Moravská Metanadace Metauniversity

(Metacentrum Moravské Metauniversity)

| V | V | V | _® ş 3X| V | _® ş 3XM®

veřejně prospěšná metaspolečnost (v. p. ^ms.)

Meta iDNES - Sledovací metasíť moravského Meta Internetu - experimetální provoz

Verse: 1.2.2000 až 31.3.2000 / 1.4.2000 až 21.5.2000 / 22.5.2000 až 18.6.2000 /

19.6.2000 až 9.7.2000 / 10.7.2000 až 30.7.2000 / 31.7.2000 až 11.8.2000 /

12.8.2000 až 25.8.2000 / 26.8.2000 až 8.9.2000 / 9.9.2000 až 29.9.2000 /

30.9.2000 až 13.10.2000 / 14.10.2000 až 27.10.2000 / 28.10.2000 až 17.11.2000 /

18.11.2000 až 8.12.2000 / 9.12.2000 až 5.1.2001 / 6.1.2001 až 26.1.2001 /

Verse: 27.1.2001 až 2.2.2001/ 3.2.2001 až 16.3.2001 / 17.3.2001 až 4.5.2001 /

To, to trvalo. Konečně na pořad dne přichází velké téma – všeobecná branná povinnost. Příchodem epochy globality ta stará je nahrazena kulturně brannou povinností. Vstupem do epochy globality je každý člověk povinen bránit svou kulturu což současně automaticky znamená obranu jiných kultur. Společným nepřítelem kultur je unifikující globalizace, kterou už nejde přehlížet. Pokus EU o sjednocenou Evropu není nic jiného, než snaha o likvidaci evropských kultur, o zrušení branné povinnosti bránit svou kulturu. Koncepcí EU jde o sabotáž občanské společnosti rovnající se velezradě páchané v rámci každé kultury. Pojetí sjednocené Evropy pod taktovkou EU nestojí na povinné branné povinnosti bránit kultury. V prostředí EU se má nenápadně v tavícím kotli trhostroje rozpustit evropské kultury. Vůči Evropě v pojetí EU však tady máme i koncepci společné Evropy vystavěné na obraně kultur. Společná Evropa epochy globality musí být spolkem metastátů a tedy všeobecnou obrannou kultur. Nikoliv NATO, ale duchovně Spojené metastáty Evropy vytváří základy bezpečnosti Evropy epochy globality. Podstatné je, že každý člověk má možnost do nové společné Evropy vstoupit okamžitě a to právě obranou své kultury. To však vyžaduje přijmout společnou kulturu takovou obranu umožňující. Bez společné duchovní dimenze se snaha mocenské elity o vstup do EU rovná sabotáži občanské společnosti, sabotáži demokracie a to se dá klasifikovat jedině jako velezrada – když už se o velezradě začíná psát v souvislosti se zrušením všeobecné branné povinnosti. Nový ministr obrany má totiž tři měsíce na to, aby vládě předložil koncepci profesionalizaci armády se zrušením dosavadní všeobecné branné povinnosti. Globalizace však vyžaduje nahradit ji kulturní. Do čtyř let by Česko mělo mít profesionální ozbrojené síly a všeobecnou kulturní brannou povinnost, schopné čelit globalizaci. Jak ukázal čas, vyhrává profesionální dokonalost. Globalitou nazrál čas pro radikální nápravu kasárnické unifikace občanstva a to počínaje armádou. V celkovém prostředí napadaném rakovinou ducha lze usuzovat, že stejně bude postižen i resort obrany, zvláště vede-li ho bývalý voják. Jeden z důležitých principů demokracie – synergicky podmíněná kontrola – je tak porušen. Profesionální armádu totiž nemá kdo kontrolovat. Reprezentanty demokracie se totiž stávají lidé, kteří jsou stižení rakovinou ducha a nejsou kompetentní uvádět do synergismu složitost informací. Pokud demokracii vykonávají lidé neschopní synergismu, vždy hrozí nebezpečí, že se demokracie přemění v systém, s nímž si občanstvo neporadí. Podstatné je, že v bezpečnostních výborech obou komor parlamentu jsou lidé postižení rakovinou ducha a tedy neschopní důsledné kontroly ministerstva obrany. A v tom není podstatné jde-li o vojáky nebo politiky, to by občanstvo mělo znepokojovat. Demokracie dnes není schopna proniknout do zákrut chodeb nejen ministerstva obrany. Ztráta občanské kontroly nad demokracií je logickým vyústěním dlouhodobé krize kulturní politiky. Demokracie přerůstá občanům přes hlavu a končí ve fašizující diktatuře EU. Kdyby vedení EU i Česka bylo v roli občanskou organizací, již dávno by sedělo ve vězení nebo ve vyšetřovací vazbě. Je to právě imunita vykonavatelů demokracie, která ponouká k zločinům na občanstvu. Pořád platí, stejně v politice jako v armádě, že investorem je občanstvo a že má právo vyžadovat kontrolu co se za jeho peníze činí stát. A stát zrazující své občanstvo nemá právo na všeobecnou nutící brannou povinnost. Svobodní občané jsou schopni bránit svou vlast i bez diktátu branného zákona a neustálého hraní na manuální, rukodělné zabíjení. Naplnění vize synergismu otevřené společnosti je bezesporu hlavním cílem každého demokratického společenství. Nejniternější podstata všech lidských práv a svobod spočívá v možnosti volit si způsob svého žití. A podstatné k tomu je být vychován ke svobodě, vždyť člověk nekultivovaný ke svobodě není svobodné volby schopen. Státní školství v tomto směru projevuje trestuhodnou nedbalost. Pro stát je výhodnější vychovávat občany nesvobodné a tím snadno manipulovatelné. Stát vystupuje jako nepřítel výchovy a vzdělání ke svobodě. Nedostatek financí ve školství je pouhý zástupný problém, prvotní příčinou odporu k svobodné výchově a vzdělání je strach ze svobody. Člověk osvobozený od manipulujícího trhostroje se totiž stává úhlavním nepřítelem režimu založeného na diktatuře kapitálu. Samo školství úpí pod tímto diktátem, musí vychovávat a vzdělávat podle zakázky diktatury trhostroje. Obstát v globální soutěži znamená navodit občanskou tvořivost a tedy vytvořit podmínky pro osvobození od unifikujícího školství poplatného diktatuře trhostroje. Toho však EU není schopná. Integrací do EU oprávněně existuje faktická obava z diktatury kapitálu. Pro posílení všeobecné odolnosti kultury vůči diktatuře kapitálu je třeba přechodného období. Jde totiž o to, že v EU se jako jedna ze základních svobod požaduje volný a nikoliv svobodný pohyb kapitálu. Svoboda a každá svobodná činnost, jíž podléhá i kapitál, je podřízená autoritě metazákonnosti. Protože však EU neuznává autoritu metazákonnosti, stává se svou diktaturou kapitálu nakonec fašizující organizací, která volnost kapitálu postupně obrací ve fašizující diktaturu. Volný pohyb kapitálu potřebuje omezení především u prodeje nemovitostí orientovaného na spekulace. Při vstupu do EU Česko proto správně chce povolit nákup nemovitostí pouze těm cizincům, kteří se v zemi trvale usadí, najdou si tu práci nebo zde budou podnikat. Samozřejmě za podmínek jasných pravidel bez národnostní diskriminace. Země vstupující do EU má mít vždy právo veto o volném pohybu spekulativního kapitálu. Při vstupu do EU je třeba občanstvo varovat, že o jejich záležitostech rozhodují vykonavatelé demokracie stižení rakovinou ducha a neschopní postihnout důsledky svých rozhodnutí. Kandidátským zemím nemůže být vnucen diktát EU, v každém případě vstup musí být záležitostí svobodné vůle a tedy priority metazákonnosti na obou stranách a o tom je možné seriózně pochybovat. A podobné jako se svobodným pohybem kapitálu je to se svobodným pohybem pracovníků, se svobodným poskytování služeb, nákladní dopravy... Ze svobodných lidí i kapitálu opravdová demokracie nemusí mít strach, protože pouze svobodná tvořivost lidí vytváří základ bohatství občanstva. Ovšem integrace se ujali technokrati tedy lidé nekulturní. Integrující se Evropa potřebuje jednotící kulturní universalitu, která by zajišťovala jednotu v mnohosti i mnohost v jednotě. Ke své integraci Evropa potřebuje kulturu synergismu, která jedině bude schopná zajistit synergismus evropských různorodostí. Bez kulturní dimenze konstruktéři společné Evropy jsou obyčejnými hazardéry a podvodníky klamající občanstvo. Jako vždy až dosud budou hasit požáry nacionalistických vášní. Globalitou už nelze spoléhat na staré schémata universality, a už vůbec na křesťanství či dokonce katolicizmus. Už i věda je na stopě universální buňce. V lidském organismu existují dospělé kmenové buňky, které jsou prý schopné vytvářet jakýkoliv tělesný orgán. Podobný potenciál se dosud předpokládal pouze u kmenových buněk získaných z embryí. V budoucnu by neměl být problém dát kmenovým buňkám příkaz, aby se začaly chovat specificky. Globalitou potřebujeme podobně universální kulturu, která by se chovala specificky v lokálních kulturních podmínkách. Bez kulturnosti lidé v podmínkách trhostroje marně hledají smysluplnost a uspokojení. Jakožto myslivé bytosti hledají smysluplnost žití, ale pseudokvalitu žití nalézají pouze v povrchní zábavě, drogách. Svévolnost pěstovaná nevybíravým konkurenčním bojem vede lidi k agresivitě. Pochopitelně, že prostředí trhostroje reaguje typickým technokratickým způsobem – represivními zákony a tresty za jejich porušování. I za drobné přestupky se v trhostroji trestá kriminálem a tak věznice praskají ve švech, v kriminálu kriminalita dále bobtná. Z demokracie se stává fašizující organizace na prosazování zákonů. Typickým příkladem, jak jinak, jsou USA. Boj vlády USA proti drogám je katastrofou. Stát stupňuje represe, přesto těžce prohrává. Drogy jsou totiž také byznys a to návykový, nepotřebující reklamu. V prostředí diktatury kapitálu a vlády všemocného trhostroje je problém drog represivní cestou neřešitelný. Legalizace malých uživatelů drog jen zase roztočí velký byznys s drogami. A zkuste nějaký byznys zakázat v prostředí trhostroje. Jak to končí ukazuje případ prohibice alkoholu – nakonec se byznys rozjel ještě víc a pilo se víc. Vždyť zakázaného chleba největší krajíc. Pro experimentátory drog zhrzené žitím je zakázané ovoce nejlepším doporučením a pro distributory reklamou zdarma. Rostoucí počet "měkkých" drog se nemocní rakovinou ducha snaží řešit jejich legalizací. Počet kriminálních případů se sice sníží, ale nepostihuje příčinu, ale následek. O nezpůsobilosti demokratického kapitalizmu, stiženého pandemií rakoviny ducha, řešit globální problémy ukazuje jejich narůstající počet. Vázne reforma školství. Kraje přebírající v průběhu roku státní střední školy dostanou s nimi i dluh téměř jednu miliardu korun. Právě tolik totiž činí souhrnná ztráta těchto škol z posledních několik let. Školy dostávaly tak málo peněz na provoz, že se minimálně odepisovalo. Hospodaření škol tak končí účetní ztrátou, ty se kumulují až na onu téměř jednu miliardu. Při předávání majetku od státu na kraje tak vznikají komplikace. Stagnuje také reforma státní zprávy. Úředníci z ministerstva vnitra se snaží oddálit zrušení okresních úřadů a usilují brzdit reformu státní zprávy. Hledají všemožné argumenty proč nelze přenést kompetence z okresních na krajské úřady. Důvod je zřejmý – strach politické reprezentace ze ztráty vlivu. To není vše. Stát zadlužuje občanstvo. V bilanci FNM, který měl z privatizačních příjmů vyrovnávat rostoucí schodky veřejných rozpočtů, se místo peněz od investorů hromadí stále větší dluhy, činící koncem března až 24 miliardy korun. Objevují se nové Temelíny. Vláda odsouhlasila dokončení malého Temelína, tentokrát policejního. Jde o dokončení záchranného komunikačního systému Matra. Náklady z původních 2,5 miliardy korun vzrostou na více než pět miliard. Uvedený systém má podobné neduhy jako Temelín, stále se prodražuje, oddaluje a nakonec je v použití nespolehlivý. Malý policejní Temelín je prý ve fázi a stupni, kdy je už malá možnost od projektu ustoupit. O projektu rozhodl původně bezvýznamný úředník na postu ministerstva vnitra za vedení tehdejšího ministra vnitra Jana Rumla (ODS). Rozhodnutí vlády pokračovat v projektu Matra vyvolalo údiv samotných policistů, hlavně po špatných zkušenostech. Podle šéfa bezpečnostního výboru sněmovny Petra Nečase (ODS), je projekt navíc špatně řízen a financován. Náklady, při sporné kvalitě spojení, proto dosáhnou až sedmi miliard korun. Vskutku "pěkný návod" občanstvu, jak nehospodařit. Vláda sabotuje základní předpoklad prosperity - Internet. Projekt zavádění Internetu do škol je vinou špatných rozhodnutí úředníků ministerstva školství ohrožen. Ministerstvo totiž zdržuje nákup školních počítačů odložením vypsání veřejné soutěže na generálního dodavatele a také nekoncepčností. Podmínky veřejné soutěže jsou navíc pro stát výrazně nevýhodné. V prostředí diktatury kapitálu se stává přírodní zákonitostí, že v realizaci velkých státních zakázek lze očekávat zpoždění, nehospodárné utrácení peněz, podezření z korupce, mizernou organizaci, nedobře sepsané smlouvy nejspíše výhodné pro korumpující stranu, neprůhledné osobní vztahy. Vzorem jak šidit se stávají i banky. O téměř půl miliardy korun zkrátily banky odvod povinných příspěvků do Fondu pojištění vkladů. Účelové přesuny peněz na účty, z nichž se příspěvek nemusí platit, totiž dosáhly koncem loňského roku rekordního objemu bezmála 100 miliard korun. Banky musí podle zákona odvádět půl procenta z pojištěných vkladů k poslednímu dni každého roku. Právě to jim umožňuje, aby se před koncem roku dohodly s velkými klienty a ti ta zvýhodněnou sazbu převedou jen na pár měsíců peníze na nepojištěné účty. Především na vkladové certifikáty. Fond pojištění, který v případě krachu banky vyplácí klientům jejich pojištěné části vkladů, tak přišel za poslední tři roky kvůli uvedené "taktice" bank téměř o jednu miliardu. Šizení má zabránit novela zákona o bankách, která mění způsob výpočtu odváděného příspěvku. Po změně se má částka počítat z průměrného stavu vkladů ke konci každého měsíce. Novela byla připravená již před koncem loňského roku. Poslanecká sněmovna ovládaná poslanci opoziční smlouvy ODS & ČSSD ji nejprve schválila, ale když ji vrátil Senát s úpravami, tak poslanci celý zákon neschválili. Šidí se všude a vůdčí úlohu v diktatuře kapitálu sehrává manažment. Tak z ostravských hutí Vítkovice se v minulých letech ztratilo půl miliardy korun při podezřelých finančních a majetkových operacích. Za kritickou situaci polostátní firmy, jež loni a předloni odvrátila bankrot jen díky desetimiliardové dotaci občanů, patrně nemůže jen neschopnost někdejších manažerů, ale také tunelování. Vítkovice v letech 1993 až 1997 zaplatily 12,5 milionu německých marek lichtenštejnské firmě Nalko za údajnou poradenskou činnost - o které ovšem v záznamech ostravských oceláren nejsou žádné zmínky. Firma Nalko funguje jen jako poštovní schránka. Mezi šéfy Nalka byli vlivní podnikatelé s vazbami na bruselskou administrativu a ovládající umění lobování. Za poplatek zajistili, aby vůči Vítkovicím nebyl vedena antidumpingová řízení. Transakce s fiktivními poradenskými službami jsou nejčastější formou, jakou manažeři v devadesátých letech vysávali peníze z firem, které privatizovali. Případ Nalka je zřejmě další ukázkou jak se diktatura kapitálu nad politickými stranami provádí. A to nejde pouze o náš systém financování politických stran, "vzorem" k tomu je manipulace německé politické strany CDU kapitálem a to přes daňový ráj v Lichtenštejnsku. Nastrčených firem jako je Nalko je samo sebou více. Lék na diktaturu kapitálu se hledá v zákonech a ve způsobech jak je obejít. Lék jakožto předpis či mechanický návod řešení problémů je zažraný do myslí občanstva. Lék takto chápaný se u nás stal fetišem občanstva, 98 procent návštěv u lékaře se neobejde bez receptu. Pacienti Česka navštěvují příliš mnoho doktorů, aniž by to zároveň všem řekli, nechávají si předepisovat kvantum léků, jimiž se buď mohou v tolika kombinacích přiotrávit, nebo je prostě nepoužívají. Lékaři se nezajímají o léčení zdravým životním stylem, občanstvo není preventivně vedeno k zdravému životnímu stylu. Není se co divit, vždyť nejsou vychováváni ke svobodě. Namísto toho nastoupí stát a svými zákony a neduhy diktatury kapitálu se represivně marně snaží napravit. Tak poslanci tří parlamentních stran: ČSSD, ODS, KDU-ČSL porušili mlčenlivost o léčbě pacientů. Praktičtí lékaři by si prý mohli i bez souhlasu pacienta vyžádat od zdravotní pojišťovny informace o tom, kde všude byli jejich pacienti, jaká vyšetření absolvovali a jaké léky jim kdo předepsal. Podle návrhu novely příslušného zákona by měl napříště obvodní lékař právo zjistit si od zdravotní pojišťovny podrobný plánek cest svých pacientů, a to kdykoli i bez jejich souhlasu. A pak – co se vlastně stane? U obvodních lékařů vyvstane podezírání pacientů a nepřímo výhružné otázky typu: Tak vy mě obcházíte? Nelíbím se vám snad? Nevěříte snad mým diagnózám? Doporučuji snad špatného specialistu? Samotní lékaři musí být vychováváni, aby mohli pacienty vychovávat. Nelze ze zákona paušálně trestat pacienty, kteří cítí potřebu (leckdy i oprávněnou) ověřit si úsudek lékaře ještě u jiného jeho kolegy. Postihovat lze pouze opakovaně vzpurné pacienty. Nejdříve je nutné pozdvihnout úroveň praktických lékařů a teprve pak jim dát právo starat se komplexně o pacienty. Navíc některá odborná vyšetření nejsou praktickému lékaři k ničemu. V každém případě by praktičtí lékaři měli v prvé řadě zvládnou centrální evidenci o pacientovi přes Internet, samozřejmě se souhlasem pacienta. Budou-li informace o pacientech proudit úřední cestou sotva je lze udržet v tajnosti. Je těžké aby zdravotnictví uzdravovalo, když samo je nemocné a dokonce diskriminuje pacienty. Stát blokuje léčbu pacientů s Alzheimerovou chorobou, tisíce lidí s touto chorobou nemohou být správně léčeny, přestože už tři roky je k dispozici lék. Prý nejsou peníze na úhradu léků ve výši sto až dvě stě milionů ročně. Tutéž částku však vydá jen Všeobecná zdravotní pojišťovna za paralen, anopyrin a ibuprofen – tři nejčastěji předepisované, a přitom poměrně levné volně prodejné léky. Nové léky na Alzheimerovu chorobu mají jednu "nevýhodu": pacienty ani nezbaví nemoci, ani jim neprodlouží život. Ale jedno, alespoň u některých, se vší pravděpodobností dokážou: zbrzdí nástup choroby, na jejímž konci je naprostá neschopnost postarat se sám o sebe. Jde o jasnou diskriminaci pacientů. O úhradě léků na rakovinu se také nediskutuje o ceně, přitom mnohé léky pro onkologicky nemocné ani neléčí, ani výrazně neprodlužují život. Česko je jednou z posledních zemí v Evropě, kde pojišťovny léky na Alzheimerově nemoci nehradí ani částečně. Marnost nad marnost, diktatura kapitálu nesnáší vládu metazákonnosti, proto ignoruje kvalitu žití jakožto svého druhu nejvyšší kapitál. Korupce manažmentu diktátem kapitálu ničí kvalitu žití, k němuž neodlučně patří životní prostředí. Pro vládu diktatury kapitálu už Šumava nebude mezinárodním parkem. Národní park Šumava se dostal do mezinárodní izolace. S jedinečnou přírodní oblastí se zachází jako s továrnou na dřevo. Správa NPŠ, zřejmě pod korupčním tlakem, v roce 1999 a 2000 vytěžila rekordních asi 264 00 kubíků dřeva. Na několika místech nejpřísněji chráněných částí parku, v tak zvaných prvních zónách, bylo ilegálně vytěženo a pomocí vrtulníků vyvezeno vysokojakostní dřevo. Velkoplošné holiny, které vznikají na území parku po těžbě, vedou k dalšímu rozvracení porostů. Na území parku mizí obrovské plochy lesů a není daleko doba, kdy nebude co chránit. Na vině je manažment postižený rakovinou ducha zavádějící v parku způsoby panského dozorování obcí. Pod diktaturou kapitálu jsou rovněž zastupitelé demokracie. Stačí třeba, aby restituentovi za mastnou úplatu vydal dokument o státním občanství. Diktatura kapitálu má i podoby zneužití daní občanů. Letos poprvé mohli zemědělci žádat o státní dotaci na takzvané uvádění půdy do klidu. Má se zatravnit či lépe zaplevelit méně výnosné plochy. Toto produkování zeleného hnojiva má samozřejmě dotovat občanstvo. Diktatura kapitálu si vynucuje svévolnost a pak její důsledky řeší technokratickými příkaznickými prostředky silou, zákonem. Přes zdůrazňování demokracie samy mocnosti světa nejsou schopny přistoupit na demokracii států a tak se problémy řeší násilím, válkou. Bez schopnosti srozumět realitě NATO a EU spadly Kosovem do pasti. Stejnou taktiku jakou Albánci zvolili v Kosovu nyní uplatňují v Makedonii. Albánští extremisté zjevně chtějí Skopji vyprovokovat k vojenskému a policejnímu násilí, které na jejich stranu přitáhne doslova většinu makedonských Albánců. Podobný scénář se podařilo realizovat v Kosovu. NATO a EU asistovaly v etnických čistkách v Kosovu, daly tím naději albánským extrémistům na Velkou Albánii. Co se v Kosovu neuváženě zaselo, to se nyní bude sklízet. Na poslední chvíli se ještě tentokrát podařilo v Makedonii odvrátit vyhlášení válečného stavu. Válka v Mekedonii stále doutná, vládní vojska vedou ofenzívu proti povstaleckým jednotkám Národní osvobozenecké armády, které generální tajemník NATO musel nazvat bandou vrahů. Nekultivovaní politici nejsou schopni kulturního řešení problémů. Jsou to vlastně hasiči, věčně hasící požáry. Jiný požár, technologický, doutná v Rusku. Rusko ztratilo kontrolu nad čtyřmi vojenskými satelity poté, co jejich řídící velitelské stanoviště zasáhl ničivý požár. Část vojenských satelitů sleduje případné nepřátelské střely a porucha v nich by mohla vést k náhodnému odpálení nukleární střely – jako reakci na falešný poplach. Hladové myši ožírají kabely, nejsou peníze na opravu, kabely pomalu hoří a rozpadávají se. Není se co divit, vždyť vedoucí mocnost světa dává špatný příklad lidstvu, lidským právům, demokracii. Vývoz diktatury kapitálu se USA nyní sečetl. Poprvé od založení Komise OSN pro lidská práva se sídlem v Ženevě v ní USA ztratily členství. Tento výsledek přineslo hlasování v Hospodářské a sociální radě OSN. Pod ní spadá také činnost uvedené komise, tvořenou 53 členskými zeměmi OSN. Každé roky je tajně volena zhruba třetina členů. Vše špatné k něčemu dobré. Bez USA uvedená komise nebude pod diktátem amerikanizmu a stane se svobodnější institucí. Jde o synergický efekt z amerických pozic k některým důležitým otázkám lidských práv za celé uplynulé roky. Připomeňme především navozenou genocidu lidstva odmítnutím Kjótského protokolu ze strany USA. Dále odstartování nového kola zbrojení národní protiraketovou obranou, nový nacionalizmus stavějící národní zájmy nad zájmy lidstva, neratifikování dohody o ničení pozemních min, neratifikování smlouvy i zákazu testů atomových zbraní, odmítání Mezinárodního trestního soudu, abstence při hlasování léků na léčbu AIDS všem těm, co je potřebují, neochota k šíření informací a informačních technologií. Připomeňme také letitý dluh USA vůči OSN – ten nyní činí zhruba 1,7 miliardy dolarů. Jako vedoucí mocnost světa USA exportují amerikanismus rdousící kultury lidstva. Školství USA je vzorem svévolnosti a pohrdáním metazákonnosti. Na veřejnosti působící církve a sekty jsou vzorem klamu a pohrdáním Pravdou. Z uvedeného celkem spravedlivě vyplývá vyloučení USA z uvedené komise o lidských právech. Představitel USA nebyl také znovu zvolen do Mezinárodního úřadu pro kontrolu narkotik (INCB) sídlícím ve Vídni. INCB je rovněž orgánem Hospodářské a sociální rady OSN. Třináct odborníků, z nichž je INCB složen, dohlíží na dodržování mezinárodních smluv o boji proti narkotikům a upozorňuje jednotlivé státy či světovou organizaci na slabá místa v této oblasti. Naplňuje se stará pravda – kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá.

Globalizací přichází na pořad kultur i lidstva bezpečnost. V prostředí všeobecného konkurenčního boje diktatury kapitálu si státy nevěří a snaží se svou bezpečnost zajistit vojenskými a nikoliv kulturními prostředky. Izrael hrozí totální konfrontací, síly NATO prý tvrdě vyčistí pohraniční zónu mezi Makedonií a Kosovem a převezmou nad ní kontrolu. Ano, to vše pášou lidé neschopní synergismu a tedy řešení konfliktů v zárodku, nebo i s jejich předstihem. USA prý už mají bezpečnostní deštník na informace, zvaný ECHELON. Ten tvoří americká síť, která s podporou řady států světa údajně zachycuje a analyzuje veškeré hovory, faxy i maily ve světě. Diskuse o tom proběhla v roce 1998. Navíc si prý USA do amerických softwarových produktů nechávají zabudovávat tajné vstupy pro kontrolu informací. Je-li to pravda, pak USA jsou největším porušovatelem svobodného šíření informací a tím základních lidských práv. I takového světového četnictví je však pro USA málo, snaží se o navození ještě větší bezpečnosti (rozuměj světového diktátu) cestou národního protiraketového deštníku a nikoliv osvědčenou metodou demokracie států. Ve skutečnosti USA vůbec nejde o obranu, ale o zajištění svého postavení v roli světového četníka. Vybudování takového složitého "deštníku" naopak bezpečnost snižuje, protože vyžaduje modifikaci či dokonce zrušení smlouvy ABM z roku 1972, která zakazuje budování národních protiraketových systémů. To by vedlo k porušení pilíře globální strategické rovnováhy a k budování nejméně čtyř národních obranných systémů a nakonec ke snížení globální bezpečnosti. Je to zbytečné, protože už dávno lidé přišli na to, jak svou bezpečnost zabezpečit. Ze strachu jednoho před druhým se sdružili na základě ústavy, jíž se každý vzdal části své svobody, aby mohl nerušeně užívat svobod, které mu byly ponechány. V epoše globality ke stejnému postupu musí přikročit státy sdružené noosférou v rámci jakési metaústavy. Její dodržování je nejvyšší povinností a právem nejen individua, ale také státu. Z této metaústavy jakožto základního zákona lidstva pak vyplynou všechny ústavy, zákony a také lidská práva. Základním lidským právem epochy globality se bezkonkurenčně stává právo na výchovu ke svobodě tedy k metamanažmentu žití a z něj vyplývající právo žít ve svobodě životem a prací. Lidé jsou si v právech rovni, odpovědnost za ně jsou však úměrné společenskému postavení. Ti, co vedou či spravují jiné jsou odpovědnější za dodržování lidských práv a metamanažmentu. Evidentně zhoršující se stav lidstva je důsledek toho, že diktatura kapitálu ve svévolnosti ignoruje metazákonnost. Zastupitelská demokracie se stala korupcí výnosným byznysem. Lidé zrazují vlastní kulturu, stávají se nemyslící masou spotřebitelů, jimž připadá pouze role roztáčet kola trhostroje. Věda se stává zajatkyní byznysu, a má tu drzost ještě se dovolávat etiky nevystavěné na sledování smyslu Skutečnosti. Předmětem byznysu se stává klonování lidí a nejrůznější genové manipulace a to je bez podmíněnosti vlastněním metamanažmentu stejné jako dát dětem granát na hraní. Byznys trhostroje svou silou jedny obohacuje, jiné ožebračuje. Směšné je pak v tomto prostředí svévolnosti kapitálu pořádat sešlost vlád světa, aby pod patronátem OSN diskutovala o katastrofální situaci chudých zemí, spíše by měla diskutovat o katastrofálním stavu lidstva. Trhostroj jede setrvačností dál, nikdo nemá sílu ho zastavit, zastaví se až všelidskou katastrofou. S touto katastrofou přichází i čas spravedlivého soudu. Žádný problém v tom není, zločiny i zločinci porušující základní lidská práva mají na svědomí genocidu lidstvu a nemohou ujít spravedlnosti. Ani věk, ani smrt nemůže být výmluvou pro nevykonání rozsudku spravedlnosti za zločiny proti porušování základních lidských práv. Svou vinu na genocidě lidstva mají i církve a čím větší je, tím vyšší. Je to pochopitelné, vždyť jejich víra je vesměs založena na ideologické lži. Lže stát, lže církev, lže věda. Všichni lžou, každý po svém, všichni jsou nuceni lhát v prostředí diktatury kapitálu. Není svobodných lidí, protože jsou tak či onak zotročení. Změna není možná jinak než katastrofou, příhodná je opravdu universální platnost teorie katastrof. Je třeba se připravit, vždyť připraveným štěstí přeje. Kdo ale změnu chce dobrovolně, může emigrovat do sféry svobodného žití, do noosféry. Co je příčinou zla je známo. Absence způsobilosti k metamanažmentu působí zlo, i to skryté. Stres a psychické problémy patří k velmi častým příčinám úmrtí v Evropě. Zvláště nebezpečné je podceňování rizika stresu, do nějž se dostává člověk v zaměstnání vedeném manažmentem nevlastnícím licenci k metamanažmentu. Správně to konstatuje Světová zdravotnická organizace (WHO), avšak pro odstranění už nejmenuje původce, jímž je diktatura kapitálu. Diktatura kapitálu v podobě především manažmentu neblaze působí na psychické zdraví a to zase na psychosomatické, cévní a imunitní nemoci. Stres působící diktaturou kapitálu je nebezpečný v tom, že zpočátku vypadá jen jako drobné potíže. Velmi rychle se však může změnit v nezvládnutelný zdravotní problém s kapitálovým vyčerpáním léčbou končící chudobou. Nejohroženější skupinou jsou především lidé, kteří si nejsou nebezpečí stresu a psychických potíží páchaných diktaturou kapitálu vědomi. Důležitá je prevence výchovou ke svobodě, k metamanažmentu žití. K tomu patří vždy zásada nevěřit lidem bez certifikátu k metamanažmentu, tedy nevolit takové zastupitele a pod takovými manažery nepracovat. Boj proti nim znamená sdružovat se a zbraň proti nim hledat v synergismu na poli noosféry. Směšně působí úsilí EU v boji o zdraví. Vytáhla do boje proti kouření, přikazuje varovat před výrobky tabákového průmyslu a zároveň stovkami miliony eur dotuje pěstování špatného tabáku v EU, přitom nedělá nic pro duchovní zdraví. Pohrdá stresem a psychickým zdravím obyvatel v EU. Pod diktaturou kapitálu je pochopitelně také Česko. Politická elita dokonce diktaturu kapitálu a tím i psychické nemoci záměrně vadným zahraničním manažmentem importuje. Na rozdíl od EU však máme svou zkušenost s diktaturou. Diktatura proletariátu byla pro svou primitivnost nápadná, to však nelze říci o diktatuře kapitálu a o to je největším nebezpečím. Diktatura kapitálu má mnoho skrytých podob. Určitě každý ji pociťuje ve své poštovní schránce - reklamní letáky přeplňují poštovní schránky občanů, za měsíc to dělá až tři čtvrtě kilogramu. Pocítí to každý coby účastník EU. Jednotliví členové EU se už obávají mezi sebou a ještě více nových zemí. Spojený kontinent EU už nebude vyznávat společné hodnoty lidských práv, každý stát v EU si bude moci stanovovat paternalistická a jinak ochranná opatření. Poskytování služeb respektive podnikání se stává otázkou handlu mezi státy EU, ta do toho nemá co mluvit. Takové "záchranné brzdy" pro svobodné podnikání jsou snadno zneužitelné právě pro diktaturu kapitálu. Jisto je, že vývoj EU se diktaturou kapitálu pohybuje směrem proti soužití států vystavěném na společných hodnotách odvozených z nezcizitelných lidských práv. Nejde jen o nějaká drobná nedorozumění, jde o diktaturu kapitálu omezující svobodu jakožto základní lidské právo. Nedostatek svobody a přemíra volnosti si ale následně vynucují legitimní prostředky tvrdé ruky. Italské volby jsou výstrahou kam míří EU. V čele Itálie stojí podnikatel, který mimo jiné uniká placení daní. Schopný mediální populista se silnou komerční stanicí a s diktaturou kapitálu v zádech stává se vzorem politického vůdce zítřka. Pro něho není problém zlikvidovat každou veřejnoprávní nezávislou televizi. Haider v Rakousku, Berlusconi v Itálii, národní omezení v EU, nacionalizmus v novém kabátě frčí Evropu, voliči pod vlivem legalizované diktatury kapitálu pomalu mění EU. Máme své zkušenosti. Zločinná není jen diktatura proletariátu, ale také diktatura kapitálu. Vláda porušuje základní lidská práva, není vychovaná ke svobodě a tak umožnila dovoz diktatury kapitálu. Dala investorům velké výhody a někteří z nich se chovají jako praví diktátoři. Ve svých domovských zemích by si něco takového dovolit nemohli. Brání vzniku odborových organizací nebo jinak vystupují proti zaměstnancům. Praxe některých německých a rakouských investorů prý připomínají praktiky třetí říše. Konkrétně jde o stříbrskou továrnu německého koncernu Siemens a jihlavský závod společnosti Bosch. Všeobecně je známa arogance manažerů, uvedeným firmám lze vřele doporučit rychlou výměnu manažmentu, od nového se očekává vlastnění licence k metamanažmentu, neboť jedině to je zárukou vyloučení diktatury kapitálu a ocejchování jejich výrobků produktem diktatury kapitálu. Vůbec slůvko manažer získalo až příliš honosný název, a to neoprávněně neboť jde většinou o slouhy diktatury kapitálu bez schopnosti synergismu informací a svěřené správy. Mít na vizitce pod svým jménem "maitenance manager" zní honosně a záhadně. Jen ten, kdo se vyzná, pochopí, že jde o obyčejného údržbáře. A když manažeři velké firmy hledají v inzerátech pracovníky na místo operátorů, zní to mnohem důležitěji než fakt, že žádaný pracovník bude jen obyčejným dělníkem u pásu. Mistrům operátorů se říká shift manager. Account managerem se často myslí pouhý cesťák a nikoliv vedoucí dvacetičlennného týmu. Pokladním v supermarketech se vzletně říká cash assistent či area manager. Obchodní cestující se zase skrývá pod označením sales manager. Náměstek se označuje noblesně jako viceprezident. Vypadá to tak, že každý, počínaje vrátným, je manažerem něčeho. Bylo by to tak, kdyby samo vedení vlastnilo licenci k metamanažmentu. Je to však pouze pozlátko, manažeři coby aktéři služby diktatuře kapitálu jsou zase jen malými diktátory. Aby do svého diktátorského panství někoho naivního našli, tak užívají v inzerátech honosných názvů. Přihlásí se tak mnohem více lidí a je z čeho vybírat pro jejich diktátorství diktatury kapitálu. Podobnou náturu jako manažeři mají i poslanci. Právě si schválili financování počítané za hlas voličů a za mandát. Vzhledem k tomu, že si schválili také daňovou úlevu ve sponzorování jde o zapojení stran do diktatury kapitálu, schopného manipulativně kupovat voličské hlasy. V diktatuře kapitálu hraje sponzorování politické strany neobyčejnou úlohu a má obvykle korupční charakter, neboť ta svou váhou v poslanecké a senátní sněmovně poskytuje protislužbu přímluvou či jinou výhodou, což se vždy špatně dokazuje. Za peníze se dá masmédiemi voličem snadno manipulovat a voliče vlastně za peníze jakoby kupovat. Volič v Itálii se neliší od voliče v Česku, moc diktatury kapitálu funguje všude stejně. Masmédia legálně za peníze protlačí snadno monopol strany. Stranický monopol v poslanecké sněmovně pak umožní snadno prosazovat účelové zákony porušující rovnost v právech a nastolit legálně diktaturu kapitálu. Důležité je prosadit mediální zákon, která jde na ruku diktatuře kapitálu. Tak se právě stalo, prošel špatný mediální zákon porušující rovnost v právech. Nova a Prima mají platit za prodloužení stejně po 200 milionech, ovšem ty Nova reklamou vydělá za 14 dní, kdežto Prima k tomu potřebuje asi pět měsíců. Navíc vysílací radu okupují lidé bez dostatečné imunity ke korupci a bez způsobilosti korupci odolat. Další svědectví, že v obou poslaneckých sněmovnách se dostali lidé nezpůsobilí ve své činnosti dodržovat základní lidská práva. Poslanci porušují základní lidská práva, nejsou vychováni ke svobodě, a ve své zlé činnosti se schovávají za poslaneckou imunitu. Ta je jim v případě porušování základních lidských práv houby platná. Typickým zlovolníkem a zářným příkladem poslancům v tom je jejich předseda. To je ale záležitost metaombudsmanství. Za této situace se nelze divit, že Výbor OSN kritizuje Česko kvůli menšinám. Nejde jen o Romy, v Česku jde o likvidaci kultury vůbec a nikoliv jen menšin. Školství v Česku, metodicky stále dozorované státem, grandiózně porušuje základní lidská práva spočívající ve výchově ke svobodě. Vždyť školní výchova k lidským právům v prostředí diktatury kapitálu se neliší od diktatury proletariátu. To může velmi snadno posoudit každý starší občan Česka na sobě a svých dětech. A to už do toho nebudeme tahat diskriminující kulturní postavení Moravy a Slezska v rámci Česka. Co k tomu více říci, když státní správa a výkon demokracie jsou postaveny na lidech, od kterých se nevyžaduje certifikát o způsobilosti ve své činnosti dodržovat nezcizitelná základní lidská práva. Působnost diktatury kapitálu v Česku nezná hranic. Už i v Právnické fakultě Univerzity Karlovy zase řádí korupce, na prodej je asi opět vzorové řešení, těch několik nejhloupějších je opsalo a tak na sebe upozornilo. Možná sami autoři vzorových řešení podléhají korupci, v každém případě nemají osvědčení o způsobilosti ve své školské činnosti dodržovat základní lidská práva. Univerzity jsou zotročeny diktaturou kapitálu a na hony vzdálené svobodného bádání a šíření informací. Univerzitní studium má být z podstaty elitní. Předpoklad o elitnosti univerzit je pochybný, když z ní vycházejí lidé neschopní synergismu informací. Elitu univerzity nevytváří obtížná překážková dráha před vchodem do budovy, ale elitní možnosti studia, jakož i elitní nároky na učitele. Elita je v kvalitě a ta v synergismu. Cesta k elitní škole vede přes výchovu ke svobodě a vzory v tom musí být sami učitelé. Duch výuky poplatný diktatuře kapitálu neprospívá opravdové elitě, ale jen pseudoelitě zotročené a trhostroji otročící. Tito otroci svévolnosti pošlí z takových škol pak chtějí mluvit o svobodě a svobodu upřesňovat. Ano, lidé jsou si rovni ve svých právech a lidských zejména. Je zločinem proti lidskosti, aby zákony jiným vydávali legislativci neschopní metazákonnosti. Účelový zákon je v každém případě takovým zločinem. Neschopní svobody upřesňují svobodu – obtěžují novými paragrafy. Je snad většího zločinu proti lidskosti? Papíry, razítka, povolení, úřady – tak vypadá svobodné podnikání. Sotva je podnikání pod tak silnou státní kuratelou ještě svobodné. Živnostníci budou už zase potřebovat jiná oprávnění, musí splnit další podmínky, mít onačejší vzdělání. Svobodnému podnikání dává vláda a poslanci chomout stále nových povinností hraničících často se státní šikanou. Zákon zpřísňuje tresty za znásilnění. Kdyby se do toho počítalo i znásilňování občanů zákony, byli by poslanci uvězněni, předvedeni před soud a odsouzeni do žaláře. Od října nejen držitelé jistých živností, ale i jejich zaměstnanci budou muset předložit bumážku o vzdělání či praxi. Ručení podnikatele – zaměstnavatele za kvalitu jeho lidí prý nestačí. Podle nezcizitelných lidských práv obraťme směr působnosti zákonodárců. Od října občanům za kvalitu poslance, senátora, člena vlády už nestačí ručení příslušností ke straně. Ti budou muset veřejnosti předložit certifikát o metamanažmentu, o schopnosti synergismu informací, o způsobilosti tvořit zákony metazákonností, o morální způsobilosti dodržovat základní lidská práva. A nedodržení bude považováno za naplnění skutkové podstatu zločinu proti lidskosti, za válečný zločin proti lidstvu, za genocidu páchanou svévolí na lidstvu. A pochopitelně se to týká také pánů učitelů na univerzitách a také ovšemže církevních hodnostářů, manažerů, policistů, vojáků, soudců i diplomatů jakbysmet. Poslanci a senátoři nejsou způsobilí zodpovědně vykonávat své funkce, předně porušují základní lidská práva a pak nejsou schopní synergismu čímž konají chyby a všemožně škodí občanstvu, které zastupují. Nechápou, že základem bohatství a prosperity je co nejvyšší synergismus občanstva. Ve své pitomosti poklonkují investorům a sázejí na monopoly všeho druhu a tolerance občanů vůči nim se nevyplácí. V prostředí monopolu a diktátu kapitálu bude mít občan vše dražší, komunikace, plyn, elektřinu, bydlení, živobytí. Nikoli cizáci, ale vlastní jsou největším nebezpečím občanstva. A trest za zradu dosud žádný. Jak pro cizáky, tak pro našince však platí neúprosný požadavek vlastnění certifikátu k způsobilosti dodržovat ve své činnosti základní lidská práva. Každý vrcholový manažment firmy, naší i cizí, to musí respektovat. Diktatura kapitálu však nachází různorodější a početnější cesty ke své moci. Třeba tím, že státní úředníci nemají zákon o státní správě a snadno podléhají korupčnímu tlaku diktatury kapitálu. Nebo tím, že novela atomového zákona brání obcím a veřejnosti účastnit se některých povolovacích řízení. Zbavuje občany, sousedy i obce šance vidět do rozhodování, která se jich dotýkají. Využít k tomu správní řád znamená účast veřejnosti zrušit. Občanská sdružení mají získat postavení jen takzvaného přidruženého účastníka, bez praktické možnosti jakkoli ovlivňovat nezákonnosti při povolování ekologicky kontroverzních staveb. Také nový shromažďovací zákon má být tvrdší k demonstrantům a veřejným akcím. Vše marné, proti diktatuře kapitálu je spravedlnost nakonec velmi slabá i když z prvního pohledu vypadá mocně. Vrchní státní zastupitelství vydalo sérii příkazů k zajištění veškerého majetku Františka Chvalovského a dalších pěti lidí, kteří podle policie podvodem připravili Komerční banku o 1,33 miliardy korun. Zatím se podařilo zablokovat majetek v hodnotě zhruba 140 milionů korun. Rozhodnutí blokuje Chvalovskému a dalším obviněným jakékoliv nakládání s majetkem. Při vymáhání majetku v zahraničí ale prý záleží na dohodách mezi soudy. Spravedlnost je takto vlastnictvím dohody toho jakého soudu a ne mezinárodní povahy. Na majetek, který se obviněným podařilo převést na rodinné příslušníky, může zastupitelství uvalit embargo s nakládáním až v momentě, kdy bude mít důkazy, že skutečně pochází od obviněných. Ovšem diktatura kapitálu umí své mimikry a tak se mnoho majetku nenajde a spravedlnost přijde zkrátka. Diktaturou kapitálu se sotva podobně bude dít všem podvodným podnikatelům a manažerům, kteří podloudně vymohli kapitál z jimi spravovaných podniků a špatné služby. Ne nadarmo moudří platí manažerům v akciích. Mnohdy jde podvodem manažerů a politiků na občanech o věc veřejnou, protože na úhradě ztrát se nakonec podílejí i daňoví poplatníci. Tak vláda chce věnovat třicet miliard peněz daňových poplatníků ocelárnám, aby tyto mohla udat soukromníků za cenu jedné koruny. O těchto třicet miliard vlastně soukromníci přičiněním vlády okradou občany. Že na to má vláda mandát od voličů? Na pitomost asi mandát neexistuje. Pitomost však postihuje i svět. Tak Komise OSN pro lidská práva může vykonávat svou činnost, aniž má certifikát způsobilosti sama lidská práva dodržovat. A podobně ministr zahraničí Jan Kavan působí aktivně v oblasti lidských práv a přitom nevlastní certifikát o způsobilosti sám lidská práva dodržovat a naplňovat. Diktatura kapitálu někdy opravdu nabývá kocourkovských podob. Tak ve Švédsku, aby se ušetřilo, bude vojenské námořnictvo fungovat jen ve dne. Námořní důstojníci mají sloužit jen v "úředních hodinách", zákaz práce přesčas se má vztahovat i na pěchotu a letectvo. Prakticky se zruší i všechna cvičení. Ušetří se tím téměř v přepočtu našich asi 2,5 miliardy korun. To vše pro modernizaci obrany. Proti komu? Švédové neví, asi to bude celý svět. Tím největším nepřítelem všech je přece diktatura kapitálu a zbraní proti ní je výchova ke svobodě. To je však pro Švédsko kamenem úrazu, protože je členem EU, i když ne NATO. Všude na světě je problém s demokracií. Jak funguje diktatura kapitálu v oblasti zastupitelské demokracie? Firma chce postavit supermarket uprostřed města v objektu bývalých kasáren. Zaplatí radnici dopředu čtrnáct milionů za desetiletý pronájem. Radní dostanou tučné všimné za námahu. Zastupitelstvo na to ihned změní využití kasáren z vojenských objektů na plochy určené pro komerční zařízení a velkoprodejny. Jenže nějaký hnidopich přijde na to, že to není v souladu s územním plánem. Žádný problém, radnice informuje občany, že hodlá územní plán změnit. Že se zastupitelstvo na vývoj města dívá jen z pohledu svého volebního období je přece v duchu diktatury kapitálu. Po nás potopa. Jak také funguje diktatura kapitálu ukazuje případ webové stránky dagmarhavlova.cz, na které se prezentuje tvrdé porno. Jde o zneužití osobního jména jinou osobou za účelem přilákání zájemců. Hrad dal na majitele adresy žalobu. Majitel uvedené webové stránky to považuje za legální obchod, zřejmě s tím že si ji Hrad odkoupí za těžký peníz. Avšak i na Internetu platí jakási etika zvaná netika a takový "obchodník" by měl být z Internetu jednou provždy vyobcován, stačí seznam takových výtečníků. Chce-li někdo provozovat webovou osobní stránku pak pod svým vlastněním a nikoli cizím. Navíc provoz takové stránky vrhá špatné světlo i na dotyčného provozovatele Internetu. Není se co divit. Česka se chopila pseudoelita kolaborující s diktaturou kapitálu a všeho schopná, i zrady vlastního občanstva. Česko chce odškodnit účastníky odboje. Otázkou ovšem je, kdo je odbojář. Nejen diktatura proletariátu potlačovala svobodu a lidská práva, také diktatura kapitálu to činila a činí. Také dnešní bratrstvo ČSSD & ODS vydalo občanstvo Česka největšímu nepříteli lidstva – diktatuře kapitálu. Máme novodobé okupanty a kolaboranty. Je tu největší podvod státu na občanstvu. A odškodné? Darmo mluvit. A stát, který tuto důstojnost odbojářům diktatury kapitálu nepřizná, je založený na lhaní. Být antikapitalistou je stejně čestné a důstojné jako být antikomunistou nebo antifašistou. Vynechat antikapitalistické odbojáře znamená jediné: prodlužovat lži. Diktatura kapitálu znamená ostrý konkurenční boj. V tomto prostředí se dá objednat, zcizit a zpeněžit cokoliv, také data. Tak Komerční pojišťovně, dceřinné společnosti Komerční banky, neznámý pachatel ukradl data klientů, přesněji řečeno zařízení, na němž se zálohují důvěrné informace až půl milionů pojištěnců. O situaci dosud nevěděl ani Úřad na ochranu osobních údajů. K přečtení údajů stačí potřebné zařízení. Data mohou být zneužita i velmi nenápadně, třeba jen pro konkurenci. Správci dat podle nového zákona jsou odpovědní za ochranu osobních údajů. Pokud by klient zjistil, že data byla zneužita může žádat náhradu. Záleží, jak si kdo cení svého soukromí a to už z principu. Poškození se nemusí obracet na soud přímo, mohou podat i podnět na Úřad pro ochranu osobních údajů. Pomocí osobních údajů lze omezovat práva lidí, vydírat, diskriminovat. Způsobů zneužití v diktatuře kapitálu je nespočet, proto jde o porušení nesmírně závažné. Nejde o první případ. V roce 1992 tehdejší ředitel 3. divize federálního ministerstva vnitra prodal osobní záznamy z centrální evidence obyvatelstva soukromé firmě Tapcom spolu s oprávněním poskytnout je deseti reklamním agenturám. Jména, adresy a rodná čísla pak byla použita například v reklamní kampani firmy Procter & Gamble. Od roku 1992 vedli úředníci ministerstva vnitra databázi údajů, které měly naprosto důvěrný charakter. Soubor obsahoval mimo jiné informace o sexuální orientaci osob, jejich rasové příslušnosti či skrytých duševních vadách. Osud databáze není znám. V roce 1998 lidovci prostřednictvím firmy MATEX v předvolební kampani obeslali dopisem 850 tisíc důchodkyň. Údaje unikly z registru České správy sociálního zabezpečení. V roce 1998 Základní škola v Hranicích zveřejnila na Internetu osobní údaje svých žáků. V roce 1999 bývalý správce počítačové sítě České spořitelny nabízel na Internetu k prodeji data o 2,5 milonů majitelů sporožira. V roce 2000 některé porodnice a matriky nabízely pojišťovacím agentům data o novorozencích. V roce 2001 z liberecké radnice unikaly údaje o lidech. To jsou však jen případy tvořící pověstnou špičku ledovce, ostatní je utajeno v dobře kamuflovaném byznysu diktatury kapitálu. To všechno jsou břídilové proti USA a teď i EU. Výše byl popsán národní "deštník" ECHELON, který provozují USA. Část států EU usiluje o něco podobného, chtějí zajistit policii a výzvědným službám přístup ke všem telefonátům, e-mailům či faxům svých občanů. EU má přimět telekomunikační společnosti, aby archivovaly všechny hovory a elektronické kontakty po dobu až sedmi let. Každý telefonní hovor, každý hovor u mobilu, každý fax a e-mail, každý obsah webové stránky a každé použití Internetu by bylo zaznamenáno, archivováno a bylo by přístupné po dobu až sedmi let. Kdeže jsou estébácké manýry komunistické diktatury, proti EU by byli úplní břídilové. Fašizace diktatury kapitálu se v USA i v EU klube na svět. Totalitní nebo diktátorské státy by ze strany USA i EU byly odsouzeny za porušení lidských práv a občanských svobod, kdyby daly podnět k něčemu takovému. Tak tedy do takové totalitní diktatury chtějí vstoupit občané Česka. Fuj tajxl a všechno zlé pryč. Tento krok však neprosazuje komise, "vláda" EU. Chce to jiný, daleko důležitější orgán unie – Rada ministrů. Ta sdružuje zástupce členských států a má hlavní slovo ve většině unijních rozhodnutí. Nejvíce iniciativy v tom vyvíjí Francie, Velká Británie, Německo, Belgie, Španělsko a Nizozemsko čili diktát pro zbytek EU. Musela by se jim podřídit i Komise EU. Hovory a další spojení se v EU už nyní archivují po dobu jednoho až tří měsíců.

Globalizací evidentně přibývá zla. Při otázce o původu zla přicházíme k poznání, že všechno zlo mezi lidmi pochází z nedodržování lidských práv. Nedodržování lidských práv těmi nejvýše postavenými rodí zlé činy, ba přímo zločiny proti lidskosti a globalitou dokonce genocidu lidstva. Lidé jsou si v právech a tím i v povinnostech rovni, avšak čím kdo vyšší společenské postavení zastává, tím vyšší odpovědnost má za jejich dodržování a tím vyšší trest mu patří za jejich porušování. Vůdcovství především znamená odpovědnost za dodržování lidských práv a tedy způsobilost dodržovat je ve své činnosti. To je důvod proč nedůvěřovat NATO i EU, vedou je totiž lidé nezpůsobilí dodržovat základní lidská práva. Dnes už je zřejmá ona achillova pata demokracie - nejrůznější volení vůdcové ve své činnosti postrádají způsobilost dodržovat základní lidská práva. Demokracie může být založena pouze na institutu základních lidských práv, protože jedině to zaručuje kvalitu voličů i kvalitu volených zástupců. Vůdcovství vzešlé zastupitelskou demokracií bez institutu základních lidských práv působí jejich transformaci na práva občanská, poplatná diktatuře – ani ne tak proletariátu jako globalizací především kapitálu. Diktaturou kapitálu záměrným pošlapáváním základních lidských práv povstává svérázný postfašizmus – bez vůdce, bez vlády jedné strany, bez diktátu vojenských organizací. Diktatura kapitálu nad základním lidskými právy činí z demokracie legalizovaný postfašizmus. Tento postfašizmus se snaží občanství a lidská práva ztotožňovat s lidským údělem diktatury kapitálu. Postfašizmus položil rovnítko mezi demokratické občanství a diktaturu kapitálu a tuto rovnici vztáhl na všechny společenské třídy, profese, pohlaví, rasy a vyznání. Diktatura kapitálu stala se údajně zástupcem všech lidí, fakticky nabyla univerzálnosti a stala se garantem zastupitelské demokracie. Diktatura kapitálu však zastupuje a ochraňuje jen toho, kdo s ní kolaboruje. V postfašistickém zřízení diktatura kapitálu jakožto nejvyšší moc rozhoduje o tom, kdo patří do občanské společnosti, a kdo ne. Občanství postfašizmu se kryje se zájmy diktatury kapitálu a ne s lidskými právy. Lidská práva v pojetí postfašizmu se transformují v práva občanská, poplatná diktatuře kapitálu. Politický horizont postfašizmu vyplňuje už pouze horizont občanské společnosti poplatné diktatuře kapitálu a postrádá základ v universálních základních lidských právech nadřazených každému kapitálu. Ideálem postfašizmu je majetek a vlastnění bez podřízenosti základním lidským právům. Postfašizmus svou univerzální diktaturou kapitálu nepotřebuje ani úderné oddíly, ani diktátory. Volnost, bezpečí a prosperita pro bohaté zůstávají nadiktovanými občanskými právy netknuté. Chudí mají občanská práva odvozená od společenského postavení, jsou opomíjení a bez základních lidských práv. Humanitární války se vedou jen proto, aby se příliš nezařádil občanský systém postfašizmu. Postfašizmus už neobčany nemusí nakládat do dobytčích vagónů a exportovat je do ghett, stačí mu pouze nedovolit jim vstoupit za hranice bohatého a šťastného světa bohatých. Globální dimenze diktatury kapitálu k postfašizmu přímo zavádí. Občanství volební či zastupitelské demokracie stává se vhodným prostředkem na legalizaci diktatury kapitálu. Občanství postfašizmu se z universálního lidského práva změnilo na výsadu udělovanou universální a anonymní diktaturou kapitálu. Vzhledem k tomu, že postfašizmus je diktaturou kapitálu prostředím, než hnutím, je těžko identifikovatelný a rozeznatelný. Postfašizmus nehrozí nastolením autoritativního režimu, neboť ten je diktaturou kapitálu už přítomen. Jeho zviditelnění lze uskutečnit pouze odkazem na podřízenost základním lidským právům, v tom okamžiku ze strachu opustit svůj diktát se sám zviditelní. Stačí poukázat třeba na to, že prezident USA není způsobilý základní lidská práva pochopit a tím je ani dodržovat. Nemůže globalitou na vrcholné politické scéně obstát, nezvládne šéfovat světové velmoci, ani vtisknout své práci pečeť odpovědného lidského přístupu. Rozhodně lze říci, že se v Bílém domě rýsuje politika postfašizmu rovnající se globalitou cestě genocidy lidstva. Problémy se podle USA mají řešit násilně a mechanisticky, to však vyvolá jen další problémy a stávající prohlubí. Správná strategie pro jednadvacáté století, i ty další, globalitou spočívá ve zvyšování kvality žití a to stoupenci amerikanizmu pochopit nemohou. Ti se také budou snažit dnešní energetickou krizi USA řešit expanzivně a mimo základní lidská práva. Ale kvalita žití je zájmem nad-národním. Lidstvo se může v epoše globality integrovat pouze na institutu základních lidských práv a nikoliv na diktatuře kapitálu. Pro nás je důležité, že se EU integruje bez společných hodnot základních lidských práv, pouze na základě diktatury kapitálu. Bez synergismu lidí je však idea společné Evropy odsouzena k nezdaru. První příznaky tu máme. Ekonomika v EU zpomaluje a to věští problémy, protože EU je největším obchodním partnerem Česka. Zvládnout byrokraticky diktaturu kapitálu má za následek stagnaci. Byrokracie coby společná hodnota v EU pohrdající svobodou podnikání a pletoucí si svobodu s volností diktatury kapitálu plodí vnitřní rozpory. Tažení nacionálního postfašizmu je pak v EU na postupu. Lidé kolem vůdce Berlosconiho odpálili první salvu na Česko a další uchazeče o vstup do EU. Pokud Itálie nedostane unijní peníze, nechce nové členy ani vidět. V boji o dotace už existuje tandem Itálie – Španělsko. S rozšiřováním EU vniká boj o fondy, postfašizmus odhaluje svou tvář. Navíc k tomu přispívá univerzální měnová koncepce EU neplatná pro jednotlivé národní problémy. Evropská banka se marně snaží najít universální měnový recept pro celou EU, ale to pro značné rozdíly nejde. Jednotná Evropa má jedinou šanci – stavět na jediné universalitě spočívající v synergismu schopném spojit jednotu v mnohosti a mnohost v jednotě. Evropská banka může synergismus pouze stimulovat, ne ho nahradit. Nelze ho chtít direktivně stimulovat, když kulturou chybí. Chyba EU je v nedostatku společné evropské kultury, bez níž spolehlivě spěje do pekel chudoby, odstrčenosti a brblavého bolestínství. Evropská kultura musí v podmínkách globality stát na celoživotní výchově k synergismu. V takové kultuře je každý okamžik v práci, vedené metamanažmentem, školením tréninkem a výchovou. Pro metamanažment cestou vzestupu kvality žití životem a prací je i každý konflikt, každý stres, každý průšvih. I práce musí metamanažmentem splňovat ducha demokracie. Největší vymožeností demokracie prý jsou volby a to je velký omyl. Aby mohl člověk svobodně volit musí být ke svobodě vychován v duchu základních lidských práv, jinak se volby stávají záležitostí manipulací diktatury kapitálu. Svobodné volby musí podléhat základním lidským právům, jinak se demokracie zvrhává v legalizovanou diktaturu kapitálu. Svobodné volby v prvé řadě předpokládají právo volit zastupitele způsobilé dodržovat ve své činnosti základní lidská práva. A dodržování základního lidského práva – být vychován ke svobodě – zaručí i volbu toho nejzpůsobilejšího základní lidská práva naplňovat ve své zastupitelské činnosti. K tomu je však EU i Česko na hony vzdáleno. Přesvědčuje nás o tom každodenně sám život. Diktatura kapitálu je často podvod na důvěřivcích. Scénář je vždy podobný: založení společnosti vystavěné na přilákání zájemců s vidinou rychlého zbohatnutí, pak vytunelování společnosti, její úpadek a zmizení jejího majetku neznámo kam. Podle tohoto scénáře právě zkrachoval největší domácí obchodník s americkými akciemi. Firma Private Investors vyhlásila úpadek či lépe řečeno zkrachovala. Firma vzala peníze klientů a nakoupila akcie, dala je však do zástavy, aby si na ně mohla půjčit další peníze a nakoupit další akcie. Při propadu akcií zastavené akcie propadly. Porušování psaných i nepsaných pravidel obezřetného investování skončilo krachem firmy. Firma není schopna vyplatit peníze ani akcie, které klientům nakoupila. Ještě loni uskutečnila obchody za 17,2 miliardy korun, nyní se její ztráty počítají na stovky milionů korun. Přitom podvody kryjí instituce poplatné diktatuře kapitálu. Případ není první. Futurum Aurum zpronevěřilo 200 milonů korun. Jeden z největších kupónových fondů C.S. Fond zpronevěřil 1.3 miliardy korun. Harvardský holding deset miliard korun. Fond Tred 1,2 miliardy korun. Wall Street a spol. přes miliardu korun. Diktatura kapitálu má dostatek mechanizmů, aby takové podvody skončily do ztracena. Investoři Private Investors přišli o své akcie, dostanou zaplaceno jen do maximálního limitu 400 000 korun, který ze zákona vyplácí Garanční fond. Ztráty způsobené Private Investors tak částečně zaplatí daňoví poplatníci a poté účastníci trhu, kteří za nic nemohou. Další makléřská společnost Komerio, brokerský dům Konečný oznámila konec. Firma s pěti tisíci klienty se orientovala převážně na tuzemské akcie a její obchody dosáhly jen za první čtyři měsíce 6,5 miliardy korun. Podstatné je, že zaměstnanec firmy nakládal s penězi klientů proti pravidlům a zřejmě se dopustil zpronevěry. Zase se potvrzuje pravidlo, že lidé nezpůsobilí dodržovat základní lidská práva by neměli zastávat postavení vystavené moci diktatury kapitálu a správě cizího majetku především. Tato správa může mít různou formu, třeba i ochranu osobních údajů. Po několika selháních tu máme další selhání ochrany osobních údajů klientů. Falešné pojistky, při jejichž uzavření byly zneužity osobní údaje desítek lidí, prošetřuje CS – Živnostenská pojišťovna. Pojišťovna se obrátila na některé klienty kvůli doplnění formalit k jejich pojistkám, které byly vystaveny falešně bez vědomí klienta. Uzavírání "smluv" s pojišťovnou totiž zprostředkovala ostravská společnost Christie Production. Postfašizmus se snaží chaosu plynoucího z diktatury kapitálu čelit zákony a ne kulturou. V postfašizmu diktatura kapitálu je nejčastěji záležitostí korupce. Proto je také založen Úřad pro hospodářskou soutěž a také zákon říkající, že překročí-li zakázka jeden milion korun, musí ministerstvo vypsat konkurs. Ovšem takový zákon lze v diktatuře kapitálu snadno obejít tajnou dohodou účastníků konkursu: kdo má vyhrát, kdo má dělat křoví, kdo vyhraje příště. Často právě velmi průhledná výběrová řízení vedou k tomu, že není vybrána ta nejlepší nabídka. Mnohdy stačí aby zadavatel konkursu oslovil jen jednoho účastníka, nebo také předem cílené. Rozhodčí o konkursu pak není způsobilý synergismem informací provést správný výběr, navíc svou nezpůsobilostí dodržovat základní lidská práva je snadno korumpovatelný. Nelze se tedy až tak divit, že ministr dopravy - nezpůsobilý dodržovat lidská práva a práva vůbec - zadal stomilionovou zakázku dodavatele technologie Sun firmě Podnik výpočetní techniky bez výběrového řízení. Toho není dosti. Vláda zřejmě v podobném duchu direktivně určí poradce pro privatizaci společnosti Unipetrol. Také mnohasetmilionový nákup západních stíhaček s kompletní výzbrojí je vládou zmanipulován. Čtyři firmy z pěti stáhly své nabídky, protože soutěž je neprůhledná a její výsledky jsou předem dohodnuty ve prospěch britsko-švédského konsorcia Bae-Systems. Jediný zájemce ve hře je tlačen do ofsajdu, nyní záleží na tom, zda vláda v roli arbitra ofsajd odpíská. Z ofsajdu, v němž se ocitla britsko-švédská společnost, by neměl platit ani gól, který z tohoto postavení mimo hru případně padne. Alespoň férový sudí by takový zápas odpískal. Za jediného uchazeče u předsedy vlády lobboval předseda britské vlády přimlouvacím dopisem. Odstoupení čtyř významných zbrojovek od soutěže znamená jedinou věc – nepřímé obvinění vlády Česka z manipulace s výběrovým řízením. Investovat do nákupu nadzvukových letounů a neřešit základní problémy je hodno pouze postfašistické vlády. Ta o sobě sama rozhodne. Tvrdá konkurence na trhu plodí agresi a ta se přenáší do všech mezilidských vztahů. Každý šestý z nás poznal ve svém partnerském vztahu, co je násilí. Buď jako oběť, nebo jako agresor. Domácí násilí se nevyhýbá žádné sociální vrstvě. Odehrává se jak v rodinách bohatých, tak chudých, protože stejně postižených postfašizmem. Více než padesát procent obětí má středoškolské vzdělání. Jedna facka se přitom ještě nepovažuje za domácí násilí, to musí být opakované a déle trvající. Oběťmi násilí nejsou jen ženy, ale také muži, děti a také domácí zvířata. Za domácí násilí se považuje pouze násilí fyzické. Domácího násilí psychického je daleko víc. I v nejvyspělejší Evropě se ženy a muži bijí stejně často jako u nás. EU těžko uvolní milion eur na podporu boje s domácím nenásilím. Partnerské bitky, urážky a ponižování jsou totiž důsledek porušování základních lidských práv, k nimž nejsou lidé vychováváni a to především v důsledku státem dirigovaného školství. Žádný zákon či direktiva EU nepomůže tam, kde chybí výchova k lidství, výchova k základním lidským právům. A integrovat Evropu bez základního lidského práva je jen cestou k postfašizmu. Integrace a globalisace jdou výchovou k lidství ruku v ruce. Vliv globalisace si vynutí integrační posuny založené na základních lidských právech tak jako tak. Mezinárodní sjednocování práva pro globalitu nemůže pominout základní lidská práva. A odtud musí začít naše začleňování do EU a NATO. Ano, naše politika může být jen politikou světovou a k tomu potřebujeme politiky způsobilé dodržovat základní lidská práva už ve svém vlastním žití. A ve sporech o základní lidská práva také svobodné soudy. V prostředí postfašizmu latentně porušujícím základní lidská práva sotva může být jiný soud než kolaborantský. Soudci nejsou schopni dodržovat ve svém výkonu základní lidská práva a podle toho vypadá i celý právní systém. Nemalou zásluhu na tom má obdobná nezpůsobilost vlády a parlamentu. Soudy mnohdy nechtějí nést odpovědnost a hledají si důvody jak kauzu zrušil nebo převést na nižší instanci. Soudy ve svém kličkování před odpovědností často rozhodují tak, že jim lidé nerozumí. Odborná způsobilost soudce nestačí. Soudci je třeba způsobilost metazákonnosti či toho, čemu se říká osobní hodnotový řád a ten nemůže zajistit nějaký zákon o soudech a soudcích. Soudci bez způsobilosti k metazákonnosti lpí na liteře zákona a postrádají jeho ducha. Soudci bez hodnotového systému si neví často rady. Příkladně s registrací problémových domén na Internetu. Před válkou soud řešil případ, v němž si obchodník s obuví našel na inzerát jakéhosi pana Baťu, založil s ním obchodní společnost, ve které mu poskytl nepatrné procento účasti, a tu společnost nazval Baťa a spol. Formálně se podle litery zdálo vše vpořádku. Soud se však řídil hodnotovým systémem a dospěl k závěru, že jméno Baťa tu nebylo užíváno v dobré víře, mohlo vést k záměně se známým zlínským podnikatelem, a že nejde jen o zásah do osobnostních práv, ale i o nekalou soutěž. Podobně pokud jde o registrace ochranných známek, dosud nezapsaných, leč příznačných pro známé podnikatelské subjekty. Podle hodnotového systému zápis známky, byť i řádně nabytý, má jen formální ráz a i rozhodnutí o známkovém právu jest jen formální takže ten, kdo jest oprávněný užívati známky, smí svého formálního práva v zájmu vyšší materiální spravedlnosti použíti jenom v mezích poctivé soutěže a dobrých mravů, nesmí však ho zneužíti k nekalému jednání... právo známkové musí být vykládáno tak, aby se nikdy neocitlo v rozporu s principem soutěžní slušnosti. Věru soudci poplatní právu neznajícího precedent by si měli studovat stará rozhodnutí soudů. Odtud také vyplývá, že pokud se doménové adresy stanou předmětem obchodního styku, může proti nim zasáhnout – podle norem proti nekalé soutěži – i ten, kdo není hospodářským soutěžitelem. Zákon přiznává žalobní právo každému, jehož práva byla jednáním nekalé soutěže porušena nebo jinak ohrožena. Může pak uplatnit především nároky na zdržení se jednání a odstranění závadného stavu. Vedle požadavku na náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení je praktický zejména nárok na přiměřené zadostiučinění, jež může být požadováno a soudy také přiznáváno i v penězích. A tak mohou být snadno "doběhnuti" spekulanti s internetovými doménami. Bez hodnotové orientace jsou soudci vystaveni kolaboraci s diktaturou kapitálu, stejně jako dřív byli vystaveni diktatuře proletariátu. Pro nápravu je pak směšné chtít soudce známkovat, vždyť komise odpovědná za přezkušování soudců sama není způsobilá k dodržování základních lidských práv. Soudcům a státním zastupitelům bez způsobilosti dodržovat základní lidská práva nezbývá než na svou funkci rezignovat, jinak se nevyhnou spravedlivému soudu za zločiny proti lidskosti. Spravedlnost chce být základními lidskými právy přítomna v každodenní demokracii. Jak však vypadá demokracie založená na postfašizmu každodenně dokládají každodenní události v bohaté míře. Tak poslanci nezpůsobilí dodržovat lidská práva zúžili výběr do Rady do ČT na 45 uchazečů. Předem se tak zajistí, že vybraní kandidáti nesplní rovněž způsobilost dodržovat lidská práva ve své činnosti radních. Je to jasné, je tu pouze vůle zlovolníků zvolit lidi poslušné stranickým rejdům. Ne víc než deset poslanců poslouchalo projevy vybraných pětačtyřiceti lidí, kteří se přišli sněmovně představit coby kandidáti do Rady České televize. Veřejnoprávní televize nevysílala přímý přenos. Přítomno bylo pouze pár hostů z řad novinářů. Nakonec se má volba pro neregulérnosti odložit, znovu se má prověřit regulérnost odmítnutých. Nejasnosti kolem volby a možné politické tlaky na volbu radních Rady ČT naopak vyprovokovaly k veřejnému setkání představitele iniciativy ČT – věc veřejná k dalšímu protestu a kteří se nyní sdružují v Občanské lize. Není se co divit, vždyť postfašistické bratrstvo ČSSD & ODS už diktátorsky ve svém poslaneckém monopolu rozhodlo o svých favoritech. Lidé nezpůsobilí dodržovat základní lidská práva ve výkonu své veřejné funkce sotva budou schopni čelit postfašizmu, natož neonacizmu a rasizmu. Nepotřebují fašistické struktury, postfašisté problémy řeší svými účelovými zákony. Mnohdy sami vlastní zákony nedodržují. Nejnověji se to potvrzuje v poskytování dotací na výstavbu bytů. Přitom každého přistiženého porušitele zákona chtějí legislativci zavřít, pokud samozřejmě není příslušníkem elity postfašizmu. Zakážou prý osobní užívání marihuany a povolí konzumaci alkoholu. Chtějí zakázat drogy a tu největší drogu – diktaturu kapitálu – povolují. Podporují šíření omamných produktů masmédií a církví. Vláda a policie poplatná postfašizmu toleruje neonacisty a teprve až na bouření veřejnosti chce tvrdší postih v mezích stávajících zákonů. Rasizmus plodí jiný rasizmus, jako každé násilí plodí jiné násilí. Postfašizmus chce v rámci své demokraticky legalizované diktatury řešit žití direktivně svévolnickými zákony. Postfašisticky orientovaná poslanecká sněmovna schválila tzv. Studniční zákon. Každý majitel studny bude od určitého množství vyčerpané vody za ni platit. Každá studna asi dostane od vlády vodoměr a budku s hlídačem. Občanstvo čeká skvělá postfašistická budoucnost: poplatek z denního světla, z nočního světla, poplatek z mrazů a veder, a samozřejmě osobní vzduchoměr pro poplatek z vydýchaného vzduchu. Platit by se v postfašizmu mohlo i deštné, bouřné a za červánky. A nakonec za každý den žití. A progresivně, čím kdo déle žije ať víc platí. Naděje na konec diktatury postfašizmu se dále oddaluje, do konce vlády dnešního tolerančního patentu nebude změna školského zákona. Postfašizmem ovládaný parlament opět odmítl školskou reformu, postfašistická klika má manipulovatelnou masou voličů opět naději na volbu. Pochopitelně v prostředí postfašizmu roste brutalita všeobecně, ve školách zvláště. Posměšky, píchání špendlíky, přivazování k lavicím či pálení horkou lžící, tak se na dnešních posfašistických školách navzájem šikanují děti. Různou forma psychického a fyzického teroru zažila třetina školáků, realita je mnohem horší než statistiky. Ponižování a ústrky jsou ve školách natolik běžné, že je děti za šikanu už nepovažují. Děti to už hodnotí jako normální způsob chování. Násilí ve školách výrazně brutalizuje. Důvodem rozmáhajícího se ponižování a násilí ve školách je ztráta výchovy k lidskosti, ke svobodě, k základním lidským právům. Nedivme se, vždyť školy vychovávají materiál pro postfašizmus diktatury kapitálu. Děti, kterým se cokoliv na komkoliv nelíbí, hned útočí. Stává se to součástí každodenní komunikace. Agresory nejčastěji upoutá sebemenší odlišnost, například tloušťka či tělesná vada. Obětí se stává dítě neagresivní. Neméně četným důvodem k agresi jsou nakonec pochopitelně zištné důvody. V postfašisticky orientované společnosti nacházejí sdostatek vzorů. Ve společnosti, kde jedinou hodnotou je kapitál, přibývá vandalství. Vandalové v opilosti nebo pod vlivem drog nejen ničí náhrobky, ale také vysypávají popel z uren a ty pak prodávají za pár korun ve sběrnách kovů. Podvodníci vydávající se za zástupce spolku na podporu nezávislé justice slibují byznys za zprostředkování prezidentské milosti – cena několik set tisíc. Ve světě postfašizmu nelze zákony při absenci kultury nastolit nějaký hodnotový řád. Vzorem k tomu jsou právě ti nejmocnější. Zákony nejsou schopné provést nápravu světa svévolnosti. V tomto světě svévole je třeba až třetina počítačových programů nelegálních. Česko má v tom lehce nadprůměrnou účast. Dodržet slušnost ve světě postfašizmu znamená beznadějně zaostat a tak snaha držet krok s pokrokem světa si nedělá s pirátským software žádné starosti. Vydávat zákony na potírání postfašizmu je marné a klamné, když pořád působí příčina, když demokracie je kšeft či byznys s mocí. To už demokracie založená na slosovacím bubnu by vyšla lépe. Vždyť bez výchovy ke svobodě není člověk schopen naplnit základní lidská práva. Člověk neschopný dodržet lidská práva nedovede dodržet ani synergismus ve svém žití. Především nedovede synergismem informací řešit problémy v zárodku, stává se hasičem. Především demokraticky volení zástupci tím pádem mají největší podíl na propukajícím zlu. O tom se přesvědčuje každodenně a všude ve světě. Tak po mimořádně kruté zimě na Sibiři se nečiní nic preventivního, řeka Lensk se bombarduje až ledy utvoří špunt a po jeho uvolnění způsobí zátopovou vlnu ničící, co jí zastoupí cestu. K Jakutsku, dvousettisícovému sibiřskému městu, se pak vzápětí blíží záplavová vlna uvolněná z Lenska. Část obyvatel odmítá odjet a opustit své domovy, obávají se rabování. Nechtějí odejít ani ženy s dětmi, protože se bojí, že jejich manželé by "majetek prodali za peníze a ty propili". Události na Sibiři jen ukazují, že Rusko se pomalu dělí na evropskou a asijskou část. Na asijskou část nezbývají peníze, evropská část se brání navrátilcům ze sibiřské časti. Sibiři nezbývá než se postarat o sebe sama. Jiný příklad postfašistických hasičů. Pomalu skončila epidemie kulhavky & slintavky, kdy bylo zbytečně zabito na milión kusů dobytka. Nyní se něco v malém chystá v Honkongu, kdy všechna drůbež (1,2 milionů) na území Honkongu bude zlikvidována v rámci preventivního opatření proti vzniku chřipkové epidemii. Chřipkové viry drůbeže jsou totiž schopné snadné mutace a pak přenosné i na člověka. Také lidská chřipka vznikla právě mutací od ptáků přes prasata. Právě virová blízkost drůbeže a prasat působí mutanty přenosné na člověka. Preventivně by se měl spíše zakázat společný chov prasat a drůbeže, jak je to časté v Číně, odkud se také mutanti virů lidských chřipek šíří. Je to však marné v prostředí, kde žití vládne byznys. Takový byznys s milionem lidských osudů za deset miliard marek byl konečně definitivně uzavřen. Deset miliard za právní mír v USA, tak bylo stanoveno v této obchodní smlouvě. A Němci na jejím dodržení, jako u každého správného obchodu, do puntíku trvali. Mají, co chtěli, potvrzený právní mír a nechtěný a nedůstojný obchod namísto velkorysého gesta. Přitom adresáti holocaustu se paktují s postfašizmem. Jiná náboženství nejsou výjimkou. Kam vede židovská víra, a nejen ona, ukazují poslední vojenské akce státu Izraele na sebevražedné útoky Palestinců. Podle této logiky by například Španělsko mělo vést válečné akce vůči Baskům jenom proto, že ETA provede několik teroristických útoků. Všichni věřící se svorně ohánějí Bohem. Ale kde je ten "milosrdný Bůh", když jde o lidskou svévoli? Podle zla panujícího mezi lidmi jen v lidské fantazii. Omezit zlo znamená spoléhat na nezcizitelná lidská práva a ne na smyšlenku Boha. Věřící ať si pokorně trpí a čekají na boží milost. Lidé nezotročení ideologií Boha ať spoléhají na svá přirozená a nezcizitelná lidská práva. Snaha převést nikým nezadatelná přirozená lidská práva na svévolnického Boha, bez potřeby zakotvit právo v metazákonnosti, je pouze obezličkou mocných jak lidská práva zakotvit v moci diktatury kapitálu. Základní lidská práva nejsou dána Chartou OSN, ani Bohem. Základní lidská práva novějších ústav nezakládá OSN či jiný zákonodárce, ale jsou přímo dána ze samé podstaty žité Skutečnosti jakožto nezadatelná, kýmkoliv. Svobodný člověk je může zakotvit jen v posledním základu všeho bytí – v metazákonnosti. Kdyby nějaký Bůh byl, tak by se musel metazákonností řídit i on, a ne dbát na škemrání svévolníků a začasto úhlavních nepřátel. Izrael si myslí, že základní lidská práva je možné postrádat, že právo je na straně silnějšího, na straně svévolnosti, bez nutnosti podřízenosti metazákonnosti. Právě tento pozitivizmus a formalizmus práva dosáhl nesporné tyranie, jak o tom svědčí rostoucí množství zla postfašizmem po celém světě produkovaného. A spoléhat na Američany? Jak dětinské, vždyť ti mají na svých bankovkách ono dětinské: Věříme v Boha. Pro prezidenta USA prý není v otázce míru mezi Izraelci a Palestinci vhodné riskovat prestiž. Musí si však musí uvědomit, že právě jeho činy jde o prestiž USA. A Izrael si musí uvědomit, že je státem a že s Palestinci se dá jednat jen jako se státem a ne s nějakou skupinkou rebelů. Příměří mezi Izraelem a Palestinci je otázkou jednání o uznání státu Palestinců, bez toho je válka Izraele proti nim státním terorizmem nad částí lidstva. Také jiné státy terorizují a šikanují své občanstvo. Způsobů je mnoho a všechny vyplývají z pohrdání základními lidskými právy. Důsledky postfašizmu jsou patrné na zdraví. V Česku žije čtvrt milionu astmatiků, kteří o své nemoci nevědí, případně se z chybné diagnózy léčí na úplně na jinou chorobou. Diagnóza lékařů se odehrává se zpožděním asi tří let a poškozuje pacienty. Astma začíná většinou už v dětství. Předstupněm bývá alergie, zcitlivělost imunitního systému. Souvisí to paradoxně s pohodlným životním stylem. Již od malička a pak celý život je nutné trénovat pohybový a s ním dechový a oběhový systém, které působí na imunitní systém. Pro člověka 21. století platí zásada metamanažmentu žití, příkladem musí první jít rodiče a učitelé. Svoboda jakožto produkt metamanažmentu vede k aktivitě a ke spoléhání se především na vlastní pomoc. Investice do metamanažmentu jakožto celoživotního lidského kapitálu je k nezaplacení. Svoboda je především odpovědnost za dodržování základních lidských práv a tím i povinností. Svobodný člověk je vychován k metamanažmentu a tak přirozeně nevěří lidem neschopných metamanažmentu žití a především zástupcům voleným i těm nevoleným – manažerům. Člověk stráví velkou část života v pracovním prostředí a to bývá zásluhou manažerů k lidským právům velmi nešetrné. Budiž při této souvislosti připomenuty mnohé koncentráčnické budovy vybavené klimatizací a připomínající spíše stáj - nejen ovzduším. Celý problém rostoucích alergií začíná v pošlapávání základních lidských práv na výchovu k metamanažmentu. Pochopitelně, že člověk nevychovaný ke svobodě je pasivní, čeká pomoc od lékaře většinou až už je pozdě a kdy už dojde k degeneraci imunitního systému zapamatováním patologických stavů. Na vině je také státem dirigované zdravotnictví protože to, jako ostatně vše, se dostává do otroctví diktatury kapitálu. Tak výrobci léků zkoušejí lest na lékaře – charitu. Farmaceutické firmy ve snaze přimět lékaře k předepisování určitých léků používají stále rafinovanější metody. Sponzorování účasti výrobců léčiv na zahraničních kongresech už není tak originální, objevil se proto nový způsob: kolik prodá firma konkrétního léku, tolik přispěje na dobročinné akce. Do akce jsou zapojeni i pacienti. Je to nátlak na předepisování léku. Společnost Léčiva odváděla loni korunu z každé prodané krabičky Ibuprofenu na projekt pro vozíčkáře. Společnost Galena letos založila nadační fond podporující stáže mladých lékařů, fond je živen třemi korunami z každé krabičky léku na cholesterol Simgal. A konečně Nadace Naše dítě těží z prodeje antibiotika Klacid firmy Abott Laboratories. Ve všech podobných případech jde svým způsobem o reklamu, a ta je u léku na předpis zakázána. Korupce kvete, přitom není vůbec brán ohled na pacienta, ale na zisk. Část svého zisku může přece výrobce darovat rovnou a ne ho vázat na určitý lék. Na štíru s lidskými právy jsou mnozí. Jak je to s dodržováním lidských práv ukazuje ochrana dat s osobními údaji. Už i České pojišťovně unikly data, jak se nedávno přihodilo konkurenční Komerční pojišťovně. Při výměně pevného disku zůstaly na něm data a pevný disk skončil někde v bazaru s počítačovou technikou. Kdo ho koupil mohl při jeho kontrole narazit na data o klientech pojišťovny a vhodně je prodat. Postfašizmus přináší také novoty, máme jím nový druh vyvlastnění – vyřazení z činnosti. O auto vás nemusí připravit zloději, ale od července i sám úřad, který má vést evidenci vozidel. Stačí nechat propadnout technickou kontrolu na víc než šest měsíců nebo zmeškat povinné ručení o více než sedm dní. Potom vaše auto bude vyškrtnuto ze seznamu a tím neschopné provozu na silnicích. Úřad nemusí majitele auta obeslat o vyřazení. Opětné zařazení do evidence však znamená projít náročným procesem nového přihlášení. Pochopitelně globalizací Česko není výjimkou a ostrovem v moři postfašizmu. Postfašizmus ve své globalitě narušuje životní prostředí natolik, že ohrožuje samu existenci lidstva. Na pořadu obětí diktatury kapitálu je nyní existence velkých opic, které mají zmizet z povrchu Země. Typické je, že mají vyhynout tvorové mající s člověkem společných 98 procent genetických znaků. Program OSN na jejich záchranu je však blufem, protože neřeší odstranění hlavní příčiny a tou je diktatura kapitálu. Kromě řádění pytláků jsou velké opice nejvíce ohroženy ničením životního prostředí a také válkami. Za opicemi bude, jak jinak, následovat nejbližší příbuzný - člověk. Vše nasvědčuje, že tomu tak bude. Svět postfašizmu zcela zákonitě zachvátila televizní hra "milionář". Hra, která byla při svém vzniku považována za triviální, se šíří světem postfašizmu jako španělská chřipka. Dokonce i Japonsko, které bylo dosud vůči západním televizním novinkám imunní, se už také nakazilo. Soutěž "Chcete být milionářem" je globální stejně jako hamburger. Důvod je jednoduchý, každý si může ověřit kolik by získal, kdyby se hry zúčastnil. Každý na světě až dobře rozumí moci diktatury peněz. Proto také pořad v Indii, druhé nejlidnatější zemi planety, trhá veškeré rekordy sledovanosti televize. Miliony Indů šílí, všichni sní o maximální výhře deseti milionů rupií (téměř devět milionů korun). Přes všechnu popularitu je to však pořad propagující postfašizmus a moc diktatury peněz.

Čím dál více zelenější nejsevernější oblasti planety a přitom stále sušší oblasti tropické a subtropické vyvolávají potřebu určit globálního původce tohoto jevu a tím je globální diktatura kapitálu. Lidstvo vstoupilo do epochy globality a kapitalizmus do své poslední fáze označované globalizací. Právě globalizací si kapitalizmus sám sobě kope hrob a připravuje novou epochu lidstva, která bude vládou metazákonnosti a nikoliv diktaturou kapitálu. Globalita negativní globalizací současně přináší pozitiva globalisace a abychom tyto jemné slovní označení zřetelněji odlišili jmenujeme globalizaci svou ničivostí příhodněji postfašizmem. Hrůzy vzešlé a vzcházející z globalizace vystihuje nejlépe pojem postfašizmu. Pro epochu globality musí být každá moc a veškerá liská činnost vystavěna na metazákonnosti a samozřejmě také základy lidských práv. Pouze metazákonností jsou základy lidských práv nikým nezadatelné a nezcizitelné. Odtud také každá ústava, jakožto základní zákon státu a jeho zákonnosti, musí vycházet z metazákonnosti a tedy ze základních lidských práv. Metazákonnost státu je zajišťovaná dodržováním synergismu moci výkonné, soudní a zákonodárné, přičemž její představitelé jsou vázáni způsobilostí ve svých funkcích dodržovat metazákonnost a tedy základní lidská práva. Takto koncipovaný stát pak občanům garantuje dodržování každodenně žitého synergismu coby základu prosperity a bohatství každého a všech. Ústavní nadřazenost metazákonnosti nad zákonností je platná i pro moc kapitálu, diktatura kapitálu je vyloučena. Dodržování základních lidských práv státem pochopitelně garantuje také výchovu ke svobodě, protože tím i spravedlnost, prosperitu a bohatství občanů. Synergismus moci zákonodárné je dosažen dvoukomorovým parlamentem, přičemž pro senátory i poslance platí povinnost svou způsobilostí dodržovat ve své zastupitelské činnosti metazákonnost a tím i základní lidská práva. Ústavní záruka dodržování základních lidských práv poskytuje občanstvu dostatečný prostor pro svobodu a tvůrčí uplatnění všech talentů v žití občanů. Součástí moci státu musí být pochopitelně dodržování ducha zákonů – metazákonnosti – v celém právním řádě. Pouze odkazem na metazákonnost a tím na základní lidská práva lze zjednodušit celý právní řád a tím spravedlnost učinit přístupnou občanstvu a odstranit jejich postfašistické šikanování ze strany státní i místní správy. Využití moderních informačních technologií může pouze využít již jinak navozeného kulturního synergismu občanstva. Bez metagramotného občana samotné informační technologie svobodu lidem ještě nepřinesou, právě naopak s se távají páteří postfašistického státu, založeného na tzv. e-goverment. Konkrétní zajištění celého právního řádu je záležitostí svobodné tvořivosti občanstva. K prosazování zákonnosti není k tomu třeba žádná státní či jiná nadiktovaná instituce, protože metazákonnost je otázkou kultury. Stačí k tomu jediná ústavní změna posilující metazákonností základní lidská práva. Universální platností metazákonnosti a tedy základních lidských práv je ústavně zaručeno, že se automaticky demokratickou cestou rozhodne, který stupeň veřejné správy (obec, kraj, země, stát) je nejlépe nadán k výkonu té či oné pravomoci. Podobně se tomu musí dít i na úrovni integrované Evropy, ba celého lidstva. Představa pana místopředsedy ODS Ivana Langera o podobě efektivního státu není nic jiného než postfašistický stát vystavěný na diktatuře kapitálu a na jí sloužící elitě pochopitelně legalizované mandátem volitelské demokracie - to si zasluhuje zápis do registru stižených rakovinou ducha a rovnou do kategorie arcihňupů. Každá myslivá bytost je schopná metazákonnosti a tedy základních lidských práv. Na to přišel už i Ústavní soud, když označil hospitalizaci proti svobodné vůli za nezákonné. Je pošetilé chtít lidská práva a nechtít povinnost je dodržovat. Je fatou morganou chtít spravedlnost rovností v lidských právech i v postihu za jejich nedodržování. Především výkon spravedlnosti musí být za nedodržování lidských práv více odpovědný. Chtít větší spravedlnost pouze na základě zákona je fatou morganou lidské spravedlnosti. Soudnictví bude vhodnými zákony třeba rychlejší, ale nikoliv více spravedlivější, neboť mu chybí kultura metazákonnosti. Spravedlnost nezáleží na zákonnosti a rychlosti, záleží především na kvalitě soudců dodržovat ve svém výkonu základní lidská práva. Soudcům kolaborujícím s postfašizmem diktatury kapitálu zákon dává evidentně nezasloužená privilegia a občany diskriminuje. Podle nového zákona si občané budou méně rovni v právu, ti bohatší se budou moci z trestní odpovědnosti vykoupit. Diktatura kapitálu zase vítězí, ale všeho dočasu. Bohatí mají větší šanci na účelovou dohodu než ti chudí, alespoň do určité výše trestu si mohou vykupovat svou vinu. Žalobu zpracuje státní zástupce evidentně jmenovaný státem kolaborující s postfašizmem. Státní zástupce může také schválit dohodu o vyrovnání a také podmíněně zastavit trestní stíhání. Už nikoliv nezávislý soud, ale státní zástupce závislý na postfašistickém státě může ovlivňovat spravedlnost. Pěkná ukázka jak diktatura kapitálu diriguje právo a jak pěkně nahrává korumpovatelnosti státních zástupců a soudců. Pochopitelně žádná zmínka v zákoně o způsobilosti soudců a státních zástupců k dodržování základních lidských práv, žádná vazba na hodnotový řád nadřazený účelovým zákonům. Ochrana před právně účelovými dohodami je dána důvěryhodností soudců a státních zástupců a to nelze založit jinak než schopností dodržovat základní lidská práva ve výkonu spravedlnosti. Podle postfašisticky motivované justice i nanejvýš odporný podvod je beztrestný, páchá-li se s dobrým úmyslem. Cha, cha. Lze se divit, že propuká "blbá nálada"? Vždyť za podmínek postfašistické diktatury kapitálu ji nelze nemít. Komu se nezvedá žaludek, vdechne-li odpudivý odér postfašizmu? Komu se neudělá zle, je-li na sobě konfrontován s odporností postfašizmu? Jak nemůže být nevolno, je-li možno slyšet, přečíst a občas vidět jak "zákonodárci" volí to či ono. Ano, demokracie je také o volbách a volení, jenže podřízených základním lidským právům. Všude, kde se potlačují jako primární základní lidská práva stává se z demokracie nakonec mocí diktatury kapitálu volebně legalizovaný postfašizmus. Diktát většiny neomezovaný základními lidskými právy vede nakonec vždy k diktatuře. Jedinou pojistkou proti zneužití demokracie je její podřízenost základním lidským právům a to platí o voličích jako o volených zástupcích. Každý demokratický diktátor nakonec požaduje volební mandát nevymezený základními lidskými právy a to je i případ předsedy ODS i postfašistického bratrstva ČSSD & ODS - vrchovatě dokumentovaný jejich činy. Demokratické volby nejsou záležitostí stranického monopolu, ale způsobilostí volených osobností dodržovat základní lidská práva. Jakkoli je demokratický systém stranický, je vždy založen na základních lidských právech, osob i programů politických stran. Stačí si vzít jeden program politických stran za druhým a snadno zjistíme, že žádná politická strana nemá ve své programu zásadu dodržovat základní lidská práva. Volič v pravé demokracii se rozhoduje vždy pouze podle schopnosti volených dodržovat základní lidská práva. Postfašistické politické strany však mají stranickou i volební kázeň tuhou jako cizinečtí legionáři. Naopak demokratická volba založená na základních lidských právech prochází napříč stranami, je nadstranická a často se mine s preferovanou stranou. O pravém smyslu demokracie se mohl přesvědčit i prezident USA. Bush ve své postfašistické povaze zapomněl, jak vyrovnaně dopadly volby. Zapomněl na své sliby, že bude prezidentem všech Američanů. Chová se jako postfašistický demokrat s velkým mandátem. Bush svýma postfašistickýma ušima neslyšel mluvu prostých čísel. Volby ukázaly, že musí směřovat do středu, ale on postfašisticky zatočil hodně doprava. Bush už pro globalitu bude muset upravit srdce i styl své politiky, ale to u postfašisty jeho ražení není možné a tak už pro zájem všech Američanů je vhodnější kdyby abdikoval. Právě pro vládu metazákonnosti, zakládající také základní lidská práva, v demokracii žádný postfašistický stav nemá dlouhého a natož věčného trvání. V epoše globality si podobně vztahy států i celého lidstva nelze představit než založené na základních lidských právech. A pochopitelně to platí také pro EU a všechny kandidáty. Mluvit o postfašizmu demokratického kapitalizmu zdá se mnohým jako výmysl. Postfašizmus diktatury kapitálu se však dokonale maskuje klamavými řečmi o svobodě, lidských právech. Utajené stoupence postfašizmu lze nachytat na švestkách právě v otázkách základních lidských práv. Postfašistická diktatura kapitálu pochopitelně mezi základní lidská práva klade právo vlastnit. To je ovšem velký mam a klam. Právo vlastnit je odvozeným lidským právem. Základním lidským právem je vlastnit způsobilost svobodné volby a schopné nabytí pouze výchovou ke svobodě. Člověk způsobilý svobodné volby má přirozeně právo vlastnit a se svým majetkem svobodně nakládat. Právo majetek vlastnit však ještě nezakládá právo jeho mocí škodit. Kapitál a majetek podléhá také základním lidským právům. Kapitál a majetek totiž nemohou žádným způsobem diktovat nezadatelná a přirozená základní lidská práva. Přiznáním nezadatelných základních lidských práv končí globalitou éra kapitalizmu, éra diktatury kapitálu. Pouze přiznáním podřízenosti kapitálu základním lidským právům může lidstvo existovat i v epoše globality. Postfašistický zmatek v lidských právech dobře ilustruje případ kadeřnice Markéty Regecové, která údajně vítězí v souboji o soukromý pozemek více než haktarový, který odmítla za nízkou cenu prodat městu. Místo jednoho milionu prý bude mít deset až dvacet. Lidé se přou co je spravedlivé, soudy si případ předávají jako horký brambor, parlamentní síly a politické strany se distancují. V prostředí postfašizmu lze sotva očekávat nějakou spravedlnost. Je těžké v nedostatku faktů bez metazákonnosti učinit soud. Radnice nabízela Regecové a většině dalších lidí původně jen 105 korun za metr čtvereční, ale jiným majitelům i trojnásobek této částky. Regecová pak chtěla 150 korun za metr čtvereční. Jak se handrkování vleklo Regecová zvyšovala cenu, nechtěla už ani 300 korun, nakonec požadovala až 1500 za metr čtvereční, přičemž znalec odhadl cenu za 110 korun. Pozemek prý nakonec od soukromé osoby občanky Regecové odkoupí přímo zahraniční firma Philips, která na jejím pozemku už staví část továrny. V tomto okamžiku se však otázka vlastnění pozemku občanky Regecové jistě stává veřejným zájmem. Cena pozemku, kterou obec musí Regecové zaplatit spolu s penálem za prodlení nakonec dopadne na občany obce i nakonec i na stát coby občanstvo. Co bylo jen soukromou záležitostí stává se veřejným zájmem. Bezesporu je veřejným zájmem ukončit spor v problému dotýkající se až základních lidských práv. V tom okamžiku může být Regecová vyvlastněna za odhadní cenu a spor regulérně ukončen. Tak by měla kauza skončit: Kdo pohrdá vrabcem v hrsti nakonec má toho holuba na střeše. Regecová jakožto občanka města pohrdla obecním zájmem, pohrdla zájmem občanů obce, odmítla vlastně dohodnout se s občany. Cena pozemku by se totiž dotkla občanů obce a nakonec i zásahem státu celkově občanstva coby daňových poplatníků. Astronomické poplatky za penále by nakonec musel uhradit stát a tedy občanstvo. Pochybení v uvedené kauze je však třeba hledat v klimatu postfašizmu a ne na jedné nebo druhé straně sporu. Právo vlastnit majetek se vztahuje na člověka způsobilého zachovat svobodu při jeho nabytí a správě. Regecová však podlehla otroctví Mamonu a svobodu ztratila. Cenu za pozemek zvyšovala Regecová na základě vidiny spekulativního obohacení a ne na základě svobodného rozhodnutí. Na druhé straně obecní zastupitelstvo připustilo stavbu na cizím pozemku a řešilo problém výkupu pozemků pro stavbu továrny arogancí vůči občanstvu. Obdobně arogantně vyzněly pokusy státu řešit občanské vztahy svévolnickými zákony šitými na míru toho či onoho problému. A to už nemluvě o neschopnosti justice z pohledu metazákonnosti zákonnost podle potřeby dopracovávat, vždyť co jiného je právo precedentu! Ne na vše lze myslet zákonem, život vždy zákonnost předchází a spravedlnost musí jít prioritně s životem tedy ne slepě se zákonem a proti životu. Žádný zadatelný zákon nestojí nad nezadatelným základním lidským právem dodržovat metazákonností svobodnou vůli.

Svět je postfašistickou globalizací stále horší. Zabíjení lidí, i to masové, stalo se součástí globálního byznysu. Svět lidí nespěje od stejna ke stejnu a už vůbec ne k pokroku, naopak postfašistickou globalizací lidstvo evidentně směřuje k sebedestrukci. Fašistická zvěrstva jsou postfašistickou globalizací povýšena na záležitost anonymního a neosobního trhostroje ničícího vše živé a životodárné. Postfašistickou globalizací lidstvo vymyslelo dosud nejdůmyslnější vyhlazovací masový nástroj. Jak vypadá svět postfašizmu? Miliarda lidí žije ve slumech, v nouzových přístřeších žije každý šestý obyvatel planety. Ve postfašistické diktatuře kapitálu přitom není reálná naděje, že by se situace v blízké době zlepšila. Naopak pod tlakem postfašizmu se bude tento fenomén ještě více prohlubovat. Slumy jsou provázeny znečištěným ovzduším, infekcemi, nedůstojným bydlením, obtížně dostupnými pracovními příležitosti a s tím se vším spojenou kriminalitou. Marně se snaží OSN řešit důsledky postfašizmu, dokud se nezmění příčina. Už dnes přebývá ve městech skoro polovina lidstva, tedy více než tři miliardy obyvatel a tento trend se nadále prohlubuje. Města jsou hybatelem ekonomického růstu, ale v éře postfašizmu jsou města zdrojem slumů. Čtvrtina až třetina městských domácností na světě žije v absolutní chudobě a z toho vyplývajícího prostředí kriminality. Postfašizmus jednoduše ze své podstaty nemá na to, aby řešil globální problémy lidstva a musí být odhozen na smetiště lidských dějin. Lidé jsou si rovni v právech i povinnostech, ovšem v odpovědnosti jsou ti mocnější odpovědnější - v diktatuře kapitálu pochopitelně podle bohatství. A to platí nejen pro jednotlivce, ale i státy. U států to platí vyšší odpovědnost v otázce lidských práv především v oblasti genetických manipulací. Vždyť postfašizmem neuváženě a jednou exportovaný gen, který přežije a uchytí, už nelze z přírody vrátit. Postfašizmus začal bez dostatečné metaetiky s něčím, o čem nakonec neví co způsobí. Postfašizmus svou globalizací ničí životní prostředí planety. Lidská destruktivní záležitost už dávno není záležitostí lokální a globalizací postihuje lidstvo jako celek. Diktatura kapitálu bezohledně ničí viditelně se zhoršující životní prostředí. Dnes je to nejlépe vidět v Číně. Rapidně se rozšiřuje plocha čínských pouští. Každý rok se tam v poušť promění 2500kilometrů čtverečních. Poušť je přitom od Pekingu vzdálená už jen na 70 kilometrů a přibližuje se rychlostí nejméně tří kilometrů ročně. Dramatickým nedostatkem vody trpí v Číně dvacet milionů lidí a o něco menší počet dobytka. Postfašizmus masově zabíjí i jinak. AIDS už zabil na dvacet milionů lidí, postižených je na 30 milionů. Hlavně, že sex ve vesmíru je zakázán, prý se ještě nikdy nekonal. Hledají se zástupné důvody proč se dějí špatné a zlé věci, ale tu pravou příčinu pramenící z postfašistické globalizace nikdo nepojmenuje. Mizerové bývali vždy, ale kolik jich je legalizováno postfašistickou globalizací, to dosud nikdy nebylo. Vůbec není zvláštní, že tento živočišný druh, diktaturou kapitálu plný nenávisti a schopnosti ničit vše živé, stále veseleji přežívá k vlastnímu vyhubení. Směšně pak působí jakési lustrační zákony v prostředí postfašistické diktatury kapitálu. Lustrace postihnou pouze ty neschopné využít postfašizmu ve svůj prospěch. Ti schopnější lustrační zákon snadno obejdou, vždyť korumpovatelná moc postfašizmu nezná hranic. Je proto pochopitelné, že ministerstvo vnitra po několika letech zjišťuje, že negativní lustrační osvědčení byla vydávána i osobám, které byly agenty StB. Má být znovu prověřeno 150.000 osvědčení. Nelze se divit tomu, že na vysokých postech ve státních službách pracují postfašisté všeho druhu a původu. K tomu nepotřebuje žádný zákon, protože každý svobodný člověk si metalustrace, tedy prověření schopnosti dodržovat lidská práva coby základu demokracie, může provést sám. Vždyť podle skutků lze postfašisty snadno poznat. Každý mocenský nástroj se v postfašizmu dá využít. Příkladů je mnoho. Státní maturity se to týká neméně. Namísto celoživotního vzdělávání nastupuje tržní podoba tréninku hádání a odhadování správných odpovědí - dopředu trhem připravených. Autoři centrálních požadavků k maturitě se posléze z povahy trhostroje stanou také přednostními prodejci nebo aspoň korumpovatelnými schvalovateli cvičných testů. Centrum pro reformu maturitní zkoušky (CERMAT) udělí takovým cvičebnicím schvalovací logo čili doložku nejvyšších obchodních výhod. První doložky jeho pracovníci udělí zřejmě sami sobě tím, že vydají ukázkové sbírky úloh pro všechny maturitní předměty. Podobný trik už známe: základní školy smějí zakoupit za státní peníze jen ty učebnice, které mají ministerskou doložku. Státní postfašistickou monopolizací ve školství se tak vlastně nekale konkuruje ostatním nakladatelským domům podnikajícím za své. Nakladatelství státních učebnic jen kryje postfašizmus státu, je přece součástí stejného byznysu. Jeden prosadí povinné zaškrtávací testy, druhý k nim vydá úředně doporučené učebnice a postfašizmus se vesele rozvíjí a bují. Postfašistický nácvik k testům ve školách je pochopitelně zhoubou pro opravdové celoživotní vzdělávání. O maturitách zbavených postfašizmu lze mluvit až se učitelé a vzdělavatelé doberou svobody a osvobodí se z otroctví postfašizmu. Kdo by chtěl žít ve svobodném světě a svobodně podnikat musí se nejprve osvobodit z otroctví postfašistické globalizace a to je v diktatuře kapitálu převelmi obtížné – nesměl by v něm už být namočen. Chyba počíná již u dětí, ty jsou první obětí postfašizmu, jsou jim upírána základní lidská práva. Také mnohde u nás žijí nedůstojně. Tak až po šesti v jedné místnosti, navíc ve vile s podmočenými základy a s vlhkými zdmi s plísní musí dnes žít dvaadvacet dětí v jediném dětském domově na Znojemsku. Minimální soukromí každého z nich je daní za nekončící soudní spor o restituční nárok na jejich současný domov. Chybí k tomu jediné. Pravomocné rozhodnutí soudu o restituci budovy, kde domov sídlí. Dokud totiž nebude definitivně znám majitel objektu, nelze peníze na inovaci uvolnit. Čeká se tak na závěr soudu. Jak však pracuje postfašizmem stižený soud a spravedlnost vůbec? Neznají metazákonnost a jsou stiženy vlekoucími se spory. Každý z účastníků sporu si může podat odvolání a odvolací soud může opakovaně zrušit předchozí rozhodnutí nižšího soudu a vrátit ho zpět k projednání. Až do doby, než kauza pravomocně skončí. To je ve chvíli, kdy se nikdo z účastníků řízení nedovolá. Teoreticky je počet takových odvolání neomezen. Proti rozhodnutí odvolacího soudu sice není přípustné se znovu odvolat, ale existuje odvolání k nejvyššímu soudu. Pokud ten uzná odvolání za oprávněné, může se kauza vrátit zpět což vyšší soudní instance zpravidla alibisticky koná. Tak se odvolání podávají stále dokola, dokud účastníci nejsou spokojeni nebo silou diktatury kapitálu v takovéto postfašistické spravedlnosti nezvítězí nejsilnější. Soudci s rozumem zakaleným pozitivním právem nejsou schopní praktikovat metazákonnost a jí dopracovávat ve své praxi zákonnost. Zákonnost fakticky určují legislativci evidentně lobovaní a zotročení postfašistickou diktaturou kapitálu. Soudcům schází metaetika a tak jedni soudci trestají jiné soudce, za špatnou práci i za krádeže. V tuzemsku přibývá soudců, kteří se musí zodpovídat za své jednání před kárným senátem. K prevenci dodržování slušnosti nemohou stačit žádné etické komise, ale pouze výchova k lidství a základním lidským právům. K tomu jsme v prostředí postfašizmu na hony vzdáleni. Každý den nás o tom přesvědčuje rostoucí množství důkazů o zastupitelském vládnutí postfašistů. Téměř všichni ostravští zastupitelé si na útraty města udělají týdenní pracovní výlet do Irska. Daňové poplatníky to bude stát jeden a půl milionu, a to v době Internetu. Prý se podívat jak se řídí města ve světě. Zastupitelská demokracie stává se legalizovaným postfašizmem. Za takového stavu dluh obcí už překračuje 15 procent jejich příjmů. Stát zvyšuje svoje dluhy o dalších 226 miliard, což je desetina výkonu celé ekonomiky, a znamená to prohloubit veřejný dluh ze 17 na 35 procent hrubého domácího produktu. Temelín pomalu a jistě překračuje rozpočet. Významný tuzemský obchodník s cennými papíry, společnost Finnex Praha, dluží zhruba dvěma a půl tisícům svých klientů 130 až 150 milionů korun a už několik měsíců je není schopen vyplatit. Měla spravovat a zhodnocovat majetek drobných akcionářů získaný v kupónové privatizace. Manažeři Finnexu Praha tak při správě svěřených akcií a peněz klientů zopakovali v menším rozměru postup Viktora Koženého. Hlavní rozdíl spočívá v tom, že 300 000 akcionářů Koženého fondů má nedobytné investice v Azerbájdžánu, zatímco akcionáři Finnexu Praha mají bezcenné podíly v podnicích na Ukrajině. Tisíce klientů několika obchodníků s cennými papíry přišly v posledních týdnech téměř o jednu miliardu korun. Není se co divit vždyť manažeři jsou ve vleku postfašistické globalizace. Chybí etika metazákonnosti, moc diktatury kapitálu je všemocná, nemohou pomoci žádné komise podobné Komisi pro cenné papíry - samo postfašistické prostředí se postará o neúčinnost kontroly, vnější i vnitřní. Aktéři kapitálového trhu jednají bez jakékoliv etiky, bez omezení svévolnosti metazákonností. A ne jinak jsou na tom nejbližší kolaboranti s postfašizmem – manažeři. Pochopitelně, že v prostředí postfašizmu opět raší neonacizmus a rasizmus všeho druhu, že volební nálada směřuje k vládě silné ruky, k potlačování demokracie silou nějakého vůdce. Případ ODS je toho svědkem. Postfašistická ODS se přirozeně bojí přímé demokracie, pro postfašisty je výhodná zastupitelská demokracie manipulovatelná politickými stranami. Ale podstata demokracie spočívá v co největším synergismu moci. Pro demokracii není dobré, když i president je pod kuratelou politických stran, které ovládají poslance a senátory a tím i volbu prezidenta. Jestliže poslanci a senátoři svou legitimitu čerpají od politických stran bylo pro dělbu moci lepší legitimita prezidenta přímo od občanů skrze přímou volební demokracii. Potrefená husa nejvíc kejhá, a tak ODS je jasně proti rozšíření demokracie. Přímá volba prezidenta je však pouze další prostředek jak vyrvat poslancům a senátorům příležitost k jejich mocensko-politickým machinacím. Lidem volení prezidenti musí být vzorem dodržování základních lidských práv. V každém případě by obrovská volební akce pro přímou volbu prezidenta byla dobrým zviditelněním postfašizmu. Je-li postfašizmus záležitostí zastupitelské demokracie, pak také záležitostí vlády a státní správy. Důsledek? Firma PVT zadala státní zakázku za 200 milionů sama sobě. Podmínky za nichž budou zakoupeny počítače pro krajské úřady pro úřad ministerstva vnitra vypracovala přímo firma PVT. Mezi požadavky dodavatele je zastoupení ve všech krajích což jediná PVT splní. Chyby zaplatí občané, jako už mnohokráte. Tak občané formou státního rozpočtu zaplatí až několik milionů za chyby bývalých šéfů Úřadu pro veřejný informační systém. Jde o pokuty za šikanu zaměstnanců, za obcházení veřejných soutěží, za soudy se zaměstnanci. Také za najatého vyhazovače zaměstnanců - mzda 400 tisíc korun. Od šéfů najatý podnikatel nutil pod nátlakem zaměstnance úřadu rozvázat pracovní poměr a za jeden "odepsaný kus" si účtoval kolem šesti tisíc korun. Odvést pozornost od svých činů je taktikou postfašistů a účinným prostředkem ke gumování mozků voličů je reklama, a hlavně šokující. Čím víc, tím lépe. To je stále ještě recept některých reklamních agentur. Samozřejmě bez ohledu na etický kodex reklamy. V diktatuře kapitálu se nelze postfašistické reklamě divit, její dopad je ještě drastičtější, protože dává mladé generaci návod. V demokracii má svědek takové reklamy jedinou možnost - aktivní bojkot a to právě reklamovaného objektu. Copak asi dělá Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, všechny ty etické komise a Živnostenský úřad? Odpověď je nasnadě, jsou zotročeny postfašistickou diktaturou kapitálu, sami s ní kolaborují a svou činností umožňují šíření smrtelného nebezpečí postfašizmu. Příklad za všechny dává nový a ještě nepodepsaný zákon o rozhlasovém a televizním vysílání, který navozuje postfašistický monopol automatickým prodlužováním o dalších dvanáct let. To by výrazně ztížilo možný vstup nových zájemců o provozování celoplošného rozhlasového a televizního vysílání. Touto nekalou soutěží se totiž výrazně brání principu svobodné soutěže v této oblasti a bezdůvodně se omezuje ústavně zaručené právo na svobodné podnikání. Největší reklamou postfašizmu je však sám stát. Postfašizmus tak mnohde nabývá charakteru státního terorizmu. Příkladů není málo. Za vraha a patologického lháře nazval izraelský premiér Ariel Šaron palestinského vůdce Jásira Arafata. Zapomíná však na to, že Arafat není hlavou státu a že se nemůže chovat jako hlava státu. Naopak Šaron jakožto hlava státu by měl být postaven za státní terorizmus proti Palestincům a za válečné zločiny na nich páchaných. Ve světě postfašistické globalizace však něco takového možné není, vždyť ta kryje všechny kolaborující. Každodenně žitá demokracie se netýká jen občanů, ale také států a samozřejmě kultur. Všichni lidé mají společný zájem na základních lidských právech a to se musí projevit v každodenním životě právě v boji proti postfašizmu.

Předvídat, co se asi reálně stane se vyplácí. Pochopitelně že se nám postfašisté marně snaží líčit budoucnost růžovými barvami. V  éře postfašizmu - tedy v prostředí, kde se upírají základní lidská práva - se masová chudoba stává trvale přítomným fenoménem diktatury kapitálu. Bohatství se otvírá všem kolaborujícím s postfašizmem, pouze bohatší mají právo na lepší vzdělání, na lepší zdravotní péči, na lepší lidské podmínky žití. Vznikají postfašistické ghetta pro nekolaborující a neúspěšné. Rovněž věda podléhá kolaboraci s postfašizmem a stává se jeho služkou. Daně jsou postfašisticky rozdělovány na podporu privilegovaných a na umlčování lidí žijících v ghettech. Sociální stát přestává fungovat, opuštěná solidarita generací končí evoluci kultury. Školský systém podobně jako věda slouží postfašistické diktatuře kapitálu. Škola nevychovává k tvořivosti založené na synergismu informací, ale na mechanickém shromažďování vědomostí. Bez výchovy k základním lidským právům lidé nejsou schopní kvalitního žití, zdravého životního stylu a tím ani prevence. Boj proti kriminalitě a organizovanému zločinu dosahuje rozměru postfašizmu. Postižení represemi jsou především široké vrstvy, jež se neztotožnili s praktikami postfašizmu nebo jsou z něho vyloučeni do ghett. Věznice se přeplňují a zaujímají jednu z forem ghett postfašizmu. Postfašistická globalizace dále nepříznivě ovlivňuje životní prostředí, vypukají války nejen o suroviny, ale také o vodu, o bydlení. Dochází k stěhování národů a k novému nástupu nacionalizmu. Ani trh, ani stát, ani občanský sektor nezískává převahu, vypuká boj všech proti všem. Bez jednotící kultury demokracie států mír není možný, nové nacionalistické vášně jsou na denním pořádku. Širokým vrstvám je upíráno právo svobodného tvůrčího žití, v důsledku toho ekonomika nedokáže nabídnout dostatek pracovních příležitostí. Nenávist sociálních skupin se stává hlavním politickým problémem. Korupce státní správy dosahuje grandiózních rozměrů šedé ekonomiky, zastupitelská demokracie se stává byznysem živeným korupcí. Mandát od voličů se stává legalizací postfašistické diktatury kapitálu, který nezadržitelně vede k sebedestrukci celého lidského rodu. K tomu podstatně přispívají neuvážené aplikace vědy a techniky. Co dříve bylo záležitostí lokální katastrofy, stává se záležitostí katastrofy globální. Lidé jsou poučitelní až katastrofami, v epoše globality však už bude pozdě. Nejen režim diktatury proletariátu je zločinný, ale také režim diktatury kapitálu. Katastrofický stav lidstva vytváří požadavek na jistý stupeň občanské a politické bezúhonnosti lidí, kteří chtějí vstoupit do vyšších a nejvyšších státních funkcí a ti si nelze představit bez atestací či lustrací na způsobilost dodržovat základní lidská práva a lze je dokonce pokládat za součást politické kultury epochy globality. V prostředí globality k žití nezbytně potřebujeme atestace politiků, rozhodně by jimi neprošli Miloš Zeman i Václav Klaus. Atestace už pomalu začaly. Každý člověk má šanci se účastnit antipostfašistického odboje, protože tato moc spočívá především v aktivním bojkotu voleb. Naopak kdo postfašisty volí stává se nepřítelem nejen lidstva, nýbrž všeho živého. Nepřítel lidstva je vymezen a snadno rozeznatelný, víc si není třeba ani přát. Diktatura kapitálu zasáhla celou planetu, kapitalizmus se dostal do svého posledního stádia jmenovaného globalizací, jejímž důsledky je kapitalizmus nucen potlačovat sám sebe a připravovat tak podmínky pro přechod k vládě metazákonnosti. Vláda kapitálu bude v epoše globality podřízena vyšší metazákonné moci zajišťující lidstvu přežití a další rozvoj. Potvrzuje se staré pravidlo, že čeho je přespříliš, mění se v opak. Co bylo motorem evoluce, stává se nakonec jeho brzdou. Diktatura kapitálu stala se brzdou evoluce kultury, ta poplatná kapitalistickému paradigmatu se nemůže rozvíjet a vede lidstvo do záhuby. Globalizací se diktatura kapitálu stala fašizujícím nástrojem a nabyla podoby postfašizmu. Paradigma lidské kultury je ovlivňována kapitálem natolik, že na ni nejsou peníze, proto stagnuje, nerozvíjí se a plodí úpadek. Kultura se dostala pod přímou fašizující diktaturu kapitálu. To se týká především fašizujícího vlivu kapitálu na masmédia a od nich na fašizaci veřejného mínění. Veřejné mínění je skrytě a na pozadí manipulováno fašizující diktaturou kapitálu, která je také příčinou pandemie nemoci zvané rakovina ducha. Nastíněná prognóza v každém případě neznamená bezradnost a bezmocnost, malomocenství ducha. Naopak srozumění realitě stává se východiskem vize nové strategie boje proti postfašizmu, což lze nejlépe demonstrovat na přístupu k postfašistickým organizacím. NATO se bude rozšiřovat, není důvod se tomu bránit, vždyť je to dobrý způsob jak alianci rychle demontovat. Ale proč tak pomalu, proč ne rozšířením rovnou o Rusko, Bělorusko a Ukrajinu? A proč ne rovnou o Čínu a Indii? Ústy jednoho z největších postfašistů se dovídáme, že postfašisté potřebují prostřednictvím NATO napřáhnout ruce a otevřít srdce novým členů, aby vybudovali bezpečnější říši diktatury kapitálu. Ale čím větší NATO, tím větší entropie a odstředivé síly. Proto rozšíření zatleskejme. Proti postfašizmu se dá bojovat pouze jeho vlastními zbraněmi. Čím víc zemí do NATO rychleji vstoupí, tím kratší bude doba jejího existování. A podobně je to s národním protiraketovým deštníkem USA. Postfašizmus se porazí sám, stačí jen odstartovat další celosvětové zbrojení a tím i hnutí proti němu. Ne jinak je tomu s rozšířením NATO. Je marné snažit se snižovat entropii páchanou postfašizmem, je pouze potřeba tuto entropii umět využít k následné negentropii. Explozi entropie působenou postfašisty je nutno brát jako přihrávku na smeč. Co nejrychleji postfašizmus porazit znamená postfašizmu nebránit, což však neznamená proti němu nebojovat. Svět vpřed paradoxně posouvají trulanti, dopouštějí se totiž trestuhodných chyb. Žel patří mezi ně i náš prezident. Od chyb se nedají odradit, tož jich využijme proti nim. Jako minimum stačí neustále poukazovat na důsledky postfašizmu a to také čiňme. Člověk vystavený působení diktatury kapitálu ztrácí soudnost, je kapitálem zotročen a jeho mysl deformována a zbavena svobody, kritického rozumu. Především od akcionářů či klientů je této diktatuře vystaven především manažment a od něj řetězovitě diktatuře kapitálu podléhají další. Ovšem naopak také nucený správce nebo neodpovědný manažment může připravit akcionáře či klienty o stovky milionů, stačí v rámci zákona realizovat pro akcionáře nevýhodnou transakci. Tak třicet tisíc akcionářů či klientů zkrachovalé Rodinné záložny přichází o další stovky milionů korun tím, že nucený správce uzavřel neprůhledný obchod z nejdůležitějším balíkem akcií. Podstatné v této pandemii rakoviny ducha je nucení člověka spolupodílet se a to v globálním rozsahu, projevujíc se globálními problémy, jejichž lokální řešení nemá naději na úspěch. Za příkladem nechť slouží tak zvaná nemoc šílených krav. Postfašizmus působí nejen nemoc šílených krav, ale také šílenství jiná, mezi jinými také šílenství politiků. Honba za ziskem nutí chovatele krav k nepřirozeným praktikám zkrmování, které působí onu nemoc šílených krav. Velkochovy navíc způsobují snadné šíření chorob a nutnost používat masově léků a jiných ochranných a stimulačních prostředků. Chov začíná degenerovat, je potřeba dalších protiopatření a tak se problém stále více komplikuje. V důsledku diktatury kapitálu se nemoc šílených krav objevila také v Česku. Na jedné farmě bylo v letech 1995 a 96 použito krmiva s přidanou masokostní moučkou dovezenou z Německa. To však není plná pravda. Masokostní moučkou je sice zakázáno krmit skot, ale kafilérním tukem cynicky zvaným mléčná náhražka se krmit může. Na výrobu i těch prvotřídních špekáčků se používají střeva z hovězího. Nevíme, kde se objeví slabé místo problému BSE. Prý se netřeba BSE bát, ale opatření kolem prvního případu u nás jsou téměř srovnatelné s opatřením proti dýmějovému moru. Tady nejde o počet případů, ale o způsob porušování bezpečnosti a o neodhadnutelné důsledky nebezpečných postupů. Více než nemoci šílených krav je třeba bát se pandemické nemoci šílených politiků a také všech šílených aktérů postfašistického trhu, vědu nevyjímaje. Případ BSE ukazuje jednoduchou zkušenost, že postfašistický trh sám o sobě není schopen zajistit bezpečnost spotřebitelů. Postfašistům není radno věřit, vždyť u nich na prvním místě jde o zisk a teprve pak o zdraví a bezpečnost spotřebitelů. Nelze věřit přirozeně ani vědě, ani jejím protagonistům, jednoduše proto, že podléhají diktatuře kapitálu. O riziku postfašistického trhu a úloze šílených politiků na něm už víme, a vědět znamená nabýt šanci vybírat a správněji volit. To je právě ono největší nebezpečí diktatury kapitálu, že nutí do nebezpečných postupů, jejichž důsledky nelze předem odhadnout. Takové postupy, které vedly k BSE budou mít v epoše globality katastrofický dopad na existenci lidstva. Jakmile se nebezpečný agent jednou dostane do oběhu, pak je nemožné ho vymýtit nějakými zákony o řízené porážce. Jsou případy, kdy se zvířata porážejí ilegálně, mimo veterinární dohled. Zákon nařizuje, že skot musí být porážen jen na jatkách, aby maso mohlo být testováno. I když za nezákonnou porážku hrozí vysoká pokuta, diktatura kapitálu nutí jít i do takového rizika. Navíc testy na BSE jsou nákladné a tak knutou diktatury kapitálu se testování obchází, není kvalitní nebo je formální. Pro snížení nákladů se do některých potravin, zejména salámů, uzenin a paštik, stále přidává separát. Separát je velmi levná surovina, která nahrazuje kvalitnější a dražší maso. Pokud je výrobce diktaturou kapitálu tlačen do nízkých cen, tedy levných párků a paštik, pak musí maso nahradit separátem a bezpečnost spotřebitelů jde stranou. Separát se získává ze zbytků masa a chrupavek, které se mechanicky strojově odstraní z kostí. Obzvlášť rizikový je separát z páteře, protože se v něm mohou objevit části infikované míchy. Prokázat separát v masném výrobku je velmi obtížné, a proto EU od 1. října 2000 také zakázala používání separátu ze všech hovězích kostí, tedy nejen z páteře. Přes tento zákaz však diktatura kapitálu umí své a tak se i na Německém trhu stále občas separát používá, alespoň u třech procent výrobků. V Česku je situace horší, v tuzemsku používání separátu není omezeno nijak. Než přímo BSE je třeba více se bát diktatury kapitálu, protože ta je příčinou všech podobných kauz jako je BSE. Obava před důsledky postfašizmu však ještě neznamená podlehnout panice, k jeho aktivnímu bojkotu může sáhnout každý svobodný člověk. Jisto je, že globalizace vytváří vhodné podhoubí pro různé synergické efekty, jejichž předvídání je sotva možné. Pro omezování nežádoucích globálních efektů potřebujeme synergismu čelit synergismem a to právě představuje demokracie, ale nikoliv výhradně zastupitelská, ale spíše přímá či každodenně žitá. Právě to je účinný prostředek v boji proti postfašizmu, ostatně postfašistu také snadno poznáme právě pro odpor k přímé demokracii, ať už v politice nebo v manažmentu. Morem pro postfašisty je samosprávná demokracie, to dokazují na každém kroku. Krajskou samosprávu si představují pouze jako rozpočtovou organizaci bez samosprávného rozhodování o financích. V demokracii ale nejde jen o demokracii občanů. Ale také států, krajů a obcí. Postfašisté převelice milují zastupitelskou demokracii, ta jim totiž dává mandát k fašizující vládě nad většinou a to od snadno zmanipulované části voličstva. Odtud je nutno začít boj s postfašizmem. Bojkot voleb zastupitelské demokracie je formou boje proti postfašizmu, nesmí však stát na pasivitě. Každá malá účast na volbách stává se příznakem občanského bojkotu. Právě takového bojkotu se bojí postfašisté z EU. V diktatuře kapitálu se pochopitelně malé státy bojí velkých právě pro velkou sílu kapitálu. Občané EU rozšíření nechtějí, její rozšíření v dnešní podobě nelze svěřit demokracii občanů. Celé rozšíření EU se ukazuje nedemokratickou záležitostí postfašistických politiků a nikoliv záležitostí demokratickou tedy otázkou referenda. Je jasné, že čím více referend se bude konat, tím jistěji smlouva z Nice neprojde. Tak Irové v referendu o rozšíření EU hlasovali z 54 procent proti, přitom ale účast byla sotva třetinová. Sílí požadavek na referendum ve Francii, Rakousku a Španělsku. Smlouva z Nice je totiž z postfašistických pohnutek záměrně nečitelná a nesrozumitelná pro občany EU. Už jednou se proti EU (Mastrichtská smlouva) postavili Dánové. Případ Irů jen poodhaluje postfašistickou náturu EU. Zastupitelská demokracie je pouhou hříčkou v rukách postfašistů a v EU tomu nebude jinak. Po mnoha teoriích tu máme příklad ze života. Těžko ho můžeme přehlédnou, protože se nás týká. Postfašisté vládnoucí EU dali všem malým státům lekci z vlády totality a svým občanům lekci z malých Mnichovů a Jalt. Nadpoloviční většina dnešních občanů EU míní, že evropská integrace jim nic nepřináší. Evropskému integračnímu procesu totiž schází kulturní dimenze, je to pouze postfašistický projekt novodobých společenských konstruktérů, kteří za každou cenu potřebují budovat novou Utopii či Ztracený ráj, tentokrát v postfašistickém hávu. Poučení z utopie komunizmu se nekoná. Pro postfašisty je referendum nepodstatné, ti mají jednoduchou metodu: manipulovat s voličstvem tak dlouho, až výsledek zastupitelské demokracie bude pro ně výhodný, anebo také jednoduše výsledek referenda arogantně ignorovat. Nedivme se, vždyť diktátu říkají postfašističtí politici volební vítězství s mandátem vládnout většině. Když někdo ve volbách zvítězí s 25 procenty potenciálních voličů a s tímto mandátem vládne většině, pak jde o zřejmou diktaturu legalizovanou zastupitelskou demokracií. Problém postfašistických voleb je totiž v tom, že není koho volit. Neúčast na volbách je vyjádření nelegality vlády vzešlé z takových voleb. V postfašizmu o to právě jde: jak s manipulovatelnou menšinou nejméně svobodných lidí diktátorsky vládnout většině. I u nás se blíží volby a každý může prokázat svůj boj s postfašizmem. Důkazy pro rozhodnutí každý den přináší sám život. Stačí je pouze nepatrně okomentovat. Několik příkladů. Jak se blíží konec funkčního období této vlády snaží se každý urvat co se dá. V prostředí diktatury kapitálu lze sotva jinak. Ministři se čím dál častěji vyhýbají veřejné soutěži a dávají vydělat miliony korun předem vybraným firmám. O zakázkách nerozhoduje veřejná soutěž, ale úplatky. Pokud posléze antimonopolní úřad rozhodne o porušení zákona o veřejných zakázkách zaplatí příslušné ministerstvo pouze pokutu a to ještě z peněz daňových poplatníků jako procento z celé zakázky. A když se výběrové řízení přece koná, je předem zmanipulováno několika metodami. Diktatura kapitálu si je sice už dlouho vědoma svého sklonu k totalitarizmu a tak stíhá každý náznak okatého monopolizmu, ale pouze pro ochranu konkurence a nikoli spotřebitele, o toho se prý postará sám trh. Okaté nelze už přehlížet a tak Úřad pro ochranu hospodářské soutěže nařídil ministerstvu školství na šedesát dní pozastavit výběrové řízení na generálního dodavatele Internetu do škol. Zakázka v rozsahu čtyři a půl miliardy byla prý zmanipulovaná ve prospěch jednoho zájemce – firmy AutoCont ve spolupráci s Českým Telecomem. Fakticky to znamená, že se letos nepodaří vybrat dodavatele tak, aby se stihly vyčerpat peníze, které z rozpočtu pro školní rok už uvolnil parlament. To pak znamená, že se odkládají i podmínky pro oživení ekonomiky a pro odolnější konkurenci což nelze hodnotit jinak, než sabotáž a zradu na občanstvu. Antimonopolní úřad nakonec podléhá stejné postfašistické totalitě diktatury kapitálu a tak se smíří pouze s pokutou. Korupci podléhá kde kdo, pokud je v postfašizmu nějak namočen. Stát vyhazuje peníze daňových poplatníků na nesprávném místě. Léky na Alzheimerovu nemoc nikoli, na hubnutí ano. Takový je postfašistický postoj ministerstva zdravotnictví k hrazení léků ze zdravotního pojištění. Léky na hubnutí nejsou o moc levnější a o účinnosti bez změny životního stylu je možné také pochybovat. Nemoc rakoviny ducha totiž nelze léčit pilulkami. Obdobně státní pomoc při záchraně zkrachovalé IPB přijde daňové poplatníky zhruba na 95 miliard korun. Státní Konsolidační banka má převzít špatné obchody za 40 miliard korun. Pomoc státu se bude týkat nového vlastníka a nikoliv akcionářů IPB. I mistr tesař se utne, i banka naletí. Podvodník si na falešné doklady odnesl z cizího konta v ČSOB téměř devět milionů korun. Co je to proti miliardám. Necelý rok po mamutím pražském kongresu Mezinárodního měnového fondu a Světové banky se ukazuje, že tato akce bude namísto 2, 8 miliardy korun stát nakonec kolem šesti. Centrum patří městu Praze a za část půjček se zaručil stát, pardon občanstvo. Poučení stále žádné. Hrozí nové kampeličky a to v podobě zaměstnanecké odnože fungujících penzijních fondů. Stát totiž nedokáže zaručit, že nová forma spoření bude bezpečná. Ve správních a dozorčích radách zasednou laici vybraní spíše šéfy firem, než zaměstnanci. Místo opatření jak zabránit podvodům vláda vymyslela nový trestný čin, jde o podvod "padělání a vystavování nepravdivých lékařských nálezů" a o něj se má rozšířit počet paragrafů trestního řádu. S falešnými papíry od lékaře se dají dělat vskutku velké divy. V diktatuře kapitálu i pouhá nepravdivá neschopenka dokáže vyhnout se soudu. Chudáci soudci, budou se soudit s lékaři o prokazování zlého úmyslu a to s evidentně zlým úmyslem zpochybnit lékařskou etiku a Hippokratovu přísahu. Je výsadou bláhovců myslet si, že v prostředí postfašizmu existuje spravedlnost, vždyť postfašistům chybí společný lidský zájem, dohodnou se nejvýše na tom, že se v tom nikdy nedohodnou. Chybí i postfašistické justici, ta pohrdá metazákonností což dokladuje svými (pa)soudy. Reportér je souzen kvůli osobě, kterou nikdo nezná. Reportér je souzen za to, že tuto osobu, jak tvrdí obžaloba, vyzradil veřejnosti. Tím, že novinář v reportáži ukázal tajnou listinu se smyšleným agentem, ohrozil prý podle vyšetřovatele i státního zástupce, úmyslně zájmy Česka. V průběhu procesu vyšlo od počátku najevo zjevné, že utajená osoba byla v oné listině zapsána s několika zásadními chybami, které znemožňovaly její identifikaci. O kvalifikaci posuzovatelů svědčí i to že k takovému nálezu bylo třeba jednoho roku. Obdobně postfašistická "spravedlnost" nepotrestá nikoho za hanopis přední političky. Nebyl to prý trestný čin, protože se jeho zjištěný a prokázaný pisatel nedopustil společensky nebezpečného činu. To je však velký omyl. Napíše-li poradce premiéra takový text jako Olovo, je to už samo nebezpečné. Vybere-li si takového výtečníka premiér za poradce je to ještě nebezpečnější. A vůbec nejnebezpečnější je, označí-li premiér bez důkazů zmíněný text za výplod novinářů a jestliže se za utajení zdroje dokonce stíhají novináři MF DNES. Hlavně že se postfašistická justice vybíjí na malých rybách. Z nařízení soudu a za asistence státu byla v USA provedena téměř veřejná eutanázie. Dosud žádná poprava v USA od roku 1976, kdy byl v 38 z 50 států Unie, obnoven trest smrti. Šlo o trest za krvavý masakr masového vraždění. Obecně platí, že přiznaný omyl v trestu smrti nikoho neoživí. Chtít zastrašujícími tresty smrti čelit důsledkům diktatury kapitálu je nesmysl. Diktatura kapitálu ke kriminalitě přímo nabádá. Ti největší viníci za masové vraždění unikají, jak dosvědčují nepotrestané oběti v Hirošimě a Nagasaki, ve Vietnamu, v Jugoslávii a jinde po světě. Určitě z moci postfašistické spravedlnosti zatím uniknou dnešní administrátoři USA připravující genocidu lidstva, s rozmyslem a bez soucitu v zájmu vlády diktatury kapitálu. Opravdoví viníci za masové vraždění coby kolaboranti s postfašizmem potrestáni nejsou, trestat za to nevinné je trikem postfašistů. Nenechme se oklamat postfašistickou (ne)spravedlností, každý svobodný člověk je schopný vlastního soudu a spravedlnosti, nepotřebuje k tomu instituci myslící za něj. Potřebuje si však neustále připomínat důsledky postfašizmu s dopadem na jeho vlastní žití.

Postfašizmus zásadně nerozumí demokracii, protože nerozumí svobodě. Smyslem demokracie není vůle většiny vyjádřená mandátem a mocí delegovanou na zástupce. Demokracie chápaná pouze jako zastupitelská vede k postfašistické despocii stranického parlamentu, který mocí zákonodárnou zavazuje a tím fakticky ovládá moc výkonnou i soudní. Takto úzce a falešně chápaná demokracie je podstatou postfašizmu. Pravá demokracie je založena na každodenně žité svobodě a ke svobodě vychovaného občanstva, nikoli občanstva manipulovatelného postfašistickou ideologií vykonávanou politickými stranami. Občanská demokratická společnost je vystavěna na svobodě občanstva a jmenuje-li se tak nějaká strana musí být jejím programem svoboda občanské společnosti. K tomu má však ODS velmi daleko. Stačí si položit otázku co se míní svobodou. Svoboda rozhodně není libovůle, ani zákonnost, protože zákonnost může být, jak bylo zmíněno výše, postfašisticky zmanipulována. Demokracií se chápe státní forma, v níž lid sám vykonává politickou moc, na rozdíl od vlády jednotlivce (monarchie), či jiné skupiny (aristokracie) a jejich úpadkových forem (tyranie, oligarchie, ochlokracie). V základu pravé formy demokracie leží myšlenka suverenity lidu, tedy přisouzení veškeré politické moci svobodnému lidu jako jejímu původnímu nositeli. K tomu přistupuje zásadní požadavek, že všichni občané jsou schopní svobodně užívat svého rozumu a svědomí a tím že mohou fakticky spolurozhodovat o politických otázkách nejen volbami, ale i svým každodenním žitím. Demokracie schopná fungování předpokládá u občana politickou zralost a soudnost svobodné volby podřídit vlastní zájmy potřebám celku či potřebám obecného blaha. Právě potřeba postihnout synergismus celku lze pouze a jedině pravou demokracií. Pro udržení synergismu občanstva potřebujeme demokracii založenou na svobodě a nikoliv výlučně na zastupitelské demokracii. Synergismus se řídí metazákonností, která je pravou autoritou všeho existujícího a tedy i pravé demokracie. Formální pravidla demokratického výkonu moci, zvláště princip většiny, však samy ze sebe ještě neskýtají bezpodmínečnou garanci vůči svévoli a bezpráví. Kontrolu politické moci nezajistí parlamentní demokracie, ve výlučné parlamentní demokracii není záruka, že vlastní moc nebudou vykonávat vládnoucí elity (technokratická byrokracie, zájmové skupiny, masmédia). Lid jako celek může státní moc vykonávat formami bezprostřední demokracie společně jen ve velmi omezeném rozsahu a to nejvýše dělbou moci odvozenou od přímé demokracie. Jedinou reálnou pojistkou proti zneužití principu demokracie je vázat zastupitelskou demokracii pravou autoritou založenou na svobodě a garantovanou ústavou. Ústava každého demokratického státního zřízení musí být založena na svobodné volbě žití a tento požadavek musí být záležitostí základního lidského práva. Takto chápané základní lidské právo je všeobecně platné a musí ho především dodržovat volení zástupci lidu. Mají-li být zákonně uskutečněná demokratická rozhodnutí považována za závazná, musí vycházet z lidských práv protože z autority přirozené a kýmkoliv nezadatelné. Moc musí být omezena metaprávním principem svobody jakožto přirozeného práva. Aby takové právo bylo závazné, to jest oslovující svědomí člověka, musí být založeno v přirozeností věcí a tím nakonec převedeno na metazákonnost Skutečnosti. Každý právní řád je takto založen v lidské přirozenosti bez ohledu na pohlaví, rasu, kulturní nebo politickou příslušnost. Především pro zachování celého lidského rodu je třeba globalitou etického principu vycházejícího z metazákonné Skutečnosti a omezující lidskou libovůli a tím samozřejmě libovůli kapitálu. Epochou globality kapitál podléhá metazákonnosti, aby tím skončila epocha kapitalizmu. Metazákonnost zjišťujeme už dávno a to na naší všelidské a společné dispozici kulturního vývoje. Pokud by zákonný zřetel nevyplýval z přirozené právní povinnosti, pak každý provozní řád "platil" pouze natolik, nakolik násilně by byl být vnucen či nadiktován účastníkům. Právě synergismus demokraticky zúčastněných lidí zaručí aktuální koncipování řádu žití jejich spolužitím v souladu s metazákonností řádu Skutečnosti. To je však nepřijatelné pro postfašizmus, jehož pozitivizmus a formalizmus právního řádu manipulovatelnou zastupitelskou demokracií dosáhl nesporné tyranie a skryté diktatury kapitálu. Globální diktatura kapitálu vyjádřená pojmem globalizace či postfašizmu způsobila takový úpadek lidské hodnoty, že tím v obranném reflexu vedla k uvědomění metapozitivních práv to jest k věcnému uvědomění nezadatelných základních lidských práv odvozených z metazákonnosti žití proto z principu nikým svévolnicky zadatelných. Základní lidské práva nezakládá nějaká organizace či jiný zákonodárce, ale jsou metazákonně dána přímo ze samé podstaty žití samou Skutečností. Pravá demokracie tak převádí lidskou důstojnost samu i v ní založená lidská práva na poslední základ spočívající v metazákonnosti Skutečnosti. Vstup do epochy globality pro přežití lidstva bezpodmínečně vyžaduje zakotvit právo, svobodu a žití přímo ve smyslu Skutečnosti. Odtud jakýkoli etický kodex má ctít metakategorický imperativ tedy sledovat metazákonnost. A podobně každá svobodná vůle je určena metazákonností Skutečnosti a ctí metakategorický imperativ. Svobodná vůle sledujíc metakategorický imperativ je totiž schopná v jevovém světě stát se účinnou, protože metazákonností stojí napříč k nutné kauzalitě jevů. Spravedlnost, svoboda a lidství mají záležet v chtění synergismu, to přináší pravdivost a dobro. Na rozdíl od stoy se slova o pravdě a dobru, moudrosti a ctnosti se mohou obsahově rozvinout poukázáním myšlení na synergismus a metazákonnost. Tak zvaný zdravý lidský rozum sleduje metazákonností smysl Skutečnosti a její uskutečňování klade do synergismu lidí a v synergismu s lidmi. Svoboda vůle je pak duchovní schopnost motivovat se metazákonností a synergismem informací se zaměřit na to, zda zvolit či nezvolit to či ono omezeně pochopené dobro vyplývající z ochoty sledovat metazákonnost chtít metazákonnost synergismem naplnit. Lidé však k takovému chtění musí být vychováni a představitelé zastupitelské demokracie dokonce právně povinováni. Vykonavatel zastupitelské demokracie je z nasměrování své vůle zodpovědný, hodný odměny či trestu. Vazby svobody na metazákonnost a její vědomé poručování tedy znamená úmyslné porušování obecného blaha a vědomý úmysl mu škodit a tedy právní nezpůsobilostí i právní postih. Svobodná vůle je naplněná motivy sledovat synergismem metazákonnost ve světle poznání i ve světle výchovy k ní. Každý účastník pravé demokracie sleduje tento synergismus z pohledu svého svobodného žití, protože pouze v synergismu občanů může být postiženo ono kýžené dobro, které se vymyká i svobodné vůli jednotlivce. Z uvedeného vyplývá, že vůle postfašisty není svobodná, protože zotročena především diktaturou kapitálu. Postfašistická vůle není ochotna připustit nadosobní autoritu řádu Skutečnosti. Mocí diktatury kapitálu se pak postfašizmus v podobě globalizace valí jako velká voda planetou a ohrožuje samotnou existenci lidstva. Přes zjevnou zastupitelskou demokracii opravdovou moc ve svých rukou soustřeďuje postfašistická elita, rekrutující se z nejrůznějších oblastí, patří k ní kolaborující ekonomové, novináři, podnikatelé, politici, politologové a právníci. Podle toho pak také vypadá postfašistická zákonnost, zákonodárství a spravedlnost. Ve světle takto nově vymezené svobody je pak možné snadno posoudit stav svobody a demokracie v Česku i ve světě. Postfašistické školství, převážně v státním dirigizmu vychovává dorost pro diktaturu kapitálu. K postfašizmu vychovaní občané nejsou schopní svobodné volby a mandát dostávají zase jen postfašisté. Mocí diktatury kapitálu vítězí monopolní politické strany, volit nakonec není koho. Postfašisticky zvolený parlament pochopitelně determinuje postfašistické zákony a od nich postfašistickou justici a vládu. Tři pilíře politické moci jsou v režii postfašizmu. V Česku postfašistický prim hraje ODS a její předseda, jejich zločinnost spočívá v pohrdání nejvyšší formou kapitálu totiž tím lidským. Omezenost předsedy ODS ve vidění světa promítající se do ekonomie i politiky při jeho aroganci vtiskla pečeť celé ODS. Jednoduchým leč falešným viděním úlohy kapitálu ODS oklamala voliče, jen aby získala volební vítězství. Monopol ODS v parlamentu už nespočetněkrát prokázal úmysl šít postfašistické zákony. Jakožto postfašistická se ODS velmi výmluvně ohání mandátem, ale mandát nikomu nedává právo konat politické svinstvo. Právě naopak mandát nabytý ve volbách zavazuje k metazákonnosti. Lidský život podléhá prioritně evoluci a tedy metazákonnosti. Lidský život není politika coby pokusná laboratoř postfašistů. Reálné vztahy a lidi lze žít pouze reálným zákonodárstvím vycházejícím z metazákonnosti, z ústavy, ze základních lidských práv. První a základní spravedlnosti je mít dobrou ústavu jakožto základní zákon všech zákonů. Bez toho vlivní politici snadno navozují postfašizmus a působí proti obecnému blahu, vědomě zlým úmyslem poškozují občanstvo a dopouštějí se zločinu proti lidskosti. Poslední desetiletí občanstva Česka je evidentně pod dominujícím zločinným vlivem postfašizující ODS. Není sama, kolaborantů má mnoho. Bylo napsáno, že "Klaus podceňoval nutnost kvalitních zákonů". To není šokující a urážející výrok, to je holá pravda. Klaus se ptá: Kdyže, jakže, jakýmže to výrokem nebo činem? Předně nekvalitní ústavou na níž se ODS ve svém parlamentním monopolu podílela. Bez kvalitní ústavy jsou sotva kvalitní zákony možné, a nekvalitní zákony odrazují všechny slušné podnikatele, kteří v zákonech nehledají skulinky. Nezáleží na počtu vyprodukovaných zákonů, když ten základní je nekvalitní. Rozjet bez kvalitní zákonnosti kupónovou privatizaci jel svým způsobem organizovaný podvod a zločin století. ODS je zločinná především záměrným nastavením nekvalitního školství a pohrdáním výchovou ke svobodě. Pochopitelně, ve svobodě vzdělaný a ke svobodě vychovaný člověk je přece úhlavním nepřítelem každé diktatury. A proč by měl postfašista ještě takové lidi dobře platit? Právě podceněním svobody jakožto základu bohatství a prosperity ODS způsobila úpadek občanstva a prohru v globální ekonomické soutěži. Známý výrok předsedy ODS, že nezná špinavých peněz jasně poškodil podnikatelské klima v Česku. Vždyť to je nepřímé veřejné navádění občanstva ke korupci a organizovanému zločinu. Ano, každý postfašista opovrhuje metazákonností, která jedině může kvalitní zákony navodit. Nevidí transformaci jako kulturní proces, ale jako hru politiků s voliči. Politika a zastupitelská demokracie jsou pro postfašistu dobrým byznysem a naopak byznys si takovou postfašistickou politiku a zastupitelskou demokracii pěstuje. Byznys a politika v postfašizmu žijí v dobré symbióze, vliv a moc se smíchávají, moc kapitálu působí na vliv, vliv se dá převést na moc kapitálu. Různé skandální korupce a sponzorské dary jsou jen špičkou ledovce postfašizmu, kterému se také říká globalizace (neplést s globalisací!). Charakteristický rys politiky pana Klause a potažmo celé ODS je arogance a pohrdání odpovědností. ODS to je její předseda. Jediná možná idea ODS je idea jejího předsedy. Předsedovi ODS nejde o nějakou obecnou ideu, cítí se být sám ideou. On je idea. Stal se obětí ješitnosti, oslepen mocí i jeho ješitnost metastázovala, stal se panem Profesorem. Stal se nádherným příkladem toho, že titul zdaleka neznamená moudrost. Hledí brýlemi Pana Profesora, a kdo jinak hledí toho přehlíží. Odmítá sociální inženýrství racionalistů, nicméně odmítáním metazákonné reality se chová jako sociální inženýr. Ví nejlépe, jak má vše být. Odmítá občanskou společnost, chce mandátem za občany rozhodovat sám. Chce učinit občany natolik závislými na centrální moci, aby ho jednou za čas pouze potvrdili v mandátu. Tento mandát, jak se ukazuje, u voličstva ODS pomalu a jistě působí ztrátu schopnosti samostatně myslet, cítit a jednat, aby postupně klesali pod lidskou úroveň. Předseda ODS se obklopil bonzovskými kývaly. Naslouchal až s úchylnou rozkoší členům svého fanklubu. Ti se pro něj stali měřítkem. Naopak on se stal nekritizovatelným měřítkem pro stranické soukmenovství. Bezmezně souhlasili a souhlasí s tím co hovoří. To už jsme ale jednou zažili a víme kam takový kult osobnosti vedl. Václav Klaus dobře ví o realitě synergického efektu a to i v ekonomice. Ve své praxi ho však ignoruje a ignorovat přírodní zákony v praxi může opravdu, ale opravdu pouze hňup. Kdyby se více spolehl hledat pravdu v synergismu lidí a jejich názorů, mohl udělat pro Česko i svět neskonale víc než svou ješitností Pana Profesora. Ctitelům charizma je třeba připomenout, že ho měl Stalin i Hitler. Ti však měli na svědomí fašistické zločiny, zločiny pana Profesora jsou zločiny ekonomické i politické protože jsou působené pohrdáním lidským kapitálem. S panem Profesorem je však mít na mysli i celou plejádu s ním kolaborujících bonzáků i duchovních ubožáků. Ovšem jak již bylo vícekrát řečeno, hlupáci posouvají lidské dějiny a nebýt pana Profesora nebylo by tak skvělého exempláře postfašisty. Co si přát? Více takových postfašistů, aby s ním byl konec. Na cestě postfašistů občas stojí Ústavní soud, ale ne vždy. Kam vede postfašisticky omezená ústava ukazuje nejnovější verdikt Ústavního soudu. Ten zamítl žádost pořádání lokálního referenda, s odůvodněním, že Listina základních práv a svobod prý nezaručuje právo referendum vypsat. Naše ústavní předpisy prý neznají situaci, kdy by sebrání určitého počtu podpisů iniciovalo konání referenda. Samozřejmě postfašisticky laděná ústava a smýšlení soudců to neumožňuje. Ovšem základní lidská práva, každé ústavě nadřazená, to umožňují. Návrh na konání referenda by sice byl v rozporu s postfašistickým zněním zákona, ale nebyl by v rozporu se základními lidskými právy. Za neuvěřitelné a nehorázné správně okomentoval usnesení hlavní organizátor petiční akce požadující vyhlášení místního referenda. Rozhodně si prý si tuto sprosťárnu nenechá líbit. Plně lze souhlasit, Ústavní soud je vázán metazákonností a nikoliv postfašisticky stanovenou ústavou či postfašisty svévolně stanovenými zákony. Ústavní soudci odpovědní za takovou nehoráznost by měli odstoupit a vícekrát se v soudnictví neukázat. Stát se něco podobného u lékaře přišel by delikvent o diplom. Ztráta vysokoškolského diplomu by měla být sankcí i u soudců, protože znamená veřejně projevené pohrdání základních lidských práv a porušení slibu soudce. Žádné ústavní předpisy nemají vyšší právní moc než nezadatelná lidská práva. Plně lze doporučit stížnost na Ústavní soud k Mezinárodnímu soudu pro lidská práva a příslušný etický soud zainteresovaných soudců Ústavního soudu, zveřejnění jejich jmen jakožto veřejného pranýře. Ticho po pěšině bude jen svědectvím postfašizace dokonce už Ústavního soudu. Jde sice o ojedinělou pomýlenost, ale o to závažnější. Ukázkou postfašistického zákonodárství jsou mnohé stížnosti podané k Ústavnímu soudu. Ústavní soud sice přisvědčil způsobu jmenování guvernéra a viceguvernéra ČNB i námitkám proti novele zákona o ČNB, ale to podstatné nekoná, nedbá nezadatelných základních lidských práv. Řádění postfašistů o sobě dává vědět neustále, není dne aby nebylo důsledků jejich činů. Česko dostane za prodej důležitých podniků asi o 70 miliard méně. Kabinet špatně hospodařil, nechal se zatlačit do situace, kdy nutně potřebuje peníze. Chce prodávat brzy, třeba i levně, než později a výhodněji. Proto padá na jeho hlavu mnohá z miliard, o které přicházíme. Zvláště když je známo, že mocné lobby i za přispění vlády a poslanců uměle snižují cenu prodávaných podniků. Zájemci o koupi dobře vědí, že vláda nemá na výběr. Nenabízejí nijak horentní sumy. Vědí také, že kupují zajíce v pytli. A čekání s odkupem cenu spíše snižuje. A to chce stát spravovat penzijní spořitelnu a hospodárně vést České dráhy a tak podobně. Politici chtěli vyšroubovat ceny prodávaných podniků co nejvýše, aby získali dost na pokrytí díry ve státním hospodaření. Kde nyní vzít? Na daních. Ale hospodaření s nimi sotva bude jiné. Vybrané daně jistě nepůjdou na budování důvěryhodných institucí právního státu, na tvorbu lidského kapitálu a péči o kulturní prostředí žití. Daně spravované postfašisty se stanou prostředkem pro vytloukání klínu klínem. Starost o lidský kapitál, to je v prvé řadě starost o školství. Děti vychovávaní bez autority metazákonnosti jsou pedagogicky nezkrotitelní, přinutit je k respektu je stále složitější. A přemíra volnosti nakonec povede k autoritářství a ztrátě svobody. Bez metazákonnosti přemíra volnosti nakonec vede ke strachu ze svobody. Autoritativní nebo liberální typ výchovy jsou nežádoucími extrémy a svobodu nakonec vylučující. Děti v každém případě ve škole nenachází vzor, pedagog nemůže vychovávat k tomu, k čemu není sám vychován. V postfašizmu je pochopitelně vyloučená taková výchova, která by učinila jeho konec. Žádný systém nespáchá dobrovolně sebevraždu, zachovat se je v podstatě každého systému. Je nutné systém dovést do krize a tou krizí bude nová generace. Novou generaci je třeba varovat před nebezpečím postfašizmu staré generace, mladá generace se musí sama vzbouřit proti postfašizmu a to i za cenu vzpoury proti postfašistické škole. V dětech tu máme časovanou bombu, většina dětí žije v bídě a má jen omezenou šanci získat kvalitní vzdělání. Jde o bídu materiální i duchovní. V duchovní bídě žijí i děti v rozvinutých zemí, bída ta i ta se týká dětí celého lidstva a celé planety. Je to generace dětí, jejichž normálnímu životu a vývoji brání postfašistická diktatura kapitálu. Takto postižené děti nemohou spoléhat na nikoho, musí vzít svou budoucnost do svých vlastních rukou. Postfašizmem většina dětí nemá kvalitní práci, výchovu a vzdělání, není schopná zapojit se do normálního žití a zajistit si prosperitu. Postfašizmus pochopitelně nemá v úmyslu zabývat se právy dětí, vždyť ty ohrožují byznys. Důsledky jsou nabíledni. Postfašistická společnost se rozpadla, rodiny jsou rozvrácené, životní způsob lidí je nezdravý. S postfašizmem souvisí nárůst narkomanie, kriminality mládeže či zhoršování celkového zdravotního stavu. Globálně se zhroutilo školství. Postfašizmus ohrožuje podmínky prosperity ohrožené generace pohrdáním výchovou ke svobodě jakožto podmínky metamanažmentu žití. Bez výchovy ke svobodě se ohrožením dětí stává také duchovní bída. S rostoucí materiální prosperitou lidé zpohodlněli, tloustnou a ohrožují své zdraví. Výchova ke svobodě znamená zvládnout umění metamanažmentu žití a jím se bránit svodům materiálního blahobytu. Postfašizmus převzal amerikanistický styl žití. S obezitou a nezdravým životním stylem narůstají choroby a to především u těch nejméně odolných, u nejméně osvícených. Postfašizmu stále více podléhají i buddhističtí mniši, ti už musí mít také svou policii stíhající zločinnost svých spolubratří. Problém je v tom poznat mnicha pravého a falešného. Už i vydávat se za buddhistického mnicha stalo se v postfašizmu byznysem. Na pořadu byznysu jsou děti. Obchodníci s dětmi prosperují také v EU, utečenci zde jsou diktaturou kapitálu přinuceni k prostitutkám nebo prostitutům. Nezletilci tu snadněji získají azyl a snadno podlehnou postfašistické diktatuře kapitálu. Mnozí skončí jako laciná pracovní síla, nebo jako profesionální žebráci. Je třeba také vidět odvrácenou stranu EU. Nesmíme zapomínat na všechny kolaboranty s postfašizmem a na jejich aktivní bojkot. Především na kolaboranty z řad římsko-katolické církve je netřeba zapomenout. Víra katolická už ze své podstaty není schopna a ochotna přijmout za základ autority metazákonnost. Ovšem totéž můžeme říci o postfašistech z řad ateistů. Není divu, že se na pražskou katolickou teologickou fakultu hlásí málo studentů. Katolická církev se z principu nedokáže přizpůsobit výzvě epochy globality a je odsouzena k vymření. Brání však i druhým vejít do království metazákonnosti, když do něj nechce vstoupit sama. Když nyní opět vypukají střety mezi katolíky a protestanty lze jednoznačně odsoudit násilí, ale současně kolaboraci katolicizmu s postfašizmem. Ovšem nejhorší kolaboranty s postfašizmem bezkonkurenčně představují manažeři. Lze se bránit. Tak šest pracovnic největšího obchodního řetězce na světě, společnosti Wal Mart, podalo na svého zaměstnavatele žalobu. Žaloba viní Wal Mart ze sexuální diskriminace statisíců žen, jež pro tohoto největšího soukromého zaměstnavatele v USA pracují. Pokud se k žalobě přidají i další z celkem asi 700 tisíc bývalých zaměstnankyň Wal Martu, může se rozpoutat obrovská soudní pře, která nemá v dějinách USA v oblasti diskriminace kvůli pohlaví obdoby. Podle Wal Martu ženy prý nikdy nemohou být dobrými manažery. Pravda je taková, že dobrým manažerem nemůže být pouze ten, kdo má intuicí schopnost cítit synergismus. A to spíš schází mužům, než ženám. Ostatně velmi snadno si lze postfašizmus manažerů Wal Martu ověřit. Diskriminace žen celosvětově je typická pro postfašizmus. Ženy jsou tak vedle dětí další časovanou bombou v boji proti postfašizmu. Boj proti postfašistickým manažerům je možný – spotřebitelský bojkot výrobků za který jsou odpovědní. Nejen každý volič má ohromnou zbraň, ale také každý spotřebitel. Podle přirozeného výběru se tak vyberou opravdu ti dobří, a to je přece zákon evoluce. Nenechávejte si nespokojenost i spokojenost v práci jen pro sebe. Česko snad konečně pochopí svou zotročující závislost na EU. Pro Česko platí jediná alternativa - držet krok s globálním trhem. Nejen odbory, ale také mnohé spolky jsou užitečné na sledování manažmentu a zaměstnání. Také pedagogy považujte za manažery jimž přísluší schopnost umění metamanažmentu žití. Máte milion a jednu příležitostí a metod jak proti neschopnému manažmentu bojovat. Manažer kolaborující s postfašizmem je vaším úhlavním nepřítelem. Za vším špatným hledejte takové. Nenechejte se postfašisty zdeptat, i váš život nabývá správným uvědoměním kosmického významu. Každý člověk může nalézt svůj smysl coby bojovník proti postfašizmu. Bojovat může všelijak, také metazpíváním a konečně každým mystériem vyzařujícím zážitek synergismu či ducha místa jmenovaného také jako genius loci. A nemusí to být návštěva Stonehenge, ale také návštěva nejstaršího folklórního festivalu ve Strážnici. Postfašisté ohrožují mnohými způsoby. K takovým patří i majitelé bojových psů nezpůsobilí je vlastnit a především vést je k autoritě. Postfašisté vlastnící takového bojového psa nejsou způsobilí občanského soužití. Venčit bojového psa bez náhubku a navíc na dětském hřišti je ukázkou pohrdání občanskou bezpečností. Pes přivolaný rodinným příslušníkem se vrhl na vedle stojící holčičku a zakousl se jí do tváře. Rozevřít stisknuté čelisti museli psovi dva lidé. Holčičku se zlomenou obličejovou kostí a poraněnou žlázou pod čelistí operovali plastičtí chirurgové několik hodin. Postfašistická justice pochopitelně hrozí vězením majiteli psa, ale opravdu spravedlivá justice by měla nechat zavřít zákonodárce, kteří podobu zákona o chovu psů, zvláště bojových, stáhli. Postfašisté nejsou sami schopní bezpečně se chovat, natož chovat psa nota bene bojového svěřeného jim do péče. Postfašista jistě povede i svého psa v útočném duchu svého pána. Postfašista by měl na veřejných prostranstvích venčit psa jen s vodítkem a náhubkem. To se jistě nelze nevyžadovat od jeho majitele, pro něj to chce jiný náhubek v podobě nezpůsobilosti občanského chování. Posfašistům ze zásady nelze věřit. Hrozí další záhadné nemoci? Archeologové odkryli středověký hřbitov z dob morových epidemií. Vzniká otázka zda se mohli choroboplodné zárodky zachovat a zda nehrozí nebezpečí nákazy morem a antraxem. Po čtyřech stoletích, které uplynuly od zrušení hřbitova, se prý už žádné nebezpečí z odkrytých hrobů neočekává. Jenomže to tvrdí vědci zasažení postfašizmem, jsou totiž pro peníze schopní udělat cokoliv - jako věda kolaborující s postfašizmem vůbec. Věda pokouší osud kde se dá. Tak koncern Monsanto ve své šlechtitelské stanici v obavě před prozrazením raději zlikvidoval pokusně vysazenou geneticky upravenou kukuřici a cukrovku. Vždyť Česká komise pro transgenózu rostlin bdící nad není vůči postfašizmu imunní a nedá se jí věřit. Šlo prý jen malinký pokus pro ukázku. Ano typický postoj postfašistů - dělat si co uznají za vhodné a bez kontroly veřejnosti. Důvěru nevzbuzují ani různé dobročinné organizace. Nedivme se, vždyť škola vychovává k postfašizmu, bez autority k metazákonnosti. Škola prý vychovává ke svobodě, ale vlastně neví co svoboda a demokracie je. K čemu mohou vychovávat učitelé zasažení postfašizmem, než zase k postfašizmu. Svoboda znamená ctít autoritu metazákonnosti. Vést k osobnosti dítěte znamená učit ho ve svém žití aplikovat metazákonnost. Výchova má být lidská v duchu dodržování základních lidských práv, jedině taková výchova dává šanci překonat potíže globality. Lidé bděte! Další tah postfašistů je na obzoru. Diplomacie Česka je vtažena do mezinárodní monopolizace televizního trhu v Česku. Šéf televize Nova vymyslel jak s podporou diplomacie monopolizovat televizní trh v Česku totiž Novu, Primu s TV3. Investorem uvedené monopolizace má být americká pojišťovna Prudential, stojící za majiteli TV3. Jak se říká žádné kuře nehrabe zadarmo, a diplomacie si chce zřejmě také zahrabat či asi nahrabat. O službě veřejnosti prý není vhodné mluvit na veřejnosti. Jisto je, že každá koncentrace a monopolizace je nebezpečná, a mediální zvláště. Ministerstvo zase mlží jako ve více kauzách, v každém případě se nedá věřit postfašistům. Občas postfašisté přispějí ke kuriozitám. Tak motolská nemocnice má dva ředitele, starého a nového. Starý ředitel či lépe ředitelka je podle rozhodnutí soudu protizákonně odvolanou ředitelkou. Jistě jí bude třeba vyplatit druhý ředitelský plat za celý rok a půl zpětně. To činí 25 000 měsíčně. Určitě takovou chybu nezaplatí původci chyby, ale zase daňový poplatník. Někdy nechtěně postfašisté dokonce odhalí nové jevy. Jen málokterý tvůrce reklamy by dokázal propagovat spolehlivost výrobku lépe, než se nechtěně podařilo obchodním inspektorům při likvidaci falzifikátů značkového zboží. Poté, co vhodili několik set padělaných značkových hodinek do hydraulického lisu, aby je zničili, vypadlo z něj kromě rozdrcených trosek také několik stále funkčních a téměř netknutých. Zatímco pracovníci firmy, kteří vlastní likvidaci prováděli, nevěřícně zkoumali nesmrtelné hodinky, inspektory jejich odolnost nevyvedla u míry. Už když nový způsob likvidace zkoušeli prý jedny nebo dvoje hodinky ze třiceti normálně fungovaly i po vytažení z lisu. Není nad postfašisticky ověřenou kvalitní metodu likvidace, o takovou metodu je pochopitelně velký zájem. Většinou jsou však činy postfašistů pro pláč. Válka v Makedonii donutila NATO k činu. Klade si však dohled za podmínky příměří. Jde však o násilnickou metodu jak donutit znepřátelené straně k dohodě, jinou metodu postfašisté neznají. Ovšem násilí plodí násilí. Akce je politicky krytá pozváním. Ale to už známe. Po týdnech váhání prý aliance vyšle do občanskou válkou zmítané Makedonie další tři tisíce vojáků. Mezi nimi nebudou scházet i výsadkáři z Česka. Postfašisté z NATO ukázali jen svou neschopnost prevence válečného požáru a budou zase hasit další balkánský požár. Co si ale spáchali měli by hasit sami, tož představitelé NATO narukujte a běžte si hasit vámi založený požár do Makedonie sami a nezatahujete do svých pochybných her nevinné občany respektive daňové poplatníky! V Makedonii je pozdě, podobně jako před tím v Jugoslávii, nenávist dvou etnik se stala skutkem. Žádné opatření NATO už tuto nenávist nevymaže z vědomí lidí. Co pomohla NATO zasít přinese úrodu. Postfašisté se snaží zajistit svou bezpečnost násilím a násilně, typický je přístup k národní protiraketové obraně. Je to však obrana USA vůči Číně a Rusku a možná také Indii. Výzva globality však vyžaduje mezinárodní obrannou alianci a to především proti postfašizmu, USA nevyjímaje. Pochopitelně, že na to postfašisté přistoupit nemohou. Je třeba vsadit na všelidskou protipostfašistickou akci. Každá příležitost k tomu je dobrá. Máme tu novou formu deníku MF DNES. Netřeba zdůrazňovat, že diktatura kapitálu funguje i tady, proto přejme deníku MF DNES v nové podobě, aby se pod tlakem diktatury kapitálu pomalu a jistě nestal bulvárním plátkem. Nejlepší způsob jak čtenáře zmanipulovat je dát mu k dispozici mnoho nepodstatného čtiva, banalitami ho zblbnout v schopnosti kritického výběru. Umění metainformatiky však spočívá v umění vytěžit zrníčko zlata i tam, kde se k pohledu skýtá jen hlušina. Doufejme, že přihrávek na smeč bude sdostatek, i když práce s kutáním jistě více. 

Cestu k metatextům metastudiem metagramotným Moravanům nabízí Moravská metauniversita prostřednictvím svého internetovského zastoupení na zprostředkující adrese:

metainfo@volny.cz Ţ se záhlavím /3XM-SBRK/ v elpoště