Moravská Metanadace Metauniversity

(Metacentrum Moravské Metauniversity)

| V | V | V | _{® ş} 3X| V | _{® ş 3XM®}

veřejně prospěšná metaspolečnost (v. p. ^ms.)

Verse: 1.2.2000 až 31.3.2000 / 1.4.2000 až 21.5.2000 / 22.5.2000 až 18.6.2000 /

19.6.2000 až 9.7.2000 / 10.7.2000 až 30.7.2000 / 31.7.2000 až 11.8.2000 /

12.8.2000 až 25.8.2000 / 26.8.2000 až 8.9.2000 / 9.9.2000 až 29.9.2000 /

30.9.2000 až 13.10.2000 / 14.10.2000 až 27.10.2000 / 28.10.2000 až 17.11.2000 /

18.11.2000 až 8.12.2000 / 9.12.2000 až 5.1.2001 /

Aktuální verse 6.1.2001 až 26.1. 2001

Zastupitelská demokracie zastarala, protože přestala vyhovovat potřebám žití. Globalitou potřebujeme jinou dimenzi demokracie totiž demokracii každodenní, naplněnou tvořivým žitím a zajišťující životní prostředí. Jednotlivé případy tvořivosti se žitím prezentují jakožto komponenty procesu budování kultury ve významu cesty za výstavbou lidského světa lidmi obývaného a obyvatelného pro lidi. Niterná totožnost žití a tvořivosti se formuje do podoby neustávajícího dění a ustavičné evoluce kultury a zároveň odhaluje, že žití v podstatném ohledu znamená sílu ducha synergismu o jehož síle a zdraví životní projevy svědčí. Právě proto má hybnost žití povahu rozvoje a vzestupu a proto se rovněž kontinuita žití kulturou zakládá v usilování o rozvoj a vzestup životních sil. Leč žití se jakožto síla evoluce kultury projevuje, jen pokud se nevyhýbá rizikům tvořivosti a dokáže v nich obstát a čelit jim. Tvořivost žití nezbavuje příznačných nebezpečí hledání a nepokouší se jeho případná rizika odstranit nebo aspoň umenšit. Každá verze tvořivosti - ať už o svém úkolu ví, nebo ho plní jenom mimoděk - žití především zbrojí a posiluje, vybavuje jej stále novými orgány, aby učilo čelit všemu, co přijde. Ne náhodou se rozhodujícím kritériem při hodnocení životní funkce a smysluplnosti jednotlivých projevů tvořivosti stává pravdivost totiž zda správnost žití posiluje či oslabuje, jestli k nové tvořivosti pobízí a produktivitu žití povzbuzuje, nebo další tvorbu podvazuje, případně znemožňuje. Na pozadí sledování pravdivosti v žití tvořivost sledováním synergismu dění znamená osvobozování od svévolnosti. Jednotlivé projevy tvořivosti žití přinášejí zejména zkušenost, že opravdové a důstojné žití není možné jinak než v prostředí svobody, a vyjevují zároveň, v čem opravdová svoboda spočívá. Odtud také člověk zřetelněji zahlédá metazákonnou povahu řádu kultury jakožto vkladu přínosu tvořivosti žití. Řád žití a kultury, ke kterému akt tvořivosti směřuje, vyrůstá ze svobody a má povahu svobodně přijaté metazákonnosti. Právě tvůrčí zkušenost člověka poučuje, v čem tkví pravá svoboda a aby teprve pravdivostí zahlédal zřetelně a názorně, že opravdová svoboda nemá nic společného s libovůlí či svévolí, že platnost metazákonnosti svobodu neruší, nýbrž zakládá. Jedná se ovšem o žitou metazákonnost, o svobodně přijatou metazákonnost ve významu skutečnostní tvořivosti žití. Tato žitá metazákonnost ustavuje zákonnost a otvírá lidský svět jakožto prostor smysluplných činností. Metazákonnost plodící pravdivost a správnost člověk svobodně přijímá a dává se jím vázat, avšak nikoli proto, že by mohl a měl právo o existenci metazákonnost a její platnosti rozhodovat, nýbrž že jí může vytvářet ústavnost a zákonnost. Zákon vyrůstající ze svobody se kryje s metazákonností veškerenstva, kterému se člověk otvírá a za něž přijímá odpovědnost. Zde metazákonnosti člověk nahlíží bytí jakožto to, k čemu žitím přísluší a co o něm rozhoduje. Tvořivost má funkci cesty k lidskému světu a vymezuje svět lidí jakožto doménu, ve které metazákonnost vládne zákony svobodě. Tak člověk smysluplně odkrývá, že svobodně přijatá metazákonnost - tento konstitutivní základ opravdového a důstojného žití - znamená otevřenost pro naléhání bytí jakožto odpovědnost lásky k synergismu žití. Centrální téma metamanažerského zájmu tedy synergismem ztělesňuje skrytou totožnost žití a tvořivosti. V tomto kontextu přísluší podle metamanažerského přesvědčení tvůrčí tvorbě svébytné a v jistém smysluplnosti klíčové místo v žití. V doméně tvůrčí aktivity se totiž základní atributy a příznačné rysy žití ukazují zřetelněji a plastičtěji než kdekoli jinde a nadto právě metamanažerská tvořivost poskytuje živou a průkaznou zkušenost o bytostné produktivitě žití. Proto si bez svobodné tvořivosti nelze smysluplné a spravedlivé žití lidí představit a proto zdravé či organické žití lidského společenství se bez ní neobejde. Závažnost sféry umění metamanažmentu podtrhuje také okolnost, že se v tvořivosti snáze a bezprostředněji dostávají ke slovu příznačná pokušení svévolnosti a zřetelněji než všude jinde se vyjevují typická úskalí usilování. Předstíraná a pouze zdánlivá tvořivost nenachází ve sféře umění metamanažmentu žádné pole pro své uplatnění a pouze opravdová tvořivost se zde prezentuje v bohatých a pestrých formách. Každý synergismem podstatný tvůrčí čin a zejména metamanažerský tvůrčí výkon lze charakterizovat jakožto radikální, protože o něm platí, že se v něm a jím člověk rozpomíná na své bytí a připomíná si svá bytostná určení. Opravdový tvůrčí čin je skutečnostní v tom smyslu, že představuje návrat k počátkům a kořenům žití. Avšak vhlédnout a pochopit radikálnost tvůrčího výkonu není snadné, v žádném případě k tomu nedostačuje běžně používaná opozice nového a starého, globálního a lokálního. V doméně opravdové tvořivosti platí důležitá okolnost, že opravdovému tvůrci není nic starého a nic nového, že staré musí dovésti vidět svým tvůrčím vhledem, jakožto by je poprvé uviděl, že nové musí býti jen nejstarší známý z jeho stavů mysli. Cestu umění metamanažmentu pojatou jakožto cestu kultury lze rámcově charakterizovat konstatováním, že všecka tvořivost začíná smyslem pro odstín synergismu a končí smyslem pro vzájemnost a celost. Potud lze životní poslání k umění metamanažmentu vymezit zjištěním, že synergismem kultivuje vnímavost i způsobilost rozlišovat a upevňuje schopnost integrace. Uskutečňování žití uměním metamanažmentu představuje pro mladého stejně jakožto pro zralého tvůrce cestu k původnosti, školu originality, způsob, jak se vymanit ze setrvačné minulosti a otevřít synergické přítomnosti. Umění metamanažmentu vlastně přítomnost ztělesňuje, žití omlazuje, zbavuje stařecké tuhosti a nepružnosti, proto musí být původní a nové, neboť jen ten, kdo tvoří synergismem, od základního aktu žití, z opojného pocitu a vědomí čehosi prvotného, neodvozeného, zachovává si dlouho mládí pokroku. S tím také souvisí častá zatracování všeho nového či starého, příznačných pro svévolnost. Rodící se nový útvar kultury svou životností pomalu zabydluje svět a organisuje žití, pomalu ruší starý, buduje dráhy k jiným útvarům, dorozumívá se s lidmi i věcmi, připodobňuje si je a uzpůsobuje se jim. Opravdový tvůrce právě přijetím synergismu nesmí podléhat stádním instinktům, musí dokázat být svobodný, mít odvahu být jiný a odlišit se. Odtud všem, kdo chtějí v doméně umění metamanažmentu opravdu tvořit, důrazná směrnice mít odvahu zapomínat, mít odvahu zapomenout všeho svévolnického, čemu učili učitelé, všeho svévolnického, čemu se člověk naučil od svých předchůdců, všeho svévolnického, čemu se naučil svojí prací a ze svých děl. V evolučním ohledu totiž platí, že opravdový tvůrce slepě nepokračuje v dílech svých předchůdců, nýbrž souvislost s nimi rovněž ruší a bojuje proti ní. Leč to vše má smysluplnost a oprávněnost, jen pokud si uvědomujeme synergickou okolnost evoluce. Posledním cílem umění metamanažmentu ovšem není zapomínání a základní motiv jeho činnosti nepředstavuje snaha odlišit se. Umění metamanažmentu synergismem žití obnovuje a omlazuje, stále znovu uvolňuje jeho zdroje a vrací jej ke kořenům a pramenům. Odlišení vzniká povzbuzením žití jakožto projev zdraví ducha a síly synergismu s připamatováním toho, že zapomínání jest vlastně rozpomínání se na podstatné, nezřetelné a stálé kořeny žití. Právě metatexty připomínají, že umění metamanažmentu hovořit synergismem pro i proti neznamená sofistiku a nespočívá v umném konstruování argumentů, nýbrž v schopnosti vhlížet texty synergicky s respektováním jejích životnosti. A tak se neustále přesvědčujeme, že metamanažerské uvažování představuje opravdovou a systematickou myšlenkovou práci a že synergismem bývá založeno i rozvíjeno neobyčejně jednotně a důsledně. Pro metamanažerské pojetí bytostné povahy tvořivosti, určujících cílů, charakteristických motivů i konstitutivních postupů je příznačné zjištění, že pravý tvůrce synergismem věří a musí věřit, že synergismem může vykoupit ze svévolnické pomíjejícnosti i nejprchavější svůj dojem a cit a zajistit mu kus věčnosti, vynese-li jej do skutečnostní roviny tvůrčí formy. Metamanažment tím samozřejmě neproklamuje výjimečnost tvůrcovy osoby ve srovnání s tzv. obyčejnými lidmi, ani nepoukazuje na mimořádnou zajímavost i té nejvšednější příhody, zážitku či pocitu, pokud potkávají právě tvůrce. Metamanažment upozorňuje spíše na podstatný ráz a poslání tvořivosti a to i na zdánlivě nejběžnější a nejfrekventovanější zážitek, je-li synergismem vhlédnut a představen jakožto gesto a projev žití. Na významnosti nabývá každý životný akt, jestliže je předveden jakožto přirozená součást celkové organisace a významnosti žití, takže se stává zároveň poukazem na součást kultury a je takovým zpracováním vykoupen z pomíjivosti a začleněn do svébytné říše opravdových hodnot. V jistém ohledu tedy smýšlení o bytostné povaze tvůrčí tvořivosti znamená rovněž pokus osvětlit bytostný ráz oněch osobitých opravdových hodnot, které jsou v doméně tvůrčí tvořivosti produkovány, a pochopit jejich místo v základních kontextech synergismu žití jakožto rozvoje a vzestupu. Skrytá totožnost žití a tvořivosti zakládá synergismem v kontextech metamanažerského uvažování zvláštní vztah mezi zákonností a svobodou. Uplatňuje se zde bohatě členěná a bytostně synergická vazba. Na jedné straně se žití prosazuje jakožto danost základní a určující, která činí z různých podob tvořivosti odpovídající nástroje a orgány žití a rozhoduje o výsledcích a produktech tvořivosti, aby teprve integrace tvořivosti do kontextů žití a vplynutí do životní evoluce z tvořivosti činí opravdové a živé hodnoty. Na straně druhé současně a s nemenším právem si však tvořivost také žití podřizuje, činíc z něho pouhou svou funkci, pouhý materiál a látku, jež svobodně formuje a přetváří a takto produkuje útvary dokládající synergismus žití i jeho smysluplnost. Potud se tvořivost jakožto schopnost produkovat hodnoty synergismem stává posledním smyslem žití a světa. Pro všecky podoby tvořivosti platí, že svět a žití jsou zde synergismem pro tvorbu totiž že ji synergismem nesou, prodlužují ji, uskutečňují ji; synergismus žití je posledním smyslem tvorby. Vždyť nikoli náhodou pojímá metamanažment tvorbu rovnající se víře v universálnost synergismu, jakožto jeden z velkých typických vhledů na svět, jakožto jednu z hlavních tváří životních. Tak se konečně dostáváme k vlastní interpretaci metamanažerského pojetí bytostné povahy tvořivosti coby vazby žití a umění v synergismu. Uvedená vazba představuje moment bohatšího vztahu mezi žitím a nejrůznějšími versemi tvořivosti. Pro všechny podoby tvořivosti je pak typické, že se v nich nejedná o pouhé svévolnické interpretace žití a o pouhý jeho výklad. Tvořivost v tom podstatném a rozhodujícím nepřináší pouhý výklad a vysvětlení žití, ale vždy také usiluje o jeho jistou proměnu. Jakousi proměnu žití pak také každý opravdový způsob tvořivosti přináší a znamená uskutečňování žití, přičemž to může být vykonáno jen prací. Proměna žití nespadá člověku darem a bez jeho přičinění, může být pouze výsledkem úsilí o synergismus. V kontextu synergismu také umění metamanažmentu nachází smysluplnost a poslání, neboť jeho účast při proměně žití tkví v tom, že žízeň po pravdivosti žití udržuje na životním žárovišti. Povahu a ráz tvůrčích činností i tvůrčích výtvorů se tedy musíme snažit pochopit na základě jejich životní funkce a poslání, na základě jejich účasti v procesu uskutečňování žití. V průběhu procesu tvoření člověk odkrývá přítomnost vhledů v žití a samotné žití se mu odhaluje jakožto největší vhled. A tak vhled v žití reprezentuje vše, s čím nelze kalkulovat a co není možné vypočítat, co vyžaduje způsob vhlížení synergismu a předpokládá tvoření nového. Životní poslání a bytostná povaha opravdové tvořivosti jsou dány tím, že učí člověka vhlížet a odkrývá mu něco universálního, co doposud nebyl s to vhlédnout. Podíl umění metamanažmentu v procesu uskutečňování žití pak spočívá v okolnosti, že vzbuzuje, uchovává a obnovuje v člověku žízeň po žití plném vhledů, tj. že synergismem zakládá, upevňuje a ustavičně oživuje touhu po pravdivosti a smysluplnosti žití. K tomu potřebujeme lepší demokracii, neboť pouze synergismem lidí zjistíme a zajistíme co je pro žití nejlepší. Mnohost lidí nelze spravedlivě uskutečnit jinak než synergismem a to demokracií, nikoliv však zastupitelskou nýbrž demokracií každodenně žitou. To však neznamená zánik zastupitelské demokracie, pouze zastupitelské vedení lidí musí respektovat metazákonnou autoritu synergismu. Pouze takto můžeme zajistit nezávislost lidí v autoritě danou samotným žitím a nikoliv někým svévolně stanovenou. Autoritu neurčujeme, autorita je určená žitím a globalitou o to důrazněji. Autorita synergismu demokracii umožňuje. Příčinou vzpoury proti zákonnosti jsou špatná rozhodnutí jednoduše proto, že zastupitelská demokracie nedbá na universální autoritu metazákonnosti. Bez autority synergismu jsou svým způsobem všechna svévolnická rozhodnutí špatná. Bez autority pravdivosti jen svízelně posuzujeme důsledky svých rozhodnutí a bez přiznání synergismu Skutečnosti pravdivost toho, k čemu jsme se rozhodli, nelze určit vůbec. Zastupitelská demokracie má tendenci k diktatuře. Diktatura může chtít to nejlepší svévolnickou elitou. Zastupitelská demokracie může chtít to nejlepší také svévolnickou elitou, ovšem mandátem diktatury většiny. Zastupitelská demokracie nekladoucí si za cíl správné rozhodnutí stává se nakonec tyranií většiny. Je-li demokracie prodchnuta skepsí, zda je definitivní rozlišení mezi správnými a chybnými rozhodnutími možné, stává se tyranií svévolnosti, neboť lidem nabízí, ať si podle svého vkusu svévolnicky vyberou a to bez ohledu na autoritu Skutečnosti. Zatímco diktatura nemůže své rozhodnutí tak lehce odvolat, veškerá špatná rozhodnutí demokracie mohou být týmž postupem, jímž byla nastolena, snadno nahrazena jinými špatnými rozhodnutími. Diktaturu i zastupitelskou demokracii provází svévolnost a nikoli správnost. Správné výsledky jsou dosahovány pouze sledováním potřeb žití. Opravdovou demokracii proto zajímá, došlo-li k rozhodnutí pravdivým postupem a to synergismem lidí autoritou Skutečnosti, reprezentované Pravdou. Nepochopení zásadní přednosti obsahu před formou je hlavní překážkou demokracie v Česku. Obsahem opravdové demokracie je žití vázané na Skutečnost a nikoliv na svévolnost. Deset let vedeme zvláštní spor. Lidé, kteří bezpečně vedou, neví jak svět vypadá, a svou moc si kupují voličskými hlasy. Boj o moc je veden pod praporem zastupitelské demokracie. Pokud se lid ve volbách přikloní k představě vládnoucích - tím lépe. Jestli si lid zvolí cosi proti vládě svévolníků nevhodného, bude korigován. Odborně se tento podvod nazývá nepolitická politika. Smyslem nepolitické politiky je obrátit smysl voleb. Zastupitelská demokracie ovládaná diktaturou svévolnického kapitálu je pouze "jako". Ve volbách si diktaturou politických stran nutně vybíráme ty nejméně důvěryhodné, jiná volba totiž není možná. Všichni voliči jsou svobodní v rozhodnutí, ale současně monopolem politických stran zbaveni možnosti výběru. Smyslem opravdové demokracie je synergismem lidí postihnou správnější. Opravdová demokracie je vláda zákonnosti odvolávající se k autoritě metazákonnosti. Vtip je v tom, že pouze synergismem lidí je dána záruka postihnout správnější. Opravdová demokracie v žádném případě není vládou zákona diktovaného většinou. Demokracie není právo většinově silnějšího. V opravdové demokracii by politik ignorující metazákonnost neměl co pohledávat. Vykonávání zastupitelské demokracie není kvalifikovaně podmíněno metazakonností. Zastupitelskou demokracií se tím pádem kolem nás nenápadně roztahují podivné síly. Legálně už léta umně vytlačují z veřejného dění konkrétního člověka i konkrétní lidi. Jsou svévolnického ducha, amorfního těla a prostituujícího chování. První z oněch podivných bytostí je "demokratická většina veřejnosti". Ve vyšším stadiu vývoje známá jako "mandát vítězné politické strany". Vyhoví demokratům i diktátorům a - obvykle všem současně. Ve fajnovější společnosti na sebe bere podobu "nositele mravního svědomí národa". Ruku v ruce s ní chodí další figura, známá jako "prostý občan", v minulosti přezdívaná "lid". Je jinačí povahy než sugestivní "většina veřejnosti". Člověk této figury bývá docela obyčejně otráven (politiky), pobouřen (praktikami), zděšen (situací). I jemu málokdo odolá, neboť svévolností je té první podobný. Oběma figurám, "Většině veřejnosti" spolu s "prostým občanem", se nejlépe daří v "našem malém provinčním rybníku". Životní energii však dokážou tyhle amorfní figury sát i z prostředí, které známe pod jménem "demokratická společnost". Můžeme se jim vůbec postavit a uhájit svůj veřejný prostor? Můžeme: stačí ve svém žití opustit svévolnost a sledovat pravdivost, nezapírat Pravdu. Jde to těžko. Zvláště když oněm podivným entitám záda kryje další mocná figura zvaná "dělá se to tak všude". Tento svět svévolníků spočívá v zneužívání zákonů ve jménu svévolnosti a princip vyšších svévolnických hodnot kapitál i Poslanecká sněmovna. Týž princip podporuje vláda. Přitakají mu i soudy. Ve státě se prosazuje patafyzické pravidlo: zákon platí či neplatí podle úsudku těch či oněch svévolníků moci. Co svévolník, to jiný smysl zákona a jiný jeho výklad a jiná cesta. Soudy – toť vřava svévolných výkladů zákonů. Nevědí, že džina svévole, kterého ženou ven, budou obtížně strkat zpět do láhve. Zastupitelé demokracie svou vzorovou svévolností vlastně nabádají k svévolnosti občany. Zvlášť když týž názor má předseda vlády, předseda poslanecké sněmovny a dokonce soudy. Vždyť co může vláda, poslanci a soudy, sloužící za vzor, mohou přece všichni. Každý, byť by to i předseda vlády byl, kdo vyzývá k svévolnosti, k pohrdání Pravdou, k pohrdání synergismem, nemá v politice co dělat. To je ten opravdový postoj, v Česku nezvyklý: držet skutečnostní pravidla žití. Spor o ČT vyslal důležitý signál: vzpoura na Kavkách i politický boj se musí vrátit do mantinelů metazákonnosti. Jen tak demokracie udrží politickou korektnost. Zastupitelská demokracie jakožto mandátní vláda svévolníků odhalila svou pravou tvář. Čeština obohatila svět o nový význam slova tunel. Bank, fondů a podniků, které na to doplatily, máme nepočítaně. Máme však také tuneláře občanů. Tuneláři však dosud dopadeni nebyli žádní. První čtyři byli právě odsouzeni. Budou do chládku směřovat i další? Zavírání tunelářů není rychlé ani snadné. Od soudců žádá odvahu vzít na sebe tíži rozhodování o vině a nevině. O to větší, že tyto trestné činy bývají porůznu zamaskované. Nepáchají je prosťáčkové, kteří zanechají hromadu usvědčujících důkazů. Žádné otisky prstů na vražedných nástrojích, ale vše zdánlivě legální úkony. Vše podle litery zákona, přesto proti zákonnosti. K usvědčení rafinovaných zločinců všeho druhu vede jediná cesta: odhalovat, rozplétat a hodnotit nejen skutky, ale i skryté úmysly, se kterými celou akci prováděli, a skrytým úmyslem je veřejně pranýřovat z pošlapávání metazákonnosti. Jen sledováním metazákonnosti lze v zákonnosti rozlišit podvody a vynést tresty. Protože důkazy o legálních zločinech nejsou tak zřejmé, je třeba mít chuť a odvahu vzít právo do svých rukou a nést odpovědnost. Teprve se ukáže, kdo ještě bude potrestán, a kdo bude mít naopak štěstí a narazí na ty, kdo nebudou ochotni nést tíži rozsuzování. Jisté je, že první odsouzené mohou kdykoliv následovat další. Místo neslavných "tunelů" a snad i mříží na jejich konci bychom měli svět obohatit raději jinak. Bude-li tento náš malý tunelářský příspěvek světu opomenut, jen dobře. Vyšel občany příliš draho a ve světě nám příliš respektu nezjednal. O satvu zákonnosti svědčí to, že legálně chráníme podvodníky. Reformy, které měly mezi podnikateli nastolit normální poměry, jsou k ničemu. Dlužníci a neplatiči budou dál sužovat naši ekonomiku. Vydatnou oporu totiž získali v novém zákoně o ochraně osobních údajů. Zveřejňování dlužníků je zakázáno. Zřízení, respektive efektivní fungování legálních seznamů však právo neumožňuje, přestože by poskytovaly životně důležité informace. Živnostník i banka tak ztrácejí možnost zjistit, s kým mají tu čest. Kolik nedobytných miliard to stálo! A kolik živnostníků kvůli tomu zkrachovalo! V prostředí legitimní zločinnosti se pochopitelně rozmáhá móda nerespektovat systém institucí, které mají za úkol prosazovat zákony a spravedlnost. Tomu lze čelit jedině spravedlností postavenou na metazákonnosti stojící výše než systém zákonů, pravidel a institucí a mající spravedlnost ve společnosti zajišťovat. Metazákonnost je výše než zákonnost. Zákony mají vycházet z metazákonných hodnot a stejně tak soudy při interpretaci zákona. Zákony nelze svévolně vykládat bez vyšší právní instance. Pokud byla v trestním řízení porušena metazákonnost, nápravu lze sotva zjednat stížností na porušení zákona. A pokud soud není schopen metazákonnosti, pak se jí mají chopit držitelé moci výkonné a zákonodárné. Abychom si vynutili změnu spravedlnosti je třeba od vykonavatelů zastupitelské demokracie vyžadovat kompetenci k metazákonnosti, neboť bez ní sotva může někdo správné zákony tvořit a zákonnost prosazovat. Bez povědomí metazákonnosti je sotva myslitelná opravdová demokracie. K takovému povědomí potřebujeme něco víc, než je volný trh médií. Je vlastností prosťáčků myslet si, že v diktatuře svévolnického kapitálu existuje svoboda šíření pravdivých informací. Svobodu pravdivého slova lze krok za krokem autocenzurou potlačovat "celoplošně" i tam, kde existuje svobodný trh médií. Autocenzura vyžaduje, aby lež byla v souladu se vším, co se nehodí svévolnickému kapitálu. Kapitálem manipulované média (soukromá i veřejnoprávní) už nepotřebují cenzuru, protože působí autocenzura vždyť koho chleba jíš toho píseň zpívej. A kdo nezpívá, na trhu práci nenajde. O takové cenzuře se každé slušné totalitě může jen zdát. V konkurenci na trhu médií každé pravdivé šíření informací zahyne. Nesvobodě lze čelit její vlastní zbraní a to konkurencí. V takové totalitě máme jedinou šanci a to obrátit se na Internet. V souvislosti se situací v České televizi se rozhořela diskuse, která trochu nechtěně ukazuje, jak krátce jsme demokratickou zemí. To, co nám totiž chybí, nejsou ani tak kvalitní zákony. Zásadní nedostatek je v absenci obecného povědomí pravdivého a proto správného a účelného. To nás vede ke zbožšťování právních norem, neboť jsme schopni a ochotni se řídit jen podle nich. Veřejný život trpí jakousi neschopností fungovat sám, bez obezliček zákonů a přesně daných norem. Pokud nás taková norma dostane do slepé uličky, otvírá se v celé šíři nedokonalost zastupitelské demokracie, malost účastníků, neschopnost jednat a nacházet přijatelný konsensus. Problémem dneška není ani tak nedokonalost zákonů, ale neschopnost metazákonně zacházet se svěřenou mocí. Tedy ne zákony a psané normy, kterých se dnes někteří tak hlasitě dovolávají, ale politická moudrost vystavěná na metazákonnosti při spravování svěřených záležitostí vytváří skutečný a pevný politický systém, ve kterém vítěz nebere vše, ale ponechává prostor poraženému. Spor o Českou televizi není primárně sporem legality proti legitimitě. Je to spor o kvalitu, s jakou je spravována moc. Budeme-li neustále hledat zásadní příčinu dnešních potíží v pozitivním právu, nezůstane nakonec již žádný prostor pro řešení reálných problémů občanů. Tedy přesně ta situace, která nejlépe vyhovuje extremistům, populistům a demagogům. Zastupitelská demokracie se dostala do svízelné situace, protože v rámci stávajících zákonů nelze řešit problém ČT. Začíná se vměšovat do činnosti ČT a Rady ČT, což dosud vehementně popírala. Poslanecká sněmovna totiž vyzývá Radu ČT, aby neprodleně učinila kroky nezbytné k obnovení vysílání veřejnoprávní televize a zejména k obnovení úplného, objektivního a všestranného a vyváženého zpravodajství. Požaduje za nezbytnou podmínku řešení nastalé krize v ČT okamžité odstoupení Jiřího Hodače z funkce generálního ředitele ČT. Pokud Jiří Hodač z funkce neodstoupí, vyzývá Radu ČT, aby na svém zasedání dne 8. 1. 2001 Jiřího Hodače odvolala. Žádá Radu ČT, aby zajistila veřejnou průhlednost financování ČT včetně forenzního auditu, a to od roku 1992 až do současnosti. Zavazuje se bezodkladně projednat novelu zákona o ČT, která zajistí, že členové Rady ČT budou voleni tak, aby v Radě ČT byly zastoupeny významné regionální, politické, sociální a kulturní názorové proudy a aby nemohlo vyvstat podezření, že Rada ČT neplní svou funkci orgánu, jímž se uplatňuje právo veřejnosti na kontrolu tvorby a šíření programů ČT. Žádá politiky a ústavní činitele, aby respektovali princip právního státu, principy parlamentní demokracie a nezávislost ČT a upustili od zasahování do vnitřních věcí ČT zejména tím, že otevřeně nabádají k nedodržování zákonů, což je hrubé porušení slibu ústavního činitele. Konstatuje, že generální ředitel ČT Hodač byl jmenován v souladu se zákonem. Konstatuje, že ČT neplní své veřejnoprávní poslání. Pokud se na neplnění funkce Rady ČT sněmovna usnese v příštím půlroce ještě jednou, je rada odvolána. Václav Klaus, zjevně zaskočen vývojem situace, prohlásil, že celá krize kolem ČT je proces vědomě a záměrně vyvolaný a rozpoutaný. Vidí za ním Hrad a Čtyřkoalici. Zapomíná přitom ovšem na mohutný podíl ODS a ČSSD: po demisi ředitele Puchalského dostaly opozičně smluvní strany pod kontrolu Radu České televize. Nový ředitel Chmelíček se nějakou dobu pokoušel vyjít radě vstříc, narazil však na rozhodný odpor semknutých zaměstnanců, a tak to raději vzdal. To ho nakonec stálo ředitelské křeslo. Asi se dá věřit Klausovi a Zemanovi, že neměli tušení, koho rada vybere. Rada dostala jakési obecné zadání a snažila se vyhovět podle nejlepšího vědomí a svědomí. Výsledkem je však největší politický malér, jaký Česko pamatuje. V tuto chvíli je jisté, že zákon o České televizi docela funguje: chrání radu před politickými tlaky. Rada je nezávislá a nemusí ani svrhnout Hodače, ani odstoupit. Sněmovna ovšem může radu odvolat, sama však nemá žádné instrumenty, jak odstranit ředitele ČT. Eskalace televizní krize má pustošivý vliv na politiku a veřejný život vůbec. Co nejrychlejší odchod ředitele Hodače by asi přinesl úlevu a uklidnění. Byla by to však taková úleva, jakou zažívá smrtelně nemocný po operaci, která odstraní příčinu největších potíží, ale sama nemoc bují dál. Tato krize, jak se zdá, nemá dobré řešení. Rozhodnutí sněmovny má řadu pustošivých důsledků. Především sněmovna udělala přesně to, co ti, kteří usnesení podpořili, odsuzují: ve snaze zajistit nezávislost ČT vyvinula politický nátlak na formálně nezávislou Radu ČT, která se nechová podle jejích představ, a na ředitele ČT, který je zcela mimo dosah jejích pravomocí. To je neblahý precedens, který nezůstane bez následků. Sněmovna potichu zpětně legalizovala celou televizní revoluci a sama svým usnesením celou kauzu veřejně zpolitizovala, namísto aby bez pardonu Radu ČT odvolala a zvlolila jinou. Podle toho bude taky naše demokracie vypadat. Reakce ODS na demonstrace podporující nezávislost ČT potvrzují, že tato strana, resp. její stávající vedení, je naprosto vzdálena schopnosti reálně vidět dění v této zemi. Bude mít sice volební výsledek kolem 15 procent, ale pro zbytek obyvatelstva bude naprosto nepřijatelná. V pořadí bude už druhá. Rada ČT ani ředitel Hodač nehodlají odstoupit, přestože je k tomu vyzval parlament. Usnesení sněmovny totiž není závazné. Občané musí poslouchat pouze parlamentem vydané zákony. V ostatních dokumentech mohou zákonodárci využít jen své morální a politické autority. Tu jim nemůže garantovat ústava. Musí ji získat sami tím, že budou zvládat svoji prvořadou roli - dělat kompetentností k metazákonnosti dobrou politiku a dobré zákony. Kdyby se poslanci nechovali laxně k dodržování závazného zákona o ČT, nebyla by tato rada ani Hodač. Nyní je pro nápravu svých vlastních hříchů nabádají k dodržování něčeho, co závazné není. Jsou k smíchu. Morální a politickou váhu usnesení si k srdci nebere nikdo. Hodač ani rada nemohou za to, že poslanci mají jen takovou autoritu, kterou jim zjedná Ústava. Za to si mohou sami. Poslanecká sněmovna se vyjádřila v tom smyslu, že krizi v televizi vyřeší pouze okamžitý odchod ředitele - a když nepůjde sám, má ho odvolat rada. Zároveň si poslanci schválili tezi, že volba Hodače byla zcela legální. Přeneseno do všedního dne, ředitel nutí své zaměstnance pracovat nekvalitně a tím firmu na trhu potápí. Zaměstnanci odmítnou uposlechnout nařízení legálně zvoleného ředitele, obsadí část budovy a snaží se pracovat jako dosud. Správní rada ředitele nechce odvolat, vždyť byl přece legálně zvolen. Že firmu potápí? Hlavně že mají pravdu. Absurdistán a stal se v ČT. K realitě se stačí vrátit kompetentní správní radou a výměnou stávajícího diletantského ředitele za profesionála. A co bude? Zřejmě nové programové schéma televizního vysílání. Rozhodovat o něm bude kompetentnost. To je věru pravá záruka nezávislosti médií a svobody projevu. Ředitel by měl rozumět principům, manažer strategii, vedoucí taktice a pracovník použití nástrojů. Všichni však by měli zvládat umění metamanažmentu. Jakýkoliv pokus člověka něco "učinit", nebo protivit se přirozenému pořádku je chyba založená na neznalosti chodu a principu reality. Synergismus, vesmírná cesta evoluce, projevuje se v přirozeném pořádku jednotlivostí. Pokud chce člověk přirozený pořádek vnímat, musí se s ním naprosto ztotožnit, a ne jej neustále rozebírat a manipulovat s ním. Neustále pokračovat v týchž neúčinných a navíc nebezpečných činech jsou pravou příčinou jeho prohry. Svévolník prohrává, protože jeho mysl se "zastavila" v hledání řešení, protože je v zajetí vlastního strachu, zvyků nebo chybných doporučení. Vítězí, nad svévolností, kdo se synergismem cítí mnohem volnější, sebejistější a vynalézavější, nechává možnosti plynout bez přerušování a mnohem méně zastavuje svoji mysl. Není znakem nejlepšího vymýšlet způsob, který už všichni znají a čekají. Není znakem toho nejlepšího vyhrávat taková řešení, nad nimiž celý svět křikne úžasem, jako není důkazem síly uzvednout zvadlý podzimní list, jako není důkazem jasnozřivosti uvidět měsíc a slunce, jako není důkazem jemného sluchu uslyšet hromobití. Zarážející na krizi ČT je ostudná diskreditace manažmentu, přitom nikdo ze stavu manažerského se neohradil. To svědčí také o krizi manažmentu, o způsobu jak manažment přichází k moci. Úder do vazu přišel, odkud ho zastánci zákona nečekali. Po jednání parlamentu dorazil nepřátele neposlušných zaměstnanců jejich vlastní člověk z řad manažmentu, Jana Bobošíková. Události, které nechala odvysílat v sobotu, nebyly jen hrubě zkreslené. Byly lživé. Hlasatelka dokonce zatajila skutečnost, že sněmovna vyzvala ředitele Hodače k odchodu. Místo toho přečetla prohlášení nového manažmentu televize, které připomínalo normalizační hantýrku. Zprávy Jany Bobošíkové byly tendenční už dřív, v sobotu však svévolná manipulace s fakty dosáhla vrcholu. Ani největší příznivec ODS, která se za Hodače staví, už teď nemůže s vážnou tváří tvrdit: Tihle lidé chtějí vysílat objektivní a vyvážené zprávy. Nikdo tedy už nemůže tvrdit: Tihle lidé dodržují zákon. Když už sám fakt, že manažment ČT podvádí uživatele, k jeho odchodu nestačí, měl by být z televize vyhnán za to, že podvádí tak neskonale hloupě. Míra tolerance k hlouposti přetekla, Bobovize končí. Opět tu máme jedno autorizované vysílání ČT zajišťované účastníky pracovní stávky. Hodač zůstává a šalamounsky pověřuje ředitelováním zástupkyni, nemá totiž pracovní smlouvu a kdyby odešel, nedostal by odstupné. Rada zůstává, ale pomalu kolabuje další členové podávají demisi. Generálního ředitele už není schopná odvolat i kdyby chtěla. Jiří Hodač nakonec dosáhl svého a odstupuje. Do dějin země vstoupí tento muž přísného výrazu jako rytíř smutné postavy. Ba nejspíš jako Sancho Panza a Don Quijote v jedné osobě. Svět po Hodačovi nebude už nikdy jako před Hodačem. Muž s nálepkou nenáviděného cenzora udělal proti své vůli pro občanské smýšlení a svobodu slova víc než všechny spolky dohromady. Ačkoli nás vrátil do černobílých časů, dosáhl opaku. Černobílé vykřičníky posledních let se proměnily v barevné otazníky. Lidé teď vědí, že veřejnoprávní televize je křehký nástroj. Už žádnému televiznímu hlasateli, natož řediteli, nebudou viset na ústech. Bez ohledu na to, zda je veřejnoprávní, nebo soukromý. Díky Hodačovi padl mýtus o neprostupnosti opoziční smlouvy. Dosud poslušní sociální demokraté opustili ODS. Parlament vstal z hrobu opuštěním předem nalinkovaných usnesení. Nikdo se už nemůže vymlouvat na to, že hlas občana má váhu jen jednou za čtyři roky. Občané se přesvědčili, že politici jim musí naslouchat. A politici a manažeři se musí změnit. Silvestrovský ředitel Hodač nedokázal splnit své předsevzetí, že změní Českou televizi. Maně však změnil celou zemi i Zemi. Ve vybuzeném stavu i malá příčina může mít velké následky. Tož nakonec vivat Hodač. Hodač strhl lavinu. Nezákonné přerušování vysílání ČT přísluší Radě pro rozhlasové a televizní vysílání a Českým Radiokomunikacím. Správní řízení s Českými Radiokomunikacemi kvůli porušování telekomunikačního zákona při šíření signálu České televize zahájí Český telekomunikační úřad. Rada pro rozhlasové a televizní vysílání nabídla sněmovně pomoc s řešením krize v ČT. Vysílací rada by podle mluvčí Heleny Havlíkové mohla na omezenou dobu převzít kompetence Rady ČT, která bude zřejmě odvolána. Pokud by sněmovna dočasný přechod pravomocí na Radu pro rozhlasové a televizní vysílání přijala, nemuseli by na ČT dohlížet sami poslanci. Spíše je to tak, že sama potřebuje dohled. Rada pro rozhlasové a televizní vysílání se rozhodla zahájit správní řízení s televizí TV 3. Rada prý chce zjistit konečnou strukturu vlastníka TV 3 a to, zda plní příslušný původní projekt. Ředitel TV 3 Jan Obrman je přesvědčen, že za tímto krokem rady stojí ODS. Je to prý pomsta pana Štěpánka a ODS, kterou reprezentuje, za to, že TV 3 jako jediná televize objektivně informovala o krizi v České televizi. Za celou věcí vidí i tlak šéfa Novy Vladimíra Železného. Rada pro rozhlasové a televizní vysílání by měla ze stejného důvodu zahájit správní řízení také s televizí Nova a Prima. A nakonec někdo by měl provést kontrolu samotné rady a pana Štěpánka zvláště. Potíž je v tom, že parlament a to především ze strany ODS není kompetentní zákonně či metazákonně pravdivého mediálního zákona a výběru fungující rady té či oné. Na vykonavatele zastupitelské demokracie neexistuje kompetenční kritérium. Krize ČT je vlastně krizí kompetentnosti, bezúhonnosti. Za krizí stojí také krumpující svévolnický kapitál, zaštiťovaný svévolnickou politikou. Za krizí v ČT stojí skrze její manažment podnikatelé kontrolující televize Prima a Nova. S Jindřichem Beznoskou (nynější finanční šéf ČT, kdysi spojený s IPB) spolupracovaly a nadále spolupracují osoby spojené s firmami provozujícími privátní média. Ti by také měli být podrobeny lustraci na zákonnost a metazákonnost. Primu, v minulosti vlastněnou právě IPB, získali za nejasných okolností podnikatelé kolem Ivana Zacha. Ten byl či je napojen na Jiřího Šmejce, který ekonomicky vládne Nově. Tyto kapitálové skupiny chtějí v první etapě dosáhnout, aby se privatizoval druhý kanál ČT. Veřejné mínění má být manipulováno svévolnickým kapitálem a v propojení na ODS také politikou. Naštěstí je v našich rukou tomuto zabránit přijetím zákona o ČT, který jasně stanoví, že ČT má dva kanály. Privatizaci ČT opětovně navrhl šéf ODS Václav Klaus coby politický reprezentant vlády svévolnického kapitálu. Soukromá televize Prima i Nova fungují v manipulaci veřejného mínění daleko rafinovaněji a tím efektivněji. Hodač odstoupil, manažment nikoliv. Krize v ČT trvá, stávka pokračuje, velín je okupován stávkujícími. Prodlužování konfliktu mezi redaktory a manažmentem ČT hrozí, že bude poškozováno právo občanů na svobodný přístup k informacím. Porušuje se doporučením RE, jež se týká záruk nezávislosti veřejné služby šíření rozhlasového a televizního vysílání. Bojuje se o to, zda právomilové v ODS - ti sponzorovaní Bácsem, Sinhou a Pepou z Honkongu - v dohodě s Vladimírem Železným a s nejtemnější frakcí sociální demokracie ovládnou veřejnoprávní televizi. I kdyby nakrásně vítězství mafiánského kapitalizmu v České televizi bylo podle litery zákona, není potřeba větší než dětské inteligence, abychom pochopili, že je to proti jakémukoli jeho představitelnému smyslu. Pokud ovšem nehodláme občanskou svobodu uznat za hodnotu nižší než moc a zisky pánů Langra, Šloufa či Železného. Občanská svoboda se v krajních situacích hájí občanskou neposlušností. Tím nemá být řečeno, že občanská neposlušnost je vždy ušlechtilá, ani se tím nehovoří o kvalitě zpravodajské redakce ČT. Avšak občanská neposlušnost ve spravedlivé věci dokonce předchází násilí a stvrzuje platnost práva. Pokud by ODS nastolila autoritativní režim, ovládla kanály manipulace veřejným míněním a pokřivila volební systém natolik, že by její moc nebyla svrhnutelná ve svobodných volbách, čekaly by nás revolty mnohem hrubší, než je ta dnešní. Vize samovládné ODS kromě bezpříkladného množství občanů a jejich spolků zřejmě vyděsila i demokratické politiky včetně některých lokálních osobností této strany i mnohých sociálních demokratů. Vládní stranu krize navíc zastihla v příznivém momentu předávání moci. Má-li v sociální demokracii někdo naději stát se státníkem, je to Vladimír Špidla, obstojí-li nyní; Miloš Zeman už prohrál. Čtyřkoalice je poté, co ODS tak dokonale sama sebe usvědčila z agresivní a lidmi pohrdající mocichtivosti, odsouzena ke spolupráci se sociální demokracií, pokud ta nakonec znovu neselže. Jisto je, že hodačovský manažment skončí. S tím se vynořují otázky zda stávkující zaměstnanci televize, kteří odmítli ředitele Hodače, mají právo zůstat reportéry, i když vyhrají svůj boj. Na to je jednoduchá odpověď. Mají lékaři, kteří odmítli manažment nutící je k porušení lékařské etiky, právo zůstat lékaři, i když vyhrají svůj boj? Pokud se obrací ke své etice pak zcela jistě. Je tragédií, že podobnou etickou přísahu nemají vykonavatelé zastupitelské demokracie. Vstupem do epochy globality předpokladem výkonu každého veřejného činitele je etická přísaha dodržovat metazákonnost. A už vůbec nejde o generálního ředitele ČT, radní či poslance za ODS. Zastupitelská demokracie je vázaná na etickou přísahu dodržovat metazákonnost. Porušovat takovou přísahu stává se zločinem veřejného ohrožení. Chraňme se před mocí a vlivem neetických veřejných činitelů, to je poučení z krizového vývoje ČT. Pochopitelně, že neetická Rada České televize navzdory vůli parlamentu nechce odvolat ředitele ČT. To není nic podivného. Dovršuje tak sérii svých tragických selhání. A svědčí to o kvalitě parlamentu vybírat kvalitní lidi sebe rovných. Rada i poslanecká sněmovna mohou nyní němě přihlížet katastrofě, kterou rozpoutaly. Po výzvě parlamentu však radní ani nezařadili jednání o Hodačovi do programu. Již prostě nejsou schopni racionálního činu. To je hlavní důvod, proč by měla poslanecká sněmovna ukončit jejich trápení a zbavit radu mandátu, jemuž nikdy nebyla schopna dostát. V zoufalství jak naplnit program ČT 2 jsme mohli prostřednictvím kanálu ČT 2 sledovat j jednání parlamentu o situaci v ČT. Cenzura fungovala opravdu téměř dokonale, jinak bychom mohli sledovat, kdo a jak ruší jednací řád sněmovny: viděli bychom v sále hloučky domlouvajících se či bezostyšně se bavících a smějících poslankyň a poslanců, viděli bychom ty, kteří si dlouho čtou noviny či jakási akta, popíjejí kávu, telefonují, viděli bychom znavené spáče, viděli bychom chování, které v našich očích představovalo opravdu urážku nejen instituce parlamentu, ale také nás samých, kteří jsme je volili. Na kauze ČT je vidět nejlépe zradu elity, na četná tvrzení nenalézající argumenty. ODS se dostala do rozporu se zájmy občanů. ODS argumentuje, že se má "Má se dodržovat zákon". Právní řád netvoří jen zákony. Čin, který je formálně "dle zákona", ale odporuje vyšším právním normám či principům, je neplatný. Je třeba dodržovat právní řád v celku. § 39 občanského zákoníku: "Neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům." Příklad: Pracovník dostane výpověď z důvodu barvy pleti, což ústava zakazuje. Výpověď je od počátku neplatná. Pracovník je v právu, když setrvá na pracovišti a klade přiměřený odpor proti prosazení neplatné výpovědi. V ČT jde o totéž, místo barvy pleti tam jde o cenzuru, která je ústavou také zakázána. Jiné tvrzení ODS: "Zaměstnanci neurčují, kdo bude nový ředitel fabriky". Česká televize není běžná továrna na mýdlo. Jednak je veřejnoprávní (neplatí jednoduché schéma vlastník - ředitel - zaměstnanec, protože vlastníkem jsou koncesionáři), jednak má zvláštní charakter (sdělovací prostředek), který je ústavou výslovně chráněn. Zprávy nejsou mýdlo. Pracovněprávní úkon může být právně něčím zcela jiným - cenzurním zákrokem (čl. 17 Listiny základních práv a svobod), narušením svobodné soutěže politických sil (čl. 22 Listiny) a podobně. Příklad: V soukromém domě je kryt civilní ochrany, který má zvláštní charakter. Majitel nemůže omezit použití krytu. Zvláštní charakter v určité situaci (v ČT právo na svobodu projevu, u krytu právo na ochranu života a zdraví) má převahu nad běžným charakterem (pracovní podřízenost, soukromý majetek). ODS tvrdí: "Redaktoři ČT musí taky odejít, protože se zapletli". V reálné situaci právní řád nemůže chránit nikdo jiný, než kdo je obětí jeho porušení. Nemůže utéci a z dálky volat, ať se to vyřeší. Musí sám konat. § 6 občanského zákoníku: "Jestliže hrozí neoprávněný zásah do práva bezprostředně, může ten, kdo je takto ohrožen, přiměřeným způsobem zásah sám odvrátit." Úkolem redaktorů zpravodajství je kontrola politiků, tedy i střet s nimi. Kontrola nemůže redaktory diskvalifikovat pro další kontrolu. Ve veřejnoprávní televizi je nutné po vyhrocené situaci zvýšit důraz na nestrannost vůči politikům, kteří se výrazně angažovali. Příklad: Policista v bolestivé rvačce zdolal a zatkl zloděje. Stal se zaujatější vůči pachatelům. Nelze však chtít, aby opustil policii. ODS tvrdí: "Politici neměli na Kavčích horách asistovat redaktorům". Práva je nutno hájit podle jejich priority. Když se očekával zákrok bezpečnostní agentury (asi 30 cvičených mužů) a ze strany ODS sílil tlak na zákrok policie, bylo správné nenásilnou formou (přítomností a svědectvím) ztížit nastolení nevratného stavu cenzury. Redaktoři ČT oslovili občany včetně politiků ze všech stran. Někteří přišli, jiní ne. Slib senátora (úryvek): "Slibuji, že budu zachovávat ústavu..." To znamená ji bránit. Příklady: Demokratičtí politici při návštěvě totalitních režimů se v rozporu s tamními zákony setkávají s disidenty. Hornorakouský hejtman se účastnil nátlakových akcí proti Temelínu, aniž mu to někdo vyčte jako "zviditelňování". ODS zastává tvrzení : "Redaktoři odmítají autoritu legálního vedení, vysílají (ne)autorizované osoby" Pojem "autorizovaná osoba" neexistuje. Naopak, pracovní povinností ředitele ČT a šéfa zpravodajství je "autorizovat" (tedy nebránit mu) vysílání, pokud bylo připraveno profesionálně řádným způsobem a v souladu s právem na informace, svobodou projevu a zákazem cenzury (čl. 17 Listiny). Co si o právním postavení šéfů pracovníci myslí, nehraje roli. Dětinsky prosazovat uznání autority vypnutím vysílání (odtud "autorizace"), aniž to má vztah s obsahem vysílání, je porušení pracovních povinností ředitele a manažerská hloupost. Příklad: Řediteli školy učitelé sdělili, že ho neuznávají. Ten však kvůli tomu nemůže zrušit vyučování, obsahově stejné jako dřív. Nemůže vbíhat do učeben, stoupnout si před učitele a přeříkávat učivo svým (mnohem horším) způsobem jen proto, že není uznán. Jeho pracovní povinností je nerušit (tedy snad autorizovat?) řádně probíhající vyučování. ODS tvrdí: "Jde o finanční zájmy producentů napojených na ČT". Z rozpočtu ČT na výrobu programu (asi 1,5 miliardy) míří k vnějším producentům pouze asi pět procent částky (asi 50-70 milionů). Z toho k trvalým partnerům ČT jen asi osm milionů (pořady Kinobox, Prology, GEN a Cestomanie). Iniciativu Česká televize - věc veřejná tvoří stovky střihačů, kameramanů, techniků, herců, osobností z poradního sboru, filmové akademie, odborářů, PEN-klubu a dalších. Jen asi jedno procento jsou produkční. Bylo by možné pokračovat dál, nikdo ze zastupitelského sboru však takto neučinil a to jen ukazuje na úroveň jejich právního povědomí a na kvalitu jimi tvořených zákonů. Krize kolem ČT není už vntřní záležitostí Česka, ukazuje na krizi zastupitelské demokracie. Právě svévolnická zastupitelská demokracie vyspělých států posouvá lidstvo stále rychleji ke globální katastrofě. Disproporci mezi žitím a zákony už globalitou nelze vyřešit vládou zákonů zastupitelské demokracie. Chce-li se lidstvo zachovat, nezbude mu nic jiného, než globalitou přijmout globálně metazákonnost. Jinak lidstvo budou ohrožovat globální katastrofy všeho druhu. To, že reaktor prvního bloku temelínské jaderné elektrárny opět stál je varováním před bagatelizací - porouchaný voltmetr, který měří napětí na generátoru, bránil ve středu technikům v Temelíně připojit turbínu. Svého času politici bagatelizovali nemoc šílených krav a nyní tu máme její důsledky. Podobně se dnes politici s opět snaží bagatelizovat "Balkánský syndrom", nemoc údajně způsobenou vojákům na Balkáně municí z ochuzeného uranu. USA jako jediné použily uranové střely a spojitost s nemocí odmítají. Problém vytváří informační propast mezi USA a jejich spojenci v alianci. EU hodlá sama vyšetřit, zda mezi rakovinou vojáků z balkánských mírových misí a uranovými střelami existuje souvislost. Evropská komise včera oznámila ustavení expertního výboru, který tento problém vyšetří. USA a Británie s podporou mnoha vědců tvrdí, že tato souvislost neexistuje. Ke stejnému závěru došla i Světová zdravotnická organizace, která tvrdí, že neexistují vědecké studie podporující tuto teorii. Experti například tvrdí, že je příliš brzo, aby se škodlivé účinky radiace a otravy projevily například leukemií, která se projeví dva až deset let po zasažení. Někteří spojenci, zejména Itálie a Francie, vytýkají USA, že je dostatečně o použití, účincích a následcích střel neinformovaly a že zatajují studie o skutečných účincích ochuzeného uranu. Přišel čas, kdy už nelze věřit nikomu. Konkrétně jde o to, kolik informací a v jaké kvalitě budou USA ochotny sdílet se svými spojenci. "Balkánský syndrom" je také obrovským problémem pro EU, která vytváří své vlastní vojenské síly. EU může obvinit NATO z chyb - to by znamenalo konflikt s USA. Jak směrodatná je vědecká argumentace ukazuje kauza šílených krav. USA, které jediné podle dostupných informací uranovou munici na Balkáně použily, odmítly spojovat zdravotní problémy a úmrtí s ochuzeným uranem. USA se tímto problémem zabývají už od roku 1991, kdy bylo podezření, že američtí a další vojáci včetně českých trpí "syndromem ze Zálivu". Ve válce s Irákem tehdy byly také použity uranové střely. Použití střel z uranu, který má poločas rozpadu 4,5 miliardy let, je možné považovat za válečný zločin. Na Kosovo bylo svrženo celkem 9027 kilogramů ochuzeného uranu v 31 000 střelách. Ochuzený uran používaly protitankové letouny A-10 ve střelách, které mají zvýšenou průraznost pancíře. Menší radioaktivita byla proto naměřena ve vracích srbských obrněných vozidel. Největší množství těchto střel bylo přitom vypáleno na cíle v jižních a jihozápadních oblastech, které nyní v Kosovu spadají do italského, španělského, portugalského a německého sektoru. Hněv Evropanů se začal obracet proti americkým dodavatelům zbraní a munice. Vlády řady zemí požadují po nejvyšším velení amerických ozbrojených sil zveřejnění přesných informací o užití inkriminované munice při mírových misích, včera se ozvaly i hlasy požadující vytvoření mezinárodní vyšetřovací komise, a dokonce, což může být ve svých důsledcích předmětem konfliktu s USA, i volání po úplném zákazu této munice. Američtí výrobci a dodavatelé zbraní byli obviněni, že profitují z vojenského využití ochuzeného uranu, který je odpadovým produktem jaderného průmyslu, protože zvyšuje průraznost munice například vůči tankovým pancéřům. Přitom se vůbec neohlížejí na to, jak by mělo být před následky užití chráněno civilní obyvatelstvo. Podle údajů NATO bylo asi při stovce náletů letounů A-10 vystřeleno přibližně 31 tisíc takových střel - což představuje celkem osm tun ochuzeného uranu. Nad Bosnou a Hercegovinou bylo v letech 1994-1995 odpáleno deset tisíc střel s ochuzeným uranem. Možná, že nejde o radiaci, ale o složitější toxický komplex. Ti, kteří jsou o neškodnosti přesvědčeni by se měli dobrovolně vystavit bojovému působení a své tvrzení dokázat. Vždyť kolik už bylo případů nečekaných důsledků lidské svévolnosti. USA v Haagu přesvědčivě dokázalo své pohrdání změnami klimatu a tím i pohrdání lidstvem. Extrémy počasí pokračují. Rekordní mrazy drtí odloučenou Sibiř, kde jsou na to zvyklí, i Mexiko, kde se tomu nestačí divit. Přívaly sněhu zasypaly rozsáhlé oblasti Číny, způsobily problémy Švédsku a obávají se jich i všem zimním rozmarům přivyklí Švýcaři. Teploty v Novosibirsku, Krasnojarsku, Altajského kraje a dalších oblastí se snížily až na minus 50 až 60 stupňů Celsia. V čínské metropoli přetrvává kvůli bílému nadělení chaotická situace. Závaly sněhu způsobily chaos v dopravě, v nemocnicích se ocitly stovky lidí. Teploty poklesly pod bod mrazu ve většině mexických států. Neobvykle chladné počasí působilo v posledních dnech v Bangladéši. Výjimečně drsná zima působí na severu a východě Indie. Po hustém sněžení se na jihozápadě Švédska země na 89 000 domácností bez proudu. Současně bylo přerušeno na mnoha místech telefonické spojení. Přívaly sněhu přerušily i provoz železnic. U nás má zima doposud velmi mírný průběh. Extrémy narůstají. Bude hůř z více stran současně. EU dotovaně omezuje zemědělskou produkci. Na druhé straně miliony lidí mají hlad. Stále více lidí na světě trpí trvalým nedostatkem jídla a nemocemi způsobenými podvýživou a situace se výrazně nezlepší ani letos, varuje Světový program pro výživu (WFP). Loni bylo postiženo hladem 830 milionů lidí. Většina z nich žije v rozvojovém světě. Znepokojivá je to, že mnohdy si lidé hladomory do jisté míry způsobují sami. Kromě velkých přírodních katastrof, zejména zničujícího sucha, totiž za akutním nedostatkem potravin stojí války a ozbrojené konflikty. Organizace OSN pro výživu a zemědělství (FAO) například koncem loňského roku uvedla alarmující čísla. Zatímco v roce 1984 zapříčinili lidé deset procent všech světových potravinových krizí, loni to již bylo 50 procent. Na mapě světového hladu, který zpracoval WFP, figurují především africké a asijské země postižené v posledních letech katastrofálním suchem. Sucho loni zasáhlo do života téměř sta milionů lidí. Byli jsme s to pomoci 16 milionům z nich. Na mezinárodní pomoc jsou naléhavě odkázány hlavně země, které se kromě přírodních katastrof potýkají i s následky ozbrojených konfliktů. Neustálým hladem trpí na 830 milionů lidí, což je zhruba 13 procent všech obyvatel planety. S nedostatkem potravin se potýká 38 zemí světa. V Africe, kde je situace nejhorší, se dostatečně nenají každý třetí člověk, podvýživou trpí 11 procent obyvatel Latinské Ameriky. To je důsledek svévolnické zastupitelské demokracie. A také svévolnického manažmentu. Omezit vliv svévolnického kapitálu a byznysu na politiku mimo jiné znamená podrobit absolventy elitních škol lustrací na metazákonnost. Nejprestižnější elitní školy a univerzity musí globalitou splňovat kritérium oprávněním k umění metamanažmentu. Podobně zastupitelé všeho druhu. Ukazuje se, že pro kultivaci k metamanažmentu žití chybějí elektronické knihy. Elektronické publikování je omezeno na beletristické texty, které si čtenář může stáhnout z Internetu na svůj počítač či na speciální čtecí zařízení. Elektronické publikování neslouží uživatelům, proto si hledá své příznivce pomaleji, než by si přály velké počítačové a internetové firmy. Ovšem právě ty se razantně snaží svět přesvědčit o tom, že budoucnost nakladatelského průmyslu i knihy jako takové patří elektronice. Americká společnost Barnes & Noble, která provozuje jedno z největších internetových knihkupectví, zakládá elektronické nakladatelství a od letošního jara bude nabízet na vlastní internetové stránce tisíce titulů. Ovšem s ohledem na zisk nabízí balast. Vstup firmy Barnes & Noble na nakladatelský trh rozjitřil diskusi o tom, kdo vlastně bude z elektronického publikování skutečně profitovat. Spisovatelé, nakladatelé, anebo prodejci? Ukazuje se, že tvorba a prodej elektronických knih si vytváří vlastní pravidla. Bestsellerový autor Stephen King, který vloni na vlastní internetové stránce seriálově publikoval román The Plant (Rostlina), naznačil, že spisovatelé by se teď teoreticky mohli obejít bez nakladatelů a prodejců. Pro nízký zájem platících čtenářů sice nakonec zůstalo v případě Kinga jen u pokusu, nicméně nakladatelé se Kingova výpadu a experimentu zalekli a sami se snaží elektronické publikování ovládnout. Jen těžko se však hledá řešení vyhovující všem stranám. Nakladatelé zakládají vlastní internetové sekce, což se nelíbí prodejcům, kteří pak zůstávají mimo hru. A když na scénu vstoupí takový gigant jako Barnes & Noble, který bude své knihy nabízet na čtyřech stech tisících webových stránek, na něž má obchodní kontakty, vyšachuje zase tradiční "papírové" nakladatele. Trochu se však přitom vzájemném přetahování zapomíná na čtenáře, těm elektronická kniha neslouží, jak by si přáli. Nabízené tituly nejsou - jak by snad mohl vzniknout mylný dojem - určeny výhradně pro speciální elektronickou čtečku. Jestliže ji nemáte anebo nechcete dotyčné soubory číst výlučně s její pomocí, lze si zdarma stáhnout programy, které vám umožní četbu elektronických titulů na normálním stolním počítači nebo v notebooku. Jedním programem je Microsoft Reader, druhým Glassbook Reader, který má být v brzké době přejmenován na Acrobat eBook Reader, čímž by se zařadil do rodiny populárních, celosvětově rozšířených prohlížecích programů firmy Adobe. Produkt Microsoftu začal být i u nás již šířen, například na kompaktech přiložených k počítačovým časopisům. Nejen svévolnickou zastupitelskou demokracii je nutno činit odpovědnou za katastrofický stav světa, ale také nakladatele a vydavatele všeho druhu.

Umění metamanažmentu si až v horizontu počínající epochy globality uvolňuje přístup ke svým živým, leč většinou skrytým zdrojům a proniká k základům své skutečné významnosti. Žití, jehož se umění metamanažmentu svým rozhodujícím předpokladem životní orientace dovolává, znamená přirozeně především evoluci kultury a představuje charakteristický projev tvořivosti člověka. Typickou perspektivu lidského žití ztělesňuje jednotlivec, individuum, neboť v něm sláva i strázně žití hovoří nejvýmluvněji a nejzřetelněji. Odtud samozřejmý důraz umění metamanažmentu na optiku jednotlivého žití jakožto půdy opravdové výmluvnosti a viditelnosti. Nicméně při všem respektu k jednotlivci a jeho osobnímu životu si umění metamanažmentu neustále uvědomuje, že žití jednotlivce nemůže synergismem plně reprezentovat výlučnou záležitost kultury. Lidské žití je sice především záležitostí jednotlivce, žití osobního a individuálního, a jenom takto se jako žití naplňuje, avšak už v každém žití se ukazují příznačné společné rysy kultury. Jednotlivec žije intenzivně, se zaujetím, s radostným přitakáním žití a s pocitem síly i moci, když se otvírá všem možnostem žití když synergismem stupňuje i rozvíjí své tvořivé potence. A naopak rezignací na synergismus živoří ochable, s pocitem bázně a děsu před evolucí kultury, na útěku před jejími riziky a nebezpečími. Nejedná se tedy o pouhé jednotlivé žití, nýbrž především o to, zda žití pro jednotlivce představuje rozvoj, stupňování a oslavu evoluce kultury, nebo se uskutečňuje jako útěk před ní coby zrada na pokroku. Základní životní zkušenost tvoří zkušenost o evoluční smysluplnosti samotvořivého synergismu kultury. A právě v zkušenosti evoluce generací se vyjevuje, že si žití samo o sobě nevystačí, že se v něm vždy zračí základní odkázanost na smysluplnost synergismu evoluce kultury, ať už v podobě zkušenosti o přítomnosti a účasti na ní, nebo v absenci nahlédnutí smysluplnosti evoluce a ztrátě dějinné orientace. Leč smysluplnost synergismu evoluce, o který kulturou běží, nestojí proti žití jako cosi cizího a vnějšího, naopak vyvstává v horizontu žití a vynořuje se v jeho středu. Smysluplnost evoluce kultury není oddělená od žití a nespojitá s ním, rodí se uprostřed žití a pramení z jeho příznačné synergické hybnosti. Smysluplnost synergismu evoluce kultury nestojí proti žití a jednostranně si žití nepodmaňuje a nepodřizuje, naopak naplňuje a uskutečňuje se výslovně jako osmyslňování žití. Zkušenost o smysluplnosti synergismu evoluce kultury tedy vlastnímu žití umožňuje, aby člověk v sobě rozlišoval a byl s to odlišit projevy žití dokládající jeho rozvoj a tvořivost od jiných, v nichž se zračí úpadek a ochablost žití. Avšak plnost žití se s každým jednotlivcem nevytváří vždy znovu od samého počátku. Jednotlivec vstupuje do žití, které je samo v sobě už rozrůzněno a které si kulturou vypracovalo nejrůznější formy a způsoby činností, jimiž se naplňuje a uskutečňuje. Před každým jednotlivcem se tak kulturou vždy znovu vynořuje úkol, aby si dokázal najít své místo uprostřed rozrůzněného a bohatě diferencovaného žití. Kultura, jíž jednotlivec rozpoznává a zaujímá své místo, má příznačnou strukturovanost. Rozrůzněnost žití do svého horizontu kultury jednotlivce vtahuje a nutí ho, aby zde našel své místo. Kultura tak odhaluje jednotlivci smysluplnost synergismu jako to, co není v jeho moci, co nachází a co přijímá, čemu se odevzdává a čím se dává určit. Má-li si však tuto smysluplnost vskutku osvojit, musí v ní jednotlivec rozpoznat svou vlastní osobní možnost. Kulturou musí se jednat o cosi, co oslovuje žitím právě jeho a co nachází ozvuk a souzvuk v samotném jádru a středu jeho osobní existence. Potud vskutku platí, že smysluplnost synergismu, který jednotlivec v kultuře nachází a přijímá, se kryje s horizontem jeho osobního žití, rodí se z živého středu jeho osobní existence a pramení v jeho individuálním bytí na pozadí evoluce kultury synergismem Skutečnosti. Zkušenost o smysluplnosti synergismu a účasti na něm představuje koloběh rozpoznávání a přijímání kultury a její znovuoživení a znovuzaložení, ve kterém jednotlivec odhaluje svou individuální existenci jako jedinou půdu platnosti své tvořivosti. Zkušeností synergismu zároveň shledává, že si sám ve své individuální existenci nevystačí, že je vpleten do složité sítě kulturních vztahů a závislostí, vzhledem k nimž a na jejichž základě se teprve stává sám sebou. Znamená-li umění metamanažmentu výkon synergického myšlení, musí se ukázat, že svým uvažováním uvolňuje výhled a osvobozuje zrak, aby se člověk v terénu žití lépe orientoval s výhledem na cestu k evolučním pohybům a výkonům žití. Umění metamanažmentu nabádá člověka synergismem zkoumat předpoklady a podoby viditelnosti čímž výkon žití zvyšuje. Každého člověka a jeho osobitost charakterizuje to, zda dokáže vidět i to, co nevidí, avšak podstatné vždy bývá, zda okruh viditelného zahlédáním rozšiřuje a zda ho vhlédání synergismu k další myšlenkové práci pobízí a stimuluje. Poukaz umění metamanažmentu na synergismus žití zjevně neznamená pouhý taktický úhybný manévr, snahu zbavit se potíží a rizik důsledné a radikální tematizace odkazem na jakousi temnou, ve své bytostné povaze neprozkoumanou vyšší moc, která samozřejmě a samovolně všecky potíže řeší a ve všech sporech rozhoduje. Umění metamanažmentu si stále uvědomuje, že kvalita žití představuje hodnotu a dar, že člověk má svá lidská práva na synergismus žití, která se musí střežit a respektovat. Proto s takovým důrazem bojuje proti každé předpojatosti vůči žití a proti všem snahám žití mrzačit a oklešťovat. Napomáhat žití, aby se stupňovalo, stoupalo a rozvíjelo do plnosti svých sil a potencí, v tom umění metamanažmentu spatřuje první závazek opravdového člověka. Nicméně právě ohled k přirozeným právům na synergismus žití a snaha respektovat jeho nároky na kulturu vedou umění metamanažmentu ke vzniku metakultury jakožto synergismu kultur. Umění metamanažmentu globalitou vede k tomu, že neméně závažný úkol a poslání pravého člověka spatřuje ve schopnosti stát se mu metakulturou orgánem sebeuvědomování žití. Metamanažment vhlíží, že jednotlivým tendencím žití nelze slepě podléhat, že žitím v synergismu musí každý dokázat sám v sobě rozlišovat Pravdu, aby byl s to čelit úpadkovým projevům, rozkladu i degeneraci kultury. Pojetí metamanažerského posuzování se důsledně zakládá na ústředních funkcích opravdové tvořivosti, totiž na povinnosti respektovat práva a nároky žití a na odhodlání přijmout kulturou či metakulturou orgán a nástroj sebeuvědomování žití. Umění metamanažmentu právě proto v posuzování kulturnosti a metakulturnosti spatřuje významnou a podstatnou funkci žití. Trvalou pozornost věnuje umění metamanažmentu také různým stránkám a úrovním žití v tvářnosti společenství a stále znovu se k tematice jednotlivých podob i rovin kulturního společenství vrací. Zároveň se ukazuje, že živý a intenzivní zájem umění metamanažmentu o problematiku společenství přirozeně vyvěrá z neobyčejného důrazu, který klade na horizont jednotlivého žití a individuální existence. Umění metamanažmentu totiž pro žití znamená příznačné a dramatické poslání ve vztahu jednotlivce a společenství. Synergismus žití způsobuje, že jednotlivec je na terén společenství bytostně odkázán, neboť právě v prostředí společenství nachází a rozpoznává smysluplnost, že už není pouze jednotlivý a soukromý, že však zároveň bývá tlakem společenství ustavičně vnitřně ohrožován a vystaven riziku naprostého zvnějšnění a ztráty sebe sama. Mezi všemi versemi společenství a společenského žití pak umění metamanažmentu upoutává především společenstvím metakultury, coby synergismu kultur, a kterému globalitou přičítá centrální a klíčový význam. Zaujetí problematikou kulturního žití jistě organicky souvisí tím, že hlavní pole lidské činnosti globalitou představuje umění metamanažmentu, které se metakulturou na žití kulturního společenství přirozeně váže. Uplatňují se tu však i další a neméně podstatné motivy. Rozhodující úloha umění metamanažmentu pak připadá zejména v nahlédnutí toho, že kulturní společenství vytváří přirozený rámec pro žití jednotlivce a jako takové v sobě soustřeďuje a shromažďuje všecky podstatné motivy tvořivého usilování o smysluplnost kultury jakožto metastátu noosféry. Vždyť právě toto kulturní společenství ztělesňuje jednu ze základních daností, jimž nelze uniknout a s nimiž se musí každý nezbytně vyrovnat. A nadto se v horizontu kulturní existence nejzřetelněji a nejkonkrétněji vyjevují ona příznačná úskalí na cestě k živé podobě všeho universálního a obecně závazného. Konkrétní situace kulturního žití svou výmluvností a naléhavostí každého jednotlivce samovolně vymaňují ze sebe a otvírají mu výhled na terén toho, co je společné a co se považuje za závazné. Zároveň však ono společné zakládá nebezpečí nové omezenosti, protože sdílené s jinými, tím však mocí většiny patrně ještě nebezpečnější. Proto umění metamanažmentu terén kulturního žití chápe příznačně jako žití synergickou Skutečností. Jedná se o okruh daností, jež nemohou být předmětem volby a jimž je nutno postavit se tváří v tvář. Zároveň však kultura nepředstavuje žádnou poslední Skutečnost, soběstačnou a nepodmíněnou, zakotvenou v sobě a vyvázanou ze všech dalších souvislostí. Kultura ztělesňuje pro jednotlivce závazek a úkol synergismu nabízejíc mu možnost smysluplného počínání, avšak jen potud, pokud sám není chápán jako samozřejmá a neproblematická danost a pokud se nesamozřejmé možnosti smysluplnosti své existence ustavičně synergismem znovu otvírá. Vztah jednotlivce a společenství kultury představuje složitou a synergismem strukturovanou vazbu, jež pohyb ke smysluplnosti žití uvolňuje, usměrňuje a nese. Jednotlivec v prostředí kulturního společenství nachází a rozpoznává smysluplnost žití, které není pouze osobní a které globalitou horizont individuálního žití synergismem kultur k metakultuře překračuje. Jednotlivec v kultuře i metakultuře objevuje okruh daností a přítomnost mezí, jež nelze beztrestně přehlížet a odmítat, neboť tam, kde se to stává, dochází nutně ke ztrátě synergismu Skutečnosti a k tomu, že jednotlivec propadá samolibosti a zaslepenosti vlastní optiky jakožto jediné, výlučné a poslední egoistické interpretaci Skutečnosti. Žití kulturního společenství vyjevuje jednotlivci směrodatný závazek a úkol zakládajíc možnost jeho tvořivé spoluúčasti pouze když se jednotlivec vyznačuje nezbytnou otevřeností pro svoji základní možnost - pro možnost smysluplnosti a tvořivosti žití v synergismu. Člověk musí v každé konkrétní situaci a v každé etapě své existence vždy kulturou znovu zvažovat smysluplnost a produktivnost svého žití, a právě tento závazek a úkol kultury umožňuje jednotlivci, aby se synergismem na žití kulturního společenství tvořivě podílel. V uvedených kontextech a pohybech kultury umění metamanažmentu spatřuje metakulturou základ smysluplnosti a životnosti každé kritické činnosti. Posuzování spoluúčasti, má-li mít smysluplnost a skutečné poslání, ztělesňuje metakulturu jakožto globální funkci a orgán žití. To především znamená, že umění metamanažmentu metakulturou slouží základnímu sebeuvědomování žití a člověku pomáhá, aby dokázal rozlišit svůj vzestup a svůj úpadek a byl s to účinně čelit všem tendencím k rozkladu, degeneraci a ochablosti evoluce kultury. Posuzování uměním metamanažmentu je a musí být základní funkcí žití, neboť samo umění žití patří mezi směrodatné výkony a projevy evoluce kultury. Umění metamanažmentu metakulturou představuje cestu evoluce nabízejíc člověku možnost k tomu, aby žití srozuměl a dokázal se sám v sobě orientovat. Umění metamanažmentu metakulturou ztělesňuje verzi tvořivého žití, dává člověku víru intenzity a síly, spoluutváří měřítka, která dovolují, aby sám v sobě rozlišoval dobré a špatné. Právě proto, že metamanažerská tvořivost žití synergismem předvádí a představuje pravdivost, stává se metakultura současně posuzováním žití. Smysluplnost a význam posuzování žití tedy pravdivostí vyplývá ze vzájemné vazby umění metamanažmentu a vědění synergismu. Proto se posuzování dobrého v horizontu žití rovná pohybu osvobozování od svévolnosti. Prostřednictvím posuzování dobrého a špatného se žití osvobozuje a uvolňuje pro své ústřední možnosti a příležitosti, neboť pravdivostní či skutečnostní synergismus vždy znovu zkoumá předpoklady, podmínky a podoby viditelnosti, učí vhlížet a výhled ustavičně uvolňuje. Synergismem podmíněná soudná a kritická činnost probouzí žití z netečnosti, vymaňuje žití ze setrvačnosti a pobízí, aby si člověk své možnosti uvědomil jasně a zřetelně a dovedl se k nim odhodlat. Vhlížení synergismu nezakládá jen jeho vědění, ale zároveň vzbuzuje i jeho věření i touhu jím žití tvořit. Schopnost spatřit a vhlédnout podstatné rovná se oné původní jednotě vědění, věření a svobodné vůle, která se nachází v základu každé opravdové tvořivosti. Taková opravdovost by se pochopitelně dala především očekávat od tvořitelů zákonů. Poslanci jsou však na hony vzdálení autoritě pravdivosti, jejich autoritou je jejich vlastní svévolnost. Nikdo žádnému z občanů nemůže vyvrátit, že v případě České televize byl učiněn test zastupitelské demokracie a to vztahem k autoritě Pravdy. Zamezit tomu, aby některý z členů zákonodárného sboru dal návrh hlasovat o tom, co je či není pravda samozřejmě nelze. Až sem sahá svoboda slova. Ale dát o takové věci v parlamentu hlasovat a přijmout příslušné usnesení je opravdu úkaz hodný zaznamenání. Fakt, že se v parlamentu Česka hlasovalo o usnesení navrženém poslancem Václavem Nájemníkem (ODS), ve kterém se "konstatuje, že v Česku nebyla a není ohrožena svoboda slova", ukazuje, že poslanecká nadutost už zřejmě překročila všechny meze. Spor o Českou televizi naznačil, jak nebezpečně balancujeme na hraně mezi svobodou a nesvobodou, mezi řádem a zvůlí. Parlamentní hlasování o tom, zda byla, nebo nebyla ohrožena svoboda slova, může znamenat buď to, že někteří členové zákonodárného sboru se už úplně pomátli, nebo - což by byla mnohem horší varianta - že jsme vykročili zpět směrem k totalitě zákonů a zákonodárného sboru. Jediným správným postupem, který zvolilo čtyřicet poslanců, totiž bylo této komedie o pravdě a této nebezpečné hry s demokracií vůbec se nezúčastnit! Normálně fungující parlament může dokonce rozhodovat o tom, zda vláda vládne dobře či špatně, a nakonec vyjadřovat svůj názor na cokoli. Nemůže si však odhlasovat, že to či ono se stalo, nebo nestalo, zda toto či něco jiného je, nebo není pravda. Vždyť náš parlament by si mohl také odhlasovat, že naše ekonomika vykazuje strmý růst a že on sám produkuje bezchybné zákony, které nikomu zbytečně nekomplikují život. Ostatně i to už tady bylo. Jak daleko jsme od manipulace, když parlament prohlásí svůj smluvněopoziční názor za pravdu? Ostatně usnesení, podle kterého "v Česku nebyla a není ohrožena svoboda slova", je holý nesmysl ještě z jiného důvodu. Svoboda slova totiž byla, je a bude ohrožena vždy a všude. Je to jen otázka míry. V každé zemi a v každé době se totiž do politiky dostávají lidé s autoritativními sklony, kteří nade vše ostatní milují právě chuť moci. A moc se udržuje tím lépe, čím kratší křídla má svoboda slova. Právě proto Rada Evropy ve svém doporučení z 20. 12. 2000 vyzvala všechny členské země (včetně těch nejvyspělejších), aby jejich vlády a parlamenty dbaly o nezávislost médií a podle toho postupovaly při sestavování regulačních orgánů vysílacího sektoru. Senát, který je součástí parlamentu této země, byl z volby členů Rady České televize vyloučen a tato volba byla svěřena pouze dolní parlamentní komoře. A protože její rozhodování je kontrolováno opoziční smlouvou, jasně se tím říká, kam míříme v pojetí kontroly médií a jak vážně někteří politici míní svá prohlášení, že chtějí učinit z Česka civilizovanou evropskou zemi. Zatím to totiž spíše vypadá, že děláme všechno pro to, aby se o nás v Radě Evropy i jinde mluvilo jako o zemi, kde je svoboda slova ohrožena. A na tom žádné parlamentní hlasování nic nezmění, naopak spíše může takové podezření svou okázalou hloupostí podpořit. A to zvláště po kuriózním způsobu hlasování, který by měl vejít do učebnic demokracie jako odstrašující příklad svobodného hlasování. Se svobodou slova je to totiž trochu jinak. Svoboda slova je totiž přímo úměrná výchově ke svobodě a zde by poslanecká sněmovna musela odhlasovat potlačování výchovy ke svobodě státním školstvím. Potíž je v tom, že poslanci sami nejsou vychováni ke svobodě, protože nejsou vychováni v Pravdě a k Pravdě. Poslanecká sněmovna chce, bez poslaneckého etického kodexu, Českou televizi hlídat více než dosud. Občané by proto měli bedlivě ohlídat poslance i senátory. Poslanci budou dál sami volit radu, která na ČT dohlíží. Budou ji moci kdykoli odvolat, nově dokonce i její jednotlivé členy. Sněmovna bude schvalovat Kodex ČT. Ten říká, jak má televize plnit službu veřejnosti. Dosud jej schvalovala Rada ČT. Aby politický orgán stanovoval Kodex ČT je vrcholem arogance moci, je to uzurpování veřejnoprávní instituce politickou mocí. Kodex je vždy profesní záležitostí. Sama sněmovna, poslanecká nebo senátní, by předně měla mít svůj profesní kodex vykonavatele zastupitelské demokracie, a také každá politická strana by měla stanovit svůj kodex. Pak i politická scéna bude kulturnější a správa médií bezpečnější. Návrhy na radní má sbírat zvláštní výbor, ten ze všech přihlášek vybere několik kandidátů, jejich jména předloží sněmovně, a ta z nich podle politické moci většiny následně ustaví patnáctičlennou radu. Podle jakých pravidel, je jen na poslancích. Poslanecká sněmovna si opět a to bez existence vlastního etického kodexu poslance uzurpuje právo určovat složení Rady ČT bez předem daného klíče. Každá krize je šancí k nápravě. Naděje, že z nynějších otřesů vyjdou posíleny hlavně instituce veřejné služby, se však vytrácí. Poslanci ČSSD a ODS totiž prosadili novelu umožňující totožné machinace, jež stály u počátku televizní krize. Stejně jako za časů starého zákona i napříště si jakákoliv vítězná koalice ve sněmovně bude moci k obrazu svému stvořit radu dohlížející na ČT. Jistě, politické strany teď již nesmějí navrhovat vlastní uchazeče, ale co jim zabrání, aby si do rady nepropašovaly stranicky přítulné osoby přes občanské spolky či hnutí? Navíc, jen sněmovním frakcím poslanci přiřkli právo prosívat a pak volit navržené kandidáty. Co zabrání, aby strany opět nevybíraly především své příznivce? Lze se sotva spokojit s tím, že žádný zákon neposkytuje záruku proti zneužití. Tím spíše měla být přijata alespoň dvojčlenná volba Senátem a Poslaneckou sněmovnou, inspirovaná starým osvědčeným systémem brzd a protivah. Správní a dozorčí orgán nad ČT by tak byl vytvářen z různých zdrojů, navzájem se doplňujících a kontrolujících. Václav Klaus a Miloš Zeman však žádnou kontrolu nemohou potřebovat. A stejná pravidla se uplatní i při volbě rozhlasové a televizní rady, držící ochrannou ruku nad velkým spojencem opoziční smlouvy - Vladimírem Železným z Novy. Obnovená mašinérie ČSSD a ODS teď může zvolit prozatímního šéfa ČT, jenž by sametovým způsobem zlikvidoval vzbouřence. A pak stvořit radu s méně nápadnou smluvněopoziční většinou, jež vybere úslužného ředitele přijatelného pro obě strany. Někdo by mohl namítnout, že ani plíživé (nehodačovské) ovládnutí televize již není po vlně občanských protestů možné. To by však odpor veřejnosti musel být houževnatější než posedlost vůdců podmaněním vzdorujících médií. Opanování České televize metodou bleskového výsadku hodačovských protektorů se nevyvedlo. Ke slovu musí přijít elegantnější metody, které prosťáček tak jednoduše neprohlédne. Příkladem, jak škrtit média v rukavičkách, je nenápadný paragraf televizní novely, opravňující zákonodárce ke schvalování Kodexu ČT. Nelze se divit, že Senát odmítl zákon o ČT, ten se vrací zpět do Poslanecké sněmovny. Senátoři odmítli schválit poslaneckou verzi a znění úplně předělali. Do sněmovny jde zpět jen torzo zákona, protože senátoři v něm ponechali pouze zvláštní ustanovení, které umožní sněmovně dočasně převzít pravomoci odvolané Rady České televize a zvolit prozatímního ředitele. Zbytek zákona vyškrtli s odůvodněním, že je špatný a šitý horkou jehlou. Je daleko horší než současný zákon neboť to, co schválili poslanci, neomezuje vliv politiků na Českou televizi, naopak jej ještě posiluje - ať už tím, že Radu ČT nadále volí jen poslanci, i když kandidáty mohou navrhovat jen občanská sdružení, nebo tím, že sněmovna schvaluje kodex veřejnoprávní televize. Senátorům ODS a ČSSD se o jediný hlas nepodařilo prosadit usnesení, aby se Senát zákonem vůbec nezabýval. Stejně dopadla i jejich snaha schválit zákon v poslaneckém znění.Vskutku senátoři vrácením televizní novely do sněmovny zkomplikovali vyluštění rébusu na Kavčích horách? Je to právě naopak. Horní komora nabídla řešení, k němuž měli zákonodárci přistoupit již v samých počátcích krize. Jde o oddělení aktuální volby přechodného ředitele a Rady ČT od dlouhodobého vytváření pevnějších bariér mezi veřejnoprávními médii a politikou. Tím, že obojí sněmovna vtělila do letmo spíchnutého zákona, dopustila se osudové chyby. Ve jménu operativních zásahů dolní komora obětovala kvalitu systémových opatření. Právě ta měla ztrpčit příští snahy o získání vlivu politiků v České televizi. Pod knutou rychlosti se mají ocitnout ve sbírce zákonů bezzubé, či přímo nebezpečné paragrafy, jež naopak dláždí cestu na Kavčí hory straníkům chtivým mediální moci. V této vypjaté situaci se senát správně nevzdal stěžejní role síta, zadržujícího legislativní omyly a polotovary. Splnil ústavní povinnost, když mizerný zákon oholil na dřeň a ponechal jen přechodná opatření. Sněmovně tak nabídl možnost, aby se k základní filozofii mediální novely vrátila v klidnějších dobách. Zcela reálný je i senátní návrh na úpravu jednacího řádu, jenž sněmovně umožňuje zvolit prozatímního ředitele do konce týdne. Jiná věc je však sama obludnost faktu, že zákonodárci budou vybírat šéfa instituce, jež má být na politicích nezávislá. Jediné správné řešení je a bylo zvolit dočasnou radu podle stávajícího zákona. Každopádně mají ČSSD a ODS pro odmítnutí senátorské verze dost hlasů, ale podezřele málo argumentů. Pokud přece jen projde opozičněsmluvní verze, bude to znamenat jediné: pod rouškou řešení televizní krize si zaděláváme na mnohem turbulentnější otřesy. Senát svým rozhodnutím nevydařenou televizní novelu vrátit sněmovně dostál svému poslání být pojistkou proti špatným zákonům. Nelze ho ani obvinit z prodlužování krize v ČT. Naopak poslanecká sněmovna měla a ještě má jedinečnou šanci podle stávajícího zákona jmenovat radu a rychle krizi v ČT ukončit. Je to právě poslanecká sněmovna která je odpovědná za prohlubující se krizi ČT. Nový zákon je natolik hrozivý, že jeho přijetí nelze omluvit snahou zbavit moci posthodačovské poručníky v televizi. Těžko chtít po Senátu, aby pustil do světa předpisy umožňující radě mluvit řediteli do výběru podřízených. Spolupodepsal by opatření, jež mohou uvrhnout televizi do trvalého područí rady i sněmovny. Těžko senátorům vyčítat, když zákon vrací a nutí poslance znovu pohlédnout do tváře legislativního zmetka, kterého stvořili. Takových zmetků je povícero a tím i nespravedlnosti a justičních omylů. V novele zákona o České televizi nejde jen o řešení krize, kterou vyvolalo jmenování Jiřího Hodače do čela ČT. Ministerstvo kultury a poslanci vepsali do textu řadu nových odstavců. Některé z nich jsou spíše "politické" - poslanci ODS, kteří od počátku krize tvrdí, že zaměstnanci v ČT postupují nelegálně, si například vymohli, aby televize napříště musela "přispívat k právnímu vědomí obyvatel". Podobně vyznívá i zpřesnění důvodů, pro které může být odvolán generální ředitel. Podle zákona se tak může stát, pokud televizní šéf přestane plnit kodex ČT. Ředitele odvolává rada; o tom, co má či nemá kodex obsahovat, však chtějí rozhodovat poslanci - jejich vliv na ředitele se tak zvyšuje. V případě nepřítomnosti má ředitele zastupovat jím pověřený člověk, pokud šéf ČT rezignuje nebo je odvolán, rada na jeho místo dosadí prozatímního ředitele. Nového pak musí radní vybrat do tří měsíců. Rada má také určovat mzdu generálního ředitele a schvalovat dlouhodobé programové, technické a ekonomické plány televize. Na druhé straně radní nesmějí zasahovat přímo do tvorby a vysílání pořadů. Tento bod může být zdrojem konfliktů - vzhledem k tomu, že rada má zároveň dohlížet na to, co a v jaké kvalitě ČT vysílá. Hospodaření televize má zprůhlednit dozorčí komise, která by měla mít přístup ke všem dokladům z účetnictví. Podle zákona má ČT dál provozovat vysílání dvou celoplošných programů. Novela potěší sluchově postižené - alespoň 70 procent pořadů musí mít skryté či otevřené titulky nebo být tlumočeno do znakové řeči. Kandidáty do Rady ČT nebudou navrhovat politické strany, ale výhradně občanské iniciativy a zájmová sdružení. Členy rady by však i nadále měla schvalovat Poslanecká sněmovna. Počet lidí v Radě ČT se zvýší na patnáct, zavádí se rotační princip: každé dva roky se třetina rady obmění, zasedání rady mají být veřejná, na hospodaření ČT má dohlížet zvláštní dozorčí komise, generální ředitel České televize by měl s radou konzultovat jmenování a odvolání lidí, které si vybere do vedoucích funkcí, sněmovna má stranickou většinou schvalovat kodex České televize (dokument, který upravuje, jak má ČT sloužit veřejnosti). Senát navrhl, aby ze zákona předloženého poslaneckou sněmovnou byla schválena pouze takzvaná přechodná ustanovení. Podle nich má sněmovna zvolit prozatímního ředitele ČT a na návrh sdružení a organizací také členy nové Rady ČT. Ta by poté měla jmenovat regulérního generálního ředitele. Senát navrhl, aby funkční období "prozatímní" rady skončilo v okamžiku, kdy bude přijat kompletní nový zákon o České televizi. Podle senátorů by se tak mělo stát do dvou let. Je nabíledni, že zmetky zákonodárců a následně i justice vyžadují nápravu. Institut prezidentské milosti jakožto účinný prostředek k nápravě justičních omylů je poslední naději těch, kteří se dostali do soukolí naší trestní justice. Náš právní řád sice stanoví systém, který formou opakovaného přezkoumání původního verdiktu má garantovat, že nedojde k justičnímu omylu. Jde přitom o přezkoumání odborníky, disponujícími sice odpovídajícím vzděláním a praxí, kteří jsou však v důsledku absence lustrace k metazákonnosti sotva opravdu nezávislí a schopní spravedlnosti nad svévolně vykládanou literu zákona. Svůj závěr o případné vině odsouzeného musí sice písemně zdůvodnit, vypořádat se s jeho obhajobou a toto rozhodnutí stvrdit svým jménem. Nemají však žádné pravdivé a tedy správné a spravedlivé kritérium pro případy sporné, kdy nelze jednoznačně diskursivní logikou uplatnit literu zákona. Je na občanské společnosti, aby vytvořila takové účinné kontrolní mechanizmy, které sníží možnost justičního omylu na akceptovatelné minimum a umožní korigovat rozhodnutí, která se ve světle času či nových okolností jeví jako nesprávná či příliš přísná. Sotva však může jít o mechanizmy pozitivního práva, omezená racionalitou a podléhající paradoxům diskurzivní logiky. Nic z těchto požadavků na metazákonnost však v našem právním řádu neexistuje. Náš právní systém především neuznává právo precedentu. A konkrétní případy sporů soudů mohou sloužit jako pádné argumenty pro navození institutu lustrace k metazákonnosti na míru běžnou ve vyspělých demokratických právních řádech. K zákonodárným zmetkům patří také verdikt Ústavního soudu, jímž se vyhlášce stvrzuje zákonný charakter. Dosud ve srovnatelných případech Ústavní soud srovnatelné vyhlášky rušil. Vycházel z úvahy, že obec může vyhlášku obsahující právní povinnosti vydávat jen na základě výslovného zákonného zmocnění. Udělal velkou chybu tím, když výkon zastupitelů nepodmínil etickým kodexem. Spoléhat na zdravý rozum zastupitelů, bez závazného vědomí etického kodexu nelze. Svévolnický racionalizmus alias zdravý rozum nedává vědomí hranic pravdivosti, za které se už jít nedá. V kodexu veřejného činitele by měly být principiální zásady, které je třeba za každou cenu dodržovat. Bez takové podmínky povede řada vyhlášek ke sporům. Když obec spornou vyhlášku přijme pak dlouho potrvá, než bude zrušena návrhem k Ústavnímu soudu na její zrušení. To může trvat měsíce. Samotné projednávání u Ústavního soudu se počítá rovněž na měsíce. Ústavní soud tak bez podmíněnosti vydávat vyhlášky eticky kompetentních veřejných činitelů otevřel stavidlo svévolnosti a tím zlu. Skupina místních silných jedinců se bez jakékoli etické kompetence pokusí vyhlášky využít ve svůj prospěch a ostatní občany v obci bude vyhláškami omezovat a to bude konec demokracie, konec vlády zákonnosti a metazákonnosti. Je to něco podobného jako kdyby Ústavní soud povolil výkon lékařské profese bez odborné a etické podmíněnosti. Otázky související s problematikou vyhlášek obcí by správně měl řešit Nejvyšší správní soud. Ten neexistuje, takže Ústavní soud nahrazuje jeho činnost. Není jasné, zda počet podnětů k posuzování sporných vyhlášek u Ústavního soudu dramaticky nevzroste. Pokud by se to stalo a nadále nebyl zřízen Nejvyšší správní soud, hrozily by paradoxně komplikace Ústavnímu soudu. Čím méně svobody v zemi, tím více zákonů, vyhlášek a jejich nelogických propletenců, které do nejmenších podrobností popisují a regulují ty nejdetailnější záhyby žití. Ústavní soud učinil bezprecedentní krok tímto směrem. V zemi, kde bezmála každý (a rád) ignoruje kdejaký zákon, kde s chutí zákon překroutí v jeho opak, platí také pravidlo svévolnosti a u vyhlášek zvláště. V svévolnosti přece vězí ta novinka občanské svobody považovat sebe za zákon. Boj o takto chápané svobody je fraška - skutečná svoboda občana mizí v záplavě malých vítězství nesvobodných svévolníků. Tak si svobodu představují otroci. Ústavní soud nově říká, že obce mají velká práva na malé věci: zakázat, upravit, vymezit - prostě uložit občanům pravidla, která omezí každého, ale všem také vyhoví. Kdo chce, může s těmi zákazy jít opět k soudu. Ostatní si pomyslí: je to obyčejný krok k svévolnosti. K dospělosti vydávající vyhlášku za zákon vede jen cesta za podmínky etického kodexu zastupitelů. Zastupitelé však vlastní svévolností neslouží svým voličům. O tom se přesvědčuje občan na každém kroku. V tomto roce na základě zákona o sčítání lidu, bytů a domů budou o všech občanech Česka zjišťovány podrobné údaje, mezi kterými snad chybí pouze sexuální orientace a počet pohlavních styků za týden. Za odepření poslušnosti tomuto zákonu hrozí občanovi pokuta až 10 000 Kč. Přitom v zákoně o svobodném přístupu k informacím, na základě kterého se naopak můžeme domáhat informací od státu, žádné sankce obsaženy nejsou. Jaký má celá akce smysl? Odpověď zní: Žádný. Podrobné statistické údaje potřebuje pouze paternalistický stát, který se pokouší všestranně zasahovat a organizovat lidské žití. Zvýší se sčítáním lidu náš blahobyt? Nikoliv, ba právě naopak. Zkorumpované politické strany a úřady získané informace použijí leda k újmě občanů. Další riziko spočívá v kšeftování se souhrnnými nebo individuálními daty, jak jsme zažili mnohokrát v minulosti. V každém případě by občané měli předávat informace státu úplně stejným způsobem, jak je od státu či úřadů dostávají. Variant existuje bezpočet. Čím méně toho o nás stát bude vědět, tím obtížněji nám bude škodit. Zastupitelská demokracie neslouží občanům. Má být hanbou vykonávat zastupitelskou demokracii bez etické kompetence k metazákonnosti. Skutečnost je taková, že svévolnost a tolerance k ní podporuje bujení zla a zločinu. Zločinci přitvrdili. Brutalita, kterou známe z televizních thrillerů stává se záležitostí byznysu. Ptáme se, proč je nelegální svět stále drsnější. Vysvětlení může být jednoduché: jaká společnost, takový zločin. Zločin je svého druhu byznys. Moderní kapitalizmus vytvořil nový styl podnikání. Firmy musí plnit čím dál vyšší nároky, aby na trhu plném konkurenčního boje uspěly. Vybavují se nejnovějšími technologiemi, šéfové i podřízení jsou "flexibilní". Do vedení řady podniků se dostávají lidé, z nichž progresivita, ale i agresivita jen prýští. Firmy se svévolnicky globalizují, fúzují v řetězce, konsorcia, korporace. Prostředky se pragmaticky volí dle cíle - zisku. Osamocený podnikatel či živnostník má čím dál těžší pozici. Nelegální podnikání se podřizuje stejným nárokům doby. Kdysi bývalo mezi slušnými lidmi hanbou, neplatil-li obchodník své dluhy. Mezi galerkou za časů rady Vacátka bývalo hanbou, utloukl-li kasař někoho hasákem. Dnes patří neplacení závazků k běžné praxi. A bankovní lupiči bez skrupulí vraždí. I stát a jeho represivní aparát se musí přizpůsobit. Zdá se ale, že "podvodníci a tuneláři" jsou odsuzováni jako na zakázku. Nyní kdysi fotbalový magnát Petr Mach a olejářská mafie, před pár dny vykradač fondů Matoulek. Šrejber je ve vazbě a hrozí mu několikaleté vězení, ruka spravedlnosti sahá i po kapitánech Titaniků našeho průmyslu: Soudkovi, Marouškovi a Stehlíkovi. Kdy dojde na Koženého? A ostatních privatizérů, kteří stali u kolébky zločinu století? Nejpravděpodobnější je, že jde o shodu okolností. Machův proces se vlekl sedm let. Případ podvodů s naftou vydávanou za "lehké topné oleje" ještě déle a zdaleka nekončí. Léta trvalo i vyšetřování CS Fondů, z nichž se ztratila více než miliarda. I Milan Šrejber se roky vyhýbal procesu. To, že se rozsudky nebo rázné činy justice v těchto případech seběhly v několika dnech, nemůže být nic jiného než náhoda. Žádný tým, který by "akci" řídil, neexistuje. Přesto snad můžeme z těchto událostí vyčíst dvě zprávy o stavu spravedlnosti v zemi. První je spíše špatná. Cesta od obvinění k rozsudku je dlouhá a klikatá. Mlýny spravedlnosti melou pomalu a po troškách. To jsme však věděli už dlouho. Druhá zpráva je povzbudivá. Byli snad odsouzeni řádně podle litery zákona, podle ducha zákona však sotva. Miliardové machinace s lehkými topnými oleji mají další odsouzené. Osm mužů posílá soud do vězení. Ne však za podvody, ale za vedlejší trestné činy včetně vraždy. Případ "eltéóčka" by mohl v učebnicích sloužit jako ukázka, kolik zločinů může povstat jen kvůli rozdílným sazbám daní, kvůli idealistické snaze státu konat skrze berní spravedlnost. Motorová nafta a topný olej jsou takřka totéž. Liší se jen použitím. Když se takzvaným olejem topí, stát to považuje za činnost dotýkající se sociálně citlivého bydlení - proto hodnu menšího zdanění. Když se prakticky stejná tekutina lije do nádrží aut, stát to považuje za luxus, který je správné danit co možná nejvíc. Stát chtěl být moudřejší než duch zákonů, chtěl zákony "spravedlivě" ocenit různé způsoby konzumace zboží. Místo spravedlnosti má kopu zločinů. Počítejme, co zla kvůli rozdílným zákonným sazbám odvodů v případě jedné substance povstalo: rozpočet přišel o dvacet až šedesát miliard korun. Byly objednávány i páchány vraždy, vydíralo se, vybuchovaly nálože. Zástupy policistů, státních zástupců i soudců složité kauze dodnes věnují čas. A konkrétní výsledek? Pár odsouzených. Kolik peněz, životů, práce berních úředníků i policistů mohl stát ušetřit, pokud by si poopravil zakořeněnou představu, že ne duchem zákona, nýbrž daněmi se má detailně rozlišovat dobré a špatné, prospěšné a neprospěšné. Rozdílnými sazbami a výjimkami je zákonně určený daňový systém prolezlý. A politici další přidávají. Třeba zvýhodněná "zelená" nafta pro zemědělce přináší státu v principu stejný problém jako LTO. Jen vraždit se kvůli kšeftům s ní zřejmě nebude. Každá zákonná mezera mezi procenty, skulina mezi výjimkami je cestou k jistým podvodům. A mnohým z nich se lze bránit ještě obtížněji než machinacím s naftou. Tu je možné alespoň obarvit. V epoše globality a v postavení, kdy se jedná o finance srovnatelné s některým malým státem je třeba mít pojistku spolehlivější a tou je etická záruka. Podobný model by měl platit i pro vykonavatele zastupitelské demokracie. Na dluh se nedá žít věčně, a proto opatrně! To velí zdravý rozum. Ne však politici. Celá země hospodaří se schodkem a pouhé placení úroků začíná být problém. Ekonomické teorie postavené na zdánlivé výhodnosti deficitů zkrachovaly. I nás čeká drahé procitnutí. Vláda přesto tvrdí, že vše vyřeší hospodářský rozmach. Zadlužení se prý vlastně zmenší, protože ekonomika povyroste. To by však musela růst daleko rychleji než úroky. Při pohledu na statistiky je jisté, že se to nemůže podařit. Kupení dalších a dalších závazků státu má jiný důvod. Neodpovědnost politiků, která vyjde občany velmi draho. Absence lustračního osvědčení vykonavatele zastupitelské demokracie k metazákonnosti. Každý soudný člověk hodně počítá, než se rozhodne. Není snadné splácet dluhy a úroky. Politici tak opatrně uvažovat nemusí. Břímě schodkových rozpočtů uvalí na občany, ne na sebe. Zdá se jim, že vlastní prospěch za to stojí. Vypadají opravdu lépe, když tu a onde přihodí miliardy třeba do krachujících podniků? Nikoliv. Jsou to špatní zástupci občanů, když provozují lidumilnost na jejich účet. Bylo by krásné říci, že problém vyřeší příští volby, ve kterých jim to voliči spočítají. Výsledky voleb však nemívají vždy takový efekt, jaký by si voliči přáli. Na udržení moci i za cenu zadlužování se politici vždy dokázali dohodnout. A je vcelku jedno, zda pod hlavičkou opozičních, či koaličních smluv. Jedno totiž mají společné. Nedbají příliš o to, aby společnosti sloužili. Místo toho občanům házejí na krk další a další dluhy. Své dluhy. Nezanedbatelnou úlohu v tom hrají manažeři. A zase absencí kompetence k metamanažmentu. Mládí odvolaných generálních ředitelů Jakuba Puchalského a Dušana Chmelíčka se šestadvacetiletým Miroslavem Marešem v čele Rady ČT vyvolalo i diskusi o věku lidí v tak nejen prestižních, ale z hlediska řízení náročných funkcích. Rozhodující nejsou jen obecné předpoklady pro vrcholové řídící funkce, ale především etické vyznání, etický kodex. Místo toho hlavní částí platu top manažerů jsou akcie firmy, kterou vede. To je prý model postavený způsobem, že by mu mělo záležet na tom, jak firma prosperuje. S takovým modelem nelze globalitu přežít. Nestandardní je pak jen pojistka, díky níž mají manažeři přece jen velkou část odměny jistou bez ohledu na dosaženou prosperitu zaměstnanců. Organizace, jako je Česká televize, jsou velmi složitě hierarchicky strukturovány, mají řadu řídících stupňů, většinou čtyři až pět, nemohou stát na jedné osobě, ale na podnikové kultuře. Chceme-li žít ve stabilizované a konsolidované společnosti, pak pouze eticky fundovaní lidé musejí mít právo dostat se co nejrychleji na místa, pro která mají předpoklady a lidské zkušenosti. Doba globalizace nemůže být érou svévolníků. Až příliš rychle bychom se opět dostali do revolučního období, ke kterému nemáme daleko. Nebo snad má na tom někdo dokonce zájem? Zvláště ví-li, že krizové situace ještě zdaleka neumíme zvládat. Krize v České televizi neskončila a tak nápis "Stávka" z obrazovky nezmizel. I po čtvrteční rezignaci ředitele Jiřího Hodače totiž zaměstnanci ČT nadále odmítají "revoluci" ukončit. Čekají, jak bude splněna poslední podmínka, bez níž se situace nepohne z místa: kdo po odchodu Hodačových lidí povede ČT do doby, než nová rada vybere nového generálního ředitele. Pro ukončení pracovní stávky zbývá pouze odchod týmu jmenovaného Hodačem a schválení nové rady. Ve snaze najít pravdu tu máme další precedens. ČT zveřejnila výpisy telefonních účtů některých radních. Čilá komunikace se odehrávala z mobilních telefonů, které byly radním přiděleny Českou televizí. Jsou to tedy telefony, které jim zapůjčila pro výkon jejich práce ČT a ta má právo kontrolovat účty. Jako důkaz propojení radních na politiky a politiků na radní v inkriminované době je to akceptovatelné. Obě strany to dosud vehementně popíraly. Jako důkaz to připustit lze, nikoliv jako standardní postup. Každý hovor radního s poslanci mediální rady lze považovat za pracovní a měl by se odehrávat dokladovatelnou standardní písemnou cestou a nikoli tímto mafiánským způsobem. Po týdnu, ve kterém se obě strany sporu o Českou televizi vzájemně obviňovaly z nezájmu vyjednávat, se stávkující zaměstnanci ČT a lidé z managementu ředitele Jiřího Hodače sešli na první schůzce. Začala pod "dohledem" šéfa Českomoravské komory odborových svazů Richarda Falbra. Stávkující zaměstnanci přišli s novým návrhem: - vytvořit v ČT provozní výbor, jehož členy by byla Věra Valterová (po Hodačově rezignaci vede ČT), odvolaný finanční ředitel Ladislav Paluska, šéf televizních odborů Antonín Dekoj, jeden zástupce programového a jeden z technického úseku televize; přičemž Valterová pozastaví pravomoci ostatním členům "svého" vedení. Valterová svá další rozhodnutí bude konzultovat s provozním výborem; - po splnění této podmínky začne provozní výbor jednat o přerušení stávky a přechodu do stávkové pohotovosti; - Valterová poté pověří "vybraného pracovníka, který požívá všeobecné důvěry a je kompetentní", dočasným vedením zpravodajství ČT. Současné "bezvládí" začíná vážně ohrožovat plány televize pro tento rok. Stávkující považují Paluskovo odvolání za neplatné. Nebylo mu doručeno právním způsobem, takže v tuto chvíli prý jakožto statutární zástupce řídí televizi. Odvolání je třeba zaměstnanci doručit. Tato povinnost je splněna i v případě, že je písemnost poštou vrácena zaměstnavateli jako nedoručitelná a zaměstnanec svým jednáním nebo opomenutím doručení zmaří. To se prý v případě Palusky nestalo. Televizi v současnosti nikdo nekontroluje. Radu České televize, která jako jediná smí lidem z ČT koukat pod prsty, Poslanecká sněmovna minulý pátek odvolala. Nová rada zatím jmenována nebyla. Sněmovna tím porušila dosud platný zákon o ČT. Měla stanovit na přechodnou dobu Radu ČT a vyhovět zákonu. Je odpovědná za prohlubování krize v ČT. Zákony nelze vytvářet podle účelové potřeby, to je porušení zákonnosti a povinnosti zákonodárců. Pokus dosadit odvolaného finančního ředitele Ladislava Palusku do vedení České televize se stávkujícím zaměstnancům zřejmě vymstí. Paluska a jeho lidé však trvají na tom, že neměli jinou možnost. Paluska pouze chtěl, aby televizi někdo řídil do doby, než se ustaví provozní výbor. Ten pak bude řídit ČT do doby, než bude ustaven prozatímní generální ředitel. Stávkující navrhují, aby v provozním výboru seděla vedle zástupců bývalého vedení a odborů i Věra Valterová; pokud prokáže, že ji generální ředitel Jiří Hodač před svou rezignací pověřil vedením ČT. Hodačův manažment kvůli incidentu obsazení prostor GŘ znovu zavolal do ČT policii. Po krátkém rozhovoru s Paluskou policisté odešli. Paluska zdůvodnil "obsazení" kanceláře stejně: "Máme strach, že by se mohly ztrácet důležité dokumenty." O tom, kdo povede ČT do doby, než ředitele vybere nová rada, rozhodnou politici možná už příští týden. Čtyřkoalice a ČSSD navrhují, aby šéfa z možných kandidátů vybírala sněmovna. ODS přišla s tím, že by to měla udělat profesionální agentura a sněmovna by ředitele jen jmenovala. Ve čtvrtek prý ODS navrhne, aby tyto agentury byly osloveny s návrhem na předložení nabídky na krizového manažera pro krátké období. Jde jí prý o to, aby ta osoba, byla naprosto apolitická a neopakovala se tak dnešní situace. Napětí v České televizi stoupá a dohoda stávkujících pracovníků se zbytkem Hodačova vedení je v nedohlednu. Pokus Ladislava Palusky převzít s podporou protestujících zaměstnanců vedení ČT je krokem do úplného chaosu. Dosazením vlastního ředitele, byť na několik hodin stávkující přešli k zoufalé akci jejíž příčiny je třeba hledat v neschopnosti Poslanecké sněmovny rychle vyřešit krizi v ČT. Nový šéf ČT musí být zvolen podle zákonodárně stanovené procedury. Do doby, než se tak stane, má právo vést Českou televizi Jiřím Hodačem pověřená osoba. Stávkující s ní nemusí spolupracovat, mohou proti ní vést vyjednávací válku, ale to je tak všechno. Na tom nic nemění tvrzení stávkového výboru, že hodačovské vedení provádí jakési podivné machinace s dokumenty a fakturami. Každá stávka má své meze, po jejichž překročení se obrací proti svým aktérům. Tím, že sněmovna odvolala Radu ČT a neustanovila novou porušila zákon a v tomto ji nelze ulehčovat následným porušováním zákona z prvního plynoucího. Tábor stávkujících rozdělila akce odvolaného finančního ředitele Ladislava Palusky, který na několik hodin převzal vedení televize. Krok zaměstnanců zřejmě pohřbil naději, že se vzbouřenci s Hodačovým vedením dohodnou a protest ukončí. Obě strany se navíc dál navzájem obviňují z tunelování Kavčích hor. Krizový výbor proto včera požádal vládu a Poslaneckou sněmovnu, aby podaly podnět Nejvyššímu kontrolnímu úřadu. Ten by podle nich měl zjistit, zda Bobošíková Českou televizi netuneluje. K uklidnění vztahů nepomohlo ani to, že televizní odbory včera poprvé uznaly, že zastupující ředitelka Věra Valterová, kterou Jiří Hodač před svou rezignací pověřil vedením ČT, je ve funkci legálně. Dál platí, že odbory neukončí stávku, dokud ze svých funkcí neodejdou Jindřich Beznoska a Jana Bobošíková. Z pověření Valterové nicméně vyplývá, že nemůže jmenovat či odvolávat nejvyšší manažment ČT. Valterová včera sice potvrdila, že se bude zabývat tím, zda by nebylo možné oba její kolegy přeřadit do jiných funkcí. Zda to skutečně udělá, však odmítla říci. Paluska i jeho kolegové zatím televizi hodlají řídit dál. Všichni výkonní ředitelé pracují normálně. A to jak ti odvolaní, tak i ti neodvolaní. Ukazuje se, že krize ČT je krizí zastupitelské demokracie, krizí absencí kodexu zastupitelské demokracie, absencí výchovy ke svobodě a tedy absencí svobody tvořit, úpadkem prosperity. Pod vládou neschopné zastupitelské demokracie se hroutí ledacos. Stagnací hospodářství se především hroutí představa penzijního systému. Především představa o vzniku silných ryze českých penzijních fondů vzala po pěti letech od jejich vzniku definitivně zasvé. Úspory téměř dvou a půl milionu občanů, kteří dosud na lepší stáří nastřádali bezmála 40 miliard korun, jsou v současnosti z pohledu počtu klientů i objemu spravovaných vkladů již ze tří čtvrtin pod kontrolou zahraničních investorů. A zahraniční původ není garancí před krachem. Z původních 44 penzijních fondů jich v současné době funguje 18. Ostatní zanikly sloučením s jinými fondy nebo zkrachovaly. Z významných penzijních fondů jsou pod kontrolou českých akcionářů prakticky jen penzijní fondy Komerční banky a České pojišťovny. Zastupitelská demokracie pohrdající autoritou Pravdy a pravdivosti vede k svévolnosti, mandát, nemandát. Takto se globalitou zastupitelská demokracie stává prostředkem veřejného ohrožení a důkazů pro to je mnoho. Známá je úloha zastupitelské demokracie na epidemii BSE. Nemoc šílených krav (BSE) zasáhla už také Itálii. V Česku nebyl doposud prokázán ani jeden případ nemoci šílených krav, přesto odborníci počítají s tím, že se BSE dříve nebo později vyskytne i u nás. Uvažuje se i o totálním zákazu používání masokostních mouček, který už platí v EU. Něco takového ale nejde udělat jen jako politické gesto. Jsou s tím spojeny minimálně tři problémy, které se musí nejprve vyřešit: čím budou moučky nahrazeny, jakým způsobem se zlikvidují a kdo zaplatí likvidaci uhynulých zvířat, která budou hynout vždycky. V rámci prevence proti následkům BSE budou patrně v průběhu příštích týdnů z okruhu dárců krve vyřazeni lidé, kteří od roku 1986 pobývali déle než půl roku v Británii či Francii. Důvod - obava z nemoci šílených krav, byť o tom, jak se šíří, se vědci zatím jen dohadují. Je to věc předběžné bezpečnosti, kterou doporučila Světová zdravotnická organizace (WHO) - právě proto, že to není jasné. Protože krví se bohužel může šířit jak tato choroba, tak řada jiných. Opatření se týká jen Británie a Francie, kde se objevila nová varianta Creutzfeldt-Jakobovy nemoci, jež může mít právě spojitost s onemocněním šílených krav. Ve Velké Británii je evidováno 84 takových případů, ve Francii dva. Až se tedy případy objeví v dalších zemích, pak ani v nich nebudou smět pobývat dárci krve. Creutzfeldt-Jakobova nemoc se může přenášet při některých chirurgických operacích, kdy se používají štěpy tkání, nebo při transplantaci oční rohovky. Před Vánocemi v Plzni zemřel čtyřicetiletý muž na Creutzfeldt-Jakobovu chorobu a odborníci nebyli schopni určit, zda šlo o novou, anebo o klasickou formu nemoci. Klasická podoba Creutzfeldt-Jakobovy nemoci se vyskytuje v počtu zhruba jeden případ na milion obyvatel a nesouvisí s nemocí dobytka. Ve snaze zabránit šíření nemoci šílených krav (BSE) zakázal i americký Červený kříž odebírání krve od dárců, kteří po roce 1980 pobývali v Evropě. Už v minulém roce bylo přitom dárcovství krve zakázáno od lidí, kteří po roce 1980 pobývali více než šest měsíců ve Velké Británii, kterou BSE postihla nejvíce. Švýcarsko zakázalo dárcovství krve od lidí, kteří pobývali déle než dva měsíce ve Velké Británii. Vzhledem k tomu, že lidská krev byla vědci oficiálně označena za jednu z cest, kterou se může nemoc šílených krav šířit, zřejmě podobná opatření přijmou i další státy. Pokud nechceme čelit situaci, která nastala v osmdesátých letech kolem AIDS, musíme začít testovat krev dárců na přítomnost BSE. Česko preventivně zakázalo dovoz skotu, potravin a krmiv z něho ze všech zemí Evropské unie kromě Řecka, Švédska a Finska, odkud se však uvedené produkty v podstatě neimportují. BSE se však může šířit také želatinou. V době, kdy ve Velké Británii řádila nemoc šílených krav, se k nám z ostrovů dovážela želatina. Byla vyrobena z hovězích kostí takovým způsobem, který už dnes není považován za bezpečný pro likvidaci prionů, původců nemoci BSE. Ze záznamů celní správy vyplývá, že například v roce 1993 bylo do země dovezeno přes 27 tisíc kilogramů želatiny a příbuzných výrobků. Dnes už nikdo nezjistí, kolik z tohoto množství bylo potravinářské a kolik technické želatiny. Celníci totiž zaznamenávají oba druhy pod jedním kódem. Přinejmenším od dubna 1994, kdy byl vydán zákaz dovozu britského hovězího, k nám žádná želatina z Británie nepřišla. V oficiálních pramenech EU není sice želatina přímo uvedena mezi rizikovými výrobky, přesto jsou kolem ní otazníky. Nemůžeme vyloučit, že želatina vyrobená před zavedením těchto opatření proti BSE byla kontaminována. V loňském roce rozšířila EU předpisy, které platí pro výrobu masokostních mouček - sterilizace při 133 °C po dobu 20 minut a tlaku 3 barů - i na výrobu želatiny. Jednotlivé státy je zavádějí do praxe až nyní. Například Německo, odkud se k nám dováží nejvíce potravinářské želatiny, používá tuto technologii teprve od května letošního roku. To se nedá říct o potravinách živočišného původu, žádná z nich není sterilizována při takové teplotě. Pravděpodobnost, že někdo z nás onemocní z nakažené krávy z některé země EU, je taková, jako když člověku spadne meteorit na hlavu. V celém Česku farmáři chovají podle údajů statistického úřadu půldruhého milionu kusů skotu. Původní výsledek testů, podle nichž měly být v Rakousku dva kusy dobytka nakaženy takzvanou nemocí šílených krav, po provedení druhé testovací série německá univerzita v Tübingenu nepotvrdila. Rakousko tedy stále patří mezi státy, v nichž nebyl zjištěn ani jeden případ BSE. Rakousko navíc podniká veškeré kroky k tomu, aby tento stav trval i nadále. Posílilo také ochranu spotřebitelů - zřízením zvláštní instituce pro kontrolu potravin. Mnohem závažnější problémy mají v Itálii, kde byl minulý týden potvrzen první případ BSE. To vyvolalo ve veřejnosti značnou nervozitu. Nervozitu vyvolává také "Balkánský syndrom", ten zřejmě existuje i když běžná lineární příčinnost tomu nenasvědčuje. Existuje totiž zajímavá korelace syndromu Kosova a Zálivu. Srovnání statistických údajů civilní populace a vojáků z mírových misí na Balkáně a v Zálivu ukazují, že výskyt leukémie, považované za hlavní příznak syndromu, je mezi vojáky vyšší. Syndrom však asi nemá na svědomí přímá radiace ze střel z ochuzeného uranu, jíž byla onemocnění desítek vojáků připisována. Za nemocí je spíše synergismus vlivů jako je přítomnost těžkých kovů na bojišti a stres, kterému jsou vojáci vystaveni. Použití střel s ochuzeným uranem však může být onou záležitostí spouštěcího efektu, který se vymyká běžné lineární příčinnosti. Mizení následků radioaktivního a toxického znečištění totiž záleží na okolnostech v okamžiku výbuchu, na počasí, na prostředí a také na zdravotním stavu jednotlivce, kterému se toxické části uranu dostanou do organismu. Vše je dáno specifickými podmínkami lidského organismu a okolí, kdy se jednotlivé faktory synergismem posilují nebo zeslabují. Například stres, vyčerpání, genetická náchylnost na různé podněty a celá řada různých okolních podnětů. Odhadovaný celkový počet vojáků v balkánských misích v letech 1992 - 2000: 450 000 a zatím zaznamenaný počet případů leukémie (úmrtí i nemocní): 53. Zájem o výsledky vyšetřování "balkánského syndromu" aliancí projevila Carla del Ponteová, hlavní žalobkyně mezinárodního tribunálu pro válečné zločiny v Haagu. Nevylučuje, že se bude použitím munice vytvrzené ochuzeným uranem zabývat jako možným válečným zločinem. Tribunál se už použitím munice zabýval v souvislosti se žalobou, kterou na hlavy členských států NATO podala v roce 1999 Jugoslávie po letecké kampani aliance. Vyšetřovatelé však nemají dost materiálů, aby se mohli záležitostí dále zabývat, proto podle del Ponteové počkají na výsledky šetření aliance. Netřeba si činit iluze, zastupitelská demokracie založená na absenci etické kompetentnosti působí globalizací veřejné ohrožení. Kaliforňané už přivykli katastrofám - zemětřesením, vedrům, přecpaným dálnicím. S dávkou otrlosti a cynismu se nyní přizpůsobují další pohromě - nedostatku elektrické energie. Nálada je jako před válečnou mobilizací, všeobecné šetření elektřinou, která je drahá a navíc nedostatková, a to v nejbohatším americkém státě se šestou nejsilnější ekonomikou světa. Před hrozícími výpadky elektrické energie se snaží chránit všichni. Obyvatelé jsou s hrozbou tmy a chladu srozuměni. Srdce internetového a počítačového světa Silicon Valley a s ním i celá Kalifornie prochází dosud nejhorší energetickou krizí. Ceny elektřiny letí vzhůru závratnou rychlostí, domácnosti i firmy se potýkají s výpadky proudu a distributoři energie čelí bankrotu. Současný stav mají na svědomí dvě příčiny: vedle rostoucí spotřeby je to nedokonalá deregulace energetického trhu z roku 1996. Ta na jedné straně umožnila výrobcům elektřiny zvyšovat ceny podle jejich potřeb, distribuční společnosti však již toto zdražování nemohly promítat do cen pro konečné spotřebitele. Výsledek? Dva největší kalifornští distributoři, Southern California Edison a Pacific Gas and Electric, se ocitli ve finanční krizi. Výpadky v dodávkách elektřiny, které energetickou krizi provázejí, se nepříznivě odrážejí i v hospodaření technologických firem soustředěných v Silicon Valley. Kalifornské elektrárny totiž nestačí reagovat na rostoucí nároky. Kalifornie nyní ročně spotřebuje 260 tisíc gigawatthodin, což je více než třeba Itálie, a objem potřebné energie se bude dále rychle zvyšovat. Až osmdesát procent nových odběrů půjde na vrub novým datovým centrům. Právě datová centra - obří komplexy spravující a provozující centrální počítače internetových firem - jsou energeticky velmi náročná. Jejich spotřeba proudu je srovnatelná s ocelárnou a přitom je lze postavit za dva měsíce. Problémy s dodávkami elektřiny by se v příštích letech mohly stát brzdou dalšího rozvoje Silicon Valley. Pohaslá města, nefungující dopravní světla, zablokované výtahy, paralyzované obchody, nemocnice jedoucí na nouzové generátory. Milion lidí bez proudu. Od druhé světové války Kalifornie, nejbohatší a nejlidnatější stát USA, něco takového nezažila. Guvernér státu Gray Davis musel včera kvůli vážné energetické krizi, kdy je k dispozici jen 55 procent potřebné energie, vyhlásit v Kalifornii mimořádný stav. Příčinou této situace, která postihla rozsáhlé oblasti zejména severní a střední Kalifornie, však není úder mezinárodních teroristů ani vážná technická havárie, ale "jen" nezdařená liberalizace místní energetiky. Obyvatelé postižených oblastí Kalifornie reagovali na šokující výpadek energie ještě relativně klidně a pokoušeli se přizpůsobit výjimečné situaci. Mnoho obchodníků muselo své obchody zavřít. Nemalé problémy způsobily i náhlé výpadky dopravních světel. Na jiném místě byli lidé nuceni vylézat šachtami ze zablokovaných výtahů. Největší kalifornské město, kde žije na 15 milionů lidí, však zůstalo krize ušetřeno. Los Angeles totiž nezavedlo liberalizaci a má uzavřeny dlouhodobé smlouvy s dodavateli energie, čímž zůstalo uchráněno od zvedání cen. V jiných částech Kalifornie byl však trh s energií v roce 1996 otevřen konkurenci. Distributoři mohou uzavírat jen krátkodobé smlouvy. Tím se začali dostávat do platební neschopnosti, když dodavatelé začali zvyšovat ceny, protože nemohli ihned naúčtovat toto zvýšení spotřebitelům. Konečně snad najde uplatnění i Temelín. U nás nedostatek energie nehrozí, máme ji přebytek ovšem pokud se Temelín podaří uvést do provozu. Temelínská turbína, sedmdesátimetrový kolos, kvůli němuž se v posledních dnech znovu rozpoutala diskuse o tom, zda je jaderná elektrárna schopna bezporuchového provozu, zase stojí. Spolu s ní byl včera odstaven i reaktor prvního bloku, kde skončila další část zkoušek. Technici teď budou mít zhruba tři týdny na to, aby odstranili příčiny příliš vysokých vibrací, kvůli nimž by se mohlo protáhnout uvedení Temelína do provozu. Pokud oprava dopadne dobře, turbína se začátkem února roztočí znovu. Nejde o vibrace turbíny, ty by byly závažnějším problémem, nýbrž o vibrace přívodního potrubí. Temelínský blok jako celek není dlouhodobě provozuschopný, pokud se nepodaří turbínu vyladit tak, aby její parametry umožňovaly její spolehlivý provoz. Problém energie je a bude na pořadu dne pořád. Sotva začala ropa po dosažení rekordních maxim v loňského roku v posledních týdnech částečně zlevňovat, chystají největší producenti této strategické suroviny omezení její těžby. To by mohlo vést i k opětovnému zvýšení její ceny, a tím pádem i ke zdražení pohonných hmot. Členové Organizace zemí vyvážejících ropu (OPEC) totiž ve Vídni oznámili, že o pět procent, tedy o 1,5 milionu barelů, sníží svou denní produkci s platností od začátku února. Rozhodnutí bylo podle zástupců zemí OPEC přijato jednomyslně. Největší spotřebitelé ropy, tedy USA a Evropa, se však obávají, že nejnovější omezení produkce znovu vyžene ceny ropy k vysoké úrovni. Existuje i riziko, že současné zpomalení ekonomického růstu ve světě se tím ještě prohloubí. Protože známe příčinu globálních potíží začíná se blýskat na lepší časy. Bouřka duchovní revoluce přináší první výsledky. U nás řeka Morava je zase čistá jako před lety. Když si dnes sedne člověk s prutem k řece Moravě přímo ve stotisícové Olomouci, může ulovit dvaadvacet druhů ryb. V povodí Moravy i v samotné Moravě je stále čistější voda. Řeka, která byla ještě v nedávné době stokou, je dnes čistá jako před desítkami let. Znovu se v ní objevují vydry a raci, kteří jsou na nečistoty velmi citliví. Kvalita vody je tak dobrá, že přímo v Olomouci a v okolí se v řece přirozeně rozmnožuje devatenáct druhů ryb. Přitom v polovině osmdesátých let to bylo jen devět a na začátku devadesátých let jedenáct druhů. V mase ryb z Moravy nejsou nijak výrazně zastoupeny cizorodé látky. Do vod se nevracejí jen původní druhy ryb. V Moravě se objevily vydry, což lze považovat za důkaz čistoty vody. Právě vydra potřebuje k životu dostatek ryb a k rozmnožování navíc ještě to, aby v rybách nebyly žádné škodlivé látky. Ochránci přírody si také troufli v posledních letech do Moravy vysadit stovky jejích původních obyvatel - raků. Hlavním důvodem je určitě útlum průmyslu, a také zemědělství. O nynější stav Moravy se zasloužilo také zlepšení přírodních podmínek pro samočištění vody v řece. Jsme k tomu tlačeni mezinárodními programy i EU. Velký vliv na kvalitu vody mají čističky odpadních vod. Všechny větší obce a města v povodí Moravy už mají čističky, chybí už jen Kunovicím. I jedny z největších chemických továren v regionu potvrzují, že čím dál méně znečišťují vodu. K čisté vodě v Moravě přispělo kromě útlumu výroby a kvalitnějšího čištění vod také důsledné jednání s majiteli vodních staveb na řece a dobrá práce státní správy a neziskových organizací. Takto je vidět, že pouze demokracie kompetentní řešit každodenní problémy žití dává šanci globalitu přežít. Každý má v ruce obrovskou zbraň – volit vykonavatele zastupitelské demokracie kompetentní etickým kodexem k metazákonnosti. Aféry kolem České televize spustila mnohé. Předně boj o novou tvář demokracie, boj o prosperitu a tím posléze také předvolební boj. Volby do Poslanecké sněmovny by měly být na jaře 2002. V této nové demokracii nezastupitelnou úlohu sehrává Internet. Do konce letošního roku budou všechny základní a střední školy v tuzemsku vybaveny počítačem s připojením na Internet. Stát do vybavení škol počítači letos investuje více než 1,5 miliardy korun. Nyní je na Internet připojeno přes padesát procent škol. Každý opravdový demokrat se manifestuje účastí na Internetu. Internet přebírá úlohu demokracie a je nutno ho vybavit bezpečnostními pojistkami. Většina serverů nabízejících elektronický obchod používá propracované šifrovací technologie k zakódování citlivých informací tak, aby nebyly pro nepovolané osoby čitelné. Systém společnosti Whale Communications nazvaný "E-Gap" jde jinou cestou - snaží se zajistit, aby se hackeři nemohli dostat do interního webového serveru či počítače společnosti, kde se uchovávají citlivé údaje, například čísla kreditních karet zákazníků. Systém je složený ze dvou serverů, z nichž jeden je připojen k Internetu a druhý k počítačovému systému společnosti, která provozuje elektronický obchod. Spojení mezi servery zajišťuje černá skříňka s paměťovým zařízením. To eliminuje hlavní cestu, kterou se hackeři dostávají dovnitř. Mezi oběma sítěmi se vytvořila bezpečnostní bublina. Cílový server a Internet nejsou propojené přímo, je mezi nimi bezpečná zóna. Pokud jsou data v pořádku, pak smějí projít do serveru a transakce se uskuteční. Námitky kritiků, podle nichž na velmi podobném principu fungují i firewally - programy, které kontrolují, zda příchozí data neobsahují viry či zda se do systému nesnaží proniknout nepovolaná osoba, ale nejsou neprůstřelné. První věc, kterou hacker obvykle udělá, než se pokusí proniknout do systému, je průzkum terénu. E-Gap zabrání hackerovi dokonce už v tomto prvním kroku, protože fyzická i síťová nepropojenost tuto možnost eliminuje. Check Point, jenž vyvinul firewall bránící hackerům v přístupu k soukromým informacím, se stal synonymem internetové bezpečnosti. Hackeři prý ale nakonec najdou způsob, jak i E-Gap obejít. Může to trvat pár let, než ho někdo prolomí, ale mezitím bude něco nového. Servery a sítě jsou už záležitostí domácností. Není dlouhá doba, kdy i vlastnictví domény bude soukromou záležitostí. Pro většinu firem je vlastnictví internetové stránky s vlastní prezentací v dnešní době nutností. Aby mohl zájemce stránky snadno najít, je třeba pořídit pro ně doménu - jméno ve formátu například www.jmenofirmy.cz nebo www.jmenofirmy.com. Každé takové jméno musí být na Internetu pouze jedno a zájemce si o ně musí zažádat. Někteří spekulanti ovšem registrují mnoho domén a doufají, že je později výhodně prodají. Registrace neobsazeného jména domény probíhá ve dvou krocích. Tím prvním je zřízení a provoz dvou záznamů o existenci dané domény na dvou specializovaných DNS serverech (Domain Name Server). V okamžiku, kdy zájemce zadá ve svém prohlížeči jméno internetové stránky, prohledají DNS servery svoje záznamy a vrátí přímo jedinečnou internetovou adresu (IP, Internet Protocol adresu) počítače, na kterém jsou uloženy příslušné webové stránky. Tuto základní službu běžně nabízejí poskytovatelé připojení k Internetu a nebo poskytovatelé webovských služeb. V druhém kroku je kontaktován národní (v případě celosvětových domén globální) správce doménových jmen, u kterého se příslušná doména rovněž zaregistruje. Dříve komplikovaný proces registrace mohou usnadnit také servery, které se na tyto služby specializují - vyplnit jednoduché registrační formuláře (například na serverech www.pes.cz či www.domeny.cz) zvládne i naprostý laik. Požadované údaje se v nejjednodušším případě omezují na název domény a kontakt na žadatele (jméno, adresa, e-mail). Jméno domény bude poté zaneseno do centrální databáze, odkud si ho během několika málo dní automaticky převezmou a rozešlou všechny DNS servery. Samotná registrace je ve většině případů provedena zdarma, poplatky je třeba uhradit pouze národnímu správci domén. Pokud nebyla platba za registraci domény součástí poplatku poskytovateli WWW služeb, musí její vlastník ještě zaplatit správci domén registrační poplatek, který například v ČR činí jednorázově 1600 Kč, a pak 800 Kč za každý další rok používání domény. Platby za zahraniční či mezinárodní domény se značně liší, někdy bývají mezi zprostředkovatelskými firmami cenové rozdíly v řádu tisíců korun - například za registraci domény s příponou .COM lze zaplatit až do patnácti set korun, ale může být i zdarma (pak si zprostředkovatel vyhrazuje právo umístit na takové stránky svou reklamu). Atraktivní jméno domény je samozřejmě velice účinným pomocníkem, který na stránky naláká velké množství návštěvníků - většina uživatelů Internetu totiž při hledání firem či služeb na klávesnici automaticky "vyťuká" jméno firmy s magickou příponou .COM, v tuzemsku pak .CZ Počty návštěvníků, které může jednoduše a výstižně pojmenovaná doména svým názvem přilákat, jsou skutečně obrovské, není tedy divu, že se z těchto domén stává poměrně cenné zboží. V internetových aukcích se ceny některých domén běžně pohybují v řádech desetitisíců dolarů, vůbec nejdražší doménou v historii se stala business.com, která svého majitele změnila za 7,5 milionu amerických dolarů (přibližně 300 mil. Kč). V Česku se částky pohybují přece jen o něco níže, například doména epodpis.cz stála nového vlastníka "pouhých" 324 000 Kč. Specifický případ představují malé země, které prodají rovnou doménu prvního řádu. Například v poslední době se tak zachoval ostrovní stát Tuvalu v Oceánii, který za 50 milionů dolarů přenechal svou velmi žádanou národní doménu .TV společnosti DotTV. Vysoké ceny atraktivních domén však odjakživa přitahují spekulanty. Zatímco v USA již existují jasná pravidla ohledně registrací podobných doménových názvů, takže se předmětem obchodování stávají vesměs domény s obecnými jmény (vzpomeňme nedávný prodej loans.com za rovné tři miliony dolarů), Česko na podobně průhledný systém dosud čeká. Domény prvního řádu, ("koncovky" .com, .net, .cz, .sk ...) přidělují pouze mezinárodní organizace ICANN a RIPE. Tyto domény si obyčejný uživatel zaregistrovat nemůže a jejich prodej nebo převod je zcela výjimečný. Běžně je naproti tomu možné registrovat domény druhého řádu (například jmeno.cz, name.com). Tyto domény přidělují za poplatek národní správci domén (u nás CZ.NIC). Posledním typem jsou domény vyšších řádů (například moje.misto.cz nebo my.place.com), které mohou zájemcům přidělovat sami vlastníci domén druhého řádu. Často tak činí zcela zdarma a nebo za symbolický poplatek. Zaregistrovat domény si lze na webovských adresách pes.cz, domeny.cz, nic.cz. Informace, databáze a pravidla lze najít webovských adresách nic.cz, icann.org/registrars/accredited-list.html a ripe.net

Pro umění metamanažmentu nejvýraznější realisaci tvůrčí zkušenosti ztělesňuje metainformatika. O metainformatice platí, že opravdová tvořivost nikdy nic jiného nechtěla a nic jiného nebyla než vhledění jednotlivostí synergicky myslí a srdcem, bez svazujících berliček logiky a pojmů. Každou pravdivou zkušenost, ať životní, tvůrčí, metarealistickou či jinou, charakterizuje zejména okolnost, že zjednává právo, názor a platnost synergismu proti pouhému rozumovému usuzování, proti svévolnickým dedukcím, požadavkům i nárokům. Proto skutečnostní tvoření, které jediné synergismem je pravdivé, nikdy neulpívá na pouhém povrchu jednotlivostí a otvírá vhled na nejzazší metazákonnost a hodnoty bytí, nejzazší metazákonnost žití i Skutečnost. Produktivní povahu tvůrčí zkušenosti - k níž skutečnostní a synergismem ryzí názor otvírá cestu a jejíž nepostradatelnou součást tvoří - vymezuje zjištění, že tvůrčí dílo musí vyjádřiti cosi hlubšího totiž Synergési a její metazákonnost tedy něco, co jest ukryto pod povrchem a jest esencí výkladu, tušením a poznáním duchového synergismu. Produktivní vnímání pravdivosti synergismem přibližuje jednotlivosti a uvolňuje k nim přístup, vyřazuje ze hry vše, co jednotlivosti svévolností zakrývá a cloní. O pravdivém vnímání platí, že neděje se pouhým pohledem. Tvůrce přináší synergismem mnohem víc pravdy a zdaleka určitější a výraznější, než jakou mu nabízí empirie. Metazákonnost, která jest v přírodě rozředěna a jen nejasně v ní napovězena, metainformatik musí zhustit a vtěsnat v jasný řetězec formový, prostý balastu a vyvinutý s nejpravdivější důsledností. To, co k vhledu synergismu přistupuje a přináší cosi navíc, lze vymezit mnoha způsoby. Jednu z charakteristik podává zjištění, že opravdovou tvořivost vždy vede usilování o jednotný styl a organickou jednotu představeného světa. Do hry o pravdivost tedy vstupují příznačné rysy stylotvorného úsilí. Základ stylu je vždycky nejprve v nevhlížení podružných stránek Skutečnosti, ba přímo nechtíti jich vhlížeti; teprve tak jest možný přínosný úkol stylu totiž všecko viděné vtěsnati vhlédnutím v určitou jednotu. Opravdově tvořivé vhlížení synergismu v sobě nutně obsahuje proces formování a stylizace jakožto svou nezbytnou součást a zároveň předpoklad i výsledek umění metamanažmentu. Uměním metamanažmentu totiž člověk objevuje nový způsob vnímání, který doposud nedokázal objevit a nebyl s to vhlížet. Umění metamanažmentu odkazem na pravdivost produkuje smysluplný způsob žití a vyžaduje styl žití jakožto konstitutivní složku opravdového vhlížení Skutečnosti. A metainformatický styl znamená pro tvůrce metazákonný zorný úhel, který pořádá hmotné, duchovní i samo žití. Životní zkušenost poskytuje metainformatikovi možnosti, připomínky, východiska, aby je synergismem domyslel a uvedl v jednotu; synergismem tvoří novou variantu ke světu stvořenému, sice útvary nové, ale synergismem skutečnostní skladby a pravdivého ustrojení. Metainformatický styl zakládá se na jednotném vhlížení synergismu a na poznání jeho skryté metazákonnosti, a potud vyrůstá nikoli z tvůrcovy svévolnické snahy hledat krásu, nýbrž z jeho odhodlání najít synergismem víc žití, víc poctivosti, víc pravdy, víc řádu, víc harmonie, víc metazákonnosti Synergése, než jich posud bylo v svévolnickém umění tvořivosti a obdobně to platí i o metamanažerském stylu. Metainformatika neztělesňuje ornamentálnost ani zdobnost, jedná se v ní synergismem především o metainvariantní výraznost a významnost. Metainformatika předpokládá vyhraněnou individualitu a tvůrčí charakter, mezi její podmínky patří kázeň a sebekázeň k synergismu, schopnost zapřít svévolnost, schopnost synergismem informace prohloubit a zhustit, soustředit a zhutnit. Proto metainformatiku můžeme synergismem vymezit jakožto jednotnou perspektivu, v níž musí býti nazíráno žití a svět, aby bylo z nich dobyto cele a beze ztráty toho pravdivého účinu, jehož chtěl autor dobýti. Právě v metainformatice se zračí bytostná povaha tvořivosti neobyčejně názorně a jíž se také každý pravdivý tvůrčí výkon prezentuje. Neboť metainformatika není nic jiného než synergismem vědomí a svědomí celku, vědomí vzájemné souvislosti a sepjatosti, vědomí životního rytmu. Metainformatika je synergismem všecko, co zrcadlí a stupňuje souvislost žití, jeho tok a vývojový trend. Proti metainformatice jde všecko, co jednotu ruší, co vyjímá z celku jednotlivosti a izoluje. Metainformatika vždy buduje a staví, nikdy nekopíruje, nýbrž vždy invariantně interpretuje, zhušťuje, integruje - je soudcem a hodnocením žití tak, že vypouští podružné, akcentuje pravdivé, vyzdvihuje základ, metazákonnost, smysluplnost invariantnosti. Konstitutivní význam metainformatiky pro tvořivé vhlížení synergismu rozpoznáváme zejména v podstatných souvislostech. Právě metainformatika zřetelně dokládá, že vědění neděje se pouhým náhledem, nýbrž odehrává se v médiu žitého srozumění vhlíženého synergismu. Ostatně tomu i nasvědčuje princip evoluce, neboť metainformatika jest opřena o metavíru v rytmickou metazákonnost životní a v souvislost organismů, která synergismem dovoluje z části domysliti se celku a předvídati vývoj z přesvědčení o jeho účelnosti. Podíl metainformatiky na tvořivém vnímání Skutečnosti a její tvůrčí prezentace je významná i v dalším ohledu. V metainformatice se má synergismem podávati genese či synergése - ne resultát. O smysluplné informace synergismem jde v metainformatice a ne o logické resultáty! Souvislosti v synergismu, vyjevující konstitutivní účast metainformatiky na tvořivém vnímání, poskytují jistá vodítka pro posouzení bytostné povahy tvůrčího úsilí o nové vhlížení synergismu žití a světa. Především v tvůrčí iniciativě metainformatiky nejedná se o pouhý výsledek nahlížení, opravdové metainformatické dílo nemá povahu výmluvného či méně důrazného konstatování viděného. Pravá zkušenost metainformatická u všech zúčastněných probíhá jakožto jejich osobní zkušenost synergismu, odehrává se tedy jakožto vlastní proces vhlížení synergismu a ztělesňuje jej. Pravá zkušenost metainformatiky zahrnuje v synergismu dvojí děj a dvojí dění. Jednotlivost v synergismu sama se ukazuje a odkrývá, přitahuje a poutá náš individuální vhled, vystupuje jakožto přítomná a vyjevuje, co její přítomnost obnáší. Ale bez evoluce kultury by se proces vhlížení synergismu ve vlastním smyslu nikdy neodehrál, tj. neznamenal by nic víc než pouhou subjektivní událost v podstatě nesdělitelnou. Přes společnou kulturu jakožto nutnou komponentu procesu vhlížení synergismu představuje se rovněž ona subjektivní událost, kdy se vhled zachytí na jednotlivosti, je jí upoután a uskutečňuje se vlastním žitím jakožto skutečnostně členěný, nicméně jednotný proces rozpoznávání přítomnosti jednotlivosti a reagování na ni. Vhlížení synergismu znamená událost zcela individuální a individualizovanou, jejíž význam roste z úlohy, jakou v žití každého hraje. Tvůrčí zkušenost synergismu se tak odehrává jakožto individualizovaný proces zjevování se jednotlivosti a jejího metainformatického objevování. Jednotlivost sama je zde metainformaticky prezentována jakožto synergismu pozoru-hodná. Avšak to, že je jednotlivost synergismem hodna pozornosti a zaslouží si povšimnutí, nezakládá se na nějaké její zvláštní mimořádnosti. Významnost jednotlivosti, odkrývaná tvůrčí zkušeností v průběhu poznávání, spočívá v tom, že umění metamanažmentu soustřeďuje naši pozornost na vlastní proces vhlížení synergismu a rozpoznává v něm rozhodující předpoklad opravdového žití. Právě v průběhu tvůrčí zkušenosti člověk synergismem poznává, že zjevování se jednotlivosti, děj, kterým se jednotlivost vhledu nabízí a povšimnutí dovolává, nikdy neznamená prezentaci izolované jednotlivosti, vyvázané ze všech souvislostí a ponechané sobě samé, ani její představení jakožto něčeho, co před člověkem němě a bez výzvy stojí a co je k jeho účasti či neúčasti lhostejné. Tvůrčí znázornění synergismu v prezentaci jednotlivosti zpřítomňuje zároveň svět, jehož součást příslušná jednotlivost tvoří a v jehož silokřivkách jakožto právě taková a taková vyvstává. Metainformatika zviditelňuje synergismus jakožto prostředí jednotné evoluce žití, která strhuje, unáší a váže jak jednotlivost, tak i ty, kdo ji opravdu vidí a dávají se jí zaujmout. Metainformatická zkušenost žití, přinášejíc opravdové vhlížení synergismu jednotlivosti, člověku ukazuje, že od kultury izolovaný vhled k vhlížení synergismu nestačí. Vhled synergismu zabírá životní celek, životní šíři, životní dálavu, vhlížení synergismu předpokládá také schopnost proniknout do hloubky pomocí kultury. Metainformatik musí uměti se ztotožniti i s bytostnými temnotami a hloubkami, kam nikdy vnější pohled nepronikne. Vhlížení synergismu vyžaduje smysluplnost pro synergické mocnosti životní, smysluplnost pro pořádání žití, pro životní dění a jeho tajemný rytmus. Zdůrazňuje-li metamanažment, že metainformatika charakterizuje na prvním místě pravdivostní vhled, mocné a výrazné vhlížení synergismu světa a tvrdí-li, že pravá tvořivost znamená především vhlížení synergismu žití a světa, pak má invariantností na mysli důležitou okolnost Pravdy pravd, která o opravdové tvůrčí tvorbě rozhoduje a určuje ji. Umění metainformatiky ztělesňuje vhlížení synergismu celistvým žitím vysloveným celou bytostí lidskou jen tam, kde se v tvorbě účastní komplexně bytost lidská, obraznost i cit, intelekt i vůle, tělo i duše, materiálnost i duchovost, a jen tak je možno smysluplně mluvit o tvorbě opravdové. Právě proto je synergismem opravdová tvořivost tak významná pro zdraví ducha. Duch synergismu totiž lidské sjednocuje a vykupuje člověka z jeho roztříštěnosti, dává mu poznat v jediném synergickém osvětlení celou Skutečnost bytí, které nikdy posud, na jiných cestách nepostihl v té jednotnosti. Díky umění metainformatiky vidí člověk Pravdu určitě a výrazně. Umění metainformatiky otvírá člověku vhled a průhled materiálně i duchovně, neboť opravdové žití předpokládá jednotnou, do nerozlišitelnosti součinnou a navzájem se podněcující aktivitu smysluplnosti a ducha synergismu. Kde člověk skutečnostně a v pravdivém smyslu vhlíží, tam hraje důležitou úlohu srozumění metainformatice, jejíž osobitou povahu a charakteristickou obsažnost je třeba chápat. O vhlížení synergismu pak platí, že zasahuje střed žití a předpokládá dar soustředění totiž dar najít žhavé jádro jednotlivosti. Právě odtud vysvítá niterná totožnost tvůrčího vhlížení synergismu a tvořivosti, neboť metainformatik o jednotlivostech svévolnicky nehovoří, nýbrž dává jim mluvit samotným a umožňuje je vhlížet, zatímco původní tvůrce o náladě synergismu nemluví, nýbrž vyvolá ji, stvoří ji. Původní tvůrce musí situaci synergismem tvořit konkrétně a plasticky, umožnit zřetelně a názorně jednotlivost vhlížet, jinak své poslání nesplnil a selhal v něm. Metainformatik oproti původnímu tvůrci nemůže všecko přenechat dobré vůli a paměti uživatelově, poctít ho neobmezenou důvěrou a dokonale lehkomyslnou. Vhlížení Skutečnosti znamená uchopit žití uměním metainformatiky v soustředění na sledování metazákonnosti, pronikat ke žhavému jádru jednotlivosti, zasahovat do středu žití a k jádru jeho evoluce, synergismem angažovat celou bytost a osvětlovat veškerou Skutečnost bytí. K metainformatice opravdové vhlížení synergismu nerozlučně patří, neboť vhledem člověka zbrojí a bystří jeho smysl pro Pravdu pravd a Skutečnost. V metainformatice obrazné a metaforické vyjádření synergismu neslouží ve funkci pouhé ozdoby a ornamentu nebo jakožto prostředek barvitého a působivého vyjádření. Obrazné a metaforické stává se důležitým nástrojem v úsilí o pravdivé postižení, jež lze jinak vystihnout a zaznamenat jen mezerovitě a kuse. Potud metafora v metainformatice představuje zkratku a přeskok opravdově provedených rozjímání a úvah. Nesnaží se tedy Pravdu pravd nahrazovat a jenom předstírat, naopak předpokládá ji a do jisté míry i utajuje a zakrývá. A takto musíme také metainformatické metafory chápat, je v nich nutno především vhlížet snahu o výstižný způsob pravdivosti. Metafora svědčí o tom, že svět je synergismem stále nový, nevyčerpatelný, nehotový, plný překvapení; že se synergismem znovu rodí vhledem úsilím a napětím i nebezpečím. Tvořivé vhlížení synergismu neznamená pouhé pozorování toho, co se vnějškově děje o a co se nás příliš netýká, ani lhostejné přihlížení jednotlivostem vnějším. Synergismem se v metainformatice proniká k skutečnostnímu jádru jednotlivostí a kontakt s metainformatikou člověka povznáší a zdokonaluje. Dnešní svět lidí však pohrdá synergismem informací či metainformatikou. Zastupitelská demokracie stojí na neznalosti metainformatiky, proto také lidstvo tak špatně dopadá. Vykonávat zastupitelskou demokracii bez schopnosti metainformatiky může globalitou leda hňup. A podobně manažment a také informatici všeho druhu. Podívejte se na dnešní svět globálního kapitalizmu realisticky. Téměř jedna třetina ze tří miliard práceschopných obyvatel Země je bez práce nebo má takové zaměstnání, že nemůže pracovat na plný úvazek. Navíc podle výroční zprávy Mezinárodní organizace práce, která působí při OSN, asi polovina všech nezaměstnaných žije pod hranicí bídy. Nejste-li ekonomicky úspěšní, pak vás jako člověka nikdo už neocení. Jste-li starší, budete jako společenský odpad žít ještě asi třicet pět let. Jste-li mladší pak o to víc. Totalita trhostroje už vás nepotřebuje, patříte mezi odepsané. Svět však globalitou začíná být jiný. Minulé století se dvořilo mládí. V tomto století, trvá krátce, to bude lepší. Každý má šanci svět napravit, stačí když nebude volit duchovně nemocné politiky neschopné metainformatiky. Duchovně zdraví vpřed – toť vzor pro staré i mladé. Celé dvacáté století mladí tvořili nové světy. Všechna totalitní hnutí prohlásila mládež za avantgardu lidstva. Pro nové dílo nové lidi - bez zábran. Starý nebo mladý svévolník bývá příjemnější pro manipulanty všeho druhu než svobodný. Kapitalizmus věří: být starý je vina, být neúspěšný je vina. Mládí je hodnota! Rekvalifikujte se na mladého. Kult mládí trvá. Mnoho firem nemá o staré pracovníky zájem. Jiné se jich zbavují. Po mládeži je zas poptávka, protože se s nimi snadněji manipuluje. Starší lidé však nemají chuť a zájem neustále se učit a cvičit nové dovednosti. Stáří v Česku začíná brzy - už po čtyřicítce. Existuje nepochopitelná úměra: čím více hrubosti vůči starým lidem, tím dříve stáří začíná. Žijeme v nekorektním světě. Firmy se už nestydí veřejně psát: Věkem starého či starou nepřijmeme. Mají pocit, že to není bezostyšné. Ale padesátiletí lidé jim jdou vstříc: Ano, jsem už stár a svět se mi hnusí! U nás se nikdo nehanbí za výraz: Neznám a nechci už znát. "Mládí vpřed" je hloupá móda. Stejně jako: "Pro nás to už není!" Oběma se v globálním kapitalizmu holduje stejně. Být starý však není otázka věku - znamená to být duchovně nemocný, neschopný synergismu informací, odmítáním synergismu být zatrpklý, odmítat novoty, nezajímat se o proměny světa, nadávat a kapat do cizích uší vlastní jedy. Stáří začíná, když duch chátrá a tělo nabývá vrchu. Kdo chce zůstat moderní ať se seberekvalifikuje - na duchovně zdravého. Metoda či cesta je jednoduchá – sebeosvobození od svévolnosti. A to platí nejen o jednotlivcích, ale také o státech, i těch spojených, amerických. Jak budou vypadat USA je dost důležité, neboť v globalizovaném světě každý pohyb v USA vyvolá ozvěnu slyšitelnou i u našich dveří. Co tedy od USA čekat? Prezidentství převzal duchovně nemocný člověk neschopný metainformatiky a pochopitelně si k sobě vybral odpovídající spolupracovníky. Teď ve Washingtonu právě letí široký stetson a špičaté boty. Drsně mužný kovbojský styl Bushova Texasu, móda i životní filozofie svévolnické síly, spoléhání na sebe samého a hájení vlastních zájmů. USA se ve své svévolnosti příliš nezmění. Stále to bude stejná říše svévolníků. Programy vůdců USA totiž mění pouze detaily, byť někdy velmi významné detaily. Ale podstata svévolnosti zůstává stejná. A to proto, neboť USA neutvářejí její vůdci, nýbrž hodnoty. Vůdci se mění, ale hodnoty - pravidla, podle nichž země žije, a postoje, které hájí - zůstávají neměnné. A tak texaská módní vlna spíše svévolnosti USA přidá. Hodnoty jsou spolehlivé mantinely. Právě proto finanční trhy ze své svévolnické podstaty jsou nepředvídatelné a politiky nemanipulovatelné. Politici se mýlí, když se domnívají, že politiku dělají jen politické strany. Politiku dělají také všechny spolky, nevýdělečné společnosti a různá zájmová sdružení, která svým počtem členů daleko převyšují počet lidí organizovaných v politických stranách. Do budoucnosti však politiku svobodou či synergismem informací dělá Internet. Je věcí a ctí každé kultury, že jejím úkolem vstupem do globality by měla být kromě poskytování metainformací i výchova občanů k metainformatice. Pokud jde o komerční televizi je proto třeba udělat čáru mezi ní a veřejnoprávní televizí. V komerční televizi dochází k paradoxu, že její ředitel, kterého v politickém slova smyslu nikdo nevolil, také nikomu, ani veřejnosti, neodpovídá za své politické názory a postoje, a přece má obrovskou moc ji ovlivňovat i když je třeba duchovně nemocným diletantem v metainformatice. Obrovskou moc nabývá také duchovně nemocný manažment, aniž k tomu má metainformatikou kompetenci. Nikomu se nezodpovídající anonymní skupina duchovně nemocných jedinců nevzdělaných v metainformatice získává stále větší globální moc a globalizací vede lidstvo do záhuby. Novým fenoménem po rozdělení státu se u nás stalo jmenovat na nejvyšší posty velmi mladé, dravé lidi, kteří nemají žádné zkušenosti z budování a řízení státu, ani pro tyto funkce nebyli vychováni. Nedostatek kultivaci v metainformatice nahrazují arogancí a zpupností. Masmédia jsou v moci svévolnického kapitálu, obyčejný člověk nemá možnost pravdivých informací. Politici se stali otroky svévolnického kapitálu. Většina politiků nemá spoluobčany ráda, necítí se být služebníky občanů a kolem sebe ani nechtějí trpět lidi, kteří přece jenom synergismem vidí dál než za denní politiku. Na dnešní svévolnickou elitu politiků se hodí parafráze citátu Jana Nerudy: "Přežil jsem matku svou, žiji jen památce, přežil jsem lásku svou, měl ji tak nakrátce, všechno jsem přežil, zase se osvěžil, ale tebe bych, svévole, tebe bych nepřežil!" Každá politická strana si zákon tvoří a vykládá podle svého a k vlastnímu prospěchu. Proto v demokratické vládě zákona musí neřády napravovat ombudsmani a dokonce už i ombudsmani v rámci podniku. Držíme v tom krok se světem, máme už dokoce i zástupce ombudsmana. Rozdílem dvaačtyřiceti hlasů Anna Šabatová porazila ve volbě zástupce veřejného ochránce práv svého protikandidáta Jana Voráčka (ODS). Poslanci tak mimo jiné splnili přání již v prosinci zvoleného ombudsmana Otakara Motejla. Nic to není platné, když zákon je účelově konstruován. Zákon je vskutku důležitý jen tenkrát, když je pravdivě a tím spravedlivě užíván, a nikoli podle litery zákona zneužíván. Kam vede účelová vláda zákona? Třeba k tomu, že kdokoliv ovládne podnik, musí menšinovým podílníkům nabídnout, že jejich akcie odkoupí. Nemohou totiž zabránit, aby majoritní vlastník vedl podnik podle svých představ, třeba i ke krachu. Jedinou obranou je včasný prodej jejich akcií největšímu podílníkovi. Zájemci byli ochotni vládní kapse dobře zaplatit za to, že se nemuseli ohlížet na drobné akcionáře. Ty však nezajímá, zda prodává stát, nebo soukromník. Jejich práva jsou stále táž. Nesejde tolik na tom, že mohou prodělat víc než stát, ale nesmějí doplácet na privilegia a nerovné zacházení. Duchovně nemocní vládní politici se tváří, že je vše v pořádku. Včas si udělali zákony podle svého. Právní úprava ochrany drobných akcionářů se jim ale nějak vymkla z rukou. Ne nadlouho. Úprava obchodního zákoníku, šitá vládě na míru, už je na cestě. Nikdo svévolně zákony nestojí nad zákonem, nikdo ze soudců či zákonodárců... Mají drzost jít do celonárodní televize, ukazovat světu, co dobrého udělali, provokovat právní systém. Ať si jen zkusí Pravdu a Spravedlnost zastavit. Takže svévolníkům oznamujeme, že globalitou skončili. Co se dosud nikomu nepovedlo, zvládl snadno globální kapitalizmus zastupitelskou demokracií totiž válku generací, válku lidstva s životním prostředím a globální katastrofy všeho druhu. Jedna se, alespoň v Evropě, právě chystá armádou nezaměstnaných a důchodců. Od určitého věku pro mnohé neexistuje šance zaměstnání. Věk nových důchodců klesá, vždyť vydržet v práci až do důchodového věku, na to má v posledních letech možnost stále menší počet lidí. Naopak předčasný odchod do penze se stává mnohem častějším jevem. Aspoň doposud, kdy ještě pro brzkou penzi neplatí zpřísněná pravidla, která příští týden chtějí schválit poslanci. Zatímco v letech 1998 a 1999 bylo skóre mezi těmi, kteří vydrželi, a těmi, kteří odešli předčasně, zhruba vyrovnané, v loňském roce se podle předběžných údajů České správy sociálního zabezpečení prudce vychýlilo. Z celkového počtu nových důchodců jich loni odešlo předčasně do penze 60 procent. V roce 1996 to bylo pouze 18 procent. Bilance se vychýlila hlavně tím, že prudce klesl počet důchodců odcházejících v normálním termínu. Snaha odejít do penze co nejdřív má podle odborníků dvě příčiny. Mezi nezaměstnanými jednak přibývá starších lidí a pro ně, jakmile jednou o práci přijdou, je předčasný důchod často jediným existenčním řešením. Z druhé strany mnohé podniky, které byly nuceny sáhnout k masivnímu propouštění, se přednostně zbavují právě těch, kteří jsou aspoň tři roky před důchodovým věkem a mohou odejít do předčasné penze. Předčasný důchod je však kromě toho výhodný podnik, protože penze se zmenší měsíčně maximálně o několik set korun. Takže dožije-li se důchodce průměrného věku, pak nakonec získá víc, než kdyby bral normální důchod. Obliba předčasných důchodů vede ovšem k tomu, že státu chybějí v penzijním systému peníze. Lidé totiž místo toho, aby ještě rok či dva pracovali a odváděli státu sociální pojištění, naopak peníze pobírají. Loni skončil důchodový účet v rekordním schodku dvaceti miliard korun, které se musely doplatit ze státního rozpočtu, takže se kvůli tomu musely oželet jiné výdaje. Politici proto chtějí vzít aspoň zčásti zpět svůj verdikt z roku 1995, kdy předčasné důchody zvýhodnili, a schválit přísnější pravidla. Cílem je, aby v průměru důchodci získali za svůj život stejně peněz, ať jdou do penze předčasně či normálně. Do budoucna hodlá ministerstvo práce pod vedením sociálnědemokratického ministra Vladimíra Špidly režim odchodu do důchodu zcela předělat. Důchodový věk by měl být pružný, aby každý mohl odejít dříve či později, a podle toho by pak měl vyšší či nižší důchod. Tento režim podle něho bude možné rozběhnout až v roce 2005, kdy bude hotova přesná evidence, kolik kdo za svůj život na sociálním pojištění zaplatil. Důchody by podle této koncepce také měly více odpovídat tomu, jakou měl člověk mzdu. Jedním z chystaných opatření je například stanovit strop pro odvody sociálního pojištění, čili bohatí lidé by odváděli méně než dnes. Opozice žádá sankce za předčasný odchod do penze ještě přísnější. A dodává: Zvyšujme důchodový věk až na pětašedesát. Časem se ukáže, že nestačí ani sedmdesát. Nakonec je možné vyřešit důchodový systém jednou provždy - stanovením důchodu na sto let. Problém důchodů není pouze naším problémem. Francouzi si nepřejí pozdější odchod do důchodu. Dali to najevo na demonstracích po celém území země. Demonstranti požadovali, aby byl zachován věk pro odchod do důchodu v 60 letech. Akce na podporu tohoto požadavku ochromily včera dopravu v řadě francouzských měst. Největší pochod se konal v Paříži. Místní doprava včera nefungovala ve 40 francouzských městech. Zcela se zastavila v Lyonu, v Lille, Marseille, v Nantes, v Toulouse, v Rennes a ve Štrasburku. Výrazně byly omezeny i regionální železniční spoje a pařížské předměstské vlaky. Letecká společnost Air France oznámila zrušení všech krátkých linek z pařížského letiště Orly. Z dalšího pařížského letiště Roissy neodstartovala asi třetina plánovaných letů. Protesty, k nimž se spojily všechny odborové centrály, jsou namířeny proti svazu zaměstnavatelů MEDEF, který odstoupil 22. prosince z jednání s vládou a odbory o budoucnosti důchodů zaměstnanců soukromého sektoru. Nynější systém spravovaný společně zaměstnavateli a odbory zaručuje plný důchod po odpracování 40 let. MEDEF, který odmítl nadále přispívat do společné pokladny důchodového připojištění, požaduje zvýšení této lhůty na 45 let s tím, že jinak se celý systém týkající se 15 milionů zaměstnanců soukromého sektoru v příštích letech zhroutí. Armáda nezaměstnaných a důchodců roste, nemá však svou vizi a vedení. Hrozí sociální střet generací a tomu je třeba učinit přítrž. Metainformatikou a MetaInternetem vzniká možnost tuto armádu ekonomicky využít a živit. Každý má opět šanci i když to na první pohled tak nevypadá. Globální kapitalizmus potřebuje potravu pro trhostroj, potřebuje lidi manipulovatelné a tedy duchovně nemocné neschopné metainformatiky. To za trhostroj obvykle dokonale vyřeší státní školství vychovávající a vzdělávající k svévolnosti a ne ke svobodě. Posláním školy není výchova k metainformatice, ale hromadění informací či vědomostí. Děje se tak mnoha skrytými diskriminačními způsoby. To však není přípustné, pro všechny žáky musí být stanovena shodná kritéria a možnosti, která musí ve smyslu Listiny základních práv a svobod vycházet z rovných podmínek. Od prvního ledna neexistuje záruka, že kterákoli základní či střední škola nezačne vybírat za vzdělávání dětí školné. Tímto upozorněním zaskočil své kolegy místopředseda vlády Pavel Rychetský. Na jednání kabinetu prohlásil, že právě proto není možné zabývat se návrhem nového školského zákona, jenž je klíčový pro reformu školství - podle něj je norma v kolizi s ústavním pořádkem země. Důvod je prostý: stát, který je podle Listiny základních práv a svobod garantem bezplatného vzdělání na základních a středních školách, už žádné školy nemá. Veškeré, dosud státní, školy přešly díky reformě veřejné správy do působnosti krajů. Bohužel se při koncipování Listiny zřejmě poněkud pozapomnělo na možnost, že kromě státních a soukromých škol mohou existovat školy zřizované veřejnoprávními, avšak nestátními subjekty, jako jsou kraje. Smysl příslušného článku Listiny je však nesporný a spočívá v tom, že občané mají právo na bezplatné vzdělání na základních a středních školách. Situaci lze nyní řešit dvěma způsoby. Buďto změnou v krajských zákonech - jakýmsi zpětným zestátněním škol, po němž by kraje školy spravovaly jen v přenesené působnosti, anebo úpravou Listiny. Z té by muselo být zřejmé, že školy zřizované kraji získaly stejný statut jako školy státní. Obě řešení jsou jen velmi obtížně schůdná a časově náročná. A to je veliký problém, protože bez odstranění tohoto rozporu nelze ven s novým školským zákonem. Pokud se tento problém nevyřeší během několika málo týdnů, může to ohrozit celý školský systém, protože nový školský zákon má totiž nejen reformovat české školství, ale také doladit školskou legislativu s reformou veřejné správy. Budou problémy s financováním škol, které je zatím upravené velmi nedostatečně. Čekalo se, že to upraví školský zákon. Nebude-li, budou potíže. Na provoz a investice dostávají od svého zřizovatele (obec, kraj), na mzdy učitelů plus na pomůcky a školní potřeby dává stát. Nový školský zákon opět nabírá zpoždění. Mohli bychom si říci: Chvála za to, návrh má spoustu vad. Tady jde o něco jiného, o nekompetentnost kvalitního zákona. Vládní aparát po měsících příprav zákona náhle usoudil, že jeho návrh odporuje ústavě. Stát by prý nemohl garantovat bezplatné vzdělání, když školy budou patřit krajům. Nepochopitelné? Velmi snadno pochopitelné, vždyť zákony tvoří duchovně nemocní neschopní metainformatiky. A takové legislativní zmetky prý mají občané poslušně vykonávat. To je diktatura zákona a ne demokratická vláda zákona. Pro nevěřící řada příkladů. Referendum neprošlo, v ústavě bude i nadále chybět referendum. Sněmovna odmítla už poněkolikáté návrh - tentokrát vládní - ústavního zákona, který by všelidové hlasování umožnil vypsat. Patrně se nenajde jediná demokratická zemi, ve které by v té či oné podobě referendum nebylo součástí jejího uspořádání. Pro referendum zvedlo ruku jen 98 zákonodárců (ČSSD, komunisté a část lidovců), potřeba bylo 120. Poslanecká sněmovna je schopná odsouhlasit zákon odporující ústavě a tedy zákonu vyšší právní síly. Volební zákon, zásadní právní norma, na níž pracovali experti a politikové ODS a ČSSD dva roky, přestal právě platit. Šlo přitom o jeden ze základních kamenů opoziční smlouvy. Ústavní soud v jednom z nejostřeji sledovaných jednání ve své historii rozhodl, že celkem pět klíčových ustanovení zákona z šesti je v rozporu s ústavou a nařídil jejich okamžité zrušení. Vyhověl tak návrhu presidenta Václava Havla a skupiny opozičních senátorů. Verdikt znamená, že poslanci musí okamžitě začít pracovat na nové verzi zákona, aby se mohly konat řádné volby v roce 2002. Novela byla špatná, v systému, kdy existuje poměrné zastoupení a většinové zastoupení, nastolila smíšený systém, hybrid, který ústava neupravuje. Ústava totiž striktně nařizuje, že do sněmovny se má volit poměrným systémem, do Senátu většinovým. Zrušená ustanovení volebního zákona zajišťovala silnějším stranám mnohem více poslaneckých mandátů, než by odpovídalo počtu skutečně získaných hlasů voličů. Hlavně díky velikosti volebních obvodů a navrženému způsobu přepočítávání hlasů. Rozhodnutí soudu tak zásadně ovlivňuje politickou scénu. Po rozhodnutí soudu je už jisté, že žádná ze stran nebude mít většinu. Z toho tedy plyne pro všechny imperativ chovat se koaličně a spolupracovat. Verdikt Ústavního soudu padl v době, kdy ODS s ČSSD ztratily v Senátu většinu. Dnes by přijetí podobné verze volebního zákona bránil nejen Ústavní soud, ale zřejmě i druhá komora parlamentu. Volební zákon se musí změnit, protože je potřeba něčím nahradit to, co Ústavní soud škrtl. Parlament to musí udělat do února příštího roku, protože prezident vyhlašuje volby nejpozději tři měsíce předem a volební období sněmovny končí v červnu 2002. Teoreticky přicházejí v úvahu i předčasné volby. Ale to by se kromě opravy volebního zákona musela sněmovna sama rozpustit ústavním zákonem. A pro ten by musely zvednout ruku tři pětiny poslanců i senátorů. I kdyby se politici na předčasných volbách dohodli třeba v březnu, těžko by se stihly dříve než letos na podzim, jen tři čtvrtě roku před řádným termínem. Nález Ústavního soudu, rušící klíčové části volební novely, má pro naši politiku přelomový význam. Vrací do ní zákonnost a duchem zákonů či synergismem zákonů spravedlnost. Jak zní poselství těm, kdo chtěli uprostřed boje vnutit protihráčům nevýhodná pravidla? Dřív nebo později narazíte na hradbu práva. Zdánlivě neporazitelné smluvní většině tak byla uštědřena tolik potřebná lekce. Soud dal jasně najevo, že žádný vítěz nemá zemi na čtyři roky pronajatou a nemůže v ní dělat, co se mu zamane. Soudci se nenechali zmást metafyzickými jemnůstkami zastánců novely. Nezkoumali, zda to či které opatření je ještě v mezích poměrného systému. Jasně řekli, že jako celek zákon vyvrací princip volné politické soutěže. To je názor zdravého rozumu. Dotčení politici, jimž nález maří plány na zničení konkurence, možná procedí mezi zuby cosi o politizaci soudu. Jsou to však právě lidé opoziční smlouvy, kdo troufalým tažením na konstituční zásady nutí Ústavní soud k verdiktům s dalekosáhlými politickými dopady. Rozmetáním volební novely ztratila opoziční smlouva hybný motiv své existence. Kdo jednou takto znetvořil zákon, bude se o to pokoušet zase. Zřejmě nebudeme policejní stát, ale strážní stát. Běda zlodějíčkům kukuřice, běda milencům ve vzrostlém poli. Ministerstvo zemědělství chce zřídit veřejnou stráž, jakousi armádu, která by hlídala pole, luka, lesy, háje i rybníky před lapky. Se zbraní, s právem střílet. Není to dobrý nápad. Je to přímo nebezpečný nápad. Ze dvou důvodů. Za prvé: zkušenosti s ostrými chlapíky v kamizolách, kteří za uplynulé desetiletí omylem zastřelili řadu lidí, varují. Přibudou zbraně, přibudou zranění a mrtví. Výcvik členů stráže nebude nikdy tak perfektní jako u policistů. Pistole či puška v rukou bdělého, leč nepříliš zručného ochránce přírody a jejích darů nadělá víc škod než zloději. Za druhé: strážní jsou a mají být obdařeni titulem "veřejný činitel". Takový je oproti běžnému smrtelníkovi ve výhodě ve vztahu k zákonu. Svobodná společnost by se množení roztodivných skupin občanů s výsadními právy i když duchovně nemocných, zvlášť když zahrnují povolení střílet po lidech, měla co nejvíce bránit. Rozumíme, o čem ministerstvo přemýšlí. Zloději kradou na polích i v rybnících čím dál víc, celý les dokážou nepozorovaně vykácet. Jak na ně? Nejjednodušším řešením zdá se stvořit další represivní orgány, pořídit další flinty, aby byl náležitý strach. Mocenský styl řešení problémů: výsady vyvolených a povolaných bytní, pravomoci sílí, požadavky na peníze rostou. A není ani tak podstatné, zda veřejní strážci mají pracovat pod jednou, nebo pod několika institucionálními hlavičkami. Na nešikovné zloděje i zlodějíčky neumějící obejít zákony, ať už se specializují na krádeže peněz v bankách či rohlíků v konzumu, máme státní a obecní policii. Včetně kontrolních mechanizmů. Mnohem jednodušší než vytvářet kvůli pychu zvláštní represivní složky by bylo podmínění výkonu zastupitelské demokracie duchovně zdravými schopných metainformatiky. Je to řešení lacinější i bezpečnější. Duchovní nemoc se nevyhýbá ani soudům. Ministr spravedlnosti Pavel Rychetský zprostil funkce předsedkyni Krajského soudu v Brně Hanu Zoubkovou. Ministr rozhodl v souvislosti s vyhodnocením prověrky stavu řízení v nejzávažnějších trestních věcech. Koncem loňského roku ministerská kontrola odhalila na brněnském krajském soudu šestadvacet případů starších tří let, s nimiž soudci od podání obžaloby vůbec nehnuli. Liknavost soudů však není záležitostí jediného kraje, epidemií duchovní nemoci vyskytuje se u soudů leckde. Duchovně nemocní zákonodárci vyrábí zmetky, na to mají v poslanecké sněmovně hlasovací strojovnu ČSSD & ODS a proto od toho nepomůže ani dohled senátní sněmovny, ani presidenta. Pak už zbývá jedině instance Ústavního soudu. Tak třeba v zákoně doposud není specifikována povaha telefonních účtů. Výpisy z telefonních účtů, které dokládají, kdo, komu, kam a jak dlouho volal, už nesmějí být zveřejněny bez souhlasu majitele či uživatele telefonu. Verdikt Ústavního soudu stvrdil, že výpis je součástí ústavně zaručeného listovního tajemství. Výpis telefonních hovorů je chráněn stejně jako samotný obsah telefonního hovoru. Ústavní soud vyhověl stížnosti Jana Hanzlíka ze Strakonic, který byl odsouzen na dvanáct let vězení za loupežné přepadení na základě výpisu hovorů z mobilního telefonu. Ústavní soud tento důkaz jako nepřípustný odmítl a nařídil, aby obecné soudy posoudily Hanzlíkovu vinu znovu. V daném případě společnost EuroTel vyrobila výpis a na podkladě blíže nespecifikované žádosti jej poskytla policii bez souhlasu stěžovatele. EuroTel i policisté se brání, že zákony takový postup nezakazují. Ústavní soud proto doporučil právní normy novelizovat. Než se tak stane, platí názor Ústavního soudu: Výpis nelze získat bez souhlasu soudu, podobně jako povolení k odposlechu. Je to jasné rozhodnutí, které už nikdo nebude moci do budoucna pominout. Průlomový verdikt Ústavního soudu padl pár dní poté, co byl zveřejněn počet a délka hovorů mezi členy Rady ČT a poslanci. Z verdiktu soudu nepřímo plyne, že takové jednání může být v rozporu s ústavou, a to i přesto, že telefony byly majetkem ČT. Ústavní soud řekl, že výpis je pod podobnou ochranou jako obsah zpráv. Verdikt Ústavního soudu však začne platit až dnem doručení účastníkům řízení. Podle Listiny základních práv a svobod nikdo nesmí porušit listovní tajemství ani tajemství jiných písemností a záznamů, ať již uchovávaných v soukromí, nebo zasílaných poštou anebo jiným způsobem, s výjimkou případů a způsobem, které stanoví zákon. Stejně se zaručuje tajemství zpráv podávaných telefonem, telegrafem nebo jiným podobným zařízením. (čl. 13). Za situace, kdy rozhodnutí trvá několik měsíců dodržování Listiny základních práv a svobod nadržuje zločinu to přípustné není. Pikantní na tom je srovnání s cizinou. Peter Mandelson opustil britskou vládu. Příčinou byl podezřelý telefonický hovor. Jeden a ne 138 telefonátů jako mezi televizním radním a českým poslancem. Už druhé Mandelsonovo odstoupení z kabinetu zřejmě znamená jeho politický konec. Když jako a ministr obchodu opomněl nahlásit půjčku od přítele na dům, musel jít poprvé. Po deseti měsících ho premiér Tony Blair do vlády vrátil dohlížet na záležitosti Severního Irska. Potřeboval pomoc jednoho z tvůrců nové podoby strany, zdatného volebního manažera a eurofila protřelého v umění komunikace. Jenže Blairův přítel se nepoučil. Byl dotlačen k přiznání, že telefonoval na vnitro a zajímal se o udělení pasu indickému miliardáři. Ten byl shodou okolností štědrým sponzorem Dómu tisíciletí, neúspěšného labouristického projektu, na nějž věnoval milion liber. Mandelson zprvu mlžil a kancelář předsedy vlády balamutil, že si telefonát nepamatuje. Vinil média. Brit má smůlu. Dokážeme si představit, jak vysvětluje nevinnost onoho hovoru, jak to dobře umějí naši politikové. Ostatně se neprokázalo, že kupčil s vlivem ve prospěch Inda. Co když se bavili o psech? Nebo mohl trvat na účelové lži o ztrátě paměti. Člověku na ministerstvu vnitra, který si na jeho hlas vzpomněl, mohl klidně do tváře vmést, že ho vůbec nezná. Nebo se mohl víc opřít do médií, která jistě všechno zavinila. Třeba takový šílený deník Daily Telegraph... To by ale pod mosty města, v němž Mandelson žije, tekla jiná řeka než Temže. V Česku by jít nemusel. Naše zvyklosti by od něj nežádaly, aby se vyhnul třeba jen zdání konfliktu zájmů. Naši voliči jsou na politiky hodnější, hodně jim odpustí. Ke škodě všech. Halasí se na dodržování zákonů, přitom mnohé zákony porušují ústavu a tak třeba zastupitelé v Jindřichovicích pod Smrkem na Liberecku jednomyslně schválili usnesení, kterým doporučují svým občanům, aby při celostátním sčítání lidí, bytů a domů neprozrazovali vše, co po nich budou statistici žádat. Nedobrovolným zodpovězením některých dotazů by se prý vzdali práv plynoucích z Ústavy Česka a zejména Listiny základních práv a svobod. Oba dokumenty zajišťují občanům nedotknutelnost osoby a soukromí. Sčítání lidu se bude provádět na základě zákona o sčítání lidu, domů a bytů v roce 2001. Tomu, kdo svou povinnost nesplní, hrozí podle zákona sankce včetně pokuty až do výše 10 000 korun. Ústava má však vyšší právní účinnost než zákon. Je možné s ohledem na Ústavu Česka a na Listinu základních práv a svobod nařizovat všem občanům, aby sdělovali důvěrné informace o svých soukromých záležitostech, jak to nařizuje zákon 158/1999 Sb. v paragrafu 5 a 6? Asi sotva. Zákonodárci by ho měli uvést do souladu s vyšší právní normou, jinak vlastně na státní úrovni občanům demonstrují porušování zákonů. Není skorem zákona, aby v něm nebyl zmetek. Zákon zapomněl na zástupce. Problémy a nezřídka i komická nedorozumění působí představitelům šestnácti statutárních měst opomenutí zákona o obcích, účinného od 12. listopadu. Přestože podle zákona stojí v čele magistrátů těchto měst "se zvláštním postavením" primátoři, nemohou se jejich zástupci označovat jako náměstci či zástupci primátora, ale kvůli opomenutí zákonodárců mohou mimopražské primátory oficiálně zastupovat pouze místostarostové. Je to jedna z chyb nového zákona, který nezná pojem náměstek ani zástupce primátora, ale pouze slova primátor, starosta a místostarosta. Duchovní nemoc se nevyhýbá ani senátu. Senát kývl: děti už budou v autech spoutány jen na dálnicích. Novela zákona špatná, ba řekněme hloupá. Je totiž naprosto jisté, že sedátka dramaticky zvyšují bezpečnost malých lidí. Je stejně jisté, že nejvíce nebezpečných nehod se děje ve městech a na běžných silnicích. Zákon řeší nepohodlí menšiny za cenu zvýšeného rizika pro všechny (samozřejmě včetně té menšiny). Zákon nám, dobrovolným účastníkům silničního hazardu, zakazuje za jízdy telefonovat a přikazuje nám používat bezpečnostní pásy. Manažeři, kteří telefonují pořád, si nevymohli změnu stejně jako hodně tlustí lidé, pro něž je pás stísňující. Kdyby pro ně platila stejná logika jako v případě sedaček, pak telefonování a pásy by byly pro všechny nařízeny pouze na dálnici. Každý vidí, že je to nesmysl. V případě sedaček nesmysl povýšený na zákon. Zákonodárný akt hodný trulantů. Jak vznikají zmetky zákonů ukazuje nový zákon o ČT. Hňupské bratrstvo duchovně nemocných odmítlo návrh Senátu a nový zákon o ČT zákonem džungle prosadilo v podobě, na níž se před dvěma týdny sami usnesli. Vzhledem k tomu, že novelu už podepsal i prezident může být provizorní ředitel v ideálním případě jmenován až na konci příštího týdne. Jeho příchod by měl definitivně uklidnit krizi, která ovládla veřejnoprávní televizi po jmenování generálního ředitele Jiřího Hodače. Výběr provizorního ředitele poslancům umožní dočasné ustanovení zákona, podle nějž na sebe mohou na čas převzít pravomoce Rady ČT. Jak to při diktátu bratrstva trulantů může dopadnout je nabíledni. Nový ředitel ČT bude zase duchovně nemocný člověk neschopný metainformatiky. A podobně duchovně nemocná bude nová Rada ČT, sestavená v souladu se zákonem sice z lidí navržených občanskými a společenskými organizacemi, nakonec však nadiktována bratrstvem troupů do tří měsíců. Teprve ta pak České televizi vybere nového generálního ředitele, pochopitelně duchovně nemocného trumberu. Jak jinak, nový zákon prošel hlasy ODS a sociální demokracie. Čtyřkoalice považuje zákon za špatný, stejné výhrady má k novele i prezident Václav Havel, k podepsání ho prý vedla pouze vyhrocená situace v České televizi. Opoziční smlouva již zase funguje skvěle. Poslanci ČSSD a ODS ve sněmovně disciplinovaně a takřka jednotně přehlasovali senátní verzi televizní novely. Pěkná ukázka senátní pojistky demokracie a zákonnosti. Leccos svědčí také o tom, že se korunovaní trulové Václav Klaus a Miloš Zeman čile dohadují o osobě prozatímního ředitele. Opozičněsmluvní bratrstvo trulů asi chystá volbu jakéhosi kultivovaného anděla pomsty, jenž začne v ČT s nenápadnou odvetou za potupu, kterou Klausovi a Zemanovi uštědřili protestující redaktoři. Příští Rada ČT, v níž budou mít většinu nastrčené "občanské" figury blízké právě ČSSD a ODS, pak může provizorního ředitele potvrdit nebo zvolit někoho podobného. Pokud toto nastane, ocitne se televize v horší situaci než před revoltou. Bude mít na krku zneužitelný zákon o ČT, ale i "normalizátora s lidskou tváří", před nímž ji protesty zaměstnanců již neochrání. Krize v České televizi rozdělila doslova celou republiku. Televizní krize rozděluje rodiny, nejen politiky a odborníky. Je to však spíše o tom, jak si kdo svévolně vykládá řešení určitých sporů. Přes nový zákon krize v ČT trvá. Hodačovské vedení České televize (ČT) přistoupí k takovým opatřením, která mu umožní kontrolovat veškeré finanční operace ČT. Neznamená to úplné zastavení plateb. Neexistuje řada ČT, není možná kontrola ČT. Nejvyšší kontrolní úřad může podle zákona prověřovat pouze finanční prostředky, které Česká televize získává z koncesionářských poplatků. Hlubší kontrolu by umožnila až chystaná novela zákona o NKÚ, která upraví působnost úřadu. K celkové revizi hospodaření televize je oprávněna pouze Rada České televize. Proto Českou televizi prověří dvě auditorské firmy. Hospodaření České televize bude kontrolovat americká firma PriceWaterhouseCoopers a česká společnost HZ Praha. Měly by znovu prověřit několik desítek tisíc účetních dokladů ČT za posledních osm let. Předchozí audity pro jednotlivé roky přitom skončily vždy konstatováním: "Bez závad." Nynější kontrola se vzhledem k širokému zadání dotkne prakticky všech důvěrných dokumentů veřejnoprávní televize. Ta kontrola je v mnoha ohledech sporná. Není třeba jasné, podle jakých kritérií se budou hodnotit výhodnosti smluv. Hloubková prověrka hospodaření ČT má být podle poslanců hotova za devadesát dnů. Auditoři považují termín za nesmyslně krátký. Stávkující zaměstnanci ČT včera zopakovali, že audit je i v jejich zájmu. Zároveň však znovu zpochybnili, že jej může organizovat Hodačovo vedení. Pověření Věry Valterové, jíž Hodač svěřil dočasné vedení ČT, už totiž údajně neplatí. Podle názoru některých právníků se vztahovalo pouze na dobu, kdy Hodač sice nebyl přítomen, ale ještě stále byl ve funkci. Po jeho rezignaci pozbylo platnosti. Spor mezi vzbouřenci a Hodačovým manažmentem se odrazil i v přípravě kontroly - vedení k auditu přizvalo i nadnárodní PriceWaterhouseCoopers, protože se na rozdíl od HZ Praha zabývá i personálním poradenstvím. Beznoska a jeho kolegové totiž chtějí provést i "personální audit" ČT - neboli prověřit, jak byli v televizi vybíráni lidé. Snaha o řešení krize vinou hodačovského vedení zkolaboval. Stávkující zaměstnanci České televize hodlali přijít s novou nabídkou, která měla přiblížit konec krize v ČT. Pokud by s návrhem uspěli, chtěli pracovní stávku přerušit a přejít do stávkové pohotovosti. Svůj plán chtěli předloží Věře Valterové (ředitel Jiří Hodač ji před svou rezignací pověřil vedením ČT) na jednání s odborovým předákem Richardem Falbrem. Valterová však smírčí řízení odmítla, tím si podepsala ortel. Nyní je jasné, že všichni pohrobci hodačovského manažmentu musí z ČT bez pardonu odejít. A do budoucna už je jasné o co půjde, z ČT musí odejít duchovně nemocný manažment. V Radě ČT už nemůže ani zasednout duchovně nemocný radní. Problém je v tom, že duchovně nemocní poslanci sotva mohou zvolit duchovně zdravou Radu ČT. Potřebujeme generační výměnu poslanců za duchovně zdravé. Potřebujeme tím duchovně ozdravit politické strany a voliče. Opravdu svobodnými volbami konečně zvolit duchovně zdravé zastupitele lidu a pro lid. Trumbelizmus zastupitelské demokracie nezná mezí. Co říci k účasti našeho poslance na Kubě. Vždy platilo, že cestovatel musí ctít kulturu země, kterou navštíví. Podle toho co je k dispozici, jde o hloupost ze strany našich návštěvníků na Kubě. Jisto je jedno, nastal čas konce nadvlády USA, USA se globalitou musí zařadit do mezinárodní demokracie. Na druhé straně se do tohoto proudu musí zařadit také Kuba. Globalitou je konec amerikanizmu, liberalizmu, marxizmu, katolicizmu a všem –izmům nakažených virem duchovní nemoci. Není důstojno žádné kultury špinit se trumbelizmem jednotlivců, V tomto pojetí by Kuba měla přiměřeně své kultuře a poukazem na ní vykázat narušitele. Rezoluce naší sněmovny o jejich propuštění je nutno chápat jako další projev trumbelizmu. Doufejme, že Kuba bude moudřejší něž sněmovna Česka, pomýlená bludem liberalizmu a zaslepená nenávistí k marxizmu. S ohledem na to, že narušitelem zvyků Kuby byl náš poslanec, bylo by slušností poslanecké sněmovny se za něj omluvit. Nejlepším bojem za svobodu je obchod, soutěž, a ne svévolnické počiny á la Pilip a spol. Americká nadace Freedom House jakožto nezávislá nezisková organizace prý podporuje osobní kontakty ve všech společnostech. Náplní práce nadace je sledovat dodržování lidských práv v totalitních režimech a publikovat každoroční zprávy o stavu politických a občanských svobod ve světě. Nadace je financována z různých grantů a darů. Posílání literatury a dalšího materiálu oponentům režimů je však v době Internetu archaickou metodou a navíc jejich přímým ohrožením. Usnadnit přístup k pravdivým informacím je třeba všem lidem a nejen z disentu. Freedom House vedou duchovně nemocní neschopní metainformatiky a tedy efektivního boje za politické práva a občanské svobody. Měla by si zamést před vlastní prahem a zaměřit se na výchovu k metainformatice v oblasti federálního školství, najde tam nepřebernou oblast působnosti. Jak vypadá služba zastupitelské demokracie občanům ukazuje kauza BSE. Nervozita stoupá: nedávný výskyt nemoci "šílených krav" (BSE) u česko-bavorských hranic vyvolává dojem, že je jen otázkou několika dnů, kdy se nákaza objeví i u nás. Někteří biologové pochybují o tom, že bílkovina jménem prion, kterou v masokostní moučce zkonzumuje zvíře, odolá vnitřnímu prostředí nejen zažívacího traktu zvířete, ale přežije i zničující útok enzymů v lidském žaludku. Pak se dostane do lidské krve, ale imunitní systém nereaguje: člověk nedostane vysoké teploty. A nakonec přes ochranný obal pronikne i do mozku a začne ho poškozovat. Je to prý přinejmenším nepravděpodobné. Ano, vyvolává to dojem jakéhosi mystéria, ale faktem zůstává, že hlavní vlastností prionu je vysoká odolnost vůči enzymům. Tuto vlastnost zřejmě získává změnou genetické informace. Proč k ní dochází, věda neví. Může to být i výsledek nějakého synergického procesu, který najednou v organismu proběhne. Věda nedokáže říct, zda to není důsledkem vlivu vnějšího prostředí, třeba záření. Priony jsou bílkovinné molekuly úplně stejné jako všechny ostatní. Ale poznání, že mohou způsobit infekční onemocnění, zpochybňuje základní princip molekulární biologie. Totiž, že veškerá genetická informace se přenáší od nukleových kyselin k proteinu, a ne naopak. Teď se začíná tvrdit, že prion dokáže způsobit houbovitou strukturu mozku. Ale věda stále nevíme, jak se přenáší tato nemoc mezi zvířaty. Přitom stále neví, zda a jak k přenosu ze zvířete na člověka dochází... Přitom rozdíl mezi starou a novou variantou Creutzfeldt-Jakobovy nemoci není v podstatě žádný. V obou případech se jedná o neurodegenerativní chorobu mozku spojenou s úbytkem nervových tkání. Dříve se předpokládalo, že nemoc může vznikat spontánně a že je spojena s procesem stárnutí. Rozdíl je v tom, že mohou onemocnět mladší lidé, a právě tento fakt se dává do souvislosti s existencí prionu, jehož patologická forma je velmi odolná. V roce 2040 prý může na světě kvůli BSE onemocnět až 136 tisíc lidí. Věda dosud synergismem pohrdala, nyní ho má na talíři k řešení. A vstupem do genetického světa se synergismu otevírají nepřeberné leč ztajené možnosti. BSE se může šířit z krav na člověka, ne už na jiná zvířata. EU nemá důkazy o tom, že by ovce trpěly variantou nemoci šílených krav. Přesto byly podrobeny preventivním opatřením podobným těm, která jsou aplikována u hovězího dobytka. Ovce rovněž nesmějí dostávat masokostní moučku a stanovené rizikové části tkání, jako je mícha a mozek, musí být odstraněny bezprostředně po porážce. Jako by nebylo dost BSE, Rakousko nyní děsí skandál s vepřovým. Rakouské zemědělství, jehož produkty byly považovány díky důrazu na ekologii za jedny z nejzdravějších v Evropě, utrpělo obrovský šrám. Rakouské vepřové je totiž zřejmě zdraví nebezpečné. Alespoň některé. Za pouhé dva dny se v lavinu rozrostl skandál kolem chovatelů prasat, kteří krmili své vepře směsí, jež obsahovala zákonem zakázaná antibiotika a růstové hormony. Úřady už nařídily uzavřít čtrnáct vepřínů. Po požití tohoto masa hrozí spotřebitelům podle odborníků dokonce větší zdravotní nebezpečí než v případě hovězího kontaminovaného zárodky nemoci šílených krav (BSE). Antibiotika obsažená v mase mohou vyvolat rezistenci organismu - tedy to, že v případě onemocnění daného člověka nebudou tyto léky účinkovat. Hrozba, že člověk kvůli antibiotikové rezistenci může zemřít, je jistě větší než nebezpečí hrozící z BSE. Ještě větší nebezpečí hrozí spotřebitelům z hormonálních přípravků. Hormony jsou výrazně horší než antibiotika, protože mohou ovlivnit celý lidský organismus a nelze ani odhadnout všechna nebezpečí, kterým se člověk po požití takto kontaminovaného masa vystavuje. Rakouské vepřové je skutečně nebezpečné. Farmáři totiž podávali vepřům antibiotika a zakázané hormony. Od nynějška není tato informace pouze podezření, ale skutečností, potvrzenou řadou testů. Rakouské ministerstvo zahraničí zveřejnilo výsledky prvních testů, týkajících se zatím jen antibiotik. Farmáři používají hormonů k urychlení růstu vepřů, určených k porážce. Tato praktika je v Rakousku, ale i dalších státech přísně zakázána. Tyto hormony se pak mohou dostat do lidského organismu, což je vysoce nebezpečné. Přikrmování léky, zejména antibiotiky (ale někdy se užívají i silné léky proti parazitům a prostředky povzbuzující krevní oběh) má jiný důvod - zvířata nejsou náchylná k nejrůznějším nemocem a díky lékům je tak zajištěn jejich optimální růst. Problém je v tom, že jejich zbytky zůstávají v mase zvířat. Člověk tak druhotně konzumuje silné léky, přičemž není jasné, jak na něj budou působit. Rakouští vědci v současnosti netuší, jaké léky byly v případě pozitivních testů zvířatům podávány. Nedá se říci, v jakém množství a jaký typ antibiotik byl použit. Proto je zapotřebí dalších dvou testů - při těch však musí být analyzovány vnitřní orgány vepřů, a nikoli jen moč, jako tomu bylo dosud. Dokud však budou muset rakouští farmáři čelit masové produkci masa ze zbytku Evropy, budou se uchylovat k podobným praktikám. To je obrázek globalizace, globální konkurenční války. V globální válce o zisky jde zájem člověka, o lidstvo stranou. A rakouské vepřové ke pouze špičkou ledovce diktatury kapitálu. Duchovně nemocná zastupitelská demokracie dbá bezpečnosti občanstva vždy až zpětně. Státní veterinární správa Česka nařídila vyšetřit všechny zásilky vepřového masa z Rakouska na přítomnost antibiotik a hormonů, které byly až dosud rakouskými orgány prokázány. Současně zásilky pozastavila do doby, než bude znám výsledek vyšetření. Mnohdy může jít o nahodilosti. Kvůli plechové krabičce s nápisem Sarin vyjížděli na policejní stanici v Pelléově ulici v Praze 6 hasiči, chemická jednotka, a dokonce i odborník z Úřadu pro jadernou a chemickou bezpečnost. Sarin v ampulce skutečně byl. Tubu s ampulí, v níž jsou podle etikety dva gramy sarinu, bojového otravného plynu, společně s ostrými náboji položil na stůl v policejní služebně starší muž. Ten tvrdil, že ji našel v pozůstalosti. Jediný miligram tohoto prudce jedovatého bojového plynu dokáže zabít člověka. Největší nebezpečí hrozilo, když krabičku muž převážel městskou hromadnou dopravou na služebnu. Bez diskuse nejpřesvědčivější důkaz o globálně duchovně nemocné zastupitelské demokracii poskytuje kauza oteplování planety. Planeta se otepluje, a to vinou člověka. Dokazuje to více než tisícistránkový dokument OSN, zpracovaný 123 předními odborníky na otázky klimatu a podpořený dalšími 516 vědci. Materiál vznikal tři roky a byl předložen sto padesáti účastníkům mezinárodní mezivládní konference o klimatu v Šanghaji. Nová varování, jež podle představitelů OSN už jen stěží lze odmítat poukazem na neprokázané změny či vysvětlením, že jde o přirozený a člověkem nijak neovlivněný přírodní proces, přišla jen dva měsíce poté, co v nizozemském Haagu skončila bez úspěchu konference o klimatu. Na ní se měly vlády zemí světa shodnout na snížení výroby skleníkových plynů, které mají na oteplování největší podíl. Podle zprávy existují nové a lepší důkazy, že největší díl oteplování, jež bylo pozorováno v posledních padesáti letech, lze přičíst na vrub lidským aktivitám. Devadesátá léta byla pravděpodobně nejteplejším desetiletím od doby, kdy se měří teploty, a rok 1988 nejteplejším rokem od začátku zaznamenávání průměrných ročních teplot, což bylo v roce 1861. Katastrofa není od nás tak daleko. Velká část řeckého území, přibližně třicet procent, je ohrožena suchem tak, že se postupně stane pouští. Řecké ministerstvo zemědělství proto začalo pracovat na programu, který by měl tvorbě pouští v zemi zabránit. Řekové se také obávají růstu průměrných teplot na většině území. Tato skutečnost je dalším důkazem, že varování před přeměnou části jižní Evropy v poušť nebyla planá. Kromě Řecka je nejvíce ohroženo Španělsko. Ohrožené zóny jsou ve všech částech Řecka: na severu, ve střední části poloostrova Peloponés, na ostrovech v Egejském moři a na Krétě. Projekt ministerstva zemědělství zahrnuje ochranu lesů a jejich ekosystémů, ochranu zemědělských pozemků a lepší využívání vodních zdrojů země. Chyba lávky, vše marné, bez změny paradigmatu myšlení sotva je možné čelit problémům globalizace. Jak malá příčina může mít velké následky ukazuje případ havarovaného vraku ekvádorského tankeru Jessica, který před týdnem ztroskotal u galapážských břehů naloženého téměř 920 000 litry nafty už vytekla větší část nákladu. Vytvořila se skvrna 1000 kilometrů čtverečních, která už dorazila k pobřeží dvou ostrovů a vážně ohrožuje život vzácných galapážských živočichů - želvy sloní, leguána galapážského, leguána mořského, lachtana jihoamerického galapážského a dalších. Problém je v tom, že jakmile se nafta dostane z lodi, je prakticky nemožné ji odstranit, či ohraničit v oceánu. Unikátní živočišné i rostlinné druhy na Galapágách poskytly Charlesi Darwinovi materiál pro studium vývoje druhů. Chybělo málo a život na Galapágách, kde Charles Darwin objevil tajemství evoluce, unikla ekologické katastrofě v podobě nafty unikající ze ztroskotané lodi. Galapágy, jež leží uprostřed pacifických samot, jsou unikátní rezervací toho, jak se vyvíjel život. Skvrna, která se blížila k pobřeží, po třech dnech obrátila svůj směr. Změnil se vítr, jenž spolu s mořským proudem začal odpoledne odnášet skvrnu na širé moře a dál od ostrovů. Pak se vrátila. Ropa z havarovaného tankeru Jessica začala zaplavovat pobřeží souostroví Galapág. Na některých místech už pomocníci začali s čistěním pláží a zvířat od smrtícího povlaku. Úplně se prý podařilo vyčistit pobřeží zamořeného ostrova Santa Fe, ale skvrna nyní dosáhla ostrůvku Plaza. Kapitán tankeru si podle ekvádorského tisku popletl význam bóje u vjezdu do zálivu ostrova San Cristóbal. Větší a dlouhodobější hrozbou než naftová skvrna je pro Galapágy člověk. Ještě před padesáti lety obývalo ostrovy asi tisíc lidí, teď se jejich počet vyšplhal až na 16 000. Navíc navštíví ostrovy ročně na 50 000 turistů. Nynější katastrofu způsobilo plavidlo vezoucí palivo pro místní turistické lodi. Člověk s sebou navíc na Galapágy přivezl svá zvířata, z nichž například kozy představují velké nebezpečí spásáním porostů. V posledních době se ostrovy staly ohniskem bojů ekologů s rybáři, kteří dokonce loni na podzim využili želv jako rukojmích, aby nakonec dosáhli zvýšení kvóty na lov humrů. Na první pohled vše vypadá tak, že účinný boj s diktaturou mamonu není možný. Globalita dává vznik nejen globalizaci, ale také globalisaci. Internet stává se globalitou politickou mocí, mocí globální demokracie, přebírá dnešní úlohu médií manipulovaných kapitálem a politiky. Potřebujeme Internet obohatit o metainformatiku. Zatím vznikají na Internetu knihovny. Anglicky mluvící studenti se již nemusí rozčilovat nad ukradenými svazky, vysedávat v knihovnách nad vzácnými tituly, které vám nepůjčí domů, a u povinné četby čekat, až na ně přijde řada přes stovky rezervací. Sehnat odborný spis od archeologie přes filozofii až po techniku stejně jako leccos ze školní beletrie by od nynějška neměl být problém - většina jich je teď k mání na Internetu. Americká společnost Questia Media, Inc. v tomto týdnu rozjela stránku www.questia.com, která je jakousi digitální akademickou knihovnou: shromažďuje na 50 tisíc převážně odborných publikací, jako jsou skripta, učebnice, monografie a encyklopedie, nechybějí ani články z novin a časopisů. Obsah by se v letošním roce měl rozrůst až k číslu 250 tisíc titulů. Questia pomáhá studentům jednoduše získávat i těžko dostupné informace, které ke svému studiu potřebují. Ve virtuální knihovně se mohou uživatelé orientovat podle několika kategorií včetně možnosti hypertextového vyhledávání - tedy určitých pojmů, vět či autorů v různých titulech. S nalezenými texty lze pak aktivně pracovat: zvýrazňovat, vytvářet si poznámky na okrajích nebo záložky. Všechny změny si může uživatel uložit jako speciální soubor a podle potřeby se k němu vrátit. Vyhledávání je zdarma, pokud však chtějí s nalezenými texty studenti pracovat, musí se přihlásit do knihovnické databáze a zaplatit. Dvoudenní registrace přijde zájemce na 15 dolarů, měsíční na 20 a roční poplatek činí 150 dolarů. Na rozjezd má Questia speciální nabídku - dvoudenní přístup zdarma. To, co v tuzemsku působí jako přemrštěná cena, je však pro americké studenty docela výhodné - vždyť odborná učebnice je přijde od 30 do 50 dolarů. Vybrané peníze chce Questia použít na honoráře příslušným nakladatelům. Těm vychází vstříc hned v několika ohledech: hradí všechny platby spjaté s digitalizací jednotlivých textů a za zvlášť cenné tisky, které jinak opouštějí prostory knihovny jen výjimečně, dostanou jejich poskytovatelé zvláštní bonusy. Questia pokrývá obrovské spektrum témat - na své si přijde ten, kdo se specializuje na africkou problematiku stejně jako otázky gayů či lesbiček. Zásobami titulů se Questia může pochlubit také z oblasti ekologie, filmu a médií. Texty dodává na sto padesát institucí včetně knihoven a tiskových center. Obdobnou cestou se vydává projekt sedmi prestižních amerických univerzit, jako je Harvard, Oxford, Newyorská, Michiganská či Kolumbijská univerzita. S třímilionovým grantem od nadace Andrew Mellon od loňského roku chystají virtuální knihovnu historie pracovně označovanou jako Historic E-book. Významné historické práce vzniklé na těchto ústavech by tak vedle své tradiční verze měly mít i elektronickou podobu. Pokud však podobné iniciativy nebudou praktikovat metainformatiku pak je to jen jiná forma totality. Ono totiž dát příliš moc informací nebo velmi málo vede k stejnému záměru totality – omezit svobodu informací. Navíc v státem garantovaném školství potlačit metainformatiku je v epoše globality novou variantou totality a omezení svobody šíření informací. Ostatně absenci metainformatiky zjišťuje ekonomika a finance. Americký obr prý jenom pokašlává, ujišťují se v Davosu ekonomové. Více než tři tisíce ekonomů, šéfů velkých korporací a politiků zahájili ve švýcarském Davosu své každoroční setkání. Čekají je diskuse o nejžhavějších tématech od propojení byznysu a nových technologií přes etické problémy podnikání až po ceny ropy. Na pořadu dne byla zejména tvrdost přistání světové, a zejména americké ekonomiky v letošním roce. Jde však o globální recesi způsobenou absencí metainformatiky. Zejména USA nemohou bez metainformatiky udržet tempo růstu z posledních let donekonečna, toto zpomalení nejsilnější světové ekonomiky by však nemuselo mít tak drtivý dopad na zbytek světa.

Cestu k uvedeným metatextům metastudiem metagramotným Moravanům nabízí Moravská metauniversita prostřednictvím svého internetovského zastoupení na zprostředkující adrese:

metainfo@volny.cz Ţ se záhlavím /3XM-SBRK/ v elpoště