Moravská Metanadace Metauniversity

(Metacentrum Moravské Metauniversity)

| V | V | V | _{® ş} 3X| V | _{® ş 3XM®}

veřejně prospěšná metaspolečnost (v. p. ^ms.)

Verse: 1.2.2000 až 31.3.2000 / 1.4.2000 až 21.5.2000 / 22.5.2000 až 18.6.2000 /

19.6.2000 až 9.7.2000 / 10.7.2000 až 30.7.2000 / 31.7.2000 až 11.8.2000 /

12.8.2000 až 25.8.2000 / 26.8.2000 až 8.9.2000 / 9.9.2000 až 29.9.2000 /

30.9.2000 až 13.10.2000 / 14.10.2000 až 27.10.2000 / 28.10.2000 až 17.11.2000 /

aneb počátky cesty duchovní revoluce epochy globality

Noosféra a MetaInternet coby bezpečnostní pojistka lidstva (za 18.11. až 24.11.2000)

Složitost globality vyžaduje lidi svobodné tedy lidi odpovědné, schopné správné či opravdové volby a proto lidi metagramotné. Člověk nemetagramotný není schopný svobodné volby jednoduše pro ignorování synergismu Skutečnosti, jeho volba nemůže být dobrá, neboť svou zvůlí působí zlo. Metagramotný člověk, schopný synergismu informací, je opravdu svobodný, sám nejlépe ví co má správně a tedy dobře činit. V podmínkách globality proto opravdu svobodní lidé tvoří svou metagramotností bezpečnostní pojistku lidstva, jeho metamozek či noosféru a zapojením do Internetu rovněž MetaInternet. O tom, co působí lidé zotročení svévolností svědčí jejich činy, podle skutků poznají se snadno. A volit nemetagramotné v demokratických volbách může jen člověk zotročený vlastní zvůlí. Je proto pochopitelné, že svobodný člověk se formálních a zmanipulovaných voleb neúčastní. Nízká volební účast je forma hlasu. Lidé hlasují už tím, že nejdou k volbám. S růstem svobody k volbám pochopitelně chodí v průměru méně lidí než dřív. To není jen trend Česka, ale většiny vyspělých zemí. V našich podmínkách o složení třetiny Senátu rozhodl rekordně nízký počet voličů. Do volebních místností ve druhém kole doplňovacích voleb do Senátu nepřišlo ani dvacet procent lidí. Oni vlastně říkají: Nemáme důvod vyjadřovat se k Senátu jiným způsobem než jej ignorovat, protože jeho význam pro každodenní demokracii vnímají jako nulový. Důvod je v znechucení politikou jako takovou. Lidé jsou senátory potažmo poslanci a politiky rozčarováni. Cítí nejistotu z demokracie, která pramení z toho, že lidé se na politiky nemohou spolehnout. Nakonec to vypadá, že se politická špína volí sama. Názoru, že politika je špinavá věc přitakává stále více lidí. Špinavou politiku totiž představují lidé nejrůzněji zotročení, v každém případě analfabeti metagramotnosti. Samozřejmě to otvírá debatu o politické legitimitě orgánu, který má tak nízkou volební podporu. Někde o pár hlasů, jinde rozdílem třídy. Senát by se měl transformovat v orgán svobodných lidí, nezávislý na rejdech politických dobrodruhů, nebo nejlépe v orgán universální bezpečnosti, v orgán metagramotných osobností. Jedině tak bude pojistkou demokracie vůči partajnické a lobbyistické klice poslanců. Doplňovací volby do Senátu byly ukázkou souboje dvou pojetí stranické politiky. Ta první je založena na důsledné loajalitě k vůdci, a to i tehdy, když se mýlí nebo chybuje. Druhé pojetí je charakterizováno trváním volených na vlastním názoru, nepřekročením jistých morálních hranic i za cenu konfliktu s nadřízenou autoritou. Výsledky přitom hovoří o výrazném vítězství osobností, které se (po jistém váhání) dokázali vzepřít tomu, co pokládali za nepřijatelné. Doplňovací volby do Senátu vypovídají o výhře rozumu a principů nad slepým partajničením. Pokud se tento trend potvrdí, je to dobrá zpráva nejen pro budoucnost tolik nepopulárního Senátu, ale i celkových politických poměrů v zemi. Dřív nebo později se prosadí i u nás pojetí politiky běžné v rozvinutých demokracií. Stále lepší pozici by měly získávat strany, které v rámci zásadních ideových mantinelů připouští větší rozmanitost dílčích názorů a proudů. Na druhé straně ztratí na významu politické formace, založené na dominanci jedné osoby, kde trvání na vlastním (odlišném) názoru je handicapem. Opravdu symbolická je porážka dosavadní předsedkyně Senátu, která i v těch nejproblematičtějších věcech vždy souhlasila s Václavem Klausem. Lze věřit předsedovi ODS, že upřímně nechápe, proč jím tak protěžována favoritka Benešová pohořela na celé čáře. Zřejmě obklopen málo inspirujícími přikyvovači si není schopen (opakovaně) uvědomit, že pro voliče, když si mohou vybrat, není veřejně proklamovaná stranická oddanost až tak přitažlivou hodnotou. Lekce, kterou úspěšným nasazením výrazných figur Čtyřkoalice uštědřila ČSSD a ODS, má ještě jeden rozměr. Jde o další tvrdý úder opoziční smlouvě, jež je mimo jiné založena na tuhé stranické loajalitě. Bude zajímavé sledovat, zda právě uvnitř těchto stran si konečně někdo uvědomí, že nastal čas vykročit ze stínu obou sbratřených vůdců a bratrstva soukmenovců. Na druhé straně si Čtyřkoalice musí uvědomit, že byla volena spíše demonstrativně. Spolek čtyř však až příliš podléhá euforii vítězství. Dokáže přežít své vítězství? Jestliže najde vůdce a program, má problém ze dvou třetin vyřešen. Pod pojmem vůdce se má na mysli státník, schopný programem "formulovat konzistentní a nadčasová zobecnění, použitelná v praktické politice". Nelze se ubránit dojmu, že Čtyřkoalice se několik dnů po svém triumfu vydává cestou nejpodivnějších intrik. Po volební výhře zřejmě někteří představitelé Čtyřkoalice propadli pocitu, že je tak trochu jedno, kdo stane v jejím čele a s jakým programem. Myslí si, že další sladká vítězství přijdou tak jako tak. Až procitnou z opojení, zjistí, že slovo Čtyřkoalice se zase píše s malým písmenem a že její političtí protivníci se ulehčena vracejí k někdejším invektivám. V nevratném světě je však jedno jisté, zmrzačeným Klauszemanem dny opoziční smlouvy jsou sečteny. Levá noha paktu zcela odumřela po krajských volbách. Pravá končetina byla nalomena o týden později ve finále senátek. Možná ještě nějaký čas bude nemohoucí mrzák udržován při životě. Pro ty, jimž měl zajistit dlouhý a bezstarostný život na výsluní, však už nedokáže udělat zhola nic. Po dvou letech dali voliči hlasováním pro Čtyřkoalici najevo, že pakt o rozdělení moci na roky nejbližší i vzdálené neodpovídá jejich vůli. Odmítli nevídaný model kočkopsa, jenž by za jistých okolností mohl dospět až k americkému stylu střídání ČSSD a ODS u moci podle klíče: teď budeme vládnout my s vaší podporou a příští čtyři roky vy s přispěním naším. Vypočítavé ústavní a volební inženýrství mělo vyřadit ze hry lidovce a unionisty a nabídnout prostinké menu o dvou (pro mnohé nestravitelných) chodech. Na to odpověděla značná část občanů lakonicky: posílením těch, již měli být vymazáni z politické mapy. Z šera volebního podzimu se tak vynořilo poučení, jež by si měl vzít k srdci každý politik. V demokracii si nelze natrvalo urvat nepatřičný díl moci šizením voličů, ani lámáním klíčových zákonů státu přes koleno. Pokud někdo zneužije důvěru veřejnosti pro úzce stranický až osobní prospěch, vrátí se mu to jako bumerang. Čtyřkoalice impozantně vykopla dveře chránící opoziční smlouvu. Teď záleží na ní, zda energicky vkročí do otevřeného prostoru demokracie, jmenuje svého vůdce, sestaví alternativní vládu a připraví přesvědčivý program. Anebo zda budou lidovci a unionisté zmateně nakukovat, kam se to vlastně vbourali, a hádat se, kdo z nich dal větší ránu. Jak ČSSD, tak ODS stanuly na prahu klíčové katarze. To však neznamená, že můžeme zanedbat početné pojistky demokracie. Jednou z nich má být také definitiva. Ve snaze oddělit politiku od státu potažmo státní správy a korupce má být zřízena definitiva. Při diskusích o reformě veřejné správy a státní službě sklouzává řeč nejčastěji k tzv. definitivě. Toto zaklínací slovo znamená stálý pracovní poměr bez možnosti propuštění, který by získal státní zaměstnanec po splnění určitých podmínek. Za první republiky se říkalo – být pod penzí. Zavedení tohoto institutu má řešit dvě věci: jednak by šlo o výhodu pro státní zaměstnance, která by antikorupčně kompenzovala zákaz jiných ekonomických aktivit, a jednak by se omezilo politické obsazování míst při výměně vlády. Vládní návrh zákona s definitivou počítá. Problém je však v tom, že definitiva není samospasitelná, sama o sobě nepřinese fungující veřejnou správu. Pouze může nějaký stav zakonzervovat. Ale jde o to, co chceme vlastně konzervovat. Pokud zakonzervujeme špatně fungující systém, stane se definitiva překážkou změn a nutného zeštíhlení státního aparátu. I nadbytečnému zaměstnanci budou muset nadále daňoví poplatníci hradit větší část platu. To je pochopitelně noční můra pro jakéhokoli reformátora. S něčím podobným máme už do určité míry zkušenosti. Unáhlené jmenování soudců po roce 1990 bez jakékoli zkušební doby a bez možnosti odvolání způsobilo, že mezi nimi nejen dodnes zůstala řada předlistopadových, ale mnozí z nich potřebné reformy v soudnictví nepodporují, a přitom není možné se jich zbavit. Alternativou okamžité soudcovské definitivy bylo její postupné zavádění, aby byla zachována soudcovská nezávislost a zároveň se neznemožnily změny. Vyvarujme se podobné chyby při reformě veřejné správy. O zavedení definitivy je možné uvažovat teprve tehdy, až bude vytvořen efektivní systém. Teprve pak je co konzervovat. Cílem reforem by neměla být jakákoli reforma, ale pouze taková, která by s sebou přinesla něco lepšího. A fungující veřejnou správu nepotřebujeme jen kvůli požadavkům EU, ale především kvůli sobě. I když se každá vláda zaklíná občanem, zvyšuje se nakonec počet úředníků a náklady na provoz státního aparátu, aniž by se zvyšovala jeho kvalita. Z dob minulých přetrvává nesmyslné množství zbytečných předpisů, vyžadujících celé série razítek a povolení. Co tedy potřebujeme především, je redukce byrokratických kompetencí státu, a nikoliv úřednická definitiva. Vládní návrh zákona o veřejné službě obsahuje i další sporné body. Jedním z nich je zřízení jednotného úřadu státní služby, který má spadat pod Úřad vlády. To je něco podobného jako zřídit úřad na snižování administrativy. Snadno je možné zpochybnit argument, že tento úřad zamezí politickým tlakům. Jeho ředitel bude jmenován vládou na návrh premiéra, takže bude mít za úkol čelit politickým tlakům a sám bude pod přímým tlakem. Naopak bude moci každému ministrovi bez znalosti věci mluvit do personální politiky, a tím mu znemožnit řízení. Centrální úřad na úřadování úřadů není cesta k efektivitě. Ve světě existují různé způsoby obsazování míst ve státní službě. Kariérně uzavřený systém vybírá zaměstnance jen pro první stupeň a pak postupují na základě interních povýšení. Naproti tomu systém pozičně otevřený je podobný jako v soukromých firmách, kde o jakékoli místo probíhá otevřená soutěž. Není nutné dlouho spekulovat nad tím, který je efektivnější. Je proto třeba hledat kompromis mezi zachováním zdravé konkurence a znemožněním politických tlaků. Tím se nejlépe napomůže spravedlivým a otevřeným výběrovým řízením. A samozřejmě to předpokládá jistou politickou kulturu. Ovšem ta bohužel nevzniká žádným zákonem. Vyžaduje totiž demokracii nikoliv volební, ale každodenně žitou. Kam vede volební demokracie zbavená opravdové kvality každodenního žití ukazují volby v USA. Právní bitva rozpoutaná oběma tábory ke sčítání hlasů na Floridě se mění v ostrou slovní válku, která jen dál oddaluje možnost brzkého vyhlášení vítěze voleb. Floridský Nejvyšší soud v pátek jednomyslně zastavil snahu ministryně pro státní záležitosti vyhlásit v sobotu oficiálně vítězem floridských voleb republikána George Bushe a zároveň rozhodl, že ve volebních okrscích může pokračovat ruční přepočítávání hlasů. Bushova kampaň ruční přepočítávání velmi tvrdě napadla s tím, že je to velmi subjektivní proces, "principiálně pochybný"a že mají důkazy o tom, že demokraté se takto snaží zvrátit a sabotovat výsledek předchozího sčítání. Demokraté rychle a vehementně tato nařčení odmítli, a naopak obvinili republikány, že do celého procesu vnášejí stranickou politiku. Goreova kampaň chce, aby volby odrazily vůli lidu, a to úplně a přesně, což garantuje manuální přepočítávání hlasů. Republikáni přitom dělají vše možné, aby skutečný projev lidu zastavili. Podle sobotních výsledků z Floridy se Bushův náskok nad Gorem zvýšil na 930 hlasů poté, co byly přičteny hlasy Američanů ze zahraničí. Demokraté si naopak nadále slibují od ručního přepočítávání statisíců hlasů na Floridě, a který může stále ještě vynést Goreovi vítězství ve floridských volbách. Floridský Nejvyšší soud po slyšení obou stran bude muset rozhodnout, zda přepočítané hlasy budou do oficiálního výsledku zahrnuty, či ne. Je docela možné, že vítěz voleb, 43. prezident USA, bude nakonec určen soudem. Stroji prováděné součty volebních lístků na Floridě sice přinesly těsné vítězství republikánovi Georgi Bushovi, ale poté, co vyšly najevo vážné volební nesrovnalosti v tomto státě, se celá věc ocitla v rukou právníků a soudců. Kde se všude nyní bojuje? Floridský Nejvyšší soud má zastavit vyhlášení výsledků voleb na Floridě, které by nezahrnulo ruční přepočítávání volebních lístků. K tomu obě strany předloží důkazy. Republikáni míní ruční přepočítávání zastavit, demokraté v něm pokračovat. Federální odvolací soud v georgijské Atlantě nakonec nevyslyšel žádost republikánů zastavit ruční přepočítávání s tím, že "to je plně v pravomoci floridského Nejvyššího soudu". Několik demokratických voličů mezitím podalo v občanskoprávních sporech stížnost na "zavádějící volební lístek" ve volebním okrsku Palm Beach, v němž omylem dali svůj hlas kandidátovi Reformní strany Patu Buchananovi namísto demokratovi Alu Goreovi. Protože proti verdiktu jednotlivých soudů lze předpokládat další odvolání té strany, která s ním není spokojena, může nakonec celá právní tahanice kolem vítěze voleb skončit až u nejvyšší soudní instance USA - Nejvyššího soudu ve Washingtonu. Ve hře jsou i jiné scénáře. Kromě toho by se ještě nabízel obchvat soudu a přímý lobbing sboru volitelů. Ne všichni volitelé jsou vázáni pravidly volit kandidáta, kterého jejich stát vyhrál. V tomto zmatku Nejvyšší soud státu Florida začal nakonec projednávat klíčovou právní kauzu, která může rozhodnout o tom, kdo vítězně vkročí do Bílého domu. Na sedmi soudcích Nejvyššího soudu ležela tíha rozhodnutí, zda výsledky stále probíhajícího ručního přepočítávání volebních lístků mají být zahrnuty do konečného výsledku voleb v tomto státě. Na verdiktu se museli shodnout aspoň čtyři soudci ze sedmi. Shodou okolností všech sedm soudců Nejvyššího soudu bylo jmenováno předchozími demokratickými guvernéry Floridy. Variant "co kdyby" je víc než dost. 18. prosince se sejdou prezidentští volitelé v Kapitolech svých států, aby vhodili svůj hlas pro prezidenta. Existuje v tom tradice. Co když ale letos - v tak neuvěřitelně těsných volbách - nebudou volitelé postupovat podle tradice? Americké prezidentské volby jsou vlastně nepřímé a jejich vítěze určuje takzvaný 538členný sbor volitelů. Může se pak stát to, co americká historie již třikrát zažila, avšak vždy v minulém století: přestože ten či onen kandidát získal více hlasů ve všeobecném hlasování, prezidentem se stal kandidát, pro něhož hlasovala nadpoloviční většina sboru volitelů. Uvidíme, zda dobře míněná pojistka demokracie – sbor volitelů – zafunguje a vybere kompetentnějšího kandidáta na 43. prezidenta USA. Boj o stolec prezidenta pokračoval, Nejvyšší soud Floridy nakonec jednomyslně rozhodl, že ručně přepočítané lístky mají být zahrnuty do závěrečných oficiálních výsledků voleb v tomto státě. Zápas o Bílý dům mezi Georgem Bushem a Alem Gorem, o jehož výsledku se rozhoduje právě na Floridě, tak zůstal dále otevřen. Republikánská strana vyjádřila nad rozhodnutím znechucení a hořkost a zároveň i odhodlání vést další právní válku. Republikáni se prý odvolají k Nejvyššímu soudu USA. Ve dvou okrscích - Palm Beach a Broward - ruční přepočítávání statisíců lístků nadále probíhá. Nejlidnatější okrsek Miami-Dade však uštědřil Goreovi tvrdou ránu. Zde měl největší příležitost snížit Bushův náskok, volební komise však rozhodla ukončit ruční přepočítávání, protože není schopna stihnout vše do neděle, nejzazšího termínu pro oznámení výsledků. Manuální přepočítávání hlasů totiž musí být v souladu s verdiktem soudu ukončeno tuto neděli. Argument soudu: Právo volit je právem být slyšen a i když omyly nelze plně vyloučit při jakémkoli sčítání hlasů, demokratická společnost ještě nedospěla tak daleko, aby vkládala slepou důvěru do strojů. Čím déle však kampaň trvá, tím větší problém bude mít 43. prezident přesvědčit svět o své legitimitě. Muži, kteří proti sobě stojí v duelu o nejdůležitější politický úřad planety, vykazují především enormní vůli k vítězství. Oba používají účelové argumenty, oba ženou taktiku do nejzazšího limitu, oba hrají tvrdě, ale podle pravidel. V demokratických volbách tak nakonec vůbec nejde o kvalitu a bezpečnost. Nelze se divit, vždyť universální standard bezpečnosti není platformou demokracie. Kam se člověk podívá, tam spatří důsledky pohrdání universálním standardem bezpečnosti. Jak jinak, když demokracie je pod diktaturou kapitálu. Demokracie je manipulována zájmem kapitálu bez ohledu na bezpečnost, a to globálně. O tom také svědčí nová vlna nemoci šílených krav. Do Česka se nesmí dovážet hovězí maso z Francie a Portugalska. Státní veterinární správa tak reaguje na novou vlnu nemoci šílených krav, která propukla v některých zemích EU. Zákaz se kromě hovězího masa týká i živých zvířat, embryí a masokostní moučky. Přitom jen od ledna bylo do Česka z Francie dovezeno více než čtyři a půl tuny živého skotu. Hovězí se k nám nesmí dovážet ani z dalších zemí, kde se nemoc rozšířila. Už od čtyřiadevadesátého roku platí zákaz pro Velkou Británii a Švýcarsko. Nemoc šílených krav je novou formou takzvané Creutzfeld-Jakobovy nemoci, která je smrtelně nebezpečná i pro člověka. Živá zvířata se nemocí mohou nakazit z masokostní moučky, která se používá jako příměs do krmiv. Podle ředitele Státní veterinární správy Josefa Holejšovského je však v Česku krmení hovězího dobytka touto moučkou zakázáno už od jedenadevadesátého roku. Prodává se prý jen do mícháren krmiv, kde se podle přesných receptur přidává jen do krmení pro vepře a drůbež, na tato zvířata se nemoc nepřenáší. To však mocí trhu pravda není, koupit si ji může na trhu každý zájemce. EU zatím pouze uvažuje i o úplném zákazu masokostní moučky jako krmiva pro všechna hospodářská zvířata. Strach z nákazy BSE se dále šíří Evropou. Narůstající panika okolo nemoci šílených krav (BSE) nutí EU ke společné akci. Francie naléhala v Bruselu na své evropské partnery, aby přijali taková zdravotní opatření, která by spolehlivě zamezila dalším případům. Paříž totiž nutí k činu obavy z izolace uvnitř EU, stejně jako z narůstající paniky domácích spotřebitelů. Utišit tyto obavy mohou jen razantní kroky. Stojí proto za návrhem Evropské komise na testy všech kusů hovězího, které jsou starší dvou let. Je tu však jeden problém. Země, které dosud poznaly onemocnění šílených krav jen z obrazovek, nechtějí slyšet zvonění na poplach. Nejistotu dále prohlubují zprávy o tom, jak laxně a přezíravě přistupovali odpovědní činitelé k nákaze před pár lety v Británii. Demonstranti na hranicích však chtějí úplný zákaz. Nejistota panuje i v ostatních evropských zemích. Velké řetězce občerstvení, které současným skandálem značně utrpěly, už počítají s tím, že návrat důvěry zákazníků potrvá celá léta. Pod tlakem EU připravuje testy všech krav. Všechen skot v EU starší 30 měsíců bude muset projít zdravotními testy. To má podle ministrů zemědělství EU u evropských spotřebitelů obnovit důvěru k hovězímu masu, kterou otřásla nová odhalení o nebezpečné nemoci šílených krav. Rada ministrů EU se rozhodla pro rozsáhlý kontrolní program. Je dohoda, že od 1. července 2001 budou povinné testy pro všechna zvířata nad třicet měsíců. Proti jejich zavedení se stavělo Rakousko, Švédsko a Finsko, kam nemoc šílených krav (BSE) ještě nepronikla. Ostatní země EU jim udělaly ústupek v tom, že definitivní rozhodnutí o provedení testů padne až po kontrole rizikových stád. Pokud tato kontrola odhalí "šílené krávy" i ve Skandinávii nebo v Rakousku, neobejdou se bez povinných testů ani tam. V ostatních zemích EU je povinná kontrola prakticky jistá: případy BSE se tam už vyskytly. Výjimkou bude jen Velká Británie, kde by se po tažení proti epidemii BSE (180 000 případů) neměl dobytek starší třiceti měsíců vůbec vyskytovat. Francii se však zatím nepodařilo prosadit zákaz veškerého krmiva, které obsahuje masokostní moučku, do níž se používá maso uhynulých zvířat. Francouzský návrh totiž narazil na masivní odpor mocné zemědělské lobby. Jeho přijetí by značně zvedlo náklady na chov hovězího. Evropští ministři zároveň dali každé zemi právo uplatnit na dovezený dobytek stejná opatření, jež platí ve Francii. Tím vlastně EU legalizovala blokády, které na hovězí z Francie vyhlásili Italové či Španělé. Tím vším se EU snaží zastavit vlnu paniky, která se objevila poté, co ve Francii odhalili 100 případů BSE a zjistili, že ohrožené maso se dostalo i na prodejní pulty. "Šílené krávy" jsou hlavně problémem dnešní Francie, hýbou však celou Evropou. Státy EU zoufale bojují o důvěru spotřebitele. Jejich razantní kroky proti nemoci BSE však narážejí na odpor zemědělců. Nadále proto hrozí nová celoevropská "kraví panika" podobná té, jež před čtyřmi lety smetla z prodejních pultů britské hovězí. Nejvyplašenější je francouzská veřejnost, která snížila spotřebu hovězího na polovinu. Hned v závěsu jsou Belgičané. I přes všechny zákazy byly včera ve Španělsku zjištěny dva první případy BSE. EU se snaží něco dělat, protože sílí hlasy, že ona nese za nynější krizi odpovědnost. Plány narážejí na odpor mocné zemědělské lobby. Té se už podařilo smést ze stolu francouzský návrh na zákaz krmiva, jež obsahuje mleté maso a kosti. Zemědělci odmítají podobné postupy a tvrdí, že zákaz by zvýšil jejich náklady. Chlácholení občanů však šílené krávy nezastaví. Nemoc šílených krav dále straší západní Evropu. První krávy s nezvykle zničeným mozkem si veterináři v Británii všimli už v roce 1984. Až v roce 1996 však britské úřady připustily, že se nemoc může přenést na lidi. Do té doby neustále ujišťovaly, že pojídání nemocných dobytčat lidmi je bezpečné. Britští úředníci i vládní vědci bohužel podcenili první odborné studie, které nebezpečí přenosu choroby na lidi naznačovaly o několik let dříve. Nemoc se mezitím přenesla na lidi, zatím jich zabila osm desítek a mnozí lékaři se hrozí, že dalších možná až 130 000 zdánlivě zdravých osob je už infikováno a rovněž zemře na postupné zničení mozku. Podle některých teorií se Britové nakazili ještě jako děti ve školních jídelnách, kde jedli hovězí, do nějž se dostaly kousíčky mozku, míchy či některých vnitřností nemocného zvířete. Nemoc šílených krav zdevastovala důvěru Západoevropanů ve zdravotní úřady, které ujišťují, že dnes už bezpečnost potravin uhlídají. Vědci soudí, že k šíření zabijácké nemoci přispěla nepřirozená praxe krmit býložravce masem, přesněji krmivem obsahujícím zbytky z jatek a kafilerií, v nichž se zpracovávají těla uhynulých zvířat. Nákazu dokáže přenést nakažená tkáň o velikosti zrnka pepře. Zatím se Česko může radovat z toho, že nekupovalo masokostní moučky z Británie. Optimismus však nemusí trvat dlouho - naše země je vozila z Francie, a spolu s nimi i živý skot. Možnosti vstupu choroby do našich končin existovaly, byť mnohem menší než mezi západoevropskými zeměmi navzájem. Čeští veterináři by tedy měli co nejrychleji zavést účinnější testy na zjištění choroby a okamžitě začít kontrolovat mnohem více poražených krav. Nynějších sotva 300 vzorků ročně je málo, jak už vědí jejich západoevropští kolegové. Časté kontroly by měly hlídat, zda se neporušuje zákaz krmit krávy masokostní moučkou z jiných krav a zda kafilérie dodržují technologické předpisy. Všem chovatelům dobytka musí být jasné, že pokud přenesou chorobu do tuzemska, bude to větší katastrofa než několik suchých roků za sebou. Důvěra v bezpečnost českého hovězího může vydržet za podmínky, že veřejnost bude vědět o důsledném hlídání bezúhonnost českého dobytka veterinárními úřady. Proč k tomu však vůbec dochází? Situace je jasná. EU nemá mnohé bezpečnostní standardy, včetně Temelína a BSE, neboť nemá universální standard bezpečnosti. Snaží se přitom budovat bezpečnost jakýmsi vojenským sborem. Vojenský sbor EU ani NATO však nezajistí bezpečnost v Evropě. Šedesátitisícový eurosbor má dát patnácti zemím EU nástroj k rychlému zvládání menších krizí a zmatků v Evropě a okolí. EU jej vytváří pro takové úkoly, jako je evakuace a rychlá pomoc při přírodních katastrofách či vyslání "stabilizačních" misí do zemí ohrožených vnitřními zmatky. Evropané počítají i s tím, že jejich vojáci zasáhnou do skutečných konfliktů: evropské síly tam budou mít za úkol oddělit bojující strany a zastavit boj. Jakmile se však objeví velká vojenská hrozba, má se vše vrátit ke starému: rozhodující slovo dostane aliance NATO. A to vyvolává pochybnosti: není nový sbor nákladným nesmyslem, nebo dokonce počátkem evropské armády? Odůvodněnost či bezpodstatnost první obavy vyvrátí až budoucnost. Druhou obavu evropští politici razantně vyvracejí už nyní. Eurosbor totiž nemá být stálým vojskem. Pro každou bezpečnostní misi se mají vytvářet dočasná seskupení vojenských sil. Každá země má rozhodovat o tom, kdy se akce zúčastní a kdy ne. To prý ale ohrožuje budoucnost NATO. Státy EU už nabídly desetitisíce vojáků do společných vojenských sil. S nimi totiž chce EU zasahovat v krizových oblastech světa nezávisle na NATO. Zatím je otázkou, jakou vojenskou hodnotu budou tyto síly mít. Nabízené síly sahají od 100 mužů u miniaturního Lucemburska až po 13 500 mužů, jež nabídli Němci. Stranou nezůstali ani neutrální členové EU: Švédsko, Rakousko i malé Finsko nabízejí pro evropské síly tolik vojáků jako desetimilionová Belgie a stejně lidnaté Portugalsko. EU má být schopna nasadit až 60 000 mužů, s podpůrnými jednotkami doma mají mít její síly v akci až 100 000 mužů se 400 letadly a stovkou lodí. Z toho, co dostane, chce EU v případě potřeby vytvářet expediční síly. Ty mají být schopny zasáhnout pod vlajkou EU až do vzdálenosti 4000 kilometrů od domovských zemí. Tato zóna zahrnuje širokou oblast světa, zhruba od Uralu a Kavkazu přes Střední východ až po pouště a pralesy v Africe. Vojáci EU musí mít dost sil, aby dokázali v těchto místech působit aspoň rok. Jenže EU chybějí "strategické a taktické kapacity". K těm prvním se řadí zejména letecké a obojživelné prostředky pro přesun velkých jednotek či výzvědné satelity. U taktických prostředků chybějí letouny pro noční boj i nástroje k průlomu protiletecké obrany. Kvůli všem těmto problémům je prý nutné zvýšit nynější evropské výdaje na obranu. Rozhodnutí o počtech vojáků EU je jen prvním krokem k vytvoření rozsáhlé struktury, která musí zahrnout i kolektivní prostředky, zejména při zajištění spojení a velení, pro dopravu vojsk na velké vzdálenosti a pro průzkum. EU chce vytvořit "autonomní sílu", ta však zůstává kvůli řadě nedostatků široce závislá na NATO. Od něj si chce Evropa vypůjčovat prostředky, jež nebude mít sama k dispozici. Na alianci NATO spočívá podle tvrzení politiků EU i obrana euroatlantického prostoru. Včerejší dohoda o počtu vojáků je výsledkem dvouleté práce orgánů EU. Budou však zapotřebí ještě aspoň dva roky, aby byly tyto síly schopny účinné akce. Kolik vojáků kdo dá, Německo: 13 500, Británie a Francie: po 12 000 až 12 500, Itálie a Španělsko: po 6000, Nizozemí: 5000, Řecko: 3500, Rakousko a Finsko: po 2000, Švédsko: 1500, Irsko a Belgie: po 1000, Lucembursko: 100, Dánsko se nepodílí. Česko nabízí 1000 vojáků. Vojsko, jež chystá EU, by však mělo spíše připomenout, že se musíme starat i o svět za naší mezí. Rozhodnutí evropských států o společné vojenské síle je významné jinak: evropští vojáci začnou poprvé spolupracovat bez vlídného dohledu USA. Spolupráce Evropanů se rozšíří do oblasti, která byla v minulosti zdrojem katastrof a nekonečných utrpení. Země jako Česko se poučí, že starost o běh světa není jen výměnou za ochranu ze strany mocného spojence. Vůdcovství USA v NATO má své výhody - ale i nevýhody: svádí k alibizmu, k názoru, že když se tak mocná země jako USA k něčemu neodhodlá, menší země nemusí už vůbec nic dělat. Toto alibi s účinným evropským vojskem odpadne a i Praha bude muset uvažovat, jak přispěje k tomu, aby se v celém našem světě dalo nějak vyžít. Konkrétní vojenská spolupráce názorně ukáže, že budoucnost Česka není jen v Evropě - že její součástí je svět. Musíme se o něj starat, jinak nás k tomu donutí, ať už vlnami uprchlíků ze zubožených zemí, nebo dotíráním zločinu, jemuž chaos a nepokoje vždy prospívají. Že vojenský postup v zajištění bezpečnosti neodpovídá požadavku globality naznačuje Izrael. Izrael není schopen se zcela ubránit. Po osmi týdnech krvavého konfliktu s Palestinci nakonec Izraelci v šoku zjišťují, že se nemohou účinně bránit. Izrael nebude schopen zabránit bombovým útokům na civilní cíle, zejména za situace, kdy se po sedmi letech prakticky zcela zhroutila spolupráce mezi bezpečnostními službami obou stran. Příliš nepomohou maximální restriktivní a bezpečností opatření armády a policie, ani zvýšená činnost tajných služeb. Když neexistuje spolupráce v boji s terorizmem, bude to pokračovat. Není cesta, jak to zastavit. Smrtící bombové útoky na civilní i vojenské cíle spolu s dalšími gerilovými metodami boje byly vždy nejúčinnější zbraní Palestinců při krizích s Izraelem. Psychologové přitom zdůrazňují, že Izrael je při takovém konfliktu v silné nevýhodě, protože jeho obyvatelstvo není připraveno takovým metodám čelit. Palestinci naopak usilují o vlastní stát, který nemají, a proto jsou ochotni použít často jakékoli metody a mnohem více obětovat. Světu epochy globality je potřeba universálního standardu bezpečnosti. Globální kapitalizmus se bez něj dostává do úzkých. Je proto mnoho důkazů. Úpěnlivé volání světových mocností i chudých zemí po vyšší těžbě ropy, jež se neslo celý víkend saúdskoarabským Rijádem, zatím zůstává bez odezvy. Třídenní mezinárodní energetické fórum, kde byly ceny a těžba ropy hlavním tématem, skončilo s jasným závěrem - některé země z ropného kartelu OPEC, jejichž chování je pro trh s ropou rozhodující, sice mohou těžbu zvýšit, ale zatím tak neučiní a počkají si, jak se projeví předchozí zvýšení. Nejdříve je prý nutno potřeba počkat, jaký dopad bude mít dvojí zvýšení těžby v září. Ceny ropy opět rostly ve vidině chladného počasí v USA kombinovaného s nízkými zásobami ropy potřebné k výrobě paliv. Zásoby, jejichž úroveň je nyní pro ceny ropy klíčová, jsou o třicet procent nižší než před loňskou zimou. Ropa kvůli těmto informacím podražila o 33 centů až na 33,10 USD za barel. V Rijádu na státy OPEC marně naléhali nejen zástupci USA, ale také vyslanci EU a chudších států, například Jižní Koreje a Indie. Vysoké světové ceny ropy jsou hlavním důvodem pro zdražení pohonných hmot po světě a mají velký vliv i na ekonomiku Česka. Za první tři čtvrtletí se sice dovezlo zhruba stejné množství ropy jako loni, zaplacená částka je však dvakrát vyšší - místo 27 miliard 52,7 miliard korun. Nedivme se stavu světa, vždyť universální standard bezpečnosti je ignorován a potíže s bezpečností jsou četné.. V Temelíně vypadl reaktor. Kontrolní systém v Temelíně v sobotu ráno automaticky odstavil reaktor prvního bloku, ačkoli nemusel, protože žádná porucha nenastala. Výpadek se stal ve chvíli, kdy technici vypnuli hlavní čerpadla a zkoušeli chlazení reaktoru. V tomto stavu, kdy voda reaktorem protéká jen přirozenou cirkulací bez pomoci čerpadel, může zařízení fungovat nejvýše do výkonu sedmi procent. V momentě výpadku však měl reaktor výkon pouze dvě procenta, takže ochranný systém neměl důvod jej odstavit. Falešně zapůsobila jedna ochrana, která neměla zafungovat. Operátoři poté obnovili v reaktoru štěpnou reakci, výkon pak hned přesáhl výkon pět procent z celkového jednoho tisíce megawattů. Zopakování nyní nepovedené zkoušky provozu reaktoru s vypnutými čerpadly prozatím technici odložili. Státní úřad pro jadernou bezpečnost uvedl, že podobné závady se během zkoušek mohou objevovat. Právě proto prý testy probíhají. Nic závažného se prý nestalo. Avšak to, že se za provozu experimentuje začíná silně připomínat Černobyl. Na Temelín mezitím americká firma Westinghouse letecky dopravila jaderné palivo pro druhý blok. I Španěly trápí atom, britská atomová ponorka v Gibraltaru. O tom, jak nebezpečná dokáže být poškozená jaderná ponorka, se nyní přesvědčují španělští a britští politici. Zatím se o tom naštěstí nepřesvědčili obyvatelé jižního Španělska a Gibraltaru, kde od 19. května kotví britská jaderná ponorka Tireless s poškozeným chladicím systémem. Britové ji navíc chtějí v Gibraltaru opravit, čímž se - tvrdí místní - riziko jaderné havárie zvyšuje. A španělští politici využili nového sporu k tomu, aby se jejím diplomatům podařilo problém ponorky přenést až na půdu Evropského parlamentu, který se jím zabýval před několika týdny. Výsledkem bylo, že Evropská komise oficiálně požádala britskou vládu o informace týkající se "případu Tireless", jak celou aféru nazývá španělský tisk. Podobně jako v případě českého Temelína argumentují Španělé nedostatkem informací. Situace je stále vážnější kvůli nedostatku informací o skutečném rozsahu poškození. Britové přitom tvrdí, že Madridu od počátku poskytli veškeré dostupné údaje. Základní fakta jsou následující: Tireless, jedna ze dvanácti britských jaderných ponorek, zaznamenala v květnu únik radioaktivní vody. Plavila se tehdy u pobřeží jižní Itálie. Reaktor byl okamžitě odstaven a ze Sicílie ponorka doplula na náhradní dieselový pohon do Gibraltaru, tradiční základny britského válečného loďstva. Od té doby Španělsko usilovalo i o návštěvu svých expertů na plavidle. Ta se odehrála až 3. listopadu, ale opět - podle španělského tisku - se experti nedozvěděli všechno, co mohli. Gibraltarská vláda mezitím povolila zahájení oprav. Proti tomu se ovšem Španělé bouří: když ponorka doplula ze Sicílie až sem, tak by mohla doplout i do Velké Británie. Až na začátku listopadu britské ministerstvo obrany přiznalo, že úniky z chladicího zařízení byly zaznamenány při kontrolách po nehodě Tireless u sedmi z dvanácti ponorek. Kontrola potvrdila, že pět ponorek tyto problémy nemá. Pak věřte analfabetům metagramotnosti. Jak dál proti oteplování? Spor dělí Evropu a USA. Příliš ztuha a příliš pomalu probíhá podle expertů ministerská konference OSN ke změnám klimatu v nizozemském Haagu. K tomu přispěl i zjevný rozkol mezi Evropou a Amerikou. Malé přímořské státy, kterých se případné zvyšování hladiny oceánů nejvíce týká, mají pocit, že jsou ve svých obavách příliš osamoceny. Zjevně hluboký nesoulad panuje mezi evropskými a americkými partnery, pokud se týká cesty k nápravě. Evropské země nabyly dojmu, že USA se snaží vyhnout svému dílu odpovědnosti. Stejně jako ostatní Evropané viní USA, že nechtějí dodržet závazné normy na snižování emisí, které navrhla již v roce 1997 mezinárodní konference v japonském Kjótu. USA, které podporuje rovněž Kanada a Austrálie, se snaží zmírnit opatření na snížení emisí. Cestu k tomu by prý vydláždil jejich návrh, započítat do stávajících opatření také lesní a zemědělské plochy. Evropské země jsou naproti tomu přesvědčeny, že by se tak zcela rozmělnilo dosavadní snažení. Shoda v Haagu nepřichází. Konference o klimatické změně, která už druhý týden probíhá v Haagu, totiž uvázla na sporech mezi Evropou a USA i mezi bohatými a chudými. Největší propast v jednání existuje mezi USA a Evropou. EU odmítá návrh USA, aby každá země mohla splnit své závazky na snížení emisí jakýmkoli způsobem, jenž je uveden v protokolu z Kjóta. Problémem je podle Evropanů to, že pak by bohaté země nemusely vyvíjet skoro žádné úsilí: stačilo by jim prostě nakoupit "práva na znečišťování" od těch, kdo srazí své zplodiny pod slíbenou úroveň. Nebo by zavedly levné programy výsadby lesů a ty budou fungovat jako pohlcovače "skleníkových plynů", které způsobují změny klimatu. EU to odmítá a poukazuje na to, že není známo, jak účinné jsou lesy dlouhodobě a zda se po určité době nemohou stát samy zdrojem skleníkových plynů. Evropané požadují, aby se hlavní pozornost zaměřila na omezení zplodin z továren a aut. To podporuje i střední Evropa včetně Česka. Snížení emisí skleníkových plynů nedosáhneme handly v celosvětovém měřítku. Prioritou je každá domácí akce. Česko odmítá lesy jako cestu ke snížení emisí. Na rozdíl od rozsáhlé Ameriky na to má jen málo místa - stejně jako EU. S tím, jak se blíží konec konference sílí aktivita vědců. Světová vědecká síť IPCC zveřejnila varovnou studii: pokud zůstanou lidé nečinní, bude podle tvrzení vědců za sto let v atmosféře 35 až 40 miliard tun skleníkových plynů (nyní je jich tam asi 7 miliard tun). Světová teplota se pak zvýší o šest stupňů, tedy dvakrát více, než se očekávalo. Nedivte se, světu vládnou analfabeti metagramotnosti. To se projevuje v nejrůznějších oblastech žití. Cestující jsou při dálkových letech možná ve větším nebezpečí, než se dosud soudilo. Hluboká žilní trombóza, tedy ucpání žíly krevní sraženinou, může podle nejnovějších výzkumů ohrozit až deset procent z nich. Krevní sraženiny jako důsledek dlouhého letu byly zjištěny v deseti procentech případů. K novému zkoumání zátěže, kterou pro organismus člověka představují dlouhé lety, podnítila badatele smrt osmadvacetileté Angličanky Emmy Christoffersenové. Ta se stala obětí takzvaného syndromu turistické třídy letos v říjnu - ač byla v dobré fyzické kondici, zemřela na trombózu bezprostředně poté, co absolvovala dvacetihodinový let z Austrálie do Londýna. Co přispívá k tvorbě krevních sraženin - stísněný prostor v letadle, zejména velikost sedadel a jejich vzdálenost, přispívá k přerušení zásobování určitých částí těla okysličenou krví - nedostatek pohybu během dlouhých letů spojený s dehydratací, trvalá recyklace vzduchu a tlak v kabině letadla tento stav ještě stupňují. Divit se nelze, vždyť zájmem kapitálu není bezpečnost, globální kapitalizmus je globálním pohrdáním universálního standardu bezpečnosti. Trpí především mladí a staří, pro kapitalizmus coby ekonomický odpad. I staří lidé utápějí stále častěji žal v alkoholu. Závislost na alkoholu není jen výsadou mladé generace. Tisíce seniorů se pomalu upíjejí k smrti a zdaleka nejde jen o muže. Řada seniorů navíc začne pít až v domově. Snažit se zbavit závislosti je totiž nemožné. Na otázku, proč senioři tolik pijí, není podle odborníků nijak těžké odpovědět. Snaží se zapomenout, že mají život už za sebou. Nevychováváme děti s úctou ke starým, tak proč se divíme, že se senioři cítí jako nepotřebný odpad kapitalizmu a zkracují si cestu ke smrti skleničkami. Naštěstí tu máme otevřenou společnost otevřenou universálnímu standardu bezpečnosti, otevřenou pro každého noosférou a MetaInternetem. Nikoliv web předních firem, ale web coby bezpečnostní standard demokracie je životně existenční otázkou. S tím je třeba bezpečnosti na Internetu. Lze legislativně spoutat Internet? Počítačová síť už dávno změnila podobu komunikace a podnikání. Právní předpisy jednotlivých států tomu již dávno nedostávají. Je to paradox. Sledujeme globální síť ve světě rozparcelovaném právními předpisy jednotlivých států. Jakékoli, i dobře míněné kroky směřující k regulaci Internetu jsou již dopředu odsouzeny k nezdaru. Názor, že by nad svobodou vyjádření na Internetu mohla převážit argumentace národních právních předpisů, již neodpovídá realitě. Může národní právo překročit hranice? Sotva. Pozorovatelé soudí, že určitou nadějí je dnes spíše mezinárodní snaha o kulturní standardy než právní restrikce. Internet se zahlcuje, je třeba jeho reorganizace. Příští jaro začnou na Internetu rozkvétat desetitisíce nových adres. Pro umístění webových stránek, které dosud končily převážně příponou .com nebo označením příslušné země jako .cz, bude totiž možné využít i sedm nově schválených: .biz, .info, .name, .pro, .museum, .aero a .coop. Smyslem tohoto opatření je především ulevit přetížené doméně .com, na niž v současné době připadá již přes dvacet milionů adres. Tím se téměř vyčerpala většina využitelných kombinací všech jmen a noví zájemci tak často musí pro pojmenování svých webových stránek vytvářet různé kombinace slov či zkratek, které jsou ovšem pro uživatele hůře zapamatovatelné. S novými koncovkami má přijít i rozvoj nových internetových stránek s jednoduššími a logičtějšími názvy, které budou moci firmy i jednotlivci lépe využívat v marketingu a propagaci. A podle rozhodnutí organizace ICANN, která na systém webových adres - takzvaných domén - dohlíží, se paleta možných adres do budoucna ještě rozšíří. Nejvíce diskutovanými dalšími variantami jsou .web, .health či .kids. Z nových domén budou ovšem veřejně přístupné pouze .info, určená pro všeobecné využití, a .name pro tvorbu stránek fyzických osob, jako například john.smith.name. Využití zbývajících koncovek bude omezeno jen na příslušné oblasti: například .biz pro firmy nebo .museum pro muzea. Každá z nově schválených domén má svého určeného správce, který bude vyřizovat žádosti o registrace názvů typu microsoft.biz nebo narodni.museum. Správci domén by měli zároveň dohlížet, aby se u specializovaných názvů dostala adresa do rukou jen oprávněným žadatelům. Nové domény mají totiž přispět i ke zvýšení důvěryhodnosti informací na Internetu, jako třeba .pro určená zástupcům odborných profesí, jako jsou právníci či lékaři. Když zákazníci dostanou jejich adresu s koncovkou .pro, budou vědět, že informace na ní jsou spolehlivé, jal uvedl Richard Forman, prezident firmy Register.com, která bude o doménu .pro pečovat. Nová jména domén by měla také nabídnout alternativu firmám, které se staly oběťmi rozličných spekulantů jak dodává Ken Hansen ze společnosti NeuStar, která obhospodařuje koncovku .biz. Nyní se řada společností nemůže dostat k adresám typu názevfirmy.com, které levně zaregistrovali weboví podvodníci za pár dolarů a teď je nabízejí k prodeji často i za statisíce. V boji s těmito takzvanými cybersquattery má pomoci i vyšší cena za adresu .biz. Její registrace vyjde na dva tisíce dolarů, naproti tomu k adrese .com je možné se dostat už za několik desítek dolarů. Sedm internetových novinek www.novedomeny.com: *.biz pro firmy a podniky, *.info pro obecné využití, *.name pro osobní stránky, *.pro rezervovaná pro profesní využití např. právníky či lékaři, *.museum pro muzea celého světa, *.aero pro stránky z letectví a astronautiky, *.coop pro stránky družstevních organizací.

Globalizace jakožto světovláda svévolníků (za 25.11. až 1.12.2000)

Nic nového pod sluncem. Svévolnictví je staré jako lidstvo samo. Člověk se přece vydělil ze světa zvířat tím, že instinkty nahradil kulturou aby současně evoluci genetickou povýšil na evoluci kulturní. Tím se bezpečnost jeho bytí stala dědičnou záležitostí kultury. Člověk skrze kulturu stále více poznává jevený synergismus Skutečnosti, aby jeho bezpečná nezávislost na přírodě rostla. Člověk však poznává pouze to nejvíce se opakující, nikoliv sám synergismus. V rostoucí sumě vědomostí se mu vytrácí podstata Skutečnosti. Už ve středověku byl znám pojem učené nevědomosti. Přes nesmírné poznání se veškerá učenost stala nevědomostí synergismu Skutečnosti. Věda a technika se jakožto služky staly záležitostí svévolnického kapitálu. V době globality a stále více se uplatňujícího synergismu však svévolnictví kapitálu narušuje bezpečnost lidstva, globalisace stala se globalizací. Globalitou však také nastupuje doba, kdy kapitál bude muset být služkou universálního standardu bezpečnosti a nikoliv naopak. A tím následně také věda, technika a kultura vůbec. Globálním svévolnictvím pochopitelně lidstvu hrozí globální katastrofy nejrůznějšího druhu, změna klimatu je pouze jednou z nich. Klimatická katastrofa prý snad ještě nezačala. Ale není to tak jisté. Aspoň v haagském kongresovém centru ne. Účastníci konference prý dělají z jednání o záchraně klimatu "uhlíkové kasino maskované jako globální řešení". Symbolické je už to, že hned v protější budově jsou souzeni váleční zločinci, zatím z Bosny. Jednání svévolníků o ochraně zemského klimatu pod hrozbou globálního oteplování v sobotu pochopitelně ztroskotala. Ani po čtrnácti dnech rozhovorů se shromáždění tisíce politiků a expertů ze 180 zemí nedokázalo shodnout na tom, co může odvrátit nebezpečí oteplení a jak postihnout ty, kdo proti němu nic neudělají. Jednání se zhroutila v sobotu ráno, když státy EU odmítly poslední kompromisní návrhy. Tento neúspěch je katastrofou, hlavní odpovědnost za krach jednání jde na účet USA. Poslední jednání se totiž odehrávala jen mezi zástupci EU a takzvanou "deštníkovou skupinou", k níž vedle USA patří i Japonsko, Austrálie a Kanada. Vyloučeny byly jak rozvojové země, tak středovýchodní Evropa. Stejné to bude asi i v příštích měsících, kdy budou USA a EU dále jednat. Neúspěch je důsledek principiálního postoje EU, která odmítla dát prostor "pohlcovačům" emisí a dalším metodám, které by účastníky nenutily ke snižování produkce kysličníku uhličitého a dalších "skleníkových plynů". Tyto plyny způsobují oteplování zemského klimatu, což může časem vést ke katastrofickým změnám, povodním, ničivým suchům a tajfunům. Aby zástupci USA zakryli krach svého jednání, prohlásili, že bude pokračovat v květnu v Bonnu. Pokud se však stane presidentem USA republikán George Bush, který se staví velmi odmítavě k myšlence lidské viny za změny klimatu, bude dohoda sotva možná. Státy světa se už roku 1997 v Kjótu dohodly, že za patnáct let sníží produkci skleníkových plynů o 5,2 procenta oproti stavu z roku 1990. Zatím se však nemohou shodnout na tom, jaké prostředky lze použít ke splnění těchto závazků. Přitom podle vědců je to jen začátek: emise je prý nutné snížit aspoň o šedesát procent. Haagský summit potopila především delegace USA, které zdatně sekundovaly Austrálie, Japonsko, Kanada a Rusko. EU v mnohém USA ustoupila. Především přijala princip, podle kterého každý stát může část svých závazků splnit financováním opatření v zahraničí. EU dokonce byla ochotna akceptovat sázení stromů namísto redukce emisí. Šance na dohodu však skončila v okamžiku, kdy USA přišly s požadavkem, aby celý svůj závazek mohly nahradit tím, že započítají lesy i pastviny, které již mají. Aniž by se cokoliv stalo se znečištěním, USA by dodržely dohodu, a dokonce mohly emise zvýšit. V Haagu by potom vlastně vznikla mezinárodní smlouva o tom, že v USA rostou stromy, a klima proto chránit nebudeme. Nesmyslnost návrhu USA navíc podtrhovaly některé zjevné bizarnosti, které na haagském stole rovněž ležely. Například žádost Austrálie, aby definici lesa splňovalo cokoli vyššího než 25 centimetrů. Nebo kanadsko-japonský návrh započítávat sázení lesů, nikoli však jejich kácení. Mezinárodní jednání nepochybně budou pokračovat. Haag však ukázal, že nemají příliš skvělou perspektivu. Oba klíčové bloky tvořené USA, členy OPEC a několika dalšími zeměmi na jedné straně, respektive evropskými státy a rozvojovým světem na straně druhé, mají na klíčové body prostě úplně odlišné názory. Ani po čtrnácti dnech horečných diskusí se stanoviska prakticky vůbec nepřiblížila. Vlády evropských zemí by zároveň měly přestat spoléhat na globální dohodu a začít emise snižovat samy. Omezí tak znečištění a zároveň získají nad zámořím nezanedbatelnou ekonomickou výhodu. Podpoří tak totiž moderní technologie i efektivní podniky a vytvoří pracovní místa. Pro nás to platí dvojnásob. Ekonomika Česka dosud spotřebuje na jednotku HDP v přepočtu na paritu kupní síly 2,3krát více energie než země EU. Takový průmysl má malou šanci úspěšně globálně konkurovat. Energie stává se problémem. Ropa a plyn vytvářejí politickou závislost, uhlí špiní ovzduší, obnovitelné zdroje vyžadují další a další peníze. Atom sice podobné nevýhody nemá, lidé se ho však bojí - a s tím je třeba něco dělat. Polovina poptávky EU po energii se totiž kryje dovozem z oblastí, jako je Blízký Východ či Rusko. Pokud se nic nestane, vzroste energetická závislost EU (a s ní i Česka) za třicet let na více než sedmdesát procent. A to s největší pravděpodobností i tehdy, když se bude přísně šetřit a spotřeba energie vzroste oproti dnešku jen o desetinu (na rozdíl od národního důchodu, který by se měl do roku 2030 zhruba zdvojnásobit). Z této pasti jsou jen dvě východiska: obnovitelné zdroje a atomová energie. Nikoliv to nebo ono, ale obojí. Nelze vyloučit ani atomovou energii, ovšem podmíněnou přijetím universálního bezpečnostního standardu a nikoliv národní libovůli jak to dnes míní EU. Bezpečné skladování vyhořelého paliva nutno soustředit na omezené území (celkem asi 300 kilometrů čtverečních), což dále omezí riziko. Předpokladem zvládnutí rostoucích problémů globality je přijetí universálního standardu bezpečnosti. To vyžaduje kvalitní lidské zdroje a především školy. V realitě současného světa jsou lidské zdroje a jejich kvalifikace podmínkou prosperity, která je nenahraditelná. Růst bohatství v dnešním světě nepřináší ani rozsah marxistické "základny", ani hrubost "dělnické třídy", jejíž bojůvky se měly vypořádat se světem inteligence a zkrotit ji k obrazu pomocných dělníků. Prosperita je podmíněna využitím metatechnologie metagramotnosti dovolující dosáhnout větší produktivity než jen peníze a materiální podmínky. Díky růstu metakvalifikace užití synergismu násobí přínosy technického pokroku, a i sama práce s moderními technologiemi má podobně zvýrazňující efekt. I Česko svou strukturou aktivit by se globální konkurencí mělo posunout mezi země, které se chtějí udržet mezi těmi vyspělejšími, jejichž zdroje růstu jsou dány více kvalifikací než hrubou silou. Současná vláda Česka ve svém programovém prohlášení deklarovala podporu rozvoje (nikoli jen udržování) vzdělávání jako velmi čelně uvedenou prioritu. Proklamace rozvoje jsou z velké části dány stavem státních financí, se kterými musí vláda vyjít. Na rozvoj však nemusí přispívat výhradně státní kasa, pomoci může pomoci zavedení školného spolu se systémem půjček, který by nepožadoval skládání hotových peněz při zápisu. Za vzor je dáván australský školský systém, jehož zavedení propaguje předseda parlamentního podvýboru pro vědu a vysoké školství, který je kromě své věcné podstaty pozoruhodný i řadou dalších okolností: Austrálie je zemí s pouze dvojnásobným počtem obyvatel než ČR. Poměr počtu vysokoškolských studentů na 1000 obyvatel v ní byl již před dvaceti lety dvojnásobkem současného poměru u nás. Počet australských studentů však již v 80. letech stoupal tempem přibližně 16 % každých pět let (u nás je to dnes cca 6-7 %), ale po tom, co tam vláda zavedla systém školného, které se splácí, až dosáhne-li absolvent nadprůměrných příjmů, se tento nárůst zvětšil na plných 100 %. Nestačí-li státní pokladna na financování rostoucích potřeb investic do vlastních lidských zdrojů, může být využití myšlenky partnerství privátních a veřejných zdrojů v podobě školného a garantovaných půjček dobrým východiskem, jak neudržitelnou situaci řešit. Jak vypadá sociální bezpečnost občanstva Austrálie? Placená nemocenská – pouze 8 dní v kalendářním roce (!), finanční spoluúčast pacienta na operacích. Dítě žijící ve společné domácnosti s rodiči nemá nárok na podporu v nezaměstnanosti ani jinou sociální dávku do 21. roku svého života. Pracuje-li jeden z manželského páru v důchodovém věku, nemá nárok na důchod nejen on, ale ani jeho druh. Vlastní-li občan v důchodovém věku víc jak jednu nemovitost, nemá nárok na důchod. Zvláštní kapitolou jsou lidé v invalidním důchodu. Ty kontroluje skupina inspektorů a odebírají tuto dávku bez milosti každému, koho přistihnou porušovat "diagnózu". Žáci základních škol chodí do vyučování v uniformách. Každá škola má svůj znak a barvu. Uniformy platí rodiče. Jedinou úlevou je asi poloviční jízdné pro žáky státních škol. To podstatné však je, že Austrálie svým školstvím ohrožuje bezpečnost svých obyvatel. Tolik vychvalované školství nakonec vychovává k svévolnictví a tak dále rozmnožuje nebezpečné působení kapitálu. Jak vypadá bezpečnost takového volného svévolnického podnikání u nás? Kupujete vodku či rum na tržištích a u stánků? Pak ve velké většině případů dostanete za své peníze falšovaný alkohol, který často kromě nedostatků v označení obsahuje i zdraví škodlivé jedy, jako jsou toluen a benzen. Ze vzorků, které inspektoři odebrali na tržištích po celé republice, nevyhovělo celých 97 procent. Kontrola probíhala v uplynulých týdnech a inspektoři se zaměřili na alkoholické nápoje, u nichž i v minulosti bylo zjištěno nejvíce nedostatků. Spotřebitelé se vystavují největšímu riziku při nákupu stánkové vodky a rumu, v nichž byl zjištěn největší obsah toluenu a benzenu. Stánkový prodej alkoholu na tržištích mohou v současné době regulovat pouze obce - ty však možnost zákazu vybraného sortimentu zboží příliš nevyužívají, neboť je pro ně obchodní činnost trhovců zdrojem příjmů. Unie výrobců lihovin odhaduje, že černý trh uspokojuje pětinu až třetinu celkové spotřeby 80 milionů litrů tvrdého alkoholu. Vyhláškou lze sice upravit zavírací dobu restaurací nebo nalévání alkoholu po určité hodině, ale pokud by se omezoval prodej, bylo by to prý proti volnému podnikání. Česká zemědělská a potravinářská inspekce, která se s problémem prodeje falšovaného alkoholu potýká již léta, hodlá proto iniciovat legislativní návrh, který by stánkový prodej lihovin zamezil. Poslední kontrola, při níž vyhověly předpisům jen dva ze 71 odebraných vzorků, přitom není nijak výjimečná. Podobně dopadly i ty předchozí. Přes důslednou kontrolu se falešný alkohol prodává dále, situace se rozhodně přes časté kontroly rozhodně nemění k lepšímu. Nelze se divit, vždyť když bezpečnost může porušovat velký kapitál, tak proč ne malý. A co teprve čeká bezpečnost až se služkou svévolnického kapitálu stane genetické inženýrství, neboť je možná nejvýznamnějším vynálezem 20. století. Právě nyní však ztělesňuje všechny rozpory současné vědy. Nové poznání fascinuje vědce, slibuje astronomické zisky velkým koncernům, může v budoucnu od základu změnit výživu lidstva. Ale současně přináší určitý díl nejistoty, a dokonce děsí stamiliony běžných lidí. Podstatou genetického inženýrství je schopnost zasahovat přímo do genů a cíleně tím měnit vlastnosti rostlin či živočichů. Vědci objevili způsoby, jak vzít gen z jednoho živého organismu a vložit jej do organismu jiného. Všechny geny přece mají stejnou chemickou stavbu, ať jsou ze zvířat, nebo z rostlin. V laboratoři je takto možné třeba umístit do rostliny gen ze živočicha. Tedy něco, co při běžném křížení prostě nepřichází v úvahu. Nadšeni jsou především američtí farmáři. Mohou si vybírat z několika genově upravených osiv prodávaných pod různými obchodními názvy, v principu však na polích převládají genově upravené - neboli transgenní - plodiny dvojího typu. Jedny v sobě obsahují gen vybraný z půdní bakterie Bacillus thuringiensis, který v listu rostliny vytváří látku jedovatou pro hmyz. Hmyzí škůdce se pustí do listu, první sousta mu zničí trávicí ústrojí, a on umře. Druhým obvyklým typem je vložení genu, který způsobí, že plodina se stane odolnou vůči některému herbicidu. Zemědělec pak postřikem snadno zničí plevel, aniž poškodí plodinu. Prospěch z genového inženýrství však mají především biotechnologické společnosti. Pytel osiva běžné sóji stojí v USA kolem 13 dolarů, transgenní osivo se prodává za 23 dolarů. Zisk má také zemědělec, ale ne pokaždé. Pokud nasází dražší plodiny odolné proti škodlivému hmyzu, ale hmyz se téměř neobjeví, vydělá méně, než kdyby zasel běžné osivo. Koneční spotřebitelé však žádný prospěch nemají. Za výrobky z transgenních plodin obvykle platí totéž co za potraviny z konvenčního zemědělství. Genetičtí inženýři vyvíjejí také rostliny s větším obsahem vitaminů a živin, odolné vůči suchu nebo slané půdě, jež by rostly i na úhoru. Pracují na lépe stravitelných krmivech, aby hospodářská zvířata vyprodukovala méně nežádoucích výkalů. Ovšem biotechnologické společnosti chtějí své investice dostat zpět, a proto se soustřeďují na trh v bohatých zemích, kde je ovšem potravin dost i bez genových úprav. V chudých státech, kde lidé hladoví, by genetické inženýrství mohlo zajistit více potravy, zachránit lidské životy. Jenže tam na drahé osivo nejsou peníze. V diktatuře svévolnického kapitálu bezpečnost jeho působení není prioritou. Ukázkou kam vede svévolnictví kapitálu ukazuje nemoc šílených krav. BSE: bovinní spongiformní encefalopatie, "nemoc šílených krav", se poprvé objevila v roce 1984 ve Velké Británii. Jedná se o nervové onemocnění hovězího dobytka, které způsobují priony což jsou jednoduché bílkoviny, které jsou normálně obsaženy v těle zvířat, degeneraci mozku vyvolávají jen ve změněné podobě (pokud zvíře bylo krmeno směsí obsahující masokostní moučky vyrobené za nízké teploty), ničí buňky v nervové tkáni. Nová varianta Creutzfeldtovy-Jakobovy nemoci u lidí je pak způsobená zřejmě konzumací masa nakažených zvířat. Na rozdíl od klasické formy napadá mladší jedince, inkubační doba zatím není jednoznačná, může to být i víc než deset let. Jejími příznaky jsou nejprve psychické problémy (deprese, úzkost), později ztráta paměti a rovnováhy (pacienti mají stále větší potíže stát a chodit). Po osmi až patnácti měsících končí smrtí. Podle odhadu epidemiologů by choroba mohla do roku 2040 postihnout až 136 000 lidí. Přitom nejde o vir, ani o bakterii. Na trhu jsou nové testy, které by mohly výrazně zlepšit vyšetřování hovězího dobytka na nemoc šílených krav. Při vyšetřování skotu na nemoc šílených krav byli veterináři donedávna odkázáni na sledování možných příznaků nemoci v chovech a posléze na mikroskop. Pod mikroskopem se hledaly infekční bílkoviny, zvané priony, které jsou původci BSE a v mozkové tkáni vytvářejí charakteristické shluky: tkáň na řezu vypadá, jako by byla děravá. Shluky prionů v mozkové tkáni se ovšem začnou tvořit teprve dlouho po nákaze. Předtím mohou priony i celé roky putovat v těle zvířete, které je na první pohled docela normální a na jeho mozku nelze mikroskopicky nic poznat. V poslední době přišlo na světový trh hned několik firem s dokonalejšími metodami testování BSE, které jsou založené na takzvaném imunochemickém rozpoznání infekčních bílkovin. Podařilo se připravit protilátku, která umí nebezpečný prion ve vzorku mozkové tkáně najít a navázat se na něj. Komplex protilátky a prionu lze pak odhalit například pomocí barviva, které se váže na určitou část molekuly protilátky. V současné době se v Česku na BSE mikroskopicky vyšetřuje přibližně 200 až 300 vzorků ročně, což odpovídá počtu zvířat, u kterých se projeví jakékoliv podezřelé příznaky. Výhodou imunochemických testů je i to, že jsou několikanásobně rychlejší a lze si tak dovolit zvýšit počet vyšetřovaných kusů dobytka a provádět i namátkové kontroly zdravých zvířat. Imunochemické vyšetřovací metody byly dosud v praxi odzkoušeny pouze na zvířatech, u kterých se už projevily známky nemoci. Pravděpodobně však umožní rozpoznat nákazu mnohem dříve. V současné době se zjišťuje, zda nový test dokáže odhalit nebezpečné priony již v časných fázích nákazy v mozku a v míše, nebo dokonce ve vzorku střevní stěny. To by znamenalo velký pokrok, protože buňky střevní stěny se zřejmě podílejí na přenosu prionu v časných fázích infekce, pokud se zvíře nakazí potravou. Za lidskou podobu choroby šílených krav se považuje takzvaná nová varianta Creutzfeldtovy-Jakobovy nemoci, která pustoší lidský mozek. Odborníci se nejčastěji přiklánějí k hypotéze, že se nákaza přenesla na lidi jídlem, zejména takovým, do nějž se třeba jen v malé míře dostal mozek, mícha, slezina či mandle nemocného zvířete. V těchto částech jsou totiž nebezpečné priony obsaženy. Nebezpečí však číhá na člověka paradoxně také tam, kde se obvykle lidské životy zachraňují: na operačních sálech. Je zde riziko, že počet lidí nakažených novou variantou Creutzfeldtovy-Jakobovy nemoci už překročil jistou nebezpečnou hranici a že se infekce začne masově šířit mezi lidmi například prostřednictvím krevních transfuzí, transplantací nebo chirurgických nástrojů. Namnoze přetrvává fáma, že infekční je jen mozková tkáň, což bohužel není pravda. Priony už byly zjištěny na některých typech bílých krvinek. Ty mají sloužit organismu k obraně proti infekci, ale v případě prionů zřejmě fungují naopak jako trojský kůň, který nákazu roznese po těle. Pokud nevezmeme nové nebezpečí vážně, může se nemoc rozšířit stejně rychle jako v nedávné době AIDS. Některé země již na tuto hrozbu zareagovaly - například Švýcarsko a USA začaly odmítat dárce krve, kteří strávili delší dobu ve Velké Británii. Jakákoliv možnost léčby prionových onemocnění přitom zůstává ve sféře sci-fi. Kromě hygienických opatření je tudíž největší nadějí právě zdokonalování vyšetřovacích metod. Vždy jsme měli tendenci dívat se na naše výrobky v Česku s despektem, ale poslední události ukazují, že bychom si měli vážit toho, že naše hovězí maso je bezpečné. Česko patří mezi země s nulovým nebo minimálním rizikem výskytu bovinní spongiformní encefalopatie (BSE). Proč by se nám měla nemoc šílených krav vyhnout? Protože rizikové masokostní moučky, původce BSE, se u nás nikdy nepřidávaly do krmných směsí pro skot. V minulosti se k nám nedovážely, nejspíš proto, že na ně nebyly peníze. A od roku 1991 jsou pro skot zakázány. Česko je prozatímně BSE prostá. Nárok na jedničku mají jen státy jako Nový Zéland nebo Norsko. Jak můžeme tvrdit, že jsme země bez BSE? Zatím se u nás neobjevil ani jeden případ nemoci BSE. Všechny dosavadní výsledky vyšetření byly negativní. Není to tím, že se vyšetřují jen podezřelá zvířata? Problém je v tom, že zvířata nelze vyšetřovat zaživa. Vyšetřují se pouze poražené kusy, které mají klinické příznaky nervového onemocnění. Masokostní moučky se ovšem u nás vždy vyráběly bezpečným způsobem, kdy bezpečnost měla vyšší prioritu než zisk. Británie si rozšíření BSE způsobila tím, že zpracovávala těla uhynulých zvířat na masokostní moučku při velmi nízkých teplotách. V té době si nikdo neuvědomil, že osmdesát či sto stupňů nestačí priony, zdroj nemoci, zlikvidovat. A my jsme byli obezřetnější? Vždyť o riziku BSE v té době nevěděl nikdo. Odpad z jatek se u nás od roku 1961 zpracovával při teplotách 130 - 140 stupňů Celsia ani ne tak kvůli BSE, ale kvůli zneškodnění bakterií. Jaká je jistota, že se u nás zákaz používat masokostní moučky do krmných směsí pro skot skutečně dodržovala a dodržuje? Jednak bílkoviny živočišného původu nikdy nebyly součástí receptur krmných směsí pro skot, a pak dodržování zákazu se kontroluje. Žádná kontrola nikdy nezachytila, že by se směsi míchaly. Krmit skot drahou moučkou by se ostatně nevyplácelo. Masokostní moučky, ať už se vyrábějí u nás nebo dovážejí, se přidávají do krmných směsí pouze pro prasata a pro drůbež. Panika, která zachvátila Němce poté, co se dozvěděli, že i do Německa dorazila nemoc šílených krav, stále narůstá. Šok. Tři nemocné krávy se staly důvodem k poplachu v celém Německu. Na víkend svolaný krizový štáb německé vlády a zástupců jednotlivých spolkových zemí přijal okamžitá rozhodnutí: od středy je zakázáno používání kostní moučky, jejímž prostřednictvím se choroba přenáší. A všechen skot mladší tří let v Německu se musí co nejrychleji podrobit testům na přítomnost choroby. Musí se to udělat tak rychle, jak to jen bude možné. Padají však už i první obvinění. Výskyt nemoci je prý důsledkem průmyslového zemědělství, které se řídilo heslem, sice nebezpečné, ale levné. Je však pozdě. Panika po celém Německu už propukla. Většina lidí okamžitě přestala kupovat hovězí maso a mnozí Němci hovoří o tom, že je to nadlouho. Nejde však jen o hovězí. Lidé přestávají kupovat salámy, mleté maso a mnoho Němců i mléčné výrobky. Mléko, máslo nebo jogurty nemohou nemoc šílených krav vyvolat, snaží se uklidnit poděšené obyvatelstvo sdělovací prostředky. O rozsahu nemoci se zatím jen spekuluje. Odborníci však poukazují na to, že nemocné kusy byly objeveny pouhých několik dní poté, co vláda minulý týden z obav nařídila testy. Ani testy, které spolková vláda nařídila, stoprocentně neodhalí, zda je zvíře nemocné. Úplná jistota tady neexistuje. Veterinární správa Česka reagovala na fakt, že německá vláda zakázala vzhledem k prokázaným případům BSE zkrmovat masokostní moučku všem domácím zvířatům. Státní veterinární správa zakázala s okamžitou platností dovoz masokostních mouček, které rozšířily nemoc šílených krav (BSE), ze všech zemí EU. Doposud se nesměly masokostní moučky dovážet ze zemí s výskytem BSE - Velké Británie, Francie, Portugalska a Švýcarska. Správa tak chce předejít tomu, aby se německé moučky přes ostatní členské země EU dostaly k nám. Dělá se to ale jen jako opatření předběžné opatrnosti, masokostní moučky u nás vyráběné jsou z hlediska rizika BSE bezpečné. Zbytky z jatek se totiž již několik let zpracovávají při vysokých teplotách, které vylučují přenos nemoci BSE. Těla uhynulých zvířat a jatečný odpad zpracovávaný asanačními podniky tedy neobsahují infekční priony – původce tohoto onemocnění. Důvody, proč Německo zůstalo až donedávna uchráněno před nemocí šílených krav, jsou podle odborníků dva: zemědělci nikdy nekrmili skot masokostními moučkami a při výrobě mouček pro drůbež a prasata dodržovali od roku 1936 přísné technologické podmínky. Naprosto stejné argumenty mají i odborníci u nás. Důvod, proč se i přes všechna přísná opatření v Německu nakonec bovinní spongiformní encefalopatie (BSE) objevila, je možná v tom, že zákazy lze porušit, aniž by se na to přišlo. Kontroly totiž nemohou postihnout všechny, kteří s moučkami přijdou do styku. Masokostní moučku, která se přidává do krmných směsí, si v podstatě může koupit kdokoliv, ale žádný zemědělec, který má jen trochu rozumu, to ale neudělá. Masokostní moučka je totiž drahá a krmení by bylo ztrátové. Navíc trávicí trakt skotu není na masokostní moučky přizpůsoben. Vždyť jsou to býložravci. Masokostní moučka se vyrábí v kafilériích z odpadu masokombinátů i uhynulých zvířat. Upravuje se vařením, sušením, mletím i dalšími postupy a nesmí například obsahovat peří, kůži, štětiny, srst či rohovinu. Dříve se tento odpad a uhynulá zvířata zahrabávala do země, to však nebylo z hygienických důvodů nejlepší řešení. Kafilérie se ovšem začaly stavět i kvůli tomu, že masokostní moučka je poměrně levným zdrojem bílkovin pro hospodářská zvířata. V Anglii se tento odpad zpracovával za poměrně nízkých teplot, a to je dnes podle některých odborníků také důvod, proč zde mají největší problémy s nemocí šílených krav. Na počátku devadesátých let byl u nás vydán zákaz přidávat do krmných směsí pro přežvýkavce masokostní moučku a dalších asi devět komponentů. Evropská komise preventivně doporučila státům EU, aby na půl roku přestaly vyrábět masokostní moučku. Česko zatím podobný zákaz neplánuje, ale bude muset pro celkovou prevenci. Úplný zákaz výroby masokostní moučky, kterou se přikrmují prasata a drůbež, přinese velké problémy jak zemědělcům, tak asanačním ústavům, které likvidují živočišný odpad. Bílkoviny z masokostní moučky se budou muset nahradit nějakou bílkovinou rostlinnou. Nejvíce se uvažuje o sóje. Po této plodině pak samozřejmě vzroste poptávka, a tím poroste i její cena. Není tedy vyloučeno, že by se vše nakonec promítlo do ceny masa. EU zatím zakázala půl roku používat masokostní moučku, kterou se může přenášet nemoc šílených krav. Také Česko musí reagovat. Všechny vlády chystají přísná opatření. Jako nezbytný se může ukázat dokonce i trvalý zákaz moučky. Nemoc zatím není tolik problémem věcným, ale spíše politickým a psychologickým. Pravděpodobnost onemocnění je mizivá. Nebezpečí je však plíživé a ohrožuje lidské životy. Proto ten strach. Výrobce moučky, vládu, zemědělce i spotřebitele čeká boj. Nejmírnějším řešením je pokračující zákaz dovozu či zpřísnění kontroly. Jenže první případ nemoci všechna opatření v očích veřejnosti znevěrohodní bez ohledu na skutečné příčiny a míru nebezpečí. Co zbývá? Zakázat moučku úplně. Politici musí jednat, byť jakkoliv, možná i přehnaně. Jde také o psychologii. Veřejné mínění očekává, že vlády budou nějak reagovat. Pokud vlády na počátku ztratí důvěru, nic jim ji zpět nevrátí. Panika se projeví nezájmem o hovězí maso. Vlády čeká bolestné rozhodování. Ne ve jménu životů a bezpečnosti, ale v zájmu kapitálu. Vyděšená veřejnost chce vědět, že politici udělali vše, aby nákaze zabránili. Kdo zaručí, že moučka je vždy bezpečná? Vláda se snadno může stát otloukánkem veřejného mínění. Zákazem však lze zachránit alespoň důvěru spotřebitelů v nezávadnost hovězího masa. A také ve vlády a v jejich ochotu chránit veřejnost bez ohledu na různé zájmové skupiny. Alespoň když jde o lidské životy. Strach z nemoci šílených krav už došel tak daleko, že lidé se obávají nejen hovězího masa, ale i těch výrobků, které by mohly být zpracovány z některých částí hovězího dobytka. K obavám ze svíčkové a bifteků se tak přidal i strach ze salámů, tlačenky, mléka a mléčných výrobků, ale třeba i z gumových medvídků. Všechny tyto potraviny mohou být vyrobeny z částí hovězího dobytka. Veterináři však tvrdí, že mlékem ani mléčnými výrobky se nemoc šílených krav nešíří. Riziko podle nich nehrozí ani z jiných potravin. Mezi riskantní výrobky může teoreticky patřit želatina, která se vyrábí z kostí, kůže a šlach zvířat. V potravinářství se však většinou zpracovává želatina z vepřového odpadu. Želatina z hovězího dobytka se pak používá spíš ve farmaceutickém a kosmetickém průmyslu. Navíc je zpracovávána při teplotě 700 stupňů Celsia, která spolehlivě likviduje priony způsobující nemoc šílených krav. Želatinu je možné najít v mnoha potravinách, sladkých i slaných zákuscích, bonbonech, zahušťují se jí mléčné výrobky a hotová jídla. Želatina se samozřejmě může do jogurtů přidávat, ale pouze v nepatrném množství. Jsou to jen desetiny procenta. Evropská komise loni přijala pro výrobu želatiny přísnější pravidla. Ta znamenají především zákaz použití rizikových surovin a zároveň zpřísnění výrobního postupu. Pokud bychom chtěli úplně vyloučit nákazu z jídla, nesměli bychom měsíc nic jíst. Pak bychom stejně umřeli, ale úplně zdraví. Přestože veterináři jsou přesvědčeni, že nemoc šílených krav u nás nehrozí, přijali již několik přísnějších opatření. K zákazu dovozu hovězího masa a dobytka z rizikových zemí se přidal ještě zákaz dovozu masokostních mouček ze zemí EU a zpřísnění kontrolních pravidel. Aspoň půl roku nesmí být dobytek, drůbež, a dokonce ani ryby krmeny masokostní moučkou. Tímto drastickým opatřením chce EU zastavit rostoucí paniku kolem nemoci šílených krav. Nemoc se šíří právě touto cestou. Důvěra spotřebitelů byla těžce otřesena. Zákaz stojí dost peněz, ale tato investice do důvěry má smysl. Zemědělci i výrobci krmiv ztratí asi 4,5 miliardy eur a EU bude muset na program likvidace nepoužitelného masa vynaložit další miliardu. Stejné peníze však evropští zemědělci ztrácejí už nyní, protože poptávka po hovězím prudce klesá - ve Francii téměř o polovinu, jinde o pětinu. Pokles poptávky je nyní větší než při stejné krizi v roce 1996, kterou vyvolalo doznání britské vlády, že šílené krávy způsobují u lidí smrtelnou mozkovou nemoc CJD. Individuální národní opatření nejsou nejlepší. Nemoc šílených krav nezná národní hranice a dá se zastavit jen evropskou akcí. Jak se ukazuje nelze tlakem trhu nemoc šílených krav uhlídat, je třeba komplexní akce na trhu a předřadit bezpečnost kapitálu. To jenom potvrzuje nutnost všeobecnosti bezpečnostního standardu a to v rámci demokracie. V souvislosti s tím je poučné podívat se na říši svévolnosti - USA. Už tři týdny jsou volební štáby Ala Gorea a George W. Bushe zabrány do poziční partie o přízeň amerického veřejného mínění. Proč na veřejném mínění záleží? Za prvé nepřímo ovlivňuje soudce, a ti budou rozhodovat o politickém bytí a nebytí obou mužů. Za druhé ovlivňuje politiky v Kongresu, jimž jejich voliči dávají faxy a emaily najevo, co si přejí, aby udělali. Podlomí-li se v demokratické základně podpora Goreova odvolání, kongresmani vicepresidenta opustí. Ani tak silná osobnost jako Gore by potom nemohla vší té nepřízni čelit sama. A nyní to nejdůležitější, veřejné mínění bezesporu dělá prostřednictvím médií kapitál, za tou či onou stranou voleb v USA stojí příslušná lobby. Proto přepočítávání floridských hlasovacích lístků v posledních dnech nehýbalo jen pomyslnými "akciemi" obou presidentských kandidátů, ale rozkolísalo vydatně i reálné světové burzy. Burzovní indexy jsou totiž složeny především z cen akcií velkých koncernů, proto na každou zmínku o Bushově vítězství reagovaly trhy růstem, protesty ze strany Ala Gorea je zase posílaly dolů. Důvod? Bush před volbami slíbil menší regulaci v odvětvích, jako je tabákový průmysl, farmacie nebo zpracování ropy. Od případné Bushovy vlády se rovněž očekává méně agresivní postup v antimonopolních sporech, což se dotýká zejména softwarové společnosti Microsoft, jejíž případ začal v pondělí projednávat odvolací soud. Jestli bude Bushovo vítězství platit, pak to bude vítězství strojů nad lidmi. Stroj, nebo lidská ruka, lidské oko a lidský mozek? Souboj člověka s jeho vynálezem - strojem. I tak se dají charakterizovat letošní volby v USA. Když v roce 1962 William Rouverol z Kalifornské univerzity navrhl volební přístroj Votomatic, zdálo se vše jasné a vše mluvilo pro stroj. Stačí vsunout volební lístek do přístroje, něčím ostrým, třeba špičkou tužky, probodnout papírový štítek v naznačeném bodě u jména kandidáta a zbytek už udělá technika. Infračervené čidlo "přečte" perforovaný lístek a vše je v mžiku hotovo. Aspoň v teorii, letos ale, zdá se, to v praxi neplatí: stačí méně razantně prorazit papír, trochu uhnout a stroj lístek vyřadí jako neplatný. Co však určí lidské oko a lidský rozum? Kvůli tomu planou vášnivé stranické hádky mezi republikány a demokraty a zřejmě ještě dlouho nevyhasnou. V tak těsném souboji mezi Georgem Bushem a Alem Gorem jde o každý hlas - který stroj vyřadil. Američané mají vůbec k technologiím schizofrenní vztah. Tuto dvojznačnost velice jasně ukazují demokraté a republikáni. Bývalý šéf diplomacie James Baker se teď stal - Bushovým jménem - vehementním obhájcem technologie. Šéf Goreovy kampaně Bill Daley se stejně horečně zastává "lidského přístupu". Je to tak trochu paradox. Bush, který se během kampaně snažil stylizovat jako jednoduchý, domácký člověk, je teď velkým zastáncem strojového sčítání. Gore, nejzapálenější stoupenec moderních technologií z celé Clintonovy administrativy, je najednou pro součty postaru - ručně. Oba mají přitom pravdu. Pro oba je důležitá nejenom metoda, která jim přinese vítězství, ale zejména výsledek. Obě strany se již rozhodly, že otázku voleb protáhnou i za termín floridské uzávěrky. Co je důležité, je to, co se odehraje v příštích dnech u soudů, a možná, že přepočítávání bude ještě pokračovat. Lidé s úžasem hledí na "vzornou" Ameriku a zjišťují, že slova o demokracii v USA - tak jako u nich doma - jen zakrývají touhu stran koupit si hlasy voličů. Díky dění kolem voleb přestávají být USA v Asii vnímány jako země s nejvyšší morální autoritou. Vicepresident Al Gore v noci na včerejšek vsadil svou politickou budoucnost na soudní rozhodnutí a řekl Američanům, že ať už výrok soudů bude jakýkoli, bude pro budoucí generace důkazem, že USA jsou skutečnou zemí práva. Rozhodl se, že v souladu s floridskými zákony právně napadnout tyto nepřesné a neúplné výsledky (voleb na Floridě), aby zajistil co možná největší důvěryhodnost výsledku. Ignorovat hlasy voličů znamená ignorovat demokracii jako takovou, těmito slovy se Gore přihlásil k řadě žalob, kterými jeho právníci napadli v pondělí oficiální výsledky voleb na Floridě. Ti zpochybnili zejména výsledky a postup volebních komisí v okrscích Miami-Dade, Nassau a Palm Beach. I když v neděli v noci byl vítězem voleb na Floridě, a tím i de facto vítězem celých presidentských voleb prohlášen oficiálně jeho republikánský rival George Bush, Gore naznačil, že byl o vítězství okraden. Zároveň řekl, že se od dalších právních sporů o výsledky necítí být odrazen těmi, kteří říkají, že by měl přiznat porážku. Hlasovací lístek není pouhým kusem papíru, je to lidský hlas a nemělo by se dovolit, aby tyto hlasy byly umlčeny. Po potvrzení výsledků na Floridě Gore prohrál pouze o 537 hlasů. Amerika je zaujata sama sebou a nemá čas se zaobírat jinými problémy. Ani Bush, ani Gore s největší pravděpodobností nebudou natolik zainteresováni na světovém procesu. Hlavní je, že Amerika prostě dnes nemá a nebude mít na světový vývoj čas. Ukazuje se jak je demokratický systém zranitelný. V americké kampani absentovalo velké téma. Voliči se dnes nevyjadřují k politickému poselství, zajímá je jen osobní sympatie, a ta je snadno manipulovatelnou záležitostí masmédií a kapitálu. U nás se snaží americký volební systém dvou stran naočkovat na levici a pravici. Václav Klaus se pokouší krutou volební porážku opět odinterpretovat a do omrzení omílá floskuli, podle níž v senátních volbách pravice rozdrtila levici. To je pochopitelně interpretace účelová a falešná. Každý duchapřítomný pozorovatel si musel všimnout, že v senátních volbách se neutkala pravice s levicí. Z dvaceti procent voličů druhého kola jen mizivý zlomek přivedla k urnám klasická pravo-levá témata. Vítězná Čtyřkoalice netriumfovala mobilizací proti levici, ale demonstrací proti nemravné opoziční smlouvě. Tedy nikoli levice, nýbrž opoziční smlouva prohrála tyto volby. Takový výklad podporuje právě fakt, že k volbám tentokrát přišli především lidé s motivem politickým, nikoli ekonomickým. Kromě straníků přišli na jedné straně věrní sympatizanti autoritářských politických stran, ODS a KSČM, na straně druhé v politice orientovaní lidé, motivovaní odporem k opoziční smlouvě, která mj. vyprodukovala volební zákon a plán ústavních změn hluboce urážející demokratické cítění i prostý smysl pro spravedlnost. Střet svévolnických politiků s politickou kulturou jenom dokumentuje jmenování guvernéra ČNB. Co může vést ke zhoršení vývoje české ekonomiky? Jmenování guvernéra centrální banky? Neštěstím pro české hospodářství je spíše kočkopes Klauszeman. Nezávislost a profesionalita řízení centrální banky jsou důležitější než přízeň politiků. To nejlepší, co může guvernér ČNB udělat, je zachovat nezávislost a ukázat politikům, že jim není ochoten podlehnout. Právní propletenec kolem jmenování guvernéra a viceguvernérů České národní banky je hodně složitý. Nedá se jednoznačně říci, jestli o tom, kdo tato křesla obsadí, může rozhodnout president sám, nebo jen spolu s předsedou vlády. Ústava je v případě jmenování šéfů ČNB velmi špatně napsaná. Co se dá vyčíst ze zákonů? Nikdo nezpochybňuje, že podle ústavy může president sám, bez podpisu člena vlády, jmenovat členy bankovní rady. A guvernér a viceguvernéři patří automaticky také do sedmičlenné bankovní rady. Jmenování guvernéra a viceguvernéra je vlastně jen "povyšováním" v rámci bankovní rady. Ve jmenovacích dekretech stojí, že je president "jako stávající členy bankovní rady jmenuje guvernérem, resp. viceguvernérem". Presidentovi republiky přísluší vykonávat i pravomoci, které nejsou výslovně v ústavním zákoně uvedeny, stanoví-li tak zákon. Aby bylo rozhodnutí presidenta podle takové pravomoci platné, musí ho spolupodepsat předseda vlády nebo jím pověřený člen. Takovou pravomocí však není jmenování guvernéra a viceguvernérů centrální banky. Premiér a jeho ministři se chovají jako politici, kteří větří svůj pád. Těm již také nezáleží na následcích jejich činů. Úmysl vlády zpochybnit legitimitu novopečeného guvernéra centrální banky stížností u Ústavního soudu zavání válkou nejvyšších státních autorit. Základní otázka však zní, proč se nikdo neozval, když president podle dnes napadených paragrafů jmenoval (již za Zemanovy vlády) guvernérem Josefa Tošovského a později i nového viceguvernéra za odcházejícího Pavla Kysilku. Protest politiků je příliš náhlý, než aby byl důvěryhodný. Mlčeli i právní experti včetně autorů ústavy. Proč? Asi proto, že nebylo záměrem ústavodárců podmínit výběr guvernéra premiérským spolupodpisem. Ne vše je samozřejmě možné přesně popsat v konstituci. Mnohé, včetně vládou pitvaných pasáží, umožňuje dvojí výklad. Právě proto demokraté ctí rituály ustálených zvyklostí vycházejících z ducha ústavy. Proces ustanovení guvernéra je přesně takovým zvykovým právem, které, jak již bylo řečeno, posvětila i tato vláda. Dopad podobných signálů na stabilitu finančních trhů a měny bývá krušný. V krajním případě nelze vyloučit ani oslabení koruny. Tato nervózní vláda by mohla přijít občany ještě hodně draho. Působnost ODS coby právnického subjektu už přišla občany hodně draho. Je to totiž strana, která preferuje vládu svévolnického kapitálu, je jí bytostně cizí nějaká universální bezpečnost občanstva. Příklad je nasnadě. Šéf firmy s milionovým ročním obratem se rozhodne ošidit stát na daních. Domluví se s účetní, aby podle toho připravila daňové přiznání, které pak sám podepíše a předloží finančnímu úřadu. Jestli to praskne a on řekne, že podepsal jen to, co mu předložili podřízení, má možná vyhráno. I tak je možné přeložit včerejší pravomocný verdikt vrchního soudu, který s definitivní platností osvobodil Libora Nováka, protože pouhý podpis pod daňovým přiznáním ODS k jeho odsouzení nestačil. Dosud tady byla chybná konstrukce, že ten, kdo něco podepisuje za právnickou osobu, odpovídá za správnost údajů. A to je omyl. Náš zákon žádnou takovou odpovědnost nezná. Z rozhodnutí vrchního soudu se tak stal takzvaný judikát, který sice není závazný pro všechny další podobné případy, ale v tuzemském právu bývá vodítkem. Precedens však mezi prameny našeho práva nepatří. Soud zprostil bývalého místopředsedu ODS Nováka viny. Ten tedy podle práva nespáchal daňový podvod, když utajil stranické sponzory. Vypůjčíme-li si od filozofa Jasperse stupnici míry provinění, je ovšem Novák vinen. Je vinen morálně a politicky. Čím je vinen v morálním slova smyslu? Buď věděl o tom, že Šrejbrův velkorysý dar je podvodně rozepsán na jména Bács a Sinha. Potom hrál nepoctivou hru. Nadřadil zájmy své strany nad zájmy země i nad obyčejná pravidla fair play. Nebo o tom nevěděl. Pak tedy konal svou práci neuvěřitelně liknavě, choval se jako nezodpovědný flákač. Jeho neschopnost či lenost umožnila podvodníkům, aby si dělali, co chtějí. Čím je vinen v politickém smyslu? Pamětníci vědí, že si Novák po tom, co podvody v hlavní kanceláři ODS vyšly na světlo boží, lehl na oltář strany jako obětní beránek. Vzal vše na sebe a odešel, jediný se vystavil trestnímu stíhání. Na první pohled ušlechtilá snaha krýt přátele, ostatně při procesu mu ji oplatili. Lhaní voličům a povyšování strany nad zákon se stalo i díky Novákovi společenskou normou. Touto vinou budou trpět i nové generace politiků. Byl to i Novák, kdo zavinil, že převážná většina lidí považuje politiku za špinavou práci. Na rozdíl od právní je tedy Novákova morální a politická vina mimo pochybnost. Ale proč mluvit jen o něm? Stejně jsou vinni všichni funkcionáři ODS, kteří před veřejností ani před soudem neřekli pravdu. Na místě prvním Václav Klaus. A nic tuto vinu nesmyje. Podle Vrchního soudu si každý může nyní přilepšit snadno a beztrestně. Stačí udělat menší daňový podvod. Potom musí sehnat nějakého Nováka, aby podepsal daňové přiznání - Nováků je u nás naštěstí dost. A je to! Když se na to náhodou přijde, je to opět hračka. Podle Vrchního soudu je to jednoduché: lžete, zapírejte, dělejte ze sebe blbce, eventuálně si sežeňte renomovaného právníka a máte po starostech. Má to jedinou možnou komplikaci. Asi to chce být ve straně. A může to být komplikace dost závažná. Síla ke straně působí i na soudce. Je možné, aby svědek před soudem mlžil nebo dokonce lhal? Zákon to říká jasně: V žádném případě! Pokud se člověk rozhodne vypovídat (a nevyužije tedy práva odepřít výpověď například proto, aby se sám nevystavil trestnímu stíhání), musí říkat pravdu a nic nezamlčovat. Někteří svědci vystupující v kauze bývalého pokladníka ODS Libora Nováka jakoby brali takové varování na lehkou váhu. Soudci také výpovědi několika z nich označili za naprosto nevěrohodné. Budou tedy potrestáni? V tuzemských poměrech to zatím není příliš běžné a obvyklé, i když zákon to přímo vyžaduje. Trestní oznámení kvůli křivé výpovědi může podat kdokoli, nejen žalobce či vyšetřovatel. Prokázat, že někdo lhal nebo si nepamatoval úmyslně, je ale někdy velmi obtížné. Jaké nevěrohodné svědky v kauze Novák soud spolkl a stal se sám nevěrohodným? Jiří OVSKÝ, údajný dárce dvou milionů korun, podle soudu nastrčená figura. Na otázku, jestli peníze vybral z konta, řekl: "Ne měl jsem je doma. Prostě jsem ty peníze vzal a odjel s nimi do Prahy a daroval je v pokladně ODS." S kým jste tam jednal? "S paní v pokladně." Jak reagovala? "Byla šokovaná, ale byla ráda." Volala někoho? "Nevolala." Michal KURMIAK, poradce, který pomáhal ODS "mediálně" vyřešit skandál se sponzory. Na otázku, zda mu tehdy lidé v ODS řekli, že jde o peníze od Milana Šrejbra, odpověděl: "Ne." Rok před tím v novinách však na tutéž otázku řekl: "Pochopil jsem, že všichni na té schůzce vědí, že peníze přijali od pana Šrejbra. Seděl tam i člověk, který pana Šrejbra zastupoval." Marie KRČMÁROVÁ, bývalá hlavní pokladní ODS, která tvrdí, že rozeslala dary na více osob, protože dostala takový písemný příkaz. Od koho? Neví. Má ten dokument? "Myslím, že jsem ho zakládala do spisu, ale jestli tam ještě je, nevím. Mohl to být faxový papír, který časem vybledne." Jarmila MLEJNKOVÁ, zaměstnankyně Silas Group, z jejího účtu přišlo ODS 7,5 milionu korun. Peníze jí prý předal. "Josef z Honkongu". Jeho příjemní ani adresu si nepamatuje. Na otázku žalobce, zda "Josef" přinesl do banky milion v bankovkách či mincích, řekla: "Už si nevzpomínám." Nelze se divit, když i premiér má stejný punc. Před čtyřmi lety vzbudil Miloš Zeman pozornost výrokem, že v Česku je "náběh na policejní stát". Právě za vlády Miloše Zemana hrozí už čtyřem novinářům trestní postih, či přímo kriminál. Deset let od "listopadu" je zřejmě krátká doba na to, aby ramena spravedlnosti v této zemi uplatňovala jednoduchou zásadu: v demokracii špionům není dovoleno překračovat zákony - a to ani pod rouškou tajného poslání. Všechny tyto případy mají jedno společné: za nezákonnosti, nepravosti a bídu úředníků musí pykat ti, kteří jejich špínu vytáhnou na světlo. Ne, to není policejní stát. Jen malý náběh na něj. To, že se tak děje v době, kdy předseda vlády nazývá šiřitele informací hyenami či degenerovanými podvraťáky, je zřejmě okolností jen čistě náhodnou. A to za situace, kdy se na jedny vytahuje lustrační zákon a druhým se nechává škodit analfabetizmem metagramotnosti. Lustrační zákony, zakazující bývalým aktivním představitelům komunistického režimu působit ve státní správě, budou platit i po 31. prosinci. Poslanci včera přehlasovali veto presidenta a platnost lustrací znovu prosadili. Tentokrát je však prodloužili na neurčito, respektive do doby, než jej nahradí zákon o státní službě. Kromě tohoto vložili do zákona ještě jednu změnu: lustrační osvědčení nebudou potřebovat lidé narození po 1. prosinci 1971. Konstatujme: Česko si nedokáže ohlídat své zájmy. Jediný vyšetřovatel mnohamiliardového tunelu v Komerční bance dává v průběhu šetření výpověď. A stát, policie jen přihlížejí. Ani nevědí, kam se spoustou informací, i tajných, míří. Poprvé si erár nehleděl svých zájmů, když na šetření složitých bankovních podvodů povolal jediného muže. Podruhé, když nedokáže cenné lidi slušně zaplatit. Potřetí, když ani jedenáct let po převratu nemá pravidla, která by ošetřila odchody lidí z citlivých bezpečnostních útvarů. Závazek mlčenlivosti - jediná ochrana, kterou si stát pořídil - je chatrnou bariérou v časech, kdy hodnota informací stoupá a hodnota závazků klesá. Rozumná politická elita země by si uvědomila i jiné nebezpečí než riziko úniku cenných informací (stárnou rychleji než lidé). Jakou odezvu na veřejnosti takový tajemstvím zahalený odchod klíčového muže v ostře sledované kauze asi může mít? Spekulace, zpochybnění, ohrožení důvěryhodnosti státní ochrany před zloduchy a vykuky. Stát sabotuje sám sebe. Měl by se za takový zločin udat, poštvat na sebe nejschopnější vyšetřovatele. Nemůže však. Vypadá to na vykuchané mozky politické elity zbavené vnímání reality. To lze vysvětlit pouze tak, že politici opíjející se mocí působí si destrukci mozku ztrácejíc tím původní smysl pro realitu. Malá část čelního laloku zřejmě rozhoduje o tom, zda jsme schopni rozpoznat pravdu. Přitom smysl pro pravdu je klíčová stránka našich osobností a že může mít zásadní význam pro vyrovnání negativních pocitů, jako je egoizmus. Vedle nemoci šílených krav tu máme nemoc šílených politiků. Na rozdíl od krav je ale není možné zlikvidovat, pouze izolovat. Pro některé se sice může východiskem na změnu bezvýchodné situace stát eutanazie, protože může jít o nesnesitelné a bezvýchodné utrpení. Jejich bezvýchodnost je totiž daná destrukcí mozku pusobící zbylým svědomím až nesnesitelnost utrpení. V Česku je však eutanazie zakázána. Lékaři by uvítali jiné řešení, které by více než dosud respektovalo přání umírajících. Lidé v některých zemích mají například právo předem sdělit, jaké léky či léčebné postupy do budoucna odmítají nebo že si třeba v případě nevyléčitelné nemocni nepřejí být oživováni. Tato metoda, někdy nazývaná jako pasivní eutanazie, se používá zejména na anesteziologicko - -resuscitačních odděleních, a to v případech, kdy už léčba nemocným přináší více utrpení než prospěchu, takže je důvod ji přerušit. Pacient v Česku nemá možnost například předem napsat, jak chce být léčen, nebo předem pověřit někoho z příbuzných, aby za něho rozhodoval. Problém eutanazie se totiž přímo týká jen některých právě umírajících a jejich nejbližších. Ostatní se nesnaží jej řešit, protože doufají, že nikdy nebudou muset. Dobrovolný odchod ze života je osobní rozhodnutí: nijak záviděníhodná a poslední, ale přece jen volba - projev osobní důstojnosti, schopnosti alespoň v daných mezích rozhodovat o vlastním životě. Pro lidi, kteří ve své situaci nejsou schopni vlastními silami svou volbu realizovat, je eutanazie jako "asistované sebezabití" jedinou alternativou k naprosté bezmoci. Z posledně řečeného vychází argument pro uzákonění eutanazie. Pokud společnost přijala přesvědčení, že je třeba pomáhat postiženým, pak musí umožnit také eutanazii. Vždyť kdo je víc handicapovaný než člověk, který je zbaven možnosti ukončit své utrpení? Samozřejmě zbývají ještě ti, kteří nebudou schopni projevit svou vůli nebo prokázat před komisí příčetnost, jasné vědomí či splnění jakkoli jinak definované podmínky. Někteří by tomu mohli předejít jakousi "předposlední vůlí". Těm, kteří poslední vhodný okamžik promeškali nebo nikdy nebyli schopni svou "předposlední vůli" projevit, asistovanou sebevraždu - tak snadno nabídnout nelze. Žádný problém není řešitelný bezezbytku. Kdyby maximalisticky uvažovali lékaři, museli by se vzdát medicíny, protože nemohou dokonale vyléčit všechny pacienty. Ale není-li možné udělat všechno, je třeba udělat alespoň to, co možné je. Legalizace eutanazie jako "asistovaného sebezabití" k tomu patří. Vražedné dějiny lidstva nás v končícím století naučily snášet horší věci, než je nizozemský zákon o milosrdné smrti. Vždyť ten je veden zjevně ušlechtilými úmysly. V "dospělé" společnosti má mít přece trpící právo čestně a slušně skoncovat se životem. Je to naléhavý argument. Každý si představí vlastní bolest a osamělost na nemocničním lůžku: Ne, tohle nechci, já jsem ten dospělý člověk, který rozhoduje i o svém nebytí. Každý, kdo bude snášet důvody proti této myšlence, bude vypadat jako zpozdilec a tmář. Vedle epidemie šílených krav a šílených politiků tady máme ovšem mnohem děsivější epidemii AIDS. Na AIDS letos podle Světové zdravotnické organizace zemřely ve světě tři miliony lidí, z toho půl milionu dětí do 15 let. Ve stejném období se na 5,3 milionu osob (z toho 600 000 dětí do 15 let) nakazilo virem HIV. Od vypuknutí epidemie AIDS zemřelo 21,8 milionu osob; její rozsah je tak mnohem závažnější, než se předpokládalo počátkem 90. let. Odhaduje se, že 36,1 milionu lidí je dnes nakaženo virem HIV nebo trpí nemocí AIDS, což je o 50 procent více, než se předpokládalo podle prognóz z roku 1991. Oproti minulému roku znepokojivě vzrostl počet nových případů ve východoevropských zemích, zvláště v Rusku. Také se však objevují první signály stabilizace počtu nových případů v subsaharské Africe, regionu nejvíce postiženém virem HIV, kde je nakaženo na 25,3 milionu lidí, což je asi tím, že tam už není potenciál k růstu epidemie. Afrika vstupuje do nového tisíciletí s chmurnou perspektivou. Více než třetině dospělých Afričanů hrozí, že v dohledné době zemře na následky syndromu získaného selhání imunity známého pod zkratkou AIDS. Epidemie nabrala v Africe katastrofických rozměrů. Virem HIV, který způsobuje AIDS, je nakaženo přes pětadvacet milionů Afričanů. Každou minutu k nim přibývá deset dalších. Je to sedmdesát procent všech případů ve světě. Černý kontinent zatím nedokáže s epidemií, která není jen lidskou tragédií, nýbrž devastuje již tak kolabující africké ekonomiky, bojovat. Brání tomu chudoba, katastrofální stav zdravotnictví a mnohdy i pohrdání osvětou. Sex totiž mnozí považují za sport i drogu. Spoléhat na prevenci ze strany masmédií, ovládaných svévolnickým kapitálem, bylo by další velkou utopií. Adekvátní prevencí proti lidské pomýlenosti může být pouze internetovská osvěta. Lidem je třeba dát uspokojení z komunikace i jinak než sexem. Mnohé metakomunikace se otvírají užití. Tak program ICQ umožňuje telefonovat prostřednictvím Internetu. Většina současných uživatelů Internetu zná program ICQ, jenž je kombinací chatu a emailu, v novějších verzích se objevuje řada dalších funkcí pro výměnu zpráv a souborů mezi uživateli. Jednou z nich je také možnost telefonování. Telefonování prostřednictvím Internetu technicky realizuje společnost Net2Phone. Vylepšená verze programu dovoluje běžný hovor mezi dvěma počítači nebo počítačem a jakýmkoliv telefonem - a to oběma směry. K realizaci spojení postačí počítač s procesorem 100 MHz, s 16 MB RAM paměti a zvukovou kartou. Nezbytný je i mikrofon a reproduktory pro vysílání a přijímání zvuku. Přitom není bezpodmínečně nutné, aby oba účastníci hovoru měli mikrofon. Jeden z nich může přijímat hlasové vzkazy v reálném čase a odpovídat na ně textovými zprávami. Hovor mezi dvěma uživateli u počítačů kromě běžných poplatků poskytovateli připojení nic nestojí, podobně jako u komunikace prostřednictvím textových zpráv. Odlišné je to v případě přenosu zvuku z jednoho telefonního přístroje na druhý prostřednictvím počítače, a z telefonu do počítače či naopak. Za tyto hovory se platí, ale oproti cenám hovorů uskutečňovaných klasickou cestou jsou až o 95 % levnější. Tarify pro volání z Česka do světa ceníky neuvádějí, minuta hovoru z USA do Česka stojí 0,22 dolaru. Telefonát z USA do Prahy je dokonce zpoplatňován pouze třinácti centy za minutu. Program ICQ je uživateli oblíben díky rychlosti komunikace, kterou umožňuje. Textová zpráva je sice tímto programem doručena během několika sekund, avšak v případě, že uživatel využije funkce ICQ Phone, lze čas strávený na Internetu využít ještě efektivněji. Při hlasové komunikaci s jiným uživatelem se totiž nemusí zdržovat vypisováním textu a v průběhu hovoru může např. prohlížet internetové stránky. Software ICQ (ICQ Phone je základní součástí nejnovější verze) je na Internetu k dispozici zcela zdarma na adrese www.mirabilis.com Uživatel si musí nejdříve vytvořit svůj telefonní účet, přihlašovacími a zabezpečovacími údaji jsou UIN (číslo, jímž uživatel ICQ prokáže svou totožnost, a lze jej podle něj i vyhledat) a čtyřciferný PIN (přidělen při vytváření účtu). Každý uživatel má k dispozici šest minut volání zdarma kamkoliv po světě, další hovory na telefony je nutné uhradit podle sazeb uvedených v ceníku. Akceptovány jsou různé platební karty, měsíční poplatek za vedení účtu je 99 centů. Volnost na Internetu ovšem působí záplavu informací a ve svém důsledku vlastně neinformovanost. Postavit kvalitní prověřené internetové informace oné nepřeberné záplavě on-line dat, jejichž věrohodnost je často ovšem pochybná - to chtějí světové knihovny ve společném projektu s názvem Obecná digitální referenční služba. Koordinátorem projektu, známého mezi knihovníky jako CDRS (zkratka vychází z anglického názvu Comprehensive Digital Reference Service), není nikdo menší než Kongresová knihovna ve Washingtonu. Systém CDRS by měl v principu umožnit, aby si kdokoli mohl k tématu, jež ho zajímá, po Internetu zadarmo objednat a z kterékoli knihovny napojené na systém CDRS obdržet požadované informace. Knihovnický systém CDRS by měl takové informační šumy omezit na minimum, neboť jeho účastník v něm bude naveden k prověřeným a dobře zpracovaným databázím renomovaných knihoven ve světě. V tuto chvíli je v systému CDRS sdruženo na šedesát knihoven z různých zemí světa; kromě Kongresové knihovny jsou to například knihovny prestižních amerických univerzit (Yale či Harvard), knihovna americké Národní galerie umění, Australská národní knihovna, velké německé knihovny či knihovna Institutu vědy a technologie v Hongkongu. Kvalitu a cenu informací, které se schraňují v knihovnách se mají poskytovat přes Internet. I proto, že se ví, jaký jinak vládne v on-line informacích chaos. V současné době jednotlivé účastnické knihovny zpracovávají pro potřeby systému detailní popisy svých fondů, včetně oblastí, na něž se specializují, a v kterých tedy mohou poskytovat co možná nejhlubší odpovědi. V omezené míře již také funguje možnost vyhledávání, Ovšem v širokém záběru začne systém pracovat v polovině příštího roku. Jeho součástí bude i centrální internetová stránka, která jednotlivé dotazy nasměruje na knihovny, u kterých bude předpoklad - na základě znalosti jejich databází - právě té nejlepší odpovědi. Projekt CDRS může kvalitou poskytovaných informací uspokojit i vědecké pracovníky, ale zároveň je určen co nejširšímu publiku. Do klasické veřejné knihovny má mít přístup každý. Všechno snažení bude marné ujmou-li se projektu svévolníci. Mnozí chtějí na komunikacích jen snadno vydělávat. Český Telecom chce zvýšit ceny pro příští rok. Každoroční zdražování telefonních poplatků je ovšem ještě stále regulováno státem. Podle nového zákona to má od letošního roku na starost místo ministerstva financí nezávislý regulační orgán - Český telekomunikační úřad. Jeho úkolem je zmírňovat dopady zdražování monopolního provozovatele především na domácnosti. Při své premiéře se zatím úřad nemůže s Telecomem dohodnout. Mnozí chápou Internet ne jako službu, ale jako svévolnické obohacování. Také právní bitva o patrně nejdražší internetovou adresu sex.com dospěla do cíle. Tato takzvaná doména, jejíž hodnotu odhadují experti na sto až dvě stě padesát milionů dolarů, se podle rozhodnutí soudu navrátí do vlastnictví Garyho Kremena, který si ji zaregistroval již v roce 1994. Adresu však nijak nevyužíval, a tak se před pěti lety podařilo jinému Američanu Stephenu Cohenovi získat na základě falšované žádosti práva na užívání sex.com. Postupně si na této adrese vybudoval pornografické stránky se zhruba devíti miliony uživatelů, kteří Cohenovi podle odhadů internetového magazínu wired.com přinášeli hrubý zisk kolem sta milionů dolarů ročně. V srpnu Ware zamítl jejich žalobu, v níž vinili Cohena z krádeže. Tehdy soud argumentoval tím, že internetová adresa nepředstavuje žádný hmotný majetek a nelze ji tedy ukrást. Nyní však Ware přiznal, že Cohenův nárok na doménu sex.com je neopodstatněný a neplatný, neboť k jejímu získání použil zfalšované dokumenty. Rozhodnutí soudu vnáší do oblasti webových adres nový prvek. Dosud se totiž o doménách rozhodovalo především na základě práva na ochranu registrovaných známek nebo duševního vlastnictví. Pře o sex.com byla první zkouškou, zda lze pravidla týkající se hmotného majetku aplikovat i na nehmotné věci, jako jsou internetové jména. Přemnozí nechápou, že Internet je aktuální elektronickou kronikou života místních obyvatel. Internet se stává kulturní záležitostí a nikoli výlučně rejdištěm obchodování, jako o tom svědčí založení Konsorcia internetového obchodování (Business Internet Consortium-BIC) tvořené 26 firem z oblasti informačních technologií, mezi nimi Computer Associates, Compaq, Dell, Hewlett-Packard, IBM, Intel, Microsoft a SAP. Konsorcium bude sice neziskovou organizací a má usilovat o slaďování priorit elektronického obchodování u zákazníků a prodejců. Kulturu na Internetu však nelze redukovat na výlučný obchod. Naopak od obchodu na Internetu nutno požadovat také kulturu. Vždyť na Internet směřuje televize a nová herní zařízení. Nejmodernější herní zařízení současnosti PlayStation2 dokáže zobrazit až 60 obrázků za vteřinu v jemných detailech a umožňuje celou hru plynule animovat. Kromě hraní lze využít nový PlayStation i jako součást domácího kina. Umožňuje totiž přehrávat i filmy na DVD discích a rovněž DVD a CD se zvukovým záznamem. PlayStation2 by měl tvořit elektronické "zábavní centrum" domácnosti nabízející i serióznější využití. Od příštího roku tak chce Sony navíc dodávat i speciální internetový adaptér, který umožní s herní konzolí surfovat po síti, a dokoupit bude možné i zásuvný pevný disk pro ukládání souborů. Nejmodernějšího zařízení na hraní videoher PlayStation2 v těchto dnech dorazilo i do českých prodejen. Do Česka přišlo jen několik stovek kusů. Zájem hráčů se podaří nasytit do konce příštího března, kdy má v celé Evropě být už celkem 3,3 milionu exemplářů PlayStation2. Současná cena tohoto herního zařízení se pohybuje těsně pod hranicí 22 tisíci korun, další dvě tisícovky si musí hráči ušetřit na každou z her, kterou budou chtít na PlayStation2 vyzkoušet. Na Internet směřuje i film. Film Noční hovory s matkou režiséra Jana Němce má premiéru na Internetu. První uvedení na Internetu je demokratické: bude přístupné pro všechny, nejen pro výběr zvaných hostů. Nicméně na síti bude uvedena jen část projektu, celý produkt i s několikahodinovými odbočkami se objeví na DVD. Jak si pustit film na Internetu 1. Pro přehrání filmu slouží program Real Player, který musíte mít nainstalován ve svém počítači. Ten můžete používat zdarma a je k dispozici na adrese www.real.com. Stažení trvá pár minut. 2. Připojte se k Internetu a vstupte na adresu www.idnes.cz/kinosal 3. Na stránce, která se vám otevře, uvidíte několik ikonek s nápisem Real. Vyberete si ikonku s označením kvality videa, která je vhodná pro vaše připojení (modem, pevná linka), a klikněte na ni. 4. V počítači se spustí přehrávač a sledování filmu může začít. Film budou do Internetu vysílat silné videoservery, které dokážou odbavit dva tisíce virtuálních diváků najednou. Internetové firmy však dosud Internet nechápou za kulturní záležitost a tak procházejí velkou vlnou bankrotů. Od počátku roku jich zkrachovalo už přes sto třicet a jejich počet se rozrůstá stále rychleji. Podle poradenské společnosti Webmergers skončilo jen za první polovinu listopadu v konkursu jedenadvacet firem. Za pouhé dva týdny se podařilo téměř překonat rekordní říjnovou hranici - 22 bankrotů. Ze světa tak nyní zmizí jedna internetová firma denně. Počet neúspěchů však zřejmě bude ještě o něco vyšší. Co je příčinou současných nezdarů v řadách firem, které ještě v prvním letošním čtvrtletí vykazovaly rekordní přírůstky cen akcií? Investorům došla trpělivost a přestali věřit, že internetové společnosti, které přes rychlý růst obratu stále vykazovaly jen prohlubující se ztráty, dokážou být někdy ziskové. Podnikatelé odkázaní na příliv peněz z burzy nebo od rizikových kapitalistů se rychle ocitli na suchu. Propad kapitálových trhů zásadním způsobem narušil jejich schopnost získat prostředky nutné k dosažení ziskovosti. Peníze získané od investorů nesměřovaly často do zlepšení služeb zákazníkům nebo k vytvoření dodavatelských sítí, ale pouze na masivní reklamní kampaně. Teď už finančníci nedávají firmám až směšně vysoké částky jen proto, aby je mohly vzápětí utratit za marketing. Pro klesající zájem čtenářů a jejich stále liknavější platební morálku také americký bestsellerový spisovatel Stephen King zastavil vydávaní jednotlivých kapitol svého románu Rostlina po internetové síti. King zveřejnil na síti od letošního července postupně pět kapitol, které si zájemci mohli stáhnout za dobrovolnou platbu. Na začátku slíbil, že bude v psaní pokračovat, pokud zaplatí alespoň tři ze čtyř čtenářů. S každou kapitolou ovšem klesal počet zájemců: ze 120 tisíc u první kapitoly na 40 tisíc u páté kapitoly; u poslední kapitoly dobrovolně poslalo peníze už jen 46 procent čtenářů. Poplatek byl jeden dolar za kapitolu.

O demokracii a svobodě na úsvitě epochy globality (za 2.12. až 8.12.2000)

Tvrdit, že globalitou globální svévolnictví nebude mít globální následky může pouze pomatenec. Pouze politický šílenec může chtít čelit globalitě ignorováním kultury každodenně žité demokracie a svobody. Politická kultura v sobě obsahuje své příznačné a podstatné myšlení. Ustavičně si totiž klade (a odpovídá) otázku, co je spravedlnost, která představuje důležitý předpoklad žití opravdu lidského a důstojného. Pojetí politiky a státu se v lidských dějinách mění, a to v závislosti na proměnách chápání toho, co je pro člověka důležité a významné, a jakými cestami lze podstatných lidských cílů dosáhnout. Ve středu metamanažerského zájmu o tyto otázky stojí především synergické pojetí kultury, politiky a státu, určené charakteristickou optikou demokracie a demokratického vhledu na svět. Demokracie podle metamanažmentu reprezentuje základní názor, že v kultuře klíčí a roste svět synergismu, vyšší a silnější než v izolovaných jednotlivcích. Pravá demokracie je založena na přesvědčení, ano přímo na víře, že každá lidská bytost má synergismem žití nezměřitelně opravdovou hodnotu. Již proto lidi nelze svévolnicky soudit, odstupňovávat, třídit. Demokracie není jen forma státní a správní, demokracie jest synergismem také a především duch, mentalita, metoda a ráz myšlení, cítění a jednání smysluplného žití. Demokracie je synergismem způsob žití společenství a proto se musí vždy znovu zvažovat, co demokracie představuje z hlediska rozvoje či úpadku žití, jeho vzestupu či poklesu. Klíčovou otázkou žití a tedy rovněž klíčovou otázkou demokracie je záležitost tvořivosti totiž problém, zda demokracie ztělesňuje versi tvořivého žití společenství a jaké podoby tvořivosti zakládá a umožňuje. Demokracie vytěsňující dřívější formy a útvary politického žití a zaujímající jejich místo jest něco, co musí být ospravedlněno a ospravedlněno může býti, jen když bude pro žití tvořivější. To však zároveň znamená, že tajemstvím demokracie jest synergismem tvořivost osobností lidštějších, opravdovějších, ušlechtilejších, dokonalejších a početnějších, než byly osobnosti, které vytvořil starý svět. Leč jako každá tvořivost i demokracie s sebou nese svá charakteristická rizika a má-li být spravedlivě zvážen její význam a přínos, musí být prozkoumána také její úskalí a nebezpečí. Výhrady a námitky vůči demokracii jsou celkem očividné. Proti demokracii se především namítá, že reprezentuje hledisko kvantity, množství, že tedy sčítá a nikoli váží, že vychází z přesvědčení o zásadní rovnosti lidí, o jejich stejné ceně a stejném významu pro žití celku. Právě v této souvislosti se objevují pokusy o novou demokracii, založenou na hledisku hierarchie a kvality. Váha opravdových hodnot jest jistě něco opravdového, ano nejskutečnějšího. Je tendencí a produktem synergismu totiž samotvoření vnořených komplexností stále vyšší složitosti, bez něhož by se zřítilo všechno. Jenže je v tom háček. Synergismus neznáme, Synergési a její Metazákon nevidíme. A proto si také sotva kdo může činit oprávněný nárok na jakési výsadní či zvýhodněné postavení v kontextech politického žití. S argumentem o jednostranném důrazu na hledisko počtu souvisejí i další námitky vůči demokracii. Tím, že demokracie povolává každého k vládě, aniž své občany k vladaření vyzbrojila, aniž jim dala k tomu vzdělání intelektu i výchovu svobodnou, nese s sebou demokracie důsledky dosti povážlivé. Patří k nim v prvé řadě šíře i masovost korupce, vždyť vládnutí je něco nad všecko pomyšlení těžkého, nejtěžší umění metamanažmentu, a každá moc nutně korumpuje; demokracie nadto do uvedeného procesu zatahuje široké masy lidí a činí z korupce chorobu společenství. Demokracie rovněž v důsledku svých zastupitelských principů zavádí kult nekompetentnosti a podporuje útěk od odpovědnosti. V zásadě totiž zastupitelská demokracie umožňuje, aby různé často neobyčejně kvalifikované úkony vlády konali lidé bez potřebné kompetence, a připouští, aby byly konány ve skrytu anonymity. V demokracii je kdokoliv stále souzen kde kým, proto se stává školou davovosti, podporuje přizpůsobení se davu a vede k nivelaci charakterů. A nutný výsledek toho je, že demokracie není než eldorádem nejrůznějších klik, bezohlednou tyranií většiny nad menšinou. Osudná se jeví být také okolnost, že vliv peněz nikde není tak mocný jako v zastupitelských demokraciích. Poněvadž demokracie hlásá společenskou rovnost všech lidí, poněvadž ruší všecka historická privilegia, stavy a kasty, poněvadž odmítá společenskou hierarchii, stávají se peníze jediným sudidlem žití. Nic není zásluha a všecko je úspěch. Mezi nejošidnější důsledky demokracie patří její častá vnitřní nepravdivost a předstírání. Demokracie se také velmi snadno stává školou pokrytectví. Demokracie je sice založena na zásadě majority, ale i v demokracii de facto vládne vládnoucí minorita, jenže zastřeně. Vládne třeba několik málo lidí, ale musí to vypadat tak, jako by vládly široké kruhy lidí. Právě demokracie se může velice snadno státi ochlokracií či vládou ulice, neboť zejména v ní existuje neobyčejně široký prostor pro demagogii. Obrovský rozestup mezi aspiracemi, nároky, očekáváním lidí a vědomím v zastupitelské demokracii působí, že jednak nárokům jedněch neodpovídá přiměřená kompetence či poskytované služby jiných, jednak vede k symbióze pokrytectví a neodpovědnosti. Demokracie zastupitelská je možná jen jako dočasná rovnováha, která si žádá zvláště příznivých a klidných podmínek vnějších i vnitřních, jako by stála na rozcestí, aby se dříve nebo později dala směrem buď jedním nebo druhým. V základě zastupitelské demokracie spatřuje metamanažment příznačný vnitřní rozpor totiž bijí se v ní spolu dva principy protichůdné totiž princip rovnosti a princip svobody. Když svoboda, tož svoboda k žití, a tedy i k nerovnosti; a když rovnost, jakápak svoboda - to je pak tlak a nivelace. Udržeti harmonii těchto dvou protichůdných principů, žádá si umění metamanažmentu přímo nadlidského. Právě okolnost, že demokracie představuje křehký a zranitelný soulad protiběžných principů také způsobuje, že je ji třeba chápat spíše jako úkol synergismu žití. Směrnici pravé demokracie pak stanoví požadavek naplnit ji živým obsahem synergismu. Demokracie se nestane životaschopným útvarem politického žití, pokud nebude kulturní autoritou, pokud nebude soustavou nejen vládnutí, ale i životní praxe. Odtud základní úkol pro uskutečnění demokracie totiž že se musí stát metavírou v plném smyslu slova; musí chtít uskutečňovat doopravdy panství skutečnostní na Zemi. Nestačí, aby demokracie byla jen záležitostí volební, aby lidem opatřovala zástupce nýbrž musí je také dovést v žití spoutat závazky a vtělit v ně přesvědčení o nutnosti řádu a vázanosti. Z obou směrodatných hledisek demokracie, z principu svobody a principu rovnosti, musí se stát směrnice pro opravdovou tvořivost žití společenství. Vždyť hledisko rovnosti možností neříká, že by bylo možné a žádoucí odstranit přirozené rozdíly mezi lidmi a zablokovat dění jejich diferenciace. Toto synergické hledisko jenom ukazuje, že každý čin platí pouze svou vlastní vahou, která nesmí být vnějšími ohledy zkreslována a znejasňována. Stejně tak hledisko demokracie nezakládá pojetí svobody jakožto libovůle a svévole, naopak vyjevuje, že opravdová svoboda se uskutečňuje jako žitá niterná relace, jíž se člověk uceleným úsilím své bytosti dotváří a kterou si volí. Tato relace vychází z demokracie, demokracie pak předpokládá svobodu, svoboda informace, informace jejich synergismus a synergismus metagramotnost. Proto každá diktatura, a diktatura kapitálu zvláště, usiluje o potlačování metagramotnosti, ne okatě přímo, ale nepřímo prostřednictvím škol, církví, manažmentu, státu, masmédií, politických stran a hlavně prostřednictvím politiky. Lidstvo je mocí svévolnického kapitálu a globality ohrožováno epidemiemi globální rozsahu. Právě pro zachování lidstva musí být smysluplné naplnění svobody základem universálního standardu bezpečnosti. V diktatuře svévolnického kapitálu ovšem bezpečnost jeho působení není prioritou. Kam vede svévolnictví kapitálu ukazuje nejen "nemoc šílených krav", ale daleko více "nemoc šílených politiků", ta se poprvé objevila s nástupem kapitálově ovládaných masmédií. Jedná se o mozkové onemocnění politické elity, způsobené infopriony což jsou jednoduché informace, které jsou obsaženy v mozcích šílených politiků a jejichž zbytky ve formě infoprionů se dostávají do masmédií. U konzumentů masmédií krmených směsí polopravd obsahující infopriony vyvolávají degeneraci jejich mozku děravějíc jim paměť. Nová varianta mozkové nemoci u konzumentů masmédií, na rozdíl od klasické formy, napadá mladší jedince, inkubační doba zatím není jednoznačná, může to být i víc než deset let. Jejími příznaky jsou nejprve psychické problémy (deprese, úzkost ze svobody), později ztráta soudnosti a nezávislosti (pacienti mají stále větší potíže být svobodnými). Po osmi až patnácti měsících končí smrtí svobody. Podle účinku masmédií choroba rovnající se pandemii může rychle postihnout celé lidstvo. Přitom existuje test, který může výrazně zlepšit vyšetřování stavu konzumentů masmédií na nemoc šílených politiků. Vyšetřování na nemoc šílených politiků bylo dosud odkázáno na sledování možných příznaků a posléze na hledání infekčních informací, zvaných infopriony, které jsou původci nemoci šílených politiků. Infopriony v mozkové paměti vytvářejí charakteristické shluky, které působí děravou paměť neschopnou synergismu informací. Ovšem shluky infoprionů se v mozku postižených začnou tvořit teprve dlouho po nákaze, předtím mohou i celé roky putovat v mozku postiženého, který je na první pohled docela normální a na jeho mozku nelze mikroskopicky nic poznat. Dokonalejší metoda testování ne nemoc šílených politiků je založená na takzvaném imunoinformatickém rozpoznání infekčních informací. Podařilo se připravit metainformaci, která umí nebezpečný infoprion v paměti mozkové tkáně najít a navázat se na něj. Komplex protireakce infoprionu na metainformaci lze pak odhalit pomocí akcí, které jsou vázány na tu či onu část protireakce. Výhodou imunoinformatických testů je i to, že jsou několikanásobně rychlejší a lze si tak dovolit zvýšit počet vyšetřovaných politiků a provádět i namátkové preventivní kontroly dosud infekcí nezachvácených. Imunoinformatické vyšetřovací metody totiž umožňují rozpoznat nákazu mnohem dříve, než se projeví známky nemoci. Za všelidskou podobu choroby šílených politiků se považuje takzvaná nová varianta, která pustoší lidský mozek i nepolitiků. Nákaza se přenáší na obyčejné lidi masmédiemi, zejména takovými, do nichž se třeba jen v malé míře dostal infoprion mozku nemocného politika. Nebezpečí však číhá na člověka paradoxně také tam, kde se obvykle lidské mozky kultivují: ve školách. Působením masmédií existuje riziko, že počet lidí nakažených novou variantou nemoci šílených politiků už překročil jistou nebezpečnou hranici a že se infoinfekce začala masově šířit mezi lidmi například prostřednictvím politických stran, zastupitelské demokracie nebo početných nástrojů masové manipulace. Namnoze přetrvává fáma, že infekční je jen mozková tkáň politiků, což bohužel není pravda. Infopriony už byly zjištěny ve více typech nosných médiích jako jsou publicisté, soudci a vědci. Ti mají sloužit organismu lidstva k obraně proti infoinfekci, ale v případě infoprionů zřejmě fungují naopak jakožto trojský kůň a jimiž se nákaza roznáší po organismu lidstva. Pokud nevezmeme nové nebezpečí vážně, může se nemoc rozšířit stejně rychle jako v nedávné době AIDS nebo vyvolat paniku jako BSE. Jakákoliv možnost léčby infoprionových onemocnění přitom zůstává ve sféře sci-fi, do níž patří také infoprionové onemocnění mozku. Kromě hygienických opatření přístupu k masmédiím je největší nadějí právě zdokonalování vyšetřovacích metod. Vždy jsme měli tendenci dívat se na Českou s despektem, ale poslední události ukazují, že bychom si měli vážit toho, že alespoň naše mozky jsou dosud bezpečné. Česko ale patří globalizací světu, tak proč by se nám měla nemoc šílených politiků vyhnout? Doposud proto, že rizikové informace, původce nemoci šílených politiků, se u nás nikdy nepřidávaly do masmediálních krmných směsí pro lid. V minulosti u nás masmédia nepodléhala neprůhledné diktatuře kapitálu, ale evidentně průhledné diktatuře státostrany. S nástupem diktatury kapitálu se však i u nás začínají objevovat případy nemoci šílených politiků přenosných na lidi. Pro prevenci je třeba zakázat konzumaci masmedií infikovaných infopriony šílených politiků. Masmediální informace se totiž přestávají vyrábět způsobem, kdy bezpečnost má mít vyšší prioritu než zisk. Rozšíření nemoci šílených politiků působí kapitálem ovládaná masmédia tím, že zpracovávají mozkové produkty uhynulých politiků na informace při velmi nízké bezpečnosti. Nikdo si neuvědomuje, že nízká bezpečnost v masmédiích nestačí infopriony, zdroj nemoci, zlikvidovat. A my že jsme v tom byli obezřetnější? Vždyť o riziku infoprionů dosud nevěděl nikdo. Odpad z politiky u nás masmédia zpracovávaly při vyšší bezpečnosti ani ne tak kvůli infoprionům, ale kvůli zneškodnění infobakterií nebezpečných státostraně. Zákaz používat politického odpadu do masmediálních krmných směsí pro lidi se přísně dodržovala cenzurou. Krmit lidi drahými informacemi infikovaných infopriony se bez moci kapitálu ostatně nevyplácelo. Informace, ať už se vyrábějí u nás nebo se dovážejí, mají se přidávat do masmediálních krmných směsí pouze pro imunní konzumenty. Šok a následná panika, která zachvátila lidstvo poté, co se dozvěděli, že dorazila nemoc šílených politiků, stále narůstá. Krizový štáb lidstva přijal okamžitá rozhodnutí: s okamžitou platností je zakázáno používání masmediálních kanálů, jejímž prostřednictvím se choroba přenáší. A všechen politický dorost se musí co nejrychleji podrobit testům na přítomnost choroby. Musí se to udělat tak rychle, jak to jen bude možné. Padají však už i první obvinění. Výskyt nemoci je důsledkem svévolnického kapitálu, který se řídil heslem, sice nebezpečné, ale levné. Je však pozdě. Panika po celém lidstvu už propuká. Většina lidí okamžitě přestala konzumovat infikované masmediální výrobky a mnozí hovoří o tom, že je to nadlouho. Lidé přestávají konzumovat masmediální informace vůbec. Ty však nemohou nemoc šílených politiků vyvolat. Metaspráva Česka reagovala a zakázala s okamžitou platností dovoz a šíření informací, které rozšířily nemoc šílených politiků. Metaspráva tak chce předejít tomu, aby se infikované informace dostaly k nám. Dělá se to ale jen jako opatření předběžné opatrnosti, metainformace u nás vyráběné jsou z hlediska rizika infoprionů bezpečné. Zbytky z politiky se totiž již několik let zpracovávají při bezpečných postupech, které vylučují přenos nemoci šílených politiků na uživatele. Myšlenky uhynulých politiků a informační odpad zpracovávaný asanačními podniky tedy neobsahují infekční infopriony – původce tohoto onemocnění. Ovšem infikované informace, které se přidávají do krmných směsí masmédií, si v podstatě může koupit kdokoliv. Navíc mysl lidí není na infikované informace přizpůsobena. Infikované informace se vyrábí v masmédiích z odpadu politiky a politiků. Dříve se tento odpad ničil, to však nebylo z hygienických důvodů nejlepší řešení. Masmédia ovšem začaly bujet i kvůli tomu, že odpady politiky jsou poměrně levným zdrojem informací pro konzumenty. Tento odpad se zpracovával za poměrně nízké bezpečnosti, a to je dnes také důvod, proč lidstvo má problémy s nemocí šílených politiků. Je třeba přestat v masmédiích vyrábět informace infikované infopriony. Informace se budou muset nahradit jinými. Není vyloučeno, že by se vše nakonec promítlo do ceny informací. Nebezpečí je plíživé a ohrožuje lidské životy. Proto ten strach. Výrobce informací, vládu, masmédia i spotřebitele čeká boj. Politici musí jednat, byť jakkoliv, možná i přehnaně. Jde také o psychologii. Veřejné mínění očekává, že vlády budou nějak reagovat. Pokud vlády na počátku ztratí důvěru, nic jim ji zpět nevrátí. Panika se projeví nezájmem o informace masmédií. Vlády čeká bolestné rozhodování. Ne ve jménu životů a bezpečnosti, ale v zájmu kapitálu. Vyděšená veřejnost chce vědět, že politici udělali vše, aby nákaze zabránili. Kdo zaručí, že informace je vždy bezpečné? Vláda se snadno může stát otloukánkem veřejného mínění. Zákazem však lze zachránit alespoň důvěru spotřebitelů v nezávadnost informací. A také ve vlády a v jejich ochotu chránit veřejnost bez ohledu na různé zájmové skupiny. Alespoň když jde o lidské životy. Strach z nemoci šílených politiků už došel tak daleko, že lidé se obávají informací vůbec. Individuální národní opatření nejsou nejlepší. Nemoc šílených politiků nezná národní hranice a dá se zastavit jen evropskou akcí. Jak se ukazuje nelze tlakem trhu nemoc šílených politiků uhlídat, je třeba komplexní akce na trhu a bezpečnost předřadit kapitálu. To jenom potvrzuje nutnost všeobecnosti bezpečnostního standardu a to v rámci demokracie. Globalitou totiž lidstvo ohrožují četné pandemie. Na obzoru taková je. Rolníci, veterináři i spalovači mrtvol se mohou třeba přetrhnout ve svém boji proti šíleným kravám. Nic tím však nezmění na faktu, že nemoc BSE je především politický problém. To platí pro včerejšek, pro dnešek i pro budoucnost. Politickou "lekci z BSE" si budou muset vzít všichni. Politické rozhodnutí vedlo k dlouhodobému potlačování jakékoli myšlenky o spojitosti mezi kravím onemocněním BSE a smrtelnou lidskou nemocí CJD. Politická nevůle také způsobila, že se dlouho nepřijímaly žádné zásadní kroky k vykořenění nemoci. Také dnes je to politické, ne vědecké rozhodnutí, které vede k drastickým krokům, které zdevastují stáda skotu po celé EU. Ta se politickými, propagandistickými kroky pokouší zvládnout paniku, kterou u lidí vyvolává strach ze sice okrajové, ale neléčitelné CJD. Mezi uznáním škodlivosti BSE a dneškem leží léta zdlouhavých sporů o to, jaká opatření proti nebezpečné nemoci, s ohledem na státní finance i nespokojené rolníky, jsou ještě přijatelná a jaká už ne. Právě v této době se ukázalo, že pod tlakem peněženky a skupinových zájmů se vlády mohou vmanévrovat do situace, v níž ztrácejí důvěru lidí. Ti přestávají věřit, že jejich zákony, úřady a kontroly jsou schopny skutečně je chránit před hrozbou, jakou vidí v nemoci šílených krav. Zvláště když státy - jako to bylo nyní ve Francii a Německu - přejdou ze dne na den od sebevědomého ujišťování, že je vše v pořádku, k ostré akci proti nebezpečí, jež dosud oficiálně neexistovalo. To je poučení i pro budoucnost. Pokud se někdo obává evropského superstátu, pak na případu BSE může vidět, jak asi vznikne: nebude to přes machinace eurokratů či po zavedení evropských měn a ústav. Bude to následek selhání států v jejich základních povinnostech. Ochrana životů občanů, zajištění jejich bezpečnosti k těmto povinnostem určitě patří. Jedno je jisté, vůdcové stižení nemocí šílených politiků nejsou zralí k přijetí dějinných rozhodnutí nejen svého občanstva, ale v případě velmocí také existenčních rozhodnutí týkajících se celého lidstva. Proto je tak důležité, co se děje v USA a kdo se tam stane prezidentem. Americký Nejvyšší soud uskutečnil historické slyšení o sporných prezidentských volbách na Floridě. Tato nejvyšší soudní instance USA zřejmě učinila konec nadějím na vítězství ducha svobody a demokracie a to vyhýbavou odpovědí na otázku zda Nejvyšší soud Floridy postupoval správně, když povolil ruční přepočítávání lístků v tomto klíčovém státě, a to po stanoveném termínu. Tábor republikánského kandidáta George Bushe tvrdil, že floridský soud "přepsal zákon" a jeho rozhodnutí odporuje ústavě. Tým demokratických právníků zase argumentoval, že floridský tribunál jen správně interpretoval nejasné zákony tohoto státu. Nejvyšší soud USA měl vynést spravedlivé rozhodnutí ne ve prospěch Bushe nebo Gorea, ale ve prospěch voličů, ve prospěch ústavy. Boj o Bílý dům se však nevedla jen ve Washingtonu, na Floridě se rozpoutala doslova právní a politická smršť. Stále jde o to, kdo zde získá 25 volitelských hlasů za tento stát. Demokracie byla soudně pošlapána a zneuctěna. Floridský oblastní soudce vynesl diskriminační verdikt, neumožňující další přepočítávání hlasů. Kromě toho se do celé války o tento stát zapojil i floridský Kongres. Celá potíž je v tom, že volební systém prezidenta USA v sobě ukrývá diktaturu většiny, vítěz státu totiž bere vše, zatímco spravedlivý volební systém by měl rozdělit hlasy poměrně, stejně jak se to děje mezi státy. Pojistka proti diktatuře většiny ve formě sboru volitelů je v takovém systému neúčinná. Zvláště když se k tomu připojí pomatená spravedlnost. Americký Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí floridského soudu, které umožnilo rozšíření uzávěrky pro ruční přepočítávání lístků na Floridě, a vrátil celý případ zpět k vyjasnění floridským soudcům. Zároveň obvodní soudce na Floridě zamítl žádost na přepočítávání sporných hlasů na Floridě. Floridský soudce v obvodě Leon Sanders Saul své odmítnutí zdůvodnil slovy, že "pro takovou žádost neexistuje dostatek statistických důkazů". Vskutku "perla" mezi precedenty. Goreův právnický tým se okamžitě odvolal k floridskému Nejvyššímu soudu. Soudce prý rozhodl, aniž se vůbec podíval na to, jak takové sporné volební lístky vypadají. Věc musí rozhodnout floridský Nejvyšší soud a to asi bude i konec celé záležitosti. Lidé a tím i spravedlnost ztrácejí nervy. Nikdo nechce být tím, kdo zvrátí volby. Záleží však na tom, aby se našla pravda a s ní spravedlnost, protože jinak bude postavení prezidenta USA zpochybnitelné, což je nebezpečné doma i v zahraničí vzhledem k tomu, jakou roli ve světě má. Nejde přitom o to, zda to má Gore vzdát, či ne. Nejvyšší soud USA neschvaluje, jak Nejvyšší soud Floridy omezil pravomoc státní vlády, protože státní poslanci nejsou jen republikánskými politiky, jsou i řádně volenými zástupci Floriďanů. Mají ústavní právo jmenovat volitele a toto právo také Nejvyšší soud USA potvrdil, když dal přednost floridskému parlamentu a Kongresu USA před soudními rozhodnutími. Soudci, jmenovaní na doživotí, se odpovídají ústavě a vlastnímu svědomí; státní a federální poslanci se navíc pravidelně musí odpovídat také voličům. Je prý správné, aby politická rozhodnutí jako správa voleb byla v konečném důsledku na nich, a ne na soudech. To jistě. Co však není správné je, že Nejvyšší soud USA nechránil svobodu vyplývající z ústavy platné federálně a nikoli pro jednotlivé státy. Právo být volebním hlasem slyšen ve volbách má každý občan a tedy i právo přepočítání sporných hlasovacích lístků. Jakkoliv by takové rozhodnutí bylo nepopulární, bylo by ústavní, a proto správné. Prezidentské volby se vší pravděpodobností uzavře Nejvyšší soud Floridy, státu, o který se bojuje již celý měsíc. Tento soud už přijal písemné argumenty obou stran, proběhnou ústní slyšení. K soudu se odvolal demokratický tábor ve snaze zvrátit pondělní rozsudek soudce Sanderse Saulse, jenž odmítl dát přepočítat zhruba čtrnáct tisíc sporných volebních lístků. Celá Amerika, ale také celý demokratický svět s napětím upírá oči k floridskému Nejvyššímu soudu. V sázce je už tak pošramocená pověst USA. Symbolické rozhodnutí odvolacího soudu v Atlantě ve středu odmítlo Bushovu žádost, aby nebyly na Floridě brány v potaz výsledky dosavadního ručního přepočítávání. Podle soudu Bush, který vedl již před přepočítáváním i po něm, tím neutrpěl "nenapravitelnou újmu". Další osud vzejde také ze dvou paralelních soudních procesů v okrscích Seminole a Martin. Demokratický aktivista Harry Jacobs podal stížnost proti tomu, jak se v okrsku Seminole zacházelo s 15 000 volebních lístků ze zahraničí. Jak přiznala tamní volební komisařka Sandra Goardová, dovolila republikánům, aby k volebním lístkům, které by jinak byly vyřazeny jako neplatné, doplnili chybějící identifikační čísla. Podobný proces vyvolali voliči v okrsku Martin, kde je v sázce dalších 10 000 hlasů. Podle demokratů tím republikáni porušili zákony státu Florida. Obě pře zřejmě rovněž skončí u Nejvyššího soudu. Boj o Floridu a jejích 25 klíčových volitelských hlasů je však mnohem víc než lokální záležitostí, je záležitostí prestiže USA a demokracie ve světě vůbec. Volební kalendář je však striktní - nejpozději v úterý mají být jmenováni volitelé včetně Floridy - a 18. prosince volitelé ze všech států již mají oficiálně zvolit prezidenta USA. Existuje zde tedy nebezpečí, že probíhající soudní procesy mohou tato data ohrozit. Demokracie má však pro archaické sčítáním hlasů potíže leckde jinde, což v je éře informačních technologií zvláště pikantní. Naprostý zmatek zavládl Poslaneckou sněmovnou Česka během hlasování o tom, zda nové silniční zákony začnou platit od ledna 2001, nebo až o rok později. O tomto jediném bodu se hlasovalo celkem třikrát. Když byl poprvé výsledek hlasování nerozhodný, a zákon tudíž neprošel, vyžádal si předseda klubu ODS Vlastimil Tlustý patnáctiminutovou přestávku. Poté si dva poslanci ODS všimli, že hlasovali opačně, než uvádí záznam o hlasování. V tu chvíli se strhla přestřelka, co dál. Pravice navrhovala zrušit hlasování o sporných bodech. Sociální demokraté naopak upozorňovali, že zpochybnit hlasování se dá pouze okamžitě, nikoli po přestávce, a už vůbec ne po dalším hlasování. Hlasování se nakonec ještě dvakrát opakovalo, než poslanci rozhodli 90 hlasy ku 79, že nová pravidla budou platit od ledna. Je to prý ale popření celého legislativního procesu. Nuž stále platí: jaký pán, takový krám. Vláda a s ní svázaná strana, v tradici posloupnosti vlád, odmítla vyčlenit z výnosů privatizace sto miliard, které by v budoucnosti pomohly postavit na nohy kolabující důchodový systém. Peníze z privatizace vlády utrácely pro blaho současníků, nechaly je projíst. Měli jsme doposud nemocné vlády postižené nemocí šílených politiků. Ti sice skládají slib na ústavu jakožto nejvyšší zákon, ale za nejvyšší zákon považují svou svévolnost. Jejich svévolností pak jde o veskrze účelové a politicky objednané přeinterpretování ústavy. Sotva však jednají v souladu se svým nejlepším vědomím a svědomím hájit ústavnost, zákonnost, dělbu moci a respekt k základním principům slušnosti v naší zemi. Potíže s diktaturou kapitálu nepronásledují pouze Česko, ale rovněž tolik zaklínanou EU, ba celou planetu. Nekonečná řada úplatkářských afér míří ve Francii na čím dál výše postavené muže v čele stranických žebříčků. Pokladníci hlavních politických stran potvrdili ilegální financování prostřednictvím úplatků. Jen málokdo byl překvapen. Že na tajemné stranické účty vedl penězovod od vděčných stavebních firem, tušil každý. Úžas se týkal jen rozsahu této "spolupráce". Je Francie tedy země zcela prolezlá korupcí? Ne zcela. Na žebříčku organizace Transparency International podle míry korupce figuruje Francie na 21. místě, tedy za Británií a Německem, ale před Řeckem, Itálií i Českem. Jeden rozdíl tu je: vedle triků gaullistických pokladníků působili protagonisté korupčních případů na scéně Česka jako hodně ušmudlaní diletanti. A vedle obratných aktivit socialistických finančníků ve Francii je jistý exministr se svým tunelováním jen břídil. Co tedy za takovým množstvím skandálů vězí? Jedním z důvodů může být od roku 1995 neexistující přísun peněz ze strany firem. Neutěšené poměry prohlubuje nedostatek peněz na volební kampaně. Jiným motivem pro kriminální praktiky může být od 80. let stále rostoucí vliv starostů měst, a tím i politických předáků. Později postupují stranickou hierarchií a s jídlem roste chuť. V této atmosféře diktatury kapitálu se odehrává summit EU. Elegantní bulvár je neprodyšně uzavřen, ve vzduchu hlučí vrtulníky, na policejní bariéry se valí davy demonstrantů s rudými vlajkami. Je deštivý prosinec v Nice, kde přední evropští politici rozhodují o budoucí podobě EU. Pod jejich okny demonstrují skandující a zpívající davy proti EU a globalizaci, za větší sociální práva a proti kapitalizmu. Výhled zamlžují obláčky slzného plynu. Po poledni se u několika budov vznáší dým a policie i demonstranti počítají zraněné. O pár hodin se na pokraji zakázaného pásma houfuje nový dav. Tentokrát to jsou poklidnější zastánci ústavy EU. Pohled na bouřící dav s vlajkami a transparenty může vyvolat pocit rozdělené Evropy, jejíž protivné strany míří k nevyhnutelné srážce. Tento pocit mohou posílit i naléhavé výzvy zastánců silnější EU a výpady, jimiž Brusel častují mluvčí skupiny Sdružení za suverenitu Francie při jednom z mnoha "protisummitů", jimiž Nice těchto dní oplývá. Ale dojem, že Evropa míří do katastrofy, je (zatím) chybný. Převážná část lidí se nepřiklání k žádné krajnosti. Nechtějí dupat ani na brzdu, ani na plyn. Jejich představu o dalším vývoji Evropy vystihuje spíše myšlenka "mírného pokroku v mezích zákona". Všude (s výjimkou chaotické Itálie) jsou lidé proti posilování pravomoci EU na úkor státní suverenity. Lidé chtějí více evropské spolupráce. Jsou pro to, aby EU postupovala vpřed průměrnou rychlostí, tak jak to chce většina - ani moc pomalu, ani moc rychle. Přece však je riziko krachu? Jedna ku jedné! Úspěch setkání byl přitom vydáván za klíčovou podmínku vstupu Česka, Polska i dalších do EU. Pesimizmus nad Nice se přenáší i na uchazeče. Jádrem jednání v městě na Azurovém pobřeží je přebudování rozhodovacího mechanizmu EU. Pro členy se v tom skrývá nebezpečí, že mohou ztratit část svého vlivu v EU nebo dovolit přílišné zesílení jiných. To je hlavním zdrojem obav i sporů. Nikdo nechce ztratit a každý by chtěl získat: proto Německo jako největší a nejbohatší stát EU požaduje, aby mělo při rozhodování více hlasů než ostatní - a naráží na tvrdý odpor Francie, která má v klíčové Radě EU prozatím stejných deset hlasů jako Německo. Španělsko, které má dvakrát méně lidí a třikrát menší ekonomiku, zase chce stejný počet hlasů, jako má Německo. A aby situace byla ještě složitější, požaduje i šestnáctimilionové Nizozemsko více hlasů v Radě EU, než kolik jich má desetimilionová Belgie - dosud měly oba státy stejně. K tomu se ještě pojí spory o to, ve kterých oblastech smí EU rozhodovat většinou. Touto cestou se dnes sice schvalují čtyři pětiny všech opatření EU, podle evropských politiků však jednomyslnost u zbývajících dvaceti procent klidně stačí na zablokování chodu EU - a s růstem počtu členů toto riziko podle nich prudce vzroste. Ani tento strašák však nebrání Francie, Británie či Španělsko, aby nehájilo "své" veto u vnějšího obchodu, daní či u udržení regionálních fondů EU. Obtíže se objevují i v otázce "rozšířené spolupráce". Tento mechanizmus, který umožňuje skupině států zahájit hlubší integraci i bez souhlasu všech ostatních, vypadal jako dohodnutý - dokud Británie neřekla, že se nesmí použít v obranných otázkách. Protože reforma evropských institucí byla označena za zcela nezbytnou podmínku pro rozšíření, patnáctka svým způsobem připravila půdu, aby se neúspěch v Nice proměnil ve vážnou krizi. Bylo by proto lépe, kdyby se EU v Nice na reformách nedohodla. Bylo by to lepší, než kdyby se v Nice dohodly reformy, které změní tvář EU - v náš neprospěch. Právě tímto směrem totiž míří mnohé návrhy. Změny, které se v EU připravují, tak mohou výrazně omezit sílu a práva malých zemí, a naopak posílit moc těch velkých. Největší osmdesátimilionové Německo by chtělo mít v rámci unie i výrazně nejsilnější slovo. Další návrhy, jako ten o vícerychlostní Evropě či o přerozdělení peněz z fondů EU, směřují přímo proti novým členským zemím. V tom prvním jde nejen o to v rámci "tvrdého jádra" co nejvíce urychlit vytváření evropského superstátu, ale také o to omezit na minimum vliv budoucích členů z východní Evropy na chod EU. Zcela diskriminační vůči kandidátům jsou připravované reformy financování společné zemědělské politiky či podpory pro nerozvinuté regiony EU. Jde v nich především o to, aby noví členové nedostávali z fondů EU ani zdaleka tak velké dotace, jaké proudily po minulé dvě desítky let do chudých členských zemí. Toto rozhodnutí bude mít velkou vinu na tom, že po případném rozšíření se EU nadlouho rozdělí na země dvou kategorií. Rýsuje se tolik nedobrých rozhodnutí, že je třeba říci, že lepší žádná reforma než reforma špatná. Reforma EU ještě před naším vstupem je ostatně smutně známým "o nás bez nás". Styl, kterým vstupujeme do EU, je špatný. Jsme v nedůstojné pozici prosebníků a můžeme si za to sami. Už deset let si dokazujeme, že bez EU nejsme schopni obnovit plně právní demokratický stát, postavit na nohy svoji ekonomiku, zajistit si důstojnou budoucnost. Kdybychom toho byli schopni, pak bychom se EU nemuseli doprošovat a trpně přijímat vše, co si nadiktuje. Ale i v naší dnešní situaci bychom se měli čelem postavit k plánům na velké evropské reformy. Žádat je tam, kde to bude nám a EU ku prospěchu, a odmítnout ty, které budou namířeny proti nám. Neúspěch Nice může být naším úspěchem. V pozadí debaty o reformách institucí EU a jejich důsledcích pro rozšíření "na východ" se pohledu Česka poněkud ztratila skutečnost, že v Nice má být vyhlášena Charta základních práv EU. Hlavním terčem kritiky je preambule charty: jednotlivé její články lze totiž interpretovat velmi různě a základní pravidlo, podle nějž mají být části právního dokumentu interpretovány právě z preambule, lze těžko uplatňovat tam, kde je preambule vágní a neurčitá. Největší spor se rozhořel kolem prvního odstavce, kde především na nátlak Francie zmizelo původní odvolání na náboženské kořeny Evropy a bylo nahrazeno jakýmsi "duchovním a morálním dědictvím". Na druhém místě míří největší váha kritiky na postavení rodiny v tomto dokumentu, které je - ve srovnání s Všeobecnou deklarací lidských práv - značně oslabeno. Zatímco deklarace používá pojem rodiny i pro samo vyjádření charakteru lidské pospolitosti (první odstavec úvodu), vyzdvihuje rodinu jako přirozenou a základní jednotku společnosti (čl. 16 c) a vztahuje k ní i sociální práva (čl. 25), rozděluje charta svou velestručnou zmínku o rodině na "respekt k soukromému a rodinnému životu" (čl. 7) a "právní, ekonomickou a sociální ochranu" jakožto součást zaměstnaneckých práv (čl. 33). Vnímá tedy rodinu jako jedno z práv izolovaného jednotlivce, nikoli jako přirozenou instituci, která je základem autonomie lidského společenství vůči politickým strukturám. A už vůbec nevnímá samu EU jako rodinu členských zemí. Charta se jak v celkové struktuře, tak v řadě formulací sice snaží deklaraci přizpůsobit. Přitom je její výčet práv téměř dvojnásobný: 54 oproti 30. Znamená to pokrok v evropském chápání lidské osoby? Asi nikoli. Nárůst práv se týká spíše postavení člověka jakožto homo faber, lidé jsou tedy opět zúženi na "pracující". Svým způsobem má být Charta EU jakýmsi bezpečnostním standardem. Spíše přijetí universálního bezpečnostního standardu by mohlo pomoci dát stavbě Evropy něco nezjevného, co právě proto prochází téměř bez povšimnutí: není to nic jiného než v synergismu zemí sám předmět této stavby. Jsme si totiž zcela jisti, že to, co se staví, je opravdu Evropa? Někteří političtí činitelé vyslovují obavy z budoucí podoby EU jakožto "superstátu" a nové diktátu. Duch charty naznačuje cosi závažnějšího: tento superstát by mohl být zbožštěn. Tím se nemyslí obnova obětí státnímu božstvu, ale prostý fakt, že nejvyšší moc nad člověkem by měla politický charakter a že by struktury světské moci nebyly adekvátně korigovány synergismem žití. Odborářská demonstrace ukazuje, že pro některé občany EU znamená sjednocená Evropa skutečně pouze a jedině stát: stát, na nějž lze vznášet požadavky. Lze se obávat, že takové pojetí je nebezpečné, protože ohrožuje autonomii společnosti vůči státu, především však svobodu člověka. Sjednocená Evropa má globalitou být kulturním prostředím žitého synergismu. Přijetím universálního bezpečnostního systému jako zázračným proutkem zmizí strach ze sousedů a neustálé handrkování o hlasy. Vyřeší se tím mnohé problémy samy sebou. Odpadne strach ze svévolností, zmizí pokrytectví. Příkladně také eutanazie. Každý desátý ve vyspělé demokracii umírá z rukou lékařů - ať už mu na onen svět pomohou přímo, nebo jen přestanou s léčbou. A mnohdy to lékaři pacientům ani neřeknou. Mnohý lékař už "pomohl umřít" bez vědomí pacienta, jen na žádost příbuzných. Mnohý lékař k smrtícímu zákroku sáhl sám, na základě vlastního rozhodnutí. Smrt s pomocí lékaře tak není nic zvláštního. Pokud lékař zjistí, že není jiná možnost, je běžně odpojen přístroj udržující vegetativní funkce života. Mnoho, snad většina Evropanů dnes umírá v nemocnici. Jak? Zdaleka ne vždy dobrovolně, důstojně a dobře. Umírající pacienti mohou doplatit nejen na nepořádky v lékařském ústavu a na něčí rozhodnutí ukončit jejich život. Smrt může člověka "dostat" kvůli nedostatku potřebných léčebných prostředků. Lidé se mohou stát i obětí těžce kontrolovatelného "nemocničního zločinu". Drastické poměry jsou přece asi výjimkou - na rozdíl od "smrti z milosti", která se v Evropě široce praktikuje. Stále se vedou opakované diskuse o tom, jak dalece má lékař udržovat život svého pacienta a za jakou cenu. Pasivní eutanazie je běžnou praxí o které se však pokrytecky nemluví. Moderní technika a moderní léky umožňují udržet život člověka ještě dlouho poté, co by bez nich zemřel. Z lidské osobnosti pak často zbude jen hrstka životních funkcí, které běží dále jen s pomocí přístrojů. Úvahy o tom, zda to má smysl a kde končí lékařská povinnost, nabývají proto na naléhavosti. Co má opravdu cenu, to je zvláště aktuální v dnešním světě diktatury svévolnického kapitálu. Určitě ne investice do výchovy. Vzory jsou všude. Když si tak počíná kapitál, tak proč ne i děti. Děti kradou a napadají druhé, protože se nebojí trestu nebo si neuvědomují, že jejich činy jsou špatné. Nemají vůbec strach. Policie nemá velkou chuť je prohledávat, protože by byla vzápětí obviněna z rasizmu. Usvědčit je mohou většinou jen očití svědci. Ti se ale často bojí a raději mlčí. Snažit se této kriminalitě předcházet? To lze jen velkým počtem policistů v ulicích. Ale je to jen krátkodobé opatření, zloděje to odsune jinam a nezmění to jejich chování. Tady musí působit nejen škola a rodiče, ale především kultura. Obvykle začínají ve třinácti. Gangy to nejsou. Některé skupiny se pojmenují, ale příliš organizovaní nejsou. Uzurpují určité území, a když někdo cizí do něho vstoupí, tak mu hrozí vážné nebezpečí. Stále sílí druh kriminality a násilí, které páchají děti na stejně starých vrstevnících. Kriminálníci a jejich oběti jsou čím dál mladší. Často ji bývá jen málo přes deset let. To, co dříve byly jen potyčky na školním dvoře, jsou nyní kriminální činy. Po ulicích se potlouká velké množství nezletilých, kteří se nebojí páchat trestné činy, protože vědí, že jsou jen těžko postižitelní. Vidí, jak je snadné se okamžitě dostat k poměrně velkému množství peněz. Okrádáním druhých mnozí teenageři vydělají až tři sta liber týdně. Nejčastěji se krade kapesné, mobilní telefony, kreditní karty. Množí se rasistické konflikty, nikoli však mezi bílými a černými, ale mezi dvěma komunitami. Nikdy nevíte, kdy vás někdo zezadu napadne. Ano, globalita vyžaduje novou kulturu či lépe civilizaci. Svévolnickým kapitalizmem v globální působnosti nelze očekávat nic jiného, než globální katastrofy. A případná změna klimatu je pouze jednou u nich. Někde je na postupu povodeň jinde zase poušť. Úhlavním nepřítelem Číňanů, jejich prokletím a zkázou se stává písek. Není to vtip. Obrovské pouštní duny se daly do pohybu, kus po kuse ukrajují plochu úrodné půdy a na severozápadě se už přiblížily na 70 kilometrů k metropoli Pekingu. Vláda sice vystupňovala kampaň výsadby milionů nových stromů, ale ekologové se obávají, že už může být pozdě. Skoro se tady kvůli písku nedá žít. Před dvěma generacemi se tam ještě všechno jen zelenalo. Teď je všude jen písek. Je všude, zalézá za šaty, dráždí oči a zanáší plíce. Místní nemají peníze, aby se přestěhovali, nedá se nic dělat, jen odhrabovat písek a čekat, co se stane. Jen málo lidí si představuje Čínu jako zemi obrovských pouští. Přesto je to tak. Přes 27 procent její rozlohy pokrývá jen písek a kamení. A co je horší, každoročně se v neplodnou pustinu promění dalších 2500 kilometrů čtverečních země. Přímé dopady tohoto jevu bezprostředně ohrožují na 110 milionů lidí. Letos v květnu z Gobi udeřily na Peking tak silné písečné bouře, jaké nikdo nepamatuje. O tom, že nejde o legraci, svědčí i fakt, že "útok pouště" se stal jedním z hlavních bodů říjnového zasedání vládnoucí komunistické strany. Co se to děje? ptají se šokovaní Číňané. Experti jim nedokážou jednoznačně odpovědět, shodují se však v jednom: čínské pouště jsou opravdu na postupu, příkladně k Pekingu se přibližují přinejmenším o tři kilometry ročně. Podobná hrozba visí i nad dalšími rozlehlými oblastmi Číny, nejvíce na severozápadě. Jednou z hlavních příčin je obrovská spotřeba dřeva na topení, nadměrné spásání trávy dobytkem a přílišné zatěžování zemědělské půdy. Zdejším farmářům se sice nelíbí postupující zkáza krajiny, nicméně ještě méně se chtějí vzdát svých návyků. Moratorium na vypásání stepí a obdělávání půdy se úřady snaží prosadit v řadě oblastí - nikdo netuší, na jak dlouho. Vláda se k problému postavila nekoncepčně. Nadměrné zatěžování půdy, čerpání vodních zdrojů, klimatické změny, postup pouště, to všechno spolu souvisí. A úřady to neberou v potaz. Jak jinak ve světě diktatury kapitálu působící i v Číně pod patronátem komunistické strany. Globalita však chystá revoluci. Nikoli však politickou, která by mohla ohrozit vlády kritizované za nedostatek demokracie či synergismu žití, nýbrž technologickou, jež prolomí bariéry pro rozšíření Internetu do zastrčených koutů světa. Internet je jedinou možností, jak se lze svobodně dozvědět, co se ve světě kolem nás děje a jak se vymanit z otroctví diktatury masmédií a kapitálu. Internet sehrává v rámci svobody důležitou psychologickou roli. Internet má pomoci svobodě a mnohem více se otevřít vnějšímu světu. Technologie ovšem není jedinou věcí, která brzdí rozvoj Internetu. Vůdcové stižení nemocí šílených politiků se obávají, že volný tok informací může podlomit jejich moc, proto omezují telekomunikace a snaží se všemožnou mocí kontrolovat Internet. Dokonce se snaží uzavírat pro ně nepříjemné webové stránky nebo blokují kanály. Internet působí proti nemoci šílených politiků a tak jeho odpůrci právem patří mezi odpůrce pokroku a nepřátele lidstva. Internet nelze zastavit, jako nelze zastavit vzestup svobody a demokracie. Je čas předvést lidem synergismus. Lidem je třeba na Internetu předvést alespoň synergismus hudební a masmediální vůbec. Nastal čas zvážit, zda už nepřejít na DVD. Kroky domácích vydavatelství k posílení pozice DVD nosičů jsou nejen reakcí na pokles poptávky po klasických CD discích. Mají uživatelskou logiku obrácenou do blízké budoucnosti. Ta směřuje k universálním přístrojům schopným přehrávat různé typu nosičů a formáty záznamů. Zařízení se větví do dvou směrů. Jedním jsou osobní počítače s DVD přehrávači, jež zvládají i zvukově-obrazové nosiče CD-ROM či pouze zvukové disky - ať originální, nebo kopírované (lidově řečeno vypálené - tedy CD-R, CD-RW). Jestliže máte dostatečně výkonný procesor, operační paměť, grafickou kartu a zvukovou kartu, soustavu reproduktorů a monitor, můžete využívat možností DVD. Cena počítačových DVD mechanik klesá (dnes se pohybuje zhruba mezi čtyřmi až osmi tisíci Kč), kvalita roste; test některých mechanik najdete například v časopise PC magazíne 11/2000. Druhou možností je domácí AV (audiovizuální) centrum. Reprezentuje je dobrá televize, stolní DVD přehrávač, výkonný "dolby" zesilovač (případně zesilovač s rozhlasovým tunerem, tzv. receiver) a soustava speciálně rozmístěných reprobeden, které vás dostanou "dovnitř" zvuku. I tyto komponenty se v poměru ke svým uživatelským vlastnostem zlevňují. Časopis HiFi přinesl minulý měsíc test sedmnácti DVD přehrávačů, nejlevnější z nich (to neznamená nejhorší!) stojí 13 990 korun. Obrazové, ale zejména zvukové kvality těchto přehrávačů (nemluvě pak o celých AV centrech) jsou mnohem vyšší než u zařízení pro PC. Nejeden z testovaných přístrojů zvládne i "vypalované" disky, některé přehrávače včetně internetového formátu MP3. Stolní DVD přehrávač se tedy pro široké vrstvy (ne však pro skalní hifisty!) stává vážnou alternativou k dosavadním CD přehrávačům. DVD formát, přesněji řečeno DVD-video formát, měl být na trhu uveden v roce 1996, ale ohlášky se poněkud protáhly. Ovšem od sedmadevadesátého roku patří k nejdynamičtějším produktům, jaké kdy spotřební elektronika měla. Podle statistik z USA zaznamenaly DVD přehrávače vyšší nárůst odbytu, než jaký vykazovaly videopřehrávače při svém nástupu v letech 1975-1977, a disky DVD dvanáctkrát předčily prodej klasických CD při jejich debutu v roce 1983. Odhaduje se, že při oficiálním uvedení v Česku (1997) si DVD přehrávač koupilo kolem tisíce zákazníků, letos by se prodej mohl vyšplhat až k hranici 20 tisíc prodaných přehrávačů (DVD mechaniky pro počítače v to samozřejmě nepočítaje). Vladimír Cabalka v časopisu Stereo & Video ze srpna letošního roku uvedl, že "pro americký trh bylo vydáno již přes 6500 titulů, pro japonský 3000 a pro náš 500". Na doplnění konstatujme, že se objevily další odnože DVD: DVD-Audio (viz HiFi 11/2000), firma Sony přišla s technologií SACD (o ní letos najdete řadu informací a několik testů v obou zmíněných tuzemských "hi-fi" časopisech). Obě odnože, doplněné o příslušné přehrávače, dostávají záznam a reprodukci hudby na novou úroveň. Existují také už DVD-RW rekordéry, takže si můžete nahrát vlastní DVD disk; ovšem tato technologie k nám teprve pozvolna proniká a je zatím daleko dražší než DVD přehrávání. Cena nosičů DVD i jejich přehrávačů klesá. Dostala se na úroveň, která je v tuzemsku únosná už nejen pro finančně silné zákazníky, a to se odráží na nabídce. K diskům, které přinášejí filmová díla nebo hudebně obrazové profily, přibývá nyní takzvaný DVDplus disk, což jsou vlastně dva disky slepené do jednoho. Vtip je v tom, že výrobci musí spojit DVD disk s normálním cédéčkem tak, aby celek nebyl příliš silný a nosič se dal použít v různých typech přehrávačů. Stále méně lidí si totiž kupuje cédéčka; přijdou jim drahá. Když se jim nabídne více médií na jednom disku a za přijatelnou cenu, mohlo by je to zajímat. DVDplus může současně fungovat jako určité odbytiště videozáznamů koncertů a hlavně videoklipů. Vydavatelé předpovídají diskům DVDplus budoucnost pro jeho praktické schopnosti. Lze je pouštět na DVD mechanikách počítačů nebo na DVD stolních přehrávačích. Kdo má doma jen běžný CD přehrávač, může si pustit ryze hudební složku nosiče. Na první pohled se disk DVDplus neliší od klasického cédéčka, má stejný formát, ovšem žádné potisky - lze jej totiž přehrávat z obou stran. A vedle toho všeho disk obsahuje i CD-ROM stopu, kde je veškerá diskografie se všemi texty od každé skladby. Za rok nebo dva bude přehrávač DVD běžnou výbavou domácnosti stejně jako osobní počítač. Zatím je to samozřejmě více, než stojí tradiční nosiče, ovšem zvuk i obraz mají na discích snímaných laserovým paprskem nejen jasně vyšší, ale také trvalou kvalitu, kdežto videopásek ztrácí časem tím, jak stárne a tře se o snímací hlavy videopřístroje. A hlavně: médium DVD nabízí nové možnosti, zvláště náročnějším divákům. Světová síť Internetu stává se kulturní silou, kterou se i šílení vůdcové musí naučit přijmout, nebo riskují ztrátu potenciálu, který se nabízí. Internet se začíná zabydlovat ve všech koutech světa a počet uživatelů se bude v následujících letech každoročně zvyšovat. Internet je příliš velký a důležitý, nikdo si dlouho nemůže dovolit jeho rozvoj brzdit. Internet však právě svou globalisací musí sám řešit bezpečnost. Tu za jistých okolností mohou zajišťovat i piráti, pokud se jejich činy nepromění v zločiny. Tak byla právě prověřena bezpečnost internetových stránek ministerstva vnitra. Webové stránky úřadu totiž v napadl neznámý hacker, který zcela změnil jejich obsah. Stránky nebyly po celý den přístupné, případu se musela ujmout policie určená pro bezpečnost na Internetu. Počítačoví piráti umístili na hlavní stránku inverzní fotografii Stanislava Grosse a v textu ve slovenštině mimo jiné vzkázali, že na Mikuláše přinášejí nový návrh na design stránky. Internetoví specialisté ministerstva však ještě nevědí, jak se hackerům podařilo na úvodní stránku umístit inverzní fotografii ministra Grosse a ironický text. K útoku se přihlásila skupina pirátů sdružených ve skupině binary.division ze Slovenska, která v minulosti poškodila například stránky české KSČM, slovenské HZDS nebo slovenský poštovní server Post.sk. Tentokrát se skupině podařilo poškodit stránky orgánů, pro něž je boj proti počítačové kriminalitě jednou z profesních priorit. Pozměňováním webové struktury se zabývala před dvěma třemi lety na našem území hackerská skupina CzERT.

Cestu k uvedeným metatextům metastudiem metagramotným Moravanům nabízí Moravská metauniversita prostřednictvím svého internetovského zastoupení na zprostředkující adrese:

metainfo@volny.cz Ţ se záhlavím /3XM-SBRK/ v elpoště