MD021102

Nevyhnutelným rysem demokracie globalizujícího kapitalizmu jsou souhrnné výsledky činnosti vlády, parlamentu a soudů, které si jen málo lidí přálo nebo je předvídalo. Demokratický proces, který jsme si jakožto občané ústavně zvolili, abychom jím zajistili vůli lidu, nakonec přináší výsledky jež nejsou vůlí lidu. To je způsobeno tím, že za demokratický proces považujeme pouze konkrétní soubor institucí, v nichž delegovaná většina svévolnicky stanovuje zákony a jimi řídí vládnutí nad lidmi. Ve skutečnosti nevládne vůle lidu, ale zvůle demokratických institucí, které volící většina zvolila. Při rostoucí neúčasti lidí ve volbách, a za většinové nezpůsobilosti k lidství, většina volících i zvolených vede k tomu, že vůle demokratických institucí nepřijímá omezení vyššího nomós, ale přijímá za nómos svévolnost delegované většiny. Vládnoucí těleso institucí demokracie není omezeno metarealismem Skutečnosti, nýbrž organizovanou většinou jež zavedla nový zdroj svévole a straněním přivodila svévolnické výsledky nesouladné s kulturními principy lidství. Zastupitelský orgán demokracie mající vlastní neomezenou moc způsobuje, že nemůže převládnout spravedlivý princip metarealismu. Zhoubný princip zákonodárné suverenity parlamentu je svévolnou autoritou nezpůsobilou lidství a proto je i nejvyšší ústavní a soudní moc omezená. Zákonodárné orgány dělají svévolnické zákony bez autority panství Zákona tedy ústavně zakotveného lidství coby práva na metarealismus žití; demokratické instituce globalizujícího kapitalizmu nejsou omezené tradicí vlády lidství tedy metarealismu žití; demokracie není kontrolovaná vládou existujících obecných představ spravedlnosti založené na vládě lidství odvozeného od žitého metarealismu. Víra v demokracii předpokládá víru ve vládu lidství žitého metarealismu, v samosprávnou, neinstitucionální vládu spontánní evoluce metarealismu Skutečnosti. Víra v demokracii byla sprzněna, Američané coby zakladatelé instituce demokracie bezděčně vytvořili volební mechanizmus, který umožňuje posvětit demokracii k opatřením, které nejenom nikdo nechtěl nýbrž které nemohla schválit žádná rozumná hlava. Tím, že si jednou za čas do demokratických institucí volíme svévolnické zástupce nezpůsobilé lidství ztrácíme možnost být vůlí většiny, vůlí svobodného lidu a tomu můžeme odpomoci jedině tak, že obnovíme panství lidství žitého metarealismu jakousi třídou metasprávců demokracie – metamanažerů žití - a že demokratické instituce rozestřeme do samospráv svázaných opět vládou lidství žitého metarealismu. Kultura a tedy civilizace spočívá velkou měrou na panství lidství žitého metarealismu, ale dnešní většinová zastupitelská demokracie se tomu ještě nenaučila; demokratická většina, vládnoucí svévolnickou menšinou nezpůsobilou lidství, civilizovanosti nenabyla neboť se nepodřizuje vládě žitého metarealismu. Dnes panuje slepá víra, že demokratická většina zastupuje parlamentem panství Zákona tedy panství lidství, panství žitého metarealismu; při klesající účasti ve volbách a při rostoucím odlidšťování lidí se z pojetí spravedlnosti stal nesmysl, když jako spravedlivé se definuje jakékoli konkrétní opatření, které většina parlamentu schválí bez panství žitého metarealismu. Je velmi zapotřebí, aby se od většiny zastoupené parlamentem vyžadovalo prokázat své lidství a přesvědčení, že to o čem rozhoduje, rozhoduje s vůlí vztáhnout i na sebe vládu metarealismu Skutečnosti, podle něhož se jedná v obecném i v konkrétním případě; a moc donucovat by měla být omezena na prosazování žitého metarealismu jímž je ochotna sama se řídit. Vláda lidství či žitého metarealismu nad všemi institucemi by měla přejít na občanskou síť správců metarealismu žití tedy metamanažerů. Nyní se nezpůsobilostí k lidství všeobecně považuje za samozřejmé, že demokratická většina může být svévolnická. Dnes se za spravedlivé považuje mínění demokratické většiny, bez omezení vládou lidství ústavně chápané jako panství vlády Zákona metarealismu; nyní se všeobecně považuje za svobodné, že většina může parlamentem potlačit svobodu. Termín "svévolnický" platí pro jednání, které je určováno konkrétní vůlí, jež není omezena žitým obecným Zákonem metarealismu platným bez ohledu na to, zda je to vůle jedince nebo vůli většiny. Jednotlivé politické strany či skupiny se nesjednocují na principu lidství žitého metarealismu, nýbrž podle zásad nátlakové síly dobře organizované demokratické instituce; jednání politických stran je určováno svévolnickými zájmy a nikoliv obecným principem či ideálem lidství žitého metarealismu. Čistě aditivní charakter programu jednání vlády demokratické většiny vyžaduje k prosazení moc většiny politického vedení, což je něco velmi odlišného od onoho společného mínění většiny způsobilé lidství jíž se doufalo, že bude určující silou demokracie. Vláda demokratické většiny na oplátku musí uspokojovat přání těch, na jejichž podporu spoléhá a to bez ohledu je-li to na úkor vlády lidství panstvím žitého Zákona metarealismu. Demokraticky volení správci určité části společenských zdrojů nepodléhají lidstvím metarealismu a jsou dohánění dělat věci, které zasahují do svobody jednotlivce a tak bez autority metarealismu se vláda stává nástrojem organizovaných zájmů diktatury kapitálu vedoucí k státnímu terorizmu a globalizací k postfašizmu. Demokratická společnost dospěje k celkově soudržnému řádu… Není divu, že se z lidu stále častěji ozývá volání po smrti kapitalizmu. Volání po smrti kapitalizmu se naplňuje. Duch demokratického kapitalizmu dodýchává, nastupuje duch metakapitalismu bez přívlastků. Metakapitalismus je vládou lidství vtěleného do základu státu ústavou. Metakapitalismus je vládou ústavy jakožto Základního zákona či vládou Zákona ústavně založeného lidstvím coby metarealismu žití, jak se původně chtělo, a nikoliv vládou svévolnických zákonů jak je tomu v případě kapitalizmu. Metakapitalismus není svévolným přáním, je životní nutností lidstva. Civilizace globalizovaného kapitalizmu je odsouzena k zániku jednoduše proto, že ohrožuje lidstvo z mnoha stran. Demokratický kapitalizmus pojetím parlamentní demokracie nevystavěné na lidství se stal legalizovaným státním terorizmem a příčinou exploze terorizmu skupinového a individuálního. Parlamentní demokracie kapitalizmu je nastavená tak, že ji mohou vykonávat lidé nezpůsobilí k lidství a že je znemožněno volit lidi lidství způsobilých. Parlamentních voleb se účastní stále méně voličů, výsledek voleb se stává záležitostí diktátu menšiny nad většinou a skrze moc státu státním terorizmem nad většinou občanstva. Parlamentní volby jsou mocí diktatury kapitálu mediálně zmanipulované, vítězí síla kapitálu a nikoliv svobodná vůle voličů. Nastavený státní terorizmus se prostřednictvím škol stará o skryté omezení svobodné vůle budoucích voličů. Nebezpečnost státního terorizmu je v tom, že se uskutečňuje mocí zákonů, jimž pak podléhá zdánlivě nezávislá moc soudní i výkonná. Pojistka demokracie spočívající v nepropojené moci výkonné, zákonodárné a soudní se stává iluzí. Světem se valí vlny terorizmu a terorizmu proti terorizmu. V boji s terorizmem pochopitelně hledáme příčinu a nalézáme ji v státním terorizmu s původem v parlamentní demokracii zbavené lidství. Válka proti terorizmu musí pokračovat s dvojnásobnou silou protože bezpodmínečnou angažovaností lidstvím. Odpírání lidství a podpora parlamentní demokracie zbavené lidství je vlastně podporou státního terorizmu a tím nepřímo terorizmu. Státní terorizmus parlamentně chápanou demokracií a skrývající nadstátní globalizací diktaturu kapitálu působí po celé planetě. Říkejme tomu (celo)světová válka státního terorizmu diktatury kapitálu proti lidstvu. Celosvětového boje s terorizmem se účinně zúčastní každý jednoduše tak, že bude všemožně aktivně bojkotovat demokratické zastupitele nezpůsobilé k lidství a aktivním bojkotem produkce státu praktikujícího státní terorizmus. Je třeba si být vědom toho, že podpora globalizující diktatury kapitálu je spoluúčastí na státním terorizmu. Boj proti terorizmu znamená především boj proti státnímu terorizmu a jeho vymýcením vymizí i skupinový, protože zmizí důvod, ovšem šílenci zůstanou i pak. Duch doby bojující proti terorizmu státním terorizmem proměňuje lidstvo k horšímu a duch parlamentní demokracie kapitalizmu tento postup miluje. Věří, že takto se napravuje svět. Stát mocí svých úřadů a peněz občanů utužuje státní terorizmus. Vlastním přičiněním se občanům zajisti bezpečí v otroctví. Jejich život bude zavalen úřady, předpisy a dozorci, jejichž hlavní činností bude zmarňovat občanům tvořivost podnikání. O to víc budou zákonodárci terorizovat lidi nesmyslnými zákony a úřady občany nesmyslnou byrokracií. Demokracie není vláda všech nad všemi, ani vláda menšiny většinou delegovaná nad všemi, ale vláda lidství nad všemi. Demokracie v každé formě je otázkou lidství, protože pouze občané schopni lidství jsou s to volit své představitele a nikoliv volby bojkotovat. Na druhé straně demokratická ústava založená na ústavě zajistí lidství demokraticky volených zástupců. Vládnutí (rozuměj režimy), které lidskému žití nejvíc uškodily, měly a mají ve svých ústavách napsány právě ta nejlepší zbožná přání svobody a lidských práv. Činit z parlamentní demokracie, ústavně nezaložené na lidství, způsob existence svobody znamená zbavovat lidi vlastního rozumu a nastolovat vládu státního terorizmu s jeho prodloužením do kancelářských a soudních šmoků. Bez ústavně zajištěného lidství nelze skutečně doufat, že svoboda dojde k pokroku, ale že bude omezena státním terorizmem. Podstatou terorizmu je vyvolat strach a státní terorizmus vyvolává strach mocí svévolně stanovených zákonů. Stačí k tomu odlidštělí zákonodárci a pak už vše proběhne automaticky mechanizmem demokracie státní mocí, skrze soudy především. Bez ústavní garance v parlamentní demokracii lidství neznají ani soudy. Pouze absencí bezpečnostní pojistky lidství mohla existovat demokracie, která nezabránila třeba Hitlerovi nebo Bushovi k moci. Přišel čas demokracii zabezpečit proti státnímu terorizmu. Globální soud stanoví podmínky demokracie a svobodných voleb záležitostí ústavy. Jestliže ústava státu nepodmiňuje způsobilost volených zástupců k demokracii lidstvím, stává se účelovým zdrojem státního terorizmu. Lidstvím nastavená demokracie je snadno měřitelná prostřednictvím certifikátu o způsobilosti k lidství vydávaným příslušnou metauniversitou. Je absurdní, že k výkonu kdejaké živnosti je třeba mít certifikát způsobilosti, ale k výkonu demokratického zastupitele občanů nikoli. Demokracie potřebuje pojistku spočívající v lidství umožňující posoudit kvalitu vládnutí lidu, lidem a pro lid. Globální soud stanoví úroveň státního terorizmu měřitelnými parametry takto: procento ústavy neodkazující k lidství, procento funkcí hlavy státu neodkazující na způsobilost k lidství, procento voličů nezastoupených ve volbě hlavy státu, procento voličů nezúčastněných v referendu, procento parlamentu nezpůsobilého k lidství, procento vlády nezpůsobilé k lidství, procento soudů nezpůsobilých k lidství, procento neúčasti voličů ve volbách do parlamentu, procento voličů nezastoupených v parlamentu, procento škol nezpůsobilých k lidství, procento manažmentu nezpůsobilého lidství tak zvaných veřejnoprávních médií. Globální soud každému státu ukládá zveřejnit měřitelné parametry státního terorizmu, a nezveřejnění za důkaz státního terorizmu. Měřitelným státním terorizmem lze snadno posoudit i kvalitu státem nařízeného referenda. Globální soud stanoví volební neúčast ve svobodných volbách za měřitelný protest proti státnímu terorizmu a pokus nařídit povinnou účast ve volbách za jasný akt zvůle státního terorizmu. K demokracii je třeba kultivovat či vychovávat a tak tu máme další pojistku demokracie i měřitelnost demokracie a tou je podíl učitelů způsobilých k lidství. Je jasné, že nikdo nemůže dát víc než má. Čím více učitelů nezpůsobilých k lidství, tím více nastaveného státního terorizmu. Ve válce proti terorizmu je konečně jasno. Času není nazbyt, nutná je akce. Globální soud ukládá lídrům boje proti terorizmu tedy USA a Velké Británii bezodkladně uveřejnit parametry svého státního terorizmu, aby každému na první pohled bylo zřejmé, kdo je kdo. Parlamentní demokracie zbavená lidství prý pouhými zákony zlepší náš život, zdraví i duši. Kdo tomu věří, ať se těší na státní terorizmus. Demokraticky legalizované svévolnické zákony nutně zavánějí státním terorizmem, nejen v USA a Británii, ale v Rusku a leckde jinde. Jak jinak, zastánci státního terorizmu jsou solidární se státním terorizmem Ruska a Izraele. Ano, válka státního terorizmu s terorizmem pokračuje a její nová fronta je ještě nebezpečnější než ty předchozí. Aby se člověk stal přímou obětí státního terorizmu, dnes už stačí jen to, aby byl občanem demokratického státu jakým jsou třeba USA nebo Velká Británie. V boji proti terorizmu je státní terorizmus dokonce odhodlán sáhnout k státnímu terorizmu vůči vlastním nevinným občanům. Proti teroru nelze bojovat terorizmem, takový boj pouze roztáčí spirálu pingpongového terorizmu, jehož iniciátorem jsou USA. Svět je posedlý mánií bezpečnosti proti terorizmu, přitom tou největší bezpečností lidstva zůstává lidství. Lidstvím proti terorizmu - to je pravá strategie lidstva pro epochu globalizace, protože bojem každého. Občanstvo a občan každého státu mají lidstvím vymezen vlastní boj s terorizmem, nejlépe demokraticky - volbami. Všude k tomu mají mimořádnou příležitost. Boj proti terorizmu je náhle přehledný, příkladů je mnoho a stačí je uvádět. Je iluzorní si myslet, že EU se stane demokratickou pouze na základě většinového hlasování států EU, právě takový systém činí demokracii schopnou největší despocie nadstátního terorizmu. Demokracii dělá smysluplnou pouze vládnutí postavené na lidství zakotveném v ústavě. Příkladem státního terorizmu je také vstup Česka do NATO, bez referenda občanů. Z podobného soudku státního terorizmu bude referendum o vstupu Česka do EU. Příkladem zneužité demokracie je volba senátora Železného: na Znojemsku dokázal o 276 hlasů překonat hranici 50 procent a jako jediný kandidát si senátorský post zajistil už v prvním kole voleb, k nimž přišla pouhá čtvrtina voličů. Ústavou nastavené demokratické volby demokratickými zákony legalizují nastavený státní terorizmus. Většinovou demokracií se do parlamentu mohou dostat lidé trestně stíhaní a především ztrátou lidství neschopní demokracie. Demokracii většinově a mechanicky chápanou vykonávají lidé odcizení lidství a lidstvím pohrdající. Proto také parlamentní demokracie negarantovaná lidstvím v ústavě je úspěšně legalizovaný státní terorizmus, tak rozšířený ve světě. Státním terorizmem se parlamentní demokracie stává občanskou válku - válkou občanů s občany a občanů se státem. Demokraticky zvolený politik nezpůsobilý k lidství bývá k státnímu terorizmu sice různě náchylný, ale podstata je stejná a tím i důsledky. Politické přestupky proti lidství se nevyvažují jako alegoricky hříchy v pekle na vahách: jsi nezpůsobilý k lidství, jdeš od válu, jsi způsobilý lidství a byl jsi demokraticky zvolen, smíš zůstat. Hříšní politici obvykle zůstávají vždy, aby páchali státní terorizmus. Lidstvím nastavenou demokracií volič pochopí, že předvolební zaklínání je klam a mam, a jeho volební (ne)účastí vzdor pokroku stále platí "lepší moci hrst než práva pytel". Lze namítnou, že vládnou duchovně nemocní a že to nemůže zlepšit nějaký ten demokratický anděl navíc. Ono je to horší, vláda lidí nezpůsobilých k lidství páchá státní terorizmus právě pod pláštíkem demokracie. Marně se zakladatelé demokracie snažili o pojistku demokracie, aby se nezvrhla v despocii státního terorizmu. Pouze duchovní zdraví podmiňující lidstvím svobodnou vůli je onou hledanou pojistkou demokracie. Marné je snažit se pod knutou státního terorizmu o duchovní zdraví občanstva. Demokratickému kapitalizmu jde o zdraví otroků zotročených k obrazu státního terorizmu a diktatury kapitálu, nikoli o duchovní zdraví, které jedině dává lidem rozhodovat svobodnou vůli. Marné jsou řeči o svobodě, když není vystavěná na lidství, ale na svévolnosti. Nic není falešnějšího, než ústavně garantovaná svoboda a státní terorizmus demokracie USA. Není divu, že největší provozovatel a exportér státního terorizmu posiluje. Američtí republikáni v čele s prezidentem Georgem Bushem dosáhli v doplňovacích volbách do Kongresu USA historického triumfu v posílení státního terorizmu. Poprvé za padesát let "prezidentova" strana získá kontrolu nad celým Kongresem. V následujících dvou letech budou mít republikáni navrch jak v novém, stočlenném Senátu, tak ve Sněmovně reprezentantů, kde si dokonce vylepší svou dosavadní většinu. Poražení demokraté dosud ovládali Senát pouze o jedno křeslo. Je to velké vítězství zejména pro George Bushe, protože mu to v druhé části jeho volebního období značně usnadní prosazování státního terorizmu prostřednictvím zákonů. A zároveň mu nové uspořádání Kongresu dává větší šance na znovuzvolení v roce 2004. V posílení státního terorizmu USA půjde především o zřízení nového ministerstva pro vnitřní bezpečnost a případně o větší podporu státního terorizmu ve válce proti terorizmu. Projednávání řady těchto otázek dosud blokovali demokraté. Prezident Bush a Republikánská strana se nyní rekordem zapisují do historie státního terorizmu. Ve válce proti terorizmu jim už nejde o to, zda je bin Ládin naživu, nebo ne. Nejde o jednu osobu, jde o boj proti světovému terorizmu státním terorizmem tedy vlastně o boj proti občanům USA a celému lidstvu. V podpoře globálního terorizmu USA nalézají věrného souputníka ve Velké Británii a to je nutné odměnit. Ve jménu boje proti terorizmu Globální soud až do odvolání činí Velkou Británii odpovědnou za podporu globálního terorizmu a pozastavuje její členství v Evropské unii. Státní terorizmus se stal novou doktrínou USA v boji proti terorizmu, jenomže státní terorizmus indukuje terorizmus a ten zase státní terorizmus. Kam to vede názorně demonstruje Izrael a Rusko. USA přinutily Radu bezpečnosti OSN k tomu, že jednomyslně schválila americký návrh rezoluce k Iráku. Dokument varuje Bagdád před "vážnými následky", pokud nesplní nové, tvrdší podmínky odzbrojovacích inspekcí OSN. Pro rezoluci hlasovalo všech patnáct členů rady. Vyjednávání kompromisního textu rezoluce trvalo diplomatům pěti velmocí, které jsou stálými členy Rady bezpečnosti, přes osm týdnů. Irák má nyní sedm dní na to, aby potvrdil ochotu rezoluci naplňovat, a 30 dní k tomu, aby předložil úplné prohlášení o všech svých případných chemických, biologických a jaderných zbraních. Irácký parlament se zprvu odmítl podvolit OSN, všech 250 poslanců iráckého parlamentu hlasovalo proti rezoluci OSN, která Iráku nařizuje vpustit do země zahraniční inspektory. Pokud by tedy vše záleželo na poslancích, USA mohou nyní s klidným svědomím vyhlásit Iráku válku. Hlasování iráckého zákonodárného sboru však má ve zdejším systému spíše charakter doporučení pro jinou instituci, která disponuje téměř neomezenou mocí - pro Výbor revolučního velení, v jehož čele stojí Saddám Husajn. Nová rezoluce je napsána tak, že bude pro Bagdád velmi těžce splnitelná. Jakékoli porušení rezoluce pak bude znamenat, že Irák nemá v úmyslu odzbrojit. Pokud Irák nesplní novou rezoluci Rady bezpečnosti OSN tak USA a ostatní solidární státy se státním terorizmem USA odzbrojí Saddáma Husajna. Jednomyslně schválená rezoluce Rady bezpečnosti OSN ve skutečnosti neznamená, že válku s Irákem zastaví, ale spíš to, že vypukne později, než původně chtěla americká administrativa. Jde o výsledek kompromisu, na který nakonec USA přistoupily. Američanům se vyjednávání podařilo tak, že celá Rada bezpečnosti OSN bez jediné výjimky zvedla hlas pro rezoluci. Bush už podepsal plány k útoku. Až 250 000 amerických vojáků se má zúčastnit operace na zemi, z moře a ze vzduchu, pokud se Irák dopustí jakéhokoli, i minimálního, porušení rezoluce, to se pak stane tou rozhodující roznětkou i zdůvodněním zásahu. Teoreticky je sice vojenská operace USA (a případně několika tisíc Britů) odložena až na období po 21. únoru 2003, což je nejzazší termín pro předložení závěrečné zprávy zbrojních inspektorů Radě bezpečnosti OSN. Avšak Washington se necítí technicky vázán tímto kalendářem. RB OSN spolupracuje se státním terorizmem USA a pokračuje ve své činnosti, pohrdla tak Globálním soudem a tím celým lidstvem. Ano, spravedlivé požadavky lidstva musí být každopádně vyslyšeny a splněny. Globální válečný soud činí Radu bezpečnosti OSN odpovědnou za válečné zločiny působené podporou státního terorizmu, za ponoukání k státnímu terorizmu, za vytváření předpokladů k vyvolávání války, za zločiny proti míru. Saddám sice ustoupil, válka se odkládá, ale ne nadlouho. Irák přijal bezpodmínečně novou a tvrdší rezoluci Rady bezpečnosti OSN. To dává Bagdádu poslední šanci vyhnout se válce výměnou za návrat zbrojních inspektorů. Jde o "bezpodmínečné přijetí bez dalších otázek". Podle harmonogramu, který Iráku určila Rada bezpečnosti OSN, musí Saddám Husajn do 8. prosince zveřejnit veškeré informace o programech týkajících se vývoje zbraní hromadného ničení. První předběžný tým inspektorů má dorazit do Iráku v pondělí 18. listopadu. Nyní je důležité, jaký dokument 8. prosince Irák předloží a zda USA mohou prohlásit, že Irák rezoluci porušil, pokud existenci zbraní popře. Rezoluce požaduje, aby Irák přiznal všechny zbraně hromadného ničení a povolil návrat inspekčního týmu s možností neomezené kontroly včetně prezidentských paláců. USA jsou si však schopny vymyslet, že Irák třeba odmítl zbrojní inspekci Saddámovy ložnice či toalety nebo že zbrojní inspektoři OSN objevily světu nebezpečné Saddámovy exkrementy. Tým inspektorů OSN v Iráku vede hlavní zbrojní inspektor OSN Hans Blix, který je pověřen inspekcemi biologických a chemických zbraní a Muhammad Baradei z Mezinárodní agentury pro atomovou energii, který je odpovědný za inspekce jaderných zařízení. Kancelář hlavního zbrojního inspektora Blixe konstatovala, že vycvičila inspektory celkem z 49 zemí, a to včetně šesti Jordánců, jednoho Maročana a pěti Turků. RB OSN novou rezolucí vůči Iráku vytvořila nebezpečný precedens pro legalizaci státního terorizmu a vyvolávání války, což je pro Globální válečný soud nepřijatelné. V zájmu bezpečnosti lidstva, kterou RB OSN nemůže realizovat, Globální válečný soud ukládá zbrojním inspektorům OSN, pátrajících v Iráku po zbraních hromadného ničení, nestrannou solidnost a šéfovi Hansi Blixovi ze Švédska ihned informovat o případných nedostatcích přednostně světové demokratické společenství států a nikoliv Radu bezpečnosti OSN pro její válečné zločiny; Iráku pak Globální válečný soud ukládá nezatajovat, co zatajit nelze. Kontroly v Iráku byly cílem zbrojních inspektorů už při předchozí odzbrojovací misi OSN v zemi v letech 1991 až 1998. Ta skončila bez jakéhokoli výsledku, když Irák po neustálých obstrukcích nakonec inspektory přinutil, aby odešli. Věrohodná zpráva o tom, zda Irák má či nemá zbraně hromadného ničení neznamená pídit se po chimérách jako jsou mobilní laboratoře, základem jsou tradiční zbraně hromadného ničení a tajné provozy spojené s vývojem zbraní hromadného ničení. Je typické pro podporu státního terorizmu RB OSN, že NATO bez následků skladuje zbraně hromadného ničení a dokonce je vyvíjí. NATO je dokonce protektorem státního terorizmu, především nucením členských států do kolektivní jednomyslnosti. Je namístě uvést jak také funguje státní terorizmus v NATO. Na první pohled to je prosté a logické. Nezvaný host se halasně domáhá vstupu do exkluzivního klubu NATO, ale na přání USA má zůstat za dveřmi. Není pochyb, prezident Alexandr Lukašenko, poslední relikt teorie i praxe sovětské éry, by se totiž na fotografii ze summitu NATO spolu s prezidentem USA nevyjímal příliš dobře. Na nátlak USA coby lídra NATO je pro Česko poměrně snadné Lukašenkovi vízum neudělit. Přesto logika věci není zcela přímočará. Bělorusko bylo na summit NATO oficiálně pozváno a ve světě diplomacie se slovo zpět nebere, ani tehdy, když se pozvaný chová poněkud klackovitě. Diplomaté Česka si navíc po právu stěžují, že se v této záležitosti ocitají pod nepříjemným tlakem dalších zemí NATO. Je to naprosto zbytečné, na setkání hlav NATO přijede více zástupců státního terorizmu, Lukašenkova přítomnost v Praze by toho příliš nepokazila. A navíc by diplomaté měli znát pravidlo prověřené dějinami: izolace v konečném součtu nakonec nikam nevede, dobře načasovaný rozhovor se svébytným vůdcem může nečekaně prolomit ledy. Bělorusko patří do Evropy, byť zatím jen zeměpisně, a jedním z cílů NATO mělo být, aby bezpečnost států byla stále větší. Také proto by přítomnost běloruského vůdce nebyla tak nesmyslná, jak se zdá na první pohled. Byl by pouze tou největší vránou v hejnu státníků podporujících státní terorizmus. Právě pro podporu státního terorizmu NATO nedokáže nalézt svou roli v boji proti mezinárodnímu terorizmu. Nebude schopná zajišťovat bezpečnost v strategickém prostředí, jež se zásadně proměnilo. Je nereformovatelná, starý pes se nemůže naučit novým kouskům. Pražský summit NATO opět přesvědčil i největší skeptiky, že pro zajištění dlouhodobé bezpečnosti lidstva neexistuje jiné řešení než společný postup proti terorizmu lidstvím a nikoli aliancemi jako je NATO. Státní terorizmus býval především domácí záležitostí, ale proměnil se mezinárodním ve vážnou hrozbu bezpečnosti lidstva. To je důvod, proč NATO nemůže pomoci k tomu, abychom se vypořádali s terorizmem. NATO je pouze prostředkem konzervování státního terorizmu a jeho přenesením na mezinárodní úroveň. NATO se stane centrem koordinace a plánování mezinárodního terorizmu a další novou hrozbou lidstvu. Nikoliv vojenská síla, ale lidství je sloupem bezpečnosti a obrany lidstva. Rozšíření NATO v stávajícím duchu podporou státního terorizmu má přímý dopad na politickou důvěryhodnost. Podpora státního terorizmu se stala zkouškou, která rozhodla o budoucnosti aliance. NATO se měla podle zadání Globálního soudu transformovat ve světovou obrannou alianci, neučinila tak a jen vyjádřila pohrdání lidstvem a jeho bezpečností. NATO promrhalo příležitost proměnit se. Postup pražského summitu NATO dokázal, že aliance je prvořadým nástrojem státního terorizmu a garantem dnešních i budoucích bezpečnostních hrozeb lidstvu. Toto poselství zaznělo v Praze jasně a zřetelně. Je to také výmluvná oslava toho, co se stalo 17. listopadu 1989 v Česku - postfašizmus zde byl a skrze NATO zase bude. Tenkrát měl stát své přisluhovač a má je i nyní. Summit NATO ukázal na pokryteckost organizace, běloruský vůdce nedostal vízum a nezúčastnil se summitu NATO, ale jiní skorodiktátoři a strůjci státního terorizmu přijeli. Stačí si podle metodiky Globálního soudu prověřit měřitelný státní terorizmus každého členského státu NATO. Pražský summit NATO byl veledůležitý ještě z jiného aspektu, byl totiž demonstrací státního terorizmu pořádajícího státu. Na tisíce policistů zamířilo o víkendu do Prahy, aby zde chránili summit NATO. Česká metropole se na týden stala nejstřeženějším místem celého světa. Byla to pěkná ukázka státního terorizmu, který nastoluje nová koncepce NATO. Až 12 tisíc policistů chránilo přes dva tisíce hostů summitu. Chybějící policisty v ulicích dalších měst nahradili většinou vojáci. České zpravodajské služby horečně využívali veškeré zdroje, aby zachovaly ducha hrozby terorizmu. Do země prý míří zásilka raket, objevil se tu prý pákistánský terorista, atentátníci prý už mají "hnízdo", odkud připravují útok. To jsou jen tři z dlouhého seznamu informací, které nasvědčovaly možné akce teroristů během pražského summitu NATO. Ani jedna ze zpráv se nakonec neukázala jako věrohodná. Stále více se ukazuje, že boj proti terorizmu se stává pouze legalizovaným krokem k utužení státního terorizmu a nástrojem v tom má být NATO. Speciální týmy protiteroristických analytiků, policistů, armády a zpravodajců proto psychoteroristicky vymýšlejí ty nejabsurdnější varianty útoků. Na počítačích a mapách probíhá regulérní válka s teroristy, kdy ti "zlí" dělají vše pro to, aby převezli ty "dobré" - a neberou si přitom nejmenší servítky. Kdejaká zákeřná finta je jim k napálení protivníka dobrá. Kromě protiteroristických manévrů však válku proti terorizmu zaměstnává ještě jeden úkol: co nejvíc dostat pod kontrolu demokracii, vědět o každém kroku občanů a zabránit jim tak v nepředloženostech. Občanům je třeba zavřít hubu, omezit demokracii, a tak je třeba strašit lidmi z Al-Kajdy. Nevyvratitelný důkaz však chybí. Pro prezidenty a generály NATO je to jen jejich práce. Pro policisty je to pohotovost. Pro většinu našich občanů je to celé už předem poněkud na obtíž. Pro anarchisty je to velký svátek, summit NATO je pro ně živou vodou. Politikům vytýkají jejich fráze a ideologii, sami však mluví ve frázích ještě mnohem prázdnějších a zarputilá ideologie z nich táhne ještě víc než nepříjemný pach ze zapálených pneumatik. Říká se, že kdo není do třiceti levičák, nemá srdce; a kdo není po třicítce pravičák, zas nemá rozum. Ono je to ale tak, že kdo bez ohledu na věk nectí lidství podporuje státní terorizmus a tím nepřímo i terorizmus Vůdcové států maskují státní terorizmus a vůdcové anarchistů jim to baští. Nuže, ať si bez lidství tedy hrají svou hru - nic jiného to totiž není. Prezident Václav Havel se krutě mýlí, že NATO dokáže čelit i největší hrozbě současného světa – terorizmu, vždyť největší hrozbou lidstva je státní terorizmus a především členů NATO. Už vstup Česka do NATO v roce 1999 byl typickou ukázkou státního terorizmu. Vstup nových států do NATO je pojistkou jak státní terorizmus posílit, hlavně ten ze strany USA. Situace pro státní terorizmus je výhodnější když stát v NATO je, než když v alianci není. Odtud onen enormní zájem Lukašenka. NATO se orientuje na posílení státního terorizmu po celém světě, tím odstaví OSN na druhou kolej a demokracie států se změní v despocii NATO. Co vlastně členství v NATO Česku přineslo? Je to základní pocit bezpečí státního terorizmu. Ovšem NATO nestojí na lidství a to ji činí nebezpečnou pro lidstvo. Mezinárodní ochranou státního terorizmu se opravdu otevírá šance vybudovat těleso obepínající část světa, které bude konzervováním diktatury kapitálu a jistou sebevraždou lidstva. NATO se dostává pod nadvládu státního terorizmu USA. USA kašle na demokracii států, po světě si dělá jakési své protektoráty, a ten nejlepší je NATO. Američané kdysi vymysleli státní terorizmus tím, že v ústavě jakožto základním zákoně státu jednoduše obešli lidství a tím svobodu. Státním terorizmem USA se členské státy NATO dostaly mezi mlýnské kameny státního terorizmu garantovaného NATO a vlastní občanstvo. NATO nás má ochránit státním terorizmem, nemá nás vystavovat nebezpečí svobody a převažující veřejné mínění podřídit státnímu terorizmu. A onen velesjezd vystavil Česko netušeným rizikům a tušenému nepohodlí. Před třinácti lety jsme chtěli na Západ. Nyní přijíždí Západ k nám - s nabídkou garance státního terorizmu. Žádný jiný Západ není, žádný jiný ráj není. Přijíždí to, o čem generace diktátorů snily pod peřinou. Praha si zažila ukázku budoucího boje proti terorizmu. Motory vrtulníků, které celý den kroužily nad Prahou, nebylo možné přeslechnout. V poloprázdných ulicích se rozléhal každý přelet. Vylidněné centrum bylo svědkem summitu NATO. Zatímco ve středu města bylo mrtvo, na okrajích už od rána vznikaly komplikace. Auta na příjezdových cestách stála v dlouhých kolonách kvůli přísným policejním kontrolám. Ze strachu před teroristickým útokem vlaky mířící do Prahy měly desítky minut zpoždění. V centru Prahy klid, na obyčejný všední den až nezvyklý. Tam, kde se jindy nedá kvůli zaparkovaným autům ani přejít na druhý chodník, bylo prázdno. Na první velkou demonstraci anarchistů se nakonec sešlo více policistů než demonstrantů. Organizátorům summitu NATO se tak podařilo, co chtěli. Lidé ze strachu před protesty a možnými útoky opravdu město opustili. Na jednoho demonstranta v pražských ulicích připadalo přibližně šest po zuby ozbrojených policistů. Vylidněná Praha byla ušetřena zmatku, škod i násilí. Její obyvatelé se opět mohou vrátit k životu bez zátarasů, z kterého je vyrušil "slet" politiků, diplomatů, vojáků a novinářů z celé Evropy a ze Severní Ameriky. Summit NATO zanechá řadu stop v podobě podpory státního terorizmu. Nejviditelnější stopou je "pražské" rozšíření státního terorizmu aliance. To ovlivní jak státy, které za dva roky vstoupí, tak nynější členy. Pražský summit byl velkou zkouškou svobody - nejen pro lidi, kteří museli přistoupit na řadu omezení, jaké si vynutil "americký" styl zabezpečení v duchu státního terorizmu. Teď vidíme, že zvládnutý summit byl jen tréninkem na běžný artikl státního terorizmu určený pro domácí spotřebu, který se projeví na působení úřadů a policistů i při jiných příležitostech. V duchu státního terorizmu se ministerstvo zahraničních věcí pokusilo krátce po skončení summitu NATO informovat občany, jak moc byli Pražané šťastni, že se v jejich městě podobná akce konala. Ke svému záměru hodlalo ministerstvo využít průzkum veřejného mínění, který po dohodě s úředníky vypracovali studenti Školy mezinárodních a veřejných vztahů. Jenže nic neproběhlo tak, jak ministerstvo chtělo. Na tiskovou konferenci v Černínském paláci, kde studenti výsledky své práce představovali, přišli pouze tři novináři. To však nebyl jediný zádrhel. Při prezentaci průzkumu vyšlo najevo, že jeho tvůrci do výsledků zahrnuli pouze názory lidí, kteří s nimi byli ochotni mluvit. Přibližně stejné množství lidí, kteří svůj názor na summit NATO odmítli prozradit, do výsledků nebylo vůbec zahrnuto. Takto zkreslená čísla pracovníci ministerstva a školy mezinárodních vztahů zveřejnili při multimediální prezentaci v jednom ze sálů Černínského paláce. A co z nepřesného průzkumu vyplývá? Autoři průzkumu zveřejněného na ministerstvu zahraničních věcí položili otázky celkem 1242 obyvatelům hlavního města. 565 lidí na toto téma odmítlo jakýkoliv svůj názor prozradit. Místo aby autoři průzkumu tuto skutečnost ve výsledcích uvedli, dále pracovali pouze s odpovědí ostatních dotázaných. Procenta spokojených Pražanů tak vyšla téměř dvojnásobná, než by provedenému průzkumu odpovídalo. Nic nového pod sluncem, státní terorizmus z dob Varšavské smlouvy se opakuje. Saddámovských devadesát osm procent je s bezpečnostní připraveností Prahy spokojeno. Skoro všichni obyvatelé města poslouchají svou vládu na slovo, ba jsou ještě iniciativní. Nikomu nevadí, když tanky přehradí hlavní dopravní tepnu ve městě jen tak, pro strýčka Příhodu. Nikoho netrápí, že je mu bráněno ve volném pohybu. Většina lidí chápe policejní a vojenské manévry v době po 11. září za milé. S porušením občanské svobody je celkem spokojeno saddámovských devadesát osm procent lidí. Mánii terorizmu vykazovanou státním terorizmem ilustruje historka mylného málemsestřelení letu letadla kazašského ministra omylem považovaný za teroristický útok na Kongresové centrum. Nad Česko ve středu večer zamířilo neznámé dopravní letadlo. Nikdo nevěděl, kde se vzalo, a navíc se jeho kapitán domáhal přistání v Praze. V letounu sedí kazašský ministr obrany Muchtar Altynbajev, jenž v tu chvíli netuší, že se na něj zaměřuje radar letounu včasné výstrahy AWACS. V nezáviděníhodné roli se v tu chvíli ocitá i velitel letectva František Padělek. Je na něm, aby rozhodl: sestřelit, anebo přinutit k přistání? Je to obdoba loňského 11. září, kdy dva boeingy vlétly do věží Světového obchodního centra v New Yorku a další torpédoval Pentagon? Padělek má vmžiku propocenou košili. Přednost dává dvojici amerických stíhaček F-16, jejichž piloti jsou k podezřelému stroji blíže než české migy. Spojenci nakonec identifikují letoun jako kazašské Tučko. Nutí jej ke změně kurzu a navádějí k vynucenému přistání na dráhu pardubického letiště. V národním středisku pro řízení letového provozu si lidé vydechli úlevou, když se z domnělého teroristy vyklubal po vynuceném přistání na pardubickém letišti kazašský ministr obrany Muchtar Altynbajev, jehož letoun neměl potřebné povolení k přistání v Praze. Středoasijská republika je přitom jedním z partnerských států NATO, které se účastní pražského summitu. Kazašský letoun přistál v Pardubicích ve středu v šest hodin večer a už ve tři čtvrtě na osm - poté, co obdržel povolení k dalšímu letu - startoval k Praze, kam dorazil s devadesátiminutovým zpožděním. Vzdušný incident vysvětluje mluvčí českého ministerstvo zahraničí jako politováníhodný případ, k němuž nemuselo dojít, pokud by kazašská strana lépe s Prahou komunikovala. Státy se nedovedou domluvit na jednom přeletu civilního letadla a přitom chtějí spolupracovat v rámci NATO. Nemůžeme se divit tomu, že se státy derou do NATO vždyť ta je garantem státního terorizmu. Nejde ani tak o to, že se NATO rozšíří na samotné hranice Ruska. To podstatné NATO neučinilo, to znamená nerozšířilo se na celý svět a v nynější podobě pod tlakem státního terorizmu USA se stává organizací, která pod pláštíkem boje proti terorizmu podporuje globální státní terorizmus. To si přirozeně žádá akci a ne slova. Pro ohrožení bezpečnosti lidstva Globální soud až do odvolání pozastavuje činnost NATO. Summitem NATO posvěcené rozšíření je prohloubením podpory státního terorizmu a tedy hrozbou pro lidstvo. NATO je morovou ranou pro lidstvo, ostatně Praha během summitu NATO příhodně připomínala město po morové ráně a důstojně tak demonstrovala odpor vůči NATO. Bezpečnostní opatření kvůli summitu solidně demonstrovaly státní terorizmus až z toho někteří státníci byli trošičku nervózní - jak to, že nikde nejsou žádní lidé a proč tady stojí jen tanky. Sami organizátoři summitu hodili na NATO historické rajče, a trefili se. Dovršením byl počinek organizátorů v sále Černínského paláce Jak Mach se Šebestovou povídali dětem, co je NATO. Aby si děti opravdu NATO vštípily do hlavy, začala slavnost promítáním. Na plátně se objevují oblíbené postavičky Mach a Šebestová. Ujišťují, že NATO děti ochrání i před výtržníky Horáčkem a Pažoutem, kteří chtěli na školu hodit bombu. Zúčastnily se školy nejen z Česka, ale i ze zemí kandidátských nebo čerstvě přizvaných do NATO. Oceněné obrázky se už objevily na summitových pohlednicích. Mezi výtvory s tématem “Svět v bezpečí” zvítězilo sluníčko s dětmi, jež se drží za ruce a okolo je hlídají tanky, letadla a samopaly. Dále, jak jinak, obrázek newyorských dvojčat. Ale uspěly i méně angažované. Inu stačí zaměnit jméno smlouva aliancí a vše je při starém. Mohutné davy v některých nových členských zemích vítají amerického arcihňupa, není divu svého času davy takto davy vítaly Hitlera. Rozdíly zde však jsou. Nyní jeho vystoupení provázela mimořádně přísná bezpečností opatření, střechy budov v centru Vilniusu byly obsazeny ostřelovači, v Bukurešti měl na sobě prezident neprůstřelnou vestu a hovořil za tlustým neprůstřelným sklem. Hlavně však že podle vítajících davů je to docela vážně fešák a herec. Všudypřítomné skupinky policistů a dopravní zátarasy znesnadňovaly život řadě obyvatel. Přesto si moc nestěžovali, nejsou si totiž vědomi nových hrozeb státního terorizmu mezi něž patří též NATO. Lidé se státnímu terorizmu podporovaného NATO postaví asi stejně jako se předtím postavily nacistům a komunistům. Jací občané takové vládnutí. Stačí poukázat na státní terorizmus a reakcí je ihned osočení z podpory terorizmu. Exemplárním příkladem je Rusko. Ruské ministerstvo zahraničí obvinilo Českou televizi, že odvysíláním dokumentárního filmu o čečenské válce podporuje terorizmus. Film Odvrácená strana světa prý fakticky oslavuje čečenské teroristy. Odvysílání prý je těžko kvalifikovat jinak, než jako veřejnou podporu teroristů. Film je faktickým svědectvím o tom, co se dělo v Čečensku, o tom, že ruská armáda bombardovala město, které bylo plné civilistů. Je to svědectví o tom, co se dělo v této válce. Za bojem Ruska proti terorizmu se skrývají válečné zločiny Ruska. Státní terorizmus je nepochopení demokracie jakožto vlády Zákona (ústavního) i svévolnický výklad zastupitelské či parlamentní demokracie jakožto mandátu k libovůli. Nic to nepotvrzuje víc, než imunita parlamentních zastupitelů. Rozsochatá imunita a la Česko ničemu dobrému neslouží, spíše jen nahrává státnímu terorizmu elity. Z dočasného mandátu uková doživotní ochranu, z voleného poslance udělá nadobčana. Je-li imunita haněna, slýcháme: imunita šanuje politiky, aby mohli nasávat za volantem a bourat kolemjedoucí auta. Tento způsob využití imunity je mimořádně zažraný - Lubomír Zaorálek dokonce zapomněl, že při dopravní kolizi už smí být normálním člověkem. Je-li imunita hájena, říká se: imunita chrání svobodu politického života. Zákonodárci ji prý mají, aby mohli zcela (své)volně myslet a mluvit. I za nás, za plebejce. Imunita tudíž značí, že ostatní plebejci smí myslet a mluvit méně svobodně a mají méně politických práv. Občané plebejci jsou jinak trestáni než pánové a dámy s imunitou. Je to snad v pořádku? Imunita vznikla v časech nabírání dechu demokracií, jako pojistka proti zvůli privilegovanějších, kteří mívali tu a tam nápad rozprášit parlament, a zbavit se tak nepohodlných. Ale dnes? Bojí se snad zákonodárci policejní šikany státního terorizmu, zvůle exekutivy, nespravedlnosti soudů, špatných zákonů? Sami státní terorizmus praktikují a tak se ho bojí. Pak se státního terorizmu dvojnásob musí bát ten, kdo není imunitou obdařen, kdo nemá šanci rozpoutat mediální bouři či zaujmout svým případem různé spolky sledující stav práva v státě. Řadový občan zdaleka nedokáže zjednat nápravu pokřiveného stavu věcí veřejných jako imunitou chráněný poslanec či senátor. Státním terorizmem se opravdu může stát, že opoziční politik vyslaný voličem do parlamentu bude šikanován vládní mocí. Na vině státního terorizmu je však ústava zbavena lidství, odtud je třeba řešit problém imunity. Ve Velké Británii už přes sedm století dokonce bez psané ústavy platí imunita jen na půdě parlamentu. Za jeho branami se z poslanců stanou běžní občané, se stejnými právy a povinnostmi. Naopak v Rusku mají imunitu velmi širokou. Můžeme si vybrat. Směr lidství, anebo státního terorizmu? Parlamentní demokracie se stala záležitostí despocie elity, přestala platit vláda Zákona a místu ní vládnou zákony státním terorizmem. Místo zákonodárství Zákona tu máme svévolnické vládnutí zákony. Stačí sledovat souboj o státní rozpočet ve sněmovně, bylo to stejné jako dívat se na finále mistrovství světa ze záznamu. Jeden z nejdůležitějších zákonů roku prošel podle očekávání do druhého čtení, protože všichni splnili, co předem slíbili. Vládní poslanci hlasovali pro, ODS a komunisté proti a Hana Marvanová odešla ze sálu. Žádné záruky solidního hospodaření s penězi občanů. Základní rysy rozpočtu, který každého občana v příštím roce zadluží o dalších 11 tisíc korun, byly schváleny. Stát vybere 684 miliard a vydá 795 miliard korun. Premiér Špidla si pochvaloval, že už neviděl žádné hašteření jako u neúspěšného daňového balíčku, šéf opozice Klaus varoval před žitím na dluh. ODS oficiálně předložila návrh, aby při vysokém schodku potřebovala vláda příště ústavní většinu, tedy tři pětiny hlasů poslanců, přitom na ústavu kašle. Vládne vláda, nikoliv opozice, opáčil na to premiér Špidla. Třeba Špidlovi opáčit, že v demokracii vládne lidství a to i vládě. Kam to vede, když vláda pohrdá lidstvím ukazuje osud privatizace. Nad spáleništěm, které zbylo z privatizace telekomunikačního gigantu Český telecom se ještě vznáší dým a vláda už si začíná počítat utržené rány. Bez prodeje nepřiteče do státní pokladny slibovaných padesát pět miliard. Ty zřejmě zpomalí opravy silnic po srpnových povodních a také programy na podporu bytové výstavby. O co jde je jasné, o poškozování cizí věci, jde o poškozování občanů a v tom je státní terorizmus nepřekonatelný. Krach privatizace pokračuje, privatizace Telecomu prozatím končí: žádný z adeptů nakonec nezaplatil dohodnutých 55 miliard. Této ani bývalé Zemanově vládě se privatizace nedaří a nedařila. ČEZ - zrušeno, Unipetrol - zrušeno, ČSA - odloženo, Telecom - zrušeno. Už to vypadá hodně směšně. Série nepovedených privatizačních pokusů a omylů zhoršuje reputaci Česka v zahraničí a odpovědnost nikdo nenese. Snižuje to prestiž Česka a také to daňové poplatníky hodně stojí. Je otázkou, kde teď vláda vezme peníze z privatizace, se kterými počítala. Odpověď je snadná. Musí šetřit – na občanech. Alespoň bude o jeden podstatný důvod k reformě veřejných financí více. Hlavním viníkem současné situace je polovičatá a spletitá "skoroprivatizace" Telecomu za ministra Dyby a neschopnost Zemanovy vlády prodat podnik na začátku funkčního období, když to šlo snadno a za hodně. Jsou tady také starší privatizační chyby jako je kauza Kožený, ten se už také podepsal ve světě. Bývalý šéf harvardských fondů, kterého česká policie stíhá kvůli nelegálnímu odčerpání jedenácti miliard korun a který v USA čelí žalobám o stamiliony dolarů, se sám obrátil na soud. Žaluje prezidenta kavkazské republiky Ázerbájdžán a další tamní vysoké činitele o 100 milionů dolarů za to, že mu porušením slibu zhatili šance zprivatizovat tamní ropný monopol Socar. Kožený se podepsal také v USA. Ve sporu Kožený versus Američané soud zatím zablokoval část Koženého majetku, například jeho luxusní vily v coloradském Aspenu a sídlo v Londýně. Když podvádí stát proč by nemohli občané. Když se terorizmu dopouští stát lze očekávat, že se ho budou dopouštět občané. Když ústava nebrání státnímu terorizmu tak terorizmu nestojí nic v cestě. Když je demokracie postavená na státním terorizmu bývá poslední instancí Ústavní soud. Občas stát udělá fintu i na Ústavní soud. Ministerstvo financí se zaleklo bitvy s Ústavním soudem o regulaci nájemného a na poslední chvíli se rozhodlo celé řízení překazit. Problematický cenový výměr, kterým ministerstvo reguluje maximální ceny nájemného pro část obyvatel, v tichosti zrušilo a okamžitě jej nahradilo téměř shodným, jenže novým výměrem. Ústavní soud tak nemůžeme vést řízení o zrušené vyhlášce. Když loni Ústavní soud zrušil vyhlášku o regulaci nájemného s tím, že porušuje vlastnická práva majitelů domů, nahradilo ji ministerstvo rychle novým cenovým výměrem. Tentokrát zrušením starého a vydáním nového výměru pár dní před soudním líčením úředníci prakticky znemožnili soudu vůbec rozhodovat. Je mnoho dalšího státního terorizmu vůči občanům, jenže kde není žalobce není soudce. Mnoho svévolnických zákonů nemá ze strany svévolnických zákonodárců žalobce. Zákonodárci nezpůsobilí lidství nejsou schopní vhlédnout metarealitu tedy adekvátního správného jednání a tvoří chybné zákony zakládající na státní terorizmus. Důsledkem je neustálá náprava minulých chyb, které se hromadí a vedou k nárůstu státního terorizmu. Příkladem je sociální politika nastavená špatně už za Klausovy vlády. Ministři práce a financí mají navrhnou vládě, aby lidé žádající o sociální dávky prokazovali kromě příjmů i majetek. Sociální dávky téměř šedesát procent lidí dávky zneužívá. Povinnost odkrýt majetkové poměry by se měla týkat všech sociálních dávek s výjimkou přídavků na děti a podpor v nezaměstnanosti. Člověk, který se vypraví žádat stát o sociální dávky, bude v dohledné době potřebovat kromě potvrzení o příjmu i soupis majetku. Ministři práce a financí předloží vládě záměr, aby museli ti, kdo se ucházejí o sociální dávky (například příspěvek na bydlení či dopravu), prokazovat, jak velký mají majetek. Povinnost prokázat při žádosti o sociální dávky majetek je běžnou praxí ve většině států Evropské unie. Žadatelé o dávky by přiznávali nejen nemovitosti, ale i auta, šperky či umělecká díla. Přiznání by bylo čestným prohlášením. Stát by měl právo namátkově majetkové poměry kontrolovat. Pokud by objevil, že člověk vlastnictví některých věcí nepřiznal, mohl by ho zažalovat za podvod. Nemovitosti se dají kontrolovat na katastrálním úřadu, vlastnictví auta podle záznamů v jejich registrech a také údaji o sčítání obyvatelstva. Při žádosti o sociální dávky se posuzují majetkové poměry celé rodiny, takže přepsat auto či dům na manželku nepřinese žádnou výhodu. Ovšem stejně by stát měl postupovat v případě daní, vždyť majetek je společenského původu a společenskému má sloužit. Stát zavádí dvě kategorie občanů, jedni mají mít zákonnou a trestní povinnost majetkového přiznání, druzí nikoliv. Stát svým terorizmem dává příklad. Na světě je nový trik: založte firmu a pak pošlete lidi stonat. Někteří lidé si založili výhodný byznys na zneužívání nemocenských dávek. Ministr práce a sociálních věcí Zdeněk Škromach uvedl, že prakticky v každém okrese existuje firma, jež vznikla jen kvůli tomu. Princip, který popsali i někteří další pracovníci ministerstva, funguje zhruba takto: Firma přijme zaměstnance a hned je pošle na neschopenku, takže za ně nemusí odvádět žádné daně. Nasadí jim naopak vysoký plat, aby čerpaná nemocenská byla co nejvyšší. O tu se pak s "nemocnými zaměstnanci" podělí a větší díl si ponechá. Některé firmy naoko zaměstnávají dlouhodobě nemocné lidi, jiné fungují formou řetězců: člověk vytvoří firmu a přijme svého známého, ten to podobně udělá zase se svým známým... Ministerstvo práce a sociálních věcí vytáhlo do boje proti zneužívání neschopenek. Chce navrhnout, aby je směli předepisovat jen lékaři s certifikátem, aby první týden nemocenské platil lidem zaměstnavatel (a ne stát), a uvažuje i tom, že by se minimální výše nemocenské v prvních dnech či týdnech snížila, a naopak výrazně by vzrostla až v pozdějších týdnech. Prakticky v každém okrese prý existuje firma, která zaměstnává za fingovaný vysoký plat dlouhodobě nemocné lidi jen proto, aby za ně mohla pobírat nemocenskou. S firmami prý spolupracují doktoři, kteří vypisují neschopenky. Stát tomu napomáhá, protože právně je to nyní jen těžko postižitelné. Česká správa sociálního zabezpečení se to už pokusila i zažalovat, ale neuspěla. Podvod se nepodařilo prokázat. Státní správa je evidentně slabá, její zaměstnanci si stěžují, že nemají kapacity, aby každou neschopenku prověřili. Škromach včera předstoupil s originálním řešením: povolit psaní neschopenek jen těm lékařům, kteří by na to měli certifikát od zdravotní pojišťovny. Zpočátku by jej prý měli všichni, ale kdo by extrémně a bezdůvodně vybočoval v počtu vystavených neschopenek, o licenci by přišel. Škromach spoléhá na to, že i pojišťovny problém trápí: nemocenskou sice neplatí, ale lidé na neschopence jim neodvádějí zdravotní pojistné. Dalším ministerským záměrem je, aby první týden nemoci nemocenskou proplácel zaměstnavatel a více se tak zajímal o to, jak mu stůňou zaměstnanci. Ministr dále požaduje, aby se do nemocenské znovu přestaly započítávat víkendy. Napůl žertem ministr řekl, že by bylo vhodné měnit zákony každé dva roky, aby se v nich spekulanti nenaučili chodit. Vládnutí svévolnickými zákony neadekvátními metarealitě vrší vládnutí jednu chybu za druhou a terorizuje občanstvo četnými způsoby. V českých nemocnicích se běžně děje něco, co může být trestné - a přece to většině z nás nepřijde ani divné. Nejde o život. Jde o soukromí. Právo pacientů na soukromí může být pošlapáno, když s nimi například lékaři probírají diagnózu na nemocničním pokoji, takže to slyší i ti na okolních postelích. Nebo když se nemocní svlékají za přítomnosti jiných nemocných. Za prozrazení osobních údajů v přítomnosti spolupacientů hrozí lékaři pokuta 50 tisíc, nemocnici až 10 milionů. Podrobnější informace o diagnóze a výhledu do budoucna by lékaři neměli uvádět v přítomnosti spolupacientů. Postih ze strany státu žádný. Terorizmus státu krytý parlamentní demokracií vůči občanstvu nemá v podobách konce. Děsivá noc: hořela chemička. Tak děsivou noc nezažilo Ústí nad Labem po celá desetiletí. To, o čem mezi obyvateli města kolují jen vtipy za hranicí černého humoru, se opravdu stalo: jeden z nejnebezpečnějších provozů ústecké Spolchemie - výrobnu pryskyřic - zachvátily v noci na pátek plameny, požár provázely výbuchy. Z továrny se valil hustý dým a dlouho nebylo jasné, zda ve vzduchu nejsou nebezpečné jedy. Ve městě byl ihned vyhlášen třetí stupeň nebezpečí - ohrožení obyvatel. Magistrát, městská a státní policie varovaly, aby Ústečané nevycházeli a nevětrali. Hrozila evakuace bezprostředního okolí továrny. Hrozivý požár v provozu, kde se používají výbušné a nebezpečné látky, hasiči dlouho nemohli zvládnout. Oheň se šířil a hasičům nezbylo než nechat budovu dohořet. Zprvu desetimetrové plameny byly uhašeny až po osmi hodinách. Na místě zasahovalo kolem stovky hasičů. Nakonec mělo Ústí štěstí v neštěstí. Po neobvyklém jevu, kdy si hustý horký dým z továrny prorazil ráno cestu inverzí, rozptýlil škodliviny vítr. Poplach byl včera před třetí hodinou odvolán. Mírně zvýšené koncentrace rakovinotvorných látek byly naměřeny jen v noci. Malá ukázka toho, že stát nedovede ochránit občanstvo a vystavuje ho teroru diktatury kapitálu. Terorizovat občanstvo může i zápach, stát k takovému teroru netečně přihlíží neboť zákony zápachový teror postihnout nemohou. Už téměř půl roku sice umožňují zákony měřit zápach v ovzduší a trestat ty, kteří jím obtěžují své okolí, ale žádného znečišťovatele však úřady zatím za zápach nepotrestaly. Když před půl rokem někomu páchla pod okny chemická továrna, byli na ni lidé i úřady krátcí. Všichni doslova "cítili", že něco není ve vzduchu v pořádku, ale neexistoval způsob, jak to původci pachu dokázat. Nový zákon, který platí od června letošního roku, by měl tuto bezmoc změnit. Poprvé kromě obecné formulace, že zápach nesmí lidi obtěžovat, obsahuje také konkrétní návody na to, jak zápach a jeho intenzitu změřit. Nejasnosti o tom, jaký zápach je už natolik silný, že může lidi obtěžovat, má odstranit nový zákon o ochraně ovzduší platný už půl roku, ale občanstvo ho ignoruje, zvyklo si zákony ignorovat. Nový zákon popisuje metody, jak pomocí vzorku obyvatel v postiženém území nebo pomocí speciální skupiny takzvaných "čichačů" sledovat zápach, který je jinak přístroji neměřitelný. A zákon také říká, jak tyto subjektivní poznatky pozorovatelů převést na konkrétní číselné hodnoty. Posuzování síly zápachu podle šestistupňové škály se statisticky zpracovává tak, aby se vyloučily případné extrémy. Stát už zrodil dokonce úřední čichače, ti hlídají pach z chemičky. Je to metoda, jak posoudit tak neuchopitelnou věc, jako je terorizující zápach. Zhluboka nasát do nosu páchnoucí vzduch, chvíli počkat, ohodnotit nepříjemný odér známkou jako ve škole a za deset vteřin vše znovu zopakovat. Když se člověk tímto způsobem nadechne za deset minut šedesátkrát, má odpracováno. Po těch deseti minutách je dýchání a posuzování vzduchu nedaleko chemické rafinerie nepříjemné. Před měřením "čichač" musí splnit několik základních podmínek: nekouřit, vynechat kořeněná jídla, přijít odpočatý a nejméně půl hodiny před testem už nic nejíst ani nepít. Tak vypadá podle zákona jeden ze způsobů, jak nově měřit obtěžující pachy v ovzduší. Teď už zbývá jedině zrodit "čichače" lidské blbosti, ty však nebudou třeba vždyť už máme metodu na měření lidství a státního terorizmu. Měřitelností státního terorizmu už můžeme snadno posoudit právě proběhlé volby do zastupitelských orgánů. Senátní i komunální volby dále prohloubily státní terorizmu právě pro posílení ODS, v případě nezávislých politiků, uskupení či sdružení je předpoklad státního terorizmu přece jen slabší než v případě stran. Mnoho voličů u vědomí státního terorizmu sahá po politice tvrdé ruky v domnění, že státnímu terorizmu se dá čelit státním terorizmem. Zhruba dvě třetiny voličů odmítlo nabízený státní terorizmus a k volbám vůbec nešlo. Jak jinak, když volební zákon připouští volit lidi nezpůsobilé lidství. Pro úspěch ODS při malé celkové volební účasti je typický pocit soukmenovců a vztah k parlamentní demokracii jakožto prostředku státního terorizmu. A volební úspěch nezávislosti vede k vyjádření, že se politické strany pro státní terorizmus vyžily, že se od nich odvracejí voliči, že budoucnost politiky není v partajnictví, nýbrž v "nezávislosti". Nezávislost se v Česku nosí, zatímco stranictví, členství v partaji, neřkuli funkcionářství se považují za nedostatek, mnohdy charakterový. Je v tom však ohromný kus naivity - věřit v nezávislost nějakých osobností. Každý politický činitel, ať pochází z jakékoli stáje, zaujímá nakonec, ať chce či nikoliv, nějaké stanovisko, preferuje nějaké řešení a bojuje za nějaké cíle - a tím se pochopitelně k něčemu či někomu přiřazuje, stává se členem nějakého uskupení, hnutí, strany, politického proudu. Stokrát se může holedbat nezávislostí, ale někam patří, někým je, především způsobilostí nebo nezpůsobilostí k lidství. Jen mrtví se neangažují, jen mrtví jsou nezávislí. Nástup ODS je strmý nárůst státního terorizmu. Jisté je také to, že ODS je teď ke své škodě opilá z volebního vítězství a mandát voličů pochopí opět tradičně v duchu posílení státního terorizmu: není třeba nic měnit, naši voliči jsou s námi teď spokojeni. Posílení ODS otevřelo pravděpodobný jiný scénář: v prosinci se předseda volit nebude, Klaus zůstane šéfem ještě půl roku nebo rok. A pak se vybere někdo, na koho velkovezír ukáže. Zbývá dodat: každý svého štěstí strůjcem. Občané neumí volit a jejich volba dává mandát státnímu terorizmu. Typickým příkladem je volba senátora Vladimíra Železného, ten chce i nadále zůstat ředitelem televize Nova. Je prý aktivní člověk, rád rozhoduje a rád nese za svá rozhodnutí odpovědnost. Jako senátor a ředitel nejvlivnější televize v Česku tedy nese odpovědnost za psychoteror působený komerční televizí metodou diktatury kapitálu skrytou za podprahovou reklamou podvědomě působící na vědomí snížené bdělosti. Novou vysílané pověstné erotické pořady jsou na hranici lidskosti, dobré tak pro puberťáky a nadržence, častěji odpudivé než přínosné pro normálního občana. Nic proti erotice, je kořením života, ale směšovat erotiku s poblblou sexuální gymnastikou je příliš silné koření hraničící s lidskostí. Preferuje-li ředitel Novy takovou erotiku, pak by se senátorství měl raději vzdát. Při nezpůsobilosti k lidství je vstup do politiky přes nezávislé stejným počinem k státnímu terorizmu. Politika státního terorizmu se dělá v politických stranách, ať je to poslanec nebo senátor. Samostatný, politickou linií nezatížený senátor má sice jinou roli, ale podstatné pro poslance nebo senátora je způsobilost k lidství a nikoliv stranická příslušnost. Proklamovaná nezávislost může být daná jedině orientací na lidství. Spojení ředitele Nova a senátora je nový způsob propojení diktatury kapitálu a státního terorizmu. Vstup do veřejné funkce je spíš pokusem, jak zajistit odvetu osobního poškození. Po dobu tří let je v Česku velmi zřetelná a jasná skupina lobbistů v médiích, v politické sféře i ve sféře bezpečnosti, justice a jinde a ta se snaží zdiskreditovat osobu zvanou Železný. Nakydali prý na něj kýble špíny a je pochybné, že senátor Železný vytáhl do boje proti státnímu terorizmu. Senát zdaleka není jednoznačná pojistka, která by nějakým zázračným způsobem napravovala chyby, kdy z Poslanecké sněmovny přichází svévolnický zákon. Je pravda že nezávislý senátor má jinou šanci vzhledem k povaze volby senátora. Nezávislý senátor je opravdu silnějším reprezentantem regionu, za nějž byl zvolen, než reprezentantem politické linie nějaké strany. V boji proti státnímu terorizmu je však sám voják v poli. Je mu potřeba nějakého mocného spojence a tou je celostátní komerční televize. TV Nova senátoru Železnému posloužila jako výtah k moci a pomůže mu moc ovlivňovat. Na rozdíl od jiných politiků má senátor Železný jedinečnou šanci oslovovat televizí každý týden lidi a pak už ani nezáleží, zda tam hovoří o politice. Senátor Železný prý dělá koncepční věci, jež vyžadují určité zkušenosti a inspiraci. Jeho oblíbený pořad je Volejte řediteli, nuže chvíli ho sledujme. Globální soud mu dává šanci, aby se v senátu projevil. Nejde tak o senátorství Železného, jako o nedostatek parlamentní demokracie vůbec. Zastupitel občanů nemusí splňovat způsobilost k lidství a lidstvím správně a spravedlivě jednat podle mandátu voličů. To rozhodně nelze očekávat od oněch recyklačních snah expremiéra Zemana. Sociální demokracie ho vybrala za kandidáta na prezidenta v jakémsi stranickém pseudoreferendu. Zpackaná akce, kde byly dva druhy hlasovacích lístků a kde si občan mohl z důvodů chabé organizace přijít podle libosti zahlasovat i vícekrát, mnoho lidí nepřitáhla. Jako by občané šestým smyslem vytušili, že jde o něco jiného. Měli se totiž pravděpodobně stát nástrojem kuloárních intrik v ČSSD. Ať "referendum" dopadne jakkoliv, je třeba důchodce z Vysočiny definitivně poslat na odpočinek. Mnozí si kladou otázku jak to zaonačit, aby ho z kandidatury na prezidenta vystrnadili, aby místo stromů na Vysočině nepočal objímat porosty zahrad na Hradčanech. Sami nemusíme být prognostiky, abychom tušili, že výsledek takové volby lze označit jen jedním slovem: krize. Určitě vnitropolitická, protože nový prezident by jistě ztrátou paměti netrpěl a odpůrce a věrné by si dobře pamatoval. A mezinárodní krize? Starého politika novým kouskům nenaučíš. A ty staré kousky máme ještě v živé paměti. Co bonmot, to často i torpédo vypálené do snah české diplomacie. Globální soud se vyjadřuje snadno, potvrzuje expremiérovi Miloši Zemanovi navrhovaný titul extrahňupa, titul či cenu Rypáka roku už má. Vedle Václava Klause tak přibyl další soudně potvrzený extrahňup. Samozřejmě že se extrahňupstvím zašpiní straničtí kolegové. Podle Globálního soudu by mezi přední kandidáty na prezidenta měl být zcela spontánně zařazen úřadující ombudsman, neboť prezident něco podobného vykonává také a navíc i pro okolí státu. V prostředí stranicky udržovaného státního terorizmu recyklátoři veřejných funkcí vstupují na scénu. Jako za starých časů! Už zase proti sobě stojí. Dva matadoři a magoři devadesátých let, pro jiné dinosauři české politiky, Václav Klaus a Miloš Zeman, začali na dálku vážně měřit prezidentskými ambicemi měřit své extrahňupství. Představa Klause či Zemana na Hradě mnohé budí hrůzou ze spaní, málokterým bere chuť volit ODS nebo ČSSD. Ukazuje se totiž, že nejlepším způsobem, jak zlikvidovat divoké jádro strany, je umožnit mu, aby se zlikvidovalo samo a to se sympatiemi k extrahňupům. Klaus a Zeman jsou momentálně na odchodu, ale nezapomínejme, že ti, kdo jej před časem vynesli vzhůru, zůstávají. Klíče k politice a státnímu terorizmu drží v parlamentní demokracii svými hlasy jen a jen voliči. I třetí z matadorů končí. Prezidentská kariéra Václava Havla jde do finále, i když její zřejmě nejoslnivější část v duchu onoho matadorství už při pražském summitu NATO jeho veřejnou podporou globálního státního terorizmu. Nejen zastupitelé, ale také soudy páchají na občanstvu státní terorizmus a to svévolnickým výkladem zákonů. V případě pomlouvání Šafránkové padl trest: pomlouvači dostali za vyučenou. Za vyučenou však dostaly i české soudy. Pomlouvači měli své drby z druhé ruky: z kadeřnictví. Miloš Zeman na tom byl nedávno stejně. Také měl pomluvy z druhé ruky. A soud o něm řekl: Je nevinný právě proto, že má pomluvy z druhé ruky. Občané bděte, rovni si před zákonem nejsme. Neznámé osoby, které pomlouvaly herečku, trest dostaly, zatímco slavný předseda Zeman, protože pomlouval jen nějakého novináře, je bez trestu. Vypadá to, jako by nezáleželo na činu, nýbrž na pachatelích. Předseda může, žurnalista ne. Nebo případně - na herečku si nedáme sáhnout, neznámého novináře vezmi čert. Toto jsou možná stokrát závažnější okolnosti obou případů, než jsou případy samotné. Šafránková je přední dáma českého herectví. Zemanovy urážky nemají valnou cenu. Oboje každý ví. Co by nás mělo polekat, je zjištění, že český soud měří podle kabátu. Máme dva rozsudky: když máš pomluvu z druhé ruky a jsi předseda - bez trestu, když pomluvíš a předseda vlády nejsi - trest. Pomluva je spor mezi stranami. Stát by neměl být správcem pomluv, nýbrž lidstvím garantem našeho bezpečí. Proces Šafránková versus pomluvači je přelomový jen zpola. Ukázal na duchovní nemoc nejen soudů, ale celé společnosti. Pouze svobodnou vůlí tedy způsobilostí k lidství je člověk schopen metamanažovat své žití a docílit kvalitnějším životním stylem kýženého zdraví zdravým duchem na těle a na duši. Snahou o zdraví jde především o prevenci a nikoli o léčení následků špatného životního stylu. O zdraví rozhoduje vědomí metamanažmentu žití, ale o ně stávající vládnutí reprezentující státní terorizmus vůbec zájem nemá. Lidé jsou všeobecně zdravější, hlavně na duchu, čím jsou si více vědomi lidství tedy metamanažmentu žití. Lidství se rozhodně nedostává demokraticky voleným zastupitelům. Parlamentní demokracie, vládnutí a následně stát co nevidět občanům předvedou opět půvaby státního terorizmu. Vládnutí totiž zavede zákony, které budou terorizovat občany. Státní terorizmus praktikovaný na občanstvu neumí než skrze zákony přikazovat, které občané stejně obcházejí. V dětech nezkažených ještě státem dirigovanými školami je pořád šance zasít lidství. Jde o šanci v každém dítěti, která je ale záhy zmařena státním terorizmem legalizovaným parlamentní demokracií. Děti školou odcizení lidství nebudou nikdy schopni svobodně zvolit své demokratické zástupce a své děti kultivovat k lidství. Právě vstupem do školy začíná masivní odlidštění dětí a to školou poplatnou státnímu terorizmu. Snahy škol vymanit se ze spárů státního terorizmu jsou marné, nic nepomohou experimenty ve školách nezaložených na lidství. Pravda je taková, že učitel odcizený lidství nikdy nemůže vést žáky k lidství. Bez způsobilosti k lidství učitelé tvořivost nebudou umět - a hlavně nebudou chtít - využít. Lidstvím tedy metamanažmentem žití by se mělo změnit myšlení učitelů a styl práce školy, pak lze očekávat lidství i od žáků. Jenomže státní terorizmus zasévaný dětem do duše ve školách přináší trpké ovoce v podobě nové nespravedlnosti. Čtrnáctileté chudé dítě to nemá ve škole lehké. Ve školách se odehrává sociální segregace: děti se dělí do kategorií lidí podle toho, jak bohaté mají rodiče. V školním kolektivu je znát, jak na tom kdo je. Děti z bohatších rodin zaujímají častěji dominantní pozici ve třídě, než jejich chudší spolužáci. Je to dáno drzostí působenou penězi a bohatými rodiči. Navíc se finanční situace rodiny většinou projeví v tom, kdo s kým kamarádí. Finanční situace rodiny ovlivňuje postavení žáků ve třídě, vybírají si podle ní kamarády. Bohaté děti jsou častěji dominantní. Vznikají nepřátelské skupiny. Na vině jsou také učitelé, ale především mocný postfašizmus diktatury kapitálu hájený terorizmem státu. O vítězi v boji o postavení a moc uvnitř dětského kolektivu rozhoduje majetek a tím i povaha. V boji o postavení ve společnosti rozhoduje kvalita školy a tedy finanční situace rodičů žáků. Státní terorizmus praktikovaný ve školách poškozuje nejen duši dítěte, ale občanům nastavuje vyhybku ve společnosti. Státní terorizmus působící ve školách diskriminuje žáky, majetným kvalitní školu a nemajetným podřadné učitele a podřadnou školu - to je pravá tvář státního terorizmu a jeho sociální segregace. Stát terorizmem ohrožuje bezpečnost občanstva stávajícího i budoucího. Státní terorizmus se připravuje už i k segregaci v záležitosti základní vojenské službě. Armáda se v příštím roce sice chystá omezit státní terorizmus radikálním snížením počtů vojáků v základní službě, ale současně zavádí nový vytvořením dvou kategorií branců. Místo letošních 20 300 mužů jich podle dostupných informací do služby povolá jen 10 800. Z letošních 20 300 odvedenců má 7300 zdravotní omezení. Kdo však bude tím všemocným arbitrem, který rozhodne, kdo na vojnu půjde, a kdo už ne? Budou to územní vojenské správy. Bude rozhodovat především zdravotní stav. Odvedence se zdravotním omezením příštím rok nepovolají. Rozhodnou však také sociální poměry, vojenské služby bude zproštěn ten, jehož rodina by roční službu vlasti tvrdě pocítila. To jsou zatím jediná dvě známá měřítka, která v roce 2003 rozdělí mladou mužskou populaci na dva tábory. V diktatuře kapitálu uplatňované státním terorizmem však jistě rozhodne i korupce. Ministerstvo marně zvažuje možnosti, jak u odvedených mužů zmírnit pocit, že jsou vojenskou službou diskriminováni. Nelze si dělat iluze, stát je zvyklý na terorizmus zákonů, nedovede jiným způsobem řešit problémy společnosti. Příkladů je mnoho. Ceny léků by měly být všude stejné. Každý bychom měli mít určenou domovskou lékárnu. Nová lékárna vznikne, jen když se "kraj" zamyslí a povolí. V roce 2004 se probudíme v zemi, kde zítra znamená včera. Už tak přeregulovanému zdravotnictví ještě víc utáhnou svěrací kazajku. Takové jsou alespoň plány zdravotnické ministryně Součkové. Lékáren bude tolik, kolik úřad povolí. Ta "naše" nás ohlídá, zda pilulek nepolykáme moc, a koupíme je za stejný peníz. Konkurence? Nebude. Nová lékárna jen tak nevznikne, lobby lékárníků dokáže, že pro dalšího kohouta na dvorku není místo. Levnější léky? Nebudou. Jednotná cena nedovolí slevit. V prostředí bez konkurence to tak odjakživa chodí, že platíme víc, než by bylo možné. Dlužno dodat, že ministerské plány padnou našemu zdravotnictví jako ulité. Je-li lék prakticky "zdarma" a pacient nemá sebemenší zájem šetřit a nezneužívat solidaritu, musí to být úřad, kdo za každým rohem hlídá, přikazuje, povoluje, reguluje, zakazuje. Pojišťovny, podobné si jako vejce, proplácející takřka totéž. - Je lhostejné, zda o zdraví pečujeme nebo hazardujeme, ošetření máme stejné všichni. - Dlouhé lhůty na operace. - Nabité čekárny. - Stamiliony utracené za proplácení nejobyčejnějších léků a chybějící stamiliony pro vážně nemocné či nemohoucí. - Miliardové dluhy. A když člověk opravdu potřebuje zdravotní péči nemá ji, protože na ni nemá – peníze nebo nárok. Třeba by stačilo v ordinacích nabídnout víc informací o obvyklé ceně léku a maržích lékáren. Zabránit plýtvání jde hůř. Dokud nebude metamanažmentem žití motivován k střídmosti i pacient, neušetříme. Zastánci stejných cen ovšem namítnou: když stojí stejně cigarety, proč ne důležitější léky? Doplňme je: A proč ne pak i chléb, mléko, voda, dětské plenky...? Proč ne, když tu máme zase státní terorizmus, jehož jedním z pilířů je také takzvaná veřejnoprávní televize. V podmínkách státního terorizmu veřejnoprávní médium nemůže být nezávislé, ale musí se pouze tvářit jako nezávislé, ve skutečnosti však ve službách státního terorizmu. To se děje rafinovaně - formálně nezávislým ředitelem loajálním k státnímu terorizmu. Takového ředitele České televize v Česku není a tak o něj všichni usilují metodou pokusu a omylu. Po krátkém čase se vždy ukáže, že ředitel České televize nevyhovuje a hledá se další. K tomu došlo i nyní. Na ředitele nevyhovujícího státnímu terorizmu se vždy něco najde. Tak celkem sedm nejbližších spolupracovníků generálního ředitele České televize Jiřího Balvína má mimořádně výhodné smlouvy, které jim významně zpříjemní případný odchod z veřejnoprávní televize. V dodatcích manažerských smluv, které s nimi Balvín uzavíral teprve před několika týdny, je totiž zanesena obdoba "zlatých padáků": z ČT budou vysocí manažeři odcházet s dvanácti měsíčními platy. Ačkoliv ČT oficiálně platy svých zaměstnanců nezveřejňuje, výše "odchodného" by se podle odhadů mohla pohybovat zhruba těsně pod hranicí milionu korun. Rada ČT nedostala od Balvína o "zlatých padácích" oficiální cestou vůbec žádné informace - a to i přesto, že o ně žádala. Balvínovy "zlaté padáky" představují pro několik radních poslední kapku trpělivosti se současným generálním ředitelem. Odvolání ředitele ČT je na spadnutí. Balvín radní mimořádně popudil i tím, že se ze všech sil snažil ve funkci udržet svého spojence, ředitele brněnského studia ČT Zdeňka Drahoše. Právě jemu přitom vnitřní kontroly i audit prokázal řadu vážných chyb při řízení studia a jeho oponenti jej dokonce podezřívají z rozsáhlé korupce (policejní vyšetřování to ale nepotvrdilo). Balvín hned dvakrát radním navrhl, aby Drahoš ve své funkci zůstal a radní pokaždé odmítli. Balvín přesto nakonec prohlásil, že Drahoš zůstane a že není "třeba činit dalších kroků". Druhý den však s Drahošem podepsal novou manažerskou smlouvu, která brněnskému řediteli zaručuje odchodné ve výši dvanácti platů. Stejné smlouvy má podle informací podepsáno celkem sedm vysokých manažerů ČT. Sám Balvín by si mohl z ČT na odchodném odnést zhruba půl milionu korun. Ředitel České televize má být odvolán. O Balvína však vlastně nejde. On je pouhým produktem znásilněného a zmrzačeného systému správy veřejnoprávní televize v důsledku státního terorizmu. Celé pojetí veřejnoprávní televize je v krizi, a dokud se to zásadním způsobem nezmění, budou se v televizi střídat různí Balvínové jako na běžícím pásu. Každý další bude mít méně autority a podnik se bude mrskat v křečích jako ryba bez hlavy. Co se tedy musí změnit? Snížit státní terorizmus. Vliv politiků v mediálních radách je třeba omezit, respektive politici se ho musí sami vzdát. Nestačí to na papíře: z obou rad musí zmizet i nejrůznější nohsledové poslanců. Mají zde mít slovo univerzity, akademie, profesní komory, církve, občanská sdružení, renomovaní představitelé kultury. Je tedy třeba přepsat svévolnické zákony. Ani to nestačí: televize potřebuje posílit zpravodajské a diskusní pořady o veřejných tématech, přizvat analytiky a komentátory, kteří teď v televizi prostě nejsou. Reportéři musí získat odvahu, nikoliv v sobě posilovat autocenzuru a diktaturou kapitálu pěstovat jakousi bezpohlavní nestrannost. A hlavně, způsobilostí k lidství vybrat radní. Ve fotbale se také nekompenzuje faul na jedné straně odpískáním vymyšleného faulu na druhé straně. Správný rozhodčí píská faul tam, kde ho vidí. Třeba padesátkrát na jedné straně. ČT si musí rozmyslet, do jaké míry chce konkurovat bulvární televizi. Musí zeštíhlet a lépe hospodařit. Manažment musí najít odvahu k lidství tedy zainteresovat pracovníky k metamanažmentu. Na tahu jsou zákonodárci, kteří k tomu všemu musí najít vůli. Ředitel ČT Balvín je nakonec po trapných a nedůstojných tahanicích odvolán, vydržel v křesle generálního ředitele České televize pouhý rok a dva týdny. Balvínovo odvolání přišlo pouhých deset dní po prvním pokusu rady o jeho sesazení. O týden zpět Balvín ve funkci o jediný hlas přežil. O týden později se už v radě potřebných deset hlasů našlo. Co se během té doby tak dramatického změnilo? Vlastně nic. Na jednání rady dorazil i její místopředseda, který před týdnem chyběl. Pak už Balvín dodal potřebný desátý hlas. Konečně má rada hlasy pohromadě, a kdoví kdy se jí povede zase se takhle sejít. Pro odvolání Balvína zvedlo ruku i těch sedm členů rady, kteří jej před rokem do funkce zvolili. Na ředitelově straně nakonec zůstaly jen radní Helena Fibingerová a Lucie Weissová, která přitom Balvína před rokem nevolila. Další dva Balvínovi příznivci, Jiří Presl a Milan Horálek, při hlasování chyběli. Prozatímním ředitelem ČT rada jmenovala dosavadního finančního ředitele Petra Klimeše, kterého do funkce jmenoval Balvín. Do tří měsíců musí rada vypsat konkurz na nového šéfa Kavčích hor. Během deseti let se v čele veřejnoprávní televize vystřídalo pět ředitelů, z toho čtyři za posledních pět let. Pouze první ředitel a dnešní prezidentský kancléř Ivo Mathé vydržel ve funkci šest let, jak to předpokládá zákon. Nejriskantnější povolání na světě? Nejde ani o policistu, ani hasiče, ani falešného hráče. Jednoznačně jde o ředitele veřejnoprávní televize v Česku. Poté, co Rada ČT odvolala Jiřího Balvína, mohl by o jeho místo usilovat už jen sebevrah. Krize České televize, jednoho z nejdůležitějších podniků v Česku trvá a řešení není v dohledu. Na neschopnost politiků, Rady ČT a televizních manažerů nakonec doplatí koncesionáři. Jako poplatníci i jako diváci. Vědí to, a tak jich stále ubývá. Galerie posledních ředitelů je galerií neúspěchů. Jiří Balvín. Profesionál s velkou televizní zkušeností. V dobrém i ve zlém. Věděl přesně, co má řídit, a znal své pappenheimské. Jenže oni znali jeho, protože byl jedním z nich. Tušil, že někde se krade, nechal tam namontovat kameru. Jenže prokoukli ho a našli ji dřív, než on našel důkazy o tom, že se krade. A koneckonců i o něm se říkalo, že si nakradl. Zkrátka, krásné vztahy mezi nadřízeným a tvůrčími zaměstnanci. Nyní Balvín padl. Rada přesně neví a rozhoduje náhodná konstelace radních. Ještě před deseti dny ho podpořila, nyní ho vyhání z kanceláře jako provinilce. Vypadá to jako malá televizní komedie, kdyby nešlo o tak velkou televizi. Její problémy jsou známé: je to nekompetence a zpolitizovanost. Nekompetence otevírá cestu politikům, aby o televizi hráli. Zpolitizovanost brání tomu, aby kterýkoli ředitel mohl účinně bojovat proti nekompetenci. Diváci České televize mají smůlu. Ti z komerční mohou aspoň občas volat řediteli. Za ředitele té veřejnoprávní se považuje několik set politiků. Telefonáty by se neúměrně prodražily. Tuzemský státní terorizmus v masmédiích čas od času popudí občanstvo, jako se to před nedávnem stalo v tuzemsku a nejčerstvěji právě v Nigérii, kde v pouličních nepokojích přibývá mrtvých a volba Miss World, kvůli níž nepokoje vypukly, se přesunula do Londýna. Mrtvých je 215. Zraněno bylo přes tisíc dalších obyvatel a nejméně dvanáct tisíc lidí opustilo své domovy ze strachu před násilím. Některé z obětí mohli lidé pohřbít sami, a nejsou tedy v seznamech. Tisíce lidí uprchly v obavě před dalším násilím. Pro Nigérii měla být volba královny krásy velkou událostí, země by se stala prvním africkým státem, který tuto akci hostil. Vše se však již minulý týden proměnilo v katastrofu a prolévání krve. Muslimy popudil článek v deníku This Day, ve kterém autorka píše, že "mezi účastnicemi by si vybral i prorok Mohamed". Rozhořčený dav poté začal ve městě Kaduna vraždit lidi na ulicích, vypalovat kostely a ničit auta. Deník sice na první straně zveřejnil omluvu a vyzval ke klidu, ale pozdě. Přemístění soutěže do Británie, kam již včera dorazily účastnice, je "ostudou" Nigérie, ta si měla vzít příklad z bezpečnostních opatření na summitu v Praze. Když se bezpečnost nejistí lidstvím, pak musí nastoupit státní terorizmus leckde a na leccos třeba již na finále Miss World. Událost zmařila naděje Nigérie hostit další velké světové akce. To všechno jsou prkotiny ve srovnání s globálně provozovaným státním terorizmem jehož vinou až polovině rostlin hrozí vyhynutí. Ohrožené rostliny zřejmě mizí z povrchu naší planety mnohem rychleji, než se dosud předpokládalo. Vyhynutí nyní hrozí téměř polovině všech rostlinných druhů. Dramatické změny se odehrávají především v tropických deštných pralesích, na vině je drastické kácení porostů a také globální oteplování. Svět rostlin je v ohrožení - vědci došli k závěru, že vyhynutí hrozí možná až polovině všech světových druhů. Je to dosud nejčernější vize - až dosud se počet ohrožených druhů odhadoval asi na třináct procent. Rostliny vymírají z mnoha důvodů. Patří k nim globální oteplování a pronikání lidí do oblastí jejich výskytu. Celkově vědci sesbírali informace ze 189 zemí a území a došli k závěru, že v ohrožení je mezi 310 000 asi 422 000 druhů, tedy 22 až 47 procent všech rostlin na světě. Nejistota o počtech vyplývá i z toho, že není jasné, kolik druhů vlastně na světě existuje. Mnohé rostliny zmizí ještě před svým popsáním. Právě v tropických oblastech je rostlinstvo velmi bohaté a rozmanité - jako model posloužil expertům Ekvádor. V této tropické zemi vědci podrobně prostudovali více než čtyři tisíce druhů, zejména ty, které jsou typické právě pro tuto oblast. Dospěli k závěru, že na cestě k vymření může být až 83 procent veškerých druhů v této zemi. V ohrožení jsou především ty druhy, jejichž výskyt je omezen jen na poměrně malá území. Změny spojené s lidskou činností, například kácení deštných pralesů, jsou pro daný druh velmi ničivé. Narušení metarealismu životního prostředí s sebou často nese kolaps ekosystému a masové vymíraní. Výběr Ekvádoru nebyl náhodný, neboť tato země má rostlinnou říši podrobně prozkoumanou a popsanou. Stejné závěry však nepochybně platí i pro ostatní země regionu Jižní Ameriky. Tato nejistota má ještě jednu rovinu - vědci nemají dost informací pro to, aby mohli vymyslet účinnou strategii pro jejich záchranu. Největším nepřítelem rozmanitosti rostlinných druhů je narůstající tlak na rozšiřování zemědělské půdy potřebné k uživení zvyšujících se populací obyvatel tropických zemí. Lesy jsou káceny a vypalovány, mění se na pastviny a pole. Tyto neblahé faktory přiživuje nejspíš i globální lidská činnost, neboť rozlehlé zkultivované oblasti brání přirozené migraci rostlinstva. Větší roztříštěnost vegetace znamená komplikaci. Rostlinné druhy, které v důsledku globálního oteplování potřebují najít chladnější prostředí, se nemohou šířit, neboť jim v tom brání farmy. Za vším stojí odlidštění, odcizenost člověka lidství, globální státní terorizmus realizovaný parlamentní demokracií skrývající destruktivní vliv diktatury kapitálu na celé lidstvo a jeho životní prostředí.

Metakomentář sebraných příspěvků za 30.11.2002 až 20.12.2002

Pro neúnosně narůstající entropii lidstva přišel čas fázového přechodu od kapitalizmu k metakapitalismu, nastal konec globalizujícího kapitalizmu a proto rekapitulujme. Nevyhnutelným rysem demokracie globalizujícího kapitalizmu je vláda svévolníků a nikoliv vláda lidství. Demokracie kapitalizmu se stala zákonodárně a zákonně zajištěným státním terorizmem, který jakožto příčina působí mnohé jiné podoby terorizmu. Zhoubný princip zákonodárné suverenity parlamentu je svévolnou autoritou nezpůsobilou lidství a proto je i nejvyšší ústavní a soudní moc omezená. V boji proti terorizmu je velmi zapotřebí, aby se od většiny zastoupené parlamentem vyžadovalo prokázat své lidství a přesvědčení, že to o čem rozhoduje, rozhoduje s vůlí vztáhnout i na sebe vládu metarealismu, podle něhož se jedná v obecném i v konkrétním případě; a donucovací moc by měla být omezena na prosazování žitého metarealismu jímž je ochotna sama se řídit. Demokraticky volení správci určité části společenských zdrojů nepodléhají lidstvím metarealismu a jsou dohánění dělat věci, které zasahují do svobody jednotlivce a tak bez autority lidství se vláda stává nástrojem organizovaných zájmů diktatury kapitálu vedoucí k státnímu terorizmu a globalizací k postfašizmu. Demokratický kapitalizmus pojetím parlamentní demokracie nevystavěné na lidství se stal legalizovaným státním terorizmem a příčinou exploze terorizmu skupinového a individuálního. Parlamentní volby jsou mocí diktatury kapitálu mediálně zmanipulované, vítězí síla kapitálu a nikoliv svobodná vůle voličů. Nastavený státní terorizmus se prostřednictvím škol stará o skryté omezení svobodné vůle budoucích voličů. Nebezpečnost státního terorizmu je v tom, že se uskutečňuje mocí zákonů, jimž pak podléhá zdánlivě nezávislá moc soudní i výkonná. Svévolnickými zákony pojistka demokracie spočívající v nepropojené moci výkonné, zákonodárné a soudní se stává iluzí. Světem se valí vlny terorizmu a terorizmu proti terorizmu. Pro měřítko státního terorizmu už máme měřitelné parametry, zbývá je obdobně určit také pro občany. Demokracie je volbami záležitostí svobodné vůle a tedy odpovědnosti a tedy také kolektivní viny, kterou je třeba vystavit měřitelnosti. Globální soud stanoví měřitelnou kolektivní vinu občanů v demokratických volbách procentem volících občanů a procentem zvolených zastupitelů nezpůsobilých lidství. Demokracie v každé formě je otázkou svobody tedy lidství, protože pouze občané schopní lidství jsou s to odpovědně volit své představitele. Činit z parlamentní demokracie, ústavně nezaložené na lidství, způsob existence svobody znamená zbavovat lidi vlastního rozumu a nastolovat vládu státního terorizmu s jeho prodloužením do kancelářských a soudních šmoků. Bez ústavně zajištěného lidství nelze skutečně doufat, že svoboda dojde pokroku, ale že bude omezena státním terorizmem. Podstatou terorizmu je vyvolat strach a státní terorizmus vyvolává strach mocí svévolně stanovených zákonů. Stačí k tomu odlidštělí zákonodárci a pak už vše proběhne automaticky mechanizmem demokracie státní mocí, skrze soudy především. Ve válce proti všemožnému terorizmu je konečně jasno. Globální soud každému člověku této planety ukládá právo i povinnost uskutečnit lidství tedy metamanažment žití. Lidstvím proti terorizmu - to je pravá strategie lidstva pro epochu globalizace, protože bojem každého. Občanstvo a občan každého státu mají lidstvím vymezen vlastní boj s terorizmem, nejlépe demokraticky - volbami. Všude k tomu mají mimořádnou příležitost především metakulturou. Mnohé metakulturní činnosti napomáhají lidství protože usnadňují dosažení prožívání metarealismu. Metakulturní pravidla navozují lidství tím, že vyžadují abychom se naučili dovednosti žitého metarealismu, stanovují cíle, poskytují zpětnou vazbu, umožňují kontrolu aktivit a usnadňují soustředění a zaujetí tím, že odlišují příslušnou aktivitu co nejvíc od rutiny každodenní existence. Prvořadým posláním metakulturních aktivit je poskytovat zážitky vědomého cítění metarealismu přinášející radost, protože aktérům pomáhají dosáhnout uspořádaného stavu mysli. Myšlené modelování žité Skutečnosti je universální rys lidství, je to snaha prolomit omezení současnosti a spatřit co nejširší výhled žití. Aktivita povyšující způsob vnímání reality působí radost ducha což je důvodem pro přitažlivost metakulturních aktivit rozšiřujících vědomí a tím i lidství. Jenže vědomí nemůže být rozšířeno mechanicky či racionalisticky. Racionalizmem dokážeme nejvýš zamíchat obsah vědomí, což nám dá pouze falešný pocit, že jsme ho nějakým způsobem rozšířili. Za většinu racionalisticky navozených změn vědomí platíme tím, že ztrátou svědomí k lidství ztrácíme kontrolu právě nad tím vědomím, které jsme si chtěli rozšířit. Mimikry racionalizmu působí, že máme pocit, jako bychom byli něco víc než ve skutečnosti jsme. Lidé se racionalisticky pokoušeli rozšířit vědomí pomocí náboženské fantazie, předstírání a maskování jen aby dosáhli pouze falešného pocitu identifikace se silami ovládajícími vesmír. K produktivnímu naplnění tvořivého lidství potřebujeme opravdovou identifikaci se silami vesmíru jeho vlastní silou metarealismu. Všechny metakulturní aktivity určené k vyvolání prožívání metarealismu mají společné to, že poskytují tvůrčí pocit objevování, zdokonalování vědomí a svědomí směrem k metarealitě a k vyšším úrovním výkonu ducha. Metakulturní aktivity transformují naše vědomí a svědomí tím, že činí ducha komplexnějším, propracovanějším a ucelenějším. Klíč k metakulturním aktivitám spočívá právě v tomto růstu ducha našeho lidství vědomím a svědomím. Nuda, obava, zábava nepředstavují zážitek metarealismu, pouze tvořivé zdokonalování žití životem a prací má pro člověka motivaci, aby se vrátil k lidství umožňující prožíváním metarealismu jeho činění. Když se člověk chce dostat do stálého cítění metarealismu jeho konáním, má v podstatě pouze jednu možnost a to zvolit si za cíl lidství umožňující stálé dosahování a uspokojování mysli či ducha. Tím, že se člověk lidstvím pouští stále do nových a obtížnějších úkolů, které odpovídají jeho schopnostem, neustále posiluje lidství zažíváním metarealismu. Cesta stálých zážitků metarealismu jakožto metamanažment žití je dáno stálým zlepšováním dovednosti tvořivého lidství. Metamanažment žití uměním metarealismu představuje přecházet na stále komplexnější duchovnější prožívání metarealismu a tím na stále větší radost a štěstí. Metamanažment je nejen způsob, ale především motivace ke komplexnějšímu žití životem a prácí, protože zahrnuje stále náročnější úkoly a vyžaduje od člověka rostoucí dovednosti metarealismu. Metamanažment žití růstem komplexnosti ducha přináší stálou radost, stálý vývoj a motivací k radosti postrkuje člověka zpátky k metarealismu žití v rostoucí úrovni komplexnosti vědomí, svědomí a mysli. Právě tento dynamický rys duchovního růstu vysvětluje, proč metakulturní aktivity přinášející prožívání metarealismu vedou k růstu a objevům. Člověk nemůže mít radost, když vykonává dlouho stejnou činnost na stejné úrovni. Dokonce i činnost přinášející zpočátku radost se při dlouhém užití jeví odpudivě. Význam metamanažmentu žití je v tom, že pokud člověk začne cítit nudu či frustraci tak touha po tvořivém lidství tedy touha prožívat metarealismus jej postrčí k tomu, aby vytvořil nové příležitosti pro navození prožívání metarealismu. V metamanažmentu žití jde o vědomou motivaci hledání aktivity přinášet prožitek metarealismu, sama aktivita bez vědomí metarealismu mechanicky nepřinese ten správný zážitek. V metamanažmentu žití nezáleží jen na samotných úkolech, představovaných řešením dané životní situace, spíše jde o ty úkoly, které si příslušná osoba uvědomuje jakožto prostředek k uskutečnění tvořivého lidství. Je to tím, že pocity jsou určeny naším vědomím a svědomím. To, jak se cítíme kdykoli během aktivity vedoucí k metamanažování žití prožíváním metarealismu je sice silně ovlivňováno universálními metakulturními podmínkami, přesto individuální vůle zůstává svobodná a řídí se vlastními závěry vědomí a svědomí na základě metarealistické situace. Kultovní pravidlo metakultury je lidstvím nastaveno tak, aby řídilo duchovní energii činnostmi, ze kterých člověk může mít radost, ovšem zda nám činnosti radost budou působit nebo ne záleží výhradně jenom na individuálním metarealistickém vědomí a svědomí. Podstatné v metamanažmentu žití je naučit se vnímat možné radosti z metarealismu skryté i ve všedních úkolech. V metakultuře nejde o nějaké speciální činnosti vedoucí k prožívání radosti z prožitků metarealismu, jde o metamanažování žití tak, aby přinášelo radost. Každá činnost pojatá jako metamanažerská může mít metakulturní a současně praktický význam pro aktéra i spoluaktéry jakožto zdroj radosti a štěstí z prožívání metarealismu. V metamanažmentu žití je stav zažívání metarealismu a činění metakulturou úzce spojeny. V metamanažmentu žití jde o metakulturní aktivity zaměřené na spojení s vědomím a svědomím žitého metarealismu. Toto spojení kultu a nejrůznějších aktivit je nejambicióznější metoda jak vnést řád do lidského vědomí a svědomí vyvolávající uspokojení, radost a štěstí. Zažíváním metarealismu mnohé činnosti coby kulty metarealismu mohou být hlubokým zdrojem radosti a štěstí. Ovšem v moderní době globalizujícího kapitalizmu umění, hra i žití vůbec svévolnictvím ztratily své zakotvení v metarealistické Skutečnosti a tím se vytratila radost z žití a štěstí. Kosmický řád, který vždy pomáhal chápat lidské dějiny a dávat jim smysl, se ztrátou duchovnosti mysli roztříštil do nesouvislých fragmentů a tím se vytratila ona kýžená komplexnost ducha působící radost a štěstí. Kulturní a kultovní aktivity určené k vyvolání prožívání metarealismu pozbyly duchovní charakter působící štěstí. U člověka zotročeného diktaturou kapitálu je nemožné, že by našel spojitost s lidstvím a duchovní kulturou. Od duchovní kultury očekáváme, že tvořivým lidstvím zlepší naše pocity, tělesné nebo duchovní. Kroky duchovní kultury, založené na tvořivém lidství, činěné pro zlepšování kvality prožívání metarealismu žití, jsou velice důležité pro svobodnou vůli. Svobodně volené aktivity vedoucí ke stavu tvořivého lidství nacházejí původ v smysluplnosti přinášející uspořádaností mysli radost a štěstí. Málokdo však přímo tvořivé lidství považuje za cestu ke štěstí. Pro člověka je typické, že absencí duchovní výchovy více touží po štěstí materiálním než duchovním což rafinovaně využil kapitalizmus. Důležitým prvkem vývoje demokracie kapitalizmu bylo totiž to, že směřování lidí k materiálnímu štěstí bylo vyhlášeno za politický cíl a odpovědnost vlády (na podobném příslibu štěstí byl ostatně založen i socializmus). Málokdo materiálního štěstí dosáhl, ale každý se nechal holedbat nadějí že ho dosáhne a proto společenský systém kapitalizmu tak dlouho přežil, protože jeho členové měli přece jen reálnou naději, že jim jejich vláda pomůže dosáhnout materiálního štěstí a nadějnější budoucnost. Tento trik kapitalizmu došel globální úrovně abychom byli svědky sebezničení lidstva za globální podpory konzumentských davů majících pořád klamnou naději že dojdou štěstí stylem mít než být člověkem. Nyní jde metakapitalismem o něco víc, nejde už o politický cíl, ale o kulturní cíl člověka vůbec, jde o lidství a metakulturu. Je chybné říci, že praktiky, víra nebo instituce americké kultury jsou v jakémkoli smyslu lepší než kultury jiné. Tato naivní víra ve vlastní kulturní nadřazenost je globalizací dávno překonaná. Lidství neplatí mimo kulturu a kultury, má všelidský universální charakter v každé kultuře. Systém kulturních hodnot je lidstvím universální. Globalizací je nepřijatelné, aby někdo preferoval svůj systém kulturních hodnot a vnucoval jej jiným neboť potom je vyloučené jejich součinění lidstvím. Pouze universální hodnotou lidství je možná interakce kultur a tím jejich obohacování při jejich zachování. V různorodosti kultur spočívá bohatství lidstva, nikoli v unifikaci. Každá interakce probíhající mezi kulturami obsahuje lidstvím universální hodnotu a tím je možnost evoluce lidstva jedině možná. Pokud založíme touhu dosahovat prožívání metarealismu žití coby základu štěstí za nejdůležitější cíl každé lidské bytosti, pak bude řevnivost kultur překonána. Lidství umožňuje hodnotit společenský systém kapitalizmu podle duchovní entropie působené jeho potlačováním. Společnost metakapitalismu je "lepší" kapitalistické jednoduše proto, že velká část jejích členů má přístup k lidství, které odpovídají cílům evoluce kultury. Lidství skrze kulturní zážitky metarealismu vedou k růstu lidského "vědomí a svědomí" svobody na individuální úrovni a to tím, že dovolí co největšímu počtu lidí vyvíjet si stále komplexnější dovednosti tvořit či metamanažovat své žití. Kultury se mezi sebou liší stupněm lidstvím tedy "usilováním o duchovní štěstí", které svým členům umožňují. Podstatné pro kvalitní kulturu je dát každému kultivaci lidstvím tedy metamanažmentem žití zažívat stav duchovního štěstí. Lidstvo má jedinou šanci na trvale udržitelný rozvoj a to metakapitalismem vytvořit prostředí, ve kterém se dá snadno dosahovat lidství metamanažmentem žití a tedy štěstí. Vývoj kultury lidstva nedopadá dobře, protože ji poměřujeme materiálním blahobytem, ovšem pouze poskytování duchovních prožitků metarealismu žití dává dokonale šťastný způsob života. Bez duchovnosti kapitalizmus nemůže zabudovat lidství do životního stylu, a pouhým materiálním štěstím se ze života vytrácejí nové úkoly lidství, bez nich život nemá smysl a nepřináší štěstí; toto se stalo kapitalizmu, který globálním odcizením lidství vede lidstvo globalizací k sebezničení. Lidstvo se může od sebezničení spasit trvale udržitelným rozvojem založeným na lidství. Lidstvím totiž čekají lidstvo v evoluci stále nové a náročnější úkoly. Život jedince lidstvím získává znovu smysl a bude stát za to, aby byl metarealismem naplno žit. Potřeba přechodu od kapitalizmu k metakapitalismu je evidentní, lidstvím se lidé budou cítit duchovně omlazení a zdraví. Pro vítězství metakapitalismu stačí velmi málo totiž klást tvořivé lidství za metakapitál a nechat ho působit v konkurenčním boji s kapitálem. Tvořivým lidstvím konečně rozumíme štěstí. Štěstí je duchovního původu a souvisí s tvořivostí, s růstem komplexnosti vědomí a svědomí. V touze po štěstí lidskou mysl provází zvědavost, zkoušení, poznávání, vytváření, aplikování, inovování, uspokojování, radování. V lidské činnosti vznikají metamanažmentem žití neustále cíle a jejich překonávání přináší trvalé uspokojení, radost, štěstí a právě touha po duchovním štěstí je motorem evoluce kultury lidstva. Evoluce kultury je záležitostí překrývání generací zhruba o šíři 33 let, zatímco vlastní generace je šíří pouhých 25 let. Každou generací vznikají svérázné metarekordy, v té posledně ukončené týkající se poslední třetiny 20. století, šlo o vznik éry počítačů tedy oblasti lidské činnosti přinášející tvořivé uspokojení lidem s nimi pracujícími, samozřejmě přes časté nesnáze patřící ke štěstí. Končícím kapitalizmem je od věci o některých se zmínit (obskočení metarekordů končícího kapitalizmu). Metarekord nejprozkoumanějšího počítače z hlediska HW a SW je vymezen posledním počítačem umožňující jeho prozkoumání jednotlivcem. V oblasti HW šlo o komplexní prozkoumání centrální jednotky sálového počítače, v oblasti SW o prozkoumání jednoúlohového uživatelského operačního systému orientovaného magnetopáskově, o prozkoumání víceúlohového diagnostického operačního systému orientovaného magnetopáskově, o prozkoumání mikroprogramů počítače. Metarekord nejmodifikovanějšího počítače je vymezen náhradou mikromodulů centrální jednotky integrovanými, náhradou feritové operační paměti integrovanou, náhradou rychlé zápisníkové paměti integrovanou, náhradou paměti mikroprogramů integrovanou, náhradou elektrického psacího stroje jehličkovou tiskárnou nebo dálnopisem, náhradou periferií počítače. Metarekord nejmodifikovanějšího operačního systému je vymezen vytvořením modifikačních bodů jednoúlohového uživatelského operačního systému a víceúlohového diagnostického operačního systému orientovaných magnetopáskově, jejich off-line i on-line modifikací, off-line modifikací jednoúlohového uživatelského operačního systému orientovaného magnetopáskově na víceúlohový, vytvoření úlohy virtuálního počítače s ovládáním pomocí společné operátorské konsoly a přidělovaných periferií, spáření jednoúlohového a víceúlohového diagnostického operačního uživatelského operačního systému orientovaných magnetopáskově. obalovací diagnostika počítače podle mikroinstrukcí instrukcí počítače, tisk do souboru, paralelní tisk ze souboru vedle standardní práce uživatele, přenos operačního systému na disk, náhrada magnetopáskové jednotky magnetickým diskem, dálkové ovládání úlohy dálnopisem. Jak už to bývá bylo komplexní probádání počítače na jedné straně radostným zážitkem, na druhé straně také velkým zklamáním z primitivnosti, za nímž pochopitelně nastoupila potřeba poznat něco mnohem složitějšího – činnost mozku. Jenomže to vyžadovalo poznat všechno, co lidstvo poznalo. Vznikl tak svérázný metarekord nejkomplexnějšího poznání. Poznání všeho o mozku odkazuje a vede na poznání všeho, co lidstvo doposud poznalo. Na konci takového nejkomplexnějšího poznání je téměř stav, kdy člověk ví, že nic neví. V každém případě, se ukázalo, že stávající architekturou počítačů nelze mozek simulovat, nelze vytvořit umělý mozek schopný poznávání. Jednoduše řečeno lidské poznání či ještě lépe kultura není ještě zralá pro takový typ poznání. Ke konstrukci umělého mozku je třeba prvně jakéhosi metamozku lidstva, sítě mozků lidí komunikujících počítači. Vzniká potřeba počítačové komunikace lidstva, ke které kráčí evoluce počítačů. Končí éra středních počítačů, nastupuje éra minipočítačů a tím i nové metarekordy. Metarekord nejsledovanějšího počítač spočívá na prozkoumání víceúlohového uživatelského operačního systému reálného času orientovaného magnetodiskově, vytvoření modifikačních bodů operačního systému reálného času, jeho off-line i on-line modifikace, on-line modifikace pro sledování činnosti počítače v přerušovacím systému, analýza odsledované činnosti, vytypování slabého místa operačního systému reálného času vedoucí k nápravě. Jiným užitím sledování počítače byla on-line modifikace operačního systému pro sledování činnosti počítače v přerušovacím systému komunikačního protokolu. Nástupem mikropočítačů, speciálně osobních počítačů a v raketové evoluci operačních systémů bylo zaznamenán metarekord neuvěřitelného PC. Šlo o implementaci operačního systému NT4.0 na počítači s procesorem 486 a frekvencí 33MHz. Při použité RAM paměti 36 MB (4+16+16) a HDD 3,2GB se počítač jevil nezvykle živě natolik, že úspěšně pracoval jakožto koncová stanice v síti pod Novell a Server NT4.0. S lokální aplikací Office97 a Office4.3 počítač pracoval autonomně i v síti. K podobně neuvěřitelnému PC byl zaregistrován neuvěřitelný notebook. Šlo o typ 486 s procesorem 66MHz, pamětí RAM 20MB a HDD 1GB. Notebook byl postaven na úroveň PC externí klávesnicí, myší a monitorem. K podnikové síti byl připojen paralelním portem pomocí adaptoru SVEC. Na notebooku byl nainstalován volitelně spouštěný operační systém Win3.11 s aplikací Office4.3, nebo operační systém NT4.0 s aplikací Office97. V podnikové síti pracoval s autonomním operačním systémem Win3.11 a aplikací Office4.3. Mimo podnikovou síť sloužil v obou volitelných režimech. Potřeba přechodu k stále dokonalejším operačním systémům vedla k neuvěřitelné práci na PC. Jednalo se o PC 486 s frekvencí 66MHz, pamětí RAM 32MB (16+16) a HDD SCSI 540 MB. Uživatel potřeboval volitelně provozovat na jedné straně DOS+Win3.1+Off4.3 a na straně druhé NT4.0+Off97. V obou režimech počítač pracoval v podnikové síti Novell a Server NT4.0, byl však schopen pracovat plně autonomně. Stěžejní práce se odehrávala v režimu DOS a to i pod NT4.0. Překotný vývoj počítačů a jejich programových vybavení vedl k metarekordu nejprotřelejšího PC. Doposud se jedná o funkční počítač s procesorem Intel 486, který prošel řadou inovací. Pracoval v podnikové síti a po inovaci jako vyřazený slouží coby museální exemplář. Zažil procesory Intel DX2 66 MHz, AMD 100MHz, Intel DX4 100 Mhz. Procesory Intel jsou navzájem vyměnitelné bez potřeby nastavení na základní desce. V oblasti pamětí RAM prošel inovacemi 2x4, 2x8, 2x16, 2x32 MB. Je vybaven velkou a malou mechanikou FDD. K dispozici má sadu HDD (0.2, 0.54, 0.85, 1.2, 2.1, 3.2, 4.3 GB). Hostil škálu operačních systémů – DOS5.0, DOS6.0, DOS6.2, DOS6.22, Win3.1, Win3.11, Win3.51, Win95, Win98, WinNT4.0, Win2000. Umožnil sadu aplikací – T602, Office4.1, Office4.3, Office95, Office97, Office2000. Byl připojen jako fax i modem. Zažil externí modem 2kBd, 14kBd i 56kBd. Je vybaven interním faxmodemem 14,4KBd, modem 56kBd PCI by byl možný, ale zbytečným přepychem. Byl vybaven videokartou PCI Diamond, nyní vybaven řadou videokaret PCI a ISA včetně VESA karet. Síťovou kartou byl připojen do podnikové sítě, místně kříženým kabelem s jiným počítačem, i HUBem s ostatními počítači v místní síti. Vybaven je volitelným operačním systémem 3.11 nebo Win95 (verse USB). Pochopitelně takový počítač předpokládá i bratra v podobě nejefektivnějšího PC. Jedná se o počítač 486 s procesorem Intel DX4 100 MHz vybaveného volitelným operačním systémem Win98 nebo Win2000Professional s výměnným HDD. Nosičem operačních systémů je HDD 3.2GB s jednou oblastí FAT32. Paměť RAM počítače tvoří SIMM 2x32MB. Je osazen videokartou 2MB ATI PCI, síťovou kartou ISA, faxmodemem 14,4kBd, zvukovou kartou. Výše uvedené metarekordy jsou záměrně vybrány z oblasti týkajících se oblasti práce s počítači, jde totiž o to, že počítače se staly součástí práce a bez spokojenosti v práci není možno dosáhnou spokojenosti v životě. Prací živ je člověk a prací člověk udržuje sebe v evoluci kulturou. Člověk se může zachovat pouze kulturou a kulturní hodnoty mohou být vytvořeny a udrženy pouze prací, proto o to důležitější je práci samu a podmínky žití utvářet s kulturní důstojností na základě lidství. V metakapitalismu jde o to učinit práci tvořivou jakožto způsob prožívání metarealismu a praktikování metamanažmentu žití. Lidstvím je práce výsadou člověka a tvoří jeho ušlechtilost, metamanažovaná práce si žádá nasazení lidství. Význam práce na prvním místě musí být daný lidstvím a nikoliv hospodářskou užitečností jejich výsledků. Kultura, která si lidstvím váží a ctí práci také sama už tím prospívá. Práce je lidstvím vždy požehnáním a nikoli kletbou. Prokletím je práce odcizená lidství, nadmíru únavná, jednotvárná, duchovně, hmotně a zdravotně škodící. Prokletím je práce podřízená manažmentu odcizeného lidství. Lidstvím požehnaná práce je záležitostí metamanažmentu a zakládající metakapitál a metakapitalismus. Rokem 2002 končí stará generace kapitalizmu a nastupuje nová kulturní generace metakapitalismu, která bude mít také své metarekordy MetaUniversity, MetaBibliotéky, MetaTeorie, MetaInternetu, MetaGenetiky... Každá generace evidentně potřebuje udělat svůj krok v evoluci kultury, aby její členové zůstali aktivně zapojeni v politickém systému, který ovládá jejich životy. Doposud jen málo kultur dosáhlo uspokojivé shody mezi duchovními potřebami lidí a životními možnostmi, které měli k dispozici. Většina kultur selhala, protože přežití bylo příliš náročné, nebo protože jejich hodnoty ustrnuly potlačováním příležitostí k aktivitám pro generaci přítomnou a následující. Lidské kultury jsou obrannými strukturami proti chaosu, vytvořenými proto, aby se zredukoval vliv svévolnosti na naše žití. Kultura lidí je adaptivní prostředek evoluce, právě tak jako peří ptáků a srst savců. Kultury svým členům předpisují rámce chování, vytvářejí pro ně cíle, systémy víry, které jim pomáhají zvládat úkoly existence. Zájem mocných ovšem nutí kulturu vyloučit mnoho možností k tvořivosti, k omezenému výběru cílů a prostředků což mocným umožňuje mnohem snazší ovládaní lidí. Vedle kultury mocní zavádí kulty, které snadno omezující snahu lidí o svobodu a právě v tomto smyslu kulty plní podobnou omezující roli jako kultury. Kultury určují, jak se má člověk narodit, jak by měl vyrůst, vdát se nebo oženit, mít děti a zemřít. Přitom mezery v tomto kulturním scénáři vyplňují kulty, kdy všeobecné pokyny dané kultury poskytují jen málo vedení a kdy hrozí, že pozornost člověka se bude toulat v oblastech nebezpečných pro mocné. Tak především míra svobody nemůže překročit zájem mocných. Kapitalizmus nastavil kulturu a svobodu v rámci svévolného podnikání, které se však globalizací vymklo jakékoliv omezující kultuře a kultu. Důsledek ztráty kultury a kultů globalizujícího kapitalizmu je svévolnost projevující se terorizmem všeho druhu. Globalizací kapitalizmu nastala situace, kdy hmotařská kultura zbavená duchovnosti lidství ohrožuje samotnou existenci lidstva. Bylo jen otázkou času patřičně reagovat, světová válka proti terorizmu vše urychlila. Symetrickým letopočtem 2002 vznikla vhodná příležitost k nápravě lidstva, přišel čas dlouho inzerovaného Posledního soudu protože čas Globálního soudu. Globální soud každému člověku planety ukládá právo a povinnost bezodkladně uskutečnit lidství tedy svobodu a spravedlnost metamanažmentem žití. Globální soud pro nebezpečně narůstající entropii lidstva, blížící se rozsahem a intenzitou genocidě lidstva, stanoví globalizující kapitalizmus zločinným společenským uspořádáním a proto stanoví konec roku 2002 koncem epochy kapitalizmu s jeho náhradou metakapitalismem založeným na metakultuře lidství. Metakultuře se zdařil metakapitálem vyvinout systém cílů a pravidel, která jsou natolik přitažlivé a odpovídají natolik potřebám trvale udržitelného rozvoje, že její členové jsou schopni kultem lidství vyšší tvořivé produktivnosti než kapitalizmus. Kultem lidstvím a kulturou metakapitálu je vztah kultu a kultury metakapitalismu užší než v kapitalismu. V metakapitalismu se kultura metakapitálu stává velkým kultem tvořivého lidství. Kult lidství umožňuje lidem žití s půvabem radosti, protože z podněcující tvořivosti svých aktivit dosahují stejnou radost, jakou by získávali z nějaké radostné činnosti. Pomocí kultu lidství kultura metakapitalismu zvyšuje intenzitu stavů lidství a tvůrčí svobody pro každého. Kultura metakapitalismu zvyšuje intenzitu stavů cítění lidství, svobody a spravedlnosti a není tedy "dobrá" v nějakém morálním smyslu. Metakapitalismus odkazem na kult lidství coby metakapitálu ve všech směrech zajišťuje úspěšnost, pokud jde o motivování každého občana k metamanažmentu žití. Metakapitalismus pro obyvatelstvo Země poskytuje lidstvím přitažlivý kult. Kult lidství coby metakapitál stanovuje jednoduché cíle, má jasné zpětné vazby a umožňuje obnovené zapojení do řádu přírody, což mnoha lidem přinese úlevu od předchozích úzkostí a zmatků. Moc metakapitálu představuje lidstvím mocnou motivaci, protože jeho vlastnění zaručuje ctnost a správnost jednání. Když lidstvo metakapitalismem přijímá cíle a normy lidství zvyšujících metakapitálem radost a štěstí ze života není to tak, že úspěch jednoho bude na úkor někoho jiného či jiných. Samozřejmě že v metakapitalismu existují občané států, které jsou lidstvím a metakapitálem bohatší, vzdělanější a mají stabilnější vládu, s vyšší mírou životní spokojenosti a štěstí. V metakapitalismu však bohatství neznamená úspěch na úkor chudoby jiného, ale příležitosti metakapitálu pro jiné. V metakapitalismu musíme vědět, jak lidstvím dojít metakapitálu a tuhle dovednost u většiny lidí musí pěstovat metamanažment žití. Hlavní podmínka mající vliv na to, zda k vlastnění metakapitálu dojde nebo ne spočívá v duchovní schopnosti kultivovat své vědomí a svědomí tak, aby člověk dosáhl stavu cítění tvořivého lidství. V metakapitalismu musíme brát v úvahu nejen vnější podmínky nebo strukturu aktivit vedoucích k cítění lidství, ale musíme také počítat s duchovními podmínkami, které vlastnění metakapitálu umožňují. Převést obyčejné žití ve vlastnění metakapitálu není snadné, ale skoro každý člověk může zlepšit vyhlídky schopnosti k lidství. Metakapitalismus není žádná utopie, nevyžaduje žádnou revoluci, je totiž záležitostí metamanažmentu žití a tedy uskutečnitelný každým člověkem dobré vůle tady a hned. Metamanažment žití nemá potřebu nikomu diktovat, moudrý se metamanažmentem o své žití postará sám. Ovšem zločinné působení globalizujícího kapitalismu je třeba patřičně odměnit, ve smrtelných křečích bude kapitalizmus nebezpečný. Ve jménu světového boje proti terorizmu Globální soud každému představiteli státu, volenému zastupiteli občanů, soudci, veřejnému činiteli, pedagogu, manažeru, bohatci a vlastníkovi kapitálu ukládá povinnou antiteroristickou lustraci v podobě certifikátu lidství. V rámci boje proti státnímu terorizmu Globální soud ruší povinnou vojenskou službu a povinnou docházku do státem dirigovaných škol při zachování povinné školní docházky. U vědomí boje proti terorizmu lidstvím Globální soud ukládá všem etnickým kulturám právo i povinnost autonomie typu metastátu a stanoví boj státu proti metastátu za akt státního terorizmu. V každém případě boj proti terorizmu je lidstvím náhle přehledný, příkladů je mnoho a stačí je uvádět. V každé válce je třeba snadně rozpoznat nepřátele a v této světové válce proti terorizmu je to zvláště aktuální. S nástupem metakapitalismu je třeba znát nepřátele lidstva a rovněž vyjasnit proč vůbec došlo ke globalizujícímu terorizmu. Lidstvo je ve světové válce s terorizmem a nelze se tomu divit, když lidstvu vládne elita hňupů či hňupoelita. Čím mocnější diktatura kapitálu, tím větší terorizmus kapitál páchá. Čím větší a mocnější stát, tím kvalitnější hňupoelita a tím větší státní terorizmus. Hňupoelita má na svědomí zločiny terorizmu všeho druhu. Pro orientaci v dnešním globalizujícím světě stačí nadmíru jednoduchá rovnice "hňupoelita = terorizmus" či " terorizmus = hňupoelita" a díky jí se svět stává průhlednější, stačí si dosadit za proměnné. Supervelmoci vládne arcihňup, stranám extrahňupové, parlamentní demokracii hňupoelita. Označit někoho hňupem není nadávka, je to označení svévolnického způsobu myšlení. Hňupství je lidskou vlastností, protože původ nachází v svévolnickém rozumářství. Hňupství je založeno svévolnickým racionalizmem neschopným uznat autoritu metarealismu. Pro vyloučení nedorozumění je třeba pojem hňupa vymezit, každý se tak může sám posoudit zda k hňupům patří a dokonce i hňup sám. Kdo je to hňup? Všechny sorty hňupů mají jedno společné, za zákon vydávají vlastní svévolnost a pro svou svévolnost neuznávají autoritu metarealismu Skutečnosti. Hňup za zdroj reality popírá uznat metarealitu a metarealitu za příčinu sebe sama. Hňup ve své svévolnosti nectí metarealitu a tím méně realitu. Hňup zbavený autority metareality je svou mocí všehoschopný. Hňup je svévolník neschopný lidstvím dostát smyslu žití. Hňup odmítající metarealitu není schopný svobodně vytvářet zákony sám sobě. Hňup uznává zákony aniž uznává jejich ducha. Hňup uznává zákony aniž ctí jejich původ. Hňup uznává svou svobodu a přitom otročí svévolnickým zákonům. Hňup není schopen Metakategorického imperativu totiž bezpodmínečného požadavku jednat svobodně metarealismem, který je všeobecným zákonem a tedy zakládající lidské jednání pro nějž je lidství cílem a nikoliv prostředkem. Hňup je schopný za svého zástupce volit hňupa. Hňup je ochotný slepě či nekriticky poslouchat, sledovat, číst nebo reprodukovat názory hňupů. Nyní je už jasné proč je hňupství nutným globálním produktem globalizujícího kapitalizmu a proč je nutný přechod k metakapitalismu. V hňupství jsou přeborníci Američané, když demokraticky svěřují výkon hňupoelitě v čele s arcihňupem. Nejsou však osamoceni, ostatní se po nich úspěšně opičí. Hňupoelita je lidstvu nebezpečná vyvoláváním všech forem terorizmu, odtud boj proti terorizmu je bojem proti světové hňupoelitě jejíž lídrem je ta americká, stačí sledovat její kroky a v poslední době ve sporu s Irákem. USA se potřebují vetřít na ropná pole a v tom není náhodou, že arcihňup čpí naftovým odérem z Texasu. Tak USA za každou cenu hledají záminky k napadení Iráku. Americká a britská letadla hlídající bezletové zóny nad jižním a severním Irákem provedla velký nálet, když zaútočila na ropná zařízení v Basře, přičemž údajně usmrtila až osm lidí. Američtí představitelé tvrdí, že palba irácké protivzdušné obrany na hlídkující letadla je porušením rezoluce Rady bezpečnosti OSN z letošního 8. listopadu, jejímž účelem je zbavit Irák všech jaderných, chemických a biologických zbraní. Americká a britská letadla dohlížejí na dodržování bezletových zón nad jižním a severním Irákem, které byly vytvořeny po válce v Perském zálivu z roku 1991 s cílem chránit kurdskou enklávu na severu a šíitské muslimy na jihu Iráku před útoky vojenských jednotek Saddáma Husajna. Irák však tato pásma nikdy neuznal. Vyprovokovat Irák se nedaří a tak se USA snaží z Iráku dostat vědce zapojené do zbrojních programů a v krajním případě jsou ochotny je i unést. USA vyvíjí tlak na zbrojní inspektory, aby pomohli s identifikací důležitých odborníků, kteří by mohli být klíčoví pro Saddáma Husajna. Pokud se odborníci rozhodnou odejít z Iráku, Američané jsou ochotni jim zajistit azyl výměnou za informace. Pentagon a Bílý dům si prý přejí, aby se zbrojní inspektoři snažili vědecké pracovníky vyhledat a přiměli je z Iráku odejít. Zbrojní inspektoři nemohou v Iráku stále najít údajně ukryté zbraně. Tak Bílý dům přichází s tvrzením, že prý má k dispozici pádné důkazy o tom, že Irák vlastní zbraně hromadného ničení. USA však informace o ukrytých zbraních nechtějí poskytnou zbrojním inspektorům. Důkazy o tajných zbraních Iráku stále žádní, je nutno něco si vymyslet. Vláda USA má prý důkazy, že extremisté napojení na síť Al-Kajda propašovali z Iráku smrtící chemickou zbraň, nervový plyn VX. To má být zatím nejkonkrétnější důkaz pro tvrzení Bushovy vlády, že Irák zásobuje Al-Kajdu. Nicméně ke klíčové otázce, zda irácký prezident Saddám Husajn nařídil tuto transakci, či o ní věděl, američtí analytici uvedli, že o tom nemají žádný důkaz. Irácký vůdce Saddám Husajn je připraven dát zbrojním inspektorům šanci dokázat, že Irák nemá zbraně hromadného ničení. Irácký režim Saddáma Husajna předkládá požadovanou zprávu o svých zakázaných zbraních už 7. prosince - tedy o den dříve, než mu to ukládá příslušná rezoluce RB OSN. Rezoluce přijatá 8. listopadu dala Iráku měsíc na to, aby předložil podrobný soupis zbraní hromadného ničení na svém území. USA i Británie aniž vyčkaly závěrů zbrojních inspektorů oficiálně kritizovaly iráckou zprávu o stavu jeho zbraní hromadného ničení s tím, že není pravdivá. Obsahuje prý chyby či nepřesné údaje ve zvláštní zprávě o stavu svých zbraní hromadného ničení. To znamená, že USA a Británie disponuje informacemi o stavu iráckých zbraních hromadného ničení a není nic snadnějšího než žádat o jejich předání zbrojním inspektorů. Nelze akceptovat výtku, že v irácké zprávě mimo jiné chybí zcela zásadní vysvětlení, co se stalo s programem vývoje chemických a biologických zbraní po roce 1998, kdy z Iráku odešli zbrojní inspektoři OSN. Nelze akceptovat výtku, že zpráva Iráku nesděluje přesně, co se od roku 1998 stalo se zbraněmi hromadného ničení, které Irák vyrobil a vyvíjel. Zpráva má obsahovat soupis stávajících zbraních, ne o minulých. Rovněž nelze akceptovat výtku, že ve zprávě chybí reakce na nedávné britské důkazy o nebezpečných iráckých aktivitách. Irácká zpráva je soupisem zbraní hromadného ničení a je úkolem zbrojních inspektorů posoudit nakolik je pravdivá a úplná, nic víc a nic méně a pouze toto zakládá právní základ nesplnění rezoluce OSN z 8. listopadu. Přesto bez důkazů o existenci iráckých zbraní hromadného ničení poradci doporučili prezidentovi USA, aby vyhlásil, že Irák zprávou o stavu své výzbroje porušil rezoluci Rady bezpečnosti OSN. Američané i Britové prozatím tvrdí, že dají ještě čas zbrojním inspektorům, kteří pátrají po zbraních hromadného ničení přímo v Iráku. Ačkoli už několik týdnů naplno běží mezinárodní zbrojní inspekce na území Iráku a inspektoři zatím nepřistihli Iráčany, že by ukrývali zbraně hromadného ničení či je tajně vyvíjeli. Inspekce vstoupily už do čtvrtého týdne a zatím inspektoři neohlásili nic, co by svědčilo o tom, že Irák zbraně hromadného ničení má. Stále nejsou důkazy o držení zbraní hromadného ničení Irákem a tak v Bushově týmu údajně převládá myšlenka vyvíjet tlak na OSN, aby požadovala výslechy iráckých vědců mimo Irák. Bush se domnívá, že Saddám to odmítne, což bude znamenat "zásadní porušení" rezoluce, které bude svět považovat za ospravedlnitelnější důvod k válce než ukvapenou akci. Takový je morální profil hňupoelity USA. Podle Globálního válečného soudu irácká zpráva musí obsahovat pouze ověřitelný soupis zbraní hromadného ničení a nikoliv údaje vyvolávající spekulace, dohady a sváry. Informace o jednostranném zničení zbraní hromadného ničení Irákem patří k neověřitelným. Rada bezpečnosti opětně prokázala zločinný charakter tím, že diskriminuje některé své členy, když jim neposkytla stejné materiály jako stálým členům, kromě toho nekvalitně provádí kontrolní odzbrojovací akce v Iráku. V situaci na pokraji sporné války nutno jednat. Globální válečný soud činí šéfa odzbrojovacích inspektorů v Iráku Hanse Blixe zodpovědným z válečných zločinů maření odzbrojení Iráku, z nekvalitních kontrol, ze spekulací, ze zatajování informací o zbraních hromadného ničení, úhrnně z vyvolávání válečného konfliktu. Globální válečný soud činí USA zodpovědnými z válečných zločinů, ze zatajování informací o zbraních hromadného ničení Iráku, z maření odzbrojení Iráku, z vyvolávání válečného konfliktu. USA klamou světové společenství a oprávněně jsou vystaveni pozornosti Globálního válečného soudu. Irák popírá vývoj a skladování zbraní hromadného ničení a umožňuje inspektorům OSN to prokázat. USA tvrdí, že má pádné důkazy, že irácké zbrojní programy nejen pokračují, nýbrž že se jejich počet zvýšil. Tyto důkazy však USA nejsou ochotny poskytnout OSN. Šéf zbrojních inspektorů OSN v Iráku Švéd Hans Blix upozornil na fakt, že mu v rukou chybějí důkazy pro tvrzení Američanů a Britů o iráckých programech zakázaných zbraní. Američané a Britové, mají pocit, že si pro sebe musí nechávat tajné informace, které to potvrzují přitom zbrojní inspektoři OSN od USA žádnou důkazovou dokumentaci nedostali. Je třeba učinit nápravu. Globální válečný soud bezodkladně ukládá USA předat zbrojním inspektorům OSN tajné informace o zbraních Iráku, ignorování nechť je považováno za maření odzbrojení Iráku a za podporu mezinárodního terorizmu. Jenom proto, že se USA nelíbí irácká zpráva o zbrojním programu chtějí válku bez mandátu OSN. Jediným spojencem ochotným jít ihned do války USA s Irákem je Británie. V Perském zálivu se dá hovořit jen o podpoře Kataru a Kuvajtu. Německo poskytne základny a vzdušný prostor, ale útoku se nezúčastní. USA hrozí Iráku atomovou bombou. Základní součástí obrany USA je hrozba použití zbraní hromadného ničení v odvetě na obvinění a to bez důkazů a bez konzultace s OSN. Washington prý nepřistoupí k "operaci Irák" jednostranně, bez ohledu na ostatní státy, a bude celou záležitost předem konzultovat v Radě bezpečnosti OSN. To je ale v metakapitalismu málo, Rada bezpečnosti OSN je zločinná organizace ohrožující bezpečnost lidstva, v ní se odehrávají špinavé politické obchody se smrtí malých národů. USA je třeba přinutit k demokracii států na platformě celé OSN. Globální soud přenáší záležitost rezoluce Rady bezpečnosti na všelidské fórum OSN, kdy každé schválení mandátu OSN podléhá souhlasu minimálně dvoutřetinové většině členů OSN. Globální válečný soud stanoví případnou válku USA proti Iráku podrobit souhlasu minimálně dvoutřetinové většině členů OSN a nikoliv zločinné Radě bezpečnosti OSN, nedodržení uvedené podmínky nechť je považováno za akt mezinárodního terorizmu a to i ze strany spoluúčastníků jako je Velká Británie, Německo, Turecko, Katar nebo Kuvajt. USA na Iráku žádají zákaz a vývoj zbraní hromadných zbraní, přitom USA již řadu let vyvíjejí a skladují zbraně a munici hromadného ničení. Svévolnické použití zbraní hromadného ničení je veřejně deklarovanou strategií USA rovnající se útoku na koho si americký arcihňup svévolnicky bez věrohodných důkazů zamane a který dokonce za americké národní zájmy začíná považovat EU, když její politiky tlačí k přijetí Turecka za člena. Naštěstí má EU jiné starosti než válku s Irákem. Hňupoelita je globalizací jev planetární a nevyhýbá se ani EU. EU se má rozšířit, k tomu vyčlení peníze, potom si to rozmyslí a počet kandidátů zvýší přitom původní finanční limit ponechá. Pochopitelně se strhne tahanice o peníze, už nejde o podmínky, ani o společné zájmy, ani o spravedlnost, jde o to urvat co nejvíce. EU ukázala svou pravou tvář tedy postfašistickou diktaturu kapitálu, když dala kandidátským státům ultimátum přijetí za členy druhé či spíše třetí kategorie. Nastal čas volby o protektorátu - pro EU, pro Česko i pro dalších devět zemí. Představitelé přistupujících států museli na summitu v Kodani přistoupit na diktát EU. Všichni uchazeči získali pocit, že byli ze strany EU porobeni. V Kodani se ukázalo unijní kramaření, EU se tu setkala se svou budoucností. Svým chováním rozhodla o tom, jaké budou její zítřky: nekonečné spory s rozezlenými nováčky, u nichž zůstane pocit křivdy. V poslední přístupové fázi se peníze staly symbolem vyjednávacího úspěchu či neúspěchu. Všech deset zemí podepíše vstupní dohodu v dubnu 2003 a od 1. května 2004 by se měly stát plnoprávnými členy EU. Vše ale závisí ještě na souhlasu jejich občanů - ve většině zemí se budou během příštího roku konat referenda o připojení k EU. Evropu zahalil boj hňupoelit. Lítý boj hňupoelit o eura zcela zastínil samu podstatu věci, vše zahalil štiplavý odér hádek, neshod a chaosu. Ideje a dobré myšlenky byly zcela zapomenuty. Budoucí členové měli chtít rovnoprávnost. Jsou daleko, daleko důležitější věci, které s naším vstupem do EU souvisí a budou souviset. Proč se třeba nediskutuje o tom, zda sjednocená Evropa například neodnese také část suverenity. Nebo jestli nestrkáme hlavu do ještě většího byrokratického a nepřehledného chomoutu, než v jakém žijeme dnes. Clona vytvořená z bankovek eura nám zatemnila oči i mozek a neumožňuje vidět věci, které bychom vidět měli. Pokud nás však k členství v EU vedou jenom peníze, je lepší tam nevstupovat. Ale nepříjemný hňupský odér nad Kodaní už nikdo nerozfouká. Kodaňským rozhodnutím EU zamířila do nové éry demokracie členských států, změní to její příští členy i EU. Členové rozšířené EU musí určit, jak v ní chtějí rozhodovat a zda chtějí i nadále ponechat možnost veta třeba jen pro jednu jedinou zemi. EU vstupuje do nových oblastí. Konvent budoucnosti, který na jaře předloží něco jako návrh ústavy EU, může vést k zajištění skutečně politické role unie v Evropě i ve světě. Nejsou to jen formální změny struktur a pravidel. EU vnímá sebe samu jako "solidární společenství", není prý nic než spolek souhlasících států a s tím by byl konec, kdyby se její chod zablokoval. Až vstoupí desítka nových členů bude to velký podnik přesahující obzory mnoha svých členů. Každá země se v něm "zmenší" - i Německo a Francie vše bude záviset nejen na dohodě mezi sebou, ale na tom, kolik dalších partnerů získají. Po desetiletí reforem jsou uchazeči připraveni k tomu, aby měnili EU i její členy více, než ti by chtěli, a aby tlačili na reformy, do nichž se v EU zatím nikomu moc nechce. Nastává také čas dohánění EU - nejen po stránce hmotné, ale i po stránce právní. Podmínky, které si EU ve vstupním jednání prosadila, kandidátům určují druhořadé členství. V některých oblastech nemají hned od začátku stejná práva jako dnešní občané EU. Avšak tento rozdíl tu není navěky. Právní a ekonomické vyrovnání bude trvat delší dobu a hodně v tom hraje kvalita domácí hňupoelity. V každém případě bez eliminace boje hňupoelit ústavou EU zítřek společné Evropy bude pouze nadstátním terorizmem dokonalejším než je ten náš státní. Už kvůli riziku nadstátí Spojených států evropských je třeba budovat paralelní Evropu jakožto Spojené metastáty evropské. Po Kodani je jasno. Bez jednotící ústavy bude EU velkým bitevním polem hňupoelit. Česko po vstupu do EU dostane nejméně peněz ze všech zemí kandidujících na vstup. Maďaři dostanou dvojnásobek - 136 euro, Slovinci o třetinu víc - 108 euro. Česko má dostat 70, v ideálním případě 88 euro na hlavu. Hňupoelita Česka nedokázala neúspěšný výsledek otevřeně vysvětlit a přiznat, že nedokázala vyjednávat tak obratně jako ostatní. Jedině velvyslanec EU v Praze Ramiro Cibrian vysvětluje důvody pro nejhorší výsledek Čechů. Jsou tři. Česko je relativně bohatá země. V Česku nejsou jaderné elektrárny, které se po vstupu do EU zavřou. Na to dostanou některé země peníze. A po rozšíření Česko nebude mít hranici s nečlenskými státy, kterou bude potřeba pečlivě chránit. I na to dostanou ostatní přidáno. Přestože není nejbohatší ze skupiny kandidátů, dostane Česko nejméně peněz. EU straší kandidátské státy. Bude to teď, nebo nikdy. Pokud nedosáhne rozšíření nyní, podmínky budou postupem doby stále těžší. Riziko ztroskotání existuje a diktuje. Unie navíc zvýšila tlak na uchazeče, nenechá se jimi vydírat: není už o čem jednat, všechny peníze jsou rozděleny, nutno uzavřít jednání na základě toho, co jim nabízí. Summitu se zúčastní Velká Británie i když má Globálním soudem zastaveno členství, EU tak demonstruje pohrdáním Globálním soudem. Všeho dočasu. Podstatné je, že na straně EU i na straně kandidátských států stojí hňupoelita a to není příznivá zpráva. EU neví kam jde, vstupující státy skočily do jedoucího vlaku, který se stále rychleji řítí do globální katastrofy a vyskočit z něho nebude možné. Budiž podotknuto, že kvalita hňupoelity EU zdaleka nedosahuje kvalit kandidátských států. Hňupoelita Česka si vystavila vizitku. Vstup do EU je něco jako odchod na věčnost: všichni tam jednou musíme, ale nevíme, co nás “tam” čeká. Je to opět na věčné časy. Lidé nevědí, co bude s jejich životními úsporami, s penzemi, s platy... I proto mají teď plné hlavy šokujícího zjištění: Evropa je vzala s penězi u úst, dostanou jen 87 eur na občana a jiní mnohem víc. Vidí přehlednou tabulku, kdo a kolik dostane, a jsou v ní na konci pelotonu. Vysvětlení vyjednavačů, že vidíme něco jiného, než vidíme, neuspokojí. Mluví vznešenou hatmatilkou, z níž člověk nehoněný v bruselské terminologii chápe jen spojky ve větách. “Nehoněný” člověk však bude za půl roku v referendu vybírat mezi ANO - NE. Hňupoelita zvaná proevropská má do referenda co dohánět, co lidem vysvětlovat. Zatím jen trpně sedíme v čekárně na vlastní osud. Prý bude dobrý. Prý... Sotva. Lidé mají jedinou šanci a to přestat věřit a důvěřovat hňupoelitě. Hňupoelita na lidi hrne z teplé kanceláře čísla a příklady z vyspělého zahraničí. Obrátí se proti nim. Občané mají oprávněně strach, který nikdo nerozptýlil. Hňupoelita chce občanům vzít jejich jistoty, třeba špatné, ale pořád jistoty. Desítky čísel na papíře zmohou málo proti strachu. Vlády, ať pravicové či levicové, seděly v zákopech. Udělaly ve vládnutí tolik chyb, že jen statistikami o výhodách vstupu do EU nepřesvědčí. Politici podcenili nejdůležitější zákon - o komunikaci s veřejností. Říká se tomu otevřená politika a ohání se jí kdekdo. Nestačí přibít na obecní vrata ceduli Zde se zruší podnik po vstupu do EU. Fámy zaplní místa, kde chybějí informace. Zbabělost či neochota mluvit s lidmi jsou přísně nadstranické. Primát v kvalitě hňupoelity drží v Česku ODS. Vypadá to jako by se v ODS pohnuly ledy. Mirek Topolánek překvapivě zvítězil v souboji o uvolněný trůn v ODS. Šestačtyřicetiletý místopředseda Senátu nahradí po téměř dvanácti letech v čele strany Václava Klause. Ve finále pak Topolánek o pouhých jedenáct hlasů porazil Petra Nečase. Takový výsledek však zřetelně nepotěšil Václava Klause, o němž se soudí, že by v předsednickém křesle nejraději viděl právě Nečase. Václav Klaus, pro něhož kongres zřídil funkci čestného předsedy ODS, se na konci své předsednické kariéry dočkal mnohaminutových ovací ve stoje. Delegáti vystrojili Klausovi emotivní rozloučení a ovace vstoje, ale zároveň mu vyslali jasný vzkaz: Stranu si teď budeme řídit podle toho, jak to chceme my. Výsledkem je volba Mirka Topolánka, politika, který nedávno označil snahu ODS dostat Klause na Hrad pomocí dříve odmítané přímé volby za "politickou prasárnu". Zatímco pro Klause znělo motto 13. kongresu ODS: Vstříc novému osudu, použil Topolánek sousloví méně vzletné a méně osudové: Nový začátek. Takový je asi rozdíl mezi "duchovní dimenzí" odcházejícího otce zakladatele a "politickou obyčejností" prvního provozního předsedy. Volbou Topolánka jsou mnozí zklamáni. Očekávali osobnost klausovského formátu, dostali severomoravského praktika. Topolánka postrčila do popředí právě jen gesta, jimiž naznačoval, že on je co nejdál od Klause. Část delegátů chtěla otci zakladateli vzdát čest, ale také se od něj chtěla co nejvíc odpoutat. ODS chybí nová strategická rozhodnutí, o nich mezikongres neřekl nic. ODS se chtěla jednoduše naoko oprostit od své vlastní minulosti. To byl hlavní důvod, proč do čela strany členové zvolili Mirka Topolánka, a ne favorita Petra Nečase. Poptávka po změně ODS byla nesmírně silná. Vůdce odešel a hňupoelita v jeho duchu kráčí dál. Končí osobní rivalita mezi Klausem a Vladimírem Špidlou. Je tu signál oteplení vztahů mezi ČSSD a ODS, ovšem v duchu spolupráce hňupoelit jak to předvedly v případě opoziční smlouvy. Z předsednictví ODS odchází extrahňup, čelo strany, kterou založil, opouští téměř po dvanácti letech. Je iluzí si myslet že extrahňup z vedení odešel, jeho duch hňupství zůstal. Jeho duch bude řídit ODS dále, její skutky o tom podají důkaz. Extrahňupský duch Klause se bude šířit dál, na řadě je export extrahňupství tedy profesura spíše v Německu než Austrálii, také možnost kandidovat do Evropského parlamentu a šířit jeho ducha v knihách. Jeho přiznání sedí, vždy zásadně a přísně odlišoval postoj politický od postoje občanského, prezidentského a od vlastního postoje. Takže takový chameleón. Zátěž ODS extrahňupem už je tak velká, že se z ní nelze vymanit. ODS připomíná komunisty, kteří také věřili v reformovatelnost. A nyní chce extrahňup zasít stejného ducha do prezidentství. Lidé by měli více přemýšlet, protože ve volbě prezidenta státu jde o něco více než o recyklaci politiků a jejich osobní ambice. Funkce prezidenta je v Česku především reprezentativní, rozhodně by neměla být reprezentací extrahňupů. Hňupoelita boduje, od ní se bude dále šířit blbá nálada. Hňupoelita nastupuje, chce zpolitizovat prezidentský úřad, politici nechtějí už jen do Ústavního soudu, chtějí už i prezidentský úřad. Do prezidentského úřadu se tlačí další extrahňup. Prezidentské referendum ČSSD skončilo překvapivým výsledkem: Špidlův favorit Otakar Motejl propadl. S přehledem ho porazil nejen bývalý šéf ČSSD Miloš Zeman, ale téměř o tisíc hlasů ho nakonec přeskočil také dosavadní outsider Jaroslav Bureš. předseda ČSSD Vladimír Špidla, který by na Hradě raději viděl Motejla. V pseudoreferendu ČSSD Miloš Zeman získal polovinu z 27 tisíc hlasů, druhý je náměstek ministra spravedlnosti Jaroslav Bureš s 6,5 tisíce a třetí Otakar Motejl s 5,3 tisíce hlasů. Původní favorit referenda Motejl propadl, ale hned na úvod se ukázalo, že je snadné referendum zmanipulovat, tedy hlasovat několikrát pro jednu osobu. ČSSD si uvázala na krk paskvil zvaný referendum, zmanipulovaný od začátku až do konce, jehož výsledek je diametrálně obrácený od všech průzkumů veřejného mínění. S referendem spadla ČSSD do pasti, nejčastěji se to stává ne tak myslivcům jako spíše hňupům. Pozorovatel politické scény se může skvěle bavit, sázkaři se mohou těšit na nové kurzy. Politici by si měli vzít poučení. Socialistické referendum bylo hrou na přímou volbu. Podle toho dopadlo. Dospělým lidem se většinou nevyplatí, když si takhle hrají. Veřejné hlasování o nejlepším kandidátovi tak posílilo vnitřní rozkol ve straně, kde proti sobě stojí dvě křídla - špidlovské a zemanovské. Za této situace opravdu jen extrahňup coby bývalý předseda chce být prezidentem i za cenu rozdělení ČSSD. Kdyby opravdu být prezidentem nechtěl, učinil by akt veřejně prospěšný, tedy chceme-li se opravdu zařadit mezi státy s určitým stupněm politické kultury. Někomu možná vadí Zemanova či Klausova vulgarita a samolibost, ale to opravdu není to, co je pro výkon prezidentské funkce diskvalifikuje. Jde totiž hlavně o to, že jejich vlády je odpovědné za věci, které nejenže představují obrovské finanční ztráty pro daňové poplatníky, ale i bezpečnostní riziko pro náš stát. O kvalitě hňupoelity svědčí hon na Motejla, ombudsman Otakar Motejl, usmrtil v roce 1978 při dopravní nehodě člověka. Náhle se objevila nformace, která snížila šance ombudsmana Otakara Motejla na prezidenta. Nikomu dosud nevadila. O Motejlově téměř 25 let staré nehodě dlouho ví řada jeho kolegů z advokátní a soudní praxe. Jel v neděli autem z chalupy a v půl deváté večer v Táboře přejel starého pána. Jsou věci, které člověka mrzí celý život, a přesto s nimi nebude chodit po náměstích a vytrubovat je. Pro část ČSSD jsou náhle zveřejněné informace o Motejlově nehodě komplikací. Hňupoelita se nedovede shodnou na prezidentovi. Přituhuje. Kdo se obával, že přímá volba prezidenta by vystavila kandidaturu o tento ctihodný úřad ryku zdivočelé ulice, nemusí mít strach: o ryk nepřijde ani při volbě parlamentní. Kandidátů je mnoho. Českým prezidentem nemůže být asi nikdo. Jen nikdo totiž splní tužby hňupoelit. Dnes je na řadě dr. Motejl. Je figurou ve vnitřním sporu špiček sociální demokracie. Za protihráče má pány Zemana a Bureše. Je tedy do něj páleno, aby prezidentem nebyl on, nýbrž ti dva. Už jsme se dozvěděli: Motejl kdysi hatil rehabilitace politických vězňů, dnes hájí majitele domů proti nájemníkům a má nízkou sociální citlivost. Nepřál si existenci jakési firmy, která by odstranila nezaměstnanost na Mostecku, protože si jako ombudsman přeje nezaměstnané. Poslední úder: Před lety zavinil smrt chodce. Veřejný ochránce práv a uchazeč o post prezidenta Otakar Motejl čelí trestnímu oznámení, v němž je viněn z hanobení národa a rasy. Může za to věta, kterou vyslovil na tiskové konferenci. Kritizoval tam postup některých majitelů domů. Ti vyhrožovali, že jednostranně zvýší nájmy, protože Ústavní soud zrušil ministerskou vyhlášku o deregulaci nájemného. "Není náhodou, že většina těch majitelů domů má taková neslovanská jména," řekl tehdy Motejl. To se však dotklo Paula Nissla, česky hovořícího Brňana, jenž vlastní americký pas a má předky židovského původu. "Jde o hrubé znevážení vlastního národa - USA, židovské rasy jako takové...," napsal do trestního oznámení, které už poslal státnímu zastupitelství v Brně. Právě Nissl byl jeden z prvních, který veřejně ohlásil úmysl zdražit bydlení ve svém domě - navzdory tomu, že verdikt Ústavního soudu to zatím neumožňuje. Současně s Nisslem na Motejla podal trestní oznámení i Girolamo Giormani, majitel několika domů v Praze. Inu kdo se cítí, ten se vtípí. Co se odvažují páchat za hranicemi by se ve své vlasti neodvážili. Nelíbí se jim například označení "pochybní podnikatelé" či "nepoctiví majitelé domů". Nejde o trestní čin, jakkoli je to jako výrok nešťastné. Musela by být za prvé zmíněna konkrétní národnost a za druhé také souvislost s něčím neslušným. To vše má ukázat, že dr. Motejl není ctihodný kandidát. Ovšem Dr. Motejl je ctihodný. Osvědčil statečnost za komunistů v procesech proti disidentům, osvědčil jemnost a citlivost k lidem. Je obětí politických bojů, které u nás věru nejsou vybíravé. K tomu se hodí všechno. A přitom - zavinit za volantem smrt chodce nemusí být zločin. Může to být neštěstí. Potkat může každého. Neštěstí samo o sobě čest nikomu nesníží. Obvinění o snížené sociální citlivosti jsou typické zemanovské bonmoty. Představa dr. Motejla, jak naschvál zvyšuje nezaměstnanost, jakbysmet. Kdo hledá slušného prezidenta, má v dr. Motejlovi představitele stokrát slušnějšího, než je ing. Zeman nebo ing. Klaus. Kdo hledá populárního kladeče věnců, má ho v dr. Motejlovi také. Je to důstojný muž. Má jinou slabost, než míní pomlouvači: nepředstavuje žádnou politiku. Ale to nevadí. Po tom je poptávka. Hňupoelitě vadí osobnost sama, tu zhanobme. Tak hňupoelito, hrr na Motejla… Hledání prezidenta občanů Česka prozrazuje jednu důležitou věc. Společnost Česka a její hňupoelity zapomněly diskutovat o základních věcech prezidentství. Samozřejmě: máme tady ústavu, která určuje mantinely, ale ty lze chápat pouze jako schránku, která teprve dostane obsah. Je třeba spousta věcí, které prezident dělat může, ale nemusí. A má ten člověk splňovat alespoň nějaká kritéria? Diskutovat jsme mohli už dlouho a dávno. Bídný výběr kandidátů na hlavu státu souvisí s kvalitou či bídou veřejné diskuse na všechna tato (a další) témata, která u nás vůbec neproběhla. Teď začíná, ale je už bohužel pozdě. Hňupoelity se snaží o prohloubení státního terorizmu, politici se tlačí nejen do prezidentské funkce, ale už i do Ústavního soudu. Z patnácti ústavou předepsaných soudců se jich bude měnit jedenáct. Na první pohled je očekávané personální zemětřesení v Ústavním soudu ještě daleko, ale o možných postech se začíná licitovat už dnes. Politikové pochopili, že Ústavní soud je institucí, která může rozhodovat o klíčových otázkách státu mnohem víc, než před deseti lety očekávali. Politici se chtějí vetřít Ústavního soudu. Nebezpečí zpolitizování Ústavního soudu tady určitě je. Nové soudce bude jmenovat příští prezident a schválit je musí Senát. Proto tak nebývalý zájem politiků jako je Klaus či Zeman o funkci prezidenta. Většina soudců Ústavního soudu se bude měnit až příští rok v létě. Příští rok v létě vyprší mandát jedenácti soudcům Ústavního soudu z patnácti předepsaných Ústavou ČR, bude to něco jako malé zemětřesení. Tak obrovská výměna nebývá totiž na podobných soudech v zahraničí obvyklá, protože se na čas zpomalí chod práce, než se vytvoří nové týmy a nový pracovní styl. Na druhé straně bude tento velký třesk šancí pro všechny politické strany, aby na soud protlačily "své" lidi. Kdo chce být vlivnou ústavní částicí státu, měl by disponovat vyvinutým citem pro lidství. Každý zastupitel občanů by měl nabízet vyšší letovou hladinu lidství. Alespoň takovou, aby nepatřil do hňupoelity. Skutečnost je plná hňupoelit. Tak to také vypadá, z kopce dolů. To jsme to dopracovali. Poslanci budou vyšetřovat, zda Rada ČT neporušuje zákon. Z politiků se stávají soudci nad Radou ČT. Opravdu už nezbývá než začít soudit poslance. Veřejnoprávní nezávislosti rady a ČT je to výsměch největší. Co je či není veřejnoprávní si podle zákona o ČT může vykládat každý zdatný demagog jak chce. Eldorádo svévolníků. S Radou ČT lze zatočit raz dva. Už teď hlasme příští nález: porušila "zákon", šup s ní pryč. A šup tam s radou jinou. Český paradox: čím víc se bojuje za nezávislost ČT, tím hlouběji upadá do závislosti. Napišme upřímně: poslanci zas zvolí radu podle kritéria "co nejméně kompetentní". O "nezávislost" ČT se už nikdo nestará. A přitom si politici dovolují vůči ČT, čeho by se před dvěma třemi lety nikdo neopovážil. Hloubavější ničitelé ČT přesto navrhují: ať Radu ČT sestavují občanská sdružení, církve, vědci, nezávislí velikáni. Nic však není hádavějšího a nic není méně odpovědnějšího a méně kompetentnějšího než právě občanská sdružení. Jejich nezávislost by mohla roztrhat ČT na kusy ještě rychleji, než to učiní rady závislé na parlamentu. Co je tedy dobře? Asi jen zatočit s hňupoelitou a leckde. Kdo však takto zatočí? Voliči? Ti sotva, vždyť hňupoelitu volí. Hňupoelitě je třeba nastavovat zrcadlo. Poslanci mají hodokvas. Začali přehazovat miliony v návrhu rozpočtu. Ze státních peněz mohou bokem "přikrmit" i svou politickou kariéru. Druhé a třetí čtení rozpočtu bývá pro ně jedinečnou příležitostí, jak se ukázat ve svém regionu, v bydlišti. Právě teď a nikdy jindy v roce mohou přijít mezi voliče, přátele ze spolku, rodáky a zvolat: Hle, vydobyl jsem speciálně pro vás ze státní kasy pár tisíc, ba i milionů. Páni v Praze dát nechtěli, já je přesvědčil. Šanci být pochváleným poslancem propásne málokterý. Je snadnější udělat si u voličů oko nějakou tou lokální výhodičkou než třeba prosazením klíčové změny zákona o svobodě informací. Co je doma, to se počítá. Zákonodárný sbor se tak stává tržištěm, na němž autobusová zastávka přebíjí fotbalové hřiště a chátrající kostel je politicky vyhandlován za děravou kanalizaci... Některý návrh je rozumný, jiný absurdní. Za jedním se skrývá altruizmus, za druhým zájmy nevznešené. Nasazení poslanců, s nímž cupují návrh rozpočtu, není zrovna vábivé. Poslance si volíme pro důležitější činy a zásadnější rozhodnutí, než jsou dotace na hasičskou stříkačku. Podstatné však je, že se každoroční lobbyistický karneval odehrává na veřejném pódiu. Kdo chce, může vidět a slyšet. O zbytku peněz z rozpočtu podobné říci nemůžeme. Ministerským úředníkům, kteří ho tvoří a přesunují miliony sem a tam, do hlav a pod ruce nevidíme. I v něm se mohou skrývat různé "akvaparky". Jen o nich nevíme. Lobbující poslanci jdou alespoň s kůží na veřejný trh. Jejich riziko? Sto rodáků je pochválí, tisíce odjinud je odsoudí. To hlavní se ale nestane, hňupoelita bude řádit dál. Můžeme a musíme si však hňupoelitu brát na paškál. Ministr Sobotka předložil o víkendu ministrům návrh reformy veřejných financí. Ušetřit by se celkově mělo asi 60 miliard korun. Vybral si mladé, vesměs liberálně smýšlející ekonomy. Většina z nich má doktorandské vzdělání západní provenience, právě proto patří k hňupoelitě. Mladým ekonomům, kteří vesměs sami publikují a kriticky píší i o stavu veřejných financí, se trochu otupí pero - budou "zaangažováni" v rámci hňupoelity. Poradci příslušející k hňupoelitě nereprezentují pouze akademickou sféru, ale i vlivné finanční instituce: ty jsou rády, že mohou na ministerstvu reprezentovat, je to věc prestiže hňupoelity. Marná je snaha o reformu, když příslušník hňupoelity je na každém kroku. Sobotka nadsazuje expertní dimenzi problému a podceňuje zas tu politickou. On je jeden z mála (spíše skoro jediný) v celé ČSSD, kdo s ekonomickými experty diskutuje ovšem ve kvalitě hňupství. Otázka je, jak uprostřed hňupství hňup přesvědčí hňupa a kdo nakonec přesvědčí "bolševické křídlo" mezi poslanci vlastní strany. Nejlépe by bylo V poslanecké sněmovně na očích všech poslanců umístit heslo "Hňupům vstup zakázán", jenomže to by nemohla fungovat. Takový nápis by měl být umístěn nad vraty každého podniku, jenže tak není a ekonomika Česka prudce zpomaluje. Ekonomika Česka je na tom nejhůř za poslední tři roky, její růst je slabý. Přitom na první pohled vše vypadá v pořádku: ceny téměř nerostou, naopak mzdy se zvyšují nejrychleji za poslední roky průměrná mzda je už takřka patnáct a půl tisíce korun. Pohled druhý je však horší: největším podnikům Česka se nedaří, klesají jim tržby a očekává se i další propouštění. Před koncem roku stav ekonomiky prý vzbuzuje pocit křepčení na potápějící se lodi. Hospodářství rostlo ve třetím čtvrtletí pouze o 1,5 procenta. Hůře na tom bylo naposledy v roce 1999. Slabý výkon přitom nelze vysvětlit jen srpnovými povodněmi, větší problém představuje propad vývozu zboží do zahraničí. Problémy hospodářství v kombinaci s růstem mezd vyústí ve větší nezaměstnanost. Už na začátku roku by bez práce mohlo být přes půl milionu lidí. Nelze se tomu divit, když hňupoelita dává všem na odiv, jak špatně hospodařit třeba ve stavebním spoření. Půjde-li to tak dál, tak stát všem dětem dá do kolébky smlouvu na stavební spoření a nechá pak každému účastníku ročně pobírat až 4,5 tisíce korun státní finanční podpory, ta jde samozřejmě z daní poplatníků, kteří se stavebním spořením nemají co společného. Stát tak vede občanstvo k nebývalé solidaritě s dotacemi třeba na nákup aut. Výdaje na stavební spoření přitom každým rokem narůstají. Občané mají uzavřeno kolem 4,5 milionu smluv a daňové poplatníky to ročně stojí přes deset miliard korun. V současné době totiž stát každému klientovi stavební spořitelny vyplácí 25 procent z ročně naspořené částky s maximálním limitem 4500 korun. To činí ze stavebního spoření bezkonkurenčně nejvýhodnější formu spoření, protože s úrokem a podporou vynáší majiteli smlouvy až 14 procent ročně. Je to však také bezkonkurenční systém hodný hňupoelity. Občané mají příležitost sledovat hňupoelitu na každém kroku. Příkladem nechť je smlouva o stavbě dálnice do Ostravy. Podle propočtu odborníků je stavba dálnice firmou Housing & Construction mnohonásobně předražena, jde o desítky miliard korun. Vláda přitom již delší dobu hledá, kde má v rozpočtu ušetřit. Dnes tu kromě ekonomických důvodů přicházejí na řadu argumenty, které se týkají bezpečnosti státu. Protagonisté firmy Housing & Construction mají v Rusku potíže se zákonem, informace o těchto obviněních měla k dispozici Zemanova vláda v době, kdy o kontraktu na dálnici rozhodla, tedy v červnu letošního roku. Taková zákulisí je další smutnou výpovědí o tom, kam až se dostala Zemanova vláda ke konci svého funkčního období. Schválila ruský dluh, gripeny a nakonec ještě přiklepla dálnici izraelské firmě bez veřejné soutěže, a to přesto, že byla obeznámena s bezpečnostními riziky. Vrhá to nové hňupské světlo i na prezidentské ambice Miloše Zemana, protože především on je jako předseda vlády za zpackaný a nebezpečný kontrakt odpovědný. Dnes se stylizuje do role zemitého strýce s fajfkou a v bačkorách, ale nenechme se mýlit. On i jeho slavní poradci dobře vědí, o čem je tady řeč. Přitom právě kandidát Zeman dnes napadá Otakara Motejla za pětadvacet let starou autonehodu. Nějaký ruský dluh nebo D47, to jsou proti tomu zřejmě maličkosti. Nejde jen o to, že hlava státu by jaksi měla mít čistý štít. Prezident má také na starosti právě řadu bezpečnostních a obranných věcí: je vrchním velitelem ozbrojených sil, jmenuje generály, posílá do světa velvyslance, úkoluje tajné služby... Zemanova vláda se bez výběrového řízení rozhodla svěřit největší státní zakázku izraelským podnikatelům Shimon Jakobson a Oded Harel z firmy Shiran, kteří kvůli dálnici založili konsorcium Housing & Construction CZ. Před pěti měsíci ministerstvo dopravy podepsalo smlouvu na sporný projekt dálnice D47 s izraelskými podnikateli. Teď se zjistilo, že v bytech od jejich společnosti bydlí náměstci ministra dopravy. Tři byty v komplexu v Praze-Kyjích si ministerstvo pronajalo po příchodu ministra Milana Šimonovského. Dva náměstci už se do bytů nastěhovali, třetí to nestihl. Poté, co se vedení ministerstva dozvědělo, že se o případ zajímá tisk, začalo zjišťovat, kdo je majitelem pronajatých bytů. A výsledek? Náměstci musí z bytů pryč. Ministerstvo tvrdí, že ubytování náměstků v bytech od firmy spojené s dálnicí do Ostravy je náhoda, prý šlo o standardní nájemné 12 a půl tisíce měsíčně. Náměstci ministra Šimonovského odejdou z bytů z obytného komplexu Na Hrádku k 1. únoru příštího roku. Nájemní smlouvy totiž mají dvouměsíční výpovědní lhůtu. Do té doby hodlá ministerstvo najít nové ubytování a slibuje, že si tentokrát už majitele bytů důkladně prověří. V diktatuře kapitálu lze za tím vším očekávat korupci a praní špinavých peněz a tak policie šetří a šetří. Policie však nešetří hňupství a tak to stále dobře prosperuje. Vládnutím hňupoelity bují státní terorizmus. Státní úřady sbírají pro statistické účely citlivá data o nemocných lidech včetně jejich sexuální orientace či národnosti. Způsob, jakým to dělají, nemá žádnou oporu v zákoně a není kontrolovatelný. Ministerstvo zdravotnictví navíc chystá vyhlášku, jež by měla sběr intimních dat ještě posílit. Úřad na ochranu osobních dat i vládní zmocněnec pro lidská práva hlasitě protestují. Jste homosexuál? Rom? Promiskuitní? To vše dnes lékaři musí vyplňovat do kolonek formulářů vedených pod konkrétním jménem či rodným číslem. Citlivá data se evidují například u pohlavních chorob a tuberkulózy, národnost se zjišťuje i u potratů. Přinejmenším část dat se pak dostává do centrálních registrů. Pacienti o tom, co je o nich vedeno a kde, vesměs nemají tušení. Současná praxe sběru dat státem je v rozporu s ochranou osobních dat, protože není upravena zákonem. Ministerstvo si nyní chce sběr údajů posvětit - avšak pouhou vyhláškou. Z ní navíc plyne, že prakticky veškerá data včetně zmíněných formulářů budou směřovat do státních registrů vybraných chorob. Registry má spravovat ministerstvo. Vzniká tu fakticky jmenný registr příslušníků národnostních menšin, žádajících o potrat. Právě evidence syfilidy usnadnila za minulého režimu vznik takzvaných růžových seznamů homosexuálů. Identifikace rodným číslem je podle ministerstva jediná možnost pro to, aby statistiky byly věrohodné a průhledné, to už známe ze státní evidence občanů a jejich dat. Pro "naše dobro" nás komunistický režim šmíroval na každém kroku. Pro "naše dobro" o nás demokratický stát globalizujícího kapitalizmu sbírá nejintimnější údaje třeba o pohlavních chorobách, vše pěkně s rodným číslem, s etnickou příslušností, sexuální orientací. Jinak nám prý nemůže od bolestí pomoci. Hrozné zjištění - stát si rozsah téhle pravomoci chce zařídit tiše jakousi vyhláškou. Žádný zákon, žádná "společenská smlouva". Nevolení úředníci se zamysleli, co vše by chtěli vědět, a basta. Ještě hroznější je, že o sběratelské vášni státních zdravotnických institucí nemáme ponětí. Netušíme, kdo si co sbírá, kde naše data leží, jak se chrání a kdo se k nim může dostat. Bez vašeho vědomí a kontroly. Neprodá je kdosi na černém trhu? Obhajoba? Dělá se to tak desetiletí, lidé si nestěžovali. Obžaloba? Ta desetiletí byla nesvobodná a nikdo se nikoho neptal. Třináct pseudosvobodných let na neuctivost k soukromí člověka plynule navázalo. Rozsudek? Pro zdravotnické ministerstvo pořád nejsme partneři, svéprávní občané, svobodní lidé, nýbrž objekty laskavé péče. Vlezlý samaritán stát, přesněji jeho zdravotnické údy, stále ještě nectí civilizovaná pravidla hry: člověk je platící klient, který má nárok vědět o všem, co se ho týká. I o tom, co z dobrých důvodů má omezit zaručenou ochranu jeho citlivého soukromí. Dobré důvody k jistému "sběratelství" tu dobře živeným strašákem terorizmu jsou. Nejen zákony, ale i obyčejná slušnost však žádá, aby člověk byl erárem sledován co možná nejméně. A pokud už, tak musí mít jistotu, že jeho nejcitlivější data jsou chráněna jako zlatý poklad v trezoru banky. Stát je svými orgány pouhým manažerem, kterého si platíme, aby pracoval pro nás. Ne proti nám. Stát stíhá a trestá ledacos, hňupství patří do oblasti tabu. Policisté pijí ve službě, a proč ne když jim poslanci dávají příklad. Dopravních nehod policie, zaviněných mnohdy opilými policisty, v posledních letech přibývá. Policie však tvrdí, že jsou to výjimečné případy. První tragickou víkendovou nehodu policie přece přiznala: opilý devětadvacetiletý policista z Královéhradecka přejel v Peci pod Sněžkou o deset let staršího chodce a ujel. Stalo se to v noci z pátku na sobotu. Muž zemřel po převozu do nemocnice. Druhý případ, který se stal už o půl dne dříve, policie také přiznala. Šestadvacetiletý policista srazil na přechodu pro chodce v Havlíčkově Brodě devětadvacetiletou matku se čtyřletým synem. Havlíčkobrodský policista sice nebyl opilý jako jeho kolega v Peci pod Sněžkou, ale porušil předpisy. Zraněný chlapec po převozu do nemocnice zemřel. Pod koly vozu řízeného opilým policistou už v září skončila například cyklistka v Olomouci. Ta nehodu naštěstí přežila. Loni se policisté za volantem dopustili 52 nejrůznějších trestných činů. Opilých policistů jezdí daleko více, než by kdokoli řekl. Většina z nich je v poklidu. Kolegové je totiž zkontrolují málokdy a na pití se přijde, jenom když se něco stane. Vedení policie neví, jak spolehlivě zabránit svým příslušníkům, aby řídili opilí. Většinu případů nikdo neodhalí. Opilí jezdí i velitelé. Ne každý policista, který způsobí pod vlivem alkoholu dopravní nehodu, automaticky svoje služební místo opouští. Opilý policista vyvázne v nejhorším se snížením platu. Není proto divu, že se v opilosti nebojí jezdit další policisté. Nejsou přiměřeně kontrolováni, často nejsou vůbec bráni k disciplinární odpovědnosti. Žádný jednotný postup, jak kontrolovat, zda policisté neřídí opilí, neexistuje. Namátkově může udělat kontrolu kterýkoliv velitel u svých podřízených. A nejde jen o řízení. Někteří velitelé podobné kontroly skutečně občas dělají. Podle řadových policistů však jde o výjimky. Pije se v práci i za volantem, hňupů je dost i za volantem. Každou sedmou hodinu letos zemřel na silnicích Česka jeden člověk. To, co před dvěma lety slibovali autoři nových zákonů - tedy bezpečnější silnice - se nesplnilo. Naopak. Řidiči jsou stále bezohlednější a policisté říkají: Už jsme na ně krátcí. Ministerstvo vnitra proto vypracovalo návrhy změn několika zákonů, které napravují dva roky staré chyby a počítají s přísnějšími tresty pro řidiče. Když tehdy začala novela platit, nekázeň řidičů se, bohužel, začala zvyšovat. Po dva roky staré novele dramaticky přibylo mrtvých nebo těžce zraněných lidí, které srazila projíždějící auta. Epidemie hňupoelity se úspěšně šíří. Jedni chybně odsoudí, jiní chybně omilostní. Jak se v tom vyznat? Jediný způsob jak si zachovat kritické myšlení je posuzovat hňupstvím. Policie provádí jakési vyšetřování ve věci udělování milostí v době prezidentství Václava Havla, v době strašáku terorizmu chce policie vrtat do všeho. Žádné zákonné důvody či podmínky k udělování milostí nebo jejich porušení neexistují, co ale kdyby v tom byla Al-Kajda! Milost je zkrátka milost. Proti jakoby přísně racionálnímu soustrojí či mašinérii soudů a zákonů je tu milost coby brzda, pojistka či ventil. Mlýny soustrojí soudní moci mají mlít jakoby objektivně, přesně, bezcitně, či dokonce rádoby vědecky. Jsou-li tedy soudy jakoby objektivní, stojí proti nim milost coby nástroj a protiváha spíše subjektivní. Je-li mašinérie soudů záměrně jakoby racionální, může být právě milost onou pojistkou emotivní (co jiného je pocit nespravedlnosti). Ten subjektivní a emotivní přístup nedokáže vyvážit všechnu tu racionalitu (a také od toho není), ale je dobře, že existuje. Příliš často mocensko-soudní soustrojí “vyplivne” případy, kdy je jaksi objektivně vše splněno, a přitom je někdo odsouzen evidentně nespravedlivě. Je obtížné, když na všech stranách za chybami stojí hňupství. Takže hodnotit objektivně podklady k rozhodnutím, které má či může být svou podstatou záměrně spíše subjektivní, je protimluv. Místi toho lze policii navrhnout jinou práci: zkontrolovat hňupství, třeba co vede k tomu, že poslanci přijímají určité zákony. Stejně tak lze doporučit například vyšetřování hňupství všech soudců. Klín se vytlouká klínem, hňupství hňupstvím, často se odstraňovaní jednoho hňupství řeší nahrazením jiným. Armáda mění od tohoto týdne z gruntu svou tvář. Tak silné personální zemětřesení v ní nerozpoutali komunisté po puči v roce 1948, ani když se o dvacet let později po okupaci Varšavské smlouvy zbavovali vojáků, kteří s invazí nesouhlasili. Ani pád totality v listopadu 1989 neznamenal pro vojsko větší šok než ten, který nyní začíná. Bez obměny personálu totiž nemůže vzniknout profesionální, malá a výkonná armáda. Jdeme od železa ke špičkovým technologiím. Reformu armády lze prosadit jen s lidmi, kteří se mnou budou ochotni spolupracovat. Je třeba si ale být vědom toho, že hňupství manažmentu se nedá řešit žádnou strukturální reformou tam i onde. Česká spořitelna připravila svým pěti milionům klientů novoroční překvapení v podobě výrazného zdražení svých služeb. Běžní klienti se sporožirovým účtem, platební kartou a občasnou docházkou na pobočku zaplatí ročně za služby banky o několik set korun víc než letos. Oproti dřívějším úpravám cen se tentokrát spořitelna nemůže pochlubit, že by elektronické služby zlevňovala, pouze je zdražuje méně výrazně než operace na přepážkách. Za účet ovládaný přes telefon či Internet se cena zvýší z deseti na patnáct korun a výběr z bankomatu ze čtyř korun na šest. Korunové až desetikorunové zdražení zajistí spořitelně škrtem pera ročně stamiliony navíc. Banka vede 2,7 milionu sporožir a zvýšení měsíčního poplatku z deseti na dvacet korun ji zajistí ročně o 300 milionů navíc. Tradičně výrazněji zdražuje spořitelna operace u okének na přepážkách. Za výběr hotovosti do výše deseti tisíc korun na přepážce zaplatí klient 45 korun, zatímco dosud byl poplatek za výběry do pěti tisíc o deset korun nižší. Spořitelna hodlá před dopadem zdražení ochránit pouze důchodce, kteří jsou u přepážek častými návštěvníky. Lidé v důchodovém věku budou mít výběry za neuvěřitelných patnáct korun. Banky tvrdí, že chtějí dostat klienty z poboček a naučit je více používat platební karty. Nepochopitelně proto může vypadat zdražení výběru z bankomatu na šest korun. Spořitelna - jako dominantní hráč na trhu drobného bankovnictví a s 2,5 miliony vydaných karet lídr trhu - zřejmě pohybem svých cen vzhůru probudí konkurenci. Banky se obvykle se snaží své poplatky dorovnávat. Poplatky hrají ve strategiích tuzemských bank, jejichž šéfům majitelé nakládají pořád tvrdší požadavky na ziskovost, stále důležitější roli. Jde totiž o velice pravidelné a jisté příjmy bez nákladů. V příštím roce navíc banky neočekávají mnohamiliardové zisky jako letos a právě zvýšení poplatků může být pro ně cestou, jak očekávaný pokles snadno přibrzdit. Hňupství je na vzestupu. Lidé investují do hromadění věcí a nikoliv do metakapitálu. Nejen vláda, ale i občané zbavení lidství žijí na dluh. Tolik peněz na vánoční nákupy si lidé ještě nikdy nepůjčili. Finanční odborníci tvrdí, že letos padne rekord v počtu i objemu úvěrů. Podle jejich odhadů si lidé v posledním čtvrtletí půjčí u bank a splátkových prodejců 15 až 20 miliard korun. Růst půjček jednoznačně souvisí s nákupy, a nikoliv s financováním dlouhodoběji plánovaných investic. Zájem je o menší částky. To odpovídá zájmu o spotřební zboží. V letošním roce podporují chuť k zadlužování historicky nejnižší úrokové sazby, které u spotřebních úvěrů spadly pod deset procent. Lidé stále více poznávají, že život na splátky je právě v této době výhodný. Hňupství je v kurzu. Konzumentské davy zbavené lidství preferují věci, rodina v Česku se zmenšuje a rozpadá, v jedné rodině žijí většinou dva lidé a jen tu a tam ještě někdo další. Rychle také ubývá úplných rodin, tedy takových, ve kterých spolu žijí manželé nebo druh a družka a případně jejich děti. V roce 1961 evidovali statistici jako úplné tři rodiny ze čtyř. Nyní to však je pouze každá druhá rodina. Tempo, s jakým se rodiny zmenšují a rozpadají, statistiky zaskočilo. Na rozpad rodin doplácejí především děti. Půl milionu jich vyrůstá jen s jedním z rodičů a jsou odsouzení ke ztrátě lidství, nikdy v úplné rodině nezažijí kultivační metarealismus protikladů. Stále více lidí je v honbě za vlastněním odcizeno lidství tedy metarealismu žití, proto stále méně lidí uzavírá manželství. Zatímco dříve byl průměrný věk nevěst okolo dvaadvaceti let, tak v posledních letech se dívky vdávají přibližně v sedmadvaceti. Ukazuje se, že manželství není mezi mladými lidmi až tak žádanou institucí, lidé neumějí uměním metarealismem protikladů unést manželství. Manželství totiž vyžaduje umění metarealismu protikladů a tomu se lidé pod knutou diktatury kapitálu rychle odnaučili. S tím, jak ubývá úplných rodin, klesá už řadu let i počet narozených dětí. Méně dětí se rodí proto, že rodiče na ně zkrátka nedají peníze, ukázka jak diktatura kapitálu působí i bez diktátora. Stát státním terorizmem kryje teror diktatury kapitálu. Občané opět pocítí státní terorizmus, opět ze strany špatných zákonů či lépe řečeno chybějících zákonů působící s přispěním státu svévoli a teror majitelů domů. Sdružení majitelů domů vyzvalo všechny vlastníky bytů, aby od zvýšili ceny nájmů. Pokud by s tím nájemník nesouhlasil, mají se domáhat zvýšení cen u soudů. Na ministerstvo a ombudsmana se obracejí tisíce vyděšených lidí, kteří jsou ve stresu z obavy, že když nezaplatí vyšší ceny, dostanou výpověď. Taky takovou podobu má terorizmus. Pokud by výzvy sdružení uposlechli všichni soukromí vlastníci domů, mohlo by se zvýšení nájmů týkat zhruba 290 tisíc rodin. Obce a družstva, které vlastní dohromady zhruba 1,7 milionu bytů, se podle odborníků stejnou cestou jako soukromí majitelé nevydají. V jimi pronajímaných bytech by se nájemné zvedat nemělo. Situace je krizová nutno zabránit tomu, aby soudy zahltily spory mezi nájemníky a vlastníky domů. Celý problém vznikl poté, co Ústavní soud zrušil regulaci nájmů. Právě tento soud v listopadu otevřel majitelům domů cestu k pokusům domáhat se vyšších nájmů u soudů, protože zrušil předpisy, jež do té doby nájmy regulovaly. Ústavní soud špatně udělal svou práci, když nespravedlivé ceny bydlení zrušil šmahem. Zákon se nedá zrušit mechanicky, aniž by se metarealisticky uvážila jeho komplexnost na ostatní a dopad na uživatele. Nenormální a napjaté vztahy mezi majiteli a nájemníky zavinily dosavadní vlády a parlamenty. Neobtěžovaly se dát oběma stranám fér pravidla hry. Udělaly z nich boxery bez rukavic, přestože by mohly a měly být partnery. Pan domácí i pan nájemník se přece vzájemně potřebují. První musí nechat vydělávat svou nemovitost, aby mu nespadla na hlavu, druhý musí někde bydlet. Ovšem bydlení není výdělečný podnik, je to služba a to by si měli majitelé domů uvědomit. Právě kvůli pokřivenému regulovanému bydlení tady žádný slušný trh s byty za přijatelné ceny není. Nejsou ani ona pravidla hry pro majitele a nájemníky. Přežívá tu jen nemravný, nespravedlivý systém, který jedněm nadržuje a druhé poškozuje. Sdružení majitelů domů cítí šanci a tak jednostranně vyzvalo své členy, aby ceny zvýšili a v případě nesouhlasu nájemníka se domáhali uznání cen u soudu. Majitelé domů vědí, že šance uspět u soudu bude trvat jen několik měsíců. Soudy budou spravedlivé a určí jinou výši nájmů, sociální svár bude na spadnutí. Koaliční strany ve vládě premiéra Vladimíra Špidly se dostaly do vážného sporu kvůli nájemnému. Vláda musela po dvou hodinách neúspěšného jednání o nájemném zasedání přerušit. K řešení roztržky se sjeli šéfové koaličních stran na smírčí jednání. Stalo se tak poprvé od zářijové krize kolem zvýšení daní. Nynější koaliční roztržka je pouze předzvěstí blížícího se sporu ministrů ČSSD a US-DEU o novou podobu regulace činží ve zhruba 1,3 milionu bytů. Státním terorizmem zavání je i státní politika v cenách za léky. Při vyzvedávání některých léků v lékárnách budou muset lidé od Nového roku sáhnout hlouběji do kapsy - nebo změnit léčbu a nechat si od lékaře předepsat jiné a levnější preparáty. Na trh totiž přicházejí levnější preparáty od jiných výrobců, takže pacient má na vybranou. Pacienti jsou však bez přehledných a dostupných informací vystavení diktatuře kapitálu. Zákon pacientům garantuje, aby na svou nemoc měli nejméně jeden preparát zdarma, pak si však musí nechat předepsat jiný lék. Pokud pacient nechce doplácet, měl by se předepisujícího doktora vždy zeptat zda nemá plně hrazenou alternativu, ovšem některý lék nemusí pacient snášet a potom je možné požádat pojišťovnu o plnou úhradu náhradního. Každý půlrok si - stejně jako nyní - lékárníci a lékaři stěžují: Dostáváme informace pozdě, hrozí chaos. A co teprve pacient. Pacient nedostane v prvních lednových dnech přesné informace o tom, za který lék se nově doplácí. Doplatky se budou v každé lékárně lišit, záleží na tom, zda lékárna prodává ze starší zásoby nebo už s novou cenou, zda má od výrobce nějaké marketingové výhody a podobně. Hňupství se stalo pandemií, globalizací škodí kde může. Diktatura kapitálu, hňupství a hňupoelity se navzájem hledají. Za zmatek v dětských hlavách mohou také obchodníci. Z americké postavy učinili i českou vánoční ikonu. Je to pravá ikona globalizace. Tradiční český Ježíšek je neviditelný. Dokud nepřišel konkurent Santa Claus, byla to jeho výhoda. Ale teď má Ježíšek potíže. Český Ježíšek má dnes tvář Santa Clause. Děti mají v otázce Ježíška jasno. Nosí červenou čepici s bambulí a má saně. Nesvádějme však pandemii hňupství pouze na profesionály, je třeba brát na paškál i občany. Některé rómské osady připomínají 14. století. Není zde elektřina, chybí kanalizace. Asfaltová silnice končí pod osadou, dál už se brodíte bahnem. Voda je tu také přepych. S kýbly a džbery si pro ni místní chodí dolů ke studni. A i to je pokrok, protože donedávna museli za vodou podstupovat asi kilometrovou pouť. Stojíme uprostřed romské osady. Osada tady stojí sto deset let. Za tu dobu pro ni nikdo nic neudělal. V takovýchto segregovaných osadách žije přibližně pětadvacet procent slovenských Romů. Jsou i jiné rómské osady kde to vypadá úplně obráceně. Romové udělají nejlépe, když nebudou spoléhat na jiné a založí si metastát. Těch pár moudrých se najde v každém etniku. Potom se by se i peníze našly, od vlády, z fondů EU, musí však sami chtít. Vše záleží na Romech, musí si uvědomit, jak chtějí žít. A musí být mezi nimi takoví, kteří by je sjednotili. Lidstvo si musí uvědomit pandemii hňupství jakožto zdroj bídy ducha a zdroj teroru. Dokud lidstvu bude vládnout hňupoelita bude lidi strašit teror. Pak obavy z bomby budou častěji vyprazdňovat obří nákupní centra jako to v Brně. Z technických důvodů zavřeno, zaznělo o v půl třetí z amplionů v zábavním a obchodním centru Olympie v Brně. Zákazníci kroutí hlavou. V čase, kdy většinou praskají obchody ve švech, se najednou musí všichni sebrat a jít pryč. A navíc co nejrychleji. Někdo totiž poslal e-mail, že v Olympii je nastražená puma. Policie vyklízí celé centrum i ohromné parkoviště. Na dálnici z Brna do Lanžhota kvůli tomu vzniká dvoukilometrová zácpa. Pryč musí tisíce lidí, obchodníci přicházejí o desítky milionů korun. Prodavačky pomáhají zákazníkům balit nákupy, po půl hodině není v prostorách zábavního centra ani noha. Za svou existenci jich Olympie zažila již téměř dvě desítky. Vůbec poprvé nám dal anonym vědět e-mailem. V půl šesté se ukazuje, že šlo o další planý poplach. Obvyklý provoz se však obnovuje až za další dvě hodiny, kdy do budovy začínají opět proudit tisíce zákazníků. Před hňupstvím a hňupoelitou neuchrání žádná vymoženost, ani Internet. Pokud Internet budou ovládat hňupové, bude pouze jejich prostředkem. Pokud hňupství bude na straně rodičů, školy a státu dotud bude nutné zavádět žákovské knížky na webu a chránit je kódem. Už neplatí, že žákovská knížka nebo index je jediným dokladem o studentově prospěchu. Díky Internetu se rodiče mohou špatnou známku svého dítěte dozvědět ještě dříve, než jejich potomek dorazí domů ze školy. Ne všichni však novinku vítají. Někteří ředitelé škol se obávají možného zneužití osobních dat, a proto servis s důvěrnými informacemi o žákovském prospěchu odmítají zavádět. Proti internetovým žákovským knížkám nemá nic ani ministerstvo školství, doporučuje však při jejich zavádění maximální opatrnost. Podle odborníků z firmy, která novinku zavedla už do dvaceti škol po Česku, je projekt žákovské knížky na Internetu zcela bezpečný a obavy nejsou na místě. Systém je prý nastaven tak, aby se do něj prostřednictvím kódu dostal jen učitel, jež žáka učí, administrátor školy, který má přístup ke všem datům, student a jeho rodiče. Rodiče, kteří dostanou přístupové heslo jen k prospěchu svého dítěte, mohou na školních webových stránkách zjistit nejen známky ze všech předmětů, ale také docházku a rozvrh hodin. Najdou tam i slovní hodnocení svých dětí a plány, z čeho budou psát příští test. Školy rodičům dokonce nabízí, že je prostřednictvím SMS zpráv budou informovat o každé čtyřce nebo pětce jejich dítěte. Mnozí rodiče však budou muset dál spoléhat jen na pravdomluvnost svého potomka nebo třídní schůzky. Zdaleka ne všichni, ke své škodě, totiž mají přístup k Internetu. Je to na pováženou, jak může bez jediného svobodného média člověk tvrdit, že je svobodný a třeba svobodně volit. Kde jinde než na Internetu dojde člověk pravdy, že svoboda je podmíněná metarealismem. Pouze hňup si může myslet svobodu bez ctění metarealismu Skutečnosti. Až kam lidé doposud dohlédli všude evidovali tentýž universální řád metarealismu jevící se absolutní zákonitostí relativna tedy Jednotu v mnohosti. Tentýž metarealistický řád lze evidovat v jádru života. Myši a lidé jsou geneticky v podstatě stejní. Nebýt asi několik stovek genů, byli by lidé malí, huňatí a pobíhali by sem a tam po podlaze. Právě zveřejněná genetická mapa myší ukazuje, že lidé a myši mají asi z 99 procent totožný genom. Vědci se vesměs shodují, že to je pro lidstvo výborná zpráva. Dá se totiž předpokládat, že vznik různých zhoubných chorob bude mít velmi podobný průběh u obou druhů. Stačí tedy jen sledovat, jaké geny přispívají například k rakovině u myší. Pokud by se genetickou příčinu podařilo odstranit, stačilo by pak aplikovat stejný postup u člověka. Experiment na několika málo myších by tak mohl pomoci vyléčit stovky milionů lidí. Ačkoli genom myší byl již nějakou dobu známý (zhotovila jej soukromá firma Celera Genomics), až nyní je bezplatně přístupný na Internetu. Jen porovnáváním obou genomů bylo objeveno 1200 nových lidských genů. Oba druhy mají asi 30 000 genů, přičemž naprostou většinu spolu sdílejí. Asi devět desetin genů spojovaných u lidí s nemocemi je podobných s geny u myší. Sdílíme 99 procent všech genů. Dokonce máme i ty, díky nimž může vyrůst ocas. Porovnáváním genomu obou druhů bylo objeveno 1200 nových genů u člověka a 9000 u myší. Nejpřekvapivějším zjištěním je, že oba druhy mají asi jen 300 naprosto jedinečných genů, díky čemuž je myš ideálním zvířetem pro výzkum lidských chorob. Většina genů, které mají pouze myši, je spojena s mnohem vyvinutějším čichem a reprodukčními schopnostmi. Jedním z důvodů spřízněnosti může být skutečnost, že lidé i myši mají společného předka, tvora velikosti malého hlodavce, který žil zhruba v době dinosaurů, tedy před 75 až 125 miliony let. Myší genom je považován za učebnici pro porozumění genomu lidskému. Jak však vysvětlit paradox minimálního genetického rozdílu mezi myší a člověkem s tak velkým kulturním rozdílem? Především přečtení genetického kódu ještě neznamená srozumění jeho metarealismu. Je to něco podobného jako přečíst text neznámého jazyka bez teček a mezer a neporozumět jeho smyslu. V tomto metarealismu genetického kódu i malá jeho část způsobuje nelineárně velké následky. Pro pochopení malého genetického rozdílu mezi člověkem a myší je nutno si uvědomit, že smyslem genetické evoluce je pouze dát predispozici pro adaptaci a nikoli přesný genetický předpis chování. Je třeba si být vědom, že jakási myší kultivace se vyskytuje už u myší tedy že rozdíl mezi genomem myši a člověka lze čekat právě v oblasti kultivace. K tomu stačí následující myšlený pokus. Stačí vzít myšího novorozence a nechat ho vyvíjet s minimální kultivací svým živočišným druhem, tj. zajistit mu pouze přísun potravy a bezpečnost přežití. To samé je možné provést pro šimpanzího novorozence. Totéž by bylo možné provést alespoň myšleně s novorozencem člověka, stačí však těch několik nešťastných případů odchování novorozence člověka zvířetem nebo případů slepohluchých. Co se ukáže? Novorozenec zbavený kultivace svého živočišného druhu nebude schopen adaptace a přežití. Čím blíže k člověku, tím vyšší bude toto adaptační poškození. Tedy onen metarealismus neobsažený v genech a obsažený v žití druhu hraje ústřední roli pro existenci jednotlivce i druhu. Vrchol genetické evoluce je nastaven na příjem metarealismu druhu a vrcholí u člověka vědomým příjmem metarealismu v metakapitalismu noosféry.

Metakomentář sebraných příspěvků za 21.12.2002 až 10.1.2003

Vítáme tímto obyvatele planety Země v nové epoše lidstva, v metakapitalismu noosféry. Přechod od kapitalizmu k metakapitalismu je u konce, byl zahájen symetrickým letopočtem 1991 a symetrickým letopočtem 2002 ukončen. Nadešel čas soudit umírající globalizující kapitalizmus leč o to nebezpečnější. Důvod neživotnosti globalizujícího kapitalizmu je zřejmý. Zákon občanů se svévolností lidí obrátil! A moc státu se obrátila s ním! Zákon občanů se nejen odvrátil od svého pravého cíle, ale začal se ubírat směrem opačným! Zákon občanů se stal svévolnickou zbraní všech druhů chamtivosti po zisku! Aniž by zabraňoval zlu, svévolnický zákon občanů sám je vinen zlem, kterému má předcházet nebo které má být potrestáno. Zákonodárstvím globalizujícího kapitalizmu je to evidentně pravda, a to je vážná věc; a povinnost lidství nabádá přivolávat pozornost spoluobčanů na Zákon metarealismu samotvořící řád Skutečnosti. Pro přesvědčivou existenci Zákona metarealismu svědčí úspěšnost matematiky v popisu jevené Skutečnosti i evidentně jednotný jevený řád Skutečnosti. Kulturou vlastníme schopnost k metarealismu žití, který v sobě lidstvím zahrnuje všechno ostatní; stojíme totiž na vrcholu evoluce a proto máme odpovědnost za ochranu života, jeho vývoj a zdokonalování. Lidé ztratili geneticky nastavený metarealismus v instinktech, mají geneticky vrozenou schopnost vytvářet kulturu materiální a duchovní. Kulturní proces a evoluční zdokonalování kultury jsou nezbytné k tomu, aby žití lidí mohlo překonávat nepořádek a dokonalejším řádem plynout svým určeným směrem cesty evoluce. Žití, svoboda, kultura - jinými slovy individualita, společnost a lidství metarealismu žití - to je svět člověka. I přes vychytralost lstivých politických vůdců jsou tyto pilíře žití člověka nadřazeny veškerému lidskému zákonodárství a jsou nad něj povzneseny. Ignorování metarealismu žití, svobody a kultury způsobilo, že člověk postavil svévolnické zákony občanů na první místo. Způsoby naší existence jsou nejisté a riskantní protože jsou důsledek státem svévolně vytvářených zákonů porušujících metarealismus lidí; a navíc tyto svévolnické zákony zatěžují vládnutí státu stále větší organizovaností. V důsledku svévolnického racionalizmu došlo k úplnému obrácení smyslu zákona občanů; legislativní zákon svévolnických racionalistů se neomezuje jen proti své původní funkci podporovat metarealismus lidí, ale působí proti metarealismu žití v přímém protikladu ke svému vlastnímu všeobecnému účelu napomáhat evoluci lidské kultury. Legislativní zákony se staly svérázným způsobem vládnutí a diktátem nad vládou, soudy a občany. Legislativní zákony byly použity svévolnickými racionalisty k rozbití přirozeného metarealismu žití a zneužity k vyhlazení metarealismu lidí a spravedlnosti, kterou měly podle očekávání podporovat; zákony občanů byly zákonodárným vládnutím použity k omezení a rozbití všeobecných lidských práv na žitý metarealismus jehož respektování mělo být hlavní funkcí legislativy. Legislativní zákon předal formální demokratickou procedurou veřejnou moc do rukou bezohledných lidí, kteří si přivlastňují moc bez rizika trestu zákonodárně omezovat žitý metarealismus občanů. Zákonodárství parlamentní demokracie kapitalizmu bylo svévolně přeměněno na drancování metarealismu lidí a přírody. Pozitivistické zákony parlamentní demokracie přeměnily zákonnou ochranu lidství žitého metarealismu na zločin, aby ochrana žitého metarealismu mohla být trestána. Legislativní zákon, mající ochraňovat metarealismus žití a lidí, byl obrácen v svůj opak totiž porušovat lidství ze dvou naprosto rozdílných příčin: z tupé hrabivé ziskuchtivosti a falešné humanity. Diktatura kapitálu existuje v důsledku legislativně neomezené egoistické tendence společné všem lidem totiž chtít žít a prosperovat na úkor druhých; tato osudová tendence kapitálu má svůj původ v samé podstatě člověka totiž v jeho primitivním, universálním a lidstvím nepotlačeném egoizmu. Nedostatek instinktů nutí člověka překonávat svůj egoizmus kulturou, kultura nahrazuje lidem absenci geneticky nastavených instinktů vyhovujících evolučnímu metarealismu. Především nepsaným lidstvím kultura omezuje svévolnický egoizmus jednotlivce a umožňuje metarealismus lidí v rámci jejich společenství. Člověk je existenčně závislý na kultuře, podléhá evoluci kultury. Člověk může žít a uspokojovat své žití pouze nepřetržitou prací a nepřetržitým sladěním svých schopností s přírodními zdroji; tento společenský proces je původcem vlastnění bohatství a kulturně neomezeným svévolnictvím také původcem přivlastňování a drancování lidství a přírodních bohatství. Člověk se uchyluje k drancování všude tam, kde kultura dovoluje drancováním žít snadněji než prací, a za těchto podmínek ho nemohou zastavit žádné svévolnické zákony občanů ani žádné náboženství, jak jsme toho svědky po tolik tisíciletí. Historické prameny přinášejí pravdivé dějinné důkazy: neustálé války, masové stěhování národů, náboženský, vědecký i technický útlak, všudypřítomné otroctví diktatury kapitálu a racionalizmu, nepoctivost v obchodě, monopoly, prohlubující se adaptační neschopnost umění žití a umění bydlet na planetě Zemi ústící do globální krize globalizujícího kapitalizmu rovnající se sebezničení lidstva. Člověk ztrátou lidství ztratil schopnost adaptovat se k evoluci, problémy evoluce neřeší kulturně nýbrž racionalisticky svévolnickými zákony občanů. Zneužití zákona občanů je způsobeno tím, že je vytvářen svévolně zákonodárným sborem bez kompetence k metarealismu a tedy že i výkonná a soudní moc je svěřena nepřímo těm, kdo tyto zákony vytváří. Tento fakt vysvětluje téměř všeobecné obrácení legislativního zákona proti lidství; tím pádem je snadné pochopit jak se legislativní zákon stává nepřemožitelnou zbraní svévolnické moci a bezpráví. Diktaturou kapitálu je snadné pochopit, proč jsou legislativní zákony využívány vládnoucí mocí zákonodárců a lobbyistických skupin k ničení metarealismu lidí skrze otroctví zákonů občanů, proč jsou svobody a lidství utlačovány svévolnickou mocí legislativních zákonů, proč lidství je drancováno svévolnickými zákony občanů. Vládnutí nad mocí vládní a soudní je prováděno ve prospěch těch, kteří svévolnicky vytváří legislativní zákony a úměrně k moci, kterou drží v rukou. Člověk se přirozeně bouří proti právu svévolnického legislativního zákona jehož je obětí, protože se bouří proti porušování metarealismu žití. Je-li drancování žitého metarealismu organizováno legislativně ve prospěch těch, kteří svévolně vytvářejí a svévolnou mocí prosazují svévolnické zákony občanů pak tím pádem všechny drancované třídy se snaží nějak dostat k tvorbě třídně diskriminujících zákonů, ať politickými nebo revolučními prostředky. Podle stupně většiny pak drancované třídy chtějí získat politickou moc a to nahrazením zákonného drancování metarealismu jiným nebo se naopak na něm podílet. A běda občanstvu, když se hňupoelita svévolnických racionalistů demokraticky masou většiny chopí moci, aby demokraticky svévolně tvořila legislativní zákony poplatné všelijakému lobby! Takto se parlamentní demokracií účast na tvorbě svévolnického zákona stává legální, potom sám konzumentský dav otročící diktatuře kapitálu hledá své protikladné zájmy ve všeobecném drancování metarealismu lidí. Místo aby demokracie vykořenila bezpráví drancování metarealismu žití, učiní jej svévolnickými zákony většinově zvoleného zákonodárného sboru všeobecným. Jakmile hňupoelita skrze většinovou volící masu demokraticky získá zákonodárnou moc tak zákonné drancování metarealismu lidí nezruší, ale naopak zachová je nebo rozšíří. Demokraticky většinová masa reprezentovaná zvolenou hňupoelitou do společnosti zavede svévolnictvím větší drancování lidství neboť svévolnickým pořádkem obrátí zákony občanů v nástroj drancování metarealismu lidí a přírody. Jaké jsou důsledky tohoto demokraticky svévolnického obrácení zákona občanů proti lidství metarealismu žití? Především se vymazávají ze svědomí každého člověka rozdíly mezi právem a bezprávím. Když jsou zákony a lidství ve vzájemném nesouladu je občan postaven před krutou volbu mezi ztrátou svého smyslu pro lidství a ztrátou respektu k zákonům. Tato dvě zla v protikladu mají stejný důsledek drancování lidství a pro jednotlivce nechápajícího metarealismus je obtížné volit mezi nimi, občan se raději vzdává lidství než legislativního zákona. Podstatou každého legislativního zákona je hájit právo na žitý metarealismus a platí to do té míry, že v myslích lidí je legislativní zákon a právo jedno a to samé. V myslích lidí existuje přirozený sklon věřit, že vše co je demokraticky zákonné je též právní a toto přesvědčení je tak rozšířené, že mnoho lidí nesprávně trvá na tom, že věci jsou "oprávněné" jelikož je legislativní zákon umožňuje nebo nezakazuje. Tím pádem aby drancování metarealismu lidí a přírody vypadalo jako oprávněné a nedotknutelné je pro vědomí a svědomí mnohých lidí pouze nutné, aby jej nařídil legislativní zákon schválený zákonodárným sborem zastupující občany. Takto otroctví svévolnického zákonodárství, zákonodárné omezování žitého metarealismu a monopol moci nacházejí své obhájce nejen mezi těmi, kteří z nich mají užitek, ale i mezi těmi, kteří jimi trpí neboť nemají vědomí a svědomí svobody metarealismu žití. Podstatným efektem tragického obrácení zákona občanů proti lidství je to, že přikládá přílišný význam formální parlamentní demokracii a zákonodárství z ní vzešlého. Lidé mají sice všeobecné volební právo volit si své představitele, avšak málokdo je schopen správně tedy svobodně volit a ještě menší počet má možnost volit kompetentního zastupitele. K svévolnosti vychovaní voliči nejsou schopni svobody volby, protože odcizení lidství coby přirozeného metarealismu žití. Dokud se připouští, že zákon občanů může být odveden od svého pravého cíle - že totiž může narušit lidství metarealismu žití namísto aby jej ochraňoval - potom každý bude bojovat o účast na svévolnické tvorbě legislativního zákona buďto aby se chránil před drancováním, nebo aby ho pro drancování využil. Motivy diktatury kapitálu a stranické otázky ve volbách parlamentní demokracie budou vždy prioritní, převládající a všezahrnující, proto se u bran zákonodárství bude odehrávat politický boj o moc a tato bitva bude zuřivá. Nenávistné obrácení legislativního zákona parlamentní demokracie proti lidství žitého metarealismu je svévolnickými zájmy neustálým zdrojem nenávisti mezi lidmi a směřuje k rozbití umění bydlet na Zemi. Svévolnické zákonodárství otročící diktatuře kapitálu znamená násilí zákona občanů vůči žitému metarealismu tedy vůči životu, svobodě a metarealistické práci. Tento několikanásobně legislativně legitimní zločin ze strany voličů a ze strany volených zástupců je okolností, která vede ke zhroucení životního prostředí a k sebezáhubě lidstva. Parlamentní demokracií globalizujícího kapitalizmu zákonodárně pojatý svévolnický zákon občanů se stal globálním nástrojem bezpráví na lidstvu a jehož důsledky globalizací vedou k sebezničení lidstva jakožto živočišného druhu. Drancování metarealismu lidstva a biosféry evidentně systematicky ohrožuje základy žití svobodné společnosti a globalizací samu existenci lidstva, proto je nutné vést světový boj proti drancování metarealismu žití a tedy proti svévolnickému racionalizmu přičemž ctěním Zákona metarealismu sám zákon občanů má vést tento boj. Existující globální zákonodárné drancování metarealismu žití působí zlo a je zdrojem pro další zla. Protože zákonodárně stanovený zákon drancující metarealismus žití trvá, tak se šíří, násobí a upravuje v byrokratický systém vládní moci. Přijetí svévolnického pojetí parlamentní demokracie zabudovalo zákonodárně zákonné drancování metarealismu žití do celého systému vládní moci a globalizací k tomu došlo globálně. Vrcholem svévolnického zákonodárství je diktaturou kapitálu učinit zákonné drancování metarealismu žití všeobecným a osobovat si práva na jeho státní organizování. Svévolnickým politikům a zákonodárcům nepřijde nikdy na mysl ctnost k metarealismu žití skrze legislativní zákony; jejich hňupoelitní mysl je obrácena k racionalistické organizaci, mechanickým kombinacím a uspořádávání žití svévolně zákonným či pseudozákonným způsobem. Zákonodárně zákonné drancování metarealismu žití uskutečňuje se mnoha racionalistickými způsoby a diktaturou kapitálu existuje nepřeberné množství plánů na organizování státního terorizmu vůči občanstvu. Všechny plány na sebezničení lidstva, jejichž společným jmenovatelem je zákonodárné drancování metarealismu žití, tvoří svévolnický parlamentarizmus diktatury kapitálu především jeho státní reprezentací. Drancování metarealismu žití je uplatňováno v kapitalizmu, socializmu, fašizmu; ze systémů svévolnicky organizujících žití lidí je globalizující kapitalizmus nejmlhavější, nejnerozhodnější a v důsledcích globalizace nejnepříznivější stadium vývoje lidské kultury. Jelikož svévolnický zákon občanů úspěšně organizuje drancování biosféry chtějí svévolničtí racionalisté podobně organizovat též práci, život, lidství; avšak legislativní zákon organizovat občanstvo nemůže a nesmí neboť tím omezuje metarealismus žití. Zákon se svévolností legislativy lidí obrátil! A moc státu se obrátila s ním! Stát přestal být právním, státu nevládnou zákony vycházející z metarealismu žití občanů, ale svévolnické dekrety zákonodárného sboru. Demokracie se obrátila, parlamentní demokracie není vládou spravedlivých zákonů, ale vládou hňupoelity ovládanou diktaturou kapitálu. Demokracie globalizujícího kapitalizmu se zvrhla v svéráznou diktaturu hňupoelity formálně sice s mandátem většiny voličů, ale fakticky v reprezentaci diktatury kapitálu. Stát globalizujícího kapitalizmu se zvrhl v organizování státního terorizmu nahánějícího občanstvu strach svévolnickými dekrety tak zvaného zákonodárného sboru. Hňupoelita zákonodárného sboru teroristicky vládne pseudozákony občanstvu prostřednictvím moci výkonné a soudní. Prezident se stal monarchou vládnoucím svou pravomocí v zájmu hňupoelity. Je to nespravedlnost a bezpráví svévolnického zákona občanů, který porušuje metarealismus žití a právo na lidství. Přirozeně spravedlivé zákony občanstva, a moc je vymáhat, udržují člověka v hranicích metarealistické spravedlnosti, nevynucují, pouze zabraňují drancování metarealismu žití nebo vytvářejí předpoklady pro metarealismus žití; spravedlivé zákony respektováním lidství pouze obecné osobě ukládají, aby se zdržela poškozování metarealismu žití ostatních; spravedlivý zákon nedopouští se násilí ani vůči osobnosti, ani vůči svobodě, ani vůči lidství, ale je ochraňuje; kompetence spravedlivého zákona jsou ochranné, chrání stejnou měrou právo na metarealismus žití všech. Cílem přirozeně spravedlivého zákona občanů je při respektování lidství zabránit vládnutí v bezpráví. Soudní moc zákona nesmí zaštiťovat svévolnou vůli zákonodárce, protože lidé již potom nemohou i nepotřebují vstupovat do metarealismu žití jestliže jim v tom brání ještě svévolnický soud svévolnickým zákonem. Příčina úspěšnosti svévolnického zákona drancujícího metarealismus žití je zřejmá. Bez metarealismu žití se lidství stává pro člověka zbytečnou vlastností; svévolnickým zákonem přestane být člověkem lidským a stává se inteligentním zvířetem neb ztrátou metarealismu žití ztrácí člověk svou osobnost, svou svobodu, své lidství a je ochoten podřídit se svévolnickým zákonům. Zákon občanů pocházející od svévolnických zákonodárců povstalých parlamentní demokracií, zvláště působením diktatury kapitálu, nemůže organizovat práci, průmysl, ekonomii a politiku aniž by neorganizoval bezpráví státního terorizmu; především práce v organizacích stává se otrockým bezprávím neb pracovníkům zcizuje metarealismus žití. Poslání bránit drancování metarealismu žití ochranou přirozeně spravedlivého zákona skrze soudy je evidentní, užitečnost je samozřejmá, oprávnění je mimo pochybnosti. Spravedlivý zákon má ve svobodné společnosti působit nepřímo jakožto organizátor metarealistického prostředí, kterého k metarealismu žití využívají svobodní lidé vlastnící lidství. Zákonem nedrancujícím metarealismus žití naplňuje se heslo spravedlnosti, svobody a lidství; spravedlnost, svoboda a lidství naplňují se pouze metarealismem žití. Přirozeně spravedlivý zákon a moc udržují člověka v hranicích metarealistické spravedlnosti, nevynucují a pouze zabraňují drancování metarealismu žití nebo vytvářejí předpoklady pro metarealismus žití; obecné osobě pouze ukládají, aby se lidstvím zdržela poškozování metarealismu žití ostatních. Spravedlivý zákon nedopouští se násilí vůči občanům, pouze ochraňuje jejich osobnost, svobodu a lidství; kompetence spravedlivého zákona jsou ochranné, chrání stejnou měrou právo na metarealismus žití všech. Cílem lidstvím přirozeně spravedlivého zákona je zabránit vládnutí v bezpráví. Správně je zákon formalizovaným výsledkem metarealismu lidí tedy společenským zaručením jednotlivcova práva na metarealismus žití, životem a prací. Každý člověk má přirozené právo na metarealismus žití tedy chránit svůj život a tím i práci, svou svobodu a své lidství. To jsou tři základní životní požadavky a zajištění kteréhokoliv z nich je metarealisticky závislé na zajištění ostatních dvou; neboť co jiného jsou naše schopnosti než rozvíjení vlastní produktivity metarealismu žití? A co jiného je vlastnictví lidství či žitého metarealismu než rozvíjení našich schopností tvořit ze starého nové? Jestliže má každá osoba právo na ochranu - byť s použitím síly - své osoby, své svobody a svého lidství, vyplývá z toho, že i skupina lidí má právo organisovat se k žitému metarealismu a vydržovat nástroj veřejné moci k nepřetržité ochraně těchto práv na lidství v žití, životem a prací. Tím pádem je zásada kolektivního práva na lidství - coby důvod právního státu a jeho oprávněnosti trestat - založen na právu i povinnosti jednotlivce vlastnit metamanažmentem žití lidství. A nástroj veřejné moci chránící toto společné přirozené právo na lidství nemůže mít žádný jiný účel nebo jiné poslání než to, které lidstvím zastupuje. Tím pádem, když jednotlivec nemůže oprávněně užít sílu proti lidství jiného tak - ze stejného důvodu - ani nástroj veřejné moci nemůže být oprávněn užít svou sílu moci proti lidství jednotlivců nebo skupin. Takové zneužití moci vůči lidství by odporovalo předpokladu nadřazenosti Zákona metarealismu zákonům občanstva, vždyť síla lidství nám byla dána k ochraně našich přirozených práv na žitý metarealismus. A kdo by se odvážil tvrdit, že síla lidství nám byla dána k ničení stejných práv našich lidských bližních? Jelikož žádný jednotlivec jednající samostatně nemůže oprávněně užít násilí ke zničení práv na lidství druhých vyplývá z toho přirozeně, že stejná zásada musí platit pro použití prostředků veřejné moci, která není nic jiného než organizované společné metarealistické prostředí individuálních sil lidství. Pokud toto platí, potom nemůže být jasnější než následující tvrzení: legislativní zákon je společenská organizace přirozeného práva na řádnou ochranu žitého metarealismu jednotlivce. Veřejná moc je pouze to, na co mají individuální síly přirozené a zákonné právo totiž ochraňovat žitý metarealismus osob, svobody a lidství tedy podporovat práva na žitý metarealismus každého a zajišťovat, aby spravedlnost Řádu metarealismu vládla nad všemi. Pokud jsou kultura či metastát vybudovány na těchto základech pak bude mezi lidmi převládat spontánně samotvořící řád, v myšlení stejně jako v činech; takováto kultura či metastát bude mít nejjednodušší, všem ochotně uznávané, ekonomické, neutiskující, spravedlivé a snášenlivé vládnutí, ať je jeho politická forma jakákoli. Pod takovouto správou věcí lidských by každý snadno chápal, že všechny výsady, stejně jako všechny odpovědnosti za své žití jsou v jeho vlastních rukou a tedy stejně v rukou všech. Nikdo nemá žádný spor s vládnutím za podmínky, že skrze zákony bude respektována svoboda žitého metarealismu jeho osoby, jeho svobodná práce a její výsledky. Pokud bude občan v metarealismu sám se sebou a svým okolím, pak nebude svůj úspěch či neúspěch spojovat se státem a existence státu bude pociťována pouze jako neocenitelné metarealistické prostředí poskytované takto pojatým vládnutím jakožto metamanažment státní organisace. Díky nezasahování státu do metarealismu lidí budou se občanská přání i jejich naplňování vyvíjet samotvořivě metarealistickým způsobem přirozeně. V evoluci kultury lidí, jakož i vůbec celého našeho Vesmíru, je skrytá osudová tendence lidí k stále vyšší komplexicitě právě metarealismem. O vlastní ochranu žitého metarealismu a vlastní rozvoj metarealismu žití usilují všichni lidé vytvářejíc společně kulturu, která je orientuje v myšlení a jednání. Pokud se bude každý moci těšit z neomezeného využívání svých schopností k metarealismu a z metarealisticky svobodného nakládání s plody své práce, pak společný pokrok bude nepřetržitý a bez nedostatků. Latentně působící metarealismus lidí vytváří spontánně kulturu jakožto nezbytný prostředek spolužití lidí. Nedostatek instinktů nutí člověka překonávat svůj svévolnický egoizmus kulturou, kultura nahrazuje lidem genetickou absenci instinktů. Kultura nepsaným lidstvím omezuje svévolnický egoizmus jednotlivce a umožňuje metarealismus lidí v rámci společenství. Člověk může žít a uspokojovat svou existenci pouze nepřetržitou prací a nepřetržitým sladěním svých schopností s přírodními zdroji. Avšak nynější materiální kultura či lépe civilizace globalizujícího kapitalizmu zavrhla lidství, aby mohla drancovat přírodu i lidi do mezí rovnajících se sebezničení lidstva. Lidé se právem začínají ptát po spasení od sebezničení. Kdy se zastaví drancování metarealismu lidí a přírody? Zastaví se, až se život stane (přímo či důsledky) bolestnější a nebezpečnější než odlidštělá práce. Potom bude zřejmé, že pravá funkce zákona je využívat veřejnou moc k posilování metarealismu žití a skrze metamanažment žití životem a prací k odvracení osudové tendence svévolnicky egoistického drancování metarealismu žití. K nastolení vlády tvořivého lidství coby metakapitálu je třeba metamanažované práce, protože jedině jí se zamezí drancování metarealismu lidí a přírody. Metamanažovaná práce potřebuje podporu spravedlivého zákona a tedy společenské prostředí metakapitalismu. Všechna opatření spravedlivého zákona ochraňují lidství a trestají jeho drancování, zatímco v globalizujícím kapitalizmu zákon ochraňuje drancování žití a trestá ochranu lidství. Známe-li konečně způsob jak mocní přicházejí k moci, bude možné učinit nápravu. Svévolní zákonodárci vytvářejí svévolné zákonné drancování metarealismu žití, činí ze zákona svoji zbraň a proto když je drancování svévolnicky uzákoněno volají si skrze zákony na pomoc soudy. Ptáme se tedy, lze zabránit sebezničení lidstva aniž se zabrání vstupu svévolnických zastupitelů do zákonodárství? Lidstvo ve své spáse od svévolnického sebezničení neuspěje, dokud bude zákonné drancování metarealismu lidí i přírody hlavním předmětem legislativy. Nepomůže sebelepší parlamentní demokracie nezmění-li se kvality volených i volících. Volící většina ve svévolnosti racionalisticky vychovaných voličů vždy se rozhodne pro drancování metarealismu žití volbou svévolnických zákonodárných zastupitelů. Lze tedy nějak omezit svévolnický zákon drancování metarealismu žití? Nastolit metakapitalismus nejde silou moci či revoluce. Řešení je obsaženo v tom, že zákon je organizované právo na žitý metarealismus nebo lépe řečeno zákon je organizování metarealistického prostředí vytvářející právo na žitý metarealismus zaručující každému občanu svobodné využití okolností pro intelektuální a kulturní rozvoj; metarealismus žití nemůže být lidem nikdy vnucen zákonem, zákon může pouze vynutit metarealistické prostředí pro spontánní a neorganizovatelný metarealismus žití. Zákon v metarealismu nemůže pouhým nařízením a mocenským vynucováním zvětšovat bohatství, vzdělání, kulturu, lidství, ale vždy pouze nepřímo skrze metarealistické prostředí. Z metarealistického prostředí samovolně vyplývá metarealismus lidí, dobrovolnost, přátelství, svoboda a spravedlnost. Přirozené pochopení metarealismu žití coby metakultury, včetně politické ekonomie, musí být prezentováno z hlediska metamanažmentu navozující svobodu coby odpovědnost za žitý metarealismus. Žádná společnost nemůže existovat aniž by její kultura neuznávala latentní metarealismus především spolkovou činností, která alespoň do jisté míry uspokojuje metarealismus lidí. Čím více lidí je do žitého metarealismu zapojeno, tím je legislativní zákon spravedlivější. Nejbezpečnější způsob jak zařídit, aby legislativní zákony nedrancovali lidství a byly uznávány spočívá v metaatestační způsobilosti lidství vyžadované od zastupitelů. Pokud lidstvo hodlá být důsledné v nápravě lidství začne tím, že vykoření každého svévolnického zákonodárce, který se vloudí do zákonodárné legislativy. Přirozeně nelze očekávat, že tak nyní učiní kapitalistický systém zevnitř a když tak učiní bude na spasení lidstva od sebezničení pozdě. Nelze čekat, růst globálního zla si vyžaduje začít globálně soudit. Jde o to jak takový všelidský soud uskutečnit. Vymezení role zákona pro úlohu spravedlivého soudu zla je základní, ale je třeba vymezit spasení i sám spravedlivý soud. Globalizující kapitalizmus produkuje tolik globálního zla, že lidstvu hrozí sebezničením a jediným spasením od toho je přívrat k žité Skutečnosti. Od nepaměti lidé věřili na nějakého Spasitele, který by lidi spasil od zla jakoby za ně. Spasení lidstva od sebezničení však může být záležitostí universální, všelidskou a mimo každou víru. Z rizika sebezničení nedbáním evoluce plyne, že se lidstvo spasí poznáním evoluce vůbec a tím i své. Spasit lidstvo před sebezničením znamená pochopit smysl evoluce tedy smysl Skutečnosti a to lze provést pouze integrací všeho lidského poznání. Každá generace postupně přispívá k poznání Skutečnosti a na konci času svévolníků zbývá pouze veškeré poznání lidstva uvést do metarealismu a výslednou metabiblí Zákona zákonů začít soudit. Soudit tak jakoby mohli všichni spravedliví, kteří kdy žili. Ovšem to je možné zase uskutečnit pouze tak, že bude nalezeno kritérium pro spravedlivý soud všech textů lidstva. Problém tedy je, jak spravedlivě posoudit texty a mimo každou pochybnost to musí být autorita universální, přirozená, všelidská a tomu vyhovuje pouze kritérium lidství coby přirozené žití metarealismem Skutečnosti. Všeobecnému soudu svévolníků tedy předchází vzkříšení lidství, to znamená vzkříšení přirozenosti člověka a tedy vzkříšení evoluce kultury metarealismem žití, metamanažmentem žití. Všeobecnému soudu byly nejdříve vystaveny texty spravedlivých i nespravedlivých. Texty konající dobro byly vzkříšeny k životu, ostatní byly odsouzeny k zapomenutí. Z všeobecného soudu textů lidstva také plyne nutnost respektovat odkaz na Poslední soud a to tak, že všeobecný soud textů bude učiněn předPosledním. Před Posledním soudem byla s konečnou platností odhalena pravda každého textu vztahem k lidství. Před-Poslední soud jasně ukázal boj o lidství, které každý text vykonal během svého trvání. Před-Posledním soudem textů všeho písemnictví lidstva se přiblížil Poslední soud svévolníků. Lidství vzkříšené metatexty metabible Zákona zákonů pronese své konečné slovo nad celými dějinami svévolníků. Poznáním posledního smyslu celého díla evoluce chápeme také smysl spásy lidstva od sebezničení globalizujícím kapitalizmem. Poznáváme a chápeme obdivuhodné cesty evoluce, po kterých metarealita vedla každý text k jeho poslednímu cíli. Poslední soud ukáže, že moc lidství přirozenou spravedlností vítězí nad všemi svévolnostmi a že láska metarealismu žití je silnější než láska svévolnické smrti. Po Posledním soudu budou spravedliví metakapitalismu navždy lidstvím kralovat vlastní evoluci a metarealismus biosféry bude obnoven. Lidstvo metakapitalismem dospěje a bude lidstvím obnoveno. V metakapitalismu je lidstvím s každým lidským pokolením dokonale obnovován celý svět těsně spojený s člověkem jehož prostřednictvím dosahuje evoluce svého cíle. Konečně se metakapitalismem uskutečňuje smysl evoluce tím, že se v metarealismu sjednotí vše, co je na nebi i na zemi. V tomto dovršení poznání Skutečnosti skrze MetaTeorií všeho je konečně uskutečněna jednota lidského pokolení. Ti, kteří jsou spojení v metamanažmentu žití vytváří společenství metakapitalismu, které už není zraňováno hříchem svévolnosti, svévolnickým sobectvím ničícím či zraňujícím pozemské společenství lidí. Blažené žití v metakapitalismu, v němž se lidstvo lidstvím nevyčerpatelným způsoben otevírá metakapitálu, je nevysychajícím pramenem štěstí míru a vzájemného sdílení lidstva. Lidstvo nedočkavě čekalo až se spravedliví zjeví ve slávě a dočkali se. Vždyť lidstvo až doposud bylo podrobeno teroru diktatury kapitálu a zbývala mu pouze vzdálená naděje, že bude vysvobozeno z poroby porušením lidství. Bylo na čase, aby lidstvo bylo uvedeno do služeb lidství bez jakékoliv překážky ze strany kapitálu. Přechod od kapitalizmu k metakapitalismu je pro lidstvo otázkou existenční. Tento umírající svět diktatury kapitálu je zohyzděný dědičným hříchem svévolnosti natolik, že lidstvu hrozí sebezničení. Trpět nadále globální zlo diktatury kapitálu znamená podílet se na sebezničení lidstva. Nezvratná evoluce v lůně globalizujícího kapitalizmu připravila zrod nového společenského řádu metakapitalismu, v kterém přebývá spravedlnost a jehož blaženost naplní a převýší všechny touhy lidského srdce po přirozeném lidství. Zrození metakapitalismu nesmí oslabit, musí posilovat v úsilí o zvelebení této planety dokonalejším uspořádáním lidské společnosti. V metakapitalismu je lidství metarealismem žití všechno ve všem. Skutečný a pravý život spočívá v metarealismu, který skrze sdílenou evoluci vylévá své dary spravedlivě na všechno, nevyjímaje žádnou jednotlivost. Člověk a s ním lidstvo může nadále existovat pouze metakapitalismem trvale udržitelného rozvoje, protože pouze lidstvím tedy metamanažmentem žití, životem a prací, dosáhnou lidé štěstí pro které byli stvořeni a po němž touží. K tomu má ovšem teror diktatury kapitálu globalizujícího kapitalizmu pramálo chuti. Genetika ve spárech diktatury kapitálu je pro lidstvo a pro každého člověka smrtící kombinací, je nejvyšší čas učinit rázné opatření. Nastal čas Vánoc a příležitost. Jsou tady další Vánoce, svátky lásky a radosti, ale nikoliv obyčejné Vánoce. Vyplnila se předpověď řady proroků, narodil se Spasitel v podobě metakapitalismu. Nikdo se nemůže od globálního teroru diktatury kapitálu spasit sám. Aby se lidstvo spasilo a zachránilo od svévolnického sebezničení je třeba kapitalizmus učinit metakapitalismem. S koncem teroru diktatury kapitálu nastal čas jeho Posledního soudu, který však bude procesem a to záležitostí globálních soudů a metasoudů. Globální soud akceptuje myšlenky a odkaz Posledního soudu a nadřazuje Zákon metarealismu všem zákonům, jeho vymezení je záležitostí MetaTeorie všeho jakožto esence metabible Zákona zákonů. Globální soud nadřazuje Zákon metarealismu základnímu zákonu či ústavě a základní zákon všem legislativním zákonům. Je to pochopitelné, vždyť každý formální systém nemůže být úplný a konec konců otevřený metarealismu Skutečnosti. Globální soud nadřazuje Zákon metarealismu všem soudům tedy také sám sobě. Globální soud zastupuje zájmy lidstva, proto protivení se Globálnímu soudu či jeho pohrdání je protivením se lidstvu či jeho pohrdáním. Pro oblast válečnou slouží zájmům lidstva Globální válečný soud. Globální soud je určen pro globální záležitosti, lokální problémy deleguje na metasoud při každém metastátu. Globální válečný soud je určen pro globální válečné záležitosti, lokální válečné problémy deleguje na válečný metasoud při každém metastátě. V kompetenci metasoudů je soudit lokální orgány státní moci zákonodárné, výkonné a soudní jakož i nestátní orgány a moc mediální. Spory metasoudů řeší jejich zřizovatel. Předmětem Globálního soudu a metasoudů je hňupolita jakožto příčina zla a terorizmu zvláště. Činnost Globálního soudu a metasoudů je v souladu se zájmem lidstva v boji proti terorizmu. Útok na Globální soud, Globální válečný soud nebo jednotlivé metasoudy nechť je považován za útok proti lidstvu. Činností globálních soudů a metasoudů uskutečňuje se metakapitalismus. Základem činnosti metakapitalismu je metarealistická činnost metastátu a metastátů. Globální soud ukládá metasoudům právo a povinnost soudit svévolnické zákony a vykonavatele moci zákonodárné, výkonné a soudní. Globální soud ukládá všem soudům právo a povinnost soudit a trestat zákonodárce za svévolnické zákony potlačující práva a svobody občanů. Globální soud stanoví výkon volených zástupců občanů bez metaatestační způsobilosti lidství za zločin proti lidskosti, za zneužití pravomoci veřejného činitele, za porušování Globálních lidských práv, za poškozování občanů omezováním jejich práv a svobod. Globální soud stanoví výkon vedení masmédií bez metaatestační způsobilosti lidství za zločin proti lidskosti, za porušování Globálních lidských práv, za poškozování občanů omezováním jejich práv a svobod. Globální soud stanoví výkon manažerského vedení organizací bez metaatestační způsobilosti lidství za zločin proti lidskosti, za porušování Globálních lidských práv, za poškozování skupin občanů omezováním jejich práv a svobod. Globální soud stanoví výkon učitelského vedení žáků či studentů bez metaatestační způsobilosti lidství za zločin proti lidskosti, za porušování Globálních lidských práv, za poškozování občanů omezováním jejich práv a svobod. Globální soud stanoví výkon vedení soudní spravedlnosti bez metaatestační způsobilosti lidství za zločin proti lidskosti, za porušování Globálních lidských práv, za poškozování občanů omezováním jejich práv a svobod. Globální soud ukládá všem soudům právo a povinnost soudit Zákonem metarealismu také zákony a zákonodárce. Globální soud ukládá všem soudům, tribunálům a zákonodárcům nadřazenost Zákona metarealismu zákonům. Prostřednictvím metasoudů mají soudit všichni lidé dobré vůle, kteří metakapitalismem vešli do panství vlády Zákona metarealismu. Náprava důvěry v zákon je učiněna, děj se spravedlnost jak se lidstvím po právu dít má. Světová elita záměrným šířením strachu z terorizmu šíří terorizmus. Letošní silvestrovské a novoroční oslavy byly na mnoha místech světa poznamenány obavami z nových teroristických útoků a přísnými bezpečnostními opatřeními. Tisíce policistů v ulicích, odstřelovači na střechách, zákazy a omezení, takové byly oslavy v mnoha západních velkoměstech. Asi nejvíce to bylo znát v New Yorku, Paříži a v Londýně, kde byly oslavy nejméně okázalé a nejvíce omezeny bezpečnostními opatřeními. Nad New Yorkem pak zcela utichl i letecký provoz. Jde o uměle vyvolávaný druh státního terorizmu totiž vyvolávat strach z terorizmu. Strach má velké oči, z motorového plachťáku ohrožujícího mrakodrap se téměř rozvine teroristický útok a la z 11. září, a když už nic jiného poslouží za strašení z terorizmu zřejmě podstrčený ricin nebo možná několik kontejnerů třeba yperitu postrčených arcihňupem Saddámovi, v každém případě blamáž zbrojních inspektorů OSN v Iráku chce USA zamaskovat útokem na Irák. Představitelé USA a Velká Británie zřejmě lidstvu lhali, žádné zbraně hromadného ničení zbrojní inspektoři v OSN dosud v Iráku nenašli a právě proto chtějí zaútočit na Irák. Arogantní postoj představitelů USA je pouze karikaturou globalizujícího kapitalizmu ohrožujícího existenci lidstva. Metakapitalismem "nadešel čas zúčtování" s diktaturou kapitálu v čele s USA. Kapitalizmus musí za každou cenu odzbrojit, pokud se chce vyhnout konfliktu s metakapitalismem tedy s lidstvem. Celých několik dlouhých století se lidstvo s diktaturou kapitálu marně potýkalo, nyní globalizující kapitalizmus musí pochopit, že nadešel okamžik zúčtování, proto musí odzbrojit. USA znamená pouze vedoucí "hrozbu pro světový mír", ta všepřítomná pramení ze světové hňupoelity. Pro hňupoelitu kapitalizmu nastává metakapitalismem hodina pravdy, doba zúčtování. Arcihňup pohnul světem, zase a zase se ukazuje, že pokrok má na svědomí zlo hňupoelity. Světový boj proti terorizmu došel jasnosti, stal se bojem metakapitalismu proti kapitalizmu. Ve světové válce proti terorizmu nevystačí pouze boj proti kapitálu hňupoelity, je třeba války proti teroru diktatury kapitálu. Ve jménu boje proti světovému teroru diktatury kapitálu Globální válečný soud ukládá každému člověku dobré vůle vést informační válku proti hňupoelitě. Ve světové válce proti terorizmu je teror diktatury kapitálu rozhodující, protože globalizací ohrožuje každého člověka planety. Nositelem globalizujícího teroru diktatury kapitálu je evidentně hňupoelita, její kapitál a informace. V boji proti terorizmu je konečně znám nepřítel lidstva a tím každého. Je věcí každého člověka planety se tohoto boje zúčastnit, dokonce sám proti sobě. Hňupoelita vládne době globalizujícího kapitalizmu a lidstvo to pociťuje čím dál víc. Ukazuje se, že světová i místní hňupoelita neschopná metareality je o to schopnější vést lidstvo do sebezáhuby. Globální válečný soud ukládá každému masmédiu povinnost aktivní účasti v globální válce proti teroru diktatury kapitálu, proti teroru hňupoelity, proti masmédiím a hňupoelitě kolaborujících s diktaturou kapitálu. Ve jménu války proti teroru diktatury kapitálu Globální soud stanoví reklamu přerušující televizní nebo rozhlasové programy za masový psychoteror, za skryté masové vyvolávání agresivity a destruktivity diváků a posluchačů. Globální válečný soud ukládá manažmentu a učitelstvu povinnost aktivní účasti v globální válce proti teroru diktatury kapitálu, proti teroru hňupoelity, proti masmédiím a hňupoelitě kolaborujících s diktaturou kapitálu. Světová hňupoelita nachází svůj vzor v americké a bojem proti ní je třeba spásu lidstva začít. Americká hňupoelita není schopná vést cestou trvale udržitelného rozvoje spolehlivě vlastní občanstvo a tím méně lidstvo, metakapitalismem USA ztrácí své postavení vést lidstvo. Není náhodou, že zřejmě první naklonované dítě je americké. Vedoucí společnosti pro lidské klonování Clonaid Brigitte Boisselierová na tiskové konferenci v Hollywoodu v americkém státě Florida oznámila, že její společnosti se podařilo přivést na svět první naklonované dítě. Clonaid sídlí v americkém Las Vegas. Naklonovaná holčička jménem Eve je údajně klonem třicetileté Američanky, která poskytla pro klonování svou DNA. Boisselierová neprozradila, kde se holčička narodila. Nepředložila ani důkaz potvrzující shodnost DNA pamatky a padcery. Vědci rovněž tvrdí, že Clonaid, která pracuje bez vazeb na okolní vědecký svět, není s to klonování uskutečnit. Podle Boisselierové holčička Eve váží 3,2 kilogramu. Boisselierová sice nedodala žádný důkaz, ale údajně pověřila novináře Michaela Guillena, aby provedl testy, jež by klonování potvrdily. Guillen na tiskové konferenci uvedl, že testy uskuteční za pomoci nezávislých odborníků a výsledky by měly být k dispozici za osm až devět dní. Vědci nevěří oznámení i proto, že klonování je sice koncepčně jednoduché, ale technicky složité, a tak něco podobného podle nich Clonaid není schopen udělat. Americká firma Advanced Cell Technology také poprvé klonovala k vědeckým účelům lidské embryo a podle ní v některých ohledech může prý být narození naklonovaného dítěte snazší než jeho vlastní pokusy - klonování embryí k přípravě kmenových buněk určených k lékařskému výzkumu. Boisselierová také oznámila, že Clonaid očekává v nejbližší době narození dalších naklonovaných dětí. Dalších několik se prý narodí do konce ledna – jedno v Evropě, dvě v Asii a jedno v severní Americe. Netrvalo dlouho a druhé naklonované dítě, holčička nizozemského lesbického páru, se prý narodilo v severní Evropě. Jeho parodiči jsou dvě lesbické maminky z Holandska. Sdělení Clonaidu přišlo krátce poté, co italský gynekolog Sevrino Antinori oznámil, že žena, která v jeho péči nosí klonované lidské embryo, má dítě porodit v lednu. Také americký vědec Panos Zavos zhruba ve stejné době informoval, že pracuje na narození naklonovaného dítěte. O co jde? Věda, víra, snaha manipulovat se světem? Vědci, politici a vlastně všichni se nyní ptají, co stojí za snahou klonovat lidi. Naklonované dítě obsahuje výlučně geny kopírované osoby, naklonované dítě je jednovaječným dvojčetem dárce DNA a o to zřejmě jde. Naklonované dítě má stát 200 000 dolarů. Tato propagace je součástí velmi důmyslné marketingová strategie příznivců klonování, která je naplánována do několika fází. Cílem této propagační kampaně je oslabit tábor odpůrců klonování a učinit klonování přitažlivějším. Klonování není otázka svobodné vůle, protože záležitostí diktatury kapitálu a hokus pokusů na člověku. Lidské klonování je v některých zemích zakázáno. V USA není konkrétní zákon proti lidskému klonování. V Česku je klonování lidských bytostí zakázáno. Pod tlakem diktatury kapitálu je narození naklonovaného dítěte "naprosto neodvratné" a v "nejbližších týdnech" se narodí další naklonované děti. Rok 2003 se zapíše do dějin lidstva jako rok klonování člověka. Bude to rok, kdy se věda vymkne kontrole, všechno je spojeno s velkými penězi, nenechme se mýlit, že jde o lidumilství. Svět zachvátil strach ze zneužití vědy, lidstvo je ovládáno diktaturou kapitálu a věda ovládaná diktaturou kapitálu se vymkla kontrole, teror diktatury kapitálu nezná žádné meze. Nejde o to, zda je ohlášené klonování člověka faktem nebo reklamním trikem. Důležité je, že USA coby supervelmoc učinily možným klonováním člověka globální teroristický útok na lidstvo jehož dlouhodobé následky se s útokem z 11. září nedají vůbec srovnat. Nejde pouze o klonování člověka, jde také o geneticky upravené potraviny. Geneticky modifikovanými potravinami s rizikem kontaminace přírodního genofondu vedou USA útok proti lidstvu již delší dobu. Útoky genetiky zneužité diktaturou kapitálu se dají čekat, příklady táhnou. Kdo chce pokusy klonování na člověku provést má legální možnost a ti opravdoví pokusníci tak činí tajně a bez bombastické publicistiky. Tajně klonovaní lidé zřejmě už existují, zvláště když jim to zákonodárství USA nezakazuje. Světem se zneužitou genetikou počala táhnout vlna teroristických útoků namířených proti existenci lidstva, lidstvo je ohroženo svévolnickou genetikou ve spárech diktatury kapitálu. USA neučinily nic pro zneužití genetiky jakožto zbraně hromadného ničení, naopak legislativní benevolencí daly příklad celému světu k šíření teroristických útoků na lidstvo. Přitom se USA snaží zamezit šíření zbraní hromadného ničení a samy globální zbraň hromadného šíření vyvíjejí a šíří. Kapitál ovládaný hňupoelitou vede lidstvo zneužitou genetikou k sebezničení, situace si vyžaduje rozhodnou akci. Globální válečný soud stanoví kombinaci genetiky a diktatury kapitálu za zbraň hromadného ničení globální dimenze a její vývoj a šíření za terorizmus globálního rozsahu. Ve jménu ochrany lidstva před sebezničením za účelem veřejné kontroly Globální válečný soud každému státu ukládá uveřejnit na svých oficiálních internetových stránkách kompletní seznam všech organizací a míst zabývající se genetickým programem s popisem jejich činností, ignorování evidence genetických činností nechť je považováno za teroristický útok na bezpečnost lidstva. Globální válečný soud stanoví kombinaci kapitálu a hňupoelity za ohrožení existence lidstva a za jediné spasení lidstva od sebezničení ukládá všem lidem dobré vůle, z masmédií zvláště, bezodkladně vést globální útok proti kapitálu a informacím hňupoelity z nesčetných stran a nesčetnými způsoby současně, útok zahájit na kapitál a informace hňupoelity USA, Velké Británie, Izraele a Iráku. Za šíření globálního terorizmu a zbraní hromadného ničení globálního kalibru Globální válečný soud stanoví bezodkladný zákaz činnosti vládě Bushe v USA, vládě Blaira ve Velké Británii, vládě Šarona v Izraeli, vládě Saddáma v Iráku a tím lidu USA, Velké Británie, Izraele a Iráku ukládá svrhnout stávající vládnoucí hňupoelitu vyvolávající válku proti lidstvu. Po zločinech komunizmu přichází doba soudit zločiny kapitalizmu a především USA coby lídra globalizujícího kapitalizmu. Globální válečný soud stanoví útok USA a jeho spojenců na Irák právně nepodložený mandátem dvoutřetinové většiny států OSN za globální teroristický útok hňupoelity diktatury kapitálu proti lidstvu a dnem zahájení útoku USA na Irák zbavuje všechny příslušníky zúčastněných armád vojenských hodností, přímá i nepřímá spoluúčast států na útoku USA proti Iráku nechť je považovaná jako spoluúčast na válce proti lidstvu. USA mohou tisíckrát prohlašovat, že Irák zprávou o své výzbroji závažně porušil listopadovou rezoluci OSN, když nemají důkazy pro právnický podklad zahájit válku. Mezinárodní právo přestalo pro USA a spojence platit. Washington se snaží přesvědčit zločinnou Radu bezpečnosti OSN, aby vyhlásila, že Irák porušil listopadovou rezoluci rady, a aby tak právně schválila válečnou operaci. Rada bezpečnosti OSN se pasuje na svévolnického diktátora lidstva bez právního základu mezinárodního práva. Válečná operace kapitalizmu nepodložená mezinárodním právem bude znamenat vyvolání války proti lidstvu a tím proti metakapitalismu. Představitelé USA nemají intelektuální potenciál k metarealismu a proto nedovedou řešit problémy jinak než silou a není se co divit problémům světa, když USA vedou lidé nezpůsobilí tvořivého lidství. Příklad je nasnadě. Severní Korea oznámila, že vyhostí jaderné inspektory OSN a znovu oživí činnost atomové laboratoře. KLDR zdůvodnila aktivaci reaktoru v Jongbjonu palčivým nedostatkem energetických zdrojů, který nastal po listopadovém zmrazení dodávek topné nafty z USA, a trvá na tom, že reaktor spouští jen k výrobě elektřiny. Jakékoli ekonomické sankce vůči Severní Koreji, které na ni uvalí USA, lze právem považovat za tiché vyhlášení války. Severní Korea v sebeobraně použije všechny zbraně ohrožující státy v regionu, především Jižní Koreu a Japonsko. KLDR disponuje raketami, jež mohou nést hlavice s chemickými a biologickými zbraněmi a pravděpodobně i jaderným arzenálem. Ukazuje se, že vlastnit zbraně hromadního ničení je strategická výhoda. Irák je zřejmě nemá a tak je snadno napadnutelný. Útokem kapitalizmu na lidstvo přišel čas útoku metakapitalismu na kapitalizmus. Svévolníci globálně porušují metarealismus a tím působí globální zlo. Globálnímu zlu svévolníků je třeba čelit, každé zlo světové hňupoelity kapitalizmu bude zužitkována metakapitalismem. To však neznamená zásadu čím víc, tím líp. Jak čelit zlu? Prioritně od zla domácí hňupoelity a až pak od té cizí. Domácí hňupoelita je nucena sama se odhalit a projevit. USA požádaly Česko o pomoc ve válce proti Iráku. O americkém požadavku bude muset rozhodnout parlament. Premiér Vladimír Špidla několikrát v poslední době zopakoval, že Česko se připojí k válce proti Iráku, pokud to bude společné rozhodnutí Rady bezpečnosti OSN. I česká vláda se tak chce vyhnout jednostranné vojenské akci USA. Zatímco například Británie stojí poměrně pevně po boku USA, Francie se bez souhlasu OSN války nechce zúčastnit a německý kancléř Gerhard Schröder ji odmítá vůbec. Podobný postoj zaujímá Rusko. Ale vše nasvědčuje tomu, že Američané a Britové by válku zahájili i bez souhlasu OSN. Hovoří se přitom o konci ledna či v únoru. Do oblasti se proto každý den přesouvají nové bojové jednotky a vojenská technika. Je třeba si uvědomit, že svévolnický útok USA na Irák bez mandátu dvoutřetinového souhlasu států OSN rovná se teroristickému útoku na lidstvo a tedy útoku na každé občanstvo, Česka nevyjímaje. Vládnoucí hňupoelita Česka nedokáže posoudit metarealitu a následky o které si koleduje. Dobrá rada Česku a EU – striktně ignorovat duchovně nemocné představitele USA. V přechodu od kapitalizmu k metakapitalismu i malá příčina může mít nepřiměřeně velký následek. Hňupoelita Česka má svých problémů nad hlavu, není schopná chápat metarealitu vlastní natož světovou. Prezident Václav Havel udělil den před Vánocemi jedenáct milostí z nichž některé vyvolávají pochybnosti. Problém je v evidentní pochybnosti, zda milost dostali ti správní. Není dostatek informací pro posouzení oprávněnosti milostí, podstatné je zda posuzovatel milostí patří k hňupoelitě. Rozchod se Slováky prý byl správný, něco takového může vyřknout příslušník hňupoelity, protože rozpad federace před deseti lety byl ukázkou státního terorizmu na občanstvu vždyť rozdělení Československa neprovázelo referendum. Když před třinácti lety Havel převzal úřad prezidenta, oznámil, že země nevzkvétá. Ano, Česko je důvěryhodná a respektovaná parlamentní demokracie kapitalizmu praktikující státní terorizmus a diktaturu kapitálu. Občanstvu Česka vládnou svévolnické zákony diktatury kapitálu hájené hňupoelitou. Marné jsou snahy reformovat nereformovatelný kapitalizmus. Pokud občanstvu vládne diktaturou kapitálu hňupoelita, pak žádné reformy nepomohou. Občané se o tom brzy přesvědčí. Nejrozsáhlejší reforma územního uspořádání uvedla do pohybu desetitisíce úředníků. Tím, že zaniknou okresní úřady úředníků hňupoelity neubude, počítá se s nárůstem. To, že okresní úřady přestaly po více než 40 letech definitivně existovat, se bezprostředně dotkne všech občanů Česka: školáky počínaje a důchodci konče. Práci 73 okresních úřadů převezme 205 pověřených obcí. Ty budou vyřizovat žádosti o sociální podporu a vyplácet dávky, vydávat osobní doklady a registrovat motorová vozidla. Kromě mnohého jiného povedou také živnostenský rejstřík a stanou se třeba i zřizovateli lékařských služeb první pomoci. Hňupoelita nezmizí reorganizací. Podobné je to s rozdělením Československa. Na obou stranách zůstala tatáž hňupoelita, tentýž státní terorizmus, totéž potlačování lidství diktaturou kapitálu, tatáž nesvoboda otročící trhostroji, tatáž náhrada diktatury proletariátu diktaturou kapitálu. Nyní s desetiletým odstupem vidíme, o co jsme vlastně přišli. Rozdělením Československa se pouze zmenšila hňupoelita, přišli jsme o každodenní dávku politické rvačky, jejímž předmětem byla třeba pomlčka v názvu státu či nesrozumitelné kompetence. Deset let od rozpadu Československa je tu příležitost vyrovnat se s nejnovější minulostí. Globální válečný soud činí bývalého předního ústavního činitele Václava Klause zodpovědným ze zločinů kapitalizmu naplněných praktickými skutky státního terorizmu, masového poškozování práv a svobod občanstva, potlačování lidství, porušování žité demokracie, porušování lidských práv, porušování ústavnosti, podílnictví na genocidě lidstva. Globální válečný soud činí bývalého předního ústavního činitele Miloše Zemana zodpovědným ze zločinů kapitalizmu naplněných praktickými skutky státního terorizmu, masového poškozování práv a svobod občanstva, potlačování lidství, porušování žité demokracie, porušování lidských práv, porušování ústavnosti, podílnictví na genocidě lidstva. Ano, našim státním zájmům vskutku nejlépe posloužíme, když se prostě budeme chovat lidstvím, a když jím budeme nepředpojatě přemýšlet o lidské historii, lidském údělu i lidském poslání na tomto světě. Kéž by tedy pokora před lidstvím, zájem o druhé, lidská odpovědnost, smysl pro spravedlnost a solidarita byly tím, co lze nazvat ideou českého státu! Ale bylo by také dobré ujistit lid Česka o tom, že zásadně nemá věřit hňupoelitě. Různými stranickými a nestranickými bratrstvy ziskuchtivců a mocichtivců je to s námi v Česku zlé. Není nic typičtějšího než kapitálové bratrstvo kolem televize Nova. Kapitálová hňupoelita kolem televize Nova si vzala zřejmě příklad z Berlusconiho, televizí ve spárech diktatury kapitálu ovládá veřejné mínění, třeba i nevinně malou bobovizí, která se každou neděli mění v nejsledovanější politickou diskusi v českých televizích. O hňupoelitě na Nově svědčí názory vedoucí uvedené bobovize. K některým politikům má bližší vztah. Když Václav Klaus v říjnu oznámil, že opouští čelo ODS, napsala že odchází jediný důstojný protivník levice, kterého všichni okopávali do kotníků. Myslí si, že jsou dva srovnatelní kandidáti na prezidenta, a to je Václav Klaus a Miloš Zeman. Prý by dokázali reprezentovat republiku a dokázali by nebýt loutkami v rukách politických stran. Během debat na jednoho z kandidátů prezidenta vytáhla padesát let starou historku, kdy se měl jako dítě ve škole posmívat dceři politického vězně. Měsíc před volbou prezidenta osočila kandidáta, aniž byl ve studiu. Své informace prý čerpá z dopisů diváků a když to sedí, tak je samozřejmě použije. Je to televizní drbna. Není zaměstnankyní TV Nova, je jejím smluvním partnerem, když čtyři dny v týdnu pracuje pro doktora Železného. Před dvěma lety během krize v ČT kritizovala stávkující redaktory, že zneužívali obrazovku k prosazování vlastních zájmů a teď přitakává tomu, když Vladimír Železný během své kampaně do Senátu měl jako jediný kandidát každý týden půlhodinový pořad. Minimálně to byla výhoda, kterou nikdo z kandidátů neměl. Je to fér hra? Prý nevyužil televizi v osobní prospěch. V podstatě ve svých otázkách hostům novináře obvinila z toho, že vedou proti Železnému kampaň. V Sedmičce kladla zneklidňující otázky. Půjde prý do politiky, ještě však nepřišel ten správný čas. Jistě, koho chleba jíš, toho píseň zpívej. Tak diktaturou kapitálu působí autocenzura. Autocenzurou není svobody slova, není spravedlnosti, nutně přichází potřeba spravedlivě soudit. Ochranu kapitálu před zákony občanů nabízí senátorská imunita a ta láká. Senátoři budou rozhodovat o tom, zda vydají k dávno zahájenému trestnímu stíhání novopečeného senátora Vladimíra Železného. Odpověď na to, jak by se měli zachovat, je nejjednodušší věc na světě. Celý spor - zda vydat či nevydat - je z hlediska lidství skoro šílený. Ukazuje, jak nesmyslný je rozsah imunity našich zákonodárců. V okamžiku svého zvolení se z právního hlediska stávají spolkem nadlidí, kteří sami dle své libovůle zvažují, co je spravedlivé a co ne. Není třeba dokazovat, že takové privilegium je škodlivé. Původně měla imunita chránit zákonodárce před politickým pronásledováním. Nyní nastal opak - umožňuje politizovat běžné trestní řízení. Případ senátora Železného znovu ukazuje, jak naprosto nutné je omezit přebujelou imunitu, a nejen ji protože všude kde nefunguje imunita nastoupí účelově nastavené zákony. Soudy nemají na vybranou spravedlivě soudit, když podléhají otroctví svévolnických zákonů. Pochopitelně za takového stavu zákonnosti roste počet kriminálních případů s politickým podtextem, které se vlečou roky protože jsou bez konce. Bez tolik potřebného vědomí o vině či nevině, o potrestání či očištění aktérů. Bez satisfakce, bez duchovní hygieny. Roky se valí jeden za druhým, případy se vyšetřují, leč stále nesoudí. Důvody, proč se případy s politickým nádechem nedaří uspokojivě ukončit, odborníci vyjmenují: málo vyšetřovatelů, odchody policistů, nedostatek vzdělání a možná i "tlaky". Vždyť naše justice je pověstná spravedlností natahovanou na dlouhé lokte i v obyčejných krimi, o které politik nezavadí. Ty pravé důvody jsou v samotných zákonodárcích otročících diktatuře kapitálu a nesloužících občanstvu. Spravedlivá společnost musí mít obranné mechanismy totiž fungující rychlou a nezávislou spravedlnost. Vlekoucí se případy zlodějů aut společnost přežije spíš než nedokončené kauzy s politickou příchutí. Jsou pro její duchovní zdraví nebezpečné. Infikují ji skepsí a pocitem, že jsou stále rozdíly mezi pány a kmány. I kdyby jediným argumentem pro takové tvrzení bylo "vidíte, vždyť je pořád nikdo nesoudí"! Toho je však konec, nutno začít nezávisle soudit. Ve jménu všelidského boje proti terorizmu za propagaci stylu americké hňupoelity a za nabádání k omezování práv a svobod občanů Globální válečný soud ukládá boj proti hňupoelitnímu kapitálu televize Nova včetně CME, ČNTS. Senátor Vladimír Železný dostal od Globálního soudu šanci probojovat zlepšení činnosti parlamentní demokracie, místo toho se uchází o stále vyšší státní funkce jenom z důvodů ochrany svého kapitálu, šanci promrhal a za kapitálový útok proti lidství si zasluhuje přiměřenou "odměnu". Globální válečný soud ukládá Senátu Česka vydat senátora Vladimíra Železného dříve zahájenému trestnímu stíhání a současně stanoví imunitu senátorů a poslanců Česka za způsob ochrany státního terorizmu. Způsobů boje proti hňupoelitě je tolik, kolik je lidské tvořivosti, v boji proti hňupoelitě třeba využívat také jejich vlastního vzájemného boje. Rozhodnutí vlády zmrazit na tři měsíce regulované nájmy vyvolalo silnou vlnu emocí mezi vlastníky domů i politiky. Velmi ostrá vyjádření byla slyšet ze všech stran. Padají žaloby. Několik majitelů domů podalo trestní oznámení na ministra spravedlnosti Pavla Rychetského. Ten v televizi prohlásil, že mezi majiteli domů je několik šílenců, kteří si myslí, že mohou zvedat nájemné. Vlastníci ho obvinili z ovlivňování soudů, na které se chtěli s požadavkem vyšších nájmů obracet. Sdružení majitelů domů má připravenu žalobu k Mezinárodnímu soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Nájemné je zmrazeno. Podle ministra financí vládní nařízení o nájemném vyšlo ve Sbírce zákonů a tím začalo platit. Krizi mezi majiteli a nájemníky provází ostrý politický spor. Do přijetí nového zákona vláda nastolila "výjimečný stav", vytvořila pro nájemníky nový obranný štít proti růstu nájemného a znejistila některé majitele domů odhodlané vytvořit tlak na nájemníky a přimět je k podpisu nových smluv. Moratorium změn nájemného však neumožňuje ani uzavřít nové smlouvy, i když s nimi souhlasí i nájemníci. Brání to svobodnému uzavření smlouvy, což je protiústavní. Válka hňupoelit tak i to je způsob boje proti kapitalizmu. Českému státu hrozí záplava žalob. Sdružení majitelů domů se totiž inspirovalo příkladem rázného brněnského podnikatele Paula Nissla a doporučí všem svým členům, aby se soudili s Českem o ušlý zisk na nájemném za loňský i letošní rok. Pokud by podalo žalobu všech pětadvacet tisíc členů organizace, šlo by podle majitelů domů jen za rok 2002 o sumu dosahující sedmi a půl miliardy korun. Majitelé domů tak zareagovali na rozhodnutí vlády, která koncem loňského roku na tři měsíce zmrazila nájmy ve zhruba 1,3 milionu bytů s regulovanou činží. Největší rozdíly mezi regulovaným a tržním nájemným jsou dnes v Praze, kde jsou až čtyřnásobné. Majitelé domů hrozí státu, že jej kvůli zmrazeným nájmům poženou k soudu. Stát v prosinci zamezil růstu nájmů. Jeho představitelé totiž tvrdí, že nájemné už nemůže vzrůst, protože by na něj lidé neměli. Možnosti růstu regulovaného nájemného jsou v zásadě vyčerpány, růst nájemného je možný už jen s růstem příjmů domácností. Výdaje na nájemné se nyní pohybují na úrovni, která je běžná v západní Evropě. Občané Česka zakusí diktaturu kapitálu z mnoha stran, tolerováním hňupoelity si o to říkají. Drobní klienti českých bank platí po sérii zdražení poplatků za běžné služby podstatně více než klienti bank v západních zemích. Největší české banky, jako Česká spořitelna a ČSOB, inkasují měsíčně od svých klientů dokonce více, než za kolik prodávají srovnatelné služby jejich mateřské banky v Rakousku a Belgii. Finanční síla českých domácností je přitom nesrovnatelně nižší než v Rakousku či Belgii, kde je jedna z nejvyšších životních úrovní v Evropě. Důvodů, proč se pro české banky staly poplatky zlatým dolem, vidí ekonomové několik. Český klient je neuvěřitelně konzervativní a banky poznaly, že mohou zdražovat a klient od nich neodchází. Zkusí, kam až to klient snese. Zahraniční vlastníci také chtějí v ziscích dostat rychle zpět peníze, které investovali do nákupu bank. Žádná z významných českých bank se navíc nepustila do cenové války přes poplatky a všechny drží stejný trend. Nikdo nechce mít pověst nejlevnějšího... V Česku je to vnímáno jako nejslabší kvalita. A trh má tendenci následovat nejdražšího při každém cenovém pohybu. Západní banky by se mohly od českých začít "učit", jak z drobných klientů dostat na poplatcích co nejvíce peněz, když loajalita klientů je vysoká a banky mohou svévolnicky zdražovat. Náklady spojené se zrušením účtu a přechodem k jiné bance přitom nejsou malé a je to časově náročně, takže si to klient často rozmyslí. O netečnosti klientů bank vůči zdražování ceny hotovostních výběrů u přepážek svědčí stálost počtu před a po. Na českém trhu není podle ekonomů dostatečná konkurence právě v oblasti poplatků. Banky tyto služby většinou jen zdražují a zdůvodňují rostoucí poplatky potřebou platit rozsáhlé investice do informačních technologií, vybavení poboček i personálu. Ekonomové v jejich přístupu vidí i silný tlak mateřských bank, které si chtějí rostoucími zisky kompenzovat to, co za české banky zaplatily. Největší české banky přitom hlásily mimořádně vysoké zisky od tří do šesti miliard korun, což pro majitele představovalo výnosnost kapitálu přes 20 procent. Je jasné, že smyslem zdražení je diktatura kapitálu a nikoliv vysoké náklady do inovací. Bankovní hňupoelita si diktaturou kapitálu dělá co se jí zamane, nemá zábrany protože je odcizená lidství. Bankovní hňupoelita může bujet pouze díky klientelské hňupoelitě. Nelze se divit otročení občanstva hňupoelitě, když jsou školou vedení být poslušnými otroky diktatury kapitálu. Školy jsou malé věznice deformující občana k obrazu hňupoelity. Karikaturou škol jsou věznice, obě v míře sobě vlastní odcizují lidem lidství. Co se děje s lidstvím ve škole podléhající státnímu terorizmu ukazuje případ muže, který právě před několika vyšel na svobodu a jenž za mřížemi strávil bez přestávky 32 let. Bránu věznice překročil v roce 1971. Nyní se muž vrací do světa, který nezná totiž do světa obchodů nacpaných zbožím, rychlých aut, mobilních telefonů a platebních karet. Na odchod z vězení ho připravovali čtyři roky. Když však dostal celu s oknem bez mříží, byl tak nesvůj, že si je musel na sklo alespoň domalovat. Tým složený ze speciálního pedagoga, psychologa a dalších lidí ho učili v podstatě znovu žít. Chodili s ním na úřad, aby si zvykl na jednání úředníků, učili ho jezdit autobusem. Ačkoli se vězni začínají připravovat na život venku půl roku před propuštěním, v tomto případě se muselo začít mnohem dříve. Zvykat na svobodu si muž začal už před čtyřmi lety ve věznici. Tam dostal svoji vlastní místnost, kterou si směl upravit podle svého vkusu. Měl také vlastní klíče, a kdo k němu chtěl vejít, musel zaklepat. Problém však nastal, když měl vězeň jít poprvé na procházku mimo věznici, aby si začal zvykat na jiné prostředí. Děsil ho otevřený prostor. Byl celý nesvůj, když kolem sebe neviděl mříže a dozorce. On byl totiž celou tu dobu stále jen za mřížemi, a když měl opustit celu, tak jen s pouty na rukou. Pro letitého vězně nastala nezvyklá situace, když měl jít nespoután za bránu věznice a chvíli trvalo, než se ho podařilo přesvědčili. Pořád jenom stál, třásl se, a nakonec ušel asi sto metrů. Pak poprosil, aby se směl vrátit. Teprve po nějaké době mohly následovat vyjížďky na kole, přidaly se návštěvy restaurace, pošty a obchodů. V některých věznicích už mají sebeobslužné programy, při kterých si vězeň musí sám vyprat a vyžehlit, učí se připravovat si jídlo. Po mnohaletém vězení však nastává v psychice vězňů zlom. K němu dochází přibližně po osmi letech pobytu za mřížemi. To už se vězňům začne měnit osobnost a žebříček hodnot. Jsou z nich v podstatě roboti, kteří vědí, že teď se vstává, potom se bude obědvat. Ztrácí zájem o vše, co se děje mimo věznici, a neumějí si představit, že by mohli žít jinak a jinde. Uprostřed věznice navíc mají významné postavení, což venku nikdy mít nebudou. Něco jako věznice státním terorizmem v malém činí i školy. Vlivem státního terorizmu školy dětem odcizují lidství tedy metarealismus žití jenž je nezbytnou podmínkou svobodné vůle. Důvod je nasnadě, diktatura kapitálu nepotřebuje svobodného člověka, je jí třeba omezence náchylného k manipulaci reklamní, mediální, politické a jiné. Dnešní děti sice číst umějí, ale nedokážou toho správně tedy metarealisticky využít. Nevědí, co čtou, nerozumějí textu. To, že děti nerozumějí přečtenému textu, jim může způsobit vážné problémy v budoucnu, hlavně při dalším studiu třeba na gymnáziu. Děti, které přicházejí na střední školy, se musí stále soustřeďovat na text a nedokážou ihned jeho obsah správně interpretovat. Potíže se čtením mají české děti už dlouho a je to stále horší. Větší zájem než o knížky mají nyní děti o multimediální výukové programy na počítačích. Zajímavé je, že řada dětí se do polic s knihami podívá jen tehdy, když si potřebuje ukrátit čekání na volné místo u počítače. Dětem v Česku chybí takzvaná čtenářská gramotnost, tedy schopnost najít v rozmanitých textech to podstatné, informaci si přebrat, zařadit do kontextu a později ji třeba použít. České státní instituce se tomu příliš nevěnují, a přitom je to alarmující problém. V Česku problémy školství tkví také v mnohdy zastaralém způsobu výuky, kdy se děti texty jen biflují a učitel je nevede k tomu, aby o přečtené stati samostatně přemýšlely. Problém horšícího se způsobu výuky se objevil vedle nezvykle vysokého počtu násilností ve školách, zvyšujícího se počtu dětí, které pravidelně pijí alkohol, či nečekaně vysokého úbytku odborníků před tabulemi. Děti od čtení knih odrazuje často i jejich podoba, když je v nich příliš mnoho textu a málo obrázků. Výstižně řečeno nejsou schopní metarealismu textů, nejsou schopní z informací vytvořit metainformaci, protože nejsou schopní metarealismu žití, bylo jim zcizeno lidství. A čtou málo. Odborníci tvrdí, že za to mohou počítače. Za čtenářskou negramotností prý stojí podle odborníků nástup nových médií, která pracují především s obrazovými vjemy. To je však lež, pravým viníkem je hňupoelita minulá i nynější neschopná metarealismu a ten předat další generaci. Vyrůstá nová generace postižená rostoucí rakovinou ducha, tedy neochotná i neschopná vhlédnout i nahlédnout metarealitu tedy především metainformatické souvislosti. Důsledek je zřejmý – především špatné zákony a poškozování občanstva ve svobodě lidství. Kvalita hňupoelity se zvedá a šíří se na další generace. Důsledky hňupoelitního školství jsou patrné. Ve válce unijních hňupoelit domácí prohrává, Česko se v rámci EU vinou domácí hňupoelity dostává do pozice protektorátu a třetí kategorie států. Nejméně záživně se na základních a středních školách vyučují fyzika a němčina. Fyzika je obtížná, látky je příliš a málokterý kantor ji dokáže dětem podat srozumitelně a zábavně. Těch, kteří se o to pokoušejí, je zatím jenom několik desítek, zbylí vyžadují biflování pouček zpaměti, aniž by jim děti rozuměly. Jde o to, že škola nedovede dětem přiblížit fyziku metareálně. Nejde o to, že školy musí šetřit na každém kroku a že to odnášejí laboratorní učebny, které jsou často špatně vybaveny. Jde o to, že škola odcizuje dětem lidství. Celé školství je státním terorizmem odlidštělé. Chybí metareálně napsané učebnice, není nikoho kdo by je napsal. Úbytek kvalifikovaných učitelů zdaleka není hlavní příčinou, zásadní reformy a zvýšení mezd se na tom nic nezmění. Ve fyzice jde o to dát dětem obraz metareality a to na celý život. Místo toho se výuka fyziky zvrhla na odříkávání zpaměti vzorečků, kterým stejně nikdo nerozumí. Fyziku přitom podle zjištění inspektorů vesměs vyučují lidé s požadovaným vzděláním. Osnovy jsou příliš obsáhlé a dětem se nevysvětluje souvislost s přírodou. Fyzika je nauka o dění kolem nás, ale učitelé, přestože jsou odborně na úrovni, to pro racionalistické odcizení metarealitě neumějí dětem podat. Klesající zájem dětí o fyziku se pozoruje v celé Evropě, odcizení metarealitě a lidství je v globalizujícím kapitalizmu globální. U němčiny je tomu jinak totiž nezájem pro amerikanizaci a tím ztráta zájmu o různorodost. Motivovat děti v němčině je kvůli módě mnohem obtížnější než v angličtině. Hňupoelita chce potíže ve školství řešit po svém, extenzívně a cestou kapitálu. Žáci základních škol stráví v lavicích více času než nyní. Ministerstvo školství plánuje rozšíření výuky na prvním i druhém stupni. Dětem tak může přibýt až několik vyučovacích hodin týdně. Extenzívně chtějí zlepšit vzdělávací podmínky na základních školách a vyrovnat je s možnostmi víceletých gymnázií. Jinými slovy, ministerstvo chce, aby obě tyto instituce měly stejný počet vyučovacích hodin. Zatím jich mají gymnázia o sedm více. České školství by se tím mělo také přiblížit EU, kde děti tráví v učebnách více času. Podle návrhu se mezi třídy na prvním stupni rozdělí čtyři hodiny týdně navíc, mezi třídy na druhém stupni to bude až sedm hodin. Ředitel tak bude moci přidat osmákům například tři hodiny týdně a šesťákům třeba jen jednu - tak, jak bude třeba. O náplni přidaných hodin budou moci rozhodovat ředitelé základních škol podle vlastního uvážení a zájmu žáků. Česko patří v počtu vyučovacích hodin na základních školách k evropskému průměru. Zatímco naši žáci stráví ročně ve škole 855 hodin, Rumuni jen 645, ale třeba Holanďané 983. Každý stát si o tom rozhoduje sám. Při podobných změnách je ovšem třeba počítat s tím, že u nás děti tráví doma spoustu dalších hodin přípravou na vyučování. Zátěž se nesmí přehánět, už teď nemají děti čas na rozvíjení svého lidství. Rozhodně nás extenzívnost ve školách nepřiblíží k lidství. Musí se změnit způsob vyučování. Je třeba, aby děti byly při hodinách aktivní a učitelé jim to umožnili. Představa, že by děti seděly ve škole šest hodin s rukama za zády, je nepřijatelná. Stačí udělat pokus s dospělými, opět je posadit na nějaký čas do dnešní školy, kterou vymysleli. Co si představí rodič, když uslyší, že jeho dítko bude podle ministerských plánů vysedávat ve škole o pár hodin déle? Představí si už tak unaveného žáčka, který doma usíná nad hromadou knih. Šprtá, šprtá a pak se rodič dočte, že v testech funkční gramotnosti zaostávají české děti za evropskými. Přeloženo: neumějí se orientovat, nedokážou to našprtané přiložit k životu, nedovedou se konec konců adaptovat k evoluci, aby tak rostlo nebezpečí sebezničení lidstva. Škola je jim pro kočku a pro diplom. Hodiny navíc že by dětem otevřely hlavičky? Potíž papírových plánů je ale v jejich čelním střetu s metarealitou. Děti jsou dnes většinou přetížené a to bez efektu. Základní školy neopouštějí drilování (čest a sláva výjimkám), neboť střední školy a po nich i vysoké si žádají především znalosti faktů a ne metarealismu znalostí a informací. Žáci a studenti se ocitají v uzavřeném kruhu. A když z něj nakonec vyjdou a rozhlédnou se, zjistí, že naučené moc neuplatní. Čím dál víc ubývá míst s přesně vymezenou náplní práce, s požadavkem na konkrétní znalosti. Na trhu práce se stále častěji objevují profese, jejich hlavní náplň je překvapivý nápad a tvůrčí schopnosti tedy to co tvoří metakapitál. Potřebují k tomu opravdu další hodiny? Prošprtané hodiny navíc otráví děti, učitele, i daňové poplatníky. A chytřejší nebudeme. Lidstvo vedené hňupoelitou reprodukuje svými zákony a školstvím sebezničující civilizaci globalizujícího kapitalizmu. Lidstvo se hňupoelitou zbláznilo a s ním i počasí. V pondělí teplo, ve středu mráz a náledí, od čtvrtka déšť a povodeň, v noci na pátek vichřice, a o víkendu zase mráz. Prudké změny počasí decimují Česko. Mráz pomohl v poslední chvíli. Města a vesnice v Česku těsně unikly těžkým záplavám. Zachránil je mráz. Stoupající hladiny řek ohrožovaly dvacet českých měst a ještě v sobotu nebylo jasné, zda se nebude opakovat srpnová katastrofa. Na jednom konci republiky včera hrozily povodně, na druhém blokovaly dopravu sněhové závěje. A v horách se přidala i sněhová vichřice. Je jen stěží uvěřitelné, jak rozdílné počasí panovalo počátkem roku 2003 na tak malém území, jakým Česko je. Nad středem Evropy se pouze setkaly proudy teplého a studeného vzduchu a zjednodušeně řečeno se několik dnů "přetlačovaly". A to bude zřejmě pokračovat nejen v roce 2003, takže připravme se na další povodně. Toto přetahování zdálo by se znamením na počátku epochy metarealismu, kdy se setkává kapitalizmus s metakapitalismem, je to ale jinak. Metakapitalismus je jak voda, nevyvyšuje se, je vždy nejníže, slouží všem, je-li třeba umí podle okolností být pružný nebo tvrdý.