické strany nechtějí nechat ujít. Je pro ně důležité, aby se lidé k moravské národnosti přihlásili i při sčítání lidu v příštím roce, jinak o právo na výbory přijdou. Výbory pro národnostní menšiny jsou cestou k získání peněz pro moravské kraje. Nestátní národy jsou totiž podporovány z peněz EU a byly by to prostředky na podporu moravských tradic, folklóru, umění, kultury. Výbory jsou poradní skupiny obecního nebo krajského zastupitelstva složené ze zastupitelů nebo dalších neplacených aktivistů. Předsedové výborů mají nárok na měsíční odměnu: podle velikosti obce maximálně do 3320, v krajích do pěti tisíc korun. Komunální politici se však do zakládání výborů nijak nehrnou. Lidé z brněnského magistrátu i z některých jiných radnic už se proto dotazovali na povinnost založit výbor pro moravskou národnostní menšinu i právníků na ministerstvu vnitra. Zde zatím panuje názor, že obce takové výbory zřizovat nemusí. Problém je v tom, že náš právní řád pojem národnostní menšina dosud nedefinuje. Nestanoví ani, které menšiny u nás žijí nebo které skupiny obyvatelstva stát za menšiny uznává. Se vstupem národnostní menšiny moravské na scénu vstupuje i otázka jakési Rady. Pro ilustraci: kraje s podílem moravské národnosti v % Brněnský 59,0 Zlínský 41,5 Olomoucký 29,2 Jihlavský 17,4 a okresy s podílem moravské národnosti v % Hodonín 64,6 Brno-venkov 62,4 Brno-město 60,9 Vyškov 59,0 Břeclav 57,5 Blansko 56,3 Kroměříž 52,0. Morava má jedinou šanci jak se zviditelnit a to pěstovat svou kulturní identitu a začít v tom co nejdříve od škol. V připravované školské reformě děti z prvních pěti ročníků základních škol by už neměly chodit do školy se strachem ze známek. Pro změnu klimatu ve školách je nezbytně nutné slovní hodnocení. Známkování je podle průzkumu dětského výboru pro UNICEF nejčastější příčinou, proč se děti bojí školy. Pro dítě je slovní hodnocení nepochybným přínosem. Slovní hodnocení je nepochybně posun k tomu, aby dospělí začali brát děti jako celé osobnosti a uvědomili si, že nic není černobílé. Ve změnách vzdělávání jde o snahu zaměřit na myšlenku tvořivosti, výchovy ke svobodě, vytvořit v každé škole klima metamanažmentu žití, který by dokázal dětem radit a pomáhat řešit jejich trable. Zavaleni prací, starostmi, vyděláváním peněz, deprimováni otravným šéfem, naštvaní zpožděným autobusem někdy nostalgicky vzdycháme po ztracených letech prý bezproblémového a idylického dětství. Je patrné, že jsme už zapomněli. Dětství a první školní krůčky jsou plné traumat. Ze známek. Přiznejme si - přistoupili bychom dnes, v dospělosti, na každodenní stres ze známkování každičkého pracovního výkonu? Den co den, rok za rokem, pořád samé známky. Stále ve střehu, nechybovat, splnit každý úkol, vyhovět. Vždy být připraven. V lidštějších školách už dospělí lidé před léty pochopili, že než známky je pro menší žáky lepší slovní hodnocení. Slova umějí být milejší, tolerantnější, velkorysejší, hlubší než číslice jedna, dvě, tři, čtyři, pět. Slova tolik nezraňují, nedávají najevo odlišnosti, nestavějí děti do výkonnostních řad, neposazují je do oslovských lavic. Slova neodrazují od chuti učit se. Dovolují riskovat, pouštět svůj um a fantazii do říše nevyzkoušeného. To pětka stojí za krkem jako smrtka a varovně našeptává: Nepouštěj se, človíčku, do experimentů, vstřebávej a vypouštěj přesně to, co ti předkládají. Slova na rozdíl od číslic umějí postřehnout, uznat, ocenit, že každý člověk má metamanažmentem žití nějakou cenu, nadání, schopnosti. Svět známek je světem dospělých. Pro učitele je pohodlnější. Pro rodiče jednodušší. Známkami si vtěsnáváme děti do přehledných kolonek. Svět dětí je ale jiný. Do rozmezí pěti čísel se nadá vecpat. Na základních školách se dnes klade takový důraz na výuku, až se zapomíná na ty, jimž je určena. Škola zapomíná na děti, které v době povinné školní docházky procházejí pubertou: mění se fyzicky i psychicky a často nevědí, co s tím. Právě pro ně by ve školách mělo začít působit klima metamanažmentu, jímž by se s žáky systematicky pracovalo. Žák po páté třídě projde komplexním hodnocením. Zjistilo by se, jak ovládl základy metagramotnosti. Zjistily by se všechny jeho přednosti i nedostatky. Diagnózu, jež nebude "na známky", by podle něj měl dělat žákův třídní učitel jakožto metamanažer. Půjde o způsob kultivace, díky kterému si rodiče a učitelé ujasní, na jaké úrovni dítě je. Podobnému hodnocení by se měly podrobovat pravidelně i starší děti. Metamanažment pak pomůže vybrat, kam se po deváté třídě ubírat dál. Navíc pedagog jakožto metamanažer měl by být k dispozici jako někdo, kdo působí příkladem. Pomohl by uvolnit atmosféru ve škole. Na učitele globalitou čeká v nadcházejících letech spousta úkolů, na něž je vysoké školy nepřipravily. Je metagramotností a potažmo metamanažmentem nezbytné zajistit vážnost pedagogů tak, aby jejich průměrné platy byly vyšší než průměrné platy ve státě a tuto relaci zachovat i v dalších letech. Toto opatření by mohlo přispět ke zvýšení prestiže učitelské profese. Zatím neexistuje pro učitele systém kariérového a platového postupu. Jeho součástí má být program atestací metagramotnosti, jenž by měl učitel absolvovat. Prvního stupně by měl dosáhnout každý gymnasionem po roce praxe ve škole, kde by na jeho práci dohlíželi zkušení pedagogové. Druhý a třetí stupeň bude metauniversitou záviset na úsilí a zájmu každého člověka. Dnes však neexistuje nic jako vzdělávací standardy pro výuku učitelů. Není tedy jasně řečeno, co má být obsahem učitelského studia, jaký má být například podíl teorie a praxe. I střední školy čeká zásadní proměna toho, co a jakým způsobem se na nich vyučuje. A na rozdíl od ostatních vizí se tyto změny musí odehrát velmi rychle. Bez metamanažmentu však vzniká nebezpečí, že řada odborných škol bude zanedbávat ostatní složky studia. Jakmile začnou na středních odborných školách posilovat všeobecné vzdělávání, musí ubrat toho odborného. Proč metamanažment ve školách? Metamanažmentem je třeba vychovávat pro konkurenční boj v rámci EU a globality vůbec. Nakonec nic jiného nezbude ani EU. Bez přijetí metatechnologie metagramotnosti může Evropská centrální banka znovu a znovu marně intervenovat na podporu slabého eura. V posledních měsících se šířil pocit, že hospodářství Česka už vybředává z problémů. Podle Evropské komise je to mýlka. V očích bruselských expertů jsou slabiny především v bankách, ve starých podnicích, v byrokracii kolem zakládání firem, v děravých státních financích. EU se nelíbí stav, v jakém je finanční sektor Česka. Komise sice ocenila pokrok při privatizaci bank, ale vedle toho si všimla podvodů a kriminálních činů v bankovnictví a krachů kampeliček. Podle autorů hodnotící zprávy tyto podvody ukazují na "některé nečisté obchodní praktiky" a na slabiny, kvůli nimž se česká ekonomika stala obětí tunelování. Ve zdravé tržní ekonomice by se například nemohlo podle komise stát to co v Investiční a Poštovní bance. Lepšímu fungování podniků brání podle komise také přetrvávající bariéry pro vstup na trh. Zakládání společnosti zůstává zdlouhavým a nejistým procesem, který je doprovázen nerovným zacházením. Česko tak prý stojí se svou ekonomikou až ve třetí řadě uchazečů o členství v EU. Vyplývá to z porovnání, v němž EU staví před Česko Kypr a Maltu, ale i Poláky, Maďary a Estonce. Nedostatečný je podle Bruselu boj proti korupci a hospodářskému zločinu v Česku; za politováníhodné považuje Evropská komise to, že nebyly schváleny "jisté klíčové body" reformy soudnictví. Komise také odmítla nový zákon o České národní bance jako krok neslučitelný se smlouvou o Evropské unii. EU se pozastavila nad nereformovanou státní správou, za pomalý označila pokrok Česka v ochraně menšinových akcionářů, při posilování ochrany hranic nebo v zajištění kontroly bank. Obecným problémem je rostoucí obchod se ženami a dětmi. EU se domáhá toho, aby Česko dokončilo ekonomické reformy. Praha byla vyzvána, aby více podporovala vytváření prostředí pro podnikatelské aktivity. Pořadí kandidátů podle EU: 1. skupina (už nyní) Kypr, Malta; 2. skupina (v krátké době) Polsko, Maďarsko, Estonsko; 3. skupina (také v krátké době, pokud dokončí reformy) Česko, Slovinsko; 4. skupina (zhruba během pěti let) Slovensko, Lotyšsko, Litva. Na vině je destrukční politika ODS a jejího předsedy Klause. Bez debaty tržní klima předpokládá jistou kulturu a k takové má dnešní Česko hodně daleko. Neschopnost Česka k partnerské spolupráci se nejlépe ukázalo ve sporu s Rakouskem o Temelín. Mafianský kapitalizmus vládnoucí v Česku je pro EU nepřijatelný. Příkladně neuplyne snad týden, aby Česká inspekce životního prostředí nemusela vyšetřovat případ nelegálního vykácení lesa. Inspekce právě zjišťuje podrobnosti několika případů. Například na Královéhradecku kdosi vykácel šest hektarů lesa, na Havlíčkobrodsku dokonce sedmnáct hektarů. Ze statistik inspekce přitom jednoznačně vyplývá: nelegální devastující těžby dřeva rok od roku přibývá. A to i přesto, že ministerstva životního prostředí a zemědělství už loni připravila a prosadila takzvanou malou novelu lesního zákona, která přísněji trestá nelegální těžbu dřeva. Bohužel to zůstává problémem i po této novele. Novela umožnila například uložit pokutu až dva miliony korun nejen majiteli lesa, ale také nájemci a těžaři. Metoda, jak rychle zbohatnout, je už několik let stejná. Firma nabídne majiteli lesa, že od něj koupí dřevo i pozemek a že na vytěženém území - jak ukládá zákon - opět vysadí malé stromky. Za les skutečně zaplatí, pak ho rychle vykácí a dřevo prodá. Až poté na katastru nemovitostí původní majitel zjistí, že kupní smlouva má formální nedostatky, takže převod pozemku se nemůže uskutečnit. Jenže těžební firma už s vykáceným pozemkem nechce mít nic společného. Stále tentýž majitel neví, co s tím. Podle zákona musí pozemky zalesnit, ale nemá na to peníze. Ačkoli vytěžené pozemky nejsou příliš velké a představují zhruba jedno procento veškeré těžby v soukromých lesích (ve státních lesích se stromy nelegálně neporážejí), pro životní prostředí jsou velmi rizikové. Dřevaři po sobě mnohdy neodklidí zbytky, takže se v lesích mohou množit různí škůdci, zejména kůrovec. Dalším nebezpečím je vítr. Stromy se navzájem chrání, ale když část lesa zmizí, silné poryvy mohou vyvrátit a polámat stromy na pozemcích jiných vlastníků. Dalším problémem je, že úřady mohou poctivému majiteli zakázat naplánovanou těžbu dřeva, protože předtím na sousedním pozemku někdo nelegálně pokácel stromy a velká nezalesněná plocha by mohla ohrozit ekologickou stabilitu celého území. Nakonec nejhorší je nakažlivost nabádající k podobnému jednání. A co se děje v malém, v globálním měřítku děje se ještě nebezpečněji. Globalizací přichází potřeba všeobecného standardu bezpečnosti. Bez něho není myslitelný mír a předcházení konfliktů. Musí platit pro kapitál i třeba pro konflikt na Blízkém východě. Izraelský premiér Ehud Barak je prý připraven uznat palestinský stát, který nevzejde z násilí, ale z izraelsko-palestinských jednání. Izrael si však musí umět přiznat palestinskou pravdu. Řeč je o základní pravdě v abecedě palestinsko-izraelského a arabsko-izraelského konfliktu. O pravdě, kvůli níž se stává obhajoba Izraele nemožná. Pravdou je, že Izrael je státem, který okupuje palestinská a další arabská území. Tuto pravdu přiznává nejen svět a mezinárodní společenství, ale i sám Izrael. Pravdou také je, že existují desítky rezolucí OSN a její Rady bezpečnosti odsuzující Izrael. Poslední z nich byla rezoluce Rady bezpečnosti číslo 1322, vydaná před několika dny. Pravdou je, že Izrael odmítá realizovat rezoluce mezinárodní legitimity, které jej žádají, aby se stáhl z palestinských a arabských území okupovaných v roce 1967. Pravdou je, že Izrael odmítá přiznat svou odpovědnost za vykořenění, tragédii a utrpení více než čtyř milionů Palestinců žijících v uprchlických táborech. Odmítá jejich právo na návrat do svých domovů v souladu s rezolucí OSN číslo 194. Odmítá jim vrátit jejich soukromý majetek, ale zároveň žádá jiné státy světa o navrácení židovského majetku. Pravdou je, že mezinárodní organizace zabývající se lidskými právy odsoudily Izrael za stálé porušování lidských práv na okupovaných palestinských územích. Pravdou je, že navzdory mírovému procesu Izrael nadále zatýká Palestince, konfiskuje jejich pozemky a staví na nich další židovské osady. Pravdou je, že Izrael odmítá realizaci četných dohod s Palestinci od zahájení mírového procesu před sedmi lety, probíhajícího pod patronací USA a postaveného na principu výměny území za mír a na principu uplatnění rezolucí Rady bezpečnosti. Pravdou je, že Palestinci byli zklamáni bezvýsledným mírovým procesem v důsledku izraelské tvrdošíjnosti a slabosti mezinárodního společenství, které nedokáže přimět Izrael k uplatnění rezolucí mezinárodní legitimity. Pravdou je, že izraelské okupační síly zabily během posledních čtyř týdnů přes 200 Palestinců. Čtrnáct izraelských občanů palestinského původu bylo zabito izraelskými bezpečnostními silami a ozbrojenými židovskými osadníky v samém Izraeli. Pravdou je, že Izrael používá vojenských vrtulníků, raket, tanků a kulometů proti palestinskému povstání vyzbrojenému kameny. Pravdou je, že Izrael odmítá jakoukoli mezinárodní vyšetřovací komisi, která by vyšetřila poslední události, aby nebyly odhaleny jeho masakry proti Palestincům. Palestinci si přejí, aby poslední události vzbudily svědomí světa a přivedly ho k nápravě historického omylu a křivdy, která byla spáchána na palestinském lidu během uplynulých 52 let. Přejí si, aby svět dokázal palestinskému lidu pomoci zbavit se izraelské okupace, uplatňovat jeho mezinárodní práva, jako je to v případě ostatních národů světa, a umožnil vznik nezávislého palestinského státu s hlavním městem Jeruzalémem. Ano, nezávislost je velkým strašákem. Globalita vyžaduje změnu pojetí státu, totiž státu nezávislého na hranicích. Bez toho je svět v ohrožení etnickými čistkami. Na řadě je Palestina, Tibet, Čečensko. Také nezávislost Kosova je velkým strašákem. Když získají nezávislost, tak vypukne nová válka, protože Bělehrad se s tím nikdy nesmíří. Kosovští Albánci vlastně nechtějí jenom nezávislost, ale má to být jenom dílčí krok k vytvoření Velké Albánie. Pak se prý může rozpadnou Makedonie, kde Albánci tvoří početnou menšinu. To prý bude opět důvod k vypuknutí konfliktu. Když bude nezávislé Kosovo, tak se definitivně rozpadne i Bosna a Hercegovina volají jiní. Konflikt máme za humny. Velká většina Rakušanů je proti Temelínu, většina Čechů zase pro. Z toho nemůže vyplynout nic jiného než to, že na každé straně hranice kolují jiné informace, protože ohroženi nebo neohroženi jsme stejně silně. Co je však podstatné je nutnost universálního standardu bezpečnosti platného na obou stranách hranice. Temelínská diskuse připomíná dialog hluchých se slepými. Co svět světem stojí, lidé vždy chybovali a jistě s tím nepřestanou. I kdyby už nikdy nechybovala jaderná obsluha, co se stane v případě teroristického útoku (jakkoliv nepravděpodobného), pádu meteoritu či případné zbloudilé bomby? Krajně nepravděpodobné? Jak je vidět na volbách v USA i krajně nepravděpodobné se stává. Přistoupením na universální standard bezpečnosti zaniká potřeba vše vymezit zákony. Tak vymezit podnikání seznamem 124 volných živností s přesným určením jejich náplně může jenom vláda ignorující všeobecný standard bezpečnosti. Bez universálního standardu bezpečnosti je mládež ohrožena. Nemoci, přerušení školní docházky, toxikomanie a nezaměstnanost mezi miliony mladých lidí mají vzestupnou tendenci. Tisíce mladých jsou ponechány napospas osudu, takže zde roste počet narkomanů, dětí žijících na ulici, prostituující se mládeže a HIV pozitivních. Také Internet vyžaduje právě pro svou volnost universální standard bezpečnosti. Bez něho dochází k problémům. Tak softwarový gigant Microsoft čelí v Německu neobvyklému problému. Součást operačního systému Windows 2000 vytvořila firma, v jejímž čele stojí scientolog. Němci jsou na tuto sektu citliví a mnozí věří, že v programu mohla nechat bezpečnostní skuliny. Jádrem problému se stal jednoduchý program, který provádí defragmentaci pevného disku. Zjednodušeně řečeno, řadí uložená data za sebe tak, aby šla co nejoptimálněji načítat. Microsoft už vyvinul komplexní instrukce, jak defragmentační program odstranit, což bylo do té doby pro neodborníka takřka nemožné. Problém existuje jenom kvůli médiím, která upozornila, že autorem programu je americká firma Executive software incorporated, jejíž šéf je členem scientologické církve. Ostatně rok 2000 je ve znamení Internetu a telekomunikací. Hra zvaná Monopoly, jejímž cílem je nahromadit co největší majetek a která byla předlohou i pro českou obdobu Dostihy a Sázky, chce udržet krok s dobou. Namísto ulic jsou k mání společnosti jako Yahoo, Altavista či eBay, původní železnice nahradili telekomunikační giganti Nokia, Sprint či AT&T. Místo do vodovodních a elektrorozvodných sítí mohou hráči zainvestovat třeba do Linuxu nebo Sun Microsystems. Nový kabát dostaly i kartičky "šance" a "pokladna", které přinášejí buď dobré zprávy a peníze, nebo nepříznivá oznámení spojená s pokutou: nyní se jmenují "download" a "přišel nový e-mail". Modernizovaný hrací plán už také nezná daň z luxusu, která na hráče číhala dvě políčka před cílem. Místo ní se platí poplatky za připojení k Internetu. Proměny se dočkaly i figurky. Namísto různobarevných panáčků se po herní ploše nyní pohybuje třeba počítač, monitor, kurzor, myš nebo mikroprocesor. Po průchodu startem už svým majitelům nepřináší prémii 200 dolarů jako v původní verzi, ale dvě stě milionů - aby se zohlednily obří sumy, ve kterých se internetová ekonomika pohybuje. Některé zákony a zvyklosti však platí ve starých i v nových poměrech: součástí ".com" varianty hry Monopolů je stejně jako u pětašedesát let staré tradiční verze "parkoviště" a "vězení". V amerických obchodech či na Internetu se hra prodává za třicet dolarů, tedy asi 1200 korun. V Česku se internetová podoba naštěstí v nejbližší době neobjeví. To je dobře, monopoly přestávají být atraktivní. Bill Gates má v plánu prodat další dva miliony kmenových akcií Microsoftu. Cena tohoto balíku se pohybuje kolem 135,4 milionu dolarů. Spolumajitel a předseda správní rady největší softwarové společnosti na světě naposledy prodával akcie 8. září. K 8. září držel Gates více než 731,7 milionu akcií Microsoftu. Muž, který díky nejmodernějším technologiím vydělal desítky miliard dolarů, investoval například počátkem listopadu přes 300 milionů do železnic. Gates nedávno investoval i do letecké dopravy. Před několika dny oznámila jeho firma nákup 5,3 procenta akcií Alaska Air Group, mateřské firmy desáté největší americké aerolinie. Přes globální universální standard bezpečnosti však pořád musí existovat různého druhu pevnosti. Také internetová data opatruje malá pevnost. Ozbrojení hlídači, stovky kamer, protipožární čidla, záložní zdroje energie - to všechno střeží v kalifornském Silicon Valley to nejcennější, co tamní internetové společnosti vlastní. Data. V datových centrech, nízkých budovách se speciální konstrukcí, mají počítače a pevné disky odolat i menším otřesům půdy. Jediné, na co nejsou ze společnosti Exodus, které péči o svá data svěřily přední internetové společnosti jako Yahoo, Hotmail nebo eBa, připraveni je velké zemětřesení a jaderný výbuch. Ochránit obrovské množství údajů, jež internetové firmy získávají od svých uživatelů, před výpadky energie, přírodními pohromami nebo fyzickým útokem a zároveň zajistit rychlý přístup k příslušným webovým stránkám je finančně i technicky náročné. Proto ve většině případů přejímají starost o počítače specialisté v datových centrech. Už vstup do takového centra jasně ukazuje, že bezpečnostní pravidla jsou velmi přísná. Ve strohé, holé místnosti s několika židlemi přivítá návštěvníka recepční sedící za neprůstřelným sklem. Ta po ověření totožnosti upozorňuje, že je zakázáno brát s sebou do budovy fotoaparáty a videokamery. Dveře vedoucí z vrátnice do útrob budovy hlídá kromě čtečky magnetických karet i přístroj kontrolující otisky pravé ruky. Teprve když se otisky prstů shodují se záznamem uloženým v databázi, zámek se uvolní. Vnitřek centra i jeho vnější okolí nepřetržitě sleduje tři sta kamer a jejich záznamy se archivují. Pro případ hackerského útoku, tedy pokusu probourat se do některého ze systémů po síti, je v záloze připravena spolupráce s FBI, která by se po stopách záškodníka vydala. Výkonné počítače stojí v datových centrech ve velkých klimatizovaných halách. Každá z internetových společností má svou techniku uzamčenu ještě ve zvláštní kovové kleci. Jen podle malých cedulek na klecích lze rozlišit, které společnosti jednotlivé servery patří a zda je na nich uloženo třeba zpravodajství USAToday.com, informace o počasí weather.com nebo katalog vyhledávače Google. Ve špičce přesahuje hustota internetového provozu deset gigabitů za vteřinu - za jedinou sekundu se přenese obsah zhruba dvou tisíc webových stránek. Aby se internetový provoz zbavil stoprocentní závislosti na dodávce elektrického proudu od distribuční společnosti, jsou pro případ výpadků v síti připraveny záložní zdroje. Pokud se datové centrum ocitne bez proudu, přijdou na řadu baterie. Třináct vteřin po výpadku se rozběhnou záložní generátory, které po minutě už jedou na plný výkon. Pak mohou centrum napájet po dobu 72 hodin. Pro pohon generátorů je připravena nádrž s téměř čtyřiceti tisíci litry nafty. Záložní zdroje energie jsou v Silicon Valley zapotřebí především v letních měsících, kdy běžící klimatizace ve firmách i domácnostech ještě zvyšuje nároky na zdejší beztak přetíženou rozvodnou síť. Pro případ, že by se protáhly jsou pro generátory nasmlouvané průběžné dodávky nafty. Bezpečnost Internetu je však spíše záležitostí universálního standardu bezpečnosti. Aby se takový standard bezpečnosti stal záležitostí všech je třeba každého zainteresovat na Internetu. Někteří tak činí. Americké automobilky General Motors a Daimler Chrysler oznámily, že zahájí rozsáhlou spolupráci s internetovou společností America Online, v jejímž rámci bude mít asi 300 tisíc zaměstnanců cenově výhodnější přístup k Internetu. Zatímco dnes se za měsíční neomezené připojení k Internetu v USA běžně platí 21,95 dolaru, zaměstnanci zmíněných firem budou mít přístup již od tří dolarů za měsíc. Tento týden byla bezpečnost Internetu prověřena i jinak. Už nikoliv zřícení Concordu nebo tragédie námořníků z Kursku, ale souboj o křeslo amerického prezidenta je událostí, která přikovala k počítačům nejvíce lidí v historii. Internetové rekordy padají. Vyrovnaný souboj Bush versus Gore přiměl v den voleb pět milionů uživatelů celosvětové počítačové sítě, aby se podívali na zpravodajství MSNBC.com. Když poblíž Paříže spadl na zem symbol letecké spolehlivosti, zpravodajské stránky této společnosti si na svých obrazovkách prohlíželo o dva miliony lidí méně. Technikům odpovědným za to, aby počítače i sítě takový nápor vydržely, bylo horko. Zahlcená síť sítí lapala po dechu. Zájem byl obrovský. Americké volby byly první událostí na Internetu, která dosáhla takto monstrózních rozměrů. Na webovém zpravodajství CNN.com si jen v úterý uživatelé prohlédli přes sto milionů stránek s volebními zprávami. Dosavadní rekord přitom představoval čtyřicet milionů stránek po říjnovém útoku na americkou loď na Blízkém východě. Konkurenční MSNBC.com dlouho považovala za téměř neprolomitelnou hranici šedesát tisíc lidí, kteří čtou jejich stránky zároveň. Jenže v libovolný okamžik noci z úterý na středu si její zpravodajství prohlíželo osmdesát tisíc zájemců a ve středu dopoledne se jich najednou připojilo dokonce 197 tisíc. Po čerstvých zprávách se sháněli na webu také Evropané, i když ve srovnání s Amerikou nebyl nápor na počítačovou síť tak výrazný. Internetové stránky státu Florida se položily pod náporem Američanů zvědavých na sebemenší posun ve sčítání hlasů v tomto státě, kde se o novém prezidentovi rozhodne. Počítačové oddělení se sice pokoušelo zapojit do provozu ještě jeden webový server, ale i v průběhu včerejška byla floridská volební stránka nedostupná. Proti takovému náporu je jediný lék, universální standard bezpečnosti, kterého se Američanům tolik nedostává.

Metagramotnost jakožto universální standard bezpečnosti (za 11.11. až 17.11.2000)

Dnes už je jisté, že globální kapitalizmus ohrožuje lidstvo a tím každého. Nebezpečí a nejistotě, plynoucí ze samé podstaty globální složitosti, nelze jednoduše čelit vymýšlením dalších a dalších zákonů a ujednání. Vstupem do epochy globality je lidstvu třeba adekvátní dimenze bezpečnosti a to v podobě universálního standardu bezpečnosti. Pro nejistoty globálního světa je takové pojetí bezpečnosti nepostradatelné. Především demokracii je nutno výchovou ke svobodě zajistit proti zneužití. Smyslem demokracie je svobodná volba v každodenním žití a ne pouze občasné volby. Pro každodenně žitou demokracii je třeba vlastnit umění svobodně volit správné a to nejde bez srozumění Skutečnosti metagramotností. Svobodný člověk je však překážkou zvůle mocných, kteří proto každodenně žitou demokracii zvrhávají v demokracii volební. Příkladem demokracie zvrhlé ve zmanipulovanou volební mašinérii slouží USA. Demokraté a republikáni, to jsou dvě strany jedné mince pletoucí si svobodu se zvůlí. Obě strany jsou stejně zkorumpované a zkostnatělé. Obě strany pohrdají svobodou a zbožšťují zvůli. Obě strany demokracii zvrhávají v kampaň a v obchod kupování si voličských hlasů, získávajíc od velkého byznysu prostředky výměnou za příští výhody. Nemalá část lidí pak právem zpochybňuje demokratičnost, důvěryhodnost a funkčnost volebního systému USA. Probíhající prezidentské volby v USA speciálně na Floridě ukazují, že americký volební systém zdaleka není tak dokonalý, jak se prezentuje. Má-li v očích veřejnosti zůstat důvěryhodný, pak musí doznat změn. Musí začít u technických detailů, jako je jednoznačný způsob označování hlasovacích lístků, spolehlivost počítání hlasů či kontrola totožnosti voličů, ale především ve vymezení protikladů svobody a zvůle. V dnešním globálním světě se volební problémy promítnou do mezinárodní role USA jakožto hlavního "vývozce demokracie". Ukazuje se, že americká demokracie má dost vlastních problémů na to, aby mohla být prosazována jako univerzální model. Bezprostřední ohrožení velmocenské pozice USA sice nehrozí, je ale jisté, že volby oslabí americký kulturní vliv. Pokud USA neprokáží schopnost opravdu demokraticky tedy uvážením universálního modelu bezpečnosti vyřešit problém voleb, pak prohrají svou vůdčí úlohu demokratického světa. Jaká je v USA volební situace? Ruční přepočítávání hlasů nařídili o víkendu úředníci v několika floridských okresech poté, co se volební komise týden pokoušely shrnout výsledky prezidentských voleb. Na floridských výsledcích závisí osud celého prezidentského klání. Vítěz floridských voleb se totiž stane novým prezidentem USA. Bush dosud vedl o několik stovek hlasů před svým demokratickým rivalem Albertem Gorem. Konečný součet ještě závisí na stovkách hlasů zaslaných ze zahraničí poštou. Datem, do kterého se hlasy budou počítat, je 17. listopad. Pochopitelně, že republikáni jsou ze snižujícího se náskoku nervózní a požadují jeho ukončení. Přitom sám Bush ve funkci texaského guvernéra podepsal v roce 1997 zákon, který umožňuje ruční přepočítání hlasů v případě nesrovnalostí ve volbách. Po více než roce kampaně, která přišla na více než tři miliardy dolarů, a bezpočtu prolétaných a proježděných kilometrů, má dlouhá cesta do Bílého domu po bezprecedentních volbách před sebou další odbočky - federální soud a případná odvolání. Právníci zastupující republikána George Bushe chtěli, aby soudce zastavil ruční přepočítávání volebních lístků ve čtyřech okrscích, jež může rozhodnout, kdo bude nástupcem prezidenta Billa Clintona. Soudce Donald Middlebrooks, který byl do své funkce jmenován prezidentem Billem Clintonem, však odmítl žádost Bushova týmu zastavit na Floridě ruční přepočítávání hlasů. Demokraté tvrdí, že ruční přepočet hlasů je plně v souladu s ústavou i zákony státu Florida. Dosud aktualizovaný součet volebních lístků na Floridě přinesl Bushovi náskok 288 hlasů nad Gorem, a to přibližně ze šesti milionů floridských voličů. V píscích floridské Palm Beach padla americká demokracie do další pasti. Otázka dne zní: Má o výsledku prezidentských voleb nakonec rozhodovat soud? Skoro to tak vypadá. Na Floridě se už přepočítávaly hlasy, někde i třikrát, proč by tam tedy nemohlo mít reprízu i hlasování. Štáb Ala Gorea vážně uvažuje o tom, že bude žádat opakované volby v okrscích, jako je Palm Beach, kde došlo k vážným nesrovnalostem. Zdá se to být přirozené i děsivé zároveň. Přirozené proto, že v sázce je úřad prezidenta a osud země. Kdyby tisíce hlasů nepropadly, byl by jím Al Gore. Děsivé proto, že Amerika by vkročila na dosud nezmapované minové pole hrozící ještě více zranit rozdělenou společnost. Gore má pravdu: spravedlnost by měla vždy fungovat. Pravdu má i Bush: volilo se v úterý, rozhodnout se mělo u uren, a ne v soudní síni. Co s tím? Problém je v tom, že tato hádanka nemá správné řešení. Pravda je trochu jinde. Ať se stane cokoliv, je jisté, že přesně půlka země bude nespokojená a naštvaná tak jako tak. Aby se škody a hořkost omezily, menší chybou se zdá to řešení, které je čestnější a více v duchu fair play. Tedy pokud se na Floridě opravdu prokáže pochybení. Opakování voleb v několika okrscích, byť vynucené soudem, by pak bylo čistší a navždy by zamezilo pochybám. Nejistota kolem budoucí hlavy USA však zavádí zemi na minové pole, k němuž chybějí spolehlivé mapy. Už teď je jasné, že jméno nového nájemníka v Bílém domě se nedozvíme tak brzy. A ať to už bude demokrat, či republikán, bude 20. ledna 2001 vstupovat do Oválné pracovny s pocitem, že polovina voličské Ameriky je proti němu stejně jako polovina Kongresu. Ve vzduchu visí vážná krize. Ani ne dva roky po impeachmentu prezidenta Billa Clintona, který zemi hořce stranicky rozdělil, směřují Američané k novému stranickému střetu. I když oba tábory ujišťují, že nechtějí "ústavní konfrontaci", jejich jednotlivé kroky svědčí o opaku. Jeden proces jedné strany vyvolá podobnou lavinu právních kroků druhé strany. Snaha demokratů je legitimní. Vždyť každý volič má právo, aby jeho hlas byl počítán. Zákon státu Florida však umožňuje nereflektovat i oficiálně potvrzené výsledky voleb, existuje-li "oprávněná pochybnost", že nereprezentují "vyjádřenou vůli voličů". Soudní dohra voleb je ale něco naprosto nevídaného. Žádné prezidentské volby v historii USA ještě dosud nerozhodly federální či státní soudy, natož pak aby dospěly k Nejvyššímu soudu. Je to nevyzpytatelná půda. Vždy jedna polovina ze sto milionů voličů, kteří šli v úterý k volbám, bude mít trpký pocit, že její hlas nezazněl a že byl zrazen. Nejistota posledních dnů polarizuje nejen lidi a vyvolává v nich pochybnosti, zda volební systém USA je skutečně ten nejlepší, nýbrž zpochybňuje v mnoha cizích očích vedoucí roli USA ve světě a zneklidňuje burzy. Dnem D bude 18. prosinec, kdy se sejdou volitelé. Al Gore se může obrátit na volitelský sbor, aby definitivně rozhodl a zvážil to, že viceprezident zvítězil v lidovém hlasování. Američané nechtějí remízu. Proto jsou Američané tak frustrováni prezidentskými volbami. O jejich výsledku rozhodne složitý proces. Viceprezident Albert Gore věří, že voliči Floridy dali ve skutečnosti mandát jemu, guvernér George W. Bush je přesvědčen o opaku. Oba hájí své zájmy a používají k tomu metody, jež politický systém umožňuje. Konflikt se odehrává na třech vzájemně propojených rovinách: právní, politické a komunikační. Vždyť zákony Floridy umožňují, aby kandidát požádal o ruční přepočet hlasů. Když Goreovi lidé vysvětlují svůj postup, používají výraziva spravedlnosti a občanských práv. Říkají, že voliči byli připraveni o hlas "nelegálním" volebním lístkem a že jde o "nápravu křivdy". Avšak který znehodnocený a počítačem odmítnutý lístek ještě počítat, a který už ne? Neexistuje jednotný postup a záleží na rozdílných interpretacích těch, kteří počítají. Potáhne-li se totiž případný soudní proces až do 18. prosince, kdy mají volitelé zvolit nového prezidenta, bude jejich rozhodování ovlivněno faktory, které by vůbec neměly vstoupit do jejich uvažování. Dojde tak ke znehodnocení volby, země se může ocitnout v ústavní krizi a nový prezident by vládl s poškozeným mandátem a se stínem pochybností nad regulérností procesu, jenž by ho vynesl do Bílého domu. Den, kdy se USA dovědí, kdo vyhrál volby a získal prezidentské křeslo, se dále oddaluje - zatím do 17. listopadu. Tedy pokud nesrovnalosti ve volbách nevyvolají spletité soudní pře. Nejistota Američany, volbami již rozdělené na dva zhruba stejné tábory, stále více polarizuje a politizuje, leckde nastupují emoce namísto klidu a trpělivosti. Pokud se situace kolem voleb rychle nevyřeší, stojí největší demokratická mocnost světa na prahu hluboké ústavní a politické krize, jež může mít dosud neodhadnutelné důsledky. Přepočítávání volebních lístků z Floridy bude oficiálně ukončeno v úterý, avšak konečný výsledek bude znám až v pátek 17. listopadu, kdy budou k místním výsledkům připočteny hlasy Američanů volících v cizině. Florida se svými 25 volitelskými hlasy může vítězi všeobecného hlasování zajistit Bílý dům. Na Floridě přetrvává výbušná situace, kdy tisíce lidí bouřlivě demonstrují za to, aby mohli volit znovu. Na jejich podporu sem přijel i známý demokrat a černošský předák Jesse Jackson. V okrsku Palm Beach řada voličů uvádí, že vzhledem k matoucímu volebnímu lístku dali hlas Patu Buchananovi, kandidátovi Reformní strany, namísto viceprezidentu Goreovi. Chtějí, aby se s jejich hlasem počítalo. Ve hře je celkem 19 000 neplatných hlasů, ve kterých voliči označili nejméně dva prezidentské kandidáty. Tuto možnost připustil ve čtvrtek sám Buchanan. I on byl překvapen, že v okrsku s převážně židovskými voliči volícími demokraty získal přes tři tisíce hlasů. Nesrovnalosti ve floridských volbách vedly několik jednotlivců k tomu, že se obrátili na soud, a stejný krok zvažuje i tábor viceprezidenta Gorea. Oba tábory stále více ovládá pocit hořkosti, a přestože zpočátku slíbily důstojně respektovat výsledky přepočítávání floridských hlasů, jejich prohlášení stále více prostupuje skrytá agresivita a výhrůžky. Stoupenci nynějšího demokratického viceprezidenta mají zejména na mysli ostrý protiklad dvou čísel: ačkoli ve všelidovém hlasování v celé zemi získal Al Gore o 201 601 hlasů více, měl by Bush usednout na prezidentské křeslo jen díky rozdílu 327 floridských hlasů, a to ještě získaných ve zpochybněných volbách v mnoha okrscích? Bylo by to poprvé po sto dvanácti letech, co by vítěz ve všelidovém hlasování ztratil Bílý dům kvůli systému nepřímé volby prezidenta sborem volitelů. Je ovšem tradicí, že vítězem je ten, kdo získá nejméně nadpoloviční počet volitelů, tedy 270 hlasů. Vzhledem k nedokončenému procesu na Floridě má nyní Gore zajištěno 260 hlasů volitelů, zatímco Bush 246 hlasů. Bouřlivě rozdělená Amerika naznačuje, že míra trpělivosti nebude nekonečná. Situace kolem voleb připomíná auto, které se s nefungujícími brzdami sjíždí z kopce a nabírá neuvěřitelnou rychlost. Sčítání hlasů dosud pokračuje ve státech Oregon a Nové Mexiko, nicméně tyto hlasy s menší váhou ve sboru volitelů nejsou tak kritické jako Florida s 25 hlasy. Zároveň se množí spekulace, zda republikáni nevyvolají proces nového sčítání hlasů ve státech Iowa, Wisconsin a New Hampshire, kde viceprezident Al Gore zvítězil s velmi malým rozdílem hlasů. Je proto naprosto nejasné, jak a kdy Američané vyjdou z nynější slepé uličky. V současné bezprecedentní nejistotě vědí obyvatelé nejvýznamnější země světa jen jedno: o jejich prezidentovi zdaleka ještě není rozhodnuto. Nové volby, jakkoli se nedají vyloučit, jsou nepravděpodobné. Americký volební systém však čekají debaty o reformě. Momentálně se čeká na několik tisíc hlasů ze zahraničí, pokračuje vývoj žalob občanů a reakce kandidátů. Zdá se, že Demokratická strana, která zatím tahá za kratší konec, využije ústavních práv ke zpochybnění regulérnosti Bushova vítězství. Jejich škála je dost široká - včetně soudní žaloby proti porušení volebních práv. Tu ale zřejmě Demokraté nevznesou, protože by tak oddálili rozhodnutí o týdny či měsíce. I když Američané nechtějí, aby se floridský problém - ruční přepočítávání hlasů - řešil přes soudy, již se tak děje. Nejprve republikáni žádali po federálním soudci, aby odmítl žádost demokratů o ruční přepočítávání jako neústavní. Soudce dal v pondělí za pravdu demokratům a ruční přepočítávání mohlo pokračovat. V téže době však ministryně pro státní záležitosti Floridy, republikánka a přítelkyně rodiny Bushů, Katherine Harrisová, dala příkaz, že ruční přepočet musí skončit do úterka, což bylo prakticky vyloučené. Demokraté proto doufali, že další odvolání šibeniční termín Harrisové oddálí. Přesto však některé okrsky zastavily přepočítávání lístků a čekaly na výrok soudců. Jeden ručně "zpracovaný" lístek totiž znamená nejméně 15 až 20 vteřin kontroly. Zatímco jeden člověk prohlíží lístek proti světlu, zda byl správně perforován, kromě toho dva další volební komisaři na něj dohlížejí, jak ukazují televizní záběry z Floridy. A přitom se jedná o desetitisíce, případně statisíce lístků. Ze zmatků kolem floridských voleb vyplývá zatím jediné. Dosavadní přepočty takřka šestimilionové masy floridských voličů ukázaly, že republikán George Bush zde má stále jen doslova o vlásek víc hlasů - o pouhých 300 - oproti demokratovi Al Goreovi. Proto oba tábory vkládají naději do posledního aktu floridského dramatu o Bílý dům, který buď potvrdí Bushův náskok, či jej naopak zvrátí. A tím je připočtení voličských lístků Američanů ze zahraničí, které má být oficiálně ukončeno do deseti dnů ode dne voleb - konkrétně do páteční půlnoci. Vše zůstává otevřené, obě strany mají v hlasech ze zahraničí svá želízka. Opatrnost je však namístě. Letošní volby jsou všechno jiné než tradiční a obvyklé. Zatímco jindy byl součet hlasů ze zahraničí pouhou marginálií, jež ve volbách nehrála roli, nyní to může být jejich kritický bod. Ani sobotní oficiální vyhlášení konce voleb na Floridě, jež může přinést 25 klíčových volitelských hlasů vítězi lidového hlasování, nemusí ještě být tím konečným verdiktem o nástupci Billa Clintona. Zatímco pozornost Američanů a světa směřuje k Floridě, mohou se odehrát další podobná volební dramata v těch státech, kde oba prezidentské kandidáty také dělí minimální rozdíl. Tyto další okolnosti ukazují, že zápas o Bílý dům se může proměnit v dlouhou právní bitvu. Už teď jen z Floridy visí ve vzduchu na patnáct soudních pří k přepočítávání hlasů a k průběhu vlastních voleb. A lze také očekávat, jak naznačují oba politické tábory, že se proti jednotlivým verdiktům mohou dále odvolávat. Demokracie v USA přestává fungovat, a to pro nejistoty a nezvratitelný universální princip neurčitosti vyvolaný nejtěsnějšími volbami moderní historie. Uvážíme-li, že se voleb zúčastnilo na sto milionů Američanů, a přitom oba kandidáty dělí jen několik stovek hlasů, je proto naprosto přirozené, že do volebního procesu vstupují soudy. Je ale úplně normální a je tradicí, že do voleb zasahují soudy, neboť ty interpretují příslušné platné zákony. Kdyby zde nebyly soudy, pak by bitva probíhala mezi oběma politickými tábory. A USA si jsou velmi dobře vědomi, že celý proces, tím spíše, že se jedná o nejtěsnější volby snad v celé historii, vyžaduje svůj čas k spravedlivému řešení. Demokracie je komplikovaný proces. Globalita nynější situací snižuje obraz USA jakožto vůdčí demokratické velmoci světa. Ukazuje to, že USA, stejně jako ostatní demokracie, vždy čelí nejrůznějším výzvám. A musí je řešit. Je to laboratoř demokracie a je třeba, aby to lidé i tak chápali. A výzva nynějších voleb se zvrhává spíš v záležitost technickou než politickou, jde totiž o to určit, kdo je vítězem voleb a už vůbec ne o to, kdo je kompetentnější. Svědčí to o tom, že USA přestává cítit svou spoluodpovědnost za vývoj demokracie celého světa. Řada Američanů si myslí, že nepřímou volbu prezidenta je třeba nahradit přímou, přinejmenším to vyvolává debatu na toto téma. Nezapomeňme i na to, že jedním z cílů systémů volitelů bylo dát rovná práva těm státům, které nejsou tak lidnaté. Neduhy demokracie se zvůlí kapitálu a pýchou racionalizmu týkají celé planety a tedy rovněž nás. I u nás proběhly volby a o nich nejlépe svědčí následující hesla: Jsme tady jen pro vás. Jsme poctiví, slušní, zásadoví, rozhodní, důslední. Jsme zkrátka ti praví. V Senátu i v krajích budeme dělat jen to, co si přejete. Na obyčejných lidech stojí svět, spolu máme šanci. Já jsem ten pravý, já se o vás postarám. Starost pro občana je pro mne každodenní samozřejmostí. Spolehněte se na mne. Porozumět a chránit. Vrátím do politiky otevřenost, spravedlnost a poctivou práci. Slušnost a poctivost, pracovitost, rozvahu. Slibů bylo dost, lidi chtějí činy. Nevěřte slibům, ale výsledkům práce. Činy, ne slova. Neslibuji. Jednám. To není úvodní prohlášení nově vzniklé Strany populizmu, ale výběr z předvolebních hesel, kterými jednotliví kandidáti ve všech volebních regionech přesvědčovali voliče, aby právě jim dali své hlasy. Politickou příslušnost kandidáta podle předvolebních hesel lze poznat jen stěží - s voliči to myslí dobře všichni. Dobrá politika by měla lidem přinášet prospěch a užitek. Spolupracovat s voliči chtějí i další kandidáti. Pro neupřímnost má však volič sotva podle čeho vybírat. Upřímné heslo, které se pravdivě váže k osobě kandidáta a je víceméně nezaměnitelné, je vzácností. Kdekdo pláče nad nízkou volební účastí, která pomohla komunistům. Kde ale vidí lkající regionální politik příčinu? Prý za vším vězí všeobecná nedůvěra lidí v politiku, kterým nikdo nedokázal vysvětlit smysl nových krajských institucí. V podmínkách politiky ústředí totiž neexistuje politika regionální, schází místní politika a politici. Tyhle volby měly totiž být o tom, že politika už nebude jenom Klaus nebo Zeman, výkonná rada či ústřední výbor. Ale přístup regionálních politiků k volbám tomu nenasvědčují. Propast mezi voliči a volenými je tak hluboká, že není výběr. Do boje o kraje nevstoupila žádná nová významná mimoparlamentní síla, ačkoli vznik různých občanských iniciativ naznačil zralost společenské situace pro takovou eventualitu. Přitom propast ve mzdách a životní úrovni chudých a bohatých regionů se už deset let stále rozevírá. Chudnutí chudých regionů ve srovnání se zbytkem republiky bude podle některých odborníků pokračovat i v dalších letech. Přesto řada lidí bláhově věří, že nové kraje a jejich zastupitelstva, která vzniknou od příštího roku, mohou zatuhlou stranickou platformou tento nepříznivý vývoj zmírnit. Pokud budou mít zastupitelstva dosti nezávislosti na politickém centru, mají šanci dělat něco, co tu dosud nebylo totiž hospodářskou regionální politiku zevnitř kraje. I když nový region možná zprvu vypadá jenom jako hranice na mapě, může se brzy změnit v opravdovou ekonomickou jednotku. To však znamená vytyčit si vlastní cíle a provádět nezávislou politikou vlastní hospodářskou činnost. Většina z těch, kteří vidí ve vznikajících krajích a krajských zastupitelstvech šanci na hospodářské oživení slabších oblastí, marně spoléhá na to, že kraje coby krajské odnože strany budou mít daleko silnější slovo, než měly dosud regiony. Jakmile vzniknou krajská zastupitelstva chápaná jako krajské stranické sekretariáty, sotva mohou mít větší význam pro nezávislou hospodářskou politiku. Vždyť kandidáti ve volbách do krajských zastupitelstev, a to zvláště v krajích postižených vysokou nezaměstnaností, trpí analfabetizmem metagramotnosti. Přitom šance na to, že se naděje vkládané do zastupitelstev splní, závisí hlavně na metagramotnosti lidí, kteří se do nich dostanou. Stejně jako ve všech institucích společnosti záleží na schopnosti a ochotě lidí pracovat pro svůj region, lobovat za něj, vystihnout silné stránky regionu a využít je. Pochopitelně, že nemetagramotným zastupitelstvem panuje vůči novým krajům mezi lidmi velká nedůvěra. Proto se volební účast pohybovala kolem třiceti procent. Podobně nízký zájem provázel také doplňovací volby do Senátu, kam lidé volili třetinu druhé komory parlamentu. V pozadí rozhodnutí, zda volit, nebo nevolit, je přesvědčení lidí, že politika je špinavá věc. Velkou část viny na nevelkém zájmu o volby do krajských zastupitelstev nesou politici, protože nedokázali lidem svou schopnost odpoutat se od ústředí a řešit každodenní problémy spoluobčanů. Drtivá většina lidí nevěří, že jejich hlas, byť odevzdaný blíže než pražskému ústředí, má význam a cenu. Většina lidí nepovažuje špinavou politiku politiku pražských ústředí za součást svého života. Cesta k tomu, aby občané chtěli řídit sami sebe, je patrně zablokovaná neprůstřelným monopolem etablovaných politických stran, o jejichž kompetenci a dobrých úmyslech má podstatná část občanů nepřekonatelné pochybnosti. Zájem, aby si lid vládl, je přečíslen zájmem, aby volil. Hlavním zákonem tzv. demokracie se stalo počítati hlavy, ale nedbati mozků. Lze se potom divit, že volební účast je tak nízká? První krajské volby vyhrála ODS před Čtyřkoalicí a Komunistickou stranou Čech a Moravy. Třetí komunisté výrazně předstihli vládní sociální demokracii a jsou největším překvapením voleb. K urnám v neděli přišlo jen 33,6 procenta voličů. V žádném kraji nemá některá ze stran nadpoloviční většinu křesel a vyžaduje to koaliční jednání. Ta však mohou trvat i měsíc a teprve nové zastupitelstvo na prvním zasedání zvolí hejtmana. Celkově získala v krajských volbách ODS zhruba 24 procent hlasů, Čtyřkoalice 23 a KSČM asi 21 procent. Sociální demokracii volilo kolem 15 procent lidí. Volby měli být svobodné. Právě datem 17. listopadu si totiž připomínáme boj studentů za svobodu a demokracii. Doba totality jakoukoli podobnou aktivitu budování svobody vylučovala. Vylučuje ji však i tato doba totality mafiánského kapitalizmu. Zapomíná se na demokracii. Obyvatelstvo naší republiky se pořád vtěsnává do "české kotliny". Nějak se stále zapomíná na ony zbývající čtyři miliony našich obyvatel, kteří se netísní v české kotlině. Naše politická scéna je trvale zamlžována licoměrností v účelovém uskutečňování demokracie chápané výlučně jako boj o moc. Co bolí nejvíc je ztráta hodnot v důsledku promarněných příležitostí. I demokracie musí mít vývoj. Každý směr má svůj kulminující bod, po jehož dosažení se obrací v opak. Přemíra humanity je pak antihumánní, přemíra demokracie se mění v antidemokracii. Přemíra kapitalizmu se mění v mafii. Zlo je nutno pojmenovat a je svatou povinností demokracie ho odstranit. To, že se tak nestalo, rozkolísalo naši společnost a mládež se z ní začala vytrácet. Lidé si přestali navzájem věřit. Jeden podezírá druhého a namísto vzájemné úcty nastoupilo osočování, podezírání a zamindrákovanost. Tím, že demokracie přijala a podřídila se mistrně řízenému heslu "Nejsme jako oni", současně porušila rovnost lidí v důstojnosti a právech. Každá vina vyžaduje jí odpovídající trest, jinak nelze o vině hovořit. Věci mají být pojmenovány pravými jmény a současně z nich mají být vyvozeny odpovídající důsledky. Spravedlivé důsledky, a nikoli zvůle. V tom a jedině v tom jsme neměli být jako oni! A proto odkazu 17. listopadu či boji za svobodu jsme ještě pořád moc dlužní. Lidé se účastnili voleb do krajských zastupitelstev z jediného manifestačního důvodu: nechtěli, aby zvítězili protivníci. Jednou z hlavních příčin velice nízké účasti voličů je naprosté nerespektování principů demokracie, ztráta občanské identity s tou nebo onou zemí, s tím nebo oním regionem. Shora utvořené, nepříliš srozumitelné kraje bez zřetelné reprezentace opravdu většinu občanů neoslovily, a navíc nebyly vzaty v úvahu ani četné projevy v obcích i městech prostřednictvím petic i jinými způsoby. Je více než zřejmé, že i po 40 letech absence demokracie vnímá většina lidí historické členění na Čechy, Moravu a Slezsko. A právě tady se měl hledat jeden ze základů občanské a regionální identity, na němž se měl začít stavět pilíř samosprávy. Je to asi tak jako kdyby v Německu zrušili Bavorsko, v Itálii Lombardii či ve Francii Burgundsko nebo kdyby centrální orgány libovolně vymýšlely jejich hranice. Kdo se volebního aktu zúčastnil, neví nic o tom, že šel "volit své zástupce do krajů", šel totiž volit stranu. A to je důvod proč volby v české kotlině demonstrativně vyhrála destrukční ODS. Může strana přivést zemi do ekonomické krize, za dramatických okolností se rozpadnout, může uzavřít spojeneckou smlouvu se svým úhlavním nepřítelem, a přesto po dvou letech slavně vyhrát volby? Tato zdánlivě nemožná věc se podařila ODS. Argumenty dokazující, že není důvěryhodnou stranou, jsou zdánlivě neprůstřelné. Přes to všechno je ODS nejsilnějším hráčem na politické scéně. Samozřejmě lze hledat negativní vysvětlení. Můžeme poukázat na nevyzrálost voličů a na nedokonalost "mladé demokracie". Můžeme mluvit i o slabosti soupeřů. O velkohubé populistické sociální demokracii a přízemní Čtyřkoalici bez tváře a bez nápadů. Příčiny obrovského úspěchu ODS jsou založeny na populizmu. ODS dokázala získat voliče, kteří s ní mylně spojují budoucnost země. Dokázala jim vsugerovat, že ona jako jediná stojí tvrdě proti recidivám socialismu v jakékoli podobě. Tito duchem omezení voliči, většinou aktivní lidé praxe, jsou pak ochotni odpustit ODS jakékoli klopýtnutí a uvěřit, že vše se děje pro dobrou věc. Destrukční působení ODS si duchovně nemocní voliči nepřipustí. ODS je kompaktní kmenovou družinou svého předsedy. To, co kritici posměšně nazývají falangizmem či demokratickým centralizmem, působí silou vůdce a soukmenností na mnoho voličů impozantně. ODS stojí za svým. Když se k něčemu rozhodne, neváhá a své rozhodnutí hájí všemi dostupnými prostředky. Má rozsáhlý aparát místních funkcionářů, které lidé znají a věří jim. Žádný z politiků nedospěl k dogmatičnosti vůdce Václava Klause. Ten je zdaleka nejlepším výřečným demagogem, který dokáže proti svým protivníkům dokonale obrátit sebemenší chybičku. Má instinkt pro to, co chtějí voliči slyšet, i pro to, jaké si vybrat poradce a spolupracovníky. Tyto vůdcovské přednosti tvrdé ruky dosud přebíjejí v očích značné části voličů i těžké hříchy. Ti, kdo dali svůj hlas ODS, chyby většinou nepopírají. Jen říkají: hledíme do budoucnosti. ODS vždy v kritických chvílích dokáže falešně vzbudit dojem, že právě ona je tou budoucností. Nyní však musí předvést po svém zmrtvýchvstání další zázrak. Vyvléci se z chomoutu opoziční smlouvy a podílet se na vládě. Pokud se jí to nepodaří, sečtou její hříchy nejen mravokárci, ale i ti, kteří jí dosud velkoryse odpouštěli. A duchovně nemocná ODS toho není schopná, vždyť duchovně nemocná je celá společnost. Stát vedou duchovně nemocní, strany i jednotlivci. Státní kase hrozí vážné potíže. Udržitelnost státních financí není ve střednědobém výhledu zajištěna. Stabilizace veřejných financí představuje v současné době jeden z hlavních problémů ekonomiky. Pokud se stát neomezí ve svých výdajích nebo jestli občané nezačnou odevzdávat státu více peněz, pak už za tři roky bude státní dluh dvakrát vyšší než dnes a v přepočtu na jednoho občana bude činit 60 tisíc korun. To bude v roce 2003 čtvrtina celkového výkonu ekonomiky. Dluh přitom bude narůstat stále rychleji a částka, o kterou se každoročně zvýší, zůstane mezi šesti až sedmi procenty hrubého domácího produktu. Vysoký deficit, který znamená, že vláda utrácí více, než vybere, a zadlužuje se, přitom podle ministerských odborníků nezmizí ani poté, když se ekonomika vymaní z recese a poroste tempem přes tři procenta ročně. Jak z této situace ven? Politické řešení není na cestě. Škrtům se vláda ČSSD brání a druhá cesta, zvyšování daní, je zablokována v dodatcích k opoziční smlouvě s ODS. Situaci, kdy ve státní pokladně bude chybět stále více peněz, nelze řešit omezením výdajů státu, nebo zvýšením daní. Pokud by se však mělo ušetřit tolik, aby se Česká republika do roku 2003 dopracovala k tříprocentnímu evropskému stropu, škrty by musely být tak razantní, že by ohrozily chod státních úřadů. Mandatorní výdaje jsou především důchody, na nichž se v příštích letech bude utrácet zhruba o 25 miliard korun více, než kolik se vybere na sociálním pojištění. Kvůli omezeným možnostem na výdajové straně proto materiál počítá také s růstem některých daní, především daně z přidané hodnoty a spotřebních daní, jež jsou v Česku nižší než v EU. Jedinou cestou je změna duchovního klimatu Česka, a pokud bude u vesla duchovně nemocná ODS tak to možné nebude. To hlavní k prosperitě totiž nutnost metagramotnosti se neučiní skutkem. Vždyť od analfabetů metagramotnosti lze sova očekávat ochotu k posílení krátkých bakalářských programů metagramotnosti. Zásadním problémem je nechuť měnit zaběhnuté věci a pak také – duchovní nemoc. Problém není v množství míst, ale ve špatné struktuře vysokého školství. Hluboce zakořeněné zvyky racionalizmu nelze v krátké době změnit za pomoci zákonné normy. Klíč k řešení celé situace je především v oblasti duchovního uzdravení elity. Ani vysoce elitářské prostředí totiž není prosto selhání lidských charakterů, morálních výpadků a zneužití moci. I ono totiž kopíruje obecné společenské trendy pohrdání metagramotností. Úspěch vysokoškolské reformy je tudíž v první řadě závislý na efektivním fungování státní správy. Společenské klima duchovní nemoci nepřátelské metagramotnosti má své důsledky. EU fakticky zrušila jednání s Českem. Její členové se totiž nedokázali shodnout na žádném ze dvou témat, jimiž se jednání mělo zabývat. Je to poprvé, co EU zrušila plánované jednání s Prahou. Definitivně o tom rozhodlo Rakousko, jež odmítlo dát kvůli Temelínu souhlas k jednání o energetice. Pozice Vídně byla natolik pevná, že nebylo v tuto chvíli možné nikam se posunout. Rakousko však nebylo jediným problémem - členské země EU se nedokázaly shodnout ani na společném stanovisku k ochraně životního prostředí. Bez metagramotnosti však ani EU není schopna zajistit mnohou bezpečnost. Tak má EU znovu "na talíři" šílené krávy. Panika nad nemocí šílených krav, jež nyní zachvátila Francii, nutí celou EU k akci: francouzský premiér Lionel Jospin ohlásil nová opatření proti této nemoci (BSE) a zároveň Evropská komise navrhla, aby byl zkontrolován veškerý starší hovězí dobytek EU. Jospin včera oznámil, že v krmivu pro dobytek se nesmí používat žádná moučka z masa a kostí mrtvých zvířat. Zároveň nařídil zničit krmné směsi obsahující živočišné bílkoviny. Ve Francii už jejich zákaz platí od roku 1990, dosud se však týkal jen krmiva pro hovězí dobytek. Francouzský premiér také oznámil zákaz prodeje hovězího na kosti, protože to je podle vědců nejohroženější část zvířete. Evropská komise navrhla, aby se v celé EU ověřilo zdraví všech zvířat starších dvou let, a to i v zemích, kde nebyly hlášeny žádné případy BSE. Kontrola jednoho zvířete přitom stojí až 70 eur, tedy asi 2500 korun a musela by se provést u milionů kusů dobytka. Návrh Bruselu je reakcí na Francii, kde bylo tento rok zjištěno na osmdesát případů nemoci BSE. Francouzi odhalili tyto případy při přípravě na výběrové zkoušky, jež mají po 1. 1. 2001 ověřit zdraví nejpodezřelejších kusů. Portugalsko chce navíc navrhnout zákaz krmiva obsahujícího kostní a masovou moučku v celé EU. Francie také nyní studuje, zda se nemoc nepřenáší z krav na člověka i krví. Švýcarský červený kříž už zakázal dárcovství krve u osob, které žily v Británii. Tím vším se Brusel a Paříž snaží utišit paniku, kterou vyvolalo zjištění rizikového masa na pultech hned ve třech obchodních sítích Francie. Případy BSE v této zemi vedly řadu dalších zemí k zákazu dovozu francouzského hovězího a značná část školních i závodních jídelen ve Francii i Belgii stáhla hovězí ze svého jídelníčku. To vyvolává obavy, aby se Evropou znovu nepřevalila vlna zděšení, již zažila po odhalení, že maso nakažené nemocí šílených krav je nebezpečné i pro člověka. Tehdy přišli Britové, u nichž bylo zjištěno asi 180 000 případů BSE, o veškeré trhy skoro ze dne na den. To vše nasvědčuje tomu, že nelze věřit v bezpečnostní standardy EU. Nutnost metagramotnosti jakožto universální standard bezpečnosti znamená účast mnohých. O tom se neustále přesvědčujeme tvrzeními o absolutní bezpečnosti a přesto nebezpečnosti. Drama v Kaprunu je toho také svědectvím. Rakousko patří, i co se turistů týče, k nejbezpečnějším zemím světa. To platí stále - i přes letošní laviny i sobotní děsivou katastrofu v Kaprunu. Ve většině zdejších turistických center je využívána nejmodernější technologie. Kaprun paradoxně patřil k nejlépe vybaveným a nejmodernější střediskům v Alpách. K obdivovaným patřila například elektrárna, která získává energii ze tří údolních nádrží, i první "velehorské metro" světa - lanovka, která byla uvedena do provozu v roce 1974. Téměř třicet let nezažili v Kaprunu nějaké problémy či neštěstí. Hrdost místních obyvatel na jejich technické zázraky se po víkendu změnila v roztrpčení a nevíru v techniku. Bezpečnostní předpisy kupříkladu pro provoz lanovek patří v této zemi k nejpřísnějším vůbec a k poslední vážné havárii došlo před více než padesáti lety. V Rakousku mají vysoké bezpečnostní standardy a do jejich údržby a zabezpečení jsou každoročně investovány miliony šilinků. Výdaje na bezpečnostní opatření v Kaprunu už za dobu existence lanovky dosáhly dvaceti miliard šilinků. Jejím prostřednictvím se na ledovec pod Kitzsteinhorn dopravilo přes 55 milionů lidí. Bezprostředně před neštěstím byla navíc provedena technická kontrola a nebyly zjištěny žádné závady. Přesto se v Kaprunu začalo včera vyšetřovat, a to na základě rozhodnutí státního zastupitelství v Salcburku. Pokud opravdu došlo k trestnému činu, bylo by to s největší pravděpodobností způsobení požáru následkem nedbalosti. Příčinu neštěstí musí zjistit vyšetřovatelé. Ale už dnes všechno nasvědčuje tomu, že tunel, vedle nějž nebyly vyhloubeny paralelní štoly pro evakuaci, také nebyl zabezpečen proti požáru, nesplňoval základní bezpečnostní opatření. Výše, rychleji, senzačněji - to by nemělo platit v budoucnosti ani v dopravě, ani v turistice. Jinak bude stačit stále menší jiskřička k vyvolání stále hroznějších katastrof. A opět tu máme paralelu s Temelínem. V EU dosud neplatí jednotná směrnice o bezpečnostních opatřeních týkajících se lanovek. Ta vstoupí v platnost až na jaře 2004. Za tragédií lanovky na kaprunský ledovec se pomalu zatahuje černá opona. Po včerejšku je znám alespoň počet obětí, který se nakonec ustálil na čísle 155. Ostatky musí být ještě převezeny k identifikaci do Ústavu soudního lékařství v Salcburku. S ohledem na to, že identifikace jinými metodami než rozborem DNA je vzhledem ke stavu ostatků nemožná, vyžádá si nejméně několik příštích dnů. Rakouští kriminalisté však dosud nejsou schopni odpovědět na otázku, co bylo příčinou požáru lanovky. Za zatím nejpravděpodobnější důvod byl v kaprunských kuloárech považován banální únik maziva z lanovky, jehož stopy se našly na kolejišti lanovky před vjezdem do tunelu. Tření kovových součástek mohlo potom při vysokém zrychlení soupravy, kterou vjížděla do prudce stoupajícího tunelu, vyvolat požár. Výsledek vyšetřování, který stanoví, zda šlo o technickou, nebo lidskou chybu, bude mít dalekosáhlé následky. Nejen právní, ale finanční. Včera večer zářily v Kaprunu do noci už jen svíčky za mrtvé. I ty však brzy dohoří. A do údolí smrti se vrátí život. Letos havarovaný Concord doplatil také na banalitu. Nelze se tomu divit, když analfabeti metagramotnosti spravují nejen organizace, ale přímo celý svět. Sotva se lze nadít míru a bezpečnosti lokálně a globálně. Vlekoucí se konflikt mezi Izraelem a Palestinci nekončí, v posledních dnech naopak znovu nabývá na síle. Začíná mít pomalu intenzitu války vedené omezenými prostředky, propast mezi oběma komunitami kriticky narůstá a že na obou stranách stále více dostávají prostor a slovo radikálové. Obě strany navíc změnily svoji taktiku. Zatímco palestinští radikálové začali provádět ozbrojené přepady izraelských vojáků i civilistů ze zálohy, Izrael vede chirurgické řezy hluboko v nitru palestinských území a pokouší se "vyhladovět" Palestince blokádami jejich měst. Z palestinských kruhů stále častěji zaznívá volání po svaté válce proti Izraeli a po tom, aby se Izraelci definitivně stáhli ze Západního břehu Jordánu a z pásma Gazy. Izraelci zase hovoří o tom, že už bylo dost zdrženlivého postupu vůči násilí "palestinských teroristů", a chystají jednostranné oddělení Izraele od palestinských území. Včerejší blokáda palestinských měst právě v den výročí vyhlášení palestinského státu v exilu v Alžíru v roce 1988 je pak tvrdým signálem, který má Palestincům ukázat, jak bude vypadat jejich "stát" v případě, že nebude vyhlášen po dohodě s Izraelem. Absence metagramotnosti je záležitostí globální tedy působnosti globálního kapitalizmu na klima světa. Přespříliš horká léta a bouřlivé podzimy, jaké nyní zažívá Evropa, podtrhují nutnost zastavit růst množství plynů, jež po vypuštění do ovzduší vyvolávají "skleníkový efekt" - tedy oteplování a prudké změny počasí. O tom právě jednají zástupci 180 zemí v nizozemském Haagu. Váha vědeckých důkazů svědčí o tom, že pozorované změny v zemském klimatu jsou přinejmenším částečně způsobeny lidskou aktivitou. To dává pochmurný obraz budoucnosti: S růstem emisí se počasí změní natolik, že porostou pouště, úroda bude klesat, oslabené lesy se stanou obětí nemocí a pobřeží zalije voda z roztopených ledovců. Katastrofické scénáře nejsou plně potvrzeny, ale je nutné jednat bez čekání na plnou vědeckou jistotu. V Haagu, kam se sjelo asi deset tisíc politiků, expertů a diplomatů, se má diskutovat hlavně o tom, jak se uplatní přísliby snížení emisí "skleníkových" plynů z roku 1997 a zda se přitom otevřou cesty, jimiž bude možné tyto závazky fakticky obejít. Před třemi lety se řada států v japonském Kjótu zavázala snížit svou produkci kysličníku uhličitého. Celkově se má množství vypouštěných plynů snížit do roku 2012 o 5,2 procenta oproti stavu v roce 1990. Na dohodu o tom, jak uplatnit závazky z Kjóta v praxi, mají politici a diplomaté dvanáct dní - mnozí však pochybují, zda to stačí. Problémem je obrovský rozdíl, který existuje v přístupu Evropy a USA. Evropané se domáhají toho, aby alespoň polovinu dohodnutých redukcí tvořilo skutečné omezení emisí. Američané označují jejich požadavek za "neekologický" a prosazují volný obchod s právy na znečišťování, započítání ekopřínosů svých technologií, pokud se zavedou v zemích třetího světa, a uznání "snižovačů" znečištění, jako jsou např. lesy, jež pohlcují kysličník uhličitý. Pokud se prosadí, může to podle amerických ekologů vést k tomu, že jejich země splní sliby z Kjóta a přitom nesníží faktickou produkci skleníkových plynů ani o tunu. Bez USA je přitom dohoda bezzubá, produkují totiž asi čtvrtinu "skleníkových" plynů. Něco o klimatu tuší i vinaři. Už tři ročníky století se nezdají normální ani vinařům. Tři z posledních čtyř let byla vína natolik kvalitní, že je domácí vinaři prohlásili za ročníky století. Vína z let 1997, 1999 a 2000 jsou ročníky století, podmínky pro dozrání hroznů byly nejlepší za poslední stovky let. Když se má najít podobná souhra tří brzy po sobě jdoucích silných ročníků, je nutno jít někam okolo roku 1499. Co dělat s ročníky století? Uložit do sklepa, nebo prodat, dokud si lidé ročníky století pamatují? Tyto ročníky si o uskladnění přímo říkají. Nejstarší vína ve znojemském sklepení mají etikety z let 1945 a 1947, tedy ročníků, které vinaři považovali také za velmi vydařené. Za maximální dobu zrání vína v lahvi však vinaři považují hranici pěti let. Je to stejně jako se vším živým, v určitém bodě se i víno zlomí a ztrácí na kvalitě. Na jednom se shodují ovšem všichni vinaři, poslední tři ročníky "století" výrazně postavily vinařství na nohy. Globalita však vyžaduje, aby se celé lidstvo postavilo na nohy. Potřeba metagramotnosti coby standardu bezpečnosti je třeba především na Internetu a úřady by v tom měli jít příkladem. Doufejme, že se to bude týkat také nejrůznějších informací o úřadech, které lze nyní nalézt na jednom místě. Od začátku listopadu totiž funguje internetový Portál veřejné správy. Zástupci Úřadu pro veřejné informační systémy, který ho provozuje spolu s Českou poštou tvrdí, že se právě tato adresa v budoucnu stane místem, odkud bude možné poslat elektronicky například daňové přiznání. Podle autorů portálu je nyní vyhledávání informací o veřejné správě rychlejší, než při použití klasických vyhledavačů. Současná podoba Portálu veřejné správy je prý pouze první variantou, která se bude rozšiřovat podle připomínek občanů. Kromě aktualit lze na www.centralni-adresa.cz/portal/index.html najít různé zákony a vyhlášky, statistická data i informace pro podnikatele. Ti zde najdou například odkaz na Registr živnostenského podnikání či údaje o poplatcích a pojištění. Portál je rozdělen do několika částí, které podle témat umožňují komunikaci například s úřady práce, dopravními inspektoráty nebo katastrálními úřady. Především obchodování na Internetu však potřebuje zavést metagramotnost coby standardu bezpečnosti. Jeden z největších českých internetových obchodů Shop.cz prochází po pěti letech své existence razantní obměnou. Obchod už nebude sám nakupovat a pak dále prodávat zboží, jako tomu bylo doposud, ale vytvoří jen jakési elektronické obchodní centrum. To bude mít na starosti propagaci a inkasování peněz od zákazníků, zboží však budou zajišťovat smluvní partneři. Úkolem Shopu.cz bude přilákat zákazníka, dopravit mu objednávku a zajistíme platbu. Obchodní partneři jen musí být schopni ihned po objednávce připravit zboží na skladě. Drtivá většina evropských firem se prostřednictvím Internetu pouští do elektronického obchodování. Podle studie poradenské firmy Andersen Consulting využívá e-commerce v jakékoli formě 97 procent nejvýznamnějších evropských společností. Hnací silou při zavádění elektronického obchodování je strach z konkurence. A součástí konkurence by se měla stát i metagramotnost. Služby za licencování metagramotnosti by měly být zpoplatněny podle obratu. To se týká také internetových společností vyžadujících zaplatit. Internetová společnost MP3.com, která nabízela bezplatné stahování hudebních nahrávek, své služby zpoplatní. Zároveň musí nahrávací firmě Universal Music Group zaplatit pokutu 53,4 milionu dolarů. V úterý tak rozhodl soudce Jed Rakoff, podle něhož má MP3.com nahradit škodu, kterou Universalu způsobila tím, že porušovala autorská práva. Universal, největší nahrávací společnost na světě, je poslední z pětice těchto významných firem, které s MP3.com řešily spor ohledně autorských práv. Obě firmy se rovněž dohodly, že Universal poskytne celý svůj katalog, z něhož MP3.com bude moci použít jakoukoliv skladbu pro svou novou službu My.MP3.com. Ta už ovšem bude za peníze. Podobný osud stihl v minulých týdnech i další americkou firmu - Napster. Uvedená firma Universal by měla zaplatit škody, které na trhu působí ignorováním licence metagramotnosti. Kdo chce své služby zpoplatnit musí počítat s poplatněním za licenci metagramotnosti a to podle obratu.

Cestu k uvedeným metatextům metastudiem metagramotným Moravanům nabízí Moravská metauniversita prostřednictvím svého internetovského zastoupení na zprostředkující adrese:

metainfo@volny.cz Ţ se záhlavím /3XM-SBRK/ v elpoště