Moravská Metanadace Metauniversity

(Metacentrum Moravské Metauniversity)

| V | V | V | _® ş 3X| V | _® ş 3XM®

veřejně prospěšná metaspolečnost (v. p. ^ms.)

prezentuje

Meta Komentáře - Sledovací metasíť moravského Meta Internetu - experimentální provoz

svědectví o prvním roce třetího tisíciletí

Verse: 1.2.2000 až 31.3.2000 / 1.4.2000 až 21.5.2000 / 22.5.2000 až 18.6.2000 /

19.6.2000 až 9.7.2000 / 10.7.2000 až 30.7.2000 / 31.7.2000 až 11.8.2000 /

12.8.2000 až 25.8.2000 / 26.8.2000 až 8.9.2000 / 9.9.2000 až 22.9.2000 /

23.9.2000 až 6.10.2000 / 7.10.2000 až 27.10.2000 / 28.10.2000 až 17.11.2000 /

18.11.2000 až 8.12.2000 / 9.12.2000 až 5.1.2001 /

MetaObsah-celkem ŕ / MetaRejstřík-celkem ŕ / MetaAsociace-celkem

Verse: 1.2.2000 až 31.3.2000 / 1.4.2000 až 21.5.2000 / 22.5.2000 až 18.6.2000 /

19.6.2000 až 9.7.2000 / 10.7.2000 až 30.7.2000 / 31.7.2000 až 11.8.2000 /

12.8.2000 až 25.8.2000 / 26.8.2000 až 8.9.2000 / 9.9.2000 až 22.9.2000 /

23.9.2000 až 6.10.2000 / 7.10.2000 až 27.10.2000 / 28.10.2000 až 17.11.2000 /

18.11.2000 až 8.12.2000 / 9.12.2000 až 5.1.2001 /

svědectví o duchovním zdraví lidstva

Verse: 6.1.2001 až 26.1.2001 / 27.1.2001 až 2.2.2001 / 3.2.2001 až 16.3.2001 /

17.3.2001 až 4.5.2001 / 5.5.2001 až 22.6.2001 / 23.6.2001 až 17.8.2001 /

18.8.2001 až 20.10.2001 / 21.10.2001 až 14.12.2001 / 15.12.2001 až 18.1.2002

MetaObsah-celkem ŕ / MetaRejstřík-celkem ŕ / MetaAsociace-celkem

Verse: 6.1.2001 až 26.1.2001 / 27.1.2001 až 2.2.2001 / 3.2.2001 až 16.3.2001 /

17.3.2001 až 4.5.2001 / 5.5.2001 až 22.6.2001 / 23.6.2001 až 17.8.2001 /

18.8.2001 až 20.10.2001 / 21.10.2001 až 14.12.2001 /

svědectví o boji lidstva s postfašizmem a postnacizmem

 varianta MetaArchiv

Verse: 19.1.2002 až 8.3.2002 / 9.3.2002 až 30.4.2002 /

MetaObsah-celkem ŕ / MetaRejstřík-celkem ŕ / MetaAsociace-celkem

Globálním pošlapáváním globálních lidských práv ze strany mocných je konečně je známa příčina i původ zla světového multiterorizmu. Tímto poznáním se světová válka proti globálnímu multiteroru postfašizmu a postnacizmu stala bojem všelidským, metatřídním. Boj s multiterorizmem nelze založit na svévolnosti, posílení bezpečnosti lidstva nutno metaatestací učinit záležitostí psaných globálních lidských práv vymahatelných soudně coby součástí každé ústavy. V nové civilizaci či lépe metakultuře každý vykonavatel moci musí splňovat bezpečnostní pojistku způsobilosti vykonávat moc v souladu s globálními lidskými právy. Globální bezpečnostní riziko ze strany multiteroru mocných musí být stíháno soudně globálními soudy. Činnost globálních soudů není privilegovanou záležitostí, je totiž globálně spřažena s každým metastátem. Globálnímu soudu obecně přísluší vymezit Globální lidské právo to jest být kompetentně vychován, zastupován, souzen, obhajován i spravován a tato kompetence je dána naplněním lidskosti totiž ctěním metarealismu metamanažovat především sám sebe jakožto podmínku metamanažovat jiné. Globálnímu soudu přísluší soudit porušování Globálního lidského práva. Evidentně člověk vykonávající moc bez způsobilosti k metarealitě není schopen dodržovat Globální lidská práva a jimi čelit tlaku diktatury kapitálu. Sledováním způsobilosti dodržovat Globální lidská práva jde především o prevenci, o předcházení zlu. Globální lidská práva zakládají civilizaci trvale udržitelného rozvoje, zajišťují universální bezpečnost lidstva. Jistota či bezpečnost je Globálními lidskými právy chápaná jako bezpečný soud odůvodněný pevnou metarealistickou evidencí stavů všech jednotlivostí. Jistota metarealismu znamená MetaTeorií všeho trvalé vyloučení pochybností, proto tato nabývá přesvědčení či trvale duchovní stanovisko zakládající metavíru. Autorita MetaTeorie všeho vynucuje souhlas na základě vhledu do metarealistické evidence jednotlivostí. Jistota MetaTeorie všeho metarealistickou evidencí stavů jednotlivostí odůvodňuje a zaručuje pravdivostí správnost soudů. Jistota metavědecká přináší MetaTeorií všeho jistotu metavíry a skrze ni jistotu existenciální založenou na Globálních lidských právech. Autorita MetaTeorie všeho motivuje člověka, jenž je ochoten souhlasit a přikyvovat k vzývání dovolávání se autority Globálních lidských práv a Globálního soudu. Globální lidská práva však svou autoritou zakládají také povinnost či závazek metarealisticky jednat. Povinností Globálními lidskými právy jednat se míní uvážením metarealismu provést či zanedbat určitá jednání. Povinnost Globálními právy jednat apeluje na pochopení a svobodu člověka ve svědomí sledovat metarealitu. Povinnost Globálními právy jednat je imperativ, který se může stát účinným jen tehdy, je-li svobodně přijat jakožto Metakategorický imperativ. Svoboda a povinnost se dají sjednotit jen tehdy, když mysl přijetím MetaTeorie všeho vhlíží jistotu, že jednání má za daných okolností nutnou metarealistickou souvislost a že hodnota MetaTeorie všeho žádná jiná nepředčí. Nutná souvislost mezi jednáním a bezpodmínečnou hodnotou metarealismu MetaTeorie všeho, která je základem povinnosti úmysl činu vykonat či zanedbat, spočívá v tom, že jednání, o něž běží, může nebo nemůže být rozumem vřazeno do metarealistického řádu hodnot a cílů. Protože povinnost Globálními lidskými právy jednat spočívá na pochopení nutnosti metarealistického jednání, pak účinnému působení takové povinnosti překáží nevědomost, omyl a svévole. Právě proto doposud vymezenému Globálnímu lidskému právu chybí podstatná dokonalost pro metamanažment žití a to metainformovanost neboli informování v onom kýženém duchu metareality. Aby člověk mohl ze své svobodné vůle správně a tedy s minimem zla rozhodnout, tak musí být metarealisticky informován nebo krátce metainformován. Proto z hlediska svobodné vůle, motivované úmyslem nečinit zlo, patří metainformování neodmyslitelně ke Globálním lidským právům. Člověk globality pro své žití podmíněné metarealitou potřebuje přísun metainformací, jejich strávení i výdej. Právo na informace už nestačí, epocha globalita si žádá právo na metainformace. Především veřejně činné právnické osoby jsou povinné poskytovat metainformace, protože se snadno dopouští masových zločinů proti lidskosti. Všeobecnou povinností veřejně činných osob poskytovat metainformace se rovněž Internet transformuje na MetaInternet. Globální soud vymezuje Globální lidské právo všelidsky to jest být kompetentně vychován, zastupován, souzen, obhajován, spravován a především informován, přičemž takto vymezená kompetence je dána naplněním lidskosti totiž ctěním metarealismu metamanažovat především sám sebe jakožto podmínku metamanažovat jiné. Především kompetentní informování v duchu metareality či zkrátka metainformování a současně metagramotná schopnost svobodného člověka metainformování akceptovat zakládá novou metainformatickou civilizaci či kulturu. Právě metainformováním a metagramotností coby Globálního lidského práva se zakládá pravá svoboda jednat v souladu s metarealitou. Pravá svoboda vůle je schopnost duchovní bytosti zaměřit se zvážením metareality, nezávisle na určení moci, úmysl činit volit či nevolit skutkem. Pravá svobodná vůle podle nejvlastnějšího přirozeného příklonu k hodnotě metarealismu znamená chtění činění Globálními lidskými právy stvrdit a usilovat o ně. Pravá svoboda vůle v žádném případě neznamená schopnost chtít činit bez uvážení metareality. Svobodné chtění činit bez motivace metarealitou neexistuje. Každodenní uskutečňování jednající svobodné vůle se dějí s uvážením motivu metareality. Právě uvážením svobodné vůle metarealisticky volit je člověk za nasměrování své vůle zodpovědný. Vědomí svobody před, během a po volním rozhodnutí lze vysvětlit pouze ze svobodné vůle činit metarealisticky. Dostačující účinná příčina volního aktu je svobodná vůle naplněná motivy metareality. Realizmus o realitu také usiloval, ale naprosto svévolnickým způsobem míchal materializmus s idealizmem, objektivno a subjektivnem, pravdivé se lživým. V realizmu jde o svévolnické ztvárnění skutečnosti. Reálné, skutečné, objektivní se v realizmu míchá s neskutečným, smyšleným, fantaskním. Je-li realizmus, podle smyslu slova, stanovisko svévolně vykládané Skutečnosti, je metarealismus stanovisko systému vhlížené Skutečnosti, protože metazákonnost synergismu Skutečnosti lze vhlížet pouze myšleně a pravdivě jen systémem pravd. Metarealismus musí spoléhat myšleně na vhlížení Skutečnosti a proto se možnému zkreslení vyhýbá systémem pravd. Tento systém pravd chápaný jako Metateorie všeho vytváří základ praxe metamanažmentu žití, přenositelný také do všech oblastí žití a tím i do politiky. Metarealismem jde o princip coby základu původu. Principem metarealismu se totiž vychází jako základu v bytí či dění i v poznání. Princip metarealismu podle řádu bytí je principem řádu poznání. V Globálních lidských právech jde metarealismem o první princip, protože ve svém řádu nevycházejí z jiného principu a tím zakládají autoritu. Pojem prvního principu zahrnuje různost a jednotu bytí i závislost zapříčiněného na příčině jakožto součást celku. A každé myšleně utvářené pojmy musí žitím splňovat metarealitu Skutečnosti. Obecné pojmy musí vyhovovat metarealitě jednotlivostí. Z hlediska poznání je universálnější reálnější, celek coby universálie je vždy v součinění s reálií coby jednotlivostí, universální pojmy jsou v součinění s reáliemi. Reálie jsou pouze vydělenými universáliemi, nelze separovat universálie a reálie. Padá tak realizmus katolické církve, bortí se základ katolické církve, končí teoretický základ katolické církve, neexistuje nějaký nezávislý Bůh nad jednotlivostmi. Reálie nelze nechat svévolně rozplynout v Bohu. Podstatné pro realizmus je sice snaha obracet se na skutečnosti, ale s neschopností vytvořit nějakou universální teorii všeho. Pro realizmus je typické opuštění autority Skutečnosti a zdůrazňování svévolnických aspektů moci, ať církevní nebo politické. Místo universální teorie realizmus používá metody dogmatizmu, pragmatizmu a utilitarizmu poplatných zájmů mocných a nikoliv ideji universality Pravdy pravd. Ignorování principu metarealismu doposud vedlo k extrémům materializmu a idealizmu, tedy k extrémnímu protěžování jeveného nebo myšleného. Metarealismus není žádným extrémem, za materiálně jeveným duchovně vhlíží metareálně nejevené. Jednotlivá lidská mysl je pochopitelně omezená v realisaci metarealismu, proto opravdová svoboda vyžaduje demokracii stavící na Globálních lidských právech. Pravá demokracie znamená, že všichni svobodní občané schopní užívat své mysli a svědomí mají fakticky spolurozhodovat o politických otázkách, jež se jich týkají. Lid jakožto celek však může moc společně vykonávat jen ve velmi omezeném rozsahu (přímá demokracie) a proto musejí být ústavou určeny právní způsoby, umožňující lidu také jakkoli zprostředkovanou účast na formování politické vůle. To se děje jak společně sdílenou ústavou, tak lidovým hlasováním a svobodnou tedy tajnou volbou zástupců na omezenou dobu, v určité počtu a s přesně vymezenými právy (zastupitelská demokracie). Předpokladem kompetence voleného zástupce k metarealitě demokracie není vázána pouze na státní formu republiky (parlamentní demokracie). Pouze v takové lidské demokracii působí pravá autorita metareality. Demokracie schopná správného fungování předpokládá u volícího občana i voleného zástupce metarealistickou zralost a soudnost. Formální pravidla výkonu moci, zvláště princip většiny, však sama ze sebe a bez omezení moci metarealitou ještě neskýtají podmínečnou garanci vůči bezpráví a to velké nebezpečí, že vlastní moc budou vykonávat vládnoucí svévolnické elity. Jedině omezení svévole voličů i volených kompetencí k metarealitě a to na základě Globálních lidských práv zaručují demokracii postavení životního stylu. Je to pochopitelné, vždyť Láska a Pravda coby motivace k metarealismu se vzájemně nevylučují, ale vzájemně duchovně doplňují. V každé touze je žitím skryta láska a úcta k nejvyšší hodnotě metarealismu. Jelikož každý člověk má v  metarealismu svým osobním žitím jedinečnou vlastní nejvyšší hodnotu, trvá povinnost k všeobecné lásce metarealismu. A právě to zakládá řád a odstupňování hodnot lásky metarealismu podle různých lidských vztahů a společenství. Žitím nekonečná a zároveň nejvyšší hodnota pravdivosti metarealismu zdůvodňuje povinnost lásky metarealismu. Závaznost k lásce metarealismu se vztahuje na vnější díla i na vnitřní postoj a právě touto svou universálností přitakává svobodné vůli. Protože Láska je nejbezprostředněji a nejobsáhleji zacílena na hodnotu metarealismu, podněcujíc v tvůrčích silách nejhlouběji k sjednocení s řádem žití, je Láska zároveň nejmocnější silou pro ušlechtilé tvarování lidského života jako celku a pro plné uskutečnění lidství. Lidstvo však vedou pošetilci, zdaleka ne moudří. Moudrost je vědění o bytostném, o posledních a cílech Skutečnosti, o pozorování a posuzování všeho časného ve světle metarealismu. Pro moudrost je podstatná shoda myšlení a jednání. Prvním stupněm moudrosti je vhled metarealismu metavědou, vyrůstající z přesvědčujícího uvažování, které utváří žití. Výše metavědy však stojí metavíra, jež zařazuje všechny jednotlivosti do souvislosti otevřené zjevením metarealismu. Třetím stupněm moudrosti je metamanažující jednání v němž člověk metavírou a metavědou zakouší metarealistickou vládu a řád všeho. Pochopitelně metamanažující žití se neodvíjí ve vzduchoprázdnu a předpokládá vhodné kulturní prostředí neodmyslitelné od státu. Stát je společenství osob v ustavení založeného nutností lidské povahy. Vždy existují společné zájmy, které jsou ve středu vytváření společenství. Z kulturní podstaty člověka stejné společenské zájmy nařizují člověku, aby každé své konání i jeho opominutí podřídil požadavkům společenství a jeho obecného blaha. Metarealismem je automaticky základ autority společenství v souladu s jeho členy, autorita státu i člověka je ustavením ústavy odvozena od vyšší skutečnostní instance metarealismu, je zakotvena ve věčné nutnosti vtisknuté Skutečnosti každému celku, jímž je také lid jakožto celek tvořící stát. Stát konstituuje své orgány a moc ustavením, ústavou. Ústava státu je mocí nad záležitostmi nejen státu a státních příslušníků, ale také člověka a lidí. Ústava státu coby ujednané zespolečenštění lidí je přirozená společnost, neboť ji vyžaduje sama lidská přirozenost. Takové lidské zespolečenštění si klade za cíl obecné blaho, proto se veřejná obec vždy klade mezi člověka a lidstvo, stát a metastát. Vstupem do epochy globality se pojem národního státu rozplývá, na scénu vstupuje hranicemi neomezený metastát a všemi mestastáty jedno společenství noosféry. Stát se stává průnikem mnoha metastátů, vzniká potřeba metarealisticky sladěnou ústavou sladit stát a metastát. Ústava se v právním státě chápe jako základní zákon nastavující zákonnost a právo státu. Z historie je však známo, že jak diktatura proletariátu, tak diktatura kapitálu sice uznává ústavnost státu, přesto pro pozitivistické pojetí ústavy umožňuje státní terorizmus vnitřní i vnější. Pro zamezení státního terorizmu je třeba na ústavě žádat přirozenost založenou na metazákonnosti synergismu lidu tedy na metarealismu a to právě Globálními lidskými právy. Pro epochu globality už nestačí pojetí ústavy založené na pozitivisticky nastavených lidských právech. Pro ústavní záruky lidstva už nedostačuje zastaralá pozitivistická Charta OSN z roku 1949, podobně pro ústavní záruky společenství lidu Evropy už nestačí pozitivisticky zastaralá Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod z roku 1950. Existence MetaTeorie všeho se pochopitelně dotýká také ústavy. Zárukou ústavy proti jakémukoliv státnímu terorizmu je v ní nutně obsažený závazek respektovat Globální lidská práva. Absence záruk Globálních lidských práv v ústavě státu zakládá státní terorizmus vnitřní i vnější. Podobně absence záruk Globálních lidských práv v ústavě EU zakládá její nadstátní terorizmus vnitřní i vnější. Právo soudit státy a obecně jiné právnické osoby za porušování Globálních lidských práv přechází na Globální soud rozpuštěný v metastátech. Vzniká potřeba metakomentovat Globální soud a Globální válečný soud, tím se také končí systematické metakomentování MF DNES, aby metakomentář MetaiDNES přešel do podoby Meta(i)Dnes. Nové přirozené právo epochy globality je nastaveno, proto děj se metarealismem právo jak se má. Uplatňovat Globální lidská práva není nic světoborného, vždyť kolize mezi přirozenými a pozitivními lidskými právy je známa dlouho. Začít je třeba u nejodpovědnějších. Po Starém a Novém zákoně přichází Zákon zákonů. Při otázce o původu zla je konečně jasno. Špatné nebo zlé nachází původ v lidské svévolnosti, v protivení se lidské přirozenosti sledovat metarealismus Skutečnosti. Je to vlastně už záležitost známá od počátku našeho letopočtu, stačí ji připomenout. Čas metarealistické přeměny lidstva se globalitou rychle blíží, ještě však nepřišel plně, ale čas Synergése a jejího Metazákona je už pro každého člověka vždycky tu. Vydáváme pravdivé svědectví o společenském řádu, jehož skutky jsou zlé a od zlého můžeme očekávat jen zlé. Synergése není výplodem lidské fantazie, ale je skutečnou morálkou přírody. Bude-li kdo chtít činit vůlí Synergése, pak pravdou, dobrem a krásou, neboť ty jsou projevem metarealismu. Kdo mluví a činí svévolně, hledá vlastní slávu; kdo však hledá slávu žité Synergése ten je pravdomluvný, dobrý a nespravedlnosti v něm není. Skutečnost to je Synergése a jeho Metazákon postižená Metabiblí Zákona zákonů; proto nesuďte podle svých svévolných zákonů, nýbrž suďte spravedlivým soudem v duchu metarealismu! Silou metarealismu evoluce čas od času přijde dobou Potomek člověka učinit nápravu; ne od sebe, ale nepořádkem doby, aby připomenul lidem žitou Synergési. Synergése je světlo světa, a kdo toto světlo následuje, nechodí ve tmě, nýbrž má světlo žití. Vytrváte-li v žité Synergési, poznáte Pravdu a ta vás osvobodí od otroctví nevědomosti a hříchu, neboť Synergése má platnost věčnou a tedy nejvyšší. Vy však chcete jednat svévolně, podle své libovůle, nechcete slyšet o žité Synergési. Kdo mluví svévolně vždy sklouzne k lži a stane se původcem lži. Kdo je žitím metarealistický, slova metarealistická slyší; proto vy neslyšíte neboť metarealistickými nejste, metarealismem nežijete. Kdo ctí žitou Synergési nemůže mít zlého ducha; proto vy svévolností vyvoláváte zlo, neboť ctnostnými v žité Synergési nejste. Je-li kdo ctitelem žité Synergése a plní-li její vůli, toho Synergése poslouchá. Syn či dcera člověka vždy čas od času přichází na tento svět soudit, aby slepí uviděli Synergési a ti kdož vidí jen sebe, aby oslepli ze svých zlých skutků. Za svévolníky a zlovolníky lidé vědoucí metarealistickou skutečnost nepůjdou, neboť takoví přichází jen krást, zabíjet a hubit, skrze přisluhovače, Mamon či svévolné skutky zlé. Za žitou Synergésí však lidé půjdou, neboť ta jim žití a hojnost zachová; Synergése dává život, ale co Synergési narušuje to život ničí, a před smrtí každý utíká. Synergése je dobrá a dobro dříme v lidech a proto nová globální společnost bude dobrá, bude-li stmelená společnou ideou žité Synergése. Synergése jediná má moc život dát, a zase jej vzít; Synergése jediná může otevřít oči zaslepeným. Skutky, které jsou činěny ve jménu Synergése, vydávají svědectví o Zákoně synergismu, který je Pravda, Dobro a Krása. Duch Synergion vše metarealismem oživuje a je větší nade všechny a nikdo nemůže bez trestu činit jinak; vesmírný Synergion Vesmírů, Vesmír a Syn či Dcera člověka jsou jednotou. Činí-li Syn či Dcera člověka metarealisticky a nechcete jim věřit, pak věřte metarealistickým skutkům, abyste vždy víc a víc poznávali, že Synergion Vesmírů i jeho Vesmír je ve vás a vy v nich. Chodí-li kdo ve dne pak neklopýtá, neboť vidí metarealistické světlo tohoto světa, avšak chodí-li v noci pak klopýtá, neboť mu schází pravdivé světlo. Vy však jste duchem slepí a klopýtáte svým žitím, neboť postrádáte světlo Synergése. Tak bez světla žití porušujete Synergési a vyvoláváte zlo a podobných věcí činíte mnoho. Pokolení zmijí, jak můžete mluvit dobré věci bez metarealistických skutků? Marné je domlouváni. Nechte svévolníky! Jsou to slepí vůdcové slepých; vede-li však slepec slepce, oba padnou do jámy. Počasí umíte posoudit, znamení časů však poznat a posoudit nedovedete. Na stolici vlády zasedli zákoníci a farizejové nejednající Metazákonem a jeho Synergésí; nařizují a všechny skutky činí porušujíc žitou Synergési, ale vy podle jejich skutků nejednejte. Běda vám, zákoníci a farizejové, pokrytci, poněvadž uzavíráte bránu království Synergése před lidmi, neboť sami do něho nevcházíte, a těm kdo by rádi vešli, vejít nedovolujete. Běda vám, zákoníci a farizejové, pokrytci, poněvadž porušujete žitou Synergési na očích všech, proto vás stihne těžší soud. Běda vám, vůdcové slepí! Říkáte: "Kdokoliv by přísahal při Synergési tak to neplatí, ale kdokoliv by však přísahal při zlatě, je vázán!". Pošetilci a slepci! Neboť co je větší: zlato nebo Synergése, která posvěcuje zlato? A kdokoliv by přísahal při svévolné víře tak to platí, ale kdokoliv by však přísahal při víře v Synergési tak to neplatí, kdokoliv by však přísahal při daru, který je na něm, je vázán." Slepci! Vždyť co je větší: dar či víra pravá, která posvěcuje dar? Běda vám, zákoníci a farizejové, pokrytci, kteří dáváte desátky z máty, kopru a kmínu, avšak opustili jste to, co je důležitější v Zákoně zákonů totiž spravedlnost, toleranci a věrnost Synergési. Toto jste měli činit a ono neopomíjet. Vůdcové slepí, kteří sice cedíte komára, velblouda však polykáte! Běda vám zákoníci a farizejové, pokrytci, poněvadž soudíte povrchně, uvnitř jste však plni loupeže a nečistoty. Slepý farizeji, vyčisti nejdřív svůj vnitřek, aby byl čistý na povrch! Běda vám zákoníci a farizejové, pokrytci, neboť se podobáte obíleným hrobům; ty se zevně sice lidem jeví úhlednými, uvnitř však jsou plné kostí a všeliké nečistoty. Tak i vy se lidem jevíte navenek jako spravedliví, avšak uvnitř jste plni pokrytectví a nepravosti. Běda vám zákoníci a farizejové, pokrytci, kteří stavíte hroby prorokům a zdobíte pomníky spravedlivých, které vaši otcové zabili. Hadi svévolní, plémě jedovatě zmijí, jak utečete před metarealistickým soudem? Proto k vám přichází proroci, mudrci a učitelé; některé z nich zabijete a ukřižujete a některé z nich budete bičovat a pronásledovat z města do města, aby tím na vás padla veškerá vylitá krev na této Zemi, od prvního spravedlivého do posledního. Běda vám zákoníci a farizejové! Vzali jste klíč k poznání Synergése, a metazákonnost přes míru přímo i nepřímo porušujete; a všechno porušení přijde na toto pokolení soudem posledním. Mnozí spasitelé přijdou ve jménu nápravy, ale skutečným spasitelem je Synergése lidí, metarealistická společnost, planetární společenství noosféry, království žité Synergése; vyvarujte se kvasu farizejského to jest pokrytectví. Nastanou války a boje, které jsou trestem lidstva za porušení metarealismu a musí globálně soud svévolnosti nastat, ale to ještě není konec; neboť povstane národ proti národu, království proti království, a bude hlad a mor ducha, bude veliké soužení, jakého až dosud nebylo od počátku a nikdy nebude. Jako blesk rychle přichází, takový bude i příchod všelidského sebeuvědomění metarealismu; o tom dni ani o té hodině však neví nikdo. Bděte tedy, poněvadž nevíte v kterou hodinu přijde poslední soud a po němž nastane království planetárně žité Synergése a tedy epocha noosféry. Království planetárně žité Synergése je jako zrnko hořčičné, když se zaseje do země je nejmenší ze všech, ale po dozrání stává se větším všech bylin. Vejděte do žité Synergése těsnou branou metarealistické kázně; neboť široká je brána a prostranná je cesta, která vede do záhuby, a mnoho je těch, kdo do ní vcházejí. Jak těsná je brána a úzká cesta, která vede k pravému žití a spasení od globální katastrofy; a jak málo je těch, kdo ji nalézají. Ne každý, kdo se klaní Synergése vejde do království žité Synergése, nýbrž jen ten kdo plní vůli Synergése ve svém žití. Každý kdo ve svém žití neplní Synergési podoben je pošetilci, který si staví dům na písku. Do království noosféry žité Synergése vstupte všichni kdož se lopotíte a jste obtíženi, a budete žitou Synergésí občerstveni; zachováváním žitého metarealismu přijde k vám království Synergése. Kdo není sžit s metarealismem je proti království Synergése, a kdo se nesoustřeďuje na žitou Synergési, rozptyluje. Podobno je království Synergése kvasu, kterým se přemění všechno lidstvo. Každý potomek člověka lidského rodu rozsévá... Ve jménu lidstva v boji proti světovému zlu zajištěním universálních Globálních lidských práv Globální soud ukládá: - OSN ustavit ústavu lidstva, - UNESCO ustavit metagramotnost ve výchově, vědě a kultuře, - EU ustavit spolkovou ústavu členských států, - každému státu inovovat svou ústavu, - každému člověku aktivní bojkot zlu a špatnosti svévolníků a jejich organizacím. Globální soud vytváří precedens a činí federální stát USA, jeho ústavou, odpovědným za masové zločiny proti lidskosti páchané vnitřně a vnějšně. Pohrdáním globálními lidskými právy činnost federálního státu USA coby amerikanizmus je vědomým pácháním zločinů proti lidskosti a vědomým globálním exportem naváděním ke zlu rovnajícím se genocidě lidstva. Ignorováním Globálních lidských práv Ústava USA umožňuje výkon práva rovnající se státnímu terorizmu. Porušování Globálních lidských práv ze strany USA děje se v celé šíři zahrnující výchovu, soud, obžalobu, obhajobu, porotu, správu a informovanost a to nejen občanů USA. Proto Globální soud federálnímu státu USA ukládá co nejrychleji uvést svou ústavu v soulad s MetaTeorií všeho tedy především s Globálními lidskými právy. Preventivní postih USA za pohrdání metarealitou je pochopitelnou reakcí Globálního soudu, protože jakožto globálně působící postfašistická a postnacistická nákaza amerikanizmu znamená globalizací pandemickou genocidu lidstva. USA jsou pouze nejviditelnější, světový multiterorizmus diktatury kapitálu předvádí mnohé mimikry. Tak třeba NATO nabídlo Rusku dosud nevídané partnerství a možnost spolurozhodovat ve vojenských záležitostech. Šéf NATO George Robertson v poslední době zdůrazňuje, že organizace musí částečně přesměrovat své cíle a více se zabývat mezinárodním terorizmem a šířením zbraní hromadného ničení. Je načase učinit konec klamání světové veřejnosti o masových zločinech proti lidskosti, jak ze strany NATO, tak Ruska. Globální soud ukládá NATO bezodkladně se reorganizovat do podoby světové bezpečnostní aliance, pochopitelně včetně USA, Ruska a Číny. Globální soud ukládá NATO respektovat Globální lidská práva jakožto universální pojistku bezpečnosti lidstva a na pražském summitu koncem roku 2002 předložit podobu transformace do globální bezpečnostní aliance postavené na Globálních lidských právech. Dnešní podoba demokracie bez pojistky Globálních lidských práv je legalizovaným zlem zastupitelského respektive parlamentního většinového bolševizmu. Vláda, senátoři a poslanci, masově porušují Globální lidská práva a dopouštějí se svou veřejnou činností masových zločinů proti lidskosti. Diktaturou kapitálu a pozitivistických zákonů je v tom namočen kdekdo, politické strany a jejich poslanci nejvíce. Je třeba začít soudit politické strany. Tak příkladně Globální lidská práva nejsou součástí volebního programu německé konzervativní opozice CDU/CSU a který představil její kandidát na post spolkového kancléře Edmund Stoiber. Jedná se totiž o dokument pravicové opozice, která má naději, že v zářijových německých volbách vystřídá u moci vládu Gerharda Schrödera. Český premiér Miloš Zeman i šéf parlamentu Václav Klaus jsou prý de facto spoluautoři jisté pasáže volebního programu CDU/CSU. Duch i program CDU/CSU jsou v rozporu s hodnotovým systémem Globálních lidských práv a jejich porušování nesmí být nikde součástí existujícího právního řádu, protože ignorováním Globálních lidských práv zakládají politicky realizované masové zločiny proti lidskosti. Volit CDU/CSU znamená podílet se na masových zločinech proti lidskosti. Kam vede diktatura většinového bolševizmu ukazuje příklad izraelské pravice. Ta jen legálně potvrdila, že stále doznívající vojenská okupace palestinských území byla obyčejným státním terorizmem. Stačilo jediné hlasování izraelské vládní strany Likud a šance, že se konflikt mezi Izraelci a Palestinci v brzké době zklidní, významně klesly. Ústřední výbor Likudu, strany premiéra Ariela Šarona, se drtivou většinou vyslovil proti vzniku samostatného palestinského státu. Globální soud proto činí izraelskou vládní stranu Likud odpovědnou za masové zločiny proti lidskosti, samozřejmě za masové podpory izraelských voličů. Každý člověk má v demokratických volbách možnost minimalizovat zlo a skončit s vládou politické strany ignorující Globální lidská práva. Není třeba mnoha chyb vlády, nemusí být ani skandály, stačí nedbat na lidi, neslyšet jejich problémy - a vláda končí, byť by to byla na první pohled dobrá vláda. Tak to právě dopadlo v Nizozemsku. Jeho obyvatelé sice nechtějí příliš velké zvraty a převraty, přesto dali najevo, že jednu změnu chtějí totiž aby si vláda politické strany více všímala jejich problémů a aby je řešila těmi nástroji, které stát má. Ztráta velké části voličů levicové nizozemské Strany práce a prudký vzestup hnutí Pima Fortuyna, které ještě před třemi měsíci nikdo neznal, je tvrdou "odměnou" pro politiky, kteří byli až příliš spokojeni se svými výkony. Haagský kabinet se mohl až do nedávné doby chlubit vším, co patří k vládním trumfům v každých volbách: zdravými státními financemi, nízkou nezaměstnaností, ekonomickým růstem, investicemi do sociální oblasti. Bylo to však pouze pozlátko, na které zabírala zejména cizina. A ještě s jedním Nizozemci účtovali totiž s politickým návykem, že za chybu se stačí omluvit nebo nanejvýš ještě zřídit vyšetřovací komisi, ale pak už je vše v pořádku. Občané nejsou spokojeni s demokracií, která se zvrhla v svévolnickou parlamentní či zastupitelskou, a tak jsou ochotni naslouchat postnacistickému populizmu krajní pravice. Francie v krajním zoufalství po celonárodní mobilizaci odmítla postnacizmus krajní pravice. Přes osmdesát procent voličů dalo svůj hlas dosavadnímu prezidentovi Jacquesu Chirakovi. K postnacistickému hlasateli nepřátelství k cizincům a apoštolu izolované Francie Jeanu-Marie Le Penovi se přiklonilo ani ne dvacet procent voličů. Je to masivní hlas pro Chiraka, hlas pro menší zlo. Je to však plačtivá porážka celé Francie, volby se staly masovou demonstrancí bez možnosti výběru. U řady hlasovacích místností v Paříži a i jinde začaly narůstat fronty, volby se zvrhly v nutnost vytvořit "hráz" extrémní pravici. Za pravicového Chiraca se postavila "národní fronta", kterou už Česko důvěrně zná. Když pro většinu lidí neexistuje žádná volba výběru, nejde už o demokracii. Politici i média totiž voliče masově manipulativně varovali, že "cizina se na ně dívá". Nastal čas otázek o demokracii. Jacques Chirac sice zvítězil, tím však problém jménem postnacizmus nekončí. Není čas na oslavy. Politici nemohou strkat hlavu do písku před tématy postnacizmu. Francie po vzoru USA spěje k postnacistickému osvojení hesla "Francie především" a k prosazování "národních zájmů" doslova proti všem. Bude to hrozba pro každého. Chvíle "národních zájmů" přišla už také na Nizozemsko. Přijde chvíle, kdy i Německo, Polsko a také Česko s odvoláním na příklad USA, Francie (a také Itálie) prohlásí, že mají rovněž "národní zájmy", které v žádném případě nemohou brát ohledy na potřeby ostatních. Postnacistický duch ovládne Evropu a svět či lidstvo čekají léta zuřivých sporů, kdy se politici budou předhánět v demagogii a kdy neudělají nic pro své občany - prostě proto, že pro nadnárodní postfašizmus nebudou moci. V Evropě a ve světě vůbec už totiž nelze jednat tak, že stát něco postnacisticky prohlásí za svůj "národní zájem" a začne jej prosazovat. V Evropě v reakci na postnacizmus vzniká nebezpečí postfašistického diktátu nadnárodní EU. V době masového masmediálního psychoterorizmu jsou lidé náchylní k manipulaci každého druhu, toho postnacistického nejvíce. Patriotizmus, jemuž jde v patách nacionalizmus, právě zažilo Slovensko. Slovensko, Slovensko! Tak burácela mysl lidí na Slovensku. Celé Slovensko věřilo, že hokejisté získají první titul mistra světa v historii. Bez výjimky se celý národ chystal na hokejové finále. Všechna místa v restauracích byla dopředu beznadějně obsazená. Dvě minuty před koncem v boji o titul dává Peter Bondra vítězný gól. Ve chvíli, kdy puk přejíždí brankovou čáru, tisícový dav na náměstí SNP vydechne a jako jeden muž vyskočí. Lidé podléhají šílenství, objímají se, řvou a dupou, jako by už nikdy nepotřebovali hlasivky ani ušní bubínky. "Slovensko, Slovensko," skandují do ochraptění. Bratislavu zachvátily orgie vítězství. Až do rána víří vzduch slovenské vlajky, městem se nese troubení aut a pokřik vítězů: "Jsme mistři!" Dokázali jsme Čechům i Rusům, že Slováci nejsou ledajaký národ. Ozývá se myšlenka slovanské vzájemnosti, v posledních letech se prý do finále mistrovství světa dostali vždycky Slované, Češi prý úspěch hokejistů Slovenska mohou brát také jako svoji výhru. V Česku se odvíjí nacionalizmus jiného druhu. Přesně měsíc před volbami vytáhla ODS do boje s tématy, která podle mnoha průzkumů voliči rádi slyší. ODS slibuje omezit počet "stálého nárůstu azylantů a nelegálních přistěhovalců". Problém, který občanští demokraté nazývají "likvidací drobných českých prodejců", pak chtějí vyřešit tím, že "učiní konec nepoctivému podnikání v tržnicích". Na podobných populistických heslech se dá vysledovat zájem oslovit "kohokoli" z voličů a právě taková témata mohou u části nerozhodnutých zabrat. Jsou to jednoduchá sdělení pro ty, kteří se o politiku moc nezajímají. Na podobnou "notu" se vedou kampaně v celé Evropě. ODS mluví o věcech, které byly dosud veřejné tabu, je to posun ke krajní pravici. Témata, která byla až dosud pro demokratické politické strany tabu, vtáhla do kampaně ODS: přísnější zákony pro pobyt cizinců, důkladnější kontrola vietnamských stánkařů, nekalým způsobem ničící českou konkurenci. Určitá část evropské pravice, spíše krajnější, sází na ochranu domácího obyvatelstva před případnými vlnami imigrace a ODS v tom není výjimkou. Nyní se odvažuje "pojmenovávat ožehavá témata" a staví se do pozice toho, kdo jediný nás brání před roztahovačností cizáků. To na prosťáčky zabere. Obvykle zamrazí v zádech, když tak řečené slušné strany začnou před volbami přebírat móresy i myšlenky radikálních nebo extremistických partají. ODS je třeba odmaskovat. Pod taktovkou ODS se v Česku odehrává tajná operace postfašistické etnické čistky, typická postfašistická metoda "dobrovolného" odsunu Romů. ODS dlouhodobě zakládá sociální požáry a potom se je snaží s velkou pompou hasit. Globální soud právem činí ODS odpovědnou za masové zločiny proti lidskosti a jejího dlouhodobého vůdce Václava Klause masovým zločincem odpovědného za masové zločiny proti lidskosti. Recepty ODS jsou z dlouhodobého hlediska masovými zločiny proti lidskosti, proto Globální soud občanstvu Česka právem ukládá aktivní bojkot ODS a voličskou podporu ODS za masový zločin proti lidskosti. Pod zářným vlivem ODS zvláště poslanci uplatňují vůči občanstvu Česka masové zločiny proti lidskosti. Poslanci propašovávají do zákonů trojské koně a dělají v zákonech chaos. Ve sněmovně se rozmohla zvláštní móda, jíž se jednotliví poslanci snaží propašovat do zákonů paragrafy, které s projednávanou věcí nesouvisí. Když se schvaluje zákon o transplantacích, navrhnou, aby nebylo povinné členství v lékařské komoře. Mluví-li se o komisi pro cenné papíry, "přilepí" k návrhu paragrafy patřící do živnostenského zákona či obchodního zákoníku. Má to podle nich své výhody, protože prý jde o nejrychlejší způsob, jak protlačit svůj zájem do zákona a kdy se řízení vyhne obvyklé kontrole zákonného kolečka. Má to však k občanům nevýhody, protože vzniká legislativní chaos. A Senát pak stojí před otázkou, zda odmítnout jinak potřebný zákon jen proto, že je v něm takový "trojský kůň". Poslanci se přitom nejčastěji vymlouvají na časovou tíseň, fakticky jde o zákeřnou metodu klamu a mamu. Poslanci si pouze oblíbili klamavou postfašistickou metodu, oficiálně nazývanou "nepřímá novela". Za nevinným jménem se totiž skrývají pokusy "přilepovat" k projednávaným zákonům různé pozměňovací návrhy, které mnohdy nesouvisí se schvalovanou normou. Jaké důsledky může tato finta přinášet a co k ní poslance vede? Poslanci ji používají nikoliv kvůli časovým úsporám, ale k oklamání. Návrhem podaným přímo na schůzi se obchází běžný schvalovací postup, který může trvat i několik měsíců a v časové nouzi není čas na solidní prověření novely. Kontroverzní paragraf zákonodárce se často "lepí" k důležitému zákonu ve víře, že snáze projde v Senátu, protože senátoři pak stojí před nelehkou volbou zda je správné kvůli jednomu problematickému paragrafu smést ze stolu jinak prospěšný návrh. Poslanecká sněmovna nakonec Senát přehlasuje a tak úloha Senátu coby pojistka demokracie v režimu stranické diktatury Poslanecké sněmovny stává se směšnou. Poslancům jde o vlastní koryta až v první řadě. Jako v matematice stačí vzorec, pro Poslaneckou sněmovnu typický příklad. Naprosto nenápadný poslanec, který se už léta pohybuje mimo záběry televizních kamer a zájem novinářů. Přesto v jedné věci vyniká: jeho měsíční příjem je zhruba dvojnásobný oproti jiným poslancům. Přijde si na téměř sto tisíc měsíčně. Dokázal to celkem jednoduše. Propojil svou politickou dráhu s vedením organizace. Díky tomu se dostal do její dozorčí rady, z níž mu ročně plyne kolem šesti set tisíc korun. Nezapomíná ani na svou rodinu, její rozpočet vylepšuje ještě tak, že jako svého poslaneckého asistenta zaměstnává vlastního syna. Asistenti poslanců mají měsíčně nárok na 23 tisíc korun. V poslanecké práci mu pomáhají i další členové rodiny. Poslanec využívá peníze spravované organizace pro své osobní potřeby. S více než statisíci korun, které ročně dostává za svou funkci místopředsedy dozorčí rady si dělá co chce. Stačí si za poslance dosadit mnohé jméno. Elementární slušnost je pro poslance velkou neznámou, a tak někteří poslanci vyzývají voliče k preferenčním hlasům, jimiž se snaží předběhnout své kolegy. Každý hlas je potřeba a každý se počítá. Píšou dopisy a prosí adresáty o podporu oslovením známých a přátel, žádají o povzbuzení a podporu. Není se co divit, vykonávat funkci poslance se stalo příležitostí k osobnímu obohacení. Pošlapáváním lidské důstojnosti na základě Globálních lidských práv diktatura kapitálu nutí k masovým zločinům proti lidskosti. Nelidskost v diktatuře kapitálu přijímá mnohou skrytou podobu. Vydělat na občanech za každou cenu nechtějí pouze poslanci, ale také banky. Banky malým klientům berou mnohem víc než firmám. Princip "levně koupit - draze prodat" neuplatňují banky u nikoho s takovou důsledností jako u drobných klientů. Rozdíl mezi tím, jaké úroky průměrně platí lidem za jejich vklady, a za kolik jim naopak peníze půjčují, je čím dál vyšší. Marže - jak se tento rozdíl označuje - například u krátkodobých půjček a vkladů je nejvyšší od roku 1994 a to bezmála 12 procent. U stejných úvěrů pro soukromé firmy přitom banky pracují průměrně s marží jen kolem dvou procent. S drobnými klienty je prý mnohem víc práce a vyšší marže odráží vyšší náklady. Navíc marže u firemních klientů už několik let tlačí dolů tvrdá konkurence. Zájem o půjčky mezi lidmi stále roste bez ohledu na to, jak jsou drahé a tak na drobných klientech budou banky do budoucna nelidsky vydělávat stále větší část svých zisků. Banky využívají k obohacení každé nelidské příležitosti. Pomalejších převodů peněz mezi tuzemskými bankami, než je ve vyspělé Evropě běžné, využívají finanční domy v Česku k vlastnímu nelidskému obohacení. Banky dosahují snadných zisků plynoucích z toho, že peníze putují z jedné banky do druhé také několik dní. Obvyklá třídenní lhůta mezi tím, kdy klient peníze odešle a adresát přijme, stačí bankám na to, aby peníze cestou "otočily" na mezibankovním trhu jako jednodenní vklad a získaly odpovídající úrok. Záleží na celé řadě skutečností, ale při dobré konstelaci to může pro některé banky znamenat ročně výnosy v řádu desítek milionů korun. Část peněz na cestě stíhají bankéři před připsáním na účty alespoň na jeden den "ohřát" na mezibankovním trhu a shrábnout úrok. Ročně si tak mohou přijít na výnosech z posílaných peněz až na desítky milionů. Každá z bank má v clearingovém centru České národní banky účet, jehož prostřednictvím přijímá a odesílá platby. Pro banky je ideální, když jim přijde více peněz, než musí příslušný den odeslat. Dříve než peníze reálně přesunou na účty adresátů, mají obvykle den na to, aby přebytek "ohřály" na mezibankovním trhu. Čím později převede banka došlé peníze ze svého účtu u centrální banky na konto klienta, tím má větší prostor pro nelidské zhodnocení. I kdyby klientovi přiznala úrok v tentýž den, kdy peníze dorazily na její účet, její výnos z jednodenní investice na mezibankovním trhu je asi sedmkrát vyšší než jednodenní výnos z běžných či žirových účtů. A rozdíl je ziskem banky. Tučné zisky vyplývají z obrovských přesunů, které v zúčtovacím centru centrální banky probíhají. V loňském roce představoval denní průměr zhruba 1,2 milionu transakcí v objemu přes 400 miliard korun. Zisk z jedné miliardy uložené "přes noc" v jiné bance přitom aktuálně představuje pro finanční dům výnos 101 tisíc korun. Mezibankovní převody trvají dva dny, ale kvůli účetním postupům může příjemce s penězi disponovat obvykle až třetí den. Výjimkou ovšem nejsou ani případy, kdy peníze putují čtyři dny. Protože platební styk probíhá přes zúčtovací centrum České národní banky a denně se v něm otočí přes 400 miliard korun, což odpovídá pětině ročního produktu České republiky, mohou mít banky denně vzhledem k došlým platbám na své účty v ČNB i o několik miliard více, než musí odeslat a tento "přebytek" představuje výnos pro banku. Tento lichvářský způsob bezplatného obohacování bank umožnili zákonodárci. Možnost bank lichvářsky a nelidsky manipulovat s penězi si nakonec uvědomili i zákonodárci a v rámci novely zákona o platebním styku schválili, že od příštího roku musí peníze z jedné banky do druhé dorazit následující den. Příští rok bankám období snadných zisků skončí. Podle zákona totiž banky musí zajistit, že když klient ráno pošle peníze, příjemce je bude mít druhý den na účtu. Prostor pro "ohřívání" peněz na trhu se tak prakticky vymaže. V současné době převody trvají většinou tři dny. I když banky tvrdí, že požadavkům zákona jsou schopny vyhovět i v současné době, nemůže klient při převodech trvajících tři nebo čtyři dny nic dělat a je to jeho problém. Od příštího roku však bude mít problém banka. Pokud by například peníze z Prahy dorazily na účet příjemce v Ostravě až po čtyřech dnech, musela by ho banka odškodnit. Úrok z prodlení bude 2,5 promile z převáděné částky. Pokud by se převádělo 100 tisíc korun, dostal by příjemce v Ostravě po dvoudenním zpoždění 500 korun od banky. Diktatura kapitálu žene k hrabivosti nelidskosti kdekoho, výjimkou nejsou ani lékaři a těm proto pochopitelně vadí nemožnost udělat si ze služby byznys. Když si chce člověk ve zdravotnictví oficiálně připlatit nějaký luxus navíc, třeba kvalitnější sádru či přítomnost vyvoleného doktora u porodu, narazí. Lékař nesmí totiž vybírat žádné poplatky za výkony poskytnuté v souvislosti s péčí hrazenou ze zdravotního pojištění. S výjimkou zubní péče dnes není jasně vymezeno, co je ve zdravotnictví standard a co nadstandard či jinak řečeno není jasné, co je obsahem zdravotního pojištění. Pravidla, co všechno si může pacient u lékaře zaplatit nad rámec pojištění dnes nejsou vůbec srozumitelná. Lékařům jde o to, aby si nadstandard mohli volit svévolně a pacientům ho vnucovat. Nyní jde o to, aby se výkon lékaře stal záležitostí byznysu, aby se výkon lékaře stal záležitostí zisku a nikoliv služby. Kvalita péče coby nadstandardní záležitost se stane záležitostí peněz. Nakonec si také poslanci začnou účtovat kvalitní služby občanům za nadstandardní a činit je záležitostí zvláštního navýšení platu. Kvalita žití vůbec se v prostředí diktatury kapitálu považuje za nadstandard a nikoliv za záležitost naplnění Globálních lidských práv. V takovém prostředí je každé druhé těhotenství v Česku je rizikové. Bezmála každá druhá žena, která čeká dítě, dnes musí počítat s tím, že ji lékaři budou hlídat víc, než je obvyklé. Rok od roku přibývá žen, jejichž těhotenství je rizikové. A přece ženy nejsou ani nemocnější, ani méně schopné donosit zdravé dítě. Rodí však ve vyšším věku. Stále více žen otěhotní jen díky umělému oplodnění a takové těhotenství je rovněž považováno za rizikové. Pochopitelně současný životní trend a návyky ovlivňují průběh těhotenství. Přibývá také vícečetných gravidit, kde je vyšší riziko předčasného porodu. Žena jde na umělé oplodnění obvykle tehdy, když snaha počít dítě přirozeným způsobem byla po léta neúspěšná. Dítě ze zkumavky mají tři procenta žen starších 35 let. Nespecifický stres - což může být například nepohoda v práci či dojíždění do ní - může skutečně zvyšovat rizika, například předčasného porodu. Každá třetí těhotná ve věku nad 35 let užívá nějakou návykovou látku. Pokud tato populace nezmění do budoucna své životní návyky, čeká nás tragédie. Lidé jsou zotročeni diktaturou kapitálu a přes potenciální svobodu jsou nesvobodní a svobody neschopní. Strategie multiteroru diktatury kapitálu je zřejmá – především omezit žitou svobodu slova v moři informačního balastu a zábavy. Nedostižným prostředkem v tom jsou mobilní telefony. Z budek díky mobilům telefonuje čím dál méně lidí a tak telekomunikační společnost doufá, že zákazníky přiláká možnost posílat z automatů krátké textové zprávy a e-maily. Český Telecom chce zachránit veřejné telefonní automaty. Do několika týdnů budou prý textové SMS služby dostupné v patnácti tisících budek. Textovou zprávu bude zákazník v budce psát na klávesnici přístroje stejně jako na mobilním telefonu. Zaváděcí cena bude zřejmě nižší než jedna koruna, i později chce Telecom konkurovat alespoň mobilům s předplacenou kartou - jedna zpráva SMS bude stát dvě až tři koruny. Telecom zatím neumožní posílání textových zpráv z telefonů v bytech, třebaže přístroje, které to dovedou, se už vyrábějí. Přestože někteří výrobci telefonů už vyrábějí telefonní přístroje, které umožní posílat textovky a e-maily z domova, Telecom o rozšíření této služby v celé své síti zatím neuvažuje. Lidé, kteří doma nemají Internet, si tak na podobnou službu budou muset ještě počkat. Na SMS centrum a internetové rozhraní pro posílání e-mailů totiž Telecom zatím připojí jen síť automatů. Jako důvod pro novou službu automatů lidé uvádějí možnost volat z míst, kde mobilní operátoři nemají dokonalé pokrytí. Za nezastupitelné považují lidé telefonní budky i pro případ volání na obsazenou stanici.

Globálním ignorováním Globálních lidských práv mocnými se světová válka proti multiteroru postfašizmu a postnacizmu stala bojem všelidským, metatřídním. Světová válka s multiterorizmem a posílení bezpečnosti lidstva stávají se globalitou prioritně záležitostí psaných Globálních lidských práv a jako součást ústavy vymahatelných soudně a globálními soudy. Globální soudy už nemohou fungovat jako doposud, nemohou čekat až na zločin, každý vykonavatel moci musí preventivně splňovat bezpečnostní pojistku způsobilosti vykonávat moc v souladu s Globálními lidskými právy. Globální lidské právo znamená být metakompetentně či metarealisticky výchovně vzdělán, informován, zastupován, spravován, posuzován, vyšetřován, obhajován, souzen a trestán tedy naplňováním lidskosti ctěním metarealismu být schopen ve svobodě metamanažováním svého žití metamanažovat jiné. Globální lidská práva jsou současně povinností metarealisticky výchovně vzdělávat, informovat, zastupovat, spravovat, posuzovat, vyšetřovat, obhajovat, soudit a trestat tedy naplňováním lidskosti ctěním metarealismu být schopen ve svobodě metamanažováním svého žití metamanažovat jiné. Evidentně člověk vykonávající moc bez způsobilosti k metarealitě není schopen dodržovat Globální lidská práva a čelit tlaku diktatury, především kapitálu. Globální lidská práva jakožto povinnost zakládají civilizaci trvale udržitelného rozvoje, zajišťují universální bezpečnost lidstva na základě universální a všelidsky platné MetaTeorie všeho. Globální lidská práva svou všelidskou autoritou zakládají právo a právem vymahatelnou povinnost či závazek metarealisticky jednat. Globálními lidskými právy jsou svoboda, právo a povinnost přirozeně sjednoceny. Svoboda a povinnost jsou MetaTeorií všeho přirozeně sjednoceny, protože metainformatickým způsobem zajišťují odstranění nevědomosti, omylu a svévole. Z hlediska svobodné vůle vedené úmyslem nečinit zlo proto patří výchovné vzdělávání k metagramotnosti spolu s navazujícím metainformováním k základním lidským právům a povinnostem. Globální lidská práva, jakožto lidská povinnost, zakládají jejich porušováním zločin proti lidskosti. Především veřejně činné právnické osoby jsou povinovány poskytovat metagramotností metainformace, protože bez nich se snadno dopouští masových zločinů proti lidskosti. Právě metainformováním a metagramotností coby Globálního lidského práva se zakládá pravost svobody jednat v souladu s metarealitou. Opravdová svoboda vůle je schopnost duchovně motivované bytosti zvážením metareality a nezávisle na určení moci zaměřit svou mysl na to, zda volit či nevolit úmysl učiní skutkem. Svobodné chtění bez motivace metarealitou neexistuje, právě uvážením svobodné vůle metarealisticky volit úmysl skutkem je člověk za nasměrování své vůle zodpovědný. Dostačující účinná příčina volního aktu je vůle naplněná motivy metareality a její naplnění každodenně žitou demokracií. Jedině omezením svévole voličů i volených na základě kompetencí k metarealitě, dané Globálními lidskými právy, lze zaručit demokracii coby způsob životního stylu. Závaznost k lásce metarealismu se vztahuje na vnější díla i na vnitřní postoj a právě svou všelidskou universálností přitakává každé svobodné vůli. Pochopitelně metamanažující žití se neodvíjí ve vzduchoprázdnu a předpokládá metakulturní prostředí neodmyslitelné od státu a metastátu. Metakulturou je automaticky základ autority společenství v souladu s jeho členy, autorita státu i člověka musí být ustavením ústavy odvozena od vyšší skutečnostní instance metarealismu. Pro zamezení státního terorizmu je třeba na každé ústavě žádat přirozenost práva založenou na metarealismu a to právě Globálními lidskými právy. Potřeba metarealismu je globalizací a globalitou evidentní. Dnešní realita se složitostí liší od problémů, na které se dosud zaměřují politikové, ekonomové, vědci, podnikatelé a odboroví předáci a o nichž píšou své knihy a přednášejí své projevy. Přesvědčivým důkazem této reality je hluboký pocit nereálnosti, který je tak charakteristický pro značnou část dnešní politiky a ekonomie. Globalizací je třeba postihnout širokou škálu témat a s přihlédnutím k zítřku se soustředit na to, co bychom měli nyní dělat a to vypracováním zásad těchto činností ve formě Globálních lidských práv. Konec 20. století nebyl jen předělem tisíciletí, nýbrž globalizací předělem lidského vývoje. Společenské a politické klima je jiné než dřív a totéž platí pro společenský a politický jazyk. Je to nová metarealita. Kolem nás je neznámá terra incognita, v níž se nemůžeme řídit téměř žádnými povědomými orientačními body. Globalizací skončila éra, v níž převládaly doktríny a politické principy formulované původně v sedmdesátých letech 19. století a to jakožto doktríny a principy liberálních či sociálních demokratů, marxistických či národních socialistů. Všechny tyto doktríny ztrácejí globalizací svou efektivnost. Všepronikající globalizací se rozhodně nepodaří obnovit víru v samospasitelnost společnosti pomocí jakéhokoli svévolnického "-izmu" pochopitelně nevystavěného na metarealitě. Doba svévolnických ideologií je pryč a nikdy se už nevrátí. Dnes už nikdo nevěří, že by technokratická či ideologická společenská opatření byla schopna vytvořit dokonalou společnost či dokonce společnost k takovému ideálu jen přiblížit; nikdo také nevěří, že by pouhé nařízení či zákony mohly zásadně změnit jednotlivce a stvořit "nového člověka". Nová globální realita útočí na kulturu obecně. Globální realita neútočí pouze na platnost ekonomického modelu v té podobě, v jaké ho máme v současné době k dispozici. Na obzoru se objevuje nenápadná, ale potenciálně stejně vážná hrozba teoretickým základům a metodologii ekonomie, vědy, techniky. Racionalizmus přeměnil především ekonomii v "kvantifikovatelnou" vědu tím, že ji oděl do matematického hávu. Matematika tvoří základ ekonomické logiky, ekonomické metodologie i základ předpokladů týkajících se povahy ekonomie samé. Je to však mechanistický model, zkonstruovaný s použitím fyziky devatenáctého století v jejím matematickém vyjádření. V mechanickém modelu se vychází z předpokladu, že důležité a určující jsou statisticky významné faktory. Tento mechanistický předpoklad se již pro aktuální svět globalizace, jakým se ekonomie zabývá, ukázal jako pochybný. Není divu, že nejrychleji se rozvíjející oblastí moderní matematiky je teorie složitosti. Tato teorie pomocí přísně matematických důkazů tvrdí, že složité systémy neumožňují predikci. Chování těchto systémů je určováno faktory, které nejsou statisticky významné. Tato skutečnost vešla ve známost pod názvem "motýlí efekt", jímž jde o poněkud excentrické, ale matematicky přesné a experimentálně ověřené teoréma, dokazující, že motýl třepetající křídly v amazonském deštném pralese může určovat a také prý skutečně určuje počasí na severu o několik týdnů nebo měsíců později. To svědčí o neporozumění složitosti vědou. Podle MetaTeorie všeho se Skutečnost brání chaosu právě určitou tolerancí k chaosu a stejný postup musí zvolit lidstvo pro epochu globality. Ze zmíněného matematického modelu chaosu dále plyne, že "klima" je ve složitých systémech předpověditelné a vysoce stabilní, zatímco "počasí" je nepředpověditelné a naprosto nestabilní. A že žádný složitý systém nemůže jakýkoli faktor vyloučit jako "vnější". Pokud jde u složitého systému o krátkodobé jevy, tak prý žádný systém neexistuje, existuje pouze chaos. Ve skutečnosti každý systém je v neustálém pořádání chaosu, v tolerování chaosu právě na základě systému. Takto je každý systém neustále připraven k obnově stávajícího pořádku, současně však vždy připraven k uspořádání nového. Každý systém je neustále metarealisticky komplementárně entropicky i negentropicky činný. Pochopitelně tento proces metarealismu nelze pro složitost determinovaně popsat ani ve vybuzeném stavu předpovědět jeho chování. Jak se v matematice učí každý začátečník, už rovnici složitého determinovaného systému s mnoha částečně závislými neznámými nelze vyřešit. Složitý systém existující v neopakovatelném originálu není schopný predikce. U metarealisticky složitého systému je třeba vyjít nikoliv z následků na základě lineární příčinnosti, ale z neliárních a kvantitativně nepostižitelných podmínek. K vypracování opravdové universální teorie chování lidí pro epochu globality je třeba najít nový jednotící metakulturní princip, který by byl nástrojem nikoli předvídání, ale pouze správného chování a týkajícího se svou universálností také všech čtyř ekonomik: mikroekonomiky jednotlivců a firem, makroekonomiky národního státu, ekonomiky nadnárodních podniků a světové ekonomiky. Člověk epochy globality potřebuje kulturní teorii složitosti, aby mohl efektivně činit. Bez takové teorie se moc stává snadným zdrojem masových zločinů proti lidskosti. V složitosti nelze determinovaně ani statisticky předvídat, protože co teprve bude je zcela nové a neopakovatelné jako žití samo. V neliární složitosti se nelze řídit podle lineární příčiny a následku. Je nutné jakoby se řídit předpoklady počasí tvořících vhodné klima. Takovými předpoklady vhodného počasí a až následně dobrého klimatu jsou Globální lidská práva. Globální složitost se MetaTeorií všeho a jí postulovanou metakulturou evidentně zjednodušila. Každá osoba fyzická či právnická vykonávající moc bez způsobilosti dodržovat Globální lidská práva dopouští se zločinu proti lidskosti a čím větší moc vykonává, tím většího zla a zločinu se dopouští. Čas od času velká moc připadá na každého voliče a tím i odpovědnost za zločiny proti lidskosti spáchané volbou zla a delegováním zločinů proti lidskosti na volené zástupce. Nové lidsky přirozené právo epochy globality je nastaveno, proto děj se metarealismem právo jak se má. Ve jménu světového boje proti multiteroru diktatury kapitálu Globální soud každému občanu ukládá volit ty politické strany, které mají nejblíže ke Globálním lidským právům a z nich volit ty zástupce, kteří jsou schopní nejlépe vyhovět dodržování Globálních lidských práv. Nedodržením tohoto uložení se občané potrestají sami, jedna volící skupina nesprávně a svévolně nespravedlivě potrestá ostatní, a je záležitostí občanů a nikoliv Globálního soudu jak takový zločin vyřeší. Proti takové křivdě a nespravedlnosti je jediná cesta a to prevence bojem za změnu ústavy zaručující Globální lidská práva a tím i ústavní povinnost každého vykonavatele moci dodržovat ve své funkci Globální lidská práva. Za Globální lidská práva musí občané bojovat sami, Globální soud jim může pouze napomoci a za tím účelem každému členskému státu OSN, EU a NATO ukládá nastavit Globální lidská práva jakožto základní zákon ve svém právním řádu, přičemž ignorování tohoto uložení znamená praxi státního terorizmu. Globální soud činí státem násilně vynucovanou brannou povinnost hrubým pošlapáváním Globálních lidských práv a pilířem státního terorizmu, proto právnickému subjektu NATO - coby potenciálního základu budoucí globální bezpečnostní aliance lidstva - ukládá zrušit státní teror nutící občany násilím sloužit v ozbrojených silách svých členských států, což se týká i Ruska coby k NATO přidruženého státu. Ve jménu boje proti skupinovému terorizmu státy skrývají státní terorizmus širokou škálou pseudodemokratických podob, především rafinovaně skrytými formami multiteroru postfašizmu a postnacizmu. V boji proti státem podporovanému multiteroru je třeba postupovat cestou precedentů. Ve jménu lidstva v boji proti světovému zlu teroru užitím universálních Globálních lidských práv Globální soud činí voliče politické strany izraelské Likud, německé CDU/CSU a české ODS odpovědné za masové zločiny proti lidskosti a tedy stíhatelné aktivním občanským bojkotem. Globální soud nadcházející občanské volby zastupitelů strany Likud, CDU/CSU a ODS činí metareferendem o "demokratické" podpoře masových zločinů proti lidskosti. Z výkonu moci na základě Globálních lidských práv pošetile vyznívá snaha prezidenta USA o potrestání terorizmu diktátorů, když největších zločinů proti lidskosti se vzorově dopouští sám. Americký prezident George Bush je směšný, protože přes svou nezpůsobilost vykonávat demokratickou funkci dodržováním Globálních lidských práv naléhá na pospolitost demokracií ve válce proti terorizmu. Porušováním Globálních lidských práv ze strany diktatury kapitálu jsou ohroženy nejen USA, ale také Evropa a celá civilizace. V této světové válce proti multiterorizmu za dodržování Globálních lidských práv hájíme všichni nejen Ameriku, ale civilizaci lidstva vůbec. Budeme-li dodržování lidskosti ignorovat či netrestat, jako bychom zvali k vydírání a utrpení milionů lidí. Ti, kdo opovrhují lidstvím a lidskou svobodou budou na Globální lidská práva terorizmem diktatury kapitálu útočit na všech kontinentech. Multiteror diktatury kapitálu utrpí porážku, když mu budeme čelit výchovným vzděláním a blahobytem na základě Globálních lidských práv. Víme, odkud vzchází světová hrozba multiterorizmu. Nevíme sice jakou bude mít formu, ale musíme být připraveni. Moc kapitálu je diktátem, který v genocidním měřítku zabíjí lidi a neustále poškozuje Globální lidská práva. Díky Metateorii všeho si co nejvíce lidí může uvědomit, jaká síla vede lidi, kteří bojují i umírají za svobodu. Představitelé USA, zvláště Bílý dům, špatně nakládají s informacemi jednoduše proto, že nezpůsobilostí dodržovat Globální lidská práva jsou nezpůsobilí k metarealismu informací tedy nezpůsobilí zajistit bezpečnost občanů. Pro své složení Evropa nemůže jít ve šlépějích USA. Řečí o odcizování Evropy a Ameriky přibývá, transatlantická osa už křupe. A čím víc jich bude, tím víc odcizování opravdu probíhá. Evropský dům nelze infikovat nadstátním terorizmem EU, který je v rozporu s Globálními lidskými právy. Bezpráví zůstane bezprávím. A kde je bezpráví, tam nutno zakročit. Porušování Globálních lidských práv nesmí být součástí existujícího evropského právního řádu. Zákony EU nevystavěné na Globálních lidských právech jsou bezprávím. Nastolení Globálních lidských práv je pouze začátek debaty, je to začátek nového spolužití. Chceme, aby na začátku 21. století vládl nový spravedlivý evropský řád, Globálními lidskými právy chceme bázi pro pozitivní spolužití ve sjednocené Evropě. Rozdílnost názorů je v pořádku, nechceme žádnou uniformitu názorů, nezbytná je však rozumná diskuse bez agresivního tónu a přirozeně založená na společně sdílených Globálních lidských právech. Diskuse o Globálních lidských právech nabývá novou dimenzi právě v souvislosti s rozšířením EU. Evropské právo musí Globální lidská práva akceptovat a jimi komunikovat. Globální lidská práva musí být společnou ústavou součástí evropského pořádku a zákonů nového evropského řádu a domu. Otřesy v životních jistotách ignorováním Globálních lidských práv dostávají smysl. Statisíce voličů jsou znechuceny politikou takzvaných demokratických stran. Základem demokracie a světové bezpečnosti je priorita Globálních lidských práv tvořících bezpečnostní pojistku lidstva, o níž se USA a Rusko marně snaží dojít dohodami o snížení jaderného arzenálu až o dvě třetiny. Je to pofiderní snaha, když teroristé plánují provést útok snadno a levně špinavými bombami a fůrou dostupného a levného radioaktivního odpadu. To je také důvod proč jsou NATO a Rusko nuceni být jako přátelé ze strachu. Je to velkolepá podívaná, když ze strachu škrtem pera zmizí dvě třetiny jaderných arzenálů Ruska a Ameriky. Ale stačí za to jen vlažný potlesk. Podstatné je, proč se to stalo. To je ta skutečná novinka. USA a Rusko teď mají společného nepřítele. Výhybka historie je svedla dohromady loni 11. září. Existuje něco, čeho se Američané bojí víc než teroristů v letadlech totiž teroristů se zbraněmi hromadného ničení a jimi by mohlo být ohroženo dokonce Rusko. Ve středoasijském podbřišku Rusku bují stejná rakovina, kvůli níž špatně spí i USA. Ale státy nemají přátele, jen zájmy. I v tomto případě jde o klasickou rovnováhu zájmů. Mohou si velmi prospět. Neznamená to však, že se nebudou hádat. Poprvé po desítkách let Rusové a Američané vytvářejí spojenectví. Dohání je k tomu opět nutnost, ale tentokrát i sbližující se představy o budoucnosti. Je to výhodné pro USA, výhodné pro Rusko a celkem nadějné pro všechny. NATO a Rusko pohřbily půl století studené války. V to aspoň doufají politici, kteří se na okraji Říma dohodli s Moskvou o nové spolupráci mezi NATO a Ruskem. Aliance a Rusko mohou nyní společně diskutovat v devíti oblastech: od boje proti terorizmu přes problematiku nešíření jaderných zbraní, kontroly zbrojení, protiraketových systémů či vojenské reformy až po společné řízení krizí nebo boj s novými hrozbami. Spolupráce se nemá omezit jen na diskuse. Po nich mají následovat společná rozhodnutí a společné akce. Určitá míra spolupráce s Ruskem existuje už pět let, ale až nyní se mění její podoba. Rusko už nebude stavěno před společná stanoviska celé aliance. Obě strany mají začít s jednáním už ve chvíli, kdy dojdou k názoru, že jsou ohroženy jejich zájmy. S Rusy se tak má jednat ve vymezených oblastech téměř jako s normálním členem NATO. NATO jen doufá a věří, že se mu podaří "ukotvit" Rusko, ten bludný ledovec, na němž se roztříštil už nejeden sen o lepší Evropě. Putin se však nijak poutat nenechal: dal najevo, že pro něj je spolupráce s NATO jen součástí "mnohovrstevného přístupu" ke světu, kde bude NATO pouze jedním z mnoha prvků. Bez společné ideologie Rusko a NATO nyní začaly novou hru. Novou hru hrají také někteří premiéři. Premiér Česka srovnává premiéra Bavorka Stoibera s politiky třetí říše, pochopitelně Němci jsou z toho rozladěni. První signály blížící se postnacistické bouře jsou ještě nezřetelné, ale proti potenciálnímu historickému zlu, proti postnacistické nenávisti je třeba stavět se od samého počátku. Globální lidská práva se musí stát základem práva Evropské unie, pak bude preventivně zamezeno novým zlům svévolníků z kterékoliv strany. Být postfašistickým poslancem a s postfašistickou imunitou činit veřejné zlo pošlapáváním Globálních lidských práv je zločinem proti lidskosti, co víc chtějí soudy ještě zkoumat? Copak imunita, kterou si postfašističtí zločinci navzájem udělují, je nějaká imunita? Imunita vůči zločinům proti lidskosti je omyl, v bezprávním státě imunita není nic lidského. Volby se blíží a ministři místo kampaně vysedávají na jednáních vlády, rozhoduje se o velkých věcech, pod tlakem nedostatku času rozhodli dotáhnout spoustu věcí do konce s horkou hlavou. Předvolebnímu času nevládne rozum, pod všemi těmi hesly se ztrácí podstata metarealismu věcí. Nastal čas velkých změn, a tedy chaosu a rejdů. Opět se ti nejhorší pokusí kdesi něco trhnou, v mumraji předvolebních spotů přece není čas zkoumat, jestli právě nečmáráme nejhorší kapitolu v dějinách divoké privatizace a tím nejhorší masový zločin proti lidskosti. Vykonávat tu dnešní demokracii mohou lidé nezpůsobilí dodržovat Globální lidská práva a proto náchylní podléhat jakékoliv diktatuře, kapitálu především. Jedině tak je možné, že generální dodavatel projektu Internet do škol, konsorcium AutoCont/Český Telecom, si naúčtoval sto padesát milionů korun za to, že školám poslal jednoduché dotazníky a pak je seřadil podle toho, kolik mají počítačů a zda a jak jsou připojeny k Internetu. Tohle by mohlo stát nanejvýš půl milionu korun. Je hodno kocourkova, když pohrdáním Globálních lidských práv svévolník kritizuje svévolníka. Premiér Zeman ostře kritizoval arcibiskupa Graubnera za to, že před odsunutými Sudetskými Němci a jejich potomky odsloužil mši svatou. Ano, tihle klerikálové ze své podstaty pohrdající Globálními lidskými právy jsou nebezpeční a odrodilec Graubner zvláště a nehledě na to, má-li blíž ke katolickým Němcům než k českým. Do globální Evropy porušování Globálních lidských práv nepatří, zejména ne katolickou církví. Vedle státního terorizmu USA zvaného amerikanizmem tu máme také státní terorizmus Vatikánu zvaný katolicizmem. Světová válka proti multiterorizmu vyžaduje boj také proti katolicizmu jakožto zdroji světového duchovního teroru znamenajícího potlačováním Globálních lidských práv masové zločiny proti lidskosti. Globální soud činí právem stát Vatikán, alias vatikánskou církev, odpovědným za multiteror znamenající masové zločiny proti lidskosti v globálním měřítku. Věřící jsou povinování Globálními lidskými právy a to před každou autoritou církve. Pluralita je postfašistům pouhou zástěrkou pro porušování Globálních lidských práv a demokracie. Pochopitelně v demokracii nevystavěné na Globálních lidských právech stává se právo nelidským a odtud zákony i soudy a všechny pilíře demokracie. Vláda se dopouští nelidskosti vůči svým občanům jednoduše proto, že není schopná dodržovat Globální lidská práva. Špatně nastaveným výchovným vzděláním se nelidskosti dopouští kdekdo. Nelidskosti se dopouštějí úředníci, když šikanují či psychoterorizují občanstvo. Proč občané stojí fronty na úřadech? Proč musejí podplácet, aby dostali úplně obyčejné potvrzení? Co nelidského s občany dělají úředníci? Psychoterorizují a okrádají občany o čas. Ukrást někomu šest hodin jeho času je ještě horší než ho nutit k sedmdesáti klikům. Stát občany ponižuje a šikanuje. Klasickým příkladem jsou dopravní inspektoráty, katastrální rejstříky či úřady, které vydávají stavební povolení. Je tady však čas voleb a čas změny, proto považujme tedy za normální, aby stát vyřizoval naše záležitosti rychle a slušně. Máme plné právo reformovat zlozvyk správy. Všechny strany, které se teď ucházejí o naši přízeň, slibují změnu a každá po svém, ta více dobrých úředníků a více vyhlášek, ta méně dobrých úředníků a méně vyhlášek, jiná chce dokonce dát tyto věci do pořádku. Ať už bude koaliční vláda jakákoli, požadujme i po volbách, aby nás nešikanovala a nevystavovala postfašistickému teroru. Nelidská diktatura kapitálu působí, že také policie nevychází z problémů, se statistikami trestných činů se často čachruje. Statistiky jsou prý zkresleny až o třicet procent a jimi se pak manipuluje s veřejností. Je to kvůli tomu, aby velitelé dostávali desetitisícové odměny za to, jak jsou dobří. Se statistikami se kouzlí, a to prý všude. Ten, kdo to umí, je dobrý, protože má lepší procenta objasněnosti a právě podle nich je hodnocen okresní policejní ředitel krajským ředitelem. Lžou prý všichni a způsoby jsou různé. Tak třeba na mrtvé se prostě hodí různé trestné činy. Na jednoho tragicky zahynulého muže policisté vykázali dokonce čtyřiadvacet případů. Padělali jeho podpis, aby to vypadalo, že se ke všemu přiznal, Doznání pachatele se přitom v policejních svodkách musí objevit do čtyřiadvaceti hodin a podle toho se dá snadno zjistit, že to ve statistikách nesedí. Existují i banálnější postupy, jak statistiku trestných činů vylepšit třeba kumulací několika trestných činů do jednoho. Policie má problém s lidskostí, nepracují v ní menšiny. V čtyřicetitisícovém policejním sboru lze příslušníky patřící k národnostním menšinám spočítat téměř na prstech obou rukou. Jde o jasný záměr, jak utajeně diskriminovat národnostní menšiny. Bez multikulturní policie se to vůbec nevyplatí, v okamžiku kdy se k nám globalitou nahrne množství etnik, o nichž nebudeme nic vědět. Policie varuje, že organizovaný zločin během dvou let posílí své pozice v Česku. V nejbližších dvou letech prý sice neporoste počet běžných trestných činů, své postavení však výrazně upevní mezinárodně organizovaný zločin. Zatímco v minulých letech se přísnou organizací vyznačovala asi třetina gangů, brzy jich bude dokonale řízena nejméně polovina. Lze čekat, že mezinárodní skupiny více zapojí české občany, ti mají jednodušší přístup třeba na úřady. V roce 2005 se budou zločinecké sítě angažovat především ve výnosném obchodu s narkotiky. Dojde zřejmě k dalšímu nárůstu užívání tanečních drog. Děti a mladiství jsou pro gangy velmi výhodní především při distribuci drog. Zločinci začnou opouštět primitivní násilí a budou používat spíše rafinovanější, a tedy i nenápadnější praktiky. A právě to je "příležitost" pro ženy, které mohou zabodovat se svými znalostmi hlavně v ekonomické kriminalitě. Zločiny proti lidskosti se špatným výchovným vzděláním a diktaturou kapitálu pochopitelně nevyhýbají manažmentu. Příkladně šéfové alias manažeři nejvlivnější soukromé finanční skupiny PPF, vlastnící Českou pojišťovnu, přenesli na podílníky dvou spravovaných fondů PPF (Český uzavřený podílový fond a Moravskoslezský uzavřený podílový fond) náklady na záchranu České pojišťovny, které hrozil krach. Podílníci fondů následně utrpí při složité transakci v režii PPF ztráty, celkově téměř 40 milionů korun. Je to špatnou správou cizí věci důsledek pohrdání Globálními lidskými právy. Občanstvo nevedené k přirozené autoritě Globálních lidských práv za jedinou autoritu v prostředí diktatury kapitálu uznává vlastní svévolnost a vzniká pak problém jak s ní bojovat. Tak radní v Novém Jičíně připravují vyhlášku, podle které dostane člověk, který udá sprejera, odměnu až deset tisíc korun. S tímto návrhem přišel radní Milan Šturm (ODS) a teď ho mají za úkol doladit právníci. Odměny se mají vyplácet ze zvláštního fondu, do něhož budou přispívat město, ale také podnikatelé a majitelé domů. Kdo chytí nebo udá sprejera, dostane od policie potvrzení a získá odměnu. Tu by vyplácelo částečně město a částečně jakýsi fond, do kterého přispějí místní podnikatelé a majitelé domů. Dá se očekávat, že pod vlivem diktatury kapitálu se udavačství stane obecnou metodou jak čelit zlu svévolnosti. Každý z nás dodržuje asi sto tisíc zákonů a nařízení, ačkoliv je přirozeně nemůžeme všechny znát. Ale znát je ani nepotřebujeme, každý z nás přirozenými lidskými právy jezdí bezpečně po trase spravedlnosti, o níž má kulturní povědomí. Všichni víme, co se asi smí a co je zločin. Kdo se vydá na cestu zločinu, ví, že to udělal. V síni spravedlnosti je vše jinak. Tam přirozené právo neplatí, pozitivistické zákony a nařízení tam platí doslova a ne od lidské přirozenosti jako u nás řadových občanů. Tak se můžeme dočíst, že za mřížemi sedí zbytečně člověk, který měl už být na svobodě, protože zákony o sebe drhnou jako člun na mělké vodě. Druhý člověk naopak za mřížemi není, protože ho soudci pustili z téhož důvodu jako prvního nepustili a asi už je na útěku, k němuž má rozumný důvod - jednu miliardu prošustrovaných korun. Spravedlnost nevystavěná na Globálních lidských právech je noční motýl: trest nepřichází přiměřený činu, nýbrž výkladům a názorům soudů, kteréžto se svévolností pochopitelně prudce navzájem liší. Co každý přirozeně víme, kdy je člověk darebákem, a kdy ne -, nevědí často české soudy. Produkují rozhodnutí, která nás uvádějí v úžas. Ocitáme se v síni zázraků, kde můžete být padouchem i neviňátkem zároveň. Říkají nám sebevědomě - nejste právníci, nerozumíte spravedlnosti. A zavalí nás citací paragrafů, odstavců, doložek, novel a stanovisek. To nás poleká, protože opravdu nejsme právníci a nerozumíme svévolnické a nelidské spravedlnosti. Jedno bychom však chtěli totiž aby ta jejich spravedlnost nebyla často v tak obrovském rozporu s tím, jak ji cítí každý přirozeně lidský člověk. Najdou se však zářné výjimky. Poprvé někdo z vysoce postavených soudců přiznal, že obchodní rejstříky pracují pod každodenním tlakem úplatků. Petr Hampl, viceprezident soudcovské unie a místopředseda Krajského soudu v Ostravě, potvrdil to, o čem se běžně mluví. Dlouhé čekání na obchodních rejstřících je jako stvořené pro korupci. 30 tisíc korun za založení společnosti s ručením omezeným, 50 tisíc za akciovou společnost. Tolik se platí za rychlost. K otevřené výpovědi vyprovokovala soudce ostrá kritika, s níž se do soudcovského stavu nedávno pustili advokáti a podnikatelé. Hampl nyní viní advokáty z útoku na soudní moc. Podobně ostrá slova používají i soudci Krajského soudu v Praze. S přímou nabídkou obálky plné peněz, jak si veřejnost úplatky představuje, se prý zatím nikdy nesetkal. Používají se daleko rafinovanější metody. Aktéři vedou dvojsmyslné řeči, kdy je vcelku jasné, co nabízejí, co sledují. Příčina stavu soudů je zřejmá, soudci pohrdají Globálními lidskými právy. Brněnský krajský soud včera nařídil třem bývalým studentům brněnské fakulty architektury, aby se do 15 dnů omluvili někdejšímu předsedovi fakultní organizace KSČ za to, že mu po listopadu 1989 vyjádřili nedůvěru. Rozhodnutí je definitivní. Studenti si ještě mohou stěžovat Nejvyššímu soudu, ale povinnost poslat okamžitě omluvný dopis se tím neruší. Není se co divit. Soudci se už měsíce nedokážou shodnout, jak si vykládat nové paragrafy o prodlužování vazby. A výsledek? Na svobodě se omylem ocitlo několik lidí, kteří za mřížemi čekali na soud kvůli mnohamilionovým podvodům. Celý problém přinesla lednová novelizace trestního řádu, která umožňuje dvojí výklad dvou paragrafů o propouštění z vazby. Soudy se přou o to, zda stačí obviněnému zamítnout žádost o propuštění a tím je automaticky vazba prodloužena, nebo je nutné nad rámec toho ještě jednat o prodloužení vazby. Soudy nižší instance se vesměs drží prvního výkladu. Nemá smysl rozhodovat dvakrát o tom samém. Jakékoli rozhodnutí, kdy se zamítá žádost o propuštění na svobodu, nahrazuje verdikt o prodloužení vazby. Naopak Vrchní soud v Praze pustil z vazby právě proto, že automatické prodloužení vazby neuznává. Většina krajských soudů se k tomu staví stejně. Soudci Vrchního soudu v Praze na kritiku reagují lakonicky, prostě mají jiný výklad. Sjednocující stanovisko do této chvíle nebylo vydáno. Jak pražský městský soud, tak Nejvyšší soud však tvrdí opak: výklad existuje. Nejvyšší soud už totiž celkem čtyřikrát rozhodoval tak, že dal za pravdu verzi o automatickém prodloužení vazby. Novela trestního řádu platí od letošního ledna, všichni soudci - bez ohledu na to, jaký názor zastávají - přitom shodně tvrdí, že potížím nešlo předejít prostě proto, že to nikoho nenapadlo. Když byla schválená novela, proběhlo školení soudců a státních zástupců a v tomhle by problém být neměl. Ani autory novely zřejmě nenapadlo, že by to mohlo mít dvojí výklad. Policisté, kteří stojí na počátcích všech vyšetřovaných případů a obviněné zatýkají, ale mají poněkud jiný názor. Soudy podle nich měly rozpory vyřešit hned a ne až "za pochodu". Výklad toho ustanovení si měly soudy nechat udělat hned na začátku. Právě proto, že jde o tak vážnou věc, která může přinést problémy do celého vyšetřování a možná jej i zmařit. I samotní soudci přitom uznávají, že celý spor podkopává jejich důvěryhodnost. Do budoucna přitom nelze vyloučit, že se obvinění budou ocitat neprávem na svobodě i nadále. A takový Kocourkov jde do voleb. V každém kraji jinak. Některé partaje platí kauci, jiné nikoliv. Rozhodli to soudci. Někteří říkají kauce ano, jiní kauce nikoliv. Kocourkovští soudci jsou nezávislí - co rozhodnou, platí. Počínají si trochu jako alchymisté, kteří jsou také svým věděním povzneseni nad naše lidské mudrování. Chyba není v nezávislosti, ani v usurpaci kompetencí Ústavního soudu, chyba je v nedostatku metazákonnosti. Soudy ve své svévolnosti rozhodují špatně, ale jejich rozhodnutí jsou pravomocná. Dejte soudci nezávislost a neodvolatelnost a on se ve své svévolnosti zblázní. Rozsudek bláznivého soudce je sice špatný, ale pravomocný. Za tři týdny budou volby. Možná neplatné. To však není důležité. Důležitý je existence přirozeně právního řádu založeného na Globálních lidských právech, metazákonnost, svoboda a nezávislost soudců. Do sněmovny míří houf postfašistů. Vícero krajských volebních lídrů se angažuje v postfašistické straně. Postfašistická ideologie zdaleka není překonána, musí být poražena. Je to i velký úkol demokracie kultivovat k svobodné volbě určitou část veřejnosti. Vliv postfašistů zatím zdaleka neslábne. Za platné autority postfašistického přesvědčení a s představou autority svévolnosti nelze společně s dalšími slušnými lidmi nějak změnit systém, je to nejen naivní představa, ale spíše zločinná. Členství ve straně je u postfašistů pořád totéž, není možné cokoliv změnit, demokracie a partajnictví je způsob byznysu. Postfašisté mají skryté metody jak zločiny proti lidskosti provádět – v mezích zákonů. Postfašizmem jsou prolezlé všechny partaje, protože žádná nemá ve stanovách dodržování Globálních lidských práv. V postfašizmu však jednoznačně kraluje ODS, proto platí nové volební heslo: Kdo volí ODS, volí postfašisty. Přesně takto zní hlavní volební heslo dnes. Podíváme-li se však na kandidátní listiny dvou největších stran pro letošní parlamentní volby, zjistíme, že bychom tento slogan mohli s klidným srdcem rozšířit: "Kdo volí, volí je též." Společnost se rozhodla, že účast postfašistů ve svých strukturách přijme a tak se proti nim nepojistilo Globálními lidskými právy. I toto je jeden z důvodů znechucení občanů politikou. Voliči zkrátka nemají rádi politiky, kteří kážou vodu a sami chlemtají víno vlastní postfašistické činnosti. Mnohý volič pak dá raději hlas člověku, který alespoň barvu postfašizmu přiznává. Na dosud hladké cestě Občanské demokratické strany předvolební kampaní se objevil první velký výmol - rezignace primátora Jana Kasla. Stranu, která už ve svých představách sahá po volebním vítězství, Kaslův nečekaný krok vykolejil. Dokonce tak, že předseda ODS Václav Klaus přirovnal Kaslův krok k takzvanému sarajevskému atentátu, který v roce 1997 vedl k rozštěpení strany a pádu jeho vlády. Představitelé ODS tvrdí, že Kasl nejednal na vlastní pěst, ale ruku v ruce s lidmi spojovanými s politikou Hradu. Přitom někteří lidé z ODS na něj pořádali tři a půl roku hon a teď tvrdí, že je zradil. Jestli je zbabělostí umění odejít v pravý čas a jestli je neschopnost dohodnout se s panem Bürgermeistrem (předseda pražské ODS, starosta Prahy 1 a Kaslův úhlavní oponent) považována za slabost, pak pan předseda Klaus nerozumí umění politiky. ODS poškozují jiní. Pan předseda měl šanci zasáhnout do vývoje v pražské ODS. Neudělal to, jeho negativní názor na současné pražské vedení je přitom znám. Tlak, který na Kasla hoši z ODS vyvíjejí, je prý takový, že už s ODS nechce být identifikován a spojován. Spousta slušných schopných lidí je pod terorem těch, co se vyšplhají někomu po zádech. Ti "dovednější" se v ODS dostanou k vedení a vytlačují ty ostatní. Součástí stranické politiky ODS se stalo zakrývání lumpů a neschopných, falešná solidarita. Kasl tu hru už hrát nechtěl, a v nejlepším se má přestat. Většina zastupitelů ODS coby radních funguje už delší dobu, mají své vztahy a zázemí. Někteří páni sedí v pěti správních a dozorčích radách a jsou za to těmito firmami odměňováni. Není známo, kdy dělají svou práci tady na radnici a za co berou peníze. Když začal platit zákon o svobodě informací, úředníci a někteří radní vymýšleli, jak ho ztížit: nápady typu 200 korun za čtvrt hodiny práce úředníka. Záznamy z jednání rady se pro jistotu zametání stop likvidují po týdnu. Na radnici je pořád snaha jednat bez kontroly veřejnosti a ve stylu: zvolili jste nás a čtyři roky mlčte. ODS přišla o jednoho ze svých nejdůležitějších politiků. Pražský primátor Jan Kasl rezignoval na svou funkci a odchází z ODS. Každý čestný člověk by udělal totéž, když definitivně ztratí naději, že se ODS vnitřně promění. Je od něho dětinské, že do poslední chvíle věřil, že se v ODS podaří vyvolat proces, který povede k otevřenému zhodnocení minulých úspěchů i proher. ODS volebním programem klame voliče, předseda partaje si stejně bude dělat svou politiku bez ohledu na proklamovaný stranický program. Podobné je tomu u jiných partají. Při nemorálnosti předsedy partaje je volební program pouze návnadou na voliče. Volební programy jsou si často podobné, každá partaj nabízí slušnost, bezpečí, svobodu, jistoty, prosperitu. Snaží se zapůsobit jakkoli. Každý prostředek se hodí. Politici často podléhají dojmu (či spíš pohodlnosti), že dnešního voliče mohou oslovit nanejvýš šokem, překvapením, skandálním slovem, čítankovou dobrotou. Čím víc politika duní prázdnotou idejí, tím větší emoční hluk vydává. Při podobnosti volebních programů se volič nesmí nechat ohlušit a zmást. Volit je třeba s ohledem na budoucnost, na stáří, na děti, a to znamená především nevolit ODS a každý s ní potenciálně koaliční subjekt. Zeman s Klausem svým voličům předkládají zavádějící výsledky, a ti je znovu a znovu volí. Oposmlouvou jejich symbióza vyvrcholila. Za oběma lídry stály pevné stranické šiky, a proti nim takřečená nepolitická politika. Neomalenost a přezírání mravního étosu správy země se staly koloritem tuzemské politiky. Každé spojenectví s ODS vytváří postfašistickou diktaturu, protože takto mocné panstvo si rozparceluje stát, zavede stabilní nehybnost, nechá politiku splývat se zájmy mocných skupin a rozhodování posune z veřejného prostoru do sekretariátů. Z voleb se stává opakování duševních prostocviků a z parlamentu sbor kývalů, kteří potvrzují, co bylo předem a jinde dohodnuto. Koalice s ODS nechává nakonec ve službě jediný ideál: žádné změny, žádné novoty. Česko potřebuje nikoliv nehybnost, nýbrž mnoho pohybu. Předpokládejme, že je na vzestupu, nikoliv v úpadku. K tomu si ovšem musí darovat odpovídající volební výsledky dané bojkotem ODS. ODS svou elitou dala příklad, jak z politiky udělat byznys. Nestoudnost, s níž se tito politici za práva podvodníků berou, je zarážející. Jako by už nebylo hanba krást. Za masové zločiny proti lidskosti porušováním Globální lidských práv by je měla policie ihned zatknout a předat soudu. Účinkování ODS po dobu deseti let jsou výsměchem všemu smyslu pro spravedlnost. Krádežím v duchu ODS doba říká tunelování. Ale jde jen o zlodějiny. V jednom smyslu je však tato ODS zajímavá, může nás totiž poučit o tom, co vlastně je postfašizmus a postnacizmus, jak vzniká, jak se udržuje v chodu, jak se zlepšuje. Demokracie, občanství, svoboda vzniká praktickou činností lidí. Pod zářným příkladem ODS obvyklá česká cesta spočívá ve svévolnicky nastavených zákonech a následně v stížnostech na zákony, v spoléhání na nedostatek paragrafů, ve výmluvách a všeobecných nářcích. Svoboda a spravedlnost nerodí se z úradku nahoře ani cviky politických řečníků, nýbrž z každodenního všedního života a práce žitou demokracií. Demokracie se nevyčerpává parlamentní podobou. Pro totalitní život postfašizmu diktatury kapitálu dobrá rada občanovi: nedej, aby zlo působilo skrze tebe a ve volbách především. Teprve ve svobodné zemi, dbající Globálních lidských práv, má pak občan větší území nedat, aby zlo působilo v jeho dohledu. Tak vlastníma rukama každý rozšíří prostor spravedlnosti a svobody. Nastal čas změny. Globální soud bojkotem ODS vyzývá k volbě dobra proti zlu, letošní volby jsou opravdu zásadní a přelomové. Ať dopadnou volby tak či onak, končí imunitní beztrestnost poslanců, imunitu nelze vztáhnout na zločiny proti lidskosti. Voliči mohou posílit svou bezpečnost, když budou volit nikoliv podle programů, ale prioritně podle lidskosti předsedů politických stran tedy podle schopnosti dodržovat Globální lidská práva. Konkrétně předseda ODS není schopen metarealisticky postihnout složitost globality a tedy správně politicky jednat. Lidi omračuje arogancí učené nevědomosti, ber kde ber. Americká asociace na ochranu autorských práv prý podala žalobu na Václava Klause za to, že ve svých přednáškách plagiátorsky užíval díla tří amerických ekonomů, nositelů Nobelovy ceny. Pokud se to prokáže, jde o věc nejenom odsouzeníhodnou, ale i velmi nešťastnou pro prestiž Česka. Pokud by tomu tak opravdu bylo, měl by se Václav Klaus hluboce zamyslet nad svou přednáškovou činností, minimálně i proto, že on sám s oblibou uvádí tuto činnost jako jeden z významných zdrojů svých příjmů. Pokud se někdo zabývá jakoukoliv vědou, pak do svých přednášek může mimoděk zařadit myšlenku cizího vědce. Je těžké rozlišit, zda jde o schválnost nebo náhodu. Jsou však jiné, důležitější záležitosti, rozhodnutí a jednání Václava Klause, které si vyjádření, hodnocení a kritiku zaslouží. Především porušování Globálních lidských práva od osoby předního ústavního činitele a svým vzorem nabádajícího občany k podobnému. Je známa příchylnost předsedy ODS k svévolnosti a jeho liberální odpor k přirozené autoritě lidských práv. Jeho pojetí privatizace bylo masovým zločinem proti lidskosti. Známý je jeho neznalost úlohy zvláště špinavých peněz v diktatuře kapitálu. Dva roky starý případ Investiční a Poštovní banky a její následný rychlý prodej do rukou ČSOB přitom patřil mezi nejkonfliktnější momenty během čtyř let trvání opoziční smlouvy. Téměř po dvou letech dohadů kolem krachu Investiční a Poštovní banky padl definitivní verdikt: v době uvalení nucené správy zela v bilanci banky díra ve výši skoro 70 miliard. ČSOB převzala krachující IPB dva dny po uvalení nucené správy. Za veškerý majetek IPB zaplatí podle smluv vlastníkům banky jen jednu korunu, účet za IPB se však přiblíží 100 miliardám. Někdejší Investiční a Poštovní banka (IPB) měla v polovině roku 2000 zkrachovat a stát proti ní zasáhl oprávněně. Banka byla ve více než kritickém stavu. Její závazky vysoce převyšovaly veškerý majetek. Proces vypořádání s akcionáři bývalé IPB končí, ČSOB jim zaplatí jen jednu korunu. Naopak vyrovnání ČSOB a státu není ještě u konce a přijde teprve zhruba po třech týdnech. Vyčíslení ztrát IPB vrhá špatné světlo na činnost bankovního dohledu ČNB a auditorů z firmy Ernst&Young, že nebyli schopni včas upozornit na díru zející v účetnictví banky. Lví podíl na tom má ve své omezenosti předseda ODS, nechápe metarealismus evoluce a úlohu Globálních lidských práv v demokracii a proto svou veřejnou funkcí bude občanům pouze škodit. Prioritní nejsou Benešovy dekrety, ale Globální lidská práva. Evropské a tím i česko-německé vztahy mají před sebou jedinou společnou budoucnost založenou na dodržování Globálních lidských právech, a ze strany představitelů občanů především. Jimi je třeba prolomit tabu. Jimi je třeba budovat mosty, nenechat se ovlivnit a znechutit siláckými výroky některých politiků na obou stranách, za nimiž se skrývá také předvolební nervozita. V obou zemích. Hovořme více o lidství, lidskosti, Globálních lidských právech a ne výlučně o pozitivně právních otázkách. Nepodléhejme myšlenkovým stereotypům. Chce-li být kdokoli součástí evropské rodiny, nesmí se bát pravdy a svobody a tedy Globálních lidských práv, které symbolizují touhu po novém začátku lidstva. Dejme proto jimi prostor dobrým vztahům Čechů a Němců. Tak abychom žili i vedle sebe, i spolu. Jaký předseda, taková strana. Podle vyjádření bývalého předního vlastního člena je ODS stranou demagogů a zlotřilců. Bojkot ODS je namístě. Bojkotem ODS se tu veřejnosti zvolna začíná nabízet proevropská, sociálně cítící vláda ČSSD a Koalice; berte, bude lepší než vláda arogantní pravice! Šéfka Unie svobody však má také charakterové vady. Někdo zase napsal spis ostouzející soukromý život tentokrát Hany Marvanové, šéfky Unie svobody. Soukromý život Hany Marvanové popisuje hned několik materiálů, které se objevily těsně před volbami. Souběžně s hanopisem šířeným po Internetu se objevil podobný článek v pornografickém časopisu Hustler. Časopis Hustler, který v USA vydává známý pornomagnát Larry Flint, nabídl v minulých dnech milion korun za pikantní informace ze života politiků. Je úplně korektní, aby všichni věděli o věcech z osobního života politiků. Je to totiž věc, která může svědčit o charakteru člověka. Právě někdejší členka ODS Marvanová prý před volbami v roce 1996 přišla na nápad ukrýt štědré stranické sponzory pod smyšlená jména Lájos Bács a Rádžív M. Sinha. Tento podvod v hospodaření ODS přitom vedl koncem roku 1997 k pádu koaliční vlády Václava Klause a rozštěpení ODS. Hana Marvanová pak z ODS odešla do nově vzniklé Unie svobody. Ti vymyšlení sponzoři prý vznikli na jednom večírku v hlavní kanceláři ODS, kde byla Marvanová, Libor Novák a snad Macek. Právě fakt, že si nikdo z ODS nebyl schopen vzpomenout, kdo dal kdysi pokyn k rozepsání sponzorů na smyšlené dárce, přitom Liboru Novákovi velmi pomohl. Díky všeobecné ztrátě paměti uvnitř ODS totiž soud Nováka osvobodil, když byl jako pokladník strany obžalován z daňového úniku, kterého se měl manévrem s utajenými sponzory dopustit. Není se co divit, že pak Koalice balancuje na hraně volitelnosti. Důvod? Zatímco Čtyřkoalice byla pro lidi silnou alternativou opoziční smlouvy, Koalici už tak lidé nevěří. Ať už volby vyhraje kdokoli, lidé s žádnou razantní změnou poměrů nepočítají. Tomu všemu nahrává také fandění koalici ODS s ČSSD Českou televizí. Předseda občanských demokratů Václav Klaus opanuje poslední neděli před volbami obýváky celého národa. Ve veřejnoprávní televizi bude v pořadu Naostro moudře rozmlouvat s dlouholetým rivalem Zemanem. Duel Klaus - Zeman je však nehorázností od veřejnoprávní ČT. Proč? Protože televize opět potvrdila, že není televizí veřejnoprávní, ale státní. S veřejnou službou má ČT prostě problém. Rizika parlamentní vlády nevlády nad veřejnou televizí se vynořují v různých přešlapech pomalu každý týden. Televize veřejné služby je obtížný úkol. Stojí sice na několika jasně definovaných zásadách, ale padá zejména na tradici, míře vkusu a dobrého vychování. A je jednoznačně špatně, když v nekomerční televizi dostanou čas pro produkci jen dva předsedové. Ostatní ostrouhají. Jde o daleko víc, veřejnoprávní televize absencí metainformování porušuje Globální lidská práva, protože ji vedou k metarealismu nekompetentní lidé. Globální soud proto České televizi, coby instituci veřejné služby, ukládá povinnost místo výše zmíněného duelu Zeman – Klaus poskytnout občanům Česka profil lidského charakteru každého předsedy kandidující politické strany do Poslanecké sněmovny ČR. Pohrdání Globálními lidskými právy je typické pro postfašizmus či postnacizmus. Obětem postfašizmu dosud nebyl odhalen jediný pomník. Postfašizmus nemá jen oběti, má i pachatele. Pachatelé jsou mezi námi, mají politickou stranu, poslance, noviny, redaktory. Volební výsledek může být velmi komplikovaný. Politické strany při tvorbě vládní koalice sahají po včerejších a dnešních postfašistech. To, čemu postfašisté říkají budování kapitalizmu, měl soud označit za bezpráví a organizované násilí. Organizátory měl potrestat, organizace dát mimo zákon. Musí za ně činit Globální soud Internetem. Základním prostředkem prosazení Globálních lidských práv je metainformováním Internet. K Internetu ostatně nutí i sama ekonomika. Tak Česká spořitelna se rozhodla přivřít dveře svým klientům. Od června se zkrátí otevírací hodiny na pobočkách zhruba o hodinu denně. Po předchozím zvýšení poplatků za služby na přepážce tak banka dál tlačí na to, aby klienti chodili na přetížené pobočky jen v nejnutnějších případech a k jednoduchým úkonům používali platební karty, telefon nebo Internet. Zkrácení pracovní doby zapadá do obecné strategie všech českých bank, které vymýšlejí různé způsoby, jak odradit klienty od častého chození na pobočku. Vyřízení potřeb klienta u přepážky je pro banky z hlediska nákladů až stokrát dražší, než když provede operaci po Internetu. Typický klient spořitelny chodí na přepážku dvakrát až třikrát za měsíc, nejčastěji ve dnech, kdy na účet přijde výplata. V tomto období má banka problémy. Problémy bude mít i Česko. Za půl století budou Češi žít o deset let déle než dnes, ženy budou v průměru na světě takřka devadesát roků. Jenže Čechů bude zároveň stále méně. A tak český národ zestárne a zařadí se mezi "populace šedivých" - podle propočtů demografů dokonce předběhne ostatní evropské země a ocitne se v trojici nejstarších spolu s Itálií a Španělskem. Léčebné možnosti nadto dosáhnou netušených možností a lidé, kteří se o nich hravě dozvědí z Internetu, je také budou vyžadovat. Pokud budou lidé zvyklí nadále konzumovat zdravotní služby plnýma rukama, bez omezení a takřka zdarma, nezaplatí ji do budoucna nikdo. Pacienti budou mít stále vyšší nároky na zdravotní služby. Lidé budou očekávat též rutinní prověřování kvality ordinací a nemocnic, budou mít více informací a současně méně chuti podřizovat se autoritám včetně lékařských, takže přibude stížností na doktory. Bude růst zájem o prodloužení života, ale metamanažmentem kvalitního. V konečném důsledku metamanažment žití přinese úspory, protože lidé se aktivně zapojí do života. Pojišťovny nyní hradí péči bez ohledu na kvalitu a výsledný efekt. Lidstvo nyní stojí na křižovatce. Pokud se ignorováním Globálních lidských práv vydá špatným směrem, vyhyne do třiceti let čtvrtina savců, do půlstoletí třetina. Polovina lidstva bude čelit žízni a přírodním pohromám. Takový je vzkaz zprávy Programu OSN pro životní prostředí. Pokud ochrana životního prostředí nezíská větší podporu mezi politiky a bude se ubírat jen ve vleku tržních sil diktatury kapitálu, mohly by se naplnit černé scénáře. Lidstvo čekají katastrofy a žízeň, pokud se planeta nechá unášet jen diktaturou kapitálu bez omezení svévolnosti Globálními lidskými právy. Studii nebude snadné jen tak smést ze stolu - vypracovala ji agentura OSN Program na ochranu životního prostředí (UNEP) a zakládá se údajně na pracích až 1000 vědců z celého světa. Ti vypracovali několik scénářů vývoje. Ten nejhorší, zakládající se na převážení čistě tržních hodnot diktatury kapitálu, předpovídá vyhynutí 1130 druhů savců (z cca 4000), 1180 druhů ptáků (z cca 10 000) ve výhledu asi 30 let. Člověk svou činností (výstavbou měst, dálnic, dolováním) ovlivní celých 70 procent povrchu Země. Následkem toho by mohla být až polovina lidstva vystavena ničivým dopadům záplav, hurikánů a především sucha. Špatné zprávy převažují nad dobrými. Například přírodní katastrofy postihly v 90. letech 211 milionů lidí ročně, zatímco v předchozí dekádě to bylo 147 milionů. Nemusíme chodit daleko. Orlické hory zasáhla velká ekologická katastrofa: umírají tu stromy na tisících hektarech. Něco takového nemá obdoby. Pohromou jsou zasaženy lesy na více než třetině hor. V Orlických horách jsou podle odhadů poškozeny stromy na šesti tisících hektarech a většina patrně nepřežije. Akutní poškození doprovází neobvyklé příznaky. Dříve ztrácely jehličí až nejstarší smrky. Teď jsou nejvíce poškozeny nejmladší ročníky. Červenají, hnědnou a opadávají. V nadcházející volbách má každý občan příležitost svobodně nastavit změnu k lepšímu.

Vymezením Globálních lidských práv se světová válka proti multiteroru postfašizmu a postnacizmu stala bojem všelidským, metatřídním. Bezpečnost lidstva stává se psanými Globálními lidskými právy, coby součásti ústavy, záležitostí soudně vymahatelného globálními soudy. Globální soudy už nemohou fungovat jako soudy doposud, nemohou čekat až na zločin, každý vykonavatel moci musí preventivně splňovat bezpečnostní pojistku způsobilosti vykonávat moc v souladu s Globálními lidskými právy, které jsou současně povinností tedy naplňováním lidskosti být ctěním metarealismu schopen ve svobodě metamanažováním svého žití metamanažovat jiné. Evidentně člověk vykonávající moc bez způsobilosti k metarealitě není schopen dodržovat Globální lidská práva a čelit tlaku diktatury, především kapitálu. Globální lidská práva jakožto povinnost zakládají civilizaci trvale udržitelného rozvoje, zajišťují universální bezpečnost lidstva na základě universální a všelidsky platné MetaTeorie všeho. Globální lidská práva svou všelidskou universální autoritou zakládají právo a právem vymahatelnou povinnost či závazek metarealisticky jednat, protože přirozeně sjednocují svobodu, právo a povinnost. Dostačující účinná příčina svobodného volního aktu je vůle naplněná motivy metareality a její naplnění každodenně žitou demokracií coby způsobu životního stylu. Globální lidská práva jsou onou vysněnou pojistkou demokracie. A nejen to, jsou pojistkou další evoluce lidstva. MetaTeorií všeho vyložený metarealistický výklad evoluce, který by zahrnul jak cíle lidských bytostí, tak zákony vesmíru, poskytuje základ pro nový systém hodnot i nově formulovaný smysl lidského života. Na této metakultuře pak může být odpovědně založena nová globální civilizace. Evoluce sama o sobě ještě nezaručuje pokrok. Lidstvo svou svévolností může být jako celek vyloučeno z dalšího evolučního procesu. Zda k tomu dojde nebo ne, to závisí na našich vlastních rozhodnutích podmíněných Globálními lidskými právy. Naše rozhodnutí budou správnější, když pochopíme jak evoluce metarealismem probíhá a teprve na základě toho lidstvo může odpovědně směrovat svou evoluci. Člověk epochy globality potřebuje kulturní teorii složitosti, aby mohl efektivně činit. Bez takové teorie se globalitou moc stává snadným zdrojem masových zločinů proti lidskosti. Globálními lidskými právy je moc přenesena na každého člověka, takto lidstvo všemi lidmi nese odpovědnost za svou evoluci i způsobilost preventivně předcházet globálním problémům. Podle MetaTeorie všeho globální hnutí proti kapitalizmu a globalizaci má své opodstatnění. Globalizací dospěl kapitalizmus do svého posledního stádia jednoduše už proto, že svévolnickým fušováním do své evoluce ohrožuje samu existenci lidstva. Současně s tím pro lidstvo vyvstala úloha odstranit kapitalizmus a nastolit vládu metamanažmentu jakožto trvale udržitelného rozvoje lidstva. Na základě podmínek globalizace vzniká nutnost přirozenějším způsobem vymezit lidská práva do podoby Globálních lidských práv a institutem metamanažmentu vytvořit jejich metaochranu. Na ochranu Globálních lidských práv není třeba vytvářet nějakou speciální instituci, postačí universální všelidský institut metamanažmentu. Metaochrana Globálních lidských práv metamanažmentem může úspěšně sjednotit lidstvo v jeho situaci existenčního ohrožení, protože je součástí každého metastátu, spřaženého s jeho kulturou. Metamanažmentem je lidstvo vyzbrojeno jednotnou a skutečnostně zdůvodněnou strategií, taktikou a operativou v boji za uchování své existence. Po osvojení působnosti metamanažmentu jsou duchovní schopnosti lidí bezmezné a jejich radost z žití nesmírná. Vazbou Globálních lidských práv na správu žití metamanažmentem stává se základem lidství výchovné vzdělávání k metarealismu, protože podmiňujícího schopnost svobodné volby. Požadavek Globálních lidských práv působí pro epochu globality jako bojový program metamanažmentu. Z přirozeného lidského práva každé myslivé bytosti na vlastnění svobodného metamanažování žití vyplývá celá řada práv dílčích. S ohledem na samo žití nemohou být universální lidská práva na metamanažment žití ani smluvně, ani násilně odňata a to ani na základě zákona. Globální lidská práva a s nimi spjaté základní lidské povinnosti jsou právním výrazem závazku sledovat v žití smysl Skutečnosti. S ohledem na žití se nikdo nemůže zříci svých lidských povinností, protože ani svých Globálních lidských práv. Teprve Globálními lidskými právy navozená svoboda volby dává vznik občanské vládě a metarealismu otevřené společnosti. Svobodní občané schopní užívat svobodné volby fakticky spolurozhodují o politických otázkách, protože stejným vodítkem metarealismu se řídí celá občanská společnost. Taková demokracie epochy globality je založená v přirozenosti věcí a tím nakonec převedena na metarealismus Skutečnosti. Hlídacím a ochranným orgánem demokracie se stává metamanažment. Podstatným obsahem metamanažerské činnosti je formování skutků podle smyslu metareality, což už samo je podmíněno metazdravím ducha a metazdraví podmiňuje. Metamanažment považuje svou působnost za všeobecnou tvůrčí možnost člověka, která je daná přirozenou schopností napodobovat metarealitu. Metamanažment sledováním metareality plní v pocitové i myslivé oblasti optimum užitečnosti. Účelnost žití se naplňuje vědomým sledováním metareality mnoha způsoby metakultury a také metamanažmentem. Metamanažment vychází z metakultury a proto sledováním metarealismu Skutečnosti rodí tvořivé síly žití. Podstatným obsahem metamanažerské činnosti je formování žití i světa dle poznané metareality a pouze tento trend v epoše globality zaručuje lidstvu trvalý vzestup kvality žití. Hodnocení a utváření žití podle metamanažerských měřítek tvoří podstatný prvek v uskutečňování lidských bytostných sil v evoluci kultury. Následování žití podle smyslu Skutečnosti projevuje se metarealismem ve všech formách a oblastech produktivní činnosti a s rostoucím stupněm metakulturnosti stále vědoměji. Metamanažmentem žití jde o výraz aktivního vztahu k metarealitě, o zprostředkující způsob realizace podstaty evoluce kultury. Metamanažment považuje lidskou činnost za všeobecné uplatnění tvůrčí možnosti člověka sledovat metarealitou smysl Skutečnosti. Právě odkázaností na metarealitu se metamanažment a obecně metakultura vzájemně doplňují. Metamanažment i obecně metakultura odkazem na tvořivost Skutečnosti rodí tvořivé síly žití. Tyto tvořivé síly metarealismu jsou ve vší Skutečnosti a lidská tvořivost s ní nemůže být v rozporu. Právě proto je metamanažmentem možné sjednotit smyslové s metarealitou i s rodovou duchovní přirozeností člověka. Metamanažerská činnost je součástí procesu evoluce kultury, stejně jako obecně činnost metakulturní. Metarealita stává se globalitou metakulturním vzorem či paradigmatem pro veškerou produktivní činnost člověka epochy globality a prostředek metamanažmentu nemůže být výjimkou. Metamanažment a obecně metakultura stávají se zdrojem pocitů libosti metarealismu odpovídajícím kritériem správnosti skutků a to ještě než dosáhnou skutku dobra či pravdy. Pocit libosti metarealismu v souznění se Skutečností vnímáním a vytvářením skutečnostních souvislostí jsou předzvěstí dobra, správnosti a touto radostivostí zdrojem štěstí. Smysluplností žití se před člověkem otevírá nová civilizace epochy globality. Globalitou se lidstvo ocitlo v prostředí složitosti a složitost, která je celistvostí, sestává metarealismem z integrace právě tak jako z diferenciace. Úkolem příštích desetiletí a staletí je realizovat tuto dosud nedostatečně vyvinutou složku naší mysli. Právě tak, jako jsme se naučili oddělovat se jeden od druhého a od svého prostředí, potřebujeme se teď naučit, jak se znova ujednotit s jinými bytostmi a jevy kolem nás, aniž bychom ztratili svou těžce získanou individualitu. Nejslibnější bezpečnost a jistota pro budoucnost by mohla být založena na vědomí toho, že celý vesmír je systém, v němž je všechno vzájemně spjato společnými zákony, a že nedává smysl vnucovat přírodě naše sny a přání, aniž na tyto zákony bereme ohled. Když si uvědomíme omezeni lidské vůle a přijmeme roli spolupráce s přírodou a ne její ovládání, pak bychom měli pocítit úlevu exulanta, který se konečně navrací domů. Problém smyslu života bude pak vyřešen, protože osobní cíl splyne s vesmírným na základě cítění metarealismu. Diktatura kapitálu pro svůj trhostroj potřebuje lidi zbavené lidství a činí to rafinovaně postfašizmem či jeho nacionalistickou odrůdou – postnacizmem. Metodologie jak lidi odcizit lidství je prostá – multiterorizmus státu. Zbavit člověka lidství je pro multiterorizmus jednoduché, znamená zbavit člověka vědomí a svědomí metarealismu. Člověk zbavený prožitku metarealismu je totiž zbaven motivace štěstí a svobody a tedy lidství, snadno se s ním proto manipuluje, a pro potřeby trhostroje diktatury kapitálu je tvárným materiálem. Člověk zotročený psychoterorizmem státu a zbavený lidství nelidsky vychovává své děti. Pokud si dítě přesto zbytek lidství zachová jistě mu ho zcizí škola, převážně státní. Odcizování lidství je systematické, po škole psychoterorizmus pokračuje službou v armádě a působením manažmentu v organizacích. Tím to však nekončí, i ve volném čase je člověk psychoterorizován a systematicky zbavován lidství, především vlivem masmédií, gangů, církví a sekt. Důsledné odlidštění člověka lidství je dovršeno zmanipulovanými tak zvanými demokratickými volbami. Člověk v takových volbách má obvykle možnost volit dvě největší politické strany tedy své zástupce zbavené lidství. Začarovaný kruh se uzavírá zákony a vládou zbavující člověka zbytku lidství. Zákony tvořené lidmi zbavených lidskosti jsou nelidské a státem či soudně ještě více psychoterorizují člověka. Vymanit se z tohoto bludného kruhu odcizování lidství je možné jedině založením práva, především ústavně, na Globálních lidských právech. Než se tak stane je na řadě Globální soud. Dobře míněnými radami postfašisté pohrdají, snaží se čelit teroru likvidací jeho projevů a nikoli příčin. Blíží se čas, kdy vyhladovělí lidé z jihu půjdou na sever. Imigrace bude představovat nejzásadnější problém, jaký Evropa bude znát. Tato migrace nebude ani mírová, ani bratrská. Jak chce EU zastavit hladové chudáky - kulkami? Imigrace se postnacisté bojí, proto žádají obranu svého území. Nevěří na multikulturnost. Bez jednotící metakultury multikulturnost opravdu nemá úspěch, a čím více EU nových členů se nabere, tím více moci se ocitne v rukou menšiny oligarchů. Evropa může být jednotná pouze jakožto společenství metastátů. Ty mohou znásobovat spolupráci bez omezení. Rozšiřujme ji, hledejme místo společných zájmů, zajišťující nezávislost, neboť to je nezbytná podmínka pro udržení bezpečí. Je to nejvýkonnější politická forma pro zachování bezpečnosti, svobody, pospolitosti, kultury, jazyka, všech těch vzácných věcí, které globalizace ohrožuje. Evropa má být prostorem svobody, ale co to znamená? Že Evropa zažije stěhování a invazi. Už to vlastně zažívá: obyvatelé třetího světa přicházejí, přicházejí, jsou stále početnější. Pokud si to Evropa neuvědomí, bude pohlcena. Pokud si to uvědomí, začne se bránit. Už dnes státy EU kontrolují imigraci a to dokonce vůči členským státům. Nedůvěra je hlavním, i když ne jediným zdrojem řešení bezpečnosti a nezaměstnanosti. Globalizací je třeba transformovat stát na metastát a jimi i stát. Naše doba bude globalizací nebezpečná. Americký prezident Bush tomu čelí státním multiterorizmem, když uvádí svou zemi do stavu jakési předválečné mobilizace. Ale globalitě a nebezpečím z ní plynoucím je třeba čelit kulturně metakulturou. Čelit terorizmu terorizmem znamená, že válka proti terorizmu se bude rozšiřovat o další fronty, tak třeba Britové jsou ochotni jít střežit nebezpečnou hranici v Kašmíru, aby předešli válce mezi Indií a Pákistánem a zabránit pronikání teroristů z Pákistánu přes linii příměří do Indie. Teroristé, kteří byli posíleni i členy Talibanu a Al-Kajdy, se snaží vyostřovat nepřátelství mezi oběma zeměmi, napětí hrozí přerůst až v atomovou válku. Reagovat na každý sebemenší teroristický útok odvetou připomíná onen motýlí efekt a znamená přízrak vzniku opravdu světové války. Je třeba tolerance k terorizmu, nenechat se vyprovokovat a terorizmu čelit prevencí. Boj proti terorizmu došel nutnosti prevence, je třeba vést preventivní boj proti "nepřátelům svobody" tedy nepřátelům Globálních lidských práv. Taková prevence vyžaduje především pojmenovat zlo multiterorizmu. Všechno zlo multiterorizmu coby globalizace se otáčí kolem osy znamenající pohrdání Globálními lidskými právy a ukotvené jedním pólem v amerikanizmu, a druhým pólem v katolicizmu. Multiteror amerikanizmu a katolicizmu má své hlavní nositele, jsou jimi stát USA a stát Vatikán. Kolem osy zla USA – Vatikán se otáčí vše ostatní. Stoupenci jmenované psy svůj multiterorizmus skrývají za bojem s terorizmem. V boji za bezpečnost lidstva je třeba jít za každou stopou multiteroru, za každým náznakem. S rozšířením diktatury kapitálu a tím technologií mohou nepřátelé svobody získat katastrofální moc, A není pochyb, že využijí této síly k útoku na lidstvo. Je třeba čelit těmto novým totalitním silám s veškerou silou lidství. Dosavadní přístupy k zajištění světové bezpečnosti - zadržování a zastrašování silou z dob studené války, vrcholné schůzky a dohody - proti teroristům jednoduše nefungují. Ti globalizací nemají své území a nemají co bránit. Globální soudy mají zvláštní odpovědnost zahájit globální akci ochrany Globálních lidských práv, mají-li se tak ještě v zárodku zmařit multiteroristická spiknutí velkého dosahu. Vše záleží na odpovědi lidství vůči této hrozbě globálního multiteroru. Přístup preventivního boje je posunem od dosavadní praxe a politiky z dob studené války, která vycházela z předpokladu, že nepřítel nezaútočí, protože takový útok by protivníkovi přinesl ničivý odvetný úder. Boj s multiterorizmem může být vítězný pouze za předpokladu dojde-li globální dimenze to jest stane-li se záležitostí lidství tedy záležitostí každého a tím všech. Podstatné pro tento boj je duchovní zbraň největšího kalibru a to Pravda v podobě MetaTeorie všeho. Lidé ve své nevědomosti nechápou, že trhostrojem zažívají neviditelný multiterorizmus. Multiterorizmus má mnohé podoby, ale nejčastější podobou je postfašisty a postnacisty oblíbený psychoterorizmus. Pro příklady nemusíme chodit daleko, funguje v hojné míře také v tuzemsku. Byl aktuálně použit v případě hanopisu na Hanu M. Konkrétní počítač, z něhož byl v rozesílán dokument diskreditující nejen předsedkyni Unie svobody Hanu Marvanovou, ale těsně před volbami také Koalici, se nalézal v redakci české sekce Rádia Svobodná Evropa, která spadá pod Český rozhlas. Inkriminovaný počítač patří renomovanému komentátorovi a místopředsedovi Syndikátu novinářů, bývalému příteli Marvanové Radko Kubičkovi. V redakci jsou počítače volně přístupné zaměstnancům. Redakce Svobodné Evropy nesídlí v ústředí Českého rozhlasu, ale v samostatné vile na pražských Vinohradech tudíž okruh lidí, kteří mohli mít ke Kubičkovu počítači přístup, je proto poměrně omezený. Sám Kubičko popřel, že by měl s hanopisem cokoli společného. I když "pošťák" hanopisu zatím není znám, jisté naopak je, že to musel být někdo ze zaměstnanců rádia. Experti Českého rozhlasu vyloučili, že by se v tomto případě "naboural" do jejich počítačové sítě někdo zvenčí. Počítač, odkud hanopis odešel, se podařilo vypátrat díky tomu, že "pošťák" zapomněl, že přístroj má svoji takzvanou IP adresu. Díky ní je možné přesně určit, který počítač byl v konkrétní chvíli připojen na internetovou síť. Z počítače s IP adresou 195.113.180.82 bylo odesláno celkem pět e-mailů s dokumentem o soukromí Marvanové. A to ve třech různých dnech. Počítačoví experti rozhlasu Kubičkův počítač zapečetili a odnesli, aby jej důkladně prohlédli. Policisté by mohli pátrání posunout na základě informací o e-mailu, které má v současné době pouze provozovatel serveru Seznam. Odesilatel hanopisu totiž sice posílal dokument z počítače Českého rozhlasu, ale použil k tomu anonymní schránku Seznamu s fiktivním jménem Martin Sekal. Zástupci serveru Seznam jsou ochotni zpřístupnit údaje k anonymní schránce výhradně policii. Ta by pak mohla vyčíst například to, kolikrát se na schránku se jménem Martin Sekal někdo připojil, z jakých dalších počítačů, s kým a kdy komunikoval. Souběžně s rozesílaným hanopisem po Internetu se informace o soukromém životě Hany Marvanové objevily v pornografickém časopise Hustler a na internetových stránkách členky ODS a bývalé členky Rady ČT Jany Dědečkové. Ale vraťme se k pachateli a k jeho politickému cíli. Jsme-li rozumní tak ho pachatel mine, protože šíření hanopisů není politickým bojem, nýbrž zhovadilým uličnictvím. Jak vidět může se Internet stát nástrojem psychoterorizmu, to ale neznamená proti němu bojovat. Příčina je v lidech. Skandál Hany Marvanové je záležitostí také diktatury kapitálu, vždyť za jidášský peníz se její milostné story dostalo do pornočasopisu Hustler. Jiná verze téhož bloudí Internetem. Pro jedny je to politická petarda plná pravdy, pro druhé nechutný kýbl špíny. Od politiků však žádáme ne "mravnost", ale lidskost. Vždyť nelida v zájmu boje proti terorizmu a za bezpečnost světa je schopen buďto zabíjet lidi, nebo alespoň kazit vzduch svou fanatickou hloupostí. Nic si nezastírejme: hloupý svatoušek či zdvořilý politický vrah má většinou přednost před nadaným prostopášníkem. Soukromý život lidí, kteří se ucházejí o veřejnou funkci, je prošetřován na morálnost stokrát podrobněji než jejich schopnost funkci lidsky vykonávat. Nacházet intimnosti je pro postfašisty lákavější než zkoumat schopnosti zachovávat lidství. Vždy je pro ně lepší zjistit, kdo s kým a jak, než co umí a co chce. Mravně horlit je pro ně lepší než říci: Jste nelidský. Efektněji pro ně zní: Jste nemravný! Právo na lidství jakožto základu svobody nikdo nebere vážně. Lidé věří, že opačné právo - znát všechno z politických ložnic, je hlavní součástí svobody. Míchat dohromady mravnost a lidství je pro svobodu člověka smrtonosné. Mravokárci vytahují na veřejnost, kolik má kdo milenek, proč se tamta rozvedla, jaké sexuální praktiky provozuje tento pán. To vše s agresivním výkřikem: Ospravedlň se! Člověk vyznávající lidství nemá co skrývat! Člověka, kterému vezmou spojitost mezi jeho intimním životem, lidstvím a veřejností, tím zabijí. Mravokárci to vědí. Proto chodí tajně, v šeru, nebo se podepisují jako Přítel pravdy. Viníka takového stavu známe, je jím postfašizmus šířený školami, těmi vysokými obzvláště. Na zdejších školách totiž na rozdíl od zahraničí převažují náročné magisterské programy, chybí však nabídka kratších, praktičtěji zaměřených programů bakalářských. Vysoké školy nedokázaly nabídnout dostatek kratších bakalářských programů, přitom vysokým školám chybí polovina míst. Na brněnskou Masarykovu univerzitu se hlásí 36 tisíc lidí, přijat bude každý šestý, pražská Filozofická fakulta UK přijme jen každého desátého zájemce. Ani letos se nic nezmění na deset let trvajícím stavu, kdy od bran univerzit odchází každý druhý zájemce o studium s nepořízenou. Desetitisíce mladých lidí, kteří by studovat chtěli, ale nemohou, představují nevyčíslitelné ztráty na lidském kapitálu. Školy se domáhají kapitálu, přičemž základní lidský kapitál chybí právě školám. Co říci o absolventovi vysoké školy, který nezná MetaTeorii všeho. Co říci o škole, jejíž učitelé o ní zbla nevědí. Nejde o kvantitu, ale o kvalitu kterou vysoké školy produkují. Pokus tento stav změnit třeba korespondenčním studiem po Internetu se míjí účinkem. S prací na takové změně však vysoké školy zatím příliš nepokročily. Jde o zločiny proti lidskosti. Není se co divit pandemii postfašizmu, když ho šíří školy. Nelze se co divit znechucení občanů z politiky, když je vedou nebo zastupují postfašisté schopní ze své delegované moci páchat zločiny proti lidskosti. Příkladů je mnoho. Tak firma z pověření státu může číst maily všech školáků. Virtuální realitu žáků a učitelů ovládne soukromá firma. Přísně utajovaná smlouvu mezi ministerstvem a konsorciem AutoCont On Line a Český Telecom je dispozici. Generální dodavatel školního Internetu bude moci číst všechny e-maily učitelů a žáků a sledovat, které webové stránky navštěvují. Firma bude rozhodovat o tom, ke kterým stránkám budou mít přístup. Na školních stránkách bude moci vystavit informace, jež sama vybere. Ministr sice před měsícem požádal AutoCont On Line a Český Telecom o zveřejnění smlouvy, dodavatel to však odmítl. Generální dodavatel bude mít přístup do všech poštovních schránek. Takovou možnost má sice kterýkoliv správce poštovního serveru. Jinou moc má však někdo, kdo má přístup do pošty jedné nebo několika škol, a jinou ten, kdo má přehled o korespondenci 3620 škol. Kromě e-mailů žáků a učitelů bude moci generální dodavatel také sledovat, které stránky na webu navštěvují. Školy budou připojeny na jednotnou školskou síť - takzvaný školský intranet. Teprve odtud se budou přes jeden kanál připojovat do veřejné sítě. V jedné z příloh smlouvy se dočteme, že "veškerý provoz se bude monitorovat, analyzovat a vyhodnocovat". Statistiky, data o tom, na které stránky se žáci a učitelé dívají a co na nich čtou, se dají dobře prodat. Generální dodavatel bude mít přehled o všem, co na počítači dělají žáci a učitelé. Tím však jeho moc nekončí. Bude také rozhodovat, ke kterým stránkám budou mít přístup. A konečně, na školské stránky bude zavěšovat programy a informace. Na ministerstvu školství vznikl před časem materiál, který navrhoval, aby vznikla obecně prospěšná společnost. Ta měla shánět peníze na další počítače z reklamy zavěšené na školních stránkách a z organizování spotřebitelských soutěží pro žáky. Generální dodavatel bude mít kromě státních miliard i peníze od firem. Máme tady nové malé postfašistické StB, nuže voliči měj pak chuť volit. Ano jsou tací voliči, protože mají klapky na očích a ucpávky v uších. Dalo by se očekávat, že ženy v politice budou mít více lidskosti a tedy více smyslu pro metarealismus. Ale politika je mužskou záležitostí rozumných zvířat produkovaných postfašistickým školstvím. Ženy jsou na veřejnosti nejvíc vidět na billboardech. Vnějškovost má jednoznačný vliv při hodnocení kvality nejen jednotlivce, ale i strany jako takové. I když na české politické scéně je političek poskrovnu, před volbami se to ženskými tvářemi na plakátech jen hemží. Lídr ČSSD v Praze Petra Buzková si v žebříčku péče o svůj zevnějšek udržuje vedoucí postavení, zaujme muže i ženy všech skupin a nejde jen o zevnějšek. Svět rozumných zvířat je dominantní záležitostí mužů, proto svět je takový jak jej každý zná. Mnoho chuti volit pak není. V obchodech docházejí drobné, není co vracet. Obří supermarkety, v nichž lidé utrácejí miliardy korun, mají zdánlivě drobný problém - nedostatek desetihaléřů. Potíže, které z toho plynou, jsou však vážné. Klasická česká karetní hra mariáš může být jednou z obětí nedostatku desetníků a dvacetníků, jejichž přísun Česká národní banka razantně přiškrtila. Nedostatek drobných by tuto hru v zásadě znemožnil. Obavy karbaníků stojí v pozadí naprosto zásadního kroku centrální banky, který pálí především obchodní řetězce. Supermarkety nepřijímají drobné mince a pouze je vydávají. Obchodníci se obávají, že nedostatek drobných by je mohl donutit až k úpravě cen. Obchodníci by navíc ztratili marketingový nástroj opticky nízkých cen končících devítkami. Česká měna má desetníky a dvacetníky a nikdo je nezrušil. Do té doby má každý právo jimi platit a vracet je. Zrušení drobných by podle expertů centrální banky zvýšilo cenovou hladinu o půl procenta. To je přece sotva dobré téma pro zlepšení nálady voliče. Nálada voliče je neustále atakována. Bankrotovat začínají už i města. Rokytnice prodala vše, co mohla. Dražby obce, v níž Rokytnice nad Jizerou musela kvůli svým obrovským dluhům prodávat nemovitosti, vynesly celkem 72 milionů korun, což je však jen čtvrtina toho, co obec dluží. Zadlužené krkonošské město prodává vše, co může. Lidi, kteří žijí v obecních bytovkách mohou po dražbě přijít o střechu nad hlavou. Nájem v obecním už neznamená jistotu. Teď na vlastní kůži zažívají, co znamená, když město bankrotuje. byty a prodejny mají nového majitele, ale ten se jim zatím často vůbec nepředstavil. V horském městečku, ve kterém žije tři a půl tisíce obyvatel, zasáhlo rozprodávání obecního majetku téměř každého. Strach však mají obyvatelé Rokytnice i z další věci, o které se jim nechce mluvit moc nahlas, rozprodávaný majetek kupují převážně Rusové a Kypřané. Zatímco Rokytnici vzala série dražeb majetek za desítky milionů korun a řadě lidí jistotu obecního bytu nebo pronajaté prodejny, pro politiky se stala inspirační múzou. Šéfové dvou nejsilnějších parlamentních stran sice dostali Rokytnici na dlouhé minuty na televizní obrazovku, ale na regionální úrovni se politici zadluženému městu zdálky vyhýbají. Dobře vědí proč. Rozprodaná Rokytnice zatím čeká. Na nové, dosud neznámé majitele obecních bytů a pozemků. A také na to, z čeho zaplatí další dluhy, když prodávat už nemá co. Privatizací obecních bytů nejistota čeká mnohé voliče. Soudně prý došlo k prolomení Benešových dekretů, opravdu výborné téma pro voliče těsně před volbami. Podobně zpráva o vstupu do části roku osvobozeného od daní. Máte rádi daně? Tohle je předvolební munice jako hrom - teprve nyní jsme přestali pracovat na stát a na daně, teprve ode dneška se vydělané penízky kutálejí do vlastních peněženek. Daně se nechtějí platit nikomu, Každý by raději platil daně menší. Příjmové daně dvě třetiny z občanů však nijak zvlášť netrápí. Šedesát procent lidí totiž bere plat podprůměrný a platí tu nejnižší daňovou sazbu. Ale i oni platí pořádné daně v ceně každého rohlíku, o daních v benzinu, cigaretách, žejdlíku piva či panáku becherovky nemluvě. Daně jsou nutné, ale postfašisty spravovaný stát neumí s daněmi hospodařit, daně neslouží všem na cestě k zemi bohatší a svobodnější. Když občan sleduje chování rozumných zvířat, tak opravdu ztrácí chuť volit. Mnozí si však své zvířecí rozumnosti nejsou vědomi. Vzdor zákonu a etické komisi se narodil se člověk. Narodilo se první české dítě z lásky ženy a zemřelého muže, díky oplodnění jeho dávněji zmrazeným spermatem. Vítejme to. Narodilo se dítě chtěné. Soudkyně, která až po smrti muže povolila netradiční způsob zplození rozhodla moudře. Pro další život dítěte je důležitější naplněné právo na lásku než právo na oba rodiče. Matka i otec si miminko přáli. Připravili se pro případ, že by léčba nemocného muže zničila jeho plodnost. Muž poté zemřel. Žena následně podstoupila martyrium, aby stát jejich někdejšímu společnému přání nebránil. Zvítězila. Už jen její odhodlání k bitvě s úřady může být zárukou, že dítě bude žít v láskyplném prostředí. Tisíce dětí, i když mají oba rodiče, ho bohužel nikdy nepoznají. Každý den se na Zemi narodí zhruba 230 tisíc dětí. Kolik z nich je bez táty či mámy, kolik je nechtěných, kolik počatých v anonymitě kdesi za hospodou? A kolik je počatých pomocí vědy? Člověk bývá na rozpacích, slyší-li, jak dalece už věda mluví do řemesla Skutečnosti či Přírodě. Lidstvo dnes umí dělat zázraky. Neumí si však jasně odpovědět na otázku, kam až smí člověk v experimentech dojít. No přece až tam, kde ještě děti budou chtěné a budou vyrůstat v lásce. Obhájci toho pravého početí člověka či "vědeckého" se souhlasem obou rodičů mají po ruce řadu argumentů: v Británii popletli spermie, italský vědec zase ohlásil klonování člověka. Na druhé misce vah však leží těžší závaží: plodnost mužů klesá a zrození z netradičních spojení muže a ženy bude přibývat, protože lidé děti chtějí a chtít budou. Tlaku tak silného přání - dokáže-li věda pomoci - nějaké právní řády a momentální etické bariéry stěží odolají. Většina lidí tak jako tak bude zplozena přirozeným, věčným způsobem. Kdo je rozpozná od těch druhých? Pokaždé se přece narodí člověk. Volič již tak znechucený soudy je znechucován ještě více. Soudy neví co s darovanou holčičkou. Manželé dostali darem dítě, ale jen na pár dní. Šli s dítětem na úřad. Sociální pracovnice jen bezradně krčily rameny. Poslaly adoptivní rodiče domů. Za dva dny muselo dítě na vyšetření. Když ho chtěli zpátky, už jim ho nedali. Darovaná holčička se narodila před rokem a půl vietnamské matce v německém Bernburgu, ze kterého putovaly do Prahy. Žena, neschopná se o dceru po smrti muže starat, v lednu napsala inzerát: Daruji holčičku k adopci. Ze svého bytu strachem nevycházela vůbec ven. Holčička neměla ani postýlku, žila v autosedačce. Zoufalou matku při projednávání budoucnosti darovaného dítěte alespoň něco trochu uklidnilo totiž že bude ve smíšeném česko-vietnamském manželství. Měla jedinou podmínku, dítě museli adoptivní rodiče odvézt okamžitě jen s čestným prohlášením matky o souhlasu s adopcí. Sociální pracovnice po návštěvě rodiny okamžitě daly soudu podnět k odebrání dítěte. Holčičku prý hlídala sousedka, po směně adoptivní rodiče spali. Darování naše zákony nedovolují. Dítě nemělo jediný doklad. Soud se prostřednictvím policie bezvýsledně snažil vypátrat matku. Kdo to vše rozsoudí? A to lidsky a nikoli myslí rozumného zvířete. Určitě ne soudci stižení neznalostí MetaTeorie všeho, těm lze vzkázat jediné: vzdejte se svých soudcovských funkcí. Pokud dosud volič ještě není rozčarován, pak teď už bude přímo zděšen. Klaus opět volá: Stop socializmu. Tři nejsilnější strany odhalily, čím skončí jejich kampaň. Koalice napadá opoziční smlouvu, ODS varuje před socializmem, sociální demokracie před Klausem. Mobilizace číslo dvě zná heslo: "Zastavte socializmus - národ volí Klause". To je trumf, s nímž chce ODS přitáhnout poslední nerozhodnuté voliče a přimět je, aby ji volili. Je to pokus vysvětlit občanům, že vláda lidovců a socialistů je o socializmu. Volební manažer ODS Miroslav Beneš prý původně navrhoval srovnání s národní frontou. Nápad na "mobilizaci číslo 2" (první spustila ODS před volbami v roce 1998) se prý zrodil po nedávných výrocích Vladimíra Špidly v televizních debatách. Také ČSSD pojala závěr kampaně jako souboj s ODS. Volební referendum je na světě: voliči si musí uvědomit, zda chtějí, aby zde další čtyři roky vládl Klaus či Špidla. ČSSD se připravuje na závěrečný koncert v Ostravě. Petru Buzkovou v Praze nečekaně podpoří skupina Kryštof. Koalice si na závěr své kampaně nechala vytisknout několik milionů letáků v podobě fiktivní titulní strany deníku ZÍTRA podobajícímu se MF DNES. V článcích nastiňuje, jak by mohla vypadat situace, kdyby po volbách sestavila koaliční vládu ODS s ČSSD: "Zeman zůstává v politice, Miroslav Šlouf bude jmenován předsedou FNM a Jana Bobošíková ředitelkou ČT". Koalice na své poslední konferenci oznámila pět bodů, za kterých se účastní příští vlády: proevropskou orientaci, vysoké školy bez přijímaček, snížení daní, podporu rodiny a boj proti korupci. Tyto podmínky jsou pro Koalici "nepřekročitelné", a pokud jí budoucí koaliční partner neslíbí, že se jich bude držet, zůstane v opozici. Na podporu politických stran vyrukovali populární zpěváci, herci, spisovatelé. Několik desítek hodin před volbami vsadily ČSSD, ODS i Koalice na hvězdy uměleckého nebe a s jejich pomocí se ještě na poslední chvíli snaží přesvědčit voliče, aby hlasoval pro ně. ODS navíc podobně jako před čtyřmi lety i teď vsadila na mobilizační závěr své kampaně a olepila republiku novými slogany: "ČSSD směřuje k socialismu 19. století," Mezitím předvolební agitační telefonát Václava Klause zazvonil již u více než milionu lidí. Kolem 650 000 lidí si jej podle volebního štábu ODS i vyslechlo. Svůj poslední trumf - Lucii Bílou a další umělce - si Klaus ponechal na poslední, závěrečný mítink na Staroměstském náměstí, který ODS nazvala Naše osudová volba. Jak se nemá vládnout voličům na poslední chvíli předvedl Miloš Zeman. To, co se některým ministrům nepodařilo za posledního půl roku, se budou snažit stihnout během prvního dne parlamentních voleb. Kabinet Miloše Zemana se rozhodl v den voleb prosadit vší silou i přes odpor úředníků a opozičních stran vznik supersilné elektrárenské firmy ČEZ. Rusnok navíc podle zákona není oprávněn smlouvu za fond podepsat - to mohou jen najatí manažeři. Ve stejný den chce vláda stihnout finální podpis privatizace největších českých oceláren Nová huť s rovněž problematickým ustanovením o exkluzivitě na prodej dalších oceláren Vítkovic a dolů OKD do rukou nizozemské firmy LNM. Kabinet tím zavazuje úředníky, aby bez výběrového řízení jednali po volbách o prodeji dalších polostátních firem. Kromě toho si ministr dopravy Jaromír Schling naplánoval odvolání šéfa České správy letišť, Miloše Šťastného, v souvislosti s jeho důchodovým věkem a s plánem na rozšíření pražské Ruzyně za deset miliard korun. To je neskutečné, taková rozhodování by měla být zakázána minimálně deset měsíců před volbami, námět na další novelizaci. V napjaté atmosféře, několik dní před volbami a očividně znervóznělý finišem hlavního volebního soupeře, Václav Klaus tvrdí: Špidla je fanatik jakešovsko-husákovského typu. Klaus vidí volební kampaň jako dramatický únik vlevo, dramatické zrychlování špidlovského-dickensovského socializmu, přežilého, vyžilého. Pokud by prý sociální demokracie nebyla blokovaná něčím jako tolerančním patentem, tak by Česká republika za další čtyři roky byla celá onou pověstnou Rokytnicí nad Jizerou. Václav Kaus prý během televizních debat vyčetl z očí a z výrazu tváře pana Špidly fanatizmus u nás téměř neznámého rozměru. Václav Klaus prorokuje rád, tak třeba pokud prý ODS ve volbách neuspěje, nemá už v čele strany skutečně co pohledávat. V televizním duelu se lídr ČSSD Vladimír Špidla ukázal jako nesmiřitelný Klausův oponent. Na konci Sedmičky také Špidla Klausovi do očí jasně řekl: Velkou koalici s ODS si nedovedu představit. Špidla, který za celých šedesát pět minut rozhovoru téměř nezměnil kamenný výraz a Klause oslovoval zásadně "vážený pane", se nedal: "Váš osud je osudem dílčích selhání". K voličům lídr vyslal poselství, mění ČSSD, už nechce Zemanovy lidi. Pryč od Zemanova pojetí ČSSD! Jasně dal najevo, že nechce ve vládě nikoho z bývalých Zemanových ministrů, jako je například Jan Kavan či Petr Lachnit. Změna stylu vedení ČSSD je cítit ve straně již nyní. Strana je podstatně otevřenější a lépe se v ní komunikuje, vláda bude muset být kompetentní a hlavně slušná. Bude to muset být vláda nepochybně věrohodná. Ti lidé musí být důvěryhodní. Směr, kterým se vydal při sestavování vlády jeho předchůdce Miloš Zeman, mu nevyhovuje. Špidla bude jistě postupovat jiným směrem než Zeman, má poměrně jiné pojetí a jiný styl práce, než měl Zeman. Změna atmosféry je cítit i na stranických jednáních. Na rozdíl od schůzí, které řídil Zeman, není kritika chápaná jako útok. Proč jde Špidla do boje? Je prý přesvědčen, že sociální stát má budoucnost, že i přes rozdíly mezi lidmi není nutné, aby jeden dupal po druhém. Politika jako překonávání komplexů to tedy ne! Příležitost svou představu o společnosti zrealizovat Špidlu motivuje. Program je pro něj významnější než mocenská aritmetika. A programová shoda se dá daleko významněji získat s Koalicí za předpokladu dominantního vlivu lidovců. Co je to vlastně konkrétně "Špidlův" sociální stát? Je to demokratický stát založený na tržním hospodářství, který ovšem je toho názoru, že existují základní sociální hodnoty, ke kterým má mít člověk rovný přístup, a tenze řeší pomocí přerozdělení veřejných peněz. Typickým prvkem je veřejně financované školství, dále veřejné zdravotnictví a vůbec snaha udržet sociálně soudržnou společnost, v níž chudoba není záležitost jednotlivce, ale je snaha pomoci mu, aby se mohl do společnosti navrátit. Jak bude Špidla pracovat? Týmově a nikoliv kultem osobnosti jako Václav Klaus. Povinností člověka, který buduje tým, je zařadit do něj lidi, kteří mají talent a schopnosti. Výjimkou jsou jedině psychopati. Ti do týmu nesmějí, i když třeba mají velký talent. psychopati jsou schopni rozvrátit tým. Člověk je může použít třeba jako experty, protože tyto pohnuté osobnosti jsou nějak talentované. Špidla se vybere co nejtalentovanější lidi a má prý dost odvahy na to, aby to zvládl. Jasný signál pro voliče. Méně jasné signály dávala US svou šéfkou Hanou Marvanovou. Usiluje o kapitalizmus s pravidly, ne o kapitalizmus bez pravidel. Kompromisem nemůže být v obrat o 180 stupňů po volbách. Obě strany Koalice jsou odpovědné za korupci, za to, že se neinvestovalo do vzdělání, za rostoucí zadlužení, za to, že se nezahájila důchodová reforma. Jsou odpovědné za to, že si ministři mohou dělat téměř cokoli. Šéf KDU-ČSL Svoboda chce vrátit politice její důvěryhodnost. Musí existovat vazba mezi tím, co si politik myslí, co říká a co dělá. Považuje za reálnější schopnost dohody s ČSSD a to především z hlediska našeho vstupu do EU. Vidí to jako zcela zásadní věc. Upozorňuje na frontální nástupu komunistů a ODS v totálním šiku v jejich naprosto nacionální kampani. Problém s ČSSD vidí v roli státu. Pan předseda Špidla prý říká, že stát je distributorem všeobecného dobra. Koalice je přesvědčena, že nejprve se člověk postará sám o sebe, potom se má o něj postarat nejbližší přirozené společenství: rodina, pak kraj, až na konci stát. Zamilovanost ČSSD do státu je prý obrovská. Chce, aby vláda byla důvěryhodná. O zbylých kandidujících politických subjektech se volič nedověděl prakticky nic. Soubojem pěveckých hvězd napříč republikou vyvrcholila volební kampaň. Poslední průzkumy dávaly téměř stejné šance na vítězství oběma hlavním favoritům voleb, Špidlově ČSSD i Klausově ODS. Obě měly šance na bezmála třicet procent hlasů. Mezi nimi se také včera vpodvečer na dálku odehrával souboj o hlasy dosud nerozhodnutých. Klaus ve vyjádření pro MF DNES na poslední chvíli voličům vzkázal, aby nenechali zemi napospas socialistům, a prohlásil, že lidé potřebují silnou vládu proti ekonomickým zájmům Evropské unie a majetkovým požadavkům z Bavorska a Rakouska. Policie odvlekla z mítinku ODS Klausova odpůrce, který nesl transparent s bílým ptákem, a na několik hodin ho zadržela. Co z porovnání všech známých volebních faktorů vychází? Nikdo neřekl "S Klausem a ODS ano". Všichni běží proti němu, nikdo vedle něj, a už vůbec ne s ním. Předseda ODS běží o svůj další politický život. Jen pár hodin před začátkem voleb propukl v největší televizi NOVA palácový převrat. Proti generálnímu řediteli TV Nova Vladimíru Železnému se vzbouřili jeho nejbližší spolupracovníci, lidé, kteří za ním dosud stáli. Ti využili svého nadpolovičního podílu ve společnosti CET 21, která drží licenci k Nově, a oznámili, že okamžitě odvolávají Železného z funkce generálního ředitele Novy i jednatele CET 21. Část majitelů Novy se obává, že v televizi NOVA probíhají podezřelé finanční operace a že z ní peníze plynou neznámo kam. Železnému kvůli jeho miliardovému dluhu vůči bývalým partnerům byl podíl v Nově exekuován a dnes je "pouhým" zaměstnancem. O majetkové poměry v CET 21 vedou soudní spory. Poměry v CET 21 by se měly podle soudu vrátit fakticky do časů, kdy se Železný rozcházel s bývalými americkými partnery ze CME. Tehdy Železný ovládal 60 procent licence. "Železného procenta" by se tak měla rozdělit mezi ostatní společníky. Poměry v CET 21 je třeba co nejdříve změnit, protože do televize má konečně vstoupil dlouho ohlašovaný silný zahraniční investor. Nova investora zoufale, a přitom neúspěšně, shání již od rozchodu s CME před třemi lety. Jenže investor nikde. Současná situace samozřejmě není pro jednání s investory optimální. Postava Železného, obtížená mnoha právními problémy, znamená pro hledání investora zásadní problém. Na Železného stranu se opět postavil i jeho tradiční zastánce, předseda ODS Václav Klaus, prý jde o evidentní pokus vmísit se do voleb načasováním celé akce. Nejbližší spolupracovníci ukázali Vladimíru Železnému červenou kartu. Ve skutečnosti je boj o komerční televizi NOVA jedním z největších selhání politického establishmentu devadesátých let. Zároveň ukazuje bídu justiční a policejní práce. Buď jsou totiž kriminalisté a soudci závislí na politicích, nebo neschopní. Příběh začíná krátce po revoluci, kdy skupina intelektuálů vyhrává konkurz a získává licenci na komerční televizi. Tehdejší televizní radě stačilo předložit inteligentní projekt zpravodajské a vzdělávací televize. A ukázat, že máte peníze ze zahraničí. Rada nepohnula prstem, když se otcové zakladatelé v čele s Vladimírem Železným projektu vzdali a vsadili na komerční zábavu, o které říkali, že je lidová. Spolupráce Vladimíra Železného a šéfů z americké skupiny Ronalda Laudera totiž přinášela něco, o čem se nediskutuje - úspěch. Úspěch dává křídla, ale i pocit všemocnosti. Pan Železný přestoupil, když ne zákon, tak tedy pravidla slušného chování, když si nechal od Američanů svůj podíl v televizi zaplatit a potom je od ní za pomoci šikovných právníků odstřihl. Politici i Rada pro rozhlasové a televizní vysílání zůstali k tomuto sprostému faulu němí. Politici mu zatím přiklepli televizní licenci na další léta. Nyní jako by spěl příběh k mravokárnému poučení: predátoři, s nimiž pan Železný ukousl libový žvanec, se vrhli na svého vůdce. Zlo plodí zlo a v poměrech Česka bude sotva potrestáno. Tak taková byla asi situace za které se volič měl rozhodnout. V pátek 14. června 2002 ve dvě hodiny odpoledne se otevřelo 14 760 volebních místností a zhruba osm milionů voličů rozhodlo o příští vládě. Úderem čtrnácté hodiny začaly tisíce lidí vybírat vládu pro další čtyři roky. Odstartovaly páté svobodné volby v novodobé české historii. Volí se nejčastěji ve školních třídách, hostincích, ale třeba v Podlesí u Holic na Pardubicku i v kadeřnickém salonu. Počáteční zájem o volby je srovnatelný s tím, co se dělo před čtyřmi lety. Do 17. hodiny odvolila podle údajů z komisí asi třetina voličů. Před některými volebními místnostmi - v Praze, Liberci - se dokonce tvořily fronty, to prý nikdy o volbách nebylo. Jak se nakonec ukázalo šlo o ty voliče, kteří urgentně potřebovali odjet na víkend. Volilo se do 22 hodin a v následující den od 8.00 do 14.00. Nejsilnějším mužem české politiky a budoucím předsedou vlády je po volebním víkendu Vladimír Špidla. Sociální demokracie vyhrála s 30 procenty hlasů volby, druhou ODS porazila o více než šest procent. Výrazně uspěli třetí komunisté s 18 procenty, propadla Koalice se 14 procenty. Ostatní volení politické subjekty celkově s dvanácti procenty se do parlamentu nedostaly, pouze Strana zelených a Strana nezávislých dosáhla na státní podporu za hlasy voličů. 42 procentní volební neúčast ukazuje na selhání establishmentu. V roce 1998 při podobném průběhu voleb dosáhla volební účast 74 procent. Na výsledku voleb se prostě velmi výrazně podepsal Václav Klaus. Pravice se zničila na nenápadité konfrontační politice. ODS vsadila na tři mrtvé karty: Pana profesora, národní zájmy a strašení socializmem. Koalice se tvářila jako mesiáš, a přitom dokázala v jednom měsíci předvést všechny nectnosti těch, které kritizovala. Sociální demokracii spadlo vítězství do klína, protože slibovala největší jistoty. Vítěz voleb Vladimír Špidla je nanejvýš věcný. Bez emocí, bez úsměvu a až na výjimky bez náznaku zloby. Svůj. V Česku se nepamatuje politický vůdce s tak minimálními emocemi. I tak se stal chladnou hvězdou české politiky. Radost měl z vítězství. Poprvé v životě se prý veřejně radostí usmál, zapil šampaňským a jeho tvář opět zkameněla. Kamenný pohled do kamer, než by řekl něco konkrétního. Vstává brzy ráno a začíná v šest. Narodil se 22. 4. 1951 v Praze, vystudoval historii a prehistorii na Filozofické fakultě UK v Praze, Uplatnění v oboru hledal marně, pro odmítnutí vstupu do KSČ. Pracoval jako kulisák, dělník nebo archeolog. Přes ústrky ze strany totality se stále o něco snažil. Byl zakládajícím členem Svazu ochránců přírody a Občanského fóra v Českých Budějovicích sociální demokracie v jižních Čechách. V roce 1990 místopředseda ONV v Jindřichově Hradci. Od roku 1991 pět let ředitelem tamního úřadu práce. Od 1996 poslanec Parlamentu, od 1997 místopředseda ČSSD, od 1998 místopředseda vlády a ministr práce a sociálních věcí, od 2001 předseda ČSSD. Podruhé ženatý, z prvního manželství má dva syny, druhou svatbou vyženil dalšího syna a dceru. Manželka Viktorie pracuje jako knihovnice. Funkce premiéra se nesnažil dosáhnout pro vlastní ambice. Nechce být vládou pro třicet procent lidí. Novopečený premiér má pocit odpovědnosti, je důvěryhodný a charakterní. Měl by mu být vlastní evoluční přístup jak kariérou, tak vystudovaným oborem. Vladimír Špidla má složit vládu a určit tak podobu politické scény Česka na příští léta: vybere si spojence i opozici. ČSSD se totiž nemůže na Koalici úplně spolehnout, protože její slabý volební výsledek způsobil, že by daly ve sněmovně dohromady jen 101 hlas z 200. S ODS "obchodovat" nechce. V nouzi nejvyšší ČSSD přemýšlí i o menšinové vládě s tichou podporu klíčových zákonů napříč parlamentem. Jeho úmysly nejsou žádným tajemstvím. Za tím novým, ještě trochu nejistým úsměvem se skrývá vize o šťastném životě na polštářcích sociálního a současně tržního státu. Nová vláda má dovést zemi do Evropské unie. Chtě nechtě musí i modernizovat alibistickou a pomalou justici a zreformovat byrokratický systém. Vladimír Špidla se tváří tak, že tyto úkoly chápe. Lze spojit ideologii a pragmatismus dohromady? Miloš Zeman dokázal, že ano. Svému nástupci umetl cestu a hodil mu na krk břemeno státního dluhu. Také komunisté chtějí do vlády, nebo alespoň podíl na moci. Jsou připraveni zase vládnout. A nemluví do větru. Zisk více než osmnácti procent hlasů a 41 mandátů jim dává sílu, s níž musí každý počítat. Sebevědomí, s nímž teď komunisté vystupují, je nepřehlédnutelné. Spojenectví komunistů s ČSSD však nemusí mít podobu přímé spolupráce: podle jednoho z členů vedení ČSSD se rodí plán, podle nějž by Grebeníček mohl zasednout v čele sněmovny. Ze svého volebního úspěchu, stejně jako z úspěchu sociálních demokratů, se komunisté rozhodli vytěžit maximum. Předseda KSČM jako svou prioritu uvedl přímou účast ve vládě. Komunisté vyšli z izolace. Zároveň se komunistům očividně vrátilo sebevědomí. Ztratili zábrany a to, co kdysi říkali jen na uzavřených stranických jednáních či na stránkách svého tisku, už běžně zní na veřejnosti. Komunisté se uvolnili i ve výběru slov, kterými hodnotí svou totalitní minulost. Zbývá volby posoudit. O těchto volbách se mluví jako o souboji dobra se zlem, jiný je zase nazývá osudovými. Faktem je, že tři velké postavy sametové revoluce a devadesátých let – Havel, Klaus, Zeman končí a odcházejí do dějin. Vzniká tím prostor pro další evoluční skok dokončením sametové revoluce. V každém případě jsou tyto volby výjimečné, poprvé jsou pod dohledem universální pojistky demokracie totiž Globálních lidských práv. Jací voliči, taková vláda a parlament. Ať však budou jakékoliv, budou jako první vystaveny Globálnímu soudu. Volby ukázaly, že voliči hledali jistotu v důvěře lídrů politických stran. Selháním voleb byla média, porušila Globální lidská práva, protože občanům neposkytla metainformace pro svobodnou volbu. Za stav kam až dospěla demokracie je nutno hledat viníky. Globální soud činí Českou televizi coby veřejnoprávní instituci odpovědnou za masové porušení Globálních lidských práv dané skutkovou podstatou neschopností skutečnostně informovat občanstvo. Globální soud činí Rádio Svobodná Evropa odpovědným za masové porušení Globálních lidských práv tedy za zločin proti lidskosti uskutečněný záměrným odmítnutím skutečnostně informovat občanstvo. Rádio Svobodná Evropa podstatným přičiněním napomohla zlu dezinformačnímu matení občanstva. Postfašisté ODS sice utrpěli porážku, metarefedendum však ukázalo, že síly postnacizmu jsou ještě neporaženy. Tyto volby byly věcí důvěry a ODS jde o moc a ne o důvěru. Část voličů hledala důvěru u komunistů, část u sociálních demokratů, část v bojkotu voleb. 1 166 975 voličů volilo zlo postnacisticky orientované strany v které platí kult osobnosti, antidemokracie, demagogie vůdce, führerprinzip, masové porušování Globálních lidských práv, propojení politiky a byznysu, zneužití politiky pro osobní obohacení, legislativně navozený organizovaný zločin a diskreditace demokracie. Tyto volby byly o střetu koncepce ČSSD a ODS, Špidly a Klause, o pojetí státu, o jistotách občanů, o důvěře v politiky, o masových zločinech proti lidskosti. Přišel čas svévolníky soudit a rozsoudit a než se tak stane, je třeba nástupem globality nově vymezit pojem státu. Starý národní stát se transformuje v občanský stát. Občanskému státu přísluší přívlastek právní a sociální. Právě zajištění občanských záležitostí právních a sociálních vyžaduje existenci státu i v epoše globality. Globalitou evidentně zaniká pojem národního státu a transformuje se do podoby metastátu tak, že s každou kulturou je spřažen metastát vyvázaný z pevných hranic státu. Mezi státem a metastátem vzniká nejmenší společný jmenovatel v podobě Globálních lidských práv. Stát i metastát mají společné pouze to, že se stávají garanty Globálních lidských práv, jeden v oblasti občanské, druhý v oblasti kulturní. Rodina a obec lidem ještě nezajišťují lidskost, nejsou schopny sloužit všem lidským potřebám. Nestačí k tomu ani "svobodná" společenství ve formě spolků. Pro zajištění lidství potřebujeme vybudovat a ujednat zespolečenštění lidí zajišťující účastníkům jejich nezadatelná a nezcizitelná Globální lidská práva státem a metastátem. Lidé si potřebují také státem vybudovat a ujednat zespolečenštění, které nemůže zajistit metastát. Lidé si potřebují vybudovat a ujednat zespolečenštění také metastátem, zajišťujícím naplnění lidství a uspokojení všech lidských potřeb, které nemůže uspokojit rodina, obec nebo stát. Každé ujednané zespolečenštění lidí však globalitou nakonec musí splňovat samu lidskou přirozenost či lidství v podobě Globálních lidských práv. Stát musí být přirozeně ujednaným zespolečenštěním, dokonalým ústavou coby základním zákonem a právem vystavěném na Globálních lidských právech. Lidské zespolečenštění si Globálními lidskými právy klade za cíl přímé blaho jednotlivce i občanstva, proto veřejná obec či "res publica". Touto veřejnou obcí se rozumí polis (odtud politika) jakožto pospolitost obcí vrstvící se v mnoha útvarech včetně státu a nadstátních forem. Samotný stát je tvořen pospolitostmi občanů s ústavně ustavenými právy odvozenými od přirozených Globálních lidských práv. Pro všeobecnou působnost stát nemůže naplnit lidství, konečné naplnění lidství nalézá člověk v přesahu státu, v zespolečenštění metastátem a noosférou. Lidstvím není příslušnost ke společenství a kultuře záležitostí libovůle, ale povinností. Společné zájmy dané lidstvím ukládají člověku povinnost akceptovat autoritu společenství založeného na Globálních lidských právech. Státní moc se utváří na přirozenosti lidství ustavením ústavy, moc státu je mocí ústavy nad jeho záležitostmi a státními příslušníky. Nikoliv státní moc, ale ústava státu konstituuje své orgány a její nositele na nejvyšší úrovni státu. Dělba moci rozděluje různé funkce různým orgánům, zajišťujíc kvalitu výkonu moci a bezpečnost zneužití moci vzájemnou kontrolou. Tou nejvyšší kvalitou a bezpečností člověka jsou Globální lidská práva vyžadovaná a vymáhaná především od představitelů moci. Sociálním státem se rozumí pomoc občanovi státem přímo či nepřímo. Stát garantuje lidství sociálními jistotami především vůči diktatuře kapitálu. Sociální stát ústavou vystavěný na Globálních lidských právech stává se státem právním a současně metatřídním. Chudý i bohatý má stejné právo na lidství, bohatý povinnost své bohatství používat na podporu lidství. Rovnost v Globálních lidských právech neznamená ještě rovnost v sociální povinnosti státu vůči občanům, především neznamená rovnost v sociální podpoře státu. Sociální podpora státu občanovi znamená především vytváření obecných podmínek pro působnost Globálních lidských práv a jimi přeměnu státní sociální pomoci v nezávislost na státu a v osvobození občana od státu. Rovnost v Globálních lidských právech znamená sociální povinnost státu vytvářet podmínky k lidství a jeho zachovávání. Pouze člověk státní sociální podporou výchovně vzdělaný k lidství je schopen omezit investovanou sociální podporu státu. Fungování státu je vždy odvozeno z lidského konání vládců a ovládaných tedy z ctění Globálních lidských práv všemi zúčastněnými občany. Na základě MetaTeorie všeho je nově napravena věda o státě i politologii. A nejen to, také napravena sociální nauka církve. Metarealistické zjevení lidství přivádí k pochopení člověka a lidského společenství. Sociální stát ústavně zaručenými Globálními lidskými právy člověku právně dosvědčuje jeho důstojnost a jeho povolání k lidství a především mu zajišťuje povinné výchovné vzdělání ve shodě s metarealismem Skutečnosti. Úlohu sociální nauky církve či státu přebírá metastát, který z metakulturního hlediska Metateorií všeho Globálními lidskými právy posuzuje hospodářské a společenské záležitosti. Společenský systém jehož vztahy lidí jsou určovány jinými činiteli než lidskostí, odporuje přirozenosti důstojnosti lidské osoby a jejího jednání. Pohrdání MetaTeorií všeho ze strany jakékoliv lidské činnosti je příčinou četných konfliktů, narušujících sociální spravedlnost, pořádek a smír. Společenský systém kapitalizmu, který Globální lidská práva jednotlivých osob a skupin obětuje na oltář trhostroje, odporuje důstojnosti člověka. Všechno, co snižuje osoby na pouhé nástroje trhostroje, zotročuje člověka a odcizuje mu lidství. Úkolem sociálního státu je vytvářet podmínky pro dodržování Globálních lidských práv ve všech oblastech lidské činnosti. Prvořadou odpovědnost za lidství nese sociální stát v oblasti školství, protože základem úplného rozvoje lidské společnosti je růst smyslu člověka pro metarealismus a poznání metamanažmentu sama sebe. Sociálním státem podporovaný duchovní rozvoj pak přirozeně rozmnožuje hmotné statky a dává je do služby člověka a jeho svobody. Z uvedeného vymezení sociálního státu vyplývá právo odsudku pravicové ODS a US-DEU za zločiny proti lidskosti popíráním státem garantovaného lidství. KDU-ČSL, bazírující sice na sociální nauce církve, lze právem odsoudit za zločiny proti lidskosti pro evidentní pohrdání Globálními lidskými právy. Podobně jako KDU-ČSL je na tom KSČM, která staví na tajemném sociálním učení, zčásti zděděném po marxizmu-leninizmu. ČSSD praktikuje staré pojetí sociálního státu, škodí lidství a je hodna nápravy a polidštění, k tomu má vhodnou příležitost. Sociální stát ano, ale pro potřebné, a nikoliv plošně také pro bohaté. Ve světle masového porušování Globálních lidských práv politickými stranami Česka začalo orientální smlouvání o křeslech vlády. Vladimír Špidla nabídl Koalici vládní obchod. Podobné smlouvání patří k demokracii, kde se volí podle poměrného systému. Každý ze smlouvajících ví, co chce a žádá samozřejmě víc, než může dostat, a je připraven k ústupku. Oba se navzájem potřebují. Zákonem pro takové vyjednávací hry je, že ten malý dostane víc, než si skutečně zaslouží. Sociální demokraté obdrželi velkorysou nabídku od komunistů o podpoře beze všech podmínek, pokud se budou stavět byty, nebude zavedeno školné a placená zdravotní péče. Proběhlo testovací setkání ČSSD, jestli je Koalice vůbec schopna se o podobě budoucí vládě bavit. První kroky, které povedou k sestavení nové vlády spočívají v ujištění, zda je vůbec s kým jednat a kolik míst ve vládě by Koalici připadlo. Koalice musí říct, jestli je vůbec kompaktní a zda je uvnitř ní shoda. Pak teprve půjde o program budoucí vlády. Koalice napnula všechny síly, aby přesvědčila sociální demokracii, že je jednotná a má smysl se s ní bavit o společné vládě. Nakonec jsou názorové rozdíly v programech ČSSD a Koalice lépe překonatelné než strach z nespolehlivosti slabšího z obou budoucích vládních partnerů. Vedení ČSSD má obavu, zda lidovci a Unie svobody vydrží pod jednou "střechou" a neohrozí stabilitu vlády vždyť nebylo dne, aby se neobjevily názory svědčící o její vnitřní rozhádanosti. Takže je to o tom, jestli Koalice bede natolik stabilní, aby zajistila jedenatřicet hlasů. Představitelé ČSSD už v minulých dnech naznačili, že budou požadovat, aby případnou koaliční dohodu o vládě podepisovali nejen předsedové stran, ale i další lidé z vedení lidovců a Unie svobody. Špidla chce mít do budoucna záruky, že se uskupení Cyrila Svobody a Hany Marvanové záhy nerozpadne: písemně a od všech členů vedení KDU-ČSL a Unie svobody. Vstup do takového vztahu vyžaduje jistoty a záruky, že to je partner, který přijímá určité věci a je jednotný, nelze se spokojit s pouhým ujištěním ze strany Koalice, slovíčkaření nestačí. Pokud ČSSD překoná nedůvěru v soudržnost Koalice, pokusí se společně stanovit rytmus dalších schůzek o programovém prohlášení koaliční vlády. Podobně se Koalice snaží dostat do koaliční dohody pojistku proti tomu, aby je sociálnědemokratičtí ministři ve vládě nemohli přehlasovat. Bude to několik otázek, nebude jich mnoho, ale u nich bude Koalice chtít, aby bylo jasně definováno, že se na nich musí shodnout všichni partneři. Pro případ nějakých neshod jsou možná dohadovací a smírčí řízení, ale rozhodně by to nemělo být právo veta. Jmenovitý seznam budoucích ministrů obě strany zatím neřeší. Koalice vystoupila s tím, že je schopna a ochotna sestavit společnou vládu. Domluvili si přesný harmonogram dalších jednání. Nejdříve budou jednat o programových shodách a rozporech, druhou fází pak budou diskuse o obsazení jednotlivých resortů a až potom se budou bavit o jednotlivých personálních otázkách. Špidla jde do jednání o vládě s co nejpřesnější a nejpevnější koaliční smlouvou a se slušnou nabídkou míst, aby příští bouře minimalizoval. Chce pevnou vládu. Program sociálního státu pojede po své koleji a koaliční partner k tomu bude moci říkat jen iniciativní nápady stejným směrem. Na vzpoury ani pomyšlení. Rozsáhlé levicové projekty budou parlamentem procházet jedna dvě. Špidla má za hranicemi koaličního území ještě jedenačtyřicet pomocných hlasů KSČM. Čím víc budou lidovci a unie tlačit socialisty ke středu, tím víc je dotlačí ke komunistům. Ale pokud tlak nevyvinou, začnou se ve Špidlově sociálním státu rozpouštět. Koalice má ve vládě dvě možnosti. V souzvuku veslovat, nebo zlobit. To prvé znamená rozptyl Koalice, druhé vzestup komunistů. Dlouholeté tabu tuzemské politiky už neplatí. Po jedenácti letech komunisté zasednou ve vedení Poslanecké sněmovny. Každá strana zřejmě bude mít místopředsedu. Před komunistickou stranou se rýsuje budoucnost, o jaké se jí v posledním desetiletí ani nezdálo. Zřejmě obsadí funkci místopředsedy nové sněmovny a získá také předsednictví dvou až tří sněmovních výborů. Dnes komunisté spíše koketují s myšlenkou tiché podpory menšinové vlády sociálních demokratů. Komunisté spíše upínají své naděje k tomu, že se vládu ČSSD a Koalice nepodaří sestavit. Mají osmnáct procent, musí se s nimi počítat. Izolace je vede k divokosti, pobyt ve funkcích je prý polidští. Z komunistů se tak prý stanou komunisté demokratičtí. Komunisté usilují o vysoká místa ve sněmovně, ve vyšších úřadech. Myslí, že je demokratické, aby je dostali. Jsou však normální demokratickou stranou jen do té míry, do jaké jsou i různé postnacistické deriváty reprezentanty demokracie. Prohrou ve volbách přijde ODS nejen o svou politickou moc. Klausovi lidé zřejmě ztratí výrazný vliv na české hospodářství, kterému minulých dvanáct let přímo nebo prostřednictvím opoziční smlouvy dominovali. Chýlí ke konci dvanáctiletá éra, kdy Václav Klaus ovládal českou ekonomiku prostřednictvím svých zástupců na klíčových postech. Sami občané by si měli dát na propojení šlenů ODS s diktaturou kapitálu. Nástup Špidly k moci ale zřejmě neomezí jen vliv ODS, chce jít dál a jeho cílem je odstřižení vlivu zájmových lobbystických skupin od centra moci. Změny by se měly týkat i úředníků z éry, kdy ekonomice velel Miloš Zeman s Miroslavem Grégrem. Změny tak výrazně utlumí i vliv některých zájmových skupin, což je Špidlův cíl. Ať bude nastupující vláda jakákoliv, má za zády politiky, kterým je osobní a stranický zájem víc než obecné blaho občanstva. Podtrženo a sečteno. Ve volbách šlo o volbu lidí nekompetentních dodržovat Globální lidská práva a tím pádem schopných páchat na občanstvu Česka masové zločiny proti lidskosti, proti nimž ovšem není účinná poslanecká imunita ani promlčitelnost. Volbami se upět ukázalo, že demokracie nejištěná pojistkou Globálních lidských práv se stává nástrojem postfašizmu či postnacizmu. O tom se voliči přesvědčí sami, mají totiž demokracii takovou jakou si zvolili. A pořád platí: podle činů poznáte svévolníky či zlovolníky.