Moravská Metanadace Metauniversity

(Metacentrum Moravské Metauniversity)

| V | V | V | _® ş 3X| V | _® ş 3XM®

veřejně prospěšná metaspolečnost (v. p. ^ms.)

Meta iDNES - Sledovací metasíť moravského Meta Internetu - experimetální provoz

Verse: 1.2.2000 až 31.3.2000 / 1.4.2000 až 21.5.2000 / 22.5.2000 až 18.6.2000 /

19.6.2000 až 9.7.2000 / 10.7.2000 až 30.7.2000 / 31.7.2000 až 11.8.2000 /

12.8.2000 až 25.8.2000 / 26.8.2000 až 8.9.2000 / 9.9.2000 až 29.9.2000 /

30.9.2000 až 13.10.2000 / 14.10.2000 až 27.10.2000 / 28.10.2000 až 17.11.2000 /

18.11.2000 až 8.12.2000 / 9.12.2000 až 5.1.2001 / 6.1.2001 až 26.1.2001 /

27.1.2001 až 2.2.2001

svědectví o duchovním zdraví lidstva

Verse: 3.2.2001 až 16.3.2001 / 17.3.2001 až 4.5.2001 / 5.5.2001 až 22.6.2001 /

Kastrofální vyhlídkou lidstva přišel čas o postfašizmu nejen mluvit, ale také ho začít soudit i odsoudit. Zločinu postfašizmu se předně dopouští každý veřejný činitel porušující základní lidská práva a už nezpůsobilostí dodržovat základní lidská práva ve výkonu své funkce. A veřejným činitelem je každý jehož činnost dopadá na veřejnost tedy také manažer podniku škodící občanstvu či dokonce lidstvu v případě nadnárodní společnosti nebo organizace. Protože zlo postfašizmu nelze odčinit nelze čekat až se veřejný činitel dopustí trestného činu, veřejný zájem vyžaduje prevenci. A čím kdo vyšší úlohu veřejného činitele vykonává, tím vyšší způsobilost v dodržování základních lidských práv se od něho očekává a tím i vyšší trestní odpovědnost mu v tom přísluší. S ohledem na nejvyšší právní sílu nezadatelných lidských práv stojí zločiny postfašizmu mimo jakékoli pozitivní právo. Od okamžiku přiznání základních lidských práv jsou zločiny postfašizmu stíhatelné. Proto také jsou postfašistické zločiny v Hirošimě a Nagasaki, ve Vietnamu, ve Rwandě, v Jugoslávii, v Čečensku a jiné podobné nepromlčitelné a čekají na spravedlivý soud. Zločiny postfašizmu se dají páchat od zeleného stolu, pouze nezpůsobilostí představitele státu k základním lidským právům. Postfašistických zločinů se může dopustit stejně představitel státu, jako představitel NATO, OSN, EU či jiné mezinárodní organizace. Zločiny fašizmu či nacizmu byly vždy až dosud souzeny dodatečně, až po jejich naplnění a ne preventivně, soudy tedy na nich nesou spoluodpovědnost. To se už nemůže opakovat. Soud nemůže čekat na spáchání skutkové podstaty trestného činu, jestliže o přípravě k němu ví. A soudy o zločinech postfašizmu už to tímto vědí. Nelze už trpně dále čekat na zločiny postfašizmu. Je pošetilé si myslet, že fašisté byli schopni soudu sebe sama a stejnou pošetilostí je myslet si o postfašistech, že jsou schopní ustavení mezinárodního trestního tribunálu, především ze strany USA. Ve hře je jedině odpovídající soud Spojených (meta)států noosféry. Než však takový mezinárodní trestní tribunál vznikne a zasedne, je třeba snášet důkazy o zločinech postfašizmu. Soustřeďme se v dalším na to. Dnes máme mezinárodní tribunál pro válečné zločiny v bývalé Jugoslávii. Člověk nemusí být příliš moudrý aby pochopil, že musí být podjatý postfašizmem, není schopen soudit zločiny postfašizmu. Ani ze strany vnitřní to jest bývalé Jugoslávie, ani ze strany vnější to jest NATO, OSN, EU. Vidíme to jak si postfašisté vynucují právo. Vydíráním. Pomoc zbylé Jugoslávii v hodnotě jedné miliardy dolarů za podmínky vydání bývalého jugoslávského prezidenta mezinárodnímu soudnímu tribunálu v Haagu. Vláda dnešní Jugoslávie proto vydala dekret povolující vydání Miloševiče haagskému soudu ovšem mimo parlament, kde nebyla vůle k vydání bývalého prezidenta na straně koaličních černohorských poslanců. Jejich odchod z koalice by znamenal vypsání předčasných voleb a hrozbu politické nestability. USA a EU tak opět dokazují svou roli strůjců nestability na Balkáně. Navíc je vydání uvedeného dekretu neústavní, podle ústavy totiž není dovoleno vydávat občana Jugoslávie do zahraničí. To snad mnohá ústava včetně USA zná taky. V parlamentu se vládní koalici nepodařilo prosadit zákon, který by toto nařízení zrušil. Přestože ústavní soud pozastavil platnost vládního dekretu o jeho vydání, byl na příkaz vlády Miloševič vydán. Jugoslávská vláda pod tlakem diktatury kapitálu začíná porušováním ústavy, ale bylo vícekrát řečeno, že svět posouvají trulanti. Vydáním Miloševiče do Haagu se totiž otevírá nová etapa konečně odsoudit všechny válečné zločince v bývalé Jugoslávii, odpovědné za porušení mezinárodního práva a tedy i představitelé členských států NATO a EU. Navíc Mezinárodní tribunál pro válečné zločiny v bývalé Jugoslávii lze obvinit z podjatosti a nadržování postfašistům. Globalizací a genocidou lidstva všechny postfašistické zločince čeká soudní proces, který od norimberského procesu s fašistickým pohlaváry nacizmu nemá obdoby. Žádný z nejmocnějších postfašistů posledního desetiletí nezůstane nakonec bez potrestání. Mlýny spravedlnosti melou pomalu, ale jistě. Jistě silou metazákonnosti semelou všechny postfašisty odpovědné za genocidu lidstva. Zatím je třeba o zločinech postfašizmu sbírat důkazy. Vyšachovat ze hry nezávislé soudy je snem postfašistů. Jak se toho dá demokraticky dosáhnout? Třeba tak, že moc výkonná ovládne moc soudní. Ministr spravedlnosti vytvoří a nechá schválit zákon, který zajistí přezkušování soudců či přímou kontrolu soudců. Speciální komise podle výsledku zajistí nepohodlnému soudci odchod z justice. Soudce, který rozhodne proti vládě nebo vládní politické straně bude z moci vládní vypovězen z justice. Pouze soudci kolaborující z postfašizmem mají šanci zůstat v justici. Je to postfašistický způsob jak soudce dostat z justice i mimo řádné kárné řízení. Když nebude možné kárné řízení proti soudci bude ho možné i tak donutit, aby justici opustil jinou cestou. Už i ombudsman je v zajetí pozitivistického práva. V případu sourozenců Mesárošových se prý instituce mezi sebou neuměly dohodnout. Mýlí se. Ignorují totiž vyšší právní sílu spočívající v nadnárodní deklaraci Práv dítěte a nezadatelných lidských práv na řádnou výchovu. I ve světě postfašizmu si lze vynucovat právo mnoha způsoby. Tak soudní vykonavatel švýcarské firmy Noga se pokusil na autosalonu v Le Bourguet u Paříže zabavit ruskou stíhačku Su-30MK a zřejmě i bitevní MiG-AT. Důvodem bylo, že Rusko dluží firmě, kterou zastupuje, 63 milionů euro za barterové obchody z let 1991 až 1992, které se týkaly výměny ropy za potraviny. Krátce po pokusu o zabavení obě letadla z aerosalonu zmizela. A to i přes fakt, že vykonavatel měl soudní příkaz, který nařizoval řídící věži nepustit ho ke startu. Cílem pokusu o zkonfiskování letadel bylo vyvinout tlak na ruskou federaci, aby zaplatila své závazky. Že vůči postfašizmu je možná obrana ukazuje také příklad lokálního referenda občanstva. Obyvatelé Šilheřovic na Opavsku v sobotním referendu zamítli vznik průmyslové zóny, kterou zde chtělo vybudovat město Ostrava. Z 869 hlasujících bylo proti stavbě 504 lidí. Projekt je definitivně zastaven. Tak se musí na postfašisty! Je třeba si uvědomit, že trh se nedokáže postarat o sebekontrolu. Typický v tom je příklad nemoci BSE. Namátkový test u několika výrobků z masa sice neprokázal přítomnost prionů způsobujících BSE, ale odhalil kamufláž ze strany výrobců masných produktů. Výrobci nedodržují povinnost uvádět na obalech všechny použité suroviny. Nejde o systémové opatření. Na obzoru je sice test schopný odhalit přítomnost mozku či míchy v masném výrobku na základě přítomnosti bílkoviny enolázy, která se u skotu, vepřů, ovcí, ale i drůbeže objevuje jen v nervových buňkách. Potíž je ale v tom, že testy nemá kdo provádět, trh sám toho není schopen a státu nepřísluší kontrolovat všechny výrobky. Další nebezpečí se skrývá i v takzvaných odolných živočišných druzích, jako jsou vepři nebo drůbež, vůči BSE sice imunní, ale mohou být jejími přenašeči a šiřiteli. Povinné testování na BSE zvyšuje náklady a tak lze pod tlakem diktatury kapitálu lze čekat další zanedbávání bezpečnosti výrobců masných výrobků směrem k spotřebitelům. Nejhorší je, že příklad v zanedbávání bezpečnosti občanstva poskytuje stát. Typický příklad Karla Srby, agenta vojenské rozvědky, kterého se řada lidí bojí. Je zapleten do případů spojených s vydíráním, zastrašováním a zavánějících korupcí. Takový člověk byl ještě donedávna generálním sekretářem, tedy pravou rukou ministra zahraničí, A svůj vliv ještě zdaleka neztratil. Možné vysvětlení je nasnadě, vždyť takového člověka si vybral ministr zahraničí, vždyť takového člověka kryjí lidé vysoce postavení nezpůsobilí ve výkonu své funkce dodržování základních lidských práv. Dokonce jeho přítel či poradce se ohání intervencí u šéfredaktora MF DNES. Nedivme se když postfašistický monopol ve sněmovně ovlivňuje postfašistickými zákony celé občanstvo jak dobře ilustruje případ mediálního zákona. Pro své manipulování občanstvem potřebují polické strany mediální monopol. Jak ho řeší postfašisté? Jednoduše, vytvoří si zákon, který umožní za tučný poplatek automaticky a bez soutěže pokračovat v monopolu dalších dvanáct let. Nikdo nemá šanci vstoupit do hry. Současní držitelé licencí dostali koncese za určitých podmínek a nemusí automatickým prodloužením o ně dbát a svým monopolem omezují ústavně zaručené právo svobodné soutěže. Oněch dvě stě milionů je pouze legalizovaná postfašistická forma prachsprostého výpalného. Chceš, aby tě stát ochraňoval – plať! Poslanci však mediálním zákonem okradli voliče o svobodu. Takto se monopolní masmédia dostanou do postfašistického dirigizmu státu. Stát si totiž postfašisticky přisvojil právo kontrolovat omezený televizní trh právě tím, že uděluje povolení. Záměrně neprodal frekvence. Poslanci potvrdili postfašistický, monopolistický a nemravný charakter televizního trhu. Monopol však škodí občanům i firmám, na to přišel i postfašizmus. A mediální monopol škodí obzvláště. Občan si nemůže být jist, zda nedostává účelově a postfašisticky vytříděné informace. Podniky si nemohou být jisti, zda cena za reklamu není přemrštěná. A vyšší ceny za reklamu se promítnou do ceny reklamovaných produktů. Na konci konzumního řetězce je volič. A Rada pro rozhlasové a televizní vysílání dělá medvědí službu postfašizmu. Tento kalný rybník, pod jehož hladinou tušíme malé postfašistické dravce, se může změnit v účinný předvolební boj. Šance hlavních favoritů jsou vyrovnané, proto potřebují ke svým postfašistickým rejdům onen kalný masmediální rybník umožňující jim nepřímo přes licence ovládat masmédia. Udělali špatně, omezili svobodu občanů a tím i jejich prosperitu. Jak postfašisté manipulují masmédiemi nazanačuje přístup Velké mediální rady v přidělování frekvencí. Její předseda (agilní politik ODS) je totiž pomstychtivý člověk - vůči médiím, která mu nejdou takzvaně na ruku. Přichází do Rady s různými návrhy jak neposlušná masmédia šikanovat. Je v tom plně podporován, svým kolegou v radě (bývalým poradcem předsedy ODS), i kolegyní v radě (poradkyní předsedy mediální komise a místopředsedy ODS), a dalšími členy rady opět do "druhého turnusu" zvolenými na návrh ODS. Takové šikanující návrhy hlasováním stranicky stmelené rady celkem snadno projdou. Kdo se neuctivě chová k ODS a členům rady má nastaven nepříjemný život. Když takto strukturovaná rada potřebuje někomu nepřidělit licenci, vyloučí ho z výběru jednoduše tím, že před tím dá hlasovat o nepřidělení licence. A kdo nemá licenci je z výběru samo sebou vyřazen. Takové jsou postfašistické praktiky Velké mediální rady, která své manýry přebírá od ODS a jejího předsedy. Je to přece jen morová rána tato ODS a její předseda. Konkrétně. Rádiu Brno Valc byla coby šikana ze strany rady odebrána licenční frekvence a ptoto radu zažalovalo za diskriminaci. Rádio Valc patří k nejposlouchanějším stanicím v kraji. Šikana od postfašistické rady je evidentní, Petr Valc totiž nepatřil mezi "hodné" provozovatele, proti radě vedl v minulosti soudní spor, který vyhrál. A protože o prodloužení licence nemají rádia právní nárok rozhodla se rada pro postfašistickou šikanu a rádiu Brno Valc jednoduše a bez důvodu typicky postfašisticky neudělila frekvenci. Udělala to tak, že před výběrovým řízení dala hlasovat o tom, že "Valcovi" dál licenci neobnoví a tak proč s ním vůbec uvažovat do výběrového řízení. Rádio Brno Vlac tak z výběrového řízení automaticky vypadl a kdo není vybrán licenční frekvenci nedostane. Typická ukázka jak si pohunci ODS a jejího předsedy vykládají mandát a zastupitelskou demokracii. Kam jejich mandát přivedl občanstvo je stále zřejmější. Zanedbáním kontroly stát přispěl ke krachu některých záložen. Především byl v roce 1995 za éry vlády ODS a pana Klause, přes odpor řady poslanců-ekonomů, schválen zákon obnovující družstevní finančnictví. Protože v té době krachovala jedna banka za druhou, přijetím postfašistického zákona poslanci umožnili, aby si prakticky kdokoliv založil kampeličku a stal se bankéřem-amatérem. Nízký požadavek na základní jmění kampeliček umožnil vstoupit na scénu podvodníkům či v nejlepším případě diletantům. Navíc úřad pro dohled nad kampeličkami financovaly kampeličky. To nelze kvalifikovat jinak, než jako legislativně organizovaný zločin. K vykrádání již jednou vykradených kampeliček však přispívá Úřad pro kontrolu družstevních záložen i nadále, když nebrání nevýhodným obchodům, které se dějí v režii některých nucených správců. Někteří z nich jako by převzali praktiky bývalých představitelů záložen, o něž se čile zajímá policie. Jakou mají zákonodárci úctu k občanstvu ukazuje také zákon o zdraví lidu. Pacient má už ze zákona právo vědět všechny informace nacházející se v zdravotnické dokumentaci a to i v elektronické, přičemž lékařům novela umožňuje vést dokumentaci v elektronické podobě. Tož jsme zvědaví jak rychle budou lékaři vybaveni elektronickou dokumentací a s přechodem na Internet docílí značných úspor v zdravotnictví. Co je horší, zákon zrušil lékařské tajemství a nastartoval legalizované porušení ochrany osobních údajů. Přístup k osobním datům pacienta zákon přiznává celé řadě osob bez souhlasu pacienta. Dosavadní naprostá neúcta k intimním údajům nemocných byla nahrazena řízenou neúctou vyplývající z postfašistického zákona. Jediný postfašistický paragraf rázem zbavil člověka přirozeného nároku rozhodovat o vlastních důvěrných datech! Nějakým typem mlčenlivosti je tady vázán kdekdo – bankéři, vojáci, zaměstnanci firem, policisté, občas i poslanci - a přece se neutají nic. Nikoli občan. Taková zde panuje postfašistická úcta k právu. Necitlivost zákona k soukromí pacientů vybízí zdravé i nemocné k obraně. Cesta k základním lidským právům a tedy k Ústavnímu soudu je vydlážděná. Navíc zákon startuje nebývalý rozmach korupce těchto privilegovaných. Přitom ze strachu před korupcí a libovůli úředníků zákonodárci zamítli zákon o zbraních a střelivu. Nejnověji úřad dohlížející na práci správců záložen je podezřelý, že bere úplatky. Úředníci mající práci nucených správců kontrolovat prý berou peníze od firem, které se na nucených správách podílejí. Tak byl zmanipulován i prodej části majetku zkrachovalé Rodinné záložny. To je však pouze špička ledovce. Česko se v odolnosti vůči korupci opět kleslo z 41. místa na 47. Korupce je nástroj diktatury kapitálu, je to prostředek jak v rámci svého zaměstnání přijít rychle k penězům. A ti chudší touží po penězích více. Úředníci svými službami činí okolky záměrně, zvyšují tak na trhu svou cenu. Korupční úplatek je však osobní transakcí a nedá se snadno prokázat, na utajení jsou zainteresovány obě strany. Za co se dávají úplatky? Zápis do katastru nemovitostí – až 10 tisíc korun. Změna zápisu v obchodním rejstříku – až 5 tisíc. Získání modré knížky – až 40 tisíc korun. Převedení auta na nového majitele – 3 tisíce korun. Prominutí pokuty za dopravní přestupek – stokoruny až tisíce. Pojistka, že závěrečná jízda v autoškole bude bez přestupku – 1500 a více. Příplatek za kvalitní péči pro lékaře a sestry – stokoruna až desetitisíce (například za urychlení operace až 20 tisíc). Diktatura kapitálu motivuje lidi k hrabivosti a korupce je jednou z nabízených možnosti. Kde to nejde s korupcí, tam se hrabe jak se dá. Několik desítek důstojníků z povolání falšovalo cestovní příkazy přepisováním zkratky měny z chorvatské KN na německou DM, hrabalo také uplácením recepčních za vystavení vyšší účtenky v hotelích či za neexistující nocleh. Soud stíhání podvodu podmíněně zastavil, většina vojáků škodu uhradila, ale škodu na pověsti armády už ne. Pro zastavené trestní stíhání se na provinilé vojáky z povolání hledí jako by se neprovinili. Provinilci mají z armády odejít, až jim vyprší dvouroční smlouva na dobu určitou. A provinivší se rotmistři dělali jen to, co viděli u nadřízených z generálního štábu. Motivem podvodů byla obyčejná chamtivost, protože důstojníci cestující do zahraničí dostávají slušné diety. Hodně se dá nahrabat také falešným daňovým přiznáním. Stát si láme hlavu jak zjistit zdanitelný příjem a přitom příliš nezasáhnou do soukromí občanů. Dosud postfašizmus nevymyslel nic lepšího než přiznání majetku. Finanční úřad z něj může zjistit, zda přírůstek majetku odpovídá zdanitelnému příjmu. Tím se zlepší daňová disciplína a omezí se praní špinavých peněz, tedy něco co je v tuzemsku nadmíru aktuální. To ovšem předpokládá majetková přiznání. Bohatí občané by museli přiznat nemovitosti, auta, šperky či sbírky obrazů, pokud majetek převýší deset milionů korun. U společného majetku manželů hranice činí dvacet milionů. Návrh by se nevztahoval na právnické osoby. Pro postfašisty je však daň zbytečná ztráta peněz a nelze předpokládat, že by se takto nechali připravit o část majetku. Postfašista vidí z trhu jen sám sebe. Trh však nefunguje sám o sobě, o trh je třeba pečovat a to něco stojí, kola trhu je třeba roztáčet a usměrňovat. Právě ti nejbohatší mají z trhu největší užitek a tak by měli na jeho fungování daněmi nejvíce přispívat. Podobně bohatství či majetek není výlučně soukromou záležitostí občana, protože je získán na základě společenské dělby práce. Odtud povinností nabytého bohatství je bohatství rozšiřovat především pomoci uchovávat synergismus trhu. Přiznání bohatství či majetku je aktem vlastníka, není záležitostí fyzického evidování finančními úřady. Bát se ho musí pouze každý, kdo nepoctivě přizná výměr daně nebo kdo majetek nabývá nepoctivě mimo regulérní tržní postupy. Navíc se týká těch nejbohatších a trhu nejvíce využívající. V každém případě nemůže jít o byrokratické a otravné ušlapávání občana, jak si myslí pan předseda ODS. K tomu naopak došlo právě za monopolního působení ODS, především nenaplněním ústavy. Za mnohé prohřešky ODS jmenujme správní soudnictví. Ústavní soud shledal správní soudnictví za natolik špatné, že nařídil jeho okamžitou změnu. A na této špatnosti a ušlapávání občana se celou dobu podílela svým monopolem ODS a její předseda jmenovitě. Správní soudnictví je část justice, která se zabývá přezkumem úředních rozhodnutí. Šance lidí v boji s úřady se tím zvýší. Od roku 2003 musí začít pracovat i Nejvyšší správní soud, který je sice uveden v ústavě, ale fakticky nezačal dosud fungovat. Ústavní soud zaznamenal řadu stížností na stav správního soudnictví a dospěl k názoru, že je v rozporu s Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod. Navíc současné předpisy vůbec nepočítají s existencí Nejvyššího správního soudu. Současné správní řízení pošlapávalo lidská práva, protože ignorovalo základní princip: "Každý, o jehož práva a zájmy jde, musí mít právo na přístup k soudu"; a budiž poznamenáno právo na přístup k nezávislému soudu. Podle nového systému by každý krajský správní soud byl zastřešen Nejvyšším správním soudem. Dosavadní správní soudnictví je špatné z více hledisek. Především pro postfašistickou zvůli úřadů. Proti některým úkonům státní zprávy se vůbec nelze bránit u soudu (například proti nečinnosti). Ne každý se může bránit u soudu, a pokud ano, nemusí se řízení odehrát ve fér procesu. Navíc rozhodování úřadů i správních soudů podléhá libovůli, je nejednotné v různých částech Česka. Tuto jednotnost zajistí v každém případě Nejvyšší správní soud, který je současným správním soudnictvím ignorován, i když je zapsán v Ústavě ČR. Tak si ODS a její předseda jmenovitě po dlouhou dobu (ne)váží nejvyššího zákona občanstva Česka! Vždyť nevážností k zákonům je celá jeho kupónová privatizace, označovaná za zločin století. Symbolem této zločinnosti je Viktor Kožený, notoricky známý finanční pirát. Dluží svým bývalým akcionářům deset miliard korun a těžko hledat lepší příklad okradení důvěřivců a peněžních machinací světa postfašizmu. To ví přece každý svobodný člověk. Policii ovšem tohle zjištění trvalo neskutečných pět let. Už od roku 1996 je jasné, že Viktor Kožený udělal největší tuzemskou finanční kličku, policie ji začíná pořádně vyšetřovat teprve teď. To je evidentně nadržování pachateli. Z postfašistické diktatury kapitálu není úniku, hlavně když vedle neustále řádí finanční žraloci. Jak je ale možné, že případy zneužívání majetku v podílových fondech jsou v EU tak ojedinělé? Protože tam funguje dobré jméno a to je zárukou dobrého obchodu. Jméno ODS i jeho předsedy však zárukou kvality nejsou. Obchodní etika zavedená do praxe je pro investora lepší zárukou než jakýkoli úřad či komise. Podílový či investiční fond je na rozdíl od banky, pojišťovny či makléřské firmy velmi jednoduchou organizací, jejíž činnost se velmi snadno kontroluje a audituje. A ekonomika, která nedokáže regulovat fondy, nedokáže nic. Ekonomika nastartovaná ODS v čele s jejím předsedou přinejmenším ukazuje ekonomický diletantizmus. V té tolik ODS a panem Klausem vysmívané "socialistické" EU existuje standardní etické prostředí vylučující tuzemský chaos. V roce 2000 existovalo ve státech EU více než 21 tisíc podílových fondů, které celkem spravovaly přes 3000 miliard eur. Svědčí to o jejich velké a rostoucí popularitě a o vysokém stupni bezpečí pro drobné investory. Ekonom, který ve své teorii neuznává etiku by měl vrátit vysokoškolské diplomy, odejít do penzijního senilního klidu a neškodit občanstvu. Nenechme si věšet od ODS a pana Klause bulíky na nos, že tunelování fondů je normální součástí standardní tržní ekonomiky. I postfašisté přišli na to, že pro vzájemné fungování musí dodržovat jakousi etiku a jí omezit svou bezbřehou liberální volnost. Pochopitelně že se ODS a pan Klaus bojí vstoupit do EU, museli by totiž přistoupit na tuto etiku EU a přestat si dělat co se jim zamane pod hlavičkou mandátu zastupitelské demokracie. Proti EU lze mít výhrady, ty však ODS a pan Klaus vůbec nepublikují. O choré mysli pana Kause svědčí za jiné výrok, že Ústavní soud je pohradní seskupení. Podobně choře se vyjadřuje nejen o EU, ale i mnohém dalším. A s ním jeho soukmenovci s postfašistické ODS. Věru postfašisté bezpečnosti občanstvu nepřidají, když ho nezaručí ani bezpečnostní složky státu. Národní bezpečnostní úřad čelí podezření, že falšoval výsledky bezpečnostních prověrek, při nichž se rozhoduje, kdo se smí seznamovat s tajnými informacemi. Odpovědní pracovníci o tom nerozhodovali ze zákona, ale svévolně. Pro vážné podezření BIS dokonce odposlouchávala ředitele NBÚ. Možností, že certifikáty se dostaly do rukou neoprávněným lidem se zabývá i vládní výbor pro tajné služby i sněmovní výbor pro obranu a bezpečnost. Neexistuje nezávislý ověřovací orgán zcela mimo struktury světa tajných služeb a NBÚ. Závěry o vydání či nevydání certifikátu není možné nezávisle prozkoumat. Také vojenská rozvědka shromažďovala v roce 1999 informace o ministrovi Baštovi, usnesl se na tom poslanecký výbor pro obranu a bezpečnost. Přitom vládní výbor se to pokusil zamést pod koberec. Šéf sněmovní komise pro BIS informoval ředitele NBÚ o něčem tajném. Z tajné služby unikají tajné informace. Ta největší tajná informace už dávno unikla mezi veřejnost. Vláda, poslanci senátoři podvádí občanstvo. Pěkně to ukazuje příklad Temelína. Elektřina se otevírá trhu, část elektráren se stává nadbytečných, aniž se investice stihly vrátit. Navíc se musí snížit těžba uhlí, která byla také podporovaná nastavením státní politiky. Jen v ČEZ uvízlé náklady v uhelných zdrojích tvoří 50 až 60miliard korun. Uvízlé náklady jsou totéž jako špatné úvěry bank. Je to majetek, který už nepřinese žádný zisk. A tak rozjetím Temelína vznikají dodatečné náklady s ním spojené právě oněmi uvízlými náklady. Tyto uvízlé náklady se nakonec projeví ve vyšších cenách elektřiny i když je jí dost, může být levná a funguje trh. Temelín je však stále v problémech. Veřejné slyšení o jaderné elektrárně postihl bojkot veřejnosti. Jak by ne, vždyť spouštění dokázalo turbovibrátorem to, co nedokáže zemětřesení chvějící se turbina totiž pohla železobetonovou základovou deskou o dva milimetry. Škoda, že nepohla myšlením manažmentu elektrárny ani Úřadu pro jadernou bezpečnost. Postfašistické myšlení se táhne celou společností. Vláda už potřetí zamítla požadavek zvýšit vliv obcí na jimi zřizované školy. Přitom se tento vliv přiznává církevním školám a krajů také u středních škol. Zjevná diskriminace a postfašistická arogance vlády. Sotva strach z postfašistického vlivu na školství, to už je teď kvalitně postfašistické, stejně jako obecní zastupitelstvo. Vždyť v prostředí postfašizmu neexistují jakési ostrůvky svobody, a tak se všude projevuje všeobecná diktatura kapitálu a zadluženost obcí. Už druhou žalobu na stát a ústavní stížnost podá Olomoucký kraj. Důvodem jsou podmínky, které si klade ministerstvo školství na provozování středních a speciálních škol, které stát postupně předává krajům. Nejen zastupitelům v parlamentu a vládě, ale také v obcích se stane karambol. Přinejmenším sto padesát tisíc korun daňových poplatníků zaplatí radnice Prahy 4 kvůli kauze neplatně uzavřených sňatků. Každý z deseti poškozených párů, které zhruba před dvěma měsíci protizákonně oddala bývalá starostka obvodu, totiž od radnice jako náhradu dostane patnáct tisíc korun. Poškození snoubenci budou muset k úřednímu oddání přijít ještě jednou. Lidem chybí umění metamanažmentu žití, proto tolik chyb a zla. Občanstvo napadané postfašizmem se špatně stará o své zdraví, není schopné metamanažovat své žití a nemalou úlohu v tom hraje klamavá reklama. Reklama umí divy. Voda z lahve koupené v supermarketu však není o nic zdravější než z kohoutku. Navíc v lahvích stojících v teple nebo na světle se snadno množí bakterie. Polovina až dvě třetiny veřejných i soukromých studní je znečištěna nejen bakteriemi, ale i mnoha chemikáliemi. A výběr filtru na úpravu vody je problematický a jeho pořízení nákladné. Navíc na filtru se mohou nejlépe šířit bakterie. A tak návod k optimalizaci životních nákladů je pro mnoho občanů jednoduchý: ke konzumaci brát vodu z kohoutku, kde je neustálý odběr vody, nemáme-li vodu zbytečně odpouštět. Ztráta lidství nákazou postfašizmu je nejpatrnější v zábavě. Lidé se baví mnoha způsoby, jeden se však vytratil. Lidé si nedovedou společně zazpívat, nejen v hospodě ale také v rodině nebo s přáteli. Lidé ztratili schopnost týmovosti nejen v práci, ale také v životě ať už v hospodě, spolku nebo rodině. Postfašistická nátura zná už bavit se společně pouze chlastem. Diktatura kapitálu odcizila lidem společenství ve zpěvu a hudbě. Právě zpěv a hudba zpívaná pospolu je testem lidství, každý si ho může zkusit. Zásadně lidství nejsou schopni postfašisté. Postfašizmus frčí světem. Hinduisté a vegetariáni žalují firmu McDonald’s za použití živočišného tuku při výrobě hranolků. Na straně albánských rebelů v Makedonii prý bojují i Američané, bývalí důstojníci americké armády. Makedonská policie uvedla, že rebelové v Aračinovu byli ze 70 procent vyzbrojeni nejmodernějšími zbraněmi americké výroby. V souvislosti s těmito zprávami americký prezident Gerge Busch vydal příkaz, kterým zakazuje americkým občanům jakoukoli finanční či obchodní spolupráci s albánskými rebely. Zároveň také zakázal vstup těchto povstalců na území USA. Naproti tomu EU nutí vládu Makedonie ke spolupráci s rebely. Oficiálně však NATO i EU odmítají s rebely jednat. Pro vládu Makedonie však rozhovory s povstalci nepřipadají v úvahu. Přitom NATO podmiňuje rozmístění svých 3000 vojáků v Makedonii příměřím s rebely, tím to však vlastně odmítá. Konflikt s rebely nelze řešit politicky. Je to jako kdyby měla španělská vláda jednat politicky s ETA, nebo francouzská vláda s korsickými separatisty. Také Alžírskem otřásají protesty Berberů. Žádají kulturní, jazykové, ale i politické autonomie. Dnes se mezi Berbery počítá na 20 milionů lidí roztroušených v severní Africe a emigrací po celém světě. Nejvíce Berberů žije v Maroku, kde tvoří 40 procent populace, následuje Alžírsko s 25 procenty populace. Berberština patří mezi semitohamitské jazyky a ne mezi arabštinu. Podle scénáře NATO a EU v bývalé Jugoslávii by se mělo také Maroko i Alžír rozdělit a vybudovat analogicky Velké Albánii jakési Velké Berbersko. Ale tudy cesta nevede. Berberům i Albáncům lze poradit jediné, vytvořit si ke své kultuře co nejrychleji svůj metastát, bez hranic a za podmínky společné komunikace Internetem. V boji s postfašizmem je třeba využít i některých jeho prostředků, ale na všech. Postfašistická diktatura kapitálu se nezastaví před žádným byznysem. Nelze očekávat, že se byznys vyhne drogám. Boj s drogami je tak v prostředí diktatury kapitálu marný. Když se Čína vydala na cestu postfašizmu, tak veřejná poprava nějakých 40 obchodníků s narkotiky je pouze reklamou na narkobyznys i když s rizikem života, ale to v diktatuře kapitálu existuje vždy. Postfašistická diktatura kapitálu obdobně marně bojuje proti epidemii AIDS. Vymýtit epidemii AIDS má šanci pouze skoncování s postfašizmem a to je ze strany postfašistů nemožné. Na to má pouze jakákoli globální katastrofa. V každém případě boj proti AIDS je také součástí boje proti postfašizmu. A dá se k tomu využít jeho zbraní. Kontroverzní plakát nevýdělečného výboru pro boj s AIDS paroduje proslulou cigaretovou reklamu "Come to Merlboro Country" (Přijďte do země Marlboro). Dva muži v kovbojských kloboucích a vysokých botách sedí na jednom koni, kolem je romantická příroda. Nad nimi je velký nápis "Welcome in Condom Country" (Vítejte v zemi kondomů) a pod nimi menší "HIV je v Torontu na vzestupu, jezděte bezpečně". Philip Morris dává najevo svoji nelibost. O plakát je velký zájem. AIDS ovšem není otázkou kondomů, je to otázka myšlení a tedy kultury. V diktatuře kapitálu je i kondom nepřístupným luxusem a navíc někdy zakázaným zbožím jak ukazuje nabádání římsko-katolické církve. Chtělo by to i parodující plakát i na ni. Ovšem nejnověji zafunguje postfašistická reklama spojená se summitem G8. Již za měsíc čeká Janov v Itálii zasedání nejvyspělejších postfašistických států G8. Chtějí diskutovat, o zločinnosti postfašizmu sotva. Diskuse či dialog s postfašisty nemá cenu, museli by přistoupit na platformu všelidské zločinnosti postfašistické diktatury kapitálu, kterou lze také nazvat globalizací. Postfašizmus plodí globální entropii ohrožující samo lidstvo, indukuje i boj proti globalizaci. Při povaze Italů se dá v Janově očekávat největší bitka, kterou svět dosud zažil. Antiglobalizátorům však nejde fakticky o boj, ale o reklamu. Je to sice boj symbolický, ale svým entropickým dopadem účinný. Postfašisté už mají obavy, neklid se šíří, další pohnutka k zvracení, nejlépe by bylo summit zrušit a pořádat ho jako globální konferenci na Internetu. V každém případě i konání summitu na velké lodi uprostřed oceánu by bylo dobrou reklamou věnovanou antiglobalizátorům. V každém případě případná bitka s antiglobalizátory bude pouze matně odrážet hrůzu postfašizmu diktatury kapitálu. Globalizátoři mají také své starosti. Odvolací soud USA podpořil rozhodnutí, že Microsoft porušil antimonopolní zákony. Zároveň rozhodl, že proces bude muset být uspořádán nový proces, který by zaručil spravedlnost. Monopolu se bojí na trhu kdekdo. Evropská komise má obavu z monopolu a tak fúzi GE a Honeywellu nechce povolit, což vyvolalo v USA bouřlivou reakci a v EU musel orodovat i americký prezident. GE musí doložit jak svou moc omezí. Postfašisté svou mocí diktatury kapitálu ohrožují samu existenci lidstva, proto v nizozemském Haagu hledají nové cesty, jak zachránit dohodu o omezení skleníkových plynů. Kjótský protokol z roku 1997 navrhoval, jak dosáhnout v příštích deseti letech snížení emisí. Dosud uvedený protokol podepsalo na 55 států. USA ho odmítly podepsat, není se co divit prvnímu mezi postfašistickým blokem - nechce zaplatit za škody které napáchal. Vždyť nechce platit své závazky OSN a odmítá podepsat řadu mezinárodních dohod. Postfašisté chtějí diktovat počasí a životnímu prostředí. Snaží se také diktovat Internetu. Zakázali šíření hudby prostřednictvím Napsteru. Šíření hudby po Internetu to však nezastaví. Většina uživatelů Napsteru začala totiž používat jiné systémy sdílení souborů založené na programu Gnutella. Je-li sdílený soubor typu mp3 je to záležitostí uživatele Internetu. Zakázat synergismus sdílením souborů na Internetu je něco jako zakázat lidem kulturu. Otázka autorských práv se musí řešit jinak, než postfašistickými zákazy. Podobně je to se softwarem. Co chtít od lidí vychovávaných a nucených žít v diktatuře kapitálu a přinucených minimalizovat své životní náklady a přesto chtějících udržet si svůj kulturní standard? Odtraňte postfašizmus a odstraníte i pirátství každého druhu.

Pandemickou postfašistickou diktaturou kapitálu, jíž se také říká globalizace, evidentně přišel čas metazákonnosti nastolit svůj řád, je-li míra její tolerance překročena. Postfašizmus působí genocidu kultur a svou globální mocí genocidu lidstva. Postfašizmus vede skrytou válku proti kulturám a svou planetární mocí dokonce válku proti lidstvu. Nastal čas soudit postfašizmus za válečné zločiny, za zločiny proti lidskosti, a také za nejhorší zločin – genocidu. Stávající válečné právo evidentně s dechem nestačí tempu lidského vývoje. Z pozice globální postfašistické diktatury kapitálu nelze zajistit lidským kulturám a lidstvu obecně spravedlivé nastolení základního lidského práva. Nástupem globality proto přichází právo metazákonnosti, založené v bytostném panství nad vší Skutečností. Chce-li lidstvo globalitou nadále existovat, pak musí všechna svá práva založit na dodržování metazákonnosti, vládnoucí vší Skutečnosti, člověka a lidstvo nevyjímaje. Všechna práva musí být v epoše globality skutečnostně nutícím způsobem založená na metazákonnosti a proto naprosto neodejmutelná od existence lidstva. Z panství diktatury kapitálu nevyplývá nic právního, svět práva může být nadále vystavěn pouze na před-právní metazákonnosti žití. Tím, že právo odvozené z metazákonné Skutečnosti v sobě integruje osobní jedinečnost i společenství zakládá řád žití, kolem něhož se mohou klást další právní záležitosti lidského společenství. Ze stejných důvodů není takto skutečnostně založené právo nikdy strnulé, ale naopak vždy se žití přizpůsobující a tím tíhnoucí k pokroku. V tomto metazákonném smyslu jsou společenský řád a právní řád dva názvy pro podmínky zaručující žití každému člověku a lidstvu. Veřejné právo (ústavní, správní a trestní) i právo církevní, soukromé a rodinné jsou sjednoceny právními nároky i právními povinnostmi dodržovat metazákonnost a předpokládají způsobilost k metazákonnosti osoby fyzické i právnické. Právo založené na metazákonnosti je podle svého založení životodárné a lidsky tvůrčí. Ze stejného základu jsou odvozená základní lidská práva, tvořící jádro každé ústavy coby nejvyššího zákona všech pozitivních zákonů. Postfašistické právo neuznává založení práva v metazákonné Skutečnosti a proto globální mocí diktatury kapitálu vede k ničení životního prostředí rovnající se genocidě lidstva. Postfašizmus popírá předpozitivní nebo nadpozitivní právní výroky, aby na místo majestátu metazákonnosti nastoupilo pouhé uctívání zákonů (legalita) nastolené mocí diktatury kapitálu. Právo skutečnostně založené je svou všelidskostí nadřazené každému právu mezinárodnímu a jeho závaznost stojí nad každým mezinárodním soudem. Naopak každý soud, a mezinárodní zvláště, je všelidskostí zavázán k metazákonnosti. Každému pozitivně odvozenému právu přísluší povinnost chránit všelidské právo a jeho porušování stíhat trestními zákony. Také Mezinárodnímu soudu pro zločiny v bývalé Jugoslávii přísluší povinnost nadřadit metazákonnost každému právu. Nezpůsobilost k metazákonnosti tomuto soudu odnímá právo soudit a naopak zakládá jeho trestný čin. Pouze metazákonností nestranný soud je schopen soudit všechny zločiny v bývalé Jugoslávii, to jest soudit válečné zločiny na straně Jugoslávie i na straně mezinárodního společenství. Z definice válečných zločinů je jasné, že válečných zločinů v Jugoslávii se dopustily NATO i EU. Podle obyčejů válečného práva se válečné násilí smí používat jen proti příslušníkům ozbrojených sil a vojenským objektům (nikoliv proti civilnímu obyvatelstvu a civilním objektům). Zakazuje se používání prostředků, které způsobují zbytečné utrpení nebo škody, jež nejsou nezbytné k dosažení válečného cíle. Útoky NATO vedenými na Srbsko evidentně nešlo o válečný cíl - nalézající se v Kosovu. Naopak šlo o civilní cíle podléhající válečným zločinům. Válečnými zločinci jsou totiž osoby, fyzické i právnické, které spáchaly zločin proti míru, válečný zločin nebo zločin proti lidskosti (vražda, zlé nakládání nebo deportace civilního obyvatelstva, vražda válečných zajatců a zlé nakládání s nimi, vraždy rukojmích, plenění majetku, svévolné ničení měst a vesnic, pronásledování civilního obyvatelstva) a především osoby, které se dopustili zločinu genocidy. Mezinárodní soud pro zločiny v bývalé Jugoslávii odmítl válečné zločiny ze strany NATO, EU a OSN i když jasně šlo o zločiny plenění majetku, svévolné ničení měst a vesnic, genocidu lidu ničením civilní infrastruktury, přihlížení deportaci civilistů z oblastí vojenské správy, přihlížení zlého nakládání s civilisty a vraždám civilistů na území vojenské správy, vraždám civilistů nálety na civilní objekty, porušení válečných obyčejů. Postfašistická podjatost Mezinárodního soudu pro bývalou Jugoslávii je zřejmá – jeho soudci nejsou způsobilí metazákonnosti a tedy spravedlivého soudu. To jen zakládá potřebu mezinárodního trestního tribunálu nad válečnými zločiny kdekoliv na světě a to i ze strany páchaných postfašistickými soudy. Metazákonnost přichází soudit živé i mrtvé, protože je pánem Skutečnosti, kterou lidstvo musí ctít, má-li se zachovat a spasit od sebezničení. Přišel čas přinést všem lidem konečný řád spravedlnosti, lidství a míru. Nastal začátek bojů posledních dnů svévolníků. V roli obžalovaných z postfašizmu v Haagu je nyní bývalý jugoslávský prezident, je pouze první a s ním jsou souzeni i jeho soudci – ti z napomáhání postfašistické genocidě lidstva. Postfašisté jsou mocí diktatury kapitálu mistři destabilizace a rozvratu. Vydíráním si vynutili vydání Miloševiče do Haagu. Po předání bývalého jugoslávského prezidenta do Haagu Jugoslávii zachvátila politická krize a nestabilita. Jugoslávský prezident Vojislav Koštunica s vydáním Miloševiče nesouhlasil, proto jeho strana opustila parlamentní skupinu sedmnácti stran, zůstává však ve vládě. Jugoslávská federální vláda zaniká, protože spojenec reformistů, černohorští socialisté bránící vydání Miloševiče, z vlády odchází. Svazový premiér Zoran Žižič podal demisi. Znamená to, že Jugoslávii čekají v brzké době svazové parlamentní volby. Z destabilizace je na vině dárcovská konference západních zemí, která destabilizaci a případné poškození lidu zbytkové Jugoslávie vyvolala a její důsledky ponese právě u Mezinárodního soudu pro zločiny v bývalé Jugoslávii. Vydáním Miloševiče do Haagu se totiž vytváří nový precedens, na jehož základě může být pro mezinárodní soudy snazší vznést obvinění proti hlavám států a vojákům. Miloševičovi ovšem dosud nikdo nemůže prokázat to hlavní, zločin genocidy. Naopak zločin genocidy lidstva však už dnes lze prokázat americkému prezidentovi za odmítnutí Kjótského protokolu. Za zločiny proti lidskosti a válečné zločiny může už být obviněn mnohý státník, protože na Miloševiče má soud pouze vinu zabití 340 lidských životů. Ve světě je hodně vládců, současných, bývalých i budoucích, jimž lze podobné věci také přičíst. Mnozí státníci vedli vojenské akce, při nichž zahynuli civilisté. Nesou za to tudíž odpovědnost stejně jako Miloševič. Bill Clinton jako americký prezident nařídil svým jednotkám bombardování Kosova a Srbska, Somálska, Afganistánu a Sudánu. Neobešlo se to bez mrtvých nevojáků. A ještě jasnější je to u prezidentů Jelcina a Putina v Čečensku. Podobných prezidentů běhají po větě hejna. Ale stejná past může potkat i muže v uniformě. Generálům a vojákům mírových misí, kteří při bojové akci nešťastnou náhodou připravili o život civilisty, visí od nynějška nad jejich osudem ortel trestu. Kdykoliv se může vynořit žádost o jejich vydání mezinárodnímu soudu. Precedens je na světě, především jsou na řadě postfašisté připravující genocidu lidstva a to i ze strany soudů. Navíc mohou být souzeni v nepřítomnosti, není-li jejich vydání možné. Je to zajímavá zpráva především pro USA, jež většinou vedou mezinárodní mise. George Busch tak ví, že je na šikmé ploše. Od chvíle kdy vkročil do Bílého domu a kdy opovrhl Kjótským protokolem, a od okamžiku, kdy Miloševič byl vydán do Haagu. Sám soud v Haagu může být obviněn z nadržování pachatelům genocidy lidstva. I u nás máme postfašisty kandidující na poslední soud. Svými mnohými zlými činy o tom přesvědčují občanstvo. Zahraniční dluh Česka stoupl o dvacet miliard korun na 830 miliard, což představuje 43 procent výkonu ekonomiky, přičemž mezinárodně uznávaná kritická hranice představuje 40 procent hrubého domácího produktu. Typickou ukázku postfašistického práva a spravedlnosti skýtá případ H-Systému. Bývalí úředníci Komerční banky, kteří umožnili impériu Petra Smetky spojenému H-Systémem odčerpat podezřelé úvěry za více než miliardu korun mohou být v klidu. Neohrožuje je ani policejní vyšetřování, které se zúžilo na prozkoumání podvodů s bydlení od zkrachovalého H-Systému. Nečekají je ani opletačky s Komerční bankou. Ztratily se totiž klíčové dokumenty, na jejichž základě by bylo možné dohledat detaily, které v roce 1993 až 1994 za tuhé vlády ODS a pana Klause předcházely poskytnutí úvěrů a které by ukázaly, jaký díl viny na tom mají konkrétní úředníci. Komerční banka dnes tvrdí, že všechny dostupné materiály k úvěrům předala Konsolidační bance (respektive její dceřinné společnosti Kompo, na kterou Komerční banky převedla pohledávky za společnosti H-systém). Konsolidační banka však obratem prohlásila, že takové dokumenty nikdy nedostala. Komerční banka si od případu H-Systém myje ruce, nejsou žádné doklady. Jak se říká vrána k vráně sedá, rovný rovného si hledá. Proto také postfašisté se zvláštní oblibou rádi pořádají summity, aby demonstrovali svou moc. Máme se na co těšit i u nás. Pražský summit NATO přijde (zatím) na 802 milionů korun. Na summit, který se bude konat 31. a 22. listopadu 2002, se sjede 46 nejvyšších postfašistických představitelů členských zemí NATO a států přidružených do iniciativy, která by se měla správně jmenovat Partnerství pro postfašizmus. I bez NATO však partnerství postfašistů existuje a to už zastupitelskou demokracií. V postfašizmu se cokoliv stává byznysem, poslanci a senátoři nejsou výjimkou. Poslanci a senátoři mají svou funkci až na světlé výjimky jen jako zástěrku pro své podnikání. To nejdůležitější je jsou pro ně informace k nezaplacení. Základní plat poslance či senátora činí před zdaněním 41 900 korun. Nadto si poslanci přijdou ještě na další náhrady. A ty se nedaní. Dohromady tedy může jeden zákonodárce dostat měsíčně až osmdesát tisíc korun. Nejmenší příspěvek dostávají poslanci na stravování a oblékání. Za měsíc může jeden poslanec projíst nebo si nakupovat oblečení za 4990 korun. Podle toho, odkud musí dojíždět, dostává dále třináct a půl tisíce až dvacet tisíc. Dalších maximálně 13 800 korun dostanou ti mimopražští zákonodárci, kteří si musí v Praze najít přechodné ubytování. Přesně polovinu svého základního příjmu mohou měsíčně dávat svému asistentovi, ať je to kdokoli, třeba i vlastní syn či manželka. Za částku dvaadvacet tisíc korun si pak mohou pronajmout poslaneckou kancelář. A to i přesto, že mnozí sedí na stranických sekretariátech, a peníze tak plynou do stranických pokladen. Poslední příspěvek, šest tisíc korun, mohou poslanci protelefonovat, profaxovat a použít na e-maily. Nejenže mnozí podnikají, ale někteří současně zastávají důležitá místa v místní samosprávě. Slušný výdělek lze vydělat využíváním důvěrných informací v dozorčích a správních radách a to až půl milionu ročně. Mnohem méně se dá přivydělat publikování v novinách. To už za publikování v jiné oblasti se dá vydělat několik set tisíc až milion. V každém případě se poslanci a senátoři nevěnují kvalitě své práce, podle toho také vypadají jimi vytvářené zákony. Pro to. jak kdo svou poslaneckou funkci fláká existují doklady. Pokud totiž příjmy poslanců překročí jeden zákonodárcův měsíční plat, musí uvést všechny své vedlejší zaměstnání, dary a majetek, který v daném roce koupili. Nahlédnout do těchto materiálů může sice kdokoliv, ale ne tak docela. Aby se o tom lidé příliš nedověděli, je možné se podívat na čestná prohlášení poslanců jenom každé první pondělí v měsíci. A to ještě jen po dobu dvou hodin, a ne jinde než v Praze se na to lidé ani podívat nemohou, tak si to poslanci odhlasovali. V době Internetu žádná možnost veřejné kontroly. Typická klička postfašistů – pomocí zákonů legálně ovládat občanstvo. Příklady táhnou. Jeden úřad si může dovolit pro statistickou evidenci vyžadovat rodná čísla občanů, tak proč by ne jiný úřad, pro evidenci návštěvy záchodu. Dveře na záchod na ústeckém úřadu práce jsou přístupné pouze za jméno a rodné číslo, ty se z evidenční kartičky klientů úřadu zapíší do speciálního sešitů uživatelů záchodu. Doufejme, že tyto praktiky brzy neobkoukají i zákonodárci pro pracovnice nejstaršího řemesla. Postfašizmus je na vítězném tažení, nejen v senátu a parlamentu, ale v celé zastupitelské sféře. Postfašizmus vítězí už i v symbolice znaku kraje, blíží se značně protektorátnímu symbolu města Brna. Použitý orel se totiž jindy než v době protektorátu nepoužíval. Znak nově schválený hejtmanstvím obsahuje orla - symbol města Brna - používaný okupační správou města Brna v době protektorátu. Vskutku pěkná ukázka inklinace postfašistů k fašizmu. Teď už zbývá pouze pozastavit platnost Benešových dekretů a obnovit genocidu naší kultury pod hlavičkou EU. Potom už budeme pro EU rozvojovou zemí vhodnou tak pro odbyt jinde neprodejných výrobků. Pokusy o dvourychlostní EU či o členské státy druhé kategorie jsou už jisté. Pokud se nepostaráme o svou svébytnost, tak ji v rámci EU rychle ztratíme. A nejen svébytnost, ale také zdraví. Španělské olivové oleje s obsahem rakovinotvorných polyaromatických uhlovodíků zachytila Česká zemědělská a potravinářská inspekce při dubnové kontrole, kdy měly být vadné výrobky z trhu odstraněny. Uloží se pokuta, ale zdraví spotřebitelů je vedlejší. Další důkaz, že postfašistický trh se sám nedovede postarat o bezpečnost spotřebitelů a že sám o sobě představuje nebezpečí. Pouze zachováním vlastní kultury máme šanci odolat konkurenčnímu prostředí globalizujícího se světa. Jak těžko se odolává diktatuře kapitálu ukazuje i případ našich čokoládoven. V postfašizmu čokoláda a kakao dostávají pachuť potu, slzy a někdy krve dětských otroků. Každý rok jde o 200 000 dětských otroků. V dnešním globalizovaném světě pod patronátem USA i mezinárodních institucí jako je OSN, Světová banka, Mezinárodní měnový fond, Mezinárodní zdravotnická organizace, Mezinárodní obchodní organizace a četné jiné, bují byznys s dětskými otroky a největším pachatelem je Pobřeží slonoviny, méně Nigérie a Gabun. Pobřeží slonoviny vede, vždyť produkuje téměř polovinu světové produkce kakaa a třetinu kávy. Kakao z Pobřeží slonoviny odebírají snad všechny světové čokoládovny, vyrábějí se z něj čokoládové výrobky také v čokoládovnách Nestlé, pod něž spadají i tuzemské modřanská Orionka a olomoucká Zora i značky Maryša i Sfinx. Žádná rezoluce OSN proti porušování lidských práv ze strany Pobřeží slonoviny. Žádná reakce ze strany USA i naší diplomacie proti porušování lidských práv v Pobřeží slonoviny, Nigérii a Gabunu. Pochopitelně pro postfašisty je na prvním místě byznys, bez ohledu na dodržování lidských práv. Vyšlápnout si na Kubu to dokážou, vyšlápnout si na Pobřeží slonoviny už nejde, vždyť tam jde o byznys nadnárodních společností. Byznysu se vyhnout nemůžeme, naopak je mu třeba napomoci správným směrem a to kulturním prostředím pro výměnu metainformací. Jeden příklad jak může fungovat výměna metainformaci na MetaInternetu. Je možno jednak využít centrálního počítače (k němuž jsou připojeni i ostatní) a jenž provede hledání požadované metainformace. Po jejím nalezení se uživatel spojí již přímo s počítačem ve kterém je hledaná metainformace uložena a stáhne si ji. Jednak je možno postupovat naprosto decentralizovaně třeba využitím programu Gnutella. Uživatel se připojí k jinému, který je spojen s někým jiným. Většinou je jeden počítač spojen se třemi dalšími. Hledání tak probíhá postupně – nejdříve jsou prohledány přímo spojené počítače, pak až ty sekundární. Po nalezení požadovaného souboru (nemusí jít pouze o písničky, ale o datové soubory nebo přímo videoklipy) se uživatel propojí s počítačem v němž je uložen. Neexistuje centrální server podléhající nějakému omezení. Případné metainformace pořídí celkem snadno každý amatér a přes svůj počítač je může distribuovat v rámci MetaInternetu. Navíc jsou pořízeny amatérsky a tedy šiřitelné bez jakéhokoliv omezení na autorská práva. Vždy se na MetaInternetu najde někdo, kdo soustředí rozsáhlou knihovnu metainformací. Především je možné tímto způsobem šířit metazpívání. Má to ovšem jednu nevýhodu. Některé metainformace mohou být natolik rozsáhlé, že jejich šíření Internetem je prakticky nemožné. V tom případě nastupuje nejrychlejší přenos prostřednictvím média CD. Příslušný seznam metainformací je možné soustředit, vypálit na CD a zaslat poštou či levněji předat jiným způsobem. Velké metabibliotéky je možné šířit i prostřednictvím externě připojitelných velkokapacitních pevných disků, to ale vyžaduje jakousi malou dovednost jednak ve vytažení diskové sběrnice, jednak v externí napojení pevného disku. V každém případě je vhodnější metainformace pořízené za účelem metazpívání distribuovat na médiu CD a přehrávat i na MP3/CD přehrávači, který využívá jako záznamového média obyčejné CD namísto drahých paměťových karet. Na jeden disk se tak díky kapacitě až 700 MB dat vejde přibližně 12-14 hodin hudby ve špičkové kvalitě. Tato média jsou levná a stojí okolo 20Kč v případě CD-R média či 50 Kč u přepisovatelného CD-RW. Navíc přehrávač MP3/CD pracuje s jakýmkoliv datovým CD, na kterém se nachází alespoň jedna skladba ve formátu MP3. Při načtení se podívá do všech adresářů a vytvoří si seznam všech skladeb ve všech adresářích, které se na něm nalézají. Není tedy třeba vytvářet CD disky ve speciálním formátu, přehrávač si poradí prakticky s jakýmkoliv CD včetně již dříve vypálených klasických hudebních disků. Uživatel si tak může vypálit CD s hudbou, které bude přehrávat buď v CD/MP3 přehrávači, anebo na svém počítači. Pro velké množství skladeb formátu MP3 je však orientace na CD/MP3 problematická. Většina přehrávačů je totiž vybavena pouze jednoduchým jednořádkovým displejem, jsou však výjimky. Také baterie vydrží pouze 5 až 10 hodin provozu. Většině přístrojů dělají otřesy větší či menší potíže. Je však možné vybrat si za cenu pěti až deseti tisíc ucházející přehrávač CD/MP3. Je otázkou času než se zkvalitní a půjdou s cenou dolů. Přehrávače CD/MP3 však jsou pouze doplňkovým prostředkem šíření metagramotnosti, tím hlavním se stává MetaInternet. Moravané jako první v duchu své tradice mají MetaInternet, svou kulturu založenou na metagramotnosti. Mají na co navázat. Moravané byli jednou z prvních kultur, která měla písemnictví ve svém jazyce a z toho plynoucí vzdělanost. Už strašně dávno Moravané narazili na potřebu zachovávat řád žití a mít duchovního učitele, který by je v tom jasně a dokonale vyučil. Dnes jde zase o něco podobného, samozřejmě se znalostí všeho předešlého. Nyní opět nastala taková doba, aby lidu Moravy byly plně objasněna víra v smysluplné žití, řád metazákonnosti a cesta Pravdy. Na Moravu sice přichází mnozí duchovní učitelé, ale není nikoho, kdo by poučil o Pravdě a vyložil metazákonností její smysl v duchu moravské kultury, aby i jiné kultury, když to uzří, šli nápodobou. Dnes je pasé nacionalizmus i víra v Boha, i nejrůznější –izmy. Dnes jde v genocidě kultur a v globální soutěži kultur o zachování také té moravské. Dnes nejde o národnost, ani o víru, dnes jde o žití v Pravdě vlastní kulturou. Dnes jde o hodnotu pravdivého slova. Je třeba vyřknout pravdu, která by vykolejila ze zaběhnutého stereotypu postfašizmus. Jde přitom o pravdu pro každou kulturu, nejen moravskou. Dnes jde o nové věrozvěsty žité Pravdy, pro dnešek i zítřek.

Vlastními příčinami nezbytnosti lidské kultury je různými schopnostmi a potřebami lidí lépe čelit jejich existenci. Co pro existenci u zvířat dociluje pouhá stádnost, to je u člověka povýšeno na kulturu. Právě kulturou a jejím synergismem je lidské společenství víc než pouhým součtem jednotlivců. Vlastní příčinou kultury je uplatnění různosti vloh a sklonů člověka ve své rozmanitosti spjatých synergismem a doplňujících se k blahu všech. Společnou kulturou je možné dělné doplňování jedněch druhými životem a prací. Jedině díky synergismu kultury je člověku do vínku dáno stále vyšším věděním Skutečnosti lépe přežívat a odolávat přírodním rozmarům. Kdysi to byly knihy, která jako i oděv chránily proti nepohodě. Dnes, v záplavě knih a informací, mohou proti nepohodě chránit už jen metainformace vznikající synergismem informací. Jisto je, že kultura umožňuje lidskému společenství poznáváním Skutečnosti zdokonalovat svou existenci. Původ a cíl kultury v odkázanosti na zdokonalování lidské existence nakonec kulturu uvádějí na společný základ synergismu Skutečnosti. Kultura nakonec koření v existenci lidí a v synergismu žití. Odkaz na synergismus uvádějí do souvislosti kulturu a lidské žití. Kultura vzniká synergickým spolupůsobením mnoha jedinců v lidském společenství, svůj cíl a naplnění nachází v naplnění lidské existence zdokonalováním. K obcování lidí je potřeba kultury jakožto prostředku existování a to právě prací. Bez práce a synergického doplňování různorodý člověk nemůže existovat. Člověk izolovaný od kultury dokonce není schopen existence. Podobně synergismem kultur vzniká metakultura lidstva, bez níž existence člověka v epoše globality není možná. Celý problém je ve vymezení příslušnosti ke kultuře. Mnoho lidí postfašizmem ztratilo své kulturní kořeny, neví ke které kultuře přísluší. Je v tom však jednoduchá pomoc, záležející v příslušnosti ke kultuře její esencí – lidovou písní. A naopak genocida kultury se snadno pozná likvidací lidové písně a to postfašizmus dokazuje mistrně. Právě odpor k synergismu je spolehlivou indikací přítomnosti postfašizmu. Synergismus lidí totiž znamená synergismus informací do metainformací tedy více pravdivosti a svobody přičemž předpoklad k tomu je dán metagramotností a demokracií. Synergismus informací znamená také synergismem pravd tvořit systém poznání tedy jakousi Pravdu pravd, dávající lepším poznáním Skutečnosti i lepší šanci existování. Pravda, svoboda, demokracie se tak najednou doplňují a vytvářením kultury dávají člověku schopnost lépe existovat. Přiznání autority metazákonnosti synergismu však je trnem oku postfašistům a obecně každé diktatuře včetně té globalizační - kapitálové. Zvěstování synergismu totiž konečně přináší globální kriterium pravdy či lépe řečeno kritérium správnosti, dobra a všeho přínosného k zdokonalování žití. Posledním kritériem víry i vědy se stává synergismus jakožto nositel poznání, rozlišující pravdivé soudy od nepravdivých a schopný soudit s jistotou. Soudnost nespočívá v dodržení formální logické souvislosti, ale v dodržení synergismu. K soudnosti nestačí pouze rozumářská logika, ale také metalogika umění synergismu, cítění správnosti, jednocení četných protivenství provázející žití i poznání. Obecné kritérium víry a vědy může vést k jistotě pouze když se shoduje se stavem Skutečnosti a stává se tak současně rovněž evidencí poznání a žití. Jistota souzení je možná pouze tehdy, když soudícímu vychází sama podstata věcí, skýtající synergismem obecnost i záruku autority pravdivosti společnou všem lidem a vylučující lidskou svévoli. Evidence synergismu umožňuje jasné vyjevení, ozřejmění, odhalení pravého stavu věcí ovšem podmíněného vhledem či duchovním viděním. I vlastní pravdy podléhají evidenci v jejich synergismu, pravdy v synergismu musí tvořit systém a to bez ohledu jde-li o pravdu nabytou vírou nebo vědou. Mezi pravdami musí synergismem existovat souvislost, neexistují pravdy bez souvislostí. Je-li evidence synergismu označena za kritérium Pravdy pravd, pak tato nachází své měřítko v Skutečnosti samé. Je to právě synergismus lidí, který stálým prověřováním a pochybováním vylučuje svévoli nebo omyl a současně vede k zdokonalování kultury poznáváním žité Skutečnosti. Vše se děje, plyne a samotvoří se ve Skutečnosti synergismem a skrze něj, proto žít přirozeně podle jejího smyslu značí moudrému člověku být ctěním metazákonnosti metarealistou. Taková moudrost přináší metamanažmentem žití spokojenost a radostivost. Svévolnický svět pošetilců moudrému nemůže zkazit dobrou náladu. I v boji s pošetilci si zachovává svou životní pohodu, vždyť nechat se od pošetilců vyvést z míry značí už být pošetilcem. Na rozdíl od pošetilců si moudrý člověk spokojenost neztotožňuje s lhostejností. Spokojenost pošetilce je pouze krycí název lhostejnosti. A vztekat se nad pošetilci znamená ničit si své zdraví a to dokáže zase jen pošetilec. Ve světě postfašizmu přes veškerý blahobyt či materiální standard chybí spokojenost a radostivost z žití a to nakonec vede k masovému násilí a destrukci. Postfašizmus se stal autonomní silou, živelnou pohromou životního prostředí. Postfašizmus se svou globalizací řití jako neovladatelný vlak a v tom je účinná jediná metoda. Moudrý v tom může udělat jediné – napomoci vykolejit postfašizmus, zastavit tento vlak globalizace se jinak nedá. Chtít mu bránit nebo ho změnit bez vykolejení je hodno pošetilců. Moravané už mají svou metagramotnost a metainformace, bez nich už nejsou jakoby nazí. Navíc nejsou ani hladem ducha vyprahlí. Co je pokrm pro tělo, je metainformace pro lidského ducha. Metainformace jsou pro člověka epochy globalisace základem života. Metainformace sytí lidského ducha, vedou poznáním Skutečnosti k žité Pravdě. Jisto je, že rodící se jednotná Evropa se neobejde bez metagramotnosti a metainformací, protože pravá jednota vzniká společnou metakulturou. Metakultura zprostředkovává vzájemné lidské pochopení a takové je právě potřeba nejen nové Evropě, ale globalitou celému lidstvu. Jednota ovšem nevznikne synkrezí mechanickým spojováním, ale synkrisí synergismem. Pro naše rozhodování a jednání je kritérium pravdivosti důležitější než většina mechanicky slepená ve volbách. Památka na tradice je také výzvou k inkulturaci metagramotností i přesvědčováním k žité Pravdě. Slavná duchovní a kulturní tradice žije, i když se ji postfašisté snaží zardousit seč mohou. Lidé se bojí přiznat ke svému původu, ke svým kořenům. Mnozí nechápou rozdíl mezi národností a státní příslušností. Postfašizmem je však veřejný prostor občanstva poznamenán strachem z kulturní příslušnosti. Stačí k tomu statistická evidence příslušnosti podle rodného čísla a dokonce bydliště! Lidé se bojí prozrazení či přistižení z příchylnosti k nějaké kultuře pronásledované postfašizmem. Statisticky velmi pohyblivá čísla málo pohyblivé reality usvědčují statistiku a stát z postfašistické manipulace občanstvem. Záleží na položení statistické otázky, vždyť je velký rozdíl zda věřím v metazákonnost nebo na svévolnického Boha ochotného bez společné zásady splnit jakékoliv žadonění věřícího. Mnohá lidská utrpení stále znovu potvrzují, že není žádného Boha mimo Skutečnost. Nad lidmi nebdí žádný Bůh, to je výmysl pošetilců. Sami lidé jsou to, kteří se musí postarat o spravedlnost. Právě proto je třeba tolik synergismu a tedy demokracie, aby činění lidské bylo navzájem omezeno. O člověka se nepostará Bůh, člověk se o sebe musí postarat sám. Lidé se však svobody bojí, jsou jak malé děti a pořád si vymýšlí existenci jakéhosi Otce. Dosud se lidé vždy museli o svůj osud postarat sami. Pochopitelně lidé vychování v otroctví mamonu, církve nebo státostrany to neumějí, nedovedou metamanažovat své žití. Indikací je mnoho. Nejen náklady na důchody, ale také náklady na léčiva rychle rostou, spotřeba léčiv za rok v tuzemsku vzrostla z 33 na 38 miliard. Nedivme se tomu, vždyť postfašisté chtějí léčit projev a nikoli příčinu. A postfašizmus se pochopitelně nevyhýbá lékařům, ti léčí často bez znalosti souvislostí a spíše mechanicky. Ukazuje to případ ženy eutanázie bývalého německého státníka. Trpěla totiž velmi vzácnou a nevyléčitelnou chorobou zvanou fotodermatitis či alergií na denní světlo. Její pokožka snášela špatně světlo. I v příšeří, v němž se odvíjel její život poslední dobou, jí naskakovaly bolestivé, otevřené vředy. Utrpení už nešlo dále snášet. Ještě před několika dny s manželem oslavila 41. výročí svatby. Nemoc vyvolali lékaři v roce 1998, když ji na léčbu chřipky omylem mechanicky a bez souvislostí předepsali penicilin, a to přesto, že na něj byla alergická. Uzdravila se, ale stres spojený s politickým bojem manžela skrytou nemoc zase vyvolal. Měli by si takovou nemoc okusit odpůrci eutanázie, nepřejme jim to, vždyť jsou to tupci neschopní duchovního pokroku. Vstup do epochy globality od člověka vyžaduje zvládnout nové kulturní paradigma a následně věděním i věřením metareality začít metamanažovat své žití. Metoda není složitá, každý může začít metazpíváním. Je to pochopitelné, k synergismu hudby máme nejblíže, vždyť lidské plody slyší již od 20. týdne po početí. Dokonce si pamatují hudbu a po porodu jsou si schopny vybrat známou hudbu slýchávanou v těhotenství. Hudba sama však nestačí, je třeba tvůrčího inkulturačního aktu ve společenství lidí právě metazpíváním. Prožíváním synergismu pak člověku bude bližší metarealita i metamanažment žití. Poznání synergismu je totiž jedinci dáno v míře velmi omezené, pro jeho rozšíření je třeba využít zase synergismu lidí, proto potřebujeme pokrok ve svobodě a demokracii. Právě synergismem moci či dělbou moci je nutno omezit každý monopol, protože ten se stává úhlavním nepřítelem pokroku. Je sice krásné mít v Senátu pojistku zákonnosti, ale co je to platné, když o zákonnosti rozhoduje stranický monopol poslanců. Je také snadno pochopitelné proč nutno odbory omezovat moc k postfašizmu inklinujícího manažmentu. Naopak je v zájmu manažmentu takovou moc odbory sám nastavovat, pouze obě strany dostávají synergismem šanci navzájem se učit. Dělba moci se pochopitelně nikdy postfašizmu líbit nebude, musí k tomu být dotlačen. Ukazuje to pěkně řada verdiktů Ústavního soudu, u něhož se přece jen projevuje snaha po principu metazákonnosti. V postfašizmu je vše vhodným prostředkem k byznysu, byť třeba metodou korupce. Státní úřady jsou záměrně byrokraticky liknaví nebo nečinní v případech, kdy občan nezaplatí korupční poplatek za promptní vyřízení úřední či veřejné záležitosti. Občan nedá úplatek, tak ať čeká do soudného dne. Mimo daní na veřejné služby tak musí občan platit za druhořadé služby a korupční daň za vyřízení. K takovému státu a vůdčím politickým stranám je pak obtížné být loajální. Stala se náprava. Ústavní soud nařídil úředníkům České správy sociálního zabezpečení, aby okamžitě ukončili průtahy a vyřídili proplácení důchodu táhnoucí se již od roku 1996. Žádost nechali posledně ležet devět měsíců bez žádného správního úkonu, což je jednání označené za nečinnost. Ústava zaručuje každému, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů, což podle Ústavního soudu znamená, že u jednoduchých věcí musí úředníci rozhodnout okamžitě, složitější záležitosti musí vyřídit do třiceti dnů, v krajním případě se může vyřízení věci prodloužit na šedesát dnů. Úředníci České správy sociálního zabezpečení k jednání Ústavního soudu se nedostavili. Důsledkem je pak také uzákonění činnosti úřadů. Mnohdy se verdikt Ústavního soudu netýká zákonů, ale také samotných soudů. Tak Ústavní soud rozhodl, že v každém rozsudku musí být popsán trestný čin k němuž se rozsudek váže. Důvodem je přezkoumatelnost, pokud v usnesení chybí výrok, o jaký konkrétní trestní čin šlo, nelze rozsudek přezkoumat. Ústavní soud také zrušil všechna rozhodnutí obecných soudů ve věci půjčky starostovi obce jakožto představiteli obci. Jakkoli se obecně v obecném právní vědomí přisuzuje starostovi rozhodující pravomoc, přijetí finančního závazku za celou obec vyžaduje souhlas zastupitelstva a nikoli svévolný akt starosty. Starosta musí dbát na to, aby každý věděl co se projednává v zastupitelstvu. Je pochopitelně pro občanstvo obce nebezpečné volit si za své zástupce postfašisty. K vadné práci soudů ve velké míře napomáhají postfašisticky laděné zákony, mnohdy je to však také podjatost postfašizmem samotných soudců. V posledním případě Ústavní soud musel okamžitě zrušit pro četná pochybení soudců obvodního soudu pro Prahu 1 a Městského soudu v Praze. Je smutné, že zákonodárci nejsou způsobilí metazákonností vytvářet zákony. Je pak směšné, že k metazákonnosti nezpůsobilý parlament se odvolává na dobré mravy. Parlament usoudil, že vláda se má dohodnout o změně smlouvy s ČSOB ohledně prodeje IPB. Pokud se prý vláda nedohodne doporučuje parlament napadnout smlouvy u soudu "kvůli příkrému rozporu s dobrými mravy". Pro tento výrok hlasovalo 106 ze 168 přítomných poslanců, a to z řad ODS, KDU-ČSL a KSČM. To je zvláště cynické od těch amorálních poslanců, kteří svou občany placenou funkci považují za pouhý prostředek k podnikání. Dokonce i policie v kauze Českého domu dospěla k závěru o rozporu s dobrými mravy. Je podobně směšné, když policie obviní z veřejného ohrožení telefonování z letadla, ale už ne postfašistické řádění parlamentu. Policie obvinila z obecného ohrožení pasažérku letadla za telefonát z mobilu. Už i zapnutý mobil prý může narušit navigační systém letadla. Riziko se ovšem týká přístrojů vyrobených před rokem 1989. Mnohé letecké neštěstí má však na svědomí spíše diktatura kapitálu, snažící se ušetřit na nákladech za vyšší bezpečnost. Ale spíše by policie měla z veřejného ohrožení obvinit poslance a vládu a to bez omezení na ročník. Jejich působení totiž může způsobit daleko větší katastrofu občanstva a explozi sociálního smíru. Už i šlendriánská legislativa se stává místem vědomě zlého činění. Podvodníci se zdokonalují a získávají větší balíky peněz. Škody z hospodářských zločinů vzrostly dvaapůlkrát a dosáhly podle odhadu 50, 8 miliardy korun. Nelze se tomu divit, když i postfašisticky naladěná sněmovna je místem legislativně organizovaného zločinu. Posiluje trend k čím dál více promyšlenější hospodářské kriminalitě. Zjištěné škody jsou navíc asi jen desetinou toho, co se v ekonomice doopravdy odehraje.Většina firem totiž kriminalitu zatají. Nastupují složité případy, nepoctiví podnikatelé se spojují, najímají si špičkové poradce a advokáty. Postfašizmus je typický organizovaným zločinem počínajíc zastupitelstvem a konče mafií. Dnešní bossové organizovaného zločinu jsou zpravidla ctihodní podnikatelé, kteří se zjevnou kriminalitou nemají nic společného. A dostat je za mříže je skoro nemožné, zvláště jsou-li vybavení poslaneckou či senátorskou imunitou. Postfašizmus je legálně propojený, má mezinárodní svazky a zaměstnává speciální (finanční) poradce. Prakticky jde o každou činnost, která přináší vysoký zisk. Peníze jsou investovány do zakládání legálních firem nebo do skupování nemovitostí. Pronikají do ekonomické sféry, lobbují, ovlivňují strategické hospodářská odvětví, korumpují státní správu a zastupitelstvo. Etablují své členy nebo spolupracovníky v orgánech státní moci a politických stranách. Moc diktatury kapitálu je mocná, nevyhýbá se ani černým šerifům působících jako zaměstnanci hlídacích služeb - doufejme že jde o výjimky. Moc diktatury kapitálu jde tak daleko, že postfašizmus musí bojovat sám proti sobě. Úřad pro ochranu hospodářské soutěže zavedl jako v sedmé zemi na světě mírnější režim při ukládání pokut za tajné dohody mezi podnikateli a firmami. Podmínkou je spolupráce s úřadem. Kartelové dohody jsou nejvážnějším narušením hospodářské soutěže a ve svém důsledku vedou ke zvyšování cen, ke snížení výběru zboží a ztrátě konkurenceschopnosti. Ve své podstatě je to však pouze prostředek postfašistické korumpovatelnosti úřadu. Samotný úřad neskýtá záruku imunity vůči postfašizmu. Nelze věřit slepému trhu, vždy je třeba vědomě kontrolovat podmínky zachovávání svobodné soutěže. Tak úředníci Evropské komise provedli razie u devíti operátorů mobilních telefonních služeb v Británii a Německu. Prohlídky byly reakcí na podezření z cenových dohod mezi těmito operátory. Důvodem jsou vysoké ceny za mezinárodní hovory, operátoři si účtují více než by měli. Poplatky za rooming mobilních hovorů jsou vysoké a netransparentní, počet hráčů v soutěži příliš omezený. Postih postfašizmu neustále předvádí institut metazákonnosti, realizovaný v nouzi nejvyšší alespoň Ústavním soudem. Ústavní soud rozhodl, že obec na vybírání poplatků za průjezd mostem postaveným obcí tato nemá právo. To by pak mohla každá obec vybírat mýtné za průjezd silnicí spravovanou obcí. Vybírat za vjezd na náměstí je povolen, protože nejde o průjezdní komunikaci. Užívání pozemních komunikací je totiž až na výjimky (dálnice) zásadně bezplatné. Ve světě postfašizmu má Ústavní soud stále více práce a to právě ze strany postfašistických zákonů. Ústavní soud napadl způsob jakým se dva a půl roku prověřují firmy a osoby jež pracují s utajovanými informacemi. Lidé se nedovědí proč jim byl zakázán přístup k utajovaným údajům a navíc rozhodnutí Národního bezpečnostního úřadu (NBÚ) nemůže přezkoumat žádná nezávislá instituce, protože o stížnosti rozhoduje opět pouze NBÚ. Zákonem o utajovaných údajích se takto otevírají možnosti pro svévoli příslušných orgánů, což demokratický stát připustit nemůže. Dochází k velké koncentraci moci ve vedení NBÚ, který přitom právě nyní čelí podezření, že s prověrkami manipuluje. Desítky lidí, kteří neprošli prověrkami tak budou moci žádat o přezkoumání. Po třech letech poslanci musí napravit své chybné rozhodnutí a umožnit odvolání k nezávislé instituci. Poslanci nyní přiznávají, že nezávislý přezkum vyškrtli ze zákona úmyslně a tím se úmyslně dopustili zlého činu. Nezávislou institucí přezkumu nejspíše může být nějaká komise skýtající záruku imunity vůči nákaze postfašizmu. Podobný postup je třeba zvolit i u policie, kdy stížnosti na postup policie zase řeší policie. Další zlo zákonodárců je na obzoru. Poslanci chtějí z Fondu pojištění vkladů zpětně odškodnit klienty zkrachovalých bank a to ve výši asi tří miliard korun. Celá akce je však spojena s nadržováním spekulantům, protože klienti často své pohledávky za výrazně nízkou cenu prodali spekulantům. Zpětné odškodnění tak znamená jasný výdělek na úkor bank, které do fondu pojištění odvádějí každým rokem několikamiliardové částky. Zákon totiž není vázán na klienty prokazatelné v den uvalení nucené správy nad bankou. Navíc se tím zakládá na precedens zavést plošné odškodnění klientů až do výše čtyř milionů u všech zkrachovalých bank. Svou aroganci zákonodárci a zastupitelé občanů předvádějí i směrem k EU. Parlament odmítl zkrátit dobu existence bezcelních obchodů až do roku 2003 a tím jasně vyvolal nevoli EU, i když to slíbil učinit do konce roku. Pěkná ukázka spolupráce v rámci jednotné Evropy. Nedivme se pak, že Bavorsko přestává kvůli Temelínu odebírat elektřinu z Česka. Od července jsou dodávky zastaveny. Buďme spravedliví, na vině příkladu arogance a zlovolnosti je také vláda. Poslanci už od roku 1998 marně žádají vládu o předložení návrhu transplantačního zákona, dosud se nestalo. Tak se snadno stalo, že se dodnes neví co se stalo s dvaceti odebranými orgány. Tentokrát vláda má na svědomí zlo páchané nezákonnými praktikami při odběrech orgánů a možná i kšeftaření s nimi, přitom jde zase o úmyslné navození ke zlým činům. Těch není málo. Udržení podmínek synergismu není zadarmo, vyžaduje úsilí ekonomické a organizační. Mají k tomu sloužit daně, ale v postfašistické správě se daně rozptýlí bez užitku, aniž by synergismus navodili. Podobně jako v rozsahu lokálním je globalitou třeba se starat o udržování synergismu i v měřítku globálním. Globalizace evidentně přináší škody, které lze uhradit pouze daní z globálních transakcí. Jen čtvrtprocentním zdaněním globálním zdaněním valutových transakcí by se získalo 250 miliard dolarů ročně, tedy pětinásobek veškeré dnešní rozvojové pomoci. Při dnešním způsobu elektronických transakcí žádný problém. Když ne zatím globálně tak v rámci EU. Evropskou daní by EU získala finanční nezávislost a srozumitelnější financování, předpokládá to však demokracii členských států a to ještě zdaleka nefunguje. V postfašizmu velká část občanů odmítá účast na synergismu pardon na demokracii, odmítá totiž především správně platit daně. Pochopitelně vždyť diktatura kapitálu k tomu nutí a stát není schopen vybrané daně efektivně investovat do růstu synergismu společnosti coby základu jejího bohatství a prosperity. Neochota mnohých lidí platit daně vede stát k ještě větší diktatuře, zvyšují se daně a doplácejí na to zase platiči, neplatiči zase postiženi nejsou a naopak diktatura kapitálu vede k nárůstu neplatičů daní. Nejsnadnější cestou k daňovému úniku je nepřiznat celý příjem, je totiž těžko prokazatelný. Nepřímé daně v podobě přidané hodnoty jsou účinnější, ale je pak nutno více zdaňovat luxus. Je mnoho metod jak v postfašizmu snižovat životní náklady. Patří k nim také kopírování počítačového vybavení podléhající ochraně autorských práv a označených názvem Warez. Především Internet po zadání slova warez nabídne spoustu odkazů na stažení a to nejen hry (gamez), ale také aplikace (appz), filmy (moviez) a také hudby ve formátu mp3. Na Internetu jsou po zadání slova serialz dokonce k dispoizici seriová čísla pro instalace. Ochranu proti ilegálnímu zneužití nabízí také cracky (malé aplikace, které pozmění původní program a otevřou jej i neoprávněnému uživateli) - stačí zadat crackz. Mnohdy se ovšem za takovým šířením ilegálního software skrývá šíření virů. Navíc stažení delšího souboru může být drahou záležitostí a řeší se pak ilegálně využitím Internetu v zaměstnání a přímým kopírováním přes známé. K automatickému stažení jsou sice k dispozici programy Getright nebo Gozzila, které spolu se zapakováním aplikací WinZip a WinAce přesto činí ze stahování celovíkendový nebo celonoční horor. Právě Internet je ideálním prostředkem k synergismu, vyžaduje však metagramotnost. Lze proto jen přivítat globalizaci Internetu. Také EU se usazuje na Internetu – rodí se doména .eu a první registr by mohl fungovat již příští rok. Nadnárodní firmy se doposud musejí obracet za internetovou registrací do USA žádajíc o doménu .com. Doména .eu by se dala užít v celé EU. Zřízení .eu domény je součástí plánu na vybudování takzvané "e-Evropy" a vymanění se z elektronické špionáže prováděné USA. Každý občan EU má mít nárok na levný Internet, a teprve to začíná dávat integraci Evropy smysl. Bez společné kultury to však bude zase jen utopické přání. Amerikanizace EU postfašistickým Internetem je jistou cestou ke genocidě kultur, k boji všech proti všem a ke konci integrované Evropy. Pro někoho možná virtuální problém, velmi rychle však každý na svých zdrogovaných dětech pozná postfašizmus, pak ať si vzpomene že proti němu nic nečinil. Cest k boji s postfašizmem je nepřeberně. Nevládní aktivisté neuspěli s požadavkem zahrnout kontrolu toku zbraní do mezinárodního zákona a sledovat pohyb legálně držených zbraní. Proti se postavili výrobci střelných zbraní v Rusku, Číně a USA. Především USA ostře vystupuje proti jakékoli kontrole obchodu s malými zbraněmi a už se vůbec neskrývá za Činou a Ruskem. Konference OSN o zamezení ilegálního obchodu s malými středními zbraněmi tak skončí jen s nezávazným doporučením, přitom jejich používání zapříčiňuje ve světě statisíce mrtvých ročně. K malým střelným zbraním se podle definice řadí tradičně granáty, pistole, pušky, různé druhy ručních automatických zbraní jako samopaly, kulomety, minomety, protitankové a protiletecké střely odpalované z ramene. Denně se stává obětí střelných zbraní asi 1300 osob, ročně milion lidí. Lehké střelné zbraně tedy bezesporu patří mezi prostředky hromadného ničení a jejich nekontrolovatelné šíření mezi válečné zločiny. Více než polovina z 550 milionů zbraní připadá na civilisty. Nejvíce zbraní je v rukou Američanů, na 100 obyvatel USA údajně připadá až 84 lehkých střelných zbraní. Přestože lehké střelné zbraně tvoří jenom deset procent legálního prodeje konvenčních zbraní, mají na svědomí až 90 procent zabití a zranění. Kapacity na výrobu lehkých střelných zbraní má přitom nejméně 95 zemí světa. Legální obchod s nimi ročně dosahuje v průměru čtyř až šesti miliard dolarů. Loni bylo na světě vyrobeno 4,3 milionu lehkých zbraní, z toho 75 procent v USA. Největšími exportéry lehkých střelných zbraní jsou USA, následované Německem, Ruskem a Brazílií. Neochota výrobců zbraní k označování zbraní a kontrole jejich toku tak může být snadno označena za válečný zločin ohrožením míru a pachatelé popohnáni před mezinárodní soud. V každém případě pro Mezinárodní soud pro válečné zločiny v Haagu z toho vyplývá povinnost prošetřit tok zbraní do bývalé Jugoslávie (včetně Kosova a Makedonie) a všechny zainteresované aktéry obvinit z válečných zločinů včetně NATO, EU i OSN. Pokud tak neučiní stává se krytím válečných zločinů uvedený soud spolupachatelem. Především to platí pro hlavní žalobkyni Carlu del Ponteovou zmíněného soudu OSN. Soudci působící v Haagu se musí držet metazákonnosti a ne postfašistických zákonů. V každém případě pod postfašistickým tlakem neskýtají záruku způsobilosti k metazákonnosti soudit spravedlivě. Válečných zločinců rychle přibývá, spravedlivých soudů ubývá. USA poprvé oficiálně naznačily, že v dohledné době poruší smlouvu o omezení systému protiraketové obrany (ABM) a tím si její představitelé koledují o obžalobu z válečných zločinů proti míru. Soud v Haagu musí být rozšířen na válečné zločiny proti lidstvu. Globální oteplování naší planety pokračuje dvakrát rychleji než naznačovaly odhady. Klimatické změny jsou závažným problémem pro životní prostředí a budou mít katastrofální následky rovnající se genocidě lidstva. Nejistota vývoje nemůže být důvodem nečinnosti, právě nečinnost musí být brána jako válečný zločin proti lidstvu a to především ze strany USA. Ty už nejsou samy, s USA kolaboruje Japonsko a také Austrálie. Ustupovat začíná i EU.

Postfašizmus se stal neviditelným náboženstvím. Mnozí v něm nalézají oporu pro svůj praktický život, jak slušně žít, jak jednat konformně, jak získat podporu a žít podle pravidel, jak za své jednání získat falešné svědomí správnosti. Existence svévolnického Boha ochotného splnit přání každému věřícímu je vhodným rámcem pro životní styl postfašistů. Zvláště katolické náboženství se svými církevními zpověďmi, pokáními a odpustky je typicky vhodným náboženstvím pro postfašisty. Vedle své organizační autority poskytuje i nezbytnou dávku falešnosti duchovního života. Obecně jsou však všechny náboženství vystavěna na dogmatu, zamlčují poznávanou Pravdu o Skutečnosti a působí tím zlo. To je zvláště patrné v tom, že nedovedou osvětlit mnohé existenční otázky žití a zla především. Přitom o zlu mlčet nelze, protože člověk je s ním v žití konfrontován. Jisto je, že globální svévolnost znamená globální zlo postfašizmu. Vždyť pro diktaturu kapitálu na prvním místě stojí zisk a to i za cenu nejrůznější likvidace lidí. Státy i organizace mají ekonomický prospěch z toho, když občané umírají předčasně. Pro postfašistickou diktaturu kapitálu ekonomicky neaktivní člověk nemá cenu, je parazit. Postfašizmus pochopitelně nemá zájem na prevenci zdraví, protože to znamená neúnosné ohrožení jeho systému. Naopak má zájem na konzumizmu, který vede k okamžité ekonomické výhodě účastníků, ne už tak na osud těch stojících mimo. Postfašizmus vydělává na smrti občanů planety, zabíjí rafinovaně, vždy však nepřímo diktaturou kapitálu. Pro postfašizmus je obchod se smrtí občanů pouhým byznysem. Nejjednodušší je občany nevést k prevenci, zanedbávat výchovu a osvětu. Připravovaná genocida lidstva je takto ze strany postfašizmu je globalizací evidentní. Také kouření je pro postfašizmus velký byznys, i když jen v Česku způsobuje každou pátou smrt, ročně zde zabije 23 tisíc lidí. Víc než váleční zločinci. Zatím ale veškeré verdikty postfašistických soudů o zločinech výrobců tabáku byly vyššími soudy zvráceny jakožto kolaborujícími spolupachateli. Největší světový výrobce cigaret - tabáková společnost Philip Morris (zaměstnává 178 000 lidí ve více než 150 státech a proslulá značkou Marlboro) - si dala pro Česko vypracovat zprávu, v níž se tvrdí, že předčasným úmrtím kuřáků vláda Česka v roce 1999 ušetřila zhruba miliardu korun, jež by musela vynaložit na zdravotnictví a důchody. Nahlas pouze řekla to, co postfašizmus globálně praktikuje formou globalizace. Především postfšizmus ničením životního prostředí působí předčasnou masovou smrt lidí. Postfašizmus chce řešit problémy globalizace násilně a násilím. Humorné jsou některé metody odstranit kriminalitu. Někteří z nejnásilnějších vězňů v Mexiku prý budou podrobeni nové dietě, bohaté na železo a vápník. Měly by se tak vyrovnat škodlivé účinky nadměrného množství manganu, který vyvolává násilné chování. Mangan snižuje množství dopaminu v organismu a to způsobuje násilnické chování. Děti krmené sojovým mlékem obsahujícím 50krát více manganu než mateřské mléko prý jsou násilnické. Jiné nápady jak převychovat mladé zločince postfašizmus hledá v rodinném výchovném prostředí. Kolektivní převýchova není nic jiného než postfašistické násilí. Pokud je však někdo od malička nakažen postfašizmem, pak na převýchovu nemá šanci. A orientovat se na prevenci výchovou v postfašistickém prostředí je známkou pošetilosti. Právě mladí vychovaní v prostředí postfašizmu k postfašizmu jsou ideálním prostředkem na jeho vykolejení. První kdo by se měli naučit za své činy přebírat odpovědnost jsou postfašističtí držitelé moci výkonné, soudní, zákonodárné a samozřejmě také probační úředníci. Jinde chtějí omezit postfašistické důsledky na kriminalitu mládeže zákazem volného nočního vycházení pro děti do třinácti let. Vše marné poněvadž právě násilí mladistvých vykolejí postfašizmus. Vždyť příklad k násilí a zvůli dává sám postfašizmus diktatury kapitálu. Postfašizmus dává příklad k následování násilí. Británie se zmítá rostoucím násilím. Severní Irsko zažilo jedu z největších násilností za několik let. Při sedminohodinových nepokojích se na policejní jednotky snesla smršť zápalných lahví, kamenů a dalších předmětů. Policisté zasahovali vodními děly a palbou plastovými projektily. Po červnovém summitu MMF a Světové banky ve švédském Göteborgu, jehož centrum se stalo dějištěm dokonce ostré střelby policie, další kamének do mozaiky postfašizmu. Itálie v souvislosti s nadcházejícím summitem postfašistických pohlavárů skupiny G8 pozastavuje platnost schengenské dohody. Znamená to například obnovení pasových kontrol na hranicích. Již o víkendu notně nabobtnaly již tak desítky kilometrů dlouhé fronty aut. Uzavřena jsou i vlaková nádraží i mezinárodní letiště v Janově. Kdo byl zatím vystaven protestům antiglobalistů – Světová obchodní organizace (WTO), Světové hospodářské fórum (WEF), Mezinárodní měnový fond (MMF), Světová banka (SB), summit EU, a nyní také summit G8. Postfašističtí pohlaváři skupiny států G8 jsou konečně za mřížemi – alespoň symbolicky. Místo konání summitu, Dóžecí palác v italském Janově, kde budou jednat šéfové států a vlád G8, a objekty, kde budou i s delegacemi ubytováni, jsou spolu s historickým centrem Janova označeny jako červená zóna. Ta je obklopena betonovými bloky, na nichž jsou umístěni kovové sítě vysoké čtyři metry. Do této zóny bude smět vstoupit jen ten, kdo bude mít zvláštní povolení, a její řádně registrovaní obyvatelé. Jako ochranný pás červené zóny bude sloužit zóna žlutá, která ji obklopuje a v níž bude zavedeno omezení provozu. Antiglobalisté tak dosáhli prvního vítězství – vidět pohlaváry G8 za mřížemi. První soud šéfů a vlád G8 může být zahájen obžalobou – veřejně a ne jinak než na Internetu. Rozbíjet červenou zónu a dočasné virtuální vězení účastníků summitu G8 není dobrý nápad, lepší je naopak toho využít a mřížoví červené zóny spíše ohlídat. Něvěřit policii, ta kolaboruje s postfašizmem, stává se tak sama cílem i útočníkem. Už i policie je stíhána za zločiny, v budoucnu i za ty válečné. Haitský emigrant dostal rekordní odškodnění ve výši 8,7 milionu dolarů (384 milionu korun) za násilí, kterého se vůči němu dopustilo v srpnu 1997 několik neworských policistů. Třetinu dostanou právníci. Přitom 7,1 milionu zaplatí daňoví poplatníci města New York, zbytek svaz policistů. Jako bezpečnostní strážce totiž byl při náhodné rvačce zatčen a na záchodku policejní stanice mu několik policistů vrazilo násadu koštěte do konečníku. Poté strávil na protržený močový měchýř a tlusté střevo dva měsíce třemi operacemi. Hlavní viník dostal 30 let, pomocník 15 let. Další dva ochránci zákona byli usvědčeni za spiknutí, že své kolegy kryli a lhali o tom jak "výslech" probíhal. Případ je prý pouze jedním z mnoha, které nejsou potrestány. Menšiny jsou v USA terčem brutality policie jako objekt vylívání vzteku policistů nervovaných bojem ze zločinem. Newyorský policejní sbor má 40 000 členů, je největší v celých USA a proslul svou tvrdostí v potlačování kriminality. Snaha řešit důsledky postfašizmu násilným potlačováním kriminality vede jen k dalšímu násilí a nakonec k urychlení vykolejení postfašizmu. Je třeba být připraven. Globalitou vzniká nad biosférou a sociosférou noosféra coby planetární vláda lidstva. Zřejmě se blíží světová ekonomická recese. Světová ekonomika hasí finanční požáry, v Turecku, v Jižní Americe, V Korei, v Japonsku. Ve světě se odehrávají nejrůznější skandály, o nich se bulvárně informuje. Tak ve známé FBI se zjistilo, že bylo ztraceno či ukradeno na 184 přenosných počítačů a 449 zbraní - od pistolí až po samopaly. Ztratily se počítače. Které obsahují informace o národní bezpečnosti. Jako vedoucí bezpečnostní agentura světa jsou to přesvědčivé důkazy o bezpečnosti. Pochopitelně bezpečnost postfašizmu pohrdá bezpečností životního prostředí. Sto osmdesát států světa začalo opět marně jednat o znepokojivých změnách klimatu na planetě. Postfašistická jednání jdou pochopitelně ke dnu. A to i přes četná varování. Zvýšená teplota Golfského proudu stále více ohřívá Arktidu, která taje a nakonec brzdí sací efekt Golfského proudu. Pro Evropu to bude mít osudný dopad – nejdříve zvýšení hladiny moře a následně jeho snížení s nástupem doby ledové. Je v životním zájmu Evropy přistoupit na omezení skleníkových plynů a to jako na konkurenční výhodu. S postfašizmem marně bojují sportovci. Nový olympijský šéf slibuje všechnu svou energii věnovat obraně sportu, který je napadán dopingem, korupcí a násilím. Postfašistický zájem na byznysu nakonec přiklepává olympiádu státu nejvíce porušujícím lidská práva. Je to však prostředek na vykolejení postfašizmu. Právo uspořádat letní olympiádu v roce 2008 v Pekingu je šancí, jak změnit Čínu, jak ji demokratizovat v duchu postfašizmu. Hry zvýší úroveň života občanů Číny a uspíší další vývoj lidských práv podle pojetí postfašizmu. Pouze trulant si myslí, že vývoj lidských práv lze uspíšit násilně, třeba bojkotem. Opak je pravdou. Pátek třináctého pomohl přiblížit vykolejení postfašizmu a nastolení základních lidských práv. Postfašistická Čína je už pořádné zrychlení světové entropie diktatury kapitálu. Novým čínským "bohem" v podobě konzumu toho lze dosáhnout. Globalizací se ve světě potichu zrodila nová revoluce žen, dětí a mladistvých, ta může vykolejit postfašizmus snadněji než cokoli předtím. Postfašizmus směřuje k vykolejení sám svou vlastní entropií. Rusko a Čína chtějí vytvořit nové "strategické pertnerství", které by bylo protiváhou USA a "světový pořádek" by postavilo na jiných základech. Doufají tímto krokem ve vytvoření "nového, spravedlivého a rozumného světového pořádku", který by odpovídal jejich představě o multipolárním světě. Hlavní úlohu by v něm hrála OSN, a ne USA. V případě, že USA poruší smlouvu o omezení systémů protiraketových zbraní (ABM), stane se nové horečné zbrojení realitou, Rusko bude mít právo nepovažovat nadále za platné smlovy START-1 a START-2 o omezení jaderných zbraní. Prezident George Busch by v tom případě byl obviněn z válečných zločinu proti míru a za genocidu lidstva. Podobně se o opdobné snaží NATO a EU. USA i EU se sice snaží izolovat Albánce, kteří dirigují povstání proti makedonské vládě. Jsou to však jen alibistická gesta. Peníze, zásoby i zbraně nadále proudí i z USA i EU. NATO a EU nám opět ukazují strategii jak rozdělit Makedonii, zkušenosti mají z Jugoslávie. V Makedonii stejná strategie jako v Kosovu - vyvolání nepokojů, ultimátum a pak násilné rozdělení. Další potenciální váleční zločinci jsou na obzoru, z NATO a EU především. To však neznamená bránit NATO a EU v jejich činnosti, právě naopak. Rozšíření NATO i EU je dobrým nástrojem k vykolejení postfašizmu. Každá maličkost je dobrá. Vláda Německa důrazně apeluje na vládu Česka, aby zrušila své rozhodnutí o zprovoznění jaderné elektrárny Temelín a aby elektrárnu odstavila. Vadí ji bezpečnostní rizika spojená s jejím provozem. Akcie společnosti ČEZ na burze ztratily více než dvacet procent. Zájmem může být také vyloučit konkurence nebo snížit cenu ČEZu před privatizací. Konečně je tu přezíravý postoj politiků Česka k žádostem zahraničních politiků, kteří žádali více informací o Temelínu. Majoritním vlastníkem ČEZu je stát, který zároveň garantuje mezinárodní půjčky, jež by zřejmě musely být předčasně splaceny. Okamžité splacení půjček dosahuje čtyřiapadesáti miliard korun. Cena ta odstavení Temelína je srovnatelná s odstavením IPB. Jenom pochybná revitalizace stála přes dvě stě milionů. Potíž Temelína je v tom, že jeho údajnou bezpečnost provozování garantuje postfašistická lobby. Nejde jen o Temelín. Postfašizmus nabírá rychlost, vykolejení se blíží. EU omezuje kandidátské státy, ty co nevidět začnou omezovat ji. Česko zatím neuzavře jednání o příslušné kapitole týkající se volného pohybu osob. A to ani na základě reciprocity jak to učinilo Maďarsko. K vykolejení postfašizmu přispívá sám nejvíce. Především nekompetentností poslanců. Jako poslední den ve škole, tak vypadala schůze poslanců. Nervozita před dovolenou a poslední rozloučení. Přestože, že hlavním bodem schůze byl vládou předložený státní závěrečný účet za rok 2000, v hlasování chyběla téměř čtvrtina sněmovny. Některým už totiž prázdniny začaly. Poslanecká sněmovna poprvé v historii neschválila závěrečný vládní účet rozpočtu za loňský rok. Výborně, postfašistický expres je blíže vykolejení. Vláda podporovaná monopolem ODS evidentně nesplnila státní rozpočet. Poslanci odmítají zaplatit 11 miliard, o které byl překročen rozpočet. Překročení státního rozpočtu se stává pro ODS záminkou vypovězení opoziční smlouvy. Poslanecká sněmovna rovněž ze stolu jednání smetla zprávu vlády o plnění programového prohlášení a návrh na krytí letošního schodku rozpočtu. Postfašistický expres zase blíže vykolejení. Kde je však míra tolerance překročena nebo není vhodná konstelace tak nepřihlížet. Poslankyně ČSSD navrhují usnadnit anonymní porody a osvojení nechtěných dětí a předcházet odkládání a vraždám novorozencům má novela matričního zákona. Dosavadní právní řád Česka totiž institut anonymních porodů nezná, vede často k utajeným domácím porodům a k usmrcování novorozenců matkami. Odpovědnost za to nese stát. Anonymně narozené děti se statutem nalezence by bylo možné rychleji adoptovat. Rychlá adopce nechtěného dítěte je důležitější než formální právo dítěte na své rodiče a na jejich péči. Na druhé straně moře se v USA problém potratů řeší zapalováním "potratových" klinik. Turecké ministerstvo zdravotnictví schválilo nový disciplinární řád, podle něhož musí být studentky zdravotních škol panny, jinak mohou být vyloučeny. Dobrá vizitka pro NATO a EU. Výborným zviditelněním postfašistů je vedle pohřbu lidských částí těla a zárodků je také návrh některých lidovců, že s interrupcí musí souhlasit i muž. Žena se tak stane otrockou nosičkou mužova dítěte. A dokonce více mužů může současně chtít i nechtít, aby žena byla nosičkou jeho dítěte. A tak nakonec soudu respektive státu připadne, aby určil zda žena bude nosičkou dítěte. Vpravdě postfašistická vize diktátu mateřství a rodičovství. Úmluvy neúmluvy, zákony nezákony, odloženému dítěti jsou málo platné formální náležitosti, má právo na základní lidské právo být vychováno jako člověk, chce žít v normální rodině a co nejdřív. Podle ducha zákonů je správná volba zřejmá. To však tak zřejmé není postfašistickým zákonodárcům. Podle skutků poznáte je. Bez tolik vysmívaného Ducha zákonů lze sotva chtít vládu zákona. Právě jeho ignorováním je možné, že jeden soud bere prozatímní osvědčení o občanství za doklad, a jiný soud správně že to doklad není. Právě pohrdáním metazákonností vznikají zákonodárné zmetky. Další takový zmetek máme v zákoně na odškodnění. Právo na odškodnění má jen ten, kdo trpěl na území bývalého Československa. Evidentní nespravedlnost, nestačí se poškozeným omluvit, chce to upravit zákon. Vymlouvat se na jiný výklad zákona svědčí o jeho nekvalitě. Sám život dotírá na postfašizmus. Dovozci, výrobci, distributoři budou muset od občanů, zdarma odebírat a recyklovat určité množství obalů. Předpokládá to zákon o obalech, který zatím schválila pouze vláda. Cesta k vykolejení postfašizmu není záležitostí mechanické jízdy, je to různorodý proces. První chybou při sčítání je záměna polské národnosti na německou v případě jedné obce. Sčítací komisař se spletl o jeden řádek. Statistici změnili národnost pětiny obyvatel obce. Horší je, že postfašistickou manipulací v dotazníku změnili národnost velké části Česka. K něčemu bylo sčítání dobré, ukazuje jak v postfašizmu funguje trh s byty. V Česku je prý 540 tisíc bytů, které jsou užity k byznysu tedy ne k trvalému bydlení. Pochopitelné je, že i neonacisté se derou do oficiální politiky. Národně sociální blok se hodlá ucházet o hlasy voličů v parlamentních voličů. Nejsou bez šancí, roste jim počet sympatizantů. Ve státě, který si dokáže postavit Matiční zeď i tu virtuální na ruzyňském letišti roste počet rasistických zločinů. Roste domácí násilí, obětmi se stávají i muži. Při poklesu počtu sňatků na polovinu za posledních deset let naopak přibývá prvorozených dětí, které se nenarodí manželům. Každé čtvrté prvorozené dítě je nemanželské. Jeden rodič je v nevýhodě, protože nedovede poskytnout dítěti větší komplex podnětů, dítě je zbaveno synergismu světa ženského a mužského. Od počátku získává jednostranné podněty. Je to vychýlení sociálně nevýhodným směrem. Mají následně potíže s rodinným životem. Další potenciální aktéři vykolejení postfašizmu. Diktatura kapitálu mocně působí, kvůli drahým kovům vandalové demolují hřbitovy. Pachatelů stále přibývá. Krádež na hřbitově – to je důsledek postfašistické diktatury kapitálu. Zloději chtějí získat barevné kovy, části náhrobků skončí ve sběrnách cenných surovin. Obyvatelé odsuzují hyenizmus, měli by však odsoudit hyenizmus postfašizmu. Přiživovat se na mrtvých a prodávat staré památky z hrobů je pro postfašizmus přirozené, vše je byznys i mrtví a jejich památka. I pytláctví se stalo byznysem, může mít na svědomí šíření nemocí. Už druhý letošní případ výskytu parazita svalovce stočeného (Trichinella spiralis) byl objeven u divokého prasete na Znojemsku v úplně opačné lokalitě Česka. Parazit je přenosný na člověka, pokud jich má v sobě víc jak tisíc, tak umírá. Prevence v šíření spočívá v tepelném zpracování minimálně na dvaašedesát stupňů nebo zmrazení na minus osmnáct stupňů. Tepelně nezpracované zbytky z ulovené černé zvěře se nesmí dávat psům, ani jako návnada při lovu šelem, například lišek. Tvář postfašizmu má různé podoby. Postfašistické zastupitelstvo odmítlo vyhlášení městského referenda, které požaduje petice místní občanské iniciativy ve věci pronájmu městských pozemků těžařské společnosti. Občané nemají možnost vyjádřit se k případnému porušení životního prostředí. Policie nechrání občanstvo před postfašizmem, protože chrání postfašistické zákony. Občané tedy mají nezpochybnitelný důvod k zakládání občanské domobrany, alespoň některé skupiny občanstva. Policie mnohdy občany svými zásahy občany ohrožuje. Policisté v Mělníku se snažili zastavit prchající auto na křižovatce střelbou ze služební pistole. Auto ujelo, avšak policista při tom zastřelil ženu, která šla po chodníku kolem. Dráha střely směrovala přes přední kolo stíhaného vozu na chodník. Střílející policista dopravního inspektorátu není nováček, je ve službě přes dvacet let. V takové situaci se ovšem ocitl poprvé, nebyl vycvičen pro takové situace. To, co se stalo je vyvrcholením problémů, které se léta při výcviku podceňovaly, policisté nejsou na mimořádné situace školeni. Řadoví policisté nejsou na stíhání a střelbu po jedoucích vozidlech cvičení. Už při prvním školení by se každý policista dozvěděl, že i sebelépe vycvičený střelec bez kvalitní zbraně ujíždějící vůz nezastaví. Rodina zastřelené ženy může žádat od ministerstva vnitra odškodné a při jeho malé výši se může obrátit na soud. Dopravní policisté přitom střílejí na unikající auta stále častěji, ale nemají základní předpoklady. Kdo střelbu z jedoucího auta necvičí je nebezpečný, a kdo to připustí je ještě nebezpečnější. Odstavit a obžalovat střílejícího policistu je málo, odpovědnost je třeba vztáhnout na celé vedení ministerstva vnitra. I jinak policisté porušují bezpečnost. Tak policista při slaňování ze střechy není označen ze všech stran a žena pokoušející se odříznout lano muži v černém jenž zpředu vypadá jako terorista je obžalována z pokusu o vraždu policisty. Při akcích policie není občanstvo upozorněno na zásah, policie se chová jako teroristické komando pro vyvolání paniky a zastrašení pachatele a to včetně okolních občanů. Jako vždy je příčinou lidských tragédií ješitnost a frajeřina. Tak při převozu vězeňská eskorta se zapnutou sirénou a výstražnými světly vjela na červenou do křižovatky rychlostí 84 kilometrů v hodině, zde se střetla s vozidlem jedoucím na zelenou a způsobila smrt dvěma ženám a zranění mnoha lidem. Policie často nestráží ani postfašistické zákony. Vláda Velké Británie v Česku jako v prvním státě na planetě zavedla pro Rómy rasovou imigrační preselekci. Žádný stát totiž nemá právo kontrolovat cizí státní příslušníky na cizím státním území. Vláda Česka i Velké Británie si koleduje o trestní stíhání. Jako nežádoucí osoby je nutno považovat právě imigrační úředníky Velké Británie působící v Česku, policie by měla strážit zákony. Na ruzyňském letišti působí britští imigrační úředníci rasisticky označující romské pasažéry za nevhodné k letecké přepravě do Londýna. Letecké společnosti předběžně odmítnuté pasažéry neodbaví, jinak jim za každého hrozí pokuta dva tisíce liber. Postfašističtí politici Česka jsou se zavedením britských kontrol spokojeni. Ukazují jak postfašizmus postupuje v obcházení základních lidských práv. Kontrolu totiž připouští mezivládní domluva a ne zákon, to především. Britští úředníci přikazují občanům Česka přenesením výkonu na dopravní společnost, ta osobu označenou postfašistickou britskou imigrační kontrolou za nežádoucí na palubu nepustí. Jinak ji hrozí pokuta až sto tisíc korun a hrazení nákladů se zpětným návratem. Jde evidentně o porušení zákonů, občan Česka může kdykoliv opustit svou vlast a cizí úřady mu v tom nemohou bránit. Jenom zákonem je možno omezit tuto dohodu, a ne dohodou. To platí pro Romy i pro ty kteří vypadají jako Romové. Policie v tom nechrání občany podle zákona. Nedivme se že pak vznikají nálady pro zakládání obranných a sebeobranných společenství podle etnicity či národnosti. Naopak uvedený postup vlády Česka je k tomu přímo nabádá. Navíc je porušen duch ženevské konvence o azylu z roku 1951, prchající před diskriminací nemá právo a možnost na spravedlivé posouzení jeho žádosti o azyl, takového posouzení postfašističtí imigrační úředníci nejsou schopni ani k tomu nemají právo. Podle mezinárodních úmluv člověk prchající před diskriminací se má obrátit na nejbližší demokratický stát a to neonacizmem bující Německo a Rakousko rozhodně nejsou. Jisté je, že v Česku jde o rasovou diskriminaci, může si to ověřit každý jestliže se nalíčí a bude trochu vypadat jako Rom. Česko a Velká Británie má pofiderní prvenství - vystavěla na Ruzyni virtuální Matiční zeď. Obdobných azylových zdí je však fůra a jimi jsou lidská práva jen okleštěné postfašistické provizórium. Je těžké takovou virtuální zeď vyfotografovat, avšak imigrační úředníky, především britské se speciální Rómskou místností, už je to možné. Bojovníci za lidská práva mají vděčný objekt – způsobilost imigračních úředníků dodržovat lidská práva. Co se odehrává na letišti Ruzyně zakládá precedens. Co kdybychom zavedli kontrolu minimálně na londýnském letišti Heathrow? Samozřejmě zatím proti nežádoucím živlům britského organizovaného zločinu. Britští úředníci mají být u nás dočasně. Sovětská vojska u nás byla také dočasně. Je nějaká šance? Činnost postfašistických imigračních úředníků lze dobře sledovat na Internetu a podle identifikace lze žádat takového, který nefiguruje v rejstříku rasisticky zaujatých. Právě Internet se stává svobodným šířením informací zatáčkou v které postfašizmus vykolejí. Internet je největší knihovna na světě a neustále se rozrůstá. Stal se nedocenitelným zdrojem informací, je však k ničemu, pokud se v něm nenachází metainformace a pokud je není schopen produkovat tedy pokud není vybaven nadstavbou MetaInternetu. Základem je sice vyhledávač, ale ten buď poskytne záplavu informací nebo vůbec nic, což vyjde asi nastejno. Nekorunovaným králem brouzdání na Internetu je dnes Google. Umí češtinu a ve své indexaci obsahuje 1,3 milardy internetových stránek a denně je využíván k vyhledání 100 milionů dotazů. Je navíc přístupný přes wap mobilní telefony (2,2 milionu wapstránek). Lze na něm hledat i speciální informace, stačí klíčové slovo zkombinovat s příslušnou pro daný multimediální formát (třeba *.mp3, *.waw, *.avi, *.mpg, *.mov a jinými). Pro výměnu informací lze použít i nabídky sdílených souborů přes programy jako je Gnutella, Hotline, Kazaa. Stačí je nainstalovat a pak zkoumat, co nabízejí jiní. Čilá výměna probíhá také na FTP serverech, většinou jde o opravdovou směnu. Pořád však chybí jedno, nelze nalézt metainformace. Je možné použít specializovaných vyhledávačů na obrázky jako je .ditto.com avšak se stejným výsledkem. Na Internetu je dnes asi 500 miliard dokumentů z nichž se nedají vybrat metainformace. Takže všechny vyhledávače se pohybují jen na povrchu. Stačí zadat vyhledat klíčové slovo "metainformace". Naopak je potřeba dělat vše pro sdílení informací. Internetový hudební portál Napster získal od odvolacího soudu povolení obnovit svůj servis výměny hudebních nahrávek chráněných autorskými právy. Je to tak, že naopak každý autor by měl darovat lidstvu k volnému šíření minimálně jednu svou nahrávku. Vznikne tak dostatečný soubor pro uspokojení klientů Internetu po svobodném šíření informací. Kdo tak nečiní sám vydává svědectví o pohrdání lidstvem.

Setkávání představitelů osmi nejmocnějších států světa se stále více stává obrazem postfašizmu – je doprovázeno násilím, ohněm, krví a dokonce už mrtvými. Globálně spřažené demonstrace proti globalizaci jsou stále rozsáhlejší, protože roste nespokojenost se světem jaký je dnes, a s jeho vládci. Proti G8 a účinkům globalizace v Janově protestovalo až 200 000 lidí ze 740 iniciativ a protestních seskupení světa. Odpovědnost za katastrofální stav světa nesou postfašističtí pohlaváři skupiny nejmocnějších států (USA, Kanada, Japonsko, Německo, Francie, Itálie, Británie a Rusko) reprezentujících diktaturou kapitálu nadnárodní společnosti a ne zájmy lidstva. Výsledky summitů jsou pouhou slibotechnou balamutící lidstvo o schopnosti diktatury kapitálu řešit globální problémy. Kroky podnikané v liberalizaci obchodu jsou pouhou cestou otevírání trhu nadnárodním společnostem, cestou volného obchodu postfašizmu k dalšímu zbídačování chudých. Volný obchod založený na diktatuře kapitálu a nepodléhající procesu globální demokracie nemůže být přínosem pro lidstvo. Liberalizmus založený na svévolnické volnosti nemůže tvořit základ světového obchodu epochy globality. Lidé nevychovaní ke svobodě nemohou brát účast na svobodném obchodě. Už jen obchod se zbraněmi nepodléhající demokratické kontrole působí genocidu lidstva. Máme tu však také genocidu kultur. Nejen obchodníci, ale také politici se podílejí na válečných zločinech. Právě snahami o liberalizaci světového obchodu roste nutnost vzniku mezinárodního soudu pro válečné zločiny. Globalizací přichází nejen protesty, ale také tresty v podobě Mezinárodního soudního dvora, jehož aktuálnost trvá už od roku 1948 od počátku schvalování Úmluvy o prevenci a potrestání zločinů genocidy. Avšak teprve 18. července 1998 byl schválen statut této instituce na konferenci 120 států v Římě z 260, přitom sedm států včetně USA bylo proti, jedenadvacet se zdrželo hlasování. Těch jedenadvacet nese přímou odpovědnost za od té doby páchané válečné zločiny genocidy, protože smlouva vstoupí v platnost a soud stíhající genocidu a jiné závažné zločiny proti lidskosti začne pracovat, až text ratifikuje alespoň šedesát států. Dosud tak učinilo 35, odpor kladou především USA a Čína. Ty dlouho trvaly na tom, aby patronem soudu byla Rada bezpečnosti OSN, což by ovšem znamenalo, že by pro něj platilo právo veta a byl by tak prakticky paralyzován. USA žádají, aby z pravomoci soudu byli vyňati američtí vojáci sloužící v zahraničních misích. Vláda Česka návrh podepsala, avšak parlament dosud neprovedl požadovanou změnu ústavy. Máme tedy pouze naději na to, že bude existovat systém mezinárodní justice, vůči níž nebude nikdo imunní. Skutečná spravedlnost musí být globální, universálně metazákonností stojící nad lokálními zákony států. Ničení životního prostředí a života, masová likvidace lidí hladem, podvýživou a nemocemi, podpora masového zabíjení lidí obchodem se zbraněmi, záměrné přihlížení různým formám genocidy postfašizmu musí se stát předmětem mezinárodního soudu. O zločinnosti diktatury kapitálu není už pochyb, vede genocidní válku proti lidstvu. Proto i summit G8 v Janově je třeba za netečnost ke stavu světa považovat za válečný zločin genocidy lidstva. Summit G8 v Janově skončil řadou symbolických rozhodnutí bez praktického obsahu, závěry jeho jednání jsou jen přehledem naléhavých výzev a výhledů, než praktickým návodem jak otevřít cestu z bídy a zaostalosti lidstva. Stav světa vyžaduje rozhodnou globální akci – označit postfašistickou diktaturu kapitálu za zločinnou a její protagonisty za válečné zločince. Na zločinnosti podobných summitů nezmění nic ani to, budou-li se konat v izolovaném místě s minimálním počtem účastníků. Ať summity G8 zmenší svou pompu jakkoliv, neodstraní tím zásadní problém diktatury kapitálu. kdy o světových otázkách lidstva rozhoduje postfašistická špička mocných. Je třeba globální demokracie států. Není přece možné, aby v klíčových otázkách lidstva jednala dvacetimilionová Kanada, a Indie ne. A je vyloženě nespravedlivé, když Evropu zastupuje v G8 nejen čtyři státy EU, ale nadto i postfašističtí předáci unie samé. V postfašistickém právu a zákonodárství je žalovatelná a trestná snad každá pitomost, kromě omezování lidských práv. V postfašistickém trestním zákonodárství najdeme odnětí svobody již za pouhou podporu a propagaci hnutí směřujících k potlačení práv a svobod občanů, mezi něž bezesporu patří také praxe diktatury kapitálu postfašizmem. Ale už vůbec tam nenajdeme ustanovení, které dovoluje uložit sankce za přímé i nepřímé potlačování práv a svobod občanů. Výsledkem je, že byrokrati i politici zasahují do lidských a občanských práv s naprostým klidem a vědomím své trestné nepostižitelnosti. Nejzávažnější problémy katastrofálního stavu světa jsou spojeny s výkonem veřejně činných funkcí na základě způsobilostí k základním lidským právům. Bez této podmínky domoci se soudní ochrany základních lidských pochopitelně není reálné. Obecné soudy (soudci) nezpůsobilí k metazákonnosti přehazují odpovědnost na Ústavní soud s odkazem, že o lidských právech obsažených v ústavě jim nepřísluší rozhodovat. Navíc zákonodárci nezpůsobilí metazákonnosti nejsou schopní zákonodárství zakládajícího spravedlivé soudy. Zákony nejsou postaveny preventivně, řeší většinou jen katastrofu, nepředcházejí zlu a spíše mu napomáhají. Když zákony připouštějí vykonávat veřejné funkce bez způsobilosti k metazákonnosti, pak jasně se špatným úmyslem navozují zlo. Je tedy třeba začít trestat zákonodárce již za nezpůsobilost k metazákonnosti, něco podobného jako trestat lékaře za nezpůsobilost k výkonu lékařské praxe. Odpovědnost politiků, zákonodárců, ministrů, soudců stojí výše než selhání řadového občana a proto musí být nositel veřejné moci trestán za nezpůsobilost k metazákonnosti. Zločiny genocidy nabývají různorodosti. Postfašizmus globalizací ohrožuje životní prostředí mnohými způsoby, škodí lidstvu a tím i všemu živému. I velryby jsou postfašizmem opět v ohrožení. V čele decimátorů velryb stojí Norsko, Japonsko, Rusko a Jižní Korea. V roce 1993 na vlastní pěst obnovilo lov velryb Norsko. Moratorium na lov velryb se nevztahuje na původní obyvatele Gronska, severu Ruska, Svatého Vavřince, Grenadin a Aljašky. Některé státy by chtěly zrušit zákaz lovu velryb, který platí od roku 1986. Stačí jim k tomu krůček. Především Japonsko prý uplácí členy Mezinárodní velrybářské komise, aby hlasovaly proti vytvoření rezervace velryb. Postfašistická diktatura kapitálu nerozlišuje mezi velrybami a člověkem. Proto nejen velryby, ale i lidé jsou vystaveni genocidě, rasizmem především. Stamiliony lidí a celých etnických menšin na celém světě jsou pronásledovány především rasizmem postfašizmu. Rasizmus na znepokojujícím stupni a v nejrůznějších formách zamořil doslova každý stát planety. Je to pochopitelné, vždyť postfašistické právní systémy ignorováním metazákonnosti příliš často odrážejí předsudky společnosti sloužící diktatuře kapitálu. Rasizmus je útok na samu podstatu základních lidských práv. Postfašistické zákony působí, že policie i soudy přehlíží rasizmus. Dokonce soudy svými výroky vedou k nabádání k rasizmu. Tak podle postfašistického rozhodnutí příslušejícího krajského soudu postavení plotu v Matiční ulici nezasahuje do práv občanů. Betonový plot v Matiční ulici nechala postavit místní postfašistická radnice na podzim roku 1999 za účelem oddělit starousedlíky od uliční kolonie Romů a to se zlým úmyslem rasistické izolace rómských obyvatel v Matiční ulici. Soud tak svým veřejným výrokem naplnil skutkovou podstatu veřejné podpory rasistického oddělování občanů. Podle soudu je možné bez zasahování do práv občanů kolem etnických menšin stavět betonové zdi. Nejde už o Romy! Jde o postfašistickou genocidu kultur. Dnes jsou to Romové, ale zítra už Moravané a Slezané. A expanzí EU už o bytí a nebytí kultur Evropy. Segregační otázka v statistické evidenci občanů je také ukázkou takové betonové zdi. Náklonnost k postfašizmu také zřejmě vysvětluje liknavost v práci vyšetřovatelů, policistů a soudců a nadržovaní pachatelům, kteří páchají trestné činy s rasovým podtextem. I když je formálně trestní systém velmi přísný a posílá lidi do vězení za úplně bagatelní majetkové trestné činy, tak u rasistických útoků je nesmírně benevolentní a to od policejních vyšetřovatelů, přes státní zástupce, soudní znalce, až po soudce. Sympatizování soudů a policie s rasistickými útočníky je jasným signálem pro občanstvo. Je to svým způsobem státem garantovaná reklama na rasizmus. Největším zdrojem rasizmu je ovšem postfašizmus šířený masmédiemi a živený reklamou. Lidé jsou si reklamy vědomi a snaží se jí různými způsoby vyloučit. Přístroje vypínající automaticky reklamní postfašistické bloky u televizních filmů či jiných pořadů smějí být v Německu ve volném prodeji a nepředstavují žádné neoprávněné ohrožení existence komerčních televizních stanic ze strany výrobce takového přístroje. Princip je jednoduchý – přístroj dovede rozpoznat chvíli, kdy je televizní program přerušen reklamním blokem, a přepnout na jiný kanál, předem naprogramovaný. Divák i může koupit odstraňovač postfašistické reklamy, obchodní zájmy provozovatele reklamy mu mohou být ukradené. Zatím však většímu rozšíření brání vysoká cena – 300 marek. Chtělo by to takový přístroj integrovat přímo do televizního přijímače. Něco podobného existuje více způsoby také na Internetu. Není se co divit, vždyť postfašistický reklamní průmysl je masovým vymýváním mozků, sám pohřbívá kreativitu jakožto hlavní argument pro zákazníka a nasazuje novou zbraň – manipulativní efektivitu. Takto vycvičení spotřebitelé reklamy jsou snadným postfašistickým manipulativním objektem mediálního zájmu politických stran. Prostřednictvím diktatury kapitálu lze v médiích koupit vhodnou manipulativní reklamu a předem manipulovat účastníky zastupitelské demokracie – Hitler by bledl závistí. Pro diktaturu kapitálu je masmédium vhodným prostředkem. O masmédia se vede ukrutná válka, i u nás. Sto sedm milionů korun do dnešního dne musel zaplatit daňoví poplatníci za dva soudní spory, které vede hlavní akcionář společnosti CME s Českem v souvislosti se státem garantovanou ochranou investic spojených s televizním vysíláním Novy. Největší část peněz z toho plyne na právníky, kteří stát u soudů zastupují. První ze soudních sporů stál daňové poplatníky Česka již 67 milionů, druhý zatím jen 40 milionů. V rozpočtu se však počítá na podobné soudní pře pouze s padesáti miliony ročně. Nezpůsobilost státu a tedy i zastupitelské demokracie k metazákonnosti vede k špatnému výkonu v záležitostech občanů. Úřady pak snadno porušují základní lidská práva. Dokážou snadno odtrhnout děti od rodiny a přes silné sourozenecké vazby je úředně rozdělit, určit náhradní předpěstounskou péči a bránit rodičům ve styku s jejich potomky. O nezpůsobilosti k metazákonnosti svědčí soudní znalecký posudek, akceptovaný soudem, v němž se argumentuje výroky označující posuzovaného za "člověka snižujícího kvalitu genofondu společnosti" a "zabřemeňujícího společnost péčí o své potomstvo". Vskutku ukázka kam směřuje soudní zneužití genomu člověka postfašizmem. Lidé jsou infikováni postfašizmem a uvrženi do otroctví diktatury kapitálu již školou. Nelze se pak divit tomu, že na jedné z fakult Univerzity Karlovy nahradili přijímací řízení pro doktorandy losováním. Svobodná učení sází na lásku k vědění, na řeholi věděním k Pravdě. Karlova univerzita objevila třetí cestu – los. Los je víc než třídní původ, víc než vědění a schopnosti činit v Pravdě Los je osud nahodilosti. Doktorandské studium trvá tři roky, některým doktorandům však trvá až dvanáct let. Osvojit si doktorandské důstojenství los zjasňuje, vždyť před losem jsou si všichni rovni. Je typické, že s tím přišli právě na věkopamátné Univerzitě Karlově. Konečně je toto učení kolaborující s postfašizmem všeho druhu v popředí něčeho světového, místo zatuchlosti svévolnického postfašizmu prosazuje novinku nahodilosti. Nebojí se obtíží, jde vpřed bez ohledu na tradice. Pochopitelně, že mocní honosící se diplomy z postfašistických univerzit vedou lidstvo do záhuby. Dokazuje to neustále USA. Vedoucí postfašistická mocnost světa, USA, oficiálně odmítly návrh OSN na zpřísnění dohledu nad dodržováním smlouvy o zákazu výroby biologických zbraní s odůvodněním, že navrhované zpřísnění by ohrožovalo národní bezpečnost, protože se dotýká důvěrných obchodních informací. Když i takové USA pohrdají životním prostředím tak proč ne obecní zastupitelstvo. Záměr kroměřížských radních zřídit poblíž obce Postoupky průmyslovou zónu ale narazil. Na území perspektivní průmyslové zóny je neobyčejně cenné prameniště pitné vody, které by zóna ohrozila. Půda na tomto území je jednou z nejkvalitnějších v Česku. Přitom prameniště prvotřídní pitné vody slouží pro 80 procent okresu a je chráněno už od 19. století. Další ukázka kam může postfašistická zastupitelská demokracie občany dovést.

Světem obchází strašidlo globalizace znamenající globální diktaturu kapitálu, která přes neměřitelnost má vliv na žití každého jednotlivce na této planetě. S globalizací je spojeno živelné propojování finančních trhů, obchodních vazeb a ekonomik v rámci celé planety vymykající se jakékoliv demokratické kontrole. Planetární technokratické síly diktatury kapitálu se vymkly lidské kontrole. Globalizací rostoucí synergismus lidí i lidí s životním prostředím dává vznik procesu globalisace ústícím v globální demokracii – v noosféru. Globalizace jakožto dějinný proces završuje trend ke komplexicitě vznikem noosféry coby sféry universálního lidstva a globální správy planety. Procesy globalizace a globalisace určují otázky, před nimiž politika stojí a nad nimiž se dynamicky rozvíjí. Globalizace se stala pojmem ztráty demokracie, kdy si rozhodování o osudech lidstva přisvojují nikým nevolené a nikoho nezastupující "globální" struktury. Proces globalizace indukuje proces globalisace jakožto nastolení vlády metazákonnosti a demokracie států. Je to pochopitelné, když globalizací se celá řada sociálních a ekologických potřeb děje jakožto slepá součást diktatury kapitálu, místo toho, aby tuto úlohu plnili daně z globálních finančních a obchodních transakcí. Postavení diktatury kapitálu se tak dále samo posiluje. V postfašistické diktatuře kapitálu se umění prodat v podstatě nepotřebné nebo škodlivé věci stává základní dovedností. Globalizací se rozvíjí mohutné postfašistické obchodní techniky manipulace s veřejností, známé jako marketing, reklama, public relations. Tomuto postfašistickému trendu samozřejmě podléhá politika využívající vyvinuté masmediální manipulace. Pro nadnárodní společnosti se vyrábí značkové zboží v postfašistických manufakturách za nelidských podmínek. Public relations manažeři pak vymýšlejí strategie, jak tuto realitu ututlat. Obchodní manažeři zase vymýšlejí marketingové kampaně, jak zboží propocené nevolnickou prací prodat. Marketingoví postfašističtí experti si dokonale osvojili strategii sociálních hnutí a to, co sloužilo k podvracení konzumní rutiny nyní slouží k jejímu upevnění. Právě nevole a pocit ponížení, které z tohoto pomalu procítajícího uvědomění postfašizmu prýští se také promítá do světového hnutí proti globalizaci. Přitom – a to je důležité – nejde o protiglobalizační hnutí sestávající výhradně z mladých lidí. Hnutí proti globalizaci je na vzestupu jakožto všelidské jehož základní záměr se shoduje se záměrem zastánců demokracie a občanské společnosti ve snaze ukončit mafiánský postfašistický kapitalizmus cestou obrody demokracie očištěním od korupčního prorůstání politické a ekonomické moci. Základní lidská práva by měla zůstat nezkalená a jasná, proces globalizace je třeba podřídit demokratické kontrole. Přitom je jasné, že trvalé změny se podaří dosáhnout jedině tehdy, pokud se nové občanské a celosvětové hnutí změny přerodí v změnu paradigmatu myšlení a to předně v tradičních politických strukturách. Je třeba vzít moc z rukou postfašistů a vrátit ji do rukou metazákonnosti. Globalizace je realita, nedá se zastavit, dá se pouze vykolejit a zase jen globalisací. Globalitou má lidstvo jedinou alternativu - nad biosférou a sociosférou vytvořit noosféru coby sféru vlády metazákonnosti. Ostatní alternativy jsou pro lidstvo cestou sebezničení, protože pouze přívratem k synergické Skutečnosti je lidstvo schopné dalšího vývoje. Noosféra má vydobýt pro metazákonnost místo v duších lidí. Kdyby existoval Bůh, pak by se prvně musel podřídit autoritě Metazákona. Není však Boha mimo Skutečnost či nad ní. Osud lidstva je v rukou lidí samotných, ignorováním metazákonnosti se globalitou lidstvo sebezničí. Metazákonnost nás přesahuje, máme ji všichni v sobě. Tvrzení o existenci Boha je velkou lží a zlem. Není osobního Boha, není žádného ředitele světa. Oslovovat Boha je asi taková pošetilost jako oslovovat vzduch. Stejně tak je pošetilé ignorovat Boha i metazákonnost. Člověk hledá zakotvení v životě, hledá jistotu pro svou svobodu. Lidé touží naplnit svůj materiální život duchovností napomáhající žití. Lidem je třeba nabídnout solidní duchovní založení ke svobodě a ne nějakou utopickou lež. Svoboda je odpovědnost žít metazákonností. Když člověk využije smysluplně svou svobodu, když ví že je užitečný a že jeho život má svou hodnotu, pak ho to vnitřně naplňuje radostí, protože žije správně v souladu se smyslem Skutečnosti a to je tím pravým naplněním moudrého člověka. Pošetilci chtěli reformovat nereformovatelný komunizmus. Podobní pošetilci chtějí reformovat nereformovatelný kapitalizmus, chtějí "zkrotit" a civilizovat diktaturu kapitálu a varují před "naivním ekonomickým liberalizmem, který nebere ohledy na sociální a ekonomické potřeby". Zkrocení kapitalizmu na světové úrovni získává stále větší sílu, dává však falešnou naději lidstvu, které má v budoucnu obstát před sebezničením. Doba neoliberalizmu je globalitou nenávratně minulostí. Nyní vyvstává otázka, jak vykolejit postfašizmus, aby se globalizace sociálně a ekologicky formovala globalisací. Na pořadu dne je ústup od "fáze volně rostoucí" globalizace "k sociálnímu a ekologickému vědomému vytváření trhu" a to nejde jinak než nad sociosférou a biosférou vybudovat sféru demokratické kontroly a správy planety - noosféru. Výzvám globalizace může lidstvo čelit pouze společně noosférou – spojenými metastáty planety. Postfašistickou diktaturu kapitálu je třeba vykolejit demokratickou kontrolou. Je třeba demokratické kontrole vystavit kdeco, také diplomacii. V postfašistické diplomacii se u nás dějí neslýchané věci. Konzulární pracovníci britského velvyslanectví v Praze ve funkci imigračních pracovníků vykonávají na výsostném území cizího státu diskriminaci a rasovou selekci cizích občanů. Jde o drzost postfašistické diplomacie největšího kalibru. Aby se neřeklo, tak naoko sem tam nahodile odmítají vycestovat i nerómským občanům Česka. Byli však přistiženi při rasové diskriminaci. Česká televize prověřila jak se britští postfašističtí úředníci na ruzyňském letišti chovají k romským a neromským cestujícím a vyslala proto do Velké Británie dva své reportéry - Roma a jeho neromskou kolegyni. Oba uvedli do dotazníků stejné pravdivé údaje. Zatímco bílou reportérku imigrační úředníci v Ruzyní bez problémů pustili na palubu letadla, romskému reportérovi vstup nedovolili. Britští úředníci mu sdělili, že má zakázaný vstup z ekonomických důvodů, protože doma nemá dostatečné finanční zázemí. Zástupci Českého helsinského výboru budou kontrolovat zda britští imigrační úředníci nediskriminují na ruzyňském letišti Romy, kteří chtějí letět do Londýna. Musí se přitom vyhovět zákonu na ochranu osobních údajů, protože imigrační úředníci se při pohovorech mohou ptát na velmi osobní záležitosti. Všechny rozhovory jsou přísně důvěrné, ale lze žádat jejich dokumentování. Otázky, které musí odpovědět někdy hraničí s lidskou důstojností. Lidé z výboru chtějí stát za sklem přepážky na straně cestujících. To by však porušovalo britské zákony – na výsotném území Česka. Britští imigrační úředníci si udělali z části pražského letiště výsostné britské území, malou britskou kolonii jak to mají zažité. Bez jejich povolení nesmí do prostoru na ruzyňském letišti, který si britská ambasáda pronajala, vstoupit občané Česka, ani policisté, a platí tam britské a ne zákony Česka. Máme tedy britskou neokolonii přímo na letišti v Ruzyni. Britské velvyslanectví v Praze si prostor na ruzyňském letišti pronajalo od České správy letišť za obvyklé ceny. Přitom Česká správa letišť odmítá veškeré nabídky na pronájem prostorů na letišti na dalších deset let dopředu. To si lze vysvětli pouze možnou korupcí vedoucího manažmentu České správy letišť. Letiště Ruzyně je od roku 1991 majetkem státu. Stát tedy nutí vstupovat občany Česka na výsostné území Velké Británie, v níž neplatí zákony a právní řád Česka. Stát nutí své občany opustit výsostné území Česka, zbavuje občany ústavních práv a tedy také Listiny základních práv a svobod. V postfašistických praktikách rasizmu mu asistuje postfašistický manažment České správy letišť. Pouze hlupák může věřit, že postfašistický ouřada je schopen zůstat rasisticky nestranný. A podobně jako ouřada je vykonavatelem postfašizmu, tak také generálové. Srbský generál dostal za genocidu v Srebrenici 46 let. Dobrý precedent na vykolejení postfašizmu. Na řadě jsou generálové z OSN této genocidě přihlížející. A samozřejmě američtí generálové za genocidu ve Vietnamu, také ruští generálové za genocidu v Čečensku, izraelští generálové a další hejno zločinců jim podobných. Konference o rasizmu v Durbanu začíná za měsíc a jeho přípravná komise má připravit další návrh dokumentu, jenž by měl určit za rasizmus označit genocidu, apartheid i záležitosti týkající se likvidace kultur. Za zločiny proti lidskosti by měl označit i různé formy otroctví včetně postfašistického i to rasistické počínání imigračních úředníků. Správu věcí lidských sotva mohou lidé zotročení diktaturou kapitálu a ignorující metazákonnost Skutečnosti. Kam vede lidská domýšlivost chtějící vnucovat Skutečnosti své zákony ukazují události každodenně. První člen polistopadové vlády, bývalý ministr kultury Jindřich Kabát, směřuje k soudu a hrozí mu pětileté vězení. Před sedmi lety zastavil komerční bance dvě vzácné budovy v centru Prahy, kvůli úvěru pro později zkrachovalou Českou lotynku. Je vinen spolu se svým tajemníkem – neměl právo domy zastavit, protože porušil povinnosti při správě cizího majetku. Bývalý ministr kultury Jindřich Kabát před sedmi lety podepsal, co neměl. Zastavil nemovitosti, přestože mu to zákon nedovoloval. Věc je jasná: ministr porušil povinnosti při správě svěřeného majetku. Ministr je v pozici zastupitele demokracie, který má jasnou odpovědnost za správu majetku občanů vybraného daněmi. Stejně jako za svá rozhodnutí odpovídá představitel firmy, odpovídá ministr za ně i ministr vůči občanům. Vyplývá to ze zastupitelské funkce, kterou se dobrovolně uvolil dělat. Proto by měl být hnán i k odpovědnosti za svá rozhodnutí. V tom nemůže bránit nějaká imunita poslanecká či senátorská. Odpovědnost zastupitele vůči občanům nemůže být smetena žádným zákonem, je to záležitost základních lidských práv. Takovou trestněprávní odpovědnost lze snadno prokázat. Kdo bez způsobilosti k metazákonnosti dobrovolně vykonává zastupitelskou funkci, vědomě působí zastupované straně újmu. Zastupitele bez ohledu na imunitu může před soud přivést nejen korupce, ale i zlý úmysl svou nezpůsobilostí k metazákonnosti škodit zastupované straně občanů. A jako vedoucí odpovídá i za své podřízené, přenesením odpovědnosti na své podřízené se trestnímu postihu vyhne ztěží. Odpovědnosti se nezbaví ani tehdy, jestliže odpovědnost za něho převezme podřízený. Občané právem ztrácejí se svými politiky trpělivost. Politik se nemůže zbavit odpovědnosti ani nějakým služebním zákonem, přenášejícím odpovědnost na tajemníky a manažery. Je to něco podobného jako způsobilost lékařů léčit občany, kdy již úmysl léčit bez odborné způsobilosti je považován za zlý úmysl škodit a je trestný aniž ještě ke škodám došlo. To se jasně ukazuje v postfašistickém systému financování politických stran. Už čtyři roky zůstává nezodpovězená otázka, kdo a proč posílal peníze na švýcarské konto, z kterého těžila ODS. Před soud bude muset bývalý tajemník výkonného místopředsedy ODS Ludvík Otto, aby vysvětlil jak legalizoval postfašistické peníze pro ODS. Z účtu banky Credit Suisse ve švýcarském Curychu opakovaně chodily milionové sumy právě na Ottovy soukromé účty. K jednomu z kont, na které ze Švýcarska přišla v přepočtu 45 milionů korun, měl dispoziční právo Ottův šéf, místopředseda ODS Libor Novák, který byl odpovědný za financování ODS. Ludvík Otto dodnes uspokojivě nevysvětlil, jak se na jeho účtu ocitly miliony, které mu nepatřily. Podle jeho jedné verze si je tam nechal posílat známý, který nechtěl peníze převážet v hotovosti. Podle jiné jeho verze myly být určeny na nákup nemovitosti. Prý tam možná také přišly omylem, možná že to také byly úspory. Stejně tak Otto nedokázal jasně odpovědět, proč měl místopředseda ODS dispoziční právo manipulovat s jeho kontem. Švýcaři přitom bez soudního příkazu odmítají odtajnit konto ODS v bance Credit Suisse. Typická ukázka postfašistické solidarity, spolupráce a metody. ODS prosadí výhodnou privatizaci, za to dostane odměnu, kterou skrze tajné konto financuje svou postfašistickou činnost. Podstatné na tom je to, že přestavitelé zlým úmyslem ignorovat metazákonnost škodí občanům, jejichž záležitosti zastupují. Pochopitelně pak vypadají i zákony vyšlé z postfašistické dílny. Máme tady další zmetek postfašistických zákonodárců. Zákon o pohřebnictví je dalším v řadě. Podle něho je nutné od roku 2002 pohřbívat i lidský plod po potratu, třeba jen pár týdnů starý, ať občan chce či nikoliv. Pohřbívání však podle tohoto zákona podléhají nejen plod po potratu, ale i části těla. Musely by se tak pohřbívat i části sliznice matky, které byly s plodem odstraněny a také lůžko po porodu. Pohřbívat by se měl i nádor i zdravá tkáň těla odebraná spolu s nádorem. Je třeba si pamatovat, že původ uvedených nesmyslů pochází z dílny KDU-ČSL. Nejsou v tom osamoceni. Diktatura kapitálu boduje – americká Sněmovna reprezentantů dala zákonný souhlas s průzkumem a těžbou ropy v přírodní rezervaci na Aljašce. Uvedení zákona do praxe sice ještě podléhá Senátu, ale nedělejme si iluze – otroctví diktatury kapitálu podléhají také senátoři. Nezabrání tomu ani Ústava USA, vždyť ta samá připustila genocidu původních obyvatel, otroctví černochů, genocidu v Nagasaki a Hirošimě, masové zabíjení ve Vietnamu, obchod se smrtí a mnoha dalších zločinů hodných světového četníka lidstva.

Zlo postfašizmu strhává lidstvo do propasti sebezničení. Je to pochopitelné, protože postfašistické zlo je uzpůsobením mysli k svévolnickým skutkům a to v rozsahu globálním. Postfašizmus spočívá v nepřítomnosti metazákonné dokonalosti a plnosti bytí ke každému skutku jakožto bytostnému celku příslušející. Špatnost postfašistického zla je především v svévolnickém rozhodování vůle z čehož vyplývají zlé skutky navozující zlý návyk a chování. Svévolnickým ignorováním metazákonnosti je postfašizmus úmyslně zaměřen na působení zla. Důkazů pro to je bezpočet. Ještě nedávno generálové zdůvodňovali časté katastrofy vojenských stíhaček tím, že jejich piloti tráví příliš málo času ve vzduchu. Dnes se létá mnohem víc, a letadla padají stejně. Postfašizmus totiž postihl také piloty. Zejména čáslavští stíhači, z nichž mnozí se honosí přezdívkou "tygří pilot" se vědomým porušováním synergismu informací podepsali pod nedávné letecké katastrofy. Stav na čáslavské letecké základně ilustruje také případ zcizení trosek havarovaného letadla, jejich část zmizela z čáslavské letecké základny i se služebním vozem favorit. Neznámý řidič projel hlavní branou letecké základny a prokázal se zfalšovaným jízdním rozkazem. Naštěstí v odcizeném autě s troskami nebyla černá skříňka. Bezradnost z nových možností a svobody se podepsala v posledních letech na leteckých katastrofách armádních pilotů vůbec. Výběr správných lidí je nekvalitní, výchovné působení na ně je téměř mizivé. Jde o výsledek desetileté ignorantské politiky státu ve výchově ke svobodě a to i v armádě. Vědomí svévolnosti dokáže mentalitu pilota úplně zkazit. Dril je už minulostí, zbývá jedině apelovat a doporučovat což je však v podmínkách postfašizmu marné. Chybějící cit pro míru reality, dávající náplň svobody, postfašistům chybí. Příliš sebevědomý styl jednání svévolníků je dán pocitem nepostižitelné elity a to nejen mezi piloty, ale také mezi politiky. Není svobody bez sebekázně ctít metazákonnost. U posledně havarovaného letadla se zjistilo, že pilot s letadlem prováděl na plánované trase prvky vysoké akrobacie i když na to nebyl cvičen. Podobné akrobatické kousky v postfašizmu zkoušejí mnozí, od manažerů a zastupitelů, přes politiky a ministry, k zákonodárcům a ústavním činitelům. Podobné frajery má mezi sebou zřejmě i policie. Při rekonstrukci akce, kdy policista náhodou zastřelil chodkyni se ukázalo, že střelba se odehrála jinak, než policie původně prezentovala. Dopravní policista ve voze, který kradený passat sledoval, nestřílel v okamžiku, kdy obě auta jela vedle sebe. Střelec vystřelil z okénka na místě spolujezdce dvakrát rychle za sebou až v okamžiku, kdy se passat řítil ulicí asi stokilometrovou rychlostí a byl od policejního vozu vzdálen asi osmdesát metrů. Projektil, jenž minul cíl smrtelně zasáhl šestatřicetiletou matku dvou dětí, která náhodou šla po chodníku. Další hazardérský případ z řad policie - policista v hádce se nechá unést a v afektu zastřelí sousedku. Na hazardérské kousky narazíme leckde jinde, v Černobylu i v Temelíně. Přes hazardéry "vysoké akrobacie" je jaderná elektrárna Temelín je opět uváděna do ověřovacího provozu. Důsledkem je, že vláda Horních Rakous podala v úterý u soudu v Linci žalobu na společnost ČEZ. Reálný základ pro takovou žalobu existuje – za Temelínem se schovává postfašistická lobby i manažment a od nich se táhne přímé obvinění zlým úmyslem Temelínem škodit. Jde o precedent, proti jaderným elektrárnám je podobnou žalobou možné vyrukovat kdekoliv na světě, nejen v případě Temelína. Vždyť jaderná elektrárna spravovaná postfašistickým manažmentem znamená veřejné ohrožení občanstva. Podobné veřejné ohrožení představuje i postfašisticky laděná zastupitelská demokracie. A ovšem i věda prostituující diktatuře kapitálu. To je dobře vidět na klonování. Pro diktaturu kapitálu není klonování žádný problém, už nyní čeká jen v USA 1300 neplodných manželským párů na potomka vzešlého klonováním a to v ceně 50 000 dolarů za jeden pokus. Jakékoliv varování před vážnými následky jsou marné. V podmínkách globality izolovaná řešení nepomohou, diktatura kapitálu účinně zabrání jakémukoli pokusu o celosvětový zákaz klonování. Lidstvo by se mělo více soustředit na zachování života. Podle statistik se lidstvo nachází v údobí hrozící pandemie chřipky a také planetární katastrofy dopadem asteroidu. Asteroid o průměru 30 metrů by měl účinek jako atomová bomba, ale bez následné radiace. Asteroid kolem jednoho kilometru v průměru by způsobil změnu pozemského klimatu a vedl by k vyhubení lidstva. To se naposledy stalo při vyhubení dinosaurů, a to je už 70 milionů let tedy doba příhodná na opakování podobné katastrofy. Stačí menší asteroid a daleko četnější katastrofa. Objekt o průměru asi 50 metrů explodoval 30. června 1908 ve výšce deseti kilometrů nad Sibiří. Něco podobného se přihodí v průměru každých sto let. Sto let od dopadu tunguzského meteoritu uplyne za sedm let. Podle počtu pravděpodobnosti se lidstvo může připravovat na údobí katastrof. Letos bylo možné pozorovat výbuch asteroidu velkého jako kufřík ve výšce kolem 25 kilometrů. Asteroidů, jejichž trajektorie by mohla protnout dráhu Země je na seznamu již 1413 a 500 z nich má průměr větší než jeden kilometr. Zatím nejblíže se dostal k Zemi asteroid, který 9. prosince 1994 prolétl ve vzdálenosti 105 000 kilometrů, přičemž Měsíc je vzdálen 396 000 kilometrů. Téměř všechny asteroidy mají původ v pásu vedoucím mezi Marsem a Jupiterem a čekají jen na náhodnou kolizi či na vliv Jupitera, aby se vydaly na smrtonosnou trajektorii. Již dlouhou dobu planetu nepostihla katastrofa. Do té doby největší nebezpečí představuje diktatura kapitálu, která vede lidstvo k sebezničení. Vykolejit postfašizmus je v životním zájmu každého člověka a jeho potomků. Zásadou je nechat ho vykolejit. Mnohé se děje samo. V Belgii se začíná rozjíždět proces, který má rozhodnout o obvinění izraelského premiéra Šarona z válečných zločinů. Obžaloba podaná 23 Palestinci tvrdí, že byl zodpovědný za masakr v palestinských táborech Sabra a Šatíla v roce 1982, při nichž zahynulo asi tisíc lidí. Belgické soudy mají totiž na základě zákona z roku 1993 právo soudit jakýkoli zločin proti lidskosti a každý válečný zločin, bez ohledu na to, kde se odehrál a kdo byli jeho pachatelé a oběti. Izrael proto varoval řadu svých vojenských i policejních činitelů před cestami do zemí EU, kde by se mohli stát terčem žalob za porušování lidských práv. K obdobným státům patří vedle Belgie i Španělsko a Velká Británie. Taky způsob jak vykolejit postfašizmus, ovšem stále platí: kde není žalobce není ani soudce. Není problém tímto způsobem obžalovat představitele albánských povstalců v Makedonii z terorizmu a válečných zločinů. Také Kambodža bude soudit genocidu, Rudí Khmerové mají po dvaceti letech pykat za své zločiny. Soud bude zasedat v Kambodží a část soudců bude jmenovat OSN. První je na řadě velitel Rudých Khmerů Ta Mok a šéf vězeňství Kaing Kek Ieu. Komunističtí Rudí Khmerové vyvraždili v letech 1975 až 1979 téměř dva miliony Kambodžanů – s tichým přihlížením Západu a OSN. Dosud nikdo z hlavních protagonistů nebyl za tehdejší zvěrstva potrestán. Mezinárodní společenství nebylo schopno po dvacet let vytvořit mezinárodní tribunál podobný těm pro někdejší Jugoslávii a Rwandu. Netřeba zapomínat, že genocida má své katy i pomocníky. Nestačí soudit ty první, ale také i ty druhé. To platí také o srebrenické genocidě. Její hlavní aktér byl potrestán, pomocníci už nikoliv. V květnu 1993 vyhlásila Rada bezpečnosti OSN v Bosně a Hercegovině šest chráněných pásem. Srebrenickou enklávu hájilo pouze 450 lehce vyzbrojených vojáků UNPROFOR z Nizozemska. Jejich velitel, plukovník Karreman, věděl, že bosneskosrbská armáda zaútočí. Také NATO to velmi dobře vědělo. Jeho generální tajemník Willy Claes si už předem myl ruce. NATO nebylo požádáno, aby Srby zatlačilo, v tomto smyslu aliance od OSN neobdržela žádost nebo mandát, a nic v kauze Srebrenica nepodniklo, přesto tak později učinilo v kauze Kosova. Nizozemští vojáci mírových oddílů OSN se jistě mohli pokusit o evakuaci civilistů ze Srebrenice do bezpečí. Varovat. Neudělali nic. Odmítli dokonce poskytnutou léky. Když byla Srebrenica obsazena, vydali Nizozemci Srbům civilisty bez boje. NATO se omezilo na několik leteckých útoků, při nichž byl zneškodněn jeden bosenskosrbský tank. Karremann dokonce vypracoval pro bosenskosrbskou armádu seznam bojeschopných muslimských civilistů, aby se nemuseli zdržovat. Mladič na oplátku propustil zajaté vojáky OSN a uspořádal pro Karremanna i jeho muže vepřové hody a pijatiku. A tak byl největší masový zločin v Evropě od konce druhé světové války spáchán za asistence mírových sborů OSN a za podpory EU i NATO. Velitel UNPROFOR, francouzský generál Janvier, a plukovník Karremann nebyli za pomoc genocidě souzeni. O představitelích EU a NATO ani nemluvě. Ani OSN se nikdy neomluvila pozůstalým obětí srebrenického masakru za to, že je vylákala do pasti a pak vydala katům. Suma sumárum postfašisté se vzájemně kryjí, soud v Haagu je výsměchem spravedlnosti. Nelze se zas až tak podivovat, vždyť rasizmus vůči slabým a neúspěšným etnikům je vlastní postfašizmu v němž žijí soudci. I pracovníky Českých aerolinií postihla postfašizmem mánie rasizmu. Sami o své vůli odmítli povolit odlet několika romským rodinám do Irska. Sami o své újmě provádí praxi imigračních úředníků. Irští imigrační pracovníci na dálku nakazují pracovníkům Českých aerolinií provádět rasovou selekci pasažérů, záminkou pro kontrolu finanční hotovosti je podobnost na Roma. Podobné kontroly provádějí pracovníci ČSA už delší dobu. ČSA se tak sami zařadily mezi nesolidní firmy, pro které je diktatura kapitálu pohnutkou k rasovému třídění cestujících. Český helsinský výbor sice v pondělí provedl dohled nad imigračními úředníky, ovšem v den kdy letenky jsou dražší a Romové necestují. Britští úředníci končí, nebudou rasisticky diskriminovat cestující letící do Spojeného království. Byla to užitečná lekce a další stimul k vykolejení postfašizmu. Malá britská kolonie na ruzyňském letišti poukázala na postfašizmus diplomacie, nejen té britské. Postfašistický imigrační systém je špatný jednoduše proto, že ho vykonávají ouřadi jimž je porušování základních lidských práv denním chlebem. Ukazuje se, že v takzvaně demokratických zemích Západu se úřady chovají rasisticky, jen se to nesmí říkat. Stát veřejně sekunduje ponižování lidské důstojnosti a přihlíží zločinům proti lidskosti. V ohnisku imigračních ouřadů můžeme konečně spatřit rasizmus postfašizmu a skutečnou tvář diktatury kapitálu ukrytou za škraboškou demokracie a lidských práv. Malá britská kolonie na letišti v Ruzyni zůstává jako pomník postfašistické diplomacie. Nájemní smlouvu na prostory na letišti v Ruzyni imigrační úředníci nevypověděli, přitom výpovědní lhůta je jednoměsíční. Pokud by se ale chtěli britští imigrační úředníci vrátit do své minikolonie v Česku, pak už by to musely posvětit obě vlády. O postfašistických vládách si však nedělejme iluze, víme jak funguje. Diktatura kapitálu je v postfašizmu doprovázená tajným financováním politických stran a s nimi spojených vlád. Ukazuje to i případ třímilionového daru, který Lubomír Soudek podle svých slov poslal přes Miroslava Šloufa sociálním demokratům, ten se ztratil a zůstane zřejmě navždy neobjasněn, a to i navzdory policejnímu vyšetřování. Soudek tvrdí, že miliony dal Kroftovi, aby je předal Šloufovi. Krofta i Šlouf to popřeli. Soudek tvrdí, že za peníze mu osobně nakonec poděkoval Šlouf i Zeman. Vše je však tvrzení proti tvrzení bez důkazů. Existují další početné kauzy s otevřeným koncem, vždyť politické strany pod tlakem diktatury kapitálu jsou běžným jevem ve světě postfašizmu. Stačí se jen po nich pídit a dávat v obecnou známost. Ze své svévolnické podstaty je postfašizmu souzeno vykolejit se sám. Tak investiční banka Nomura se blíží zahájení arbitrážního soudu, ve kterém se chce domáhat 30 až 40 miliard korun náhrady po Česku jako odškodného za uvalení nucené správy na IPB a její prodej do rukou ČSOB. Nomura byla před uvalením nucené správy se 46 procenty akcií největším akcionářem IPB. Česko čekají další soudy – další kraje žalují ministerstva. Rozhodnutí ministerstva kultury, ministerstva školství a ministerstva sociálních věcí o převodu majetku na nově vzniklé kraje odporuje Listině základních práv a svobod. Kraje přebírají od státu například školy nebo knihovny, ale ministerstva v tom určují podmínky, za kterých kraje s nabytým majetkem mohou hospodařit a nedávají krajům dokonce ani možnost rozhodnout se, zda kraje majetek se všemi závazky chtějí. Převedený majetek tak podle ministerstev dělá z nabyvatele správce a ne zřizovatele. S přebraným majetkem kraje nemohou svobodně nakládat. Takové podmínky nejsou nic jiného než diktát státu. I v sportu nastalo období arbitráží. Klub Pittsburgu očerňuje své hráče, vymýšlí co nejzákeřnější argumenty, aby jim srazil platy. Vše končí u arbitra, klub a hráči jsou ve při. Nedivme se, jde o platy v hodnotě milionů dolarů. Také u nás se postfašisté hodlají utkat. Senátoři chtějí, aby svazky politické policie StB byly zbaveny tajemství. Dobrý nápad jak napomoci vykolejit postfašizmus. Postfašistické zlo v prostředí postfašizmu nepřinese nic jiného než zase zlo. Diktatura proletariátu či diktatura kapitálu je odmítáním základních lidských práv postfašistická. Otevřením svazků StB se nám před očima otevře i bahno postfašizmu stávajícího. Nestvůra postfašizmu diktatury proletariátu nám odhalí zlo postfašizmu diktatury kapitálu – otroci kapitálu nejsou schopni svobody, tím méně přijmout pravdu. Je to však pouze malý krůček k poznání praktik postfašizmu. Samozřejmě, že postfašisté z obou táborů nebudou mít na odtajnění zájem. Je třeba bdít a kauzy postfašizmu sledovat. Pořád se něco děje. Nepříznivé vedlejší účinky jednoho ze špičkových léků firmy Bayer, předepisovaného ke snižování obsahu cholesterolu v krvi, vedly v některých případech až k smrtelnému rozpadu svalové hmoty a musí být stažen z prodeje. Přípravek užívalo jen v Německu pravidelně asi milion lidí, na celém světě pak asi šest milionů. Postfašizmus se jako velká voda rozlévá v Číně, ta přiznává krizi: zaplavuje ji AIDS, střední částí státu se šíří lavina AIDS. Počet případů HIV pozitivních v Číně narůstá asi o třicet procent ročně. Číňané si nevědí rady se sexuální svobodou. S tou si ostatně neví ani USA. Pochopíme to, když devadesát procent občanů USA věří, že existuje nebe andělů. A celých 47 procent si myslí, že se jejich domácí mazlíčci dostanou do ráje. Dalších 40 procent zastává názor, že se do ráje dostanou jen lidé. Celkem 40 procent si myslí, že ráj je i pro ostatní zvířata. Za takového stavu vědomí občanstva v USA zatýkají abonenty dětského porna na Internetu. Pornografická síť měla více než 250 000 předplatitelů. Prvních sto abonentů bylo zatčeno pomocí čísel kreditních karet, jimiž platili pravidelně pornografické "služby". Hlavní organizátor byl odsouzen k 1335 rokům vězení za 89 obvinění. Lidé nevychování ke svobodě nejsou schopní tvořivosti v žití, natož v sexu, nechápou svou úlohu v žití ani sexu. Ženy prý podvědomě upřednostňují sexuálně přitažlivé muže podle každoměsíčního období oplodnitelnosti. V údobí ovulace jsou to dominátoři, zbytek cyklu ochránci. U ženy úspěšný muž by proto měl sledovat její cyklus. Pravý muž je dominátorem i ochráncem – podle potřeb. A úspěšní partneři se v rolích synergicky doplňují. Nejen metasex kultivuje člověka. Také víno se stává společenskou záležitostí a dobrou příležitostí zažít si synergismus metazpíváním. Stále větší oblibu získává červené víno. Víno nejen chrání před srdečními chorobami, ale přispívá i k prevenci ostatních závažných chorob. V přiměřených dávkách rovněž příznivě reguluje chod organismu, zvláště zažíváním synergismu metazpíváním posiluje imunitní systém. Červené více než bílé. Obliba červeného vína bude trvat ještě dlouho, zejména kvůli tříslovinám, které obsahují. Bílé víno je pro moderního člověka příliš kyselé. Pochopitelně Internet se stává společenskou záležitostí a dobrou příležitostí zažít si komunikační synergismus. Komunikační synergismus na Internetu je však málo bezpečný. Bezpečným nástrojem osobní identifikace se v brzké době může stát automatické rozeznávání oční duhovky za pomoci malé videokamery. Odlišné duhovky mají například i jinak téměř totožná dvojčata. Že by Code Iris byl konečně bezpečnou identifikací pro Internet a to bez nějakých ouřadů? Anonymita Internetu je rájem pro podvodníky. Potřebu bezpečné komunikace na Internetu dokazují cyklické pandemie počítačovými viry. USA právě postihla epidemie počítačového viru Code Red jehož druhou vlnou bylo postiženo na 290 000 počítačů. Při prvním útoku v polovině července to bylo na 350 00 počítačů. Cílem útoku byly počítače s operačním systémem Microsoft NT 4 a NT 5. Uvedený vir se šíří prostřednictvím Internetu a způsobuje jeho zpomalení nebo ochromení zahlcením. Druhá varianta viru však zanechává v komunikačním systému bezpečnostní díru a ve styku s USA se šíří po světě. Proti genovým manipulacím však jde o směšnou záležitost, přesto je to cesta jakou se postfašizmus vykolejí sám, a nejen špatnostmi. Pokémony konečně vytlačuje hra Harry Potter a je vesměs snášen rodiči, má základy v první a nejprodávanější sérii románů J. K. Rowlingové – Harry Potter a kámen mudrců. Hráči v nové hře přebírají role čarodějů – těch dobrých, a tak by hra mohla získat i dospělé. Vývoj jde vpřed, v současnosti nejlepší prohledavač na Internetu Geogle dostal novou konkurenci na adrese www.teoma.com. Od Geogle se prý liší jako se liší mínění lidí na ulici od mínění expertů.

Postfašizmus globalizací působí globální zlo dosahující působnosti až genocidy lidstva. Globální zlo zvané globalizací je dáno právem stvrzeným diktaturou kapitálu, která ztotožňuje volnost se svobodou a zvýhodňuje uživatele svévolnického postfašizmu. Svoboda, na rozdíl od volnosti, znamená dbát autority metazákonnosti. Každá lidská pospolitost si pro svou existenci stanoví řád práva mající za cíl požadavek obecného blaha. Teprve až vstupem do epochy globality poprvé vyvstává potřeba metastátního právního řádu splňujícího požadavek obecného blaha lidstva. Je-li právo řádem každé lidské pospolitosti, pak úkolem spravedlnosti je tímto právním řádem soudit a naplňovat jím obecné blaho. Jestliže ovšem daný právní stav neodpovídá požadavkům obecného blaha lidské pospolitosti, pak úkolem spravedlnosti je přivést právo k řádu, který potvrzuje obecné blaho, popřípadě jej ustavit. V každém aktuálně platném právním řádu jsou obsažena pravidla a zásady, v nichž tento normativní řád nalézá svůj výraz v pojmech právního státu a vlády zákona. Prospěchu lidského celku svědčí průběžné upravování řádu práva proměnlivým reáliím. Nadřazenou metazákonností Skutečnosti existuje spravedlnost nalézající sílu nikoliv z pozitivního nařízení, ale bezprostředně ze všeobecné vůle po rostoucí svobodě. Úsilí o metazákonnost a ochota k ní je vazbou na samo žití zárukou všeobecného blaha a základem spravedlnosti epochy globality. Metazákonnost nalézá své užití v základním lidském právu na výchovu ke svobodě a tím i v trestu za omezování svobody. Proto je možné postfašizmus, ať už diktatury proletariátu či kapitálu, trestně stíhat již za úmysl potlačení práva a svobody občanů, nemluvě o trestním stíhání za genocidu, zločiny proti lidskosti a za válečné zločiny proti lidstvu. Lidstvo se dostalo do stavu vědění, kdy i jedinec může způsobit genocidu lidstva, především genovými manipulacemi. Týž zločin hrozí od politiků, kteří tomu posvětí zákony. Tak prezident George Busch se vyslovil pro omezený výzkum kmenových buněk v rámci federálních programů a to bez podmínky metazákonné způsobilosti odpovědných pracovníků. Nelze se stavět proti vědě, ale svobodné výzkumy musí být podmíněny způsobilostí ke svobodě a to právě metazákonností. Nezpůsobilostí k metazákonnosti mohou být výsledky vědy snadno zneužity diktaturou kapitálu. Svobodný výzkum kmenových buněk podmíněný způsobilostí k metazákonnosti jistě přispívá k obecnému blahu lidstva. Z kmenové buňky se může vytvořit jakákoli buňka libovolného lidského orgánu a lze jí léčit řadu zhoubných chorob. Kmenové buňky se však získávají obvykle ze zbylých embryí po oplodnění in vitro ve zkumavce na klinikách zabývajících se umělým oplodňováním. Během umělého oplodnění vznikne najednou několik embryí, z nichž jen některá jsou implantována do matčiny dělohy. Zbývající embrya klinika zlikviduje, nebo se dají zhodnotit a to z orgánu, který vznikne asi pět dní po oplodnění. Každý dospělý jedinec si jakožto zdravý nese ve svém těle dospělé kmenové buňky zajišťující obnovu zničených nebo opotřebovaných tkání. Dospělé kmenové buňky v těle dospělých i dětí zůstávají přítomny například v mozku, kostní dřeni nebo kůži, odkud putují po organismu, vyhledávají poškozené tkáně a nahrazují v nich mrtvé nefunkční buňky. Pro intenzivní náhradu u nemocných lidí je však třeba externích kmenových buněk pocházejících z likvidovaných embryí. Prezident USA své rozhodnutí využívat likvidované embrya zdůvodňuje modlitbou, aby se tím přiznal k pohrdání metazákonností a ke zlému úmyslu škodit lidstvu – činem hodným trestního stíhání válečného zločinu proti lidstvu, zločinu genocidy lidstva, zločinů proti lidskosti. Svůj úřad si vybral dobrovolně i s vědomým rizikem zločinů spáchaných nezpůsobilostí k metazákonnosti. Svou zločinností přispívá i jinak, dolar oslabuje na všech světových trzích. Náklady na daňové škrty, které prosadil prezident USA budou tak vysoké, že státní deficit způsobí větší potácení ekonomiky USA. Daňové škrty způsobí zhroucení synergismu občanského systému a bezprostředním dopadem na ekonomiku. Chtít pak řídit zákonnými opatřeními synergismus společnosti je hodno opravdového zločince. Mezinárodní trestní tribunál bude mít práci, ale bude třeba také národních odnoží neb podobných zločinců je nespočet. Praxí postfašizmu se zločincem může snadno stát každý, manažer předně. Postfašističtí manažeři jsou nebezpeční, nejen ti v Temelíně. I sám postfašizmus si je vědom nebezpečí monopolu. Nejvyšší pokutu až padesát milionů korun se rozhodl Úřad pro ochranu hospodářské soutěže dát Eurotelu a RadiMobilu za omezování konkurenta. Svým zákazníkům, kteří volali do nejmladší mobilní sítě Oskar, totiž jmenovaní účtovaly vyšší ceny než za hovory mezi sebou. Při ukládání pokut postupuje uvedený úřad v souladu s postupy zahraničních antimonopolních úřadů. Ty jsou sice přísnější, ale současně se snaží zmírnit postih, pokud pokutovaná společnost spolupracuje – tedy zda napomůže například k odhalení kartelové dohody. Jenže v rámci nadnárodních společností takový postup možný není. Globalizací není více pochyb, demokracie založená na postfašizmu je permanentním škůdcem občanstva. Dokazuje to systematicky. Ministerstvo dopravy připravilo testy řidičských průkazů v kterých jsou chyby. Ukřivdění mají být odškodnění na účet daňových poplatníků a nikoli na účet přímých i nepřímých viníků. Přitom spoluvinu nesou i zákonodárci, kteří přes upozornění na nedostatky nové dopravní předpisy přijali. Nejde však jen o chyby v testech, ale o typickou postfašistickou šikanu občanstva zákonodárci. Příkladem takové šikany v testech je otázka, jaký je minimální věk taxikáře. Postfašisty koncipované testy vedou spíše k tomu, aby se budoucí řidiči spíše učili formální odpovědi na otázky, než aby získávali konkrétní znalosti potřebné k řešení konkrétních situací na silnici. Postfašistická demokracie tak opět ukazuje svou nebezpečnost jakožto veřejné ohrožení občanů. Pro postfašistický trhostroj se byznysem stává kdeco, dokonce i sama demokracie. Dalším smytným příkladem byznysu je bushmeat neboli v podstatě pytláctví obrovských rozměrů, proti němuž se hlavně v Africe, na některých místech Asie, ale i v Latinské Americe marně bojuje. Jde o jatka v pralesích. Bushmeat existuje kvůli lidem, kteří jsou ochotni kupovat speciality, třeba ruku šimpanze, kterou si pak někdo dá k jídlu jako pamlsek. V některých evropských městech jsou poměrně běžné kulinářské speciality z primátů. U nás je bushmeat něco vzdáleného, proto i ta lhostejnost občanstva k němu. Praxe postfašizmu prolíná vším, imigrační úředníci nejsou výjimkou. Dá se obecně říci, že potlačují právní jistotu cestujících nejasností jimi uplatňovaného právního řádu a základních lidských práv a svobod. Především porušují Konvenci OSN o uprchlících. Nemůže být bráněno jednotlivci podstoupit azylovou proceduru předběžnou imigrační selekcí. Imigrační procedura musí mít předem daná a jasná pravidla, všem cestujícím má být například řečeno, že se mohou odvolat proti negativní imigrační proceduře na příslušné velvyslanectví. Podobně musí být jasné, co se stane se záznamy pohovorů imigračních úředníků s cestujícími totiž zda budou chráněna a podle jakého zákona. Záznam o odmítnutí imigračními úředníky nemůže ohrozit žádost o azyl. Činnost imigračních úředníků musí být v souladu se základními lidskými právy a mezinárodními smlouvami. Proti zvůli imigračních úředníků i úředníků velvyslanectví musí existovat mezinárodní odvolací procedura. Velvyslanec stejně jako imigrační úředník musí splňovat způsobilost k metazákonnosti, v opačném případě zlým úmyslem škodí obecnému zájmu dopouští zločinu postfašizmu a zasluhují si trestní stíhání bez ohledu na diplomatickou imunitu. K postfašizmu jsou lidé systematicky vychovávaní a přesto vedou takové organizace jako je NATO nebo EU. Důsledky jsou snadno viditelné. Postfašistická organizace NATO se v Makedonii dostala do pasti. Aliance NATO nemohla odmítnout misi v Makedonii a mající za cíl odzbrojit makedonské Albánce. Po podepsání dohody o příměří makedonských znepřátelených stran se NATO zúčastní odzbrojení povstaleckých makedonských Albánců. Slovo Skopje začíná znít trochu jako Saigon. Na straně povstaleckých makedonských Albánců jsou totiž síly odmítající odzbrojení, protože vedou nesmlouvavý teror za vytvoření Velké Albánie. Tím pádem vojáci NATO sotva shromáždí třetinu zbraní povstaleckých makedonských Albánců, což je zase podmínkou pro změnu ústavy vycházející vstříc albánské menšině. NATO tak v Makedonii zřejmě zabředne do bažiny bojů znesvářených stran makedonských Slovanů a Albánců. Ani pro jednu stranu nakonec NATO nebude vítaným hostem. Další polínko k vykolejení postfašizmu. Už větší poleno představuje utopie jednotné Evropy pod taktovkou EU. Koncepce jednotné Evropy pod hlavičkou EU je špatná. Evropa si musí zachovat svou různorodost i v prostředí mimo hranice národních států. Konkurovat nadnárodní Evropě národními či ekonomickými regiony je zcestné. Evropa globality může být pro budoucnost pouze společenstvím metastátů, nikoliv národních států a regionů. Prostřednictvím metastátů jde o přináležitost k určité kultuře a sounáležitost s ní mimo tradiční hranice států, které jsou trvalým zdrojem válek. Trvalý obecný prospěch má pouze multikulturní Evropa chápaná jako společenství metastátů a realizovaná bez potíží Internetem. Moloch společné Evropy bez jednotící metakultury a metastátů je další utopií z řady snílků. Snažit se o nápravu je marné. Co nevidět postfašizmus vykolejí sám od sebe mnohými způsoby, především však špatným životním stylem. Před dvaceti lety měli muži v jednom mililitru ejakulátu čtyřicet milionů spermií, před deseti lety už jen dvacet milionů, přičemž za kritickou hranici plodnosti se považuje pět milionů spermií. Nebude to trvat dlouho a s rozmnožováním postfašistů bude konec. Nastoupí průmyslové klonování. Čím dál vzácnější spermie nebudou zapotřebí vůbec. Spermii lze nahradit buňkou třeba z ucha, vajíčka jsou však nepostradatelná. Vymřou muži a pozůstalé ženy se budou průmyslově klonovat. Tak bude vypadat vykolejený postfašizmus diktatury kapitálu. Vedle toho však bude existovat normální lidská populace, která se metamanažmentem tedy ctěním žité metazákonnosti zachová. Svoboda znamená vlastnit umění metazákonnosti tedy metamanažment žití, k němuž neodmyslitelně náleží také správná výživa tedy i olej. Kvalitní olej je drahý, stejně jako kvalitní víno. Obě tekutiny patří k dobrému jídlu a tedy k lásce synergismu, ta jakoby prochází žaludkem. Zatímco láhev dobrého vína zpříjemní jednu večeři, tak láhev dobrého oleje vylepší dvacet večeří. Lidský organismus si totiž nedovede sám vyrobit nenasycené matné kyseliny a potřebuje každý den přijímat jejich minimální množství pocházející z kvalitního oleje. Kvalitní olej dělá zralost a čistota semen, rychlost zpracování a poctivost výrobce. Kvalita oleje se ochutnává pitím ze sklenice, stejně jako víno. Zakružte sklenicí v ruce, přivoňte, neberte trochu do úst a podržte, poválejte po jazyku, teprve pak polknete a čekejte, jak dlouho chuť vydrží. Chuť je přitom to, co určuje kvalitu a cenu oleje. Vůně oleje se dá snadno upravovat. Kvalitní olej má ještě více rozvinout chuť pokrmu. Má chuť jídla doplnit, ne přemoci. Výběr oleje ovlivňuje i jeho nasákavost při smažení, tak panenského olivového oleje proniká do pokrmu o 12 procent méně než rafinovaného slunečnicového a dokonce o 47 procent méně než sojového. Vytvoří na povrchu smaženého masa jemnou krustu, která uzavře šťávu a s ní také chuť uvnitř. Lidé však nejsou ke kvalitě vychovávaní. Pod vlivem mechanistického paradigmatu kultury si lidé myslí, že podobně mechanisticky mohou přistupovat k svému žití a zdraví speciálně. Neuvědomují si, že mnohé faktory podléhají synergismu. Tak chtějí pouhým nošením trička či spodního prádla dodat tělu vitamin C. Vlákno má obsahovat chemickou látku, provitamin, která se při styku s lidskou pokožkou změní na vstřebatelný vitamin C. Tričko vyrobené z takových vláken má mít obsah vitaminového ekvivalentu rovnajícího se dvěma citronům a tento účinek by si mělo podržet ještě po třiceti vypráních. Pro zdraví ale stále nejlepším způsobem zůstává synergická strava a synergický životní styl. Působí tragikomicky, když zdravotnictví chce léčit následek a nikoliv příčinu. Chce pomocí léků odbourat nadbytečný cholesterol coby důsledek špatného životního stylu, aniž napraví příčinu. Navíc v předepisování léků lékaři nevychovaní k synergismu nedovedou postihnout stav pacienta, léky předepisují mechanicky. Tak se stane, že léky na bázi statinů ve vysokých dávkách a v kombinaci s jinými léky, především fibráty, působí poškození svalstva. Celosvětově stahovaný Cholstat, vyskytující se i pod jinými názvy, únosné riziko léku škodit překročil. Také jiné značky obsahují statiny, příkladně Lipostat, Zokor, Lescol, Sortis, Simgal, a Simvacart. Ještě nedávno nesměli praktičtí lékaři pilulky obsahující statin předepisovat vůbec. Zdravotníci však nejsou osamoceni, postfašizmem je infikován kdekdo. Přesto existuje způsob, jak uniknout z kulturního ghetta postfašizmu, spasitelem je Internet a s každou kulturou spřažený metastát. Internet se stává materiálním prostředkem noosféry, a jednoho dne se pro svou svobodu dostane do konfliktu se zájmem postfašizmu. Už dnes je Internet dobrý pomocník při zprostředkování všeho druhu, včetně zdravého a plodného manželství. Právě pro postižení synergismu pacienta může být Internet lékařům dobrým prostředkem. Ovšem k tomu je třeba jiné výchovy než postfašistické. Důležité je to, kdo Internet ovládá a kdo jeho nástroje připravuje. Vždyť je to postfašizmus, který je odpovědný za občasné kolapsy Internetu. Příkladem je internetový virus Code Red jenž opět přičiněním postfašizmu zmutoval do verse III, která se šíří ještě rychleji než dřívější verze a zanechává za sebou širší "zádní vrátka". V Jižní Korei jím bylo zasaženo kolem 40 000 serverů a 15 000 organizací či společností.

Cestu k metatextům metastudiem metagramotným Moravanům nabízí Moravská metauniversita prostřednictvím svého internetovského zastoupení na zprostředkující adrese:

metainfo@volny.cz Ţ se záhlavím /3XM-SBRK/ v elpoště