Moravská Metanadace Metauniversity

(Metacentrum Moravské Metauniversity)

| V | V | V | _{® ş} 3X| V | _{® ş 3XM®}

veřejně prospěšná metaspolečnost (v. p. ^ms.)

Verse: 1.2.2000 až 31.3.2000 / 1.4.2000 až 21.5.2000 / 22.5.2000 až 18.6.2000 /

19.6.2000 až 9.7.2000 / 10.7.2000 až 30.7.2000 / 31.7.2000 až 11.8.2000 /

12.8.2000 až 25.8.2000 / 26.8.2000 až 8.9.2000 / 9.9.2000 až 29.9.2000 /

30.9.2000 až 13.10.2000 / 14.10.2000 až 27.10.2000 / 28.10.2000 až 17.11.2000 /

18.11.2000 až 8.12.2000 /

Z bojů s pandemií nemoci šílených politiků a voličů (za 9.12. až 15.12.2000)

Důstojnost člověka spočívá v tvořivosti a žití především. Naplňovat důstojnost člověka či lidství lze pouze pravdivou tvořivostí jeho žití a tedy svobodou. Pocit jistoty a bezpečnosti, spjatý se zkušeností pravdivé tvořivosti, vyplývá z okolnosti, že tvůrčí výkon uskutečňuje konstitutivní rozhodnutí o žité podobě smysluplnosti. Právě proto je pravdivá tvořivost synergismem žití tak významná pro vyšší zdraví ducha. Duch synergismu totiž člověka sjednocuje a vykupuje ho z jeho roztříštěnosti, dává mu poznat v jediném osvětlení celou Skutečnost bytí. Úkolem každé pravé tvořivosti a zejména pak cílem umění metamanažmentu je právě tato zkušenost, zakládající důvěru v žití a sebedůvěru ve vlastní síly. Jednotlivé způsoby tvořivosti nepůsobí tím, že by přesvědčovaly a přemlouvaly, že by násilím dokazovaly žití, jejich výkon spočívá v tom, že mu žití dávají vhlížet synergismem. Jistota pravé tvořivosti či metamanažmentu, založená důvěrou v synergismus a sebedůvěrou ve vlastní síly ho uskutečňovat, odkrývá žití jakožto terén řádu a smysluplnosti, jichž se možno dobrat a dotvořit. Metamanažment člověku ukazuje, že všecko, co ho potkává, může se stát zdrojem síly žití a podnětem k jeho vzestupu. V tom také tkví smysluplnost metamanažersky tvůrčího ospravedlnění jakožto výkonu žitého synergismu ve sféře svobody. Umění metamanažmentu z žití nic nevylučuje, nic předem neodmítá, snaží se z něho synergismem co nejvíc zhodnotit. Proto nemoralizuje a nevyslovuje soud o jednotlivých jevech, nýbrž synergismem prezentuje žití v tvářnosti ustavičně obnovované harmonie a řádu. Každý jev je ospravedlněn, jestliže byl synergismem včleněn do osobité synergése celku díla. Toto místo v rámci celku se nenabízí samozřejmě a není nasnadě, musí být teprve objeveno tvůrčím výkonem, který možnost řádu odkrývá a nově zakládá a to tak, aby se tvůrčí akt stal organickým momentem celkové hybnosti žití jakožto dění rozvoje, vzestupu a projevu síly synergismu. Zkušenost tvůrčího děje se tak stává důležitým momentem sebeuvědomování žití, procesu, ve kterém žití rozpoznává svá bytostná určení, doznává se k nim a přijímá je, neboť mu s plnou názorností ukazují, čím Pravda pravd je a čím může i musí stále být. Žití takto poznává samo sebe a rozpomíná se na sebe, proto lze říci, že právě tvořivost synergismem ustavuje nezbytnou paměť žití. Tato synergismem bytostná vazba paměti na tvorbu působí, že paměť žití roste z tvůrčího výkonu a zakládá se na něm, že cosi synergického vypovídá i o samotném žití. Synergismu paměti přísluší v žití významné a nezastupitelné místo. Opravdu důstojné žití, žití v duchu a pravdě, bez synergismu paměti není možné. Leč synergismus paměti právě proto neznamená mechanické reprodukování toho, co bylo, ani funkci v pouhé setrvačnosti žití. Bytostná tvořivost žití synergismem způsobuje, že i tvůrčí výkon jakožto produkt pravého a opravdového žití reprezentuje synergický děj, čin, který organisuje přítomností budoucnost, který tvoří z nejskrytějších a nejvlastnějších potřeb doby nový svět útvarů a opravdových hodnot, stylisuje materiál doby a žití v novou vyšší smysluplnost a dává mu novou perspektivu rozvoje. Proto má paměť výrazně tvořivou povahu, zaujímá důležité místo v kontextech přítomného žití jakožto zdroj sebevědomí a nástroj jeho rozhodující orientace, vždyť jakožto taková bytostně souvisí se synergismem. Pravdivá paměť nikdy nereprodukuje mechanicky, neprodlužuje životní setrvačnost, ani nemá ráz podlehnutí životní rutině a zvyku. Kde vzpomínání jen samočinně obnovuje pozůstatky a trosky minulosti, bývá vzpomínka aktem melancholickým, odmocněným, ustydlým a svědčícím o absenci tvořivosti, nebo o jejím záměrném vyřazení. Kdežto synergismem opravdové vzpomínání coby organická složka životní tvořivosti probíhá jakožto metamanažování ztělesňujíc v zárodku synergismem samu tvořivost. Protože opravdová paměť minulost mechanicky nereprodukuje, nýbrž synergismem utváří, tvoří komplex a tím z ní činí přirozenou a synergickou složku živé přítomnosti. Díky synergismu paměti a v jejím prostředí se žití rozpomíná na svou bytostnou povahu, zpřítomňuje si své rozhodující možnosti, uvědomuje si své určující potřeby. Proto je opravdová paměť podstatně synergickou a dokládá, že tvořivost ruší setrvačnost, odkrývá novou perspektivu žití a učí synergismus vhlížet, že tedy opravdu tvořit znamená opomínati nejbližší a rozpomínati se na vzdálenější. Tvořivost synergismem paměti, její podíl na vytváření minulosti a její úloha při formování živé přítomnosti, dokládají její bytostné sepětí a nezrušitelnou vazbu na synergismus žití. Není pravé paměti, která nevychází ze synergismu Skutečnosti a nepracuje jejím Metazákonem v poznání a zkušenosti žití. Právě proto se pravdivá paměť radikálně odlišuje od libovolné a nezávazné fantastičnosti a svévolného konstruování, které synergismem nepřináší přirozené a svou niternou metazákonností svéprávné celky, nýbrž pouhé exotické konstrukce, neorganické a násilné slepence subjektivistických tendencí, doklady libovůle a schválnosti. Podstatný výkon paměti totiž tkví v tom, že synergismem otvírá vhled na celek a zpřítomňuje jej jakožto organický, metazákonný a v synergismu spočívající svět, vyjevuje jeho nezjevné a skryté možnosti, poukazuje na jeho nevidoucí, leč související komponenty a složky, bez nichž by celek byl pouhým zlomkem a torzem. Odtud s takovým důrazem uplatňovaná a v nejrůznějších souvislostech stále se vracející metamanažerská teze, že pravá tvořivost nevyslovuje jen danou realitu, nýbrž je podstatně nesena snahou doplňovat realitu zkušeností metareality a vytvářet tak v imaginaci právě to, co nahlížené realitě chybí. Metamanažment to označuje jakožto komplementarisující činnost synergické paměti a považuje to za její důležitou složku. A naopak soudí, že programový a proklamovaný racionalizmus popíráním synergismu nepředstavuje nic než předsudek určitého deformačního zorného úhlu, který realitu výrazně zkresluje. Synergismus paměti stimuluje žití a pobízí jej k maximální evoluci, potud jest něco, co urychluje co nejvíce rozvoj duchovní, co jest buditelem a urychlovatelem žití. Ze vzájemnosti se synergismem a vazby na něj roste životní nepostradatelnost a konstitutivní úloha paměti, která se uplatňuje jakožto vlastní duchovní síla tvůrčí, jakožto budovatelka nových organických světů. To je však odepřeno lidem onemocnělých nemocí šílených politiků a voličů. V důsledku infekčních infoprionů u nich dochází k jakési děravosti paměti, neschopné synergismu a vedoucí neadekvátními skutky k šílenství. Pochopitelně, že svět je šílený, když ho vedou a spravují šílenci, že šílená je i demokracie, když šílence volí šílenci. Bojovat s takovým světem šílenců lze jen nastavováním zrcadla. V tomto boji však působí mocný spojenec mající jméno globalita a dělící svět na několik konkurujících superkomplexů k nimž patří také Evropa. Pod tlakem globality byli vůdcové EU přinuceni schválit řadu kroků, jež posílí pravomoci i spolupráci v rámci Evropy. Jednací stůl v Nice byl pokryt nejtěžšími politickými problémy, jež musí EU řešit. Schválením Evropské sociální agendy dostala i sociální politika evropský rozměr - a seznam úkolů, jejichž splněním se mají sociální ustanovení v zemích EU během příštích pěti let výrazně zmodernizovat. EU bude řešit především problém své stárnoucí populace. Musí rozhodnout, zda a o kolik zvýší věk pro odchod do důchodu, zda bude tolerovat rozsáhlé předčasné penzionování a zda bude podporovat růst soukromých penzijních fondů jakožto alternativy ke státním důchodům. Po desetiletí existence vnitřního trhu, kde působí stále více nadnárodních firem, se politici EU shodli na potřebě dohody o sociálních povinnostech evropských společností. V ní se mají řešit otázky, jako je účast pracujících na rozhodování těchto společností či povinnost informovat zaměstnance o situaci firmy. EU bude také daleko důkladněji hodnotit ekonomiky svých zemí - a umožní dvanácti státům, jež používají společnou měnu euro, aby mnohem více než dosud koordinovaly své hospodářské politiky což má zvýšit ekonomický růst i moc EU. Tváří v tvář krizi kolem nemoci šílených krav (BSE) se EU shodla na vytvoření Evropské potravinové agentury, která má zvýšit bezpečnost potravin na společném trhu. List úspěšných dohod doplňují kroky, které mají ujistit obyčejné lidi, že EU je tu pro ně; kromě sociálních opatření a akcí proti BSE je to posílení ochrany proti námořním katastrofám, které často těžce zdevastují přírodní prostředí, dále přísliby tvrdšího boje proti praní špinavých peněz a účinnější soudní spolupráce. Plán vytvořit funkci evropského prokurátora, který by vyšetřoval finanční zpronevěry a další zločiny proti společenství, neprošel a stejně tak uvázl boj proti ilegální imigraci - tady dokázali šéfové států apelovat jen na rychlejší pokrok jednání EU. Seznam i tak působí impozantně, ale opravdu vážná jednání teprve začínají. Státy EU se v Nice snáze shodly na posílení budoucí evropské spolupráce než na změně mocenské konstelace. Je to pochopitelné vždyť nikdo se ochotně nevzdává té moci, kterou má. Svádí to však k "útěku vpřed", který může být nebezpečný pro uchazeče. Státy přenášejí odpovědnost za bezpečnost na EU, což nemusí být zvláštním zdrojem obav jen pokud existují jasná pravidla, která platí pro velké a malé. Velcí budou muset zaplatit nynějším menším členům za souhlas s oslabením svého politického vlivu na EU. Je tu však připravené minové pole pro uchazeče. Uchazeči by se měli připravovat přinejmenším na to, že první léta po vstupu pro ně nebudou lehká a že budou muset zlomit řadu privilegií, jež si zajistily dnešní státy EU, ty větší i ty menší. Bez společně sdíleného bezpečnostního principu se jednání EU v Nice stalo hříčkou vášní a upadlo do víru nekonečných sporů. Odhalilo, že předsedající Francie nezná současný postoj zemí EU, čímž se vyvolal legrační zmatek. Jednání připomínalo "jarmark", kde státníci zmateně přihazovali své trumfy a hádali se o koncepce. K protahování summitu EU přispěli všichni. Každý členský stát měl své citlivé body, z nichž nebyl ani po čtyřech dnech jednání ochoten ustoupit. Některé kandidátské země se neostýchaly vyjádřit své národní zájmy. Souběžně probíhal boj o "brzdy" v rozhodování EU. Šlo především o přerozdělení hlasů v Radě EU, která je hlavním rozhodovacím orgánem. Málo vášní budila jen otázka složení Evropské komise. Malé státy prozatím uhájily křeslo pro každého - a to se nezmění, dokud počet komisařů nepřekročí 27. Jediná skutečná shoda panovala na summitu v tom, že vše je nutné odložit na budoucnost - vše, na čem se summit shoduje, se uskuteční až za tři či čtyři roky. Summit EU v Nice se stal svědkem velkého kroku vpřed v oblasti tvorby vojenské identity EU, tzv. Evropské obranné iniciativy (EDI). Tento trend však vzbuzuje obavy jak v NATO, tak v USA. Američané se neobávají možnosti vzniku jakýchsi Spojených států evropských, ty považují sice za potenciálního soupeře, ale také za společníka, bez něhož se na světové scéně neobejdou. EDI se podle nich má stát pomocnou složkou NATO, ne soupeřem. Účelem EDI má být poskytování evropských obranných složek pro méně náročné mírové operace, jež nevyžadují účast amerických bojových sil. Pro EDI však žádné zvláštní peníze nejsou, ale zvláštních požadavků je nespočet. Nejviditelnějším z nich je nový Evropský generální štáb, který se nyní formuje v Belgii a jehož práce bude nevyhnutelně kopírovat to, co už dlouhá léta dělá NATO. Mnohem vyšší však jsou "neviditelné" náklady: 60 000 vojenských jednotek nyní přidělených EDI je již připraveno pro společnou akci pod velením NATO. Nyní je třeba je přeorganizovat tak, aby operovaly pod velením nového generálního štábu, který už plánuje první cvičení se všemi s tím spojenými náklady na transport, palivo a dalšími dodávkami. Pro USA to prakticky znamená, že evropské jednotky NATO budou Evropskou obrannou iniciativou oslabeny, a že se tudíž dost možná stanou břemenem amerických bojových sil. Evropa už sice otevřeně nemluví o nezávislosti svého vojenského velení na NATO - ale nevzdává se tohoto záměru. Spor, jejž tento záměr vyvolal a který postavil proti sobě Evropu a Ameriku i Francouze a Brity, byl ukončen tím, že EU o něm přestala mluvit. S vlastním vojenským velením by EU mohla vojensky zasáhnout, aniž by to Američané a tím NATO mohli nějak ovlivnit či kontrolovat. Podstatné je, že reforma zastaralých institucí EU v Nice prošla. Ani teď však EU není připravena na vstup nových členů. Po politicích se na rozšíření EU musí připravit i veřejnost. Stejný myšlenkový maratón čeká i občany EU. Změna, která dostala v Nice zelenou, má do čtyř let jasně vymezit hranici mezi mocí státní a nadstátní, měla by upravit standardy lidských práv. Jasnější hranice a pevné záruky by mohly oslabit strach z těžkých dopadů, jichž se mnozí obyčejní lidé v EU obávají. Počítejme však s tím, že po Nice politiků musí přijít i Nice občanů. Bez společného bezpečnostního standardu však budoucí většinovost EU protiřečí demokratické povaze členských států a ohrožuje samu existenci evropské demokracie. Všechny instituce EU jsou sice ustaveny legitimním způsobem, ale bez společného bezpečnostního standardu. Evropský parlament je volen ve férových volbách občany EU. Komise ("vláda" EU) je jmenována demokraticky ustavenými vládami členských zemí a potvrzena Evropským parlamentem. Rada EU sestává z ministrů vlád členských zemí. V rozhodovacích mechanizmech EU jsou zvýhodněny menší země, aby nebyly přehlasovány. Například velké země mají dva, malé státy jednoho komisaře. Změny uvedených pravidel jsou možné pouze za souhlasu všech členských států a musí být ratifikovány jejich parlamenty. I ten nejmenší členský stát může zablokovat změny rozhodovacích mechanismů, nebude-li s nimi souhlasit. Přesto tento institucionální systém ohrožuje samu existenci evropské demokracie a to jednoduše neexistencí společné ústavy coby obecného bezpečnostního standardu. Právě handrkování o počty hlasů tam a jinde, právo veta tam a jinde, je důsledkem strachu před sousedem, což je ve světě šílených politiků a voličů pochopitelné. Dnes už je to vidět na referendech konaných v rámci EU, na něž elita EU stejně nebere zřetel. Tlak na demokracii států je však silný, proto EU reformuje zastaralé instituce, umožní úzkou spolupráci menších skupin a ještě více pootevře dveře pro většinové hlasování. Vytvořením tří "prahů" v Radě EU (počet hlasů, počet států a počet obyvatel) se rozhodování zkomplikovalo. Proceduru rozhodovat kvalifikovanou většinou summit oproti očekáváním nijak nepodpořil - až na výjimky, jako je rozhodování o politikách EU v oblasti služeb a průmyslu. V budoucí EU iniciátoři návrhů budou potřebovat i hlasy malých zemí. Získané hlasy přitom musí reprezentovat nadpoloviční většinu států EU (což je pojistka malých zemí proti hlasovací většině velkých) a 62 procent obyvatel EU (což umožňuje blokovat rozhodnutí i hrstce velkých států). Summit rozšířil princip většinového přijetí rozhodnutí na 29 oblastí, kde v minulosti bylo potřeba konsensu; - nepodařilo se rozšířit většinové hlasování na citlivou oblast daňové politiky, sociálního zabezpečení, imigrace a pohraničních kontrol, kultury. Bez "malých" se EU nepohne kupředu. Velké státy mohou EU brzdit a blokovat i odmítat iniciativy. Bez malých zemí však tato organizace ani po reformě z Nice nic nového neprosadí. Německo, Francie, Británie a Itálie budou mít po 29 hlasech v Radě ministrů EU, zatímco dosud jich měly po deseti; Španělsko, které mělo deset hlasů, a Polsko, až do EU vstoupí, budou mít po 27 hlasech; Rumunsko, až se stane členem, bude mít 15 hlasů; Nizozemsko, které má pět hlasů, jich bude mít 13; Belgie, Portugalsko a Řecko, které mají po pěti hlasech, jich budou mít po dvanácti a stejně tolik jich získají Česko a Maďarsko, až se stanou členy. V Evropské komisi se v roce 2005 velké země Německo, Francie, Itálie, Británie a Španělsko vzdají druhého komisaře; každý nový člen dostane po jednom komisaři až do doby, kdy unie bude mít 27 členů. Bylo dohodnuto, že skupina osmi a více členských států bude moci ve zvolených oblastech uplatňovat těsnější integraci a že příští mezivládní konference se bude konat v roce 2004 a jejím tématem se stane rozdělení pravomocí mezi EU a členskými státy. Dvanáct hlasů pro Prahu v budoucí Radě EU je jen dvanáct hlasů z tří set čtyřiceti pěti. Reforma v Nice jen potvrzuje, že uvnitř EU se Česko neprosadí samo, na vlastní pěst. To jen podtrhuje, že úsilí vynaložené na rozvoj dobrých sousedských vztahů není nikdy dost velké. Neoficiální "vládou" EU je Evropská komise a i velké státy se musí ucházet o její podporu, chtějí-li získat aspoň nadpoloviční většinu zemí pro schválení vlastních návrhů. Faktem však zůstává, že v Nice výrazně posílila právě role velkých členů EU, kteří tak budou mít na její chod daleko větší vliv, než jaký měli doposud. Česko by si mělo uvědomit, že zcela klíčovou podmínkou pro získání uznávaného místa v EU je to, o čem se smlouva z Nice vůbec nezmiňuje: jsou to (aspoň) stovky skvěle vzdělaných a jazykově dobře vybavených lidí, kteří dokážou nastoupit na vyhrazená místa v EU. Přesný text summitu EU z Nice není dosud k dispozici, dosud ještě probíhá boj o konkrétní a právnicky přesnou formulaci politických ujednání. V každém případě se prosadil duch demokracie států EU. Ochrannou pojistkou pro uchování vlivu malých zemí je i podmínka, že každé rozhodnutí EU musí schválit i výrazná většina jejích členských zemí. Při rozhodování v rozšířené EU bude postavení každé jednotlivé země slabší než dosud - a to nejvíce pocítí malé země. Jejich jedinou cestou k obnově či zachování vlivu je spolupráce s jinými zeměmi a tvorba regionálních bloků. To si snad také uvědomili účastníci temelínské krize. Temelín je v rukou EU. Dohoda, kterou uzavřel Zeman s rakouským kancléřem Wolfgangem Schüsselem, snad ukončila temelínskou krizi. Patronát nad smírem převzala EU. Premiér Zeman přitom neudělal v klášteře nad Dunajem nic menšího, než že vložil rozhodnutí o budoucnosti temelínské jaderné elektrárny do rukou EU. Stanovit EU právě v otázkách atomové energetiky konečným rozhodčím je však problematické už proto, že právě na tuto problematiku panují v EU zcela rozdílné názory. To se týká i veškerých standardů jaderné bezpečnosti, které by měly určit budoucnost Temelína. Dohoda, v níž se Zeman zavázal, že Temelín musí odpovídat "evropským standardům", je naprosto gumová. Pokud se jako evropské standardy vezmou normy francouzské, Temelín nemá problém. Pokud však budou měřítkem třeba normy německé, může se Temelín zbořit a to jen proto, že bezpečnostní systém dodali Američané, kteří prostě mají standardy jiné. Předáním takřka veškeré rozhodovací pravomoci o budoucnosti Temelína do Bruselu je však v souladu s naší snahou vstoupit do EU. S blížícím se rokem 2003 však roste strach, především z nového a neznámého. Roste strach ze ztráty vlastní výlučnosti. Jsou to výlučně dnešní zájmy členských zemí EU, a nikoliv včerejší plány velkých vizionářů, co rozhoduje o tom, kdy (a jak) k rozšíření EU nakonec dojde. Přijímání těch nejpřipravenějších kandidátů do EU, tedy odstraňování bariér a rozšiřování prostoru volného pohybu pracovních sil, kapitálu, zboží a služeb, některé členské státy EU chtějí ztížit úsilím směřujícím alespoň k částečnému zachování klubu, kterému budou ony samy dominovat. Většina členských států EU o rozšíření v dohledné době vůbec nestojí. Na druhé straně nejde o to být pouze formálním členem klubu, naše ekonomika ještě není dostatečně schopná odolat konkurenčním tlakům uvnitř EU. "Světová ročenka konkurenceschopnosti" například ukazuje, že beznadějně ztrácíme tam, kde naši konkurenti nejvíce přidávají na tempu totiž v růstu kultury tvořivosti. Růst adaptability lidí na probíhající změny a připravenost na vstup do světa nové globální ekonomiky si lze jen těžko představit, nedojde-li ke skutečné expanzi tvořivosti a s ní spojené svobody. Jistě není pravda, že vše vyřeší peníze. Pouze nastartováním kultury tvořivosti se skomírající motor inovačního cyklu rozběhne na maximální výkon a my vyrazíme nebývalou rychlostí vpřed celospolečenským přijetím metamanažmentu. Opak je pravdou. Bez ohledu na programové prohlášení sociálnědemokratické vlády, slibující zvyšování konkurenceschopnosti založené na kvalitě lidského kapitálu, bez ohledu na proklamace ODS o nutnosti dynamizovat rozvoj našich vysokých škol se oba nejpočetnější sněmovní kluby rozhodly zablokovat kulturu tvořivosti. K prosazení konceptuálních změn, nutných k zefektivnění školského systému, je však třeba široké politické shody. Část politiky Česka, která je v tuto chvíli u moci, se v široké shodě rozhodla sabotovat cestu k prosperitě. Opoziční smlouva opět zvítězila nad zdravým rozumem. Vypadá to jako nějaké obludné spiknutí politiků proti voličům, ti nemají mít šanci dozvědět se pravdu. Občané mají sice volební právo, plodí a vychovávají děti, denně řeší odborné problémy, investují peníze, ale rozum jim prý nepostačuje na politické pletichy. Opoziční smlouva jde ve svém úsudku o inteligenci občanů ještě dál. Myslí, že pro voliče není informace pro nastartování kultury tvořivosti důležitá. K tak mimořádné slaboduchosti netřeba nic dodávat, hodnotí se sama. Připomeňme tedy všem utajovačům z politiky i těm s klotovými rukávy jedno: kde se nedostává informací, tam klesá tvořivost a svoboda. Veřejnosti se musí sdělit pravdivé informace. Nic tak neotřese důvěrou lidí jako pocit, že se děje něco nedobrého a tají se to. Dnešní politika je manifestace rostoucí pandemie nemocí šílených politiků a jejich voličů. Nejen u nás, ale různě po světě. Aktuálně nás o tom přesvědčují volby v USA. Američané zůstávají napůl rozděleni. Nyní, více než po měsíci od voleb, potvrdily dva výroky amerických soudů, že dělicí čára probíhá i v soudních dvorech. Federální Nejvyšší soud nejtěsnější možnou většinou pět ku čtyřem hlasům nařídil v sobotu pozastavit manuální přepočet volebních lístků na Floridě, toto neuvážené rozhodnutí vrhne mrak na legitimnost voleb. Spočítat každý legálně vhozený hlas nemůže představovat nenapravitelnou újmu spravedlnosti a ústavnosti. Pouhý den předtím, než do voleb promluvil Nejvyšší soud USA, jiný Nejvyšší soud - státu Florida - ruční přepočítávání povolil. Opět tou nejtěsnější většinou, a to hlasy čtyř proti třem. Každý hlas má být spočítán, pokud existuje jasná známka úmyslu voliče zdůvodnila většina soudu své rozhodnutí. Ano, je to ústavní krize, protože současně krize spravedlnosti, svobody a demokracie. Patová situace je i ve vrcholném zákonodárném sboru, v Kongresu. Nový stočlenný Senát je rozdělen přesně na poloviny - 50 křesel mají republikáni, 50 demokraté. Sněmovnu reprezentantů kontrolují republikáni jen díky několika málo křeslům. Většinou 7:2 nakonec Nejvyšší soud USA rozhodl, že přepočítávání hlasů podle nejasných měřítek nemá oporu v ústavě, a zrušil je. Poměrem 5:4 pak rozhodl, že není čas na přepočet v souladu s ústavou. Ústavní soud země vydal rozhodnutí, kterým odkazuje do patřičných mezí samu soudní moc. Ti, kteří vyznávají USA za Říši svévolnosti mají po rozhodnutí Nejvyššího soudu USA důvod ke spokojenosti. Ti, kteří globalizaci považují za světovládu svévolníků mají o jednoho nepřítele navíc. Lidstvo však důvod ke spokojenosti nemůže mít. Rozhodnutí Nejvyššího soudu zvolilo prezidenta USA a oslabí autoritu amerického prezidenta i americké demokracie.. Je to ostuda. Nejrozvinutější země má nejzastaralejší volební systém. Bush je prezidentem přesně poloviny americké společnosti. Gore má sice o více než 300 tisíc hlasů v celonárodním hlasování, ale Bush nad ním vítězí díky několika stovkám hlasů na Floridě. Výsledek jenom potvrzuje původní předpoklady, že prezident bude slabý, protože soudy rozhodly jen těsnou většinou, i do soudního systému zasahují politické vztahy, což vyprovokuje diskusi o politizaci soudů. Bush svým smýšlením sotva vnese do Washingtonu nový, nestranický tón. Volby USA hluboce a nebývale rozdělily. Lidnaté státy na obou pobřežích spadly do Goreova tábora, obrovské rozsáhlé prostory uvnitř zase do Bushova. A povolební drama propast ještě prohloubilo. Stranicky rozdělený je Kongres, dělicí čára - jak ukázal i čerstvě Nejvyšší soud země - zasáhla i sám vrchol soudní moci. A kromě toho oba kandidáti během 35 dnů od volebního dne dělali logicky vše pro to, aby si zajistili vítězství pro sebe, někdy s menší či větší agresivitou. A to jen umocňovalo vášně v obou táborech. Má-li George Bush situaci uklidnit a skutečně pocítit legitimitu svého úřadu a hlavy nejmocnější země světa, musí nabídnout přesvědčivou kompetentnost k úřadu. Nový prezident USA má šanci, aby dělal svou práci dobře přijme-li universální standard bezpečnosti a obstojí-li jím v testu nemoci šílených politiků. Jedině tím ubere vítr z plachet některým radikálům, kteří naznačovali, že nebude-li Gore prezidentem, pak přikročí k akcím občanské nespokojenosti. Bush by měl vládnout nejen všem, ale také pro všechny. Musí pochopit, že jeho legitimita je založena na středu. Amerika není vlevo, ani vpravo. Volby ukázaly, že stojí přesně ve středu. Celé volby nakonec rozhodl nedemokraticky Nejvyšší soud. A byl při tom dost nerozhodný. Rozdělený Nejvyšší soud odmítl povolit přepočítání hlasů v prezidentských volbách na Floridě a rozhodl většinou 5:4, že není čas na vyřešení problému odlišných norem používaných pro ruční počítání hlasů. Tento výrok podkopal důvěru země v Nejvyšší soud. Zrušil rozsudek Nejvyššího soudu Floridy nařizující, aby přepočítávání pokračovalo, zakázal nestejné nakládání s ručně sčítanými hlasy. Vždyť duch ústavy totiž svoboda a spravedlnost měla být zachována řádným přepočítáním a to i za cenu "podstatné dodatečné práce". Soudní většinu, která svévolně rozhodla o prezidentovi USA, tvořili předseda soudu William Rehnquist a soudci Sandra Day O'Connorová, Antonin Scalia, Anthony M. Kennedy a Clarence Thomas. Proti byli soudci John Paul Stevens, David Souter, Ruth Bader Ginsburgová a Stephen Breyer. Většina soudu svým rozsudkem zbavuje neznámý počet voličů volebního práva. I když se snad nikdy nedozvíme s naprostou jistotou totožnost vítěze letošních prezidentských voleb USA, totožnost prohrávajícího je dokonale jasná, je jím důvěra národa v soudce jakožto nestranného strážce vlády zákona. Rozsudek vydaný přesně pět týdnů po dni prezidentských voleb říká, že přepočítávání hlasů povolené floridským Nejvyšším soudem "je neslučitelné s minimálními postupy nutnými pro ochranu základního práva každého voliče". Takový rozsudek však implikuje tvrzení, že i "sčítání hlasů voličů založené na nespolehlivém médiu děrného štítku je neslučitelné s minimálními postupy nutnými pro ochranu základního práva každého voliče". Rozsudek soudu vlastně schválil nerovné provádění sčítání v důsledku nespolehlivé technologie a tím nadřadil chybující stroj nad právem občana, což je evidentním porušením ducha ústavy. V boji o nejdůležitější úřad světa Říše svévolníků pouze demonstrovala absenci vzácné schopnosti vidět problémy budoucnosti a předvídat, jak se dotknou lidí a lidstva. USA se ocitly na rozcestí, několik hlasů rozhodlo vydat se cestou Říše svévolníků a ta konečně dostala svého krále. USA v typicky bifurkačním bodě prohrály svůj boj o svobodu. Vše se už točí okolo volitelů. Platí tato pravidla: 1. kandidát, který získá v příslušném státě většinu, byť o jediný hlas, ve všeobecném hlasování, získává i veškerý počet volitelů za stát (s výjimkou Nebrasky a státu Maine), tedy pravidlo "vítěz bere všechno" - u Floridy je to 25 volitelů; 2. stát má tolik volitelů, kolik má dohromady svých zástupců v Kongresu USA - čím lidnatější stát, tím má i více volitelů, nejméně však tři (za "stát" je považováno i hlavní město Washington se třemi voliteli); 3. sbor volitelů má 538 členů (435 křesel ve Sněmovně, 100 křesel v Senátu plus tři zástupci za Washington, D.C.) - prezidentem se stává ten, kdo získá nadpoloviční většinu volitelů, tedy nejméně 270 jejich hlasů. Tuto magickou hranici 270 hlasů pomůže Goreovi či Bushovi překonat pouze 25 volitelů z Floridy - Gore má mimo Floridu 267 a Bush 246 hlasů. Bush nakonec získává o jeden hlas volitelů více než potřebuje. Je běžnou praxí, že volitelé jsou nominováni dlouho před volbami na stranických konvencích v jednotlivých státech. V některých státech se jejich jména objevují na volebním lístku pod jménem prezidentského kandidáta. Voliteli jsou většinou lidé spjatí s příslušnými politickými stranami, aby tak dostáli svému závazku, že hlas odevzdají kandidátovi "své" strany. Přesto se během posledních 40 let vyskytlo pět volitelů, kteří hlasovali v rozporu se svým slibem (v politické hantýrce jsou nazýváni "nevěrnými voliteli"). Právní experti však nemají jednotný názor na to, zda 12. prosinec byl nejzazším datem pro nominování volitelů. Domnívají se, že podstatně důležitějším dnem je 18. prosinec - den, kdy volitelé volí prezidenta USA. Volbou krále Říše svévolnosti lidstvo ztratilo ochránce svobody a globální bezpečnosti. Za tohoto stavu je nutno spoléhat na ombudsmanství jiného druhu. Prvního ochránce veřejných práv už máme. Veřejným ochráncem práv je Otakar Motejl. Zákon o veřejném ochránci práv ale nařizuje, aby zvolený kandidát složil slib do deseti dnů ode dne hlasování. Pokud tak neučiní, jako by nebyl zvolen. Aby exministr spravedlnosti mohl začít nový úřad vykonávat, složí 18. prosince slib do rukou předsedy sněmovny Václava Klause. Pokud se lidé dostanou do sporu se státními úředníky, mohou se o pomoc obrátit na ombudsmana. Podle zákona má ombudsman sice právo vstupovat ve prospěch občanů do řízení ministerstev, okresních či finančních úřadů, ale na nedostatky může pouze upozornit nebo případ zveřejnit. Do činnosti státních zastupitelství či soudů zasahovat nemůže. Motejla navrhl prezident a Senát. Poslanci vybírali ze tří kandidátů a Motejla zvolili jednoznačně - 125 hlasy. Otázkou zatím zůstává, kdo bude Motejlovým zástupcem. Sněmovna dává přednost politickým handlům před volbou zástupce, přitom právě volba zástupce může být pro chod úřadu ombudsmana klíčová. Diskuse v parlamentu, zda vůbec zřídit úřad ombudsmana, trvaly zhruba sedm let. Zákon byl schválen loni a prvního ombudsmana se podařilo zvolit až nyní. Před Motejlem tak stojí úkol: vybudovat úplně nový úřad, o němž se nedá prohlásit, že by jeho zřízení mělo všeobecnou podporu. Ve světě svévolníků má však ombudsman práce vždy přehršel, zvláště když soudy stojí proti svobodě. Jeden vyrobí jed a mnozí ho pak prodávají. Je vinen jen ten kdo vyrobil, nebo také ti co prodávali. Nakladatel Zítko dostal přísný trest za vydání nacistické knihy. Soud míní, že tím propagoval fašizmus. K propagaci však došlo až jejím prodejem. V případech rasových útoků na občany a někdy i vražd jsou soudy shovívavější, protože jsme zemí písmáků, kde slovo platí více než čin. Za slova trestají raději než za činy. Ale jsme také zemí nesvobody. Soud může rozhodovat o tom, co smíme číst. Jsme i zemí pokrytců. Vydat Hitlerův Mein Kampf není trestné, pokud je doprovázen výkladem. Výklad asi poskytuje čtenářům "ochranu" před jedem té Hitlerovy knihy. Tak kniha před lety bez hlesu vyšla. A jsme zemí dvojího práva. Vychvalování jednoho diktátora je trestné, jiného ne. Ne zatajovat, opak potřebujeme. Vše znát, číst a mít k tomu vlastní úsudky. Zítkův rozsudek naši svobodu nechrání, nýbrž zmenšuje. Zakazovat knihy? Vida, jde to! Naše země je plná intolerance, rasového násilí a nesnášenlivosti. Ráda to zamlčuje - jako Hitlerovu knihu. Ale svobodný člověk drtí tuto špínu silou své svobody, ne silou zákazu. Jedno české nakladatelství se odvážilo vydat více než 50 let starý spis, o jehož scestném obsahu dnes na světě nepochybuje téměř nikdo. Jen nemnoho nedospělých bláznů jej ještě vyznává. Kniha má význam spíše historický, ukazuje na myšlení zvrácených extremistů. Možná soudci vadí, že někdo vydělal dost peněz. Ostatně o šíření publicity se přičinila právě naše justice a měla by být potrestána první ona. Nebýt publicity v médiích, stahování knihy z prodeje a soudů, nejspíše by vydání Mein Kampf skončilo prodělkem. Většina těch, kteří si publikaci koupili, ji totiž ani nečte a pouze si ji koupili, "aby ji měli", a spekulují s tím, že ji třeba časem výhodně prodají, protože ji soudy zakážou a kniha stoupne v ceně. V Londýně si lze Mein Kampf koupit nebo půjčit v univerzitní knihovně, nikdo jej nezakazuje. Podobně je tomu se spisy Brežněva, Stalina, Mao Ce-tunga a jiných. A nikdo vám nevysvětluje, jak tyto knihy chápat. Svůj názor si svobodný občan může udělat sám i bez soudu. Spíše je třeba mít obavu ze ztráty svobody pandemií svévolnosti, působící globalizaci. Globalizaci lze definovat jako světovládu svévolníků všeho druhu, především těch otročících kapitálu a svému rozumu. Světovláda svévolníků působí nejrůznější globální katastrofy, zřejmě i globální turbulenci klimatu. Sněhové bouře sužují středozápad a severovýchod USA. Zima dosud zapomněla na Rakousko. Zimní turistická sezóna začala, většina horských středisek vyhlíží vydatnější nadílku sněhových vloček: alpská republika totiž letos prožívá celkově nejteplejší rok od roku 1768. Je dokonce tak teplo, že nemá smysl ani umělé zasněžování sjezdovek. Sněhová děla totiž fungují až od minus čtyř stupňů Celsia. U nás někde houbaři nevěřícně kroutí hlavami. Takovou úrodu hub necelé dva týdny před Štědrým dnem nepamatují. Podle kalendáře sice houbařská sezóna končí v polovině října, letos to však neplatí. Houbičky jsou letos nějaké popletené, protože je pořád teplo a vlhko. Rostou, kdy nemají. Počasí je popletené. Přísloví, že čím dřív zaseješ, tím lépe, se zemědělcům krutě nevyplatilo. Na koni jsou letos opozdilci, kteří na pole vyjeli co nejpozději a porosty nyní nemají přerostlé. Zemědělci s úžasem stojí před lány řepky, která jim často sahá až po kolena. A děsí se, jak budou ozimy vypadat na jaře. Obiloviny jsou navíc plné infekce padlí. Zato hrabošů se zřejmě urodí až moc. Mláďata se rodila až do konce října a v teplém listopadu měla ideální podmínky na to, aby dorostla do takové velikosti, aby mohla zimu snadno přečkat. Pokud nebude zima mimořádně krutá, lze očekávat, že se zejména na střední Moravě hraboši přemnoží. Zatímco mnozí lidé jsou v tomto netypickém počasí překvapeni, že Štědrý den bude již příští týden, zvěř vysoké teploty moc nevykolejily. I když má snadnější přístup k potravě, nepřekrmuje se. Je mnohem rozumnější než lidé. Zásoby tuku a živin si vytvořila již dříve a nyní s energií šetří na pozdější zimní měsíce. Globální turbulencí klimatu se lze nadít dalších extrémních zvratů. Průvodcem globality je nejen globalizace, ale také globalisace a taky Internet. Internet rozvíjí elektronické publikování a připravuje revoluci srovnatelnou s vynálezem knihy. Nejde o módu. Aby pravdivé texty přežily je globalitou synergisace a digitalisace informací nezbytná. Řešení problému globálního informačního přehlcení se jmenuje metagramotnost realisovaná metainformacemi a jejich elektronickými publikacemi. O elektronické knize dosud kolují falešné představy totiž jako o pouhé výměně média. Elektronická kniha však má mnohem nepřebernější možnosti, běžné knize nedostupné. Předně možnost uživatelské změny velikosti a typu písma, pak změnu pozadí a barvy textu. Co je však na elektronické knize nejpodstatnější je schopnost multimediálností vyvolávat multuplikační či synergické efekty smyslů a tím přinášet zážitky z běžné knihy dostupné pouze těm největším fantastům. Elektronická kniha umožňuje všelijak ji uživatelsky dotvářet, přetvářet, upravovat, komentovat, ilustrovat, ozvučovat, propojovat a to zase v podobě běžné knize nedostupné. Pomocí asociativních odkazů (hyperlinků) elektronická kniha umožňuje nekonečné variace větvení podle potřeb uživatele, a to nejen v rámci knihy samotné, ale i v rámci různých verzí a navazujících textů a v rozsahu Internetu. Nakonec elektronickou knihu si může její uživatel kdykoliv převést do původní tištěné podoby. Samozřejmě že k tomu všemu má dnešní elektronická kniha ještě daleko, ale vývoj jde velmi rychle vpřed. Ukázkou takové elektronické knihy knih je Metabible či Metabibliotéka představující metainvariantní či metainformatickou esenci světového písemnictví, zatím také ještě v plenkách. Říkává se, že klasické texty všichni uznávají, ale nikdo je nečte. Potud představují metatexty Metabibliotéky klasiku zvláštního typu, jež je obecně uznávána a zároveň plodí široký okruh uživatelů, kteří se jejím rozlehlým dílem probírají s požitkem a potěšením. Dar překvapivé, hutné a přesné charakteristiky, výrazné a názorné prezentace synergismu, která nám zjevy Skutečnosti staví zřetelně a plasticky před oči, živý a skutečnostní vztah ke všemu, činí z četby metatextů zážitek neobyčejně silný a zároveň svěží i radostný. Účinkem duchovní hbitosti a lehkonohosti si metatexty získávají stále nové čtenáře. Až globalitou však klasické texty postihl nečekaný a zasloužený osud totiž formou metatextů svědčit a okouzlovat, zároveň soudit naší lenost, bezmyšlenkovitost a alibizmus. Kde metatexty řeší rozhodující otázky žití jednotlivce i společenství, tam je přijímáme jako cosi, co nás od nebezpečí a trudu svévolnické práce osvobozuje. Metamanažerskými formulacemi metatexty nabízejí řešení působivé a přesvědčivé, jež nás globalitou zavazují k vlastní odpovědnosti a povinnosti hledat řešení problémů žití. Chytáme se jednotlivých myšlenek a nápadů, synergicky si přisvojujeme věty výrazné až k aforismům, aniž nám uniká duchovní práce. Metamanažment své metatexty nabízí bez viditelné racionální myšlenkové námahy, koncentrace a soustředění, bez násilné duchovní kázně a metodického úsilí, jako by je sotva postřehnutelnými dotyky sbíralo a formulovalo samo žití. Rozhodující podíl na tom má přesvědčení, že duchovní práci je třeba učinit přirozeně synergickou podobně jako žití. A tak není náhodné, že v metatextech máme zdroj, který odpovídá úrovni a nárokům svého tématu a dokáže nás uvést do středu metamanažerského přemýšlení. V určitém ohledu metamanažment tvoří metatexty snadno, protože v textech klasiků se nacházejí působivé a šťastné formulace, jež stačí vlastně jen synergicky transformovat a uspořádat. Takto prezentováno předstupuje před nás metamanažerské dílo jako dílna živého uvažování vyjevujíc nám synergismem textů úpornost tápavé a přece cílevědomé duchovní práce. Transformací textů na metatexty jedná se o dobře míněnou snahu ozřejmit synergismem vnitřní jednotu a celistvost metamanažerského myšlení, která by měla podnítit a zavázat lidstvo k výkonu přiměřenému z hlediska opravdového osobního nasazení a vůle vyrovnat se čestně s výzvami a problematikou současného světa globality. Metabibliotéka či Metabible, výsledek neustávající soustavného synergismu informací, svědčí o pozoruhodné schopnosti umění metamanažmentu pružně se orientovat v rychlých proměnách žití životem a prací. Různorodost Metabible svědčí o dispozici produktivně integrovat stále nové podněty a držet krok s překotným vývojem a radikálními změnami kulturního klimatu a orientace tvorby. Přes tuto schopnost proměny a vývoje metabibliotéka zároveň svědčí o zřetelné a osobité jednotě, jak ji dokládá i přístup k Pravdě coby systému pravd. Neméně nápadné pak je u metamanažmentu i to, že ač dokáže čerpat impulsy a podněty z mnoha stran, od nejrůznějších a četných myslitelů, vždy je metainvariantně s to integrovat zdroje do organického celku, který zůstává živý a vždy znovu nás podněcuje i podmaňuje svojí originalitou. Máme-li přistoupit k metabibliotéce ne jako k souboru vhodných výroků a citací, nýbrž jako ke škole opravdového myšlení a tvořivosti, pak naším vodítkem bude synergismus. Na synergismu informací do systému matainformací se zakládá a spočívá průkazná a výrazná jednota metabible, spojující úvahy z různých zdrojů do organického a jednotně rozvíjeného myšlenkového celku. Tuto jednotu metabible prezentuje jako integritu a celistvost jednotně budovaného duchovního světa metakultury. Podstatou kultury je sice synergismus, ale teprve globalita přináší samu potřebu kultury synergismu. Synergismus vtělený do kultury je v epoše globality jediný způsob existování lidstva. Informační společnost nemůže existovat jinak než kulturou synergismu a prostředím MetaInternetu. Není divu, že už na počátku Internetu vznikají pokusy ověřit si jeho prostřednictvím možnost existování. První Rus se pokusil přežít prostřednictvím Internetu, nesmí tři týdny opustit byt a bude komunikovat se světem pouze přes počítač. V pondělí 20. listopadu se ubytoval v prázdném bytě, takzvaném kyberdomě, jehož jediným vybavením byl počítač. Tři týdny nesmí tento prostor opustit. V třípokojovém bytě, který se nachází v západní části Moskvy, jsou dvě koupelny, sprcha, čtyřicet zásuvek, koberce a lustry. Není tam však žádný nábytek, lednice, ani sporák. K dispozici má počítač nepřetržitě napojený na Internet a tři webové kamery.Spojení se světem musel nalézt přes počítač a díky kamerám mohli zájemci sledovat, jak se se svým úkolem vyrovnal. Za tři týdny "iOne" má nakoupit nábytek, lednici, sporák a další vybavení. Musí přitom pracovat, odpočívat, udržovat známosti a seznamovat se s novými lidmi, domlouvat schůzky a nakonec pořádat večírky. Pomocí počítače má navštěvovat internetové obchody, sportovat, jednat, napsat zprávu o stráveném dni atd. Veškeré služby bude získávat přes poskytovatele Runet. Účastník experimentu se pokusí nalézt kontakty s podobnými "vězni" po světě a zjistit, proč se rozhodli od světa odloučit a zároveň se celému světu "předvádějí". Měl by odpovědět na otázky, proč lidé věnují stále více času počítačům, proč dávají přednost Internetu před živými besedami v klubech, proč vydavatelství produkují zdarma on line noviny a časopisy. Cílem experimentu, který zorganizovalo vydavatelství Kommersant a společnost Andersen Consulting (Accenture), bylo zjistit, zda v Moskvě dokáže člověk přežít v prázdném bytě pouze pomocí počítače nepřetržitě napojeného na Internet. Pokus začal 20. listopadu, kdy byl Pavlov-Andrejevič, redaktor časopisu pro mládež Molotok, ponechán v třípokojovém bytě bez potravin, oblečení, hygienických potřeb, nábytku, elektrických spotřebičů apod. Zpočátku měl "pokusný Rus" problémy, hlavně s nákupem jídla. I když se dokáže dobře orientovat na Internetu, přece soudí, že reálný život je v Rusku zatím pohodlnější než virtuální. Vzhledem k tomu, že je vegetarián, dva dny prakticky hladověl. Nemohl nakoupit potraviny, o které měl zájem. Chyběla zelenina, ovoce či kaše. Zboží, které bylo na stránce webového obchodu, na skladu reálně chybělo. Problémy měl také s oblečením, nádobím nebo nábytkem. Webové obchody s konfekcí nabízejí převážně vojenskou uniformu, případně letní bundy. Stěžoval si, že informace o zboží jsou zastaralé, jejich dodávka trvá velmi dlouho a vyřizování nákupu je komplikované. Řadu nákupů musel dodatečně vytelefonovat. Ruské internetové obchody nejsou zatím příliš spolehlivé. Kontakt přes Internet zatím ruské webové obchody nepovažují zřejmě za spolehlivý, ačkoli svou nabídku zveřejňují desítky obchodů. Nakonec iOne koupil sporák, nádobí, skleničky, stůl, židle, lůžko, polštáře, lednici a další potřebné zařízení. Našel také některé více-méně spolehlivé stránky s nabídkou potravin a pořídil si potřeby pro osobní hygienu a dokonce 12 kondomů. Ruský experiment se podle jeho organizátorů setkal se značným zájmem ve světě. Celkem se přihlásili surfaři zhruba ze šedesáti zemí, nejvíce jich bylo z USA, na druhém místě Holanďané a na třetím prý byli zájemci z Česka. Experiment prý dokázal, že v Moskvě je možný život pomocí internetové sítě. Organizátoři přitom přiznávají, že zatím nelze mluvit o Rusku. Život metropole a provincie je dosud diametrálně odlišný a uplyne ještě řada let, než si podobný experiment bude moci dovolit obyvatel "glubinky", tedy vzdálené provincie. V mnoha ruských obcích dodnes není ani elektřina, natož internetové obchody. Generální ředitel společnosti Andersen Consulting (Accenture) Georgij Mistulov soudí, že experiment dokázal, že nové technologie ovlivňují všední život obyčejného člověka i v Rusku. Svědčí také, že Rusové mají zájem o Internet i o možnosti, které nabízí. Již v příštím roce má počet uživatelů Internetu v Rusku stoupnout na 11,8 miliónu lidí. Ukazuje se přitom, že pouze zlomek uživatelů nečerpá z Internetu aktuální zprávy. O politické informace se zajímá převážná část uživatelů Runetu. Obliba Internetu v Rusku prudce stoupá. Podle různých odhadů dnes v Rusku Internet využívá od tří do šesti miliónů lidí. Předpokládá se přitom, že za tři až čtyři roky to bude asi deset procent obyvatel, tedy kolem 15 miliónů. Hra iOne přitom umožnila alespoň prozkoumat možnosti využívání nových technologií v Rusku a na základě získaných zkušeností je vylepšovat. Přihlásila se celá řada sponzorů projektu a díky nim se mohl iOne celkem slušně zásobovat. Ačkoli původně měl na kontě jen zhruba 500 dolarů, nakonec koupil televizi, video, automatickou pračku, žehličku, počítačové příslušenství atd. Nejen v Rusku, ale obecně Internet se ještě zdaleka nestal záležitostí kultury či pro srozumitelnost záležitostí civilizace. Pouze kultura je totiž schopna zajistit spontánní bezpečnost Internetu. Do té doby je nutno užít spolupráce tajné služby, armády a podniků jak o tom svědčí. Norsko, které zahájilo ochranu Internetu. Cílem není kontrola elektronické pošty norských občanů. Systém dozoru vykonávaného na Internetu registruje pokusy jednotlivců nebo organizací o narušení počítačových systémů s chráněnými informacemi. Zranitelnost veřejných i soukromých databází s chráněnými údaji je považována za velký problém. Velké množství vetřelců zůstává nepovšimnuto, neboť sami postižení často nemají zájem dovést věc k vyšetřování a následně k soudu. Dohlížecí systém doufá, že bude schopen odhalit nekalé pokusy ještě dříve, než se budou moci efektivně rozvinout. Uživatelé, kteří jsou vytypovanými cíli, mají být varováni. Další postup a rozhodnutí, zda chtějí proti útočníkům zahájit vyšetřování bude záležet pouze na nich.

Globalizace jakožto světovláda svévolníků (za 16.12. až 22.12.2000)

Světovláda svévolníků svůj původ odvozuje z tuhého racionalizmu, jenž odvratem od smyslu Skutečnosti plodí iracionalizmus a svévolnictví v globálním rozsahu. Racionalizmus svým formalizmem znesnadňuje a blokuje poznání konkrétního synergismu Skutečnosti, neboť zamítá individuální zorný úhel a tak znemožňuje, abychom žití i Skutečnost pravdivěji vhlíželi. Naopak idea umění metamanažmentu se dovolává lidského účastenství duchem synergismu, s kterým se nepracuje racionálně rutinou, setrvačností, zvykem, nýbrž soudností, duchovní vynalézavostí a tvořivostí a předpokládá metavíru v intelekt coby tvořivý prvek životný. Synergése coby samotvořivý architektonický princip světa, a tím i žití, předpokládá víru v synergismus prostupující celý svět vnitřní i vnější a budující z chaosu řád. Opravdová idea pravdivostí vyjevuje přítomnost světla synergismu o němž svědčí v systému vhlédnutelné jednotlivosti. Opravdovostí synergismu Skutečnosti se nikdy nejedná o pouhé jednotlivosti, o pouhý náhodný mechanický shluk a nakupení, nýbrž synergismem o jejich systémovou skladbu, vzájemnost a pořádání. Jednotlivosti tvoří pouhé podmínky, které musí být duchem synergismu v metamanažmentu oživeny a proměněny do mravní a tvořivé energii životní. Umění metamanažmentu jakožto výraz aktivního postoje k žití reprezentuje takovou interpretaci žití, která dává synergismus vhlížet, a to právě v celku žití. Vhlédnout celek žití znamená vhlédnout synergismem jeho vnitřní systémovou skladebnost a řád. Tento celek není předem dán a akt tvorby nepředchází, nýbrž ustavuje se teprve na základě tvorby a roste Synergésí v evoluci z její příznačné kontinuity synergismem a potud je akt vhlížení celku žití nutně neukončený a nehotový. Umění metamanažmentu definuje žití, evoluci kultury a evoluci vůbec, coby ustavičnou a nikdy nekončící tvořivost všudypřítomné Synergése. V základu tvořivosti nacházíme vůli k synergismu, avšak ta se nerovná vůli k sebeprosazení, nýbrž odhodlání otevřít se perspektivě smysluplnosti synergismu a v této perspektivě také žít. Žití synergismem podle smyslu Skutečnosti, o kterou myslivému člověku běží, není a nemůže být předem dáno a už dopředu zaručeno, rodí se totiž až v procesu tvořivosti a představuje její užití, proto tvorba ztělesňuje doménu lidské svobody a jako nejvyšší lidskou možnost vyjevuje právě způsobilost a úkol být svobodný. Jednota tvořivosti a svobody zároveň také určuje bytostnou povahu svobody. Pro metamanažment platí, že opravdoví přátelé svobody jsou stvořeni k podobě pravdivé tvořivosti žití. Niterná jednota a skrytá totožnost svobody a tvořivosti odhaluje, že svoboda už svým rázem předpokládá způsobilost synergismem vhlížet a rozlišovat a že se tedy zásadně liší od slepoty své-volnosti jakožto důsledku nevědomé podstaty Skutečnosti. Svoboda znamená nejprve a před vším ostatním svobodu vhledu, proto ztělesňuje volnost tvořivosti, která se nevylučuje s vázaností synergismem. Svoboda neruší a neodmítá Metazákon Skutečnosti, rozpor mezi Metazákonem a svobodou je jenom domnělý. Musíme ovšem odlišit Metazákon od pouhých svévolnických pravidel a pravidelností. Právě o nesvobodném člověku lze říci, že je to otrok pravidel a zákonů, jemuž uniká všeprostupující smysluplnost Synergése a jejího Metazákona. Svobodný člověk je vyvázaný synergismem Skutečnosti a jejím Metazákonem a proto volný v tvořivosti především svého žití. Zatímco metazákonností nevázaný svévolník bývá naopak nejčastěji pedant, duch vnitřně uschlý a odumřelý. Svobodný člověk není metazákonností indiferentní, lhostejný, bez metavíry a přesvědčení. Svobodný jest ten, kdo ve svém žití nese metazákonnost a jí řád stále obnovovaný, plynulý a přece konstantní, protože se stal jeho životnou funkcí. Svobodný člověk jest ten, jemuž se Skutečnost projevuje ne ustydlými ustanoveními a předpisy, z nichž by si musel žití logicky odvozovat, nýbrž jemuž metazákonnost synergismu Skutečnosti hovoří neustále přímo, přátelskou názorností Synergése a její jistotou to jest žitým synergismem vlastního ducha. Takový člověk odhodlaný k synergismu jediný může býti shovívavý, aniž je zbabělý; jemu jedinému dobrota jest výraz síly žitého synergismu. Žitá metazákonnost metaetikou žití říká, že metamanažmentem musíme vycházeti ze svobody a dotvořovati se neustále svobody ještě větší, vyšší. Svoboda tedy není nic daného, co člověk nachází nebo dostává, svoboda se kryje s osvobozováním a uvolňováním od svévolnosti a tento pohyb nemůže být ničím než tvorbou, dobýváním synergismu Skutečnosti, metamanažováním žití, aby člověk byl schopný bezpečně a nekolísavě unést složitosti a ochránit žití i proti zlobě osudu, náhody. Svoboda synergismus Skutečnosti neruší, nýbrž přijímá, proto představuje nejvyšší spravedlnost ve volbě, neboť Synergésí poskytuje, co každému Skutečnosti náleží, totiž metazákonností skutečnostní svobodu. Pouze skutečnostní svoboda dovede synergismem ochránit před zlobou náhody a pouze taková svoboda ví, že náhodu nelze synergismem odstranit ani vyloučit. Vždyť teprve díky svobodě poznáváme, že synergismem můžeme a musíme dorůstati svého osudu. Svoboda totožná s tvořivostí a pojatá jakožto žitá Pravda pravd ztělesňuje synergismem vyšší podobu žití a jako taková představuje umění metamanažmentu. Povrchní pojetí žití se vyhýbá synergismu a nahrazuje ho pluralizmem. Pluralizmus je sice veden touhou po bezpečnosti, stálosti a solidnosti, ale je libováním si v přízemním formátu žití, pochvalováním si mravního zápecí, teplého a zaplivaného bezvětří životního, všeho, čím bývá projev sebezáchovných zvířecích pudů individua. Kdežto pravá svoboda synergismem odkrývá perspektivu žití v tvářnosti tvořivosti, která odmítá životní prostřednost pluralizmu coby projev nedostatku odvahy a doklad zbabělosti ve vztahu k žití. Opravdová svoboda znamená z hlediska žití vyšší zdraví ducha, zakládá synergismem vyšší jednotu člověka a světa. Synergismem unikáme ze zlomkovitosti a necelosti žití, sledování synergismu je zdrojem radosti, této nejvyšší zkušenosti žití a zkušenosti svobody. Svoboda neodmítá a nepopírá vázanost žití synergismem a nevylučuje metazákonnost, svoboda je tvůrčí vyvázanost ze svévolnosti, pravá svoboda je skutečnostní omezení svévolnosti. Svobodní lidé konec konců usilují o řád metazákonností a touží po něm, a žití je jim něco, čeho si sami dobyli jakožto hranic své bytosti, čeho se dotvořili k poslední obrysné linie ve svém vnitřním formování člověčenství. Svobodní lidé vědí a věří, že svoboda nemůže být cílem sama o sobě, ale tuší také, že to, co ji může obmezit, je něco, čemu se sama dobrovolně vydala a dobrovolně podrobila. Svoboda, která je synergismem samou funkcí životnosti a dělnosti, nepopírá a neodmítá Skutečnost, naopak otvírá v ní vhled a umožňuje do ní přístup. Proto také svoboda zakládá jedinou perspektivu, v níž lze položit otázku, co je Skutečnost i když ta nebývá synergismem samozřejmá, neproblematicky se nenabízí a není zjevně nasnadě. Přijmout žitý synergismus Skutečnosti předpokládá bojovnost a sílu Pravdy, teprve potom svoboda tvořivostí vystupuje a uvolňuje se pro vhlédnutí synergismu. Problém Skutečnosti před námi svobodou nevystupuje jako pouhá teoretická záležitost. Otázka po Skutečnosti nachází se v základu celé naší životní praxe a vším svým počínáním na ni také odpovídáme, ať už si to uvědomujeme či ne. V těchto odpovědích se uměním metamanažmentu vyjevuje naše srozumění žití, zakládajícího synergismem ono výchozí uspořádání a vnitřní spjatost celku, jež pro nás reprezentuje řád universa, z něhož teprve vyvstává smysluplnost a otvírá se před námi možnost smysluplného konání. Problém smyslu Skutečnosti představuje myslí naši základní a určující otázku, na niž odpovídáme tím, jak se v žití rozhodujeme, co činíme a čeho se zdržujeme. Otázka po smyslu Skutečnosti je žitím otázkou zcela osobní a konkrétní, a na tom nic nemění okolnost, že na ni zpravidla odpovídáme nevědomky a že si své počínání jako odpověď na uvedenou otázku neuvědomujeme. Na otázku po smyslu Skutečnosti sice odpovídáme každý sám za sebe a nikdo nás této povinnosti nemůže zbavit, leč kulturou neodpovídáme na ni jako osamocené, izolované bytosti. Otázka po smysluplné Skutečnosti vyjevuje naši odkázanost na něco, co nás přesahuje, čemu se podřizujeme a čím se dáváme poučit i určit, v čem se naše individuální žití zakotvuje, oč se opíráme a čím se zaštiťujeme. Proto otázka po smyslu Skutečnosti odhaluje naši odkázanost na konkrétní kulturní společenství, v jehož médiu se naše výchozí srozumění žití rodí a vyhraňuje, a tak jsou naše odpovědi na uvedenou otázku vždy dějinně podmíněny a situovány. Už na počátku kladení problému smyslu Skutečnosti narážíme na symptomatickou okolnost. Současnou dobu charakterizuje zjištění, že svět je svévolnicky pluralitně roztříštěn a zbaven společenských a psychických jistot a hodnot. Dnešek se již definitivně odvrátil od samozřejmostí Pravdy k hlubinným tmám svévolnosti. Dnešnímu člověku, vykořeněnému z víry v Pravdu, není smysluplnost Skutečnosti jistotou, nýbrž problémem a odvratem od synergismu pak smysluplnost marně hledá, marně se k ní dobývá, svévolně si ji skládá a komponuje. Základní úkol doby globalizace, vyplývající ze svévolnické přítomnosti, představuje úlohu nalézt a dát člověku onu ztracenou jistotu - namodelovat pro něho a před ním Skutečnost nezpřetrhanou a neroztříštěnou a v její dění metamanažmentem vložit znovu jeho žití. Globální svévolností si samo lidstvo připravuje globální katastrofy nejrůznějšího druhu. Za všechny svévolnosti příkladem může sloužit havárie v Černobylu i když právě nyní dožil provoz jejího posledního elektrárenského bloku. Provoz uvedené jaderné elektrárny byl svěřen šílené obsluze. Nelze se divit, vždyť nejen mezi politiky, ale i mezi vědci je mnoho šílenců, kteří chtějí metarealitě racionalitě vládnout. Havárie v Černobylu se neudála při běžném provozu, dvě mohutné exploze rozervaly blok číslo čtyři při špatně připraveném a lajdácky provedeném testu. Jeho cílem bylo prověřit chování reaktoru za určitých mimořádných podmínek. V rámci toho byly, kromě jiného, odpojeny některé bezpečnostní systémy. Test se vymkl kontrole a vedl k výbuchům, jež odervaly celou horní část bloku. Zkázu ještě umocnil požár, který velmi rychle zachvátil celý reaktor. Do ovzduší vylétlo obrovské množství radioaktivních materiálů, jež byly poté zaregistrovány prakticky ve všech částech severní polokoule. Příčinou černobylské katastrofy byla kombinace šílenosti člověka a techniky. Šílení politici připustili šílenou techniku, šílená technika šílenou obsluhu a šílená obsluha reaktoru prokazatelně zanedbala bezpečnostní předpisy a dopustila se řady chyb. Nebyla dostatečně připravena k pokusu ani na to, jak případně řešit mimořádné situace. Mimochodem - obsluha reaktoru se tehdy těsně před výbuchem pokusila zastavit reaktor stejným spínačem, který vstoupil do dějin při nynějším zastavení bloku tři, spínačem AZ-5. Tehdy to nepomohlo. Přesný počet obětí šílené obsluhy Černobylu možná nikdy nebude znám. Pro sedm milionů lidí, kteří byli vystaveni radioaktivnímu spadu, možná "to nejhorší teprve přijde". Tři miliony dětí musí mít trvalý lékařský dohled a mohou zemřít předčasně. A to vše se týká jen zdraví - spočítat finanční škody, ztráty způsobené zamořením obrovských území lesů, vesnic a kdysi bohaté orné půdy, se již nikdo ani nesnaží. Pro šílené vědce, požadující přesná a ověřitelné data, je ovšem zatím důkazů pomálu - nesporné je podle nich jen to, že s Černobylem souvisí několik tisíc případů rakoviny štítné žlázy u dětí. Kromě toho, říkají, je prokazatelná pouze smrt 31 lidí, kteří zahynuli při havárii či těsně po ní. Někteří šílení vědci z toho dokonce usuzují, že dopad Černobylu je proto relativně malý, rozhodně menší, než se čekalo. Lidé prý spíše trpí mnohem méně nápadnými problémy, nemocemi oběhové, dýchací či zažívací soustavy. U dětí lékaři zjišťují vážné porušení imunity. Likvidátorů, lidí podílejících se v době havárie a v měsících po ní na odstraňování škod, katastrofy Černobylu je odhadováno až na tři čtvrtě milionu. Nikdo je přesně nespočítal, jsou rozptýleni po mnoha zemích bývalého SSSR. Psychologický dopad nikdo nezměří. Další mimořádně ohroženou skupinou jsou lidé v nejvíce zamořených oblastech sousedního Běloruska. Černobyl sice leží na území Ukrajiny, největší dávka radioaktivity, až sedmdesát procent celkového množství, však dopadla právě na Bělorusko - ke hranici to je z elektrárny jen několik kilometrů. Udává se, že až čtvrtina území země je zasažena spadem. Potíž je v tom, že známé je působení krátkodobé silné dávky radioaktivity na lidský organismus, co však způsobí dlouhodobé působení menších dávek je mnohem méně jasné. Někteří pro obdobnou hračičkářskou obsluhu přezdívají Temelín novým Černobylem. Nelze se divit, vždyť černobylský řetěz šílených politiků, šíleného úřadu, šílené techniky a šílené obsluhy zřejmě funguje opět. Sobotní závada v jaderné elektrárně Temelín, kvůli níž řídicí systém odstavil první blok, znamená nehodu v pořadí již třetí. Při zvyšování výkonu reaktoru z 12 na 20 procent zastavil bezpečnostní systém při dosažení 18 procent výkonu neplánovaně chod bloku. Ten byl ihned převeden do režimu číslo čtyři, tedy do nevýkonového podkritického stavu reaktoru s teplotou vody v primárním okruhu pod 260 stupňů Celsia, a celou událost od soboty vyšetřuje poruchová komise. Až do definitivního vyjasnění případu a potvrzení všech závěrů ze strany bezpečnostního úřadu elektrárna nesmí pokračovat se zkouškami reaktoru. Poruchová komise zařadila závadu do stupně nula mezinárodní stupnice INES. Jde tedy o takzvanou odchylku. Reaktor bude stát do té doby, než bude úřad pro jadernou bezpečnost spokojen s vysvětlením této závady. Je to otázka několika málo dnů. Jaderná elektrárna Temelín poprvé vyrobila a dodala elektřinu do sítě. Proudu však bylo jen velmi málo, obchodně s vyrobenou elektřinou nelze vůbec kalkulovat. Je to jen pro testovací provoz, sotva to pokryje vlastní spotřebu Temelína. První "temelínská" elektřina v síti je dalším krokem k úplnému spuštění elektrárny. Výkon reaktoru prvního bloku byl zhruba na jeho třetině, což je více než 200 megawattů. Po několika dnech výroby elektřiny bude prý reaktor odstaven a zařízení se prověří. Pak by měl být reaktor znovu spuštěn, ale už na vyšší výkon. Tento postup by měl pokračovat až do jara, kdy reaktor pojede na sto procent. Podmínkou však je, aby se elektrárna nedostala do vážných technických potíží. Sobotní havárie byla už třetí poruchou při spouštění elektrárny. První vznikla 26. října, kdy porucha čerpadel donutila techniky vrátit blok z druhého do třetího režimu zahřívání. Poruchu tehdy dva dny odstraňovala firma Westinghouse, která je za tato zařízení odpovědná. Druhá závada vznikla 18. listopadu, kdy kontrolní systém v Temelíně automaticky odstavil reaktor prvního bloku, ačkoli nemusel, protože žádná porucha nenastala. Falešně zapůsobila jedna ochrana. Už v pátek však Temelín opět stojí, tentokrát pro poruchu na turbíně. Možná to jsou opravdu dětské nemoci, ale možná je to jinak. Vždyť když můžeme mít za vůdce šílené politiky, tak proč nemít i šílenou obsluhu Temelína. Situace je jasná, chtít v epoše globality řídit metarealitu může jedině šílenec. Potom se nelze divit, že šílení politici způsobí katastrofu šílených krav. A chtít rozšiřovat EU bez společného standardu bezpečnosti může zase pouze šílenec. Lze pak pochopit, že rozšíření EU vyvolává obavy a strach členů. Je celkem jedno, zda tyto obavy jsou oprávněné, nebo ne, stačí že existují. Nelze se divit požadavkům na přechodná období pro nové členy, ostatně i kandidáti žádají, aby sami mohli mít přechodná období, například v životním prostředí. Vše marné, EU šílených politiků nemůže fungovat. Nemusíme chodit daleko, máme je také. Šílení politici a s nimi svázané politické strany vyslaly své slouhy do Rady ČT a ti nyní vyhodili nezávislého ředitele a při výběru nového bedlivě sledují každý náznak chlebodárců. Smyslem zřízení Rady ČT bylo zbavit politiky pokušení ovlivňovat situaci ve veřejnoprávních médiích. Šílení politici však podléhají své nemoci, chtějí se zbavit trápení a Českou televizi si zestátnit. Prý bychom byli ušetřeni trapných scén, kdy šílení potentáti ubezpečují veřejnost, že politický nátlak na nezávislou televizi se nekoná, nebo že je vlastně normální. Jak funguje veřejnoprávní Česká televize? Územně se ČT člení na pražské, brněnské a ostravské studio, přičemž obě moravská, vedená samostatnými řediteli, se dohromady podílejí na celkové vysílací ploše ČT asi deseti procenty. V "Centrále" ČT na Kavčích horách sídlí kromě generálního ředitele také ředitelé programový, výrobní a ekonomický, k nejbližším spolupracovníkům šéfa ČT patří ještě šéfredaktor zpravodajství (včetně sportu a publicistiky) a šéfproducenti, nově také hlavní dramaturgové producentských center členěných podle žánrů, například umělecké tvorby či dokumentů. Program vzniká uvnitř producentských center v jednotlivých tvůrčích skupinách (hudba, zábava, dětské pořady) nebo se objednává "na klíč" u soukromého producenta, případně se točí v koprodukci. Podstatnou součást vysílání zajišťuje centrum pořadů převzatých, převážně nakoupených v zahraničí. Naopak prodej tuzemských děl do světa a prezentaci na festivalech má na starosti Teleexport. Generální ředitel ČT by měl znát především specifické znaky televizní výroby, plánování a vysílání i vzájemnou provázanost a podmíněnost jednotlivých úseků; přesně musí stanovit pravomoci i odpovědnost svých podřízených a současně je chránit před vnějšími nátlakovými vlivy - politickou i oborovou lobby. Námitky k návrhu zákona o vysílání má vznášet v parlamentu. Co náhodou neví, musí se dovědět od dvou tří nejbližších kolegů do pěti minut a přesně. Příjmy tvoří koncesionářské poplatky a vlastní podnikání (hlavně příjmy z vysílání reklam). Výnosem 6,9 miliardy korun, počtem zaměstnanců 2 892, ziskem 100,6 milionů korun je Česká televize srovnatelná s Plzeňským Prazdrojem, Mosteckou uhelnou, Sazkou nebo Metrostavem. V jejím rozpočtu skončila zhruba každá dvanáctá koruna utracená v tuzemsku za reklamu. Právě proběhlý konkurs na generálního ředitele veřejnoprávní České televize před Radou ČT byl podle jeho účastníků formální. To se samozřejmě nelíbí pracovníkům ČT, vždyť každodenně žitá demokracie se týká i práce v organizacích. Česká televize ústy svých pracovníků má právo být nezávislým a nestranným sdělovacím prostředkem a spolurozhodovat o volbě svého ředitele. Především je nutno změnit způsob volby Rady ČT tak, aby ji přes šílený parlament nekontrolovaly politické strany. Rada ČT je šokována šílenou mediální kampaní, snažící se zdiskreditovat před veřejností její členy, a zpochybnit tak volbu nového generálního ředitele. Důrazně odmítá všechna nařčení, že by podléhala politické manipulaci. Cílem současné šílené mediální kampaně se prý stala proto, že se nehodlá smířit se stávající situací ve veřejnoprávní televizi, především v oblasti hospodaření, a že se důsledně snažila uplatňovat svoji kontrolní funkci. Právě odvolaný generální ředitel Dušan Chmelíček prý Radě ČT v této činnosti všemožně zabraňoval, ať už tím, že ji o některých skutečnostech vůbec neinformoval, nebo že jí předkládal materiály na poslední chvíli a v takové podobě, že z nich nebyla schopna nic vyčíst (naposledy například rozpočet se schodkem 455 milionů). Ukázal se prý také jako ředitel slabý, podléhající nejrůznějším tlakům (např. kauza Sazka) a neschopný problémy ČT systémově řešit (neschopnost vypracovat základní koncepční dokumenty ČT). Co však nelze Radě ČT odpustit je šílená nekompetentnost vedoucí k extrémní zlovůli a agresivitě. Dopady diletantských rozhodnutí radních mohou mít ničivé důsledky. Radní hodlají dát moc nad veřejnoprávní televizí politicky závislému člověku. Nebezpečí, že se bude mstít, je akutní. Již teď mluví novopečený generální ředitel jako normalizátor. Někteří zaměstnanci však před časem sami chodili za poslanci i radními a přesvědčovali je, aby odvolali ředitele Puchalského. Sami zástupci profesních stavů tak pootevřeli politikům dveře do zapovězených veřejnoprávních komnat. Fero Fenič a někteří další by měli alespoň přiznat, že tenkrát udělali chybu, když pomohli Langrovi a jeho útočné letce vmísit se do hry. Jak je však možné, že zejména členům mediální komise parlamentu tak lehce procházelo, když se jeden přes druhého začali vyjadřovat k vyváženosti či objektivitě zpravodajství a diskusních pořadů? Vždyť každý takový pokus byl za minulých koaličních vlád udušen v zárodku. To však tehdy bylo důsledkem stavu, kdy se vládní partneři střežili navzájem a využili jakéhokoliv partnerova přehmatu. Dnes však jsou Zeman s Klausem na jedné lodi. A kde je výbojná opozice? Čtyřkoalice v podstatě němě přihlížela, jak špičky ODS a ČSSD sestavují snadno manipulovatelnou radu a systematicky podkopávají autonomnost veřejnoprávních médií. Opatrnictví někdejšího novináře Vladimíra Mlynáře, jenž dnes sice kritizuje zdivočelou Radu ČT, ale nehodlá iniciovat její odvolání, je smutnou parodií na skutečný protivládní odpor. Není divu, že se v této parlamentní vatě nakonec podařilo stranám opoziční smlouvy dosadit do vedení ČT povolnou figuru. Přitom na počátku jejich snahy nejspíše byl pocit opojení spojeneckou silou. Dnes už je žene něco přesně opačného: skličující obavy ze ztráty moci. Zdá se, že s úpadkem vlivu opoziční smlouvy vrcholí krize politické kultury, jejíž destrukce nabrala na obrátkách právě podpisem mocenského svazku ČSSD a ODS. Současné drama kolem České televize je jedním z projevů této krize. Ze strany sociálních a občanských demokratů jde o dost zoufalý pokus odvrátit volební porážku, kterou nelze vyloučit po případné aktivizaci Čtyřkoalice. Zejména Václav Klaus a Miloš Zeman jsou zřejmě přesvědčeni, že pokud se podělí o vládu nad televizí, přinese jim to nové voliče. O Klausově uhranutosti podobnými představami svědčí jeho článek z léta 1996, v němž svůj volební neúspěch zdůvodnil tím, že intelektuálové a novináři nedostatečně vysvětlovali občanům unikátnost a přínos ekonomické transformace. Je však otázkou, co budou případní Klausovi mluvčí v televizi vysvětlovat voličům před příštími volbami. Unikátnost a úspěchy jeho svazku se socialisty? Pokud ČSSD a ODS nenabídnou nové programy a věrohodné politiky, nepomůže jim ani zglajchšaltovaná televize. Šílení vůdci, kteří věří na mediální zázrak, budou vyvedeni z omylu. Z jejich vpádu do médií se pak politická kultura Česka bude ještě dlouho vzpamatovávat. Rada ČT a někteří politici se neustále ohánějí tím, že poslance parlamentu zvolili voliči ve svobodných volbách a oni jako zástupci lidu delegovali své zástupce do Rady ČT, a že tudíž vše, co se děje, je naprosto legitimní a demokratické. Jde však o hluboký omyl! Rada ČT má 9 členů, z toho 7 bylo delegováno stranami ODS a ČSSD! Již tato skutečnost je v rozporu s výsledky voleb, protože složení Rady ČT neodpovídá poměrnému zastoupení stran v parlamentu. Je již dávno jasné, že v naší zkorumpované zemi opět nerozhodují o vedoucích postech schopnosti a morální vlastnosti lidí, ale stranické legitimace nebo minimálně loajálnost k té či oné politické straně. Teď již jen zbývá, aby se za odlišný názor zavíralo nebo vyhazovalo z práce. Proto lze právem chápat současné dění v ČT jako ohrožení nezávislosti a demokracie nejen v ČT, ale v celé zemi. V ČT panují poměry, které dovolují, aby se skupina šílenců zmocnila tohoto nejmocnějšího nástroje šíření informací a zneužila jej k obhajobě nějakých skupinových zájmů zveřejněním ve své podstatě politického nátlaku. Žádný mandát nedává nikomu právo jednat jako šílenec. Panují-li v ČT poměry, které umožňují svévolné rozhodování o chodu instituce, je to důkaz špatného řízení firmy a důkaz o tom, že se Rada neosvědčila při výběru ředitele a nedokázala si vybudovat autoritu před veřejností a před kolektivem pracovníků ČT. Dost důvodů na rychlou rezignaci. Šílení politici smluvněopoziční strany ČSSD a ODS pochopitelně nechtějí, aby nějaké veřejnoprávní instituce byly nezávislé a nemohly být účinně kontrolovány přes lidi, kteří jsou s nimi spřízněni. To jsme viděli nedávno, při reakci těchto stran na jmenování guvernéra ČNB, při snaze omezit pravomoci presidenta republiky a nyní při překotném jmenování ředitele ČT radou, která je též pod kontrolou těchto stran. Je nutno protestovat proti tomu, aby vše znovu ovládaly šílené politické strany, byť dvě oproti dřívější jedné. V jednom večerním zpravodajství byla veřejnost požádána o podporu ČT. Čí zájmy máme tedy podpořit a proti komu? Určitě zdravých proti šílencům a politickým šílencům především. Rada trvale odmítá vést dialog se zdravou veřejností, kterou má zastupovat. Komunikuje pouze zákulisně s šílenými představiteli politických stran, především s ODS a ČSSD. Pod vládou šílenců jsme se ocitli v situaci banánistánu. A pouze šílený volič si může připadat jako jeden hloupý jedinec z té masy, která se dá šílenci manipulovat. Nezávislá pozice veřejnoprávních médií se pochopitelně stává předmětem politických tlaků a manipulací šílených politiků, což přímo ohrožuje demokratický systém. Existují návrhy změnit zákon o České televizi tak, aby do Rady ČT nominovali své lidi nejen šílení poslanci, ale i šílení senátoři a šílené profesní organizace. Takový šílený model však šílený šéf ODS odmítá asi takto: "Buď jsme zastupitelskou demokracií a pak zájem veřejnosti zastupuje (šílený) parlament, nebo si vyvzdorujte, že to bude řešeno (šíleným) referendem. Žádnou třetí cestu (šílenců) neznám." Máme mít Radu České televize, kterou nebudou vybírat šílení politici, je třeba změnit způsob šíleného jednání Rady ČT tak, aby byl nejen profesionální, ale i maximálně průhledný. Pokud by Rada České televize chtěla čelit podezření, že pracuje na objednávku politiků, měla jedinou možnost totiž zvolit šéfem ČT uznávanou osobnost, která se vyzná v televizní praxi a bude schopna odolávat jakýmkoliv tlakům. Urychlenou sázkou na Jiřího Hodače však radní definitivně prokázali svou slepotu a závislost šílenců. Již fakt, že tento bývalý šéf zpravodajství ČT byl kandidátem na mluvčího ODS, hovoří sám za sebe. Během čtyřměsíčního působení v ČT navíc Hodač prokázal, že je připraven dělat, co stranickým bossům na očích vidí. Stačilo, aby se Zeman s Klausem zamračili, a vyhodil moderátora diskusního pořadu. Není důvod se domnívat, že si jako vládce celé televize bude Hodač počínat srdnatěji. Tento muž v roli ředitele televizního zpravodajství zcela propadl. A to jako manažer i jako profesionální novinář. Nebyl schopen navázat kontakt s podřízenými a získat potřebnou autoritu. Poté, co se pokusil zneužít zpravodajské relace k prezentaci osobního stanoviska ředitele ČT, vzbouřili se proti němu všichni redaktoři. Jen šílený hrobař veřejnoprávního média mohl instalovat do čela televize člověka, jenž před pár týdny z ostudou prchal z Kavčích hor. Rada ČT si musela být vědoma, že jmenováním Hodače vyvolá v televizi doslova revoluci a rozvrátí chod celé instituce. Vše však nasvědčuje tomu, že šíleným radním ani jejich politickým šéfům z ČSSD a ODS o kvalitu veřejnoprávního vysílání vůbec nejde. Strany opoziční smlouvy již myslí na jediné - ovládnout před volbami zpravodajství a svým šílenstvím masy voličů. Čím více kvalitních novinářů z televize odejde nebo bude po protestech propuštěno, tím pro šílené politiky lépe. Zbudou ti poslušní. Rozdmychané osobní spory uvnitř televize ji teď bez obrany vydají do rukou šílených politiků. Kavčí hory byly dobyty šílenci. Z dlouhodobého hlediska však je to pro šílené iniciátory zteče Pyrrhovo vítězství. Rada ČT svou šíleností usoudila, že k výběru nového ředitele stačí dva jednací dny. To je odpovědně sotva možné, nikdo normální nedokáže tak rychle kandidujícího člověka dobře ohodnotit. Když podnik podobný České televizi osloví specializovanou firmu, aby mu pomohla s výběrem šéfa, pak ji čekají tak dva měsíce práce. A první, co chce, je, aby zadávající firma přesně sepsala, co od toho člověka očekává. Rada ČT přitom sama prohlásila, že při výběru budou rozhodovat manažerské a mediální zkušenosti. Takže něco takového. Když má vybírající firma tohle v ruce, obvykle sepíše inzerát do novin. To je první krok. Pak každého z těch lidí - bývá jich kolem třiceti - pozve. Nejprve projdou zhruba pětihodinovým testem, ve kterém se zjišťuje jejich výkonnostní a osobnostní úroveň. Pak čeká každého z nich pohovor. Velmi dlouhý. Jde o to zjistit, jak bude ten člověk schopen organizovat práci jiných, nakolik je nezávislý a podobně. Šílení radní s každým z uchazečů však mluvili tři čtvrtě hodiny... Jen pohovorem se dobrý výběr dělat nedá. Lidé, kteří v mluveném projevu působí báječně, v testu často neuspějí. A naopak. Profesionální zkušenost je, že výbornými manažery jsou i lidé, kteří v prvním osobním kontaktu působí nervózně až plaše. Právě proto je potřeba tu osobu prověřovat komplexně a tedy jinak. Podstatné je, že test by měl vyloučit šílence. Podobný test však neexistuje ani pro politiky. Co konkrétně může odhalit komplexní test? Samozřejmě ukáže intelekt a profesní předpoklady. Ale hlavně jak je ta osobnost členěná a jak vnitřně drží pohromadě. Přeloženo do lidské řeči odhalí poznání jestli se takový člověk kupříkladu rozklepe, když mu zavolá významný politik. Pokud se takové věci neodhalí, může se podnik šílených manažerů dočkat nepříjemných překvapení totiž velkých bublin a malých zisků. To se už děje. Akcie tzv. "nové ekonomiky" klesají a stahují dolů indexy světových burz. Pád cen počítačových firem je pouze návratem na jejich reálnou hodnotu. Investoři se tam hrnuli v očekávání budoucích vysokých zisků v celém oboru. Nakupovalo se dlouho poté, co se o cenách akcií "nové ekonomiky" mluvilo jako o nafouknuté bublině. Všichni doufali, že právě oni vystihnou ten správný okamžik a prodají za nejvyšší cenu těsně před prasknutím. Rychle prodat! zaznělo burzami. Pád může být o to strmější, o kolik je skutečná hodnota firem nižší. Na začátku obrovského růstu bylo přesvědčení, že se konečně našel virtuální zdroj vysokých a jistých zisků. Zjištění, že se to opět nepovedlo, vyvolalo hromadné prodeje. Taková reakce je pak stejně, či snad ještě více živelná. Návratem k realitě a globalitou k metarealitě se otevírá cesta k odpovědnému investování a hodnocení opravdového stavu firem. Jisté však je, že padly mýty o bezstarostném, rychlém a jistém zbohatnutí. Nákazu šílenosti šíří stát a to především svým šíleným školstvím. Divoké, šílené, zvrhlé. Stát upírá výchovou ke svobodě a lidem šance na lepší uplatnění, na perspektivní životní kariéru. Hloupý stát, nestojí-li o vzdělané lidi. Zvláště u nás. Jsme malá země, bez moře, bez surovin, se stárnoucí populací. Mozky jsou jednou z mála našich konkurenčních výhod budoucnosti. Proti vší logice, trendům moderní ekonomiky, však stát šílených politiků neinvestuje do vzdělanosti, nýbrž do krachujících podniků. Máme založeno na pověst země, pro niž "zítra" bude skutečně znamenat "včera". Stát šílených politiků brání investovat do vlastní budoucnosti. Vstup do arény globální konkurence není úkolem pro šílené politiky. Ani Evropě, nezměníme-li systém vzdělávání, se nedá konkurovat. Nemáme jinou cestu než co nejrychleji otevřít vysoké školy všem, kdo mají zájem a schopnosti. Zvláštní snaha summitu EU z nás chce učinit jakousi "eurozemi druhého řádu". Představa, že spojení evropských států v celek dá zapomenout na nacionální resentimenty, je absurdní. Příliš dlouho vznikaly národní evropské kultury, sotva je lze setřít shora sjednocovacími tahy. Je zcela přirozené, že každý nejprve hájí svoji národní košili a teprve potom evropský kabát. V Nice tento mantl mnohé země svlékly. Už teď si budujeme své postavení v EU. Je naivní představovat si, že okamžik vstupu do ní bude momentem, kdy se před námi rozevře milující náruč starších, zkušenějších bratrů, kteří se s námi o všechno poctivě rovným dílem podělí. Bude to smečka, v níž je třeba vybojovat si svoje. Ovšem, podle svévolnických pravidel a uprostřed kousajících zubů. Na obzoru je krize důchodového zabezpečení. Svět už postupně zachvacuje nevyhlášená válka všech proti všem. CNN sice tento konflikt nevysílá v přímém přenosu, ale již se objevuje na prvních stránkách novin a v hlavních zpravodajských relacích. Ačkoliv se v této válce nestřílí, nevybuchují granáty ani neteče krev, přesto je úporná, nemilosrdná a totální, protože zasahuje každou zemi, Česko nevyjímaje. Ve světě se totiž bojuje o lidský talent. Od pradávna se válčilo o úrodnou půdu, přístup k moři, nerostné suroviny apod. Tyto byly vnímány jako hlavní zdroj národního bohatství. A podstata tohoto soudobého světového konfliktu, jemuž se často přezdívá válka o talent (war for talent), se nijak neliší. I v něm se totiž soupeří o zdroj, jenž je nad všechny ceněný a vzácný: o schopné, vzdělané lidi. Válka o talent se leckdy zužuje na soupeření o odborníky v oblasti počítačových technologií, přenosu informací, Internetu, a pochopitelně především e-businessu (pro zjednodušení často označované jako sektor informačních technologií - IT). Je pravda, že nedostatek kvalitních lidí v těchto oborech je zdaleka nejmarkantnější. Válka o talent se však vede také v jiných oborech. Zejména rozvoj Internetu zboural tradiční hranice a personalisté z nadnárodních průmyslových korporací, bank či poradenských společností mohou potvrdit, že například nábor čerstvých absolventů univerzit je mnohem globálnější a soutěživější než před několika lety. Názory na otázku, zda nám hrozí masivní odliv mozků, se liší. Avšak globální konkurenční válka o lidské zdroje je poměrně výmluvná, a riziko je proto vysoké. Je nesporně přínosnější udržet si tento lidský kapitál doma. Jaké zbraně má Česko v globální válce o talent k dispozici? V této nové světové válce o talent je nutné změnit strategii na více frontách, od škol přes zaměstnavatele až po úroveň národohospodářskou a politickou. A ta poslední je zdaleka nejdůležitější. Investiční pobídky jsou nesystémové, mnohem cennější by bylo, kdybychom zdravou politikou postavenou metarealitou na globalitě umožnili seberealizaci domácích odborníků a tím prosperitu. Jedině taková strategie nám z dlouhodobého pohledu může zaručit, abychom světovou válku o talent nejenom neprohráli, ale abychom v ní uspěli, a naopak lákali experty k nám. V demokracii by o politice měli rozhodovat lidé. Zatím však mozky potenciálních voličů účinně gumují masmédia nakažené nemocí šílených politiků a šílenou reklamou. Reklama, ať je jakákoli, na má na vygumované mozky nejhlubší dopad. Útočí podprahově, mimo vědomí. Některé firmy jako by vůbec neuvažovaly, že se reklamy nejvíce dostávají k prosťáčkům a gumují jim mozek. Cílovou skupinou, na kterou je reklamní kampaň zacílena, jsou prý mladí lidé od patnácti let výše. V žádném případě prý není koncipována tak, aby brala dětem jakoukoli iluzi. Velmi však záleží na tom, aby reklama a masmédia vůbec negumovala mozek kohokoliv, neboť voliči s vygumovanými mozky jsou snadno manipulovatelní a pochopitelně volí šílené politiky, neschopné čelit globálním hrozbám, jak jsme už svědky v případě globálních změn klimatu. Modely ukazují výrazně teplejší zimy i o něco teplejší léta, ale s vysokým výskytem horkých dní a obecně s vyšším výskytem extrémních situací včetně přívalových dešťů. Lidstvo s tím bude mít problémy, bude se muset dohodnout a růst skleníkového efektu nejdříve omezit a pak zastavit. Že globální šílenství má globální dopady už evidentně dokázal problém ozónových děr. Diktaturou šíleného kapitálu však existuje dosti jedinců, kteří jsou financováni ze zdrojů majících ekonomický či politický zájem na bagatelizaci globální svévolnosti, případně ne existenci svévolnického kapitálu. Přijmout v podmínkách globálního kapitalizmu účinná opatření se zatím moc nedaří. Dohodu, že v roce 2000 budou emise oxidu uhličitého sníženy na úroveň roku 1990 v podstatě dodržela EU. Ale největší producent tohoto oxidu, USA, dohodu nepodepsaly - v roce 1990 produkovaly USA 23 % celosvětové výroby tohoto plynu, do letoška se zvýšila o 18 %. Jak se vše bude vyvíjet dál, závisí na chování lidstva - zda se dohodne či nedohodne na světovládě šílených politiků. Jedno je jisté, globalitě lze čelit pouze novou kulturní či civilizační strategií. Jedna samotná hlava v globální dimenzi nestačí na správné rozhodování, k tomu je třeba synergismu lidí tedy opravdová demokracie. Ztrátou schopnosti k synergismu je však demokracie lidem cizí a demokracií vystavěnou na šílenství politiků "nejsou připraveni" pro globalitu. Duchem životodárné kultury a opravdové demokracie je synergismus umožňující svobodným dialogem v rámci společenství rozhodovat každý o svém směru, pečlivě jím zvažovat různá hlediska. Potřebujeme pochopit, že pro zdravou demokracii to znamená přijmout universální standard bezpečnosti a to především pro každého kandidáta a každý program strany. Bez toho je třeba neustále vrhat pochybnosti na hodnotu demokracie šílených politiků. Synergismem je důležité, že se demokracie každodenně koná v širším kontextu demokratických institucí a kultury. Zdravá demokracie závisí na tvořivosti žití, protože bez respektování metamanažmentu žití není možné pořádat ani svobodné volby. Ano, zdravá demokracie s sebou nese vládu synergismu lidí. Jedině tím nebudou menšiny vyloučeny z toho, aby měly slovo při rozhodování. Menšina musí mít synergismem vždy svobodou hájit svou věc, aby lidé mohli synergismem zvážit různé strany dříve, než se rozhodnou, která z nich má pravdu. Jak mohou lidé uskutečnit synergismus? V dnešních společnostech to závisí především na Internetu, zaručující různým stranám a kandidátům stejný přístup k médiím. Účastníci musí na Internetu aktivně hledat pravdu ve jménu veřejného zájmu a mít svobodu říci, jak veřejný zájem sami vidí. Demokracie může fungovat jedině, jestliže všechny skupiny ve společnosti mají synergismem pocit, že jim patří účast na vládě. Důležitý není konkrétní použitý způsob, ale dodržení synergismu. Demokracie začíná v každodenním žití, moc synergismu se musí sdílet už doma, mezi ženami a muži, a odtud nahoru od práce až na nejvyšší úrovně státu a samotného mezinárodního systému. Žitý synergismus je cestou k prosperitě a svobodě a je to jediná pojistka proti nemoci šílených politiků a šíleného kapitálu. Žádný stát nemůže být označen za demokratický, jestliže nenabízí svému lidu výchovu v duchu metamanažmentu a svobodu v duchu synergismu. Bez kultivace k synergismu je prosperita a demokracie odsouzena k nezdaru. Zahraniční podniky se dosud za levnou pracovní silou jen hrnou. Firmy, které potřebují hlavně vzdělané pracovníky, jsou opatrnější. Brzy neseženou zaměstnance. Kde je problém? V nemoci šílených politiků, jejich protagonistů to jest šíleného voličstva a kapitálu. Uvolnit školství k větší pestrosti je to nejlepší, co může stát vykonat. Lépe a zodpovědněji výchovu uváží svobodné školy, rodiče a děti v konkrétní situaci. Místo pestrosti však šílení politici chtějí v praxi prosadit své samolibé představy. Ty i kdyby byly sebelepší, svobodu rozhodování nenahradí. Vláda šílených politiků přijde naše děti hodně draho. Naše společnost začíná rychle stárnout. Vláda plánuje podporovat od příštího roku trvalé usídlování zahraničních dělníků s celými rodinami. Jenom tak je prý možné, aby zahraniční pracovníci odváděli sociální dávky, a pomáhali tak zlepšit nepříznivý vývoj systému důchodového zabezpečení, který do 15 let nebude moci uspokojit všechny nároky na čerpání důchodů. Státní sociální systémy ovšem fungují celkem bezproblémově a z hlediska všech zúčastněných velmi racionálně za předpokladu, že je v rovnováze poměr mezi výdělečně činnými lidmi a těmi, kdo pobírají důchod. V současné době se však i u nás plně projevil trend známý z vyspělých evropských zemí, který bývá označován jako "stárnutí obyvatelstva". Jeho podstatou je nárůst průměrné délky života zásluhou kvalitnější lékařské péče a vysoké životní úrovně, a to při setrvalém snižování porodnosti. I naší vládě, když uvažuje o navýšení počtu přispěvatelů fondu důchodového pojištění zahraničními pracovníky, jde samozřejmě o včasné řešení očekávané krize důchodového systému. S tímto povýtce vnitřním problémem se hodlá vyrovnávat prostřednictvím cizinců. Rozpad důchodového systému se řeší bez vztahu k otázce ekonomické využitelnosti potenciálu důchodců. A využít důchodců k ekonomické činnosti sotva je schopna vládnoucí garnitura šílených politiků. Proti šílenství se snažíme marně budovat různé instituty jako je kontrolní úřad nebo posledně úřad ombudsmana. Globalitou a diktaturou šílenství různého druhu potřebujeme ochránce nikoli jako úřad, ale spíše jako demokratický institut. Pro počátek díky alespoň za úřad ombudsmana. Nyní lépe chápeme odpudivé reakce šílených politiků na úřad ombudsmana, ten zatím řeší první potíž totiž už existující webovskou stránku ombudsman.cz na Internetu. První problém, který bude muset vyřešit nový ombudsman Otakar Motejl má jméno jeho webovské stránky, ta by logicky měla být: www.ombudsman.cz. Kdo se na ni podívá, může nabýt dojmu, že je na adrese veřejného ochránce práv, ale pěkně se napálí. Komu stránky patří, není jasné, ten kdo je vytvořil, zřejmě uvedl nepravdivou adresu, neboť telefonické spojení nefunguje a adresa je nepřesná. Stránka se tváří jako oficiální, využívá například oficiálního státního znaku. Jsou však na ní i chyby: na fotografii není sídlo ombudsmana, ale budova Ústavního soudu. Úřad ombudsmana by měl mít během několika dnů vlastní internetové stránky na webovské adrese: ochrance.cz. Mnozí nechápou úlohu Internetu pro demokracii. Internet dosud neslouží demokracii, kultuře, tvořivosti a žití. Nelze se divit, když zemí vládne elita šílených politiků a dav šílených voličů. Na Internetu v Česku se sice už ale kupuje za miliony. Vedle tónů koled a cinkání mincí začíná se u nákupu dárků stále více ozývat i klikání myší. Ve srovnání s loňskem si internetové obchody Česka polepšily až trojnásobně a ty největší se už tržbami mohou srovnávat i s běžnými "kamennými" prodejnami. Vltava.cz utržila za dvanáct prosincových dní přes dva miliony korun. Očekávala denní tržby kolem 150 tisíc, ale nyní je to až dvě stě tisíc korun. Asi čtyřicet procent peněz se na Vltavě utratí za knihy, zhruba stejná část připadá na hudbu. Statisícové obraty za prosinec budou mít další konkurenti Vltavy. "Meziroční nárůst je asi o sto procent. Tržby v desítkách tisíc denně má Shop.cz, kde se nyní dobře prodávají drobné dárkové předměty v ceně kolem pěti set korun. To hlavní však Internetu chybí a to je synergismus informací. V prostředí svévolnických šílenců tomu nemůže být jinak. Šílený kapitál přece nebude investovat do svého hrobaře. Globalitou se však synergismus, především informační, prosadí i proti světovládě šílenců.

Proti globalizaci globalisací jakožto světovládě metamanažmentu (za 23.12. až 29.12.2000)

Šílenost svévolnického kapitálu stává se rakovinou lidstva, která se jakožto globalizace pandemicky šíří na politiky, masmédia, voliče, konzumenty. Globalizace stává se novou formou diktatury svévolnického kapitálu, ohrožujíc globálně svobodu, demokracii a samotnou existenci lidstva. Vůči rakovině lidstva zvané globalizace je třeba hledat imunitu. Stává se jí zdravá paměť schopná synergismu a odolná vůči svévolnostem všeho druhu, jež jako různé závislosti provázející globalizaci. Zdravá paměť tvoří nezbytný předpoklad svobody coby schopnosti nenechat se zotročovat či manipulovat mnohými a často rafinovanými formami globalizace. Paměť synergismem imunní a zdravá především zamezuje svévolnickému útěku od synergismu Skutečnosti. Tvůrčí paměť synergismem činí z minulosti organickou složku živé přítomnosti, znovu minulost vytváří jakožto oslavu tvořivé chvíle, jakožto doklad životní odvahy a plnosti žití vyjevující jeho vlastní, skrytou a přece stále přítomnou míru metazákonnosti a její Synergése. Má-li být vzpomínka a paměť pravdivá, pak zároveň platí, že musí budovat evoluci žití a jít tedy synergismem do hloubky i do výšky. A doména synergismu, v níž se paměť jakožto tvořivý živel a životodárná moc uplatňuje, představuje sféru základní a určující totiž evoluci jakožto ploditele světa a žití. K terénu tvořivé paměti, - synergismem reprezentující podstatnou a nepostradatelnou životní funkci a kulturou znamenající cosi mnohem významnějšího, než čím může být paměť pouhého jednotlivce, - blížíme se všude, kde narážíme na sféru živé minulosti. A jednu z centrálních podob živé minulosti, o níž metamanažment neustále přemýšlí a jejíž povahu i úlohu stále synergismem znovu zkoumá, představuje tradice. Právě minulostí lze ústřední momenty a charakteristické rysy tvořivé paměti vhlédnout zřetelněji než kde jinde. Význam synergismu paměti tkví v tom, že zbavuje tíhy rozpaků z minulosti, že dává možnost rozhodovat se stále znova a znova před každým činem, že vede a řídí žití směrově, asi jako řeka evoluce, jejímuž proudu se plavec svěřil. V rámci tradice je člověk synergismem nadosobní a nadpřítomný, rozrůstá se zároveň do minulosti i do budoucnosti. Tradice totiž zakládá příslušnost ke světu kulturního společenství coby světu nadosobně pravdivých hodnot, které jedinec synergismem přijímá a respektuje, s nimiž se niterně ztotožňuje. Tradice znemožňuje, aby člověk byl slepou hrou náhody nebo poslušnou služkou ciziny a globalizace zvláště. Tradice synergismem reprezentuje doménu rodových zkušeností, terén kultury své i jiných. V základu tohoto terénu se nachází vůle k synergismu, leč právě proto tradice nesmí ztělesňovat konzervativnost či dokonce reakci. Tradice není synergismem pohled nazpět upřený, minulostí fascinovaný, není fixovaným návratem k minulosti ani vázaností jakoukoli vnějškovou předmětností. O žité tradici jakožto sféře živé minulosti se ukazuje, že má-li míti evoluce vůbec smysl, nesmí se asociovat s pohodlím, setrvačností, spokojeností, zápecnictvím, nýbrž synergismem naopak se zápasem, bojem, soupeřením, neboť je součástí dynamismu a dramatismu životního. O zásadním nesrozumění bytostné povaze tradice svědčí pojetí, kdy se tradice chápe jen jako mechanické pokračování v starém, jako vyvíjení a rozvíjení starého. Žitá tradice nám zpřítomňuje minulost jako svět stále živý, jako výzvu, jíž tento svět minulosti naléhá právě na nás. Metamanažment to názorně demonstruje, když pomocí metatextů objasňuje, co pro nás představuje minulost. Dílo dlouhých věků a řady pokolení lidské kultury nemůže být pro žití pouhým reliktem, ničím uzavřeným a ukončeným, mrtvým předmětem studia dějin, nýbrž čímsi žhavě nehotovým, bolestně nedotvořeným, čímsi, co synergismem čeká pokračování a čeká ho právě od nás naším žitím. Tradice nám jest především synergismem textů minulosti bojištěm nejvášnivějšího boje životního, dávající metatexty vhlíželi před sebou perspektivou budoucnosti a nikoliv uzavřeným světem minulosti. Tradičnost nevylučuje a nepopírá evolučnost a revolučnost, naopak obojí se k sobě komplementárně vztahuje a získává plný smysl jen v bytostné vázanosti na aktuální žití. Proto se žitá tradice synergismem žití prosazuje jako něco neuzavřeného, vývojového, proměnlivého, stále z nitra obnovovaného výbušnými ději revolučními. Žitá tradice člověka synergismem vede a řídí, zbavuje ho rozpaků a tíhy rozhodování a kde ji niterně a opravdu přijímáme, kde se s ní ztotožňujeme, tam se synergismem jedná o přínosnou metainformaci. Vždyť než se proudu evoluce člověk svěří, musí se rozhodnout pro něj a proti proudům jiným, musí se rozhodnout mezi několika řekami žití, které plynou každá jiným směrem. Tradice, jakožto živý a platný nárok evoluce, sama ztělesňuje výzvu k žití a synergismem je něco pravdivého. A tak o tradičnosti platí, má-li mít smysluplnost a užitek, být schopen rozhodnutí svobodou, vlastní odpovědností, přitakáním synergismu celou bytostí, jinak nemá cenu. Opravdová hodnota tradičnosti je v tom, že synergismem vyvíjí a stupňuje komplexnost rozhodnutí, že sjednocuje vnitřně, ovšem aby to mohlo nastat, je třeba umět se synergismem rozhodnout pro určitou sjednocenost, pro konkrétní jednotu, ne pro jednotu vůbec. Tradice jakožto podoba živé minulosti a organická komponenta evoluce kultury představuje synergismem paměti podstatnou složku přítomnosti a přispívá k její strukturaci, protože zakládá evoluci tvůrčím spřízněním mezi novým a starým. Toto spříznění však není samozřejmé a není dáno předem, vyplývá až z žité tvořivosti a odvozuje se z ní. Základem tvořivosti pak je svobodná volba duchem synergismu. Bez svobodné volby, bez volby duchem synergismu není tvořivosti. A umění metamanažmentu jest volba souladná s duchem synergismu Skutečnosti, metamanažerský styl žití je volbou žitého synergismu Skutečnosti, umění metamanažmentu je svobodná volba tvořivosti žití synergismem. Něco svobodná volba potlačuje a pomíjí, jinému přízvučuje, protože synergismem na svět vrhá svůj vhled a tím jej přetváří. Právě tradice jakožto živé naléhání vhlížet synergismus evoluce ukazuje, že pojem tradice, aby měl vůbec smysl, předpokládá tvořivost minulostí pro dnešek a zítřek. Vždyť všecka cena a opravdová hodnota tradice záleží v tom, že nutí k svobodné volbě tvořivosti synergismem. Je třeba žité tradice, aby spolu minulost s přítomností synergismem zápasila, aby se kultura na sobě znova a znova rozžehovala a po případě i občas vzplála a přerodila se. Z okolnosti, že tradice prezentuje minulost v podobě živého sváru s přítomností - nutíc k polaritě a vyžadujíc synergický postoj a skutečnostní rozhodnutí - plyne, že mezi tradicí a tvořivostí není rozporu; tradice synergismem uvážená přítomností jest právě cesta a škola tvořivosti. Ve světle žité tradice se totiž ukazuje, že právě žitím není možného návratu a že malodušné heslo návratu či zastavení svědčí o netvůrčí pohodlnosti a životní ochablosti. Obsah tvořivosti zůstává sice stále týž, vždy se jedná o tvořivé naplnění žití svéprávným a svézodpovědným činem, leč uskutečňuje se synergismem po každé v nové, jiné a změněné situaci. Proto je pravá tvořivost synergismem vždy odpovědí na aktuální přítomné potřeby a nutnosti. O pravé tvořivosti lze hovořit jen tam, kde si var chvíle vytváří nový, nehistorický vývar evoluce. Ve světle evoluce zároveň vysvítá, že přítomnost nepředstavuje pouhou okamžikovost, nepatrnou chvíli vyvázanou ze všech souvislostí nýbrž dynamický horizont tvořivého naplňování žití jakožto synergismem živý vztah minulosti i budoucnosti. Tradice synergismem vyjevuje přítomnost coby jediný horizont opravdového žití a zároveň odhaluje, že žitá přítomnost reprezentuje bytostně synergickou Skutečnost, která minulost i budoucnost synergismem přetváří a buduje. Právě tradice žitá synergismem výrazně ozřejmuje, že každá tvořivá vteřina přítomnosti otřásá uceleným vývojem kultury, dává jej v sázku a s důrazem demonstruje, že evoluce je něco neuzavřeného a že její perspektiva se prohlubuje a přeměňuje s každým novým úkolem, s každým novým výtvorem, který přináší nový čas. A tak opravdová tradice jakožto žitá a uvědomělá, protože synergismem tvořící vztah k minulosti i k budoucnosti, dokládá nakolik se příslušné společenství osvobozuje od minulosti jakožto slepé a mechanicky setrvačné moci a zda kultura v evoluci sílí, získává sebedůvěru, otvírá se přítomnosti a neutíká před jejími úkoly. Neboť čím je kultura či civilizace silnější, tím více se synergismem s minulosti opírá o žitou přítomnost a tím víc jí důvěřuje. A první tradicí jsou pohádky. Pro navození zdravé paměti a imunity vůči rakovině globalizace čtěte dětem pohádku. Svět, v němž dobro a zlo oddělují ostré hranice, je pro ně nesmírně cenný. Nic na tom, že se pohádky hemží samými sirotky, neúplnými rodinami, dokonce i mrtvými - a také výrazy, kterým dnešní děti mohou stěží rozumět. Důležité je vedení k tradici. Jenže pohádky dnes čte stále méně rodičů. Není prý čas. Navíc potírání zla a násilí v pohádkách jejich upravováním je vlastní mnoha rodičům, ale ti si podobnými úpravami zbytečně komplikují život. V pohádkách je hlavní moment poučení. V každé se střetává dobro se zlem a zlo musí už z podstaty věci prohrát. A být potrestáno. A potrestáno exemplárně, to znamená hodně. Při předčítání pohádek dětem je vždy lépe sáhnout po klasické či tradiční pohádce se vším násilím, které může obsahovat. Moderní pohádky, byť třeba jemnější, totiž většinou nemají takovou hloubku, jaká se dá nalézt v tradičních pohádkách. V tradičních pohádkách je obsažena symbolika, staré rituály a i ono násilí je vždy nějak motivováno a zapadá do kontextu a vnitřní spjatosti příběhu. Pohádka se v podstatě musí odvíjet od nějakého nedostatku nebo neštěstí. Právě to spustí samotný příběh, který má končit tím, že ono neštěstí se nějakým způsobem vykompenzuje, nedostatek se vyrovná. Což je opět důkaz, že pohádky jsou smysluplné, že poukazují na nějaké hlubší vrstvy lidského povědomí. U moderních pohádek to nenajdete, tam podobná tradice není. Proč? Protože autoři nečerpají z kořenů mýtu, z rituálů, z tradice, vždyť jejich paměť je zasažená virem globalizace. Jiným způsobem jak pěstovat tradice jsou Vánoce. Děti v českých, moravských a slezských rodinách rozballili dárky od Ježíška, holandské děti navštívil Sinterklaas, děti v Norsku Misen, v Německu nebo Rakousku zase Weinachtsmann, lužickosrbské děti si mohli vybrat mezi Weinachtsmannem a Christkindem. Ježíška znají děti na Slovensku. V Rakousku a v Itálii mu říkají Babo Natale. V Británii, členských zemích Commonwealthu a v anglofonní Africe naděluje většinou Father Christmas. Francouzské děti a jejich vrstevníci ve francouzsky mluvících afrických zemích očekávají, že je přijde navštívit a bohatě obdaruje Pere Noël. Papa Noel nosí dárky i španělsky mluvícím dětem - kromě Španělska i ve většině latinskoamerických zemí. Pro děti v USA, Irsku, ale i v mnoha asijských zemích to nemůže být nikdo jiný než Santa Claus. Svého "starého vánočního muže" mají i čínské děti, jmenuje se Tun Čche Lao-žen. Japonským dětem nosí dárky jeden ze starých šintoistických bůžků - Hoteišó. Ruským a ukrajinským dětem tradičně na Nový rok naděluje děda Mráz. Výjimkou je Zakarpatská Ukrajina, kde nosí dárky Svjatoj Nikolaj, v Srbsku Sveti Nikolaj, v Chorvatsku přichází vánoční děda Božičnjak, skalním katolíkům z centrálních částí Chorvatska zase nosí dárky Jezus. Bulharským dětem naděluje dárky děda Koleda. Santa Claus, symbol Vánoc pro miliony dětí na celém světě, podniká v těchto dnech nezvyklé kroky, aby udržel tempo s moderním životem. Je otevřenější světu, jak si to doba žádá. Letos za ním přišlo do jeho Santa Village, zastrčené mezi zasněženými kopci v odlehlém finském Laponsku, asi půl milionu lidí. Většina lidí ví, že Santa Claus pochází z finského Laponska. Deset let po studené válce, při níž jaksi bokem šlo i o to, aby celý svět neovládl děda Mráz, usazuje se na všech kontinentech Santa Claus. Zdá se, že pronikání Santa Clause do celého světa je nejtypičtějším příkladem globalizace, neboť splňuje všechny její vlastnosti. Santa Claus je zcela nadnárodní jev, který expanduje po světě do domén Ježíšků, Weinachtsmannů, Christkindů, Papa Noelů, Sinterklaasů a dalších lokálních nositelů vánočních dárků. Šíří se bez ohledu na hranice a také bez ohledu na vlády jednotlivých zemí. Ty proti němu nemohou zasáhnout. Rozšiřuje se bez ohledu na náboženství a politickou orientaci. Najdete ho v muslimské stejně jako v křesťanské zemi, expandoval z USA do Evropy i komunistické Číny. Santa má hlavní rysy nadnárodní korporace - je všude a provází jej byznys. Cestu jeho přitažlivosti mu klestí amerikanizmus, který se stal globálním morem. Pomáhá mu i to, že jeho symbolika je natolik jednoduchá, aby ji pochopil a přijal každý. S koncem studené války a počátkem éry globalizace zahájil Santa Claus nezadržitelné tažení světem. Santa Claus řádí všude. Proniká na všechny strany, šíří se jako mor do celého světa, všude ničí tradice. Santova expanze má amerikanizmem imperiální prvky, platné pro celý proces globalizace. Pohybuje se bez problémů po celém světě, plně jej ovládá. Všudypřítomnost znamená ničením tradic plnou kulturní dominanci. Jediný amerikanizmus projektuje svůj image celosvětově, a tak to je i s mnoha jeho globálními jevy. Globalizace znamená uniformitu a konec všeho lokálního, lidského, tradičního. Pro mnoho lidí jsou tradiční Vánoce a Silvestr obdobím, kdy hledají poslání a ukotvení v žití a budoucnosti. Pohled do budoucnosti společnosti však zůstává mlhavý. Místo toho, aby se společnost vizí její budoucnosti začala profilovat, je stále pod vlivem různých nesourodých proudů, které ji dělí do frakcí. Jediné, co tyto frakce uznávají společně, jsou hodnoty finanční nezávislosti a seberealizace, nikdy však kritérium pravdivosti. Všude je znát, že tomuto konceptu globalizace něco chybí. Dokonce jsou slyšet slova o "začínání znovu" týkající se nejen ekonomiky a kultury, ale i státních institucí. Mělo by se opravdu "začít znovu", ale "začínání znovu" by se mělo týkat prvně obnovy ztraceného principu víry v řád, který stojí v žití nade vším. Existenci vyššího řádu lze přinejmenším spatřit v uznání vítězství pravdy a spravedlnosti nad lží a příkořím. Neúspěch společenských reforem a původ současné frustrace spolu přímo souvisí. Klíč k jejich odbourání je právě opravdová víra. Nastolení pravdivé víry jakožto společenského a všeobecně chápaného principu pravdivosti povede k nové a správné bilanci občana o otázkách jako je politika, ekonomika či jednání. Právě vyšší princip coby víru v Pravdu je nutné uznat dříve, než se člověk obrátí k zákonodárství, politice a každodennímu žití. Neexistuje jediná demokracie, ve které by principy víry v Pravdu byly řádně ukotveny. Nedostatek víry v Pravdu dnes představuje nejpodstatnější zábranu vůči vládě opravdu demokratického myšlení a chování. Připustíme-li si problém absence kritéria pravdivosti a tím správnosti, nabízí se jeho řešení. Stojíme před obrovskou možností pro občany, totiž začít se věnovat hluboce podceněné a potlačené otázce našich vnitřních potřeb a jejich návaznosti na vyšší princip Pravdy. Jen tak si občan, občan-politik, soused, přítel a příbuzný uvědomí svůj skutečný vztah a roli ve společnosti, včetně sepětí zodpovědnosti a odměn, které tento vztah přináší. K takové sebereflexi se výjimečně hodí zlom tisíciletí. Celý rok 2000 je bezesporu největším jubileem našeho života. Je připomenutím začátku "našeho" letopočtu a jak to tehdy bylo. Na časové přímce je to vlastně bod nula, kterým se dějiny lámou na "před" a "po". Tenkrát však nebyla známa číselná osa, tedy nula a záporná čísla, začínalo se počítat od jedné. Dějinná situace se opakuje, rok 2000 je opět takovým bodem nula, kterým se dějiny zlomově lámou nyní zrodem metamanažmentu, který vstoupil do dějin jakožto vykupitel člověka z otroctví svévolnosti. Zrození metamanažmentu se opět výrazně zapisuje do dějin lidstva právě příchodem vlády metazákonnosti do našeho světa globality. Svět se dozvěděl o zrození metamanažmentu prostřednictvím Internetu, výzvou k metazákonnosti, k vládě metazákonnosti. Připravte cestu vládě metazákonnosti, vyrovnejte mu stezky k jednotě lidí láskou žitého synergismu; to je konkrétní příprava vstupu metamanažmentu do našeho žití. Tak se globalizací uzavírá a končí cesta svévolníků a otevírají se brány pro příchod globalisace a míru. Nová cesta lidstva předpokládá transformaci srdce - od zaměření na svévolnost sebe sama k otevřenosti vůči žitému synergismu. To je také vlastní poselství roku 2000 totiž otevírat své srdce pro žití v lásce synergismu. Pohlédneme-li kupředu, pak bez metamanažmentu vidíme jen tmu a nejistotu, zda vůbec bude lidstvo. Bez lásky synergismu žití lze pochybovat k čemu všechno poznání. Jedinou šancí lidstva na další evoluci v podmínkách globality je přívrat k řádu Skutečnosti. Rok 2000 je oním ohlášeným koncem světa svévolníků, protože příchodem metamanažmentu. S ním přichází metavíra a metavěda, ty si už nekonkurují a naopak se vzájemně posilují. Lidé roku 2000 už znají podstatu evoluce a tedy svůj osud. Člověk roku 2000, si může vybrat. Může věřit, že evoluce tvoří svět z lásky synergismu a vědět, že Synergése a její Metazákon je principem, na němž svět stojí. Může důvěřovat metavědě, že láska synergismu zlepšuje lidské myšlení a urychluje reakce člověka. Metavíra i metavěda přinášejí lidem do třetího tisíciletí společné poselství: když budeme v synergismu, budeme noosférou dokonalejší. A budeme-li dokonalejší, budeme mít šanci globalitu přežít. Paradoxně se však na potlačování synergismu a tvůrčí svobody podílejí technologie informační a komunikační, protože jimi nebývale expanduje entropie informací. Nemít informace či jich mít nespočetně mnoho působí na omezení tvořivosti stejně. Přemíra formálních a neuspořádaných znalostí totalitně ubírá prostor pro utváření vlastního názoru a pro samostatné myšlení. S růstem informací je životně nutné umět je uvádět do synergismu. Údaje se mění, ale schopnost synergismem s nimi pracovat a vyvozovat z nich závěry by člověku měla zůstat celý život. Nehledě na to, že i faktické údaje samy o sobě člověku mnohem déle a lépe slouží, jestliže je má synergismem zasazené do souvislostí a jestliže si dá tu práci a trochu nad jejich důsledky popřemýšlí. Ono je to však složitější – do synergismu totiž vstupují hlediska. Naučit se fakta, naučit se s nimi pracovat a také naučit se hledat nová fakta tam, kde se svět mění nebo kde prostě dosavadní naučené znalosti nestačí, to vše by mělo být synergismem naplněno ve správné míře a ve vzájemné souvislosti. Vědět, že fakta existují, vědět kde jsou a vědět jak je uvést do synergismu. Synergismus těchto tří požadavků je v jádru celé záležitosti příchodu umění metamanažmentu. Nemá smysl memorovat příliš mnoho dat – to jenom bere chuť i čas k práci s nimi. Neměli bychom však na druhé straně omezovat při učení faktické informace pod únosnou míru v domnění, že tak zbývá víc času na samostatné uvažování. Často pak totiž není mezi čím hledat souvislosti a úvahy jsou postaveny na vodě. Z vytouženého synergického myšlení se stává zase jen memorování, tentokrát dogmat a myšlenkových šablon. Žijeme ve světě, který nám nabízí stále větší prostor pro synergismus mezi oběma krajními možnostmi - učit fakta v rozumném množství, učit s nimi pracovat - a současně nám nabízí i zcela nové možnosti učit, jak fakta hledat. Náš informačně globalisovaný svět (a buďme rádi, že je takový) nabízí pro každého, kdo chce jít dál, a hlavně hlouběji, synergismem opravdu správný přístup k materiálu pro dobře podložené úvahy. Pak je s čím konfrontovat i závěry, hledat nové nečekané důsledky a vůbec dělat synergismem všechno to, co dává lidskému mozku tu krásnou příležitost trochu se uplatnit. Při výchově se proto snažme pěstovat lidské bytosti k synergismu, kterým tenhle globální příval informací zvládnou. A to je to, co z výchovy dělá celoživotní poslání metamanažmentu. V Rusku prý vyvinuli systém protivzdušné obrany s prvky umělé inteligence. Nový systém je určen k účinnému boji s vysoce přesnými zbrojními arzenály. Vysoká automatizace procesů bojové činnosti a využití prvků umělé inteligence mu umožňují odhalovat a ničit nejnebezpečnější cíle bez nutnosti propočtů. Rusko má sice "myslící" zbraň, ale zato nemyslící politiky. Opravdu nejhorší kombinace. To neplatí jen o Rusku, vždyť USA na tom nejsou lépe. To nejlepší zbraní jsou lidé se zdravou pamětí. Paměť šílenců však dosud pandemicky vládne, působí globalizaci a to nejen ve světě, ale také u nás. Nyní i v Česku si pandemii svévolnosti může každý prožít a užít na vlastní kůži. Česká televize přestala vysílat jako v nejhorší válečné situaci. 27. 12. 2000, deset minut před osmou hodinou, ovládla oba kanály České televize tma. Jediné, co mohla většina diváků vidět, bylo ze zvůle nového generálního ředitele Jiřího Hodače jeho prohlášení. Tmavá obrazovka pokračovala až večera příštího dne, pak vždy po dobu zpravodajství. Gesto hodné šílence. Tento krok znamená Hodačův profesionální konec. Tím si vykopal manažerský hrob. Ředitel České televize Jiří Hodač svévolně přerušil vysílání. Nahradil je černobílým textem. Ředitel se nyní uchýlil k tomu, aby vrátil vysílání do černobílých dob. Dokonce zrušil i pohyblivé obrázky. Místo toho, aby o programu televize rozhodovali vzdělaní a soudní lidé, kteří mají na mysli zájem diváka, stává se to politickou záležitostí. Ředitel České televize Jiří Hodač v prohlášení vysílaném Českou televizí místo programu přitom použil pojmy jako "legální a autorizovaný program", které zákon vůbec nezná. Přesto Hodačův pseudopořad s existenciálním názvem "Neautorizované osoby" před 20. hodinou dosáhl devadesátiprocentní sledovanosti. Není divu. "Neautorizované osoby", které vydržely na obrazovce déle než kterýkoli jiný pořad v historii, splňují sen každého dramaturga. 1) Program je určen pro všechny věkové i profesní skupiny. Zaujme tříleté dítě i devadesátiletou babičku. Pobaví prodavačku v samoobsluze a profesory filozofie povzbudí k dlouhé debatě. 2) "Neautorizované osoby" se nepodbízejí, ale při tom jsou napínavé. Každý divák se třese na konec. 3) Žádné násilí, žádný sex, žádný zločin, a přesto je dosaženo dramatického účinku. 4) Neslyšící nejsou, na rozdíl od většiny jiných relací, nijak diskriminováni. 5) Divák nevidí stokrát okoukané tváře. 6) Pořad není přerušován dotěrnou reklamou. "Neautorizované osoby" mají jedinou nevýhodu. Ta je však z hlediska veřejnoprávní televize bezvýznamná. Je to nejdražší televizní inscenace zločinu v historii. Používat diváka jako rukojmí a přenášet odpovědnost za své rozhodování na Radu ČT je zásadní manažerské selhání. Jako ředitel několikrát porušil zákon. Opakovaně přerušil vysílání, jeho tým připravuje neobjektivní zprávy. Pokud ČT nedodržuje zákon, měla by se tím Rada ČT zabývat. Po všem tom má Hodač důvěru Rady ČT. Přitom tři lidé, na nichž stojí zpravodajství generálního ředitele Jiřího Hodače, v minulosti buď pracovali pro politiky, nebo pro soukromé firmy. To vše již samo svědčí o nekompetentnosti obou subjektů. Rada ČT se neodvážila jednoznačně odpovědět zda má Jiří Hodač odejít za porušení zákona o porušení vysílání ČT. Za legální lze podle Rady ČT považovat pouze verzi kontrolovanou vedením ČT. Přitom prý zprávy protestujících redaktorů nebyly objektivní a vyvážené, a redaktoři tak porušili zákon. O Hodačových zprávách, vysílaných od 22. prosince, v této souvislosti nepadlo ani slovo. Rada ČT však tímto postojem vlastně legalizovala vysílání starého vedení a tedy osazenstva ČT v čele s novým ředitelem, přičemž vedení ČT se od Hodače distancovalo. Od okamžiku, kdy ředitel Hodač svévolně a bez souhlasu vedení ČT nařídil odpojit oba programy, neplnila veřejnoprávní televize zákonné povinnosti veřejné služby. Stav, kdy veřejnoprávní televize vysílala dvoje zprávy, označili radní zcela jednoznačně za protizákonný. Rada vedení ČT vyzvala, aby neprodleně obnovilo vysílání tak, aby ČT plnila svou veřejnoprávní funkci. Vysílání, i když nekompletní, bylo obnoveno v 18.47, tedy asi hodinu poté, co rada zveřejnila své stanovisko. Formulací 'vedení ČT' však rada ředitele Hodače jmenovitě nepodpořila. Ua 'vedení ČT' se považuje například i kolegium, tedy celá řídící struktura ČT a. ne jen generální ředitel. Orgán, jenž má dbát na to, aby Česká televize podle zákona šířila televizní programy po celém území České republiky, tak vlastně řekl: V tomto státě je možné, aby jediný člověk vypnul celoplošnou televizi, kterou platí občané, aniž by z toho příslušná kontrolní instituce vyvodila cokoliv podstatného. Rada tím přiložila poleno pod oheň, jenž začíná nebezpečně plápolat. Přidusit by ho mohl Hodač svým odstoupením. Pro dokreslení image nově jmenovaná ředitelka zpravodajství ČT Jana Bobošíková, která už několik dní buduje nový zpravodajský tým, ještě nemá pracovní smlouvu. V každém případě je nutno nový zpravododajský tým postavit pod etickou novinářskou lupu stejně každou externí spolupráci s ČT. V důsledku páně Hodačově cenzury následně noviny, soukromé televize, rádia i internetové redakce zaznamenaly zvýšený zájem o aktuální informace u konkurence. Sázková kancelář Tipsport dokonce lidem nabídla nevídanou sázku: "Bude Jiří Hodač generálním ředitelem ČT na Tři krále, to je 6. ledna ve 12.00 hodin?" Kdo si myslí, že ano, může se na to vsadit v kursu 3,6:1, opačnému názoru je přiřazen kurs 1,2:1. Bookmakeři se tak přiklánějí k Hodačovu konci a tady jde do tuhého, jde o peníze. Jak nezasvěcenému vysvětlit šílenost kauzy ČT? Představme si, že ministerstvo zdravotnictví v souladu se zákony jmenuje ředitele nemocnic, kteří svým diletantstvím leč v souladu se zákonem budou své podřízené lékaře nutit k porušování Hippokratovy přísahy poukazem na neautorizovaný profesionální výkon, který neodpovídá představám manažmentu nemocnice. Navíc do jmenování ředitelů nemocnic budou zasahovat přímo i nepřímo poslanci ČSSD a ODS. Vše bude v souladu se zákonem, přesto pacient bude na újmě. Co by se stalo? Nejspíš vzbouření lékařů proti ředitelům nemocnic. Novináři mají něco podobného jako lékaři Hippokratovu přísahu. V etickém kodexu novináře, který vydal Syndikát novinářů Česka, se ve 2. kapitole v Požadavcích na vysokou profesionalitu v žurnalistice píše, že novinář je povinen "... vyloučit všechny činnosti, které by jej mohly kompromitovat nebo vést ke konfliktu zájmů". Musí redaktoři České televize vždycky poslouchat zaměstnavatele, anebo mohou dát přednost svému přesvědčení? Ale podle zákona není jasné, kdo to vlastně novinář je a jaká má práva a povinnosti vůči svým nejvyšším nadřízeným, divákům a čtenářům. Nic z toho české právní předpisy, ale ani kodexy žurnalistické a vydavatelské obce neříkají. Média fungují podle pravidel, která počítají s tím, že novináři a mediální manažeři mají stejné zájmy. Na vztah novinářů a zaměstnavatelů se nepamatovalo. Redakční nezávislost? Klauzule svědomí, na kterou by se mohli novináři odvolat, kdyby si mysleli, že musí pod novými šéfy měnit nebo potlačit své názory? Takové pojmy nezná ani zákon o České televizi, ani kodex a statut České televize. Že to je problém, se ukázalo už v červnu, kdy ředitel zpravodajství Jiří Hodač nutil redakci, aby zveřejnila dvoustránkové prohlášení televizních šéfů. Šéfredaktor zpravodajství mohl buď poslechnout, nebo odmítnout s odvoláním na principy své profese. Pro druhou možnost, kterou zvolil, ale neměl žádnou psanou oporu, takže rezignoval. Naše zákony berou novináře jako výrobce článků, tak jako berou třeba dělníka jako výrobce cihel. Kdežto v zemích s vyspělou demokracií právo uznává, že existují novináři - to slovo české zákony neznají - a jejich profesní principy včetně nezávislosti. Je to důsledek toho, že naši politici vůbec nechápou, co jsou média a jak mají fungovat. Kdyby se třebas novým vydavatelem prestižního rakouského časopisu stal poradce Jörga Haidera a redaktoři pod ním odmítli pracovat, nemůže je zaměstnavatel ani přimět, aby psali podle jeho představ, ani to zaonačit tak, aby je mohl naráz propustit - nebo jen za cenu vysokého odstupného. To samozřejmě platí i pro veřejnoprávní televizi. Statut redaktorů rakouského rozhlasu a televize ORF několikrát výslovně zaručuje svobodu výkonu povolání novináře. A těžko si představit, že by tu novináři dostali okamžitou výpověď tak jako v České televizi. Novináře na Západě a jejich autonomii jistí také kolektivní smlouvy a odborové organizace. Velká většina žurnalistů Česka není v odborech, ani nepracuje s kolektivní smlouvou. Vzniká dilematum. Je tisk jen podnikatelským subjektem zřízeným k tomu, aby přinášel jeho vydavateli zisk? Je-li tomu tak, pak rozhodujícím činitelem, nositelem veškeré odpovědnosti je vydavatel a jeho oprávněním je živnostenský list. Nebo je tisk také šiřitelem informací a tvůrcem určitých literárních a výtvarných hodnot a nositeli odpovědnosti za tyto hodnoty jsou jeho tvůrci - novináři, jimž má vydavatel i společnost vytvořit určité podmínky, aby tuto svou činnost mohli realizovat? To je podstata, z níž se odvíjí všechno ostatní. Ani propracovanější právní a profesní předpisy by automaticky nevyloučily, že vznikne takový spor jako v České televizi. Prevence proti tomu je v tom, čemu se říká politická kultura, tedy pokud se kromě paragrafů nezmění kultura jednání lidí vůbec. Řešení typu "má to být v zákoně" je hodné tak přitroublé inženýrská demokracie. V zákoně vše být nemůže, protože zákon nemůže podchytit složitost žití a globální zvláště. Proto je důležité povědomí metazákonnosti či ducha zákonů. Důležité je kulturní podhoubí, z kterého politika a zákony vyrůstají. Staré přísloví o dodělávající kobyle a čase, kdy nejvíc kope, platí i nyní, kdy klesají preference obou státostran. S obavou, že se lidé nenechají ohloupit další mobilizací a v době, kdy Ústavní soud brzy hodí volební zákon jeho autorům na hlavu jako účelový paskvil a v době, kdy obě státostrany zjišťují, že nemohou v soutěži uspět regulérním způsobem, byl zahájen generální útok, aby času zbývajícího do voleb mohlo být využito k vymývání hlav občanů. Jako hlavní nástroj byla vybrána až dosud nestranická Česká televize, o niž se proto nyní vede boj jako v roce 1969. Tato vánoční akce svévolníků snad probudí a poskytne námět k přemýšlení části až dosud pevně přesvědčených přívrženců státostrany, která poskytuje podporu vládě. Mimochodem tolik znovu a znovu kritizovaný a proklínaný zákon o ČT má bratra v obdobném zákoně o Českém rozhlasu, který kupodivu nekritizuje nikdo, ačkoli je prakticky totožný. Je to asi sledovaností. Na otázku moderátorky Radiožurnálu, jak si Václav Klaus představuje privatizaci ČT, rozčileně odpověděl: "Ještě řekněte jedno slovo a já položím ten mikrofon..." Pane Klausi, vždyť jste předsedou strany, která se jmenuje občanská a demokratická. Škoda, že vás nebylo vidět. Sbírka učených omezenců mohla být bohatější. Lze se pak divit omezenosti ODS? Nové vedení České televize může po včerejšku doufat v podporu jediné politické strany - ODS. K odstoupení generálního ředitele Jiřího Hodače totiž otevřeně vyzvali nejen politici Čtyřkoalice, ale také nejužší vedení vládní sociální demokracie. Za revoltující zaměstnance ČT se včera rovněž postavil prezident Václav Havel. Pracovníci České televize nesouhlasí se jmenováním Jiřího Hodače generálním ředitelem, neuznávají volbu nového generálního ředitele, požadují anulování výsledků výběrového řízení na ředitele, ustavení rady nezávislých odborníků a urychlené projednání nového zákona o ČT. Členy Rady ČT až dosud vybírala a volila sněmovna. Tím jsou však radní jen prodlouženou rukou politických stran - v radě tak nezasednou skuteční odborníci, ale příznivci, či dokonce členové různých politických stran. Základní problém ČT je ale maximální nezávislost, a snadno odvoditelná odpovědnost. Rolí omezenosti ODS a jejího předsedy krize v České televizi asi přežije rok 2000. Nový generální ředitel Jiří Hodač, vybraný v kontroverzním konkursu Radou ČT, se sice ujal funkce, odpor většiny podřízených proti jeho osobě ale neslábne. Konflikt už není jen záležitostí ČT - Rada pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV) rozhodla, že kvůli protestům povede s televizí správní řízení. Nekompetentní kroky Rady ČT, jež je velmi nešťastně spojena s dvěma největšími parlamentními stranami u nás, si její radní neuvědomují, co způsobili a co možná ještě tento velmi nebezpečný precedens způsobit může. Nyní už jde o evoluci demokracie parlamentní či zastupitelské v demokracii každodenně žitou. Je to přímé ohrožení demokracie, když politické strany skrze média hodlají ovládat - a co více, skrze veřejnoprávní médium – občanstvo, které bude muset z koncesionářských poplatků hradit hlásnou troubu smluvní opozice. To, co se odehrálo a odehrává kolem nejdůležitějšího veřejnoprávního média, je totiž dramatická reportáž směřující výše. Česká televize vlastně nechtěně zveřejnila zásadní zprávu o stavu politiky Česka. Reálný příběh kolem odvolávání a jmenování jejího ředitele je totiž mnohem přesvědčivější než jakékoliv snahy o investigativní (pátrací) žurnalistiku. Drzost politiků je neochvějná nejen u nás. Nejen nestoudnost, ale i neschopnost pravdivě a tedy správně činit charakterizuje politiky, kteří zastupitelskou demokracií vládnou. V kauze "veřejnoprávnosti" jde spíše o "veřejnou službu". O náplni tohoto sousloví by měli politici Česka přemítat především v souvislosti se svou prací a teprve až někdy mnohem později jako o vymezení funkce České televize. Zda je vskutku "veřejnou službou" všechno to, co se odehrává v sociální demokracii a její vládě, balancující na lešení ODS, dalo by se úspěšně pochybovat. Všichni - televizní rada i politici, kteří si ji jako výkonnou čubičku pěstují - se odvolávají na zákon. Jistě, zákonné ustanovení jim dává právo činit tak, jak činí. Pozitivistické chápání zákona jako neochvějné a vše vykládající normy je ovšem neodvratnou cestou do pekel. Nad všemi zákony totiž stojí tradicemi zažitá slušnost, úcta k tradicím a lidem, pokora k metazákonnosti tvůrců zákona a jeho vykladačů. Kdybychom se drželi jenom litery, museli bychom uznat: vždyť ten Urválek také jednal dle tehdy platného zákona. I Adolf Hitler byl zvolen v rámci zákona. Ostatně Gottwald také. Bylo po zákonu, bylo správně. S tím souvisí zoufalá i snaha Pavla Dostála, aby rada, dohlížející na televizi, byla volena podle jiného klíče než jenom stranického. Setkal se s tvrdým odporem napříč partajemi. Stály pevně vedle sebe - od ODS až po komunisty. Tak jednotní jsou naši zastupitelé ještě snad pouze, když jde o jejich peníze nebo imunitu. Co tedy ukázal případ České televize? Je jenom dalším důkazem, že politici blazeovaně opovrhují občanem. Oni - vyvolení - přece vědí všechno nejlépe. Stali se nikoliv našimi zástupci, ale vrchností. Alespoň se tak cítí. A vědí, že jsou beztrestní. Mají nejen brutální nedotknutelnost právní, nýbrž i obecnou. Neboť my tady v zemích Koruny české nejsme navyklí dávat příliš najevo občanskou nespokojenost, a už vůbec ne neposlušnost. To tak spíš podívat se na televizi, jakou nám určili a pak nadávat v hospodě. Česká televize je ochromena. Spory mezi drtivou většinou jejích pracovníků (včetně nejvyšších) a novým ředitelem dospěly do fáze nesmiřitelné konfrontace. Nebezpečí, že v takto vyhrocené situaci ovládne veřejnoprávní médium určitá politická skupina, je akutní. Problém ČT se tak stal principiální záležitostí, dotýkající se zájmů celé společnosti. Kdo nese stěžejní odpovědnost za vyhrocení situace, kdy televize není schopna plnit veřejnoprávní službu a přestala poskytovat profesionální zpravodajství? V první řadě poslanci ČSSD a ODS, kteří podle politického klíče zvolili novou Radu České televize. Protagonisté opoziční smlouvy do ní delegovali stranicky přítulné, leč lidsky nevyzrálé osoby, neschopné dohlédnout dosahu svých činů veřejného ohrožení. Výsledek se dostavil v okamžení. Jen zcela šílenstvím svévolnosti nesoudní radní mohli odvolat "jedenáctiměsíčního" ředitele, a pak s uspěchanou horlivostí jmenovat novým šéfem osobu, která si při předchozím působení v ČT znepřátelila veškeré osazenstvo Kavčích hor. Tato pseudovolba se ukázala horší, než si kdo dokázal představit. Namísto trpělivého zdolávání odporu většiny zaměstnanců vsadil Hodač na temné výhrůžky a vzápětí na konfrontaci. Jeho rozhodnutí jmenovat šéfkou zpravodajství Klausovu exporadkyni je činem šíleného zoufalce, jenž již neví kudy kam. Když se ocitl sám proti všem, odhodlal se Hodač opřít o jednu politickou stranu. Nebezpečně tak postrkuje svěřené médium do jejích nenechavých rukou. Lze potom odsuzovat pracovníky zpravodajství i dalších úseků, kteří se postavili novému vedení na odpor? Jistě, porušují zákoník práce i nepsané normy, podle nichž je slušné odejít, pokud ze zásadních důvodů nemohu plnit pokyny legitimně dosazených šéfů. Jenže zároveň tito lidé zápasí s Hodačem o to, jestli ČT zůstane nezávislou televizí. A to je daleko podstatnější, morálně nosnější moment než věcná otázka, zda při tom dodržují pracovní právo. Zaměstnanci televize bojují za udržení veřejnoprávního charakteru ČT. Jejich vzpoura je obranou principů, na nichž v občanské společnosti spočívá šíření svobodných, nezkreslených informací. Proto si zaslouží podporu nejširší veřejnosti, která si platí tuto televizi, aby nebyla vydávána v plen úzkým komerčním, ale ani politickým tlakům. Právě veřejnost a zejména všichni politici, kteří chtějí opravdu hájit společenské zájmy, by nyní měli volat po jediném možném řešení: Jiří Hodač musí rezignovat a s ním i celá Rada ČT. Pokud se tak nestane, měl by všechny radní na zvláštním zasedání. odvolat parlament Jen tak lze vrátit děj k počátkům krize a zabránit tomu, aby nebezpečně gradující svízel v ČT neotřásl důvěrou veřejnosti v obranné mechanismy demokracie. Ty prostě nelze nechat ležet ladem, když si pár politických dobrodruhů usmyslelo, že si před volbami udělá z veřejnoprávní televize soukromou hlásnou troubu. Boj o moc a vliv. O to jde v těchto dnech v České televizi. Ale jde také o test, jestli tady máme občanskou společnost se vším všudy, jestli je možné tlakem veřejnosti dohnat nekompetentní lidi k rezignaci. V západních demokraciích tlak veřejnosti odvolává ministry, proč by u nás neodvolal jednu zpolitizovanou radu? Chraňme veřejnoprávnost naší televize. Chraňme svou televizi před šílenými politiky. Ovládat veřejné mínění, k tomu potřebujou nějakou hlásnou troubu. Čím větší, tím lepší. Nejlépe televizi. Česká televize ale není státní podnik. Stejně jako Český rozhlas, je to veřejnoprávní médium. To znamená nezávislé na ekonomických a politických tlacích. Jsou to hlídací psi demokracie. Soukromé televize jsou závislé víc, než si myslíme. Především na zisku, ale i jinak. Českou televizi zprivatizovat nelze. Tak se usnesly evropské státy po pádu berlínské zdi, že každý z nich vytvoří alespoň jedno televizní a rozhlasové veřejnoprávní médium, aby bylo občanovi zajištěno jeho právo na svobodný tok informací. Zákon o ČT asi není dobře zformulován. když umožňuje, aby ředitele tak důležité veřejnoprávní instituce jmenovala rada stanovená parlamentem podle stranického, a tedy mocenského klíče. Hlídacího psa demokracie pak může snadno držet na vodítku ten, kdo je právě u moci. Demokracie je vláda zákona. Zákony se dodržovat mají. Když je špatný zákon v rukou dobrých lidí, dá se to snést, když je dobrý zákon v rukou špatných lidí, mnoho škody nenadělají, ale v našem případě je špatný zákon v rukou špatných lidí, a to je nejhorší varianta, proto v takové chvíli je čas pro nedodržení zákona. Kdykoliv se v lidských dějinách hloupost a nemravnost moci dostávaly do úzkých, schovávaly se za nedotknutelnost zákona. A protože moc platí v některých chvílích více než rozum a mravnost, může zákon, podpořený hloupou a nemravnou mocí, pokrýt cokoliv včetně zločinu. Aspoň na chvíli. Ve starověkém Římě byl zcela zákonným způsobem zvolen za senátora císařův kůň. Podle zákona byl upálen Jan Hus a právně nenapadnutelné byly i čarodějnické procesy a inkvizice. Nikdo neporušil zákon pronásledováním Karla Havlíčka Borovského nebo Tomáše Masaryka. Stovky popravených a statisíce politických vězňů za komunistického režimu byly odsouzeny podle platných zákonů. Všechno přece bylo legální a demokratické, protože KSČ každé čtyři roky volilo devadesát devět procent voličů Národní fronty. Dnes jsou narušovatelé pořádků a zákonů Hus, Havlíček či Masaryk národním symbolem a inkvizice či rakousko-uherská byrokracie synonymem tmářství a zpozdilosti. Jsme znovu v podobné situaci. Je zbytečné rozebírat, že smyslem zákona o ČT zcela určitě nebylo umožnit politickým stranám, aby si křesla v Radě ČT rozdělovaly podle stranických počtů a pouze svým věrným soudruhům. Nic takového v zákoně nestojí. Přesto se to stalo. Zákon nebyl porušen, a proto nevadí, že v radě nejsou zastoupeny národnostní menšiny, církve, odbory nebo tvůrčí a profesní svazy. Všechno, co dnešní rada, složená z neznámých a pouze dvěma stranám poslušných lidí, koná, je přesto zákonné, stejně tak jako že vedení veřejnoprávní televize přebírají lidé příliš úzce spojení s jedinou politickou stranou. Zákonu nevadí, že tito lidé dosud nikdy nevedli více než několik zaměstnanců a o televizi nevědí zhola nic. Bude zákonné i to, pokud proti nesouhlasícím zaměstnancům povolají policii. Bude zákonné, když policie použije proti těm, kdo by nespolupracovali, donucovacích prostředků. To všechno je zákonné. Zároveň je to hluboce nemravné a škodlivé pro demokracii. A nakonec to diskredituje pověst manažmentu. Je však možné, že se v této kritické zkoušce ukáže, že většina politické reprezentace a veřejnosti v současnosti demokracii nechce. Že naopak chce, aby se na trhu Česka vytvořil jediný politicko-zábavní stroj na vymývání mozků, který občany jednou za čtyři roky pozve k volbám a po zbytek času je bude krmit stupiditou a bezproblémovým smíchem. Úzký mocenský zájem politických stran, nadřazený nad zájem veřejnosti a zájem občanský, totiž nemůže jít jinudy. Je paradoxní, jak se sociální demokracie, ohánějící se vždy zájmy lidových vrstev, dostala v této kauze do postavení rukojmího ODS, která zcela upřímně veřejnoprávnost nesnáší. Ten stroj se už nějakou dobu staví. Proto tak blízké osobní kontakty vedení TV Nova s předními politiky. Proto bylo nutno převzít podivnými, leč zřejmě zákonem umožněnými cestami vedení TV Prima. Proto je hlásána potřeba privatizovat veřejnoprávní média. Nikomu z politiků určitě nejde, jak se mnozí nepřejícníci domnívají, o podíl na miliardových výnosech z prodeje a reklam nebo o politický vliv v čistkou umravněné České televizi. Jde vždy jenom o udržení zákonnosti. Politici však vstoupili někam, kam nepatří. Nechtějí vidět, že zájmy veřejnosti, občanské zájmy nebo zájmy demokracie jsou velmi často rozdílné od zájmů politických stran a přesně tak musí být hájeny. Pokud zvítězí jejich dojem, že zájmy stran jsou jediným výkladem demokracie, a že tedy jedině politické strany jsou oprávněné rozhodovat o světě podle poměrného klíče svého zastoupení v parlamentu, musí se veřejnost bránit. Jsme v situaci, jejíž extrémní podobu na věky ztvárnilo prohlášení: "Z hlediska vyššího principu mravního vražda na tyranu není zločinem.". Vyšší princip metazákonnosti nikdy neohrožuje dobré zákony a mravné vládce. Dovoluje však veřejně prohlásit některý zákon za špatný, některé politiky za nemravné ba šílené a demokracii za ohroženou. Je-li ohrožena politická nezávislost veřejnoprávní televize, je ohrožena sama demokracie. Zastupitelská demokracie dává politikům mandát, ale ne k tyranii. Zastupitelská demokracie globalizací dospěla do své krize, nevyhovuje už potřebám globality a pandemii globalizace. Každý představitel zastupitelské demokracie musí uznávat metazákonnost. Ošálit či obejít zákon není pro svévolníka tak těžké, s metazákonností je to nemožné. K metazákonnosti je od určitého společenského postavení potřeba metalicence, dané příslušným vzděláním a příslušnou metapřísahou. Světová revoluce a světovláda metamanažmentu je jednoduchá, každý má možnost se jí účastnit jednoduše tím, že bude volit pouze demokratické zástupce vlastnící metalicenci k svému profesnímu výkonu. První reformace zastupitelské demokracie záleží v uznání vlády ducha metazákonnosti nad zákony, nad světem globality a tedy nad kapitálem, komunikacemi, informačními technologiemi, Internetem. Poslední dosud slouží spíše jako mrtvý prostředník než živý organismus. Poslat vánoční přání či novoročenku na poslední chvíli není na Internetu problém. Zdá se, že kolapsům v doručování přání v předvánočním čase již odzvonilo. Kdo má přístup na Internet, může doručit novoročenku během několika sekund. Specializované internetové servery navíc nabízejí možnost vytvoření vánočního přání přesně podle představ uživatele. Nové formy komunikace však mnozí lidé označují za nepřátele zažitých tradic a společenských zvyklostí. I když je v poslední době odklon od tradičních obyčejů velmi patrný a z někdejších svátečních zvyků se zachoval jen zlomek, je to právě Internet, který lidem umožňuje intenzivněji komunikovat i na velké vzdálenosti, bohužel jen k rozeslání vánočních přání, o týden později pak k doručení novoročenek. Uživatel si podle svých schopností a časových možností sám zvolí, pro jakou formu svátečního blahopřání se rozhodne. Cítí-li se dostatečně schopný, může si vlastní vánoční přání vytvořit v jakémkoli grafickém programu a jako přílohu je odeslat přátelům či příbuzným. Pro uživatele bez potřebných dovedností je na Internetu k dispozici řada center, která nabízejí a realizují zaslání jakéhokoli obrázku či odesílatelem zkomponovaného přání na určenou e-mailovou adresu. Orientace na takových serverech je většinou intuitivní. V příslušné kategorii si uživatel vybere fotografii z katalogu, sestaví doprovodný vzkaz, do formuláře vepíše nezbytné údaje a stiskne tlačítko Send (Odeslat). Adresátovi přijde do e-mailové schránky upozornění o uložení pohlednice na serveru. Zpráva obsahuje pouze odkaz na daný soubor, ne žádné objemné přílohy. Vyzvednutí pohlednice tak vyjde v konečném důsledku levněji (stažení zprávy bez přílohy je otázkou několika sekund), adresát navíc není vystaven riziku spuštění souboru, který může způsobit zavirování počítače. Přání je nutné vyzvednout do určité doby, po jejím uplynutí se nevyzvednutá zpráva automaticky smaže. Vánoční přání z Internetu zadarmo lze poslat i na mobil. Výhodou Internetu a mobilní komunikace je její rychlost, projevující se především v téměř okamžitém doručení e-mailů či textových zpráv. Toho lze využít při posílání blahopřání na poslední chvíli. Vhodnější je posílat spíše textová přání, na objemnější soubor je dobré adresáta upozornit nebo soubor umístit na Internet a e-mailem poslat pouze odkaz. Je nutno vyhnout se zasílání spustitelných souborů (s příponou .exe)! Řada uživatelů e-maily s těmito přílohami ihned odstraňuje, a to především z toho důvodu, že se může jednat o virus. Ze stejného důvodu není dobré otevírat spustitelné přílohy, zvláště pokud je záhlaví psáno anglicky či e-mail přijde od neznámé osoby. Dokonce některé e-mailové servery odstraňují exe soubory z důvodu bezpečnosti automaticky. Posíláte-li stejnou zprávu více příjemcům, můžete vepsat jejich adresy do kolonky Skrytá kopie (Bcc, Blind Carbon Copy) v záhlaví zprávy. Chráníte tak soukromí adresátů a nevystavíte jejich e-mailové adresy zneužití třetí stranou. Propojením na Internet však tyto Vánoce ovládá mobilomanie. Hlavní přínos mobilu je totiž to, že šetří čas. Především pokud jde o služby a přenos informací. Přes mobil lze provádět bankovní transakce, přenášet bez připojení vybraná data či zjistit, kde přesně se člověk právě nachází a hlavně využívat Internetu /SMS/. Vlastnit mobilní telefon je také známkou sociálního postavení a velmi často i projevem snobismu. Lidé jej kolikrát k životu ani nepotřebují, ale dělá jim dobře, když ho mají. Na jedné straně do neuvěřitelné šíře usnadňuje komunikaci, ale zároveň někdy i zbytečně nahrazuje osobní setkání, a posílání textových zpráv zase vytlačuje běžný verbální dialog. Mobilní telefony jsou však užívány kvůli banalitám a agresivně vstupují do soukromí druhého. Doba mobilů však vytváří i nové normy zdvořilosti a slušnosti. Mobil se postupně leckde stává i tabu. Dosud se ale neví, co lidstvu masové užívání přenosných telefonů přinese. Vědci se dosud neshodli na tom, zda elektromagnetické záření poškozuje zdraví a zvyšuje například riziko rakoviny. Zkoumání prý prokázalo vliv na lidský mozek. Zatím se neví, zda a jak se na mozku projeví dlouhodobé používání mobilu. Výzkumy prokázaly zatím jediný doložitelný dopad na zdraví lidí: díky jejich užívání se zvýšila pravděpodobnost dopravních nehod. To nejzávažnější však je, že na internetovské a mobilní komunikace je možné si vypěstovat závislost. Kromě hráčů - gamblerů - již existují nové druhy moderní závislosti totiž maniakálním surfaři po Internetu a mobilu. Bez imunity paměti na globalizaci se i ony stanou součástí moru lidstva neboli globalizace. Globální svévolnost působí globalizací globální následky, jedním z nich je zřejmě také rostoucí oteplování klimatu. Druhým nejteplejším rokem za posledních 25 let se zřejmě pro Česko stane letošek. Francie letos zaznamenala nejteplejší rok za sto let. Největší teplo u nás za posledních 25 let bylo roku 1994. Oteplení však může být docela snadno následováno katastrofálním ochlazením, stejně jako dalším oteplením. Jisté je, že nás globální svévolností čekají mnohé jiné globální katastrofy, které ze samé podstaty synergismu nelze racionalisticky vypočítat a předvídat. Globalitou musíme být v každém případě jakožto lidstvo dostatečně rychle připraveni reagovat na společné ohrožení. Vstupem do globality nás všechny naši potomci budou činit odpovědnými za to, zda jsme rozpoznali a uskutečnili jedinečnou šanci bezpečně spojené, svobodné, demokratické, mírové, a hospodářské sféry lidstva. Každý má šanci vykročit správným směrem. V tomto smyslu přejeme všem čtenářům tohoto metakomentáře důstojné oslavení prvního roku třetího tisíciletí se šťastným a úspěšným vykročením do roků dalších.

Světová metamanažerská revoluce aneb každý člověk metamanažerem svého žití (za 30.12. 2000 až 5.1.2001)

Běh času globalitou přináší revoluci, tentokrát už ne informační nýbrž metainformační. Synergismus svou metauniversalitou obecně působí entropii a její sporadické omezení negentropií, což se jeví střelou času, evolucí. Evoluce je obecně provázena bifurkačním stavem, katastrofou, revolucí, život smrtí. Je pak pochopitelné, že rostoucí entropie kapitalizmu či chaos globalizace ústí metamanařerskou revolucí v globalisaci. Umění metamanažmentu jakožto způsob žití epochy globality ztělesňuje a dokládá niternou totožnost a nezrušitelnou vzájemnost času, tvořivosti a svobody, vyjevujíc, že opravdové žití rovná se tvořivosti evoluce tvořivostí žití svobodou. Bytostnou produktivnost evoluce odkrývá synergismem právě konstitutivní spřaženost žití na evoluci kultury. Neboť, není jiné evoluce než synergismem naplňovaná časnost. Do synergismu věčnosti vejde - to jest nezanikne se svou schránkou tělesnou a naopak promluví k příštím generacím kultury - jen ten, kdo pravdivostí nejprve a dokonale naplní svou časnost či časovost žití. Synergismus, má-li míti vůbec smysluplnost, musí býti pravdivostí konkrétnost žití, jinak je to prázdný zvuk a dekorační fráze. Konkrétní pravdivost má se k pojmovému vědění synergismu jako žití k frázi, čin ke slovu. Synergismus je ploditel světa a žití, ale zároveň musíme evolucí zřetelně rozlišovat mezi pravdivým, jevovým, matematickým, reálným a metareálným, duchovním jež jsou synergismem sama látka žití, sama tvořivost skutečnostní. Plodnost a produktivnost evoluce plyne z bytostné hybnosti synergismu, z toho, že je médiem opravdového dění a změny, a tedy nepřítelem jednotlivostí hotových a uzavřených, strnulých a mrtvých. Metareálná a podstatná evoluce představuje synergismem cosi nevyčerpatelného a nezměřitelného, co se nese stále kupředu s větší a větší intensitou, co se obrozuje na sobě a množí ze sebe, co i kulturou zraje k vhledu stále většímu a většímu, co přináší stále rostoucí bohatství tvořivosti žití, nekonečné a nepostihlé slovy, co pak nutno pojímat jakožto dílo skutečnostně nedokončené, přenechané člověku, aby je neustále dotvářel. Pro moc evoluce synergismem je pak evolucí kultury podstatná právě tato vztaženost k člověku a jeho přispění, k lidské tvořivé účasti na evoluci času, k tvořivé spolupráci s žitím a jeho vývojem. Opravdové žití znamená živý vývoj, charakterizovaný svými tvůrčími opravdových hodnotami, který k tvorbě vybízí a organické tvořivosti se dožaduje. Leč pro tvořivost žití platí důležité hledisko totiž být práv synergismu přítomnosti s minulostí, z jejich nutnosti být středem vlastní bytosti, vyrovnat ji tvořivě s požadavkem ducha nitra, pozorně naslouchat ducha svého nitra právě jakožto bedlivě vhlédat svět a své žití. Synergismus jakožto tvořivá moc člověka učí, že žití má být dílem vlastního ducha a on sám že nesmí vývoji jen trpně sloužit, že musí chtít jej spoluurčovat a spoluvytvářet. Metareálná a podstatná evoluce se totiž nenaplňuje v podobě samovolného a nezadržitelného chodu, který člověka strhává a drtí, není netečná k spoluúčasti, nýbrž synergismem kultury nese své dějinné poselství a ztělesňuje výzvu pro člověka. Dějinné poselství kultury a synergicky adresovaná výzva k tvořivosti žití pak znamenají dvojí totiž předně výzvu, že synergismem žití je třeba osvobozovat ze svévolnosti, že člověk může být vykoupen z otročení svévolnosti pouze tvořivým činem, aktem opravdové a organické tvořivosti, a dále směrnici, že člověk musí pro plnost evoluce dozrát, aby mohl cele odpovědět výzvě přítomné chvíle. Právě požadavek vykoupit se z otroctví slepé evoluce a dozrát pro plnost vědomé evoluce vyjevuje, co znamená tvořivá účast na žitém vývoji. O době metamanažment říká, že to není nic než stojatá louž evoluce jevové, a to proto, že sama sebe nezná a teprve vědomá evoluce podá době zrcadlo a s ním sebepoznání. Opravdová evoluce znamená právě metarealistické žití, které vytváří tvořivost či Synergésa. Vykoupit evoluci z jevovosti dokážou jen lidé, kteří evoluci pochopili žitým synergismem a rozumí jeho naléhání, tj. když dovedou dát typicky metazákonné odpovědi k časovým otázkám a potřebám. Okolnost, že se evoluce obrací k člověku jakožto k bytosti, která dokáže srozumět metarealitě a může odpovědět na výzvu a naléhání žití, charakterizuje ráz a povahu produktivity tvořivosti. Vědomí evoluce zjevně ztělesňuje prostředí synergismu žití, představuje doménu, v níž se uskutečňují změny, a její produktivita tkví v tom, že žití nabízí možnost smysluplných činů. Právě vědomá evoluce poskytuje žití nezbytnou hloubku a výšku, třetí rozměr, žitou přítomností perspektivu živé minulosti i živé budoucnosti. Odtud se otvírá žití synergismem a to z něj činí prostor možných činů vedených usilováním o smysluplnost. Hloubka vědomé evoluce synergismem zároveň člověku dává příležitost, aby se uvolnil ze svévolnického naléhání okamžitého nároku a posoudil jeho opravdovou váhu i dosah. Produktivita vědomé evoluce se zakládá na okolnosti, že žití ztělesňuje tvorbu Synergése, jež není samozřejmá a není prostě dána jakožto konstatovatelný fakt. Smysluplnost kultury a její evoluce rodí se z lidské potřeby uniknout roztříštěnosti žití a bezpečně překonat chaotičnost v úsilí založit žití na něčem pevném a budovat jej jakožto organický celek. Evoluce se obecně tvoří Synergésí a jejím zákonem synergismu či Metazákonem, proto vědomí evoluce kultury jakožto smysluplné naléhání a možnost smysluplného dění synergismem se stále znovu obnovuje a obrozuje. Proto v přínosu produktivity vědomé evoluce nacházíme příznačnou hybnost srozumění umění metamanažmentu se všemi jejími typickými momenty. Vědomá evoluce kultury vyžaduje tvořivou participaci člověka na metamanažování žití, neboť žitím platná smysluplnost kultury se žitým synergismem obnovuje a uchovává právě odpovědností člověka, díky jeho schopnosti srozumět výzvě žití a odpovědět na ni. Srozuměním evoluci metamanažmentem člověk rozpoznává, že žití představuje synergismem soulad, který trvá, pokud se stále obnovuje. Člověk uměním metamanažmentu poznává, že se žití odehrává jakožto ustavičně se obnovující a vždy znovu řešený svár protikladů a že podmínkou důstojného žití v duchu synergismu a Pravdě pravd je to, aby člověk před tímto konstitutivním svárem žití nezavíral oči a neutíkal. Zde se také nachází vlastní úkol tvořivosti, neboť tento soulad synergismem uchovává a obnovuje dění rozvoje a vzestupu. Proto poslední a nejzávratnější tajemství tvořivosti tkví ve vhlédnutí, že celek synergismem volá stále a znova po celku vyšším, po celku ještě vyšším. V srozumění synergismu, vyvolaných podněty evoluce jakožto tvořivé moci, však člověk rovněž poznává, že se globalita srozumění umění metamanažmentu nejenom dovolává a že je pro svou tvorbu potřebuje, nýbrž že srozumění synergismu možnost žití zakládá. V umění metamanažmentu nachází slyšení smysluplnost, která je daná obsahem a cílem srozumění synergismu, jakožto moc jednotlivé žití přesahující, podpírající, upevňující a nesoucí. A tak člověk uměním metamanažmentu zahlédá, že základní podmínku tvořivosti ztělesňuje pokora a služebnost duchu synergismu, lásce synergismu, a že každý myslivý duch musí býti nejprve jemu služebným, než se především sám sobě může státi vladařským a vůdcovským. Posléze se učí chápat, že i tam, kde se metamanažment jeví jako činitel vladařský a vůdcovský musí především a v posledním ohledu sloužit synergismu žití. Proto konečně srozumí, že metamanažment jakožto nástroj svobody v žití se uskutečňující vyžaduje, aby každý tvořivý člověk dozrál pro naléhání evoluce kultury, aby jeho žití přestalo být osobnostně soukromé a dokázal do sebe včlenit i celou šíři světové metareality. Umění metamanažmentu jakožto způsob žití synergismem globalitou ztělesňuje podstatnou životní funkci, je hlasem a výtryskem životní síly, představuje stále obnovovanou zkušenost, že jádro žití je evolucí žhavé a tím žití stimuluje a podněcuje k větší intenzitě. Umění metamanažmentu tak člověku synergismem odkrývá možnost důstojného a opravdového žití a poskytuje mu nezbytná kritéria, aby takovou možnost ve všech proměnách evoluce i osudu vždy spolehlivě vytušil. Platí totiž, že všecka geniálnost děl lidských musí býti kulturou zasvětitelkami ve vyšší člověčenství, cestami a nástroji k němu. Umění metamanažmentu člověka do opravdových možností lidského žití zasvěcuje tím, že mu staví před oči synergismus a zpřítomňuje okamžiky tvořivosti. Ústřední téma metamanažerského zájmu představuje sféra žití jakožto rozhodující základní hodnota, proto se žití synergismem kryje se všemi projevy a případy tvořivosti a tak klade mezi žití a tvorbu rovnítko a obojí ztotožňuje. Žití synergismem pojaté jakožto tvořivost se tak stává základem a předpokladem všeho ostatního. Umění metamanažmentu člověku nabízí možnost, aby své žití pojal jakožto cosi opravdových hodnotného a smysluplného a tak jej tím nejdůležitějším vlastně vybavuje. Učí jej důvěřovat žití i sobě samému, dává mu chuť i sílu žít a poskytuje mu také kritéria, aby se ve všem svém počínání a vystaven nejrůznějším tlakům a nárokům dokázal spolehlivě orientovat a s nezbytnou bezpečností pravdivě a tedy správně rozhodovat. V průběhu rekonstrukce metamanažerského niterného světa žití rovněž vystupují do popředí synergické znaky a přívlastky tvořivosti. Tvořivost představuje cestu z chaosu k řádu žití a ke kultuře, jejímž prostřednictvím člověk získává a dobývá si Skutečnost. Neboť právě synergická Skutečnost jakožto základ a půda opravdového i důstojného lidského žití není a nemůže být pro synergismus samozřejmě dána, člověk si ji musí vždy tvůrčím způsobem budovat a stále znovu se k ní probíjet, musí se jí dotvářet. Proto až tvořivost žití umožňuje, aby člověk sám v sobě rozlišoval, sám sebe si uvědomoval a poznává. Každá opravdová tvořivost reprezentuje formu poznávání synergismu, rozpoznávání toho, co je pro žití důležité a významné. Různými způsoby tvořivosti se člověk učí vhlížet a zároveň si uvědomuje centrální význam vhlížení a zkušenosti synergismu pro žití. Takto rovněž nahlíží, že ani žití ani Skutečnost nepředstavují nic daného a hotového, že se v nich synergismem nejedná o statické, nýbrž o dynamické útvary, a že bytí samo má povahu dění a bytostné evoluce. Platí tedy rovnítko mezi synergismem a tvořivostí ve svobodě, aby tato rovnice uměním metamanažmentu dosvědčovala podstatnou produktivitu žití. Svoboda rozhodně nespočívá v otročení zákonu a špatnému zvláště. Co to znamená "dodržovat zákon"? Otrocky jeho literu, nebo svobodně jeho smysl? Klíč demokracie a spravedlnosti není v otázce "Porušil jsi zákon, nebo ne?", ale v rozpornosti mezi ústavností a zákonností. Zákonnost nemůže porušovat ústavnost a ústavnost metazákonnost. Pro toto rozlišování veřejná debata nemá dostatek nástrojů, a tak nedokáže rozlousknout současný rozpor zákonů a žití. Právníci a veřejnost se v rovině zákonnosti (legalizmu) převážně omezují na zkoumání souladu či nesouladu lidského chování s běžnými zákony v dané oblasti. Taková formalistická víra v překonání všech problémů úzkostlivým dodržováním legislativy je naivní. Zatím k nám nepronikla tzv. skepse o pravidlech lidského chování totiž poznání, že taková pravidla nelze jednoznačně vyjádřit v psaném textu (nelze předem předvídat všechny situace, běžný právnický jazyk je nejednoznačný atd.). Dlouhé období izolace našeho právního myšlení nás připravilo o nový pojem západní teorie práva - právní principy, které posilují interpretaci práva podle jeho smyslu a cílů. Jde o větší strukturalizaci pojmu právního řádu, který se v tomto pojetí nesestává pouze z právních norem, ale také z právních principů. Právní zásady (principy) se liší od právních pravidel (norem) nejen tím, že jsou obecnější a abstraktnější, ale platí více či méně, mají rozměr váhy a tím svobodné volby. Vícestupňové chápání právního řádu jako jednoty právních norem a právních principů napomáhá překonat problémy vznikající z nedokonalých zákonů. Jinými slovy, ústavní právní principy musí prozařovat celý právní řád a ústavnost má vždy přednost před zákonností. O to právě v daném případě jde. Z politického slovníku zmizelo zlo. To je v demokracii nečekané. Mluvit o zlu vyšlo z módy. Doba se zlomila a proměnila morální kategorie v kategorie poznávací. V minulosti býval několikanásobný vrah zlý, ale jak jsme "vyspěli", stal se případem pro patology a psychiatry. Zlo jakožto skutek škodí žití. Jak mluvit o muži ve Skotsku, který vtrhne do mateřské školky a automatickou zbraní postřílí děti? A jak mluvit o šílencích, kteří globalizací působí genocidu lidí? Zlo však neexistuje jen jako intelektuální kategorie, ale především jako životní kategorie svévolnosti. Zlo spočívá v svévolnickém rozhodnutí tvůrčí svobodné vůle. Zlo není romantické ani banální, svévolností vůči metazákonnosti prostě je. Člověk žije v společenství lidí a proto by zlo mělo být námětem občanského diskursu. Rozšířil se tento omyl: věříte-li v invariantní kategorie, unikají vám nuance. Je to naopak. Jenom ten, kdo má ve svém rejstříku universalitu, může ocenit význam jemných odstínů. Potřebujeme-li poučení z končícího dějinného úseku, ať už je to desetiletí, století nebo milénium, mysleme na to, že kultura je pojata v lidské tradici. Se zlem umí kultura žít a jednat právě proto, že ústřední pozici zla a dobra v lidské obci nezamlčuje. Každý špatný zákon je zlem a veřejně podporovat či nabádat k dodržování špatného zákona je veřejnou podporou či nabádáním veřejného zla a ve svém důsledku zlým činem alias zločinem. Zákon není smysluplný sám o sobě, souvisí s jinými a všechny zákony s nejvyšším zákonem – ústavou a ta globalitou s metaústavou vystavěnou na metarealitě, na Synergése a jejím Metazákoně. Každý zákon občanů je s ohledem na žití spravedlivě zacílen, má nějaký smysl - chce-li pravdivostního ducha, který je následně obalen literou. Chce-li se někdo v dobrém zákona držet, nestačí proto tupě dodržovat jeho literu, musí současně ctít jeho smysl, zacílení, ducha, produktivnost žití, pro který byl zákonodárcem přijat. Mediální zákony rozhodně nebyly, ať už jsou formulovány jakkoli nešikovně, přijímány proto, aby se mediální rady stávaly rukojmími politických seskupení a jejich převodními pákami, aby každý generální ředitel ihned po tom, co se ujme funkce, řádil jako černá ruka, ale proto, aby vytvořily co možná největší prostor k naplnění ústavního práva svobody slova. Argument, že radu přece volí parlament, a že mandátem zastupitelské demokracie je tedy suverénem, neobstojí. I parlament může porušit zákon, ústavu. Ne tak, že by obešel literu, ale spíše jeho smysl, ducha a pro nápravu se pak musíme obrátit na ústavní soud. Na desítky lze počítat taková pochybení parlamentu, kdy musel nakonec zasáhnout Ústavní soud. Parlament není posvátnou krávou. Evropské dějiny znají řadu případů tyranií vzešlých díky zdivočelému, nikým a ničím nekorigovanému parlamentu. Proto je správné, že demokracie zavádí synergismus moci, že tedy zná parlamenty dvoukomorové, vynalezla ústavní soudy, prezidenty, některé dokonce s právem zákony vetovat. Kdokoli chce vykonávat svou práci musí mít k tomu kvalifikaci, paradoxně výjimkou z kvalifikované kompetentnosti výkonu práce je vykonavatel zastupitelské demokracie. Proto v údivu pozdvižené obočí nad diletanty a leckdy i zločinci naší politiky je namístě. Od výkonu politiky a zastupitelské demokracie je diskvalifikuje to, že neznají a nedodržují zákon nejvyšší. Ústavnost a metaústavnost platí stejně pro kulturní frontu, studenty i bojovníky za pravdu. Proto vyšší zákon nenávidí všichni svévolníci a totality všeho druhu. Oporou Hitlerova hnutí byly univerzity a jejich studenti. Gottwaldovi studenti terorizovali české vysoké školy. Říkalo se: Mussoliniho hnutí je hnutím rozesmáté mládeže! I Pol Pot, profesor filozofie ze Sorbonny, stál v čele krvavého studentstva. A po celém století svévolností chabá reflexe tohoto selhání vzdělanců, kulturních front i mládeže. Místo zpytování starých vin jen nové mýty a nabubřelá sebechvála: vždy prý cítí první, když jde zlo, aniž cítí pravdivost. Bohužel však těch, kteří "cítili první", byla vždy jen hrstka (a nebývali to jen umělci či studenti), ale veřejnost (včetně kulturní) je nikdy včas neuslyšela. Připomeňme si v uměleckých kruzích oblíbený mýtus: umělci jsou prý kanárci s jemným čichem, které si chovají horníci v dolech, aby jim včas varovně zazpívali, když přijde plyn. Realita však bývá jiná: horníci jsou dávno mrtví a kanárci zpívají a zpívají. Všem se nám vyplatí více skromnosti a méně svévolnosti – ctěním metazákonnosti. Pokud za vzbouřenými novináři nestojí "duch zákonů" či pravdivost, nezjevují žádnou vyšší věšteckou kvalitu. A věřit, že bez odkázanosti na metazákonnost umělci vše nebezpečné větří dříve či že mládež má vždy pravdu, je jen sebeklam ješitů. Dodržovat zákony za cenu zla je sebeklam svévolníků, který snadno poplete oči. Dodržovat dobré zákony? Ano. Tolerovat neschopného ředitele? Ne. Nemá-li ředitel autoritu, nepomohou mu k ní ani "orgány". Nedokáže-li pan generální ředitel odvysílat ani předpověď počasí, neměl by se dovolávat hájení, ale jít do háje. Redaktorům zpravodajství ČT se ovšem geniálně podařilo využít všeobecné nespokojenosti občanů a proměnit interní pracovněprávní spor v politickou krizi. Vnitřní televizní problém byl převeden v politický konflikt Čtyřkoalice - opoziční smlouva. Byl proměněn už ne v "boj o svobodu slova", ale o "ducha zákonů" tedy o pravdivost a spravedlnost. Svévolnost na všech stranách zjevila své zlo. Média houfně ignorovala etiku "ducha zákonů". Špatný zákon je možno změnit, nelze jím však páchat zlo. Každý zákon musí mít minimální autoritu pravdivosti a spravedlnosti, a každý ředitel podniku musí mít alespoň minimální podporu zaměstnanců. Umět včas odejít patří k moudrým skutkům, a proto se ctí. Současný konflikt na Kavčích horách nelze řešit doslovným výkladem pracovněprávních norem nižší právní síly, ale pouze aplikací vyššího ústavního principu svobody projevu. Ten má v daném konfliktu podobu práva na objektivní, vyváženou a nezávislou informaci, případně kvalitu nepřípustnosti cenzury. To je základní podmínka fungování svobodné demokratické společnosti. Tento princip je nepochybně narušen politickým konstituováním Rady ČT z málo známých osob bez veřejné autority a dále zběsile zbrklou volbou zcela nevhodného generálního ředitele. Úzkostlivě formalistický a lingvistický výklad zákonů namísto hledání jejich smyslu a funkce, se projevují i v ostatních postkomunistických zemích. Tento pseudoprávní styl jednak zbavuje vedoucí pracovníky odpovědnosti za samostatné rozhodování, jednak vyhovuje tradiční a převládající mentalitě disciplinovaných bojovníků za vyšší pseudoprávní výkony z totalitních režimů. Poslední záštitou či pojistkou zastupitelské demokracie je právě důraz na ústavnost (konstitucionalismus), překonávající nedostatečnost zákonnosti. Nepřekonatelná vada legalizmu je totiž zdrojem nekončícího rozporu mezi zmíněným přirozeně právním pojetím a právním pozitivizmem. Bez důrazného uplatnění ústavy se řítíme k nedokonalé a deformované zastupitelské demokracii jihoamerického typu. V takových zemích také převládá tržní hospodářství a parlament je "svobodně" volen. Neposkytují však ochranu důstojného žití a základních lidských práv svým občanům právě proto, že vláda většiny není ústavně kontrolována vládou práva. V těchto režimech často populističtí politici využívají parlamentní většinu k prosazení soustavy změn, které pod záminkou stabilizace vedou k jejich trvalému udržení moci. Nelze dost zdůraznit, jak významnou roli v odhalování těchto totalitních tendencí mají nezávislá veřejnoprávní média, jejichž ochrana by měla být zakotvena přímo v ústavě (postačil by jeden článek, respektive hlava, obdobně jako u NKÚ nebo ČNB). Po překonání současného konfliktu v České televizi, který by měl vyústit v přijetí nového zákona o mediální radě, obsazované pluralitou společenských orgánů, by se měla získaná zkušenost využít k dalšímu rozvoji právní a politické kultury. Už v samotné zákonnosti je totiž skryto zlo. Od nového roku přibývá v napěchovaných knihovnách právníků několik desítek nových zákonů, vyhlášek a nařízení. Vyznat se v paragrafech není nic jednoduchého ani pro doktory a magistry práv. A co ti ostatní? Znát všechny nové právní předpisy a chovat se podle nich je nad síly většiny lidí. Pro občana je čím dál těžší obejít se bez právního vzdělání nebo bez právníka. Normální smrtelník se prostě v zákonnosti přestává orientovat. Totalitu lze i zastupitelskou demokracií snadno nastolit vládou zákona připomínající džungli. Ono to není jenom o znalosti nebo neznalosti zákonů, ale o úrovni právního vědomí. Ale i pak po určité době a po určitém kvantu nových zákonů není člověk schopen další novinky vstřebávat. Po nějaké době se mu v hlavě rozsvítí červená kontrolka znamenající stop novým informacím a on na pravidla rezignuje, nerozumí jim. Prvního ledna nabývá podle Sbírky zákonů účinnosti 63 zákonů, vyhlášek, a nařízení. Spousta dalších změn je skrytá ve starších předpisech, které zčásti už platí, zčásti teprve platit začínají. Kdo se chce vyznat, nevystačí s tím, že si přečte zákony. Třeba zákon o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů má sice sám o sobě 43 stran, ale pod sebou skrývá i podrobné vyhlášky ministerstva zdravotnictví, například vyhlášku o požadavcích na pitnou vodu. Během ledna by měla vyjít zásadní vyhláška o hygienických požadavcích na stravovací služby, kde se například říká, jak teplá musí být jídla, jak je zmrazovat a ohřívat nebo na kolik míst sezení připadá jeden záchod. Důležitou novinku obsahuje zákon o svobodném přístupu k informacím. Ten sice platí už rok, ale teprve od 1. ledna 2001 musí úřady (kromě obecních) poskytovat základní sumu informací i prostřednictvím Internetu. Tyhle změny jsou však skoro nepatrné v porovnání se zákonem o krajích (od 1. ledna 13 nových krajských úřadů s novými pravomocemi), změnami v silničním provozu (přednost chodců na přechodech, povinné svícení v zimě) nebo zákoníkem práce (kratší pracovní doba, omezení přesčasů na 416 placených hodin za rok, základní dovolená čtyři týdny ročně). Málokdo ví, kolik zákonů vlastně platí, kolikrát byly novelizovány jako takové či jinými zákony a které obecně závazné právní předpisy na ně navazují. Stále užší výseky práva vyžadují vlastní experty a bez právníka či několika právních expertů se dnes už mnozí z nás neobejdou. Stát by ve vlastním zájmu měl na Internetu budovat rozsáhlý systém právního vědomí občanů. Lze se nadít, že čím přehlednější, průhlednější a občanům srozumitelnější bude náš právní systém, tím větší bude naděje, že bude respektován. Právo se však zoufalým způsobem detailizuje, zahušťování právního řádu pokračuje. Seznam nových předpisů, které nabývají účinnosti 1. ledna, lze sice najít na webové adrese sbirka.cz/ucinnost.htm avšak bez lidského přístupu. Těžko omezovat zlo, když sídlí přímo u pramene legislativy v podobě pseudokoalice ČSSD a ODS. V tom prioritu mají jejich předsedové s diktátorskými manýrami. Lídři ČSSD a ODS zastupitelskou demokracií zavedli systém "JAKO". Jeden ze základních problémů současné krize v televizi je pak přímo v tomto systému "jako". Máme sice zákony a pravidla, máme demokracii a tržní ekonomiku, ale realita je v řadě případů zcela jiná. V těchto případech sice platí dobrá pravidla, ale jenom "jako", ve skutečnosti je to vlastně obráceně a my k tomu jenom bezmocně přihlížíme. A tak tady máme celou soustavu zákonů, pravidel a institucí vymezujících činnost bank, čili funguje tu jakýsi "jako" bankovní systém, a přesto většina bank byla vytunelována a drobní střadatelé okradeni. Stejně tak tu byl "jako" kapitálový trh se svými pravidly a kapitálovým dozorem, a přesto většina investičních fondů a řada velkých podniků byla vytunelována a drobní akcionáři byli okradeni. Smutným vrcholem byl v poslední době případ kampeliček, kde téměř bez výjimek před zraky politiků ve velmi krátké době byli okradeni důvěřiví střadatelé. Politikové měli dodržovat "jako" politickou kulturu a rozhodovat poctivě a vyvarovat se konfliktu zájmů, a přesto jejich manželky sedí v dozorčích radách státních podniků a například jeden bývalý ministr financí bez rozpaků přešel do vedení velké instituce, které předtím z titulu své funkce silně pomohl. Politické strany měly být "jako" průhledně financovány, a přesto se objevili mrtví nebo neexistující sponzoři. Klausova vláda se profilovala "jako" liberální ekonomickou politikou, a přesto politicky motivovanou podporou neperspektivních průmyslových gigantů prováděla populistickou, zcela neliberální politiku. Máme rovněž "jako" demokratický politický systém založený na soutěži politických stran, a přesto se dvě největší strany dohodly na rozparcelování moci jenom mezi sebe na věčné časy. Česká televize byla jen drobným kamínkem v tomto systému "jako". Měla být "jako" nezávislá, ale přitom se měla stát služkou těchto stran a svým vlivem zaručit bezproblémové udržování moci pro tyto strany. A tady zřejmě přetekla poslední kapka trpělivosti lidí, kteří toto všechno vnímali, ale jenom bezmocně přihlíželi. Snad to bylo tím, že arogance moci přesáhla obvyklou mez - viz jmenování Hodače, který v ČT už jednou vyhořel. Snad tím, že v tomto případě narazila moc na lidi, pro jejichž práci je svoboda zcela základní podmínkou. V každém případě už lidé nechtěli dělat politikům voly. Redaktoři zpravodajství a ostatní zaměstnanci ČT a s nimi téměř celá kulturní veřejnost řekli dost. Je to revolta proti systému "jako", který se jako rakovina rozlezl po těle naší společnosti. Zatím revolta, a nikoliv revoluce. Revoluce "jako" jednorázovým krokem nic neřeší. Potřebujeme revoluci ducha kultury, nyní jde o dokončení něžné revoluci, jde o politickou a občanskou kulturu nás všech, která je nezbytným základem toho, nakolik jsme schopni dodržovat a naplňovat pravidla občanské společnosti. Jde o vnitřní svobodu, která je nezbytným doplňkem vnějších formálně daných svobod. Tuto první revoltu nutno vyhrát, po ní musí následovat tisíce dalších individuálních revolt a to už bude revoluce. Systém "jako" musí zmizet. Už i soudci začínají s revoltou. Soudci Okresního soudu v Hodoníně se domluvili, že jedním z místně příslušných sporů se nebudou vůbec zabývat. Soudce je veřejný činitel a v právním státě každý veřejný činitel musí počítat s tím, že jeho činnost může být kritizována. Zda je takový postup jen neetický, či přímo protizákonný, nejspíš definitivně určí Ústavní soud, u kterého spor v nejbližších dnech skončí. Důvody soudce pro vyloučení jsou dány zákonem. Nelze však pod ně přiřadit pocity soudců, jež jsou vyvolány stížnostmi účastníka či medializací případu či jinými obdobnými projevy. Nelze pod ně ani přiřadit nepřezkoumatelný fenomén, jakým je mínění veřejnosti. Otvírala by se tím cesta ke svévolnému postupu soudce. Soudci by se napříště mohli hromadně prohlašovat za podjaté, a vyvlékat se tak z rozhodování nepříjemných kauz. Situace, kdy se za podjaté hromadně prohlásili soudci jednoho soudu, jsou doposud spíše výjimečné. Existují případy, kdy se soudci prohlásili za podjaté, a vyvlékli se tak z rozhodování jen proto, aby nemuseli respektovat právní názor Ústavního soudu. Někteří z hodonínských soudců se prohlásili za podjaté, aniž jim byl příslušný spor přidělen. Za podjatého se může prohlásit ten soudce, kterému byla kauza přidělena. Říci dopředu, že apriori soudce se kauzou nebude zabývat, kdyby ji náhodou dostal, je nesmysl. Soudce se však může považovat za podjatého vůči stávající šikanující zákonnosti. Co je vidět na obrazovce vypadá jako velká krize zákonnosti. Jakkoli jsou tahy každé ze stran konfliktu čitelné a vypočitatelné, musíme se ptát, na čí straně je pravda a spravedlnost. A znovu musíme opakovat: Je na straně těch, kdo jsou proti novému vedení televize. Proč? Parlament svázaný smlouvou zvolil členy televizní rady nejen proti duchu, ale i proti liteře zákona. Ten totiž ukládá parlamentu, aby vybíral osobnosti nezávislé na stranách. Politicky závislá rada složená z neosobností vybrala neschopného ředitele a toleruje jeho jednostranné, černobílé zpravodajství. To není ideologie, nýbrž fakt, který každý vidí na obrazovce. Krizi zavinila špatná práce politiků, speciálně zlá, ba přímo zločinecká, práce lídrů ČSSD a ODS. Události kolem ČT jsou pouze důsledkem katastrofální práce našich politiků, především poslanců a vlády (předchozí nevyjímaje) nedokonalými a děravými zákony, porušováním rovnováhy moci ve státě ve prospěch Poslanecké sněmovny, stranickým rozhodováním snad úplně o všem, zneužíváním poslanecké imunity, podváděním voličů atd. Vlády a parlament vládnou stylem "něco uděláme a ono to nějak dopadne" tedy žádná koncepce, ale pouze jednotlivé pokusy o cosi. To, že takto lze dosáhnout maximálně 50procentní úspěšnosti, potvrdí každý statistik. Buď se už konečně představitelé tohoto státu začnou chovat a pracovat coby námi občany placení profesionálové, nebo bude revolt, jako je ta v ČT, přibývat (roky neřešené problémy zdravotnictví a státní správy). Evidentně špatné a účelově pokřivené zákony bude sám společenský život porušovat tak dlouho, dokud nebudou opraveny. Za dva týdny trvání televizní krize byly mnohokrát porušeny různé zákony. Samotný parlament porušuje zákon o Radě ČT. Mezi nejjasnější příklady nedodržení zákonů o ČT patří především porušení Ústavy (Listina základních práv a svobod). Nefunguje veřejnoprávní médium, čímž není naplňováno právo na informace dané Zákonem o České televizi; Česká televize neposkytuje řádnou službu veřejnosti, a tím porušuje své zákonné poslání; Rada České televize nezajišťuje veřejnosti řádnou kontrolu nad programy ČT; technická a výrobní základna ČT je využívána v rozporu se zákonem. Je porušen Zákon o rozhlasovém a televizním vysílání, ČT neposkytuje objektivní a vyvážené informace, ČT neuvádí označení televizní stanice (loga), ČT nenaplňuje poslání televize, ČT nevysílá vůbec nebo vysílá nedostatečně, ČT neopatřuje pořady titulky pro sluchově postižené, ČT nezajištuje dostatečně různorodou skladbu pořadů (absence zpravodajství), ČT užívá finanční zdroje jinak než pro zabezpečení zákonných úkolů. Je porušen Zákoník práce; zaměstnanci nedodržují své základní povinnosti; ČT přesunuje zaměstnance do jiného místa výkonu práce, převádí je na jinou práci v rozporu se zákonem; ČT podává výpovědi bez naplnění zákonných podmínek; ČT ruší pracovní poměry bez naplnění zákonných podmínek; ČT nezajišťuje svým zaměstnancům důstojné podmínky pro práci. Je porušen Obchodní/občanský zákoník; ČT neplní smluvní závazky (odvysílání reklamy); je zasahováno do dobré pověsti České televize a majetkových práv ČT a obchodních partnerů. Je porušen Zákon o ochraně osobních údajů tím, že ČT užila osobní údaje zaměstnanců v rozporu se zákonem. Existuje podezření, že se Jiří Hodač dopustil trestného činu porušování povinností pří správě cizího majetku. Hodač nechal téměř na jeden celý den odpojit vysílání obou veřejnoprávních kanálů a tím ČT připravil o milionové zisky, například z reklam. Hodačův sekretariát dal ČTK k dispozici, a tedy ke zveřejnění, seznam redaktorů, kteří dostali hodinovou výpověď, včetně jejich rodných čísel. Viník se zřejmě dopustil trestného činu neoprávněného nakládání s osobními údaji. Jiří Hodač přesto zůstává generálním ředitelem televize. Rada ČT tak veřejně demonstruje nadržování porušování zákonů a ústavy. Čas, který teď Hodač získal, je limitován dalším postupem Poslanecké sněmovny. Odvolání rady musí předcházet opakované usnesení sněmovny, že ČT, potažmo Rada ČT, neplní své poslání či porušuje zákony. Vzhledem k tomu, že to sněmovna ještě neprohlásila ani jednou, v pátek se tak může stát poprvé, ale těžko to sněmovna může stihnout opakovaně. V případě, že se poslancům nakonec přece jen podaří radu odvolat, vyvstane otázka, kdo bude sedět v té příští, tedy kdo případně odvolá Jiřího Hodače a zvolí nového ředitele České televize. Zákonodárci mají jen dvě možnosti. Buď odvolat zcela neschopnou radu, nebo odsouhlasit její zprávu a tím posvětit skandální volbu ředitele ČT i všechny jeho dosavadní kroky. To je klíčové dilema, před nímž již není pro poslance úniku. Poradit se budou muset především s vlastním svědomím. Nedělejme si iluze. Zlo svévolnosti, které se usídlilo v ČSSD a ODS bude působit dále. Cenzura v patronátu ČSSD & ODS a v provedení ČT a Českých radiokomunikací bude pokračovat. Jak divákovi ČT1 a ČT2 zčerná obrazovka?. Generální ředitel ČT Jan Hodač pošle s denním předstihem vedení Českých radiokomunikací písemný rozpis, v němž je přesně vyznačeno, v kterou hodinu, minutu a vteřinu vysílání mají Radiokomunikace zasáhnout proti neschváleným příspěvkům. Jsou případy, kdy dostanou pokyn jen chvilku předem. Vedení ČT dostane třeba echo, že do éteru má jít něco, co se neautorizovalo. I na takové případy však prý České radiokomunikace vyžadují napřed do ruky písemný příkaz. Rozpis dostane jediný pracovník odpovědný za přepojování signálu. Na základě pokynů pak tlačítkem utne signál z velínu na Kavčích horách a připojí signál z prostor, odkud vysílá Hodačův tým. Před divákem se objeví černá obrazovka s titulky, dříve též improvizované zprávy týmu Jany Bobošíkové. Nové vedení České televize v prvních dnech vysílání vzbouřených redaktorů přerušovalo vysílání v rozporu se smlouvou, kterou televize podepsala s Českými Radiokomunikacemi. Jediný dodatek, který Radiokomunikacím umožnil odpojovat na příkaz Jiřího Hodače signál vycházející z Kavčích hor, byl podepsán až dva dny poté, co ředitel do vysílání poprvé zasáhl. Původní dohoda mezi ČT a Radiokomunikacemi telekomunikační firmě zakazovala, aby programy "jakýmkoli způsobem narušovala či pozměňovala". Místem, odkud mají České radiokomunikace signál přebírat, je podle tohoto textu televizní budova v Praze na Kavčích horách. Například v pondělí 25. prosince se však tým Jany Bobošíkové, kterou Hodač pověřil řízením zpravodajství, do "vzbouřeneckých" zpráv napojil ze studií v televizi Prima, den předtím z provizorních prostor na Barrandově. Dodatek, který řediteli dává pravomoc poskytnout signál i "každého jiného místa stanoveného statutárním orgánem ČT", spatřil světlo světa až 26. prosince. Vedle Hodače jej podepsal šéf Radiokomunikací Miroslav Čuřín. Ten však už v době, kdy Hodač poprvé signál přerušil, tvrdil tehdejšímu řediteli techniky ČT Vítu Novotnému, že jedná na příkaz ředitele Hodače a jen jej hodlá respektovat. Příkaz k odpojení studia v Brně a Ostravě od vysílačů vydal ve středu Českým radiokomunikacím ředitel ČT Jiří Hodač bez souhlasu vedení ČT. Po zkušenosti s Českými radiokomunikacemi je pro nezávislost šíření vysílání lépe přejít na kabelové a satelitní technologie. I tak má Hodač má problém s cenzurou. Redaktorům zpravodajství ČT se občas podařilo proniknout se svými názory na současnou krizi v ČT na obrazovky televize. Moderátor pořadu Noc s Andělem měl v rukou mocnou zbraň: nedělní živé vysílání pořadu Ponorka od šesti večer až do tří ráno. Mohl být odstřižen. I po odstřižení je tu pořád čtyři sta tisíc domácností s kabelovou přípojkou. Poslední den v roce mohl divákům České televize přinést překvapení - jmenovitě těm, kteří dávají přednost menšinové zábavě na ČT 2. Zatímco ČT 1 odvysílá převážně záznamy, ČT 2 má v plánu několikahodinový přímý přenos. ČT 2 vysílal silvestrovský blok Ponorka živě. Ponorka aneb POklidný NORmální KAnál, jak byla tato variace na alternativní pořad Noc s Andělem původně zamýšlena, se mohla stát rozbuškou bitvy o Kavčí hory. Zhruba osmdesát procent Ponorky se má vysílat v přímém přenosu včetně reportáží štábu z oslav v Praze. V okamžiku, kdy se očekávají přímé vstupy, které nemůže pan Hodač schválit, mají Českých Radiokomunikace příkaz k odstřižení. Za všech okolností se má pořad vysílat živě na webových stránkách České televize. Je třeba také posoudit vysílání ČT na Primě a Nově v souladu s licencí. Ředitel České televize Jiří Hodač stále nedodává do vysílání ani minutu zpráv. Nesplnil tak hlavní pokyn Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, která mu ve čtvrtek uložila, aby televize okamžitě začala plnit své veřejnoprávní poslání. Výzva rady k obnovení vysílání na obou programových okruzích je ze strany Hodače a ČT opakovaně neplněna. Hodačovo vedení však nařízení rady zjevně hodlá ignorovat. Prý až bude mít k dispozici budovu, která je k tomu určená, bude zprávy vysílat. "Vzbouřenci" ji nadále odmítají opustit a na policii se Hodač spolehnout nemůže ani po celodenním vyjednávání. Policie oznámila, že pro zásah v televizi nyní neexistuje důvod a že i výpovědi rozdané revoltujícím redaktorům jsou pochybné. Tím, že se místo Dobrého rána, pravidelných zpráv i jejich repríz (celkem pět hodin) na obrazovce objevoval Hodačův vysvětlující nápis, se Česká televize reálně přiblížila dvoumilionové pokutě. Za pokutu nese odpovědnost Jiří Hodač coby generální ředitel televize. Rýsuje se tak scénář: Hodač nebude schopen zpravodajství naplnit, ČT dostane pokutu, za kterou bude odpovědný ředitel, a pak je důvod k jeho odchodu. V tuto chvíli už je ale také jasné, že až na ODS žádná z politických stran osobu Jiřího Hodače ve vedení veřejnoprávní televize otevřeně nepodporuje. Hodačův odchod otevřeně žádají sociální demokraté a Čtyřkoalice. Po Hodačově příchodu ovládl Kavčí hory chaos. Česká televize ještě sídlí v Praze na Kavčích horách. To je jedna z mála jistot, která po jmenování generálního ředitele Jiřího Hodače této instituci zůstala. Zmatek, který nastal po nástupu nového šéfa ČT, přerostl v posledních dvou dnech v chaos. Pan Hodač s nejužším vedením televize nekomunikuje. Vedení ČT sestavené ještě předchozím šéfem Dušanem Chmelíčkem pracuje - jako všichni ostatní - zdánlivě normálně. Ve skutečnosti stále častěji řeší, jak bude bez generálního ředitele dál televizi řídit. Nikdo netuší, jak dlouho budou jejich rozhodnutí a záměry platit. Hodač je si vědom nelegálnosti vedení ČT a snaží se ho vyměnit. Výzva Jiřího Hodače, aby mu příslušné orgány a úřady pomohly zajistit podmínky pro vysílání a zakročily proti vzbouřeným redaktorům, zůstala nevyslyšena. Ani policie, ani státní zastupitelství, či dokonce soud nevidí zákonný důvod, aby v budově televize na Kavčích horách udělaly pořádek. Jsou to prý všechno zatím konflikty vyplývající z pracovněprávních vztahů. Policie zasahuje až v případě, kdy dochází k ničení majetku nebo je ohroženo zdraví či životy osob. To se v tuto chvíli neděje. O žádném silovém řešení nemůže být řeč. Policie řeší otázku platnosti či neplatnosti výpovědí, které ředitelka zpravodajství Jana Bobošíková rozdávala zhruba dvacítce redaktorů. K posouzení zda redaktoři ČT porušili zákon záleží odpověď na otázku, zda výpovědi jsou v pořádku, nebo ne, je klíčová. Pokud by v pořádku nebyly, znamenalo by to, že jsou redaktoři v budově televize naprosto legálně a důvod zasáhnout by úplně pominul. Šéf personalistiky České televize Milan Kříž však už ve čtvrtek prohlásil, že výpovědi jsou neplatné. Včera se navíc ukázalo, že Jana Bobošíková (která je pod okamžitým zrušením pracovního poměru pro "rebely" podepsaná) nemá sama úplně své pracovněprávní vztahy z ČT v pořádku. Nemá například v ruce svou pracovní smlouvu. Právník Oldřich Choděra však pro ČTK uvedl, že zákon striktně nevyžaduje písemnou formu pracovní smlouvy. Je to sice chyba, ale neznamená to neplatnost jejího pracovního poměru a neplatnost jejích úkonů. Konečné rozhodnutí bude v každém případě na soudu. Jednou doručené okamžité zrušení pracovního poměru se totiž nedá vzít zpět, zrušit je může právě jen soud. Redaktoři svou rebélii nakonec legalizují vstupem do stávky. Stávku redaktorů ČT přišlo na Václavské náměstí podpořit na 100.00 lidí. Odborové svazy podpořily stávku redaktorů České televize proti volbě nového vedení. Pracovní podmínky, znemožněný přístup k toaletám, které jim vytváří tým Hodač - Bobošíková - Bobošík, jsou otřesné a nelidské. Mezinárodní federace novinářů (MFN) podpořila stávku zaměstnanců České televize a nazvala ji "okamžikem pravdy pro svobodu tisku a demokracii". Vyzvala Evropskou unii a Radu Evropy, aby vyvinuly tlak na úřady Česka a přiměly je zavrhnout počínání generálního ředitele ČT Jiřího Hodače. Stávkující mají podporu novinářů v Evropě a na celém světě, jde o to skoncovat s cenzurou a politickou manipulací sdělovacími prostředky. MFN oznámila, že se do Prahy naléhavě vydá její delegace. Stávkující požádali o podporu a dostanou ji od Evropské federace novinářů, která je součástí mezinárodní federace. Federace čeká na stanovisko Syndikátu novinářů České republiky, který o případné žádosti o pomoc ze zahraničí bude jednat. Odhadem 5000 lidí se večer jako již v předchozích dnech shromáždilo před budovou zpravodajství České televize na Kavčích horách v Praze, aby podpořili zaměstnance televize, kteří požadují odstoupení nového vedení ČT v čele s generálním ředitelem Jiřím Hodačem. V chladném zimním počasí účastníci shromáždění společně sledovali hlavní zpravodajskou relaci Události, kterou připravují revoltující redaktoři. Petici na jejich podporu už podepsalo zhruba 90 tisíc lidí. Pod tlakem veřejnosti vláda nakonec předložila nový mediální zákon. Členy Rady České televize a Českého rozhlasu by neměly navrhovat politické strany, ale výhradně zájmové a společenské organizace. Počítá s tím novela zákona, kterou včera schválil kabinet Miloše Zemana. Nový zákon - pokud jej Poslanecká sněmovna schválí - odstraní asi nejvážnější výhradu vůči členům mediálních rad: závislost na politických stranách. Jedno se však nemění, rady bude volit i nadále sněmovna. Zasedání rady televize i rozhlasu budou veřejná, odvolání generálního ředitele bude složitější, než dosud a nový se bude vybírat jen na základě výběrového řízení. Zákon velmi přesně stanoví, kdy je vůbec možné odvolat ředitele. Novela bude také daleko důsledněji kontrolovat možný konflikt zájmů. Členem rady se nemůže stát nikdo, kdo je současně nějak ekonomicky závislý na kontrolované instituci, to jest televizi nebo rozhlase. Pokud by zákon začal platit, znamená to automaticky konec mandátu současných radních. Poslancům totiž novela ukládá, aby do třiceti dnů poté, co začne platit, zvolili nové rady televize a rozhlasu. Kandidáty do rad nebudou vybírat politické strany, ale občanské iniciativy a zájmová sdružení. Členy rad by však i nadále měla schvalovat Poslanecká sněmovna; počet lidí v Radě České televize se zvýší ze současných devíti na patnáct; generální ředitelé televize i rozhlasu by podle zákona měli s radami konzultovat jmenování a odvolání lidí, které si vyberou do vedoucích funkcí; na hospodaření veřejnoprávních médií mají dohlížet zvláštní dozorčí komise, které si rady musí sestavit; zasedání Rady ČT i Rady Českého rozhlasu by napříště měla být veřejná. Jak se dalo čekat poslanecká sněmovna se nedohodla o řešení krize ČT. Ministr kultury Pavel Dostál, který byl hostem pořadu České televize "21" vysílaného stávkujícími zaměstnanci, podá trestní oznámení na generálního ředitele ČT Jiřího Hodače. Ministr to řekl poté, co se od moderátora pořadu dozvěděl, že Hodač vysílání "21" přerušil. Senátoři vyzvali generálního ředitele České televize Jiřího Hodače, aby okamžitě rezignoval, a poslance, aby odvolali Radu ČT. Ta jediná má právo volit nebo odvolat ředitele televize. Senát se na mimořádné schůzi také usnesl, že postup televizní rady a Hodače způsobil, že ČT neplní své veřejnoprávní poslání. Předsednictvo Rady hospodářské a sociální dohody požádalo Radu České televize, aby odvolala generálního ředitele ČT Jiřího Hodače, pokud sám neodstoupí. Zároveň vyzvalo Hodače, aby svým okamžitým odstoupením otevřel cestu k řešení situace, která poškozuje zájmy republiky. Nelze se divit, že Hodač zkolaboval. Ochranka generálního ředitele České televize Jiřího Hodače vyrazila dveře jeho vršovického bytu. Od večera totiž ředitel z bytu nevyšel a od rána ani nebral telefon. Našli ho ležícího na zemi, byl v bezvědomí. Co přesně se Hodačovi stalo, však nemocnice tají. Podle Hodačovy nejbližší spolupracovnice Jany Bobošíkové souvisí kolaps generálního ředitele se stresem a vyčerpáním. Jaké je skore sympatizantů? Pro Hodače 10 tisíc, pro odpůrce 147 000 lidí. Výzvu Občanská podpora legálního vedení ČT, kterou zorganizovalo pražské Divadlo Ta Fantastika, podepsalo již na 10 tisíc lidí. Ze známých osobností se připojil například zpěvák Ivan Mládek a manželé Olga a Waldemar Matuškovi. Naopak pod petici iniciativy Česká televize - Věc veřejná, která protestuje proti jmenování Jiřího Hodače, připojilo své jméno téměř 147 tisíc občanů. Jedním z posledních politiků, který stojí za ředitelem České televize Jiřím Hodačem, je předseda a místopředseda ODS Ivan Langer. Jejich přesvědčení nezesláblo ani poté, co zaplněné Václavské náměstí žádalo Hodačův odchod. Finanční ztráty ČT už nezajímají ani Radu ČT. Česká televize přišla o významného klienta, který měl během letošního roku utratit za reklamní kampaň sto milionů korun. Začínají se tak plnit chmurné předpoklady mediálních analytiků, že ČT v důsledku boje o vládu nad veřejnoprávní televizí ztratí i stamiliony korun. Nikdo z klientů ČT si nechce nyní předem rezervovat vysílací místo v reklamních blocích mezi zprávami. Tyto reklamační bloky jsou nejisté a klienti nechtějí být spojováni se současným zpravodajstvím. Krize v televizi přišla podle mediálních expertů v nejméně vhodnou dobu. Právě na konci roku se uzavírají dohody, kolik kdo utratí příští rok za reklamu. Ale i vyčkávání inzerentů je pro ČT zraňující. Zadavatelům reklamy vypadl určitý typ zákazníků, kteří nesledují komerční televize. Představme si, že poslanci vezmou vážně roli našich veřejných zástupců, že dnes otevřou veřejnou diskusi o postavení médií veřejné služby, že připraví kvalitní novelu zákona a renovují dosavadní instituce. Česká televize a Český rozhlas by měl provozovat také celostátní a regionální Internetový multimediální server veřejné služby, jehož náplní bude informování, podpora kultury a vzdělanosti a kvalitní zábava. Každý uživatel si bude moci přes Internet sestavit svůj program. Zajistí se veřejná informovanost kontrola poslání média veřejné služby. Těžko však může být jediným završením čtrnáctidenního dramatu nový mediální zákon, který uspěchaně projednala vláda a Václav Klaus snaživě zařadil do režimu legislativní nouze. Nejde přitom jen o to, že právě tato norma musí být podrobena zevrubné, neukvapené diskusi, a nikoliv zákonodárnému kvapíku. Vládní návrh by se hlavně neměl stát záminkou k oddalování okamžitých a zásadních řešení televizní krize, k nimž sněmovnu vyzývá Senát i elektrizovaná veřejnost. Přesně tyto tendence však lze vystopovat v prohlášení řady čelných představitelů opozičněsmluvní koalice. Nový zákon sotva rychle ukončí činnost zcela zprofanované Rady ČT. Po Poslanecké sněmovně totiž musí návrh ještě projednat Senát a podepsat prezident. Teprve po třiceti dnech od nabytí účinnosti tohoto zákona by podle jednoho z jeho paragrafů skončil mandát televizní rady. I kdyby šlo všechno jako na drátku, současní radní by zůstali ve své funkci minimálně dva příští měsíce. Něco takového by bylo jen dalším příkladem bezbřehé politické arogance. Právě Rada České televize, která má vytvářet bariéru mezi veřejnoprávním médiem a politiky, se stala poslušným nástrojem v tomto útoku. Její okamžité odvolání, stejně jako rezignace Jiřího Hodače, je tedy zcela nezbytné. Nelze se zbavit dojmu, že kvapné předložení mediálního zákona je jakýmsi šidítkem, jež má umožnit stranám opoziční smlouvy vybřednout z té nejhorší mizérie. Proč se Klausovým a Zemanovým delegátům nechce do likvidace rady, je nabíledni. Strany opoziční smlouvy by tak přiznaly svou odpovědnost za zvolení tohoto loutkového orgánu. Hlasování o osudu radních by navíc mohlo přivodit definitivní roztržku mezi ODS a ČSSD. Ale také asi i rozkol v klubu socialistů, kde vrcholí napětí mezi poslanci oddanými Zemanovi, a těmi zákonodárci, kteří větří nebezpečí dalšího spojení s čím dál nevyzpytatelnější ODS. Předešlou Jirákovu Radu ČT však právě Zemanovi a Klausovi poslanci dokázali smést během jediného dne. S odůvodněním, že televize se zpronevěřila svému poslání uvedením normalizačního seriálu o majoru Zemanovi. Jistě se objeví argument, že příští Rada ČT by měla být volena až podle nového zákona umožňujícího občanským iniciativám a zájmovým sdružením navrhovat své kandidáty. Jenže i současný zákon umožňuje občanským sdružením navrhovat své kandidáty. Kdo si vzpomene, že právě při volbě současné rady dvě hnutí doporučila jako své uchazeče Rudolfa Battěka a Zdeňka Svěráka? Pro poslance však bylo důležitější, aby v "jejich" orgánu zasedli lidé typu Jany Dědečkové. Sněmovna tedy může hned na další schůzi, třeba příští týden, zvolit kvalitní radu, jež by neprodleně odvolala Jiřího Hodače, pokud sám neodstoupí. Jde jen o to, aby politici pochopili, že je i v jejich zájmu vsadit na kompetentní, nezávislejší a morálně odolné osobnosti, schopné odolat tlakům stran i profesionálních lobbystů. Takových lidí, kteří minulým chováním dokázali, že jsou schopni udržet si nezávislý, nestranický postoj, není jistě mnoho. Přesto víc než dost, aby zaplnili jednu či dvě mediální rady. Stačí jen přestat pohrdlivě je přezírat a zpochybňovat z papalášských výšin. Jde o to donutit poslance, aby tak činili kompetentně kvalifikací k svému výkonu. To lze jen za pomoci tlaku veřejnosti, jenž nyní dosáhl olbřímích rozměrů. Pokud poslanci rychle nepochopí, že pyšná opozičněsmluvní kosa narazila na kámen, bude se občanská revolta stupňovat. Až je nakonec smete. ODS strhla kravál o porušení zákona redaktory ČT. Přitom přehlíží obrovské porušování zákona neplatiči. Konsolidační banka převezme část pohledávek zdravotních pojišťoven. Tak alibisticky řeší problémy vláda. Pohledávky pouze přehazuje z jednoho šuplete do druhého, méně nápadného. Miliardy za neplatící podniky uhradíme nakonec my všichni. Chroničtí neplatiči, mezi nimiž jsou i velké státní a polostátní firmy, dluží zdravotní daně v řádu mnoha miliard. Jak je to možné, ptá se člověk, jemuž jsou pojišťovny v patách kvůli pár nezaplaceným stovkám? Jak to, že tyto velké podniky ještě nikdo neposlal do konkursu? Jak je možné, že se jejich vedení nezodpovídají před zákonem, když je neplacení pojistného trestným činem? Pojišťovny jsou zástupci pojištěnců, zdravých i nemocných, a je jejich svatou povinností vymáhat peníze na léčení za každou cenu. I za cenu konkursů. A dále: jak je možné, že místopředseda vládnoucí strany Škromach by považoval takové, zcela zákonné jednání pojišťoven za nepřijatelné? A jak je možné, že kabinet jedním svým hlasováním smí připsat na účet každého z nás libovolně vysoký dluh kohosi jiného? Možné je to proto, že zde vládne koaliční opozice, která umí porušováním ducha zákonů řešit problémy pouze přidáváním veřejných peněz, která si je jistá, že nikdo ani nepípne. Pojišťovny budou rády - dostanou bez námahy alespoň část svých peněz. Nemocnice, dodavatelé, lékaři budou rádi - pojišťovny jim nyní zaplatí. Dlužící podniky budou rády - v nejhorším se jejich konkurs odkládá, v nejlepším žádný nebude. I koaliční opozice je ráda - nebude muset dělat žádná nepopulární opatření, krachující podniky získají další čas k dobru. A daňový poplatník, který tu všeobjímající spokojenost uhradí? Znovu bude ubezpečen, že pravidla a zákony platí jen pro někoho. V koutku duše může doufat, aby Konsolidační banka z neplatičů dostala alespoň část pohledávek. Na zbytek nechť si šetří do prasátka. Firmy balancující na pokraji bankrotu budou dělat další dluhy a dále poručovat zákony. To, co předvedl Hodačův tým ve středečních zprávách v 19.30, bylo opravdu obdivuhodné. Silně to připomínalo vysílání televize před rokem 1989. Cenzura však zasáhla Novu i Primu. Pokusy o ovládnutí České televize (i jiných médií) totiž nejsou vedeny jen čistě ideologickými či politickými motivacemi, ale jak jinak v globálním kapitalizmu především bezohlednými ekonomickými zájmy. A vůbec to nejsou jen srozumitelné snahy malých producentských firem vydělat pár korun. Máme tady antimonopolní úřad a ten by měl platit i pro mediální trh jako ochrana proti vzniku monopolů i v elektronických médiích. Trnem v oku kapitálu je na něm nezávislé médium. Proto snaha učinit média závislými na kapitálu, zprivatizovat je. Televizní stanice naoko budou samostatné (jako dnes Nova s Primou, ač mají například společný nákup programů), přesto lze dosáhnout zákulisní koordinací zisků řádů miliard, totožných jako při úplném monopolu soukromého vysílání v Česku. O mocenské síle takto pospojovaného impéria by se pak politikům mohlo jen zdát. Nebude záležet na ministerském předsedovi, poslancích či senátorech, veškeré nitky k ovládání státu se soustředí v partě ala Železný a spol. Vývoj však patrně nabral jiný rozměr, než asi bylo zamýšleno. Přes značné úsilí zpravodajských týmů Novy i týmu Jany Bobošíkové a přes naléhavá Železného slova při jeho každotýdenních televizních exhibicích se situace jeho kontrole jaksi vymkla. Buďme tudíž vděčni za příležitost, která se nabízí. Můžeme se opravdu zamyslet nad způsobem kontroly vysílání. Jako v mnoha jiných případech se nejedná o problém čistě právní, neboť české mediální zákony, přes všechny své nedostatky, tvoří pro tuto regulaci solidní základ. Problém je ve snahách o zneužití těchto zákonů už přímo zákonodárci a jimi volenými členy regulačních orgánů. Tak dochází ke zjevnému propletení ekonomických a politických zájmů, založených na systému "jako", v němž osoby zpochybnitelných profesních kvalifikací či mnohdy nevalných lidských kvalit posuzují v případě televizního vysílání nejen vyváženost a objektivitu pořadů, ale přidělují zdarma a neprůhledně veřejné statky - vysílací frekvence - k vytváření obrovských zisků mimo řádnou hospodářskou soutěž. Pokud povede krize kolem České televize k průhlednosti jednání poslanců i všech mediálních rad, odpadne-li zjevná náchylnost k podpoře politických či ekonomických zájmů a dojde-li navíc k zamyšlení nad podivnou rolí Stálé komise Poslanecké sněmovny pro sdělovací prostředky, bude mít celá společnost Česká zaměstnancům České televize za co děkovat. Tak se nám to nové tisíciletí a století pěkně vyvrbilo. Byl už rok ve znamení Einsteina, Gorbačova, Clintona, Spice Girls, Mandely i Billa Gatese. Letos se dočkal Murphy se svými zákony. Byl to jeho rok. Co se mohlo pokazit, se taky pokazilo. V protikladu k idealistickým nadějím, které přinášela změna letopočtu, se ukázalo, že lidstvo není schopno vyřešit staré problémy a současně si vytváří nové. Byl to rok, jenž začal planými obavami z počítačové katastrofy a vyvrcholil tím, že jedinou supervelmoc ochromily předpotopní děrovací strojky. Klasickým obrazem podivného letošního roku bylo i hannoverské EXPO 2000. Mělo se stát výkladní skříní pokroku lidstva na přelomu tisíciletí a manifestem jeho ambicí při vstupu do nového milénia. Avšak světová výstava přežívala dlouho ve stavu klinické smrti a nakonec vyvázla s výsledkem, který se zdá být pro rok 2000 typický - s nulou. Byl to pro svévolníky Murphyho rok, nečekaně, ale plným právem. Stačí se jenom ohlédnout zpět. Blízký východ byl po desetiletích na dosah míru; pak se vše během hodiny zvrtlo, ulice ovládl a nenávist a márnice zaplnili mrtví. Mír zmizel v nedohlednu. Grandiózní projekt evropské integrace těžce zavrávoral při zavedení eura jako společné měny. Jen peněžní injekce zadržely novou měnu před volným pádem. Důvěra však byla nadlouho otřesena a optimismus zmizel. Totálním krachem skončil celosvětový summit o oteplování v Haagu, který měl zarazit klimatické změny, jež na rozdíl od předchozích let už téměř nikdo nepopírá. Ukázalo se, že zájmy jednotlivých států stojí výše než zájem celku. Co se mohlo pokazit, se také pokazilo - včetně počasí. Jako možná předzvěst klimatických změn ničily obrovské povodně rozsáhlá území Mosambiku, jihovýchodní Asie, Itálie či Británie. Naopak západ USA a velké části Afriky byly suché jako troud. Co se nemohlo pokazit, pokazilo se rovněž. A jistoty se hroutily - například americké prezidentské volby, v podstatě rutinní záležitost, se zvrhly v očích mnohých v autokarikaturu plnou nejasností a nehezkých slov. Americký vzor demokracie vyšel z celé záležitosti pomačkaný a nějakou dobu potrvá, než bude mít v očích značné části světa na kalhotách opět ostré puky. Jistoty tály i na severním pólu. Vždy jej měl blokovat ledový příkrov, letos v létě však přes pól hravě proplul výletní parník. Led tam zmizel. Po mnoha milionech let. Také světová konjunktura se zdála být zajištěna. Až přišla chvíle, kdy ceny pohonných hmot poskočily tak, že vybudily dopravce ke stávkám, jež ochromily půlku Evropy. Bylo to rázné probuzení: kdekdo si náhle uvědomil, jak křehkou záležitostí je ve skutečnosti jeho blahobyt. Ránu do týla víře v budoucnost zasadila i technika, která už měla být neomylná. Ale jak dobře ví Murphy, co se nemůže pokazit, pokazí se rovněž. A tak spadl nadzvukový concorde, synonymum dokonalosti, padá vesmírná stanice Mir a potopila se ponorka Kursk, to nejmodernější, co Rusové postavili. Tato selhání, nepředstavitelná a tudíž šokující, dávno zastínila obavy z počátku roku, že podobně jako v Čapkově R.U.R. se proti člověku postaví jeho vlastní výtvor, v tomto případě počítače. Vzpomínáte si ještě vůbec, co znamená zkratka Y2K? Proti člověku se postavilo i jeho jídlo. Nemoc šílených krav ukázala, že i zdánlivě bezpečné věci mohou být potenciálním ohrožením. Avšak největší pohromou se letos ukázalo být tažení AIDS napříč zeměkoulí. Podle odhadů je nyní nakaženo na šestatřicet milionů lidí, z toho zhruba každý sedmý přibyl letos. Ale ne všechno, co se stalo, je špatné. Vědci rozluštili tajemství lidského genomu, což je odrazový můstek k budoucímu léčení mnoha chorob. Demokracie prožívala své obvyklé poklesy i vzestupy, ale těch vzestupů bylo letos víc než poklesů. Srbové svrhli diktátora Miloševiče, Peruánci přinutili odejít svého prezidenta Fujimoriho, Filipínci soudí prezidenta Estradu a dokonce v Africe opět diktátoři respektují výsledky voleb. Zdá se také, že lidem ještě zůstal zdravý pohled na žití. Na olympiádě v Sydney stejné sympatie jako nadupaní vítězové vyhrál i "Úhoř" Eric Moussambani z Rovníkové Guineje, plavec, který byl upřímně udiven, že opravdu dokázal uplavat předepsaných sto metrů. Jinak to však nebyl slavný rok. Ale co také očekávat od lidí omylem vítající jako začátek nového milénia rok 2001. Co čekat od světa v kterém každý Američan vydává třikrát víc skleníkových plynů než Francouz. Rok 2000 měl příliš mnoho nul, měl však jednu velkou nulu a to zrozením noosféry zrození epochy globality. Končí rok 2000, v němž na Moravě uzrály snad nejlepší hrozny za poslední léta. Důvěra Čechů a Moravanů v budoucnost zřetelně stoupá. Takoví optimisté jsme byli naposled před čtyřmi lety, ještě než padl mýtus o hospodářském zázraku a vláda. Před Vánocemi jsme v hypermarketech utratili o 10 až 15 procent víc než vloni, kupovali jsme vůbec dražší dárky než před rokem. Vsadíme-li na poctivé politiky bude další rok i ty další dobrý. Rok 01 a Y2K udeřil přece, ale o rok později. Devětadvacet vlakových souprav v Norsku se na Silvestra nemohlo hnout z místa. Důvodem byla počítačová chyba, jež měla nastat o 365 dnů dříve - 1. ledna 2000. Zaměstnanci norských státních železnic zjistili počítačovou chybu ve chvíli, kdy v ranních hodinách 31. prosince 2000 nemohl vyjet žádný ze 16 nových letištních expresních vlaků ani 13 souprav Signatur zajišťujících spojení na dálkových tratích. Počítače v těchto vlakových soupravách nedokázaly rozeznat poslední datum loňského roku. Prvního ledna se zkoušelo, ale nikoho nenapadlo vyzkoušet také datum 31/12/00. Nedělní problém stávkujících vlaků technici rychle - ale jen dočasně - vyřešili posunutím data v počítačích na 1. prosince 2000 a soupravy se znovu rozjely. Starší vlaky, které tvoří valnou většinu vozového parku norských státních železnic NSB, nebyly tímto problémem nijak postiženy. Další počítačové nepříjemnosti čekají lidstvo až 1. ledna 2070. Aby totiž byla odstraněna takzvaná chyba roku 2000, řada programů konečná dvojčíslí 70-99 přiřkla dvacátému století a 00-69 století jedenadvacátému. V roce 2070 tedy "brouk" opět zahrozí, ale opravdu jen v muzeálních exemplářích. Podle oslav Nového roku to vypadá, že většina občanstva planety patří k moudřejší většině lidstva. Určitě se totiž neslavilo v tak velkém, jako vloni. Moudřejší většina tohoto světa už opravdový začátek 21. století a nového tisíciletí oslavila a jako moudří oslavují nejen zrod, ale také 1. rok. Podle křesťanského kalendáře, který počítá roky "po Kristu", původně neexistoval rok nula a tak podle tisíciletí končí až teď. Existuje sice ještě takzvaný astronomický kalendář, který nulu zná a je tedy o rok napřed a ale historie nepracuje. Stačí pouze dohodou moudrých srovnat na rok jedna oba dva kalendáře, vždyť vznik křesťanského kalendáře a jeho počátek byl dán dohodou, žádný počátek dějinně neexistoval. Moudrý oslavuje zrod nového i jeho první rok života. Moudrý s nulovým koncovým dvojčíslím konec spojuje to, co se opakuje tedy dekády a ne to, co je unikátní a neopakovatelné. Nedivme se, když lidstvo vedené šílenými politiky se zajímá o banality. Vždyť jen šílenci mohou s pohrdáním ignorovat klimatické změny. To zasáhlo i nás. A které to dodnes nezasáhlo čeká i je. Rumunsko postihlo nejhorší sucho za posledních 50 let. Pokud bude i nadále trvat nedostatek srážek, budou muset úřady přistoupit k omezování dodávek vody a elektřiny. Nedostatek srážek ohrožuje také zemědělské plodiny. Sucho, které postihlo loni v létě 1,6 milionu hektarů orné půdy, způsobilo zemědělství ztráty ve výši 250 milionů dolarů a pokles zemědělské produkce o 6,1 procenta. Ledovce a věčně zmrzlá půda v evropských velehorách - především v Alpách a Pyrenejích - roztávají. Vzhledem k tomu, že se v jejich blízkosti nalézá řada známých lyžařských oblastí, může se tento proces stát i smrtelně nebezpečným pro návštěvníky hor. Lze očekávat kamenné laviny a sesuvy půdy. Kromě toho tento proces povede k rychlé erozi zmíněných oblastí. Průměrná teplota v Alpách se zvýšila za uplynulých patnáct let o 0,5 až jeden stupeň Celsia. Nejrychlejší a nejnebezpečnější tání ledovců a věčně zmrzlé půdy probíhá na nejvyšších vrcholcích pohoří Sierra Nevada ve Španělsku. Věčně zmrzlá půda je v Evropě v Alpách od výšek kolem dvou a půl tisíce metrů a v Pyrenejích o tisíc metrů výše. Tání grónského ledovce v poslední době je alarmující. Jeho objem, který představuje deset procent z ledové masy na světě, se ročně snižuje asi o 50 kilometrů krychlových. Některé části Grónska poklesnou za rok o dva metry nebo i více. Toto tání se podílí sedmi procenty na zvyšování hladiny světových moří. Na Aljašce ledovec Columbiase od roku 1982 se stáhl o 12 kilometrů a jeho tloušťka se značně zmenšila. Zkoumání vzorků ledu, odebraných z ledovce na Tibetské náhorní plošině v nadmořské výšce zhruba šest kilometrů ukazuje, že devadesátá byla léta nejteplejším desetiletím za uplynulých tisíc let. Člověk se ptá jak se může podílet na nápravě. Jednoduše napojením na Internet a hledat a hledat. Jak také bojovat proti šíleným politikům ukazuje internetová anketa. Předseda vlády a ČSSD Miloš Zeman se stal jasným vítězem prvního ročníku internetové ankety Rypák roku, ve které lidé dávali hlasy těm politikům, jejichž prostořeké výroky je nejvíce zvedly ze židlí. Zeman si tak může přijít na slavnostní vyhlášení výsledků ankety pro hlavní cenu - vařenou prasečí hlavu. Internet se jako vše dá využít k dobrému i zlému. Dva roky vězení za internetové podvody - tak zní rozsudek amerického soudu pro dva ruské emigranty, Steva Shklovskiyho a Yana Shtoka. Tito třiadvacetiletí mladíci zahltili na podzim roku 1999 rozesláním více než padesáti milionů emailů přední americké poštovní servery, mezi nimi například AOL, AT&T nebo Mindspring. V elektronických dopisech nabízeli lidem práci doma, konkrétně lepení obálek. I podvod v moderním médiu však obsahoval tradiční trik. Podrobnosti k zaměstnání totiž Shklovskiy i Shtok chtěli sdělit až po zaplacení "manipulačního poplatku", který si stanovili na 35 dolarů. Podle státního návladního Christophera Johnsona původně oba odsouzení zamýšleli opravdu práci zprostředkovat, jejich plány se ovšem změnily, když na jejich konto dorazily příspěvky od více než dvanácti tisíc lidí. Kromě pobytu ve vězení musí nyní Shklovskiy a Shtok zaplatit sto tisíc dolarů pokuty. Zároveň je ještě čeká rozhovor se zástupci internetových firem, které zajímá, jak dokázali oba mladíci získávat z webu adresy elektronické pošty. Podle soudu jim k tomu postačil osobní počítač vybavený běžným komerčním softwarem. Tento nařízený krok má přispět k vyšší bezpečnosti internetového provozu.

Cestu k uvedeným metatextům metastudiem metagramotným Moravanům nabízí Moravská metauniversita prostřednictvím svého internetovského zastoupení na zprostředkující adrese:

metainfo@volny.cz Ţ se záhlavím /3XM-SBRK/ v elpoště