Moravská Metanadace Metauniversity

(Metacentrum Moravské Metauniversity)

| V | V | V | _{® ş} 3X| V | _{® ş 3XM®}

veřejně prospěšná metaspolečnost (v. p. ^ms.)

Verse: 1.2.2000 až 31.3.2000 / 1.4.2000 až 21.5.2000 / 22.5.2000 až 18.6.2000 /

19.6.2000 až 9.7.2000 / 10.7.2000 až 30.7.2000 / 31.7.2000 až 11.8.2000 /

12.8.2000 až 25.8.2000 / 26.8.2000 až 8.9.2000 / 9.9.2000 až 29.9.2000 /

30.9.2000 až 13.10.2000 / 14.10.2000 až 27.10.2000 / 28.10.2000 až 17.11.2000 /

18.11.2000 až 8.12.2000 / 9.12.2000 až 5.1.2001 / 6.1.2001 až 26.1.2001 /

Spontánním synergismem jednotlivostí v důsledku všeobecné metazákonnosti vzniká řád, zákonitost, zákony. Oním duchem řádu a zákonitosti je metazákonnost synergismu z níž prýští zákony jako z věčného pramene. Metazákonnost je ve všeobecnosti výrazem spontánního synergismu jednotlivostí a zákony lidí vznikají stejně jako jiné tedy synergismem lidí. Zákony lidí jsou produktem synergismu národa, povahy krajiny, kvality půdy, polohy a rozlohy země, způsobu žití, minulosti, víry, zvyků, počtu, obchodu, mravů, způsobů. Přirozenost člověka je v tom, že jeho existence je podmíněna synergismem lidí v rámci kulturního společenství. S růstem synergismu lidí musí být styl žití kodifikován v právech, zákonech. Ty nemohou být libovolné, ale musí vyhovovat metazákonnosti synergismu. Nesoulad se Skutečností vede k chaosu, který globalitou hrozí lidstvu sebezničením. Klíč k budoucnosti lidstva spočívá v pochopení metazákonnosti synergismu a jeho interpretací v žití zákony. Svoboda znamená vlastnit umění synergismu informací, takto se metainformatika stává všelidským prostředkem k tomu, aby si mohli lidé své správní zástupce oprávněně, pravdivě, jistě vybrat. Metainformatika na nikoho přímo neútočí, jen všem naléhavě staví před oči metazákonnost synergismu jíž se samoorganisuje vše, také společnost a stát. Člověku existenčně nezbývá než navozovat pořádek, dobro a uspořádanost společenství, třebas oklikou a nevědomky i zlem. Každá správná vláda má v rámci svobody a demokracie potenciálně využívat metazákonnost, neboť globalitou moc státu nemůže být už jen organizací nýbrž organismem. Žít metazákonností synergismu není příkaz či zákaz, ale nevyhnutelnost vyplývající z globality lidského společenství. Poznání "povahy synergismu jednotlivostí" musí globalitou vést k vědomému synergismu lidí, k umění metamanažmentu jež bude žitým synergismem základem svobody. Z úrovně synergismu lidí vyplývají příslušné zákony, když se uplatňují jakožto demokracie v každodenním žití. Zákony jsou v demokracii výsledkem vůle synergismu lidí a základem zákona je způsob jak se tento synergismus lidí realizuje. Volební právo tvoří základ synergismu lidí umožňující duchovně zdravými realizovat základní princip demokracie totiž aby si lid sám synergismem stanovoval zákony. Bez podmíněnosti metazákonností synergismu je demokracie utopií, je aristokracií jíž je svrchovaná moc v rukách svévolnických zastupitelů, byť formálně volených, kteří zákony vytvářejí svévolně a starají se o jejich realizaci. Bez etické podmíněnosti demokratického zastupitele se demokracie stává zastupitelskou aristokracií, ale navíc skrze funkci prezidenta i částečnou monarchií. Demokracie neomezená metazákonností synergismu lehce nabude ducha monarchie či dokonce diktatury. Zákony demokratické společnosti mají vycházet ze synergismu lidí nad nimiž vládne autorita metazákonnosti Skutečnosti. Takto chápaná demokracie působí omezení individuální i kolektivní lidské svévolnosti, ovšem toto omezující "zlo" je pro lidské společenství dobrem. V zákonech však nelze beze zbytku vymezit pravidla lidského chování a tak duch demokratického státu potřebuje samopořádací sílu mimo zákony a tou je kulturou ctnost lidí k žitému synergismu. S omezováním synergismu lidí naopak narůstá příkaznictví svévolně konstruovaných zákonů, omezuje se svoboda. To, že většina lidí dnes žije přikazovacím způsobem znamená, že dnes žijeme pod diktaturou Mamonu a jí podřízených zákonů. Formálně volení představitelé lidu stávají se obchodníky kupující si hlas lidu, ve skutečnosti lid žije v diktatuře neboť každý je pod knutou organizace jež přikazuje jak pracovat a nepřímo jak žít. Nad všemi diktaturami však vládne autorita metazákonnosti synergismu, jenž je nejvyšším principem Skutečnosti a jehož musí dbát jak vykonavatel zastupitelské demokracie, tak i diktátor. Celá tragédie lidstva je v tom, že dodnes nemělo Zákon jenž by byl závazný pro všechny lidi, diktátory z toho nevyjímaje. Pro existenci demokratické vlády je třeba uvést do synergismu rozličné protikladné formy moci totiž řídit i nechat spontánnost, brzdit i uvádět do pohybu, dávat pružně jedněm takovou důležitost aby byli schopni odolávat jiným, takové je jedno mistrovské dílo zákonodárství. Aby bylo možné synergismus lidí uvést do života, musí být metazákonnost interpretována do zákonů bez privilegií, do zákonů známých a pochopitelných jimiž by se mohli všichni řídit a to vyžaduje umět interpretovat metazákonnost podle okamžitých okolností vyloučením svévolnosti a tedy široce zvládnout kulturu synergismu žití. Svévolnost zákonů a jejich fragmentárnost překáží jejich výkonu. Naopak pro duch zákonů demokratického zřízení je charakteristický synergismus lidí a vláda metazákonnosti. Duchem demokratického zřízení je synergismus žití a tomuto duchu musí být podřízeny zákony a tresty. Ztrátou vlády metazákonnosti synergismu končí demokracie v extrémech bezmezným přepychem a bezmeznou bídou současně. Zastupitelská demokracie může sice zavést zákony omezující přepych a nuzotu, ale pouze svobodné omezení dává kultura žitého synergismu to jest duchem zákonů omezujícím přepych a bídu. Láska synergismu je silou ducha Skutečnosti a proto i duchem zákonů každé myslivé bytosti. Čím více se bude zdát, že lidem plynou ze svobody individuální svévolné výhody, tím více se bude přibližovat chvíle, kdy budou muset svobodu ztratit neboť svoboda ztrátou synergismu stává se svévolí; pak se rodí malí tyrani a skloubí se v nich všechny neřesti jednoho tyrana a zanedlouho se stane nesnesitelným i to málo, co ze svobody zůstalo. Demokracie se musí vyhnout dvěma krajnostem totiž duchu krajní nerovnosti a duchu krajní rovnosti a musí být jejich synergismem synkrisí v něčem kvalitativně novém a nikoli synkrezí jejich směsí. Lid bez vlády ducha zákonů má vždy pouze krutou volbu zvolit si tyrana anebo se jím stát sám..V přirozeném stavu se rodí lidi plně synergičtí, nejsou však takovými schopni zůstat pod tlakem zotročující civilizace. Ve společnosti se racionalizmem synergismus tratí a lidé ho znovu hledají prostřednictvím zákonů, ale marně protože bez autority metazákonnosti. Synergismus je onen duch životní, který brání zkáze ať v nebezpečí stojaté vody socializmu nebo dravé vody kapitalizmu. Ztrátou synergismu občanů stává se demokracie despocií elity, i když s mandátem většiny. Jestliže se demokracie přidržuje synergismu lidí pak i zákony začnou působit samopořádáním správně, neboť síla synergismu strhává všechno do správného proudu evoluce. Žitý synergismus je základem mravů a mravy jsou základem demokracie občanů státu i států vůči sobě. V státě, který ctí princip synergismu žití coby základu demokracie je většina zákonů správných a dobrých. Avšak tak jako se dobré víno pokazí zkaženým sudem, tak i dobrý lid se zkazí špatnými zákony a vládou. Když lid ztratí zásady synergismu, když ztratí synergismus žití, pak moc svévolně narůstá a tím klesá synergismus lidí ještě více a ohleduplnost se ztrácí takovou mírou, že se lid sám sobě stane tyranem a svým vlastním otrokem. Ztrátou synergismu žití vláda lidu nakonec zahubí sílu svobody a upadne do osidel slabosti, kterou zastupitelskou demokracií plodí svévole. Politika a občanská i lidská svoboda však nespočívá v tom, že si každý dělá co chce, nýbrž konat jen to, co dovoluje metazákonnost synergismu a z něho odvozené zákony. Protože člověk je vždy před metazákonností synergismu Skutečnosti v nevědomosti, je nutné aby se uplatňoval synergismem lidí coby demokracií. Každý člověk vlastnící moc má sklon zneužívat ji a musí být omezen synergismem lidí a v synergismu s lidmi. Aby nikdo nemohl moc zneužívat, je třeba vytvořit takový systém žitého synergismu, aby se jedna i druhá moc navzájem synergicky omezovaly zesilováním i oslabováním. Synergismus lidí má být podpořen synergismem moci zákonodárné, výkonné a soudní; svoboda neexistuje nejsou-li v synergismu uvedené tři základní složky moci. Všechny složky demokratické moci státu jsou autonomní a přesto v synergismu a tento proces se pak odráží v právním státě, neboť synergismem se jednotlivé složky moci současně podporují i omezují, aby vyloučily monopol kterékoli její složky. V svobodném státě každý člověk, který se pokládá za svobodného, musí vládnout sám sobě, aby tím zákonodárná moc patřila synergismu lidu. K tomu je potřebné, aby synergismus lidí podporovala duchem zákonů moc zákonů vlády i správy státu. Slabou stránkou zastupitelské demokracie je to, že lid nemá schopnosti k aplikaci metazákonnosti a tedy ani k volbě svých zástupců, kteří by takové schopnosti měli. Lidé bez svobodné vůle nemohou svobodně hlasovat a zodpovědně volit své zástupce; lid má sice právo vydávat aktivní rozhodnutí k mandátu, ale nemá duchovní zdraví vyžadující svobodný výkon vůle a tak jeho účast na vládě zastupitelskou demokracií omezuje se na vládu formální a svého druhu vládu aristokratickou. Každý má však schopnost ve všeobecnosti posoudit zda ten, kterého si za zástupce vybral je nositelem licence k metazákonnosti. Amorálnost racionalizmu a všeobecná výchova k racionalistické svévolnosti vylučuje myslet si, že dnešní "demokracie" jsou svobodné. Pouze lidé duchovně zdraví, schopní metainformatiky, by měli duchem zákonů vytvářet zastupitelský orgán jenž by svými zákony synergismu lidí napomáhal. Hledisko primátu synergismu žití přede vším ostatním je však právě proto dobově podmíněno a kulturou nepředstavuje výlučně osobní vlastnictví. Soustředěný zájem o problematiku žití bezpochyby souvisí s typickým vývojem moderní doby a vyplývá z hluboké krize globálního kapitalizmu. Žití v synergismu stává se globalitou předmětem zájmu především v důsledku toho, že ho umění metamanažmentu pojímá jako akt sebeuvědomování. Žití představuje vlastní pole tvůrčího usilování a umění metamanažmentu se chápe jako typický projev a případ žití, jako žití lidsky zmnožené a stupňované, potud se metamanažment jeví být vrcholem a koncentrací žití, tvořivou aktivitou a dokladem tvorby, na nichž lze nejlépe studovat bytostnou povahu žití a rozpoznat jeho příznačnou evoluční hybnost. Vše, co člověk smysluplně činí a podniká, představuje jistou versi srozumění synergismu žití, proto první úkol pro myšlení spočívá v tom, aby si tuto rozhodující vázanost každé činnosti předběžným srozuměním synergismu uvědomilo, aby se ji pokusilo zahlédnout a osvětlit. Rozhodující výkon myšlení naplňuje úvaha, která jednotlivou činnost - byť zdánlivě sebe odlehlejší a sebe specializovanější - nahlíží a objasňuje jako jistou verzi srozumění synergismu a jeho interpretaci v žití. A v tomto směru také opravdové myšlení přináší svobodnou volbu, neboť se neuspokojuje s pouhou reprodukcí příslušného konformního srozumění, nýbrž zároveň klade otázku, zda taková verse srozumění respektuje práva žití, synergismem odpovídá jeho nárokům, sleduje jeho intence. Hledisko žití reprezentuje synergismem "zření k celku". Žití se synergismem představuje jako poslední celek, z něhož každá smysluplná činnost vychází a do nějž se posléze vrací. Žití synergismem znamená onu základní a rozhodující souvislost celku, která umožňuje každou opravdovou volbu, protože jí poskytuje směrodatná pravdivá měřítka a kritéria. Umění metamanažmentu synergismem pravdivě posuzuje a volí činy po všech svých stránkách a složkách žití. Výchozí a v posledním ohledu rozhodující souvislost žití se synergismem znamená pochopit vnitřní samorganisaci a skladbu žití a odvrátit se od pouhého povrchového rozumářského výkladu vnějšku. Vždyť už každé elementární poznání žití odkrývá, že jeho základ je totéž co tok, masivnost, pohyb, změna, že synergismem představuje cosi tvořivě nekonečného. Žití vědomým synergismem ztělesňuje poslední a rozhodující Skutečnost, základ každého práva a předpoklad vší smysluplnosti, proto se musíme naučit respektovat bytostná lidská práva na umění metamanažmentu. I když žití zakládá právo a žádné jiné právo neobstojí v konfrontaci s právy na žití, jistě se nejedná o jakékoli žití. Žití samo v sobě rozlišuje, že se synergismem vztahuje na opravdové a skutečné a ne na pouhé živoření. Žití se presentuje jako ustavičné směrování a změna, nabízí se neustále novými podobami a tvářemi, a potud má povahu vždy znovu nasazující tvořivosti. Žití ve svém bytostném založení představuje ustavičné směrování a tvořivost, tedy sílu evoluce, kdežto živoření se rovná nehybnosti a sterilitě, a proto slabosti. Žití se rovná evoluci a jako síla směrování se naplňuje a uskutečňuje, když synergismem zakládá nezbytnou otevřenost vůči Skutečnosti. Pro bytostnou povahu žití je rozhodující zejména láska k synergismu a důvěra v synergismus jakožto základu a kvasu životní tvořivosti. Člověk, který nemá důvěru v synergismus žití, který nedovede své žití tvořiti uměním metamanažmentu stále znova a znova vysekávati se z nebezpečí a nejistot denně, nemůže míti v něm význačnějšího místa. Žití jakožto tvůrčí dílo je uměním metamanažmentu v první řadě činem víry a odvahy synergismu, protestem proti malodušnosti a mdlobě. Platí totiž, že žití nebylo by evolucí, kdyby bylo možno se ho racionalisticky dopočítati. Žití jest evolucí jen tehdy, když jest tvorbou a tvorba znamená vždycky odvahu, statečnost, sázku, vůli risika, nejistotu až do poslední chvíle a především víru v synergismus, důvěru, lásku k synergismu. Láska k synergismu jakožto bytostná důvěra k žití a otevřenost pro jeho výzvy se nutně projevuje činným přitakáním žití a potud plodí boj v intencích žití a za jeho zájmy. Vždyť láska synergismu ukazuje zřetelně a názorně, že žití rovná se pružnosti a zdraví, nese s sebou smysluplnost pro celkovost žití, a pokud je skutečná a tedy opravdová, pak musí být výrazem síly evoluce. Nadto znamená láska synergismu už svou samotnou podstatou plodnost a tvořivost, proto nutně k tvorbě míří a vyúsťuje v ní. A stejně tak boj jako konstitutivní pohyb žití nepředstavuje popření lásky synergismu a nedokládá její nepřítomnost. Boj se radikálně odlišuje od projevů pouhé mstivosti a nenávisti. Nenávist totiž reprezentuje formu závislosti a svědčí o vnitřní nesvobodě, nenáviděti něco znamená vždycky býti nevědomky závislý a bezděčné v boji slepě pokračovat. Kdežto v opravdovém boji a bojem se žití osvobozuje samo k sobě, opravdový boj musí být samou svou definicí synergismu plodný a tvořivý. Opravdový boj předpokládá synergismem odvahu, hrdinství, respekt k protivníkovi a rytířskost, důvěru k žití a sebedůvěru ve vlastní síly, proto už předem vylučuje a popírá všechnu malichernost a podezřívavost. Opravdový boj je dokladem síly lásky synergismu a směřuje nutně ke kladu a tvorbě. O tvořivosti opravdového boje svědčí, že v něm běží především o novou Skutečnost, vždyť ve smysluplném boji se nejedná o nic pouze destruktivního a záporného. Tvořivost v nemenší míře také synergismem zahrnuje okolnost, že kulturou ztělesňuje a nabízí formu opravdové družnosti. Láska a boj jakožto ústřední póly žití tak poukazují na bytostnou plodnost a tvořivost žití a vymezují zároveň tvořivost jako projev lásky synergismu a jejího plnění i jako doklad schopnosti podstoupit rizika boje a obstát v nich. Boje o zítřek vždy byly a budou bojem s lidskou hloupostí. V boji o zítřek máme výhodu, neboť víme kdo je to hlupák. Každý svobodný a tedy kriticky myslivý člověk musí pro globalitu duchem zákonů zvládnout metainformatickou metagramotnost, umění metamanažmentu svého žití. Pouze hňup toho není schopen, a čím kdo takový vyšší společenské postavení zastává, tím vyšší hňup. Dalo by se říci, že svobodnému není metakomentáře více třeba, hloupému je k ničemu, tak k čemu pokračovat. Boj s lidskou hloupostí však nelze vzdát. Metakomentářům je třeba dát rozsáhlejší dimenzi synergismu informací. Zájemce o příspěvek do metakomentáře ho může zaslat do elpošty matainfa@volny.cz s uvedením řetězce >metakomentář< v záhlaví..

Rachot kolem České televize přivál zdánlivě zasutá dilemata. Co opravňuje občanskou neposlušnost ve svobodné společnosti? Smí občan z důvodů svědomí ignorovat zákon? Je jasné, že svoboda jednotlivce tvoří páteř demokratické společnosti a její prosperitu. Proto jakmile státní moc začne silou své většiny prosazovat diskriminační opatření nebo se vlamovat do sfér občana, v nichž nemá co pohledávat, přestává být založena na spravedlnosti. Pokud se pak občan setká se zásadní nespravedlností, nemusí nutně podřídit své svědomí zákonům zákonodárců. Svědomím je přece člověk vybaven mimo jiné proto, aby dokázal rozpoznat pochybné kroky jakýchkoliv autorit. Když nespravedlnost občana nutí, aby se stal jejím nástrojem proti spoluobčanům, pak je namístě porušit zákon. Všeobecnou a nezpochybnitelnou autoritou je metazákonnost – pro zákony, zákonodárce, soudce, vykonavatele zastupitelské demokracie i občany. To dává právo jednotlivcům stavět soukromý úsudek, co je špatné či dobré, nad veřejnou autoritu. Zvládání metazákonnosti je to, co zakládá svobodu. Proto svobodná společnost a tedy i vláda může existovat, i každý jedinec má mít svobodnou možnost neuposlechnout příkazů, jež zrovna nesouhlasí s autoritou metazákonnosti. Jistě, metazákonnost zná toleranci, vždyť jinak by ve všeobecné souvislosti každé mávnutí motýlího křídla působit chaos. Důsledky (úpadek oddanosti zákonům) vlády metazákonnosti vedou k posilování svobody a demokracie, to se nedá říci o diktatuře zákonů. Prevencí proti nespravedlnosti jsou sami vykonavatelé zastupitelé demokracie ctící metazákonnost. Pro chod demokracie je nezbytné, aby politici, jednotlivci i skupiny autoritou metazákonnosti souhlasili s omezením vlastní moci. To samozřejmě platí i o soudcích. Připravovaný zákon o soudech a soudcích sice už počítá s přísnějšími podmínkami pro práci soudců, navrhuje jakési přezkušování či atestace po určité době. Speciálně vybraná komise by měla zkoumat odborné i morální předpoklady pro výkon této funkce. V rámci atestací soudci nebudou zkoušení ze znalostí paragrafů, půjde především o to, jak se budou schopni orientovat v procesních pravidlech. A praxe říká, že s těmi si soudce dobře rozumí tak po třech až pěti letech praxe. Je třeba více vybírat, vytvořit konkurenci. Soudce má možnost rozhodovat o životech ostatních lidí, má velkou odpovědnost, a tak by se na něj měly klást větší nároky i jako na občana. Co konkrétně soudce může diskvalifikovat? Například tím, že znevěrohodňuje postavení soudce. Třeba vysedává každý večer po vinárnách, konzumuje víc, než je obvyklé, a chová se tak, že dělá justici hanbu. Taky třeba tím, že například nějak povýšeně hovoří a chová se ke svým sousedům. Tisíc situací je možno vymyslet. Vyndat ze šuplete papír, kde je sedm pěkných procesních situací, sedm otázek typu: jak bys postupoval, když jedna strana navrhne toto a druhá toto, to záruku spravedlnosti soudce nezaručuje. Je samozřejmě možné soudcovskému atestu podrobil kandidující advokáty a přitom zjistit zlomek těch, kteří správně zodpoví. Nejde do jednací síně vstoupit a hned rozhodovat, je to řemeslo, kterému se musí soudce nějakou dobu učit. Soudcům je navíc třeba vnitřní hlas spravedlnosti v podobě metazákonnosti. Tuto potřebu dokládá soud nad obviněnými Libyjci v kauze Lockerbie. Jeden je nevinen a může odjet domů. Druhý patrně stráví za mřížemi zbytek života. Tímto verdiktem ukončili skotští soudci, zasedající v nizozemském Camp Zeistu, devítiměsíční soudní řízení s dvěma Libyjci obviněnými z atentátu na americké letadlo v prosinci 1988. Verdikt soudu připomíná spíše bezradnost a snahu, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Bylo by zajímavé soudce prověřit na znalost metainformatiky, schopnost uvést do synergismu fakta, zákony a metazákonnost. Potřebu autority ochránce občanů před svévolí státu ukazuje úřad ombudsmana. O pomoc veřejného ochránce práv Otakara Motejla, který byl zvolen do své funkce před měsícem, je obrovský zájem. Za měsíc fungování jeho úřadu poslali lidé už přes tisíc podnětů, ve kterých si stěžují především na postup různých úřadů. Za jeden den přijde až padesát podnětů. Kancelář ombudsmana také rozeslala na příslušné úřady první dopisy se žádostí o odpověď. Většina stížností občanů se týká stavebních řízení, ochrany životního prostředí, postupu policie nebo restitučních sporů. Deset procent podnětů nesplňuje podle Motejla podmínky pro to, aby se jimi kancelář ombudsmana vůbec mohla zabývat. Na ombudsmana se obracejí rovněž vězni nebo cizinci. Na politiky však ombudsmana nemáme. Pro politiky je třeba zavést podobný atest jako pro soudce. Nynější představitelé "velké politiky" se svévolností nijak neliší od pohlavárů komunistického režimu. Politici se nezajímají o problémy a názory obyčejných lidí, jsou příliš odtrženi od reality a zneužívají své imunity, jsou snadno zkorumpovatelní, respektive mají k tomu velkou příležitost, protože rozhodují, jsou u moci. Dnešní politici sice už nechodí nakupovat do speciálních obchodů jako komunističtí funkcionáři. Stále jsou ale přesvědčeni o platnosti hesla, že jsme si rovni, ale někteří jsme si rovnější. Typicky například v případech, kdy poruší zákon a pak se dovolávají imunity. Zákon je prý pouze pro obyčejné občany, nikoliv pro ně. Důvod je pochopitelný – jsou vychování ke svévolnictví bez kultivace k metazákonnosti synergismu. Absolvovali špatné školy. Jak vypadá škola, která vychovává vykonavatele zastupitelské demokracie? Učebny plné tak, že se přednáška poslouchá skrz otevřené dveře z chodby. Profesoři, kteří neznají své studenty už ani podle jména. Fronty v knihovnách. Skripta, která se pro velký zájem nedají sehnat. Takovou cenu platí dnešní vysokoškoláci za privilegium studovat na vysoké škole. Tedy: pokud mají štěstí a dostanou se na vyvolený obor, kterými jsou podle statistik Ústavu pro informace ve vzdělávání nejčastěji ekonomické a humanitní studia. Například na psychologii se každý rok hlásí na jedno místo téměř čtyřicet uchazečů. Pořád se hledají možnosti, jak přijmout víc studentů. Jenže to se nevyřeší přidáním židlí do posluchárny. Vzdělávání na vysoké škole nemůže probíhat tak, že místo padesáti studentů se do posluchárny umístí dvě stě studentů. Taková výuka by jim nic nepřinesla. Právě Univerzita Karlova bývá totálně zavalena přihláškami. Loni zažila rekord: sedmačtyřicet tisíc. Nakonec přijala téměř jedenáct tisíc studentů. V celostátním měřítku vypadají vyhlídky o něco lépe. Vysoké školy mohou souhrnně přijmout zhruba čtyřicet tisíc z více než sta tisíc uchazečů. O mnoho víc ne - nedostaly by na ně od státu peníze. Důsledek přeplněných tříd je jednoznačný: profesoři už své studenty v podstatě neznají. Není tajemstvím, že pro řadu vysokoškolských pedagogů není zaměstnání na fakultě povoláním číslo jedna. Řada jich bere přednášení jako druhý, či třetí džob. A vydat se do školní knihovny či studovny znamená připravit se na fronty, fronty a fronty. Člověk s sebou do studovny nemůže mít tašku. Jenže skříněk na odložení je málo. Takže trvá třeba hodinu, než si student vyfrontuje hloupý klíč. Studovna je sice krásná, ale je tam velmi málo míst k sezení. Takže se studuje na zemi. O předepsané knihy studenti svádějí boj, třeba o jednu ekonomickou učebnici. Stojí tisíc korun. Jenže fakulta zakoupila asi jen čtyři výtisky, což je na šest set lidí v ročníku dost málo. Nedivme se, vždyť vysoké školy a univerzity vedou lidé duchovně nemocní, neschopní metainformatiky. Problém studia je nutno řešit změnou kvality samotné výuky. A v tom žádný mrtvý kapitál nepomůže, jedině kapitál ve formě lidských zdrojů a ten se koupit nedá. Věda churaví na duchu, její nemoc se jmenuje učená nevědomost. K uzdravení nemocné vědě pomůže jedině změna paradigmatu myšlení - funkcionářů univerzit a vysokých škol především. Pyšná věda hlásá, že nastal čas začít stavět stroje, které se budou samy učit a postupně samostatně zdokonalovat - obdobným způsobem jako lidé a bez jejich přičinění. Že by se opravdu začaly naplňovat představy řady autorů science fiction? Není to jen utopie? Má současná věda možnosti takové stroje skutečně sestrojit? A nehrozí pak nebezpečí, že se potom vymknou zpod kontroly lidí? Všechny tyto otázky se v souvislosti s vývojem takzvané umělé inteligence často objevují. Umělá inteligence je však problém synergismu informací, tedy problému, kterým věda dosud pyšně pohrdala a má proto k umělému mozku daleko. Jiná utopie se však globalitou stává realitou a to metamozek lidstva noosférou či lépe skrze metastáty vystavěnými bez hranic nad každou kulturou. Globalita vyžaduje změnu paradigmatu myšlení všeobecně. Ve všech oblastech lidského činění se ukazuje destruktivní činnost lidské svévolnosti. Kam může zajít duchovně nemocná zastupitelská demokracie a diktatura zisku ukazuje genová manipulace. Máme tu konečně dva lékaře, jednoho Američana a jednoho Itala, kteří chtějí klonovat člověka ve vidině slibných zisků. Poprvé se totiž chtějí do podobného projektu pustit "seriózní" vědci. Jejich klonování se má v první fázi týkat deseti bezdětných párů. Jednomu z manželů bude z buněk odebráno jádro s genetickou výbavou a implantováno do vajíčka, z něhož se pak vyvine embryo. Nejde o užití technologie klonování jako takové, ale o to, aby nebyla prováděna duchovně nemocnými vědci. A nakonec - rozhořčení veřejnosti z takových záměrů a její tlak na politiky mohou vést až k zastavení všech genetických a klonovacích pokusů. Tak se ovšem zastaví i výzkumy, což by nepochybně byla škoda. Bez metainformatické podmíněnosti bude věda snadno zneužita. Zájem organizovaného zločinu se už obrátil na takové sféry, jako jsou služby, nemocnice, či dokonce útulky po přestárlé. Mafie tím však není o nic méně nebezpečná. O co jeví zločin zájem? Mafii zaujala některá "nová" odvětví. Velký byznys je například zpracování jedovatého odpadu, který je posílán do Afriky a Jižní Ameriky. Zisky jsou i z ilegální imigrace. Mafie pronikla i na Internet a do celé takzvané nové ekonomiky. Heslem organizovaného zločinu je nyní: neupozorňovat na sebe. Svou přirozenou mocí korumpovat prorůstá se zastupitelskou demokracií, ne přímo to není její styl, ale cestou různých lobby do účelových zákonů, záměrnými chybami zákonů. Tak nový silniční zákon zkomplikoval cizincům získání řidičského průkazu. Autoškoly v zemi je nyní odmítají přijímat k výuce kvůli tomu, že podle zákona musí mít každý dospělý zájemce občanský průkaz. Už nestačí jakýkoli doklad o totožnosti. Podle tohoto zákona je z výcviku vyloučen ten, kdo tuto podmínku nemůže splnit. Liga etnických menšin toto omezení pokládá za jasné omezování práv cizinců. Takové omezení není zvykem nikde ve vyspělých státech. Asi by bylo vhodnější, kdyby v zákoně bylo místo občanského průkazu uveden jen doklad totožnosti. Podmínit výkon zastupitelské demokracie atestem na metainformatiku si vynucuje sama globalita. Globální konkurenční boj se už netýká pouze kultur, ale generací. Řešení důchodového systému nesystémově vede ke střetu generací. Naznačit nejstarším lidem ve firmě, která propouští, že by mohli vzít černého Petra na sebe a odejít do předčasného důchodu, to už brzy bude těžší než dnes. Ve firmách, kde se chystá propouštění, začínají vznikat obavy. Ztratí-li starší lidé motivaci odcházet na odpočinek dříve, mladší kolegové se bojí problémů. Náš nový zákon je navíc postaven tak, že starší lidi bude motivovat spíš k přesluhování. Kdo vydrží v práci tři roky po překročení důchodového věku, tomu se pak penze zvedne asi o 1500 korun. Odchod do předčasného důchodu nemá být výhodnější než řádná penze. Je snaha udržet co nejvíce lidí v práci, a tím ulevit státní kase ve vyplácení v důchodech, a zatížit ji v kapse nezaměstnanosti, která se však dá řešit mnohem arogantněji, ovšem s rizikem konce sociálního smíru. Nedivme se, zastupitelskou demokracii reprezentují duchovně nemocní neschopní metainformatikou uvést do souvislosti fakta a potřeby. Duchovně nemocná zastupitelská demokracie skrze zákony dokáže snadno šikanovat občany. Posledního únorového dne má proběhnout sčítání lidu, domu a bytů, díky němuž státní správa získá nejrozsáhlejší a nejlépe provázanou databázi o všech, kdo se v současné době nacházejí na území České republiky. Budou v ní kompletní identifikační data všech občanů včetně údajů o rodinném životě, národnosti a náboženském přesvědčení, o zaměstnání, majetkových poměrech. Získaná data, jejichž shromažďováním a zpracováním byl pověřen Český statistický úřad, mají být údajně použita pouze ke statistickým účelům; pro statistické účely jsou však vyžadovány i ryze "nestatistické" položky, jako je jméno nebo rodné číslo. Deset milionů Čechů se bude muset rozhodnout, jak v této situaci postupovat. Mají vyjít vstříc státnímu orgánu a všechny požadované kolonky vyplnit, nebo by bylo lépe postavit se na odpor a sčítacího komisaře rezolutně vykázat od svého prahu? Důvody, proč odmítnout sčítání, jsou v zásadě dvojího druhu: Požadované údaje evidentně neslouží pouze pro statistické účely. Žádný statistik nepotřebuje vědět, kde se narodila, jakou profesi vykonává nebo kolik osobních automobilů vlastní osoba s určitým rodným číslem. Unikátní soubor dat, který vznikne, má být použit mj. k verifikaci údajů, které jsou o občanech uloženy v existujících databázích státní správy, například policie nebo finančních úřadů. O tom se policejnímu státu může jen zdát. Statistické zpracování je tedy jen zástěrkou, za niž se má skrýt skutečný hlavní účel chystaného sčítání. Státní správa to však není ochotna otevřeně přiznat, a to přinejmenším budí rozpaky. Druhý důvod souvisí s tím, že způsob, jakým má být sčítání provedeno, nezajišťuje ochranu dat ani na místní úrovni. Pro účely sčítání najme Český statistický úřad přes 40 tisíc sčítacích komisařů, vesměs naprostých laiků, kteří nemají žádné zkušenosti s ochranou důvěrných dat a nejsou ani vázáni zvláštní povinností mlčenlivosti kromě té, k níž se zavazují složením slibu. Budou to de facto lidé ze sousedství, mnohdy ti, s nimiž se sčítaný občan zná, koho každý den pozdraví na ulici. Jim musí občan svěřit svá citlivá data. Opravdu nevyzradí sčítací komisař nebo komisařka nic z toho, co do dotazníku vyplníme, nikomu jinému? Nechtěným adresátem nemusí být právě gang bytových lupičů, docela stačí zvídavá sousedka. Závěr, bohužel, nemůže vyznít jinak než ve prospěch občanského bojkotu neanonymního plánovaného sčítání. Není nic špatného na tom, poskytnout státu pro statistické účely osobní data, ale mělo by se to stát v dokonale korektních, anonymních podmínkách, jak je běžné ve všech vyspělých demokratických zemích. Sčítání lidu, bytů a domů, které Poslanecká sněmovna svým zákonem dovolila a které připravuje Český statistický úřad, je hrubým zásahem do ústavou zaručených občanských práv, a připustí-li občané Česka, aby skutečně proběhlo, bude to špatná zpráva pro tuto zemi a její demokracii. U dveří zazvoní sčítací komisaři, bude jich přes čtyřicet dva tisíc, navštíví vás po 20. únoru a asi deset dní nato si zase vyzvednou vyplněné sčítací listy. Přitom nemají právo vstupovat do bytu a kontrolovat, jestli například skutečně máte elektrický bojler, jak píšete v dotazníku. "Nepřátelé" sčítání upozorňují, že právě oni mohou být při utajování důvěrných dat slabým místem. Nejsou přesvědčeni o tom, že systém zabezpečení ochrany údajů poskytovaných občany sčítacím komisařům je dostačující. Problém spočívá už v samotném výběru komisařů. Nejedná se totiž o profesionální pracovníky, ale o osoby najaté právě pro tento účel zejména z řad nezaměstnaných. Seznam sčítacích komisařů musí radnice zveřejnit do 15. února. Může se stát, že vás bude sčítat člověk ze třetího patra, kterému nevěříte, v tom případě můžete vyplněné archy odevzdat ve speciální obálce na obecním nebo městském úřadě a komisař je vůbec neuvidí. Sčítací komisaři musí podepsat slib mlčenlivosti, za jeho porušení mohou dostat přinejmenším pokutu do výše 200 tisíc korun. Naše státní správa má pověst děravého cedníku. Lidé si nemohou být jisti, že nějaký úředník jejich údaje nezneužije. Dvě stě tisíc jako pokuta je při ceně těchto dat naprosto směšná. Sčítání lidu, domů a bytů to nemá jednoduché. Měsíc před dnem D přibývá lidí, kterým vadí, že o sobě mají říkat i celkem důvěrné informace. Inzerovaná ochrana dat je v naší republice pouze prázdným heslem. Několik poslanců ODS prý požádalo právníky, aby ověřili, jestli zákon o sčítání lidu neporušuje základní lidská práva. A uvažují o tom, že se obrátí na Ústavní soud. Zákon však poslanci přijali už v roce 1999. Ale spojitosti je napadly, až když zjistili, jak vypadá ten sčítací dotazník. Proti tomu, co všechno musí lidé při sčítání vypisovat, se ozvaly i Český helsinský výbor a Úřad na ochranu osobních údajů. O sčítání a údajích, které má zjistit, rozhodl parlament zvláštním zákonem. Proti hlasovala většina poslanců ODS. Český statistický úřad však říká, že údaje v dotaznících jsou nutné a užitečné. Zdůrazňuje, že do počítačů bude každý tiskopis převeden jako anonym, bez jména a rodného čísla toho, kdo jej vyplnil. Proč však nemůže být anonymní rovnou? Rodné číslo je tam prý proto, aby nikdo nemohl být sečten dvakrát, zdůvodňují statistici. Jméno je nezbytné k doplnění sčítacích materiálů v případech, kdy jsou osoby sečteny mimo své trvalé bydliště a kdy jsou zařazovány v místě trvalého bydliště do domu a správného bytu. Jméno prý slouží jako nutný údaj k definování vztahů v domácnostech a správnému kódování složení rodin a domácností. Statistika potřebuje přesná data, to znamená, aby ke sčítání přistoupilo seriózně když ne 100, tak přes 90 procent lidí. A jak se zachovají ti, kterým sčítání připadá příliš zvědavé? Jedno je jisté, statistika by byla přesnější kdyby byly údaje anonymní, nikoli takto. Duchovně nemocná zastupitelská demokracie neschopná metainformatiky se projevuje neustále. Duchovně nemocní představitelé zastupitelské demokracie vyhlásili výběrové řízení na nákup nových stíhaček za pouhých cca 100 mld. Kč. Máme tady nový Temelín. V tomto demokratickém státě se nikdo ani neobtěžuje, aby se pokusil daňovému poplatníkovi objasnit, proč má stát utratit šestinu státního rozpočtu a zadlužit se na dvacet let. Dnes již nelze podobnou investici do minulosti vůbec seriózně a racionálně odůvodnit. Díky spojenectví v NATO nehrozí našemu vzdušnému prostoru v příštích desetiletích žádné reálné nebezpečí minimálně z okruhu 1500 km. Strašení případným teroristickým útokem z Blízkého východu patří do říše absurdních účelových pohádek, jejichž jediným cílem je obhájit živobytí pro přežilé harcovníky protivzdušné obrany. Hlavním důvodem, proč 100 mld. Kč utratit, je potřeba výrobců tyto luxusní stroje prodat, vidina tučných provizí pro politické lobbysty a jistota vysokých úplatků pro úředníky, kteří "kšeft století" budou organizovat. Jako by finančních skandálů v resortu obrany nebylo dost. Za stamiliony nepoužitelné padáky od firmy, která se teprve učí padáky vyrábět, a za vývoj nevyhovujícího systému řízení palby tanků. Podobně vyhozené peníze za zastaralé rakety. Za miliardy několik různých informačních systémů pro štáby a vojska, aby tyto pokud možno nemohly spolu vůbec komunikovat. K čemu taky. Naši vojáci přece k velení žádné spojení nepotřebují! Nově zrekonstruovaná kasárna se "darují" vhodnému zájemci, aby vojáci mohli bydlet ve shnilých barácích. Jen ať se otužují! To přece nevadí! Hlavně, že při vylévání oněch 100 mld. korun do nenasytné černé díry ukápne alespoň pár milionů pro zainteresované. Jde o jednu šestinu státního rozpočtu na rok, kterou budeme splácet 20 let. Přitom 80 procent státního rozpočtu jde na mandatorní výdaje sociálních výdajů, obsluhu státního dluhu, ucpávání děr v bankách a podobně. O kolik efektivnější by pro naše zapojení do EU, kdyby jednorázová injekce 100 mld. Kč byla určeny na podporu vzdělání, zvýšení kapacity a kvality našich vysokých škol, základního i aplikovaného výzkumu, infrastruktury a podpory podnikání a do dalších oblastí. Duchovně nemocná vláda neschopná metainformatiky zatížila každého občana povinností dotovat kauzu IPB několika desetitisíci korun. Přitom vláda odmítla zveřejnit smlouvy o prodeji IPB. Přestože kupující ČSOB ani ministr Mertlík, který dohody za vládu podepsal, proti publikování dohod neměli námitek, utajení trvá. Veškeré náklady na záchranu IPB ponesou občané. Není divu, že se zajímají, co jsou nutné ztráty, a co chyby vlády. Nedostali však šanci to vědět. Hlasy deseti milionů lidí, kteří se ptají, proč mají platit minimálně třináct tisíc za pád IPB, zanikly v politických šarvátkách. Utajování informací tedy zapadá do způsobu uvažování vlády. Desítky miliard na IPB nejsou prvním dluhem, který s lehkým srdcem občanům nadělila. Neptala se jich. Přehlíží je, přestože financují její politiku. Na reálné problémy volič očekává věcné odezvy. Jinak vládě oplatí tím, že ji také přestane brát vážně. O duchovně chorých mozcích vykonavatelů zastupitelské demokracie svědčí i výběr kandidátů na post generálního ředitele ČT. Sněmovna bude prozatímního ředitele České televize (ČT) vybírat ze sedmi uchazečů. Kromě již dříve známých kandidátů klubu ČSSD Karla Kochmana a Jiřího Balvína včera poslanci navrhli mimo jiné ředitelku zpravodajství ČT Janu Bobošíkovou (návrh Kateřiny Dostálové, ODS) či Věru Valterovou, která je pověřena řízením televize (František Pejřil, ODS). U těch posledních dvou výkon hodný hňupů. Není se co divit, jaký pán takový krám. Jak pohrdání zastupitelské demokracie i vědy metainformatikou ohrožuje občanstvo ukazuje nemoc šílených krav (BSE), ta ohrožuje celý svět, nikoli jen státy západní Evropy, jak se dosud všeobecně soudilo. Proto by prevence proti jejímu šíření měla být také celosvětovou záležitostí. Konstatuje to zpráva FAO, Organizace pro zemědělství a výživu OSN, zveřejněná v Římě. FAO odhaduje, že riziková situace hrozí všem státům, které od osmdesátých let dovážely ze západní Evropy hovězí maso nebo masovou moučku. V Německu bylo diagnostikováno pět nových případů onemocnění bovinní spongiformní encefalopatií (BSE), tzv. nemocí šílených krav. Epidemie BSE pomalu a nenápadně ruinuje EU. Dva miliony zvířat mají přijít o život. Důvod - záchrana lidí, kteří je chovají a obchodují s jejich masem. Jen porážka tolika kusů dobytka totiž může podle odborníků z EU zachránit zhroucený trh s hovězím masem. Jiná cesta se zdá nemožná. V Bruselu oznámili, že už znají důvod, proč se BSE rozšířilo i po Německu. Příčinou bylo nesterilizované zpracování hovězích mozků a kostí na tuk v Bavorsku. Ten se pak přidával do krmení. Verdikt smrti pro všechen německý skot starší třiceti měsíců vynesla německá vláda, která věnuje na výkup a utracení statisíců kusů dobytka přes tři sta šedesát milionů marek. Proti hromadné likvidaci skotu okamžitě protestovali i ochránci práv zvířat, kteří považují tak drastické opatření za porušení zákona. BSE začíná ekonomicky oslabovat EU. Epidemie BSE není u konce a na obzoru je další. Chřipka táhne Evropou. Bude prý hůř. Chřipka, která mnohým lidem ani nestojí za to, aby ulehli do postele, si prý v příštích letech může vyžádat statisíce životů. Vědci z Institutu Roberta Kocha v Berlíně zveřejnili varování, že jen v Německu se podceňovanou chorobou nakazí dvacet milionů lidí. Když lidé nezmění chování a státy se na chřipku nezaměří jako na globální hrozbu, pak je třeba se připravit se na nejhorší, zní jejich poselství v časopisu Focus. Současná chřipková epidemie, kvůli které jsou zavírány školy, se v porovnání s jejich scénářem zdá bezvýznamná. Virus, proti němuž není většina lidstva imunní, se bude rychle přenášet z člověka na člověka. Virus přitom bude vysoce patogenní. Když se černé předpovědi splní, v Německu prý zemře na následky chřipky 120 tisíc lidí. Celý problém je v tom, že se vracejí nejvíce nebezpečné varianty chřipkového viru. Počítá se s vysokou nemocností i úmrtností hlavně mezi velmi starými a chronicky nemocnými lidmi a pak mezi velmi malými dětmi. Možný vývoj prý odpovídá přibližně situaci, která zavládla v USA v letech 1918 a 1919 během pandemie španělské chřipky. Chřipka je podle lékařů nyní rozšířenější než kdykoli předtím, infekce jsou stále silnější a více jimi trpí lidé mladších věkových skupin. Značná část vědců sice připouští možnou chřipkovou pandemii, současně se však obávají vypuknutí paniky. Vzhledem ke statistickým údajům měla už epidemie nebo pandemie způsobená novým virem nastat. Taková epidemie může trvat i tři roky. Vlny pandemií se objevují pravidelně. Chřipka ve dvacátém století zabila miliony lidí. Svět zažil tři strašné útoky - v roce 1968 hongkongskou chřipku, v roce 1957 asijskou chřipku a v roce 1918 španělskou chřipku. Lidé stále nepovažují chřipku za vážné onemocnění. Každý si myslí, že chřipku překoná. Ona se však dobře překonává ve třiceti, hůř už v padesáti a hodně špatně v šedesáti. Lidé vědí, že nemají s chřipkou chodit do divadel, na koncerty - stejně to nedodržují. Na představení pak nakazí klidně dvě stě lidí. Hygienici rozhodně doporučují, aby se lidé nechali jednou za dva roky na podzim proti chřipce očkovat. Chřipka nyní postupuje jako předzvěst té globální. Globalita svými turbulencemi přináší rizika, která nelze předvídat a které je možná řešit pouze rychlou reakcí na podprahové stimuly. To však předpokládá všeobecnou metainformatickou metagramotnost. Ukázkou kam vede spolehání se na všemocnou ruku trhu, a s nimi spojené racionalistické snahy o nápravu, ukazuje kalifornská energetická krize, která se začíná šířit i do okolních amerických států. Je zcela jasné, že poptávka převyšuje nabídku, že je zde více uživatelů elektřiny a plynu než postavených provozů. Kvůli nedostatku elektřiny platí v Kalifornii již déle než dva týdny situace nejvyšší nouze, která už se řeší i odpojováním odběratelů od proudu. Krize dovedla na kraj bankrotu dvě velké rozvodné společnosti a hrozí poškodit ekonomiku nejbohatšího státu USA. Známky šíření krize byly v minulých dnech patrné už i ve státech Oregon a Washington, odkud získává Kalifornie nouzové dodávky elektřiny z vodních elektráren. Rezervní kapacity těchto států však kvůli suchu rychle docházejí a hrozí jim tak rovněž nouzová situace. Krize se v pondělí dostala také do Nevady. Přední kalifornská distribuční společnost Pacific Gas and Electric uvedla, že do měsíce jí zřejmě dojdou zásoby zemního plynu pro jejích 3,8 milionu zákazníků. Kalifornští zástupci mezitím oznámili, že fond 400 milionů dolarů, vyčleněný na nákupy elektřiny státem, se již vyčerpal. Důvodem krize je na jedné straně rychlý růst obyvatelstva a ekonomiky tažený technologickým sektorem a na druhé straně zastarávající výrobní kapacity a nedostatečné budování nových elektráren. U nás budeme mít elektřiny dost, pokud se podaří opravit všechny závady v Temelíně. Pracovníci Škody Praha, kteří se podílejí na opravě vibrujícího rozvodu k turbíně prvního bloku jaderné elektrárny Temelín, našli na jedné z větví potrubí trhlinu. Kvůli opravě začne zkušební roční provoz elektrárny až v červnu, tedy o měsíc později, než se předpokládalo. Nejen Temelím přešlapuje na místě. Po několika letech ekonomického růstu začaly USA přešlapovat na místě a stále častěji se objevuje strach, co bude dál. S tím, jak obavy rostou USA udělaly pro záchranu hospodářství neobvyklý krok - snížit během jednoho měsíce klíčové úrokové sazby o celé jedno procento. Většina ekonomů věří, že takový krok nalije ekonomice novou krev do žil a zabrání pádu země do hospodářské recese. Obavy z hospodářské krize něčeho takového jsou stále silnější. V době globality by to znamenalo krizi globální. Zpomalení americké ekonomiky už komentátoři považují za dramatické. Růst americké ekonomiky je blízký nule, jde o to jak zachránit USA a pomoci její ekonomice k takzvanému "měkkému přistání". USA a světu pomůže pouze jediné, nastartovat novou metatechnologii, ale k metainformatice USA schází kvalita federálního školství. A samozřejmě kvalita školství leckde jinde. Nestačí, že sami lidé si kopají hrob. I příroda připravuje živelné katastrofy a kope jim masové hroby. Kde hledat viníky je více než zřejmé. Nedostatek kompetencí zastupitelské demokracie k metainformatice působí lidem zlo. Duchovně nemocný vykonavatel zastupitelské demokracie bez kompetence k metainformatice rovná se veřejnému ohrožení. Pohrdáním metainformatikou lidé přes všechnu globalitu a řeči o demokracii nejsou připraveni čelit globálním katastrofám všeho druhu, protože jim chybí dobrá vůle, kdežto svévole jim přebývá nepočítaně. OSN pro situace katastrof nemá jednotku rychlého nasazení, byrokracie brání vzájemné pomoci států. Honba za ziskem působí zanedbávání bezpečnosti občanstva. V místech se zvýšenou seismikou se pohrdá bezpečností staveb, masové hroby jsou důsledkem. Himálaje stále rostou. Pevniny se neustále hýbou. Před šedesáti miliony let se srazila indoaustralská deska s euroasijskou. Tato kolize stále pokračuje. Rychlost je dva centimetry za rok, ale energie tím vytvořená je kolosální. Kromě jiného stále vytlačuje Himálaje výš a výš - podle satelitních měření je to o pět milimetrů ročně. Právě proběhlé zemětřesení v indickém Gudžarátu je zřejmě jedním z projevů pohybu obou desek. Slabší otřesy půdy nejsou v této oblasti ničím výjimečným. Na zemětřesení v indickém Gudžarátu je překvapující jeho síla 7,9 stupňů. Poslední srovnatelné otřesy půdy o odhadované síle 7,7 bodů Richterovy stupnice nastaly v severozápadní Indii 16. června 1819. V chaosu a nářku zanechalo páteční pustošivé zemětřesení indický subkontinent. Lidé po celé zemi místo oslav Dne nezávislosti v panice opouštěli města a prchali na volná prostranství. Nejhůře postižený svazový stát Gudžarát je v troskách. Indická vláda po krizovém zasedání povolala ke zvládnutí situace armádu. V Gudžarátu jsou přitom v provozu dva atomové reaktory, každý o výkonu 220 megawattů, které leží jen 240 kilometrů od epicentra katastrofy. Otřesy trvaly podle svědků zhruba 45 vteřin. Jen v sedmimilionovém Ahmadábádu se v jejich důsledku zřítilo na padesát mrakodrapů. V jedno obrovské slzavé údolí se proměnil celý západoindický svazový stát Gudžarát, který otřesy poznamenaly nejhůře. Některé čtvrti pětimilionového Ahmadábádu, jednoho z hlavních indických center obchodu se zlatem, vypadají jako po výbuchu atomové bomby. Trosky jsou všude. Vzduchem křižují vojenské vrtulníky, ulicemi se rozléhá kvílení sanitek. Nemocnice praskají ve švech, mnoho raněných leží na provizorních lůžkách pod širým nebem. Nad Ahmadábádem se vznáší pach smrti. A také obavy z nového neštěstí. Místní úřady byly katastrofálně nepřipraveny na tak strašlivé neštěstí. Vyprošťovací práce rozhýbala až armáda a mezinárodní záchranářské týmy. Poslední odhady počtu obětí hovoří nejméně o dvaceti tisících mrtvých a dalších tisících zraněných. Nad troskami se ovšem vznáší strach z nových otřesů. Zatím bylo zaznamenáno 250 následných otřesů různé intenzity. Noci jsou v této době v Gudžarátu chladné, ale přes den vyšplhají teploty až ke 30 stupňům Celsia, což vytváří velké nebezpečí možných epidemií vyvolaných množstvím nepohřbených těl, která zůstávají pod troskami. I když řada zemí nabídla svoji pomoc, techniky je málo. Záchranáři většinou pracují jen s lopatami a krumpáči. Zahynout prý mohlo až sto tisíc osob a přinejmenším na dvě stě tisíc zraněných. Na půl milionu lidí se ocitlo bez střechy nad hlavou. Představitelé Gudžarátu ovšem zatím nadále odhadují, že celkový počet obětí nepřesáhne dvacet tisíc. Přes přítomnost řady vyprošťovacích týmů ze světa a enormní nasazení indické armády se zdá, že záchranáři zběsilý závod s časem prohrávají. Tisíce mrtvých těl jsou nadále uvězněny v troskách, všude planou pohřební hranice. Záchranáři opakují, že se jejich týmům stále ještě nepodařilo dostat se do některých oblastí a že některé zdevastované venkovské regiony jsou zcela odříznuty od světa. O těchto oblastech také neexistují přesnější údaje a situace je tam podle předpokladů úřadů velmi dramatická. Cena, kterou bude muset země zaplatit za přírodní katastrofu, je obrovská. Gudžarát je druhým nejprůmyslovějším regionem Indie a jeho obnovu citelně pocítí celá země. Katastrofu nevídaných rozměrů by podle seizmologů mohlo způsobit případné zemětřesení v Dillí, hlavním městě Indie. Dillí je zemětřesením ohroženo nejvíce ze všech velkých měst Indie. Dillí leží v tzv. seizmické zóně IV, která je v zemi druhou nejaktivnější. Více než padesát procent budov v hlavním městě bylo postaveno bez sebemenšího zřetele na možné zemětřesení. Zvláště pak soukromé domy tady běžně budují s obcházením základních stavebních předpisů. Nejen zastupitelská demokracie trpí duchovní nemocí svévolníků, ale také manažment a byznys. Pět největších světových nahrávacích společností - EMI Group, BMG, Warner Music, Sony a Universal - čelí podezření Evropské komise z udržování příliš vysokých cen kompaktních disků. Komise zkoumá smlouvy mezi největšími světovými nahrávacími společnostmi a prodejci. jde o to, že hudební společnosti brání obchodníkům prodávat pod doporučenými cenami a dovážet CD disky z levnějších trhů. Stejné firmy byly z nekalé soutěže obviněny již loni v USA. Federální úřady tehdy uvedly, že jejich chování stálo spotřebitele za poslední tři roky 480 milionů dolarů. Nahrávací společnosti nakonec musely přestat požadovat od prodejců dodržování doporučených cen. Snaha o monopol není vlastní pouze v oblasti byznysu, ale především informatice. Pokrok jde velmi ztuha. Jeden z největších informačních zdrojů světa, veřejný katalog Britské knihovny, je na Internetu. Přístup k více než deseti milionům knih a časopisů za uplynulých 500 let otevřela Britská knihovna na stránce www.bl.uk. Katalog obsahuje kromě soupisu tisků také přehled dvou a půl milionů zvukových záznamů včetně jazzových, popových nebo klasických melodií, divadelních her, literárních pásem, vyprávění, dialektů. Přímo si stáhnout publikace (vyjma Gutenbergovy Bible) nebo poslechnout nahrávku zatím možné není. Trulové všeho druhu dosud nepochopili, že Internet je především záležitostí kulturní a nikoli ziskovou. Díky metainformatice Internet skýtá jedinečné možnosti ke kultuře a stává se strategickou mocí a zbraní světového kalibru. Každému je dána možnost tuto moc a zbraň použít. S tímto se loučí Metakomentář provozovaný po dobu jednoročního experimentálního provozu a v podobě ročního sledování MF DNES. Další podoba Metakomentáře je odvislá na příspěvcích a bude tak vlastně reflektovat stav duchovního zdraví občanstva Česka.

Cestu k uvedeným metatextům metastudiem metagramotným Moravanům nabízí Moravská metauniversita prostřednictvím svého internetovského zastoupení na zprostředkující adrese:

metainfo@volny.cz Ţ se záhlavím /3XM-SBRK/ v elpoště