Moravská Metanadace Metauniversity

(Metacentrum Moravské Metauniversity)

| V | V | V | _® ş 3X| V | _® ş 3XM®

veřejně prospěšná metaspolečnost (v. p. ^ms.)

Meta iDNES - Sledovací metasíť moravského Meta Internetu - experimetální provoz

Verse: 1.2.2000 až 31.3.2000 / 1.4.2000 až 21.5.2000 / 22.5.2000 až 18.6.2000 /

19.6.2000 až 9.7.2000 / 10.7.2000 až 30.7.2000 / 31.7.2000 až 11.8.2000 /

12.8.2000 až 25.8.2000 / 26.8.2000 až 8.9.2000 / 9.9.2000 až 29.9.2000 /

30.9.2000 až 13.10.2000 / 14.10.2000 až 27.10.2000 / 28.10.2000 až 17.11.2000 /

18.11.2000 až 8.12.2000 / 9.12.2000 až 5.1.2001 / 6.1.2001 až 26.1.2001 /

27.1.2001 až 2.2.2001

svědectví o duchovním zdraví lidstva

Na pořadu pozornosti jsou lidská práva - v pojetí ostrova svobody a říše svobody. Vpravdě však jde o společnost extrémů - liberalistického individualizmu a marxistického kolektivizmu. Ten i ten jako každý extrém je špatný. Jde o boj extrémů v otázce dodržování lidských práv tím či oním režimem a způsob boje za ně. Předsudek spočívá v tom, že USA jsou příkladem dodržování lidských práv a Kuba jejich porušovatelem. Odtud se rodí činnost na podporu odpůrců režimu Kuby, druhým směrem diplomatických aktivit je nekončící ekonomický šlágr, totiž masivní bojkot Kuby. V roce 2000, po společné iniciativě Česka a Polska, přijala Komise OSN pro lidská práva jednomyslně rezoluci o porušování lidských práv na Kubě. Svůj postoj servilního služebníka Washingtonu pro Kubánce Praha ještě umocňuje tím, že v Ženevě rok co rok navrhuje rezoluce odsuzující Kubu za porušování lidských práv. U nás se našli dva amatérští nadšenci ochotní riskovat a převzít úlohu kurýrů pro kubánskou disidentskou scénou, soukromě, s normálním a nikoli diplomatickým pasem. Poslanec Unie svobody vydal se na svou zámořskou misi právě ve chvíli, kdy se dalo očekávat, že i jeden jeho jediný hlas v Poslanecké sněmovně může být důležitý při projednávání a následném hlasování o nové podobě zákona o České televizi, jakož i při všech průvodních hlasováních. I kdyby nešlo o jeho hlas při hlasování, byl by jeho hlas možná potřebný k tomu, aby nenechal svého unionistického kolegu Vladimíra Mlynáře samotného, když se ten musel bránit povídačkám pana Bobošíka, které po Poslanecké sněmovně rozsévala poslankyně Kateřina Dostálová. Naši dva dobrodruzi, namísto aby bojovali za dodržování lidských práv v Česku, vydali se bojovat za zájmy proticastrovských odbojníků a dezertovali z boje na domácí scéně. Kuba pochopitelně začala posuzovat případ Pilipa s Bubeníka na základě zákona, který se netýká podvratné činnosti, ale ohrožení ekonomických zájmů Kuby. Tento zákon č. 88 je přímou odpovědí na americký Helms Burtonův zákon zostřující embargo USA vůči Kubě, o kterém Kubánci mluví při všech příležitostech jako o něčem, co je pro ně naprosto nepřijatelné. Jeho přijetí kubánským režimem bylo odvetou Havany na takzvaný Helms-Burtonův zákon, který v roce 1996 zpřísnil hospodářské embargo USA vůči Kubě. Česko přitom jednostranně zaměřené ekonomické sankce nikdy nepodporovalo. V článku 13 zákona č. 88 se říká: "Ten, kdo přímo či prostřednictvím třetí osoby požaduje, vlastní, distribuuje nebo umožňuje distribuci finančních, materiálních a jiných zdrojů od americké vlády nebo soukromých subjektů, jejich agentur, poboček, představitelů nebo činitelů, vystavuje se sankci vězení od tří do osmi let nebo pokutě či obojímu." Z tohoto pohledu je pro Pilipa smůla, že je bývalý ministr a současný poslanec i že, stejně jako Bubeník, cestoval s českým pasem. Kdyby Kubánci používali stejný metr, museli by stejně zatknout španělského premiéra Aznara či jeho portugalského kolegu Guterrese - oba se také v listopadu 1999 setkali v Havaně s disidenty. Místo toho je při odletu pozdravila čestná stráž. Zatčení Pilipa & spol. bylo záminkou. Kam vede boj o svobodu sankcemi poškozující obyčejné lidi jsme svědky stále. Akce stíhá reakci. Pro boj za lidská práva jsou zneužíváni také turisté a tak se nelze divit, že naši občané posloužili jako vhodná záminka upozornit na postavení Kuby. Vyjednávání o jejich propuštění se ujal předseda senátu Pithart. Rozhovory, které vedl byly dlouhé, otevřené, kontroverzní, a přitom plné dobré vůle pochopit obě strany. Neustálá analýza situace ze všech možných stran v úzkém týmu byla vyčerpávající, protože se cítila velká odpovědnost neudělat ani malou chybu. Byly to neustálé debaty, rozebírání všech možných modelů situací. Bylo to dost vyčerpávající. Rozhovory však výrazně ulehčily možnost najít elegantní řešení pro obě strany. Je z toho dobrý pocit. Mise Pitharta byla užitečná a pomohla řešení případu. Největším přínosem mise Pitharta bylo navázání osobních vztahů s kubánskými představiteli a také možnost vidět oba vězněné. Ocenit je nutno dobrou vůlí a dobrý úmysl jednat a ne vydávat ultimáta. Kuba dosáhla svého, je v centru mezinárodní pozornosti. Nátlaková diplomacie nevedla k zastrašení Kuby a tak se uchýlila k tiché, nikoli tajné diplomacii. To znamená, že veřejnost po nezbytně nutnou dobu nebyla informována o jistých krocích. Hledal se "citlivý diplomatický krok" jak situaci oboustranně vyřešit. Hovoří-li diplomat o tiché diplomacii, znamená to, že se Česko nevrátilo k tvrdému tónu, který nasadilo po zatčení obou mužů na Kubě 12. ledna a který Havanu značně popudil. Tehdy ministerstvo zahraničí předalo Kubě hned dvě ostré protestní nóty, Havana je však obratem vrátila s tím, že jsou příliš arogantní, a naznačila, že čeká omluvu za toto jednání klasifikované formulacemi typu "neprodlené propuštění" či "okamžité zahájení jednání". Castro osobně pozval k rozhovorům Petra Pitharta právě proto, že jeho dopis Havaně nevyzněl tak arogantně jako od české diplomacie a vlády. Onen "citlivý diplomatický krok" se našel podpisem prohlášení, v němž se Pilip a spol. omluvili Kubě za nevědomé porušení zákonů. Až když zahlédli z letadla Evropu, tak věděli, že to je za nimi. Podstatné pro vězněné bylo povzbuzení zájmem o jejich osud, že nejsou opuštěni, že se něco děje. V takové chvíli prostě člověk potřebuje naději. Bezmoc je děsivá. Určitě mimořádnou roli sehrála delegace Petra Pitharta a delegace Meziparlamentní unie. Jedna delegace bez druhé by to měla velice těžké. Šéf delegace Meziparlamentní unie Anders Johnsson se dočkal, při čtvrtém setkání s Fidelem se ukázalo, že existuje scénář, který může být naplněn během několika hodin. Tento scénář předpokládal, že Pilip a Bubeník budou propuštěni za podmínky, že podepíší prohlášení s omluvou za porušení zákonů. Oba vězni dokument podepsali za přítomnosti několika pozvaných velvyslanců. Pak mohli svobodně opustit budovu ministerstva zahraničí, kde na ně čekali nejbližší příbuzní, a jet rovnou na letiště José Martího. Až když zahlédli z letadla Evropu, tak věděli, že to je za nimi. V tu chvíli si uvědomili, co to je svoboda a jak málo si jí vážili. Určitě mimořádnou roli sehrála delegace Petra Pitharta a delegace Meziparlamentní unie. Jedna delegace bez druhé by to měla velice těžké. Onen "citlivý diplomatický krok" se našel podpisem prohlášení Pilipa a Bubeníka, v němž se omluvili Kubě za nevědomé porušení zákonů. Poslední tečku udělala delegace Meziparlamentní unie, ale jak zdůrazňuje sám Johnsson, bez mise předsedy českého Senátu Petra Pitharta by výsledek byl velice nejistý. Všichni Kubánci včetně Castra podtrhli, že ho velmi respektují za to, že s nimi jednal jiným tónem a že se upřímně snažil najít řešení, a ne jen říkat: Vraťte je zpátky. Okolnosti propuštění svědčí o tom, že všechny strany se dobraly elegantního řešení, které umožnilo všem zachovat si vlastní tvář. Omluva, jak ji požadoval Fidel Castro, zazněla. Ale neomluvil se český stát, nýbrž oba věznění občané Česka za svou soukromou iniciativu. Castro dal už při rozhovoru s Pithartem najevo, že toto gesto neočekává od vlády Česka. Samotná nabídka, že by se omluvili, pak přišla od zadržených a delegace Meziparlamentní unie předala kubánské straně dokument, v němž oba občané Česka uznávají, že porušili kubánské zákony, a omlouvají se lidu Kuby. To kubánská strana uznala jako dostatečně uspokojující řešení a rozhodla se je propustit. Omluva podle právníků neznamená žádný závazek. Neznamená to zproštění obvinění. Podepsali totiž doznání, že porušili kubánské zákony, ale neúmyslně. Je to spíš akt milosti, Ivan Pilip a Jan Bubeník mohou za své osvobození poděkovat celé řadě dalších lidí a organizací. Finále sice obstarala delegace Meziparlamentní unie, půdu jí však svým šestidenním vyjednáváním s kubánskými představiteli připravil Petr Pithart. Ten se zase na Kubu dostal díky slovenské diplomacii, která zprostředkovala korespondenci mezi Pithartem a Castrem. Od počátku vyvíjela značný tlak celá řada zemí včetně Evropské unie a latinskoamerických států. Celou dobu se spekulovalo, co všechno Castro zadržováním Čechů sleduje. Získal tím jedno: o Kubě se mluvilo ve světě. Castro navíc sám rozetnul situaci tak, jak si přál - humanitárním gestem. Co na to ješitové? Ministr zahraničí Jan Kavan odmítá, že Česko přistoupilo na výměnný obchod. Nebyl to prý žádný handl, který by zahrnoval hospodářské či jakékoli jiné věci. Kubánská anabáze dvou mladých mužů skončila dobře. Protože jsou oba politickými osobami, je oprávněné ptát se, kdo je vítěz a kdo prohrál. Nikoli na ostrově svobody, ani v říši svobody, nýbrž v politické realitě Česka. Jasným výhercem je však Petr Pithart. Jasným, ale méně zajímavým než velký poražený. Na lopatky totiž těžce dopadl Václav Klaus a symbolicky celá jeho strana. V průběhu jediného měsíce musela ODS, právem považovaná za nejschopnějšího gladiátora v domácím cirku, snést už třetí ránu přímo do tváře. Nejprve se poroučel Jiří Hodač, kterého podporovala. Před debaklem zachránila Klause až opoziční smlouva. Miloš Zeman, pro nějž je další rok a půl vlády cennější než nějaký skalp, mu ve sněmovně vytvořil uličku pro "čestný" ústup. Jen několik dnů nato smetl Ústavní soud úhelný kámen Klausovy strategie, volební zákon. Možnost drtivého volebního vítězství navždy zmizela v nedohlednu. Do třetice se slabost ODS ukázala nyní, ve dnech "kubánské krize". Útočný, konfrontační a svým způsobem bezzásadový styl politického boje už nepřináší výsledky. Nejvlivnější a nejjasnější stranu posledních deseti let čeká výrazná změna. Pokud se k ní neodhodlá, hrozí jí úpadek. Opět se ukazuje, že svět posouvají trulanti jako už v případě Hodač. Tož vivat Ivan Pilip a Jan Bubeník! Ukázali, že arogance a duchovní nemoc není vlastní politice, ale také diplomacii. Ukázali na pravou podstatu lidských práv. Nevědomky poukáli na pravou podstatu lidských práv. Ukázali také, že dobří lidé stále žijí, že vůle po domluvě nevymřela. Synergická Skutečnost působí nevratnost a tak svět po "kubánské krizi" bude jiný a blíže svobodě. Ti, co nejvíce křičeli o potlačování lidských práv mají možnost. Základem lidských práv je totiž výchova ke svobodě tedy výchova k svobodnému rozhodnutí což předpokládá umění metainformatiky. Tak se dá říci, že stát svým školstvím nevychovávající k metainformatice porušuje základní lidské právo totiž být vychován ke svobodě. Proto lidská práva porušuje nejen Kuba, ale také USA a také Česko a mnoho jiných. Každý režim, který utlačuje občany potlačováním výchovy ke svobodě je ničemný. Kdo má dost sil, odvahy a schopností, by měl proti takovému zlu nenásilnými prostředky bojovat. A je jedno, jestli zlo číhá na dvorku, nebo za oceánem, je-li porušován obrem nebo goliášem. Globalitou jde o vyšší cíl, o změnu světové politiky a diplomacie změnou paradigmatu myšlení. Duchovně nemocní řeší problémy vlnami mezinárodního tlaku, vyhrožováním bojkotu spolupráce. Jasný je také fakt, že nátlaková diplomacie na Kubu vytvořila exemplární příklad opravdového nepřítele lidstva, jímž je každý nepřítel výchovy ke svobodě. Duchovně nemocní svou svévolností vůči řádu synergismu působí zlo, proto navozování všech způsobů synergismu je nutno přivítat. Je dobré, že v připravované novele trestního řádu se počítá s tím, aby všechny udělené výjimečné tresty - tedy nad 15 let vězení - zkoumal Nejvyšší soud automaticky, nikoliv pouze na základě ministerské stížnosti. Vždycky je to však o duchovním zdraví tedy o schopnosti metainformatiky. Nejde jen o soudce, politiky, diplomaty, manažery, vykonavatele zastupitelské demokracie. Jde o samotného člověka v jeho každodenním žití. Duchovně nemocný člověk není pouze nepřítelem jiným, ale především sám sobě, svému žití. Platí zásada nedůvěřovat duchovně nemocnému, byť by nejvyšší společenskou funkci zastával. Duchovně nemocní zákonodárci pochopitelně vytváří zákonodárné zmetky. V čem je příkladně chyba? Třeba v bankrotech. Zákony zacházejí s věřiteli jako s nesvéprávnými osobami, které by si do podniku nedokázaly dosadit zodpovědného zástupce. Raději je všemožně ochraňují. Proti jejich vůli. Nejlépe by si totiž uměli poradit sami. Pro zákony to nejde. Soudci mají zákony, vzdělání i zkušenosti k rozhodování právních sporů. Najednou mají ze seznamu vybrat člověka, který by co nejlépe spravoval cizí majetek. Přidělením toho správného konkursu z něj mohou udělat milionáře. Tím se soudy zbytečně vystavují různým pokusům o ovlivňování. Ale i když vybírají, jak nejlépe umí, často nevědí, kdo se ukáže jako neschopný správce, nebo naopak schopný podvodník. Co si potom počnou dlužníci? Zkrachovalý podnik jim vlastně patří, mají v něm své pohledávky. Chtějí co nejlépe zhodnotit alespoň to, co zbylo. Bylo by logické, aby si do podniku mohli dosadit nejschopnějšího manažera, jakého najdou. Jenže zákonodárci mají jiný názor. Než ponechat vlastníkům zodpovědnost za vlastní majetek, dají raději prostor pro hazardování s hodnotami a podezřením z korupce soudů. Místo volnosti rozhodování o vlastním osudu raději shora dosazený správce. Že nemá mnohdy ani desetinu zkušeností těch, jimž se má o majetek postarat? To prý nevadí. Zákon se k věřitelům chová pečovatelsky jen naoko. Ve skutečnosti jim zmenšuje šanci získat zpět majetek. Doba, kdy místo vlastníků hospodařili státem (a stranou) dosazení správci, byla hrozná. Jednou si snad oddechnou soudci i věřitelé. Neuškodí znovu připomenout staré moudro, že o majetek se nejlépe postarají vlastníci. Nějak rychle se z politiky vytratilo. Duchovně nemocný manažment a následně nekompetentní verdikt soudu vede podniky k bankrotům. Pak nastupuje boj o revitalizace. To však je svěřeno opět duchovně nemocným a místo nutného, ale politicky riskantního řezu nabízí jen pomalé a drahé umírání na přístrojích. Revitalizace, jak dosud probíhala, měla jasné zadání, které znělo: zachránit životaschopné provozy. Měli mít zisk z toho, že firmy rychle postaví na nohy. To se duchovně nemocným manažmentem nakonec nekoná. Odcházejí zkušení zahraniční odborníci. Místo nich leckde nastoupí nezkušení státní zaměstnanci či soudem dosazení správci. Chtějí především udržet zaměstnanost. I za cenu neustálého dotování z veřejných prostředků. Raději proto konzervují současný stav, jen aby udrželi hospodářské giganty nad vodou. Podniky bez potřebných změn duchovního zdraví manažmentu však nutně spějí ke krachu. Na odvracení hrozícího propouštění se uvolní další zbytečné miliardy. Takový bude i osud revitalizace. Pochybný projekt tak popřel svůj cíl. V podstatě tím skončil. To, co zbylo, je pouhým plýtváním penězi. Jak funguje duchovně nemocný manažment ukazuje Česká televize. Věra Valterová si chce užít posledních dnů ředitelování a odpírá stávkujícím zaměstnancům mzdy za vykonanou práci. Obdivuhodně elegantně a velkomyslně vyzývá "nestávkující", aby se přihlásili v anonymní poštovní schránce. Pak peníze pro hladové krky svých bližních dostanou. Taková nízkost se jen tak nevidí. Kam vede prorůstání ekonomiky a politiky ukazuje vražedný útok na věřitele sociální demokracie Ivana Lhotského, který před dvěma lety objednal vlivný "podnikatel", který je dlužníkem několika bank. Vyšetřovatelé této kauzy jsou přesvědčeni, že připravená poprava Lhotského se měla stát nástrojem, jak zabránit tehdejšímu ministrovi financí Ivu Svobodovi provést zamýšlené změny ve vedení České spořitelny. Právě této bance podnikatel dlužil velké peníze. Byla to klasická nájemná vražda. Ekonomická kontrarozvědka dospěla k závěru, že některé úvěry banka označila jako nedobytné a převedla je na soukromou společnost jen proto, aby firmy nemusely půjčené peníze bance vracet. Mezi těmito úvěry, fiktivně vedenými jako nedobytné, byly i stovky milionů pro " podnikatele". Boj se zlem a tedy duchovně nemocnými se však nelze vzdát. Stalo se. Radnice nemohou tajit výši odměn. Chcete vědět, jak vysoké odměny z rozpočtu vaší obce či města si mezi sebou rozdělují úředníci a funkcionáři na radnicích? Dosud platilo: když se rozhodnou, že to budou tajit, daňový poplatník nemá šanci zjistit, kdo a za co jeho peníze dostal. Krajský soud v Ostravě však včera vynesl průlomový rozsudek. Soud rozhodl, že město nemá právo něco takového tajit. Tento rozsudek navíc může ovlivnit i další případy, kdy úředníci zatajují některé kolik peněz a proč dostává starosta a šéfové odborů městského úřadu ročně v odměnách informace. Vztahuje se na ně zákon o svobodném přístupu k informacím, který platí od začátku loňského roku. Radní a zastupitelé tvrdili, že pokud by zveřejnili, kdo a jak vysoké odměny dostal, porušili by zákoník práce a Listinu základních práv a svobod. Zaměstnavatel prý nemůže zveřejňovat o zaměstnanci takové informace. Úředník má prý přece stejná práva jako pracovník jakékoliv jiné firmy. Soud však tuto argumentaci odmítl. Senát soudu rozhodl, že nejde o informaci o zaměstnanci, ale o informace o plnění jeho úkolů. Jde o úkoly ve prospěch města. Pokud jsou odměny za ně důvodné, není možné, aby informace o nich měly negativní vliv na pověst úředníků. I jinde bychom chtěli a měli vědět. Zveřejnění odměn z našich peněz za práci pro naše města a vesnice nemůže být přece tajné. Rozsudek je průlomový. Ukázal podstatné: když se spojí rozum soudců, zákon o přístupu k informacím a odvaha byť jediného člověka vzdorovat úřednickému NE, pomůže to všem. Každá podobná "pomoc příkladem" je třeba. Kde se radní nechtějí poučit ani uvedeným mohelnickým případem, nezbývá než se soudit i s nimi. Žijeme pořád ve společnosti plné pokliček, které se dobrovolně nenadzvedávají. Vrchnostenská tradice c. k. mocnářství, zážitky ze slídilství komunistů, česká závist, uzavřenost - to vše tvoří koktejl důvodů, proč se u nás utajují div ne čísla vlaků. Teprve jedno desetiletí uvykáme skutečnosti, že svět se otevírá sám sobě. Teprve krátce hledáme to správné vyvážení dvou práv na ochranu soukromí a na informovanost. Veřejně činní lidé i úřady se brání, seč mohou, aby jim kdokoli z ulice koukal pod prsty. Na druhé straně stát hrozí pokutou, neprozradíme-li mu (viz sčítání lidu) i takové intimnosti jako počet manželství či víru v Boha. Někdo si tu vymohl zřetelně větší porci práva vědět. Ale občané to nejsou. Jeden soudní verdikt chování úřadů ještě nezmění. Kdo a co bude muset napříště odhalovat veřejnosti, podléhá i nepsaným zákonům politické kultury, zvyklostí, dalších soudních precedentů. Nezpochybnitelné jsou ovšem dvě věci: čím víc člověk ví, tím lépe. Žije-li někdo z veřejných peněz, měl by chlebodárcům skládat účty. K nepsaným zákonům patří povědomí synergismu, to umožňuje metamanažovat své žití. Už cyklus jídla může mít vliv na biorytmy nezávisle na mozku. Vždyť kromě mozku mají své hodiny i další orgány Každý člověk má v mozku jakési hlavní "hodiny", které kontrolují tělesné pochody. Tento synergismus organismu je velice citlivý na světlo, což je příčinou toho, že většina lidí spí v noci a je vzhůru během dne. Cestování do zcela odlišného časového pásma si může vyžádat nějakou dobu, než se tyto hodiny změnám přizpůsobí. Hodiny v mozku nejsou jediným kontrolním systémem tělesných pochodů a také ostatní orgány mají své vlastní biologické hodiny, kterými se řídí. To údajně vysvětluje, proč problémy se spánkem nejsou jediným příznakem časového posunu - mnoho lidí trpí také žaludeční nevolností a jinými problémy. Zatímco hodiny v jejich mozku, které jsou citlivé na světlo, se dokázaly přizpůsobit během několika dnů, odděleně fungující játra byla rozladěna po více než dva týdny. Játra mají na starosti kontrolu látkové přeměny a změna stravovacího režimu má za následek "přeřízení" orgánových hodin v játrech. Orgánové hodiny se posunuly zhruba o deset hodin pouhé dva dny po změně časového harmonogramu příjmu potravy. Cyklus příjmu potravy má vliv na rytmy vyjádřené v okrajovém vazivu jako jsou játra, a to nezávisle na hlavních hodinách v mozku. Pro toho, kdo se chce úspěšně vyhnout časovému posunu, ovšem neznamená, že stravovací návyky jsou důležitější než působení světla. Změna příjmu potravy ale může být velmi užitečná při úpravě tělesných procesů po dlouhé cestě. Je rozumné, aby každý kdo cestuje do jiného časového pásma, začal pár dní předtím večeřet podle budoucího času. Mozek se pak posune rychleji, když se tam dostane a dojde k synergismu všech tělesných orgánů. To může mít rovněž velký lékařský význam. Při jistých nemocech dochází totiž ke zhoršení v některých částech dne a lékaři proto mohou usilovat o podávání léků synergicky ve správnou dobu. Tento obor se nazývá chronoterapie. Je pavděpodobné, že všechny okrajové orgány mají své vlastní osilátory, neboli vnitřní hodiny. Samozřejmě pak jde o problém udržet je vzájemně v součinnosti či synergismu. Jestliže se tento synergismus organismu poruší, pak vznikne porucha či nemoc funkční a trvá-li dloudobě následně i patologická. Podstatné je, že synergismus organismu je možné ovlivňovat a tím léčit i zvyšovat kvalitu žití. Chcete třeba zhubnout a přestože jste už vyzkoušeli všemožné diety s nulovým výsledkem? Pak navoďte synergismus svého žití. Musíte se ale věnovat umění metamanažovat své žití. Postupně změníte nevhodné stravovací a pohybové návyky a navodíte svou vůli, protože myšlením uvedete svou mysl do synergismu.

Mnohé technické vymoženosti očekávají lidstvo v 21. století. A ještě mnoho jiného. Lidstvo nikdy nevládlo takovými možnostmi a technikou. Nejrůznější choroby vzbuzují v lidech největší obavy. V budoucnosti budou řadu z nich likvidovat miniaturní roboti - ponorky, pohybující se lidským tělem (tisíckrát menší, než je tloušťka lidského vlasu). Našel se už způsob, jak tyto robotky chemicky pohánět. Vše marné jestliže zůstane v rukou duchovně nemocných. Pouze duchovně zdravé lidstvo čeká zlaté časy. Změnou paradigmatu myšlení lidi budou žít déle, zdravěji a v lepším prostředí než dnes. Kvalita života se změní v průběhu dalších třiceti až padesáti let do té míry, že si to většina lidí vůbec nedokáže představit. Změna kvality života však automaticky nezmění technika, ale změnou kulturního klimatu. Duchovně zdravý člověk ve zdravém prostředí bude mít velké množství volného času na pěstování metazdraví. Kdo dokáže opustit svou svévolnost může začít hned, stačí pěstovat lásku synergismu ve svém žití a ne jednou za rok šílet na den svatého Valentýna. Pravá láska spočívá v synergismu žití a jejím symbolem sotva mohou sloužit formality spojené s dnem svatého Valentýna. Pouze trulant může za symbol lásky považovat její amerikanizovanou podobou. Svatý Valentýn je pěkná marketingová myšlenka hodná amerikanizmu. Po skončených výprodejích zimního zboží je to další příležitost, jak trochu oživit obchod. Už nikdo si však nevzpomene na biskupa Valentýna, který ve třetím století našeho letopočtu oddával zamilované i přes zákaz císaře Claudia II. a skončil za to na popravišti. Skutečnými mistry ve valentýnském běsnění jsou občané USA, pochopitelně, vždyť každý nejvíc hledá co nejvíce postrádá. Pravá láska se však musí žít a ne kupovat, nota bene ještě jednou do roka. Žitá láska synergismu nese sebou zájem o komunikaci s lidmi a to po celý rok a ne na několik dní. Tato láska synergismu je geneticky zakódovaná a vlastní jen lidem a díky tomu schopných kultury. Genetici právě zveřejnili detailní mapu lidského genetického kódu, ale gen pro lásku ještě neznají. Tvrdí, že tato mapa dovede výzkum k lékům proti takovým nemocem, jako je cukrovka, rakovina nebo závislost na drogách, a dokonce i k překonávání mentálních poruch. K lásce synergismu však sotva. Právě gen podmiňující lásku synergismu je příčinou paradoxu přechodu od evoluce geneticky podmíněné k evoluci dané kulturou. Vědci zažili překvapení, když zjistili, že lidský kód vytváří jen 30 000 genů, tedy o polovinu méně, než se předtím věřilo. Člověk tak má například jen o 300 genů víc než krysa a jen asi dvakrát víc než muška octomilka, která je v říši zvířat považována za základní stavební kámen života. Pokud jde o geny, které souvisí s nemocemi, vědci zjistili, že různé mutace mohou u člověka vyvolat až 1500 různých chorob. V budoucnosti tak mají lékaři odhalit včas i pouze náchylnost k určitým potížím. Porozumění genetickému složení člověka by také mohlo znamenat, že každý pacient bude moci být individuálně léčen - nejenom podle toho, jakou nemocí trpí, ale také podle svého genetického složení. Odborníci poukazují na to, že revoluční změny v medicíně nepřijdou hned. Už nyní však upozorňují, že výsledky jejich práce by mohly být zneužity. Pod vládou duchovně nemocných vznikne nová třída genové elity, nová třídní ideologie. Pouze učená nevědomost může chtít vládami a zákonodárci řešit možnost genové ochrany pomocí zákonů a zajistit, že genové informace budou používány ve prospěch pacienta, a ne k jeho diskriminaci. Právě to, že zjistili chudší genetické vybavení člověka by je mělo vést ke změně myšlení. Objev jen zdůrazňuje velkou roli v tom, jak se chováme a jak vypadáme, hraje kulturní prostředí, v němž člověk vyrůstá. Pravděpodobně tedy neexistují "geny na všechno". Genetické složení nemá tak velký vliv na vývoj člověka, když nyní vyšlo najevo, že lidský genom obsahuje například jen o několik tisíc genů víc než řeřicha. K tomu, aby byli vědci schopni přečíst "knihu lidského života", museli rozluštit přesnou posloupnost neboli sekvenci tří miliard chemických stavebních kamenů, které tvoří kyselinu deoxyribonukleovou (DNA) - dvoušroubovici uvnitř jádra buněk. Kód DNA je tvořen čtyřmi chemickými bázemi - adeninem (A), thyminem (T), cytosinem (C) a guaninem (G). Adenin se pojí s thyminem, cytosin s guaninem (CG-TA-GC-AT). Vědci však museli zjistit přesnou sekvenci těchto bází. Například u kódu lidského chromozomu 21 obnáší tato posloupnost 34 milionů bází. V celém lidském genomu jsou asi tři miliardy párů takových bází. Chromozomy se nacházejí v každé buňce a jsou složeny z bílkovin a DNA, která nese vlastní genetický materiál. Podle odhadů v ní může být více než tisíc genů. To jsou krátké úseky DNA, nesoucí konkrétní informaci pro konstrukci určitého znaku nebo vlastnosti. Člověk má asi 30 000 genů. Myš má jen o 300 genů méně, hmyz jich má přibližně 18 000. Jednotliví lidé se navzájem liší ve více než milionu odlišných znaků. Lidský gen podmiňující lásku k synergismu je však pouze potencí, která se musí v určité kritické období života jedince kultivovat. Příliš mnoho racionalizmu rodičů tomu však brání. Je proto mnoho takových lidí, kteří se liší láskou synergismu a nenávistí k němu. Nepřátelé synergismu protivením se řádu Skutečnosti působí zlo. Konečně tedy víme proč je tolik zla na světě. A zastupitelská demokracie toto zlo nebývale umocňuje. Není se co divit, vždyť člověk se geneticky až tak příliš neliší od krys a proto mu jeho svévolnický rozum s absencí instinktů dává vlastnost daleko nejhoršího živočišného druhu. Pro voliče z toho plyne ponaučení: kdo volí nepřátele synergismu, volí zlo. Lidstvo vedou nepřátelé synergismu do propasti sebezničení. Tolik frekventovaná globalizace není nic jiného, než vláda nepřátel synergismu. Globalitou však pro lidstvo není jiná alternativa, než kultivace láskou synergismu. Kdo jsou nepřátelé synergismu poznáme snadno podle zla, které pášou. Stačí se nezaujatě dívat. Vláda se hrdě hlásí k zastaralým receptům popohánění hospodářského růstu, které sice příliš nepomohou, zato zemi zatíží obrovskými dluhy. Vláda podporovaná opozičněsmluvní ODS plánuje další a další dotace, přestože dluhy už beztoho dosáhly neuvěřitelných čísel. Slibovaný blahobyt se však nedostaví. Vláda tvrdí opak. Stát podle ní utrácel málo. Je třeba plýtvat daleko víc. To je její cesta k blahobytu! Podle toho také program nazvaný "velký třesk" ekonomiky vypadá. Kdyby byl alespoň bublinou, po které, až splaskne, nezbude zhola nic. Jenže po něm zůstanou dluhy, které budou splácet i příští generace. Aktivní a patřičně drahá racionalisticky vynucovaná hospodářská politika státu totiž selhala, ať se zkoušela kdekoliv. Nedokázala nahradit soukromou iniciativu a odpovědnost. Státy, které utrácely a zadlužily se, jen aby zrychlily hospodářský růst, žádný ekonomický náskok nezískaly. Rozum proto křičí ne. Vláda však říká ano. Chtěla by vybřednout z politických problémů a pochlubit se slibovaným hospodářským růstem. Neustoupí ani o píď. Stejně jako každý svévolník tvrdí, že jejich myšlenka je správná, jen se dřív špatně prováděla. Podobné recepty však končí špatně vždy a všude. Duchovně nemocní politici by rádi, abychom zapomněli na zkušenosti celého světa a spolehli se, že právě oni to dokážou lépe než kdokoliv jiný. Uvěřit v jejich velké schopnosti však nebude lehké. Vždyť jen na to, aby poznali známé a stokrát ověřené zákonitosti ekonomiky a politiky, potřebují vyplýtvat desítky miliard. Vláda přišla s ambiciózním projektem, jak posílit růst ekonomiky země. Pracovně mu říká "velký třesk" a počítá s 264,7 miliardy korun. Cílem je letos a v příštím roce napumpovat do hospodářství Česka více než čtvrt bilionu korun, a zvýšit tak letošní růst hrubého domácího produktu na čtyři procenta. V roce 2002 by pak měl přírůstek hospodářství dosáhnout pěti až šesti procent. Doposud se všechny prognózy pohybovaly pod hranicí čtyř procent. Materiál s názvem "Strategie posílení národohospodářského růstu" schválené předsednictvem vlády a projednané tripartitou mají se stát programem vlády. Silnější růst ekonomiky má například přinést "soustředěná" podpora 13 citlivých regionů. "Agresivní" podpora má jít i do exportu či infrastruktury. Strategie je ovšem mimořádně náročná na peníze a podle některých expertů je tak částečně nereálná. Už letos je na podpory potřeba 99,7 miliardy korun, ale stát má v rozpočtu a fondech bydlení či dopravy jen polovinu. Zbývajících padesát procent je prý nutné dodat ze zdrojů EU, privátních zdrojů a z výnosů privatizace. Obdobně to má být i příští rok, kdy bude potřeba 165 miliard korun. Ministerstvo průmyslu navrhuje, aby si stát vzal mimo jiné na podpory půjčku ve výši 10 miliard korun od Evropské banky pro obnovu a rozvoj, případně aby vydal obligace kryté budoucími výnosy z privatizace. Strategie podpory rovněž značně spoléhá i na zapojení bank. Strategie hospodářského růstu však v podstatě nepočítá s tím, že by vláda vymýšlela další speciální programy podpory, chce se však více zaměřit na ty současné. Návrh vychází z poznatku, že koncentrace sil a prostředků přináší vyšší efekty. Proto budou programy soustředěny do velkých třesků. Do jednotlivých regionů se tak mají soustřeďovat především podpory pro malé a střední podniky, investiční pobídky, veřejné zakázky, výstavba nových bytů a opravy panelových domů či zainvestování průmyslových zón. Bez ducha synergismu se však kapitál rozplyne a mine se účinkem. Pro navození kýžené prosperity by velký třesk musel nejdříve nastat v hlavách vůdců ODS a ČSSD. Velké a malé krysy politických stran by nejprve museli odejít. Teprve potom by koncentrace a prostředky na kultivaci k synergismu mohla být tím velkým třeskem a zdrojem vyšších synergických efektů. Bez kultivace k synergismu ani političtí vůdci v regionech, ani duchovně nemocný manažment malých a středních podniků nemohou působit jako stavebními kameny růstu ekonomiky. Proto myslet si, že duchovně nemocné vedení bank je schopno zajistit synergické nasazení kapitálu je další velkou utopií odsouzenou ke krachu. Vždyť co dělají banky. Utrácejí za novou tvář, ale ne za své duchovní ozdravění. Vyměňují loga, ale bez výměny manažmentu. Změna bude znát zvenku, ale sotva zevnitř. Spolu s logem se změní i vizáž poboček. Tím lidem dávají vědět, že být navrch huj a dole fuj není ještě lepší bankou než dřív. Bez orientace na synergismus se formální výměnou loga sotva změní i kvalita a bezpečnost služeb. Velký třesk ekonomiky a prosperity je úzce spojen s duchovně zdravým manažmentem. Odstrašující příklad duchovně nemocného manažmentu předvedla v posledních měsících ČT a Rada pro ČT. Dočasného manažování ČT se ujímá člověk s vazbou na umění a proto by možná smysl pro synergismus mohl mít. Bývalý šéfproducent uměleckých pořadů se do České televize vrací po čtyřech letech. Odvolal ho tehdejší ředitel Ivo Mathé kvůli nesrovnalostem v hospodaření. Dočasný šéf ČT ji povede do doby, než nově zvolená rada vybere regulérního generálního ředitele. To nebude dřív než na přelomu léta a podzimu. Prozatímní ředitel České televize Jiří Balvín jen několik hodin po svém jmenování sněmovnou podepsal odvolání ředitelky zpravodajství Jany Bobošíkové. Odchod potvrdili i finanční šéf Jindřich Beznoska a Věra Valterová, tedy všichni ti, jež před měsícem uvedl do funkcí bývalý generální ředitel Jiří Hodač. Tím byly splněny i poslední požadavky protestujících zaměstnanců a televizní odbory Balvínovi "na oplátku" slíbily, že stávka končí. Balvín už před nástupem do funkce slíbil beztrestnost stávkujícím i to, že zruší výpovědi, které rozdala Jana Bobošíková, a bude se snažit urovnat spory, které televizní krize přinesla. Zatímco u Bobošíkové a Beznosky, které stávkující od počátku neuznávají, je odchod nevyhnutelný, pozice Věry Valterové tak jednoznačná není - pro stávkující totiž nebyla osobou natolik klíčovou, aby na jejím odchodu nekompromisně trvali. Odboráři se na večerním jednání s dočasným ředitelem také dohodli, že definitivní tečkou za krizí bude návrat vedoucích pracovníků, které Hodač po svém nástupu odvolal. Jedním z úkolů Balvína je dovést do konce audit hospodaření ČT, který si přejí poslanci. Ti včera prodloužili lhůtu na jeho zpracování - stanovených devadesát dní se bude počítat až od nástupu Balvína. Provizorní ředitel má režim v televizi vrátit před loňský 20. prosinec, kdy tehdejší Rada ČT dosadila do funkce Jiřího Hodače. Redaktoři, kteří s Hodačem neměli dobré zkušenosti z jeho předchozího působení, na volbu reagovali prohlášením, jímž třikrát přerušili hlavní zprávy, a poté obsazením zpravodajských místností na Kavčích horách. Obě strany sporu spolu poté přestaly komunikovat. ČT v tomto období opakovaně porušila zákon - několik dní měla souběžně dvojí zpravodajství, její vysílání přerušovaly vstupy zaměstnanců i Hodačova vedení. Po konfliktu v ČT zůstalo mimo jiné i pětaosmdesát trestních oznámení. Balvín prohlásil, že se alespoň část z nich pokusí vyřešit mimosoudní cestou. Prozatímní ředitel jede v těsném tunelu s jasným začátkem a koncem. Pokud je cílem Jiřího Balvína uklidnit situaci v České televizi a pak odejít z funkce, má slušnou naději na úspěch. Ale jestliže touží stát se dlouholetým vládcem Kavčích hor, má navozením synergismu v ČT jedinečnou šanci. Protože si však poslanecká sněmovna uzurpuje funkci být akcionářskou dozorčí radou televize, pak instalací prozatímního šéfa válka o ČT nekončí. Začíná další její epizoda, v níž Jiří Balvín může sehrát lepší či horší úlohu. Bude se muset rozhodnout, zda mu jde o dobro televize, nebo o kariéru. To první se vůbec nemusí snášet s druhým a naopak. Slavnostní podpis, který dočasný ředitel České televize Jiří Balvín v sobotu v poledne připojil pod dohodu o konci stávky, byl zatím poslední příjemnou akcí v nové funkci. Nápis Stávka o víkendu zmizel z obrazovky a postupně i z budov na Kavčích horách. Zaměstnanci ohlásili návrat k běžné práci, Balvín však už musí řešit další dilema: jak se rozloučit s lidmi Jiřího Hodače. Dočasný ředitel ČT Jiří Balvín ještě před spuštěním auditu hodlá důkladně prověřit smlouvu, kterou televize kvůli kontrole uzavřela. Audit, který zadala Věra Valterová, prý není legitimní. Je zde jisté zpochybnění, zda byla zastupujícím generálním ředitelem a měla právo audit zadat. Pochopitelně, že auditorské firmy by měly vyhovovat podmínce duchovního zdraví. Pracovní stávka zaměstnanců České televize skončila splněním všech jejich požadavků. Tedy vítězství. Cenou za ně je společnost rozpolcená nejvíce za uplynulých deset let. Tím spíše je přínosné, že přispěla k duchovnímu ozdravění společnosti. Ukázala se nakonec jako tím kamínkem v boji proti politickým krysám všech kalibrů a také těm v manažmentu. Vytvořil se precedens pracovní stávky. Vznikly samozřejmě také chyby. Ale všechny tyto chyby blednou tváří v tvář promyšleným lžím a zaujatostem, na nichž svou propagandu vystavělo Hodačovo vedení manažmentu. Vzpoura redaktorů a její podpora jasně ukázaly politikům i manažerům, že jejich snahy zneužívat pravomoci a přivlastňovat si instituce mají své hranice. Když je překročí, musí počítat s rozhodným odporem občanů. A to neplatí jen pro Česko. Investice do kultivace synergismem je nepřekonatelnou konkurenční výhodou, nejen vůči EU, ale vůči globalizaci vůbec. Pak i bez rizika je ustoupení Česka EU i upuštění od požadavků, které měly zajistit dočasné výhody. I když přijdou další ústupky a ústupy. Tlak EU na uchazeče roste a Praha bez velkého třesku změny paradigmatu myšlení bude mít co dělat, aby při jednání nepřišla i o poslední kalhoty. Jedině orientací na metatechnologii synergismu vstup do EU nebude příliš velkým ekonomickým šokem. Umožní zahnat stín pochyb o schopnosti politiků i diplomatů. Stane se východiskem spolupráce s ostatními uchazeči. A co hlavně, politici se dokáží shodnout v evropské politice bez ohledu na politické barvy. Bez toho Česko nikam nedojde. Na tom by měli pracovat všichni, ať už jsou ve vládě, nebo v opozici. Bez takové kultivace pak gangsteři nejrůznějšího zaměření procházejí dveřmi našich soudů jako nůž máslem. Policie usvědčuje, stíhá, zatýká, soudy pouštějí. Soudce k tomu říká: Jsme přetíženi. Soudkyně: Neměla jsem důvod se domnívat, že by pokračoval v trestné činnosti. Soudce čas nemá - pro zaneprázdněnost. Co mu čas zabralo - který neodkladný proces? Jak dlouho trvá takový soud? A co nadřízený toho soudce? Co ministr spravedlnosti? Jak patrno v Česku přežijete, jste-li bandité i ti ekonomičtí či političtí. Jiní mohou jít do vězení za dvě květinky konopí v maminčině skleníku. Voláte SOS a ozvěna opáčí jen známé: "Nezavěšujte, jste v pořadí." I tak funguje, přesněji nefunguje telefonní číslo 158, číslo první policejní pomoci. Co s pomocí, která si dává načas? Společnost Český Telecom, která má ze zákona povinnost umožnit lidem kdykoliv se dovolat zdarma na číslo 158, odmítá, že by chyby při spojení mohla zavinit ona. To, že se někdo nemůže dovolat, bývá způsobeno tím, že je nedostatečná kapacita obsluhy. Stává se totiž, že když se dovoláte na 158, může před vámi mluvit deset lidí. Vy jste pak prostě jedenáctý ve frontě a čekáte, až se uvolní operátor. Stopadesátosmička musí perfektně sloužit 24 hodin 365 dní v roce. Proto byla také zřízena. Závisí-li na ní i životy lidí, výjimky nejsou připuštěny. Ani omluvy a vysvětlení. Ve třetím tisíciletí, v době vesmírných sond, mikročipů, myslících zbraní, nemůže být přece problémem spojit se obyčejným telefonem s ochránci zákona. Proč se pro silniční havárie nezřídí jiná tísňová linka? Proč se hazarduje s tak vzácnou občanskou ctností, jakou je starost o bezpečí bližních a spolupráce s muži zákona? Vysvětlení, že "nejsou lidi", že "nejsou telefonní linky" připadne nesrozumitelné těm kdo dobře znají možnosti počítačů, mobilních telefonů, Internetu... Není to v technice, je to v duchovní nemoci, která coby pandemie řádí nejen u soudů, ale také u policie, politiků a leckde jinde. Vždyť v diktatuře kapitálu vykonávat zastupitele demokracie nebo veřejného činitele stalo se zásluhou korupce dobrým byznysem. Poznat kdo je kdo však už není vůbec těžké. Konečně máme kritérium kvality člověka, člověka dobra nebo zla. Stačí se zajímat je-li kdo duchovně zdravý nebo nemocný. Několik typů. Česko se nepřímo zapojilo do krvavé občanské války na vzdálené Srí Lance. Ministr obrany Vladimír Vetchý kromě dalších zbrojních dodávek vůbec poprvé dojednal v Kolombu i pomoc s výcvikem místních vládních vojáků. Na Srí Lance už roky probíhá jeden z nejvleklejších konfliktů v současném světě, jenž si vyžádal na 70 000 životů. Na obou stranách v bojích působí i raketomety české výroby, ty spolu s dalekonosným dělostřelectvem z Pákistánu proměnily rozsáhlé oblasti poloostrova Jápané v hromady sutin a pozvedly tak ničivý charakter občanské války na nový stupeň. Právě dělostřelecké souboje způsobily značné ztráty mezi civilisty. Tradičními dodavateli jsou především Pákistán, Čína, Ukrajina a od loňska také Izrael, jehož instruktoři loni údajně pomáhali pozdvihnout nízkou bojovou morálku vládních vojáků. Zuřící občanská válka, v níž především na straně Tamilů bojují i nezletilé děti, má přímý dopad na rostoucí chudobu v zemi. Vládní výdaje na armádu jsou na velikost ani ne dvacetimilionové země enormní. Jen v loňském roce představovaly něco přes miliardu amerických dolarů, 8,7 procenta hrubého domácího produktu ostrova. Tak vypadá boj Česka za lidská práva - nikoli a’la Kuba, ale a’la Srí Lanca či a’la Čečensko. Nedivme se, když u vesla jsou duchovně nemocní z ODS a ČSSD. Vláda má vlastní vinou další ostudu. Podle Ústavního soudu nařízení o kvótách výroby cukru totiž vydala v rozporu se zákonem. Na místě by byla alespoň omluva poškozeným. Jenže ministr Fencl je hrdý, že se mu dařilo nezákonný stav udržet alespoň rok. Mezitím vláda stihla prosadit nový zákon, který podobná nařízení propříště zlegalizuje za účinného přispění ODS. Posvěcení zákonem však podstatu regulace nezmění. Bude sice formálně podle práva, leč stále stejně špatná a neférová. Nařízení přikazovalo porušování hospodářské soutěže, které je v jiných oborech podnikání zakázáno. Systém kvót totiž stanoví, kolik kdo smí vyrobit cukru. Prospívá jen několika vlivným cukrovarnickým skupinám. Naopak poškozuje všechny, kdo kvótu nedostali. Regulace také zdražuje cukr spotřebitelům. A hned dvakrát. V prostředí, které ničí konkurenci, cukr nezlevní. Z daní se také bude dotovat jeho vývoz do zahraničí. K prosazení kvót navíc kabinet nepoužil právně čisté řešení. Svou politiku nadřadil nad právo jen proto, že neměl dost trpělivosti. Správně nejdřív parlament přijme zákon a teprve na jeho základě může vláda vydávat nařízení. My máme nařízení, na které byl dodatečně ušit zákon. Takový postup lze snad pochopit v dobách válek nebo přírodních katastrof. Ale jinak nikdy. Nebo snad máme nářky jedné cukrovarnické lobby brát stejně vážně jako válečný konflikt či řádění živlů? Potom by si vláda mohla vydávat jakákoliv nařízení, která by se dodatečně posvětila. Opravdu to chceme? V demokratické zemi to přece musí být přesně obráceně. Jakou potom můžeme mít důvěru v zákon, který byl takto účelově připraven? Co si o něm mohou myslet cukrovarníci, které poškodí ve prospěch jejich vlivnějších kolegů? Mají nové, tentokrát zlegalizované nařízení respektovat? Vždyť vidí vládu, která se neřídila dokonce ani zákony, a ty stojí daleko výš než nařízení. Z jiného soudku světa duchovně nemocných. Televizní velmož Železný zavlekl stát svou válkou s Američany do neuvěřitelných potíží. Česku hrozí mezinárodní blamáž, možná i miliardové ztráty. Jak je možné, že šéfovi Novy, jenž obchází i porušuje zákon, úřady už dávno nezabavily licenci? Hlavním strážcem dodržování právních předpisů v mediální oblasti má být Rada pro rozhlasové a televizní vysílání. Radní však spíše působí jako ochranná garda duchovně nemocného Vladimíra Železného. Důkazy bijí do očí. Duchovně nemocná rada nikdy nevyvodila závěr z toho, že obsah i schéma vysílání Novy jsou v příkrém rozporu s intelektuálním projektem, na který byla CET 21 poskytnuta licence. Zákon v takovém případě ukládá vydané oprávnění zrušit. Namísto toho se radní pod dirigizmem ODS nechali uchlácholit nesmyslnými teoriemi Železného o tom, že čím menší národ, tím komerčnější televizi si žádá. Ve svém propagandistickém okénku Volejte řediteli Železný porušuje paragrafy zapovídající provozovatelům "jednostranně přihlížet k jednotlivým názorovým orientacím, k zájmům jedné politické strany či části společnosti". Přesto rada mlčí. Představme si, jaký poprask by se strhl, kdyby si ředitel České televize zřídil podobné kukátko a dštil v něm síru třeba na opoziční smlouvu. Poslanecká mediální komise přitom nikdy nežádala od rady vysvětlení její nečinnosti. Ani nemůže. Vždyť zákonodárci by tak přiznali, že byla chyba, když radními zvolili i těžké politické váhy typu kandidáta za ODS do Senátu či poradců Klause a Langra. Právě v tom totiž tkví kořeny Železného nedotknutelnosti. Rada pracuje pod vlivem Václava Klause a tak trochu i Miloše Zemana, kteří s ředitelem Novy vytvořili triumvirát. Dokud se budou ČSSD a ODS dělit o moc, má Železný jisté, že stát bude platit za jeho podnikatelské výstřelky, aniž by ho hnal k odpovědnosti. A po volbách? Šéf Novy se ochotně dá do služeb jakémukoliv vítězi. Vždyť přízeň Novy je lákadlo, kvůli němuž stojí za to zapomenout na maléry, jež Železný státu způsobil. Příští vláda by tomuto pokušení měla v zájmu lepších politických mravů odolat. Čím dřív, tím líp. Stále však platí, že občané mají takovou vládu, jakou si zaslouží – jakou si zvolí - a nad tím je třeba každému občanu se zamýšlet už teď. Kdo volí duchovně nemocného, volí zlo a to vědomě může jen zlý člověk. Netřeba zoufat, evoluce synergismu razí cestu mílovými kroky. Elektronický prostor synergismu unikl z odborné sféry, vydal se do světa a mění jeho podobu. Přináší střety pohledů na podobu majetkových práv. Z konfliktů se utvářejí nová pravidla hry. Je dobře, že připomínají ta stará totiž veřejné právo na nikým nevlastněnou kulturu. Kalifornský Napster umožnil bezplatnou "výměnu" písniček formátu MP3 na Internetu. Získal 60 milionů uživatelů a jeho dvacetiletý zakladatel je bohatý muž. Potud se bůh usmívá. Jenže hodně z toho, co Napster nabízí, je chráněno autorským právem, a tak ho velké hudební společnosti zažalovaly. Podle doktríny "běžného užití", která je součástí autorského práva USA, můžete kopírovat tvůrčí materiál bez povolení vlastníka práv, pokud na tom nechcete vydělat a pokud nesnížíte tržní hodnotu materiálu. Odvolací soud rozhodl, že tato výjimka se na organizovanou výměnu souborů MP3 na Internetu nevztahuje. Byl to vynikající precedens synergismu globálního významu. Ještě, že si matematikové nepřihlašují své věty jako duševní vlastnictví. Po Napsteru už jde o výměnu metainformací, které Internetem v dlouhodobém horizontu zruší intelektuální vlastnictví jako smysluplný koncept. Z hlediska metainformací se Internet nedá právně kontrolovat z hlediska duševního vlastnictví, dají se vyměňovat, nabízet, vytvářet, nedají se však vlastnit. Záleží pouze na tom, co budeme za metainformace považovat. Je v povaze metainformací sloužit veřejnému zájmu svobodného šíření a nikoliv zisku.

Člověk svým svévolnickým rozumem odmítá podřídit se autoritě Skutečnosti a vstupem do epochy globality tím riskuje své sebezničení. Právě nyní musíme mít odvahu podrobit přímé kritice cesty, na kterých tento podnikavý elán vybočuje a vázne. Nesmíme se v tom bát "neaktuálnosti" a musíme rozhodně vystoupit proti "pragmatizmu", který je zaměřen úplně na časnost všude dnes svévolností ovládající mysli lidí a přijímající dědictví kultur jen proto, aby je degradoval. Dnes jsme globalitou pohrouženi do permanentní evoluce. Nesmírný úspěch přístupu "stávání se" globality a též bolestné reakce na činy svévolníků, které znevážily jejich demokratickou vládu, měly v tomto bodě stejný výsledek. Našeho vědomí se zmocňují iluze a obavy, klesá naděje v budoucnost, roste úzkost ze zítřku globální svévolnosti, zostřené kontrastem síly jednotlivce. Sny o harmonickém státě a o neomezeném pokroku, nebo tragický pocit chaosu, v kterém se zmítáme pod tíhou nesnesitelné diktatury svévolníků, strašidlo blízkých katastrof nebo tíhnutí k neznámému, od něhož očekáváme všechno dobré, maskují rovněž v našich očích opravdovější přítomnost. A ve věku globality člověk odměnou za své titánské úsilí nezískává nakonec ani pár chvil volného žití a neumí už si dát podstatné zvolnění, které by jej zachránilo od něho samého a zároveň mu umožnilo, aby nalezl sám sebe. I v těchto hodinách opojení z úspěchu, smíšeného s úzkostí, uprostřed nejnaléhavějších nutností, je úkolem metainformatika, člověka mezi spolulidmi, prožívajícího stejně povznášející tužby i bouřlivé otřesy, aby pozvedl hlas a připomínal těm, kdo zapomínají na své šlechtictví: Člověk může být žitým synergismem sám sebou, existuje pro sebe teprve od chvíle, kdy v sobě v tichu objeví nedotčenou zónu, tajemné pozadí synergismu, které nemůže zahlušit akutní jeveností, ať pochmurné nebo bezstarostné, všední nebo tragické. Snažíme-li se mu vrátit pocit synergismu žití, neznamená to ovšem, že mu naléváme vodu zapomnění na sebe, že ho otupujeme opiem víry, nebo že ho opijeme, abychom ho vydráždili k útoku. Rovněž když připomínáme skromnou žitou přítomnost někomu, kdo žije zcela v budoucnosti a už ji vhlíží, jak povstává z jeho svévolnické energie, nesnažíme se mu tím vzít jeho víru v tvořivost člověka. Právě naopak ho tím nutíme k úctě k člověku odpovědnému, ať se nalézá v jakékoli situaci. Bráníme mu, aby nikdy nevyužíval člověka jako pouhý prostředek se zřetelem na člověka zítřka. Hlavně mu zabraňujeme, aby se v bídě nebo hojnosti, při úspěchu nebo neúspěchu, úplně nevzdálil a neodcizil sobě samému totiž lidskému. Zde se stavíme přímo proti ideologiím, které v této chvíli zápasí, aby dobyly svět, a zejména proti nejmocnější ze všech: proti svévolnictví amerikanizmu. V izolovaném člověku není sama o sobě nějaká skutečnostní abstrakce. Ve své realitě je člověk vždy živ synergismem sebe, společnosti a kultury. Extrémy individualizmu či kolektivizmu nejsou perspektivou člověka globality. Co mělo být slávou člověka, je extrémní svévolností nakonec jeho zkázou. V člověku je věčný prvek synergismu protikladů, "zárodek věčnosti", který už nyní "dýchá nad časem", který se stále vymyká časné společnosti. Pravda synergismu Skutečnosti se přelévá nad jeho žití samotné, neboť je učiněn podle skutečnostního obrazu a v zrcadle jeho duše se stále shlíží synergismus Skutečnosti. Ale je to jen zrcadlo, je to jen obraz. Jestliže člověk svévolnickým skutkem převrátí skutečnostní vztah, jestliže se domnívá, že může pro sebe uchvátit skutečnostní přívlastky a prohlašuje, že Skutečnost byla učiněna podle jeho obrazu, je po něm globalitou veta. Transcedence synergismu, kterou popírá, byla jedinou zárukou jeho vlastní imanence. Kdyby přiznal, že je odleskem Skutečnosti, získal by plnost a jediným úkonem přijetí autority Skutečnosti by si zajistil nedoběrnou hloubku žití. Teď je však svévolností odcizen synergismu žití, rozplynul se v entropickém chaosu, odloučil se od sebe samého. A oč diktaturou svévolnického kapitálu vážněji a podstatněji! Začátek nového tisíciletí se kuriózně kryje s duchovní revolucí, neboť překročením prahu epochy globality. Duchovní revoluce je vynucena globalizací, protože diktaturou duchovně nemocných. Se zarputilostí hodné železné pravidelnosti a horlivosti návštěvníků bohoslužeb se stoupenci různých pavěr shromažďují týden co týden na přehlídkách loajality a ideologických zaříkávadel. Ať jde o pár tisíc lidí v malém provinčním městě, nebo o půl milionu lidí více na náměstí nebo před televizí, pravidelná shromáždění se stala pevným bodem jejich kalendáře. Shromáždění věřících nejrůznějším -izmům dávají lidem příležitost posílit smysl sounáležitosti, i když ideologii ve víře není každý na sto procent v srdci oddán. Kde se vzala tato představení? Pravidelná ideologická shromáždění poskytují širší platformu pro vyzvedání předností víry té či oné. Dávají prostor oblíbeným tématům, jako je boj za zvrácení politiky nepřítele... Jinak jsou tato shromáždění ideálním nástrojem pro hrdost věřících. Pokaždé se volí místo, které má kolektivně či davově demonstrovat, že je účastník připraven "zemřít za víru". Takové demonstrace jsou jen jedním prvkem politické a ideologické protiofenzívy, při které jsou mobilizovány masy věřících a také masmédia včetně Internetu. Zatímco "tato bitva idejí" má dovést jejich pavíru do 21. století, vrací se také ke svým velkým dnům minulosti. Sympatizanti a sami vůdci tvrdí, že jejich víra prožívá obrodu revolučního zápalu z minulosti. Jisté je, že mnohá pavíra předvádí novou demonstraci sebedůvěry a nevídanou bojovnost. Podle skutků však není těžké rozeznat nepřátele Pravdy a víry pravé. Celosvětově rostoucí počet kalamit varuje. U nás většinu republiky ochromila kalamita. Bylo čtvrtek poledne, a přesto se na mnoha místech setmělo. Prudký vítr a vydatné sněžení ochromily dopravu v některých krajích. Byl to zatím nejhorší den této zimy. Zvířený sníh vytvářel bílou tmu, jen co projely pluhy, byl sníh nafoukaný zpátky na cestě. Poprvé v historii byla na dlouhé hodiny zcela zablokována doprava na dálnici D1. Za nulové viditelnosti tu havarovala řada řidičů. Důvodem takové kalamity je teplotní rozhraní mezi chladnějším vzduchem na severozápadě Evropy a teplým vzduchem na jihozápadě kontinentu což vedlo k bouřlivému počasí a silnému větru, který dosáhl síly orkánu. Na malém území je velký rozdíl v tlaku mezi tlakovou níží, která má střed nad moskevskou oblastí, a oblastí vysokého tlaku nad Atlantikem. I rychlost větru je proto relativně velmi vysoká. Někde viděli lidé neobvyklý přírodní jev. Během vánice křižovaly oblohu blesky a znělo hromobití. Jde o situaci, kdy rychle postupuje studená fronta podpořená rychlým prouděním větru. Taková kalamita rychle přijde a rychle pomine. Daleko horší je, že celou republiku ochromuje kalamita demokracie. Reforma penzí se zase odsouvá. Levice nadále nechce, co prosazuje pravice, a naopak. Člověk lapá z éteru tu katastrofické zprávy o kolapsu penzijního účtu, ondy zase ukolébavky "nic moc se neděje". Co si má myslet? Přitom důchodový systém je hlavním tématem doby. Ten současný penzijní systém už nemá budoucnost. Dosloužil. Změnu, která bude stát stovky miliard, která promění dosavadní zabezpečení každého z nás, nutno navíc udělat v nejméně příhodné chvíli: stát je po krk zadlužený a na lepší to ani v příštích letech nevypadá. Peníze z budoucí privatizace jsou už dnes bezmála utracené. Děti se nerodí, staří se dožívají čím dál vyššího věku a mladí, vzdělaní, prácechtiví cizinci se k nám nehrnou (ani je tu moc nechceme). Penzijní budoucnost by se měla stát mottem příštích voleb. Od politických stran chtějme vědět, z čeho budou žít příští generace seniorů, miliony lidí. Jak chtějí politici zařídit, aby dnešní batolata (kterým už nyní zanecháváme ohromné dluhy) neměla jednou nutkání házet "neperspektivní" kmety ze skály jako ve starověké Spartě. Není v nejbližších letech nic důležitějšího než vyřešení penzijního rébusu. Každého z nás se nějak dotkne, všichni budou muset dělat kompromisy. Penze se mění na desetiletí. Svým způsobem podstoupíme náročný test o stavu společnosti. Budeme chtít nadále poslouchat ukolébavky? V takovém případě lehněme na gauč a ploďme alespoň ty děti, které nás budou muset uživit. V opačném případě nevolme za své zástupce svévolníky. Podle skutků poznáte je. Především dávají příklad mladým. Drogu okusilo 35 % a alkohol pije často 15 % mladistvých, Mladým v Česku se dostalo pochybné cti. Podle statistiky, kterou zveřejnila Světová zdravotnická organizace (WHO), mládež Česka obsadila druhé místo v konzumaci drog a alkoholu v Evropě. Hned za Brity. Jaký je důvod rostoucí závislosti mládeže na návykových látkách? WHO tvrdí, že mezi hlavní příčiny patří především vliv masivní reklamy stejně jako neuspokojivé sociální zařazení a pocit izolace u mladých lidí. Podstatné na tom není to, o jaké drogy se jedná. Podstatné je to, že jde o snahu řešit problémy žití drogou. Mladí lidé nezůstanou u experimentů a drogám podlehnou. Vláda před nedávnem schválila Národní strategii protidrogové politiky na léta 2001 až 2004. Tato strategie byla vypracována podle akčního plánu EU a měla by se zaměřit zejména na primární prevenci. Jinými slovy to znamená, že se vláda bude snažit o to, aby mladí lidé neměli po drogách takovou poptávku. Drogy jsou totiž určitý způsob, jak dát najevo svou individualitu, a také jde o hledání alternativních řešení, o hledání sebe sama. Chyba lávky, protože to hlavní zůstává mimo prevenci. Dobro se mylně spatřuje ve svévolnosti, v hromadění, v rozmařilosti. Začíná fungovat něco, čemu se říká dobrá adresa. I naši zpěváci, špičkoví sportovci a manažeři začínají mít své čtvrti vyvolených. Přestože v nových čtvrtích na krajích měst stojí velké a drahé vily, jen malý zlomek z nich se stane opravdu uznávanou "dobrou adresou" dobrých lidí. Kvalita lidství se totiž cení podle hodnot materiálních a nikoli duchovních. Ministři a jejich poradci dokáží mocí korupce propojit aktivity státních úředníků se svými soukromými obchody a pokladnou politické strany. A poslanci umějí zastupitelské demokracie dokonale využít. Těžko věřit dobrým lidem v zemi mrtvých sponzorů, panenských schránek, mnohamilionových směnek pro partaje, odsouzených mecenášů. A jak nás před pár lety poučil guru čistých rukou Miloš Zeman: vláda podezřelá z určité zkorumpovanosti nebo z ne-čestného jednání s veřejností, nemůže dobře vládnout. Coby učenliví žáci mistra tedy suďme: Ne-čestného jednání se dopustila ČSSD i ODS. Opakovaně ve svém hospodaření porušily zákony. Podezření na korupci je tu také. Pro politickou stranu neplatí presumpce neviny. Tím spíš, pokud má v životopise i jiné, už prokázané finanční hříchy. Neplatí pro ni ani omluva "nevěděli jsme". Přiznává, že může být nevědomky zavázána třeba Belzebubovi. Doznává i lhostejnost a lajdáckost. Nepochybně však opět vysvětlí, že na takové hlouposti nemá čas. Vládne, stará se o blaho lidí. Tak proč si, sakraholte, většina lidí pořád myslí, že politika je svinstvo. Stát zákonodárnými zmetky šikanuje občany. Co jiného je celostátní sčítání než utajená totalitářská evidence. Je nesmírně užitečné znát statistické údaje. Stát však potřebuje anonymní údaje, aby mohl posoudit stav společnosti. Žádná statistická metoda nikdy nenahradí detailní informace. Ovšem stát zas cpe rypák, kam nemá. Nemá právo sběru neanonymních osobních údajů. Navíc je natolik otrlý, že po občanovi žádá osobní čísla, i když si to jen před pár měsíci jiným zákonem zapověděl. Pokud by šlo zastáncům sčítání o přesnost, pak by volili anonymitu. Nejde o půlhodinku, kterou občan věnuje vyplnění kolonek jednou za deset let. Jde o státem organizované porušení ústavního práva na ochranu sběru osobních údajů. Rodné číslo, věk a pohlaví uvedli snad tisíckrát, píší je i ve vrátnicích. Možná že nejde o nebezpečí, že někdo odpovědí zneužije, v každém případě jde o precedent umožňující státu zákonem porušovat ochranu občana. A to se v slušné demokracii nedělá. Ano, demokracie po Česku se stala slibotechnou. Lídři demokracie občanům jen slibují a nejen jim, také NATO. Po dvouletém členství v NATO musí vláda s pravdou ven - s armádou a tedy i obranou země neudělala téměř nic. Ze 132 bodů, k nimž se Praha v Bruselu zavázala, prý plní při reformě armády asi kolem šestadvaceti. Skončilo období povzbuzování nováčka, nadchází věcná a kritická výměna názorů o tom, k čemu se Česko při vstupu do NATO zavázalo a proč nyní téměř nic ze svých slibů neplní. Někdy prý panuje dojem, jako by Česko v NATO ještě ani nebylo. Je to asi švejkovský způsob jak NATO sabotovat. Vedení resortu obrany se podepisuje na nedůvěryhodnosti a podkopává i ochotu Bruselu počítat s Prahou, podporovat ji a v případě nouze ji i pomoci. Odchod vedení ministerstva a příchod nových, schopných lidí - to je prý jediná šance, jak něco změnit. Ale ne schopných všeho a neschopných metainformatiky. Nejen ministerstvo obrany potřebuje hlubokou vnitřní reformu, ale ministerstva všechna a tím celá vláda a tím i politické strany. Ani ne tak kvůli alianci, jako kvůli "nám samotným". Ukazuje se, že čím bude NATO rozšířenější, tím více bude trpět na chorobu chudých a nejen duchem. Ekonomika resortu armády je v těžké krizi, protože ekonomika vůbec. V plánech na rekonstrukci a modernizaci ekonomiky měli duchovně nemocní vůdcové ODS a ČSSD velké oči a špatné plány. Bodejť by ne, vždyť synergického řešení nejsou schopní. A toho nejsou schopní ani v centrále NATO – ze stejného důvodu. Přijímají pro přijímání, rozšiřují pro rozšiřování. Kolektivní obrana NATO spočívá úplně v něčem jiném, než v armádě. Politická elita si synergismem nepřivykla efektivní práci, postrádá nedostatkem synergismu stmeleného a výkonného týmu, který by měl jasný cíl. A vytvoření kvalitního týmu je přitom jedním z aspektů dobrého lídra, ať už šéfa ministerstva nebo politické strany. Občané dnes doplácejí na svou špatnou volbu vykonavatelů zastupitelské demokracie. Ať vyhraje volby kdokoliv, tak se užití synergismu nevyhne. Opoziční smlouva zabezpečila stabilitu země. Jenže které z problémů tohoto státu vyřešila opěvovaná rovnováha? Spolupůsobení ČSSD a ODS, zpečetěné podpisy jejich vůdců, trvá již téměř tři roky. Po celý ten čas vznášejí mezinárodní instituce na Česko stejné, shodně naléhavé apely. Jde o snížení nesmírného zadlužení státu, rekonstrukci zákonem předepsaných položek v rozpočtu, dokončení reformy soudnictví či přijetí zákona o státní službě. Nic z toho se nestalo a do voleb těžko stane. Oposmluvní lidé zatím mysleli hlavně na sebe. Vláda a její sněmovní opora za patronátu ODS se vyčerpávaly v ústavních i neústavních pokusech o změnu základních měřítek demokratických institucí tak, aby si obě strany zajistily dlouhodobé dominantní postavení. Výsledek je i pro ně žalostný. Své záměry neprosadily, a ještě zplodily Čtyřkoalici, která dnes vévodí průzkumům preferencí. Zeman a Klaus nervně přešlapují nad troskami plánů a přemýšlejí, co dál. Spolehnout se na to, že po příštích volbách budou mít dost hlasů k znovuvzkříšení velké kryptokoalice? Na sjezdu ČSSD půjde především o to, zda duchovně nemocný končící předseda přesvědčí delegáty o nutnosti pokračování proklausovského kursu. Jedno lze čekat s jistotou. ČSSD a ODS si dřív nebo později uvolní ruce svázané opoziční smlouvou. Odstoupení od litery ujednání však nic nezmění na jeho umrtvujícím duchu. Roztrhání papíru nerozbije husté, často nepostřehnutelné mocenské vazby, v nichž se tak dobře daří korupci. Ty pokvetou i v okamžiku, kdy se Klausova a Špidlova strana prohlásí za ideové nepřátele, kteří si spolupráci po volbách nedovedou představit. Lídři všeho druhu tančí mezi zákony skvěle, vždy na hranici zákonů, vždy v souladu s literou zákona. tančí skvěle. Mnozí z nich chtějí vstoupit do dějin střední Evropy. Vytunelovat firmu nebo občany, jaký je v tom rozdíl? Nabulíkovali občanům, co ti chtěli slyšet, a pak si to udělali podle svého. Kdo chápe dějiny střední Evropy jako nezávaznou postmoderní hru, v níž vítězí nesnesitelná lehkost bytí, vlastně tleská těmto novodobým diktátorům! Pokud však lpíme na rozlišování dobra a zla, trochu rozpačitě se ptáme: Opravdu se má tleskat podvodníkům? Ptejme se i občanů, čím novodobou diktaturu hodlají změnit, kde se poučí. S volbami neuspěli. Státní Konsolidační banka, do níž vlády po léta odkládaly špatné úvěry bank a firem, totiž předloží kabinetu - a tím i všem daňovým poplatníkům - nový účet na více než 180 miliard korun. Čísla jsou to absolutně hrozivá. Plán vlády, která chce od září změnit Konsolidační banku na Českou konsolidační agenturu je zrůdnost a největší státní tunel. Úředníci by si totiž mohli dělat, co by chtěli, a nikdo by je nemohl kontrolovat. Díky přeměně banky v agenturu totiž "státní správce" špatných pohledávek za více než 300 miliard korun získá větší volnost pro nejrůznější operace. Vymaní se totiž z přísných mantinelů bankovního zákona i z dohledu České národní banky. Konsolidační banka vznikla počátkem devadesátých let, původně kvůli oddlužení bank od úvěrů z doby centrálně plánované ekonomiky. Postupně ji však vlády začaly využívat k řešení nejrůznějších problémů. Na prvním místě přitom bylo čištění bank od špatných úvěrů v těch případech, kdy hrozil krach anebo když se chystaly na prodej strategickému partnerovi. Obrovské ztráty vznikají proto, že získané pohledávky jsou často nedobytné a banka z nich nazpět získá jen malou část. Před týdnem například prodala první balík úvěrů v nominální hodnotě 20 miliard korun, ale inkasovala pouze 1,3 miliardy. Ministři jsou lidé bez charakteru, kam vítr, tam plášť, kariéra jim je víc než Pravda. Ministr životního prostředí Miloš Kužvart svolil, aby přes Chráněnou krajinnou oblast České středohoří vedla dálnice. Udělil totiž výjimku ze zákona, podle něhož by se v této ojedinělé lokalitě nemohl vybetonovat ani metr čtvereční. Vše směřuje k tomu, že automobily za několik let dojedou po dálnici z Prahy přes Drážďany až do Berlína. Spor o dálnici se točí kolem formulace zákona o ochraně přírody a krajiny, podle něhož se nesmějí v chráněných oblastech stavět dálnice, pokud jiný veřejný zájem nepřeváží nad zájmem ochrany přírody. Ministerstvo životního prostředí tvrdí, že dálnice do Německa je veřejným zájmem a příroda nebude zásadně ohrožena. Odpůrci oponují, že komunikace naruší ráz krajiny. Její charakter je velmi cenný, vždyť kvůli němu byla chráněná oblast zřízena. Děti Země byly ochotny přistoupit na to, aby šestnáctikilometrový úsek dálnice přes Středohoří vedl tunelem. Dálnice přes České středohoří je velkou ostudou této vlády, která před volbami slibovala svou podporu trvale udržitelného života a ochraně životního prostředí. Vláda uznala plánovanou komunikaci jako veřejně prospěšnou stavbu. Potíž je v tom, když je vláda duchovně nemocná. Na každé svévolnické myšlení totiž číhá past, jako na každou doktrínu. Když slouží, je užitečná, když vládne, stává se tyranskou ideologií. Na jednu stranu tady máme diktaturu zákonů, na straně druhé diktaturu kapitálu. Každá diktatura se však střetává se zájmem žití. Proti každé konkrétní trase je tisíc a jedna námitka. Dálnice mohla být s tunelem či s oklikou. Najdeme-li jakž takž přijatelnou trasu a máme peníze i dohodu se sousedy, je to synergismem protikladů velké štěstí. Každý lidský zásah totiž přírodu mění a dobře postavená dálnice není žádný pekelný stroj, ale jen jedna z lidských staveb. Život části přírody bez dálnice by asi byl o malinko lepší. Život většiny lidí s špatně navrženou dálnicí bude sotva o hodně lepší. Bude to památník lidské hlouposti jako tolik kostelů. Jako památník je však nebudeme bourat. Občané se stále víc brání diktátu kapitálu a sousedství továren. Protesty proti továrnám významných investorů jsou novým tuzemským fenoménem. Protesty přitom přicházejí v době, kdy se ekonomika státu vzmáhá, a jsou spíše doménou míst s nízkou nezaměstnaností. Protesty lidí jsou mnohem častější. A tak se hledá nejslabší článek odporu občanů, daný rozporem s územním plánem. Případy tolerance k diktátu kapitálu mají jeden společný jmenovatel - jde o místa s nízkou nezaměstnaností. Tam, kde je stále práce nedostatek, se lidé tolik nebouří. Kde může, tam však diktatura kapitálu občana ošulí. Peníze na ruku ihned, nejpozději do několika dnů, na výhodný úrok! Kdo by je nechtěl! Jenže ne vždy je vše tak výhodné jako na propagačních letácích. Skutečná cena půjčky může být daleko vyšší, pokud klienta jaksi pozapomenou upozornit na některé "detaily". Různé kličky či skrytá ustanovení nebo další poplatky, na ty jako by v reklamních sloganech nezbylo místo. Zákazník by měl od počátku nevít, co jej čeká. Finančník, který nabídne půjčku, nemusí jasně říci, kolik je třeba ročně zaplatit. Ne každý rozumí jeho složitým výpočtům. Proto je dosud snadné naletět podvodníkům. Když jsou nutně potřeba peníze, nebývá čas luštit právní kličky ve smlouvách a pracně propočítávat skutečné úroky. V nepřehledném prostředí se však vytratil původní smysl těchto úvěrů. Stávají se nejzazší možností. Když si člověk nemůže být jist, co jej čeká, převládnou obavy a nedůvěra. Ať tam či jinde, všude má být jasné, kolik a za co skutečně zaplatíme. Právě poctivci, kteří to dosud otevřeně říkali i bez právního donucení, přicházeli o zákazníky. Přebíhali jim tam, kde vše vypadalo naoko výhodnější. Kdo by však chtěl ekonomiku, v níž vyhrává větší šmelinář? Napálit spotřebitele zdánlivě výhodným úvěrem na nákup ledničky či auta, který je ve skutečnosti dvakrát tak dražší než jiná běžně dostupná půjčka, je zatím možné. Praxe zejména u leasingových společností a firem nabízejících splátkový prodej oproti bankám roční úrok nezveřejňují. Firma není povinna vrátit přiměřenou část z toho, co už klient zaplatil. Ani předčasné splacení spotřebitelského úvěru to často neumožňovalo. Spotřebitel nedostává od firem a bank srovnatelné a jednotné informace, kolik za úvěr ročně zaplatí. Lidé tak neví, za kolik půjčku dostávají, a nemohli to porovnat s nabídkou úvěrů jiných firem či bank na pořízení stejného zboží. To by zejména u leasingu a splátkového prodeje mohlo vést k snížení cen. Mnohdy jsou zavádějící reklamní kampaně, které prezentují půjčky levnější, než ve skutečnosti jsou. Klasickým případem je, že některé firmy místo ročních úroků uvádějí měsíční. Neexistuje pro všechny firmy závazný vzorec výpočtu úroků. Úvěrující firmy nejsou nuceny do smlouvy dávat veškeré náležitosti, jimiž jsou například roční sazba, poplatky souvisící s úvěrem či právo na předčasné splacení půjčky, utrpěly by ztrátu. Těžko kontrolovat, těžko reklamovat. Měli jsme tady diktaturu jedné strany, teď tady máme diktaturu mafiánského kapitálu. Kapitál snadno korumpuje, je třeba ho hlídat stejně bedlivě jako demokracii. Máme v tom precedent. Finanční úřad a policie podezřívají Vladimíra Železného, že nezaplatil daň ze všech příjmů, které si jako ředitel TV Nova vydělal. Částka, kterou by stát mohl od Železného požadovat, se podle odhadů blíží dvěma stům milionů korun. Daňoví kontroloři se snaží najít důkazy, že šéf TV Nova mezi lety 1995 až 1998 "opomněl" přiznat a zdanit odměny i daň za výhodné obchody s akciemi. Policisté i finanční úředníci vedle daní prověřují i další Železného obchody. Jde o nákup některých obrazů pro jeho sbírku, a hlavně o převody nemovitostí. Pomocí převodů se prý snažil "naoko" zbavit většiny majetku. K úspěchu pomohlo i jednání na hraně zákonů. Kvůli těm daňovým jej nyní vyšetřuje finanční úřad, některé obchody zkoumá policie. Soud by musel zjišťovat, jaký majetek měl dřív a co s ním udělal. Soud nakonec Železnému obstavil majetek, nesmí nijak nakládat se svým majetkem. Rozhodnutí soudu zatím není pravomocné, začne platit, až ho šéf televize Nova obdrží. Hned poté bude moci soud začít se zajišťováním všeho, co Železnému v této chvíli patří. Je to klasický postup. Přijdou soudní úředníci a zapečetí vše, kromě věcí osobní potřeby. Zablokují movité věci, nemovitosti, akcie a obchodní podíly, zkrátka všechno. Specialisté na obchodní právo upozorňují, že právě způsob, jakým Železný převedl své jmění, může při případné exekuci hrát svou roli. V registrech se pochopitelně dají dohledat i obchodní podíly. S jednou výjimkou - akcií na doručitele. Tam je to problém. Akcie patří tomu, kdo je právě drží, nejsou nikde evidovány. Můžete je někomu svěřit nebo pověřit jiného člověka jejich správou. Bývá to způsob, jak takzvaně uklidit majetek. Jeho přesnou hodnotu však v této chvíli nikdo - s výjimkou šéfa Novy - nedokáže určit. Jak může vypadat zajišťování majetku? Soudní úředníci mají právo zablokovat veškerý zjistitelný majetek. Mohou vstoupit do domu i bez účasti majitele. Zapečetí všechno uvnitř i celý objekt a klíče předají kupříkladu na policii. Soud se řídí především veřejnými rejstříky, v nichž je evidován majetek. Úředníci však mohou obstavit i věci, u nichž předpokládají, že patří člověku, jehož se rozhodnutí týká. Někdy si vykonavatelé pomáhají i tak, že - zjednodušeně řečeno - obstaví vše, co vidí. Takže se může stát, že když si necháte u svého známého zaparkované auto a k němu pak přijdou úředníci, zapečetí i to vaše auto. Opravdový majitel se v takovém případě samozřejmě může bránit žalobou. Že by návod šitý na míru všem tunelářům? Svěží závan však přišel zvenčí. Majetek a jeho správu je třeba považovat za hodný duchovního zdraví. Majetek v rukou duchovně nemocných škodí, a jak. V americkém stylu zahájil tažení proti Temelínu právník Ed Fagan. Chce celou dokumentaci k elektrárně. Jestli budou s něčím kolem Temelína problémy, pak to bude úplnost dokumentace. Bez dokumentace nelze dokončit prověrku Temelína a uvést ho do provozu. Pokusí se Temelín zastavit žalobami, pokud na jeho dopis Westinghouse neodpoví. Odpůrci Temelína ho přizvali, aby elektrárnu zastavil, nebo aspoň pořádně zkomplikoval její úplné uvedení do provozu. Je to ovšem špatná zvěst pro vládu tohoto státu. Furiantským břídilstvím dopustila, aby spor o Temelín nabral evropské měřítko. S Faganovým přičiněním se může rozrůst za hranice kontinentu. Vláda musí prokázat, že jedná otevřeně a že je ochotna spolupracovat i s těmi, kteří se jí nelíbí a připadají jí jako nevědečtí tmáři. Jakékoliv negativní stanovisko bude muset dobře a srozumitelně vysvětlit. A nejen naše vláda. Americká a britská letadla zaútočila na Irák. Terčem útoku se stala obranná velící protiletecká stanoviště jižně od irácké metropole. Jak oznámily USA i Británie, cílem náletu bylo zlikvidovat radarové systémy, které ohrožovaly lety spojeneckých letounů, jež kontrolují vzdušný prostor nad Irákem i to, zda režim Saddáma Husajna nevyvíjí nové zbraňové systémy a neposiluje svoji armádu. Přesně deset let poté, co vrcholila válka v Zálivu, USA znovu stojí před otázkou, jak se vypořádat s opětovným vyzbrojováním Iráku a s ochabujícími mezinárodními sankcemi proti této zemi. Záměry USA se na mezinárodním poli komplikují. Náboj sankcí uplatňovaných RB OSN ztrácí rychle na síle. Arabské a muslimské státy se na restrikce dívají s rostoucí netrpělivostí. Dva stálí členové Rady bezpečnosti pak přímo naléhají na uvolnění izolace Bagdádu. Záměrem uvedeného útoku tak bylo spíše vyslat signál na všechny strany, že USA nehodlají tvrdý postoj vůči Bagdádu změnit, ale naopak ještě posílit. Akt hodný říše svévolníků a jejího duchovně nemocného krále a také tak postižených rádců. Při všech spravedlivých, soustrast s lidstvem - jemuž vládnou hňupové!

Vstupem do epochy globality lidská svévolnost začíná vést globální válku se Skutečností. Lidské stádo vedou duchovně nemocní. Výjimkou není ani dnešní zastupitelská demokracie. Lidstvo není duchovně vyzrálé pro rizika vyplývající z globality. Jasně to ukazuje případ přečtení knihy života. Duchovně nemocné lidstvo si otevírá cestu ke genové manipulaci, k ovládání své evoluce, aniž chápe důsledky. Geny lze určitě rozpoznat jejich přečtením, ale s odhalením jejich úlohy na důsledky to bude složitější. Předpokládalo se, že každý gen řídí vytváření jedné bílkoviny, a ta pak určuje nějakou danou vlastnost či činnost v organismu. Jenomže nyní se ukazuje, že jeden gen může řídit vytváření až deseti různých forem bílkoviny a každá forma může mít jinou funkci. Takže rozpoznání přesné činnosti jednotlivých genů bude zase trvat déle, než se čekalo. Připomíná to hraní dítěte s granátem. Předpokládá se, že lékaři budou schopni vybrat pro každého nemocného takový lék, který právě jeho organismu nejlépe vyhoví, že lidé se přesně dozvědí o svých zdravotních rizicích a podle nich si uspořádají život. To nebude dřív než za deset, ale spíš až za dvacet let. Už dnes však přečtení knihy života duchovně nemocné lidstvo poučuje. Genetický kód každého člověka je na 99,99 procenta shodný se všemi ostatními lidmi, tedy lidé se od sebe liší jenom 0,01 procenta svého dědičného materiálu. Dokonce lidé z různých rasových skupin si mohou být geneticky podobnější než jedinci téže rasy. To ukazuje, že lidstvo je homogennější, než se předpokládalo. Většina lidských genů má obdobu v genech laboratorních myší. Na nich pak lze zjišťovat, k čemu geny slouží, zda souvisí s nějakou chorobou. Na lidech by to samozřejmě takhle zkoumat nešlo. Díky myším můžeme najít třeba diagnostické metody, které se později uplatní v lidské medicíně. Poslední výzkumy genetiky potvrzují, že živočichové nejsou roboti jednoznačně naprogramovaní a ovládaní svými geny. Geneticky se člověk až tak příliš neliší od potkanů. Některé samičky potkanů důkladně pečují o mláďata. Stále je olizují a čistí. Jiné se o potomky téměř nestarají. Samice, o něž matky málo pečovaly, se pak samy málo starají o mláďata. Z mláďat o něž bylo pečováno jsou vzorní rodiče. Potomci málo pečujících rodičů adoptovaní do starostlivých rodin se následně sami pečlivě starali o mláďata. Příznivé prostředí převážilo nad nepříznivými geny. Platilo to však i obráceně. Vlastnosti potkanů z pečujících rodin se ve špatné péči adoptivních rodičů zkazily. Tito jedinci pak své potomky zanedbávali. Ukazuje se, že prostředí pamětí mění vzorce chování. Přítomnost genu v organismu ještě neznamená, že bude aktivován a využit. K tomu je potřeba vliv prostředí. Jedinci s podobnými geny se tedy mohou výrazně lišit. Potkani vychovávaní v nepříznivých podmínkách (i ti původně pocházející z pečujícího prostředí), později hůře reagovali na stres. Chovali se bojácněji, měli vyšší hladiny stresových hormonů, podávali horší výsledky v testech a dožívali se kratšího věku. Potkani, které matka pečlivě olizovala, byli naproti tomu odvážnější, zvídavější, lépe zvládali stres a žili déle. Nepříznivé podmínky v raných fázích života omezily funkci řady důležitých genů. Příznivé podmínky je naopak aktivovaly. Čím hloub pronikneme do záhady genů, tím jasněji se ukáže význam prostředí. Náš vzhled, vlastnosti a případně i choroby, které nás mohou postihnout, jsou zakódovány v genech. Geny však tvoří sotva pět procent naší DNA. Zbytek genetického materiálu slouží jako jakési spínače ovládané pamětí. Prostředí, jež nás obklopuje, pamětí či kultivací aktivuje vzorce chování. Výchova a prostředí ovlivňují budoucí rodičovské chování a natrvalo mění citlivost organismu ke stresu. Začarovaný kruh špatných podmínek v mládí, menší odolnosti ke stresu v dospělosti, následné horší péče o vlastní potomky se uzavírá a negeneticky přenáší na další generaci. Genetickou evoluční příbuzností podobné procesy fungují i u lidí. Ve světle nových poznatků o souvislosti mezi geny a pamětí se nově jeví i Freudovy psychoanalytické postřehy o významném vlivu raných traumat na pozdější vzorce chování. Působení prostředí má hlubší biologické důsledky, než se věda dosud domnívala. Jeho vlivem se mění například právě aktivace genů zděděných po předcích. Výchovou lze do jisté míry napravit nepříznivou genetickou výbavu, nebo naopak potlačit příznivou. Geny tedy nelze oddělit od prostředí, které je pamětí ovlivňuje. Pokud znovu použijeme přirovnání ke knize, tvoří geny důležitou kapitolu, ale rozhodně ne celý příběh. Proto také nebude možné naklonovat identického jedince, neboť jeho chování je podmíněno pamětí, která se možnosti klonování vymyká. Neustále je nutné mít na paměti, že pařez zůstává pařezem, vůl volem a hňup hňupem. Podstatné je, že výchovou lze modifikovat genetickou výbavu člověka. Odtud úloha výchovy k metazdraví daná kultivací k synergismu. A také spolupodíl státu na zločinech proti lidskosti pokud se povinným státním školstvím člověku kultivace k lidství nedostává. Člověku jakožto vrcholu evoluce a jedinému živočišnému druhu byla dána možnost překročit evolucí kulturní evoluci genetickou. Genetická výbava člověka je modifikovatelná kulturou alias láskou synergismu. Láska synergismu je však pouze predispozice, která podléhá kultivaci. Ať diktatura proletariátu nebo kapitálu tuto kultivaci úspěšně po několik generací systematicky ničí, tím na lidstvu páchá zločiny genocidy a zločiny proti lidskosti ze strany matky, rodiny, školy nebo státu. Vrátit člověku jeho kvalitu nastavenou evolucí znamená přivést ho znovu ke kultivaci synergismu a to nejlépe universitou synergismu či metauniversitou spjatou s každou kulturou coby metastátem. Metauniversita má v každé spřažené kultuře a demokracii mocného spojence. Decentralizace moci, omezování každého monopolu, demokracie, to jsou prostředky navozování synergismu lidí. Pochopitelně, nepřátelé synergismu se snaží lid či občanstvo zastrašit nebezpečím anarchie. Právě pro každodenně žitou demokracii je třeba více synergismu a tím více omezení moci regionalisací. Demokracie musí být praxí synergismu a nikoliv svévolností. Ovšem zastupitelskou demokracií svévolníků jako by těch strašidel na neinformované voliče nebylo již dost, část našich ústavních činitelů chutě vyrábí další. Novým přízrakem nebezpečí demokracie se prý má stát Asociace krajů České republiky, jež by podle některých poslanců mohla dokonce podrýt autoritu jednotného státu. Politická většina rozhodla o nové regionalisaci a občané si zvolili krajská zastupitelstva. Nyní je už zbytečné zpochybňovat úmysl hejtmanů sdružit se do koordinačního svazku. Takový nárok mají starostové měst a obcí a není možné ho upírat ani hejtmanům krajů. Pochopitelně duchovně nemocný předseda Poslanecké sněmovny varuje, že činnost hejtmanského cechu v Bruselu zpochybní suverenitu ministerstva zahraničí, jemuž jedinému prý přísluší zastupovat kraje v cizině. To je neúčelná dramatizace demokratisace moci. Asociace si chce v Bruselu otevřít kancelář s cílem uspět v boji o financování různých regionálních projektů. Černínský palác tím určitě nepoboří. Nesmyslné jsou i úvahy, že společenství krajů může nějak nahlodat centrální moc. Vždyť kompetence krajských hejtmanů vůči parlamentu jsou mizivé - mohou pouze přijít s návrhem nějakého zákona. Členové Poslanecké sněmovny i Senátu si prostě dobře ohlídali, aby šéfové krajských zastupitelstev nemohli podkopat jejich výsadní postavení ve státní hierarchii. Jednomu ovšem centrální vládci zabránit nemohou. Pokud se hejtmanem stane čiperný politik, schopný prosadit se v médiích a ještě získat v Bruselu peníze na rozvoj regionu, může být nepříjemným konkurentem na stranické půdě. To bude asi důvod odporu některých partajnických vůdců vůči hejtmanské emancipaci, který maskují starostí o jednotný stát. Taková regionální hvězda, jež čas od času vyhodí ze sedla stárnoucí legendy, vůbec nemusí být špatná věc. Zvlášť když leckterý politický starousedlík již jen rozmazleně přežívá v přesvědčení (často oprávněném), že široko daleko není nikoho, kdo by ohrozil jeho majestát. O destruktivní úloze duchovně nemocných vykonavatelů zastupitelské demokracie netřeba pochybovat. Pochopitelně že politik nekultivovaný synergismem vytvoří zákonodárnou slátaninu zákonů. Proto je zákonů pro občana příliš mnoho. Než si stačí zapamatovat ty staré, jsou tu novely, dodatky, nové zákony a dodatky novel, čím víc, tím lépe. Novináři se ve spěchu vyjadřují k něčemu, co neznají, ale prý četli výcuc od někoho, kdo to zná a snad to i četl. Se zákony je to pak i s občany: jaký pán, takový krám. To platí nejen o pánech zákonů, ale také o pánech psů i o bojových. Stejně jako člověk je i pes schopen jisté kultivace a oba také testu společenské nebezpečnosti. Žádný pes, který se pohybuje volně mezi lidmi, by si nikdy neměl troufnout kousnout do figuranta. Společenský pes se musí na rozdíl od služebních naučit nekousat a poslouchat všechny členy rodiny. I děti ho musí krmit! Neexistuje kompromis! Představy velké části chovatelů, že naučí psa zadržet nepřítele a lísat se k příteli, jsou smrtelně nebezpečné. Je to jako věřit, že se džbánu nikdy nemůže utrhnout ucho. Je nehorázné chovat psy jako společenská plemena, ale současně je cvičit nekulturními lidmi, je nehorázné, že tohle nikdo nekontroluje a že obce, policie i justice zaujímají k tisícům pokousání ročně polohu mrtvého brouka. Je velice pohodlné diskutovat o novém zákoně, když sám zákon mají na svědomí nekulturní a duchovně nemocní poslanci. Zákon nic nevyřeší když tady bude neúcta k metazákonnosti a ze strany poslanců především! Někdo musí začít a možná, že už začalo. Miloš Zeman vyklízí pozici předsedy strany a přenechává ji Vladimíru Špidlovi, nakloněný jinému než "zemanovskému" politickému stylu. Hvězda Špidly stoupá a úměrně tomu, jak klesá důvěra v premiéra Miloše Zemana. Za měsíc má Vladimír Špidla střídat šéfa vládní strany. Místo hřmotného šéfa, který své oponenty častuje nevybíravými slovy a dává na odiv i svůj nezdravý způsob života, má vést stranu člověk, který svým jednáním budí respekt protivníků, nepije, nekouří, jí ovesné vločky a pravidelně sportuje. Není sebestředný, je klidný, neuráží své konkurenty. Navenek působí vyrovnaným dojmem politika s pružnými názory při dodržení zásadovosti. Je mužem paradoxů. Do vysoké politiky ho v roce 1997 na stranickém sjezdu vytáhl Stanislav Gross. Osvědčil se ve velice těžkých zkouškách, jimiž ČSSD na své cestě nahoru procházela i ve vládě jako velmi dobrý ministr práce a sociálních věcí. Má už dostatečné životní zkušenosti, věrohodný charakter, dostatečnou pracovitost a samozřejmě i dostatečný intelekt. Nikdy se veřejně nepouštěl se Zemanem do sporu. Nikdy veřejně nekritizoval jeho slovní úlety a hrubé chování. Je pro něho důležitější, aby politika byla efektivní. Jeho role v čele sociální demokracie prý bude jiná než prosté pokračování Zemana, nechce prodlužovat jeho politiku, ale chci ji transformovat. Chce, aby politika ČSSD byla otevřenější, ne zahleděná do sebe. Éra politiků Zemanova typu podle něho prý končí. ČSSD už nemůže stát tolik na jedné, byť brilantní osobnosti, ale musí být daleko více stranou s kolektivním stylem práce, stranou s fungující vnitřní demokracií, s intenzivním vnitrostranickým životem. Charisma jednoho či dvou lídrů prý politické straně může dát cenné impulsy, ale na dlouhodobý politický úspěch to nestačí. Sází na spolupráci v tandemu s Grossem, který jej pravděpodobně vystřídá ve funkci prvního místopředsedy. Ačkoliv byl Špidla mnoha politickými protivníky označován za jednoho z největších levičáků v ČSSD, ke komunistické straně měl vždycky hodně daleko. Považuje ji paradoxně za pravicovou stranu, která se domnívá, že má jako jediná patent na rozum. Špidla se po pár dnech dal na stranu vzbouřených redaktorů a vyzval Hodače k odstoupení. Říká, že do voleb už ČSSD půjde "svobodná a bez závazků", že se kvůli opoziční smlouvě voličům odcizila a příliš se politicky izolovala. Tento stav by měla ČSSD napravit. Ano, potřebujeme duchovně zdravé politiky, abychom čelili globální konkurenci. Moudrost, vzdělání, kritické myšlení, talent jsou něco, co se dnes vyvažuje zlatem. Oč se státy mezi sebou perou. Vzdělání a talent jsou nejfajnovějším ekonomickým kapitálem. Velké, bohaté státě přetahují odborníky těm menším, chudším. Tak to vždycky bylo. Ne nadarmo jsou nejúspěšnějším lovcem mozků USA, bohatý, velký a málo byrokratický kus světa. My patříme k těm menším, vlastně nejmenším. Rezervoár špičkových talentů je u nás už tak skrovný. A ještě s ním plýtváme. Domácí nehýčkáme, cizí nepřitahujeme. Potřebujeme však mozky lovit, ne vyvážet. Jak? Opačně než dosud. Potřebujeme navodit kreativní prostředí. Duchovně nemocná vláda přes proklamace toho není schopna a proto také zprvu pozvolný odliv mozků začíná nabývat i v Česku na síle. Podle odhadů jde až o deset procent špičkových expertů. Není to vždy únik na Západ, ale i vnitřní odchod za lepšími platy do komerční sféry, kde se již svým oborem nezabývají. Únik mozků do zahraničí sice není tak hrozivý, jak by se mohlo zdát, ale situace je velice křehká a brzy by se mohla velmi pronikavě zhoršit k velké škodě naší společnosti. Ale zároveň varuje před závažnějším odlivem mozků jednoduše proto, že doma cítí beznaděj. V odměňování práce schopných lidí nemůže Česko se zahraničím soutěžit. Může však soutěžit v možnosti navození ducha místa či genia loci. Bez toho je odliv mozků věc zcela reálná. Máme jedinou šanci a tou je odchod duchovně nemocných z politiky. Vysoká zmetkovitost zákonodárců o tom svědčí nejlépe. Zlovolné paragrafy volebního zákona - pomocí něhož si chtěly současné parlamentní frakce zajistit trvalý finanční přepych na úkor stran působících mimo zákonodárné sbory - Ústavní soud prozíravě zrušil a zřejmě tak na poslední chvíli zabránil vzniku politického kartelu vyvolených. Duchovně nemocní poslanci prosadili drakonické snížení státních dotací na úhradu volebních nákladů, na niž mají právo všechny politické strany, jež obdržely nějaké hlasy ve volbách. Zároveň však navrhli zdvojnásobit příspěvek za poslanecký mandát. Co je to za zvrhlý systém, v němž je hlas pro stranu, která vstoupí do parlamentu, ceněn více než hlas neparlamentního uskupení? Vždyť občané platí státu jednotné daně. Pak musí být týmž státem stejně honorován každý jejich volební hlas, ať již ho odevzdají straně s třicetiprocentní nebo dvouprocentní podporou. Ústavní soud rozhodl, že volební systém, podle něhož dostávají větší politické strany peníze ze státní pokladny více, je nespravedlivý. Nařídil zrušit hned dvě klíčová ustanovení zákona o politických stranách, neboť znevýhodňují malé strany, které v parlamentu zastoupeny nejsou. Byla totiž zřejmá tendence velkých politických stran proti volné soutěži politických sil, neboť docházelo k nerovnoměrnému rozdělení finančních prostředků stranám úspěšným versus méně úspěšným. Politické strany, které se probojují do parlamentu, tak nedostanou milion za každého poslance. Rozhodnutí Ústavního soudu však může přinést bezprostřední potíže, protože není jasné, podle čeho budou politickým stranám vyplaceny státní příspěvky za letošní rok. Parlament nejspíš bude muset urychleně vypracovat a schválit nový zákon o financování politických stran. Uvedený verdikt Ústavního soudu bude platit dnem zveřejnění ve sbírce nálezů, tedy asi tak za tři týdny. Zrušil rovněž ustanovení, podle něhož strana, která už získala ve volbách do sněmovny alespoň tři procenta hlasů a tím nárok na stálý příspěvek, jej v dalších volbách neobdrží, pokud nezíská minimálně pět procent a nedostane se tak do sněmovny. Ústavní soud dospěl k závěru, že ve svém celku rušená opatření v zákoně směřovala k posílení role zavedených politických stran na úkor malých, neparlamentních. Ústavní soud je od toho, aby autoritativně určoval, co je, a co není v souladu s ústavou, s ústavními principy, mimo jiné s principem volné soutěže politických stran. Je paradoxem, že v ekonomice je svobodný trh samozřejmostí, dokonce existuje Úřad na ochranu hospodářské soutěže, ale svobodná soutěž politických sil nám tak samozřejmá stále nepřipadá. A nejen to, aby byla zaručena "férovost" takové soutěže. Aby podrazáci všeho druhu byli znevýhodněni proti těm poctivým. Jak vypadá taková férovost ukazuje případ nejmocnějšího muže sportovní scény. František Chvalovský, vedoucí fotbalového svazu a velkopodnikatel, složil desetimilionovou kauci a po dvaasedmdesáti hodinách opustil policejní celu. Soud rozhodl, že Chvalovského do vazby nepošle. Vyšetřovatel ho obvinil z úvěrového podvodu za 640 milionů, protože si podle něho půjčoval od Komerční banky a peníze používal na jiné účely a nevracel. Takto prý se ale pracovalo s finančními prostředky Komerční banky a to s vědomím banky. De facto tak, jak to Komerční banka připravila. Tak se tímto systémem s bankou spolupracovali minimálně od roku 1995. Banka prý to sama navrhovala. Tento způsob financování se využíval dávno předtím, než začal platit úvěrový podvod za trestný čin. Když se to stalo trestným činem banky pak na dotaz, zda se nemůže klient dostat do konfrontace s tímto paragrafem, bylo klientu řečeno, že ne. František Chvalovský dluží stamiliony. Vrátíte je? Prý samozřejmě. Se zárukou jeho majetku? To asi sotva. Jen několik dní předtím začal soud zabavovat majetek Vladimíra Železného. Znamená to, že čisté ruce přicházejí, podvodníci a tuneláři, třeste se? Zdaleka ne, podle našeho údajně právního státu není nutno vracet podvodně nabytý majetek, tak jako v případě Vladimíra Železného. Pochopitelně. Zákonodárci se starají o jiné trestní zákony, ale mají se starat také o trestnost samotných zákonodárců. Desítky let starý paragraf trestního zákona, který definuje znásilnění jako vynucený pohlavní styk, jehož obětí je výhradně žena, je minulostí. Poslanci změnili znění zákona tak, že za znásilnění bude považováno vydírání nebo omezování osobní svobody. Za znásilnění přitom může pachatel dostat až osm let vězení. Vyslali směrem k obětem tohoto trestného činu signál, že stát bude schopen se lépe postarat o jejich zájmy, a současně vyslal a jednoznačný signál také pachatelům, že budou muset počítat s tvrdým a nekompromisním trestem. Tím ovšem vyslali také jiný signál. Mělo by jít také o kolektivní znásilňování občanů poslanci a které není o nic méně traumatizující. Paragrafy, které popisují znásilnění dosud neberou v potaz, že by se obětí násilí zákonodárců může stát také občan. Zákonodárný zmetek se dosud posuzuje jako selhání, bez trestního postihu. Trestní zákon by měl být upraven a případy zákonodárných zmetků vyšetřovat jako veřejné ohrožení. V opravdu právním státě by měl zákon logicky reagovat na nový kriminální jev, že kterýkoliv veřejný činitel by mohl být obviněn z veřejného ohrožení občanstva se ztrátou poslanecké imunity. Zákonodárné zmetky se množí. Pro speciální případy si poslanci přijímají jednoúčelové zákony. Ministr Kužvart před několika dny udělil povolení ke stavbě dálnice D8 přes České středohoří, i když její trasa přes chráněnou oblast odporuje zákonu i zdravému rozumu. Zakrátko vyvstane obdobný problém s dálnicí D3, která už je také rozestavěná. Sporným úsekem dálnice D3 je oblast dolního Posázaví, která je jedním z nejatraktivnějších rekreačních území v okolí Prahy. Pohnutkou k zákonům je to jednou veřejný zájem na stavbu dálnice, potom zase obchvat Plzně. V každém případě je to zákonodárně legalizované násilí na občanech. Všimli jsme si konečně, že ochrana lidských práv v civilizovaném světě sílí? Znásilnění není pouhý nedobrovolný sex, ale také brutální porušení důstojnosti a práv člověka ze strany politiků. Jako takové násilí letos poprvé ve své historii soudil i mezinárodní tribunál. Uznal znásilňování, žen a dívek, za součást válečných zločinů a zločinů proti lidskosti. Přesně, jak si znásilňování zaslouží. Ať má jakoukoliv podobu i tu ze strany vykonavatelů zastupitelské demokracie. Budoucí mezinárodní tribunál pro válečné zločiny bude muset za součást válečných zločinů proti lidskosti uznat veřejné ohrožení ze strany politiků. Občané mohou své naděje v obraně proti násilí upínat spíše na podvazování zhoubných nádorů politiky - devitalizaci. Veřejnost dosud odmítala novou metodu přijmout. Experimentům s devitalizací nic nebrání. Kam vede rakovina ducha a jeho působení v politice ukazuje případ Velké Británie epidemií BSE a nejnověji kulhavkou a slintavkou. Nákaza zvířat se nezastavila, kulhavka a slintavka se šíří po britském venkově stále dál. I přes rozhodná opatření úřadů včetně zákazu vstupu do oblastí, které jsou postiženy. Dosud byly na postižených usedlostech zabity a spáleny tisíce zvířat - vepřů, ovcí a dalších. Pokud by se obavy veterinářů potvrdily, znamenalo by to, že se šíření nemoci zrychlilo. Zprávy z Velké Británie způsobily obavy v řadě evropských zemí. Epidemie pocházející z Velké Británie ohrožuje a děsí Evropu, zvířata jsou vybíjena kvůli podezření na kulhavku a slintavku. Panika se šíří Evropou, protože v Británii se nedaří zastavit epidemii kulhavky a slintavky a státy EU se obávají, že infekční choroba začne ničit i jejich chovy. Po celé Evropě se rozhořívají hranice se zvířaty, na která padl byť jen stín podezření z nákazy kulhavkou a slintavkou. Epidemie tak začíná stále více ovlivňovat životy statisíců lidí. Postiženy jsou farmy a jatka, ale i letiště, přístavy, dokonce sportoviště a školy. Británie, odkud byly hlášeny další případy nákazy, zvažuje uzavření velkých částí venkova a odložení voleb. Zápolí také s nedostatkem veterinářů. Po Nizozemsku se včera také Francouzi, Němci i Španělé rozhodli zabít všechna zvířata dovezená z Británie. Úřady na mnoha místech začaly uplatňovat tvrdá preventivní opatření, která by měla zabránit dalšímu šíření nákazy. To se týká i Česka, celníci mají příkaz zabavit všechno maso pocházející z Velké Británie. Mimo území Británie nebyla sice nákaza ještě zjištěna, experti však varují, že to může být jen otázka času. To by byla absolutní katastrofa - ještě horší než nemoc šílených krav. EU s napětím očekává další vývoj epidemie v Británii, kde v uplynulých dvou dnech vyprchaly naděje, že šíření nákazy bude rychle zvládnuto. Londýnské úřady připouštějí, že situace je velmi vážná. Bylo nalezeno několik dalších případů, zemědělci varují, že do styku s nemocnými kusy se dostaly desetitisíce kusů dobytka, prasat a ovcí. Experti se obávají, že epidemie může dosáhnout katastrofálních rozměrů roku 1967, kdy muselo být vybito téměř půl milionu kusů dobytka. To by zemědělcům - už nyní postiženým následky nemoci šílených krav - zasadilo další těžký úder. Proto se zemědělci a evropské vlády odhodlávají k drastickým opatřením. Dosud bylo v Británii preventivně utraceno a na hranicích spáleno přibližně sedm tisíc zvířat. Likvidována jsou nejen zvířata z Anglie, ale veškerý dobytek, který se s nimi dostal do styku. Spory nemoci může přes La Manche roznést i vítr nebo mořští ptáci. Ještě před vypuknutím nemoci mohla být na kontinent vyvezena zvířata, u nichž byla slintavka a kulhavka v zárodečném stadiu. Státy se snaží bránit jakémukoli transportu nemoci aspoň přísnou kontrolou přístavů a letišť. V Německu je zakázán dovoz mléka i všech masných výrobků z Anglie. Původce nemoci se může přenášet i na šatech. Proto byla na letištích a v přístavech Irska rozmístěna dezinfekční zařízení pro lidi přijíždějící z Británie. Bez dezinfekce se neobejdou ani farmáři: návštěvníci na farmách v Británii či Irsku musí omývat boty i pneumatiky svých aut v roztoku dezinfekčních prostředků. V Belgii musí projít dezinfekcí každé auto, které přijelo z Anglie. Irská vláda vyzývá rolníky, aby ze svých statků udělali pevnosti, do kterých bude jen jediná přístupová cesta. Irsko nasadilo dokonce armádu, aby bránilo proniknutí kulhavky a slintavky z Británie - jako jediné s ní má pozemní hranici. Vývoz dobytka z Británie do celé EU je zastaven. Tento zákaz včera evropští veterináři prodloužili do 9. března. Před jejich zasedáním se přitom uvažovalo o zastavení pohybu zvířat v celé EU. Zatím je toto drastické omezení zavedeno jen v Irsku, kde vláda vyzývá farmáře, aby svůj dobytek přemisťovali co nejméně. V Belgii a nyní i v Německu jsou už uzavřeny dobytčí burzy, které mohou být jedním z míst, odkud se nemoci mohou šířit. Velká Británie se dostává do situace bezprostředního ohrožení kontinentální Evropy. Tento stát bez psané ústavy a psané odpovědnosti si zasluhuje také izolaci politickou. Svou orientací na amerikanizmus a ostrovní izolacionizmus mu přísluší spíše orientace na USA, než na kontinentální Evropu

Novým tisíciletím jsme vědomě vstoupili do epochy globality. Globalitou se stále více projevuje složitost světa synergismu. Problém je, jak synergismus popsat a jedním z prostředků jsou rozplizlé množiny či fuzzy - vysloveno fazy. Matematika se občas ocitá v trochu schizofrenní situaci. Předpokládá se o ní, že dovede nabídnout přesné a jednoznačné nástroje pro popis světa, a přitom ten svět synergismem přesný ani jednoznačný právě nebývá. Matematika pak musí poskytnout metody pro zacházení se složitou realitou. Slouží matematice ke cti, že si vždy najde nějaké ty berličky. Už dost dlouho rozvíjí teorii pravděpodobnosti pro popis složitosti, a zdálo se, že s tím vcelku vystačí. Pak ale přišel rozvoj počítačů, matematické modely se během krátké doby začaly týkat mnoha jevů, o které se do té doby matematika nestarala, a vynořila se potřeba matematicky popsat i to jednotlivé, co není přesně vymezeno masovostí. Třeba příkladně takové vágní pojmy jako "přiměřený plat", "častý výskyt" nebo "normální teplota" nemají a hlavně v zásadě nemohou mít přesné hranice. Některou teplotu budeme považovat za "normální", jinou ne, ale budou i teploty, u kterých nikdy nebude tak docela jasné, do které kategorie patří. Většinou do každé "tak trochu". Před nějakou dobou, přesněji v roce 1965, se objevila matematická teorie, která zkusila nabídnout nástroje pro popis takové vágnosti. Matematikové vytvořili název "fuzzy množiny". To do té doby málo užívané slůvko "fuzzy" znamená něco jako "matný", "mlhavý" nebo "rozmazaný", což celkem vystihuje podstatu věci. Formální matematické zacházení s fuzzy množinami se pro práci s vágními pojmy docela osvědčuje. V technické praxi se hodně prosadilo třeba v regulačních (automatických) systémech, takže v takovém Japonsku už jsou běžně k dostání fuzzy (automatické) fotoaparáty, videokamery, holicí strojky a také ony pračky. To, co považují za vágní, je pro ně "bílost" nebo "barevnost" prádla. Po spuštění taková japonská pračka napřed několikrát nasucho protočí buben, zvláštní čidlo několikrát změří, jaké (přesněji, jak moc bílé) prádlo se objevuje navrchu, mikročip provede výpočty a sám zvolí nebo upřesní teplotu vody a prací program. To je celé. Pokud máte doma onu inzerovanou fuzzy pračku, měla by fungovat nějak takhle. Pro technické nadšence bude zajímavé, že právě oni Japonci už několik let dělají pokusy s modelem vrtulníku, který sám reguluje chod vrtulí podle vágně zadaného směru letu ("dopředu", "mírně vpravo" a podobně) a proměnlivého směru větru. Prý to docela funguje, otázka je zda by si tvůrci celého zařízení už dnes do takového vrtulníku sedli. Jisté je, že rostoucí složitost světa lidí od člověka vyžaduje zvládnout umění synergismu informací v každodenním žití. Globalita vyžaduje zvládnout metagramotnost - to jest metainformatiku čili umění synergismu informací. Otevřená společnost a jí odpovídající kultura vyžaduje schopnost synergismu informací, to jest schopnost metainformace přijímat a také je tvořit. Kapitalizmus se však svým tuhým racionalizmem stává nepřekonatelnou překážkou takové metainformaticky zaměřené společnosti. Dlouhodobě působící směnný obchod nastavil jednu z nejzákladnějších lidských vlastností: jakmile cokoli děláme, předpokládáme, že nám za to někdo něco vrátí, neboli nějaký druh reciprocity. Reciprocitu lidé očekávají už celé dějiny nejen od lidí, ale i od duchů a bohů, včetně boha starozákonního a jeho pozdějších odvozenin. Jsme tedy recipročně altruističtí. A to jednak přímo - já tobě, ty mně; jednak nepřímo - já tobě, mně někdo třetí. Proč jsme altruističtí? Altruismus a reciprocita jsou nepochybně důsledkem kulturních vlivů. Jestliže jsme velkorysí a altruističtí a druhá strana nás podrazí, pokoušíme se ji potrestat. Ale jak je to v případě, že za dobrý čin čekáme odměnu od někoho třetího? Proč systém dobrých skutků nezanikl pod tlakem parazitů, kteří chtějí získat něco za nic? Jestliže je známo, že jsme velkorysí, roste pravděpodobnost, že budeme rovněž obdarováni. Ovšem nemá-li se skupina nechat rozvrátit parazity, kteří by pouze brali, pak v ní musí být dostatečný podíl lidí, kteří dokážou odmítnout pomoci jedincům s nízkým "darovacím skóre". A jak už to bývá, tito potřební "strážci spravedlnosti" jsou pak potrestáni: V dalším kole se jim snižuje pravděpodobnost, že budou sami obdarováni. To překrásně ukazuje Internet. Přestože Internet poskytuje ideální prostředí šíření informací není jím, neboť každý čeká reciprocitu v podobě zisku. Globalizace pak není nic jiného, než důsledek utajování informací a omezování jejich svobodného šíření. Kapitalizmus se globalitou přežil, není lidem schopen poskytnout metainformace jakožto prostředek růstu svobody a tvořivosti žití. Rakovina ducha stala se pandemií globální éry. Také nemoci včetně ducha mohou provádět své kobercové nálety. Děsí vás hořící hranice se zvířaty spalovanými kvůli slintavce a kulhavce? Vězte, že globální svévolností bude ještě mnohem, mnohem hůř. Lavina epidemie, jež zaplavila Británii, snaží se přeskočit do Francie, Belgie, řádí v Turecku i Mongolsku, je předobrazem globálních epidemií zítřka. Je jako opsaná z učebnic globalizace a příkladný vzor příštích plošných nákaz, jaké mohou postihnout i člověka. Ještě nikdy nemoci neměly tak skvělé podmínky. Nikdy člověk necestoval v takovém množství a tak rychle jako nyní. Nikdy se nepohybovalo po světě tolik aut, letadel a vlaků. Nikdy neputovalo tolik zboží z jednoho konce světa na druhý. Když koncem 1. světové války vypukla pandemie španělské chřipky, bylo to proto, že válkou vyvolaný pohyb milionů lidí dal nemoci výjimečnou šanci. Dnes jsou v pohybu stamiliony, výjimečné podmínky existují tudíž každý den. Vlády nejsou připraveny, neboť nevědí, co přesně mají dělat. Připraveni brát problém vážně nejsou ani lidé. Ale ony se ty bacily a viry opravdu stěhují s lidmi z místa na místo letadly, stejně se přemisťuje i zboží koupené Internetem na druhém konci světa. Leckdo si objedná levnější leč infikované či rizikové krmivo. Bezpečnost je až na mnohem nižší prioritě než zisk. Daleko větší nebezpečí smrtící epidemie je však v rakovině ducha a to v každodenním šikanování reprezentovaném jak zastupitelskou demokracií tak manažmentem - na úřadech, ve škole, v práci. Pomlouvání. Zesměšňování. Soustavná kritika odvedené práce. Něco podobného už v zaměstnání zažil každý. Šikanování a útisk ze strany a za podpory duchovně nemocného manažmentu či lépe řečeno duchovně nemocných vedoucích zažívají v práci mnozí neustále. Nejčastěji přitom trpí ženy, lidé mladší a také zaměstnanci s nižším vzděláním. Je to logické - pokud se kolektiv proti někomu semkne a ubližuje mu, vybere si toho nejslabšího. Tedy někoho, kdo může mít problémy se sebedůvěrou. Šikana v zaměstnání je v Česku podceňované téma. Lidé většinou o svých špatných zkušenostech nechtějí mluvit. Bojí se dalších konfliktů nebo toho, že přijdou o práci. Odbory jsou slabé, nebo nefungují. Když se vám přestane líbit, jak šéfové vedou firmu, jestliže vás přestane bavit plnit "nesmyslné úkoly" a nosit domů za stejnou práci o poznání nižší plat než kolegové, tak se můžete veřejně ozvat, můžete napsat článek a zveřejnit ho třeba na Internetu. Nadřízení vám pak přikáží text smazat, vy to odmítnete. A stanete se obětí mobbingu. Tento termín se vžil pro týrání či šikanování na pracovišti (anglické slovo "mob" znamená "napadnout"). Do tohoto pojmu se zahrnuje nejen profesní útisk, povýšené chování, soustavný posměch či trvalý psychologický nátlak, ale i fyzické násilí, kterému je případná oběť vystavena. Pokud jde o psychický nátlak, mají lidé sklony ho podceňovat. Podle občanského sdružení Práce a vztahy, které nedávno vzniklo na ochranu takto postižených lidí, však o žádnou legraci nejde, může vést až k psychickému zhroucení. Pokud je člověk silná osobnost, může ho podobné znevažování popíchnout k lepším výkonům. Ale slabší náturu to může zlomit. Takový postižený zaměstnanec ztrácí sebedůvěru, trápí se, může mít poruchy spánku a podobně. Po krátké době je nucen odejít protože nátlak, který na něj manažment vyvíjí se nedá snášet. Postupně je člověk tak stresovaný, že má problém do práce vůbec dojít. Ve své nervozitě pochopitelně začne dělat chyby. Duchovně nemocní manažeři neumějí pracovat s lidmi a to se přirozeně odráží v práci celé firmy. Podobnou šikanu v daleko zažívá člověk coby občan ze strany duchovně nemocných zastupitelů parlamentní demokracie. Ctihodně zní slovo "zákonodárce", ale duchovně nemocní poslanci svému povolání hodné cti nečiní. To, jakým způsobem změnili způsob placení politických stran, je přinejmenším k zapamatování. Pro výstrahu. Ústavní soud zrušil řadu paragrafů, které z velkých parlamentních frakcí dělaly před státní kasou jakousi sortu vyvolených. Poslanci ihned na to vpašovali nová pravidla o penězích pro politické strany do zákona týkajícího se státních dluhopisů, převoditelných rublů a Německa. Co mají společného? Nic. Co přehlednost právního řádu země? Nezájem. Účel posvětil prostředky. Zítra mohou k zákonu o myslivosti přičlenit třeba paragrafy o adopci dětí. Poslanecká sněmovna se prý vyhnula všem obtížným překážkám, které mohly její záměr zdržet. Legislativní rady, lhůty, parlamentní výbory umně přeskočila. A co víc, dala zřetelně najevo, že považuje Ústavní soud za protihráče, nikoli za vrchního strážce ústavnosti v zemi. Vede s ním souboj kdo s koho. Mýlí se vědomě. Tím hůř. Vidíme, že poslanci, jindy se svářící o "principy", "zásady" a "zájmy občanů", umějí být jako bratři v triku. Když jde o jejich zájmy. S rychlostí v parlamentu téměř nevídanou si politické strany schválily státní subvenci 900 000 korun za poslanecký mandát, aby částečně obešly tři dny staré rozhodnutí Ústavního soudu. Ústavní soud přitom upozornil, že státní příspěvky by neměly být hlavním zdrojem stranických příjmů, protože strany podle ústavy musí být oddělené o státu. Vidíme, stručně řečeno, že když se něco chce, jde to rychle jako legislativní procesy v nejvyspělejších zemích. Vůle je určující. Je-li vůle, jdou věci rychle, pak i nedostatek informací může jít stranou. Poslanci omezili diskriminaci neparlamentních politických stran. Stálý roční příspěvek by měly napříště dostávat všechny strany, které získaly ve volbách aspoň tři procenta hlasů. Příspěvek sněmovna zvýšila na 6 milionů (pro stranu se 3 procenty hlasů) až 10 milionů korun (pro parlamentní strany). To je také dobrá zpráva pro politické spolky, které víckrát po sobě obdrží víc než tři a méně než pět procent hlasů, takže nemají poslance. Svůj spěch poslanci vysvětlovali tím, že bez zákona by politické strany nedostaly v červnu, kdy je výplatní termín, od státu peníze. Příspěvek za krajské zastupitele - což jsou milionové částky by ovšem dostaly, ten soud nezrušil. Zvyšování státních příspěvků obhajují politici inflací. Politické strany prý musejí pravidelně z něčeho hradit svůj provoz, vyplácet výplaty těm nemnoha zaměstnancům, které mají. Pokud by rychle nebyl schválen jiný model financování, hrozilo by, že strany by na sebe musely vyhlásit konkurs. Nové předpisy pro stranické financování poslanci přijali jako pozměňovací návrh k úplně jinému zákonu, který zrovna projednávali. Takže stačilo jen do zákona o dluhopisech přidat nový paragraf, který měnil zákon o politických stranách. Tím odpadla běžná procedura - nemusel se psát nový návrh zákona, který by se projednával ve výborech… Pochopitelně se člověk v prostředí duchovně nemocných občan naučí souručenství švindlů, triků, laskavosti, pochopení a vzájemných úlev. Vidí to u politiků, tak proč by měl být výjimkou. Postavte kteréhokoliv politika do vyhrocené situace: reformuj nefungující a masově zneužívaný systém. Co politik udělá? Uleje se ze své profesní odpovědnosti a dá tak příklad občanstvu k napodobení. A stejně politiky nastavená služba občanstvu. Zkuste se obrátit k vyšší úřední instanci nebo k soudu tři dny po odvolací lhůtě. Pochopitelně byste byli bez šancí, protože nesplníte, co říká zákon. Některé instituce ovšem, když jde o ně samé, na nějakém tom dni nelpí. Důkaz? Do čtvrtka 1. března měly státní a městské úřady poprvé zveřejnit na Internetu výroční zprávu o poskytování informací. Zhruba polovina termín nesplnila. Výroční zpráva má dát základní přehled o tom, kolik lidí se na úřad obrátilo s žádostí o informace a jak úřad žádosti vyřizoval. Podle zákona o svobodném přístupu k informacím v ní musí být počet podaných žádostí o informace, počet podaných odvolání, opis podstatných částí soudních rozsudků (ve věci práva na informace) a případy sankcí za nedodržování zákona o přístupu k informacím. Ani největší optimista nečekal, že s novým zákonem o svobodném přístupu k informacím otevřou úřady šuplíky a pozvou nás radostně na vizitu. Rychleji se schválí zákon, než se změní zvyky lidí - těch, kdo mají odpovídat, i těch, kdo se smějí ptát. To trvá léta. Polovina z úřadů, a to včetně strážce ústavnosti v zemi, si nevzala k srdci novou povinnost. Jindy honí občany, aby dodržovali lhůty, paragrafy či úřední hodiny, přitom úřady samy nezveřejnily v termínu výroční zprávy o poskytování informací. Zvykly si, že pán nemusí to, co kmán... Přesto se změnila atmosféra. Už není jako dřív normou tajit, ale sdělovat. Nejeden úředník už ví, že poskytování informací není pouhá "vedlejší činnost". Lidé se nebojí hledat zastání u soudu, když je někde odbudou. Pro synergismus informací a svobodné rozhodnutí se ještě musí mnoho změnit. Příčina je jediná: podvědomé přesvědčení, že informace škodí. Jak vypadá stát s tímto přesvědčením, víme. Daří se korupci, byrokratická moc se roztahuje, penězi se plýtvá, lidé mají dojem, že nic nezmohou. Čas nicméně hraje pro tázající. A bude rychlejší, až se úřady o nás nebudou tolik starat, až nebudou muset tolik informací schraňovat, a tudíž ani vyhledávat a zveřejňovat. Pak budeme nejen informovanější, budeme i svobodnější a schopní volit čestnější zastupitele. Dnes může zastupitele občanů vykonávat duchovně nemocný a beztrestně působit veřejné ohrožení občanstva především zákonodárnými zmetky. Důkazů je přehršle. Více než sto tisíc akcionářů se nemůže dostat ke svému majetku, který mají ve fondech. Soudy nařídily zastavit přeměnu řady investičních společností známých z kupónové privatizace na otevřené podílové fondy. Což může vést až k likvidaci fondů spravujících desítky miliard korun majetku. Po zkrachovalých bankách, kampeličkách a vytunelovaných fondech tak na drobné investory doléhají problémy, které rozsahem téměř nemají obdoby. Investiční společnosti teď nemohou splnit to, co jim stát zákonem nařídil. Jejich investiční fondy se mají nejpozději do konce roku 2002 zrušit a přeměnit na otevřené podílové, aby se drobní investoři mohli snadno dostat k veškerým svým penězům. Zatímco akcionář se k penězům dostane, jen když jeho akcie někdo koupí na trhu, s podílovými listy může přijít kdykoliv za správcem fondu a ten mu za ně musí vyplatit peníze. Argumentuje se ale tím, že přeměna fondů je pro akcionáře nevýhodná, a za lepší se považuje jejich likvidace. Se změnou fondu se prý podílník nezbaví závazku platit případné dluhy bývalého investičního fondu. Odborníci však likvidaci nepovažují pro akcionáře za výhodnější. Podílové fondy jsou pro drobné investory výhodnější. Ovšem kvůli žalobám se blokuje přeměna pěti fondů. Výsledkem sporů tedy je, že lidé nemohou prodat své akcie fondů ani podíly, protože až do vyřešení sporů je jakákoliv manipulace s majetkem společností zmražena. Kdyby žalobce u soudů vítězil i nadále, hromadná likvidace fondů by mohla vážně poškodit důvěru lidí v kolektivní investování a přinést i žaloby vůči státu. Spor o fondy by v případě úspěchu žalob mohl dopadnout i na státní pokladnu. Likvidací či zpětnou přeměnou již otevřených fondů mohou vzniknout škody, ačkoliv se postupovalo přesně podle zákona, potom nelze vyloučit žaloby na stát. Mimosoudní vyrovnání s nespokojenci se neoficiálně považuje za určité výpalné pro akcionáře, který dělá potíže. Ovšem pokud by zmizelo nebezpečí přesunu závazků původních společností na podílníky, například změnou zákona, pak by pominuly důvody žalob. Zákonodárci na rizika byli upozorňováni, a přesto udělali chybu, kterou v zákoně ponechali. Státní úředníci ani poslanci však zatím o nějaké rychlé novele zákona neuvažují. Žádný soud dosud nedošel tak daleko, aby padlo konečné rozhodnutí o tom, zda jsou přeměny fondů legální, či nikoliv. Kdyby soudy rozhodly, že to nejde, tak by se asi zákon musel změnit. Otázku přechodu závazků totiž zákony neřeší. Má to být podrobně řešeno v novém zákoně o kolektivním investování. Zatímco se fondy mají otevřít nebo zlikvidovat do konce roku 2002, s opravou zákona se počítá až od roku 2003. Dokud bude mít možnost vykonávat zastupitelskou demokracii duchovně nemocný, pak zmetkovitost zákonodárců nebude mít konce. V důsledku zmetkovitosti práce duchovně nemocných zákonodárců mnozí pekaři, účetní nebo třeba odhadci přišli o živnost, protože si včas nezařídili nová oprávnění. Jenže ta zanedlouho také přestanou platit. Budou potřebovat jiná, ještě novější. Účtují, odhadují nebo snad pečou se starými povoleními špatně? Vůbec ne. Doplácejí na to, že se u nás "pečou" špatně ne rohlíky, ale zákony. S jednou novelou, která na živnostníky uvalila další povinnosti, se museli těžce vypořádat. Všechno to běhání po úřadech však brzy přijde vniveč. Chystá se zákon nový, jiný, který postaví další byrokratickou hradbu. Proč? Prý podle požadavků EU. To o nich tehdy nikdo nic nevěděl? Jaká vlastně jsou ona "evropská kritéria"? Když je ještě nedávno nikdo neznal a neuplatnil, jaká je záruka, že se neobjeví nějaká nová, našim legislativcům neznámá a s nimi další a další povinnosti? Tvůrci zákonů se učí nové pasáže evropského práva. Jen co jejich oběti splnily všechny povinnosti, aby mohly dál podnikat, dostanou nové. Budeme tento zákon předělávat znovu a znovu? Zní to šíleně. Nikdo by tomu nevěřil. Avšak život již předčil i ty nejabsurdnější sny. A když bylo zjevné, že zákon ukládá zbytečné, pouze dočasné povinnosti, opravdu se už nedalo nic dělat? Nemohl se zrušit? Jen si živnostníci zlepší kvalifikaci a vyřídí papírování, už aby se chystali na plnění dalších podmínek. Vypadá to, jako by na jejich osudu nikomu nezáleželo. Jinak by nedostávali povinnosti hraničí se šikanováním. Nemohou na sebe upozornit stávkou. Zkrachovali by. Nezbývá jim než shánět další a další osvědčení. Takhle přece svobodné podnikání nevypadá. Zmatky kolem živnostenského zákona vrhly špatné světlo na ty, kdo jej připravují. Neměl by také někdo z jejich strany barikády předložit nějaké to lejstro, aby se zjistilo, zda svému řemeslu rozumí a může je vykonávat? Duchovně nemocní legislativci dál legálně páchají legislativní zmetky, tím se usvědčují o své neschopnosti. Důsledky zaplatí občané. Pokolikáté. Společnost Nomura, které patřila téměř polovina Investiční a Poštovní banky, hrozí Česku soudem. Cítí se podvedena, že přišla o svůj majetek. Ovšem Nomura, jakožto strategický investor, zcela zklamala a její chování se stalo odstrašujícím příkladem nepodařené privatizace bank. Kdyby měla s hluboce ztrátovou bankou seriózní záměry a chtěla ji zachraňovat, vyšla by celá operace podle jejího názoru příliš draho. Když nedostala požadované záruky od státu, promyšleně IPB opustila. Podíl totiž koupila tak levně, že se jí krátkodobá investice dávno vyplatila. Stačila k tomu jediná operace - nákup akcií pivovarů od IPB za podezřele výhodných podmínek. Z banky tak vyvedla to nejcennější, na jejím dalším osudu jí příliš nezáleželo. Proč by tedy měla dostat náhradu? Není divu, že ministerstvo financí je proti. Přesto ministr zahraničí Jan Kavan chce vyvolat jednání s Nomurou o urovnání sporu, vyvolaného její stížností k Mezinárodnímu soudu ve Štrasburku. Tam se Nomura obrátila kvůli kauze IPB. Ministra Kavana prý k tomuto kroku vedou obavy, že dlouhý spor s Nomurou u mezinárodního soudu může oddálit uzavření vstupních rozhovorů s EU. Ono divit se zase tak nelze. Horší právní systém má prý jen Čína. Investoři by se nám prý měli vyhnout. To radí světoznámé instituce. Taková doporučení nechtějí škodit. Pouze říkají pravdu. Porovnávají, jak je náš právní a soudní systém neprůhledný. A jak škodí, když nejsou dodržovány smlouvy a pravidla účetnictví a nejsou ani dostatečně chráněna práva vlastníků a akcionářů. Například za tunely si můžeme sami. Viktor Kožený přijel podnikat do Česka, protože jeho čachry v Harvardských fondech by mu jinde neprošly. Žádný div, že taková právní džungle pohltila podnikatelský elán začátku devadesátých let. Pochopitelně v takovém právním guláši se odvaha a poctivá práce nevyplácejí. Lidé se přizpůsobili. Zatímco Amerika investuje do akcií, v Česku se jich zbavují. Banky zase nerady půjčují peníze, které potom chybějí podnikům na rozvoj. Co s tím? Analýzy svorně radí změnit zákony a soudnictví. Je to stejně účinné jako snížení daní, ke kterému politici marně hledají odvahu. Kromě novely obchodního zákoníku se však příliš nezměnilo. Zákony stále neplní funkci oleje v hospodářském mechanizmu. Jsou spíše jako písek, který jej zadírá. Opravovat všechny špatné předpisy jeden po druhém je mravenčí práce. Je to však vyzkoušená cesta. Proč po ní nejdeme? Politici se bohužel řídí svým nemocným duchem. Ani zablokované prostředky tisíců lidí je netrápí. Ovšem škody, které způsobí jsou příliš velké. Tak velké, že by je voliči měli přestat přehlížet a začít přehlížet duchovně nemocné politiky. Na nic jiného spoléhat nelze. Policie přece nebude stíhat předsedu vlády a ministra zahraničí za pomluvy o Zieleniecovi. Důvod? Nezná pachatele. Správné vysvětlení: Když ty pomluvy oba pánové říkali, byli přesvědčeni, že říkají pravdu. Zeman řekl, že to slyšel od Kavana, Kavan sám to slyšel z doslechu. Policie tak v oboru urážek, pomluv a podobných verbálních ničemností, v politickém životě tolik oblíbených, nabídla neomezené možnosti. Konečně můžeme všechno. Stačí připomenout: máme to z doslechu. Ani nebudeme lhát, vždyť podstatou pořádné pomluvy je právě to "z doslechu". Kdo chce, může se tedy pustit do hanobení, pomlouvání, obviňování - co hrdlo ráčí. Beztrestnost je mu zaručena. Musí dodržet jediné: říkat, že mluví pravdu a že tu pravdu má z doslechu. Člověk musí být navíc také předsedou vlády nebo ministrem. Jen si to zkuste, vy obyčejní. Nechutně pomluvte třeba vašeho starostu. Pak už jen čekejte na beztrestnost. Nepomluvíte, když o nich budete říkat, že jsou duchovně nemocní. Vůz ministra Fencla měl nehodu. Zavinil ji. Zavinil ji mimořádně bezohledným způsobem. Když se agresivně jedoucí řidič dostal na vozovce do problému, který už neuměl sám vyřešit, vzpomněl si, že představuje stát, a povolal stát na pomoc: zapnul státem povolený maják a děj se vůle Páně. Aby sám neměl bouračku, ohrozil jiné - ti se pak kvůli němu nabourali. Znáte lepší příklad arogance pánů nemocných duchem? Fenclova posádka šla ještě dál: maják nemaják, havárie nehavárie, ujeli z místa nehody. Jich se netkla, krom toho, že ji zavinili, a proto ji také, jak říkají, neviděli. To přivolává nutnou otázku. Když tento muž neslyší tříštění skel a nárazy plechu na plech, co slyší na svém ministerstvu? Řidič, který včera vezl ministra zemědělství na jednání do Velké Bystřice, ujel z místa nehody. Při havárii byla poškozena dvě vozidla, služební audi Jana Fencla zůstalo bez jediného škrábnutí. Podle svědků, kteří vše viděli, ministrův řidič až na poslední chvíli zapnul výstražný maják. Nehodu zavinil ministerský vůz, který zajel do špatného jízdního pruhu a při zařazování zpět ohrozil dalšího řidiče. Ten musel strhnout vůz a narazil do dalšího auta. Nikdo nebyl zraněn. Fenclův řidič i ministr zemědělství uvedli, že si ničeho nevšimli. Ministrův řidič si při manévru před křižovatkou na poslední chvíli všiml, že proti němu jede auto. Zapnul proto maják a v plné rychlosti vjel do dráhy kamionu, který jel ve stejném směru vedle něj. Řidič náklaďáku mu uhnul, ale za cenu toho, že naboural další dva vozy a tlačil je před sebou čtyřicet metrů. Fenclův vůz vjel do křižovatky ve městě více než stokilometrovou rychlostí. Řidič sice projel křižovatkou se zapnutým majáčkem, ale zvukovou signalizaci zapnul až poté, co křižovatkou projel. Vzhledem k prudkému brždění kamionu a rachotu plechu bouraných aut by bylo s podivem, kdyby si posádka vozu ničeho nevšimla. Předběžná škoda na nabouraných automobilech je 60-70 tisíc korun. Nehoda se stala dopoledne kolem půl desáté, řidič vezl ministra Jana Fencla z Olomouce do blízké Velké Bystřice na sněm agrární komory. Zdravým duchem slavné a opěvované "padni komu padni" přec jen takto platí. Zkusme, kam až to sahá. Napišme: "Podle skutků poznáte je". Copak se s námi asi stane dál? Na pranýř s nimi. Bez voličů však asi nic víc. Je jich více ducem nemocných. Vláda schválila deregulaci nájemného. Nařídil jí to Ústavní soud. Jenže jeho rozhodnutí vlastně obešla. Poškodila tím i občany. S byty to bude ještě horší. Černý trh neskončí. Volné byty budou stále předražené. Oficiální nájmy zůstávají nízké. Zato černé podnájmy se vyšroubují opravdu vysoko. Na trhu by už o ně nebyl zájem. Cena by musela dolů. Jenže tak to v Česku nechodí. Nájemné ne a ne klesnout. Náprava? Žádná. Regulované činže zůstanou příliš nízké. Tržní zase přemrštěné. Podle čeho tedy rovnat ceny, když jsou křivé úplně všude? Řešení je známé. Nájmy nesmějí určovat politici, ale dohoda svobodných lidí. Jen oni dokážou najít tu správnou rovnováhu. Říká se tomu svobodný, ne volný, trh a někteří politici se ho děsí. Podivné ceny raději ještě více pokřiví. Tím svévolnickému trhu pomohou. Bohužel jen černému; ten není k ničemu obecně prospěšnému. Pro nápravu není v dohledu žádná nová nebo stínová vláda. Opozice sice skládá vládu. Ale z bývalých ministrů. Tým politiků Čtyřkoalice aspirujících na křesla ve vládě se začíná pomalu rýsovat. Stínový čtrnáctičlenný kabinet bude z poloviny obsazen veterány z vlád Klause a Tošovského. Zároveň se ukazuje, že dvě vůdčí strany koalice - lidovci a Unie svobody - nemají jasno, kam až má jejich spolupráce sahat. Čtyřkoalice je dobrý a nadějný projekt, ale Unie svobody se v něm rozplývá pod sílícím vlivem lidovců. Víkendová výzva předsedy lidovců Jana Kasala, aby strany Čtyřkoalice začaly uvažovat o budoucí integraci, zapůsobila jako červený hadr na rozzuřeného býka. Unie v tom vidí hrozbu postupného splynutí s lidovou stranou, která má na rozdíl od ní osmdesátiletou tradici a mnohonásobně větší členskou základnu. Unie svobody totiž navrhuje do stínového kabinetu Ivana Pilipa, Josefa Zieleniece, Stanislava Voláka. I další křesla jsou připravena pro bývalé klíčové zápasníky v modrém dresu. Stále stejné tváře. Nejen tytéž tváře, i tatáž slova. Unie se po drtivé prohře, kterou utrpěla od křesťanských demokratů v utkání o zřídla moci, nedokázala otřepat. Nepřišla s ničím překvapivým, ačkoli jen to je od ní netrpělivě očekáváno. To je pro voliče velice nepříjemná věc. Lidé, jak potvrzují výzkumy veřejného mínění, podezřívají své zástupce z toho, že zastupují jen sami sebe. Že dbají jen o svůj vliv a plní vlastní truhly. O věci veřejné se starají jen naoko. V mínění lidí jsou politici horší než zástupci parlamentní demokracie, jsou vrchnost všeho schopná. Proto strana, která změní svůj styl, přiblíží se všednodennímu životu, získá takřka zadarmo výhodu před konkurenty. Unie svobody má nejlepší předpoklady po tomto náskoku sáhnout. Víc než lidovci, natožpak sociální demokraté či ODS má unie šanci voliče přesvědčit, že ona je alespoň oním hlasem volajícím na poušti, po němž přijde skutečný spasitel zdejší politiky. Jestliže v Hradci nabídla jen tváře z plakátu a myšlenky z učebnic, svědčí to přinejmenším o politické neprozíravosti. Když ani politické strany nejsou schopny demokracie, jak potom státy a jejich diplomacie. Na první pohled blesk z čistého nebe: Polsko odmítlo spolupracovat s Českem při přípravě rezoluce OSN kritizující dodržování lidských práv na Kubě. Varšavu rozzlobilo počínání ministra zahraničí Kavana, který doplnil text o kritiku účelnosti ekonomických sankcí. Lokajská Varšava spíše reaguje vstřícně na nelibost nové Bushovy administrativy, která zpochybňování účinnosti ekonomických sankcí odmítá. Otázka zda spojovat rezoluci o lidských právech s ekonomickými sankcemi je jasná. Lidská práva a nástroje, které mají přispět k demokratizaci Kuby, spolu souvisí. A jestliže metoda plošných sankcí, tedy jeden z nástrojů, nevede ke kýženému cíli, tak je legitimní to v rezoluci zmínit. Názor Česka se shoduje s postojem EU. Brusel dal několikrát najevo, že obchod s Kubou je cestou, jak otevřít tuto zemi světu demokracie. Odmítá proto ty ekonomické kroky, které by ještě více zhoršovaly tíživou situaci kubánských občanů. EU navíc s Kubou čile obchoduje. Například v roce 1999 činil jen španělský vývoz takřka šest set milionů eur (zhruba 24 miliard korun). Protože lidská práva a svoboda úzce souvisí s výchovou k metainformatice ve státních školách, je na pořadu porušování lidských práv v prvé řadě ze strany USA. Ženevské zasedání o lidských právech je klíčové. Už v minulosti prosazení rezoluce Česka ke Kubě nebylo vůbec hladké. V roce 1999 prošla díky jednomu hlasu. Loni pak v poměru 21:18 a čtrnáct zemí se zdrželo hlasování. Rozhodnutí Česka jasně se vyslovit proti ekonomickým sankcím vůči Kubě zrcadlí dilema kandidátských zemí: sázet více na EU, nebo podtrhovat transatlantické vazby? Poslední Kavanův počin ukazuje, že je nám bližší evropská košile než zámořský kabát. Poláci v tomto případě více taktizují. Je to další projev rozporného vztahu Evropy a Ameriky. Navzájem se potřebují, ale zároveň v řadě otázek obtížně nacházejí shodu. Historie plošných ekonomických sankcí ukazuje na dvousečnou zbraň, která působí zbídačování lidu a porušování lidských práv. Svět vedou duchovně nemocní a tomu odpovídá jejich představa o násilném prosazování svobody. Důsledky jsou otřesné a hraničí s genocidou. Za všechny jeden příklad. Po několikaleté blokádě Saddámovy říše cesta do Iráku, kolébky lidské civilizace, je drsná a málo připomíná moderní turistický výlet. V osmdesátých letech se tam létalo běžně letadlem. Ze sousední Sýrie nebo z Jordánska to trvalo hodinu a půl. Dnes kvůli blokádě připomíná nejjednodušší cesta autobusem z jordánského Ammánu, nejbližší snadno dostupné země, málem doby karavan. Do trochu tajemné říše Saddáma Husajna se jede pouští téměř tisíc kilometrů, nekonečných patnáct hodin. Na trase únavné cesty nečíhají bandy lapků s arabskými šavlemi ani divocí gangsteři se samopaly v terénních vozech. Zato tam hrozí vážné dopravní nehody na dálkové silnici. A také celní prohlídka, kdy se dlouhé hodiny kontrolují všichni a všechno a desítky celních poskoků si bezostyšně říkají o úplatky. A zima v noci na poušti, prach, špína. Cigaretový dým, který zaplňuje zánovní dálkový autobus značky Mercedes, by se dal krájet. Podlaha připomíná smetiště slupky z burských a pistáciových oříšků, papírky od bonbonů, popel z cigaret. Autobus je očividně rozdělen na dvě poloviny, které spolu prakticky nekomunikují. Příjezd do Iráku je impozantní. Všichni ven i s kufry. Venku je pekelná zima. Fouká studený vítr. Je to na čepici a rukavice. Všichni čekají u svých kufrů. Pak přichází povel a cestující se kolébají se zavazadly někam do baráku. Zavazadla procházejí rentgenem. Poté vyhodit kufry na dlouhé pulty. Jeden vedle druhého, otevřít a čekat před nimi. Časem přichází celník a pečlivě se přehrabuje ve věcech. Ale ještě není konec. Kufry se vracejí do autobusu a všichni odcházejí do dalšího domečku. Přijde kontrola na AIDS. Je třeba zaplatit. Jde se k dalšímu okénku - stojí to padesát dolarů. Pak zpátky. Zase fronta. Úředník žádá úplatek - alespoň pár dolarů. Dostává ho a na potvrzení plácne razítko. S pasem a potvrzením do jiné místnosti k lékaři. Nejprve však další úředník kontroluje potvrzení. Za plentou zdravotník chystá jehlu. Odběr není nutný, když bude úplatek. Kolik stojí v nehygienickém prostředí spásné nepíchnutí? Dvacet dolarů. Bývá to i mnohem víc. "Vpich" je třeba zalepit, bankovky mizí ve špinavém plášti. Kontrolor razítek u lékaře pak žádá další úplatek. Pasová kontrola sestává z návštěvy dalších dvou až tří okének. Cestující se tlačí při odevzdávání pasů - ve všech jsou nenápadně zastrčené bankovky Celé to trvá hodinu, dvě, tři. Před baráčky ve smetí si vyšlapují krysy. Řidič autobusu v klidu čeká na posledního pasažéra. Brána Iráku se otvírá. Zbývá ještě několik hodin noční jízdy do Bagdádu po široké dálnici. Řidič promítá americký akční film a pak pouští arabskou hudbu. Cestující střídavě klimbají a kouří. Tak vypadá a dopadá důsledek embarga duchovně nemocných vůdců světa na Irák. Doba globality potřebuje za světové vůdce duchovně zdravé, které svobodu chápou jako způsob kultury a nikoliv jako politické dogma. Jedině široce chápaná kultura je schopna čelit četným rizikům z globality. Sama globalita si vynucuje jiné způsoby embarga, tentokrát je to ve směru z Velké Británie do Evropy. Na pořadu dne je epidemie kulhavky a slintavky, které se nezadržitelně šíří v Británii, kde kosí tisíce ovcí, krav, prasat i dalších zvířat, a hrozí její přenos do Evropy. Je třeba omezit zatažení epidemie také k nám. Povinná desinfekce podrážek. Spáleny musí být i všechny zbytky jídel z letadel na lince z Londýna, a to v nemocnici na Bulovce. V celním prostoru budou stát zvláštní koše na odpadky, kam cestující vyhodí veškeré potraviny, které si s sebou přivezli z Británie. Veterinární správa požádala minulý týden také generální ředitelství cel o spolupráci při pohraničních veterinárních kontrolách. Budou se kontrolovat ti, kteří přijíždějí přes hraniční přechody z Velké Británie a kontrola se zaměří na dovoz rizikových potravin. Britové přitom v sobotu přiznali, že nadále dovážejí maso z rizikových zemí: z Argentiny, Brazílie, Namibie a Uruguaye. Minulý týden se prý v Argentině vyskytlo na tři stovky případů této nemoci což je pětkrát více, než kolik jich bylo dosud zjištěno v Anglii. Podle britských úřadů je to vina EU - ta prý určuje, ze kterých zemí je bezpečné dovážet maso. Uvedená opatření se týkají nemoci, která je sice nakažlivá, ale kterou zvířata sama dokážou během dvou či tří týdnů překonat. Je to spíše ekonomická nemoc, úřady panikaří a přijímají drastická opatření jen proto, aby zabránily ekonomickým ztrátám. Kvůli tomu bylo v Británii poraženo již pětačtyřicet tisíc kusů zvířat a další tisíce čekají na porážku a spálení. Likvidační akce probíhají i v Nizozemsku, Belgii, Francii, Německu. Komu škodí slintavka je jasné, sotva však bezprostředně zvířatům: nezabíjí je, ale snižuje dojivost i jateční váhu. Maso nemocných zvířat pak odmítají jiné země kupovat. Dobytek dokáže nemoc sám překonat do dvou až tří týdnů. Člověku jen velmi výjimečně způsobí maso z nakaženého zvířete horečky a vznik puchýřů. Peněženka či zisky - to je asi hlavní důvod tvrdých opatření. Kontinentální Evropa odolává onemocnění slintavkou a kulhavkou - aspoň prozatím. Přestože tedy nákaza zatím "oficiálně" ještě kanál La Manche nepřekročila, Česko se už na ni připravuje. Ústřední nákazová komise přijala krizový plán, jak bojovat proti slintavce a kulhavce. K většině opatření sáhne ve chvíli, kdy se epidemie rozšíří po Evropě. Nadále však platí opatření, která už veterináři přijali dříve. Mimo jiné se například nesmějí pořádat výstavy zvířat, každodenně se kontrolují chovy ohrožených druhů a na letišti v Praze-Ruzyni budou i nadále všichni pasažéři z Británie procházet dezinfekční očistou. Zemědělci se rozšíření nákazy bojí více než státní úředníci a už podnikají preventivní kroky, aby ubránili svá zvířata. Na možnost, že by se epidemie kulhavky dostala až do Česka, se připravuje také veterinární správa - oslovila firmu, která má dodat na šedesát tisíc vakcín proti slintavce a kulhavce. Vakcinace bude prvním preventivním krokem, kdyby se epidemie objevila i u nás. Přestože je riziko nákazy teprve v počátcích, musíme být velmi obezřetní. Slintavka a kulhavka je pro chovatele mnohem vážnější hrozba než takzvaná nemoc šílených krav. BSE je z devadesáti procent spíš otázka psychologická a hypotetická, avšak slintavka a kulhavka - to je reálné nebezpečí, které může způsobit obrovské škody. Ochrana před šířící se nákazou stojí zemědělce desetitisíce korun. I tak drahou opatrnost však zemědělci vesměs schvalují. Není to zbytečné, riziko je diktátem trhu obrovské. I když zemědělci mají chovy pojištěné, těžko by se z takové rány vzpamatovávali. Někteří zemědělci si ještě vzpomínají na rok 1972, kdy se nákaza objevila na farmě v Pavlovicích u Kojetína. Všechno se muselo dezinfikovat, všechny krávy a býci se museli utratit, mléko z ještě neporažených dojnic se převařovalo a vylévalo na pole. Lokalitu, ve které se objevila nákaza, v minulosti uzavírala policie a povolávala se k tomu dokonce i armáda. Do Tišic koncem jara roku 1975 napochodovali policisté, vojáci a milicionáři. Nikdo se nedostal ven ani dovnitř. Obklíčení bylo důkladné. Pokud někoho mimo obec nutně potřebovali, musel podstoupit neuvěřitelná opatření. Mohl ven a ne zpět. Vznikaly kuriozity – kdo byl venku jezdil se na děti koukat na hranice karantény. Karanténa nakonec trvala patnáct dní. V Tišicích nestavěly vlaky, nefungovala pošta a lidé se museli spoléhat na dodávky z okolních obcí. Lidé ve vsi byli první tři dny nervózní, zda budou mít vůbec co jíst. Pak jim ale přivezli věci, které neměli ani jinde v republice. Protože nikdo nesměl obec opustit, musela se pro místí obyvatele vymyslet náhradní práce. Díky slintavce se tak v Tišicích objevilo nové sportovní hřiště a opravené chodníky. Děsivé to bylo ale večer, kdy se širokým okolím rozléhal křik zabíjených dobytčat. Kromě hřiště a chodníků prý slintavka přinesla obci ještě jednu dobrou věc: V následujícím roce se totiž v obci narodilo hodně dětí.

Lidstvo vstoupilo do epochy globality nepřipraveno a je proto ohrožováno pandemiemi všeho druhu. Nejhorší z nich je velmi nakažlivá pandemie rakoviny ducha, tou trpí právě ti, kteří by měli umět globálním rizikům čelit. Je bezpočet projevů pandemie rakoviny ducha a lidstvo by se jí mělo bát daleko nejvíce. Zatím se svět právě bojí více epidemie slintavky a kulhavky. Ani moře nezastavilo slintavku, prudce nakažlivou nemoc dobytka, která pronikla z Británie na kontinent. EU proto zakázala vývoz dobytka z celé Francie. Hrozí rozšíření nemoci na celý kontinent. Sousedé Francie přijali rychlá opatření: Španělé, Portugalci, Belgičané, Poláci a Němci zakázali dovoz francouzského dobytka. Švýcarsko uzavřelo hranice s EU. Němci se rozhodli pobít ovce dovezené za poslední tři týdny z Francie. I když nemoc neohrožuje život zvířat ani lidí, ve státech EU vybíjejí na obranu proti jejímu šíření desetitisíce kusů zdravých zvířat. V Británii dosáhl počet nemocných kusů hranici 200. Počet mrtvých zvířat je však daleko vyšší: dosud Britové pobili aspoň 120 000 ovcí, koz, krav a prasat. Britský ministr zemědělství dokonce varoval, že vláda může nechat zlikvidovat na 500 000 březích ovcí. Navečer rozhodl Stálý veterinární výbor EU, že zakáže veškerý vývoz živých zvířat z Francie. USA pak zakázaly veškerý dovoz masa z EU. Kontinent Evropy, s ním i Česko, prožívá strach: podaří se epidemii vůbec zastavit? Francouzské úřady vyhlásily kolem postižené farmy v Mayenne tříkilometrovou uzavřenou oblast a desetikilometrovou zónu kontroly. Právě tady se poprvé v kontinentální Evropě objevila slintavka. Policejní kontroly a zákazy vjezdu blokují cestu k farmě, která před několika týdny dovezla 114 krav z Británie. Všechen dovezený dobytek je již mrtvý: byl pobit a mrtvoly spáleny. Francouzský úřad pro kontrolu potravin nyní zkoumá klimatické podmínky v okolí obce: nemoc se totiž šíří i vzduchem. Z rozhodnutí EU se z postižené oblasti a ze sousedního departmentu Orne nesmí vyvážet maso, mléko ani masné a mléčné výrobky. Izolace a likvidace - to jsou nyní jediné zábrany proti pronikání nemoci dále na východ, k hranici Česka. Ve Francii bylo pobito na 50 000 ovcí - zčásti z britských dovozů, zčásti domácích. Tisíce ovcí, koz, prasat a krav zlikvidovalo i Německo, Nizozemsko, Belgie a další země EU. Šíření nemoci už vyvolává politické vášně uvnitř EU. Británie se stala malomocným státem Evropy. Nemoc se poprvé objevila v Británii 19. února. Byla tam zavlečena při nelegálním dovozu dobytka z Asie, kde se slintavka a kulhavka často vyskytuje. Uvnitř EU je to první výbuch této nemoci od počátku 90. let, kdy EU zastavila očkování proti slintavce a kulhavce. Návrat k této praxi EU odmítá z ekonomických důvodů a také proto, že virus slintavky je proměnlivý a je obtížné mít séra na všechny jeho podoby. Na hranicích Česka začíná boj s epidemií. Noční můry veterinářů se naplnily: Česko přistoupilo na nejkrizovější verzi plánu, jak se chránit před postupující slintavkou a kulhavkou. Během včerejška se veškeré hraniční přechody s Polskem, Německem a Rakouskem připravovaly, aby do dnešní půlnoci byly schopny dezinfikovat všechny turisty. Je nutné některé přechody dokonce i uzavřít. Je pravděpodobné, že se to bude týkat pěších přechodů s Německem a Polskem. Přechody, kde není nějaká služba, je totiž těžké kontrolovat. Na šířící se epidemii slintavky a kulhavky okamžitě zareagovalo také mezinárodní letiště v Praze-Ruzyni. Všichni cestující, kteří přiletěli z EU, museli projít přes rohož a odevzdat jídlo, které vezli. Podobná opatření chystají také České dráhy jejíž cestující budou muset na nádražích u hranic podstoupit dezinfekci. Většina krajských hygieniků, kteří mají jednotlivé přechody na starosti, se však domnívá, že opatření, která vydala Státní veterinární správa, byla ušita horkou jehlou. Mnozí pracovníci zvládají nařízení z Prahy jen s vypětím všech sil. Mnohde chybějí lidé. Neví se co dřív. Některá opatření nejdou stihnout v tom počtu lidí, které jsou k dispozici. Nákazy se nebojíme jen u nás, bojí se jí celý svět. Epidemie slintavky a kulhavky se nebojí už jen Evropa, ale celý svět. Poté, co se nákaza rozšířila do Francie, zastavily import evropských zvířat a masa USA. Vzápětí je následovaly další země, například Kanada a Austrálie. První potvrzené případy nákazy ohlásila už i Argentina. EU na to reagovala zákazem dovozu masa z této latinskoamerické země. Značně napjatou situaci včera podtrhlo oznámení Organizace OSN pro výživu a zemědělství (FAO), že před hrozbou není chráněn žádný stát na světě. Globální dopravou je ohrožen každý stát planety na toto onemocnění. V bezpečí není ani Česko. Proto každý člověk, který překročí hranice sousedící s Německem, Rakouskem a Polskem, musí smočit boty v dezinfekci a odevzdat převážené jídlo živočišného původu. Přes pásy s dezinfekcí musí přejíždět také kola všech vozidel. Někteří lidé však zatím nařízení spíše ignorovali a neobtěžovali se vystoupit z vozu a přejít přes rohožku. Lidé obcházejí také nařízení zakazující převoz jídla. Přibudou další zákazy. V pátek bude uzavřeno zhruba sedmdesát turistických přechodů, které se hůře kontrolují. Některé pěší přechody, například na Liberecku a Opavsku, nebyly už průchodné. Úřady také oficiálně zakážou vstup cizích osob do chovů hospodářských zvířat. Veterinární správa rozšíří zákaz tranzitu hospodářských zvířat přes území Česka i na rizikové výrobky, které se zatím nesměly pouze dovážet. Na pražském ruzyňském letišti si musí v dezinfekci očistit boty už nejen cestující z Británie, ale všichni pasažéři z EU. Stejná mimořádná opatření jako na letišti se chystají i na všech silničních, železničních a pěších hraničních přechodech s Německem, Rakouskem a Polskem. Celníci pak nevpustí do země auto, které by neprojelo přes dezinfekční rohože. Dezinfikovat boty si budou muset také řidiči a cestující. Přes hranice by se nemělo dostat ani žádné syrové maso a nepasterizované mléko. Veterináři zatím plánují, že mimořádná opatření budou platit do 27. března. Doufají, že na zastavení nákazy, která v západní Evropě kosí tisícihlavá stáda skotu a prasat, to bude stačit. Pokud by se v Česku i přes všechna mimořádná opatření nákaza objevila, znamenalo by to odříznutí ohniska třeba i celé vesnice nebo města od okolního světa. Za pomoci hasičů, armády a policistů by takové místo bylo nepřístupně uzavřeno. Nikdo by nesměl dovnitř ani ven, lidé by nepracovali a všechna nemocná či podezřelá zvířata včetně rizikových přenašečů, jako jsou kočky a psi, by byla utracena. Přísnější pravidla asi zpomalí provoz na hranicích. To vše je pouhé varování před mnohem horšímu pandemiemi. Rakovina ducha si vybírá svou daň, obětmi nejsou jen zvířata. Zatímco Evropa bojuje s nákazou, Makedonci zoufale bojují s albánskými povstalci u hranic s Kosovem a žádají pomoc mezinárodního společenství. Makedonský ministr zahraničí vyzval NATO, aby převzalo ochranu makedonsko-kosovských hranic, kudy v posledních týdnech pronikají do Makedonie skupiny albánských extremistů. Je to přece závazek NATO a KFOR chránit a zabezpečit tuto hranici. Přímo před jejich očima ozbrojenci pronikají do Makedonie a do nárazníkového pásma v jižním Srbsku. Aliance už ve čtvrtek dovolila, aby se do jižní části nárazníkové zóny u makedonských hranic vrátila Jugoslávská armáda a zabránila pronikání extremistů. Generální tajemník NATO George Robertson postižený rakovinou ducha pochopitelně odmítl novou i dřívější žádost makedonské vlády o pomoc při ochraně hranic. Podle Robertsona jde o "velmi omezený" incident, s nímž si dokáže NATO poradit. Ochrana makedonské hranice z kosovské strany je záležitostí Američanů, do jejichž zóny tato oblast spadá. Američtí vojáci ovšem posílili hlídky a obsadili pohraniční vesnice držené extremisty až poté, co jich desítky pronikly v uplynulých dnech na makedonskou stranu. K ochraně hranic z makedonské strany NATO a síly KFOR nemají mandát. Rada bezpečnosti OSN uvalila mezinárodní správu pouze na srbskou provincii Kosovo. Tam ovšem mají extremisté své základny. Nedostatečně vyzbrojeným Makedoncům už poslalo vojenskou pomoc ve formě munice a odminovacích zařízení Bulharsko. Dodávku radiostanic, nákladních vozidel a dalšího materiálu nabídlo svému severnímu sousedovi Řecko. Stabilitu v Makedonii, kde asi třetinu obyvatel tvoří Albánci, hlídali do roku 1999 na hranicích vojáci mise OSN. Dvoumilionová zemička proto zůstala ušetřena okolních válek. Makedonie uzavřela pohraniční přechody do Kosova, aby tak zabránila návratu či přechodu ozbrojenců převlečených do civilních šatů. Toto opatření už zavedla v týdnu jednou. Rakovinou nakažené NATO sklízí své ovoce. NATO bylo s kosovskými Albánci proti Srbům. Od té doby ovšem uplynuly skoro dva roky. A nyní je to tak: NATO je naopak se Srby proti Albáncům. Západ pochopil, že bez Srbů na své straně uvízne na Balkáně na věky. Rád spolupracuje s Bělehradem, neboť je to signál, že vysvobození z balkánského močálu je blíž. Močál však čvachtá stále. Výsledkem je však to, že bývalí nepřátelé se nakonec stali spojenci, a naopak. Pochopitelně, rakovinou ducha postižené NATO si myslí, že vojenskou silou lze řešit kulturní problémy. Situace v Makedonii se dále dramaticky zhoršila. Uprostřed země, v centru místní albánské menšiny v západomakedonském Tetovu, napadly oddíly albánských extrémistů jednotky makedonské policie. Albánci ostřelovali policisty z těžkých kulometů a minometů. Srážky mohou být předzvěstí nového válečného konfliktu na Balkáně, tentokrát v Makedonii, z jejichž dvou milionů obyvatel tvoří etničtí Albánci více než třetinu. Nové boje s albánskými extrémisty začaly v době, kdy se už zdálo, že se situace v Makedonii začíná stabilizovat. Jak se však ukázalo v Tetovu, albánští extrémisté po ústupu z pohraničních tří obcí jen přenesli své působení hlouběji do vnitrozemí. V Makedonii žije asi třicetiprocentní albánská menšina, jejíž umírnění předáci požadují federalizaci této malé dvoumilionové země. I na to však odmítá makedonská vláda přistoupit. Extrémisté chtějí Albánci obývaná území odtrhnout. Kvůli udržení stability jsou v Makedonii rozmístěny už několik let mírové jednotky OSN, z nichž většinu tvoří američtí vojáci. Je to právě rakovina ducha Američanů jež působí pistolnický styl v řešení problémů leckde jinde. Američané si dosud nezvykli na demokracii na mezinárodní scéně. Příprava letošní české rezoluce odsuzující porušování lidských práv na Kubě se značně zdramatizovala. Kavan do rezoluce prosazuje paragraf odsuzující americké ekonomické sankce proti Kubě. USA to nechtějí dopustit. Americký ministr zahraničí Colin Powell si proto stěžuje rovnou prezidentu Havlovi a sděluje mu hluboké znepokojení nad postupem šéfa české diplomacie. Je neobvyklé, že Powell volal přímo prezidenta, a nikoli ministra zahraničí. Američané chtějí změnit návrh rezoluce Česka ke Kubě. Prezident Havel dal najevo, že má na obsah rezoluce obdobný názor jako Američané. Přitom loňský návrh rezoluce odpor vůči sankcím také obsahoval, ale před hlasováním v Komisi OSN pro lidská práva z textu vypadl. Ministerstvo zahraničí Česka opakovaně upozornilo, že návrh rezoluce se může změnit. Záleží prý na tom, jakou podporu získá. Zatím však se změnou návrhu navzdory americkému tlaku nepřišlo. Letošní postoje k obsahu rezoluce se ze strany Česka, EU neliší od tónu z loňska a předloňska, kdy Česko rezoluci proti Kubě rovněž předkládalo. Americké velvyslanectví v Praze však nechtělo komentovat, jak se stavělo k přípravným fázím rezoluce Česka v minulých letech. Americká politika sankcí vůči Kubě za porušování lidských práv totiž nemohou porušovat lidská práva lidí na Kubě. Komise OSN pro lidská práva v Ženevě je proto právě místem, kde se mají diskutovat lidská práva na Kubě i jejich porušování sankcemi ze strany USA. Dát do jednoho pytle pošlapávání lidských práv na Kubě i americké embargo je přirozený důsledek toho porušuje-li embargo lidská práva. V lidských právech nejde o to, zda jsme se ocitli ve špatný čas na špatné straně. Nejde ani o to zda prezident Bush floridským Kubáncům dost vděčí za Bílý dům. Kritika embarga USA je rajskou hudbou pro lidská práva a lid Kubu. Jde o zásadní otázku, zda sankce jsou, či nejsou v pořádku z hlediska lidských práv. Je lepší chyby napravovat než je hájit. Toho jsou však sotva schopni lidé postižení rakovinou ducha. Zvláště, když rakovinu ducha šíří zákonodárci a skrze ně i stát a potažmo škola. Nejen v USA státní školství nakažené rakovinou porušuje základní lidská práva, také u nás. Vládní návrh aktérů postižených rakovinou ducha mění tvář českých škol. Po téměř jedenácti letech příprav schválil kabinet Miloše Zemana návrh zákona, který má otřást životem na tuzemských školách. Změny, o něž se svede v nejbližších měsících tuhý boj na půdě parlamentu, se dotknou škol mateřských, základních, středních i vyšších odborných - ať už je spravuje obec, kraj, soukromník či církev. Naprosto nevyhovující je způsob financování škol, naprosto neprůhledný a komplikovaný. Peníze školám musí projít příliš mnoha rukama. Nový zákon mění postavení škol, způsob výuky i organizaci studia. Zákonem se totiž zavádí nový právní subjekt - školská právnická osoba. Ta prý například převezme funkci zaměstnavatele, kterou nyní mají většinou okresní úřady. Zejména pro církevní školy a soukromé školy je transformace na školskou právnickou osobu nemyslitelná. Před čtyřmi lety je ministerstvo donutilo transformovat se z velké části na společnosti s ručením omezeným. Pravidla hry pro ně od té doby určuje obchodní zákoník. Ten jasně říká, že majitel s r. o. musí při jeho rušení vyhlásit konkurs, přizvat likvidátora. To je však dvouletý proces! A kdo by to platil? Dalším ze sporných bodů zákona je návrh na nové pojetí péče o žáky s handicapy či naopak o žáky talentované. Ministerstvo školství totiž hodlá pomocí zákona zrušit víceletá gymnázia a základní školy pazkvalitnit tak, aby si na své přišly všechny děti. Jde o model takzvané integrované školy. K zákonu panuje v poslanecké sněmovně velký odpor. Ministerští však úředníci varovali, že nepřijetí celého zákona by mohlo způsobit kolaps školství. Nová úprava má totiž školství nejen reformovat, ale také doladit školskou legislativu s reformou veřejné správy, která odstartovala se začátkem letošního roku. Bez zákona prý nebude fungovat nový rejstřík škol. To znamená, že nebude možné žádnou školu zařadit nebo naopak vyřadit z takzvané sítě škol. Rakovinou postižení vůdcové občanstva si myslí, že zákony rakovinou ducha postižených lze kulturu školství vyřešit befélem státu podobně jako u proběhlého sčítání. Úřad pro ochranu osobních údajů dal včera znovu najevo pochybnosti o sčítání lidu, když požádal Český statistický úřad, aby zatím osobní údaje ze sčítání nezadával do počítačů. Navíc doporučil, aby statistici nepoužívali informace o počtu narozených dětí a o počtu zaměstnávaných osob, které občané vyplňovali ve sčítacích tiskopisech. Chce, aby ČSÚ nezahajoval automatizované zpracování dat. Ruční zpracování však může pokračovat. Úřad pro ochranu osobních údajů stále pochybuje o tom, zda statistici dávají dostatečné záruky, že se data nedají zneužít. Upozorňuje také, že snímání dat do počítačů bude obstarávat soukromá firma Deltax. Ta, stejně jako ČSÚ, ujišťuje, že bezpečnostní opatření budou precizní. Když nebude Úřad na ochranu osobních údajů spokojen, může počítačové zpracování údajů ze sčítání lidu zastavit, může vydávat závazná nařízení a můžeme sankcionovat jejich nedodržování. A zákon o ochraně osobních údajů se vztahuje i na Český statistický úřad. Snímání dat do počítačů má ovšem v pražské centrále ČSÚ začít až v srpnu. Teď probíhají testovací práce, pak se bude do zabezpečené místnosti instalovat skenovací technika, aby se informace nemohly dostat k eventuálním počítačovým pirátům. Souhrn bezpečnostních opatření má být vypracován do patnáctého dubna, pak zpracovatel dat uspořádá interní oponenturu a na ni zástupce úřadu na ochranu dat zve. Ochránci dat kromě toho žádají, aby ze sčítání vypadly údaje o počtu dětí a o počtu lidí, které sčítaná osoba zaměstnává. Tvrdí, že byly v tiskopisech, přestože neodpovídají zákonu o sčítání. Ten říká, že se zjišťuje "počet živě narozených dětí" (ve formulářích bylo jen "počet narozených dětí"). A na počet zaměstnanců se statistici ptali, protože to chtělo ministerstvo průmyslu a obchodu, aby si udělalo obrázek o drobném podnikání. Kdyby to nebyla docela vážná věc, mohli bychom se i zasmát. Úřad pro ochranu osobních dat varuje: naše data ze sčítání nejsou v bezpečí. Také jsme se prý přiznali k čemusi, co neměl nikdo právo znát. To vše poté, co jsme se už spořádaně sečetli. Hle, další důkaz na hromádku, jak neprofesionálně byla celá akce připravena rakovinou ducha postižených. Další rána její důvěryhodnosti. Už není divné, že se tak podstatný problém řeší až poté, co stát miliardový sčot už rozjel na plný plyn. Přitom ho připravoval dlouhou řadu měsíců. Všichni lidé, kteří se o své údaje až dosud báli (jsou z minulých let jisté varující zkušenosti), mají nyní důvod bát se dvojnásob. Vždyť spolu s nimi pochybuje i ten nejpovolanější úřad v státě, jenž má ochranu osobních údajů v názvu i v kompetenci. Tedy žádní laici, spřádající po nocích špionské příběhy o děsivém zneužití znalostí o počtu našich toalet a rozměru špajzů. Úřad na ochranu dat může sčítání i zrušit, pokud jeho pochybnosti nikdo nerozptýlí. Žádejme to od něj. Je tu od toho, aby chránil naše privátní údaje, ne aby zachraňoval úspěch práce statistiků. V žádném případě totiž stát nemůže připustit jakékoliv porušení soukromí. Nesmí tolerovat riziko zatoulání jakéhokoliv osobního údaje k nepovolaným rukám. Chce přece, abychom jeho zárukám důvěřovali. Nebo ne? I když sčítání zatím moc nebolelo. Za pět dolarů na hlavu, za pár dnů jsme se sečetli, teď budeme dlouze vyhodnocováni. Sečtěme a vyhodnoťme tedy i celou monstrakci: měla spoustu vážných chyb. Stát, jak je jeho špatným zvykem, se s lidmi o smyslu sčítání moc nebavil. Dal befél. Nevysvětloval, proč nemůže použít statistické, sociologické metody a registry jako severské země. Proč jsme se mu museli svěřovat pod svým jménem i rodným číslem, když se třeba v Maďarsku bez takové identifikace obejdou. Hrubě podcenil nedůvěru lidí, strach ze zneužití odevzdaných informací. Pokud začal mluvit, objasňovat, tak až poté, co se zvedla vlna paniky. V takové Británii nejenže vysvětlují, ale také projednali znění otázek s řadou občanských organizací. Dušoval se, jak je systém sčítání bezpečný, že jsou informace hlídány co zlaté oko v hlavě. Komisaři však poztráceli desítky vyplněných formulářů. V tomto ohledu stát nesplnil, co měl. Neochránil soukromí lidí. Dokáže ho ochránit při vyhodnocování? Po přeplněných schránkách s reklamními letáky na kdovíco nikdo netouží. Přesvědčoval, že sčítání musí být právě takové, dům od domu, aby ani dušička neunikla, aby přesně věděl, kdo jsme a jak na tom jsme. Mnozí se sečíst odmítli, k jiným komisař s archem ani nedorazil, řada dalších si ze statistiků dělala dobrý den, nepřiznávala se auta, počítače... Kde je ta vzývaná přesnost - jediný důvod detailní inventury? Sečtený člověk by měl o něco lepší pocit, kdyby parlamenty a vlády dokázaly informace skutečně využít. Příklad? Stát bude znát počet penzistů za deset let. Není-li však schopen zreformovat důchodový systém a zajistit dostatek domovů pro seniory, k čemu to? Podtrženo: inventura lidí a bytů byla drahá a s chybami. Výsledek: příště se už rozhodně počítejme jinak. Snad už budou rozhodovat lidé bez rakoviny ducha. Ta se nevyhýbá ani bankéřům. Snad už i ti budou uzdraveni na duchu. Co byli čeští bankéři? Apoštolové tržní ekonomiky, nebo neschopní manažeři? Oba obrazy jsou zastaralé, bude lepší na ně zapomenout. Kdo se zkompromitoval, nemá velkou šanci. Zní to neuvěřitelně. Je to snad zásluha policie? Té, která na opravdových zločinech nedokázala najít nic špatného, zatímco seriózní obchody vyšetřovala coby podvody? Ta policie to nebyla. Orgány trestního řízení se teprve nyní učí orientaci v jemném předivu peněžních operací. Ale i kdyby zákony i vyšetřovatelé byli sebelepší, všechny zlořády nevymýtí. Vyšetří je, ale odsoudit je často nemohou - vždyť známe to "pro nedostatek důkazů...". Pořádek ve vedení začaly dělat peněžní ústavy samy. Nepotřebují důkazy, nečekají na rozsudky. Stačí podezření. Malá kaňka na závratné kariéře může znamenat konec. Pracoval jsi v ústavu, který zkrachoval, běžely kolem tebe podivné transakce a kšeftíky? Nemusíme se zajímat o tvoji vinu. Nezajímáme se o tebe vůbec. Nebudeme riskovat. Už máme dost zájemců s lepší minulostí. Zdá se to tvrdé. Ale zločinem byly měkké milionové zlaté padáky pro neúspěšné ředitele. Vždyť šlo o peníze tisícovek střadatelů i dobrou pověst banky. Dnes se nehazarduje. Co se na bankéřích změnilo? Jaký je rozdíl mezi současnými a těmi starými? Dřív po nich stát chtěl, aby své řemeslo napasovali na politické kopyto. Dnešní majitelé chtějí pravý opak - prosperující banku. Musí ji vést ti nejlepší a duchem zdraví. Nekoupili ji přece, aby prodělávala. Ten zázrak způsobila profesní etika. Jak snadné. Ale jak pozdě. Je jí však stále málo. Poučení si lidé považují. Minulost je tu proto, aby potvrdila naše nynější iluze. Také pracovní stávka v ČT je také už minulostí. Přispěla k duchovní revoluci, přinesla pochybnost v kompetenci zákonodárců postižených rakovinou ducha, tím přispěla ke svobodě slova. Přinesla zamyšlení v jakém stavu je naše demokracie. Duch zákonů je otázkou, která "rozdělila" veřejnost. Potlačovat svobodu slova je protiústavní, nezákonné a také proti duchu zákonů i republiky. Kdo to však má zjišťovat a dokazovat? Přece svobodný občan, ten je demokracií kompetentní k její obhajobě. Před televizní rebelií tápavě ustoupila sněmovna i vláda a žádný soud ji asi testovat nebude. Na všechny otázky odpoví si každý podle své svobody synergismem informací. Demokracie postoupila ve svém vývoji. Pravda zvítězila. To je poučení z krizového vývoje. Pánem evoluce je synergismus a nikoliv nehybnost. Globalitou potřebujeme občany kompetentní k svobodnému rozhodování. U představitelů moci pak občany nenakažené rakovinou ducha, a o to více v BIS i NBÚ. Tajná služba prý odhalila skrytého záškodníka. Osudy agenta BIS je neurotizující otázkou viny: Ano nebo ne. Pocitu směšnosti se nelze ubránit. Nepříjemná směs drbů, nesmyslů, psychopatických výkřiků a prapodivných podezření a obviňování - a to vše přímo z lůna tajné služby. Od BIS bychom očekávali odbornou přesnost, zdrženlivost, jasný úsudek, úzkostlivou právní korektnost a především sklon k neefektnímu a neokázalému životu v diskrétním polotajnu - jak to odpovídá potřebám tajných služeb. Laicky řečeno: Kristepane, co se to tam děje? A když tohle, co ještě dalšího? Mají-li pravdu, jak je možné, že měli takového agenta? Není to poprvé. Od dob výkřiků Kalvody a Luxe (sledují mě tajné služby) až k Baštovi a Zemanovi (kufřík důkazů) prýští z BIS aféry vyskládané z iracionálních bleptů, mazaných drbů a všelijakých polopravdiček. Tajné služby už z povahy své činnosti žijí příliš blízko rozhraní mezi zákonem a nezákonem, než aby mohly svou ctihodnost takovým aférkám vystavovat. Jestlipak i zprávy, které píšou vládě, jsou takové? Chudák vláda. I Bašta, ministr, kdysi mával různými divnými polodokumenty BIS: dali mi to v metru! BIS má aféry vyšetřovat, nikoliv vytvářet. Měla by se konečně otřást. A nikoliv jen kvůli skandálu Hučín. Ani její hlava neproslula korektností. Naložila na BIS trapný skandál. Vysekávala z maléru opilého lžikolegu - a přežila to. Přežije i trapný příběh Hučína? Asi ano, když rakovinou ducha zúčastněných přežije toleranční patent. Jednání o něm vyvolala ODS, která není spokojena s plněním dodatků ke smlouvě z loňského ledna. ODS dala najevo, že má na zachování opoziční smlouvy stále zájem. Mimo jiné zde uvedli dva své dosud nezveřejněné požadavky: - kandidáti do nového vedení ČSSD by se měli zavázat, že převezmou závazky z opoziční smlouvy a nebudou usilovat o její zpochybnění a dají jasně najevo, že nemíní ani do budoucna spolupracovat s komunisty. Podle ODS vláda nezrychlila privatizaci, neodstartovala důchodovou reformu a překročila schodek státního rozpočtu na loňský rok téměř o jedenáct miliard korun. Je to však pouhý tyátr, kdy tyto strany budou chtít voličům rok před volbami postupně naznačovat, že spolu vlastně nikdy nic společného neměly a že mezi nimi byly vždy ostré spory. Vyjednavači obou stran vlastně jen o tři měsíce prodloužili lhůtu na toto zásadní rozhodnutí, zda opoziční smlouva mezi ČSSD a ODS opravdu vydrží až do voleb v příštím roce. Ujistili se sice navzájem, že mají zájem na dalším pokračování smlouvy, ale ODS to podmiňuje splněním minimálně jednoho požadavku: vláda předloží plán, jak konkrétně hodlá snižovat rostoucí deficit veřejných rozpočtů. ČSSD a ODS nalezly společnou řeč i v případě vyššího deficitu loňského státního rozpočtu. Toleranční patent není službou občanstvu. Průměrný občan zaplatí na odvodech skoro polovinu výdělku. Stát se mu za to špatně odvděčí. Soudy jsou pomalé, silnice děravé, dálnic málo, na policii se nedovoláte, na školu se nedostanete. Do státního rozpočtu odevzdáme stovky miliard. Kam se všechny poděly? Neztratily se. Jen se s nimi špatně zachází. Rozdělují se často tam, kde velký užitek nepřinesou. Vlády slibují, že to či ono zařídí, dobře a levně. Od občanů stát vybere peníze, jenže pak se rozhazují. Chce čím dál víc. Ty dostaneš, a ty zase ne. Podle jaké logiky? Žádné. Když se dává tam i tam, na důležité často nezbude. Přitom trocha peněz navíc třeba do školství by hodně pomohla. Kdyby každý poslanec dělal, co umí nejlépe a v čem je nenahraditelný, byla by každá koruna do rozpočtu dobrou investicí. Jak dopadají daně konstruované poslanci napadených rakovinou ducha ukazuje případ kuřáků. Stále více kuřáků překvapivě odpovídá na otázku, jakou značku cigaret kupují: žádnou. Nepřestali kouřit. Kuřivo si vyrábějí doma pomocí obyčejného mixéru z dýmkového tabáku. Ten je výrazně levnější, protože se za něj platí téměř dvacetinásobně nižší spotřební daň než u cigaret. Na dračku jdou půlkilová balení levného vietnamského dýmkového tabáku. Na některých baleních je dokonce nakreslen návod, jak z něj vyrobit cigaretu. Podomácku ubalené cigarety však zřejmě škodí zdraví ještě více než tradiční výrobky. Je to neupravovaná surovina, ze které se neodstraňují škodliviny. Proto je tabák tak levný. Zatímco krabička cigaret musí obsahovat údaje o dehtu a nikotinu, u dýmkového tabáku nic takového zákon nepožaduje. Poptávka po levném tabáku stále roste. V loňském roce se ho z Vietnamu dovezlo skoro 1,5 tisíce tun, což je devětkrát více než v roce předchozím. Takové množství stačí k výrobě 1,5 miliardy cigaret. Podle odhadů tabákových koncernů přitom kuřáci v Česku ročně vykouří 20 miliard cigaret. Půlkilogramové balení, z kterého lze po mírném rozemletí ubalit do dutinek pět set cigaret, vyjde v obchodech na stokorunu. Kuřák, který si dopřává nejlevnější značky dostupné na trhu, zaplatí za stejné množství sedmkrát tolik. Stát, který ročně na spotřební dani z tabákových výrobků vybere asi dvanáct miliard korun, tak s ohledem na rostoucí prodej vietnamského tabáku přichází o stamilionové daňové příjmy. Cena cigaret se stále zvyšuje a laciný dýmkový tabák je v posledních měsících nečekanou konkurencí, kvůli které oficiální výrobci přišli o výraznou část trhu. Rozdílné zdaňování cigaretového a dýmkového tabáku stát odstartoval na začátku devadesátých let. Spotřební daň za kilogram cigaretového tabáku za posledních deset let vzrostla z 35 korun na dnešních 855 korun. V případě lulkového tabáku je to stále jen 44 korun. Ministerstvo sazbu nezvyšovalo proto, že z hlediska příjmů rozpočtu šlo o okrajovou záležitost. Až do expanze vietnamského tabáku totiž byly dovozy klasického lulkového tabáku ve srovnání s cigaretami mnohanásobně nižší. Zlaté časy dovozců laciných směsí z Vietnamu však zřejmě brzy skončí nebo se jejich příjmy alespoň výrazně omezí. Zatím to vypadá, že jde o balancování na hraně zákona, kdy dovozci pouze využívají rozdílných daňových sazeb. Je však možné, že zboží není tabákem dýmkovým, ale v domovské zemi je označen jako cigaretový a na naší celnici jsou předkládány změněné doklady. Pak by šlo o podobné podvody jako u afér s lehkým topným olejem. Obavy z růstu spotřebních daní však mají kuřáci tradičních dýmek, protože značkový lulkový tabák je velmi drahý a jeho další zdražování z něj učiní velký luxus. Pokud daň vzroste na desetinásobek, bude to rána pro kuřáky dýmek. Je problém zvyšovat daně, když lidí pobírajících alespoň průměrný plat je jen třetina. Zbylé dvě třetiny se musí spokojit s platem podprůměrným. Platí to zejména pro ty, kteří pracují pro stát. Rakovinu ducha zastupitelů musí volič nejdříve pocítit, aby přišel k správnějšímu rozhodnutí. Spoléháním se na osvětu přes Internet v boji s rakovinou ducha svítá jistá naděje. Bylo by dobré politikům veřejně položit otázku po zdraví jejich ducha. Možná se o to konferencí na Internetu pokusil president Václav Havel. Internetový rozhovor prostřednictvím počítače byl ve dvě hodiny po poledni opravdu velký. Webová stránka Kanceláře prezidenta republiky www. hrad.cz proto několik minut po zahájení rozhovoru vypadla z provozu a přístupná byla opět až po téměř dvou hodinách. Během čtyř minut přišlo více než sto otázek a server se zahltil. Položme taky prostřednictvím Internetu otázku, zda ve styku s nakaženými rakovinou ducha není sám nakažen.

Cestu k metatextům metastudiem metagramotným Moravanům nabízí Moravská metauniversita prostřednictvím svého internetovského zastoupení na zprostředkující adrese:

metainfo@volny.cz Ţ se záhlavím /3XM-SBRK/ v elpoště